Dick Francis Knock Down

Transkript

1 1

2 Dick Francis Knock Down 2

3 Dick Francis Knock Down Dick Francis Dražby First published 1974 by Michael Joseph Ltd INTRODUCTION At Newmarket horse sales one October a friend told me that all bloodstock agents were crooks. I listened rather vaguely to the catalogue of accusations, learning about the price-fixing rings and the blackmailing extortions which drove the sale prices of thoroughbreds up and down artificially. In January, casting about belatedly for the core of a novel I ought already to have started, I remembered my friend's cynical comments and sought her out, this time paying concentrated attention to the various scams she revealed. Fortuitously I then heard of a small package tour being organized to fly British and Irish racehorse owners and bloodstock agents to the week-long bloodstock sales at Hialeah, Florida. Without hesitation I added my wife's and my name to the list, and we set out in a party of about twenty to spend glorious days by the sea in the sun, and fascinating warm evenings watching the glossy horses sold under bright lights. We listened and asked questions, our eyebrows rising to the hairline as even the bloodstock agents themselves told us how to cheat the bloodstock breeders out of a fortune. We returned to February snow and, very late but at last, I invented my ex-jockey honest bloodstock agent, Jonah Dereham, thrusting him into a series of violent confrontations with a racketeering pack determined to force him to be as corrupt as themselves. Good versus evil in pretty basic terms! In the recognition that no individual life is without sadness and tribulations, I often give my chief characters experiences of shadows and regrets. I burdened Jonah Dereham with an alcoholic brother to whom he felt tied by an exasperated but immutable love, and I made this brother a working cog in the plot so that he was not there simply to embarrass. I like self-reliant women who don't need to bang a feminist drum. I gave Jonah Dereham a silver-cool woman and waited to see, as I went along, how the relationship would work out. It's always more interesting, to me, not to know every single outcome of my stories too far in advance. Of course my Newmarket sales friend had got it wrong, and of course she wildly exaggerated: not all bloodstock agents are crooks. The central message of Knock Down, however, is still valid and clear Caveat emptor. CHAPTER ONE 1 Mrs Kerry Sanders looked like no Angel of Death. Paní Kerry Sandersová vůbec nevypadala jako anděl smrti. Mrs Kerry Sanders looked like a rich, cross, American lady opening a transparent umbrella against a spatter of cold rain. Paní Kerry Sandersová vypadala jako dopálená bohatá Američanka, která právě otevírá průhledný deštník, aby ji ochránil před studeným deštěm. "This," she said in disbelief, "is Ascot goddam Sales?" "Prosím vás, tohle má být Ascot? Tohle že je dražební hala v She was small and exquisitely packaged in suede with mink trimmings. Her skin put peaches to rout and her scent easily prevailed over British October weather and a hundred nearby horses. With forty years behind her she wore assurance as naturally as diamonds; and she wore diamonds like crusty knuckledusters across the base of all her fingers. Ascotu?" Byla drobná, štíhlá, v přepychovém balení z gazelí kůže lemované norkovou kožešinou. Vedle její pleti by broskve vypadaly uboze a vůně jejího parfému hravě vítězila nad britským říjnovým počasím a nad zápachem sta koní, kteří byli všude kolem nás. Za svých čtyřicet let si navykla vystupovat se suverénní samozřejmostí, jako si navykla nosit šperky. Diamantové prsteny měla na všech prstech jako boxery. "Ascot?" she said, her voice brimming with overtones of silk "Tohle že je Ascot?" opakovala znechuceně, spojovala asi hats, champagne and Royal Lawns. "This depressing dump?" představu Ascotu s představou hedvábných cylindrů a vznešených královských lóží. "Tahle skličující díra?" "I did try to warn you," I said with mild apology. "Já se vás snažil varovat," řekl jsem s mírnou omluvou. She gave me a sharp, unfriendly glance. "You didn't say it was like something out of Dickens." I looked across at the primitive sale ring: eight metres in diameter open to the skies. A patch of rough field grass in the centre encircled by an asphalt path for the horses to walk on, and surrounding that, for the comfort of the customers, an elementary wooden shelter, backed and roofed with planks. Plans for a bright new tomorrow were already past the drawing board stage, but on that day the future warm brick building with civilized armchairs was still a twinkle in the architect's eye. The only available seating was a six-inch-wide wooden shelf running round the inside wall of the shelter at hip height, upon which few people ever rested for long owing to the local numbness it induced. Throughout the sale ring's wooden O the wind whistled with enthusiasm, but it was just possible when it was raining to find dry patches if you beat everyone else to them first. "It used to be worse," I said. "Impossible." "There used to be no shelter at all." She diagnosed the amusement in my voice and if anything it made her more annoyed. "It's all very well for you. You're used to a rough life." "Yes Well," I said. "Do you want to see this horse?" "Now that I'm here," she said grudgingly. Nepřívětivě se na mě podívala. "Neřekl jste mi, že to tu vypadá jako za Dickense." Rozhlédl jsem se po primitivní dražební aréně: v průměru měřila osm metrů a nad ní bylo širé nebe. Uprostřed kruhu rostla nepěstěná tráva, kolem byl asfaltový chodníček, po kterém vodili koně. Prostor pro publikum byl jen neuměle zastřešený a zezadu byla kolem dokola stěna z prken. Plány pro světlejší budoucnost už sice zdárně opustily rýsovací prkna, ale kýžená zděná vytápěná dražební hala s pohodlnými sedadly se zatím pnula do výše jen v hlavách architektů. Zatím se návštěvníci mohli z nouze posadit jen na lavici u prkenné stěny. Lavice byla tak asi ve výši boků dospělého muže, takže na ní nikdo dlouhý nevydržel, ubližovala příliš sedacím partiím. Všude s vervou profukoval vítr, a když pršelo, zkušení návštěvníci tu a tam dokázali najít suché místečko, kam nezatékalo, ovšem jen když přišli včas. "Bývalo to ještě horší," poznamenal jsem. "To snad ani není možné." "Dřív tu nebyla vůbec žádná střecha." Poznala, že to říkám pobaveně, a to ji ještě víc dopálilo. "Vám se to snadno říká, vy jste na takové primitivní podmínky zvyklý." "Ano dobře, nechcete se teď podívat na vašeho koně?" "Když už jsem tady " řekla mrzutě. 3

4 To one side of the sale ring, and built to a specification as Upstairs as the wooden circle was Downstairs, was a magnificent turn-of-the-century stable yard, paved and tidy, with rows of neat-doored boxes round a spacious quadrangle. There was intricate stone carving on the arches into the yard, and charming little ventilation turrets along the roofs, and Mrs Kerry Sanders began to look more secure about the whole excursion. The horses stabled in these prime quarters were in general those offered for sale last on the programme. Unfortunately the horse she had insisted on inspecting before I bought it for her came earlier and with a small sigh I wheeled her round in the opposite direction. Thunder clouds immediately gathered again in the bluegreen eyes, and two vertical lines appeared sharply between her eyebrows. Before her lay an expanse of scrubby wet grass with rows of functional black wooden stabling on the far side. The rain fell suddenly more heavily on the shiny umbrella, and the fine-grained leather of her boots was staining dark and muddy round the edges. "It's too much," she said. I simply waited. She was there by her own choice, and I had used absolutely no pressure for or against. "I guess I can see it in the ring," she said, which was no way to buy a horse. "How long before they sell it?" "About an hour." "Then let's get out of this goddam rain." The alternative to the open air was the moderately new wooden building housing coffee urns at one end and a bar at the other. The Sanders nose wrinkled automatically at the press of damp humanity within, and I noticed, as one does when seeing through the eyes of visitors, that the board floor was scattered more liberally than usual with discarded plastic drinking cups and the wrappers from the sandwiches. "Gin," Kerry Sanders said belligerently without waiting to be asked. I gave her a brief meant-to-be-encouraging smile and joined the scrum to the bar. Someone slopped beer down my sleeve and the man in front of me bought five assorted drinks and argued about his change: there had to be better ways, I thought resignedly, of passing Wednesday afternoons. "Jonah," said a voice in my ear. "Not like you, chum, to chase the booze." I glanced back to where Kerry Sanders sat at a small table looking disgusted. The other eyes at my shoulder followed in her direction and the voice chuckled lewdly. "Some lay", he said. "That chicken." I said, "is a customer." "Oh sure. Sure." The hasty retreat from offence, the placatory grin, the old-pals slap on the shoulder, I disliked them all yet was aware they were only the desperate papering over no self-confidence. I had known him for years and we had jumped many a fence alongside: Jiminy Bell, one-time steeplechase jockey, currently drifting around horse places hoping for handouts. Where, but for the grace "Drink?" I suggested, and pitied the brightening eyes. "Brandy," he said. "Large, if you could." I gave him a treble and a fiver. He took both with the usual mix of shame and bravado, consoling himself inwardly with the conviction that I could afford it. "What do you know of the Ten Trees Stud?" he asked, which was much like asking what one knew of the Bank of England. "I've been offered a job there." If it had been a good job, he wouldn't be asking my opinion. I said, "What as?" "Assistant." He made a face over the brandy, not from the O kousek dál byly budovy stájí, tak výstavné, jako byla dražební hala primitivní. Stáje, postavené na přelomu století, byly pečlivě udržované, všude čisto, vše pěkně vydlážděné, boxy s pěknými, bytelnými dveřmi ústily na čtvercový dvůr s kamennou branou, ozdobenou krásnými reliéfními ornamenty, a na střechách budov byly hezké větrací věžičky. Zdálo se, že paní Sandersová už na naši výpravu hledí příznivěji. Koně ustájení v těchto reprezentačních stájích většinou přicházeli při dražbě na program až ke konci. Kůň, kterého si paní Sandersová chtěla prohlédnout, než ho pro ni koupím, měl však naneštěstí nižší pořadové číslo, takže jsem ji s povzdechem musel odvést na druhou stranu. V modrých očích se jí ihned zase objevila bouřlivá mračna a mezi obočím přísné, hluboké kolmé vrásky. Museli jsme přejít prostranství zarostlé mokrou, nepěstěnou trávou, abychom se dostali k obyčejným, skromným stájím na protější straně. Na průhledný deštník pršelo čím dál tím víc, na vysokých botách z jemné kůže, které paní Sandersová měla na nohou, se objevovaly tmavé provlhlé skvrny a bláto. "Tohle už je na mě ale příliš!" prohlásila. Mlčky jsem vyčkával. Sama si vymyslela, že chce do Ascotu, já ji k ničemu nepřemlouval. "Ale co, stačí, když toho koně uvidím při dražbě." Tak se ovšem koně kupovat nemají. "Za jak dlouho přijde na řadu?" "Asi tak za hodinu." "Tak se zatím pojďme někam schovat před tím pitomým deštěm." Jediná střecha, pod kterou se bylo možno uchýlit, kryla poměrně nové, dřevěné stavení, kde na jednom konci místnosti byly kávové automaty, na druhém bar. Paní Sandersová pokrčila okamžitě nos, jak k ní zavanula vůně zmoklé člověčiny, která se uvnitř tlačila a tísnila. Jak už to bývá, začal jsem se kolem sebe rozhlížet očima návštěvníka. Zdálo se mi, že na dřevěné prkenné podlaze se povaluje víc odhozených použitých papírových kalíšků a obalů ze sendvičů než jindy. "Džin," poručila si paní Sandersová. Ani nepočkala, až se jí zeptám, co chce pít. Pokusil jsem se o povzbudivý úsměv a šel jsem se vmáčknout do fronty u baru. Někdo mi nalil do rukávu pivo. Pán, který přišel na řadu přede mnou, objednával pití hned pro pět osob a ještě se hádal o drobné. V duchu jsem si povzdechl; znal jsem lepší způsoby, jak strávit středeční odpoledne. "Jonasi, co tu děláš? Ty přece nejsi na pití!" ozvalo se vedle mne. Ohlédl jsem se po Kerry Sandersové, která seděla u malého stolku a tvářila se zhnuseně. Oči mého souseda sledovaly můj pohled. Začal se významně smát. "To je ale kočka!" řekl. "Ta kočka je moje zákaznice," poznamenal jsem. "Jistě, samozřejmě." Hbitě odložil urážlivý tón, nasadil smířlivý úsměv a poplácal mě po zádech s gestem přece jsme kamarádi. Tohle chování nemám rád, i když mi v jeho případě bylo jasné, že se jím marně snaží zamaskovat nedostatek sebedůvěry. Znal jsem ho léta, letěli jsme bok po boku přes mnoho překážek. Jimmy Bell býval žokej, jezdil steeply a teď se poflakoval po závodištích v naději, že se mu podaří občas někoho o něco pumpnout. "Chceš něco k pití?" zeptal jsem se a politoval ho, když jsem viděl, jak se mu ihned rozzářily oči. "Brandy, velký, kdybys byl tak hodnej." Zaplatil jsem mu trojité brandy a navíc jsem mu dal pět liber. Přijal oboje s obvyklou směsí rozpaků a samozřejmosti. V duchu se nepochybně utěšoval tím, že si to můžu dovolit. "Co víš o stájích Ten Trees?" zeptal se. To se mohl rovnou zeptat, jestli už jsem někdy slyšel o Anglické státní bance. "Nabídli mi tam flek." Kdyby to místo za něco stálo, neptal by se mě, co si o tom myslím. "Jaké místo?" "Pomocníka." Zašklebil se nad svou skleničkou, nešklebil se 4

5 taste but from the realities of life. "Assistant stud groom," he said. I paused. It wasn't much. "Better than nothing, perhaps." "Do you think so?" he asked earnestly. "It's what you are," I said. "Not what you do." He nodded gloomily, and I wondered if he were thinking as I was that it was really what you had been that mattered when you came face to face with the future. Without his ten years as a name in the sports pages he would have settled happily for what he now saw as disgrace. Through a gap in the crowd I saw Kerry Sanders staring at me crossly and tapping her fingers on the table. "See you," I said to Jiminy Bell. "Let me know how you get on." "Yeah " I elbowed back to the lady. Gin and jollying softened the sales' impact and eventually she recovered some of the fizz with which she had set out from London in my car. We had come to buy a steeplechaser as a gift for a young man, and she had made it delicately clear that it was not the young man himself that she was attached to, but his father. Pre-marital negotiations, I gathered, were in an advanced stage, but she had been reticent about names. She had been recommended to me, and me to her, by a mutual American acquaintance, a bloodstock agent called Pauli Teksa, and until two days earlier I had not known of her existence. Since then, she had filled my telephone. "He will like it, don't you think?" she asked now for the seventh or eighth time, seeking admiration more than reassurance. "It's a fantastic present," I said obligingly, and wondered if the young man would accept it cynically or with joy. I hoped for her sake he would understand she wanted to please him more than bribe him, even if a bit of both. "I think," I said, "that I ought to go over and take a quick look at the horse before it comes into the ring, just to make sure it hasn't bowed any tendons or grown any warts since I saw it last." She glanced out at the rain. "I'll stay here." "Right." I squelched down to the drab old stables and found Box 126 with Lot 126 duly inside, shifting around on his straw and looking bored. Lot 126 was a five-year-old hurdler which someone with a macabre sense of humour had named Hearse Puller, and in a way one could see why. Glossy dark brown all over, he was slightly flashy-looking, holding his head high as if preening. All he needed was a black plume on his head and he'd have been fine for Victorian trips to the cemetery. Kerry Sanders had stipulated that her gift should be a young, good-looking past winner, with cast-iron future prospects. Also that in all its races it should never have fallen. Also that it should be of a calibre pleasing to the father even though it was to be given to the son. Also that it should be interesting, well bred, sensible, brave, bursting with health and keen to race: in short, the perfect chaser. Also that it should be bought by Friday which was the young man's birthday. Also it should cost no more than six or seven thousand dollars. That had been the gist of her first call to me on Monday afternoon. She had conceived the idea of the gift at two o'clock, found my name by two-ten, and talked to me by two-twenty. She saw no reason why I should not put the same sort of hustle on and seemed delighted when I suggested Ascot Sales. Which was, of course, before she went there? však nad brandy, ale nad tím, jaký je život. "Jako pomocnýho stájníka v hřebčíně," dodal. Chvíli jsem mlčel. Slavné to nebylo. "Lepší něco než nic, ne?" "Myslíš?" zeptal se vážně. "Jistě. Důležité je, co jsi, ne, co děláš." Zasmušile přikývl. Napadlo mě, že si asi myslí, že nejdůležitější je, co člověk byl, když začne uvažovat o budoucnosti. Nebýt toho, že se jeho jméno po deset let objevovalo na sportovních stránkách časopisů, byl by s povděkem a spokojeně přijal místo, které se mu teď zdálo pokořující. Mezerou v davu jsem zahlédl, že se na mě Kerry Sandersová dopáleně dívá a poklepává prsty na stole. "Zatím nazdar a dej mi vědět, jak jsi dopadl," rozloučil jsem se s Jimmy Bellem. "Jo " Protlačil jsem se zpátky ke své dámě. Džin a vlídné zacházení do určité míry zahladily stopy špatného dojmu, jaký na ni udělal Ascot, takže se jí částečně vrátila dobrá nálada, s kterou vyjela z Londýna, když jsem ji do Ascotu vezl. Přijeli jsme proto, abychom koupili jednoho steeplera, kterého chtěla darovat jistému mladému muži. Taktně, ale jasně mi naznačila, že ji k tomu mladému muži nic nepoutá, ale že má určité vztahy k jeho otci. Z její řeči jsem také pochopil, že předběžné přípravy k sňatku jsou už v pokročilém stadiu, ale že se jí zatím nechce zúčastněné osoby jmenovat. Doporučil nás navzájem jeden náš společný známý, Američan, obchodník s koňmi, který se jmenoval Pauli Teksa. O tom, že paní Sandersová vůbec existuje, jsem se dozvěděl teprve před dvěma dny, ale od té doby téměř nepřetržitě zaměstnávala můj telefon. "Já myslím, že se mu bude líbit, viďte?" zeptala se už asi posedmé nebo poosmé. Nechtěla, abych ji utěšoval, chtěla, abych aplaudoval. "Je to fantastický dar," zareagoval jsem poslušně. Uvažoval jsem o tom, jestli ho obdarovaný přijme s potěšením, nebo s cynismem. Byl bych jí přál, aby ten mladý muž pochopil, že mu v prvé řadě chtěla udělat radost, že si ho nechtěla koupit, i když v tom do jisté míry asi hrály roli oba motivy. "Myslím, že bych se měl jít na toho koně ještě v rychlosti podívat, než ho vyvedou, chtěl bych se přesvědčit, že si nic neprovedl se šlachama a že mu nikde neroste, co by nemělo, od té doby, co jsem ho viděl naposledy." Zahleděla se ven, do deště. "Já zůstanu tady," prohlásila. "Dobře." Brodil jsem se mokrou trávou ke starým, omšelým stájím, kde v boxu 126 trpělivě stál kůň číslo 126, přešlapoval na slámě a tvářil se znuděně. Byl to pětiletý proutěnkář, kterého kdysi kdosi se smyslem pro černý humor pokřtil Hears Puller pohřební kůň. V určitém smyslu bylo možno pochopit proč: tmavý hnědák stejnoměrně vybarvený, s lesklou srstí, hlavou hrdě vztyčenou, jako kdyby se vzpínal, vypadal efektně. Chyběl mu jen černý chochol na temeni a člověk by ho mohl zapřáhnout do viktoriánského pohřebního kočáru. Kerry Sandersová si přála koupit a darovat mladého koně s dobrým exteriérem, který by měl za sebou už nějaká vítězství a před sebou zaručeně úspěšnou budoucnost. Také chtěla být ujištěná, že kůň nikdy při dostizích nepadl. Také chtěla, aby se kůň líbil i otci, ačkoliv byl určen pro syna. Také projevila přání, aby byl zajímavý, vznešeného rodu, klidný, odvážný a udatný, aby překypoval zdravím a měl sportovního ducha. Chtěla jednoduše dokonalého steeplera a chtěla ho koupit nejpozději do pátku, protože to měl ten mladík narozeniny. Dále mi oznámila. že kůň nesmí stát víc jak šest až sedm tisíc dolarů. Toto byla stručná verze instrukcí, které mi dala v pondělí. Že vůbec chce takový dar zvolit, ji napadlo ve dvě hodiny odpoledne. Moje jméno získala ve dvě deset a telefonicky se se mnou spojila ve dvě dvacet. Pokládala za naprosto samozřejmé, že já se do věci vrhnu se stejnou vervou a rychlostí jako ona, a více se zaradovala, když jsem navrhl dražbu v Ascotu. Radovala se ovšem jen do té chvíle, než jsme tam dojeli. 5

6 No one buys the perfect novice steeplechaser for seven thousand dollars. Most of my time since Monday had been taken both by persuading her to settle for a 50 per cent reduction on perfection and by searching through the Ascot catalogue for a cut-price paragon. I had come up finally with Hearse Puller, knowing that she would object to the name. It had no breeding to speak of but I had seen it race and knew it had guts, which was half the battle, and it was trained by a nervy trainer which meant it might do better somewhere more relaxed. I felt the Hearse Puller legs and peered at the tonsils and went back and told Kerry Sanders that her money was on the way. "You think we'll get him, then?" she asked. "As long as no one else wants him very badly." "Do you think they will?" "Can't tell," I said, and wondered how many times every year I had this same conversation. Nothing warned me there was anything different this time. The rain had slackened to drizzle by the time we went over to the ring but even so it was difficult to find room for Kerry Sanders in a dry spot. No one in the rain-coated assembly looked much except miserable. They stood with hunched shoulders, coat collars turned up, hands in pockets, the usual collection of bloodstock agents, racehorse trainers, breeders and hopeful would-be purchasers all out on the same trail of winners and loot. Lot 122, a sad-looking chestnut, plodded round the asphalt path and failed to reach his reserve despite the auctioneer's cajoling. I told Kerry Sanders I would be back in a minute, and went to watch 126 being led round in the collecting ring as he waited his turn. He carried himself well enough but he looked a little too excited and I thought that the rain was probably hiding the fact that he was sweating. "You interested in that black peacock?" said a voice at my shoulder, and there again was Jiminy Bell, following the direction of my eyes and giving me the benefit of the treble brandy at close quarters. "Not specially," I said, and knew he couldn't have read anything from my face. Nothing like bloodstock dealing for encouraging an expression to make poker players look indiscreet. Hearse Puller pranced past and I switched my attention to 127 coming along next. "Now that one," Jiminy said approvingly. "Bit of class there." I grunted non-committally and turned towards him. He made way for me with a half-aggressive half-ingratiating smile, a short man with greying hair, deeply wrinkled skin, and teeth too good to be true. Four or five years out of the saddle had put weight on him like a padded coat and all his past pride in being able to do a job well had evaporated from his general carriage and the way he held his head. But feel sorry for him as I might, I had no intention of telling him in advance in which direction my interest lay: he was well into the stage of trotting off with the news to the vendor and asking a commission for bidding the price up high. "I'm waiting for number 142," I said, and as soon as I walked off he started busily looking it up in the catalogue. When I glanced briefly back he was staring after me in amazement so I looked up 142 out of curiosity and found it was a crib-biting point-to-pointer, still a maiden at ten. Laughing inwardly I rejoined Kerry Sanders and watched the determined auctioneer wring twelve hundred pounds out of the UK Bloodstock Agency for the sinewy chestnut mare who was Lot 125. As she was led out I felt Kerry Sanders stir beside me with her intentions showing to all and sundry like a flourish of trumpets. Inexperienced customers always did this if they came to the sales and it cost them a good deal of money. Hearse Puller was led into the ring and the auctioneer checked his number against his notes. Za sedm tisíc dolarů dokonalého mladého steepla nesežene nikdo. Skoro celé pondělí jsem strávil tím, že jsem ji přemlouval, aby z té dokonalosti slevila aspoň padesát procent, a dále tím, že jsem pátral v ascotském katalogu po mimořádně vzorném zvířeti za mimořádně slušnou cenu. Nakonec jsem se rozhodl pro Hears Pullera, i když mi bylo jasné, že se jí to jméno nebude líbit. Z vynikajícího chovu sice nebyl, ale viděl jsem ho běžet dostih a poznal jsem, že má elán a odvahu, což podle mého bylo rozhodující. Až dosud s ním pracoval nervózní trenér, byla tedy naděje, že si kůň povede líp, budeli v lepších rukách. Přejel jsem mu dlaní po nohách a podíval se mu do huby. Pak jsem šel Kerry Sandersové oznámit, že si může přichystat peníze. "Myslíte, že se vám podaří ho získat?" zeptala se. "Pokud si nikdo jiný nezamane, tak ano." "Vy myslíte, že by si někdo mohl zamanout?" "To se nikdy neví." Kolikrát ročně jsem v různých rozhovorech musel tuhle větu opakovat! Ve snu mě nenapadlo, že tentokrát by se mohlo stát něco výjimečného. Déšť polevil, a než jsme se s Kerry vydali k dražební budově, už jen mrholilo. Stejně však bylo obtížné pro ni najít suché místečko. Zmoklé publikum vypadalo zkroušeně. Všichni stáli schoulení, vyhrnuté límce plášťů a ruce v kapsách. Byla tam obvyklá sešlost obchodníků koňmi, trenérů, chovatelů a zájemců o koupi; všichni doufali, že něco získají, na něčem vydělají. Kůň číslo 122, sklesle vyhlížející kaštanový hnědák, pomalu obcházel po asfaltovém chodníčku. Nedotáhl to ani na své minimum, přestože dražitel dělal, co mohl. Řekl jsem Kerry Sandersové, že se hned vrátím, a šel jsem se podívat, jak se číslo 126 prochází po výběhu, než přijde na řadu. Krok a držení měl dobré, ale vypadal nervózně a já tušil, že nebýt deště, bylo by vidět, jak je zpocený. "Ty se zajímáš támhle o toho černýho?" ozvalo se za mnou. Byl to zase Jimmy Bell, sledoval, kam se dívám, a zahalil mě přitom zblízka do alkoholických výparů. "Ani ne," řekl jsem lhostejně. Věděl jsem, že mi z obličeje nic vyčíst nemůže. Při koňských dražbách musí člověk umět nasadit tak kamenný výraz, že by zahanbil i hráče pokeru. Hears Puller protančil kolem nás a já se otočil po koni číslo 127, kterého právě vyvedli. "Jo, támhleten, to je jiná věc, to je třída," řekl Jimmy uznale. Něco nezávazného jsem zabručel a otočil jsem se k odchodu. Ustoupil mi z cesty s úsměvem, který byl zpola drzý, zpola podlézavý. Jimmy byl menší, prošedivělý, na tvářích hluboké vrásky, se zářivě bílými zuby, které byly příliš dokonalé na to, aby byly pravé. Skoro pět let už nebyl v sedle a přibyl na váze, vypadal trochu jako vycpaný. Na jeho postoji i chování bylo vidět, že už zcela ztratil pýchu na to, že něco umí. I když mně ho bylo líto, neměl jsem vůbec v úmyslu se mu svěřovat se svými plány, protože jsem věděl, že by klidně dokázal běžet s takovou novinkou za prodávajícím a vyžádat si provizi za to, že vyšroubuje cenu nahoru. "Čekám na číslo sto čtyřicet dva," prohodil jsem. Jakmile jsem od něho vykročil, začal rychle listovat v katalogu. Když jsem se otočil, viděl jsem, že se za mnou vyjeveně dívá. Vyhledal jsem si ze zvědavosti číslo 142 a dočetl se, že to je klkavá honební klisna, v deseti letech ještě panna. V duchu jsem se musel smát. Vrátil jsem se k paní Sandersové a sledoval, jak se dražiteli daří vymáčknout z britské chovatelské agentury dvanáct tisíc liber za číslo 125, za šlachovitou kaštanovou klisnu. Když ji odváděli, Kerry Sandersová se vedle mne rozčileně zavrtěla. Mohla svoje úmysly klidně roztroubit. Tohle mi nezkušení zákazníci při dražbách dělali často a většinou je to stálo dost peněz. Do arény přivedli Hear Pullera a dražitel si zkontroloval jeho číslo se svým seznamem. 6

7 "Bit on the leg," a man behind us said disparagingly. "Is that bad?" Kerry Sanders asked anxiously, overhearing. "It means his legs are long in proportion to his body. It's not ideal, but some good chasers are like that." "Oh." Hearse Puller tossed his head and regarded the scene with eyes filled with alarm, a sign of waywardness which made me wonder if that were the basic reason for selling him. Kerry Sanders' anxiety grew a little. "Do you think he'll be able to manage him?" "Who?" "His new owner, of course. He looks damn wild." The auctioneer began his spiel, reeling off the gelding's origins and history. "Who'll start me at a thousand? A thousand anywhere? Come along now, he'd look cheap at that wouldn't he? A thousand? Well, five hundred then. Someone start me at five hundred " I said to Kerry Sanders, "Do you mean the young man is going to ride him himself? In races?" "Yes." "You didn't tell me that." "Didn't I?" She knew she hadn't. "Why didn't you, for heaven's sake?" "Five hundred," said the auctioneer. "Thank you, sir. Five hundred I have. That's nowhere near his value. Come along now. Five hundred. Six. Thank you, sir. Six Seven Eight against you, sir " "I just " She hesitated, then said, "What difference does it make?" "Is he an amateur?" She nodded. "But he's got what it takes." Hearse Puller was no armchair ride and I would be doing my job badly if I bought him for the sort of amateur who bumped around half fit. The customer's insistence on the horse never having fallen suddenly made a lot of sense. "Twelve hundred. Fourteen. Against you at the back, sir. Fourteen. Come along now, you're losing him " "You'll have to tell me who it's for," I said. She shook her head. "If you don't, I won't buy it for you," I said, trying with a smile to take the discourtesy out of the words. She stared at me. "I can buy it myself." "Of course." The auctioneer was warming up. "Eighteen can I make it two thousand? Two thousand thank you, sir. Selling all the time now. Two thousand against you in front Shall I say two thousand two? Two thousand one thank you, sir. Two thousand one Two Three " "It will be too late in a minute," I said. She came to a decision. "Nicol Brevett, then." "Jeez," I said. "Buy it then. Don't just stand there." "All done?" said the auctioneer. "Selling at two thousand eight hundred. Selling once all done then?" I took a breath and waved my catalogue. "Three thousand New bidder. Thank you, sir Against you in front. Can I make it three thousand two?" As often happens when a fresh bidder comes in at the last moment the two contestants soon gave up, and the gavel came down at three thousand four. "Sold to Jonah Dereham." Jiminy Bell was staring at me slit-eyed from the other side of the ring. "What's that in dollars?" said my client. "About seven thousand five hundred." We left the wooden shelter and she raised the umbrella again although the drizzle had all but ceased. "More than I authorized you to spend," she said, without great complaint. "And your commission on top, I guess?" "Je trochu nohatý," utrousil pán za námi. Kerry Sandersová to zaslechla a úzkostlivě se mě zeptala, jestli to je chyba. "To znamená, že má relativně dlouhé nohy v poměru k tělu. Není to zrovna ideální, ale občas to člověk u dobrých steeplerů vidí." "Aha." Hears Puller potřásl hlavou a poplašeně se kolem sebe rozhlédl. Bylo vidět, že je nervózní, a mně začínalo vrtat hlavou, jestli ho právě proto neprodávají. Kerry Sandersové to také dělalo starosti. "Myslíte, že ho zvládne?" "Kdo?" "Jeho nový vlastník, samozřejmě. Ten kůň vypadá trochu divoce." Dražitel zahájil svoje vystoupení. Vychrlil ze sebe jako kulomet původ a stručný životopis našeho valacha. "Prosím, kdo dá tisíc? Pro začátek tisíc? Prosím, je tu někdo? Jen do toho, to je skoro zadarmo. Tak pro začátek pět set. Kdo dá pět set " "Chcete říct, že dotyčný mladík bude toho koně jezdit sám, osobně, v dostizích?" zeptal jsem se paní Sandersové. "Ano." "To jste mi ale neřekla." "Ne?" podivila se. Jako by to nevěděla! "Proč jste mi to proboha neřekla?" "Pět set " pokračoval dražitel. "Támhle děkuji, pane tak tedy pět set ten kůň má mnohem větní cenu pět set podruhé šest. Děkuji, pane. Šest sedm osm kdo dá víc?" "Já " zarazila se. "Proč je to tak důležité?" "Je to amatér?" Přikývla. "Ano, ale je opravdu dobrý." Hears Puller určitě nebyl žádné pojízdné křeslo a byl bych špatně plnil své povinnosti, kdybych ho koupil pro netrénovaného amatéra, který se na koni jen vozí. Najednou mi bylo jasné, proč moje zákaznice trvá na tom, že chce koupit koně, který ještě nikdy v dostihu nepadl. "Dvanáct set čtrnáct to je víc, než ten pán vzadu čtrnáct podruhé Přijdete o něho " "Musíte mi říct, pro koho ten kůň je," řekl jsem. Zavrtěla hlavou. "Když mi to neřeknete, tak koně nekoupím," řekl jsem s úsměvem, aby to nevyznělo příliš nezdvořile. Upřeně se na mě dívala. "Můžu ho koupit sama." "Jistě." Dražitel se rozehříval. "Osmnáct kdo dá dva tisíce? Dva tisíce proti pánovi tady vpředu dva tisíce dvě stě? Dva tisíce sto děkuji, pane. Dva tisíce sto poprvé dva tisíce dvě stě tři sta " "Za minutu bude pozdě," řekl jsem. Konečně se rozhodla. "Je pro Nicola Brevetta." "A " "Tak ho kupte! Nestůjte tu takhle." "Dá někdo víc? Kůň jde za dva tisíce osm set. Poprvé nikdo víc?" Zhluboka jsem se nadechl a zdvihl katalog. "Tři tisíce. Máme nového zájemce děkuji dá někdo tři tisíce dvě stě?" Jak už se často při dražbě stává, když se dva perou a na poslední chvíli se objeví třetí, tak vyhraje a první dva se brzy vzdají. Kladívko dopadlo na třech tisících čtyřech stech. "Koně zakoupil Jonas Dereham." Jimmy Bell se na mě díval zpod přivřených víček z protější strany haly. "Kolik to dělá v dolarech?" zeptala se má zákaznice. "Asi sedm tisíc pět set." Vyšli jsme zpod dřevěného přístřeší. Okamžitě rozevřela deštník, přestože už skoro ani nemžilo. "Je to víc než limit, který jsem vám dala," řekla klidně, nestěžovala si. "A k tomu přijde ještě vaše provize, že?" 7

8 "Five per cent," I nodded. "Ah well In the States you wouldn't buy a three-legged polo pony for that money." She gave me a small anile as nicely judged as a tip and decided to walk on to wait in my car while I completed the paper work and arranged for the onward transport of Hearse Puller. He was to be stabled for the night in my own back yard and delivered to his new owner on the birthday morning. Nicol Brevett A surprise like a wasp at the honey, harmless unless you touched it on the stinging side. He was a hard, forceful young man who put his riding cards on the table and dared the professionals to trump them. His obsessive will to win led him into ruthlessness, rudeness and rows. His temper flared like a flame thrower. No one could deny his talent, but where most of his colleagues won friends and races, Nicol Brevett just won races. Hearse Puller was within his scope as a rider and if I were lucky they would have a good season together in novice chases: and I thought I would need to be lucky because of Brevett senior, whose weight could be felt all over the Turf. My respect for Kerry Sanders rose several notches. Any woman who could interest Constantine Brevett to the point of matrimony had to be of a sophistication to put Faberge eggs to shame, and I could well understand her coyness about naming him. If any announcements concerning him were to be made, he would want to make them himself. Constantine covered with velvet the granite core which showed in rocky outcrops in his son, and from brief racecourse meetings over the past few years I knew his social manners to be concentrated essence of old-boy network. The actions which spoke truer had repeatedly left a wake of smaller operatives who sadly wished they had never been flattered by his attention. I didn't know exactly what his business was, only that he dealt in property and thought in millions, and was now trying to build up the best collection of horses in the country. I had guessed it was being best that interested him more than the actual horses. When I was ready to leave the sales the best thing of the day was due to come up in the ring, so it seemed that everyone was flocking in one direction to watch it while I went in the other towards the cars. I could see Kerry Sanders sitting waiting, her head turned towards me behind the rain-speckled glass. Two men were leaning on the car beside mine, cupping their hands over matches while they lit cigarettes. When I passed them, one of them picked up some sort of bar from the bonnet of the car and hit me a crunching blow on the head. Dazed and astonished I staggered and sagged and saw all those stars they print in comic strips. Vaguely I heard Kerry Sanders shouting and opening the door of my car, but when the world stopped whirling a little I saw that she was still sitting inside. Door shut, window open. Her expression as much outrage as fright. One of the men clutched my right arm which probably stopped me falling flat on my face. The other calmly stood and watched. I leaned against the car next to mine and weakly tried to make sense of it. "Muggers," Kerry Sanders said scathingly. I thought she said 'buggers' with which I agreed, but finally understood what she meant. "Four pounds," I said. "Only got four pounds." It came out as a mumble. Indistinct. "We don't want your money. We want your horse." Dead silence. They shouldn't have hit my head so hard if they wanted sense. Kerry Sanders made things no clearer. "I've already told you once," she said icily, "that I intend to keep him." "You told us, but we don't believe you." "Ano, pět procent," přikývl jsem. "Co se dá dělat no, ve Státech by člověk za ty peníze nekoupil ani třínohého mezka." Místo spropitného mě obdařila krátkým úsměvem a prohlásila, že půjde na parkoviště a počká ve voze, než vyřídím nutné formality včetně odvozu koně. Chystal jsem se, že ho přes noc nechám u sebe, a novému majiteli jsem ho chtěl poslat ráno v den narozenin. Nicol Brevett to bylo překvapení, jako když člověk najde vosu v marmeládě taková vosa je neškodná, pokud na ni člověk nesahá z té strany, kde má žihadlo. Byl to průbojný, tvrdý mladík, který se vůbec neskrýval s tím, že je kdykoliv ochoten měřit se s profesionály. Byl nesmírně ctižádostivý, dovedl proto jednat až bezohledně a tvrdě a snadno se dostával do sporu s ostatními. Byl výbušný jak zápalná směs. Všichni uznávali, že má veliké nadání, ale zatímco jiní jezdci při dostizích získávali úspěchy i přátele, Nicol Brevett získával jen úspěchy. Na Hears Pullera určitě jako jezdec stačil, věděl jsem, že budeli mít jen trochu štěstí, může ho s koněm čekat dobrá sezóna v steeplech pro nováčky. To štěstí jsem potřeboval kvůli Brevettovi staršímu, který představoval velmi vlivnou osobnost v dostihovém světě. Můj respekt ke Kerry Sandersové podstatně stoupl. Žena, která dokázala upoutat zájem Constantina Brevetta do té míry, že se odhodlal k sňatku, musela být vzácná a nevšední jako královský klenot. Také jsem dodatečně chápal, proč se jí nechtělo jmenovat svého budoucího partnera; pokud by se jeho plány měly dostat na veřejnost, jistě by si přál, aby se tak stalo z jeho popudu. Constantine byl z tvrdé žuly, kterou velmi dovedně zakrýval sametovým povlakem; z jeho syna ale vyčnívaly tvrdé žulové hroty zcela na povrch. Otce jsem znal jen z krátkých setkání při dostizích a věděl jsem, že má vybroušené chování pánů ze starší generace. Ovšem činy mluví pravdivěji než slova; a po řadě akcí Brevetta staršího mnoho menších podnikatelů pozdě litovalo, že mu naletěli, že se cítili polichoceni jeho přízní. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co v jakém oboru podniká, jen že obchoduje nemovitostmi, uvažuje výhradně v miliónových částkách a že se snaží ve svých stájích nashromáždit nejlepší sbírku koní v celé zemi. Měl jsem dojem, že mu jde především o to, aby to, co má, bylo nejlepší, že mu nejde o ty koně. Když jsem konečně všechno vyřídil a odcházel z kanceláří, měli právě předvádět v dražební síni nejlepšího koně dne. Jak jsem docházel na parkoviště, davy lidí proudily proti mně, směrem k dražební budově. Viděl jsem, že Kerry Sandersová už čeká ve voze. Okénkem oroseným deštěm se dívala směrem ke mně. O sousední vůz se opírali dva muži. Oba si zapalovali cigaretu a schovávali zápalku v dlaních. Když jsem je míjel, jeden z nich sáhl po nějaké kovové tyči, kterou měl připravenou na kapotě, a prudce mě s ní praštil po hlavě. Vylekaný a napůl omráčený jsem se zapotácel, pak klesl na kolena a před očima se mi míhaly jiskřičky jako v groteskách. Slyšel jsem jako z dálky, že Kerry Sandersová něco volá a že otvírá dvířka vozu. Když se se mnou na chvíli přestal svět točit, viděl jsem, že nevystoupila. Dvířka měla zavřená, otevřela jen okénko. Tvářila se rozhořčeně i vyděšeně. Jeden z těch chlapů mě držel za paži, proto jsem asi neupadl až na obličej, druhý tam klidně stál a přihlížel. Opíral jsem se o sousední vůz a chabě jsem se pokoušel pochopit, co se vlastně děje. "Sprostí zloději," řekla Kerry Sandersová mrazivě. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co říká. "Mám čtyři libry, mám u sebe jen čtyři libry," zamumlal jsem. "Peníze si nechte, chceme vašeho koně." Hluboké ticho. Kdyby mě nepraštili do hlavy, byl bych chápavější. Kerry Sandersová odpověděla stručně a jasně: "Už jsem vám jednou řekla. že si ho hodlám nechat." "To jste nám řekla, jenže my to nebereme vážně." 8

9 The one doing the talking was a large cheerful man with a bouncer's biceps and frizzy mouse-brown hair Handing round his head like a halo. "A fair profit, I offered you," he said to Kerry. "Can't ay fairer than that, now can I, darling." "What the hell," I said thickly, "is going on?" "See now," he said, ignoring me. "Three thousand six. Can't say fairer than that." Kerry Sanders said no. Frizzy Hair turned his reasonable smile on me. "Look now, lover boy, you and the lady is going to sell us the horse. Now we might as well do it civilized like. So give her some of your expensive advice and we'll be on our way." "Buy some other horse," I said. Still a mumble. "We haven't got all afternoon, lover boy. Three thousand six. Take it." "Or leave it," I said automatically. Kerry Sanders almost laughed. Frizzy Hair dug into an inner pocket and produced wads of cash. Peeling a few notes away from one packet he threw the bulk of it through the car window onto Kerry Sanders' lap, followed by three closely taped packets which he didn't count. The lady promptly threw the whole lot out again and it lay there in the mud of the car park, lucre getting suitably filthy. The haze in my head began to clear and my buckling knees to straighten. Immediately, sensing the change, Frizzy Hair shed the friendly persuader image in favour of extortionist, grade one. "Let's forget the games," he said. "I want that horse and I'm going to get it. See?" He unzipped the front of my rain-proof jacket. I made a mild attempt at freeing myself from the other man's grasp, but my coordination was still shot to pieces. The net result was nothing except a fresh whirling sensation inside my skull, and I'd been knocked out often enough in the past to know that the time of profitable action was still a quarter of an hour ahead. Under my jacket I wore a sweater, and under that a shirt. Frizzy Hair slid his hand up between these two layers until his fingers encountered the webbing strap I wore across my chest. He smiled with nasty satisfaction, yanked up the sweater, found the buckle on the strap, and undid it. "Now you see, don't you, lover boy," he said, "how I'm going to get that horse?" Hovořil ten větší. Vypadal dobře, byl silný, svalnatý a měl kudrnaté světlé vlasy, které mu lemovaly obličej jako svatozář. "Nabídl sem vám slušnou cenu," obrátil se ke Kerry. "Musíte uznat, zlatíčko, že lepší by vám nikdo nedal." "Sakra, o co vlastně jde?" zeptal jsem se hloupě. "Koukejte, zlatíčko," pokračoval a mě si ani nevšiml, "tři tisíce šest set. Líp vopravdu pochodit nemůžete." Kerry Sandersová odmítla. Kudrnáč se s úsměvem obrátil ke mně. "Koukej, chlapečku, ty nám tady s dámou toho koně prodáš. A bude lepší, když to uděláme pěkně kulturně. Tak jí hezky poraď, vod toho seš přece taky placenej, a my vypadneme." "Kupte si jiného koně," nedokázal jsem ještě mluvit zřetelně. "Koukej, nechceme s tím ztratit celý vodpoledne, chlapečku. Tři tisíce šest set a hotovo." "Šmytec," dodal jsem bez přemýšlení. Kerry Sandersová se málem rozesmála. Kudrnáč sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl z ní tlustý svazek bankovek. Několik jich odpočítal, ostatní hodil okénkem vozu Kerry Sandersové do klína. V rychlém sledu tam pak ještě vhodil další tři přelepené svazky bankovek, bez přepočítávání. Paní Sandersová nezaváhala a okamžitě peníze vyhodila z okna ven, takže se válely v blátě na parkovišti. Špinavý mamon se pěkně ušpinil. V hlavě se mi začínalo jasnit a nohy mě začínaly také poslouchat. Kudrnáč to bleskově zaznamenal, odložil vlídné chování (radím ti dobře, kamaráde) a nasadil hbitě masku inkvizitora. "Tak konec legrace. Chci toho koně a taky ho dostanu. Jasný?" Rozepnul mi nepromokavou bundu. Pokoušel jsem se vyprostit ze sevření toho druhého chlapa, ale svaly mě ještě pořád neposlouchaly. Docílil jsem jen toho, že se mi znovu začala točit hlava. V minulosti jsem se mnohokrát praštil do hlavy a věděl jsem proto ze zkušenosti, že nejméně ještě čtvrt hodiny nebudu k ničemu. Pod bundou jsem měl svetr a pod svetrem košili. Kudrnáč mi strčil pod svetr ruku a nahmatal postroj, který jsem měl přes hrudník. Na rtech se mu objevil ošklivý, škodolibý úsměv. Vyhrnul mi svetr, našel přezku na postroji a rozepnul ji. "Tak co, už víš, chlapečku, jak z tebe toho koně vyrazím?" zeptal se. CHAPTER TWO 2 I sat in the driving seat of my car leaning my head against the window. Kerry Sanders sat beside me with the muddy packets of money on her expensive suede lap and unadulterated exasperation in her manner. "Well, I couldn't just sit there and watch them putting you through a wringer," she said crossly. "Someone had to get you out of that fix, didn't they?" I said nothing. She had stepped out of the car and picked up the money and told the thugs to leave me alone. She said they could have the goddam horse and much good might it do them. She had not tried screaming for help or running away or anything equally constructive, but had acted on the great modern dictum that you became less of a hospital case if you gave in to threats of violence right away. "You looked as grey as death," she said. "What did you expect me to do? Sit and applaud?" I didn't answer. "What's the matter with your goddam arm, anyway?" "It dislocates," I said. "The shoulder dislocates." "All the time?" "Oh no. Not often. Only if it gets into one certain position. Then it falls apart, which is very boring. I wear the strap to prevent that happening." "It isn't dislocated now, is it?" "No." Seděl jsem ve svém voze za volantem, hlavu opřenou o okénko. Vedle mne seděla Kerry Sandersová, na drahocenném semišovém klíně zablácené peníze, ve tváři spravedlivé rozhořčení. "Přece jsem tu nemohla sedět a koukat se na to, jak vás týrají," řekla dopáleně. "Někdo vás z té kaše dostat musel, nebo snad ne?" Neřekl jsem nic. Vystoupila předtím z vozu, posbírala peníze a řekla těm chlapům, aby mě nechali na pokoji. Řekla taky, aby si tedy toho proklatého koně vzali, a ať si ho třeba vycpou. Nepokusila se křičet o pomoc, ani se nepokusila utéct, neudělala nic konstruktivního. Řídila se podle moderního názoru, který učí, že když člověk ustoupí včas nátlaku a výhrůžkám, nemusí potom tak dlouho setrvat v nemocnici. "Byl jste bledý jak smrt," řekla. "Co jste čekal, že udělám? Že vám snad budu tleskat?" Mlčel jsem. "Co vůbec máte s tím ramenem?" "Vypadává mi. Snadno se vykloubí." "To se vám děje soustavně?" "To ne, ne moc často. Jen když mám ruku v určité poloze, pak vypadne, a to je otrava. Nosím ten postroj, abych tomu předešel." "Teď to ale nemáte vykloubené?" "Teď ne." 9

10 I smiled involuntarily. I tended not to be able to sit comfortably in cars whenever it went out. seděl ve voze, kdybych měl vyhozené rameno. Chtě nechtě jsem se usmál. Těžko bych takhle pohodlně "Thanks to you," I added. "Díky vám," dodal jsem. "As long as you realize." "Ještě že si toho jste vědom." "Mm." "Hm." They had taken the certificate of sale out of my pocket and Ti chlapi si odnesli kupní smlouvu, kterou mi vytáhli z kapsy, had made Kerry Sanders write a receipt for the cash. Then a donutili Kerry Sandersovou, aby jim podepsala stvrzenku na they had simply walked away towards the centre of operations to claim their prize. Kerry Sanders had not felt like try- vyžádali koně. Kerry Sandersová neměla chuť jim v tom ty peníze. Pak jednoduše odešli do dražební budovy, aby si ing to stop them and I had still hardly been able to put one bránit a já byl ještě sotva schopen vládnout nohama. Všechno foot in front of the other with any certainty, and the one sure sice bylo to odpoledne zmatené, ale jedna věc byla jistá: thing on that unsure afternoon was that Frizzy Hair and his Kudrnáč určitě neztratí ani vteřinu a odveze co nejdříve Hears pal would waste no time in driving off with Hearse Puller to Pullera někam do neznáma. Nikdo mu neupře právo na koně, destinations unknown. No one would question their right to okamžitý prodej koně koupeného ve dražbě byla běžná věc. the horse. Rapid post-sale sales were common. "Why?" she said for the twentieth time. "Why did they want "Ale proč?" ptala se asi podvacáté. "Proč toho prokletého that goddam horse? Why that one?" koně vůbec chtěli? Proč zrovna toho?" "I absolutely don't know." "Nemám nejmenší tušení." She sat fidgeting. Nervózně poposedla. "You said you'd be able to drive by four." "Řekl jste, že ve čtyři budete schopen jízdy." I glanced at the clock on the dashboard. Five past. Podíval jsem se na hodiny na palubní desce; byly čtyři a pět minut. "Right." "Dobře." I removed my head from the window and gave it a small Odlepil jsem hlavu od okénka a opatrně jsem jí zatřásl. tentative shake. Reasonable order seemed to have returned Zdálo se, že tahle má součástka už je jakžtakž v pořádku, tak in that department so I started the engine and turned out jsem tedy nastartoval vůz a vyjel směrem k Londýnu. Kerry towards London. She made a rapid assessment of my ability se rychle snažila odhadnout, jsemli schopen jízdy, a upokojila to drive and relaxed a shade after we had gone half a mile se, když jsme ujeli asi půl míle, aniž jsme do něčeho without hitting anything. At that point grievance took over nabourali. Pak se konečně probrala ze šoku a dostala vztek. from shock. "I'm going to complain," she said with vigour. "Budu si stěžovat," prohlásila rozhodně. "Good idea. Who to?" "Výborně! Komu?" "Who to?" She sounded surprised. "To the auctioneers, of "Komu?" zeptala se překvapeně. "V dražební kanceláři course." samozřejmě." "They'll commiserate and do nothing." "Vysloví politování a neudělají nic." "Of course they will. They'll have to." "Ale ano, udělají, budou muset." I knew they wouldn't. I said so. Věděl jsem, že ne. Taky jsem to řekl. She turned to look at me. "The Jockey Club, then. The racing authorities." Clubu, vedení dostihového sportu." Podívala se na mě. "Tak si tedy budu stěžovat v Jockey "They have no control no jurisdiction over the sales." "Nemají žádnou pravomoc žádný vliv s dražbami nemají nic společného." "Who does, then?" "Kdo má pravomoc?" "No one." "Nikdo." Her voice sharpened with frustration. "We'll tell the police." Hlas se jí třásl bezmocným vztekem. "Tak to ohlásíme na policii." "If you like." "Jak si přejete." "The Ascot police?" "V Ascotu?" "All right." So I stopped at the police station and we told our story. Statements were taken and signed and no doubt filed as soon as we left, because as an overworked sergeant tiredly pointed out, we had not been robbed. A bang on the head, very nasty, very reprehensible, a lot of it about. But my wallet hadn't been stolen, had it? Not even my watch? And these rough customers had actually given Mrs Sanders a profit of two hundred pounds. Where was the crime in that, might one ask? We drove away, me in resignation, Kerry Sanders in a boiling fury. "I will not be pushed around," she exploded. "Someone someone has got to do something." "Mr Brevett?" I suggested. She gave me one of her sharp glances and noticeably cooled her voice. "I don't want him bothered with this." "No," I said. We drove ten miles in thoughtful silence. She said eventually, "Can you find me another horse by Friday?" "Třeba." Zastavil jsem tedy u policejní stanice, kde jsme vypověděli naši příhodu. Sepsali s námi hlášení, my to podepsali, a oni to nepochybně ihned po našem odchodu založili mezi vyřízené věci. Nikdo nás přece neokradl, jak zdůraznil přepracovaný, unavený policista, který měl službu. Jistě, uhodili mě do hlavy, to bylo ošklivé, je toho teď ovšem spousta Náprsní tašku mně ale přece nevzali, hodinky také ne A paní Sandersové dali ti chlapi za koně dokonce o dvě stě liber víc, než sama předtím zaplatila. Tak o co vlastně šlo, o jaký přečin? Já odjížděl smířený s osudem, Kerry Sandersová rozzuřená do nepříčetnosti. "Tohle si nenechám líbit!" vybuchla. "Někdo někdo v té věci musí něco podniknout." "Co pan Brevett?" Šlehla po mně okem a trochu se uklidnila. "Nechci ho s tím otravovat." "Ne," souhlasil jsem. Asi deset mil jsem ujeli mlčky a v zamyšlení. Pak se zase ozvala: "Myslíte, že byste mi do pátku mohl sehnat jiného koně?" "I could try." "Mohu se o to pokusit." "Try, then." "Tak se pokuste." "If I succeed can you guarantee that no one else will knock me on the head and pinch it?" "Když se mi to zdaří, můžete mi zaručit, že mě zase někdo nepraští po hlavě a že mi koně nevezme?" "For a man who's supposed to be tough," she said, "you're "Nejste takový hrdina, za jakého platíte, tak se mi zdá." 10

11 soft." This dampening opinion led to a further five miles of silence. Then she said, "You didn't know those two men. Did you?" Tohle nelichotivé prohlášení způsobilo, že jsme ujeli dalších pět mil mlčky. Pak se zeptala: "Vy jste ty dva chlapy neznal, že?" "Ne." "Ale oni museli znát vás. Jak by věděli o vašem rameni?" "O tom tedy skutečně věděli." "Už jste na to taky myslel, že?" řekla zklamaně. "No" "But they knew you. They knew about your Moulder." "They did indeed." "You'd thought of that, had you?" She sounded disappointed. "Mm," I said. "Hm." I steered with care through the London traffic and stopped Opatrně jsem se proplétal londýnským provozem a zastavil outside the Berkeley Hotel, where she was staying. před hotelem Berkeley, kde bydlela. "Come in for a drink," she said. "You look as if you could use "Pojďte se něčeho napít," vybídla mě. "Řekla bych, že to one." potřebujete jako sůl." "Er " "Já " "Aw, c'mon," she said. "I won't eat you." "Jen pojďte, já vás nekousnu." I smiled. "All right." Usmál jsem se. "Tak dobře." Her suite looked out over Hyde Park with groups of ridingschool Měla ze svého apartmá vyhlídku na Hyde Park, kde ponies trotting in the Row and knots of household poklusávaly skupinky poníků z jezdecké školy a kde útvary cavalry practising for state occasions. Late afternoon sunshine jezdectva královského paláce cvičily formace pro oficiální slanted into the lilac and blue sitting-room and made prisms státní příležitosti. Pozdní šikmé sluneční paprsky zaplavovaly of the ice-cubes in our glasses. šafrán a modř interiéru a odrážely se v kostkách ledu ve sklenicích. She protested over my choice. Protestovala proti mé volbě pití. "Are you sure you want Perrier?" she said. "Opravdu chcete jen Perrier?" "I like it." "Já to rád." "When I said come up for a drink, I meant a drink." "Když jsem vás pozvala na skleničku, myslela jsem skleničku něčeho pořádného." "I'm thirsty," I said reasonably. "And a touch concussed. "Nemám žízeň," vysvětloval jsem. "Zato mám mírný otřes And I'm driving." mozku, a taky ještě musím jet vozem." "Oh." Her manner changed subtly. "I understand," she said. "Ano, to je pravda." Přece jen trošku změnila chování vůči mně. I sat down without being asked. It was all very well having Sedl jsem si bez vyzvání. V minulosti jsem se mnohokrát had extensive experience of bangs on the head, but this had praštil do hlavy, ale tentokrát to bylo po tříleté pauze a díky been the first for three years and the interval had not improved tomu jsem se z toho asi neuměl tak rychle oklepat. my speed of recovery. She gave me a disillusioned glance and took off her beautiful, muddied coat. Underneath she wore the sort of simplicity only the rich could afford on the sort of shape that was beyond price. She enjoyed quietly my silent appreciation and took it naturally as the most commonplace courtesy. "Now look," she said. "You haven't said a goddam thing about what happened this afternoon. Now what I'd like is for you to tell me just what you think those men were up to, back there." Zklamaně se na mě podívala a šla si svléknout krásný, blátem potřísněný plášť Měla na sobě zcela jednoduché šaty, jaké si mohou dovolit jen velmi zámožní; postava, která se v těch šatech skrývala, byla k nezaplacení. Mlčky zaznamenala můj tichý obdiv a přijala ho jako samozřejmou zdvořilost. "Tak teď poslyšte: o tom, co se dnes odpoledne stalo, jste zatím neřekl jediné slovo. Já bych ale od vás ráda slyšela, co myslíte, o co vlastně těm dvěma chlapům mohlo jít?" I drank the fizzy water and fractionally shook my head. Napil jsem se vody s bublinkami a zavrtěl hlavu. "I don't know." "Nemám tušení." "But you must have ideas," she protested. "Přece vás muselo něco napadnout," namítla. "No " I paused. "Did you tell anyone you were going to Ascot Sales? Did you mention me? Did you mention Hearse Puller?" "Ne " Na chvíli jsem se odmlčel. "Řekla jste někomu, že jedete na dražbu do Ascotu? Zmínila jste se někomu o mně? Nebo o Hears Pullerovi?" "Hey, now," she said, "it was you they were after, not me." "How do we know?" "Well your shoulder." "Your horse." She moved restlessly across the room, threw the coat over a chair and came back. The slim boots had dirty water marks round the edges of the uppers which looked incongruous against the pale mauve carpet. "I told maybe three people," she said. "Pauli Teksa was the first." I nodded. Pauli Teksa was the American who had given Kerry Sanders my name. "Pauli said you were an honest bloodstock agent and therefore as rare as fine Sundays." "Thanks." "Then," she said pensively, "I told the guy who fixes my hair." "Who what?" "Hairdresser," she said. "Right downstairs here in the hotel." "Oh." "And I had lunch with Madge yesterday Lady Roscommon. Just a friend." She sat down suddenly opposite in an armchair with a blue "Moment," zarazila mě, "Šli přece po vás, ne po mně." "Jak to víte?" "No přece to vaše rameno." "Váš kůň." Neklidně přešla po místnosti, hodila kabát přes židli a zase se vrátila. Elegantní vysoké boty měla na okrajích mokré a zablácené, na světle béžovém koberci se divně vyjímaly. "Mluvila jsem o tom se třemi lidmi," řekla. "Nejdříve s Pauli Teksou." Přikývl jsem. Pauli Teksa byl náš společný známý, Američan, který mě Kerry Sandersové doporučil. "Pauli řekl, že jste poctivý obchodník s koňmi, a těch prý je jak šafránu." "Děkuji." Zamyslela se. "Pak jsem o tom mluvila se svým kadeřníkem." "To je kdo?" "Kadeřník tady z hotelu." "Ach tak." "Pak ještě včera u oběda, z Madge tedy s lady Roscommonovou, to je moje přítelkyně." Usadila se proti mně do modrobíle čalouněného křesílka. 11

12 and white chintz cover. A large gin and French had brought sharp colour to her cheeks and a lessening in her slightly dictatorial manner. I had the impression that for the first time she was considering me as a man instead of as an employee who had fallen down (more or less literally) on the job. "Do you want to take your coat off?" she asked. Díky skleničce džinu jí zrůžověly tváře a začala se také chovat trochu méně diktátorsky. Měl jsem pocit, že mě poprvé začala vnímat jako muže, a ne jen jako zjednaného člověka, který více méně ve své práci selhal, úkol nesplnil. "Nechcete si sundat kabát?" zeptala se. "I can't stay," I said. "Já už budu muset jít." "Well then Do you want more of that goddam water?" "No, tak tedy chcete ještě trochu té vaší ničemné vody?" "Please." "Prosil bych." She refilled my glass, brought it back, and sat down. Nalila skleničku, donesla mi ji a sedla si. "Don't you ever drink?" she said. "Vy vůbec nepijete?" "Not often." "Jen vzácně." "Alcoholic?" she said sympathetically. "Nejste vyléčený alkoholik?" zeptala se soucitně. I thought it odd of her to ask such a personal question, but I smiled, and said, "No." Připadalo mi zvláštní, že se mě ptá na něco tak ryze soukromého. Usmál jsem se a odpověděl, že ne. She raised her eyebrows. "Nearly all the non-drinkers I know are reformed alcoholics." "I admire them." I said. "But no. I was hooked on Coke at six. Never graduated." "Oh." She seemed to lose interest in me. She said, "I am on the committee of a private hospital back home." "Which dries out drunks?" She didn't care for the bluntness. "We treat people with a problem. Yes." "Successfully?" She sighed. "Some." I stood up. "You can't win them all." I put the empty glass on a side-table and went ahead of her to the door, "You'll let me know if you find another horse?" she said. I nodded. "And if you have any thoughts about those two men?" "Yes." I drove slowly home and put the car in the garage in the stable yard. The three racehorses there moved around restlessly in their boxes, mutely complaining because I was two hours late with their evening feed. They were horses in transit, waiting to be shipped by air to foreign buyers, not my horses but very much my responsibility. I talked to them and fondled their muzzles, and straightened their boxes and gave them food and water and rugs against the October night, and finally, tiredly, took my own throbbing head into the house. There was no wife there waiting with a smiling face and a hot tempting dinner. There was, however, my brother. His car was in the garage next to mine, and there were no lights anywhere in the house. I walked into the kitchen, flicked the switch, washed my hands under the hot tap in the sink, and wished with all my heart that I could off-load my drinking problem on to Kerry Sanders and her do-good hospital. He was in the dark sitting-room, snoring. Light revealed him lying face down on the sofa with the empty Scotch bottle on the carpet near his dangling hand. He didn't drink often. He tried very hard, and he was mostly the reason I stayed off it, because if I came home with alcohol on my breath he would smell it across the room, and it made him restless. It was no hardship for me, just a social nuisance, as Kerry Sanders was by no means alone in concluding that non-drinkers were ex-alcoholics. One had to drink to prove one wasn't, like natural bachelors making an effort with girls. We were not twins, though much alike. He was a year older, an inch shorter, better looking and not so dark. People had mistaken us for each other continually when we had been young, but less so now at thirty-four and thirty-five. I picked up the empty bottle and took it out to the dustbin. Then I cooked some scrambled eggs and sat down at the kitchen table to eat, and over coffee and aspirin and a sore head put up a reasonable fight against depression. Nadzdvihla obočí: "Skoro všichni abstinenti, které znám, jsou bývalí alkoholici." "Mají můj obdiv," řekl jsem, "ale já k nim nepatřím. Já se v šesti letech naučil pít kokakolu a od té doby jsem se dál nedostal." "Aha." Rázem jsem ji přestal zajímat. "Pracuji u nás doma ve výboru jedné soukromé léčebny," dodala. "Vysoušíte alkoholiky?" Moje vtipkování se jí nelíbilo. "Snažíme se pomáhat lidem, kteří mají určité problémy." "Úspěšně?" Vzdychla. "V některých případech ano." Vstal jsem. "Všechny bitvy člověk vyhrát nemůže." Odložil jsem prázdnou skleničku na servírovací stolek a vykročil ke dveřím. "Dáte mi vědět, kdybyste sehnal jiného koně?" Přikývl jsem. "A kdyby vás něco napadlo, pokud jde o ty dva chlapy?" "Ano." Pomalu jsem dojel domů a dal vůz do garáže na dvoře. V boxech neklidně, s němou výčitkou přešlapovali tři dostihoví koně; zpozdil jsem se o dvě hodiny a oni ještě nedostali večerní krmení. Byli u mě ustájeni jen přechodně, čekali na leteckou přepravu k zahraničním kupcům, nepatřili mi tedy, ale nepochybně jsem za ně zodpovídal. Trochu jsem si s nimi popovídal a pohladil je po hubě. Pak jsem jim poklidil, přinesl krmení, čerstvou vodu a hodil jsem přes každého přikrývku, protože v říjnu už je v noci chladno. Unavený, s bolavou hlavou jsem pak konečně šel do domu. Neměl jsem ženu, která by mě očekávala s úsměvem a teplou večeří. Zato jsem měl bratra. Jeho vůz stál v garáži, když jsem přijel, ale v domě nebylo nikde světlo. Šel jsem do kuchyně, rozsvítil a umyl si ruce ve dřezu pod tekoucí teplou vodou. Jak by bylo krásné, kdybych mohl předat svoje problémy, pokud jde o alkoholismus paní Kerry Sandersové a jejímu dobročinnému podniku. V obývacím pokoji byla tma a ozývalo se odtamtud pochrupování. Když jsem rozsvítil, viděl jsem, že leží na břiše na gauči, ruku měl spuštěnou na zem a vedle ní na koberci prázdnou láhev skotské. Nepil příliš často. Skutečně se snažil vydržet bez pití a já byl více méně abstinent hlavně kvůli němu. Jakmile bych přišel domů a měl v sobě jen trochu alkoholu, okamžitě by to na dálku ucítil a začal by být nesvůj. Mně to žádné potíže nedělalo, jen snad ve společnosti. Mnoho lidí uvažovalo přesně tak jako Kerry Sandersová, mysleli si, že když je člověk abstinent, musí být určitě vyléčený alkoholik. Občas jsem se musel trochu napít jen proto, abych dokázal, že to u mne neplatí (jako když se staří mládenci tu a tam ukážou s nějakou ženskou, aby je nikdo nepodezříval bůhví z čeho). Nebyli jsme sice dvojčata, ale byli jsme si velmi podobní. On byl o rok starší, o dva centimetry menší, o něco hezčí a měl o něco světlejší vlasy. Když jsme byli mladší, lidé si nás běžně pletli; teď když mně bylo třicet čtyři a jemu třicet pět, už se to tak často nestávalo. Sebral jsem prázdnou láhev a odnesl ji do smetí. Pak jsem si v kuchyni udělal míchaná vajíčka a sedl si s talířem ke stolu. Pak jsem si dal ještě kávu a jeden aspirin. Hlava mě bolela, ale snažil jsem se statečně, abych nepropadl depresi. 12

13 There was much to be thankful for. I owned outright the house and stable yard and ten acres of paddocks, and after two years' slog I was beginning to make it as an agent. On the debit side I had a busted marriage, a brother who lived off my earnings because he couldn't keep a job, and a feeling that Frizzy Hair was only the tip of an iceberg. Nebyl jsem na tom přece tak špatně, to jsem musel uznat. Patřil mi bez výhrady celý dům, stáje a přilehlé pozemky s výběhy. Po dvouletém snažení jsem už začínal mít v práci úspěchy, získával jsem jméno. Pokud jde o stinné stránky: měl jsem za sebou jedno neúspěšné manželství a vedle sebe bratra, kterého jsem musel živit, protože nevydržel v žádném zaměstnání. Teď ještě k tomu přibyl nepříjemný pocit, že kudrnáč představuje jen vyčnívající špičku ledovce, skrytého v temných vodách. Donesl jsem si pero a kus papíru a napsal jsem tři jména: I fetched a pen and a sheet of paper and wrote three names. Pauli Teksa. Pauli Teksa. Hairdresser. Kadeřník. Lady Roscommon (Madge). Lady Roscommonová (Madge). None looked a winner in the villainy stakes. Nikdo z nich se mi na roli zloducha nezdál. For good measure I added Kerry Sanders, Nicol Brevett, Pro pořádek jsem tam ještě připsal Kerry Sandersovou, Constantine Brevett and two smiley thugs. Shake that lot Nicola Brevetta a Constantina Brevetta a ty dva usměvavé together and what did we get? A right little ambush by someone násilníky. Kdyby ta jména člověk zamíchal, co by našel? Jen who knew my weakest spot. to, že ti, kteří nás přepadli, věděli, co je moje velká slabina. I spent the evening trying by telephone to find a replacement Celý večer jsem protelefonoval, snažil jsem se najít náhradu for Hearse Puller. Not easy. Trainers with horses the za Hears Pullera. Nebylo to snadné. Trenéři, kteří měli ve owners might sell were not keen to lose them from their stájích koně, jež by jejich majitelé byli ochotni prodat, nestáli yards, and I could give no guarantee that Nicol Brevett would samozřejmě o takový prodej, po kterém by koně ze stájí leave his horse with its present trainer. Bound by Kerry Sanders, ztratili, a já nemohl nikomu zaručit, že Nicol Brevett nechá I could not even mention his name. koně u dosavadního trenéra, nemohl jsem dokonce ani vyzradit Nicolovo jméno, protože jsem to paní Sandersové slíbil. I reread the Ascot Sale catalogue for the following day but Znovu jsem si přečetl ascotský dražební program pro příští there was still nothing suitable, and finally with a sigh offered den, ale nic vhodného jsem tam nenašel. Nakonec jsem se s my custom to a bloodstock dealer called Ronnie North, who povzdechem odhodlal zavolat obchodníkovi s koňmi, který se said he knew of a possible horse which he could get if I would jmenuje Ronnie North. Řekl, že by o něčem možná věděl, play ball. kdybych mu šel na ruku. "How much?" I said. "Kolik?" zeptal jsem se. "Five hundred." "Pět stovek." He meant that he would sell me the horse for a price. I To znamenalo, že mi koně prodá za určitou částku, ke které would then charge Kerry Sanders five hundred pounds more musím pro Kerry Sandersovou připočítat ještě pět set a těch and hand the five hundred over to North. pět set odevzdám Northovi. "Too much," I said. "If you get me a good one for two thousand "To je moc. Jestli mi ale seženeš něco slušného, tak za dva I'll give you a hundred." tisíce, přidám ti sto." "Nuts," "S tím se jdi vycpat." "A hundred and fifty." "Tak tedy sto padesát." I knew he would probably acquire the horse for maybe fifteen Tušil jsem, že za koně nejspíš zaplatí třeba patnáct set a hundred pounds, and sell it to me for double: he always mně ho prodá za dvojnásobek. Jakoukoliv transakci, na které considered he had wasted his time if he made less than 100 nevydělal aspoň sto procent, pokládal za zbytečné maření per cent profit. Squeezing a large chunk more from my client času. Těch pár stovek navíc, které ještě k tomu vymáčkne z was just icing on the cake. mého klienta, povaloval za příjemné cukrátko. "And," I said, "before we go any further, I want to know "Taky bych rád o tom koni něco slyšel, než se do toho about it." pustím." "Do me a favour." "Snad mi věříš, ne?" He was afraid that if I knew who owned the horse I would Měl strach, že bych se mohl obrátit přímo na současného go direct to the source, and cut him out altogether. I wouldn't majitele, kdybych se dozvěděl, kdo to je. Já bych to neudělal, have done that, but he would, and he judged me by himself. ale on v mé situaci určitě ano. Podle sebe soudím tebe. I said, "If you buy it and I don't like it, I won't take it." "Jestli se mi nebude zdát, když ho pro mě koupíš, tak ho nevezmu." "It's what you want," he said. "You can trust me." "Může mi věřit, je to skutečně přesně to, co hledáš." I could perhaps trust his judgement of a horse, though that Ano, pokud šlo o posouzení koně, mohl jsem mu věřit, jinak was absolutely all. If the horse hadn't been for Nicol Brevett I ale vůbec ne. Kdyby ten kůň nebyl právě pro Nicola Brevetta, might have taken a chance and bought blind, but in this case byl bych ho možná koupil naslepo, v daném případě jsem to I could not afford to. ale nemohl riskovat. "I have to OK it first." "Ne, musím vědět předem, o jakého koně se jedná!" "Then no deal," he said succinctly and disconnected. "Tak to se nedohodneme," řekl suše a zavěsil. I chewed the end of my pencil and thought about the bloodstock jungle which I had entered with such innocence two Byla to džungle, do které jsem v naprosté nevědomosti Okusoval jsem konec tužky a uvažoval o obchodu s koňmi. years earlier. It had been naive to imagine that all it took to poprvé vkročil před dvěma lety. Tehdy jsem si naivně be a bloodstock agent was a thorough knowledge of horses, představoval, že dokonalá znalost koní, znalost plemenné an intimate relationship with the stud book, hundreds of acquaintances in the racing industry and a reasonable head for tomu, aby se mohl stát dobrým komisionářem, obchodníkem knihy a bohaté styky v dostihovém světě stačí člověku k business. Initial surprise at the fiddles I saw all around me s koňmi, pokud měl také základní znalosti z účetnictví. had long since passed from revulsion to cynicism, and I had Počáteční úžas nad různými fintami a švindly už ze mne grown a thick skin of self-preservation. I thought that sometimes it was difficult to perceive the honest course, and more narostla mi tvrdší kůže, z pudu sebezáchovy jsem si ji musel vyprchal, hluboké pohoršení vystřídal určitý cynismus, difficult still to stick to it, when what I saw as dishonesty was vypěstovat. Občas bylo obtížné najít poctivou cestu, někdy so much the general climate. bylo ještě obtížnější na ní setrvat, když člověk všude kolem sebe viděl a cítil tolik nepoctivosti. 13

14 I understood, after two years, that dishonesty was much a matter of opinion. There were no absolutes. A deal I thought scandalous might seem eminently reasonable to others. Ronnie North saw nothing wrong at all in milking the market for every possible penny: and moreover he was likeable to meet. The telephone rang. I picked up the receiver. "Jonah?" He was back, as I'd thought he might be. "The horse is River God. You have it for three thousand five hundred with five hundred on top." "I'll call you back." I looked up the River God form and consulted a jockey who'd ridden it a few times, and finally dialled Ronnie North. "All right," I said. "Subject to a vet's report, River God will do well." He said with elaborate resignation, "Told you, you can trust me." "Yeah. I'll give you two thousand five hundred." "Three thousand," he said. "And that's rock bottom. With five hundred to come." "One fifty," I said positively, and compromised at a hundred more. River God, my jockey friend had said, belonged to a farmer in Devon who had bought it unbroken at three years old as a point-to-point prospect for his son. Between them they'd done a poor job of the breaking and now the son couldn't control the result. "He's a ride for a pro," said my informant, "but he's quite fast and a natural jumper, and they haven't managed to cock that up." I stood up, stretched, and as it was by then half past ten, decided to tell Kerry Sanders in the morning. The room I used as an office, lined with bookshelves and fitted cupboards, was half functional, half sitting-room, and mostly what I thought of as home. It had a lightish brown carpet, red woollen curtains and leather arm- chairs, and one big window which looked out to the stable yard. When I had tidied away the books and papers I'd been using I switched off the powerful desk lamp and stood by the window, looking out from darkness to moonlight. Everything was quiet out there, the three lodgers patiently waiting for their aeroplane from Gatwick Airport five miles down the road. They should have been gone a week since and the overseas customers were sending irritable cables, but the shipping agents muttered on about unavoidable delays and kept saying the day after tomorrow. "The day after tomorrow never comes," I said, but they didn't think it funny. I used the yard as a staging post and seldom kept horses there more than a night or two. They were a tie, because I looked after them myself, and I did that because until recently I had not been earning enough to think of employing anyone else. In my first year in the business I had negotiated fifty sales, and in my second ninety-three, and during the past three months I had been almost constantly busy. Given a bit of luck, I thought, like, say, buying a Derby winner for five thousand as a yearling just some such impossible bit of luck I might yet achieve tax problems. I left the office and went to the sitting-room. My brother Crispin was still where I'd left him, face down, snoring, spark out. I fetched a rug and draped it over him, knowing he wouldn't wake for hours, and that when he did he would be in his usual violent hangover temper, spewing out his bitter resentments like untreated effluent. We had been orphaned when I was sixteen and he seventeen, first by a riding accident which killed our mother, and Po dvou letech jsem pochopil, že hranice poctivosti je značně subjektivní. Absolutní, dané hodnoty neexistují. Transakce, která se mně zdála trestuhodná, mohla jiným připadat zcela normální a rozumná. Pro Ronnieho Northa bylo zcela přirozené, že se člověk má snažit z kšeftu vyždímat, co může; ostatně, Ronnie byl docela milý a příjemný. Zazvonil telefon. Zdvihl jsem sluchátko. "Jonas?" Volal mi. Doufal jsem, že se ozve. "Kůň se jmenuje River God. Můžeš ho dostat za tři tisíce pět set, když ještě pět stovek přihodíš." "Já ti za chvilku zavolám." Vyhledal jsem si River Goda v příslušných knížkách a poradil jsem se telefonicky s jedním žokejem, který ho několikrát jel. Pak jsem znovu vytočil Ronnieho Northa. "Tak dobře, jestli mi veterinář potvrdí, že je v pořádku, tak toho koně beru." Nasadil tón ovládané trpělivosti: "Vždyť jsem ti to říkal, říkal jsem ti, že se na mě můžeš spolehnout." "Dobře. Dám ti za něho dva tisíce pět set." "Tři tisíce, níž už nejdu. A pět stovek navrch." "Sto padesát navrch," řekl jsem rozhodně. Nakonec jsem ale ještě stovku musel přidat. Od svého přítele žokeje jsem se předtím dozvěděl, že River God patří jednomu farmáři v Devonu, který ho koupil neobsednutého ve třech letech pro svého syna na pointtopoint. Příliš zdařile ho neobsedali a farmářův syn v současné době nedokázal koně zvládnout. "Je to kůň pro profesionála," řekl můj přítel, "je rychlý a skákat umí. Naštěstí ho nezkazili úplně." Vstal jsem, protáhl se, a protože už mezitím bylo půl jedenácté, rozhodl jsem se, že Kerry Sandersové zavolám až ráno. Místnost, ve které jsem žil a úřadoval, vypadala napůl jako kancelář, napůl jako obývací pokoj. Kolem dokola stály stěny z polic na knihy a z vestavěných skříní, které jsem si dal dělat na zakázku, pak tam byla kožená křesla, na zemi světle hnědý koberec, a na jediném velkém okně, z kterého bylo vidět na dvůr, visely červené vlněné záclony. Uklidil jsem knihy, šanony a různá lejstra, která jsem předtím potřeboval, a zhasil jsem ostré svitlo na psacím stole. Šel jsem k oknu a zahleděl jsem se ze tmy do měsíčního světla. Venku bylo ticho a klid. Moji tři nocležníci trpělivě čekali na svoje letadlo z gatwickského letitě, které od nás bylo jen osm kilometrů daleko. Koně měli odletět už před týdnem a moji zahraniční kupci mě zasypávali podrážděnými telegramy. Lide z dopravní agentury se vymlouvali na technické potíže a stále slibovali, že prý pozítří. Poznamenal jsem, že takový den jako pozítří asi vůbec neexistuje, ale jim to vůbec nepřipadalo vtipné. Měl jsem stáje jen pro přechodné ustájení a zřídkakdy jsem u sebe nechával koně déle než tak jednu nebo dvě noci. Kdykoliv jsem tam koně měl, byl jsem příliš vázaný, protože jsem si donedávna nevydělal tolik, abych si mohl dovolit někoho zjednat. Když jsem pracoval v oboru první rok, zprostředkoval jsem celkem padesát koupí, druhý rok devadesát tři, a během posledních několika měsíců jsem si už vůbec nemohl stěžovat na nedostatek práce. Kdyby mě tak potkalo štěstí kdyby se mi třeba podařilo koupit lacino budoucího vítěze Derby, tak za tisíc, jako ročka kdyby mě takové naprosto nepravděpodobné štěstí potkalo možná že bych pak dokonce začal mít starosti s daněmi z příjmů, a to by bylo co říct! Odešel jsem z kanceláře do obývacího pokoje. Našel jsem tam svého bratra Crispina, přesně v téže pozici, ve které jsem ho tam předtím opustil. Ležel na břiše na gauči, pochrupoval a nevěděl o světě. Přehodil jsem přes něho pléd, bylo mi jasné, že potrvá ještě několik hodin, než se vzbudí, a že pak bude mít kocovinu, mizernou náladu, bude vzteklý a bude kolem sebe plivat svoje všeobecné znechucení jako jedovaté sliny. Osiřeli jsme, když jemu bylo sedmnáct a mně šestnáct. Maminka zemřela po pádu z koně a tatínka potom za tři 14

15 then three months later by a blood clot in Father. Abruptly, almost from one week to the next, our lives changed to the roots. We had been brought up in comfort in a house in the country, with horses to ride and a cook and gardener and stablemen to do the work. We went to expensive boarding schools and thought it natural, and holidayed on grouse moors in Scotland. The glitter had by no means been founded on gold. Solicitors gravely told us that our parent had mortgaged all he possessed, had borrowed on his life assurance, had sold the family treasures and was only a Degas sketch away from bankruptcy. He had, it appeared, been living on the brink of disaster for several years, always finding a last-minute goody to send to Sotheby's. When his debts had been paid and house, horses, cook, gardener, stablemen and all had vanished into limbo, Crispin and I, without close relatives, were left with no home to go to and precisely one hundred and forty-three pounds each. The school had been understanding but not to the point of keeping us without fees. We had finished the Easter term, but that was that. It had affected Crispin more than me. He had been aiming for university and the law and could not bring himself to settle for the generously offered Articles in the grave solicitor's office. My more practical nature saved me from such torments. I faced prosaically the fact that from now on I would need to work to eat, totted up my assets which proved to be a thin body, good health and a certain facility on horseback, and got myself a job as a stable lad. Crispin had been furious with me but I'd been happy. I was not academic. Stable life, after the confines of school, had been a marvellous freedom. I never regretted what I'd lost. I left him snoring and went upstairs to bed, thinking about our different fates. Crispin had tried stock-broking and insurance and felt he had not been appreciated, and I, in becoming a jockey, had found total fulfilment. I always reckoned I'd had by far the best of it and didn't begrudge anything I could do to compensate. My bedroom, like the office, looked out to the yard, and except when it was freezing I slept with the window open. At twelve-thirty I woke from the depths with the sudden instant awareness of the subconscious hitting the alarm switch. I lay tinglingly awake, listening at full stretch, not knowing what I'd heard but sure that it was wrong. Then unmistakably it came again. The scrape of a hoof on a hard surface. The clop of horse shoes where they had no business to be at that time of night. I flung back the duvet and jumped to the window. No movement down there in the moonlit yard. Just a yawning black oblong which should have been filled by a firmly closed stable door. I cursed with a sinking heart. The most valuable of my lodgers, all seventy thousand pounds' worth, was out loose on the dangerous roads of Surrey. měsíce zabila mrtvice. Naše životy se do základu změnily takřka ze dne na den. Vyrůstali jsme ve všem pohodlí, ve velikém domě na venkově, měli jsme jezdecké koně, stájníky, zahradníka a kuchařku. Chodili jsme do drahé soukromé školy, přijímali jsme to s naprostou samozřejmostí, a o prázdninách jsme jezdili střílet do Skotska. Bohužel, všechen ten lesk neměl zlatý podklad. Náš důstojný pan notář nám vážně oznámil, že otec zatížil dům a vůbec vše, co vlastnil, velkou hypotékou, že si půjčil na svoji životní pojistku a že prodal prakticky všechny rodinné poklady. Jediný majetek, který ho dělil od naprostého bankrotu, byla jedna Degasova skica. Ukázalo se, že otec žil na pokraji finanční katastrofy už řadu let, kdy se mu prostě vždy na poslední chvíli podařilo něco výhodně prodat ve dražbě. Když jsme zaplatili všechny dluhy, dům, koně, stájníci, zahradník i kuchařka zmizeli do nenávratna a Crispin a já jsme zůstali sami, bez blízkých příbuzných, bez domova, a až na sto čtyřicet tři libry na osobu také bez peněz. Ve škole byli všichni plni pochopení, ale zase ne do té míry, aby nás tam snad nechali zadarmo. Zůstali jsme tam do velikonoc a tím to skončilo. Pro Crispina to byla mnohem větší rána než pro mne. Chtěl studovat na vysoké škole, na právnické fakultě, a nemohl se odhodlat k tomu, aby přijal místo úředníka v pozůstalostním oddělení notářství, které mu nabízel ten důstojný pan notář. Já byl spíš pro praktický život a to mě zachránilo. Věcně jsem se smířil se skutečností, že se od té chvíle musím sám nějak uživit. Spočítal jsem, co mám a co můžu: jsem hubený a naprosto zdravý, počínám si docela dobře v sedle. Tak jsem si našel místo stájníka. Crispin se na mě rozzuřil, ale já byl docela šťastný. Studium pro mne nebylo. Po okolním vězení mně život ve stájích připadal nádherný a svobodný. Nikdy jsem nelitoval toho, co jsem ztratil. Nechal jsem ho pochrupovat a odešel jsem nahoru si lehnout. Přemýšlel jsem o tom, jak rozdílně se naše osudy rozvíjely. Crispin to zkusil na burze a pak v pojišťovnictví, ale zdálo se mu, že ho tam dost nedoceňují. Já jsem se stal žokejem a našel jsem ideální životní náplň. Vždy se mi zdálo, že ke mně byl osud mnohem štědřejší než k bratrovi, a proto jsem také nikdy nezaváhal, když jsem měl možnost mu to trochu vynahradit. Pokud zrovna nemrzlo, spal jsem vždy při otevřeném okně. Z ložnice, podobně jako z kanceláře, byla vyhlídka na dvůr. V půl jedné v noci mě z hlubokého spánku probudil do naprosté bdělosti poplašný signál, který má člověk v podvědomí. Ležel jsem a napjatě poslouchal. Nevěděl jsem, co mě vlastně probudilo, ale byl jsem přesvědčen, že to byl zvuk, který věštil něco nedobrého. Ano, zase se to ozvalo. Zaškrábání kopyta na tvrdé půdě. Klapot koňských kopyt v místech, kde uprostřed noci neměl žádný kůň co dělat. Odhodil jsem deku a skočil k oknu. Venku v měsíčním světle na dvoře se nic nepohnulo. Ale tam, kde měly být pevně zavřené dveře stáje, zela černá díra. Sevřel se mi žaludek. Tiše jsem klel. Nejcennější z mých nocležníků, kůň, který měl hodnotu sedmdesáti tisíc liber, se volně potuloval po nebezpečných silnicích Surrey. CHAPTER THREE 3 He wasn't comprehensively insured, because his new owner had jibbed at the high premium. He wasn't finally paid for, because of a complicated currency transfer. I had had to guarantee the money to the vendor when I didn't actually have it, and if I didn't get that two-year-old back fast and unscratched the financial hot waters would close over my head. The foreign buyer was a ruthless man who would stop his cheque if the horse were damaged and my own insurers wouldn't pay up for anything less than death, and reluctantly at that. Sweater, jeans, boots went on at high speed and I ran Nebyl řádně pojištěný, protože jeho nový majitel neměl chuť platit vysoké prémie. Také nebyl vlastně ještě zaplacený, díky různým komplikacím s převodem valut. Musel jsem se prodávajícímu za kupce zaručit, ačkoliv jsem příslušnou částku samozřejmě vůbec neměl, a bylo mi jasné, že jestli to dvouleté hříbě co nejdřív nenajdu a nepřivedu zdravé a bez škrábnutí zpět, přiřítí se na mě neřešitelná finanční katastrofa. Dotyčný zahraniční kupec byl tvrdý člověk, určitě by neváhal a nechal by zastavit proplacení šeku, kdyby na koni cokoliv našel, a moje pojišťovna byla připravena hradit mi škodu jen v případě úhynu koně, a to ještě neochotně. Bleskově jsem si natáhl svetr, džíny a vysoké boty, seběhl 15

16 downstairs fumbling to do up the buckles of the strap which anchored my shoulder. In the sitting-room Crispin still snored. I shook him, calling his name. No response. The stupor persisted. I stopped in the office to telephone the local police. "If anyone reports a horse in their back garden, it's mine." "Very good," said a voice. "Saves time to know." Out in the yard there was no sound. The two-year-old had been already on the road when I woke, because it was metal on tarmac I'd heard, not the soft familiar scrunch on weedy gravel. No sound on the road. It lay empty in the moonlight for as far as I could see. He could be peacefully grazing the verge a few yards beyond my sight. He could be halfway to the express line of the electric railway or on the dual carriageway to Brighton or on the main runway at the airport. He could be crashing down rabbit holes in the local scrubby woodland. I sweated in the cold night air. Seventy thousand bloody pounds I didn't have and couldn't raise. Looking for a loose horse at night by car had high built-infailure factors. One couldn't hear his movements and with his dark coat one could hit him as soon as see him. One could startle him into panic, into crashing through a fence, tearing himself on barbed wire, skidding to his knees, damaging beyond repair the slender bones and tendons of his legs. I hurried back through the yard, picked up a bridle and a halter from the tackroom, and ran on out to the nearest paddock. There somewhere in the dim dappled light was the pensioned-off steeplechaser I used as a hack. Dozing on his feet and dreaming of long-past Gold Cups. Climbing the rails I whistled to him in a trill through my teeth, the sound he responded to when he felt like it. "Come on, boy," I called. "Come here you bugger, for God's sweet sake." Come. Just come. But the field looked empty. I whistled again, despairing. He ambled over with all the urgency of a museum. Sniffed at my fingers. Resignedly allowed me to put on his bridle. Even stood moderately still when I led him to the gate and used it as usual as a mounting block. Jogging on his bare back, I trotted him through the yard, and at the gate let him choose his own direction. Left lay the main roads and right the woods. He chose the right, but as I urged him on I wondered if he had gone that way because I subconsciously wanted it. Horses, highly telepathic, needed little steering. If the two-year-old were in the woods he wasn't under the wheels of a twenty-ton lorry. If he were in the woods he could be calmly eating leaves from the branches and not sticking his feet down rabbit holes After half a mile, where the narrow road began to wind upward and the tangle of beech and bramble and evergreen grew thicker, I reined in my 'chaser, stood him still, and listened. Nothing. Only the faint sound of moving air, hardly as much as a rustle. My mount waited, uninterested and unexcited. He would have known if the two-year-old had been near. He was telling me indirectly that he wasn't. I went back, trotting him fast on the softer verge. Past the stable gate, where he wanted to turn in. Down the road to the village and across the moonlit green. I tried to comfort myself with the thought that horses didn't usually go far when they got loose from their stable. Only as far as the nearest succulent grass. They wandered and stopped, wandered and stopped, and only if something frightened them would they decamp at a gallop. The trouble was they were so easily frightened. po schodech a cestou si ještě dopínal přezku na postroji, který mi fixoval rameno. Crispin ještě stále spal v obývacím pokoji. Zatřásl jsem jím a zavolal na něho. Nereagoval, byl úplně tuhý. Ještě jsem zaběhl do kanceláře zatelefonovat na policii. "Kdyby vám prosím někdo náhodou hlásil nález koně, tak je můj." "Děkujeme, to neškodí vědět, ušetří nám to čas." Venku na dvoře bylo úplné ticho. Hříbě muselo být už na silnici, když jsem se vzbudil, protože to, co jsem předtím zaslechl, bylo klapání kovu o betonovou vozovku, a ne známé skřípání kopyt na štěrku prorostlém travou. Silnice byla také tichá a prázdná, až kam jsem na ni v měsíčním světle viděl. Možná že se kůň pase někde na kraji silnice, kam ve tmě nedohlédnu. Možná také, že už je v půli cesty k elektrické rychlodráze, nebo k brightonské dálnici, nebo k přistávacím plochám letiště. Možná si právě v místním lesíku láme nohy v králičích norách. Tu noc bylo chladno, ale já byl celý zpocený. Těch zatracených sedmdesát tisíc jsem samozřejmě neměl, ani jsem je žádným způsobem nemohl dát dohromady. Hledat v noci autem zaběhlého koně není zrovna to nejlepší. Ve voze člověk zvíře nezaslechne, a když má kůň tmavou srst, může se stát, že do něho člověk ve tmě vrazí dřív, než ho zahlédne. Člověk může koně vylekat, takže se pak bezhlavě řítí do plotu, může se potrhat o ostnatý drát, může upadnout, může si poškodit křehké kosti a zničit tlachy. Spěchal jsem přes dvůr do skladu pro uzdu a otěže a pak jsem běžel k nejbližšímu výběhu. Kdesi na tom tmavém prostranství musel být můj starý, vysloužilý steepler, s nímž jsem občas jezdil. Spal ve stoje a asi se mu zdálo o velikých dostizích, ve kterých kdysi vítězil. Přelezl jsem ohradu a zapískal na zuby. Na tenhle signál většinou přišel, když se mu chtělo. "Tak pojď, kamaráde, dělej, pojď, ty srábku, proboha neflákej se!" Hlavně dělej, pojď rychle. Prostranství se zdálo být pusté a prázdné. Znovu jsem zapískal. Začínal jsem být zoufalý. Přišoural se rychlostí, kterou by tak asi vyvinul v případě potřeby balvan. Očichal mi prsty. Pak mi odevzdaně dovolil, abych mu dal uzdu. Dokonce mi taky celkem klidně postál, když jsem ho dovedl k brance, ze které jsem se na něho obvykle vyšplhal. Natřásal jsem se na jeho neosedlaném hřbetě. Klusem jsme přejeli dvůr. Za branou jsem ho nechal, ať zahne, kam chce. Vlevo vedla cesta směrem k hlavní silnici, vpravo do lesa. Rozhodl se, že půjde doprava. Když jsem ho pobídl k rychlejšímu kroku, napadlo mě, že si tu cestu vybral proto, že cítil, jak si to podvědomě přeji. Koně umějí číst myšlenky a člověk je ani nemusí dirigovat. Jestli je to hříbě v lesích, mohu se utěšovat tím, že právě nevbíhá pod nějaký náklaďák. Jestli je v lesích, tak možná právě pokojně ukusuje listí z nízkých větví, možná že si vůbec neláme nohy v králičích norách Když jsme ujeli asi tak půl míle, cesta začala stoupat prudce do kopce, nízký jehličnatý a trnitý podrost zhoustl. Zatáhl jsem svého steeplera, zůstali jsme stát a já se zaposlouchal do tmy. Nikde nic. Vanul jen sotva znatelný větřík, listí se skoro ani nepohnulo. Můj kůň trpělivě čekal, nebyl vůbec neklidný, nudil se. Kdyby hříbě bylo někde nablízku, určitě by to vycítil, dával mi vlastně nepřímo vědět, že tam nikde není. Vraceli jsme se klusem po měkké krajnici. Když jsme míjeli naše vrata, byl by tam rád zahnul, ale jeli jsme podle silnice dál, až ke vsi a pak přes obecní louku, zaplavenou měsíčním světlem. V duchu jsem se utěšoval tím, že se koně přece nikdy nezatoulají daleko, když se jim zdaří utéci ze stájí. Většinou se zastaví u nejbližší dobré šťavnaté trávy. Pak se chvíli pasou, o kousek poodejdou, zase se zastaví, zase popojdou. Dají se do cvalu a prchají do neznáma, jen když je něco vyleká. Koně se ale bohužel vylekají velmi snadno. 16

17 There was grass enough on the village green, but no twoyear-old. I stopped again on the far side, listening. Nothing. Worried and dry-mouthed I went on towards the junction with the main road, where the village swept abruptly out into the three-lane double highway of the A23. How could I, I thought, how could I have been so stupid as not to bolt the stable door. I couldn't remember not doing it, but then I couldn't remember doing it either. It was one of those routine actions one did automatically. I couldn't imagine not flicking the bolt when I left the box. I'd been doing it all my working life. I was not insured against my own negligence. How could I possibly how could I ever have been stupid enough not to bolt that door? Even after midnight there was too much traffic on the Brighton road. Definitely not a place for horses. I reined in again, and almost immediately my 'chaser lifted his head, pricked his ears, and whinnied. He twisted to the right, towards the oncoming headlights, and whinnied again. Somewhere out of sight he could hear or sense another horse, and not for the first time I envied that extra-human perception. Hurrying, I set off southwards along the green edge, hoping against hope that it was the right horse ahead and not a layby full of gypsy ponies. In the distance there was suddenly a horrific screech of tyres, some wildly scything headlights, a sickening bang and a crash of breaking glass. My mount let out a whinny that was more a shriek. His rider felt sick. Oh God, I thought. Oh dear God. I slowed to a walk and found I was trembling. There were shouts ahead and cars pulling up, and I rubbed my hand over my face and wished I didn't have to face the next bit. Not the next hour, the next day or the next year. Then, unbelievably, a shape detached itself from the jumble of light and dark ahead. A shape moving very fast, straight towards me, and clattering. Hooves drummed on the hard surface with the abandon of hysteria. The two-year-old raced past at a forty-mile-an-hour full-stretched gallop, going as if the Triple Crown depended on it. Swamped with relief that at least he was still undamaged, and blotting out fears for the car which had crashed, I swung my 'chaser round and set off in pursuit. It was an unequal contest: an ageing jumper against a hotblooded sprinter. But my anxiety was spur enough for my mount. He was infected by it and aroused, and achieved a pace that was madness on that sort of surface. The two-year-old, sensing us behind him, could have taken up the challenge and raced harder, but in fact he seemed to be reassured, not galvanized by the approach of another horse, and although he showed no sign of stopping he allowed me gradually to move alongside. I came up on his outside, with him on my left. He had worn no headcollar in the stable and although I had brought a halter it would have taken a circus stunt man to put it on at such a gallop, let alone an unfit ex-jockey with three fused vertebrae and a shoulder which came apart with one good tug. We were nearly back to the fork in the village. Straight ahead lay a major roundabout with crossing traffic, and the thought of causing a second accident was too appalling. Whatever the risk to the two-year-old, he had simply got to be directed into the village. I squeezed my 'chaser to the left until my leg was brushing the younger horse's straining side, and I kicked my toe gently into his ribs. I did it three or four times to give him the message, and then when we came to the fork kicked him most insistently and pulled my own mount quite sharply onto him, leaning to the left. Na obecní louce bylo sice trávy víc než dost, ale hříbě žádné. Na konci louky jsem se znovu zastavil a poslouchal. Nic. Jel jsem ke křižovatce s hlavní silnicí celý ustaraný, v ústech sucho. U křižovatky, na kraji státní silnice A23, vesnice končila. Jak jsem jenom mohl být takový pitomec, jak jen se mi mohlo stát, že jsem pořádně nezastrčil závoru u stáje! Nepamatoval jsem si, že bych ji byl zavíral, ale také jsem si nepamatoval, že by byla zůstala otevřená. Byl to úkon, který člověk dělá bez přemýšlení, automaticky. Zavíral jsem závory u stájí v okamžiku, kdy jsem poprvé šel do práce. Proti vlastní nedbalosti jsem pojištěný nebyl. Jak jsem jen mohl jak se mohlo stát co jsem to za pitomce, že jsem tu závoru nezavřel! Přestože už přešla půlnoc, na brightonské silnici byl stále velký provoz, určitě ne bezpečno pro koně. Znovu jsem zůstal stát. Můj steepler zdvihl hlavu, vztyčil uši a zaržál. Kdesi, kam já nedohlédl, cítil nebo tušil jiného koně. Nebylo to poprvé, co jsem záviděl zvířatům jejich šestý smysl. Rychle jsem ho pobídl na travnaté krajnici směrem na jih. Zoufale jsem doufal, že tam najdeme koně, kterého hledáme, a ne tábor Cikánů s poníky. Kdesi před námi se najednou ozvalo zlověstné kvílení pneumatik, pak se zakomíhaly kužele reflektorů a pak přisel náraz a řinkot roztříštěného skla. Můj kůň vyděšeně zařehtal, skoro jako by vykřikl. Mně se dělalo nanic. Ach pane bože, to ne, ach ne! Zpomalili jsme do kroku a já se začal třást. Před námi se ozýval křik, zastavovaly tam vozy. Přetřel jsem si rukou obličej a zoufale bych si přál vyhnout se tomu, co mě čeká. Chtěl bych se vyhnout nejbližší hodině, nejbližšímu dni, nejbližšímu roku. Bylo to neuvěřitelné, ale ze změti tmy a světel před námi se náhle oddělil pohyblivý stín. Rychle se k nám blížil a dusal! Kopyta zvonila o beton vozovky s hysterickou zběsilostí. Dvouleté hříbě kolem nás prolétlo tryskem, rychlostí asi sedmdesát kilometrů za hodinu, jako by běželo životní dostih. Dělalo se mi mdlo úlevou, že je ještě celé a živé. Snažil jsem se nemyslet na havarované auto, rychle jsem otočil svého koně a pobídl ho k cvalu za uprchlíkem. Byl to nerovný souboj: stárnoucí skokan závodil s horkokrevným rovinářem. Můj strach ale vybičoval koně k maximální rychlosti. Nakazil se mým vzrušením a letěl tempem, které bylo na tak tvrdé půdě šílenstvím. Hříbě nás tušilo za sebou, ale naštěstí se nenechalo vyprovokovat k závodu, naopak, trochu se zklidnilo tím, že se za ním objevil jiný kůň, nevylekalo se; nejevilo sice chuť zůstat stát, ale nechalo se dohonit. Přijel jsem k němu zprava, zůstalo mi po levici. Nemělo ohlávku. Vzal jsem sice jednu s sebou, ale tu by mu za jízdy možná nedokázal dát ani cirkusák, žokej, který dávno vyšel z formy, měl ty špatné obratle a vypadávající rameno, ten by to určitě dokázat nemohl. Mezitím jsme se už blížili k odbočce do vesnice. Kousek před námi byla velká křižovatka státních silnic s kruhovým objezdem. Děsila mě představa, že by mohlo dojít k další dopravní nehodě. I když to bylo spojeno se značným rizikem, musel jsem za každou cenu hříbě přimět, aby zahnulo do vesnice. Stáčel jsem svého koně doleva, až jsem se začal dotýkat nohou boku hříběte, pak jsem ho jemně kopl do žeber, pak ještě tak třikrát, čtyřikrát, aby pochopilo, co od něho chci. Když jsme dojeli až k odbočce, kopl jsem ho pořádně a zatlačil ho svým koněm doleva. 17

18 The two-year-old veered into the fork without losing his balance and as positively as if he had been ridden. He fled ahead again into the village, no doubt because once off the main road I had instinctively slowed down. One couldn't take the narrow bends flat out. The two-year-old discovered it the hard way. He skidded round the corner to the green, fought to keep his feet under him, struck sparks from his scrabbling shoes, tripped over the six-inch-high edge of the turf, and fell sprawling in a flurry of legs. Dismounting and grabbing the 'chaser's reins I ran towards the prostrate heap. My knees felt wobbly. He couldn't, I prayed, have torn a tendon here on the soft green grass, with so much agonizing danger all behind him. He couldn't. He hadn't. He was winded. He lay for a while with his sides heaving, and then he stood up. I had put the halter on him while he was down, and now led him and the 'chaser, one in each hand, along the lane to the yard. Both of them steamed with sweat and blew down their nostrils; and the hack, having been bridled, dropped foamy saliva from his mouth; but neither of them walked lame. The moonlight was calming, quiet and cool. In the yard I hitched the 'chaser to a railing and led the two-year-old back to his box, and realized there for the first time that he was no longer wearing his rug. Somewhere on his escapade he had rid himself of it. I fetched another and buckled it on. By rights I should have walked him round for another half-hour to cool him down, but I hadn't time. I went out, shut his door, and slammed home the bolt, and simply could not understand how I could have left it undone. I backed the car out of the garage and drove through the village and down the main road. There was a fan-crowd now at the scene of the crash, and people waving torches to direct the traffic. When I pulled on to the grass and stopped one of the self-elected traffic directors told me to drive on, there were enough onlookers already. I told him I lived near by and perhaps could help, and left him to move along the next fellow. Across in the north-bound lane also the traffic was on the move, as the wreckage was all on the near side. With something like dread I crossed over and joined the group at the heart of things. Car headlights threw them into sharp relief, bright on one side, dark on the other. All men, all on their feet. And one girl. It was her car that was most smashed. One side of it seemed to have hit the metal post of the advance signpost to the village and the backside of it had been rammed by a dark green Rover which stood askew across the roadway spilling water from its dented radiator and frosty fragments from its windscreen. The owner of the Rover was stamping about in loquacious fury, shouting about women drivers and that it was not his fault. The girl stood looking at the orange remains of an MGB GT which had buried itself nose first into the ditch. She wore a long dress of a soft floaty material, white with a delicate black pattern and silver threads glittering in the lights. She had silver shoes and silver-blond hair which hung straight to her shoulders, and she was bleeding. At first I was surprised that she was standing there alone, that the masculine onlookers were not wrapping her in rugs, binding up her wounds and generally behaving protectively, but when I spoke to her I saw why. She was in icy command of herself, as cool and silver as the moonlight. Despite the oozing cut on her forehead and the smears she had made trying to wipe it, despite the much heavier stain on her right arm and the scarlet splashes down the front of the pretty dress, she somehow repelled help. And she was not as young as she looked at first sight. "She cut right across me," the Rover driver was shouting. "Swerved right across me. I didn't have a chance. She went to sleep. That's what she did. And now she gives us all this crap about a horse. I ask you. A horse! Swerved to avoid a Hříbě vběhlo na odbočku jistě a bez zakolísání, jako by mělo jezdce. Cválalo do vesnice a my jsme zůstali za ním. Asi jsem instinktivně zpomalil, jakmile jsme opustili hlavní silnici; po úzké, klikaté cestě není dobře cválat, co to dá. Hříbě k téhle zkušenosti přišlo draho. Uklouzlo, když obíhalo roh před loukou, snažilo se znovu získat rovnováhu, od kopyt mu odletovaly jiskry, pak zakoplo o okraj trávníku, svalilo se na zem a zoufale mlátilo nohama do vzduchu. Seskočil jsem a s otěžemi svého steeplera v ruce jsem běžel k té hromádce neštěstí. Třásla se mi kolena. Tiše jsem se modlil. Kéž tomu koni nic není, kéž si na té měkké trávě neudělal nic se šlachami, když už překonal tolik ošklivého nebezpečí! Kéž! Nestalo se mu nic. Jenom si vyrazil dech. Chvíli ještě ležel, prudce oddychoval a pak se postavil. Přidělal jsem mu ohlávku, dokud byl ještě na zemi. Pak jsem jednou rukou vedl jednoho koně, druhou druhého a vracel se pomalu po cestě ke dvoru. Obě zvířata byla zpocená a odfrkávala. Mému koni, který měl uzdu, odkapávaly od huby zpěněné sliny. Ani jeden z obou koní však nekulhal. Měsíční světlo bylo tiché a chladné, uklidňující. Svého steeplera jsem na dvoře přivázal k zábradlí a hříbě jsem odvedl do boxu. Najednou jsem si teprve uvědomil, že vlastně na sobě nemá přikrývku. Muselo se jí cestou někde zbavit. Zašel jsem pro jinou a pořádně jsem mu ji připevnil. Správně bych s ním býval měl tak půlhodinku chodit, dokud by nevychladlo, ale na to nebyl čas. Vyšel jsem z boxu, zavřel vrátka a zastrčil závoru. Stále mi ještě vrtalo v hlavě, jak se vůbec mohlo stát, že jsem ji předtím nechal otevřenou. Vycouval jsem z garáže, projel vesnicí a vyjel na státní. Na místě havárie už bylo velké srocení. Nějací lidé tam mávali baterkami a řídili provoz. Jakmile jsem zastavil na kraji silnice, hned ke mně přišel jeden z těch dobrovolných dopravních pomocníků a žádal mě, abych jel dál, že tam je publika víc než dost. Když jsem mu řekl, že bydlím blízko a že bych třeba mohl s něčím pomoci, jel se domlouvat s dalším řidičem. V pravém dopravním pruhu vozy volně projížděly, protože obě poškozená vozidla byla vlevo. S velikým strachem jsem přeběhl přes silnici ke skupince, která stála kolem hlavních aktérů. Postavy lidí se ostře rýsovaly ve světle reflektorů, z jedné strany osvětlené, z druhé černé. Byli tam samí muži a jen jedna žena. Nejvíc poničený byl vůz té dívky. Musel najet bokem do železného sloupu se směrovou tabulí, kufr měl rozbitý, jak mu do něho narazil tmavě zelený rover, který teď stál napříč ples silnici, z chladiče mu tekla voda a přední sklo měl vysypané. Majitel rovera vztekle rázoval kolem a vykřikoval něco o ženách řidičkách a že sám nic nezavinil. Dívka tam stála a dívala se na trosky svého oranžového MGM GT, zabořeného nosem v příkopě. Měla na sobě dlouhé večerní šaty z nějaké měkké splývavé látky, bíločerné, se stříbrnou vetkanou nití, která zářila ve světle jako její dlouhé, rovné stříbroplavé vlasy a stříbrné střevíčky. Krvácela. Zprvu mě překvapilo, že tam stojí tak osamělá, byl bych očekával, že ji přihlížející pánové budou obskakovat, utěšovat, ošetřovat a všeobecně se budou chovat jako mužní ochránci. Jakmile jsem na ni ale promluvil, pochopil jsem, proč tomu tak není. Ovládala se dokonale, byla klidná a chladná jako měsíční světlo; přestože měla tržnou ránu na hlavě a obličej umazaný od krve, jak si ji stírala, přestože měla velikou krvavou skvrnu na pravém předloktí a celé šaty postříkané krví, zvláštním způsobem zapuzovala soucit, bylo vidět, že o ničí pomoc nestojí. Také nebyla tak mladá, jak se na první pohled zdála. "Vjela mi přímo do cesty," vykřikoval majitel havarovaného roveru. "Přímo přede mne, nemohl jsem nic dělat. Nejspíš musela usnout za volantem. Určitě usnula. A teď nám tady bude vykládat báchorky o nějakém koni! Prosím vás! Kde by 18

19 horse. She went to sleep. She dreamed the horse. The silly hitch.'" Shock took people like that sometimes, and to be fair he had had a bad fright. I said to the girl, "There was a horse." She looked at me without eagerness. "Of course there was," she said. "Yes He got loose from my stable and strayed up here on to the road." I was immediately the focus of a hedge of accusing eyes and also the new target for the Rover driver's ire. He had really been quite restrained with the girl. He knew a lot of words one seldom heard even on a racecourse. se tady vzal kůň, že prý se vyhýbala nějakému koni! Usnula, to je to, o tom koni se jí tak nanejvýš zdálo. Husa jedna." Lidé se po velikém leknutí občas takhle chovají, a ten muž se musel hodně leknout. Oslovil jsem dívku: "Ten kůň tu opravdu byl." Klidně se na mě podívala. "Jistě, to vím." "Ano utekl z mých stájí a zatoulal se až sem." Pozornost všech diváků se okamžitě soustředila na mě. Dívali se vyčítavé a majitel rovera mi začal spílat. Dokud zuřil na tu dívku, tak se ještě ovládal. Teď jsem musel vyslechnout takovou spoustu vybraných slov, že jsem jich tolik neslyšel ani na závodištích. Když se na chvíli odmlčel, ozvala se ta dívka. Tvářila se stísněně a držela se rukou za břicho. In a gap in the tirade the girl spoke. She had one hand pressed against her abdomen and a strained look on her face. "I need," she said distinctly, "to go to the bathroom." "Potřebuji jít na záchod," řekla jasně a zřetelně. "I'll take you to my house," I said. "It's not far." "Odvezu vás k sobě, je to kousek," nabídl jsem se. The Rover driver was against it. She should stay until the Majitel rovera začal něco namítat, že prý tam má zůstat, police arrived, which would be at any second, he said. But dokud nepřijede policie, a ta prý musí přijet každou chvíli. some of the men showed that they understood what such an Většina z přítomných mužů však měla plné pochopení pro to, occasion could do to the viscera and silently parted to let her co podobný zážitek dokáže udělat s útrobami, a mlčky uvolnili go with me across to my car. cestu k mému vozu. "If the police want her," I said, "tell them she's at Jonah Dereham's house. First turn left, through the village, a house and stable yard out on the far side, on the right." They nodded. When I looked back I could see most of them returning to their own cars and driving away, and only one or two staying to support the Rover man. She said nothing on the short journey. There was sweat on her face as well as blood. I drew up outside the kitchen and led her inside without delay. "The cloakroom is there," I said, showing her the door. She nodded and went inside. White walls, bright unshaded light bulb, gumboots, waterproofs, two framed racing photographs and an ancient shotgun. I left her to this uncosy decor and went outside again to where my 'chaser still patiently stood hitched to the railing. I patted him and told him he was a great fellow. Fetched him a couple of apples from the tackroom and led him back to his paddock. He hadn't galloped so fast or felt such excitement since the day they cheered him home up the hill at Cheltenham. He snorted with what was easy to read as pride when I released him and trotted away on springy ankles like a yearling. She was coming out of the cloakroom when I returned. She had washed the streaked blood off her face and was dabbing the still unclotted cut on her forehead with a towel. I invited her with a gesture back to the kitchen and she came with the same marked and unusual composure. "Pokud s ní bude chtít policie mluvit, tak ji najdou u mne, jmenuji se Jonas Dereham a bydlím kousek odtud. Na první křižovatce doleva, pak za vesnicí do prvního dvora vpravo." Přikývli. Když jsem se po několika krocích ohlédl, viděl jsem, že většina z nich odchází ke svým vozům a odjíždí, jen několik vytrvalců tam zůstalo, aby podpořilo majitele rovera. Cestou neřekla ani slovo. Obličej měla zakrvácený a zpocený. Zastavil jsem u kuchyně a bez okolků jsem ji zavedl dovnitř. "Támhle ty dveře," ukázal jsem jí. Přikývla a zmizela uvnitř. Tam našla kromě jiného bílé zdi, ostré světlo, holínky, pláště do deště, dvě fotografie z dostihů a starou flintu. Zanechal jsem ji v té neútulné místnosti a vrátil se na dvůr, kde stále ještě trpělivě stál můj steepler, přivázaný u zábradlí. Poplácal jsem ho po hřbetě a řekl mu, že byl skvělý. Pak jsem mu došel do skladu pro pár jablek a zavedl jsem ho zpátky do výběhu. Tak rychle jako tu noc necválal od té doby, kdy ho davy vítaly s jásotem, když dobíhal na špici k cíli v Cheltenhamu. Pyšně si odfrkl, určitě to byla pýcha, jsem si tím jistý, a odklusal svižně jako mladík. Když jsem se vracel, právě vycházela ze dveří. Smyla si už krev z obličeje a ještě si přidržovala ručník na ráně na čele, aby zastavila další krvácení. Pozval jsem ji do kuchyně a ona vstoupila. Stále se chovala s nápadným sebeovládáním a klidem. "Mohl byste mi dát něčeho napít?" řekla. "Ano přála byste si čaj?" Nechápavě se na mě zadívala. "Ne, brandy." "What you can give me now," she said, "is a large drink." "Er How about some hot strong tea?" She stared. "No. Brandy." "I haven't any." "Bohužel, to nemám." She gestured impatiently. "Whisky, then. Gin. Anything will Netrpělivě mávla rukou. "Tak tedy whisky, nebo džin, do." cokoliv." "I'm afraid," I said apologetically "that I haven't anything at "Obávám se, že tu nic takového nemám," řekl jsem all." omluvně. "Do you mean," she said in disbelief, "that you have no alcohol Nevěřila mi. "Chcete říct, že v celém domě nemáte ani of any sort in this house?" kapku alkoholu?" "I'm afraid not." "Bohužel ne." "Oh my God," she said blankly. She sat down suddenly on "Ne!" řekla zoufale a sklesla na kuchyňskou židli, jako by jí the kitchen chair as if her knees had given way. najednou nohy vypověděly službu. I said, "Tea is honestly better when you're injured. I'll make "Ale já si doopravdy myslím, že by vám udělal nejlíp čaj, you some." když jste zraněná, já vám ho udělám." I went over to the kettle and picked it up to fill it. Šel jsem natočit vodu do konvice. "You bloody fool," she said. Her voice was a mixture of "Vy pitomče!" Řekla to s pohrdáním, vztekem a kupodivu scorn, anger and, surprisingly, despair. také s určitou dávkou zoufalství. "But " "Ale " "But nothing," she said. "You let your stupid horse out and it "Jaké ale, nejdřív dopustíte, aby vám utekl ten váš nearly kills me and now you can't even save me with a bloody zatracený kůň, já se kvůli němu málem zabiju a vy mě drink." nakonec nedokážete zachránit troškou alkoholu." "Save you?" I echoed. She gave me a cutting glance. Same mix: scorn, anger, de- "Zachránit?" Vrhla na mě zničující pohled, zase se v něm mísilo pohrdání, 19

20 spair. She explained the despair. "Look I've been to a party. I was driving myself home. Now thanks to you and your stupid horse there's been an accident and even though it wasn't my fault the police will be along with their little breath tests." I looked at her. "I'm not drunk," she said unnecessarily. "Nowhere near it. But I'd be over the eighty milligrammes. Even eight-one is enough. And I can't afford to lose my driving licence." My horse had got her into the mess. I suppose I should do my best to get her out. "All right," I said. "I'll fix it." "Wake a neighbour," she said. "But do it quick, or the police will be here." I shook my head. I went out to the dustbin and retrieved the empty Scotch bottle. "No time for neighbours," I said. "And it would look too deliberate." I fetched a glass and gave it to her. Then I held the empty bottle under the tap, splashed in a thimbleful of water, swilled the water around and finally dripped it into the glass. "Do you think," she said ominously, "that this is going to fool anybody?" "Don't see why not." I put the empty bottle on the kitchen table and returned to the kettle. "And we'd better get your cuts seen to." She blotted her forehead again and looked indifferently at the crimson state of her right forearm. "I suppose so," she said. While the kettle boiled I telephoned my own doctor and explained the situation. "Take her to the Casualty Department at the Hospital," he said. "That's what they're there for." "She's pretty," I said. "And you'd make a better job of it." "Dammit, Jonah, it's half past one," he said, but he agreed to come. The tea was made and brewing by the time the police arrived with their little breath tests. They accepted mugs with sugar and milk and sniffed sourly into the whisky bottle and the glass in the girl's hand. Didn't she know she shouldn't have a drink before she had blown into the breathalyser? She shook her head tiredly and indicated that she hadn't given it a thought. Tests within fifteen minutes of alcohol intake were not acceptable as evidence. They filled in the time by taking down her view of the facts. "Name, miss?" "Sophie Randolph." "Married?" "No." "Age?" "Thirty-two." No feminine hesitation. Just a fact. "Address?" "Primrose Court, Stilly Isles Drive, Esher, Surrey." "Occupation?" "Air traffic controller." The policeman's pen remained stationary in the air for five seconds before he wrote it down. I looked at the girl; at Sophie Randolph, unmarried, thirty-two, air traffic controller, a woman accustomed to working on equal terms among males, and I remembered her instinctive reaction to the men at the scene of the crash: even in a crisis she repelled protective cosseting because in everyday life she could not afford it. She gave them a straightforward statement. She had been to dinner with friends near Brighton. She left at twelvefifteen. At about twelve-fifty she was driving in good visibility at forty-five miles an hour, listening to all-night radio. A horse suddenly emerged into the road from the central area of bushes. She braked hard but had no chance to stop. She steered sharply to the left to avoid the horse. She had passed vztek i zoufalství. Proč zoufalství, to hned vysvětlila. "Poslyšte byla jsem na návštěvě, vracela jsem se odtamtud. Díky vám a vašemu koni došlo k dopravní nehodě, a i když se prokáže, že to nebylo z mé viny, policie se určitě dostaví se svou dýchací soupravou, to se spolehněte." Zadíval jsem se na ni. "Nejsem opilá." To mi ani nemusela říkat. "Zdaleka nejsem opilá, ale asi bych měla víc, než nula celá osm. A jak víte, stačí třeba jen nula celá osmdesát jedna. A já nesmím přijít o řidičák, to si nemůžu dovolit." Do téhle situace ji dostal můj kůň, sluší se tedy, abych ji z toho dostal já. "Dobře, já to zařídím." "Vzbuďte třeba některého souseda, ale hoďte sebou, policie tu může být co nevidět." Zavrtěl jsem hlavou. Šel jsem ke koši na smetí a vylovil jsem z něho tu prázdnou láhev od whisky. "Na sousedy nemáme čas, stejně by to vypadalo násilně." Podal jsem jí skleničku. Pak jsem do prázdné láhve natočil z kohoutku trochu vody, pořádně jsem s tím zašplouchal a nalil jí tu trošku do skleničky. "Myslíte, že na tohle může někdo skočit?" zeptala se zamračeně. "Proč ne?" Postavil jsem prázdnou láhev na kuchyňský stůl a šel jsem dát vodu na čaj. "Myslím, že by neškodilo, kdybychom se podívali na vaše zranění," podotkl jsem. Znovu si otřela ránu na čele a zadívala se lhostejně na své zkrvavené předloktí. "Asi by to neškodilo," řekla. Než se voda začala vařit, zatelefonoval jsem svému lékaři a vysvětlil mu, o co běží. "Odvezte ji na úrazovku," radil. "Od toho je tam služba." "Je hezká a vy byste jí to spravil líp," přimlouval jsem se. "Sakra, Jonasi, vždyť už je půl druhé." Nakonec slíbil, že přijede. Voda se začala vařit a čaj byl hotový, než přišla policie se svými dýchacími balónky. Přijali čaj s cukrem a mlékem a znechuceně očichali láhev na stole a skleničku, kterou dívka držela v ruce. Prý jak to, že nevíme, že se účastník dopravní nehody nesmí ničeho napít, dokud nepodstoupí test na alkohol? Unaveně zavrtěla hlavou a naznačila, že ji něco takového ani ve snu nenapadlo, prostě na to nepomyslela. Podle předpisů nesmí být proveden test dříve než patnáct minut po posledním požití alkoholu. Tu čtvrthodinku vyplnili tím, že si zapsali její výpověď. "Jméno?" "Sofie Randolphová." "Vdaná?" "Ne." "Stáří?" "Třicet dva." Odpověděla stručně a bez zaváhání. "Adresa?" "Primrose Court, ulice Scilly Isles, Esher v Surrey." "Zaměstnání?" "Kontrolor leteckého provozu." Policistovi na chvíli ztuhla ruka s perem ve vzduchu. Zapsal si to teprve po pěti vteřinách. Zadíval jsem se na ni, na Sofii Randolphovou, neprovdanou, stáří třicet dva let, pracovnici v řízení leteckého provozu, ženu zvyklou pracovat s nimi jako rovná s rovnými, a vzpomněl jsem si, jak se chovala vůči těm mužům po havárii: i ve výjimečné situaci automaticky odmítala jakékoliv úlevy a hýčkání, protože si je v běžném, každodenním životě nemohla dovolit. Vypovídala klidně a jasně. Byla na návštěvě u přátel nedaleko Brighconu, povečeřela tam a odjela ve čtvrt na jednu. Asi ve dvanáct padesát jela za dobré viditelnosti přiměřenou rychlostí po státní silnici. Měla puštěné rádio. Vtom před ní z křoví u silnice vyrazil kůň. Prudce zabrzdila, ale nestačila zastavit, tak strhla volant doleva, aby se koni vyhnula. Asi dva kilometry předtím předjela rover, ale pak si 20