Transkript

1

2 ri;

3

4

5 ESKÉ KRITIKY L

6 TÝŽ AUTOR VYDAL PROSTIBOLO DUŠE (VERŠE)

7 ARNOŠT PROCHÁZKA ESKÉ KRITIKY V PRAZE MCMXII MODERNÍ REVUE 2 ANENSKÉ NÁMSTÍ 2

8 Autor pojal do tohoto soazku ze svých kritik vtšinou pouze takové, kde za píležitosti nkterého díla skizzuje stpiše povšechný ráz tvorby jeho pvodce, nebo kde se dotýká obširnji obecných otázek literárních a umleckých. Ježto pro podstatu vci samé nemohl se pidržeti poadu chronologického, uchýlil se k dobrodiní abecedy. V elo dal lánek, jenž nepozbyl a napsán tém ped deseti roky dosud plné platnosti co do oné literatury, o kterou v nm bží, nikoli co do malíství: jediná vta o román a dramatu generace let devadesátých by vyžadovala dnes, kdy máme Manfreda Macmillena a Scarabea a kdy známe Césara Borgiu a Tristana, jiné stilisace. Závrem položil studii, mající thematem nejnovjší hesla a úsilí umlecká a literární. V dodatku pak pipojil autor dva lánky, psané na berlínské (Monatsschrift fiir neue Litteratur und Kunst) a paížské (L'Humanité Nouvelle) revue, ježto mu pipadalo, že mohou býti dobrým doplkem jeho eských kritik, podávajíce celkového obrazu a soudu pedevším po kladné stránce mladé literatury na pechodu století. Jinak platí o všech tchto pracích, co napsal v úvodních poznámkách ke svým knihám Meditace a Literární silhouety, i prosi, by do nich nahlédl, kdo by si pál se informovati hlavn o jejich stránce formáln. PG

9 GENERACE Generace se stídají jako listí a kvty na stromech. Hledíme na jejích vzpuení, vzrst a uvadání. Mají okamžiky, kdy záí v oslnivé nádhee svých nových, svžích a vonných barev. Jejích kvty se mní pak v živný plod a úrodné sém. Opadává zežloutlé a svadlé listí, rozleptané rzí smrti, A erstvé vyrstá, A proces se opakuje. Zažili jsme, zažíváme stídu umleckých generací. Každá pináší své cíle a snahy, názory a tužby, ideály živola a tvorby. Ta výraznji, ona neuritji. Ta vdom, ona nevyjasnn. Ta nastupuje bojovn, úton a dobyvan, ona pidružuje se tiše, pokojn a passivn. Mžete již dle prvních krok generace usuzovati, co mže pinésti. Jaká v ní sila. Co v ní kvasí a ve. Mnoho-li svého, obrodného chová v sob. Znamená-li budoucnost, v plném a obsažném, hlubokém a objímavém významu slova. i bude-li jenom oslabeným, vyerpaným prodloužením zanikající pítomnosti. Slovem: nese-li nový život, bohatší a hojnjší, nové umní, bohatší a hojnjší, nebo pouze mdlé a neplodné epigonství. Jsme v truchle dob epigonství v eské literatue. Jako by její pdy byly vymrskány, bez šávy. Jako by dusivý, zžíravý prach zalehl všecku klíící zele. Picházejí do literatury stále noví lidé. Picházejí a mizejí, nenechávajíce stop. Kmitnou se ped vámi, matný a prchavý záblesk, a rozplynou se v temnu a prázdnu. Jejich slovo vyzní dut. Jejich gesto se koní neplodn. Generace let devadesátých, kaceovaná, tupená 5

10 a vysmívaná literární generace, pišla s vážným, tžkým a prolínavým názorem na umleckou tvorbu, umní jí bylo životním, nejhlubším, osudným projevem, mla písná, ale opravdová m- ítka, byla vyzbrojena dvojím, eho jí nemožno upíti; erudicí a talentem. Jestliže se vyistil na as v umleckých síaerách v echách vzduch, stalo se tak zásluhou jejího kritického úsilí. Její zásluhou jest, dá-li se ješt i dnes, kdy mlhy vše hrozí zavaliti a dusno vše napluje, tu a tam vydechnouti voln a široce. Vyhnala nejkrásnjší, pyšné a štdré kvty v lyrice. Tato kapitola jest její nejradostnjší. Mén štstí jí bylo dáno v prose, nedošla dosud k metám, které si vztyila. Ale toho nelze piítati vinou celku generace, toho nelze uvádti jako argumentu proti jejím snahám, pracím a soudm, jako nelze z povšechné prmrnosti eského dramatu uzavírati proti všem výkonm na tomto poli, nemožno vydupati, co samo nevzejde. Jisto je, že tato generace zvýšila nezvykle úrove eské produkce literární. Nebží mi však o ni. Mluvil-li jsem o ní, tož jenom dlouhým úvodem a prpravou k struné otázce, na niž jest ješt kratší odpovd: jaké nové dary umlecké pinesla nynjší, poslední a nejposlednjší generace?... Žádné... Zní to krut... je to jako smrtící výstel, jako zoufalý \ýkik, ostrý a úsený, v hluché tiši... Kdo dovede zodpovdti jasn a pesn otázku po tom, jaké jsou umlecké snahy nejnovjších píchozích do literatury, za jakým cílem jde jejich práce, co je hybnou pákou jejich úsilí? Jaká jest intensita jejich horoucnosti a vášn umlecké, jak velký jest jejich talent, jak obsáhlá jejich erudice? Jaké formy umní a života, vyšší a dokonalejší posavadních 6

11 forem, jsou centrem, k nmuž se sbíhají všechny jejich city, myšlenky, kóny, všecka jejich tvorba? Není toho všeho. Máme generaci, která snad ani netuší možnosti podobných otázek. Která si jich na poátku své literární dráhy jist nepoložila. Která bezpen se nesnaží, by si je ujasnila, formulovala a zodpovídala. Která vešla do literárního života jako do taneního sálu nebo na sportovní závodišt. Která píše, že psáti jí iní zábavu. Že tak iní jiní. Že psáti lichotí její samolibosti, Ozve-li se z jejích kruh slovo, mající nátr seriosnosti a vážnosti, je to pouze ipernost, která dovede se opiiti ve všem a po všem. Z této neopravdovosti, z toho, že je tmto mladým lidem literatura kratochvílí, ne osudnou nutností, vyplývá kupletový ráz velké ásti jejich produkt. Kuplet a pastiche. Tato generace znamená úpadek, do slova a celého významu. A nad to úpadek neho, co nedošlo až dosud ani svého vrcholu! Všichni jako by nechtli nieho jiného než psáti a tisknouti své plody. Hlavní je vidti své jméno co nejhojnji a nejastji v listech. Lze-li, vydati co možno nejvíce»knih«. Založila generace tato kolik list. Ponejvíce byl jejich zánik rychlejší, než jejich zrození. Projdte skonený roník takového Srdce, takového Moderního Života, list, založených práv pro tuto poslední generaci, o niž mi zde bží, list, jejichž jediným programem je tisknouti pvodní práce, to jest plody tchto nejmladších. Koho si zapamatujete z mladých adept,,, í hlas zní vám v duši,,, kde cítíte dech umní,,, kde slovo, verš, jdoucí z podstaty bytosti, z jádra duše autorovy.,, kde vidíte statenou odvahu za umleckým inem,., Slyšíte jenom dtské vrnní a vidíte pouze pestré litrnosti. Jdete pouští.

12 Horší, než kterákoli gobíjská poušf. Ponvadž je to poušc chabého, neplodného, neúrodného mládí. Ponvadž je to poušf duší a srdcí. Ponvadž celá jedna generace hrozí umleckým hladomorem. Po generaci, která hájila do krajnosti umlecké individuality, která spla za nejvyšším, která chtla všecko, generace, jež nechce nieho, jež si chce jenom hráti na literaturu. Všimnte si, jak valnou ástí žijí ze dvou jmen: Karla Hlaváka a Viktora Dýka. Zejmé stopy jejich díla najdete pi každém kroku. Opakují, pežvykují, zodporfiují, zmalicherují, co vytrysklo z nutnosti a nevyhnutelnosti uritého já, co vykesal život a psycha daných individualit. Jak je to ubohé,,, a neutšují nad touto pohromou ani dv, stží ti jména, v nichž mihotá, co se dá bráti jako píslib pro píští; jsouf autoi tito píliš passivní, naprosto nevýbojní. Po generaci, na niž každá hana, každý trus se zdály samozvaným strážcm eského parnassu ješt píliš jemnými a mírnými, jíž se Arytýkala nceskost, a již pouhým faktem své práce, neochvjn konané asto za nejtrapnjších okolností, dokumentovala své ešství, které chtla zvýšiti a obohatiti, zbaviti pout a pobídnouti k volnému rozletu, a trpla paliv pítomnou literární i povšechnou mizérií a hledla z ní vybísti, jíž neústupn a urputn se vyítala slepá imitace ciziny, pro niž ani dnes ješt není otevené, upímné spravedlnosti, vzešla generace, která pišla za okolností a podmínek, nepomrn píznivjších, která mla urovnané dráhy a která si pohodln hoví a lelkuje, majíc všady lehký a snadný pístup, která žije jenom prací svých pedchdcv a konvenuje práv tm, kdož díve pro onu generaci nemli dosti kárných a 8

13 opovržlivých slov, A k tomií dovedou se s klidnou tváí psáti posudky v ten rozum, že sice»autor nepináší nic nového a svého«, ale že vzhledem k tomu,»že patrn ani nic podobného nechce«, referent»mže jeho knihu doporuiti«. Tak daleko se dosplo. Nejdíve vzájemné poklonky a pak tenhle zpsob, pro njž není ani pípadného jména, by nebylo rozhorlenou iniurií,,. Šastnjší je stav výtvarnické generace. Tady jsou dobyvatelé a nkdy již i vítzi. Zde se slibuje požehnaná že. Hlete, tito mladí umlci, kteí v základních názorech na umní a ve svých snahách jsou nejblíže generaci z let devadesátých, jak relativn ochotn jsou vítáni a uznáváni. Nediktuje tchto slov závist, naopak radost, že aspo v jednom smru se polepšil stav vcí z ásti dosti znané, Neroste-li nám nová píslibná generace literární, vytváí se nám nové malíství, jež nejen slibuje, ale již také realisuje. Není, ostatn, v literatue jinde také lépe. Ve Francii, v Nmcích, mnohá a mnohá nová a nejnovjší jména se vyskytují, vyplynou na okamžik nad hladinu, by v nejbližší chvíli opt se ponoila neodvratn, neúprosn a navždy, Je-li to útchou, mže-li to býti útchou, mjtež si ji. Ale v dálkách budoucna se temní, obzory jsou zality ernými chmurami,,, ' ' 1903

14 FRANTIŠEK BÍLEK VÝSTAVA V KOSTELE SVATÉHO MARTINA VE ZDI Majíce ped sebou skupeno tém celé dílo úžasného umlce, jímž je František Bílek, mžeme rekapilulovati v celku postup jeho tvorby. Lze nám vidti jasné veškerou jeho myšlenku. A celý lovk stojí ped námi, všecky pednosti, všecky vady jsou ped námi obnaženy. Bílek, z rodu jihoeských písmák, má ducha, prolnutého náboženskými pedstavami. Je svými koeny všecek v pd kesfansko-židovských názor na život a na svt, na sudbu lovkovu a na cíle lidského bytí. Tylo ideje urují také jeho sochaské dílo. Bez nich by nebylo k nmu klíe. Jediné jimi se vykládá jediné z nich pramení i jeho velkost, i jeho baroknosti. A asto žel! náboženský lovk pemáhá v Bílkovi so- na scestí. chae, zaráží jeho rozmach, svádí jej Tak vyvolává práce, jako je Výklad slova Madonna, vci, které jsou výtvarn prost nemožné, ale dovede vzbuditi k životu také dílo tak neobyejn mocné, jako je veliký Kristus, na výstav umístný na oltái, zbudovaném Bílkem, a hned zase ncpoprn chatrnou plastiku, Blahoslauenslvi Panny Marie. Kde však umlec v Bílkovi podržel vrch, jest jako je jedinený. Staí, podíváte-ii se na jeho Slepce, dílo takové mohutné, suggestivní síly jenom a jenom svou umleckou hodnotou, to jest svou formovou a myšlenkovou jednotou, souladem koncepce a vytvoení; nebo na jednu z jeho posledních 10

15 prací, Úžas, devoezbu velkých rozmr, postavu vyrstající ve vytrženém ohromení tajemstvím života a smrtí, divadlem, které se jeví za poodhrnutou clonou vnosti, jako jediný mohutný výkik, shrnující v sob báze a touhu poznání, tetelící se po oslepu jícím svtle z konin neznámého, snad nepoznatelného. Stame u jeho Krista, ezaného ze deva: tlo muedníkovo vystupuje ve vysokém reliéfu, pibito na kíž, že paže spoívají na ramenech píného bevna, z veliké desky, na níž se opakují nkteré detaily, ruce nebo nohy, protknuté heby. Tolik utrpení a pece jistý klid ve tvái, v celé postav, takové prosvcení, kterého mže dodati pouze vdomí vykonaného dobra, splnného nesmírného úkolu. Hlava Kristova, to odevzdaná bolest, která pekonala sama sebe, která vystoupila sama ze sebe, obsáhší nezmrnou žalnost tohoto slzavého údolí. Bh, který se stal lovkem, aby lidstvo vykoupil z jeho egyptských ran, a který nadmrncstí svého lidského utrpení vystoupil opt k svému božství. Vná bolest, která ví, že je nevykoenitelná; která ví, že je možno jediné tšiti, A pece: vykoupené lidstvo, jaká sladká cdm-na by to byla za trnovou korunu a heby a potupné devo! Ale pece obt není dosud dokonána, ví, že musí se obnovovati stále, každého dne a každé vteiny, je vlastn jerom ohromným symbolem, velikým jednou v celku, které m.usí pak nesetn a nekonen se opakovati v jednotlivých ástech: to jako by íkaly také vrytby do desky. Tento Kristus jako by byl mezi nebem a zemí, vznášeje se do výšin svou božskou obtí a zase dol poután a tlaen neskonalou a nevyerpatelnou tíhou lidských vin a neestí, které pejal na sebe. Lidské boly a

16 lidské strasti a nadje ra lepší bytí a vná obnova muk spásy: tato pedmluva, toto vdomí otese, dojme hluboce, mluví nezapomenutelné z díla Bílkova, Jsou sterilní duchové, kteí nedovedou vidti ve skulptue jiného, nežli píležitost k ádné anatomii. Co jim hloubka, zvst, proroctví, pro nž nutno rozvážn a úeln mniti, deformovati, voliti teba zrdnost, kdyžt chtjí vždy a všude vidti jenom normální proporce lidského tla a kdyžt, co nad to, pro n od zlého a rovno s neumním. Kdyby tento názor ml míti platnost nezvratnou, všecka tvorba plastická by byla sevena tsn a jako ve vznici, zstala by snad jediné šablona, pouze bezduché, studené, prázdné formy, dusící každou novou myšlenku. Pak by také nemohla vzniknouti Bílkova grandiosní Kalvárie. Kolmé devo zbývá pouze z kíže. Píní bevno již se zhroutilo. A u pat žalné trosky, na hrbolaté, nerovné, tvrdé pd, na níž se povaluje zapomenutá trnová koruna, skleslé dv postavy. Muž, asi Jan, miláek mistrv, na nmž jeho zrak ne j zálibn ji spoinul, zakrývající svou tvá a vzpomínající na milostná slova mistrova v nadmíe svého žalu, a ustaraná žena, rodika boholovka, jako by se vraceli, nesmrností svého drásavého bolu nutkáni, vždy znova a znova na místo potupné smrti. Jehož oplakávají, leží v hrob, zaven jeho písným mlením. Ale tady, jako by, ne\iditelný, stále byl. Matka, se zavenýma oima, vzpíná ke devu strhaný, zkrušený obliej, v njž hoe vpálilo své kruté stopy, a pod jejími zavenými víky, tam, ped vnitním okem, jako by se odehrávala a rozvíjela optn tragoedie osudného pátku, kdy i slunce zahalilo svj slavný jas. Ani 12

17 se nestará, že plod jejího lna ml býti synem božím, ví jediné, že zhynul, zná, jak skonal, cítí zžíravou muku oloupené matky, zdeptána a zhntena, jako by také na ni se svalila neobsáhnutelná tíha všelidských bd, které její dít chtlo pevzíti na svá bedra- Jako vzývaná matka vykupitelova a všeho lidstva se jeví rovnž na kartone, kde z houštin vyrstá ohromný, jako by nekonený kmen, na jehož ke zdá se rýsují se velikými hroty jenom bílé nohy onoho, jenž pišel, aby sal híchy všech, a jehož koruna se ztrácí kdesi nahoe, v oblacích a mlhách, jako by tam nesl zase a stále obt spasitelskou: z jeho koenu jako odštpen, jako nový kmen se vznáší pízrak, podobný postav v dlouhé, rovné, tvrdé spadající íze, as obliejem ženiným, msín bílým a prsvitavým a záným, bolestn vyjeveným, s výrazem utrpení a soucitu, s výronem nevysýchající lásky, jenž se upírá do výšin, odkudž jako by zaznívalo sladce trpké slovo: Matko!, tam shora, z nadoblana,,,,, a ze zdola jako by se ozýval tisícerý ohlas tohoto výkiku, jako by bezpoetn prosebné utýrané ruce k ní se vzpínaly a nesíslné lkající sžehlé rty volaly o pímluvu, o pomoc, o útchu,.. Jako portraitista presentuje se Bílek nejvýraznji hlavou svého otce. Do špalku vyezaná mohutná hlava silných rys, prozrazující pevnost, svalnatost, takovou tvrdou pímost poestného a upracovaného venkovana, zdraví a prostosrdenost, pímou áru ádného života, F, Bílek je umlec jistoty oka a bezpenosti ruky, které málo se rovná. Zná ovládnouti svou hmotu, zhnísti ji do tvar, vlíti jí ducha, že jeho výtvor dýše a mluví jako živá bytost. Má dar hlubokého pohledu, zná se pohížiti do taj žití, slyší myste- 13

18 riosní hlasy prazdroj, sestupuje do skrytých šachet bytí. Jeho Krišna, Hus. Povétro, mimo jiné, beze zetelu k jeho osobnímu náboženskymystickému názoru, jsou dokonalé práce umlecké, jež hovoí slavn o tragické velikosti života, jež shrnují v sob symbolicky jeho údsnou vznešenost, jeho heroické aspirace, jeho výkik po výši, jeho žíznivou touhu vymaniti se duchem z tíže a septí hmoty. Tento vzmach po velikosti a tvrí rozlet má také nejrozmrnjší dílo Bílkovo, mezník, k n- muž dnes dospl. Není pochyby. Národní pomník pro Bílou Horu jest asi jediný eský monument nové doby, pojatý grandiosn, trysklý z plnosti tvrího nitra, vyrostší z vdomé a hluboké víry ve vlastní poznání, V nm je Bílek všecek v dobrém i ve zlém. Jeho neobyejná umlecká potence se ukazuje vrcholn v závreném momentu, ve chvíli pádu, kdy šílená sms divých postav se ítí do propasti: je v tom tragika a velikost, hrzná sláva pádu, poslední plamenný výšleh ped definitivním uhasnutím. Prvod postav, stoupající k této konené scén, postupná zápalná obt na oltái náboženských snah, odboj v a reformací, zrychlující stále svj krok až po uzavírající stemhlavý pád závratné rychlosti, je perván» Stavbou Velikého Království «, lánkem, vsazeným neorganicky do etzu rušných postav, balvanem, jenž petíná proud, zastavuje jej, nejsa zárove ani s dostatek mocný a znamenitý a nemaje také na druhou stranu pechodu, logické velkou koncepci obti, jakou se zjevil sklísnnosti. To mi podlamuje duchu Bílkovu všechen eský osud národní, obti, která po sláv husitství byla dokonána na svazích b- lohorského bojišt. Dokonána: a vykoupení? 14

19 Je bez této moci. Stojíme zde, jakoby zmrzaení, snad nevyléiteln choí. Obrovský vstup, jak jej F. Bílek projektoval k vlastnímu pomníku, roztíštné gigantické postavy, jakýsi symbol síly, moci a velikosti, rozvrácené a povalené v prach, významný sám sebou, rozvírá se, by dal prchod nkolika postavám suggestivních postojv a gest, pedstavitelm nového národa. Je to zase renchérissement, které mn dosti vadí. Nový národ, my, neml by míti místa na mohyle v kameni nebo bronzu, živý na výsost staí, když pistupuje, by zde konal svou národní pobožnost, laickou a písnou, s vlí k rstu a k moci. Ale tady již do díla sochaova mluvil nadmrn náboženský snivec, jenž také do vnitku mohyly umístil»tíchý, šerý chrám s krucifixem«; ale nejde o modlitebnu již, nebží o kesanské ideje, dosti nás stály, dosti jsme pro n vytrpli, abychom znova a znova i dnes jimi dali se íditi. Není ovšem klerikalismus, jak tu a tam obmysln se insínuuje, co z díla Bílkova mluví, nýbrž irý kesanský duch, kesanský názor, kesanské cítní bez urité církevní zabarvenosti, ale práv tento životní názor, vyšlý z Judeje, je mn v dnešku cizí, odlehlý a nepijatelný. Což ovšem nemže v mých oích a soudech nijakž zmenšovati umlecké hodnoty prací Bílkových po stránce výtvarné, pes což vidím v jeho Národním pomníku po vyslovených reservách dílo takové eminentní hodnoty, že by mlo mu se dostati možností, by bylo provedeno v onch obrovských rozmrech, v kterých jest umlcem myšleno. Ne teba zrovna na Bílé Hoe, terrainu jíž geologicky vražedném pro každý výtvor z kamene, kde bych radji vidl, musí-li již njaký památník vyvstati na tomto prokletém míst, dílo za ve- 15

20 likého pojetí prostší a zhuštnjší, asi takového rázu, jako je Bílkovo Podobenství velikého západu Cech, jež, petvoeno do potebných rozmr, by bylo snad možno provésti v bronzu, materiálu, který by snad jediný s dostatek vzdoroval nepízni pdy, A ješt jednoho díla nelze mi pejíti pro jeho jedinenou výrazovou sílu; zlomená postava, vychrtlé tlo, jenom nco šlach a kostí, vláející se po kamenité, neúrodné, bczcilné pd, ryjící se do ní, jako by s ní chtla splynouti, jako by chtla se vrátili do lna, z nhož vyšla, by je sama sebou omrvila, by posledními silami oplodnila bezživotný úhor, by vydal plody, vzácné a tajuplné, vedoucí k vnému bytí. To jest Orba pro duše, jdoucí temnotami mrazných nocí osamlosti, pro srdce, zmírající v úpalech marné touhy, pro mysle, tápající bludn ve velikých mlhách nejistot. Pro n má vzrsti z tohoto obdlání vzpurné líchy strom života, ne z tohoto svta, kde je zmatek a neusmíené viny, ale z onoho svta, kde bude poznání a odpuštní. Bílek je šastná a blahoslavená výminka v e- ské skulptue. Požehnaný umlec, nad nímž se vznáší duch svatý. A je krutou obžalobou, že národ tak chudý, prachudý na opravdové umlce, neposkytl dosud tvrci, jako je František Bílek, duchu v podstat tak eskému, který žije své mohutné vidiny v grandiosních rozmrech, nikde píležitosti, by z malého nártu vybudoval své dílo v žádaných si rozmrech. Nechává ho v šeru, by prmrnost plnila svými pracemi námstí a sady jeho jediného velikého msta, co jeho jediný monumentální socha jest odkázán ale je vbec na nco odkázán, když nemá n?- prosto nijaké možnosti?

21 CESTA Z lithografického cyklu Cesta mluví k vám Bílek opt svou dvojí výmluvnou eí: eí sochaovou a eí mystikovou. Jeho životní názor, vyplývající ze zdroj judeo-kcsfanského uení, vtlil se v adu umleckých pedstav, které svým sledem a celkovým pojetím jsou ukazateli lidské sudby a lidského cíle. Není pi tom nijakž písn orthodoxní. Má na poátku dráhy, po níž putuje k centru bytí svému bohu za pedchdce veliké orientální inkorporace božství. Krišnu a Rámu, zasvcení Egyptu stejn jako Mojžíše a Samuela, má i jakousi zmnu ne nevýznamnou a ne mlkou v kosmogonii, kdy dává lovku padnouti meteorem na zemi. Jeho dílo se pedstavuje jako mohutný výkik, horoucí touha, vášnivé vzeptí v modlitb a pokoe po vném tajemství existence, po posledním poznání a koneném splynutí; výkik, jemuž, zdá mi se, nebude vyslyšení, touha, jíž nebude splnní, A skoní se, myslím, vždy a zase bloudní rozníceného poutníka jediné v pedsíni chrámové pes všecku víru, že snad nkdy ve jd<* nohou, zmuenou dlouhou strázní cesty, do svatyn samé: nebo zstane vždy nové au-dclá. Na tyiceti listech, jež pinášejí redukce sochaského snu Bílkova, tyí se mocné a dstojné postavy prorok, hieratické postoje a velebná gesta se pojí v etz prosby a blahoeení. Jsou listy, kde pokud smíme souditi z poátených kreseb na definitivní dílo plastické všecka intensita vise umlcovy se vtlila v dokonalé výtvory, kde myšlenka a forma, ideové východisko a tvarné zmožení splývá v souladný celek, v prudký a žhnoucí symbol; tak»krišna«,»rama«, i 17

22 >Mctcor«,»Tanec kol zlatého telete ', wpotopa^,»hlas volajícího pouští«,»samucl<', Miloš Marten ve svém obzíravém a prolínavém úvodním slov charakterisuje dílo Bílkovo jako tvorbu podstatou hieratickou, jako»umní symbolu a modlitby. Dech nadpirozeného vane v myšlenkách, které vyjaduje. Plastická vidina, v niž se vtlují, obnovuje gesto primitiv, velkých anonym gotiky,.. tato primitivní krása se kižuje... s jakousi nervosní jemností, s takovým neklidným lyrismem plastické nuance, vášnivého pohybu.,.«a je to skuten dílo, které hrd se uzavelo v kruh svých velikých a vznešených idejí a cit, dílo, které vyplývá z hlubiny umlcovy bytosti, z nejvlastnjšího jádra jeho života: je pokorným vyznáním víry a zbožnou hymnou krásy. Nelichotí nikomu a niemu ani velikým, ani malým mocnostem denního života. Vyrstá tiše a neomýlen ze své vnitní nutnosti, poslušno svých bytostných zákon. Možno diskutovati jeho ideový podklad, ale nemožno mu upíti ani umlecké potence, ani originality a upímnosti. Není v nm nieho divadeln strojeného a vypoteného, by oklamalo oko a mysl. ToE jeho síla. Nemohu za této píležitosti neopakovati, co jsem již díve dl: Bílkovi by se mlo dostati konen možnosti, by se vyjádil zpsobem, jediné pln umožujícím, aby projevil všecky schopnosti a možnosti svého nesmírného talentu, ml by moci v kameni a spži vytvoiti monumentální dílo na volném prostoru a pod šírém klenby nebeské, v nmž by aspo ásten se vyžil a z n- hož by dále mocn rostl. Je prost hanebné, že nechává se ubíjeti tato jedinená tvrí síla v nártech, návrzích a podadných pracích. Ale u nás 18

23 «dosud chabá proslednost má pednost ped osobností nadprmrnou a tvoící, myslící a svéráznou, opakovanost ped jedineností. Snad nebude nezajímat!, uvedu-li závrem soud malíe Emila Bernarda z Rénovation esthétique o Cest, soud klidný a nezaujatý, tož tím význanjší svým umleckým postehem. Praví;»František Bílek je zejm nadán pozoruhodnou obrazností: je mystik. Má smysl pro grandiosní hieratismy, samotu a ticho, kterých vyžaduje kámen. Zdá se, že buduje své sochy (jsou obrovitých rozmr, menhiry nebo obelisky) jediné pro poušt nebo vyhubené národy; a jejich náboženská soustednost je tém uruje, by se vypínaly na ztichlých zíceninách Babylonu nebo na zpustošených a vyprahlých nivách Palestiny, Velice specielní smysl pro modlící linii, sacerdotální nebo zasnný postoj z nich iní projevy na výsost výmluvné; ale nezaplavuje-liž zde látka ponkud pílišn plastické oblasti, a neníliž tu idea, by byla co nejvíce idealistická, píliš na úkor Ideálu, na úkor iré krásy? Nech je tomu jakkoliv, epopeje Bílkova je nesmírn zajímavá superioritou vise, již prokazuje, 1909 OTOKAR BEZINA Odvké RUCE žílobytí života, jeho vný kruh a neustávající kolotání, mystický etz, který spínají mezi sebou existence lidí a tvor, bytostí a tvrce od nekoneností do nekoneností, oslepující sláva vítzné nádhery vel- 2* 19

24 . kých a rozchvivající truchlost malých a pemožených, jediný tajemný vír bezpoátené píiny a nekoneného úinku jako nespoetné septí miliionv a míllion rukou: tato ohromná a nadlidská vise kosmické jednoty ve veškeré pestrot a rznolvárnosti, tajuplné spojitosti pes veškerou roztíštnost a odlouenost jednotlivých jevv a ko, ozývá se mohutnou hymnou z poesií Bezinových, Práv báse»ruce«je snad nejpíznanjší, kde autor cítí, jak... ruce milion potkávají se, magický etz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva, a pes mlenlivé íše všech moí vypíná se k bratím,. Každý pohyb, který uiníte, nalézá tisícerý ohlas a souhlas ve vesmíru, vzdech vašeho srdce, zbožn radostný pohled vašich zornic, vdné a toužebné vztažení vašich paží do dálky opakuje s vámi v neviditelnu a v bezmeznosti prostoru a svt, stejn srden a upímri, v bratrství a lásce, nespoetné množství, váš posunék se sdluje a obráží do všeobsáhlosti a tajemná celku existence, všeho bytí, které bylo, jest a bude na zemi i mimo zemi. Nejste odtrženou ásticí, zlomkem a bludnou tískou nesmrtelného vznikání a vzrstu, jste lánkem a vlnou velikého toku, který v skrytu a nevidn se splétá a všecky a všecko pojí v jedinou mystickou obec a souzvunou harmonii, již slyší chorovody svtv a svtel a duch jásav buráceti vznícená a ekstatická duše básníkova. Vody a zem a vzduch a ohe a srdce lidí zvuí závratnou a kouzelnou, velebnou a o- pojnou hudbou, jež se rozlévá všemi sfaerami, stoupá do výsosti a hrouží se do propastných hlu- 20

25 bili, která je všady a která svým žárem vše proniká a oblévá svou laskavou záí, A nezniitelné, nemajíc dne zrození, ani osudné vteiny skonu, živototvárné bytí tká neúnavn na stálém vzrstu a pádu, vyvolávajíc vždy znova a znova k existenci a zmaru drobné atomy lidské; jediné ástice na as mizejí a ztrácejí se našemu zraku, ale povšechný souhrn existence je vždy týž a nemnný, stejn bohatý, všeobsáhlý a štdrý, optn po vcích a vcích vyvolává k novému životu dílce a ástky dávno již zapadlé, že pro tajemství bolesti, smrti a znovazrozeni sladko je žíti! Plameny metají básn Bezinovy ve svém oslnivém nadšení, jste strženi do jejich okruh, jeho verše vás ovíjejí jako doteky rukou, picházejícími z neznáma a z bezbehých kraj, jste unášeni všteckým dechem jejich rytmv ohnivými a zlatorudýmí plamy vás ošleháva jí, prožíhají a oišují. Nemohu necitovati zde v jejich záplavy aspo jeden grandiosní, slunen majestátní obraz o sláv»všech obyvatel«, kteí jak zástup v úžasu k jednomu místu pohlížející nechávají za sebou vky.,, To( jasný cíl a konená meta, kam smuje každý veliký dobyvatel v íši ducha a krásy HUDBA PRAMEN Ekstatické jako jsou ekslatické jeho poesie jsou essaie Otokara Beziny, Jsou tvoeny v stavu nejkrásnjšího psychického naptí, kdy 21

26 duše, uchvácena svým vidním, tušenými, pcodhalovanými a dostihovanými nejtajemnjšími, nejhlubšími a nejzákladnjšími vztahy vcí a myšlenek, tužeb a osud, vteinových kov a vných dsledk, sousteuje všechny své síly a potence k jedinému ohnisku patení a poznávání, jako se napíná mocn, až po bod, kdy hrozí prasknouti, sval ruky, vztažené daleko k nebi na nejvyšší vrchol po omamném kvtu pro elo vítzovo; jsou zrozeny z onoho stavu jasnození, jejž bych nazval subjektivním na rozdíl od jasnození, jímž jsou nkteré ídké osoby obdaeny a jež možno vyvolati také v hypnose, které se nese za shlédnutím fakt a událostí, souasn v daleké a daleké vzdálenosti se djících, v odlehlé budoucnosti teprve majících se udáti, tedy od jasnození objektivního: svty, které takto»druhý zrak«(abych se držel termínu, užívaného Bezinou) vidí, jsou plody jeho úsilí, by pronikl k posledním zdrojm, z nichž vyvírá existence lovkova a svta, z nichž prýští vlastní smysl a podstata, pravý cíl a úel bytí a konání, snv a tvorby. Posvátné vytržení, v nmž jeho duch víí za hranice pozemských svtel, v koniny, kam již se nechvjí vlny lidských hlas, kde není záludností, sobectví, nicotných zápasv a bezvýznamných snah všedních dní a všedních tvor, v oslnní a závrati odestírá mu mystické roušky s taj duševního žití. Dostává záhadné odpovdi na své zbožné otázky, srozumitelné jediné pro zasvcené, stejn naladné a uzpsobené. Zpívá zvst svého poznání a pochopení, svých radostných utrpení a svého hokého štstí v orfických hymnách, strhujících ve svj arokruh, orakula, klamavá a mnohosmyslná pro bytost, propadlou 22

27 úpln vlád hýly, kouzelné a svítící ukazovatele pro ty, v nichž vlá pneuma. Plameny, které šlehají v temnotách zakletých háj, do nichž není pístupu nezasvcené smrtelné noze; hvzdy, které planou na výsostech, hoící novým králm myšlenliy k met jejich pouti; ne pesné formule a definitivní rozešení tajemná, jichž vbec není: a vše, co se vydává za n, je pouze šalba a kejkle, ne pyšné imperativy, ale možnosti, relativnosti, láskyplné poukazy, sladká vábení a árné svody.»myšlenky je tím hlubší, ím více místa má pro rozpietí kídel snu, ím více onch soumrak, které mohou býti prozáeny svtlem«tete v Hudb pramen. Každý essai Bezinv otvírá perspektivy; prhled do nekonena a vhled do nitra. Mraky se trhají. Tady a onde blesk. Ale nikoli pohodlná a bezpená cesta. Jediné pohyb rukou, ukazující širým gestem, jak a kam asi. Nevede vás jako matka polekané dít. Dává podklad, základní thema. Nutno dále budovati. Teba rozvádti, Rozpádati. Je leitmotiv, další je na vás. Mžete jej variovati nesísln a nesetn, v paiany a v smutné stesky, v jásot záných nocí a v šerou truchiost zamlžených dní. Nadcházejí také pro vás hodiny, kdy, odpoutáni od plynoucí vteiny a ulpívající tíže, po drahách tchto visí vedete svou mysl, zahloubáváte se do okruh nekonena a vrháte se v nárui vna, ve svém nejvnitrnjším pátráte po zdroji bytí, pomru vzniku a zániku, kdy tušíte odpovdi. Jedno je zídlo, z nhož vyvíra jí všechny prameny existence, rozdlujíce se v nespoetné toky a proudy kolobhem vkv a bytostí, splývajíce opt ve svém vyvaisku. Druhá naše podstata, ono tajemné, skryté, nepoznané, nchmatatelné 23