MOTÝLI VŠECH BAREV. M Ji^

Transkript

1 MOTÝLI VŠECH BAREV M Ji^

2 Purchased for the LIBRARY of the UNIVERSITY OF TORONTO from the KATHLEEN MADILL BEQUEST

3

4

5 MOTÝLI VŠECH BAREV. BÁSN Jaroslava Vrchlického. ( ) (DRUHÉ VYDÁNÍ.) V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM J. OTTY,

6 FG ó VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA. 03Í 11 SEP jí%r dít -li % 1126f»':7

7 Prologem. ^ dyž v mládí dob opilý jsem štstím byl a illusemi, z mé duše zlatí motýli se nesli svta ruejemi. Smích mládí mli na kídlech a pláli jako slunce v máji, vždy pili lásky ve zídlech a noili se v moe bájí. A léta pešla, mlhaví se snuli podjesen dnové, tu z veera mn u hlavy si hráli erní motýlové. Na kídlech mli beznadj jak perly slzí stopy kalné a jejich zádumivý rej se tratil v hvzdné íši dálné.

8 ; A léta pešla pouze as šel pes ten úhor mojí duše a šerem bleskl náhle jas a zachvla se v blaha tuše A usmála se po chvíli, jak zem usmívá se v máji, a pouze modí motýli te z mojí duše odlétají.

9 motsli všech barev.

10

11 Struna lásky. f n z dlouhých dívích vlas sám Amor strunu sple, bych zpíval s láskou krásu, jež v klínu drží svt. A struna ta se kmitá jak slunce záení, když kvtin duše skrytá se dere z lupení. A struna ta se vlní jak ruej pod strání, jak zpv, jímž azur plní na jae skivani. A struna tato výská, že ztrnulý je les, a Pan, jenž v syrinx píská, že zamyslí se kdes.

12 Bloudící nymfa v lese, ta zná ji pod kei Však jestli petrhne se, mne v srdce udeí!

13 Dv sestry. "M^^y, jež se valíš jako orkán divý, co moe vysouší a hubí nivy, jež duníš hromem a máš kídla orlí a v oku plamen proroka, jenž horlí, jež vítzná vždy v nach a zlato tajíš své nesmrtelné vdky, která bájíš, jak pohneš rtoma, prostory a svty, bez konce, hudbo velká, záné vznty jež budíš, ds a úžas v posluchai: asto v nocích dlouhých, v hokém plái Jak jsem tebe vzýval, velká matko Boh!, Ty rovna mystickému ptáku nohu unášíš duši v plamen vlastní touhy ji vrhajíc, že cítí, fantom pouhý, jak celý život je a vetchá ttina! Jak rzná je tvá sestra a jak jiná! naslouchajíc Ta hrdliin písni neb sama s echem na schovanou hrajíc jen bosou nožkou rosnou trávu eí, o pestrá vajíka se stará v kei, u krbu sedá, kolébavku zpívá a dtem buclatým se do sn dívá, a jako Psyche cloníc lampu rukou zí kolébána cvrk jednozvukou Motýli všech barev 2

14 : 10 a tichou písní, myšlénka jak zvolna ve adru dýše veselá i bolná, jež básníkovi, když noc již se sklání, z úst hází poup rže v chvíli ranní O písni vdku, ticha, kouzla, nhy! Ty znáš, ím dmou se dívích ader snhy pod živtkem, jenž sotva zadrží je! Tak rzné, jste pec jedna poesie!

15 : 11 Snítka hlohu. Ojvit slunce plným proudem v dílnu padal, hrál po skizzách, jež na zdech rozvšeny, po ezb rám úlisn se skrádal a v pruhy nachu koupal tmavé stny. V tvá Pierrota hodil chumá smíchu, temným tónem gobelínu pak stlumen jak zlatá, dlouhá nit se mihnul v stínu a jako motýl na kvt sedal v tichu, Se ztajil v sfingovité tvoje tahy, ó Jocondo, ty velký dive šttce! Pak zbožn hladil bacchantky bok nahý a ironicky zhublé tlo svtec Až na žlutavém tónu starých rytin, jež byly nade dvemi, vystízlivl a zhas', kde velký marabout sám civl na jedné noze v šeru vlhkých sítin. V té smsi nábytku a starých zbraní ped podstavcem antická vása stála, rej Maenad s Priapem byl vyryt na ní, v ní hlohu zkvetlá vtvika se smála.

16 u A v umní, jež dýchalo tu všady, ten pírody tón vpa jak jásot plesný, jak nevinný a prostý pozdrav Vesny, jímž v adrech vesmíru ve život mladý. V té práci duch, v rej sn triumfalný, ve dumy ticho a v myšlénky tíse ten kvítek hlohu, jejž lom zrodil skalný, nad nímž se chvla skivánkova píse. Pln rosy, vn hlásal usmívavý, jak díví pvab, hovor dtský, svží: Na adrech pírody že všecko leží, ta umní že zdroj a cíl je pravý.

17 : : n Jarní. Tile, zem jásá kolem a strání, dolem, polem se smje kvt i strom, dav áp modrem tíhne a tajnou nhou jihne i skalný, tvrdý lom. Kam bledneš kvt dešt I Ne, v takém lesku ješt jsem jaro nevidl Co pták, to v hnízd zvoní, a staré na jabloni to jeden nach a bl. Dech vonný, teplý jara ve adrech zem hárá a parou stoupá z ek, na vlny jiskry hází a samé zlato sází do oí pomnnek. A slunce volá k zemi zkvctlými haluzemi»jsem starý Dionys, já lesk jsem, zá a vn, a šeré vodní tn mnou vzplanou nad tyrkys!«

18 14 A odpovídá zem, z niv, z hvozd zní to temn, lká sterým ohlasem:»poj na prsy mé, bože, na ržích naše lože, já stará Mája jsem!«to básník slyší, který v stín lesa zbloudil šerý, a pohnut spíná dla, kdes kukaka co steskne a v zlatém prachu leskne se nekonená plá...

19 : 15 Ballada. Í5)Iunce a zem se milovaly, pod polibky jich zkvetl sad a hvozdy, skály v lesku plály, jenž zlatem proudil odevšad. Zem do objetí slunce klesla a v ržích svoji duši vstíc mu roztoužená v ob nesla pi cukrování holubic. Stín závistivý ve skal chladu však ekal skrytý ve sluji, pemítal dlouho, zlo a zradu když vidl, jak se milují. Pak náhle vzpjal se a když zemi naposled slunce líbalo a nad ní svtla ruejemi se v celé sláv shýbalo Tu skoil, jako dravec laný když ze zálohy vyskoí, a mrak závoj neprzraný stah' milákovi pes oi

20 l(i A zardousil jej, v nic jej stopil a s nocí na trn v mraku se, íš krve jeho v dla svou chopil, ervánkem zrosil celý svt. A zem jako vdova sirá a opuštná tajíc dech s výitkou k nebi žaln zírá ve rosných tonouc briliantech.

21 ! 17 Symfonie luny. r O Cynthie, své ílko nevsty pozvedáš z mrak stíbro házejíc na stechy, stromy, strán, na cesty, na námstí a pustých do uhc Rci, komu jas tvj kouzelný se lije r Svt celý díme noci na klín, spí dláto, šttec, struna poesie, rci, komu svítíš, cudná bohyn? Spí všecko, dít matky u prsu, spí leknín v tni, rže na trsu, spí myšlénka ve hlav tvrí tajn a jenom tvj svit kouzeln a bájné se rozlívá v tom prázdnu bez hrází, nad kterým srp tvj sniv vychází. Tvj smavý svit jak arovn se klade na dímající dívky adro mladé, zda život lásky puící v nm tuší? i, luno, ty jsi tmavé noci duší, tak smavou, snivou, plnou sn a svtla, jež, svt kdy díme, noci z klínu slétla a hledá sob sourodé kol družky? Tu stíbrným se prstem dotýká el dítek a tam skrán básníka, a nemohouc jí najít, na podušky své slzy klade, perlí záné stružky:

22 !! 18 Ó knžno, povz, komu svítíš, komu? Na stíbrem obléváš štít erných dom? Na do vže se vkrádáš okýnka? Na na poupata ukáš zlehýnka? Svt ztratil duši pelud víc není, svt dlouhé je a mrtvé, pusté snní, jdi, zavi rychle stíbrný svj zrak a ráda bu, když zhltí tebe mrak! Však silnjším jen vzplála svtlem luna a její paprsk chvl se jako struna, a jeho cudný, etherický bl jak tichá hudba toto ke mn dl :»0 nech mne, mám též upomínky svoje, pro chceš mi bránit, by v nich svit mj žil? Nech prázdný svt a hluchý bez úkoje, byl krásný jednou, dokud znal svj cíl Já honila svou záí Najád sbory, jich zrazovala Faunm úkryty, a naslouchala, jak zlekané hory pod kentaur se tásly kopyty Já Elfm hedvábné jsem sít pedla a Pukm houpaky jsem strojila, do hradu branky bludné pvce vedla, vždy zhasla v as, a záí hojila všech milujících srdce ranná, jich vzdech stíbrná jsouc ozvna. O sladké asy, ješt v rokoko kdy lidé byli vážní na oko, však potají ku lásky sladkým hrám tím astj šeil stíbrný mj plam,

23 «19 pi maškarádách k bujarému ranci, pi serenadách svdné ke romanci. Te svt je žalá lidé v nm jsou psanci. A v prázdno svítí Jen mj istý kvt, a pouze kocour ježe erný hbet se plazí jako híšné svdomí a s okap se houpne na stromy; neb stráže kroky temné zvuící, neb lami)á chvátající ulicí, a ticho, ticho jako hbitov svt. Já svdkem byla arovnjších dn, a proto zá má plná je tak sn, a proto nech mne pláti, vždy tvá píse je zcela jak ten kouzelný mj svit, jenž láme se tak tiše o štít dom. Svt kolem tebe dál svou honí tíse, chce každý pouze užívat a žít,.. a víš sám, v posled komu zpíváš, komu > Jak luna z noci, z duše píse skane a neptá se, kdo v srdce zave ji, zda andl míru nad hroby s ní stane, i u života hluných veejí. Je luna jako píse v lidské žití, ta musí plát a píse musí zníti.

24 ! ÍO Doma! Isem opt doma, písni, družko milá dech otiny se dotknul mého ela, má duše z tsných pout se uvolnila a plným kvtem pes noc vypuela. Co zbude tob, než bys oblétala jak zlatý motýl vonný kalich její, na hebká kídla bysi vn vzala, jež netušeny posud v ní se chvjí. Ty's byla se mnou v hvozdu šeré hloubi, kde ticho vládlo s trnu písných skalin, kde s pírodou se vnosti dech snoubí v kolébce z hlohu a divokých malin; ve chmurné trosky vedle mne jsi sedla jak vrný pítel v tichém zamyšlení, ve smutek mj hlas labutí jsi zvedla k žehnání asto vždycky k odpuštní. Ty víš, kterak jsme tulili se k sob v tom velkém mst v malé jizb chladné, tu bylo mi, když v zrak jsem pohle tob, jak leknínu, v njž luny paprsk padne, jak skivanu nad probuzeným luhem, když na vlnách své písn kolébá se, jak zemi v tmách, když ervánkovým pruhem vychází slunce a já vil zase

25 21 Hie, te jsme doma' -- Tam to okno v sady, tmavým vncem bctan obepíná, jež tam krb, kde sedncm všickni dohromady jak v dobách dtství kol matina kh'na : zas úsmv její požehnání phiý mi v duši teplým slunka svitem sahá; pod ním se tesou cit mojich vlny, rci, není tady pramen všeho blaha? I krajinou se mžeš rozlétnouti, jest sice chudá, vzácné krásy prosta, le každý kvt i sosna na tvé pouti jak dvrného pivítá té hosta, i pramen, který zvoní pes oblázky, vstíc zavolá ti : Jak jest blaze doma! a každý úsmv, každé slovo lásky, jak v modlitb by andl pohnul rtoma. Te dvakrát cítím, že se jaro vrací, jak v svatveeru lásky v duši je mi. Ó písni má, jsme oba tažní ptáci, ó bu mi tím, ím skivánek jest zemi! Mé sny a tužby každou nadj ])lanou, již vrn stežíš svojím kídlem bilým, te rozepni na duhu zlatotkanou, když v objetí svých milák se chýlím.

26 ; 22 Vodní kvty. sou kvty zvykle na vlhké jen stíny, na stálou svžest kišálových tok plá slují rosí koen kapradiny, a blatucha má slzu v zlatem oku. Niv slzami jen asfodel se živí a pomnnka i balšám s mrtvou vní, i rákos, jenž se stále tese snivý, bez vláhy rychle svadnou na výsluní. Když utržené do kytice dom je neseš v ruce žárem dlouhých polí. jim stýská se po tmavých stínech strom po rose vné; je to slunce bolí. Tak ondy spje travou nesšlapanou ve zmti ke, rákosu a sítí, kde z vousu mechu vné slzy kanou, krok pdu stále povolovat cítí: Na srdce vzpomínal jsem, v trud zmti jež prahnou po rose jen život celý, to vodní kvty jsou, jež ze vsi dti na mezi v slunce žáru zapomnly.

27 23 Pod hvzdami. Iioc padá na hory, jak íš se chýlí k retu. Spí msto. Bezetná v nem svtla zahoela, jak temna po vlnách by nádherná lo jela duch pokynem ku behm jiných svt! za Však nebe navzájem hvzd miliony zkvtlo, že nepozná mj zrak, co obloha se stmla, kde hvzda je, kde svtlo I A eka pode mnou své temné vlny valí, tam svtla s hvzdami spí svorn v jedné hloubi. Tak moje myšlénky bájemi nebes vroubí mé poesie proud na obraz aruplný. Když svtlo ku hvzd, myšlénka v píse pluje, zím v duše hlubinách, jak svtu Bh se snoubí a tvá svou odhaluje.

28 ; 2t Zimní. \ol kristalný se blá kvt a jehly jinovatky mj Bože, jak by celý svt byl zaklet do pohádky. j\iech svží, pkn zelený si mezi okna stelou, snad spí v nm lesa ozvny i s jara bájí celou. Plá tichá. asem zlchýnka pták erný po ní lítne, tak smrti trachiá vzpomínka se hlavou starce kmitne. Zem. spí. Slyš, z dálky vtru sten jí staré báje zpívá, a píse má jak lehký sen ve mlze nad ní splývá.

29 25 Píse. [en jeden pohled vlídný denn a hluboký a lásky pln, tak oddan, tak roztoužen, jak msíc, když se dotkne vln a v každé zmn jsem pevný zas a síly pln. A ruky stisk' jen ob as k tomu, a budu míti v srdci mír, jak z dlouhé cesty šel bych dom, vše spadne s duše, kvtný pýr, jak šerem strom vlá tiše noci dech a mír. A pidáš-li v sled políbení, by dané v letu jen a v spch, zá padne zlatá v moje snní, a v denní vedro les dech, a hudby znní mi bude všední shon a spch. Motýli všech barev.

30 26 Penserosa. U okna jsem tebe vidl, stála's tichá, zamyšlená, bez hnutí, jak mistra dlátem v bílý mramor spjatá žena, jehož asu víným kídlem nedotkla se ani zmna. A já ptal se. Co as mohlo vrhnout v pemýšlení tni srdce tvé, v nmž tklivá nha, duši tvou, v níž láska trní, a já dýchal v podveeru samoty tvé tichou vni. A chléb klidu a chléb míru bral jsem z nehnuté tvé ruky; cos jak tichá, cizí hudba kleslo v nitra nesouzvuky. Svtlo bu! tak tvrce volal ve atom první shluky. To tvé tiché zamyšlení dojalo mne písní jemnou, duch, jenž stále badá, hledá, pedtuch stásl tíži temnou a klid dcka a klid noci a klid hrobu byly se mnou.

31 27 Cítil jsem, že duší svta není vná války vava, nýbrž mír a pokoj, ticho, z tch že pravý život vstává, závratnou až hloubkou klesá, jako v moe kámen, hlava. Ovál mne klid velkolepý prales a spících moí, svátých list v podjeseni i severních bájných zoí, klid, v njž sotva lovk zmizí velká píroda se vnoí; Klid, jenž rukou gigantickou lovka ruch matný smete, síingám v poušti závoj z písku kolem bujných prs plete, klid, jímž smutný kalich blínu v zíceninách šerých zkvete. Pele úsmv po tvé socha v bytost promnna! tvái, Krátký pechod, sn mých íši rmutná potísnila pna. Neprchej! Vždy tak jsi krásná, tichá, snivá zamyšlená!

32 !!! 2S Víš! á neeknu : Nech ruku na J mé skráni, to útcha je, to je požehnání! tím vzkypí teprv štstí mého íš to dávno víš Já neeknu : Nech oí safír šedý v mém oku stíhat vidin zlaté sledy, jím kídla dostanou a vzletí výš to dávno víš I z úst mi píti blaho, Já neeknu : Dej ty moje sladká dumo, ty má vláho, jíž vzkypen duch necítí hmoty tíž to dávno víš Nic neeknu, neb vše by málo bylo Bu jezerem, dál v nmž by zrcadlilo se žití moje skrz hvzd zlatou míž, jak dávno víš

33 ; 29 Krajina. ji ad mrak ernou zdí ervánk záe stála, do eky hodila sloup jisker plamenný, jak zotvíral by kdos vše svtla prameny, zem v jasu tonula a ve svtle se smála. A vítr veselý z tmy housti a z tmy slují vstal náhle vyplašen, vjel v strom koruny a lyrou byla zem a vše, co roste, bují, plá, kvete, vlní se, zmnno na struny. A svtla prameny do dlouhých padly stín a hudby akkordy do tísn vodních as,.strom každý požár ml v svém tmavoerném klínu a ton lijavec do vzduchu kolem tas', a louže na cestách jak zrcadla se leskly a plály purpurem jak íše zvrácené, a ttiny sklánly své klasy zlacené a deštné krpje kol drahokamy bleskly. A bízy, javory a duby plny suk a modín ztepilý, kle chromá v moi zvuk se chvly s jásotem, a byl to jek a hvizd a divé praskání a smích a ples a svist v té ton orgii, jež rovnala se boui, v tom kiku po svtle znl triumf vítzný, že cítil jsem, jak zem v zlatého prachu koui za sluncem letla ve prostor bezmezný!

34 30 Lacrimac rerum. Zlem rovna rakvi pluje v mraen strži, tu a tam hvzda jak heb zlatý drží tmy píkrov nad ní. V srdci plno tísn, vzduch vlhký, jakby plný dusné plísn. Ser. Ticho. List v svém pádu nezašumí. V té chvíli srdce vzpomínat si umí a hokost všecka, jež ho otrávila, v nm pekypí a starých boli síla, klam, ústrk, zhrdání a záští zloba, škleb závisti, dne vedro, noci mdloba vše padá na n jako krupobití, až hvzd mdlý lesk se v jeho slzách tpytí.

35 31 Spánek. Aem opustili bozi. Pouze jeden v té chvíli, kdy Pan velký umíral, na víkách lovka dlel, dobrý Spánek. Ten zstal a s ním boh celý eden, ten stail, aby z noci po ervánek v pou strastnou kvt lovk nasbíral. Je krásný, dojemný, je sladký, svatý, na kmeta tvái konec písn jest, na dívky líku satek lásky, blaha; jím dcku otvírá se palác zlatý, v nm pravda mysliteli kyne nahá, má v ruce mák a v oích plno hvzd. Je lokou Charonovou v klidu kraje, je svtla paprsk, po nmž k svtlu výš tlum andl si duše vytahuje, na struny stkané z dívích vlas hraje ; po vlnách zapomnní tiše pluje a v ruce drží chladnou, zlatou íš. Je oknem, jímž v svt nestvoený dívá se duch, jejž znavil událostí vír, a zkad se zjevy budoucnosti noí, je mystická klec, v níž sen, ptáe, zpívá, je tmavá noc, v níž zárodek je k zoi, jíž v klín leží píštích kvt pýr.

36 Je kraj pln hlubokých a svžích stín, kde zlato ilimník a myrt sníh jen prší v hustou trávu nesšlapanou, a jeho doušek podobá se vínu, a kapky medu s jeho prst kanou, v nm stromu šum a hrdliek zní smích. Je nejvtší to dobrodinec svta, zvláš zatemní-li okna zjev tak, že duši kolem pohltí tma hustá, kdy v jeho stínu andl smrti slétá, a jakby dívka líbala ti ústa, ven duši láká jak volavý pták.

37 33 Píse. len milovat, jen milovat je první pikázání, a nelehne ti v duši chlad, nech teba lehne k skráni. Jen milovat, jen milovat, tím svt jest a se toí, zem byla by jen pustý sad bez krásných dívích oí. Jen milovat, jen milovat, dnes, vera, v noci, z jitra, jest láska opál, který plát ti bude pro vždy z nitra. Jen milovat, jen milovat a pi tom být vždy sami a láska stopí, vodopád, t svými kaskádami I

38 !! 34 Sloky. jjro v tvoje sladké sny vždy stín se vkrádá, jenž halí mrakem bílou tvoji skrá? Zrak tkavý pro v modré dálce bádá? snad ptá se, kídla štstí pták kam skládá r Však darmo prázdnou k nebi vzpínáš dla Jen pokej tiše! Snad ten andl bílý, jenž v dtských duších štstí nosí v svt, se obmkí tvou krásou pec a schýlí se nad podušku tvou a život k cíli tvj pivede a poup touhy v kvt Ó v a doufej snad už chvíli krátkou, on dotkne se t koncem kídel svých a zašeptá ti ráje hudbou sladkou : Ty šastná ženo bu i šastnou matkou, a chudší o kvt zmizí v erváncích!...

39 ! 35 Sloky pro hudbu. V kvt otevený tiše padá rosa, na nebi tmavém hvzda jediná! V svt vyšla duše jako dívka bosá a za ní spla štstí vidina. O dít snivé holubinných zrak, chceš píti rosu, která blaží kvt? Ó pospš si, než zhasne hvzda v mraku a nebo lépe, rychle vra se zpé Trn cesty pozná tvoje nožka bosá a svt ti bude tmavá hlubina, ne v srdce, v kvt jen padá tiše rosa a tob hvzda ncvzplá jediná O pospš si, než hvzda zhasne v mraku a nebo lépe, rychle vra se zpt, v sled pouze slza zbude tvému zraku, ty sama budeš zvadlý, mrtvý kvt.

40 86 Básník. I y uchvacuješ pocit okamžiku a dojem každý v rhythmu lehkou sí, jak úsmv by to spanilých byl rtík, jenž praví hochu:» Veer jist pij!< Kol tebe zástupové stejn cítí, však bol i radost zamlí jich ret, je skále chladné podobno jich žití, jež zlato lan zamyká v svj sted. Co láká t a nutí mluvit v básni? Zda lehí tím je srdce tvého tíž? Ti mlenliví snad jsou více šastní, však pouze ty, co vné, vyslovíš!

41 37 Veer na Vltav. í^raj v mlhu stopen, stíny rostou dále i vnec z rží, v kterých slunce zhaslo, svou rukou saly Vyšehradské skále, a co se jisker nad vodami táslo, jak lesklých slz, v nichž den se louil s zemí, vše pod nmými skryly perutmi. Na vže msta a na stžn lodí, na strom a ke svj temný závoj hodí, a tam, kde celý oljzor nezahalí, taní aspo vlnu tmavší barvou zkalí. Ille, jejich tlum se k lodi naší žene, nuž blíž jen, blíž, vy sestry tmy a snní, mých vzpomínek íš již se valem pní. mé srdce pro vás vždycky otevené! A nad námi jak v jeden mrak se slily, již od behu jsme s lodí odrazili. A vlnou temnou jak jsme zvolna jeli, protjší behy víc a víc se tmly, tu obrys msta v plné šero ztracen tu svtlejší, tu sporým svtlem zlacen.

42 »8 V ze husté mlhy zvolna taje, splývá, z níž erná vž neb strom beziistý kývá. A stíny, mlha, tma a v ece pny, oblouky mostu v dálku napažený, i vesla tiché, jednotvárné rány, vln šplíchnutí a zaskípání voru, hrad s dómem v modré dálce na obzoru, jenž zdá se chvt jak z mlhy obraz tkaný, i svtla, která vzplála osamlá a rudým tpytem na vodách se chvla, s druhého behu rysy dálných vží, jichž velké stíny na hladin leží, na nebi hvzda, jež se z mlhy zvedá a hravý obraz svj na vln hledá, a z lodí smích a zvuky známých hlas a vlastní duše mkkých stín plna, vše nyní zvoní jako o beh vlna v mou píse báje dávno zašlých as. Na kraji lodi stál jsem v zamyšlení a zíral, jak se ztemnlý proud pní, jak z ruky plavce náhlým vzmachem veslo tmou zablesklo a do hlubiny kleslo, tu dlouhý svit a již se za ním stmlo... Jak myšlénky a tužby v srdci sirém kol nho vlny zakroužily vírem. O což to veslo vlnám vyprávlo! A vlny zas, a adro jejich zrylo, mu povdly vše, co v nich se krylo a chvíli spolu šly jak staí známí. V tom z objetí jim veslo lítlo spchem, tmou blesklo jako pramen nad skalami a vlny za ním zachvly se vzdechem.

43 39 A veslo opt v n se ponoilo, na vod širé kruhy utvoilo, ty rostly dál a v ztrácení se chvly a vlny veslu znova vyprávly, a veslo šplíchlo, proud mu v souhlas šuml a jejich ei zpv mj porozuml. Ba veslo s vlnou staí byli známí. Ped nedávném se veslo nad skalami stn Šumavských jak hrdá sosna pnulo, co vln tu hnáno v spchu nedokavém od zídla svého v stínu jeho tmavém si unavených rádo spoinulo! Tam stala sosna eky nad kolébkou, zdroj Vltavy svou stehla chvojí hebkou, s koenem jejím vlna mladá hrála a v korun jí boue nocovala. Tu pišla eka, sosn vyprávla, kde cestou jaká skalina se tmla, o zdroji svém, o vlnek ilém spchu, 'o bájných kvt aruplném dechu, o hvzdném kmitu, vtví rozloženou, jenž hrával její krystalovou pnou, o blescích zoe, o ržích ervánk, jež lehnou skalám do svraštlých sjkir.k, o zlatých kapkách rosy na pažitu, o leknínu, jenž vzdychá v luny svitu A sosna opt vlnám za výmnu, když pnou svou jí stíkly do koen, by zchladily ji v slunce palném žehu, zas vypravuje o skalnatém behu, kde vyrostla a na nmž lpí svým žitím, a povídá, jak motýl spje kvítím, jak bží brouk a vyhívá se v písku, jak ptáe s písní letí ku kovisku,

44 41) jak vtry pijdou a pátelským slovem se uhostí pod šamným jejím krovem, jak na ní hrají, dlí se a pojí se houpajíce na zelené chvoji; jak letí kolem stíny, mlhy, páry i pestrých mrak polétavé tvary, tažného ptactva tichošumné tlumy, dech jesen i letní boue dumy; a na vršku, kde tmí se chumá sntí, kam ani paprsk slunce nedoletí, jak orlí hnízdo mláata svá tají, s nímž vtry jen a blesky pohrávají; A veslo šplíchlo a vlny se chvly, když o mladosti svojí vyprávly, o Šumav, o hvozdech ernotmavých, o hbetech hor i o luinách smavých. Ó jaký div. když veslo tmou se blesklo, že též mé srdce po Šumav stesklo? Po mechu hebkém nad skaliska srázy, zkad v rokli ruej pny svoje hází, po dráze ptáka, jenž se v mraku tratí, po sosn skal, po šípku na souvrati, po studánkách, jež pes oblázky zvoní, po spoustách mlhy, jež se nebem honí, po vzkeku orl, po skiváním plesu, po jahod, i po skal chudém vesu, yio písni pralesa, jež huí v kraji, když vtry kídla sporná rozpoutají, jenž v skalách pone a v idolí hímá a v zvuku svém báj všehomíra jímá, bol pírody, bol lidstva, boj i spása v níž zápasí, ve, burácí a jásá!

45 :! :! 41 Kéž vrátil bych se opt do Šumavy, kde mladosti sen hrál mi kolem hlavy, kde nadšem'm má mysl byla jata a písni mojí rostla kídla zlatá, kde myšlénky mé nad oblohu sply, že povzlet jich mn orli závidli! Jak rád bych nyní všecko, všecko ztratil, co štstím zove srdce nedokavé, jak v boru tm a v luk zeleni smavé bych rád k pramenu mladosti se vrátil Jak objal bych a prosil každou sosnu Šum, zkolíbej mne dtství mého do sn! Jak rád bych kleknul ke každému zdroji Ó schla mé rty a vra mi mladost moji Jak zlíbal kvt bych v jara luzné kráse: Jen dechni na mne, a jsem šastným zase! Jak orlu ek' bych, jenž pa mezi skály : Le, na svá kídla vezmi moje žaly, jé dones k slunci, a v nm záí vzplanou a v zlatých tonech v srdce moje skanou! Jak v lesu tm, kam slunce nedonikne, kde táhlým zvukem sotva tetev vzlykne, kde zaduní kmen zícen vlastní tíží a trosky svoje v erných vlnách zhlíží, kde pes vody se plaše stíny loudí, v jichž chlad ni zpvné ptáe nezabloudí, kde temné vzdechy ze skal znjí echem, jak vnosti by dotýkány dechem, kde píroda spí v nedotknuté kráse, jak rád k modlitb spjal bych ruce zase!... V tom skíplo veslo na behu jsme stáli, mé sny a tužby v tmu se rozplývaly Motýli všech barev. 4

46 42 jak obláky na západ veslující, když hasnou v nebes hlubin se tmící. O plaché sny! Když blaha íš se pní, tak skane do ní slza utrpení, tak píse svou má každé srdce hnutí, svj odlesk hvzda, sen své procitnutí.

47 ! 43 Em. Liškovi pi jeho odchodu do Kíma. iž spješ letem ptáka, kde v listí oranž láká, na smavý jih, co u nás kvaíc z dáli bou v mlhu chlumy halí a ])ole v sníh, Co v dlouhý veer v kruhu íš k íši, druha k druhu, kde hárá krb, nás druží vzpomínání. O jak tam s nebe sklání se luny srp O ve paprsk reji plá mnohem kouzelnji na Kapitol, na villy, na zahrady, kde tichnou serenady, pl ples, pl bol. Na Colossea rumy! O sny, ó tužby, dumy, ó procházky

48 !;!! u do noci pi hvzd svitu, kdy podá se duch citu rád, bez masky Ó šastný! Krása celá ve šttci Rafaela ti kyne vstíc Tvá každá smlá tucha, kvt každý tvého ducha má rosy víc I V svt spješ záný, jiný, nám zanecháš tu stíny a všední shon jdeš v ráj, kde na umní a v píse vše se mní, v zá, lesk a tón Co spalo v duše hloubi, se v barev souzvuk snoubí a snivý lesk, a vnoen v staré mistry te krásu tvj duch bystrý jak z vných desk. Sny postavy se množí, legenda k tvému loži již kráí blíž, klín plný kvt drží, v jichž záné, vonné strži má zlatou íš.

49 !! 45 V ní myšlenka se skrývá a hvzdným okem kývá, ó pij z ní, pij Co velké, bu ti modlou, však na prostednost podlou vznes hromný kyj

50 ! ; 46 Tom. Cannizzarovi, když mi poslal fotografii výbuchu Aetny. Ud paty hory, v které opt budí se starý Enceladus z tžkých dum a jejíž povrch obí zvedá hrudí a horký dech svj chrh' k nebesm A oddychuje hmním a své láni vysýlá v lávy žhavé ruejích, že ztichlo cikad zvuné cvrlikání i Theokrita hrdliek zmlk' smích : Tvj pozdrav, slavíku mj, letí ke mn i Drah vyvolencm, svtu v myrtách skryt, svt necháš bláznit, piješ z ader zem vzruch síly nové, nadšení a klid Jak druhdy caesar v stedu svojich sad ty žiješ sob jen a umní, jen krásy zá a pírody jen vnadu svým veršem stíháš v stálém rozchvní. Jak alkyon na hbetu moské vlny ty v láv hnízdo svojich písní máš, žár pije tam z ní zpv tvj kouzlapiný jsa ideál lidských bdlá stráž.

51 !! ; 47 A staré Evropy tam na pobeží, kde Scylly s Charybdou zní vný svár, tvj maják pou myslících duch steží, jak Aetna šije tmavým nebem žár Žár myšlenky, žár dobra a žár krásy, žár svobody, již nechce znáti svt, vzruch každý, jenž se ku výšinám hlásí, to víno starc, milujících med. A vlídný tvj le dálnosáhlý plamen, v nmž divoká hmí síla sopená, má rovnž sílu Encelada ramen, že pod ním pda chví se netená. plá tak stále A hoí požárem! O v své psti nesa krásy pochode ím vichr majáku, ím vlna skále? Jen vytrvej, však pijde naše že Kdy pochode, již dd podává vnuku, jak slunce bude nad vesmírem plát, snad poslední ty podáváš jí ruku, ó blaho, as ten v písni pedzvídat!

52 : ;! 48 Zapadajícímu slunci. ak opt klesáš po své denní pouti, f skrá svoji noíš v azur, nach a rubin, bys mohl zítra se zas pozvednouti ve nové kráse, svží, z bezdna hlubin a ohnm plaš, a mlhy tebe halí, v svém vzchodu, pádu, velký jsi, ó králi Já k tob vztahoval své ruce z rána, když narcism jsi zlaté srdce líbal, když v tráv, která rosou obetkána, jsi zlatým šípem tžké klasy shýbal hor lehkou nohou tknuv se spchal k vln a vesmír v hudbu zladil arupln. Kam šel jsi, byl jsi dobrodiním všady, vždy tekla hojnost z tvojí zlaté dlan, tvým žehem vtší dýchly hvozdem chlady a ku obzoru lnoucí dlouhé plán se smály, jak jsi pes n táh' své vlasy, neb cítily, jak pod nimi vrou klasy. Ty's šttcem namaloval peumlým motýla kídlo, v nmž duhová oka se splítají, by pozadím víc ztmlým pradávných hvozdia kmitlo ze hluboká, jak tíse pestrých kvt okídlena, jak píse v bytost živou promnna.

53 40 Zamykars v hrozn jantar na sh'vu dýchas, by skrz mlhy nádech ret lákala a kokosu mok vlahý byl tebou slazen v ohn vodopádech; ty jabka malovars, svou sypal krásu na hlavy meloun i ananas. žár svj blahý, Na pták kídlech zkusils barvy svoje, od moe purpuru až v zele hvozd, a sladký žár svj stavis v perlí roje, jež tekou z hrdla slavík a drozd; ty's zážeh' vlídnou, lidskou zítelnici, by k tob zela tichá, žehnající. Až ke dnu moe zapouštl jsi šípy a barvil skály, korálové tesy a škeble rýhovafs, jež nachem kypí ; jak Bh procházets sítin a as lesy a dýchas blaho, tak že pochováni i v písku moe cítili tvé plání. Te tygr v krvi divý žár tvj cítí i ještr, jenž své mladé tebou líhne ; pel žlutý pro velu ty sypas v kvítí a sídlo, jež se nad bystinou mihne, na krunýi svém nese v arném kmitu jas tvojich safíru a chrysolit. Ty nejvýš spravedlivý! Dobrodiním ty svrchovaný, budiž žehnán všemi, kéž tob roven jak ty v žití iním, kéž s otevenou dlaní k záští nmý

54 ! 50 vždy s jasným okem projdu život snivý, jak ty jsi k mranm k lidem trplivý Ku tvému svtlu v plesu nozdry zvedá o divý na stepi, jež ku obzoru jak moe rozvlnná konce hledá, tlum volavek a áp v hluném sboru t vítá na své pouti k pyramidám. Pej, a s jich plesem tichý zpv svj stídám! Vím, nejsem lepší, nejsem o vlas více, syn vteiny! Ty budeš dál, ó králi, své otvírati svtu zítelnice, a lovk na nm velký nebo malý, a když i zmizí jak sme, zrnko písku, ty jak dnes v stejném plát vždy budeš trysku. Plát budeš na hrob zem, jež nám hrobem, plát budeš v trosky, z nichž svt vstane nový, kde všickni bratry a kde nikdo robem, plát budeš jak štít velký, démantový, té lásky obraz, jež svt v klínu chová, v nás žije, tryská z nás vždy svží, nová.

55 51 Cestou. I y, kteí bojujeme v noci, ve dne, ve slunce žáru i v tm neprhledné za myšlenku, za svtlo, dobro, lásku, již dáváme svj klid i štstí v sázku, a sosák tupý, zvyklý prachu, civí v žár pochodn, již krev, náš mozek živí, my neustáném! Legie nás velká jest jako v poušti písek. Uitelka jest krása nám, jdem k pedu, k pedu, k pedu! Co na tom, že v nás pere slunce, v stedu že much a stek, sov a netopýr si stezku klestíme, že nikdy k míru a nikdy nedospjem ku oddechu, že v stálém boji, shonu, vav, spchu vždy jinou zbra ve unavené dlani, ekáme, zoe, tvoje na svítání?! Kdy spoinem? Kdy potkáme se s cílem? Tak chodci ve silnice prachu bílém se asto ukáže park velký, starý, kde šedé buky tlumí slunce žáry, kde za vysokou zdí a obemšenou se vloky svtla stín zmtí ženou, kde zele, vn, chlad a rosy tíse, kde díví zvoní smích a ptaí píse, vše láká v sen a v mechu spoinouti. Ne, poutník dále musí prašnou poutí.

56

57 (intermezzo.) PÍSN o MÉ DCEI. ( )

58 j

59 Ve volné chvíli. ^u chvíli chy jsem jako zlatou rybku "^a jako lesklé, tpytné její šupiny tak ítám prchavé a hravé vteiny a lehké co kvt ržového šípku. Mám verše psát Kde jsou.- A pec, mj bože, co velo v hrudi jich po týden celý! Je darmo hledám, nevím, kam se dly, tam cigareta kyne, íš a lože. Snad sníti jen a zavít oi zvolna a nechat vzpomínku, a plesná, bolná, si hraje na mé duše slunném povrchu, i lépe cit svj blouznivý a plachý odívat v básn drahokam a nachy, i výsmchu jej dáti pod sprchu a pouštt klidn modré vloky dýmu, se vysmát verši, obrazu a rýmy? Tam fotografie a rytiny..- Mám sáhnout k nim mám istou ryzostí jich osvžený Tam dopisy mé ženy, se vrhnout v lásky bezdné hlubiny, snít o mladosti Nevím. Aj, tam kniha,.= svým zdobným hbetem, jenž se v slunci míhá, mne láká. ísti verše, jaké štstí!

60 !!! 56 to plný pohár jeho ke rtam nésti. Le který z pvc, jenž mi krášh' žití, má údlem té krásné cnvíle býti? Zrak tká po knihovn léta minulá se svazky knih se za mnou zvolna šinula, ta knihovna, ta se mnou rostla asem, mj život hovoí z ní družným hlasem. Dál v cizí svty Tam stoh asopis. Pry! Nechci potopit se v kalném hnisu, jejž lidstva rány rozjizvené denn na povrch tlaí, v chmurné této pn je ovšem pravdy moc, však více špíny, a já jsem dnes tak božsky, božsky líný. Vím, pjdu hrát si s dckem svým a vstanu, tam nalézt ml jsem rosu, nektar, manu té volné chvíle, rychle pokud as. V tom bijí hodiny, slyš, ráz a ráz, je po všem. Snní, verše, vše je dým Kéž podruhé v as budu chytejším Tu chvíli chy jsem jako zlatou rybku a jako lesklé, tpytné její šupiny mi vyklouzly ty krátké, hravé vteiny, tak lehké co kvt ržového šípku.

61 57 Písn o mé dcei. ^ž budeš vtší, po hrázi budeme choditi k vod, dívat se na nebe bez hrází, na skály, stromy a lod ; Na bílých svlac veliký kvt, jenž v hustém zachy se sítí, na rzného hmyzu drobný svt, jenž v tni bhá a svítí; Na velké, zlaté oblaky, jak tiše blankytem táhnou, a veliké, bílé na ptáky, když kídly k vodám se nahnou. Motýli všech barev Na dvorce v dáli u lesa, na zelené, kvetoucí nivy, na všecko, ím srdce zaplesá a emu duše se diví!

62 58 Jak teprv, dít, po boku tvém to vše budu chápat a cítit, mn bude dvakrát vonti zem a dvakrát slunce mi svítit! Až pjdem domíi k veeru tvou malou jak stisknu ruku, v své písni celou tu nádheru jak srovnám do souzvuku! A poznám, že zde žehnáním ret a blahem též tásti se mže, co zatím v ece budou se chvt ervánk ohnivé rže... II. Kol jesení ji/ zvlhla pole, je pustá, šerá zahrada, pod okny trí vtve holé ; však listí nežli opadá, to zlatým tónem, jak se snáší, jen radost dýchá v jizbu naši a zvoní: Milada! I ptáci ztichli. Kde jsou nyní? Jen mlhy táhnou pes lada, zas knihu drahých verš stíní dla v snní stín vše ovládá.

63 59 Všech pták ale ševel sladký zní ze srdce i ret matky a zpívá : Milada I e K nám pišla jako když zmírá vše a uvádá, by všecky nás tak oklamala, že zima svt v šer zapádá, ptáe malá, a zdaila se ta lest její, má píse kvt ve závji jen dýchá : Milada! III. Den trochu šerý, ten trnáctý duben. Však máme píšalu a máme buben a balon ervený, jenž k stropu lítá a na zdi pestrý Indián nás vítá, jenž, šrkou trhneš-li, hned údy klátí. A mraí se to! My jsme pebohatí, a uhodí-li ješt v kvtnu zima, nám u mámy se dál to sladce dímá, a jestli pi všem dlouhou chvíli máme, za vousy tátu hodn zataháme a s bábou tveraíme do ú:)avy. A roštem pi tom. Vše nás poutá, baví, však nejvíc vlastní nohy, jsou nám známy od víra teprv, našli jsme je sami a te nás baví denn víc a více. Tak nedivil se Kolumb Americe.

64 ! 60 IV. Vlekou se chvíle jak zrnka šedá ve pesýpacích hodinách dceruška moje hlavinku zvedá, i vzplanou v zlato, perle, nach. Vlekou se chvíle jak mry šedé po vrb kotlavých pahýl dceruška má i ze sna svou vede, a sí je plná motýl. Vlekou se chvíle, z oblak se leje, do snhu kvílí vtr jek dceruška má se zbouzí a smje, spí v okn zlatý paprslek. Ve všem tak je nám zázrakem ona a ve všem štstí je a ples, celý svt plá jak ržová clona, jíž díváme se do nebes. V. Pod okny vlaštovek veselý ples. Co chtjí, kam spjí, ó táto.^ Zima již bude, hle, ídne les, ty letí na jih, mé zlato

65 !! 61 A pro tam letí, vždy my pec zstanem pes zimu tady r My vyhejem si kamna i pec, nezemem zimou ni hlady. A mají hnízda na jihu te? Ba, že je mají, mé dít U nás jim do nich napadá sme a léta babího sít. Ale tam slunce svítí jim zas a proto letí již za ním pes moe, hory, v slunení jas, v ústrety paprskm ranním. U nás by nemly v zim co jíst a skehly by do rána mrazem, a spadly brzy jak uvadlý list s kalnýma okama na zem. A táto, kdo je posýlá v jih, kdo v cizí vodí je nebe } To láska, dít, víidcem jest jich, ta, která dala nám tebe VI. (Vánoní píse mému dltéti.)»bu lidem pokoj na zemi a Bohu v nebesích chvála!«svt jásá ty to nechápeš, ty's ješt tak malá, tak malá!

66 (i2 Ty nechápeš ten shon a chvat, ten tají cos, ten šuká, a pak tu radost tváí v tvá když ruku tiskne ruka. Dnes oech zlatý, s cukrovím jenž v svtla zái kývá, a úsmv náš ti v jeden sen a vyzlacený splývá. A duch mj, svt jejž u tebe žákem je hbit nezkojil, a nyní chápe po letech, jak mohlo svt spasit dít! VIL (K obrazu Em. Lišky.) Co V kamnech praská za okny mech se leskne, jak v lesní hlubin setmlé ticho je dsivé, teskné! to vesele, Co stromek plápolá v svtnici,. kol nhož dti se sbhly, v snhu tam veverky, zajíci v brlohy tulí se skehlí.

67 G3 Jak dobe tady nám u kamen, vichr v nichž divoce zpívá, stl plný, se stromku pozlacen pamlsek mnohý co kývá. Však tu již, dít mé, v oích tvých, jak se as zajíkm dje? Na tráv, na stromech sníh jen a sníh kdo asi chudinky heje? Jsou sami v té lesní samot tam? Mají svj stromeek taky? V, dít, jim dobe tak jako nám, k obrázku upi sem zraky. Jak plnoní ve vísce odzvoní, andl tu s oblohy slétá, perutí svou kam se nakloní, všecko tam voní a zkvétá. Klín plný dar má, svíiek, útlou si vyhlídne jedli, navsí na konce vtviek vše, by to zajíci shlédli. Ne ovšem hraky a panny snad, kuchyské nádobí k tomu, však dobe ví, co má zajíek rád, veverka pro bží k stromu.

68 ! 6-1 Tam oíšky dá a sem bukvice, šišek sem smrkových stapce, a brzy tu zvíat je smsice, každiké v snhové apce. Tu chroustání je a mlaskání a šukání, skok a bhu Na nebi hvzd plá míhání, jiné zas tancují v snhu. Tak v lese veverky, zajíci veselý veer též mají a jako dtiky v svtnici skotaí, taní a hrají. A ve vsi v chvíh té plnoní lidé jsou v kostele práv, písniku zpívají vánoní k Ježíška poct a sláv. Tak vidíš na svt celikém, vše musí být šastno v té chvíli, kdy Bh sám v dítti malikém k lidem se v soucitu chýlí. A nikdo nemá trpti když vánoní stromek plá v žehu, ni ptáek skehlý na snti, ba ni ten zajíek v snhu!

69 ž vin. (Legenda tíkrálová. Ser V jizb. Ticho, nedle, v kamnech to praská vesele, od lesa snhu závjí se bílé mlhy vznášejí. A roste jich rej mlhavý a brzy houstnou v postavy, a v zái krbu nachové: Ti v okn stojí králové. Tam s tichou stojí velebou, svit bílé hvzdy nad sebou a mnohý nesa vzácný dar se hrbí v okn dromedár. Od krbu, kde snil mnohý sen, se zvedl básník udiven, šel vstíc jim, na n zlekán zel, však co má íci, nevdl. Dva k druhu druh cos šeptali, pak tetího se zeptali, a jako velký, erný stín se v jizbu natáh' mouenín.

70 ! ú A kolébku když v stínu zhled', v ráz kueravou hlavu zpt k nim vtáhnul a se usmál, kýv', že tady je ten boží div. A básník stále na n zel, chtl cosi íci však se chvl a dojat blaha záchvatem utíral židli kabátem. A co skládali dary své, on dál je kynem ruky zve a cosi mluví nadšen, však nesouvisle, zmaten, Tak jako :»Páni, velká est, však bojím se, to omyl jest, že sem jste pišli s poklonou, má žena není Madonnou.«Le nežli k rýmu dopad' rým, vše mizelo mu v šer a dým, ti králové dál jeli zas a jednoho znl mlhou hlas: Ó bda, bratí ml pravdu my se rozmilí, zmýlili, ó velká chyba, velký klam, to není božské dít tam

71 , 67 Však mouenínský onen jenž básníkm, jak vidt, pál král, a naschvál jim to všecko splet dal za odpov jemu hned :»Co na tom již se chybilo, a královské by nebylo, brát nazpt, co jsme dali již: pospšme radj dom spíš. Ta chyba není veliká, vždy je to dít básníka, a na tom svt dalekém vždy omyl vládne lovkem. A v posled božský spasitel když vyrostl, rád dti ml, ba v nich se rodí svtu zas. Dál mlha stlumila mu hlas.. A dále jeli na východ a znikli jako zlatý bod, jak mlhy když se vznášejí od lesa snhu závjí. A básník v síti nových dum tisk' ruku svého dcka k rtm, a to se smálo pesladce jak ve andlské pohádce.

72 :! ; :! 63 IX. Vid]a's ptáka na strom, jak sedl na kraji hnízda v dešt a vtru pohrom tak vždycky v suchu si hvízdá Jak ty se díváš z okýnka, déš hustý s nebe když splývá, on lupen si zdvihne zlehýnka a do kraje, v dál se dívá. A prší-li, ekne mládatm»dnes dost již s hraním je, dti«; a já t, andílku, pitisknu k rtm a ukážu ti k snti Bu hodná jako ta ptáata, dnes hezky zstanem v suchu, až slunce zaskví se do zlata a motýl ve vonném vzduchu ; Pak vyjdeme první rychle ven i ptáky pedhoníme Te déš co bubnuje do oken, pkn se v postýlce díme.

73 69 X. (V májovém dešti.) Naslouchám v noc, je hluboká a vonná a teplá a snivá, sám sob zdám se peludem být, v druž stín jenž splývá. Dívám se v dálku, tmou kmitá se kvt strom jen, cestu jenž vroubí, nad nimi matné obrysy hor s veerním nebem se snoubí. A prší pomalu, je to jak sen, a rozeznávám jen s tží déš kapek a déš kvtu, jenž tmou se v tráv navlhlé snží. A celou duší piju ten mír, jenž rozlit je strání a polem, ó ticho, jen ticho, štstí je tu a hodn blízko jde kolem. Já pokám si tam za stromy u okna jist te stojí a sype samý ržový kvt v sny žen a dcerušce mojí I

74 70 XI. Ty ani nevíš, jak tvá malá ruka nás vede žitím stále k dobru jen, jak nhy poup tebou v rži puká, jak láskou zaíná a hasne den! Ty ani nevíš, jak tvé oko vlídné chlad stinný hází v úpal našich cest, jak smavá jitra, veery jak klidné, jak dlouhé noci máme plny hvzd! XII. Hle, Milo, jaro vrátilo se, zní všady hovor, smích a ples, své drobné nožky koupá v rose a ustrojit se chvátá v les. Jen pokej chvilku, vyjde záhy a bude samý šperk a kvt, svfij fialkový pohled vlahý si skryje zlatých do jehnd. A brzy na tebe též kývne, v cest stín nahází jas a tpyt, že kdo tím teplem neoživne, kus ledu musí v adrech mít.

75 !! 71 A pjdem v luh i les šero, tam snad je v píse zachytím, a ve úsmvu tvojím, dcero, že zde je, teprv ucítím. Xlíl. Sám s tebou v tiši lesní a sám na mkkém mechu, má dcero, s plachou bázní naslouchám tvému dechu. Spíš, tichou hudbou snivou tvj spánek splývá istý a zlaté svity hrají v tvých vláskách mezi listy. Jak rdí se líko tvoje a tvá jak ústa planou V, jahoda že sotva svlaží stejnou rnanou ret unavený vedrem., jak jeden pohled na t. Jak s dvrou a tiše zde v travé, v slunce zlat spíš, duše mojí luzný a sladký, vonný kvte? Jak motýlm a ptákm jen íci : Odlétnte Jak stlumit vlny zdroje a šumní jak sosen Jak, dít, pipravit t tvj nejkrásnjší o sen a sebe rovnž? Spi jen, ty moje zlatovlásko, mj úsmve, mé štstí, mé dít, moje lásko! XIV. Milada taní. Ze sítí tak potápka se vyítí, tak hvzdy trysknou v nebes luh a keem tanec zlatých much. Ví, kdy má skriti se níž, jak koika, když chytá myš, a kdy se vztyit v nový skok, kdy uvolnit, kdy zrychlit krok.

76 ! 72 Kol vážné stromy hlavy uklánjí a pampelišky ve tráv se smjí. Dál taní šotek maliký, te vyhoupne se na špiky, ted víí jak elf z pohádky, až zvoní jeho podpatky ve kiku, smíchu, tlesku ruk jak ve pavuin pízi Puk, a perly zoubk cení v smích, jak vtík by se kvítím zdvih'. Kol vážné stromy hlavy uklánjí a pampelišky ve tráv se smjí. O tanec, to je arodj Na jeho kyn vše jeden rej, i po kameni taní zdroj, po suchém listí vrabc roj a motýl s velou vesele se honí kolem jetele, a zem a v prostor mlhavý dál hvzdné taní soustavy! Kol vážné stromy hlavy uklánjí a pampelišky ve tráv se smjí. A vru nemá umdlení ten let a skok a víení, tak myšlénky též víí v skrá.

77 ; Ó dít, tanit neustán, kvt pýr, spj svtem jako t nikdy neznav jeho vír, a v jeho shon tvíij dtský hlas zní: Stále v kolo, znova zas! Kol vážné stromy hlavy uklánjí a pampelišky ve tráv se smjí. XV. Schopenhauer s leží na mém stole Hartmannem v modru zlatem protkaném oknem svítí pole. Tlum vel spje k jeteli, skivan k modrým výším, 2e zahrady veselý pokik dtí slyším. V nich též dcery mojí hlas jako stíbro zvoní, zamyslím se a skrá zas nad knihy se kloní. Kdo tak lež a bídu všecku, vidl samý žal, ten se nikdy nedíval v oi svému dcku! Motýli všech barev.

78 ! 74 XVI. Nová píse v hrudi mojí rozvlnit se chvátá, z fialkových oí tvojich kmitá celá zlatá, eká na ni moje duše blahem vrchovatá! Mkká je ta píse, hebká, dít, jak tvé vlásky, bude v život švitoit nám jako ptaí hlásky, neb v ní bude každá nota velkou písaí lásky. O ty písni pro mé dít, kéž tak mžeš kvésti, abych tebou v zlaté vlasy dcery své moh' vplésti ržemi te samou radost nkdy myrtou štstí

79 Ped nocí. liž veer tlumí všecky barvy dne, v klín zvolna klesá ruka unavená, duch po neznámém do dálky se pne a ptá se, jaká je ta žití cena; a štstí andl, který jist v davu a v ruchu msta mih' se v denní vavu, zda aspo spatil mne? Já nechci, aby kídlem svým se tknul m skrán, myšlénka v níž zvolna vzrstá, jen v kolébku by dcka nahlédnul, jen mojí ženy aby zlíbal ústa! Já blaho budu píti z plných zídel, by mdlý jen odlesk zlatých jeho kídel se v oknech zamihnul. A má-li spíše ticho noci rád, já zhasnu lampu, veršvi svojich družku, a stlumím ohe, kterým chtl jsem vzplát, mým drahým jen by hodil na podušku kvt bílých rviží, radost s láskou zticha, až pijde po tm, jako máj když dýchá, chci zbožn stranou stát!

80

81 MOTS LI VŠECH BAREV. 11.

82

83 :! Romance. Š3er Jitra ležel na zemi. hoch polem kráel s houslemi a lesem pak a kolem skal a hrál si, hrál; dl vánek, který echral snt: Ó hraj mi, hochu, hraj Le od houslí skrá nepozve, hrál sob jen a celý svt byl arovná mu báj. Šel dlouhým, svžím pažitem, jenž smál se rosným prokmitem a drahokam tísní plál hoch hrál si, hrál a vlna dla jako v let Ó hraj mi, hochu, hraj! Le od houslí skrá nepozve, hrál sob jen a celý svt arovná mu báj. byl A tmavá olše u jezu a bílý kvítek na bezu se schýlily, co kol se bral a hrál si, hrál, a dýchly spolu list a kvt:

84 !! 80 Ú hraj nám, hochu, hraj I Le od housh' skrá nepozve, hrál sob jen a celý svt byl arovná mu báj. I vzdychla skála, vzdychnul ke i kapradí jedlí še, i dub starý kývnul, hvozdu král, jak hrál si, hrál, drozd z tmavé houšt vstíc mu vzle: Ó hraj mi, hochu, hraj Le od houslí skrá nepozve, hrál sob jen a celý svt byl arovná mu báj. A trním jdeš i ržemi, jsi víc než hoch ten s houslemi, ó pvce, vržen v svta žal, bys hrál a hrál r ím v píse tvou je lidský ret, jenž volá ná/// jen hraj } Za ideálem duše vznt jen obracej a celý svt ti bude luzná báj

85 ' SI Pohádka. Uohádko, ty vílo lesní, jež za nocí dlouhých, zimních u vesnických bloudíš chatek s kvty v klín, slzou v oku, která v okénka se díváš obložená mechem svžím a svým dechem, jak se díváš, stíbrné tkáš hvzdy na sklo, která v šumot kolovrátk mísíš vzdech svj a své smíchy, pohádko, ty vílo lesní, prosím t, bu u mne hostem, zima jest a veer dlouhý. Pohádko: V tvj rudý ohe pod popelem doutnající na chudiny krbu sporém, ozáeném svtlem "loue, dovol, bych sml zadívat se, zadívat se dlouho, dlouho, až by leskem pešel zrak mj, až by srdce povychladlé ohálo se na tvém žáru, až by jiskry obraznosti trysknuly tmou žití zase, jak lítají jiskry tvoje.

86 82 když lká venku Meluzina a bludika taní temnem vlí oi. nad snhem jak Jako dti, v strachu plachém tulící se ve klín báby, naslouchat chci tvojim zvstem, naslouchat chci tvojim divm. S tvými reky chci jít v zápas, vzdychat s tvými princeznami, podnikati dobrodružství, bít se s draky, se sanmi, ba jsem hotov dát se zaklít kouzlem tvojí poesie, teba nkam za hor sedm v zámek, který bran má devt, jen bych unik' této prázdné, této pusté skutenosti, jež i tebe, sladké dít, vyplašila v pusté lesy, odkud v dlouhých nocích zimních kradeš se jak na výzvdy kolem dvorc, kolem chatek, po soucitných badáš srdcích, po vících badáš duších. s Pohádko, ty vílo lesní, hndým, dobrým okem lan, prosím t, bu u mne doma, sko již z klínu noci zimní, ovin svoje bílé rám ko! mé šíje a v mé oko

87 83 svým se pono okem tichým, v nmž se kmitá hvzdná záe z oka tvojí staré matky, dobré matky poesie. Zima jest a veer dlouhý, prosím té, bu u mne hostem, pohádko, ty vílo lesní I

88 ! 84 Chios. y zkyplo moe v ráz, každý proud sloup, stržen je beh i hráz, a ostrov celý jak v jícen ztmlý tratí se v hloub Dokola vody jen sem a tam vrch v hukot a jek a sten skaliskem kývá, v plá jednu splývá: rybá již prch'. Chios tu druhdy stál, zele, tpyt, nach, zpíval pták, hrozen plál, svítily skály, dívky se smály ve lásky hrách. Pustina vln tu ryk v bezhvzdný vzduch v noci tu kmitne v mžik nad tní bezdnou, perutí hvzdnou Hellady duch»!

89 !! 85 Píse dcery Jeftovy. y še darmo! Zítra zabije mne vlastní otec sám, šer noci zrak mi fjokryje, propadnu smrti tmám. Noc prchá zvolna. Slunce jas zím nad horami plát, ó družky moje, dokud as, jen hlete milovat Já dít, plna pokory a plna radosti, jež jdete se mnou na hory, truchlíce v žalosti, ó vizte, pouze to mj žel, že bez muže jdu spát Než skloní se k vám Asrael, ó hlete milovat! O dívky, jedno na pamt si vštipte v noc i den, jen jednou mládí záí kvt a život jako sen. Dnes, zítra, vždycky v den i noc, a vedro nebo chlad, a Jahve v tom i Bála moc, jen hlete milovat

90 : ; 80 Legenda. V domácí kapli, kde z tmavého zlata se noí hlavy svtc, Iseult chvátá dnes veer poslední ped její satkem. Již mládí ekne»s bohem* v stonu krátkém. Šer vládne v kapli stny v stínech tonou. Nad klekátkem, jež stojí ped Madonnou, svit vné lampy hoí v úblu a dlouhý pruh co kídla andl se nese po zemi, kde v mosaice se snoubí s kvty heraldické lvice. V tm tone hlavní oltá. Iseult a spíná ruce. Slova v divé kei kleí se dobývají z bledých poupat úst. Jak spanilá jest! Lilie má vzrst a blost kamelie, v slzách oi»0 svatá, zítra v komnatu mou vkroí muž, barbar, zdeptá v prach, co zash'bcno jen tob posud! Pohle na své vno! Ú nedej, abych ztratila svou víru v tvou moc a lásku Ve! mé srdce k míru I A radj nebije než v jeho náruí. kyn tvj poruí Ty mžeš vše! Na i živlm syn tvj, by mne zachránily!

91 87 Ó pomoz, Matko, pomoz, nemám síly, a jako dcko v lese já se bojím... O ztaj mne, prosím, hvzdným pláštm svojím ty, která pod nohou máš luny srp; Však jestli ekneš : Dcero, vsta a trp, já vlí tvou se rovnž upokojím, však smrt by lepší byla já se bojím, bojím. V dla skryla hlavu. Z lampy šlehlo svtki, jak tancující kvtina níž létlo a rostlo v bílý plamen znenáhla, že zdálo se, pláš Marje roztáhla, by v jeho asy skryla svoji dceru. A vinula ji v pláš ten plamenný vždy tsnej k sob..<»díky, díky I matko rty díví vzdechly v šastném usmívání a»díky«šeptly rtové ozvny a kaple plála ve stíbrném šeru I«A mrtvou Iseult našli v chvíli ranní ped shasluu lampou. Spala sladko, sladko...

92 !! 88 Canzona Sordellova. Wch, k emu oi mám, ach k emu, rcete když nezí tu. po které stále toužím? Te jaro zde, jsou plny kvt kraje, le královna, v níž každý pvab kvete, chce, abych pl, zapomnl, pro se soužím. Nuž budu pt. a láskou umíraje, ty lásky její ráje, jak miluju, jak oddan a rád, a zídka uhlídám tu, kterou stále musím milovat Ach rcete, k emu, k emu oi mám? A láska vraždí mne a stále muí, já v bolesti své pec nehlesnu ani, pro nejkrásnjší z paní vždy já hynu, mn z každého zla pro ni dobro puí, jen kdyby na to shlédla v usmívání a vdnost vzdala za to mému inu ve oka vlídném kynu Nech sebe vtší rozdírá mne žal, nech hynu v bolu sám, pec ona neuslyší, že bych lkal Ach rcete, k emu, k emu oí mám: Já umru, jestli ona nenakloní se ke mn svojí láskou plnou vdk. Kam jíti mám, kde mohu pebývati? Když nedovolí, abych dýchal pro ni.

93 89 když octnout mám se pro ni na útku; kraj, kde bych bez ní mohl zstávati, zda lze jen vyhledati? Ji zapomenout, vru, marný sen, vždy lásky sladký klam mou lásku víc rozžíhá ve plamen Ach rcete, k emu, k emu oi mám? Ach, pro tak se mnou nakládá jen písn, vždy dobe ví, že jenom její chválu bych zvstovat m,oh', ples a radost cítím; jen k vli ní že skládám svoje písn a ím víc láskou že muk snáším v žalu, tím ohnivji v lásky boj se ítím. O paní nad mým žitím a nad mou smrtí! Nikdy neuzíš, že lásky tvé se vzdám, ty žijícího v smrt uvrhneš spíš Ach rcete, k emu, k emu oi mám? 1 i)rosím, pje, sladkou družku svoji, by neráila smrt mou vyhledávat, bez píiny by smrt mou nežádala. Až budu mrtev, ach, tu v slzí zdroji svou chybu pozná, zane oplakávat. Ó radj umít duše má by zdála, než bez tchy by stála! Ó radj vru volím mrtvým být, v, tomu pednost dám, než tu, pro kterou planu, neuzít Ach rcete, k emu, k emu oi mám? Motýli všech barev.

94 ! 90 Romance o siru Tyruelovi a donn Gineve. í)ir Tyruel šel v noci po ulici, v tom na hlavu mu rže spadla, i pohle výš, zel krasavici, jak do okna se kladla. Tak hezká a mladá, jí zub ada jak perly hrála ó jak se smála Sir Tyruel byl z Provence, kde hodn miluje se, hned srdce v tle do tance se ubožáku tese. Za roh se toí, do domu vkroí a vejde v šei do prvních dveí. Sir Tyruel zí dámu na loži, i neptá se v své sladké muce, hned tžký kruný odloží, klekne a dám líbá ruce.