UNIWERSYTET OPOLSKI OSTRAVSKÁ UNIVERZITA STUDIA SLAVICA XVII/2

Transkript

1 UNIWERSYTET OPOLSKI OSTRAVSKÁ UNIVERZITA STUDIA SLAVICA XVII/2 OPOLE 2013

2 REDAKCJA NAUKOWA VÌDECKÁ REDAKCE Joanna Czapliñska (Opole), Jana Raclavská (Ostrava) REDAKTOR TEMATYCZNY TEMATICKÁ REDAKCE Aleksandra Paj¹k RADA REDAKCYJNA REDAKÈNÍ RADA Kalina Bahneva (Sofie), Konstantin Barszt (Sankt Petìrburg), Galina Blagasova (Belgorod), Irena Bogoczová (Ostrava), Wojciech Chlebda (Opole), El bieta D¹browska (Opole), Stanis³aw Gajda (Opole), W³adys³aw Hendzel (Opole), Bronis³aw Kodzis (Opole), Irena Masoit (Vilnius), Romuald Naruniec (Vilnius), Miroslav Mikulášek (Ostrava, Brno), Marta Panèíková (Bratislava), Jelena Semjonovna Uzenìva (Moskva), Adriana Uliu (Craiová), Svatava Urbanová (Ostrava), Emil Tokarz (Bielsko-Bia³a), Bogus³aw Wyderka (Opole) RECENZENCI RECENZENTI Anna Gawarecka, Joanna Goszczyñska, W³adys³aw Hendzel, Alenka Jensterle-Dole al, Magdalena Koch, Bronis³aw Kodzis, Marzanna Kuczyñska, Izabella Malej, Petr Poslední, Józef Zarek, Gra yna Szwat-Gy³ybow, Bo ena Olszewska ADRES REDAKCJI Instytut Filologii Polskiej Katedra Slawistyki Uniwersytet Opolski pl. M. Kopernika Opole DEKLARACJA O WERSJI PIERWOTNEJ Redakcja deklaruje, e wersj¹ pierwotn¹ (referencyjn¹) czasopisma jest wersja papierowa

3 SPIS TREŒCI OBSAH Literaturoznawstwo Literární vìda Miroslav KOUBA Jugoslávské meziliterární spoleèenství a jeho rozpad v 90. letech minulého století Anetta BURAS-MARCINIAK Wizerunek imigranta we wspó³czesnej literaturze s³oweñskiej w odniesieniu do problematyki integracyjnej zachodnich spo³eczeñstw UE Sabina GIERGIEL Podwójnoœæ jako przeznaczenie. Mehmed Pasza Sokoloviæ w powieœci Hamam Balkanija Vladislava Bajaca Zorana OPACIÆ Ïðîáëåìàòèçîâàœå çàâè à¼íîñòè è òódèíñòâà ó àóòîèñïîâåäíî¼ ïðîçè Ìèëîâàíà Äàíî¼ëècà Slaðana JAÆIMOVIÆ Óêðøò༠äîêóìåíòàðíîã è ôèêöèîíàëíîã áðèñàœå ãðàíèöà èçìådó êœèæåâíèõ è íåêœèæåâíèõ æàíðîâà ó ïóòîïèñíèì ðåïîðòàæàìà ñðïñêå àâàíãàðäå Ewa SZPERLIK Boœnia i Dalmacja jako literacka przestrzeñ to samoœci hybrydycznej w utworach Miljenka Jergovicia Anna MODELSKA-KWAŒNIOWSKA Smrt u muzeju moderne umjetnosti Almy Lazarevskiej jako przyk³ad enskog ratnog pisma w literaturze boœniackiej Jana KOLÁØOVÁ Charakteristika ánru latinských oslavných básní na panovníky v dobì kolem Bílé Hory ( ) Aleksandra PAJ K O granicach historycznych reprezentacji wieku XIX w czeskiej prozie wspó³czesnej Joanna CZAPLIÑSKA Wokó³ dwujêzycznoœci czeskich pisarzy emigracyjnych. Literatura jako transgresja Karel KOMÁREK Hranice viditelného a neviditelného k reflexi metafyzièna v literatuøe Lubomír MACHALA Hranice v textech Vladimíra Párala Erik GILK Idylizace a idealizace èesko- idovského sou ití v prózách Vojtìcha Rakouse Richard ZMÌLÍK Arbesovo romaneto Sivooký démon a Urbanova novela Michaela (literárnìteoretická komparace s ohledem k ánrovému profilu) Jana VRAJOVÁ Ke genezi èeské povídky pro dívky povídka Nedosti itelná Sofie Podlipské (modelový ètenáø a hranice ánru) Radek MALÝ Splývavé hranice v souèasné èeské literatuøe pro dìti a mláde Izabela KOWALSKA-PASZT Œwiat granic yda radzieckiego (Malutki owocowy sadzik Fridricha Gorensztejna) Anna HORNIATKO-SZUMI OWICZ O³eœ Ulianenko. Szkic do portretu pisarza nonkonformisty

4 Magdalena PYTLAK Ôèçèêà íà òúãàòà Georgiego Gospodinowa bu³garska têsknota za powieœci¹? Anna MA CZYÑSKA Edward Stachura po zewnêtrznej stronie urwiska Translatologia Translatologie Jindøiška SVOBODOVÁ Hranice mezi dvìma pøeklady Rossova Pana Kaplana Debiuty naukowe Vìdecké zaèátky Rafa³ SIELICKI Miêdzy powieœci¹ a przypowieœci¹. Biblijne paralele prozy Jana Balabána Jana KANTOØÍKOVÁ Miloš Marten: varianta Przybyszewského psychického naturalismu Michala BENEŠOVÁ Souèasná polská enská literatura tváøí v tváø výzvì performativity: kde ještì platí genderové stereotypy a hranice? Recenzje i omówienia Recenze a pojednání Ivo Harák, Básník a jeho èas. Nad ivotem a dílem Zdeòka Rotrekla (Klaudia Czech) Anna Modelska-Kwaœniowska, Nie³atwo byæ cz³owiekiem. O twórczoœci Mešy Selimovicia (Agata Kocot) Vladimír Novotný, Tragické existenciály Vladimíra Körnera (Martin Šíp)

5 Literaturoznawstwo Literární vìda

6

7 STUDIA SLAVICA XVII/2 UNIWERSYTET OPOLSKI OPOLE 2013 JUGOSLÁVSKÉ MEZILITERÁRNÍ SPOLEÈENSTVÍ A JEHO ROZPAD V 90. LETECH MINULÉHO STOLETÍ Miroslav KOUBA The Yugoslav Literary Community and its Disintegration in the 90s of the Last Century Abstract: The collapse of the Yugoslav federation was also a prerequisite for the disintegration of the Serbo-Croatian language. In connection with this, the key events in the 1990s of the last century were a precondition for creation of new borders also in the literary sense. Earlier controversies about the existence of the Serbo-Croatian literature unity were replaced by theoretical concepts of literary canons of the successor literatures. This paper tries to analyze the situation of newly forming narratives of Serbian, Croatian, Bosnian and Montenegrin literature with an emphasis on the complex context of their historical development and contemporary interpretation of particular moments in the perspective of common borders of the new national literatures. Key words: Yugoslavian Literary Community, disintegration, national and cultural identity, national narrative, literary canon, interpretative models. Contact: Katedra literární kultury a slavistiky, Fakulta filozofická Univerzity Pardubice, miroslav.kouba@upce.cz, mirce@centrum.cz Spoleèenské zmìny na pøelomu 80. a 90. let neznamenaly v zemích jihovýchodní Evropy pouze zmìnu politické mapy a hospodáøského systému, nýbr byly zejména v srbochorvatském etnolingvistickém prostoru vyústìním mnohdy kompletní pøemìny také v oblasti šíøe pojatého rámce národních kultur. Tragický rozpad jugoslávské federace a nárùst nacionalismu v jednotlivých národních prostøedích potvrdil, e proces formování etnických a kulturních identit prochází v této geokulturní oblasti etapou neobyèejnì ivého vývoje. Mnohé národotvorné procesy teprve v posledním dvacetiletí definují atributy pøíslušné národní identity (tradice státnosti, jazyk, historická pamì, národní literatura, národní pøíbìh, narativ národních dìjin atp.). Jedná se pøitom o emancipaèní snahy etnických skupin s nejasnými a neostrými hranicemi mezi jejich regionálním povìdomím a národní identifikací. Konkrétními pøíklady je situace na

8 8 Miroslav Kouba Èerné Hoøe, v Bosnì a Hercegovinì, pøípadnì zatím nezøetelné hledání identity muslimského obyvatelstva v Sand aku. Vývoj tamních literárních a obecnì kulturních dìní lze zatím pouze odhadovat. V souvislosti s tím lze také konstatovat, e doprovodné tendence ji od 80. let kontinuálnì naznaèovaly narùstající úlohu etnocentrismu a lingvocentrismu. Klíèovým faktorem takto nastínìných zmìn se stal spisovný jazyk, který je zpravidla restandardizovanou èi novì utváøenou normou a funkèním prvkem identity, jen má souèasnì odùvodnit oprávnìnost samotného národního hnutí. Jugoslávská situace posledních dvaceti let tak mù e pøipomínat sociokulturní procesy, jimi jiná evropská národní hnutí procházela ji v 19. století. V symbolické rovinì je pøedevším jazyk chápán jako nositel a šiøitel národní ideologie 1. Kodifikaèní procesy moderních (nejen) jihoslovanských jazykù obsahují nejrùznìjší formy ideologicky zabarvené propagandy (Bugarski 2001: ; Kouba 2012: ), jejich dùsledky se v celkovém spoleèenském diskurzu odrá ejí také v oblasti literárního dìní a tím i parametrù intelektuálního ivota jednotlivých kulturních kontextù. Spektra jejich interpretací, které byly pøed rozpadem spoleèného státu rozvíjeny v souladu s metodami komparativního studia jugoslávských literatur, podléhají po roce 1991 v nástupnických zemích tendencím nového výkladu. V souvislosti s tìmito zmìnami proto vyvstala otázka, jak døívìjší koncept pospolitosti jugoslávských literatur, který mù eme výsti nì oznaèit jako jugoslávské meziliterární spoleèenství, bude reagovat na výzvy nové doby. Jugoslávské meziliterární spoleèenství Koncept jugoslávského meziliterárního spoleèenství vychází ze základní teorie slovenské komparatistické školy Dionýze Ïurišina, na ní v konkrétním jihoslovanském (resp. jugoslávském) literárním prostoru navázali i další badatelé za všechny zmiòme práce Milady Èerné (Èerná 1987: 104), Jána Jankovièe, Ivana Dorovského èi Milana G'urèinova. V tomto pojetí se uvedená metodologie zvláštních meziliterárních spoleèenství a centrismù sna í postihnout specifika tìch literárních prostøedí, která si jsou nìjakým zpùsobem blízká a to i pøesto, e se na blízkosti tìchto literárních spoleèenství spolupodílí øada dalších faktorù (v kontextu jihoslovanských èi balkánských kulturních prostøedí se jedná pøedevším o konfesní divergence, odlišné kulturní tradice nebo i jazykové zvláštnosti). Meziliterárnost lze proto chápat jako oznaèení pro zmìnu pøedmìtu zkoumání nejen literární historie se všemi dùsledky pro pøítomnost (Ïurišin 1992: 15). Nejedná se tedy jen o analogickou kodifikaci jednotlivých literatur, je je po roce 1991 v prostøedí jugoslávské federace a v souvislosti s rozpadem srbochorvatského jazyka zvláš aktuální, ale také o identifikaci subordinaèních jednotek (tj. jednotlivých národních literatur zahrnutých do rámce jugoslávského meziliterárního spoleèenství) jako nevyhnutelných stupòù zevšeobecnìní, je smìøuje ke koneèné literárnì-historické jednotce, kterou je svìtová literatura (Tamté : 15 16). 1 Symbolická funkce jazyka pøedstavuje soubor témat, v jeho rámci vystupuje jazyk jako národní symbol, který nabývá na významu sociokulturního vývoje zejména v tìch okam icích, kdy dané spoleèenství aktualizuje samotný koncept národa (srov.: Gladkova 2002: ).

9 Jugoslávské meziliterární spoleèenství a jeho rozpad v 90. letech... 9 V analyzovaném prostøedí se však jedná o literární centrismy, jejich rámec stanovila existence jugoslávské federace ve svém pováleèném uspoøádání. Jinými slovy øeèeno jugoslávské meziliterární spoleèenství pøedstavuje v dobì pøed rozpadem Jugoslávie vhodný teoretický koncept vycházející z úvah bratislavské školy o meziliterárním procesu, jen mù e poslou it jako mo ný funkèní zpùsob, jak interpretovat literární vývoj v etnicky a kulturnì tak heterogenní oblasti, jakou prostøedí dnes ji bývalé Jugoslávie bezpochyby je. Jedná se tedy o mo né pojetí narativu tìch jihoslovanských literatur, je byly do poloviny 90. let sdru eny do politicky determinovaného rámce jugoslávské federace. Interpretaèní model, jen vychází z konceptu meziliterárnosti a zvláštních meziliterárních spoleèenství, mù e nabídnout øešení mnohých otázek spojovaných s problémem hranic národních literatur, které se na Balkánì vyznaèují v synchronním i diachronním pohledu znaènou prostupností (pøíkladem tìchto otázek mù e být otázka interpretace kupø. dubrovnicko-dalmatské renesanèní literatury). Z tohoto dùvodu se snahy o definici kánonu národní literatury potýkají po rozpadu Jugoslávie s nemo ností delimitovat vlastní hranice a inspirativní východiska. Dùraz, který pøedkládaná sta klade právì na teorii jugoslávského meziliterárního spoleèenství, umo òuje nalézt vyhovující interpretaèní model, který se pøi hodnocení literárních dìjin studovaného prostoru mù e soustøedit nejen na vzájemnou výmìnu a kontakty, ale také na estetická a poetická mìøítka èi na aspekty struktury konkrétního díla. Pojetí meziliterárního spoleèenství se tak neomezuje pouze na dílèí pojmy sociologie literatury. Jugoslávské meziliterární spoleèenství lze tedy zjednodušenì øeèeno definovat jako volný soubor tìch jihoslovanských literárních korpusù, je byly v dobì po roce 1945 uznány za národní literatury a v rámci jugoslávského státu byly integrovány do nadnárodního literárního spoleèenství ve snaze pøekonat historické èi jinak pøedurèené rùznice, je byly a jsou pro daný geokulturní kontext tak pøíznaèné. Koncept jugoslávského meziliterárního spoleèenství byl v dobì své formulace chápán jako projekt, usilující v pojmoslovné rovinì o objasnìní nadnárodnì (nadetnicky) nahlí ených vztahù mezi jednotlivými jugoslávskými literaturami. Souèasnì se sna il reflektovat poetiku a estetické kvality geograficky i kulturnì rùzného pùvodu v širším rámci meziliterárnosti (pozdìji pøípadnì mnohodomosti), co je tradièní úkol literární jugoslavistiky zejména se zøetelem na interpretaci srbochorvatského jazykovì-literárního prostranství 2. Na pamìti je tøeba mít také skuteènost, e v dobì pováleèné Jugoslávie nebyla slovinská a makedonská literatura integrována do jugoslávského meziliterárního spoleèenství primárnì na jazykovém principu (tato literární tvorba nevznikala v srbochorvatštinì, nýbr v místních spisovných jazycích), a proto lze pozorovat výraznìjší tendence vlastního vývoje v oblasti tvùrèích inspirací, ánrù i forem èi dialogu s okolními literárními prostøedími. 2 Dionýs Ïurišin poukazuje ve svém konceptu na historickou dynamiku a heterogenní podstatu ontologického statutu (Ïurišin 1985; Kovaè 1993: 132). Jihoslovanský literární proces tak lze èlenit a typologicky klasifikovat nejen na základì filologických metod, ale také na základì geografického pøedurèení, vztahem ke geokulturní zónì, v ní dané dílo vzniká a kde pùsobí jeho autor. Problematické proplétání jazykových, kulturních a rovnì nábo enských kritérií však v pestrém jihoslovanském prostøedí komplikuje hledání odpovìdí na otázku, jak rozumìt pojmu národní literatura (aktuální odpovìdi na tyto teoretické úvahy srov.: Zajac 2009: 33n.).

10 10 Miroslav Kouba Vztah jazykovì blízkých procesù, jakými je zejména srbská a chorvatská literatura, je však problematizován hledisky kulturními a konfesními, ale také pùsobením rozdílných fenoménù neslovanských tureètiny v oblasti pravoslavného Balkánu èi latiny a nìmèiny v prostøedí západní sféry slovanského Jihu, které v historické retrospektivì spoluutváøely jejich zvláštnosti. Rozpad jugoslávského meziliterárního spoleèenství po roce 1991 Dionýz Ïurišin o vzniku nových literatur (nových kulturních entit) tvrdí, e jejich zkoumání je mo né jen za pøedpokladu, e se nebudou hodnotit a charakterizovat prostøednictvím mnohonárodnostní perspektivy, nýbr bilaterálnì èi polylaterárnì pojatým pohledem jugoslávského meziliterárního spoleèenství (Kovaè 1993: 138) s cílenou projekcí na komparativní (èi komparativnì-kontrastní) dìjiny jihoslovanských kultur. Tento pøedpoklad se týká napøíklad úvah o vztazích mezi makedonským a bulharským literárním procesem èi souvzta ností mezi srbským literárním korpusem (vèetnì literárního dìní èernohorského) a literárního procesu chorvatského. Pojetí jugoslávského meziliterárního spoleèenství umo òovalo pozorovat a interpretovat literární vývoj v geograficky (geokulturnì) širším rámci, nebo pøi øešení tìchto problémù pøipouštìlo dvoustupòovou optiku univerzální i národní. Na jedné stranì pøistupovalo k literárnímu procesu a k formulaci jeho kanonizovaného výkladu s dùrazem na filologicky koncipované kategorie (jazyková situace; jazyk a s ním spjatý lingvocentrismus 3 ; historická pamì ; v neposlední øadì té státní pøíslušnost a idea vlastní státnosti). Na stranì druhé pak hledalo mo nosti, jak pøeklenout omezení vyplývající z rùznì motivovaných dezintegrací a s nimi souvisejících nových hranic, které jsou z hlediska literární invence de facto limitujícím faktorem. Meziliterární spoleèenství národù Jugoslávie se tak v rovinì teoretického konceptu dostalo po roce 1991 do výrazného protikladu s realitou spoleèenského a politického vývoje. Jeho rozpad vycházel ze zøejmého vìdomí èi lépe øeèeno subjektivního pocitu ohro ení suverenity národa (Kovaè 1993: 137). Problematické aspekty tohoto rozpadu pøitom pøibli uje sociokulturní situace zejména tìch prostøedí, jejich národní a kulturní identita není z rùzných dùvodù zcela dotvoøena ve smyslu absolvovaných tøí fází A (fáze uèeneckého zájmu), B (agitaèní fáze) a C (fáze masového hnutí), je funkènì a symbolicky ve svých pracích definoval Miroslav Hroch (Hroch 1999: 14 16; tý 2009: 53 54, ). Rozpad jugoslávského literárního spoleèenství v 90. letech v zásadì aktualizoval úvahu o okolnostech vlastního vzniku duchovní (a také literární) pospolitosti jihoslovanských národù, nebo lze konstatovat, e se toto nadnárodní (nadjazykové i nadidentitární) literární a v širším smyslu kulturní vìdomí sounále itosti historicky utváøelo pod výrazným vlivem tureckého nebezpeèí, je se svého èasu stává primárním tématem 3 Termín lingvocentrismus uvedl pøi úvahách o obrozeneckých procesech do širšího u ívání zejména Vladimír Macura, který se soustøedil na vztahy jazyka a spoleèenského chování. Poukázal tak na soubor sociokulturních vztahù, v jejich centru stojí pøedevším péèe o jazyk a jeho symboly. Jazyk se proto v rámci nejrùznìjších sociokulturních dìjù transformuje ve vìdomé bohatství pøíslušného národního spoleèenství (srov.: Macura 1995: 42 60).

11 Jugoslávské meziliterární spoleèenství a jeho rozpad v 90. letech kulturní situace i ve støední Evropì (k tématu reflexí tureckého nebezpeèí v prostøedí èeských zemí a støední Evropy srov.: Rataj 2002: 217 n.). Hrozba osmanské expanze integruje zejména v dobì barokního slavismu obì základní sféry tohoto prostranství katolickou a pravoslavnou (Brtáò 1939: 33n.), pøièem dùsledky tohoto duchovního sblí ení pøetrvávají i v dobì novìjší, kdy výsledkem pøíslušných obrozeneckých procesù vznikají moderní literární kánony. Etnocentricky a lingvocentricky koncipované obrození však navrací jazyková a konfesní kritéria. Zdùrazòování tìchto kritérií bez ohledu, zda k utváøení novodobých národních literatur dochází v prùbìhu 19., 20. nebo na poèátku 21. století, souèasnì staví jihoslovanské meziliterární spoleèenství pøed problém, jak interpretovat vznikající literárnìhistorický narativ 4. Aèkoliv není vskutku mo né nalézt jednoznaènì funkèní systém pro interpretaci jihoslovanského literárního vývoje, je zøejmé, e události 90. let minulého století potvrzují narùstající emancipaèní vùli slabì èi èásteènì zformovaných národních spoleèenství. V souvislosti s politickým rozpadem jugoslávské federace se v nástupnických republikách ukazuje celkem logicky pøedvídatelný po adavek jazykového programu, jeho primární snahou má být restandardizace èi vytvoøení nové jazykové normy, je by uspokojila na jedné stranì dobovì aktuální po adavky vyplývající ze symbolické funkce jazyka, na stranì druhé by souèasnì dostála tradiènímu principu národních státù, který vychází z pøedpokladu, e národní stát má mít vlastní jazyk v institucionální rovinì úøedního jazyka (kupø. v podmínkách politického formování èernohorské státnosti tedy není mo né, aby v novì vznikajícím nezávislém státì fungovala ve smyslu úøedního jazyka srbština). V kontextu politických a sociokulturních pomìrù, v nich se jednotlivá národní a kulturní prostøedí nacházela na poèátku 90. let, je nutno chápat rozpad srbochorvatštiny jako takøka nevyhnutelný proces (Bugarski 1998: 28). Souèasnì je však tøeba mít na pamìti, e jazykový rozpad a s ním související vznik nových (mnohdy ahistorických) spisovných jazykù staré polemiky a spory obhajující èi popírající existenci jednotného srbochorvatského jazykového prostoru výraznì komplikoval. Naopak otevøel mnohé problémy, jejich uspokojivé a funkèní øešení lze v podmínkách autoritativnì øízeného emancipaèního hnutí, doprovázeného sílícím etnocentrismem a agresivním nacionalismem, oèekávat jen stì í. Podobnì motivovaný dezintegraèní proces lze v souvislosti s rozpadem jugoslávské federace pozorovat také v pojetí literárního ivota a jeho mo ných interpretací. Autority národních literatur, je byly v dobì federativní Jugoslávie integrovány do meziliterárního spoleèenství, v nových podmínkách ji nemají zájem nadále na této pospolitì participovat. Meziliterární spoleèenství jugoslávských národních literatur tak ztratilo ve smyslu interpretaèního a pojmoslovného konceptu, který ji nebyl pro zúèastnìné strany pøijatelný, svùj raison d etre. Fakticky se rozpadlo a bylo nahrazeno koncepty novì definovaných literárních kánonù v pøímé závislosti na intenzitì a dynamice emancipaèního hnutí a jeho formulací o ideálních pøedstavách státnosti, jazyka èi konstituování nového narativu historické kontinuity (zejména hledání koøenù národní svébytnosti, kulturní tradice a klíèových historických mezníkù). Rozpad meziliterárního 4 Jan Rychlík hovoøí o národním pøíbìhu, který byl za urèitých konotací motivován té lidovou slovesností, a proto se jeho význam blí í i všeobecnému chápání kulturnìhistorického narativu daného národního spoleèenství (srov.: Rychlík 2006: 38).

12 12 Miroslav Kouba spoleèenství fakticky eliminuje do té doby v zásadì akceptovaný teoretický základ srbochorvatské literatury ve smyslu nadnárodnì pojaté blízkosti dvou jazykovì pøíbuzných literárních korpusù (srov. kupø. Prohaska 1928) 5. Døívìjší polemiky tak byly nahrazeny novou interpretací jednak literárního vývoje, jednak transformovanou definicí vzájemných vztahù mezi tìmito novými literárními korpusy (napøíklad vztah chorvatského a srbského literárního korpusu v pojetí chorvatského kánonu po roce 1991 èi vztah srbské a èernohorské literatury po roce 2006 srov. Nikèeviæ 2006: 23 61). Není proto pochyb, e v øadì konkrétních situací lze v prostøedí bývalé Jugoslávie hovoøit o tzv. opo dìných národních hnutích v souladu s teoretickým konceptem Miroslava Hrocha (Hroch 1999: 47 48). Charakteristickým rysem tohoto typu není pouze relativnì výrazný èasový odstup mezi završením prvních dvou fází a pøechodu k masového hnutí, s jeho idejemi se ztoto òují pøíslušníci daného prostøedí napøíè jednotlivými spoleèenskými vrstvami, ale také chybìjící institucionální zázemí, je by umo òovalo myšlenky z prvních dvou fází dále kultivovat a upevòovat ve všeobecném mentálním diskurzu. Miroslav Hroch ve svých pracích oznaèuje za opo dìná národní hnutí pøedevším historicky nestátních národù (v obecnì východoevropské perspektivì se jedná o Bìlorusy, Lotyše nebo v jistém smyslu také Slováky a Makedonce. Podobná podstata vzniku národních identit je platná v prùbìhu dlouhého 19. století stejnì jako na poèátku 21. století, kdy se jedná o kontexty vzniku èi dotváøení nových národních identit. V jihoslovanské konkretizaci pak oznaèení opo dìných hnutí odpovídá v zásadì dvojímu typu jejich sociokulturních východisek: 1) se jedná o proces faktického moderního formování èernohorské a bosòácké identifikace (a to nejen v samotné Bosnì a Hercegovinì, ale také v Sand aku) se všemi klíèovými atributy a 2) hovoøíme o procesu institucionálního dotváøení slovinské, chorvatské a makedonské kulturní svébytnosti, která je v dobì rozpadu jugoslávské federace ji zcela nezpochybnitelným faktem, nicménì urèitá sociokulturní rizika, související pøedevším s lokálním (národním) dosahem literární tvorby, její slabou recepcí v domácím ètenáøském prostøedí, špatnì fungujícím kni ním trhem èi existenèními problémy knihoven, literárních ústavù èi vysokoškolských pracoviš, se mohou jevit právì v rovinì nedostateènì rozvinutého institucionálního zázemí. Vývoj však záhy po vzniku samostatné Slovinské republiky potvrdil neobyèejnou vitalitu tamní kultury a s ní spjatého komplexu institucí a mechanismù peèujících o rozkvìt národní kultury a vìdeckého ivota. Podobnou situaci spatøujeme v Chorvatsku, kde však byla podoba korpusu národní kultury komplikována slo itým sousedstvím srbské kultury, která je navíc historicky pøítomným fenoménem v samotném Chorvatsku (tj. kultura krajinských Srbù). Institucionální dotváøení makedonské kulturní svébytnosti se naproti tomu soustøedilo na formulaci ideových rovin, na jejich základì by makedonský kulturní kód mohl pøekonat své geokulturní hranice. V obecné rovinì pak opo dìná národní hnutí mù eme charakterizovat nìkolika pøíznaènými rysy, mezi nimi na poèátku 21. století vyniká pøedevším: a) skuteènost, e vznikají zpravidla v oblastech s vysokou mírou etnické heterogenity (to je platné pro 5 Ji bylo naznaèeno, e vývoj slovinské a makedonské literatury v rámci jugoslávského meziliterárního spoleèenství nebyl zejména s ohledem na jazyková hlediska ve srovnání s literárním dìním srbochorvatského jazykového prostoru zcela identický.

13 Jugoslávské meziliterární spoleèenství a jeho rozpad v 90. letech oblast Bosny a Hercegoviny, Sand aku, Vojvodiny a v neposlední øadì i pøíhranièních pásù Èerné Hory); b) pøíslušné obyvatelstvo zùstává do pozdní doby etnicky ne zcela jednoznaènì vyhranìné (pøíkladnou oblastí tohoto typu je opìt Sand ak, Bosna a Hercegovina nebo té Èerná Hora, kde navíc míra a stupeò identifikace osciluje mezi zemským a etnickým rozlišením pøíslušného identifikaèního vzorce). Tato novodobá hnutí, která v zásadì teprve v souèasné dobì procházejí svou fází C, jsou v kontextu této afirmace nucena øešit následující sociokulturní kategorie, je jsou souèasnì pøedpokladem oprávnìnosti daného hnutí: a) o ivení (kodifikaci) jazyka; b) prokázání èi potvrzení historické kontinuity; c) politický program (dosa ení státnosti); d) v kulturní rovinì vznik a institucionální zázemí národní literatury, èím se rozumí mimo jiné soustava vìdeckých a osvìtových orgánù, je napomáhají jejímu rozvoji, zajiš ují funkènost literárního procesu a organizují literárnìhistorický výzkum. Miroslav Hroch v souvislosti s opo dìnými hnutími podotýká, e fáze B ve sledovaných situacích zaèala v podmínkách starého re imu, fáze C se opozdila a nastoupila teprve v podmínkách konstituèního zøízení, pøípadnì vùbec nenastala (Hroch 2009). V kontextu tìchto definic je proto zcela jednoznaèným prototypem tohoto typu národní hnutí bosenských Muslimù / Bosòákù (Bošnjakù) v Bosnì, ale také v Sand aku (pøípadné sand acké hnutí). Zejména po vyhlášení nezávislosti na Srbsku v roce 2006 lze pozorovat tendenci k pøechodu mezi fází B a C také v rámci èernohorského národního hnutí, je klade dùraz podobnì jako hnutí bosòácké mimo jiné na kodifikaci spisovného jazyka. V neposlední øadì je jistì namístì úvaha o pøípadném vojvodinském hnutí, které je však typologicky ponìkud odlišné. Zvláštní pøípad pøedstavují imo ná národní hnutí, jejich etnické skupiny neobývají kompaktní území, pøesto však u nich pokraèující identifikaèní proces nelze vylouèit. Pøechod v sebeidentifikaèních vzorcích od etnografické skupiny k samostatné identitì v etnickém slova smyslu se mù e dotýkat zejména Pomakù, slovanského obyvatelstva vyznávajícího islám a ijícího v Bulharsku, Øecku, Makedonii èi Srbsku. Opo dìný èi dezintegrovaný typ národního hnutí Avšak i samotné oznaèení tìchto identifikaèních procesù jako opo dìných národních hnutí mù e být v podmínkách souèasného Balkánu ponìkud diskutabilní. Svou podstatou tato národní hnutí oscilují mezi opo dìným a dezintegrovaným typem, který se definuje jako hnutí, v nìm fáze B zaèíná a v podmínkách obèanské spoleènosti, pøièem pøechod k fázi C je v øadì ohledù komplikovaný a mnohdy nemusí ani nastat (Hroch 1999: 49). Charakteristickým rysem tìchto hnutí jsou podobnì jako u opo dìného typu omezené mo nosti politické agitace a její slabá odezva v prostøedí širokých spoleèenských vrstev. Po adavky tohoto typu mohou být vázány èasto na otázky obnovy (o ivení) jazyka èi na pìstování svébytného kulturního modelu, s nimi se však vìtšinová populace odmítá identifikovat a jako své pøijímá jazyk èi kulturu vládnoucího národa (Tamté ). Pøíkladem tohoto hnutí je napøíklad bretonské, skotské èi katalánské hnutí. Jinými slovy øeèeno, tento typ charakterizují pøedevším obnovující se národní hnutí v západní Evropì, kde v podmínkách šíøe pojímaných multikulturních vztahù

14 14 Miroslav Kouba dochází k o ivení ji pozapomenutých, pøedevším kulturních, v další fázi pak etnických identit (tedy èistì lingvocentrických snah orientovaných zejména na o ivení jazyka). Lze tedy pozorovat jistou podobnost s dosud nerozvinutými hnutími na Balkánì, která však není ve všech ohledech zcela toto ná. Pro tato balkánská národní hnutí je toti právì snaha o kodifikaci nového jazyka klíèová, tøeba e se nositelé tìchto hnutí sna í zpìtnì nalézt dùkazy o jejich kontinuální existenci. Poté, co v srbochorvatském kontextu došlo k rozpadu jazyka, vznikají v zásadì ètyøi jazykové normy. Na základì srbochorvatštiny se konstituují kromì tradièních jazykù srbského a chorvatského také novì kodifikované jazykové koncepty bosenštiny (resp. bosòáètiny) a nejnovìji té èernohorštiny. Jejich vznik odpovídá pro Balkán pøíznaèným teoretickým parametrùm jazykového programu ka dý novì vzniklý národní stát má mít svùj úøední jazyk. Pøíznaèným jevem je proto návrat obrozeneckých kategorií pøedevším v jazykovì- -literárním smyslu. Tímto druhým obrozením procházejí ta národní spoleèenství, u nich z nejrùznìjších dùvodù nedošlo k reálnému prolnutí všech tøí fází A, BaC pøíslušného národního hnutí. Fenomén druhého obrození je však tøeba pøijímat s vìdomím mo ného interpretaèního spektra, nebo jednotlivé situace se od sebe mohou typologicky lišit. Zejména vztah a samotnou existenci druhého obrození lze chápat jako jeden z faktorù, které mohou od sebe navzájem odlišovat opo dìný a dezintegrovaný typ národního hnutí. Novodobá národní hnutí a literární kánon Nastínìné spoleèenské pomìry aktualizují rovnì literárnì vìdecké úvahy o øadì problematických otázek, jakými je pøedevším téma aktuálního poètu národních literatur na území bývalé jugoslávské federace. Avšak rovnì otázka struktury a jejího odùvodnìní v pøípadì novì se konstituujících kánonù jihoslovanských literatur fakticky znemo òuje jednoznaènou odpovìï na zkoumané nejasnosti. V teoretickém pøedpokladu je mo no konstatovat, e literární historie má za úkol sledovat kromì vlastního historiografického pojetí literárního vývoje a jeho vztahu k soudobému i souèasnému spoleèenskému diskurzu také mìnící se recepci spoleèných momentù kulturnìhistorického vývoje dvou èi více národních literatur / kultur. V kontextu spoleèenských zmìn rozpadající se Jugoslávie je zøejmé, e pøedevším ve sféøe interpretace literárnìhistorického vývoje dojde k mnohým konfrontacím mezi právì vznikajícími literárními kánony. Souèasnì je jasné, e se døívìjší narativ srbochorvatské literární jednoty (èi lépe øeèeno pøíbuznosti) rozpadl, a proto v kontextu novì vznikajících korpusù národních kultur pøirozenì pozbyl svou recepèní platnost. Vznikající literární kánony nejen bosòáckého èi èernohorského, ale také chorvatského èi v úvodních fázích té sand ackého (regionálního) písemnictví se pøitom opírají o primárnì emancipaèní spektrum po adavkù v duchovní, symbolické i faktické rovinì právì vùèi tomuto nadetnickému konceptu ji zmiòovaného meziliterárního spoleèenství. Poèátky rozpadu srbochorvatské literární pøíbuznosti pøitom nemají ve smyslu ostrého pøedìlu v periodizaèních schématech jasnou dataci. V protikladu k meziváleènému konceptu literárnì historické interpretace Dragutina Prohasky, je byla do znaèné míry pøedurèena spoleèenským klimatem po první svìtové válce, prochází pojetí

15 Jugoslávské meziliterární spoleèenství a jeho rozpad v 90. letech jednotného srbochorvatského literárního prostoru po roce 1945 pozvolnou redefinicí, je je výraznì potvrzena také spoleèenskými zmìnami v souvislosti s novou jugoslávskou ústavou z roku Kupøíkladu Slovník spisovatelù Jugoslávie, který se v èeském (èeskoslovenském) prostøedí tìšil po dlouhou dobu statutu autoritativní pøehledové pøíruèky jihoslovanského literárního ivota, definuje nastalou literární situaci následovnì: Literatura národù Jugoslávie pøedstavuje nìkolik samostatných literatur, z nich literatura Srbù, Charvátù, Èernohorcù a obyvatel Bosny a Hercegoviny je psána jazykem srbochorvatským, literatura Slovincù slovinsky a Makedoncù makedonsky (Kvapil Nedvìdová 1979: 7). Tento vývoj zejména v prostøedí srbsko-chorvatském potvrzuje návrat konfese jako klíèového kritéria pro zaøazení daného fenoménu do kontextu pøíslušné národní literatury (srov. kupø.: Òóòœåâèc 2004, ). Uvedená citace potvrzuje komplikovaný charakter literárního procesu v Bosnì a Hercegovinì z hlediska diachronního i synchronního ještì dlouho pøed jihoslovanskou krizí 90. let. Jak je patrno, hledisko geograficky pojaté identity zde nebylo a není funkèní, a proto v perspektivì rodícího se nového narativu musí být nahrazeno etnickou (etnicko-konfesní) identifikací. Etnocentrické tendence v bosòáckem veøejném diskurzu v prùbìhu posledního dvacetiletí mimo jiné prokázaly, e Ïurišinova teorie o geokulturnì pojímaném meziliterárním spoleèenství nemù e být v tomto prostøedí nadále platná, proto e kulturní elity bosòáckého hnutí vìdomì formulují základní parametry vlastní literatury. Z tohoto dùvodu nelze hovoøit o spoleèné bosenské (bosenskohercegovinské) kulturní identitì a tedy ani o jednotném literárním procesu, který se naopak transformuje do samostatných a navzájem izolovaných literárních procesù bosenských Srbù, bosenských Chorvatù a bosenských Muslimù. Vznikající bosòácký literární (tj. dezintegraèní) narativ se tedy identifikuje s literárnìhistorickým odkazem výhradnì autorù muslimského vyznání (tj. konfese se u tohoto typu literární tvorby stává opìtovnì primárním hlediskem jejího národního zaøazení). Bosòácká literatura (Durakoviæ 2003; Durakoviæ 2012; Rizviæ 1994), tj. literatura bosenských Muslimù/Bosòákù, chápe jako základní atributy své kulturnì historické kontinuity pøedevším a) tzv. alhamijado literaturu (Hukoviæ 1986: ; Hukoviæ 1997); b) literaturu, je vznikala od dob osmanské expanze na území Bosny a Hercegoviny v orientálních jazycích tedy v tureètinì, arabštinì, perštinì (Grozdaniæ 1982: ); c) specifickou lidovou slovesnost, zejména pak písnì sevdalinky (kupø. Orahovac 1968; v èeském prostøedí srov. výbor: Pistoirus 1993). Na tomto základì je formulován bosòácký literární narativ, který usiluje rovnì o ustanovení funkèního periodizaèního úseku bosòáckého národního obrození, jeho ústøední dynamika je v kanonickém vymezení datována léty , tedy do doby rakouské okupace (srov. kupø. Besaroviæ 1982: ). Na tomto místì je pøitom nutno podotknout, e literární narativ bosenských Chorvatù se ztoto òuje s tradicemi chorvatského ilyrismu a s tradicemi františkánské kultury v Bosnì (kupø. Rizviæ 1989), zatímco bosenští Srbové svùj literární okruh opírají o propojení literární tradice v okolních srbských zemích (srbská tradice ve Vojvodinì, srbské Krajinì a samotném Srbsku), tøeba e i tato identifikace mù e vyvolat mnohé diskuze (kupø.: Òóòœåâèc 2004, ).

16 16 Miroslav Kouba Podobných analogií nejasné literárnìhistorické interpretace bychom na pomyslném torzu jugoslávského (mezi)literárního spoleèenství nalezli mnoho, nebo heterogenní vývoj v jednotlivých oblastech (nástupnických republikách) na jedné stranì a konstrukce nových narativù v 90. letech na stranì druhé zkrátka komplikuje jakoukoliv komplexnìjší snahu o definici pøíslušných korpusù národních literatur. V rámci této rozmanitosti mù e poslou it za emblematický pøíklad také literatura Srbské Krajiny, která má svou nespornou tradici nìkolika staletí (tento korpus regionální literatury se rozvíjel v souvislosti s tzv. velkým stìhováním Srbù od pøelomu 17. a 18. století, avšak v souvislosti s násilným zánikem jednostrannì vyhlášeného státního útvaru krajinských Srbù v roce 1995 dochází k jeho výraznému oslabení). V roce 1998 pøitom vyšla syntéza Êœèæåâíîñò Ñðïñêå Êðà¼èíå Dušana Ivaniæe, kde autor mimo jiné podotýká: Êœèæåâíîñò ïîòåêëà èç ñðïñêîã íàðîäà ó Êðà¼èíè ïî ñâî¼î¼ ñóäáèíè è îñîáåíîñòèìà èìà ¼àñíà îáèšåæ¼à,êóëòóðå/êœèæåâíîñòè íà ãðàíèöè, êî¼à ñå îäðå ó¼å êàî îáëàñò íà¼èíòåíçèâíè¼åã îïøòåœà (Èâàíèc 1998: 13). Takto definovaná literární tradice v mnohém logicky narušuje jednotu srbského literárního korpusu, nebo klade otázku, jak se historicky mìní podoba literární tvorby Srbské Krajiny a tamní literární kultury na jedné stranì a literárnìhistorický narativ jejího vøazení do rámce všeobecného korpusu srbské literatury na stranì druhé. K otázce provázanosti srbských literárních regionalismù (èi mikrolitetatur) s širšími rámci srbské národní literatury Ivaniæ podotýká, e v pøípadì Srbské Krajiny se jedná o ¼åäàí îä ðåãèîíàëíèõ, ãåîïîëèòè êè îìå åíèõ âèäîâà óêóïíå ñðïñêå êœèæåâíîñòè (Èâàíèc 1998: 13). Hranice mezi geopoliticky vymezeným literárním (mikro)regionalismem a jednotným korpusem národní literatury jsou velmi promìnlivé a nejisté, jak to dokládá i øada jiných literárních kontextù souèasného Balkánu. Teoretické aspekty vzniku nového literárního kánonu po rozpadu jugoslávského literárního spoleèenství poèátkem 90. let minulého století plasticky ilustruje nejnovìjší dìní na Èerné Hoøe. V úvodu tìchto úvah je nutno podotknout, e formování èernohorské kulturní svébytnosti je stále ivým procesem, který je do znaèné míry pøedurèen politickým vývojem v zemi v prùbìhu prvního desetiletí tohoto století, a proto není ani èernohorský literární kánon dosud plnì dotvoøen. Impulsem pro kulturní emancipaci èernohorského národa se stalo pøedevším referendum o nezávislosti z roku Na jeho základì se Èerná Hora politicky vymezila vùèi státnímu svazku se Srbskem. Bylo otázkou èasu, kdy v návaznosti na výsledky tohoto všeobecného hlasování provedou èernohorské politické elity první kroky k separaci rovnì v kulturním a také literárním smyslu. Rozhodnutím Vlády Èerné Hory byl v roce 2010 zalo en Ústav èernohorského jazyka a literatury (Institut za crnogorski jezik i knji evnost) se sídlem v Podgorici, který má za úkol zkoumat èernohorskou literaturu v minulosti i souèasnosti 6. Avšak ji o nìkolik let døíve je postupnì formulována idea o historicky opomíjené svébytnosti èernohorského písemnictví. Vznikají první syntézy èernohorského literárního vývoje (Nikèeviæ 2009: 5 10), souèasnì jsou organizovány první vìdecké konference, jejich úkolem je nadále definovat èernohorský kulturní program (srov. kupø. Nikèeviæ 2006). 6 Viz internetové strany: [dostupné ke dni ].

17 Jugoslávské meziliterární spoleèenství a jeho rozpad v 90. letech Argumenty èernohorské literární svébytnosti se pøitom opírají pøedevším o geograficko-lingvistická hlediska, jejich spoleèných jmenovatelem je snaha zdùraznit èernohorský pùvod autora a zároveò prokázat kulturnìhistorickou kontinuitu dukljanské, zetské a èernohorské literární tradice pod trojjediným národním oznaèením (Nikèeviæ 2006: 44 48). Podle tohoto kritéria zaøazují èernohorští literární vìdci do rámce èernohorské literatury všechny literáty narozené v Zetì, Duklje a Èerné Hoøe a jejich díla bez ohledu na jazyk, v nìm jsou psána. V podobných intencích pøistupují rovnì k literárnímu odkazu vzniklému v prùbìhu 19. století na území Èerné Hory, èím je nepøímo naznaèena polemika v teoretickém pojetí narativu poèáteèních impulsù srbského a èernohorského obrození. Základ èernohorského literárního narativu pøitom tvoøí prolínání tamní barokní kultury a ohlasù evropského osvícenství s poèátky národního hnutí, které však dnes prochází rozdílnou interpretací srbské a èernohorské identifikace. Autority èernohorského literárnìhistorického bádání se sna í interpretovat literární vývoj na území Èerné Hory pod èernohorským nacionálním jménem jejich závìry pøitom mù eme shrnout do lakonické konstatace, e èernohorské obrození nemù e být interpretováno pod srbským národním jménem. Rozvoj èernohorské literatury 19. století a její souèasné interpretace jsou pøitom ovlivòovány øadou dílèích faktorù, které jsou pøedurèeny zvláštní geografickou polohou Èerné Hory. V kontextu pøedcházejících úvah je nutno zmínit pøedevším literární odkaz Boky Kotorské. Tento literární korpus (mikroliteratura) se stává jádrem i soudobých literárnìhistorických interpretací a identifikací. Literární ivot této nevelké oblasti na pomezí chorvatského pøímoøí a èernohorského vnitrozemí utváøí zvláštní kulturní model, rozvíjející v dobì humanismu, baroka i osvícenství prostøednictvím dalmatsko-dubrovnického literárního centra pøímý dialog se soudobou evropskou vzdìlaností. Vìtšinové pravoslaví èi menšinová katolická víra bokokotorských literátù pøitom komplikují spontánní zaøazení tohoto tøísetletého kulturního fenoménu do rámce stávajících kánonù národních literatur (srbského, chorvatského a èernohorského). Všechny tøi literární kánony, které své ideální znìní konkretizují do znaèné míry a v souvislosti s rozpadem jugoslávského meziliterárního spoleèenství, chápou literaturu Boky Kotorské za exkluzivní a bezvýhradní souèást právì vlastní literární tradice (Babiæ 1998; Äåðåòèc 2001: 53 57; Nikèeviæ 1994: 12 20; Nikèeviæ 2006: 29 33). Tento literární regionalismus se tak stává mìøítkem nejen symbolických provázaností, ale také slepých ulièek širších snah o interpretaci souèasné jihoslovanské literární situace. V podmínkách nejen tìchto mikroliterárních pomezních prostøedí, je jsou ve vzájemné blízkosti s více èi ménì výraznìji vymezenými hranièními pøedìly národních literatur a jejich historiografickými interpretacemi (kupø. dubrovnicko-dalmatské centrum, literatura Boky Kotorské, literární vývoj èernohorského vnitrozemí, literatura chorvatského vnitrozemí èi srbská literatura na Èerné Hoøe, literatura srbských katolíkù atp.) pøedstavuje jakákoliv snaha o interpretaci tìchto diachronnì pojímaných literárních procesù metodologicky (zatím) neuchopitelný problém. Uvedené pøíklady neobyèejnì slo ité literární mapy slovanského Jihu toho jsou a v nebli ší dobì nejspíše ještì budou ivým svìdectvím.

18 18 Miroslav Kouba THE YUGOSLAV LITERARY COMMUNITY AND ITS DISINTEGRATION IN THE 90S OF THE LAST CENTURY Summary The paper is a contribution to the research on the relationship between language and the literary process in contemporary South-Slavonic literatures. At the first part this paper follows the disintegration of the Yugoslav federation in the 90s of the last century, which is accompanied by a disintegration of language. Formal disintegration of the Serbo-Croatian language and codification of the new literature languages also create conditions for new interpretive models of literary and cultural development in these countries. In connection with these socio-cultural changes we can also speak about the disintegration of the Yugoslav literary community in terms of Dionýs Ïurišin s theoretical concept. The author of presented article tries to show that in the new social situation in the 1990s the importance of confession returns to foreground. The return of religion as an identification factor is significant especially for Bosnian Muslims. The Bosniaks also formulate their language program and its literary culture. Revitalized emphasis on religion can also be observed in Croatian society, where after 1991 were formed a relatively strong purist movement in the Croatian language. Finally, after 2006 in connection with the referendum on the independence of Montenegro develops similar language program in this country as in Bosnia and Herzegovina or Croatia about 10 to 15 years earlier. Yugoslav literary community we can relatively easily defined in terms of linguistic point of view, but culturological differences, which are focused primarily on confessional terms of Catholic, Orthodox, Muslim or Jewish tradition must be included in these considerations also. In the context of the so-called late national movements (Miroslav Hroch s theoretical concept) is concretized the second problematical point of this article. Newly established South-Slavonic literary canons are unable to find an adequate relationship to the common phases of cultural development. Begin to develop a literary interpretation disputes concerning literary themes of the old and new literary tradition. A typical example is the literature heritage of Bay of Kotor, which appropriates the Croatian, Montenegrin and Serbian literary narrative. There are many similar examples, and it is the task of literary history will continue to seek suitable interpretive model of the South-Slavonic literary history. Literatura Babiæ V., 1998, Hrvatska knji evnost Boke Kotorske do Preporoda, Zagreb. Besaroviæ R., 1982, Periodika i knjiga u doba austrougarske okulacuje. Pisana rijeæ u Bosni i Hercegovini, red. A. Isakoviæ, M. Popadiæ, Sarajevo, s Brtáò R., 1939, Barokový slavizmus. Porovnávacia štúdia z dejín slovanskej slovesnosti, Liptovský Sväty Mikuláš. Bugarski R., 1998, Aktuelna sociolingvistrièka situacija na srpskohrvataskom jezièkom podruèju. Jezici kao kulturni identiteti na podruèju bivšega srpskohrvatskoga ili hrvatskosrpskoga jezika, red. V. P. Nikèeviæ, Cetinje, s. 28. Bugarski R., 2001, Lica jezika. Sociolingvistièke teme, Zemun Beograd. Èerná M., 1987, Interakèní dynamismus meziliterárního spoleèenství národù Jugoslávie. Osobitné medziliterárne spoloèenstvá 1., red. D. Ïurišin a kol., Bratislava, s Dorovský I. a kol., 2001, Slovník balkánských spisovatelù, Praha. Durakoviæ E., 2003, Bošnjaèke i bosanske knji evne neminovnosti, Zenica. Durakoviæ E., 2012, Obzori bošnjaèke knji evnosti, Sarajevo. Ïurišin D., 1985, Teória medziliterárného procesu, Bratislava. Ïurišin D., 1992, Metodológia skúmania medziliterárneho spoloèenstva slovanských literatur. Osobitné medziliterárne spoloèenstvá 5. Slovanské literatúry, red. D. Ïurišin a kol., Bratislava, s Gladkova H., 2002, Vzestup a krize symbolických funkcí slovanských standardních jazykù. Obdobja 20 Metode in zvrsti. Slovenski knji ni jezik aktualna vprašanja in zgodovinske izkušnje, Ljubljana, s Grozdaniæ S., 1982, Pisana rijeè na orijentalnim jezicima i alhamijado. Pisana rijeæ u Bosni i Hercegovini, red. A. Isakoviæ, M. Popadiæ, Sarajevo, s Hroch M., 1999, V národním zájmu. Po adavky a cíle evropských národních hnutí 19. století v komparativní perspektivì, Praha.

19 Jugoslávské meziliterární spoleèenství a jeho rozpad v 90. letech Hroch M., 2009, Národy nejsou dílem náhody. Pøíèiny a pøedpoklady utváøení moderních evropských národù, Praha. Hukoviæ M., 1986, Alhamijado knji evnost i njeni stvaraoci, Sarajevo. Hukoviæ M., 1997, Zbornik alhamijado knji evnosti, Sarajevo. Kouba M., 2012, Jazyk agitace nacionalismus: jihoslovanské promìny jazykové propagandy v dobì národního obrození a dnes. Kontexty propagandy, red. M. Kouba, D. Magincová, I. Øíha, Pardubice, s Kovaè Z, 1993, Ju noslovanské medziliterárné spoloèenstvá. Osobitné medziliterárné spoloèenstvá, red. D. Ïurišin a kol., Bratislava, s Kvapil M., Nedvìdová M. a kol., 1979, Slovník spisovatelù Jugoslávie, Praha. Macura V., 1995, Znamení zrodu. Èeské národní obrození jako kulturní typ, Jinoèany. Moroz-Grzelak L., 2011, Bracia S³owianie. Wizje wspólnoty a rzeczywistoœæ, Warszawa. Nikèeviæ V., 1994, Etnoistorijske osobenosti Boke Kotorske, Doclea, br. 6/1994, Podgorica, s Nikèeviæ V. P., 2006, Narodnosna, nacionalna i jezièka identifikacija crnogorske knji evnosti. Savremena crnogorska knji evnost. Zbornik radova Nikšiæ, IX a 1.X. 2005, red. V. P. Nikèeviæ, Nikšiæ, s Nikèeviæ V. P., 2009, Istorija crnogorske knji evnosti od poèetka pismnenosti do XIII. vijeka, Cetinje. Orahovac S., 1968, Sevdalinke, balade i romanse Bosne i Hercegovine, Sarajevo. Pistorius V., 1993, Pevná pouta moje náruè bílá, Praha. Prohaska D., 1928, Srbocharvátská literatura, Praha. Rapacka J., 1997, Leksykon tradycji chorwackich, Warszawa. Rataj T., 2002, Èeské zemì ve stínu pùlmìsíce, Praha. Rizviæ M., 1989, Izmeðu Vuka i Gaja, Sarajevo. Rizviæ M., 1994, Panorama bošnkaèke knji evnosti, Sarajevo Ljubljana. Rychlík J., 2006, Formování národního pøíbìhu jako podstaty národní ideje a národní ideologie. Cesty k národnímu obrození: bìloruský a èeský model, red. A. Ivanova, J. Tuèek, Praha, s Zajac P., 2009, Národná a stredoeurópska literatúra ako súèas stredoeurópskej kultúrnej pamäti. Národní literatura a komparatistika, red. D. Tureèek, Brno, s Äåðåòèc., 2001, Êðàòêà èñòîðè¼à ñðïñêå êœèæåâíîñòè, Íîâè Ñàä. Èâàíèc Ä., 1998, Êœèæåâíîñò Ñðïñêå Êðà¼èíå, Áåîãðàä. Òóòœåâèc Ñ., 2004, åçèê, íàöè¼à è äðæàâà êàî ïðåòïîñòàâêå çà êîíñòèòóèñàœå êœèæåâíèõ êîðïóñà íà ñëîâåíñêîì ¼óãó. Íàó íè ñàñòàíàê ñëàâèñòà ó Âóêîâå äàíå, 32/2 Ñðïñêà êœèæåâíîñò è áàëêàíñêå êœèæåâíîñòè, Áåîïãðàä, s

20