14 ADRENALIN: Divoké řeky Kyrgyzstánu. 17 FRANK BOLD: Kousek té vesnice PO VLASTNÍ OSE: StartUp Chile.

Transkript

1 01

2 02 EDITORIAL: Nejvyšší čas naplánovat letní dovolenou. 03 SOUTĚŽ: Vyhrajte zpáteční jízdenku! 04 NA CESTÁCH S PETREM HORKÝM: Kde je blízko zemské ose. 12 STOLETÍ MIROSLAVA ZIKMUNDA: Osud? 14 ADRENALIN: Divoké řeky Kyrgyzstánu. 17 FRANK BOLD: Kousek té vesnice PO VLASTNÍ OSE: StartUp Chile. 44 NADAČNÍ FOND PROTI KORUPCI: Bojujeme proti zlodějům v ČR. INFORMACE PRO KLIENTY STUDENT AGENCY A REGIOJET 52 Jízdní řády: Odjezdy našich autobusů a vlaků a další užitečné informace. 62 Žluté autobusy: Ušetřete při cestování na mezinárodních linkách. 64 Noviny a časopisy: Zdarma v našich autobusech a vlacích. 66 SLEVY mají žlutou: Cestujte s námi a využijte některé z nabízených slev. 68 Občerstvení ve žlutých autobusech a vlacích RegioJet: Jídelní lístek. 68 Dům pánů z Lipé: P. Novotný Mullet. 24 INTERVIEW: Dan Pribáň. 30 NA VLASTNÍ KŮŽI: Knihovna s oblečením dává šatům nový život. 34 TIP NA VÝLET: Kadaň. 36 UDÁLOST: Cry baby cry. 38 FEJETON: Nesuďte knihu podle přebalu. 40 SVĚT PLNÝ CHUTÍ: Kopřivový koláč. 42 NEZISKOVKY: Brontosauři v Himálajích. 43 ŽLUTÝ DĚTEM: English is fun. 70 Zážitky z cest: Pěšky na Jadran... a Žlutým zpět. 76 SERIÁL Na skok do Asie: Leťte s námi do Izraele Svaté země

3 Jak Romana Červinková a její přítel došli pěšky z Čech až do Itálie (a nazpět jeli žlutým autobusem) se dočtete na straně 70. Vyhrajte zpáteční jízdenku na libovolnou vnitrostátní trasu autobusů STUDENT AGENCY. Stačí správně odpovědět na soutěžní otázky a odpovědi poslat na zluty@studentagency.cz. Do předmětu u napište Soutež s SA. Vážení a milí cestující čtenáři, jaro je tady a s ním i spousta svěžích nabídek od STUDENT AGENCY. V dubnu je nejvyšší čas začít plánovat prázdniny a s nimi spojenou letní dovolenou. Pokud si chcete letos v létě dopřát dokonalý relax u moře s partnerem či svou rodinou, tak navštivte web dovolena.cz, kde si můžete vybrat z přehledně uspořádané nabídky několika tisíců zájezdů k moři za nejvýhodnější ceny. Pro vás, kdo naopak toužíte po volnosti a dobrodružství spočívající v objevování známých i neznámých míst v Evropě či ve světě bez cestovní kanceláře, máme teď letenky s letními termíny odletu za ty nejvýhodnější ceny. Díky našemu důmyslnému srovnávači cen nízkonákladových dopravců i tradičních aerolinek máte jistotu, že za letenku u nás nezaplatíte víc, než je nezbytně nutné. A pokud chcete léto využít ke zdokonalení svých znalostí cizích jazyků, určitě navštivte web jazykovepobyty.cz. Najdete zde přehledně uspořádané informace o jazykovém studiu v zahraničí a také si zde můžete jednoduše porovnat možnosti studia 10 jazyků ve více než 30 zemích světa. Vážení cestující, děkuji vám za vaši přízeň a přeji krásné jaro. Radim Jančura, březen Ve kterém roce vyjely dálkové vlaky RegioJet na trase Praha Ostrava? Jaký obrázek má ve svém logu webová stránka Kolik hodin trvá cesta autobusu STUDENT AGENCY z Prahy-Florence do Paříže? Jízdenku vyhrává soutěžící, který jako padesátý zodpoví všechny otázky správně. Rozhoduje tedy pořadí doručení ů. Odpovědi můžete posílat do Časopis Žlutý 04/14 MK ČR E Šéfredaktorka: Lea Špačková Inzerce: Romana Kostková, reklama@studentagency.cz Externí přispěvatelé: Petr Horký, Petr Burian, Barbora Jiříčková, Pavel Kynický, Tereza Gvoždiáková, Hana Fořtíková, Katarína Jelínková Obálka: Marta Dlouhá Grafické práce a sazba: Marta Dlouhá, Lenka Šturzová Fotografie: Petr Horký, Pavel Otevřel, Jindřich H. Böhm, Petr Burian, David Spáčil, Jakub Nahodil, Zdeněk Krátký, Radoslaw Jona, Tomáš Helan, Kateřina Říhová, Tomáš Krucký, Vojta Štěpánek, Vlado Kníž, Robert Vlk, Shutterstock Měsíčník Žlutý je zdarma k dispozici na autobusových linkách STUDENT AGENCY, Fun&Relax, vlakových linkách InterCity RegioJet a pobočkách STUDENT AGENCY. Vydavatel: STUDENT AGENCY, k. s. Dům pánů z Lipé, nám. Svobody 17, Brno Uvítáme vaše připomínky a náměty, které můžete zasílat na ovou adresu: zluty@studentagency.cz

4 Text: Petr Horký Foto: Petr Horký, Pave l Otev řel, archi v Na Valašsku, nedaleko Vizovic, je vesnice Ublo. Starý kronikář napsal, že je tam celý rok dycky tři dni zle, až čtvrtý jaksi. Ublo je Ublo, škaredá dědina, není v něm kostela ani toho mlýna, ale naprostřed světa je přece, a maže se tam osa. Kde je blízko zemské ose Zemskou osu jsem hledal po celém světě, i v poušti Gobi... a ona je na Valachoch! Seděl jsem tam v hospůdce U zemské osy a popíjel s kamarádem pivo. Místo ztracené jak na koncu světa a přitom prý uprostřed. Hezky ztracené. A s kamarádem Ondrou jsme si povídali, jak to tam má rád a jak rád se sem vždycky vrací. Byl jsem naprostřed světa u zemské osy, doma, i daleko. A uvědomil jsem si, že už tři roky tady píšu o cestách do tramtárie, ale nenapsal jsem ještě ani slovo o cestách domů! Před pár týdny jsem se setkal se dvěma britskými polárníky, Benem Saundersem a Tarkou l Herpinierem. Jako první na světě prošli Scottovu trasu na jižní pól. Skoro tři tisíce kilometrů na lyžích. Skoro tři měsíce pochodu. Fujtajbl. A byl jsem mezi prvními lidmi, kteří je vítali doma, v Londýně. Seděl jsem pak s chlapama u stolu, užívali jsme si tepla a dobrého jídla a bavili se o tom, jak se jim stýskalo: Nebýt toho, že jsem mohl každý den mluvit se svou manželkou, snad bych to ani nevydržel, rozpovídal se Tarka. Nejtěžší na tom všem bylo vydržet bez přátel a bez příbuzných. Jak to dokázali chlapi před sto lety, kdy se museli při každé polární výpravě rozloučit s rodinou na několik let, to nevím, dodal Ben. Ben a Tarka si vyšlápli na setsakra náročnou výpravu není náhodou, že to opravdu ještě nikdo před nimi nedokázal ujít. Jejich výprava byla atypická nejen svojí délkou, ale i tím, jaké měli pánové spojení se světem. Nesli si speciální výbavu satelitní anténu (7 kg navíc!) pro velké datové přenosy, lehké ultrabooky s elektronikou testovanou pro velmi nízké teploty, fotoaparáty, kamery. Skoro každý den pak posílali příspěvky na blog. Téměř v reálném čase tak bylo možné sledovat jejich cestu, úspěchy i utrpení. (Obého bylo víc než dost. Toho utrpení asi víc.) Oba polárníci se tak dostávali do velmi podivné situace byli hluboko v Antarktidě, ztraceni od všech lidí, ale díky satelitu a nejmodernější elektronice byli v každodenním kontaktu s fanoušky po celém světě i s rodinou a nejbližšími. Byli daleko, anebo blízko? Ptal jsem se jich, jak zvládali svůj pochod poté, co kvůli vyčerpání museli požádat o zásobovací let. Říkal jsem si, že muselo být psychicky velmi těžké pořád zůstat on the top of the game, psychicky na výši. Nebylo to snadné, museli jsme hledat nový motiv. Věděli jsme, že i tak uskutečňujeme něco, co ještě nikdo před námi nedokázal, ale jeden z našich cílů tedy jít zcela bez podpory zvenčí jsme museli opustit. Navíc jsme byli už tak vyčerpaní, že jsme maximum veškerého úsilí věnovali jen tomu, abychom dokázali udělat 04 05

5 Chlapi z Anglie se k sobě obvykle netulí, ale Ben a Tarka si zobli tak tvrdě, že měli důvod se obejmout. Jižní pól dosažení jižního pólu byla jen první půlka cesty. Rychle odsud pryč, aby chlapi nepodlehli pokušení všechno zabalit a vydat se domů. I tak měli v nohách skoro km. Nakrojení uvítacího dortu v Londýně. Oba zhubli dvacet kilo. Cukr pomůže. Jako první na světě prošli Scottovu trasu na jižní pól. Skoro tři tisíce kilometrů na lyžích. Skoro tři měsíce pochodu. Fujtajbl. Cesta vězňů ze Sibiře domů je tak neskutečná, tak dlouhá a obtížná, že se dodneška polemizuje o tom, jestli autor Rufi n Piotrovski mohl něco takového zažít, anebo si to prostě jen vymyslel. další krok. Další posun lyže kupředu. Ben: Čím jsme byli blíž k cíli, tím jsme pochopitelně měli lehčí sáně, protože ubývalo jídla i paliva. Ale tím i ubývalo sil. Jen vidina toho, že míříme domů, dávala smysl našemu počínání. V hlavě jsem jinak dokázal myslet jen na krátkodobé cíle: za půl hodiny už něco malého sním. I myšlenka na noc ve spacáku byla pro mě nekonečně daleko Možná jste viděli fi lm anebo četli knížku Útěk ze Sibiře. Popisuje epickou cestu vězňů ze stalinského Gulagu na Sibiři přes Mongolsko a Čínu až do Indie. I toto byla svého druhu cesta zpět nakonec se hlavní hrdina totiž dostal až do Evropy, domů. Popsaná cesta je tak neskutečná, tak dlouhá a obtížná, že se dodneška polemizuje o tom, jestli autor Rufi n Piotrovski (který skutečně prožil část života jako vězeň gulagu) mohl něco takového zažít, anebo si to prostě jen vymyslel a čtenář má v rukou složeninu všech možných vyprávění lidí, kteří popisovali jednotlivé útrapy na svých cestách, při pokusech o útěk. Jestli si zmučená duše neudělala sama pro sebe velký příběh o návratu domů, aby se z toho trápení na Sibiři člověk nezbláznil. Sibiřské gulagy měly přes dvacet milionů nedobrovolných obyvatel a devadesát procent jich tam zemřelo. Bavil jsme se s dnešními obyvateli těchto sibiřských oblastí a všichni se to snaží z myšlenek vytěsnit. Ty hrůzy milionů mrtvých a jejich utrpení jsou tam cítit dodnes. Ne náhodou se jediné silnici, co vede z Jakutska do Magadanu, říká Cesta kostí Je mi vlastně jedno, jestli je Útěk ze Sibiře napsán podle pravdy anebo podle halucinogenních tužeb a stesků. Ať tak či tak, vždycky bude popisovat nezměrnou touhu člověka po návratu domů. Já za sebou žádný z takhle palčivých návratů nemám. A pevně věřím, že mě ani nečeká. Ale i tak je pro mě obzvlášť po delší expedici cesta zpět dalším dobrodružstvím. Skoro vždycky je to příjemné setkání s evropským komfortem to přichází nejdřív, jak se dostáváme na první evropská letiště. Pak je to nádherný pocit ze setkání s rodinou a přáteli. Taky mi obvykle chybí řízení auta a některá česká jídla. Když přijíždím z poláru, vždycky mě potěší pohled na trávníky a keře, na květiny, na to, jak je všechno barevné, šťavnaté, plné života. Při cestě z pouští se vždycky nadchnu tím, jak je u nás nádherně vlhký vzduch. Když přijíždím z pralesů, uvolním se a oddechnu si, že nemusím kontrolovat každou větev, kterou chci uchopit, jestli tam není 06 07

6 Stejně jako Ždímák z Vratných lahví i já jsem vítací typ. Aby ale mohlo být nějaké vítání, musí se nejdřív odjet! V těchto dnech vyrážíme s Vaškem Sůrou zase na polár, na nejvyšší kopec souostroví Špicberky Newtontoppen. Tam, kde ses narodil, tam s tebou Matka Země počítá, myslí na to, aby tě uživila. Když ale někam odjedeš, měl bys každý den dávat díkůvzdání za to, že ses najedl. Že tě ta cizí zem nakrmila. Venezuelská džungle nebo mongolská poušť krásné krátkodobé základny. Doma je doma. zezadu něco jedovatého. Že si můžu kdykoli lehnout do trávy nebo do mechu. A ze stejného důvodu jsem rád, že nemusím vytřepávat boty před obutím. A při cestě z tropů mě těší náš nádherně vlahý vzduch, který nedusí, ale snad tím, že ho dýchám už odmalička, mi připadá voňavý, laskavý. První dny si také užívám to, že se na celou naši zem dívám z odstupu, trošku pohledem zahraničního turisty. Přitom mi ale nic není neznámé, mám patřičné české know-how. (Brzděte, zlí jazykové, tím nemyslím, že kradu, ale že vím, jak tady u nás co funguje!) Chvilku ještě doma zůstanu, když dovolíte. Letos by Karel Kryl oslavil sedmdesáté narozeniny. A je to už dvacet let, co umřel. Vzpomínal jsem na něj také se spoustou novinářů. Potkalo mě to štěstí, že jsem krátce po revoluci uváděl folkový festival na Helfštýně a s Krylem jsme spolu prokecali noc. Není to úplně to správné slovo, spíš jsme tu noc prorozumovali. Jasně, že jsme u toho pili a ne málo, ale rozhodně ne tolik, aby se nám zamotaly cesty myšlenek. Rozebrali jsme, jak to s naší zemí vypadá a jak to snad do budoucna bude vypadat. Asi nemusím připomínat, že Kryl byl skeptický. Taky jsme se bavili o domově. O tom, jak moc se mu stýskalo po rodné zemi, když žil v emigraci. O tom, jak rád se vracel hned v prvních dnech revoluce do Československa a jak stejně našel úplně jinou zemi, než jakou si během let v exilu pamatoval a možná i trochu vysnil. Některými lidmi byl zklamán. Ale tou zemí byl nadšen. I proto často cestoval vlakem. Rád se díval ven. Naše poslední setkání proběhlo v Brně na hlavním nádraží, když jsme se v roce 1994 pár týdnů před jeho smrtí náhodou potkali na peroně. Spokojeně jsme na sebe kývli a já věděl, že se přes okno s tou naší krásnou zemí zdraví a dost možná i svým způsobem mazlí. Tento krylovský pohled na domov je podle mě cenný. Lepší, než jaký na přednáškách prezentuje spousta cestovatelů. Může mě štvát spousta lidí, co u nás dělá nepravosti, ale přece kvůli tomu nepřestanu mít rád tu nádheru, kterou naše země představuje. Můžu se hádat s lidmi, můžu říkat svoje názory, které se někomu nemusí líbit, ale doma jsem doma. Na Sibiři mi šamanka řekla, že by člověk vlastně neměl moc cestovat. Tam, kde ses narodil, tam s tebou Matka Země počítá, myslí na to, aby tě uživila. Když ale někam odjedeš, měl bys každý den dávat díkůvzdání za to, že ses najedl

7 Hlavně pryč z té hnusné rozkradené země plné zamindrákovaných debilů, říkal jsem si. Na delší cestě může být přechodný domov podivně malebný: stanový domeček proti padesátkovému mrazu na Sibiři.... anebo indiánský domeček Pemonů na úpatí venezuelské stolové hory. Jako prcek jsem pozoroval letící stěhovavé ptáky. Kde jsou vlastně doma a kde na výletě? říkal jsem si. Že tě ta cizí zem nakrmila. Nemusela, protože ty nejsi jejím synem. Jako malý kluk jsem občas sledoval letící hejna ptáků a myslel na to, kam se stěhují. Pamatuji, že mi vrtalo hlavou, jestli za svůj domov považují to, kam letí, anebo tehdejší Československo. Jestli vlastně ta hejna stěhovavých ptáků letí na výlet, anebo domů. Měl jsem asi desetileté období, kdy jsem do světa utíkal. Hlavně pryč z té hnusné rozkradené země zamindrákovaných debilů, říkal jsem si. A vlastně jsem byl zamidrákovaný debil já. Měl jsem tehdy hranici tří měsíců tvrdil jsem, že déle to v Česku nejde vydržet. Nesmysl, to jen já jsem nedokázal vydržet sám se sebou. Každá země je pro domo-rodce krásná, bez ohledu na to, jaké bubáky máme v hlavách sami. Bez ohledu na to, jestli jsme slepí anebo zaslepení. Cesty domů jsou (podle mě) kromě jiného krásné i tím, že většinou alespoň pár prvních dní se člověk dokáže i na domovinu dívat očima cizince. Vidět tu nádheru na povrchu a nebabrat se ve špíně uvnitř. Jasně, že se nad tím nemá mávnout rukou. Ale taky by se pro potíže nemělo zapomínat na to krásné. I když je to třeba škaredá dědina, není tam kostela ani toho mlýna, ale naprostřed světa je přece, a maže se tam osa. PETR HORKÝ Kdo chce letět, musí skočit. (* 1973, Brno) Režisér, spisovatel, producent, cestovatel. Od roku 1994 působil jako moderátor a později režisér v ČT. V roce 1996 založili s Miroslavem Náplavou sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita. Zakladatel producentské společnosti Piranha Film, spolupořadatel cestopisných přehlídek fi lmů s řadou besed WorldFilm a Neznámá Země, režisér asi 80 dokumentárních fi lmů. Je autorem a spoluautorem sedmi knih (Dvě cesty za archeologií, Sloni žijí do sta let, Neznámá země, Zpráva o cestě na severní pól, Cuba Libre, Honba za obřím červem, Albánie kráska se špatnou pověstí atd.), dvou bestsellerů a bezpočtu novinových článků. Je nositelem řady fi lmových ocenění z festivalů a dvojnásobným držitelem literární Ceny Egona Erwina Kische. Natáčel na vybuchující sopce Merapi a se žraloky bez jakékoli bariéry. U Malediv objevil vraky starých lodí, došel na severní pól i nejchladnější obydlené místo světa, na lyžích přešel Grónsko... V současné době natáčí fi lm o životě jednoho z největších českých cestovatelů: Století Miroslava Zikmunda. FB: Petr Horký Piranha Film 10 11

8 Darujte život Informace pro dárkyně vajíček a dárce spermií. Pánové, tady mám horoskop, co mi na tenký list palmy talipotové vyryli na Srí Lance v roce To jsme se k věštbám z hvězd s Jirkou Hanzelkou dostali jen v rámci naší reportážní práce na druhé asijské expedici. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Nechal jsem si od senátora Perrery, svého přítele, nadiktovat hrubý anglický překlad a jen jsem si ho poznamenal. Až po mnoha letech jsem se k tomuto svitku opět náhodou dostal, jestli to na mě snad jen vykouklo v archivu, ale začetl jsem se. A musím přiznat, že jsem se velmi podivil, kolik údajů se nakonec vyplnilo. Dovoluji si parafrázovat debatu, kterou jsme spolu s Mirkem Náplavou, spisovatelem, vedli s panem Zikmundem někdy kolem roku 2000, před společnou cestou na Srí Lanku. Život je přesný součet náhod to je dnes už slavná zikmundovská defi nice života. Byla i v podtitulu divadelní hry Palubní deník, kterou uvedlo Městské divadlo Zlín. Dali jsme ji i na trička k našemu fi lmu. Znovu a znovu na tuto větu vzpomínám, Te xt: Petr Hor orký Foto zdr droj oj: Muze zeum jih ovýc hodn í Mo ravy ve Zlín íně, auto toři ři: Mi rosl slav Zikmund a Jiří Hanz elka, Arch chiv H+Z +Z; Jind ndři řich H. Böhm Život je přesný součet náhod když ve střižně sestavujeme fi lm Století Miroslava Zikmunda. Znovu a znovu se pozastavuji nad některými událostmi v životě hlavního protagonisty a přemýšlím, jak snadno se mohlo stát, že by všechno bylo jinak. A pak mě vždycky napadne, kolik takových náhod má v životě každý z nás. Velmi hluboce jsem o tom přemýšlel, když jsme posouvali premiéru hotového fi lmu. Nejprve na květen a nakonec na Jsem přesvědčen, že je to ku prospěchu věci a doufám, že to naši diváci pochopí. Že to pochopíte. Postupně se skládalo několik přesných náhod, až jsme zakotvili na tomto datu. Třeba to byl osud. Anebo právě jen další z těch nevyhnutelných náhod? Staňte se dárkyní či dárcem a pomozte vytvořit bezdětným párům kompletní rodinu. V dnešní době je mnoho párů, které nemohou mít dítě z vlastních zárodečných buněk, ať už z důvodu jejich nedostatečné kvality, genetické zátěže nebo onkologické léčby. Jedinou nadějí jsou pro ně darovaná vajíčka nebo spermie. Pokud se k dárkyním a dárcům připojíte, dáte těmto lidem naději zažít ten krásný pocit MÍT DÍTĚ. Základní podmínky k zařazení do dárcovského programu: Věk dárkyně 18 až 32 let, věk dárce 18 až 35 let Minimálně dokončené středoškolské vzdělání Dobrý zdravotní stav V rodině se nesmí vyskytovat vážné genetické nebo psychiatrické onemocnění Telefon: , info@reprogenesis.cz Adresa: Hlinky 144, Brno Proč klinika ReproGenesis? Unikátní kompenzace nákladů spojených s dárcovstvím Příjemné prostředí moderně vybavené kliniky Anonymita, diskrétnost a individuální přístup Informace o vlastní plodnosti Snadná dopravní dostupnost 12 13

9 Divoké øeky Text: Petr Bur urian, Lea Šp ačko ková Foto : Petr Burian Kyrgyzstánu Kyrgyzstán je dosud neobjevená středoasijská země, které dominují velehorské štíty pohoří Ťan-Šan, v jehož údolích se nabízí ke zdolání nepřeberné množství řek a vodních toků všech velikostí a obtížností. Oko vodáka a milovníka přírody při pohledu na ně rozhodně nezůstane suché. Země je velmi vhodná pro rafting na divoké vodě. Okolní vysokohorská krajina a různé velikosti řek nabízí možnost zvolit si ze dvou hlavních způsobů pobytu a pohybu na vodě. Vyznavači sportovního raftingu mají možnost oslovit místní outdoorové agentury a s ní si dohodnout zajištění vodáckého materiálu raftů, případně kajaků, dalšího vybavení. Dále průvodce a řidiče, často v jedné osobě, který je schopen projet s vodáky v krátkém čase mnoho z těchto krásných řek, protože se zde dobře vyzná. Většinou vodácké výpravy doprovází solidně vybaveným terénním nákladním vozidlem, ve kterém je uloženo všechno potřebné pro pobyt na vodě i v přírodě. Takto je možné být každý den na jiném místě, na jiné řece, v jiné lokalitě. Výhodou tohoto způsobu je, že lze v krátkém čase poznat vícero vodních toků, využít aktuálně příznivých vodních stavů a také to, že na vodě samotné jedete bez zátěže a se solidním každodenním servisem. Z mnoha řek, které jsou vhodné pro tento způsob pobytu, jmenujme alespoň řeky v okolí jezera Issyk-kul, jako jsou Čong-kemin, Ču, Sary-džas a Džety-oguz. V centrálních částech země řeky Song-kol a Džuan-aryk a další. Na severozápadě mimo jiné řeky Talas a dosud málo objevená řeka Čatkal u hranic s Uzbekistánem. Velmi zajímavý způsob pobytu na vodě skýtá varianta na těžko, to znamená, že si všechny věci na celou dobu pobytu vezete s sebou na lodích a musíte být celou dobu soběstační. Tak se můžete dostat do končin, které jsou stovky kilometrů vzdáleny od civilizace a poznat opravdovou divočinu. Předpokladem k této formě vodáctví je nalezení vhodné řeky, která se dá splouvat i několik týdnů a stav vody na jejím toku umožní, abyste mohli na vybraném plavidle bezpečně řeku zdolat a dostali se až do místa ukončení plavby. Je důležité zvolit i vhodný termín vodácké výpravy. Nejstabilnější stavy průtoku jsou v obdobích srpna a září, kdy hladina vody vlastně dovolí tyto řeky vůbec splouvat. Náročnost těžkých úseků v kombinaci s vysokým stavem vody z celoročně tajících ledovců většinu roku udržuje tyto řeky často nad hranicemi sjízdnosti. V tomto případě se jedná již většinou o veletoky, splouvané od samotných pramenů vysoko v kyrgyzských horách. Při těchto pobytech v odloučených končinách, často i s nadmořskými výškami nad 3000 m n. m., je nutná již částečná zkušenost a vodácká zdatnost, je důležité mít i kvalitní a bezpečné vybavení nejen pro tento druh sportu, ale i samotného 14 15

10 pobytu. Dobré je také mít s sebou zkušené průvodce, kteří vám pomohou řešit všechny situace, do kterých se lze v těchto končinách dostat. Zažijete přitom okamžiky neskutečných pocitů svobody a můžete vnímat nádheru nekonečných horských masivů, čistotu a průzračnost divokých řek a nespoutanou krásu divočiny. My jsme několikrát splouvali řeku Naryn, největší řeku Kyrgyzstánu, která pramení v oblastech náhorní plošiny Kara-sai v centálním pohoří Ťan-šanu. Je jednou z několika kyrgyzstánských perel, na kterých lze tato dobrodružství opravdu zažít. Její pravostranný přítok Kökömören patří k nejdivočejším řekám s vysokou koncentrací těžkých peřejí a naprosto neopakovatelných romantických kaňonů a s úžasnými panoramaty okolních šestitisícovek. Po spojení těchto veletoků a proplutí Kambaratinskou soutěskou zažije tělo orgasmus vodáka a milovníka přírody a všechny sportovní dovednosti, odvaha a vodácká šikovnost jsou po zásluze odměněny pocitem velké úlevy po zdolání těchto nádherných, ale velmi těžkých vodáckých míst. KYRGYZSTÁN je malá středoasijská země sevřená mezi velikány Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán a Čínu. Většina území se nachází v nadmořské výšce nad m v pohoří Pamír a Ťan-šan. O Kyrgyzstánu se často mluví jako o zemi politicky nestabilní a zmítané politickými boji. Po zkušenostech z pobytů v roce 2010 a 2011 ale můžeme říct, že se jedná o zemi velice vstřícnou a bezpečnou, na místní poměry vyspělou, s podnikavými a zajímavými lidmi. Na podzim 2010 se vydala skupina vodáků ve složení Petr Burian, Vladan Kondiolka a bratři Petr a Pavel Kutlvašrovi na průzkum středozápadní oblasti Kyrgyzstánu a pokusili se sjet na nafukovacích kánoích od pramenů největší kyrgyzstánský vodní tok řeku Naryn. Také v roce 2013 podnikl Petr Burian a jeho přátelé další cestu do Kyrgyzstánu, tentokrát autem po vlastní ose překonali skoro km, aby mohli v této zemi pobývat déle než měsíc, prozkoumat a blíže poznat zajímavosti a rozmanitost této středoasijské země a její krásné přírody. Dali jsme se dohromady, protože naše děti spolu chodily do školky a my jim chtěli vysvětlit, že i v Praze můžeme slavit masopust, potkávat se, starat se o místo, kde žijeme, nebo třeba zdravit na ulici paní pošťačku," říká Adéla Gjuričová z Našeho Braníku. Náš Braník je jedno ze tří sdružení, která vznikla v jedné čtvrti městské části Praha 4, aby z ní společně udělala příjemné místo k životu. Pomáhají, aby byl Braník čistější, vracejí se k tradicím a oživují komunitu. Masopustní veselice, stejně jako pouliční festival Braník sobě, jsou už tradicí, na kterou se braničtí každoročně těší. Nejvíc mě na tom ale baví, že přicházejí další, s novými nápady a energií, dodává Adéla a vyjmenovává, co všechno se v Braníku v poslední době začalo dít spontánně. K předvánoční atmosféře přispěly místní výtvarnice Svěcením štědrovečerních příborů. V květnu si letos už podruhé v rámci Týdne v pohybu budou moci lidé zacvičit venku. Na jaře znovu ožije komunitní zahrada Zebra. A to zdaleka není všechno. Aktivním lidem z Braníka je však jasné, že pokud si chtějí takto příjemnou čtvrť zachovat, nesmí zapomenout na urbanismus a spolupráci s radnicí. Braník v poslední době přitahuje pozornost developerů a jejich ne vždy citlivých projektů. S právní podporou Frank Bold proto místní sledují, co se chystá, zapojují se do projednávání a informují své spoluobčany. Díky jejich pečlivé práci a sponzorským darům dostává každá domácnost do schránky občasník Branický budík, kde se dozvídají o plánovaných záměrech a dění v městské části. Fot oto: o: Fra nti šek Drábe k Právě teď se projednává megalomanský projekt sedmipatrového komplexu bytových a obchodních domů, který vůbec nezapadá do charakteru čtvrti. Jeho stavbu má umožnit nezákonná úprava územního plánu, proti které sepsal žalobu Frank Bold největší postrach nezákonností v územních plánech. V Braníku se teď tedy živě diskutuje o tom, jak dané území využít rozumněji a lépe. To by v tom musel být čert, aby na to společně nepřišli. Chcete ze svého okolí udělat příjemné místo pro život? Obraťte se na Frank Bold. Projekt Občan

11 líheň projektů, které mění svět Jak to všechno začalo Když jsem si ve druháku na molekulární biologii uvědomila, že práce v laboratoři není nic pro mě, vrhla jsem se na obor Mediální studia a žurnalistika. Volbu tak odlišného zaměření má na svědomí souhra různých náhod v kombinaci s krátkodobým pomatením smyslů, a dnes jsem přesvědčená, že šlo o jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Nevyhnutelnou součástí mediálních studií je totiž tříměsíční intenzivní praxe v oboru, kterou jsem si tehdy zcela nahodile domluvila u externího přednášejícího Davida Havrana Spáčila. A tak jsem se vlastně dostala do projektu Videofl ot, který byl v té době teprve v plenkách. Pro přiblížení, videofl ot.com je startup (= začínající technologická fi rma), který vznikal původně pod neziskovkou v reakci na vzrůstající poptávku po videích nejenom ze strany Text : Barbora Ji říčk ová Fo to: Da vi d Sp áčil fi rem, ale třeba i kapel nebo jiných startupů. Obliba krátkých videí totiž v poslední době obrovsky roste, a přibývá lidí, kteří nějaké chtějí, ale neví, kde najít vhodného videotvůrce. A právě to se snažíme vyřešit. Do programu StartUp Chile jsme se s naším projektem hlásili v létě 2012 a souhrou zvláštních okolností jsem se tehdy stala součástí dvoučlenného týmu, který měl být v případě úspěchu vyslán do Chile. Věděli jsme, že naše šance nejsou moc vysoké do programu vybírali jen stovku z více než přihlášených projektů. O to větší pak bylo naše překvapení, když jsme se osudného dne v září dozvěděli, že s Havranem letíme na půl roku do Jižní Ameriky! 18 19

12 Dvouměsíční couchsurfing a byrokratické peklo Chile je pro Evropana samozřejmě exotika. Z Česka, kde právě začínala zima, jsme přiletěli na místo poseté palmami a kaktusy, kde mezi stromy vřeští papoušci a po zemi běhají tarantule o velikosti podšálku. První setkání s místní kulturou pro nás však zpočátku bylo poměrně frustrující. Jednou z nástrah Latinské Ameriky je ďábelský byrokratický kolotoč, kterým si musí projít každý, kdo potřebuje získat potřebnou dokumentaci pro StartUp Chile. Pro nás, dva rozené úřednické antitalenty nehovořící španělsky, to představovalo skutečné zenové cvičení, které nás v následujících měsících málem připravilo o zdravý rozum. Další komplikací se ukázalo být shánění bytu. Ve stejnou dobu totiž do Santiaga přiletělo sto projektů z celého světa a všichni se snažili najít bydlení ve stejné lokalitě. Protože jsme měli zpočátku zajištěné bydlení, prošvihli jsme správný čas a shánění bytu nám ve výsledku zabralo neuvěřitelné dva měsíce, kdy jsme couchsurfovali u známých i neznámých lidí, což je nejspíš ve StartUp Chile rekord. Santiago de Chile asi jinej gang Santiago je úžasné město plné lidí, toulavých psů, pouličních prodavačů a všech možných vůní, ležící v půli cesty mezi zasněženými Andami a Tichým oceánem. Nikdo tu nemluví anglicky, na každém rohu narazíte na toulavého psa a pouliční prodavači se často specializují na jediné, obvykle dosti nepraktické zboží, například pískající gumové kohouty. Nejvíc jsme si užívali návštěvu místního tržiště, kde se dá najít snad všechno od chobotnic a mušlí až po želatinové bonbony. Na zemi leží chcíplé krysy a prodavač ve stánku se sýry se před vámi během vážení parmazánu klidně vysmrká do trička a odplivne si do rohu. Na hranicích s Bolívií solná poušť neboli salar během období záplav na Atacamě, nejsušší poušti světa. Celý náš tehdejší tým na konci světa. Překonat takovýhle teambuilding bude oříšek. (předchozí strana) a) Takhle vypadal úsvit v šestimilionovém Santiagu z našeho bytu ve 22. patře. Pouhých 100 km za Santiagem stanování ve m n. m., noční obloha s milionem hvězd a kostry polodivokých koní. Los Andes rulezz! z! Většinu času jsme sice byli příkladnými účastníky programu, kteří poctivě makají na projektu a jeho spuštění v Jižní Americe, ale podařilo se nám v mezičasech i celkem slušně pocestovat. O víkendech jsme se vydávali na krátké výpravy do nedalekých And, kde jsme společně s lovci UFO přespávali pod oblohou plnou hvězd ve výšce m. Občas jsme si zase zajeli na druhou stranu do přímořského Valparaísa, kde jsme bydleli u nefalšovaných hippies a ze vzdálenosti pár metrů pozorovali místní populaci lachtanů peroucí se o zbytky z rybího trhu. Jak jsme kvůli záplavám na poušti nedojeli do Bolívie V únoru 2013 se nám naskytla úžasná příležitost přidat se ke dvěma kameramanům z Prahy, kteří u nás dva týdny couchsurfovali a měli namířeno natáčet do Bolívie. V Santiagu si pořídili ojetý off-road a nabídli nám oplátkou za ubytování účast na jejich cestě. Samozřejmě jsme jako správní dobrodruzi neodmítli a o dva dny později se vyráželo. Zamířili jsme podél pobřeží na sever. Přesný plán nebyl a nikam se nespěchalo, protože s fi lmaři to ani nejde. Díky natáčení a rozmarům auta nám nakonec cesta na sever Chile trvala celý týden. Putování bylo dobrodružné. Třeba když jsme se přes bezútěšné pouštní pohoří vydali po cestě značené na GPSce jako silnice první třídy, která však ve skutečnosti byla jen nezpevněnou úzkou stezkou nad strmým srázem. Tu jsme překonávali potmě, bez vody a s porouchaným autem. Šlo to strašlivě pomalu a všichni jsme už byli dehydrovaní. Dokonce jsme zvažovali i vypití vody z fazolí, protože šlo o poslední tekutinu, která byla k dispozici. Naštěstí jsme včas narazili na benzinku 20 21

13 Vrcholem všeho bylo, když nás v chilské destinaci San Pedro de Atacama, uprostřed nejsušší pouště na světě, potkaly záplavy, jaké tam prý nezažili posledních sedm let! Městečko bylo zatopené a stejně tak salar. Bohužel to znamenalo i uzavřené silnice do Bolívie a tedy předčasný závěr našeho výletu. Výsledek? Do Bolívie jsme se nedostali, solnou poušť kolem San Pedra jsme navštívili jen zběžně, a cestu nám zpestřovaly nejen tradiční cestovatelské zažívací potíže, ale i třeba požahání medúzou, horečnatý úžeh, masivní spáleniny od slunce a především záplavy na nejsušším místě světa. Ale přežili jsme a byli jsme bohatší o spoustu zážitků! Jak jsme spustili Videoflot v Chile Ještě než jsme odjeli do Atacamy, rozhodli jsme se povolat do zbraně naše dva programátory, aby nám přijeli pomoci na jihoamerické frontě. Po informaci, že mají za deset dní odletět do Santiaga, minutě Patagonie pohádková krajina protkaná sítí zálivů a průlivů, jejímž středem prochází hranice Chile a Argentiny. Boj o zbytky z rybího trhu v chilském Valparaísu. Lachtaní alfa samec odhání nezvaného hosta. ticha a jedné náhlé srdeční příhodě oba souhlasili a ještě ten den si zabookovali letenky. Po jejich příletu následovaly tři týdny intenzivní práce, které jsme završili spuštěním Videofl otu v Chile. Ukázalo se, že projekt je životaschopný, a okamžitě jej využily desítky startupů z programu StartUp Chile, které našly videotvůrce přímo na místě a získaly videa podle svých představ. Místní kreativci zároveň získali přístup k práci a my jsme si jako zaslouženou odměnu naordinovali dvoutýdenní výlet do Patagonie. Cesta až na konec světa Putování chilským národním parkem Torres del Paine v Patagonii, který se řadí mezi deset nejkrásnějších treků světa, rozhodně nezklamalo. Obzvlášť dechberoucí byla jezera posetá modrými kusy ker a pohled na padající laviny. Přesto nás po celou dobu provázel neodbytný pocit jakési vykoukanosti. Jakoby tisíce návštěvníků vysály z té úžasné krajiny část jejího kouzla. Zato neprostupný bažinatý prales poblíž argentinské Ushuaii, nejjižnějšího města na světě, byl úplně prosycený mystickou atmosférou! Krajina rašelinišť, řek, bobřích hrází a podivných modrých houbiček nám sice málem pohltila jednoho člena týmu, který do bažiny zahučel skoro po pás, přesto od nás prales pro svou dobrodružnost jednohlasně získává šest z pěti hvězdiček. Tento společný team building byl skutečně silným zážitkem pro všechny zúčastněné. Dovolím si tvrdit, že půlrok strávený v Jižní Americe mě naučil víc než všechny vysoké školy dohromady, a kdybych měla v jedné větě vyjádřit nejsilnější poselství z této cesty, zvolila bych citát Neala D. Walsche Life begins at the end of your comfort zone. STARTUP CHILE Největší příjem Chile pochází v současnosti z nerostného bohatství. To se však během pár desetiletí zcela vyčerpá, a zemi hrozí, že se stane další banánovou republikou. StartUp Chile je tak velice prozíravým krokem místní vlády (prezident Piñera má sice nulové sociální cítění, ale zato je geniální matematik a stratég) s cílem přitáhnout do Santiaga de Chile co nejvíce nadějných projektů z celého světa a podpořit tak rozvoj nových technologií a podnikání. Samotný program trvá šest měsíců a po tu dobu hradí vybraným startupům náklady až do výše 40 tisíc dolarů. Podmínkou je však přestěhovat se na tu dobu do Chile a zapojit se do programu zahrnujícího semináře, konference a další akce. Zvláště evropským účastníkům se doporučuje obrnit se nekonečnou trpělivostí

14 Naučí cestování člověka, jak si vážit toho, kde žije? Jak se překonat a jen nesnít? Na cestách si obecně lidi uvědomí, jak se tady mají dobře a jak vidí problémy tam, kde nejsou. Cesty z člověka dělají latentního anarchistu. Přijede zpátky a vidí, jak jsou lidi zaseklí podle nich v závažnejch problémech a říkají jim vždyť je to kravina, vyprdni se na to, tohle neřeš, toho úředníka taky neposlouchej. Lidi jsou zacyklený v tom systému a když se mu mají vzepřít, tak s tím mají problém. Cesty člověka učí, že to tu není vůbec špatný a že by člověk měl dělat věci jako za sebe. Už jste byli snad ve všech médiích. Kdy vás uvidíme v Top Gearu? My jsme hypoteticky konkurence Top Gearu. To je úplně jiná liga, rozpočtama, vším. Kdybych si fandil, tak vlastně děláme v uvozovkách jakoby to samý. Takže proč by nás tam brali. Text: Pavel Kynický Fo to: Ja kub Na hodi dil, Zd eněk Krá rátk tký, Rad ados osla law Jona Asi jen těžko se najde někdo, kdo nezaznamenal fenomén žlutých trabantů, co projely svět. A říká se, že za každým úspěšným projektem je sen, tvrdohlavost a šílenost. A jak to má dobrodruh, cestovatel, novinář a člověk, co dělá prostě to, co ho baví Dan Pribáň? Kam se vždy rád budete vracet? Je spousta hezkých míst, ale my jezdíme takový ty extrémy, kde si člověk říká, jestli by se tam úplně jako chtěl vracet. Mám rád Afriku, i když to tam není úplně na pohodu. Doma je klid a je to tu milý. Chile, Argentina je úchvatná. Těžko říct. Nebylo by fér říkat, že jedno místo bylo nejlepší vůči těm ostatním. Turismus přinese peníze do chudých oblastí, ale zárověň vzácná místa ničí. Bylo to tak i na Machu Picchu? To je strašnej problém. Jde ale spíš o malý vesničky, kam nikdo nepřijel, co měly svoje kouzlo, a nástup turismu to změnil. Největší problém je, že lidi, co tam žijou, nemají sebeúctu, že se radši prodají těm turistům, než by řekli to mi za to nestojí. Je to strašně dvousečný. Vlastně ukazujeme místa, abychom motivovali lidi, aby cestovali, a vlastně současně způsobujeme, že by na ty místa někdo mohl chtít jet. V Peru jste podpořili organizaci Inka a promítali jste dětem Krtečka. Jak poznat organizaci, která skutečně pomáhá? V Jižní Americe snadno. Tam se skoro nic nepořádá. V Africe se angažuje každý. Ale nerad říkám, že jsme někoho podpořili, protože my jsme jim nedali nic. Pastelky. Tady já svůj úkol vidím v tom dávat o problému vědět, že to má význam, aby se tady o tom vědělo a někdo pak odsud mohl Ince pomoct. Dobré je osobní svěděctví. Třeba jako se školami v Africe od Člověka v tísni. V Peru nám šlo o to ty prcky pobavit něčím, co ještě neviděli. Na vašich cestách jste nikdy neměli problém s převodovkou. Protože převodovka trabanta je krásně a šíleně předimenzovaná. Je z doby, kdy se auta dělala tak, aby vydržela a aby to fungovalo. Škodovka 120 se dá opravit šroubovákem a kladivem. Co za nářadí stačí na trabanta? My trabanty opravujeme vázacím drátem a tejpou. U středních oprav ještě i multitoolem. Trabant je primitivní, jako všechny starý auta. Věci mezi sebou mají jasný vazby, který jsou pochopitelný a člověk je schopný vydedukovat, jak ta věc funguje. Jaké jsou přednosti trabanta? Myslím, že je to úžasné, až fenomenální auto na komunikaci s lidma. Je to šiřič dobré nálady. Člověk někam přijede, lidi mávají, fotí se s ním, ptají se, co to je za angličáka, chtějí si na to šáhnout... Hrozně to zjednodušuje a pomáhá. Něco jako Slečno, vy máte hezkýho psa. Můžu si vás pohladit? Technický výhody kromě snadný údržby nemá žádný. Ani terénní. Dá se vyndat z díry rukama. Jenomže landrover z ní vyjede. Předpokládám, že zvládnete trabanta rozebrat do šroubku. To zas ne. Já tomu auto rozumím čím dál víc, ale nepřipadám si jako trabantolog, kterým mě nazvali v rozhovoru pro Playboy. Ani náhodou. Trabantologové jsou ty lidi, kterým zoufale voláme a píšeme, když nevíme, co si s tím počít. Oni se pak diví, jak málo tomu rozumím a že jsem vůbec to auto udržel naživu. Kam byste jel, kdybyste mohl jet kamkoli, bez ohledu na peníze? Nemít peníze je docela příjemný, protože člověk je nucenej ty věci nějak vyřešit. Pokud má člověk peníze, tak se dostane do situace, že to dělá až moc dobrovolně a v momentě, kdy je zle, tak je použije. Třeba jak jsme zapadli na pláži. Mít tam doprovodné vozidlo landrovera, tak jsme ho použili. Ale když ho nemáte, tak si musíte poradit a je to takové jako férovější. Kdybych měl peníze, hrozně bych si užíval nějaký drahý hotely, ty já mám hrozně rád. Klidně ve Francii; mají hezký hotely, dobré jídlo, výhled na moře. Válel bych se tam tejden a líbilo by se mi, že se tam samo vaří a postel sama stele. Ale kombinovat ty naše cesty s velkým rozpočtem by bylo hrozně kontraproduktivní a rozhodně bych je neměnil. Proč by se lidi neměli bát uskutečňovat svoje sny? Protože umřou a pak jim to bude líto. Třeba teď to neštěstí ve Španělsku, jak vykolejil ten vlak. Lidi si to neuvědomujou. Furt mají pocit, že mají na všechno spoustu času

15 Vůbec nemají pocit, že jim něco utíká. Nejhorší je, že chodí do práce a makaj a makaj, aby potom někdy něco. Ale to někdy není specifi kovaný. Z obrovskýho množství času našeho průměrného sedmdesátiletého života nám stačí měsíc dva, abychom něco takového zažili. Furt makaj a teďka ten systém je zpracovává, aby takhle fungovali. Ale prostě není to potřeba. Co vám nejvíc otevřelo obzory? Myslím že ty průšvihy, co člověk řeší. Na cestách člověk hrozně moc poznává sám sebe, posouvají ho, hodně se toho učí. A o to je ještě lepší stříhání fi lmu, když to zpětně vidí a má obrovskou zpětnou vazbu. Zjistil jsem, že se rozčiluju kvůli hroznejm kravinám. Když jde o nějakou blbost, tak se vztekám a když je zle a něco se stane, tak jsem v klidu a jsem schopný věci racionálně řešit. Vypadlo nám okno v autě, byla to blbost, o nic nešlo, ale nesnášel jsem okno. První film Trabantem napříč Afrikou můžete vidět ve žlutých autobusech STUDENT AGENCY. Druhý film Trabentem Jižní Amerikou právě běží v kinech. Kdy vám šlo do tuhého? Nám nikdy nešlo o život. Ono je to sporný, to je o tom, jak si to člověk nastaví. Když Zdeňka přepadli dva borci, chtěli mu sebrat foťák, mohli ho zabít, když jsme se propadli shnilým mostem v Amazonii, mohli jsme spadnout až dolů. Do tuhýho šlo vždycky jen u těch aut. Když nás zastavil v Africe chlap se samopalem a chtěl pornočasopisy, třeba by střílel. Ale já myslím, že ne. Nestalo se to, mostem jsme se nepropadli a vždycky říkám, že jsme neměli reálný problém a nešlo nám o život. Těm autům mockrát. Kde jsou nejhezčí holky? My jsme bílí, tak se nám líbí bílý holky. Na světě je vážně nádherných ženských, ale člověk je víc nastavený na ty Evropanky. Nejhezčí holky jsou v Astrakhanu, protože to je nahoře nad Kaspickým mořem a je tam obrovský mix ras. I nejhezčí asijský herečky, třeba Lucy Liu, mají evropský rysy, takže jsou celosvětově přijatelenější. Takže tam, kde se ty geny hodně míchají, tam jsou holky vždycky nejhezčí. A protože my jsme uprostřed, tak to tady taky funguje a máme tu hezký holky. A takových míst na světě je, třeba i Etiopie nebo Brazílie. Kde jste potkali nejpřátelštější a nejusměvavější lidi ochotné pomoct? V podstatě v Africe. Člověk by je zabil, občas. Oni jsou strašně přátelský a milý, až by byl člověk radši, kdyby tam nebyli. Dělat opravy v Africe bylo jak vjet do mateřský školky. Obrovský nadšení, radost, entuziasmus, všichni chtěj bejt u všeho, ale kdyby tam nebyli a na nic nešahali, tak by to bylo asi lepší. Oni v podstatě všichni jsou přátelštější než my. Co máte nejradši na džungli a na lese? Prales je prostě dechberoucí. Já nevím, jak to působí na lidi, co v pralese nebyli. Ono to může vypadat, že člověk jede takovým velkým roštím. Je to místo, který je krásně divoký. To tady není. Opravdovská nádherná divočina, hučí to, nádherný místo. Člověk si připadá maličkej. A o to víc, když se pak podívá na mapu, kde vlastně je, když 400 km vlevo nebo vpravo není nic. Je cestování nejlepší investice? Zážitek je nejlepší investice. Je úplně jedno, jaký je, ale je nejdůležitější, že člověk něco zažil. To už mu nikdo nevezme. A je jedno, co ho baví, jestli divadlo nebo procházky. Předměty jsou na prd. Proč je dobré vyskočit z komfortní zóny a překonávat sám sebe? To je dobrý pro duševní rozvoj. I když to zní blbě. Člověk myslí jinak, řeší věci jinak, funguje jinak. Myslím, že to je hrozně potřeba. Líp přežije. Člověka to duševně otužuje. Je to podobný jako sprchování studenou vodou. K čemu to je, když to není příjemný? Přivozuje si nějakou zátěž, která nakonec způsobuje, že když je to potom potřeba, tak se mu to hodí. Co vás ještě baví kromě cestování? Mě hrozně baví výroba fi lmů, já říkám, že cestuju, abych o tom pak mohl vyprávět. Proto jsem dělal novinařinu. Mě baví něco někomu sdělovat. Ty fi lmy rozhodně nejdou dělat kvůli penězům. Člověku by se všechno daleko zjednodušilo a zlevnilo, kdyby ten fi lm nedělal. Ale baví mě to a jsem rád, že mám narvaný kino lidma, kteří se smějou. O tom to je. Myslím, že Česko patří mezi nejhezčí země. I Jakub Vágner to říká. Co vy na to? To rozhodně. My máme obrovskou koncentraci různých druhů architektury, přírody, máme hory, pláně. Co se týče staveb, po revoluci jsme vyjeli do Francie, naše hrady jsou plný mečů a medvědů, a tam je prd, holý zdi. V Čechách jsou nádherný památky, nádherná příroda, je to strašně koncentrovaný. Od všeho kousek. Není to velkolepý, ale dycky to tady je. Koncentrace úžasnejch věcí je v Čechách neskutečná. V chudých zemích toho moc nemají, ale přijde mi, že jsou šťastější než fůra lidí tady u nás. To je sporný. V chudých zemích by taky rádi měli ten mobil a televizi. To nejde říct. Oni jsou v pohodě, protože jsou srovnaní s tím, že to nikdy nemůžou mít. Je to blbý, ale je to tak. A u nás lidi nejsou srovnaní s tím, že něco nemaj. A navíc, naše západní dobyvatelská rasa, která je hrozně expanzivní, se nasere všude, rádi se posouváme dál. A díky tomu jsme 26 27

16 byli třeba i na Měsíci a jsou za náma obrovský výsledky. Říká se, že je dobré mít v životě směr a někde v dáli mít pár cílů. Jaký je váš směr? To já nevím. Já dělám to, co mě baví. Já nikdy neměl sen přejet trabantem kontinent. Mně se to líbí a těší mě, že celou dobu dělám jen to, co mě baví. Hrozně mě bavilo dělat časopis Věda a technika a v Ábíčku. Pak se něco stane, něco se změní, ale podle mě by měl dělat člověk to, co ho baví a je jedno co. Nemusí cestovat, když ho to nebaví. S jakými lidmi rád spolupracujete? S takovýma lidma posedlýma výsledkem, tou svou věcí, kterou dělají a chtějí, aby to bylo boží. S lidma, které člověk jakoby nemusí až tak moc motivovat, naopak je musí brzdit. Mám hrozně rád lidi, kterým to není potřeba jakoby říct. S těma se spolupracuje nejlíp. Co by o vás řekli kamarádi? Že jsem uřvanej nesnesitelnej despota. Co vám leze na nervy? Mně nejvíc lezou na nervy lidi, co jsou ufňukaný a furt si na něco stěžujou. To mě rozčiluje. Lidi, co obecně furt někde hledají a vidí problém a furt na něco remcaj, furt je něco blbě a je tam furt nějaký vnější nepřítel, který způsobil, že oni trpěj. Co považujete za užitečné a co má smysl? Věci, které někoho potěšej a udělají jim radost. Jaký zážitek byste doporučil vyzkoušet? Jízdu po solné pláni. Je to neuvěřitelné a dechberoucí. DAN PRIBÁŇ (*1977) Milovník ozubených koleček, novinář, fi lmař a cestovatel. Autor dokumentárních cestopisných fi lmů, zakladatel o. s., Underfi lm podporující nezávislé fi lmaře, vytrvalý propagátor vědy a techniky a hlavně člověk, který rád dokazuje, že když se chce, tak to jde. S minimálním technickým vybavením projel trabantem Hedvábnou stezku, celou Afriku a Jižní Ameriku. Jeho fi lm Trabantem napříč Afrikou se stal nejúspěšnějším dokumentem roku 2011 v Československé fi lmové databázi (ČSFD.cz) a nejlépe hodnoceným českým fi lmem od roku Co vás motivuje a proč rád motivujete lidi? To nevím. Jednou jsem slyšel hrozně hezkou hlášku: Jsem těhotný svými nápady. Zjistil jsem, že je hrozně příjemný mít zpětnou vazbu. Člověk někoho nějak naočkuje a on se mu pak třeba jednou ozve. Nadchl mě váš film a vaše přednáška. A vidíte vyrobil jsem model žlutého trabanta na dálkové ovládání a udělal s vámi rozhovor. Děkuji. MLADÁ FRONTA 28 STOJÍ ZA TO ČÍST 29

17 Text: xt: LLe Lea Špačk Špačková ová v Foto: Tomáš Tomá Helan, Helan, Kateřina Kat Kateřina Říh Říhová íh ího hová co si na sebe obleču, mohla jednoduše nakouknout do kamarádčiných skříní a něco si prostě půjčit. Život by byl o tolik snazší! V ětšinou to dopadne tak, že se převlékáte tak dlouho, až zjistíte, že už je hrozně pozdě, a prostě na sebe ve spěchu naházíte to první, co vám padne pod ruku. Anebo si narychlo koupíte něco v jednom z módních řetězců a už při nákupu víte, že je to nákup na jedno použití a že ta vaše skříň bude zas o něco přecpanější a ranní dilema zas o něco větší. I já patřím k těmto ženám. A občas se při návštěvách kamarádek zastavuji u jejich skříní a říkám si, jak by bylo skvělé si ty naše skříně někdy vyměnit. Kdybych si v těch momentech bezradnosti z toho, 30 Když jsem si na internetu přečetla o projektu sdílení oblečení pod názvem Re:Paráda, myslela jsem si, že mě šálí zrak! Možná jste o tomto podniku už slyšeli, možná ale ne. Je to taková sdílená skříň, která funguje jako knihovna, akorát že místo knížek tam najdete spoustu oblečení a taky různých doplňků. Zaplatíte měsíční abonomá, dostanete kartičku a můžete si chodit půjčovat. Najdete tam všechno možné i nemožné; já třeba minule objevila svetr s Batmanem, svatební šaty i luxusní kostýmek. Taky různé ručně vyráběné čelenky, šaty ve stylu 50. let a dokonce krajkové rukavičky, které vypadaly přesně jako ty, co měla moje babička na svatební fotce. Připadala jsem si jako kdyby se skříně mých kamarádek daly dohromady a já si mohla půjčit, nač mám zrovna náladu. 31

18 Dokonce jsem v sortimentu knihovny objevila i oblečení od mladých českých návrhářů, kteří podpořili projekt Re:Parády tím, že darovali něco ze své tvorby. Můžete si tak jejich módu vyzkoušet a každý týden oslňovat novým vychytaným modelem. Na Re:Parádě mě zaujala ještě jedna věc. I když mají i spoustu věcí na prodej, panuje tam úplně jiná atmosféra než v obyčejných obchodech. Jakobych přišla na návštěvu za kamarády, mrknout se, jestli nemají něco nového ve skříni. Někdy je tam trošku zmatek, protože za kasou bývají i cizinci, ale to mě na tom taky baví. Tak jako v rodinných restauracích na jihu Španělska. Možná je to i tou španělštinou, kterou v Re:Parádě často slyšíte anebo proto, že zakladatelky jsou dlouholeté kamarádky, atmosféra je opravu příjemná. Pod pozlátkem velkého výběru oblečení se ale skrývá hlubší téma, které se tento projekt snaží dostat mezi lidi. Tím tématem je ekologie v módě a sdílení věcí. Určitě jste slyšeli o tragédiích v textilních továrnách v Pákistánu a Brazílii, o špatných pracov32 ních podmínkách, které v nich panují nebo o tom, jak je oblečení plné chemikálií. ní úrovni by to mohlo fungovat, usmívá se Kateřina. Vadí nám, kolik oblečení chrlí velké módní řetězce a vůbec celý ten koncept a podoba současného konzumu, říká Kateřina, jedna ze zakladatelek této netradiční knihovny oblečení. Jenomže na druhou stranu chápeme, že člověk chce mít čas od času něco nového. Samotné nás baví střídat různé styly a nenosit pořád to samé. Tak nás napadlo, že ekologie a parádění se nevylučuje, stačí, když lidé mezi sebou ty kousky sdílí. Tím koloběhem se prodlouží životní cyklus oblečení a je to i levnější, než si pořád něco nového kupovat. Navíc to lidi učí mezi sebou věci sdílet, nemít všechno jen pro sebe. Občas si říkám, jestli máme zapotřebí ten věčný spěch a honbu za něčím, co může být vlastně lehce dosažitelné. Pracujeme od nevidím do nevidím kvůli tomu, abychom si koupili něco, co použijeme možná jen jednou. Co třeba někdo jiný už má a možná to vůbec nepoužívá. Přitom by stačilo se domluvit a půjčit si to. Najednou bychom měli mnohem více času. Je to trošku utopistické, ale na určité lokál- Re:Paráda není jediná svého druhu, inspirací jí byl podobný projekt v Hamburku a další ve Švédsku. O tom, že v zahraničí tento koncept funguje, svědčí i skutečnost, že se rozšířil z Hamburku i do Berlína. V Německu je téma ekonomie sdílení celkově velmi diskutované; pořádají se o něm i nejrůznější konference. A nesdílí se jen oblečení, ale i třeba vrtačky, auta nebo gauč v kuchyni na přespání. I u nás můžete najít několik dalších projektů, které se tématu sdílení věnují například Autonapůl (sdílení aut), Rekola (sdílení kol), portál Odkomunity.cz atd. Pokud si teď říkáte, jak můžete přispět i vy, tak jednou z možností je například donést do Re:Parády kousky ze svého šatníku, které už nenosíte, i když jsou stále ještě pěkné. Uděláte tak něco pro ekologii i pro svou skříň (už nebude tak přecpaná věcmi, které nepotřebujete) a navíc vás může hřát pocit, že jste podpořili sympatický projekt a že ve vašem oblečení ještě někdo nadělá velkou parádu. 33

19 Text: Tereza Gvoždiáková Foto: Tomáš Krucký Bílá helmice radniční věže je jednou z dominant města. Kadaní protéká vodácká řeka Ohře. Vìtšina Èechù má ještì poøád nìkde hluboko v mysli zakódováno, že oblast mezi Krušnými a Doupovskými horami je nesmazatelnì poznamenána tìžbou hnìdého uhlí, mìstské památkové rezervace tam jsou v katastrofálním stavu a historie tamních mìst byla v podstatì vymazána za socialismu. Kadaò vás pøesvìdèí, že tomu tak není. Nábřeží Maxipsa Fíka vede pod kadaňským hradem. Podle pověsti straší v Katově uličce rouhavá jeptiška, která tu byla zaživa zazděna. Kadaňský klášter usiluje o zápis na seznam UNESCO. Samozřejmě že i Kadaň měla namále i tady proběhly v 70. letech pokusy o modernizaci historické části města, kvůli kterým padla celá uliční fronta na Špitálském předměstí (místo ní tady dnes najdete rozlehlou louku), ale náměstí naštěstí zůstalo zachováno ve své nemoderní, historické podobě. A tak dodnes do dálky září unikátní, sněhobílá, 54 metrů vysoká radniční věž s osmibokou cihlovou střechou vyzděnou do tvaru jehlanu. Z vlakového i autobusového nádraží vede na náměstí několik cest pokud si vyberete průchod Katovou uličkou, dávejte pozor na rozměry a velikost svých zavazadel. Katova ulička je totiž nejužší v České republice! Je dlouhá 51 metrů a v nejužším bodě měří jen 66,1 centimetrů. Katovka, která původně sloužila jako odpadní stoka a při obraně Kadaně také jako rychlá spojka městského centra s hradbami, vznikla ve 14. století a dodnes se zachovalo její gotické zdivo s rozpínacími oblouky, tzv. prampouchy. Katova ulička vás na hradby dovede dodnes a navíc se (obzvlášť v nočních hodinách) stává oblíbeným místem pro fotografy. Návštěvnickou lahůdkou je františkánský klášter s kaplí Čtrnácti svatých pomocníků, za jehož výstavbu kadaňští vděčí pánům Hasištejnským z Lobkovic. Františkáni se v Kadani usadili kolem roku 1470, téměř pětisetletá tradice řádu v Kadani byla ukončena na jaře 1950, kdy komunistický režim uzavřel mužské kláštery v Československu. Po sametové revoluci se klášter začal rekonstruovat a nyní v něm sídlí městské muzeum v bývalých mnišských celách je instalována expozice historie Kadaně, k vidění je zachovalý refektář i nejstarší sklípková klenba v České republice, pozoruhodný hodinový stroj a úchvatné prostory vyzdobené původními nástěnnými malbami, které zřejmě sloužily Lobkovicům k soukromému rozjímání. Kromě unikátní architektury se ale Kadaň může chlubit i významnými rodáky věděli jste, že staroslavný Staroměstský orloj v Praze sestrojil v r Mikuláš z Kadaně? V Kadani se pohyboval také autor Maxipsa Fíka Rudolf Čechura, který na náměstí prodával jako mladík ovoce a zeleninu. Fík sice své dobrodružství prožíval v nedalekém Ahníkově, ale protože tato obec musela ustoupit těžbě uhlí, Kadaň Fíka adoptovala. Navíc Josef Dvořák, který Fíkovi propůjčil svůj hlas, začínal v Kadani s herectvím, a tak se zkrátka nejslavnější Maxipes na světě stal jakýmsi čestným kadaňským občanem, po kterém je pojmenováno i nově vybudované nábřeží. O Kadani jste možná slyšeli i díky Císařskému dni (letos 23. srpna), který připomíná návštěvu Karla IV. Zajet sem můžete i na menší akce třeba festival národnostních menšin United Colours of Kadaň (první zářijový víkend), kde se u stánků s rodáky z Německa, Ukrajiny, Litvy i Libye můžete pobavit o tom, jak se jim v Česku líbí, a ochutnat třeba i nějaké gurmánské speciality z jejich zemí. Kompletní kulturní program najdete na

20 Text: Lea Špačková, foto: Vojta Štěpánek, Vlado Kníž, Robert Vlk CRY BABY CRY je life coaching cestou ke změně života? Evo, myslíš si, že life coaching může změnit život? Ano, ale žádný coach vám nezajistí spokojený život. Může vám říci, co vidí, dobrý kouč také rozezná, jestli si lžete či ne, jestli jste mimo realitu a vy se tím pádem můžete dostat lépe k tomu, co potřebujete, jak to opravdu máte. Ovšem když se nechcete na věci podívat, tak vám nepomůže ani coach s deseti certifikáty. Základem je totiž ochota se měnit, a i když to jde někdy dost ztuha, jde to. Jak představení CRY BABY CRY vznikalo? Tak, že si herečky ze Švandova divadla vybraly a napsaly své monology týkající se témat, které je nejvíc oslovovala. Jelikož bylo zapotřebí vidět, jak takové sezení probíhá, absolvovaly jsme společně seminář v Centru pro zvyšování psychické odolnosti spolu s Jacobem Vertelmanem, kde se všechna tzv. pojednání nahrávala na diktafon a tak mohl vzniknout tedy scénář, který Martinka Krátká, režisérka, sepsala a během zkoušení ještě upravovala. Bylo to pro mě nesmírně zajímavé, protože já jsem Lidé v dnešní době chodí pro rady k odborníkům, od nichž chtějí vědět, jak žít, aby byli šťastní. Ale může nás to někdo vůbec naučit? To je otázka, na kterou se snaží odpovědět autorská inscenace CRY BABY CRY ve Švandově divadle. Pět žen, každá úplně jiná, každá řešící jiný životní problém. Všechny se sejdou na lekci life coachingu a snaží se změnit svůj dosavadní život tak, aby byly spokojenější. Představení provází výbuchy smíchu, sebeuvědomění a často i drsná pravda. Lekce life coachingu otevře oči všem divákům, a to nejenom ženám. A co si o life coachingu myslí herečka Eva Vrbková, představitelka jedné z rolí? pořád toho názoru, že prostřednictvím hraní a autorského psaní se můžu věrohodněji propojit s rolí a vlastně se pak s některými svými modely chování lépe ztotožnit, popřípadě je odstranit. V představení hraješ roli Bětky, která se bojí lidí. Poznáváš v roli sama sebe? Řešila jsi někdy něco podobného? Jo, občas řeším situace tak, že se zavřu doma a mám pocit, že jsou všichni proti mně. Když jsem z bunkru ale venku, tak do mě neustále někdo ďobe, říká Bětka. No jo, jenže když se člověk nechá ďobat a neřekne si, že mu to vadí, to pak nezbývá jiná varianta, než se doma prostě schovávat. Na druhou stranu často já ďobu do druhých a dělám tzv. chytrou, takže to je druhý extrém. Každopádně ani jedna z verzí se mi vůbec nevyplácí a mám s tím pořád co dělat. Máš nějaké zkušenosti s life coachingem? Zhruba ve třiceti mi začalo být nějak divně. Necítila jsem se vůbec šťastná a taky jsem začala mít fóbii z cestování do zahraničí. Pravda, byla jsem hodně přepracovaná po zkoušení Dostojevského, kde jsem hrála dost šílené ženy. Nevěděla jsem moc, co s tím, zkoušela jsem kartářky, což byla katastrofa, protože jsem si nechala vmanipulovat do hlavy věci, ze kterých mi pak nešlo uhnout, pak jsem zkoušela semináře pozitivního myšlení, po kterých jsem chodila a pořád se usmívala na svět jak jojo a myslela si, že se to tou pozitivní silou nějak samo vyřeší. A taky pár léčitelů, u kterých se mi vždy ulevilo jen na chvilku a za pár dnů to bylo znovu. Nakonec jsem objevila semináře osobního rozvoje Principy života a jelikož se ve vztazích dost plácám, tak jsem se rozhodla, že se v tom chci vyznat. Chci vědět, proč se tak či onak chovám, z čeho to pochází, co s tím můžu udělat. Chci přijít na kloub různým rodinným vzorcům, kvůli kterým se mi chvílemi zdá život hrozně těžký, a přitom vím, že to tak být vůbec nemusí. Abych si prostě nikdy nemusela klást otázku: Být, či nebýt... Co ti tyhle kurzy přinesly? Vidět svět a vztahy úplně z jiného úhlu pohledu, než jsem doteď znala. A možnost splnit si sny! PŘEDSTAVENÍ CRY BABY CRY PRAHA: Švandovo divadlo 5. 4., , 8. 5., 9. 5., , BRNO: HaDivadlo LIFECOACHING není pilulka pro ty, kdo chtějí, aby je někdo opravil a oni mohli zas dál nerušeně pokračovat stejným směrem. Life coaching vyžaduje aktivní postoj člověka k jeho problémům je to nespokojenost, která člověka k life kouči přivedla, je to on, komu nestačí to, jak to je, a je odhodlaný hledat řešení. Je si vědom toho, že je to jeho život, který za něj nikdo jiný nespraví ani neovlivní. Ale taky ví, že na hledání cesty, jak svůj život co nejlépe zvládat, nemusí být sám. Kouč člověku pomáhá pojmenovat souvislosti a reálně zmapovat situaci. Pak mu pomáhá defi novat, jak by si to představoval jinak a podporuje ho v tom, aby si troufl nový přístup postupně uvést do praxe. Life coaching vnímá život jako celek, ve kterém nejde jednotlivé části od sebe oddělit a myslet si, že se neovlivňují. Naopak je důležité si uvědomit, že např. to, jak jsme spokojeni ve vztazích, se odráží v naší práci, na našem zdraví apod