Osm let. Severus Snape občas shledával obtížným uvěřit, že od chvíle, kdy byl Tom Raddle nucen vzdát se strastí tohoto světa a zůstat řádně mrtvý,

Transkript

1 I. Osm let. Severus Snape občas shledával obtížným uvěřit, že od chvíle, kdy byl Tom Raddle nucen vzdát se strastí tohoto světa a zůstat řádně mrtvý, uplynulo tolik času. Vzhlédl přes jídelní stůl a zadíval se na Minervu McGonagallovou, jak sedí v ředitelském křesle. Pocit obrovské ztráty, který prožíval každý zatracený den, ho při tom pohledu málem odstřelil. Bylo zcela lhostejné, jak dlouhá doba uběhla od chvíle, kdy se milovaný potřeštěný ředitel s konečnou platností obětoval pro jejich věc. Kdo by to byl řekl, že mu ta rozčilující posezení nad čajem budou tolik scházet? Teď by zabíjel za možnost slyšet zas Albusův ospalý hlas, jak mu nabízí odporné citronové dropsy nebo vnucuje sušenky. Ale nebyla to jen ztráta Albuse, o čem Severus přemýšlel. Kromě něj a Minervy tu seděli i poslední původní obránci, pár zbylých bradavických učitelů, kteří přežili Voldemortův útok na školu. Přes cesmínami posetý vánočně vyzdobený stůl se zahleděl na nynější bradavické zaměstnance. Stále tu byla Trelawneyová. Jejich domácí jasnovidka by Voldemortův příjezd pravděpodobně vůbec nezaznamenala, dokud by ten parchant nevrazil do jejích padacích dveří, pomyslel si Snape nelaskavě, ale pravdivě. Profesorka Sinistrová byla jedinou další předválečnou učitelkou, která zůstala. Binnse ovšem nepočítal. Snape si totiž nebyl zcela jist, jestli lze do výčtu zahrnout i muže, který nebyl dost živý na to, aby si uvědomoval, že je mrtvý. Vznešenější část jeho přirozenosti ho varovala před pokrytectvím, kterým bylo ohrnování nosu nad Binnsem. Konec konců - byl skutečně tak velký rozdíl mezi Binnsem a jím samotným? Kromě skutečnosti, že se Snape objevoval ve Velkém sále na jídlo, které následně konzumoval, existovalo jen málo věcí, které ho od ducha odlišovaly. Zbytek učitelských míst zaplňovali ti nejtalentovanější z bývalých studentů. Ačkoli si Snape nebyl jist, zda někdy bude schopen zařadit do této kategorie Nevilla Longbottoma, zdráhavě ho akceptoval a připustil, že ten muž byl genius, pokud přišlo na bylinkářství. Vedle něj seděla Slavná trojka Potter, Weasley a Grangerová, kteří učili Obranu proti černé magii, Létání na koštěti a Věštění z čísel. Blondýn vedle Grangerové, Callis Miller, kdysi studoval v Havraspáru a nyní učil Kouzelné formule. Svým dokonalým vzhledem Snapeovi připomínal Lockharta, ale Millerova arogance zašla dál, než by si baron Lockhart Prášil kdy dokázal představit. O kousek dál seděla za stolem učitelka Studia mudlů Alice Dřevohradbová, která se právě zdála hluboce ponořená do rozhovoru se Sinistrovou. Malá robustní postava Dřevohradbové s jejími světlými vlasy ostře kontrastovala se štíhlostí a tmavou kšticí učitelky Astronomie. Konečně zbývali ještě příslušníci Snapeovy vlastní koleje. Blaise Zabini převzal po Minervě Přeměňování, když se stala ředitelkou, což Snapea nekonečně těšilo. Jinak by totiž ti proklatí Nebelvíři snad ovládli celou školu. Snape neochotně připouštěl, že všichni nováčci jsou dostatečně kompetentní. Když se ale rozhlédl kolem učitelského stolu po těch absurdně mladých tvářích, které se před méně než deseti lety objevovaly v jeho 1

2 vlastní třídě, připadal si definitivně prehistorický. Těžko by právě tento pocit mohl považovat za novou zkušenost, ale v těchto dnech zkrátka nebyl schopen ze sebe setřást melancholickou apatii. Kdysi dychtil po Voldemortově porážce, zoufale toužil po ukončení života v nebezpečí a lžích, které tvořily základ jeho existence jakožto špeha. Vše, co žádal, byla svoboda od všech svých závazků. Zvláštní, že za všechna ta léta, kdy vyhlížel konec své služby pro tu stvůru, Snape ve skutečnosti nikdy neplánoval, co by dělal se svou svobodou, pokud by ji získal. A teď, během vánočních oslav, které znamenaly pomyslnou tečku za dalším rokem, se přistihl, jak zkoumá těch osm uplynulých let. Zjistil, jak směšně málo využil svou tak tvrdě získanou nezávislost. Jak dny míjely, ocitl se v akutním nebezpečí, že v něm zbude méně života, než mají někteří hradní duchové. Docházel na jídlo, plnil povinnosti vedoucího koleje a učitele lektvarů, dohlížel na poškoláky a tu trochu zbývajícího času věnoval svým soukromým výzkumům. Jenže uvnitř, tam se cítil stejně mrtvý jako Binns. Bylo mu teprve čtyřicet osm let, podle kouzelnických standardů stále mladý muž v nejlepších letech, ale cítil se starý a opotřebovaný. Nic už se ho nedotýkalo, a pokud ano, tak jen povrchně. Ó, mohl strašit děti a čas od času obdařit své nemastné neslané spolupracovníky nerudnými poznámkami. Zamračeně se zahleděl přes stůl na Longbottoma a rázem z něj udělal roztřesenou trosku, které se neudrží jídlo na vidličce. Ale už do toho nevkládal srdce. Tento stav trval už od Albusovy smrti, pokud by k sobě měl být upřímný. Nyní prostě jen existoval, čekal. Na smrt? Morbidita té myšlenky mu způsobila nevolnost. Nebyl sentimentální. Neoddával se sebelítosti. Utápět se v ní, to neměl v povaze. Byl ale natolik sebekritický, aby rozpoznal, že smrt spřízněné duše, kterou sám zapříčinil, ho hluboce změnila. A to takovým způsobem, který ani on sám nedokázal zcela pochopit. Celý život byl osamělý. Dětství i dospívání měl příšerné, až jako dospělý dokázal samotu ocenit. Později se naučil rozpoznávat rozdíl mezi samotou a osamělostí. Albusova smrt totiž změnila jeho pečlivě střeženou samotu v duši drásající osamělost. Neměl tušení, jak ten problém vyřešit. O Brumbálovo přátelství nikdy neusiloval, a proto nepostřehl, jak moc závislým se na něm stal, dokud stařec neodešel. A nebylo žádným překvapením, že se po jeho smrti nevytvořila fronta zájemců, kteří by chtěli převzít Albusovu pochybnou výsadu stát se jediným přítelem bradavického misantropního Mistra lektvarů. Neskutečně dlouhou dobu nedokázal rozpoznat ani potřebu lidského kontaktu ve svém životě, ale teď, když si uvědomil jeho nedostatek, Snape neměl tušení, jak věci změnit. Jak může hnidopišský mrzout získat přátele? Jeho kolegové byli do jednoho příjemní lidé, kteří se takřka neustále laskavě a přihlouple usmívali. (Přemýšlet o nich tímto způsobem mu definitivně nepomůže je získat, dodal sám pro sebe). Pokud by se s nimi pokusil přátelsky sblížit, někdo z nich by pravděpodobně reagoval kladně. Pokud by ovšem tuto důvěřivou duši nezahubil šok ze skutečnosti, že se Severus Snape pokouší o milé jednání. 2

3 Jenže on posledních třicet let v této škole strávil vrčením, které mu mělo pomoci udržet si ostatní od těla. Neměl představu, jak se s někým zastavit na kus řeči nebo jak oplácet laskavost. K čertu, vždyť dnes ráno ani nedokázal odpovědět na přání veselých Vánoc, aniž by se u toho ušklíbal! Pýcha mu nedovolovala projevit slabost nebo si tuto nečekanou potřebu připustit. Svou soběstačnost nakonec zdokonalil až na uměleckou úroveň. Kromě toho, on ani nechtěl být milý. Nechtěl sám sebe změnit v radostně žvanícího troubu. Albus ho nikdy nežádal, aby se změnil. Přijal ho takového, jaký byl s mastnými vlasy, vrčícího, zohaveného Znamením zla a se vším ostatním. Někde přece musí existovat nějaká další duše, která by byla podobně vstřícná jako Brumbál! Jediné, co Severus opravdu chtěl, bylo nebýt tak sám. Mít někoho, s kým by čas od času vedl inteligentní konverzaci. Někoho, kdo okamžitě neztuhne, jakmile ho uvidí vcházet do místnosti. To přece nebyl tak přehnaný požadavek. Pro normální lidi to pravděpodobně platilo. Pro ty, kteří se nikdy nedopustili tak závažné chyby, že by se nedala odpustit. Kteří s radostí snesou pošetilost druhých. Zkrátka pro ty, kteří si přátelství zaslouží lidi jako byl Potter a jeho přátelé. Aby se o tom přesvědčil, letmo pohlédl přes dvě prázdné židle po své levici. S hlavami těsně u sebe tam seděla Legendární trojka. Ani jeden z těch tří nikdy neměl problém získat si okolí. Dělali to dokonce i teď. Právě se pokoušeli zbavit úzkosti několik vylekaných studentů, kteří během Vánoc seděli s učiteli u jednoho stolu. Dva druháky z Nebelvíru, mrzimorskou prvačku a studenta druhého ročníku z Havraspáru, který se neustále tvářil, že má ve společnosti profesorského sboru strach jíst. Potter a Weasley ale dělali všechno proto, aby zahnali jejich nervozitu. Snape nechápal, proč se s tím obtěžovali. Ze zkušenosti přece věděl, že vystrašené děti obvykle nadělají mnohem míň pitomostí, než ty, které se cítí dobře. Mračil se na své šaškující kolegy a nebyl si jistý, jestli jeho nevraživý pocit pramení z čiré závisti nebo z nesouhlasu s Potterovým a Weasleyho nevhodným chováním. Vždyť to byli bradavičtí profesoři, dobré nebe! Ne cirkusoví klauni! Ti dva ale momentálně předváděli něco, co bývalo k vidění během pauzy v poločase famfrpálového mistrovství. Studenty, kteří seděli na protější straně stolu a zírali s doširoka otevřenýma očima, bavili improvizovaným bubenickým koncertem. Produkci vánočních koled doprovázeli hrou na talíře a poháry. Z výrazu studentů bylo zřejmé, že je nikdy ani nenapadlo podezírat své učitele z talentu k činnosti tak dětinské, ne-li přímo šaškovské, kterou během slavnostní večeře předváděla trojice proslulých válečných veteránů. Weasley bušil krůtím stehnem do prázdného zlatého talíře, přičemž výsledný zvuk nejevil nejmenší známky podobnosti s hudbou či rytmem, jak Snape podrážděně zaznamenal. Potter v kontrapunktu ťukal vidličkou o pohár, zatímco Grangerová Severus by nikdy někomu tak brilantnímu nemohl říkat Weasleyho jménem se neefektivně pokoušela je krotit a smála se jejich blbnutí. Hihňající se trio rozhodně nevypadalo jako součást profesorského sboru. Kromě pominutí smyslů slečny Grangerové, která se před časem připojila k Weasleyovic klanu, Snape shledal, že se od dob, kdy je učil, změnilo jen málo. Byli vyšší, samozřejmě. Všichni kromě Pottera. Ten ale vypadal lépe než dřív. 3

4 Severus kdysi míval neskonalé potěšení z toho, že je syn jeho dětské Nemesis vyhublý na kost. Nyní už ale o učiteli OPČM s typickou kšticí černých rozcuchaných vlasů nesmýšlel stejně jako o jeho otci. Vybojovali společně příliš mnoho bitev, než aby Snape stále dělal tuto chybu. James by se s ním během války nikdy nedokázal spojit takovým způsobem jako Harry. James byl totiž příliš domýšlivý, než aby se s někým dělil o slávu. Ale Harry Snape chlapce kdysi nařkl, že usiluje o slávu. Teď už však věděl, že Harry svou proslulost nenávidí stejně urputně, jako on sám. Když se na něj díval, byl nucen připustit, že Potter už není malý. Cožpak by se kterýkoli průměrně vzrostlý muž nejevil jako trpaslík v porovnání s výškou Ronalda Weasleyho? I jeho manželka byla vysoká a štíhlá, takže Potter sedící mezi nimi působil obzvlášť drobně. Navíc, Potterova podsaditá postava nebyla na závadu. Během války mu více než dobře posloužila a později mu také napomohla k titulu nejlepšího chytače, jakého Kudlejští kanonýři kdy měli. A teď? Potter ho mátl. Snape by nedokázal s určitostí říci, proč se nejslavnější muž kouzelnického světa milostivě uráčil učit v Bradavicích, když se mu nabízel celý svět. Když před třemi lety odcházel do důchodu bývalý učitel Obrany, svěřila se Minerva Snapeovi se svým záměrem nabídnout uvolněnou pozici Potterovi. Severus se jí vysmál do tváře. Potter přece není takový blázen, aby se vykašlal na kariéru, která z něj učinila nejbohatšího kouzelníka současnosti. McGonagallová mu přesto o tři týdny později poslala sovu. Potter se ukázal na první poradě a od té doby Bradavice neopustil. Mrknutím oka nechal svou nehynoucí slávu upadnout v zapomnění. Snapeovi to nedávalo absolutně žádný smysl. Po porážce Voldemorta a dech beroucí famfrpálové dráze by Potter přece mohl mít naprosto všechno. Mohl by dosáhnout ještě zářivější kariéry jako bystrozor, nebo se vyšvihnout na nějaký vysoký post na Ministerstvu kouzel. K čertu, ten Potterův kluk by se mohl stát samotným ministrem a mít cokoli, oč požádá! Místo toho si po první Minervině žádosti sbalil svůj Kulový blesk, nechal za sebou slávu a fanoušky, a sám se vrátil do Bradavic, kde žil téměř tak osamělý život, jako jeho opovrhovaný učitel lektvarů. Také tato věc mátla profesora Snapea. V případě misantropa jako byl on sám, dával život klášterního mnicha v Bradavicích smysl. Jenže Harry byl atraktivní mladý muž, sotva šestadvacetiletý. V době, kdy hrál za Kanonýry, míval velmi bouřlivý společenský život. Ačkoli se Snape nijak nezajímal o romantická vítězství svých bývalých studentů, nemohli jste žít v kouzelnickém světě, a nebýt obeznámeni s Potterovými úlovky týdne. Zaplňovaly totiž titulní stránky téměř všech časopisů, snad s výjimkou Lektvaristického týdeníku. Ale od té doby, co Potter přijel sem, nebyl ani na jediné schůzce. Pokud mohl Snape soudit. Přestože byli diskrétní, všichni mladí členové profesorského sboru zjevně žili aktivním milostným životem. Dokonce i Longbottom každou páteční a sobotní noc někam mizel. Ale Potter stále zůstával ve škole, očividně rozhodnutý dělat Weasleyovým už navěky křena. Ehm odkašlala si Minerva na druhé straně stolu a upřela svůj modrý pohled na Weasleyho hudební nástroj. 4

5 Vytáhlý zrzek rázem upustil krůtí stehno, jako by se proměnilo v horký pohrabáč. Výraz provinění na jeho pihovaté tváři se vyrovnal těm, které u něj bývaly k vidění, když mu bylo dvanáct. Čtyři studenty sedící kolem stolu to přimělo k dalšímu záchvatu nekontrolovatelného hihňání. Snape viděl Pottera, jak velice jemně odložil svou vidličku. Ve tváři byl přitom stejně nesnesitelně klidný, jako vždy, když byl přistižen při něčem zakázaném. Takže, pronesl Potter svým obvyklým bezstarostným tónem, jakoby se nedopustil ničeho dětinského, k jakému závěru jsme došli? Je pro úspěšné provedení kouzla nezbytné vyslovit inkantaci? Upřený pohled McGonagallové se vrátil do jejího talíře. Nebo je to možné udělat neverbálně a bez hůlky? Ó ne! To už ne! zanaříkala Grangerová. Myslela jsem, že tuto věc jsme už dávno uzavřeli. Nemůžeme kouzlit, aniž bychom si nejdříve vzali do ruky hůlku nebo vyslovili zaklínadlo. Je to nezbytné. Ne, namítl mírně Potter, to je tvůj závěr. Náš ne. Že jo, Rone? Weasley spolkl obrovské sousto pudinku a odpověděl: Já nevím, Harry. Než jsem přišel do školy a dostal hůlku, nic takového jsem nedokázal. Když nepočítám pokusy s Fredovou nebo Georgeovou hůlkou. Napodoboval jsem inkantace, které si doma procvičovali. No, když jsem byl ještě u Dursleyových, zvládl jsem kouzlit bez hůlky i zaříkadel, řekl Potter. Ale to jsi ty, Harry, namítla Grangerová. Vždycky jsi dokázal dělat věci, které nikdo jiný nesvedl. Před chvílí jsi tvrdila, že to vůbec nejde, reagoval Harry. Troufl by sis čelit Smrtijedovi, kdybys nemohl použít hlas nebo hůlku? zeptal se Weasley. Harry odvětil: Ale to jsem udělal. Jo, ale to jsi byl ty, vysvětloval Weasley. Kdokoli jiný na tvém místě by byl mrtvý. Souhlasím, že jsme se stali závislými na hůlkách a inkantacích, takže jsme bez nich bezbranní. Ale věřím, že za to může naše přesvědčení, že to jinak nejde. Tvrdím, že pokud bychom byli trénováni v čarování bez hůlek, dokázali bychom to. V tom případě, proč jsme se v prvním ročníku neučili létat bez košťat? navrhovala Grangerová s takovým sarkazmem, že by mohl konkurovat tomu Snapeovu. Weasley a studenti se tomu nápadu zasmáli, ale Potter řekl: Možná bychom mohli. Harry, mluv vážně! protestovala Grangerová. Přemýšlej o tom, Hermiono. Košťata jsou vyrobena tak, aby byla aerodynamická a rychlá, ale nikdy nevzlétnou, pokud se na ně posadí mudlovské dítě. Nefungují, dokud je k tomu kouzelník nebo kouzelnice nepřimějí. To my létáme, ne košťata. A nepoužíváme slova ani hůlky, abychom to dokázali. Prostě pracují tak, jak chceme a jak očekáváme. Dobré nebe! Košťata fungují jako hůlky. Usměrňují naši magickou sílu, odpověděla Grangerová. Ale stále je to naše moc, která dovolí košťatům vzlétnout. Co si o tom myslíte vy, profesore? Potterův obrýlený pohled sklouzl z Weasleyho, aby se usadil na osloveném. Snape viděl, jak Potterova snaha zapojit ho do konverzace vylekala jeho dva dospělé společníky a vyděsila studenty. Bylo jasné, že těch šest dělalo všechno pro to, aby na přítomnost samotářského Mistra lektvarů zapomněli. K velké smůle Weasleyho a Grangerové, působil Potter během války jako aktivní polní 5

6 agent. Vždy poznal, když ho někdo pozoroval, i kdyby ta osoba předstírala, že veškerou svou pozornost upírá na své jídlo. Když Severus pochopil, že Potter skutečně stojí o to, aby se k probírané otázce vyjádřil, zvolna se rozhovořil tak, jak se formovaly jeho myšlenky. Hůlky využíváme a inkantace se učíme, abychom se dokázali soustředit na moc, se kterou jsme se narodili. Většina kouzelníků je naprosto závislá na těchto prostředcích. Pokud jsou zbaveni svých pomůcek, jejich závislost způsobí, že jsou náhle bezmocní jako novorozené děti. Existuje ale několik vzácných výjimek, které se naučí záviset jen na samotné magické síle a ne na prostředcích, které ji usměrňují. V této epoše to byli Albus Brumbál, černokněžník Voldemort, profesor Quirrel a tady Potter, kteří dokázali provozovat neverbální magii. V tomto seznamu jste opomenul sám sebe. Vaření lektvarů nevyžaduje hůlky ani slova, a přesto je nutná obrovská moc k dosažení skutečně účinného výsledku. To je také důvod, proč je dnes tak málo lektvarových Mistrů, podotkl Potter. Snape bedlivě pozoroval jeho tvář, aby odhalil případnou skrytou urážku. Potterova slova se ale jevila jako upřímná. Vylekaný zjevným komplimentem Snape nakrčil obočí a co nejpřezíravěji, aby maskoval své znepokojení, odpověděl: Je snad jasné, že vaření lektvarů vyžaduje nadprůměrného jedince. Weasley špatně maskoval odfrknutí. Grangerová své opovržení a zlobu skryla mnohem lépe. Potterovy zelené oči za kulatými skly brýlí zajiskřily pobavením. Hlasitě se zasmál a řekl: Ale jistěže. Takže, profesore Snape, vy skutečně věříte, že bezhůlkové magie jsou schopni všichni kouzelníci? Nejen ti velice mocní, jako je Harry? zeptala se Grangerová. Pokud ne, žádný z našich mudlorozených studentů by tu nebyl, upozornil ji Snape. Rozpačitě zrudla. O tom jsem nikdy nepřemýšlela. Očividně, odvětil posměšně Snape a vysloužil si za to sotva postřehnutelné mrknutí od Pottera. A co inkantace? Dokonce i Harry používá slova, když kouzlí bez hůlky, namítl Weasley. Ano, ale viděl jsem ho vrhat kletby bez hůlky i mluvení, ozval se Snape. A co vy? Ovládáte bezhůlkovou magii? dožadoval se odpovědi Weasley. A nechme stranou vaření lektvarů, protože v tom je rozdíl. Když vás někdo prokleje, dokážete se ubránit bez pošetilého mávání hůlkou a přihlouplých zaříkadel? Stejně jako vy, profesore Weasley, dávám přednost pomůckám, připustil kysele Snape. Obzvláště hůlce. Ale stále věříte, že se děti mohou naučit používat magii i bez nich? opakovala otázku Grangerová. Věřím, že je to možné. Netvrdím ale, že je to i praktické. Některé jedince je velice obtížné to naučit Snape si nemohl pomoci a jeho upřený pohled v tu chvíli našel Longbottoma, i s hůlkou. Navíc věřím, že se v této myšlence skrývá jisté nebezpečí. Jaké nebezpečí? zajímal se Potter. Když vyslovujeme inkantace nebo máváme hůlkou, umožňuje nám to používat magii s vědomým rozhodnutím a s ohledem na danou situaci, vysvětloval Snape. Všichni tři jeho kolegové přikývli na souhlas. Musíme se zastavit, přemýšlet a soustředit se, než se naše vůle stane skutkem. Toto prodlení, ať už jakkoli 6

7 nepatrné, dává kouzelníkovi možnost rozvážit důsledky využití magie pro tu danou chvíli. Ale pokud bychom odstranili hůlky a inkantace a naučili děti používat magii bez nich, co by jim zabránilo kouzlit při sebemenším impulzu? Pomyslete, kolikrát za den i my dospělí přistihneme sami sebe, že toužíme proklít kdejakého nesnesitelného hlupáka. Jak často si každý z nás přeje použít Nepromíjitelnou v triviální situaci? Pokud tedy z rovnice odstraníme pomůcky, výsledkem bude katastrofa. To mě nikdy nenapadlo, ale máte pravdu. Pokud by všechno, co potřebujeme k provozování magie, byla pouhá myšlenka, Malfoy by se díky mně nedožil ani druháku, připustil Potter. A váš otec by nežil tak dlouho, aby vás vůbec zplodil, pomyslel si Snape. Přesně tak. Existuje o tom nějaká kniha? zeptal se Weasley, potvrzujíc tak Snapeovo podezření, že ten muž nikdy neotevřel knihu, dokud mu ji Grangerová nepoložila přímo pod nos. Grangerová protočila oči nad nechápavostí svého manžela a řekla: Haldy. Ale většinou to jsou jen teorie. Pro jejich prověření bylo vykonáno jen překvapivě málo empirické práce. V 17. století jistý alchymista jménem Anton Chartier napsal velice zajímavé pojednání o svém experimentu, který se zabýval přirozenou magií. Obsahovalo právě tyto otázky, o kterých mluvíme, řekl Snape. Vzal si k sobě skupinu dvaceti sirotků ve věku deseti let a pokusil se učit je bezhůlkové a neverbální magii. Hnědé oči Grangerové se zvětšily takovou dychtivostí, kterou projevují jen studenti v poslední den školy. Na ten spis jsem v knihovně nikdy nenarazila. Jsi jediný člověk na světě, který má přehled o tom, jaké knihy ve zdejší knihovně chybí, zamumlal Weasley. To je zcela pochopitelné. Tato kniha je součástí mé soukromé sbírky. Pokud byste měla zájem, můžete si ji vypůjčit. Snape překvapil sám sebe, když to řekl. Děkuji, to bych ráda, usmála se Grangerová. Ráno ji pro vás budu mít připravenou, slíbil jí. Takže, jak ta studie dopadla? zeptal se Potter. Osmnáct z testovaných subjektů zemřelo před završením dvanáctého roku. Jeden ze dvou přeživších strávil dospívání coby otrok nejsilnějšího člena skupiny, ztišil hlas Snape, vědom si přítomnosti studentů u stolu. A? pobízel ho Potter. Běžně cvičení kouzelníci se s Chartierovým chráněncem nemohli rovnat. Jeho magie byla příliš rychlá a syrová. Sám Chartier měl co dělat, aby chlapce dokázal kontrolovat. Zlovolnost toho učedníka se sice nevyrovnala Voldemortově, ale přesto byl tehdy nebezpečný pro celý kouzelnický svět. Chartier to nakonec ukončil tím, že ho otrávil během oslav jeho šestnáctých narozenin. Chlapcův společník se pokusil pomstít svého pána, a tak ho Chartier musel také zabít. Poměrně neradostný výsledek pokusu o prokázání teorie, obávám se. Není divu, že se nikdo nepokouší učit kouzla bez hůlek a inkantací, řekla Grangerová. Ale tu teorii to prokázalo. Bezhůlková a neverbální magie je možná, trval na svém Potter. 7

8 Snape odvětil: Možná. Co myslíte tím možná? Chartier je přece naučil pracovat s magií i bez pomůcek. Možná, že je to naučil, ale já tomu nevěřím, odpověděl Snape. Osmdesát procent jeho testovaných subjektů zahynulo do měsíce od zahájení experimentu. To číslo přibližně odpovídá množství kouzelníků, kteří kvůli nedostatečně silné magické síle nemohou kouzlit neverbálně. Věřím, že jedním z jeho subjektů byl někdo, jehož přirozený magický talent vyrostl tak mocně, jako váš. Někdo, kdo dokázal předvést stejné kousky i bez pomocných prostředků. Například pokud se ocitl v nebezpečí. Jak jste na tohle přišel? Jak víte, že osmdesát procent kouzelníků nezvládne neverbální magii? otázal se Potter. Snape se na moment odmlčel, třídil si myšlenky. Pokud to nevyloží správně, důsledky by mohly být katastrofální. Učím v Bradavicích téměř dvacet osm let. V každém ročníku se objeví dva takoví, jako jste vy, Pottere. Jedná se o kouzelníky naplněné tak neředěnou mocí, že nedokáží jen velice malou část toho, co si usmyslí. Pokud by ovšem pracovali na tom, aby dosáhli maxima svého potenciálu. Ale jak to tak bývá, většina lidí si zvolí snadnější cestu. Takže bez ohledu na obrovský potenciál, který mají, učí se být závislí na svých hůlkách. Učí se, co všechno nemohou dokázat, místo aby přijali pozvání k prozkoumání svých skutečných schopností. Řekl jste dva v každém ročníku, vstoupila do toho Grangerová. Kdo byl tím druhým v tom našem? Malfoy? zeptal se Weasley. Snape zvedl své pravé obočí a posměšně nabídl správnou odpověď. Ve skutečnosti to byl Longbottom. Neville! Grangerová vykřikla tak hlasitě, že se na ně objekt jejich konverzace otočil. Ano, Hermiono? zvolal Longbottom ze vzdálenějšího konce stolu, nervózní z toho, že musí opět hledět Snapeovým směrem. Hm mohl bys mi prosím poslat ten vaječný koláč? vykoktala. Jako obvykle zmatený Longbottom ochotně předal talíř se zákusky. Diplomaticky se nezmínil, že naprosto stejný talíř už ležel Grangerové na dosah. Určitě si děláte legraci, zašeptala Hermiona, když položila talíř vedle svého poháru. Ujišťuji vás, že ne. Neville Longbottom má potenciál; on se prostě zalekl své vlastní moci, řekl Snape. Jak to můžete tvrdit? Vždyť byl Weasley pohlédl na studenty, kteří jako houba absorbovali každé slovo jejich rozhovoru, a raději nedopověděl slovo beznadějný. Ostatní si ho ale domysleli. Snape ztišil hlas. Jeho syrová magie byla obrovská. Jakýkoli i naprosto neškodný lektvar v jeho blízkosti kvůli tomu explodoval. Takto si vysvětluji jeho mizerné studijní výsledky. Těžko mohl dosahovat očekávaných výsledků. I jeho neúspěchy byly vždy fenomenální. Profesor by mohl mít pravdu, dodal zamyšleně Potter. Vzpomínáte si na naši první lekci létání? Jakmile se Neville dotkl koštěte, odletěl pryč. A pokaždé přeměnil věci v něco, o co jsme se rozhodně nepokoušeli, připomněla Grangerová. Jo, ale on se totálně vymykal, argumentoval Weasley. 8

9 Ano, ale potenciál v něm byl. Kdyby se učil, jak ho ovládat To je to, o čem jste mluvil, že ano? zeptal se Potter. Snape přikývl. Ulevilo se mu, že ho pochopili. Bývaly časy, kdy by mohl být nařčen z pokusu využít je jako pokusná morčata v pochybném experimentu, jakmile by své postřehy vyslovil. Takže, pokud máte pravdu, co se děje s těmi dvěma, kteří mají takový potenciál? uvažovala Grangerová. Proč se neobjeví nějaký Harry nebo Voldemort v každém maturitním ročníku? Severus ocenil, s jakou chytrostí si sama odvodila, že magická moc může každého vést jiným směrem. Každé dítě ve škole prochází stejným vývojem, bez ohledu na to, jestli se jedná o kouzelníka nebo mudlu. Splynou se svými vrstevníky. Uvěří, že omezené využívání moci platí i pro ně a zapomenou, co všechno dokázali, než započal jejich kouzelnický výcvik. Takže vy říkáte, že se učíme věřit v nemožnost užívat magii bez hůlek kvůli tomu, aby kouzelnický svět zůstal bezpečný? zeptal se Weasley. Částečně, přikývl Snape a pomyslel si, že to byl jeho vůbec první rozhovor s Ronaldem Weasleym, který se obešel bez projevů nepřátelství. Byl to divný pocit, ale ne nepříjemný. Loni jsem o tom četla knihu. Kouzelnický trénink a jeho negativní důsledky pro přirozeně obdarované od Rosy Lawrencové, řekla Grangerová a pokračovala ve vysvětlování. Snape si ke svému naprostému úžasu uvědomil, že si tuto konverzaci užívá. Nedokázal si vybavit, kdy se naposledy účastnil tak intelektuálně stimulující debaty. A samozřejmě to nikdy nebylo u bradavického jídelního stolu. Zatímco Potter, Grangerová a Snape diskutovali o nejrůznějších spisech, které četli o tématu přirozené magie, znuděné děti sedící kolem jedno po druhém odcházely. Snape si uvědomoval, jak podivná byla tato situace pro všechny zúčastněné. Ačkoli spolu pracovali jako kolegové už osm let, jeho bývalí studenti se během rozhovoru s Mistrem lektvarů cítili shodně nervózně. Po každém výroku, který byl pronesen, Weasleyovi vypadali, jako by zadržovali dech. Čekali, jestli Snape nevybuchne jako některý z Longbottomových proslulých kotlíků. Potter byl jediný, kdo se zdál úplně klidný, ale nutno dodat, že ten se ho nebál nikdy. Tentokrát se štědrovečerní večeře neproměnila v nekonečné utrpení. Ve skutečnosti Snape cítil jisté zklamání, když poslední stolovník dojedl a zanechal u stolu jen je čtyři, kteří svou přítomností znemožňovali domácím skřítkům splnit své povinnosti. Hádám, že bude lepší, když vypadneme, řekl nakonec Weasley. Ještě se musíme převléct na večírek. Nepůjdu ke Třem košťatům ve slavnostním hábitu. Nebesa by se zřejmě zhroutila, kdybys vypadal slušně déle než jednu hodinu v roce, zavrčela Grangerová. Moc vtipný, zabručel v odpověď. Ehm, profesore Snape? Potter se zdál nervózní, když se na něj otočil. Ano? Rosmerta dnes večer pořádá vánoční oslavu. Několik z nás tam půjde ehm, nechtěl byste se připojit? 9

10 Snape se nedokázal rozhodnout, kdo je nabídkou profesora Obrany šokovanější jestli on, nebo Potterovi společníci. K vlastnímu nekonečnému úžasu byl ve skutečném pokušení nabídku přijmout, ačkoli měl obvykle k podobným sentimentálním pitomostem odpor. Nicméně, výraz ve Weasleyho tváři ho ujistil, že by jeho přítomnost znamenala absolutní krach veškerých oslav. Weasley se tvářil, jako by se Potter právě obnažil před třídou plnou prvňáků. Ačkoli reakce Grangerové nebyla tolik očividná, také se zdála být šokovaná. Bohužel, musím dnes večer ještě dokončit nějakou práci. Ale děkuji za nabídku, zalhal Snape beze stopy svého obvyklého sarkazmu. Mohl vidět záblesk úlevy ve Weasleyho obličeji. Potter ale nevypadal, že by jeho pocity sdílel. Lektvaristova reakce ho sice nijak nepřekvapila, v jeho zelených očích se ale objevilo něco jako lítost. Tak snad někdy jindy. Snad. Snape se k ničemu nechtěl zavazovat. Pak tedy, veselé Vánoce, popřál mu Potter a vstal od stolu. Snape přikývl, když se Potterovi společníci jednohlasně připojili k přání. Trojice odcházela a on zaslechl vysokého zrzka, jak tiše dle měřítek weasleyovského vesmíru šeptá: Zbláznil ses, Harry?! Co kdyby souhlasil?! Severus špicoval uši, aby zaslechl odpověď. Potter měl ale větší smysl pro diskrétnost, takže cokoli řekl, nedolehlo dál, než k jeho společníkům. Zatímco Snape rozvažoval nějaké kouzlo na zesílení zvuku, ti tři opustili Velký sál. Na mysl mu přišla jedna šikovná inkantace, jenže kouzelníci tak citliví jako Potter a Grangerová by jeho počínání okamžitě odhalili. Se srdcem mnohem těžším, než bylo na začátku tohoto večera, se Snape vracel do svého bytu. Dělal všechno proto, aby dokázal ignorovat všechny ty blikající světelné řetězy, skutečné víly a koledy pobrukující brnění, která míjel cestou do sklepení. Jeho soukromé komnaty byly požehnaně prosté všech sezónních ozdob. A to bylo také to jediné, co v nich scházelo. Vzpomínal si na těch pár návštěv, které ve svých pokojích měl. Všechny překvapilo, že Snapeovy pokoje neodrážely asketismus, který naznačovaly jeho tmavé šaty a upjaté vystupování. Domníval se, že dobře osvětlený, knihami lemovaný obývací pokoj s přepychovým hnědým kobercem, zmijozelsky zeleným sametem potaženými křesly a naleštěným mahagonovým psacím stolem, neodpovídá očekávání většiny lidí. Voldemortova pohostinnost ho snadno a rychle přesvědčila, že s minimalizmem se to vážně nemá přehánět. Kniha, do které se pustil to odpoledne Možná využití smrtícího kořene mandragory ve Veritaséru, mu zabrala zbytek noci. O mnoho hodin později Snape knihu definitivně zavřel. Jaká neskutečná ztráta času! Šest stovek stran teorie o směsi, která zabije testovaný subjekt. Skutečnost, že lektvar těsně před velmi bolestivým skonem testovaného značně posílí účinky Veritaséra, zmírnila nepoužitelnost této knihy jen trochu. Použití lektvaru pravdy, který uživatele usmrtí, by bylo extrémně nepraktické. Stejně tak byste mohli toho ubohého chlápka dát pod Cruciatus, dokud ho to úplně nezlomí a neřekne vám vše, co potřebujete vědět, pomyslel si Snape. 10

11 Rozhodl se, že si promluví s majitelem Krucánek a Kaňourů, aby knihy, které prodává, příště prověřil, než je vystaví do regálu. Vrátil knihu do police určené pro teoretická pojednání. Vzpomněl si na slib daný Grangerové, vyhledal Chartierovu stať a položil ji na stůl, aby ji ráno až půjde na snídani, nezapomněl vzít s sebou. Vyčerpaný až do morku kostí vykonal Severus večerní hygienu, otevřel dveře do ložnice a oblékl si noční košili. Obrovská postel s nebesy a temně zelenými závěsy zpívala jeho bolavým svalům píseň Sirén. Mávnutím hůlky zhasil pochodně na stěně. Tento bezeslovný pohyb mu připomněl večerní diskusi, což nevyhnutelně vyvolalo vzpomínky na její méně než příjemný závěr. Nejvíc ho na tom všem iritovalo, že se ani nedokázal naštvat na Weasleyho za jeho reakci. Konec konců, byl to přesný obrázek toho, čeho ve svém životě tak obtížně dosáhl. Albus ho vždy varoval, aby byl opatrný na to, co si přeje. No, takový je život. S pečlivostí sobě vlastní položil Snape svou hůlku pod polštář, kde bývala každou noc už od doby, kdy ji pan Olivander poprvé vložil do jeho rukou. Kdysi, ještě ve škole, ho k potřebě mít hůlku stále po ruce nejspíš nutila jeho vrozená paranoia. Ostatní studenti z jeho koleje se mu kvůli tomu posmívali. Dokonce ani Lucius nenechával svou hůlku pod polštářem. Dlouhou dobu se Snape za svou opatrnost téměř styděl. Ovšem jen do doby, než se připojil k Voldemortovi. Tehdy pochopil, jak moudré bylo jeho mladší já. Nedokázal by ani spočítat, kolik obětí on a ostatní smrtijedi překvapili bez hůlek v jejich postelích a usmrtili je tak snadno, jako by to byli jen obyčejní mudlové. Válka sice skončila před osmi lety, ale Severus byl naučený nikdy se nenechat chytit, obrazně řečeno, se staženými kalhotami. Na rozdíl od Pottera, on sám nijak nevynikal v bezhůlkové magii. Dokonce i tato živoucí legenda kouzlila lépe s hůlkou než bez ní. Jak uléhal mezi dvě chladná stříbrná prostěradla, uvažoval, zda Potter také spává s hůlkou pod polštářem. Proklatě. Už zase by musel přemýšlet o Potterovi. Před patnácti lety tomu klukovi záviděl, že je celebrita. Snape zvlnil rty v sardonickém úšklebku, když musel uznat, jak moc během těch let dospěl. Nyní pokročil tak daleko, že Potterovi záviděl jeho schopnost vycházet s lidmi. Předpokládal, že to o něčem svědčí. Patetické. Ať v tom bylo cokoli, bylo to patetické. A přesto, když se uložil do své postele, Snape si nemohl pomoci a dumal nad tím, jaké by to bylo, být Harrym Potterem. Vyrůstat v tak blahodárném prostředí, které vytvářejí přátelství a důvěra, místo bolestného dětství, kde byla lidskost považována za slabost a potlačována. Jak odlišně by byl skončil, kdyby měl během dospívání takového přítele, jako je Potter nebo dokonce i Weasley. Nebo kdyby měl alespoň nějaké přátele. Zíral do stropu. Nenáviděl Vánoce. Dokonce i takového bastarda bez srdce jako byl on, dokázaly učinit sentimentálním. Dost už. Vše co potřebuje, je dobrý noční spánek. Bezpochyby za to mohly svátky, během kterých byla Albusova nepřítomnost cítit mnohem citelněji, že si připadal tak nespokojený se svým životem. Zítra je taky den. 11

12 Jak se otočil na bok, jeho ruka vklouzla pod polštář. Upokojený pocitem, který vyvolala hůlka sevřená v pěsti, odsunul všechnu sebelítost ze svých myšlenek a dovolil spánku, aby se zmocnil jeho těla. Mysl se uvolnila, starosti vybledly. Venku za oknem byla zimní noc plná větru, hladové zimy a ledu. Její chlad se pomalu zmocňoval podzemního sklepení. Severus tentokrát nepohodlí nevnímal. V jeho snu bylo teplo a on běžel sluncem prozářenou loukou. Byl bosý, tráva pod nohama se zdála smyslně chladivá, když proklouzávala mezi prsty. Nemohl si pomoct, ale všiml si, jak drobná se najednou zdají jeho vlastní chodidla. A bylo tu ještě něco zvláštního. Smál se. Plný čiré radosti a štěstí. Tak moc, jak by v reálném životě nikdy nemohl být. Vlastně, ani ve většině snů, které míval. A další podivnost. Jeho nohy nebyly jediné, které sešlapávaly orosenou trávu. Jeho smích nebyl jediným zvukem, který se rozléhal nad tím prosluněným trávníkem. Plný zvědavosti pohlédl doleva, a tak si ověřil, že samozřejmě snil. Jako by ho všechna ta radost mohla nechat na pochybách. Tam, po jeho boku, běžel Harry Potter. Přesněji řečeno, jeho dětská verze. Úsměv na tváři, jizva vykukující v černé větrem rozevláté ofině, hubené tělo doslova plavalo v nohavicích hnědých kalhot a modré tričko na něm viselo. Mohlo být tak o pět čísel větší. Chlapec, který přežil, byl náhle skutečně chlapcem. Potter vypadal mladší, než jak ho Snape kdy viděl. Jak se na něj tak díval, shledal, že mu mohlo být tak šest nebo sedm let. Pravděpodobně byl tedy asi tak o rok mladší, než jeho snové já, soudě podle rozdílu jejich výšky. Snape byl o hlavu větší a markantně širší. Jako by cítil jeho pohled, Potter se otočil. Ke Snapeovu překvapení se jeho úsměv rozšířil. Říkám ti, že vyhraju. Budu u něj dřív než ty. Potter nabral rychlost a zmizel. Severus se zadíval směrem, kam běžel jeho společník, a cosi bolestivě a pevně sevřelo jeho hrudník. Tam, až na samém konci louky, obutý do svých nablýskaných bot a oděný do fialkového hábitu se stříbrnými hvězdami, stál Albus Brumbál a smál se jako blázen. Snape zrychlil. Obvykle, když se o něco podobného ve snu pokoušel, Albus zmizel nebo se rozpadl v prach, jakmile se k němu Severus přiblížil. Této noci však jeho starý přítel zůstal. Severusovi tekly po tvářích slzy radosti, když vrazil do vousatého kouzelníka. Svíral Brumbála a cítil, že Potter vedle něj dělá přesně totéž. Albus se sklonil a oba si je přitáhl do pevného objetí. Snape si nevzpomínal, že by ho kdy někdo takto držel. Severusi! Harry! Tak rád vás zase vidím! Profesore Albusi Vzhledem k tomu, jak se chvěl, musel být Potter stejně rozrušený jako on sám. Je to tak dlouho, pane, tak strašně dlouho! vydechl Potter a vyslovil tak i Snapeovy myšlenky. 12

13 Ano, to je, chlapci. Ale není důvod plakat, chlácholil je Albus. Přitom je poplácával po zádech, protože ho oba objali ještě pevněji. Snape cítil Potterovu potem zvlhlou ruku hned vedle té své, setkaly se na Albusových zádech, jak se snažily být mu nejblíž, jak to jen půjde. Chlapci se k sobě tiskli a těsně svírali Brumbála. Bylo to téměř, jako by se objímali vzájemně, stejně jako drželi Albuse. Ani jeden z nich však nevypadal, že by mu to vadilo. Oba starého muže milovali, jako by byl jejich vlastním otcem. Jsem na vás tak pyšný, že jste spolu dokázali pracovat! Udělali jste mi takovou radost! řekl Albus. Ale trápí mě, že ani jeden z vás dosud nenalezl štěstí, které si zasluhujete. Právě teď jsem šťastný, vydechl Potter. Jsem rád, že to slyším, Harry, ale ty víš, že toto je pouhý sen, řekl Albus. Musí být. Když jsem byl malý, nikdy jsem nebyl takto šťastný, vyjádřil Harry opět i Severusovy pocity. Přál bych si, aby to bylo skutečné, zašeptal Snape. Neuvědomoval si, že jeho hlas už není tak hluboký. Svou měkkost si ale zachoval. Oba, on i Potter, zvedli své hlavy dosud namáčknuté v Brumbálových vousech, aby mohli vidět jeho tvář. Věřím, že byste si to přáli oba. Obávám se, že ani jeden z vás neměl snadné dětství. Vždy jsem si přál, abych to mohl změnit, ale okolnosti to nedovolovaly. Rozumíte mi? Brumbálův obvyklý jiskřivý pohled se zdál zastřený. Jeho pocit viny se stal téměř hmatatelným. Nemohl jste nic dělat, pane, utěšoval ho Potter. Ne, asi ne. Útěchu můžeme nalézt jen v přítomnosti. Vždy jsem doufal, že když budete úzce spolupracovat, stanou se z vás přátelé. Podařilo se to? zeptal se Brumbál. Zběžně je oba přejel pohledem a pak Potter, věčný Nebelvír, odpověděl: Ne, on mě stále nemá rád. Pronikavé modré oči se zahleděly na Severuse. Je to pravda, chlapče? Brumbál se nezeptal nazlobeně, ale Snape v tom cítil nevyslovené zklamání. Neumím být někomu přítelem. Vy to víte lépe, než kdo jiný, Albusi, odporoval jemně Severus. Jeho tvář hořela rozpaky. Dokonce i tady, ve snu, zklamal Brumbála. Právě naopak! Považuji tě za toho nejvěrnějšího a nejobětavějšího kamaráda. Jsem si jistý, že to Harry zjistí také, pokud mu to dovolíš, radil Brumbál. Dovolit mu to? Nevím jak Nikdy jsem se to nenaučil, zašeptal a přál si, aby starý muž netrval na upřímnosti z hloubi duše. Vám nikdy nevadilo, že jsem nevěděl, jak být milý. Všem ostatním však ano. Ó jistě. Myslím, že to by mohl být problém. A co kdybys dostal příležitost naučit se věcem, které byly během tvé výchovy opomenuty? Šel bys do toho? otázal se Albus. Sluneční světlo se odráželo od jeho stříbrných vousů i obrouček půlměsíčkových brýlí. Přišpendlený pod jeho pohledem, Snape pomalu přikývl. Kdybych mohl Mohl bys mu s tím pomoci, Harry? zeptal se Brumbál. Potter se setkal s Brumbálovým upřeným pohledem a pak očima sklouzl na Snapea. Odpověděl jedinou slabikou: Jo. Protože tě o to požádal Brumbál?! odsekl Snape. Nenáviděl myšlenku, že by ho někdo litoval. Radši setrvá v té mizérii, než aby se s ním Potter spřátelil z pouhého pocitu povinnosti vůči Brumbálovi. 13

14 Ne. Protože by se mi líbilo být tvůj přítel, odpověděl Potter s upřeným pohledem. Tón jeho hlasu byl posazený výš, než byl Snape zvyklý. Proč? zeptal se Snape napůl podezřívavě, napůl užasle. Protože když nejsi zrovna příšerně jízlivý, umíš mě rozesmát. Mám rád tvůj smysl pro humor a tvou neobyčejnou inteligenci A taky to, jak proklatě tvrdohlavý umíš být. Také oceňuji, že jsi mě během války nenechal zemřít, ačkoli jsem si to pravděpodobně zasloužil, odpověděl Potter, zářivě zelené oči upřené přímo na Snapea. Severus ztěžka polkl. Poznal upřímnost, když ji slyšel. Hledaje svůj hlas, rozhodl se ověřit si pravdivost toho prohlášení. Kohokoli by ses zeptal, řekl by ti, že absolutně postrádám smysl pro humor. To by řekli jen ti, kteří tě neznají, odpověděl Potter. Dokonce i Ron se směje, když děláš sarkastické poznámky. Ach, o to jsem usiloval celý svůj život být zdrojem pobavení pro Weasleyho, zavrčel Snape. Takový typ komentářů nám v této věci příliš nepomůže, Severusi, poznamenal jemně Albus. A dělat ze sebe mentálně retardovaného šaška ano?! Já Já nevím, jestli někdy dokážu být tím, čemu ti prosťáčci říkají milý, varoval je Snape. Jeho znechucení muselo být jasně patrné, protože se Potter zašklebil. Pro jednou si urážku svých přátel nebral osobně. Nemyslím, že by po tobě někdo chtěl něco tak radikálního. Tak o co tedy jde? Snape se cítil úplně ztracený. Upřímně, neměl tušení v čem je problém. Pokud nešlo o nedostatek jeho dobré vůle. Možná bys mohl odložit jeden z těch svých transparentů s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN a nechat jednoho či dva z nás přijít o něco blíž, navrhoval Potter. Já nevím jak, nedořekl, protože mu to připadalo už poněkud ohrané. Tak tedy, Severusi, jak ses rozhodl? Necháš mě, abych ti pomohl? zeptal se Brumbál. Snape napjatě přikývl. Ani když čelil Voldemortovu hněvu, neměl takový strach jako teď. Dobrá. Dám ti tvou příležitost učit se, Severusi. Využij ji dobře. Ale teď, pojďme nachytat nějaké motýly, ano? Brumbál je ještě jednou pevně sevřel a pustil je. Postavil se, zamával rukou, ve které se náhle objevily tři síťky na motýly. Každému zírajícímu chlapci jednu podal. Albus Brumbál se široce usmál a pak už pelášil za kapustově zelným motýlem, který se třepotal asi deset metrů daleko. Potter a Snape se na sebe na moment zahleděli svýma dětskýma očima, zatímco jejich ředitel utíkal pryč s vášnivou snahou pochytat poletující hmyz. Absurdnost celé situace se jasně odrážela v jejich tvářích. Nikdy v životě jsem motýly nechytal, namítl obezřetně Snape, zíraje na síťku ve své ruce. Netušil, co by si s tou věcí měl počít. A ty? Ne. Ale zdá se, že je to legrace, odpověděl Potter a na zkoušku máchl svou síťkou. Jako by poprvé testoval novou hůlku. Vždycky mi to připadalo nesmyslné, když jsem v dětství sledoval ostatní chlapce, kteří se tím zabývali. Ani jeden z nich pak nepoužil motýla do lektvaru. Chytat je mi připadá jako nevýslovné mrhání časem a energií, odporoval Snape. 14

15 Legrace nemusí vždycky dávat smysl, řekl Potter. Vlastně, většina těch nejzábavnějších věcí je poměrně nesmyslná. Ale Není tu nikdo, kdo by nás mohl vidět. Potter zřejmě pochopil pravou příčinu jeho váhání. A já to nikomu neřeknu. Slibuju. Myslel jsem vážně, co jsem předtím říkal. Budu ti pomáhat nejlépe, jak dovedu. A jak přesně mi chytání motýlů pomůže naučit se být přítelem? zeptal se pochybovačně Snape, s typickou dávkou cynismu. Přesto, když tak sledoval Albuse, jak se žene přes louku, bolestně zatoužil se k němu připojit, bez ohledu na to, jak hloupě by při tom vypadal. Snape ztuhl, když se Potter natáhl a stiskl mu rameno. Nemám tušení. Pojď. Prostě to zkus a nedělej si žádné starosti, okey? Nato se Harry otočil a následoval Brumbála. Severus tam velice dlouho stál a cítil se velmi opuštěný. Tohle nebyl on. Nemohl by přece ztrácet čas takovou pošetilostí. Měl by raději Severusi, pospěš si! Než ty nejkrásnější odletí! volal za ním Albus. Co by měl nebo neměl, se mu najednou vykouřilo z hlavy. Dostal příležitost strávit nějaký čas se svým jediným přítelem. Copak záleží na tom, co budou dělat? Po těch osmi letech mu ke štěstí stačilo prostě to, že byl zase s Albusem. A chytání motýlů bylo nesrovnatelně bezpečnější činností než ty, které mu dříve obvykle nařizoval. Cítil, jak se mu ústa stočila do váhavého, pro něj nezvyklého úsměvu, máchl svou síťkou, až zasvištěla, a rozběhl se za svými dvěma společníky. Chytání motýlů mohlo být, po pravdě, nekonečně nesmyslnou záležitostí. Jak ale spolu s Potterem následovali svého bláznivého ředitele přes louku porostlou divokým kvítím, Snape začínal chápat, že měl Harry pravdu. Radost nezbytně nemusí dávat nějaký smysl. Je to zkrátka zážitek. A on měl během svého života takových zážitků neskutečně málo. Zoufale toužící, aby měl víc času než jen tento jediný sen, a aby se mohl naučit všechno, co během svého dětství nestihl, se Severus naplno ponořil do lovu motýlů. 15

16 II. Bylo mu horko. To byla první věc, kterou si Harry Potter uvědomil, když se začal probouzet. Nebylo to nepříjemné dusivé vedro, které obvykle naplňovalo jeho přístěnek během léta. Bylo příjemné, jako teplo v Dudleyho pokoji v zimních měsících, kdy Harryho přístěnek div nezamrzal. A zjistil ještě další neobvyklou věc. Skrz tenkou matraci lehátka se mu do zad nezarývaly kovové lamely. Matrace, na které ležel, byla naopak silná a pohodlná. Možná usnul v Dudleyho posteli, nebo Bože chraň, v ložnici tety Petúnie a strýce Vernona! Pokud ano, udělá lépe, když odsud rovnou zmizí. Když otevřel oči, zachvátila ho panika. Pokoj, ve kterém se nacházel, viděl sice rozmazaně, ale byl definitivně větší než jeho přístěnek. Instinktivně zatápal na levou stranu postele a snažil se nahmatat přepravku na mléko, kterou používal místo nočního stolku. Tam si totiž obvykle odkládal své brýle. Brzy ucítil, jak se jeho prsty dotkly chladivého kovu obrouček. Uklidnilo ho to a nasadil si je. Jenže byly příliš velké! Chtěl si je nasadit na nos, ale ony sklouzly dolů. Jestli je zase rozbil, teta Petúnie ho zabije. Trochu si pohrál s nožičkami brýlí a pak se mu podařilo přimět je, aby zůstaly na obličeji. Jen aby nebyly rozbité Ta myšlenka se vytratila, jakmile se šokovaný Harry rozhlédl. Nacházel se v ohromné posteli s nebesy. Jeho přístěnek by se do ní vešel klidně třikrát. A zbytek pokoje Harry naprázdno polkl. Zdi byly postaveny z mohutných bloků šedého kamene, podlahu viditelnou mezi koberci pokrývaly dlaždice a velikánská okna tvořila zkosená špaletová křídla. Harry nikdy neviděl tak ohromný krb, jako byl ten na druhé straně pokoje. Těžký dřevěný nábytek mu připadal jako vybavení královské komnaty. Harry sebou trhl, když se po jeho pravici ozval zvláštní zvuk. Hned u okna stála ptačí klec. Uvnitř na bidýlku seděla velká bílá sova a pozorovala ho zvláštníma zlatýma očima. Pták vyloudil jakési zavrkání, které znělo jako otázka. Harry ztěžka polkl a snažil se nepanikařit. Jiný tichý zvuk vrátil jeho pozornost k místu, kde měl původně položeny své brýle. Zmateně zíral na velký skleněný džbán, který tam stál. Jeho otvor zakrývalo víko. Na dně té nádoby leželo nepřeberné množství trávy a květin a nad touto podestýlkou bláznivě poletovali tři bílí motýli s černými puntíky na křídlech. Džbán obsahoval rovněž dva světle levandulové a také po jednom velikánském černém a oranžovém, což byly ty nejúžasnější věci, které Harry kdy viděl. Kromě celé této místnosti, samozřejmě. Onen tichý zvuk vydávali motýli narážející do skleněných stěn nádoby. Jak podivné a úžasné místo! Harry věděl, že se mu to musí zdát, ale když se štípl do ruky, bolelo to. Dychtivý vydat se na průzkum, sklouzl z postele a málem sebou praštil. Měl na sobě nějaký druh lněné noční košile, která se mu pletla pod nohy. Když ji podkasal, aby zabránil pádu, hlava a ramena se mu vyvlékly z výstřihu a celá ta věc sklouzla dolů k jeho chodidlům. Když si uvědomil, že je nahý, zrudnul. Harry šaty rychle sebral a napřáhl ruce, aby si je prohlédl. Vypadalo to jako pánská noční košile. Něco takového viděl jen v televizi, takže si nemohl být úplně jistý, ale rozhodně se to podobalo typu pyžama, 16

17 které nosil strýček Skrblík ve vánočním speciálu Kačeřích příběhů. Viděl ho s Dudleym po té, co se vyplížil ze svého přístěnku. Pak ho ale chytila teta Petúnie Jak se tak rozhlížel po pokoji, neviděl žádné dětské oblečení, dokonce ani Dudleyho. Byl tam jen nějaký dlouhý černý oděv přehozený přes židli stojící v koutě, ale vypadal tak velký, že by si ho mohl obléct i obr. Protože nic jiného nenašel, znovu si oblékl noční košili a snažil se ji naaranžovat tak, aby mu zase nesklouzla. Vyřešil to tím, že vyhrnul spodní lem. Pak přešel místnost, aby si prohlédl několik obrázků vystavených na krbové římse. Ještě nikdy nestál tak blízko u otevřeného ohně, takže si dal velký pozor, aby tu příliš rozměrnou noční košili udržel co nejdál od tančících plamenů. Doma, kdykoli jeho teta a strýc rozdělali oheň v maličkém krbu, býval Harry vyexpedován do přístěnku. Měl moc rád veselé plamínky Náhle zůstal zmraženě civět na největší fotografii. Nejen, že se na něj několik lidí z obrázku dívalo. Dva mu dokonce divoce mávali a snažili se upoutat jeho pozornost. Viděl tři osoby oděné do dlouhých černých rób. Na levé straně fotky stál vysoký muž s rezavými vlasy a kouzelným přátelským úsměvem. Kolem ramen objímal ženu s hnědými hustými kadeřemi, která se také hřejivě usmívala. Třetí osoba na fotce měla rozcuchané černé vlasy, brýle s kulatými obroučkami a přesně stejnou jizvu na čele, jako měl on sám. Harry na ně šokovaně zíral. Pohybující se postavy zatím pokračovaly v mávání a muž, který se tak moc podobal Harrymu, že to prostě musel být jeho otec, mu věnoval zmatený úsměv. Nacházel se i na fotografii umístěné hned vedle. Objímal tu ženu s hnědými vlasy, teď oblečenou ve svatebních šatech. Stáli před rozpadající se stavbou připomínající chaloupku na muřích nohách postižených artritidou. Byli ti dva jeho rodiče? dumal Harry. I na posledním obrázku spatřil svého domnělého otce. Tentokrát vedle něj na jedné straně postával usměvavý starý muž s dlouhým bílým plnovousem. Byl oděný v zářivě modrém hábitu a špičatém kouzelnickém klobouku. Po jeho druhém boku stál mladší muž v černých šatech. Měl černé rovné vlasy a kyselý výraz. Harryho napadlo, že ještě nikdy neviděl člověka, který by se tak moc podobal upírovi. Harryho otec se opět zmateně usmál. Stařík na rozdíl od něj překypoval entusiazmem, mával a culil se. Třetí muž s nepřátelským výrazem protáčel oči a vrtěl hlavou, jako by se ve společnosti těch druhých dvou cítil nepohodlně. Harry netušil, co o tom soudit. Dlouho tam jen stál a zíral na fotografie, než se rozhodl vyhlédnout z okna, aby viděl, kde se to vlastně ocitl. Když přecházel kolem sovy, zahoukala na něj. Harryho přepadl neodbytný pocit, že si s ním ten pták neví rady. Chlapec se vyšplhal na lavici u okna, pohlédl ven a zalapal po dechu. Když předtím v duchu označil tento pokoj jako královskou komnatu, nebyl daleko od pravdy. Ze svého okna měl výhled na ten nejúžasnější hrad, jaký si dovedl představit. Kolem celé gigantické stavby se tyčily malé věžičky, elegantní arkádové oblouky i mohutné obranné věže. Okolní pozemky pokrývala silná vrstva sněhové pokrývky. Harry uviděl také rozlehlé napůl zamrzlé jezero. Daleko vpravo od něj se rozkládal nekonečný les. 17

18 Jako by se mu splnily dávné sny. Celá léta, když sedával na svém skládacím lehátku zamčený v přístěnku pod schody a hrál si s Dudleyho vyhozenou figurkou rytíře, předstíral, že je uneseným princem, který byl za trest ponechán u Dursleyových. Věřil ale, že jednoho dne ho jeho skutečná rodina přijde zachránit. A to se teď skutečně stalo! Bylo by skvělé, kdyby Harry? Vystrašený neočekávaným vyrušením našel úkryt za vysokou zdobenou skříní. Nerozhodně vykukoval zpoza jejího rohu. Nikdo sem přece nemohl vejít, aniž by ho Harry slyšel! Dveře ložnice zůstávaly zavřené. V pokoji kromě něj nikdo jiný nebyl. Harry, jsi tam? zvolal ženský ustaraný hlas z opačné strany komnaty. Harry pohlédl tím směrem až ke krbu. Když uviděl ženskou hlavu a torzo jejího trupu uprostřed tančících plamenů, krátce zděšeně vykřikl. Uvědomil si, že to byla ta stejná hnědovlasá žena, kterou viděl na pohyblivých fotografiích. Snad jeho vlastní matka? Teta Petúnie a strýc Vernon mu vždy tvrdili, že jeho rodiče zahynuli při automobilové nehodě, ale možná lhali. Třeba byl coby miminko skutečně unesen a jeho skuteční rodiče po něm celé ty roky pátrali. Bylo by přece možné, že se jim nějakým způsobem vrátil, zatímco uplynulé noci spal! A jeho matka právě přišla, aby ho viděla! To dávalo smysl. Ale co dělala v krbu uprostřed těch horoucích plamenů? Byla snad duch?! Že by on sám zemřel a proto se teď jeho matka objevila, aby ho tu hledala? Zmražený hrůzou stál za skříní a třásl se. Hermiono, nech ho být! ozval se někde za ní naštvaný mužský hlas. Jsou Vánoce. Měj slitování a nech ho dospat! Vánoce?! Harry slíbil, že mi pomůže s balením dárků pro děti. Hlava ženy se otočila, jako by hovořila k někomu za ní a zmizela z prostoru krbu. Řekl, že přijde v deset. Nebyl na snídani a portrét střežící jeho dveře prohlašuje, že svůj pokoj dosud neopustil. Nevidím ho v obýváku ani v ložnici. Mohl uklouznout v koupelně, Rone. Může být zraněný! Otočila se tváří zpět do místnosti a zvolala hlasitěji: Harry, jestli jsi tady, něco na sebe hoď. Jdu tě zkontrolovat. S tímto varováním vpadla hnědovlasá žena skrze plameny přímo na orientální koberec před krbem. Absolutně vyděšený Harry sledoval, jak se zvedla ze země a z dlouhého modrého hábitu, který měla na sobě, si oprášila popel. Harry? Jsi tu? zvolala ke dveřím, které se nacházely přímo vedle Harryho skříně. Pomyslel si, že to bude pravděpodobně koupelna. Ztuhl. Pokusil se přikrčit hlouběji do stínů a učinit se tak malým, jak to bude možné, ale dál už to nešlo. Jeho pohyb zřejmě upoutal její pozornost. Otočila se jeho směrem a promluvila břitce a naštvaně. Na co si to hraješ, Harry?! Příšerně jsi mě vystrašil. Myslela jsem, že Ach! Ve chvíli, kdy ho zahlédla, se její slova někam vytratila. Harry?! 18

19 A-ahoj, vykoktal a udělal jeden váhavý krok ven ze stínu. Vždyť už byl stejně odhalen. Život se strýcem a tetou ho naučil, že schovávání nevede k ničemu dobrému. Opožděný trest býval horší. Rozhněvaný výraz na tváři té ženy mu napovídal, že není o nic víc nadšena jejich setkáním, než obvykle bývala teta Petúnie, když ráno odemykala dveře jeho přístěnku. Žena udělala krok směrem k němu a Harrymu připadala obrovská. Ta strašidelná, rozrušením stažená tvář se však náhle změnila. Když na něj pohlédla, objevila se v ní čirá starost. Chvíli zůstávala nehybná a oněmělá, stejně jako on sám, ale potom klesla na kolena. Nevrhla se na něj. Hleděli si vzájemně do očí a on už se tolik nebál. Harry, jsi to ty? zeptala se tichým hlasem. Její milé hnědé oči měly v tu chvíli velikost podšálků. Už se ale nezdálo, že by se na něj zlobila. Nervózně polkl a přikývl. Ano. Můj bože. Když v jejím výrazu nenašel nic kromě obav a soucitu, vyrazil ze sebe: Jste moje matka? Cože? V její otázce zazněl naprosto zmatený tón, jako by to byla poslední věc, kterou by od něj očekávala. Teta Petúnie a strýc Vernon mi vždycky tvrdili, že mí rodiče jsou mrtví. Ale já si myslel, že mi možná lhali. Že jsem se možná ztratil, nebo mě unesli, přesně jako v pohádkách. Na tom obrázku nahoře na krbu máte na sobě svatební šaty a stojíte vedle pána, který vypadá jako já. Takže jsem si myslel Zmýlil se, to už bylo zjevné, ona se však nezdála rozzlobená. Vypadalo to spíš, že se co chvíli rozpláče. Ne, Harry, je mi to líto. Nejsem tvá matka. Potlačil první reakci. V očích ho pálilo, a tak je raději sklopil k zemi. Copak ty nevíš, kdo jsem? zeptala se jemně. Zavrtěl hlavou. Stále zíral na své studené bosé nohy a pokoušel se zamaskovat zklamání. Nebyla tím, za koho ji považoval. Když se předtím vyřítila z krbu, vystrašila ho. Jenže teď, když s ním mluvila tak laskavě, pomyslel si, že by měl takovou maminku moc rád. Jsem Hermiona, řekla zase tím laskavým hlasem. Vzhlédl. Vypadala, jako by od něj něco čekala. Příliš toho nepobral, ale slušné vychování mu nechybělo. Já jsem Harry. Já vím, usmála se. Mělo to na něj uklidňující účinek, protože ten úsměv patřil jenom jemu. Harry, tušíš, co se s tebou stalo? Jak ses sem dostal? Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Prostě jsem se tu vzbudil. Co si pamatuješ jako poslední? Hm šel jsem si lehnout do přístěnku. Alespoň myslím, řekl. Teď, když se zeptala, najednou o tom pochyboval. Když se pokoušel rozpomenout na podrobnosti uplynulé noci, zdály se velmi mlhavé. Ale jistý si nejsi. Ne. Na vteřinu vypadala tak nějak ztraceně. Potom se zeptala: Harry, kolik ti je? 19

20 Konečně otázka, na kterou mohl odpovědět. Sedm, řekl s úsměvem. Sedm, zopakovala zamyšleně. Víš, jaký máme rok? Copak vy to nevíte? zeptal se šokovaně. Dospělí přece tyhle věci vždycky vědí! No, já to vím. Jen jsem chtěla zjistit, jak jsi šikovný, vysvětlovala honem. Nebyl si jistý, jestli mu říká pravdu, ale stále na něj hleděla starostlivýma očima. Došel k závěru, že rozhodně neměla v úmyslu mu nějak ublížit. Víš tedy, jaký je rok? zeptala se pochybovačně po nekonečně dlouhém mlčení. Jasně, že vím Mám pravdu, že jo? Když se z její bezvýrazné tváře vytratila barva, naskočila mu husí kůže. Na okamžik se zdálo, že na to nic neřekne. Pak konečně promluvila. Ne, Harry. Máme rok Ale To nemůže Bylo by mi Nedokázal to spočítat z hlavy, aniž by si pomáhal prsty. Dvacet šest, informovala ho měkce Hermiona. To nemůže bejt pravda! protestoval a zmocnila se ho hrůza. C-co se stalo?! Jak jsem se sem dostal? Kde je teta Petúnie? Jak jak to, že znáte moje jméno, když jste mě sem nepřivedla? Ještě nikdy se tolik nebál. Dokonce ani tehdy, když ho Dudley strčil na oblíbenou lampu tety Petúnie a ta se rozbila. Ššššš, utěšovala ho Hermiona a potom udělala něco, co pro něj ještě nikdy nikdo neudělal. Ani když byl hodně rozrušený. Vztáhla paže a ukryla ho ve svém náručí. Držela jeho třesoucí se tělo těsně u sebe, hladila ho po zádech a pak řekla: To je v pořádku, Harry. Nevím, jak se ti to stalo, ale všechno bude dobré, slibuji. Tady jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíží. Navzdory všem otázkám, které mu divoce vířily hlavou, strach ustupoval. Z ničeho nic se cítil úplně bezpečně. Hermiona krásně hřála a její náruč byla příjemně měkká. Voněla po skořici a jablkách. Bylo tak úžasné ocitnout se v takovém objetí, které teta Petúnie vždy poskytovala jen Dudleymu. Harry nikdy nevěřil, že by ho tímto způsobem někdo mohl chtít obejmout. Odkud znáte moje jméno? zeptal se po chvíli, když vzhlédl k její utrápené tváři. To je trochu obtížné vysvětlit. Moment na něj upřeně hleděla, jako by něco zvažovala, a potom tiše řekla: To, co se ti chystám říct, bude těžko uvěřitelné. Mohu se tě nejdřív na něco zeptat? Objímala ho tak krásně, že by pro ni nejspíš udělal cokoli, oč by si řekla. Nahlas to ale nevyslovil. Raději jen přikývl, aby neřekl něco špatně a nepřiměl ji tak, aby ho pustila. Stalo se ti někdy něco zvláštního, co se nedalo nijak vysvětlit? Třeba když jsi byl naštvaný nebo rozrušený? Neznělo to jako skutečná otázka. Harrymu připadalo, jako by Hermiona už znala odpověď. Ale on neměl dovoleno o těchto věcech mluvit. Pokaždé, když to zkusil, teta Petúnie začala ječet. Strýc Vernon ho vytahal za uši a třásl jím. A potom obvykle strávil několik dní bez jídla zamčený v přístěnku. Vyprostil se z Hermionina objetí a ustoupil do bezpečné vzdálenosti. Věděl, že to bylo příliš dobré, než aby to mohla být pravda. 20