SEŠITY STŘELECKÉ REVUE Č. 76

Transkript

1 se ity :18 Stránka 85 SEŠITY STŘELECKÉ REVUE Č. 76 Dřevo, kamenobeton, prefabrikáty: Československé zesílené polní opevnění Mgr. Martin DUBÁNEK, Ing. Jan LAKOSIL Foto: VHA, Ing. Jan LAKOSIL, Kurt SCHRÖDER Jednostřílnový kamenobetonový objekt z let se zemním nakrytím. Při zamaskování střílny je prakticky neviditelný. Československé opevnění z let se v posledním desetiletí stalo velmi populární a jeho historie je téměř kompletně zmapována. Jeho poválečné osudy však byly probádány jen velmi málo. Dosud chybí zejména informace o vývoji a výstavbě nových obranných staveb, což se pokusí napravit tento sešit. S t ře l e c k á re v u e Květen

2 SEŠITY STŘELECKÉ REVUE Č. 76 Československé opevnění z let zůstalo po skončení druhé světové války silně poškozené, přesto si zachovalo určitý vojenský potenciál, který mohl být nadále využit. Reaktivace mohla být navíc provedena s relativně omezenými finančními a materiálními zdroji. To byla cesta, kterou se kromě československé armády vydala i Francie, když obnovila nejdůležitější objekty Maginotovy linie. Československo začalo s reaktivací předválečného opevnění od roku 1946, ale po změně politické situace v roce 1948 postupně obnovilo pouze objekty těžkého opevnění na jižní Moravě a u Bratislavy. Práce na obnově těžkého opevnění na severní hranici totiž vzaly rychle za své, s výjimkou přestavby některých dělostřeleckých tvrzí na sklady. Reaktivace tak byla prováděna zejména na nekompletní linii lehkého opevnění od Umíře v západních Čechách po bratislavské předmostí v Petržalce. Armáda hodlala využívat 1455 objektů vz. 37, zatímco s lehkými objekty (LO) vz. 36 se počítalo převážně v roli pozorovatelen. Do postupně opravených objektů, nyní označených jako stálé lehké opevnění (SLO), bylo počínaje rokem 1947 osazováno původní vybavení, které muselo být zčásti i nově vyráběno, ale pouze pro strategicky důležité objekty. Největší objem opravných prací byl zřejmě proveden v roce Do konce roku 1953 se podařilo vybavit základní výbavou všechny vybrané objekty SLO. Nejdůležitější objekty byly počínaje rokem 1952 zamaskovány a zastřeny. Popisované práce prováděly v rámci výcviku vojenské jednotky rozmístěné v konkrétním úseku, které dále prováděly také každoroční údržbu. PŘÍKLON K SOVĚTSKÉ KONCEPCI OPEVNĚNÍ Ačkoliv únor 1948 znamenal pro historii našeho státu symbolický mezník, z hlediska vývoje opevnění přišla změna asi až o dva roky později. Souvisela s příchodem nového ministra obrany JUDr. Alexeje Čepičky, který začal důsledně prosazovat orientaci na SSSR. V tomto období získávaly vliv rovněž pozvaní sovětští vojenští poradci. Také nesmíme přehlédnout fakt, že vzhledem k vyhodnocování poznatků z druhé světové války nastal jakýsi odklon od budoucího budování nových objektů stálého opevnění. Dne se na ministerstvu národní obrany rozhodlo o tom, že objekty stálého opevnění již v budoucnu nebudou stavěny. Toto rozhodnutí je nutné chápat ve vztahu k prvorepublikovým opevněním. Avšak stávající opevnění z let , ležící zejména na čáře Manětín - Bratislava, mělo být i nadále využito a doplněno výstavbou takových objektů opevnění, které svým pojetím spadaly do rámce zesíleného polního opevnění. Vývoj nových objektů československého polního opevnění (OPO) v 50. letech můžeme datovat do počátku prosince Podle naléhavosti měl být v jižních a západních Čechách v letech v prvním pořadí reaktivován tzv. plzeňský okruh na linii Holýšov - Umíř - Louny a na jižní Moravě úsek Slavonice - Znojmo - řeka Morava. V druhém pořadí by byl v období aktivován úsek Sušice - Želnava a řeka Morava - Bratislava včetně Petržalky a těžkého opevnění na jižní Moravě ( ). Zde se předpokládalo pouze dodání výzbroje a výstroje objektů a zesílení linie o protitankové zbraně. Ve třetím pořadí měla být počínaje rokem 1952 vystavěna linie polního či stálého opevnění v úseku Sušice - Holýšov, kde bylo LO vz. 37 zničeno. Totéž mělo následovat v letech v úseku Želnava - Český Krumlov - Slavonice, což je rovněž linie převážně zničených objektů LO. Pro rok 1953 se počítalo s vybavením objektů na západním Slovensku. Poté by se eventuálně řešila výstavba nové příčky Stříbro - Kynžvart - Sokolov ( ) a stavební úprava objektů na čáře Labe - Kadaň ( ). Po roce 1955 mělo být dokonce obnoveno opevnění Pražské čáry. Již pro rok 1952 byla plánována výroba protitankových betonových jehlanů. Tento poměrně velký projekt by si v letech vyžádal náklady ve výši 792,8 milionů korun. Z důvodu nedostatku finančních prostředků však k obnovení zničených linií výstavbou železobetonových objektů nedošlo a obrana byla v budoucnu realizována částečnou výstavbou polního a zesíleného polního opevnění. Z původního projektu se do dnešních dní zachovalo pouze několik návrhů železobetonových objektů z roku 1951, které byly již tehdy chápány jako zesílené polní opevnění. Ostatně pro nedostatečné parametry a šablonovitý návrh na jejich rozmístění nebyly již ve své době přijaty. Přesto určitým způsobem ovlivnily vývoj objektů z prefabrikátů. Návrh nebyl realizován také proto, že se na počátku 50. let přesunula obranná linie blíže k hranicím, a to v prostoru od Aše po České Velenice. Mezi objekty SLO z let se tak nově stavěné polní opevnění prakticky nenachází. KONCEPCE POLNÍHO OPEVNĚNÍ Plánované doplňování se provádělo, respektive mělo provádět zhruba čtyřmi možnými způsoby. Pomineme-li zřizování zátarasů v nejvíce ohroženém prostoru od Aše k Želnavě, patřila k prvnímu a nejrychlejšímu způsobu výstavba polního opevnění počínaje klasickými zákopy a konče dřevozemními kulometnými stanovišti a úkryty. V terénu pak byly realizovány i zděné, neboli kamenobetonové palebné kulometné objekty a pozorovatelny. Tyto práce byly prováděny mužstvem příslušných jednotek dislokovaných v pohraničí. Na počátku 50. let však byly vydány speciální předpisy pro jednotnou výstavbu a byl zaveden i typizovaný katalog dřevozemních objektů. Jinou cestou jak doplnit mezery v opevnění měla být i jednoduchá pancéřová kulometná stanoviště. Jejich vývoj probí- Návrh železobetonového dvojstřílnového kulometného objektu polního opevnění z roku Květen 2007 Střelecká revue

3 ČESKOSLOVENSKÉ ZESÍLENÉ POLNÍ OPEVNĚNÍ zastření staveb. Naprostou kuriozitu pak představuje výtka na 143 % zlomených násad nejrůznějšího nářadí. Příprava na třetí světovou válku v zákopovém systému z první světové války, stavěném pro taktiku a zbraně použité ve druhé světové válce, pak dosáhla vrcholu v roce 1954, kdy bylo v okolí Terezínské pevnosti založeno zkušební maskovací cvičiště. Zde došlo k vybudování nejrůznějších vzorových typů obranných staveb. V roce 1955 zde měly být zřízeny i cvičné cihlové a kamenné objekty vz. 37 s původními ocelolitinovými střílnami a také klamné objekty a makety SLO a OPO z železobetonových prefabrikátů pro výcvik v zastírání. Vzorový zákop vypletený ocelovým pletivem s výklenkem pro uložení soudku s pitnou vodou v roce 1954 na ženijním cvičišti v Terezíně hal přibližně do roku Postupnou evolucí ze zrušených projektů z let vznikly prototypy pancéřové záštity typu A, kulometného otočného stanoviště typu B1, později nazvaného OVKS (SKS), a pancéřové pozorovatelny jednotlivce typu PPJ. Tyto objekty se podařilo vyrobit jen v několikakusové pokusné sérii, ačkoliv z archivních materiálů vyplývá, že z počátku byly plánovány ve značných počtech. Poslední dosud známou cestou jak posílit výstavbu polního opevnění bylo zavedení objektů ze železobetonových prefabrikátů. DŘEVOZEMNÍ OBJEKTY Stavbu dřevozemních objektů můžeme chápat jako výsledek celé řady porad z roku 1950, přičemž ve větším měřítku začalo budování těchto staveb různého provedení a kvality až v roce Potřebu s jistotou vyvolala probíhající korejská válka a nepřekvapí, že budování těchto objektů vycházelo z narychlo přeložených sovětských předpisů. Ty obsahovaly i normy materiálu a časy potřebné pro jejich výstavbu. Během let bylo na západních a jihozápadních hranicích Čech vybudováno 370 km zákopů, 85 km drátěných zátarasů a více než 2000 různých obranných objektů. Jednalo se zejména o dřevozemní kulometné palebné sruby, okopy pro 12,7mm kulomet DŠKM, tarasnice a pancéřovky, protitankové kanony, 82mm a 120mm minomety, samohybné kanony, lehké úkryty a pozorovatelny různých stupňů velení. Jejich odolnost, pomineme-li přirozené snižování působením povětrnostních podmínek a chátráním, neodpovídala podmínkám použití atomových zbraní. Díky zemnímu nakrytí však tyto objekty poskytovaly přiměřenou ochranu proti polnímu dělostřelectvu do ráže 155 mm a pěchotním zbraním. Nejvíce prací bylo provedeno v roce 1952, kdy bylo investováno Kčs, z čehož Kčs připadlo na stavební materiál. Zbytek pozřely pracovní příplatky a pohonné hmoty. Až dvě třetiny prací byly soustředěny na zákopy (průměrně 1 km zákopu za Kčs). Zákopy byly budovány užší, aby se nesesunuly vlivem počasí. Přesto bylo následující rok zaznamenáno silné sesutí zákopů povětrnostními vlivy a událostí se dokonce zabývala kancelář ministra národní obrany. Kromě sesouvání zákopů se zakrátko projevilo i nedbalé provedení dřevozemních staveb, neboť velká část nebyla impregnována lepenkou a stavby se začaly za několik let rozpadat. Silná kritika se týkala i nepodařeného KAMENOBETONOVÉ OBJEKTY Snaha o budování odolnějších palebných objektů vedla na počátku 50. let k realizaci dalších typů pevnůstek. Koncepčně se při návrhu vyšlo z jednostřílnového dřevozemního objektu, kde bylo málo trvanlivé dřevo nahrazeno v různé míře směskou kamení a nekvalitního betonu či cementové malty. V archivních podkladech se můžeme setkat s označením zděný nebo kamenobetonový objekt, mezi autory se však vžil název řopok. Jednalo se o naprostou improvizaci, která se však vyskytovala od počátku používání betonu snad ve všech armádách (doloženo ve Finsku, Francii, Itálii, Japonsku, Jugoslávii, Řecku, SSSR a Velké Británii). Výstavba takto pojatých objektů byla sice velmi levná, ale na druhou stranu bojová hodnota nebyla příliš valná. Svůj vliv na budování zděných objektů v Československu měli bezesporu sovětští poradci, neboť tyto objekty se vyskytovaly v SSSR v hojné míře již před druhou světovou válkou. Výstavba zděných objektů u nás probíhala v letech a vojenské útvary si ji zajišťovaly vlastními silami. Celkový počet vybudovaných řopoků je odhadován na minimálně 220 kusů, které byly stavěny pouze v rámci armády, nikoliv Pohraniční stráže. Konstrukčně se jednalo o jednostřílnový objekt určený pro vedení bočních, kosých nebo čelních paleb. Stěny byly vyzděny z kamení spojovaného vrstvou cementové malty nebo betonu. Typizované palebné postavení pro 12,7mm velkorážový kulomet DŠKM Střelecká revue Květen

4 SEŠITY STŘELECKÉ REVUE Č. 76 Aby byl výčet zděných objektů úplný, je třeba poznamenat, že v 50. letech byly stavěny i kulometné objekty s kamenobetonovou čelní stěnou se střílnou a zbývající stěny a strop byly pouze sroubeny z dřevěné kulatiny. Podobně jako dřevozemní pevnůstky byly pravděpodobně vybaveny stolem pro kulomet a uzavíratelnými dřevěnými dveřmi. Na konci 50. let však již nevyhovovaly a nebyly nadále udržovány. Proto se do dnešních dnů dochovaly prakticky jen samotné zděné stěny se střílnami. Mapa obranného úseku 2., 18. a částečně 11. pěšího pluku 11. pěší divize v roce 1952 (červeně značené zákopy byly realizovány v roce 1952) Uvnitř objektu bylo podobně jako u předválečných objektů LO vz. 36 a vz. 37 ponecháno dřevěné bednění, které kromě pomocné funkce při zdění sloužilo jako tepelná a zvuková izolace a bylo na něj možné snadno uchytit výstroj. Strop byl tvořen prefabrikovanými železobetonovými trámci nebo méně častěji dřevěnými trámy či kulatinou. Vnitřní rozměr střelecké místnosti byl 200x200 cm při světlé výšce taktéž 200 cm. Vchod s dřevěnými svlakovými dveřmi byl vždy situován do jedné z bočních stěn. Počítalo se samozřejmě s napojením na kulatinou vydřevený zákop. Střílna obdélníkového tvaru byla zpravidla dodatečně opatřena dřevěnou nebo zděnou střílnovou nástavbou. Pro zesílení odolnosti byl objekt z čelní strany a u stěny se střílnou chráněn kamennou rovnaninou. Pod střílnou byl jednoduchý dřevěný stolek s úpravou pro polní podstavec kulometu vz. 43 Gorjunov nebo TK vz. 37. Objekt postrádal nucenou ventilaci či ochranu proti bojovým chemickým látkám (BCHL) a pozorování bylo možno provádět pouze střílnou. V druhé polovině 50. let došlo k přehodnocení odolnosti budovaných objektů vzhledem k účinkům zbraní hromadného ničení (ZHN) a bylo rozhodnuto o nutných úpravách. V letech byla drtivá většina vybudovaných objektů upravena doplněním chodbičky z prefabrikovaných železobetonových rámů, která byla opatřena protitlakovými dveřmi. Touto úpravou samozřejmě došlo k odstranění původních dřevěných dveří. Změny se nevyhnuly ani střílnovým nástavbám, dřevěné nahradily železobetonové prefabrikované rámové s možností uzavření sklopným štítem. Ve stejné době došlo u vybraných objektů i k úpravě samotné střílny. Původní obdélníkový otvor byl zrušen a do stěny byl zasekán speciální střílnový prefabrikát pro uchycení lafety UL-1. V průběhu doby došlo u některých pevnůstek k tlení a rozpadu vnitřního bednění, které bylo odstraněno a interiér byl nahozen omítkou a vybílen. Podobně občas docházelo i k prolomení stropu, pokud byl proveden ze dřevěných klád a přitížen kamenným nakrytím. OBJEKTY ZE ŽELEZOBETONOVÝCH PREFABRIKÁTŮ Snaha o urychlení výstavby a zodolnění obranných staveb vedla k prefabrikaci. To byl ostatně způsob, který se v malé míře využíval již v první světové válce. Objekty z železobetonových dílců byly používány také v meziválečném opevnění v SSSR a úkryty se v malé míře zkoušely i v čs. prvorepublikové armádě. Velkou mírou prefabrikace bylo za druhé světové války proslulé Německo, které rovněž používalo několik typů objektů z železobetonových prefabrikátů. Proto nepřekvapí, že v roce 1947 došlo ke zkouškám této metody v armádě obnoveného Československa. O výsledcích není prozatím nic známo a systematicky vedený vývoj začal až v roce Ve svém výhledovém plánu totiž Velitelství ženijního vojska (VŽV) počítalo s výstavbou 200 objektů z železobetonových dílců v roce 1953, 250 v roce 1954 a 210 v roce1955. Typově se mělo jednat především o stanoviště velitele, pozorovatelny a palebné sruby. Cílem se stalo zodolnit konstrukci polního opevnění a nahradit dřevo, respektive tesařskou práci. Z tohoto důvodu Správa terénních úprav Velitelství ženijního vojska (MNO-VŽV/STÚ) zadala Vojenskému technickému ústavu (VTÚ) vývojový úkol č Úkryty polního opevnění ze železobetonových dílců. Vzhledem k relativně širokým technickým možnostem řešení konstrukce objektů byly v rámci úkolu z počátku projekčně studovány a v praxi i vyzkoušeny čtyři základní myšlenky. V prvním případě se jednalo se o tzv. srubovou koncepci, kdy byly železobetonové prvky kladeny vodorovně jako aplikace dřevěné srubové stavby. Celkový počet typů prvků pro palebný srub, pozorovatelnu a úkryt neměl přesáhnout 21 kusů, přičemž hmotnost nejtěžšího prvku neměla být větší než 128 kg. Počítalo se s celkovou hmotností palebného srubu 8090 kg, pozorovatelny 4945 kg a úkrytu 8200 kg. Druhou myšlenkou byla tzv. sloupková konstrukce, kdy železobetonové prvky tvaru U byly kladeny svisle s vzájemnou vazbou prvků do stěny. Projektovaný palebný srub, pozorovatelna a úkryt měly sestávat z 19 prvků. Hmotnost nejtěžšího prvku nesměla překročit 144 kg a celková hmotnost palebného srubu s přístupovou chodbou byla kolem 15 tun. Dalším řešením byla tzv. kombinovaná konstrukce, která se skládala z dřevěných rámů obložených deskami z předpjatého betonu. Zdánlivou výhodou bylo předpokládané využití komerčně vyráběných betonových desek. Tato metoda šla užít pouze na zapuštěné úkrytové stavby a zkoušky odhalily její neperspektivnost. Poslední byla tzv. klenbová konstrukce z vlnitého ocelového plechu o hmotnosti max kg. Nebylo to nic nového a konstrukčně podobné stavby existovaly snad u všech armád od konce 19. století. I v tomto případě se mohlo jednat pouze o úkryty, později reprezentované typy UO-1 až UO-3. Na přelomu let přibyla ještě další řešení tzv. rámová konstrukce, která se později prosadila u stavby úkrytů UŽ-1 až UŽ-3 a UŽ-6, palebného objektu KŽ-3 s věží z tanku T34/85 a pozorovatelny PŽ-2. Posledním známým typem jsou objekty z železobetonových konstrukcí (panelů), jako byl sériově vyráběný univerzální objekt KŽ-2 a úkryty UŽ-4 a UŽ-5. V roce 1954 se rovněž zkoušel nový stavební materiál, tzv. škvárobeton, který se naprosto neosvědčil. 88 Květen 2007 Střelecká revue

5 ČESKOSLOVENSKÉ ZESÍLENÉ POLNÍ OPEVNĚNÍ Střelecký stolek pro 7,62mm TK vz. 43 Gorjunov a výdřeva kamenobetonového objektu PROCES PREFABRIKACE Systém prefabrikace spočíval v tom, že tzv. mokrý proces výstavby byl přenesen ze staveniště do výrobního podniku (Prefy) a na stavbě probíhala pouze montáž hotových dílců. V Prefě se do plechové formy nejprve vložila svařená betonářská výztuž, která se posléze zalila betonovou směsí. Na vibračních stolicích proběhlo zhutnění betonové směsi a na prvek byl vyraženo datum betonáže a kód výrobce. Po několika dnech se forma rozebrala a betonový prvek vložil do vlhkého prostředí, kde zrál. Po 28 dnech od betonáže byla požadována minimální pevnost v tlaku 400 kg/cm 2 (40 MPa), což bylo o 50 kg/cm 2 méně než u předválečného opevnění. Výrobu prefabrikovaných dílů pro opevnění se s určitostí zabývaly Prefa Hýskov a Prefa Veselí nad Lužnicí. Vyrobené díly byly expedovány vlakem do vykládacích stanic a odtud nákladními automobily na tzv. operační skládky v blízkosti budovaných objektů. Systém prefabrikace má řadu výhod, ale i negativa. Mezi nesporné výhody patří rychlá, snadná a poměrně levná výstavba. Výroba prvků v prefách zaručovala dobrou kvalitu a preciznost výroby prvku. Nevýhody lze spatřovat především v samotném systému skládané konstrukce pevnostních objektů. Podobně jako jsou nyní zdroji poruch panelových bytových domů špatně provedené styky mezi panely, i u těchto objektů představovaly rovné spáry mezi prvky slabá místa, kde hrozilo zvýšené riziko průniku střel. Tuhost volně skládané konstrukce, spojené prakticky jen v rozích jednoduchými zámky, byla výrazně nižší než u monolitického objektu. Jelikož u většiny objektů požadovalo VŽV možnost ruční montáže, hmotnostní omezení se projevilo i v maximálních rozměrech prvků. U budovaných objektů byly tedy relativně slabé stěny. I když byly spáry minimálně u zkušebních objektů zalévány asfaltem, mezi prvky snadněji pronikala vlhkost, negativně působící na uložené vybavení a betonové prvky. Odolnost objektu pak byla postavena na dodatečné kamenné rovnanině a zemním nakrytí. tloušťku 20 cm. Čelní stěna a stěna se střílnou ohrožená ostřelováním byla opatřena kamennou rovnaninou v tloušťce cm. Objekt odolal přímému zásahu granátů do ráže 57 mm, min do ráže 82 mm a výbuchu trhavého houfnicového granátu ráže 155 mm ve vzdálenosti 1,5-2,5 m od objektu. Poskytoval ochranu proti tlakové vlně působící na povrchu terénu nad objektem do 1,67 kg/cm 2 podle polohy objektu a vzhledem k místu jaderného výbuchu za předpokladu, že objekt byl vybaven železobetonovou nástavbou střílny s ocelovým ochranným štítem a vchodem zajištěným protitlakovými dveřmi. Poskytoval i ochranu proti světelnému a radioaktivnímu záření. Hlavní zbraní byl těžký kulomet umístěný v palebné výšce mm. Souprava pro stavbu objektu KŽ-1 obsahovala 18 různých druhů prefabrikátů, celkem bylo pro stavbu a zamaskování potřeba 117 prvků (počítáno pro objekt opatřený šachtovým vstupem a překrytou železobetonovou střílnovou nástavbou). Celková hmotnost objektu činila přibližně 10 t. Bojovou osádku tvořili dva muži (střelec a pomocník), jako pohotovostní úkryt sloužil pro 4 osoby, v nouzovém případě až pro 7 vojáků. Pevnůstka nebyla vybavena nucenou ventilací a při střelbě bylo nutné mít otevřené dveře. Z archivních podkladů a nálezů v terénu lze vystopovat postupný vývoj od roku 1955, kterým prošly objekty KŽ-1 v průběhu výstavby. Nejpatrnější rozdíl je v použitých střílnách. Objekty budované v letech mají tzv. velkou střílnu o vnitřních rozměrech 370x230 mm. Objekty budované v roce 1959 a později mají již malou střílnu s vnitřními rozměry 210x230 mm. Do roku 1958 se totiž počítalo s tím, že těžký kulomet vz. 37 nebo vz. 43 bude upevněn na polním podstavci postaveném na jednoduchém střeleckém stole pod střílnou. V roce 1959 již bylo jisté, že bude zavedena univerzální lafeta UL-1 a rozměry střílny mohly být zmenšeny. Jelikož objekt Zkušební pozorovatelna P/R z tzv. škvárobetonu z roku Materiál vykazoval dobré izolační vlastnosti, avšak neodolal palbě. PALEBNÉ SRUBY Jedním z prvně zavedených objektů se stal palebný objekt KŽ-1 vyvinutý v letech Byl budován z prefabrikovaných trámců a rámů zásadně jako jednostřílnový o vnitřních rozměrech 180/180 cm a světlé výšce 195 cm, která se směrem od střílny snižovala. Vstup byl situován zpravidla do jedné z bočních stěn a opatřen chodbičkou s protitlakovými dveřmi. Tloušťka stěn byla 10 cm, stěna se střílnou byla zesílena na 30 cm a stropní prefabrikáty měly Střelecká revue Květen

6 SEŠITY STŘELECKÉ REVUE Č. 76 Momentka ze stavby objektů polního opevnění. Překládka objektu KŽ-1 ve Volarech. nebyl vybaven periskopem, bylo pozorování nutné provádět střílnou přes pozorovací průzory v základní desce lafety. Lafetami byly nakonec v průběhu 60. let vybaveny prakticky všechny vybudované objekty KŽ-1 a nepotřebné stoly pro kulomety byly odstraněny. Základní deska lafety byla zhotovena z 14 mm oceli a poskytovala střelci i ochranu proti střepinám a odolala zásahům zbraní do ráže 12,7 mm. Spolu se střílnou bylo změněno i řešení střílnové nástavby. Původní dřevěná z kulatiny byla na začátku 60. let nahrazována nástavbou z železobetonových prefabrikovaných rámů s možností uzavření plechovým protitlakovým štítem. Výměna nástaveb se prováděla z důvodu přehodnocování účinku jaderných zbraní. V terénu je možno setkat se i se zděnými nástavbami. Nástavby byly v míru překryty šikmo položenými panely opatřenými vrstvou humusu nebo kamení za účelem maskování. Změnami prošlo i řešení vstupu. V počátcích se počítalo, že objekt bude uzavřen jednoduchými dřevěnými dveřmi připevněnými přímo k vstupnímu prefabrikátu, který byl za tímto účelem opatřen párem otvorů pro jejich uchycení. Později bylo rozhodnuto o budování chodbičky s protitlakovými dveřmi napojenými na vydřevený zákop. U tohoto řešení zřejmě docházelo k postupnému zasypávání dveří, a proto byl vstup u drtivé většiny objektů upraven tzv. šachtovým vstupem, kde čela šachty byla obložena železobetonovými deskami, které bylo možné odstranit při napojení na zákop. Vstup do objektu za účelem údržby byl možný shora šachtou po odkrytí krycího panelu. Palebné objekty byly určeny především pro vedení bočních a kosých paleb, v terénu však byly nalezeny i objekty s čelním působením, dokonce v některých případech i se střílnou směřovanou do vnitrozemí (týlu postupujícího nepřítele). Celkový počet vybudovaných objektů KŽ-1 není znám, ale pravděpodobně se pohybuje mezi Jisté však je, že byly stavěny jak pro potřeby armády, tak v menší míře i pro Pohraniční stráž (dále PS). DRUHÁ GENERACE PALEBNÝCH OBJEKTŮ Nejmladší sériově vyráběný kulometný objekt KŽ-2 byl vyvíjen v letech a v průběhu vývoje prošel mnoha konstrukčními změnami, které reagovaly na měnící se požadavky kladené na tento objekt. Tvarově se konstruktéři bezesporu inspi- Palebný objekt KŽ-1 rovali německou převoznou pancéřovou kopulí Panzernest, kterou Němci sériově vyráběli během druhé světové války. O její výrobě se po válce uvažovalo i v Československu, ale nakonec od ní bylo upuštěno z důvodu velké materiální náročnosti na ocelolitinu. Jako u jediného sériově vyráběného objektu bylo u KŽ-2 použito tzv. panelové konstrukce. Její nevýhodou byla velkou hmotností daná nutnost strojního osazování, avšak díky vhodnému tvarovému řešení byl vyvinut poměrně odolný objekt, který bylo možno použít pro střelbu jak z kulometu, tak 90 Květen 2007 Střelecká revue

7 ČESKOSLOVENSKÉ ZESÍLENÉ POLNÍ OPEVNĚNÍ Plán odpočinkového úkrytu UŽ-1 rámové konstrukce z pancéřovky nebo tarasnice. Objekt bylo dokonce možné zabudovat jako pozorovatelnu. Výkres zachycuje půdorysný tvar, který byl vyřešen v roce 1955, prokazatelně vyroben v několika kusech a vyzkoušen v roce 1955 v Rokytnici nad Orlicí a ve VVP Jince. Pro sériovou výrobu byl objekt poněkud tvarově zjednodušen, a to především nahrazením oblých hran rovnými. Další změnu představovalo zrušení pozorovacích průzorů v bočních stěnách. Odolnost objektu byla udávána stejná jako u KŽ-1, ale v archivních podkladech byl hodnocen jako nejodolnější palebný objekt. Sériově vyráběný objekt KŽ-2 sestával ze čtyř dílů základový panel, dolní část, horní část se střílnou a střílnová nástavba. V týlu byla samozřejmě budována i přístupová chodbička z KŽ rámů, opatřená protitlakovými dveřmi. Samozřejmostí byl i kamenný zához, kterým byl objekt opatřen. Střílnu bylo možno uzavřít ocelovým štítem. Podle dostupných podkladů byly tyto objekty budovány v roce 1959, a to pouze v prostoru Aš Nýrsko. Jejich celkový počet není zatím znám, pravděpodobně nepřesáhl 200 kusů. POZOROVATELNY Nejstarší typ pozorovatelny 27-S byl vyvinut v letech Šlo o první sériově vyráběný prefabrikovaný objekt polního opevnění. Pozorovatelna měla vnitřní rozměry 180x180 cm a světlou výškou 200 cm. Průzor byl vytvořen v jednom ze stěnových trámců. Pro usnadnění montáže byl dveřní prefabrikát rozdělen ještě na dva kusy a opatřen závěsy pro jednoduchá dřevěná dvířka, kterými byl objekt původně uzavřen. Výstavba totiž probíhala od roku 1954; v letech pak byly po přehodnocení odolnosti vybudovaných objektů doplněny o vstupní chodbičky z KŽ rámů a případně i o prefabrikované střílnové nástavby. Vybavení tvořila pouze loketní opěrka a ženijní nářadí. V objektu se mohly ukrýt 3 osoby, v nouzi i více. Odolnost objektu nebyla pravděpodobně valná a lze odhadovat, že odpovídala parametrům novějších pozorovatelen, pro které máme údaje ověřené z katalogu objektů polního opevnění. Vzhledem k rané době budování byly objekty tohoto typu budovány ve vnitrozemí, na Šumavě dokonce až za linií předválečného SLO, které v poválečném systému obranných linií zpravidla tvořilo pásmo posledního vzdoru. Pouhým vylepšením objektu 27-S dostala ČSLA pozorovatelnu PŽ-1, která se stala nejvíce používaným pozorovacím objektem v liniích OPO. Konstrukčně se odlišoval jiným prefabrikátem s průzorem. Rozdílná byla i šířka objektu, činící 120 cm. Byl zde rovněž použit odolnější stropní prvek zvaný kobylí hlava, převzatý od palebného srubu KŽ-1. Vchod byl umístěn na levé nebo pravé straně a patřila k němu chodbička s protitlakovými dveřmi. Střílna byla opatřena dřevěnou nástavbou; později byla nahrazena prefabrikátem se sklápěcím štítem. Velký důraz byl vždy kladen na maskování objektu. Nepočítalo se s přímým postřelováním, proto měla čelní stěna tloušťku pouze 10 cm bez ochranného kamenného záhozu. Objekt odolával zásahu granátu ráže 155 mm ve vzdálenosti 5 m, respektive dosahoval odolnosti objektu KŽ-1. Pozorovatelna sloužila pro ukrytí max. 3 osob. Trvale bylo v objektu uloženo pouze pohotovostní nářadí, dveře a loketní opěra pro pozorování dalekohledem. Pozorovatelny PŽ-1 byly budovány v letech v celé linii opevnění na čáře Nové Hrady Aš. Přesný počet všech vybudovaných objektů není znám, ale jednalo se přibližně o 150 pozorovatelen stavěných pro potřeby armády i PS. Umísťovány byly na přivrácených svazích k předpokládaným útočným směrům nepřítele, v případě objektů PS i s výhledem na nástupové prostory v Bavorsku a Rakousku. Objekty byly zpravidla začleněny do týlu obranných linií, na příhodných místech dále od hranic se často stavěla i větší uskupení pozorovatelen určená pro vyšší stupně velení. Nedaleko pozorovatelen na odvráceném svahu či vrcholech kopců byly často budovány železobetonové úkryty ÚŽ-1 nebo ÚŽ-2. DRUHÁ GENERACE POZOROVATELEN Pozorovatelna PŽ-2, vyvinutá v letech , byla nejmenším a nejjednodušším objektem budovaným v systému OPO. Jednalo se o reakci na přehodnocení významu univerzálního objektu KŽ-2, který se v případě použití v roli pozorovatelny jevil jako velice drahý. Novou pozorovatelnu PŽ-2 naproti tomu Pozorovatelna PŽ-1 tvořila pouze chodbička z KŽ-rámů dvou různých světlých výšek zakončená stěnou z panelů, z nichž jeden byl opatřen pozorovacím průzorem. Nezbytnou součást tvořila samozřejmě střílnová nástavba z železobetonových prefabrikátů se sklápěcím ocelovým štítem, který byl ovládán zevnitř lankem. Vstup bylo možno uzavřít protitlakovými dveřmi. Uvnitř se mohly ukrýt nejvýše dvě osoby. Podle katalogu objektů polního opevnění měl objekt vykazovat stejnou odolnost jako typ PŽ-1, což se zdá vzhledem k jeho konstrukci dosti nepravděpodobné. Na Střelecká revue Květen

8 SEŠITY STŘELECKÉ REVUE Č. 76 využito u koncepčně podobného objektu KŽ-3 s věží z tanku T-34/85. Hlavní tíhu obrany by však nesly typizované okopy pro polní protitankové kanony ráže 57 mm vz. 42S (ZIS-2), 75 mm vz. 40N (PAK 40), 76,2 mm vz. 43S (ZIS-3) a v Československu nově vyvinuté kanony ráže 85 mm vz. 52 a 100 mm vz. 53. Detail střílnové nástavby palebného objektu KŽ-1 uzavíratelné ocelovým poklopem druhou stranu tvořil velmi malý cíl a zničit by jej mohl jen náhodný zásah. Pro umísťování platila stejná pravidla jako v případě pozorovatelny PŽ-1. V terénu se však můžeme setkat i s variantou kombinovaného objektu, který sloučil úkryt řady ÚŽ-1 (ÚŽ-2) s pozorovatelnou PŽ-2. Pozorovatelnu bylo možno libovolně napojit na vstupní chodbu do úkrytu, nikdy však nebyla zahrnuta do prostoru s kolektivní ochranou proti bojovým chemickým látkám (BCHL), resp. do větraného prostoru. Objekt byl budován v letech v celém rozsahu obranné linie OPO. Celkový počet není znám, ale jednalo se pravděpodobně o objektů. PROTITANKOVÉ OBJEKTY Jednou ze slabin předválečného lehkého opevnění byla nedostatečná protitanková obrana. Protitankové objekty se sice podařilo vyřešit, ale jejich výstavbu přerušila mnichovská konference. Prudký vývoj tankové techniky a válečné zkušenosti z dobývání obranných linií však ukázaly, že protitankové zbraně umístěné v kasematách nejrůznějších pevnostních objektů jsou relativně snadno zranitelné ve srovnání s náklady vynaloženými na vybudování takového objektu. Navíc byl odměr zbraně omezen střílnou. Daleko účinnější se ukázalo působení dobře zamaskované zbraně z volného terénu, podle aktuální bojové situace byla výhodou i možnost záměny bojových postavení. Další hojně využívanou možností se staly objekty s věžemi z vyřazených tanků. Z těchto a dalších poznatků se odvíjel vývoj československých poválečných pevnostních objektů. Postupně vzniklo několik projektů objektů s protitankovými kanony, které ovšem do roku 1955 neopustily rýsovací prkna nebo spisovny MNO. V roce 1950 došlo dokonce k promarnění první příležitosti, neboť zástupci vojenské správy nechali bezhlavě sešrotovat 40 kompletních a 20 neúplných věží tanků PzKpfw V Panther. Z katalogu objektů polního opevnění je patrné, že byly budovány snad jen pevnůstky pro polní 76,2mm kanon vz. 42 (ZIS-3). Svojí dřevozemní konstrukcí zesílenou volně loženými kameny, stropem z ocelových traverz a mohutným zemním zásypem tvořily příliš velký a málo odolný cíl. Na sklonku roku 1954 se objevila myšlenka na využití věží tanku PzKpfw IV vyzbrojených 75mm protitankovým kanonem. V únoru 1955 byl zpracován projekt železobetonového objektu, na který byla přišroubována část korby s věží tanku. Pevnůstku postavila armáda vlastními silami ve VVP Jince na střelnici Padrť a v květnu 1955 ho zde rozstřílela na padrť. Komise objekt nedoporučila, ale zároveň nevyloučila možnost použití silnějších věží. Toho bylo o několik let později PROTITANKOVÉ OBJEKTY Z ŽELEZOBETONOVÝCH DÍLCŮ Změna přišla až s rokem 1958, kdy byly vyprojektovány a následující rok vyzkoušeny protitankové objekty ze železobetonových prefabrikátů pro protitankový kanon ráže 100 mm vz. 53 a palebný objekt pro věž tanku T-34/85. Palebný objekt KŽ-3 s tankovou věží T-34/85 a čtyřčlenou osádkou byl určen k ničení tanků, bojové techniky a živé síly nepřítele. Skládal se ze tří hlavních součástí. První tvořila věž tanku T-34/85 s příslušenstvím, výzbrojí a výstrojí. Další podstatnou součástí představoval základový železobetonový panel věže se spodním (ozubeným) věncem kruhové dráhy. Poslední celek byl pohotovostní úkryt postavený rovněž z typizovaných železobetonových prefabrikátů. Hmotnost všech prefabrikátů činila přibližně 14,5 t (u prototypu cca 11,7 t). Tyto prefabrikáty bylo možno naložit na 4 třítunové automobily (např. Praga V3S) nebo na 2 osmitunové (Tatra T-111). Ve věži, se kterou se dalo otáčet ručně nebo za pomocí elektromotoru napájeného z akumulátorů, byl s tankovým kanonem vz. 44 ráže 85 mm (ZIS-S 53) spřažen tankový kulomet vz. 41/45 typu DTM ráže 7,62 mm. Palebná výška 500 mm nad terénem dovolila udělit zbraním elevaci 25 a depresi 5. Prototyp objektu KŽ-1 z roku 1954, kdy byl označen jako PS/S a později 01 Hluchý prostor kanonu a kulometu tak nepřesáhl 13 m. Pro kanon se nakládalo 51 kusů munice (původně 60) a kulomet byl dotován 16 zásobníky po 62 ranách. Ačkoliv byla věž vybavena elektrickými ventilátory, výměna vzduchu nepatřila k jejím nejsilnějším stránkám, což si vynutilo vybavení posádky izolačními přístroji IP-46, které sloužily především jako ochrana před oxidem uhelnatým vznikající při střelbě z kanonu a kulometu. Uskladněná věž se měla za pomocí jeřábového tanku nebo autojeřábů osazovat na objekt až v případě zvýšeného nebezpečí. V roce 1959 byl objekt zaveden pod názvem KŽ-3 a v květnu 1960 bylo 1. a 4. armádě přiděleno celkem 30 kusů. V terénu měly být zabudovány až v roce 1961 a výhledově se pro období počítalo s případnou další stavbou cca 200 objektů. V současnosti je doložena stavba pouze jednoho zkušebního objektu v Boleticích a 30 bojových objektů postavených v letech Květen 2007 Střelecká revue

9 ČESKOSLOVENSKÉ ZESÍLENÉ POLNÍ OPEVNĚNÍ Objekty si při své jednoduchosti zachovaly značnou palebnou sílu, otázkou však zůstává, jak by se osvědčily ve skutečném boji a zda by zbyl čas na osazení skladovaných věží. NEJPOUŽÍVANĚJŠÍ ČS. PROTITANKOVÝ OBJEKT KŽ-4 Zatímco objekt s tankovou věží KŽ-3 byl zaveden, zkoušky protitankového objektu pro kanon vz. 53 byly jako neperspektivní v roce 1959 zastaveny, neboť těžký 100mm protitankový kanon vz. 53 se musel z úkrytu do palebného postavení vytahovat vrátkem. Přesto se jeho koncepce (úkryt pro zbraň, úkryt pro obsluhu Vojskové zkoušky univerzálního objektu KŽ-2 (tehdy P/PS nebo 05) v roce 1955 a připravené palebné postavení) o několik let později uplatnila. V roce 1959 byl do výzbroje ČSLA přijat 82mm bezzákluzový kanon vz. 59 (ŠÍDLO) a podle požadavků VŽV byl pro něj řešen nový protitankový objekt. Podle zadávacích podmínek měl být v těžší variantě vytvořen z úkrytu pro zbraň a oddělených úkrytů pro munici a pro pětičlennou obsluhu. Všechny části objektu byly sestaveny ze železobetonových prefabrikátů. Zbraň měla působit z otevřeného postavení tzv. palebné pláně se zesíleným náspem pro sektorový nebo kruhový obstřel. Součástí objektu měl být ještě pozorovací okop pro dělovoda vzdálený asi 15 m od palebné pláně zbraně. Levnější varianta pak počítala pouze s úkrytem pro obsluhu a vše ostatní by bylo vyřešeno polním způsobem. Zároveň byl zadán vývoj obdobného palebného stanoviště pro družstvo tarasnic (dvě dvojčlenné obsluhy zbraní a velitel družstva). Zatím nejsou dostupné záznamy o vývoji, který však byl s určitostí sloučen do jednoho objektu. Po úspěšných vojskových zkouškách v dubnu 1962 byl dán souhlas k jeho výrobě pod názvem KŽ-4. Objekty byly budovány v letech v oblasti České Velenice Aš především pro obranu protitankových zátarasů a zesílení stávajících linií kulometných objektů, a to jak pro potřeby armádních jednotek, tak pro jednotky Pohraniční stráže. V roce 1962 bylo pravděpodobně zadáno 150 pevnůstek, ke kterým s jistotou přibylo dalších 191 v roce Na ně armáda vynaložila Kčs, což představovalo Kčs za kus. V roce 1964, kdy s největší pravděpodobností došlo k ukončení výstavby linií polních opevnění, vzniklo dalších 92 pevnůstek KŽ-4. I tak nesly KŽ-4 hlavní tíhu protitankové obrany polního opevnění. Palebný objekt KŽ-4 vytvářelo několik částí postavených již v době míru, které by při aktivaci objektu k boji doplnily další dobudované části. Klíčovým prvkem se stal pohotovostní úkryt pro obsluhu bezzákluzového kanonu nebo družstva s tarasnicemi, vytvořený z železobetonových prefabrikovaných rámů o světlosti 160 cm a uzavřený protitlakovými dveřmi. Byl určen pro ukrytí 5 osob a dvou tarasnic nebo 7 osob, v nouzovém případě pro 12 osob. Ve výklenku byl prostor pro uložení munice BzK. V případě vyzbrojení tarasnicemi bylo výklenek možné upravit jako stanoviště velitele tarasnicového družstva nebo jako střelecké stanoviště. Byla řešena i možnost oboustranného napojení na spojovací zákop. V míru byl výklenek zakryt železobetonovými deskami a zahrnut zeminou. Při udržovacích pracích sloužil i jako vstup do objektu. Úkryt neměl kolektivní ochranu proti BCHL a nebyl vybaven nucenou ventilací. V blízkosti úkrytu se již v době míru stavěl obložený okop pro střelce z tarasnice nebo ručních zbraní. Obložení bylo tvořeno na sebe volně položenými železobetonovými prefabrikáty půdorysného tvaru U, stejnými jako pro vytvoření výklenku u pohotovostního úkrytu. V míru byl okop zakryt železobetonovými deskami a zahrnut zeminou. Pro umístění bezzákluzového kanonu byl vybudován v míru předpřipravený okop, který se dokončoval až při aktivaci objektu a umístění zbraně. Spojovací zákopy se měly budovat až v případě potřeby při aktivaci objektu. Pro potřeby výcviku byl dokonce pořízen instruktážní film o způsobu použití objektu KŽ-4. Díky zapuštění objektu pod úroveň terénu a dokonalému maskování lze tyto objekty v terénu nalézt jen velmi obtížně. ÚKRYTY Na rozdíl od předválečných obranných linií se do systému OPO podařilo zabudovat velké množství úkrytů nejrůznějšího typu a určení. Jejich vývoj probíhal již od roku 1952 a je zde možné sledovat podobnou kontinuitu jako u palebných objektů. V první polovině 50. let byly budovány zděné (kamenobetonové) úkryty a železobetonové úkryty typu 25-S srubové konstrukce. Od druhé poloviny 50. let se přešlo již na tzv. rámové konstrukce, a u této koncepce se při stavbě již zůstalo. V systému OPO se můžeme setkat s objekty typu ÚŽ-1, ÚŽ-2 a ÚŽ-3, které byly budovány z KŽ-rámů a byly určeny jako pohotovostní, pracovní nebo odpočinkové. První dva jmenované typy byly stavebně shodné a lišily se pouze vybavením a určením pro odpočinkové nebo pracovní účely. Tyto úkryty byly vybaveny nucenou ventilací a byly opatřeny ochranou proti BCHL. Sborník objektů OPO z roku 1958 uvádí i panelové úkryty UŽ-4 (odpočinkový) a UŽ-5 (pracovní). Průřez objektem měl vejčitý tvar a počítalo se s filtroventilačním zařízením. Kromě toho, že se pro rok 1957 počítalo s provedením zkoušky odolnosti jaderných zbraní v SSSR, se o objektech nepodařilo vyhledat další informace. V letech vyvinulo Středisko pro vývoj technické ochrany vojsk společně s n. p. Železárny Stalingrad v Místku Plán protitankového objektu KŽ-3 v době míru bez osazené věže tanku T-34/85 druhou generaci úkrytů z vlnitého plechu. V únoru 1959 došlo k zavedení Pracovního úkrytu lehkého typu z vlnitého plechu ÚO-1 (též ve tvaru Ú-01), odpočinkového úkrytu ÚO-2 a pohotovostního úkrytu ÚO-3. Úkryty se daly v míru využívat jako garáže nebo sklady a jejich hmotnost dosahovala 3 až 9 t při ceně Kčs. V roce 1971 bylo aktivních 300 těchto úkrytů. Od roku 1962 se v systému OPO začaly budovat úkryty ÚŽ-6, které byly později ve velké míře budovány i ve vnitrozemí v systému TRHS, v místech soustředění vojsk apod. Postupně bylo vyvinuto několik variant, které se lišily přede- Střelecká revue Květen

10 SEŠITY STŘELECKÉ REVUE Č. 76 Vojskové zkoušky objektu KŽ-3 s tankovou věží vším světlou šířkou úkrytu. V systému OPO byly budovány nejčastěji úkryty typu ÚŽ-6b. Pro jejich stavbu již byla potřeba mechanizace, avšak jejich velké nakrytí a mohutnější dimenze jednotlivých rámů zajišťovala vysokou odolnost objektu. Samozřejmostí byla ventilace opatřená protitlakovým uzávěrem a protichemickými filtry a v objektech nechyběl ani záchod a nouzový výlez. Některé úkryty byly dokonce opatřeny sprchou pro odmoření. V systému OPO byly úkryty stavěny především pro potřeby armády, v menší míře ale i pro PS. Celkový počet objektů ÚŽ-6 zabudovaných do systému OPO se zatím nepodařilo zjistit, počty lze odhadnout na několik stovek kusů. Například jen v roce 1963 bylo s určitostí postaveno 48 objektů při ceně Kčs za kus. Vývoj úkrytů se pro značnou důležitost nezastavil a v 60. letech se pracovalo na úkolu PĚNA, tj. úkrytech z umělých hmot. Jsou také známé ještě samonafukovací úkryty nebo mobilní úkryty (úkol VESTA C), ale ty nebyly určeny pro OPO a navíc jejich výroba začala mimo sledované období. PŘEKÁŽKY A ZÁTARASY Nedílnou součástí moderních opevnění je systém překážek a zátarasů. I když se první návrhy poválečných zátarasů datují k roku 1946, byla i nadále používána předválečná čs. protitanková překážka rozsocháč. Ten byl jako celosvařovaný nově vyráběn, přičemž se nyní používal jako troj- až čtyřřadý zátaras. Armáda je soustřeďovala v západních Čechách, kam byly v roce v roce 1949 přemístěny i rozsocháče ze severní hranice. K zamýšlenému zdokonalení rozsocháče již nedošlo a od roku 1959 byl vyhodnocen jako neefektivní proti tankům a nadále měl být používán jen proti kolovým vozidlům. Dále s určitostí vznikly projekty protitankových příkopů, stupňů a ve vhodných oblastech se počítalo i s umělým zaplavením terénu. Nové typy překážek a zátarasů byly otestovány v letech a v letech se započalo s jejich budováním, přičemž dokončení prací bylo plánováno na období Do roku 1950 bylo v západních Čechách zřízeno 112 uzávěr a zátarasů, kde se podařilo umístit rozsocháčů. Typickým československým protitankovým zátarasem se však v období po druhé světové válce stal železobetonový jehlan. Jeho návrh byl pravděpodobně na světě již v roce 1949, ale nejstarší dosud nalezený výkres zhotovený V. odborem VTÚ nese datum Do konce roku 1951 se zkoušel i obdobně fungující železný jehlan B, který měl sice vyšší odolnost, ale vysokou pořizovací cenu. Na přelomu Výkres možné sestavy článků protitankového objektu KŽ-4 94 Květen 2007 Střelecká revue

11 ČESKOSLOVENSKÉ ZESÍLENÉ POLNÍ OPEVNĚNÍ typu FVKP, který se licenčně vyráběl až od roku VŽV se od roku 1951 pokoušelo prostřednictvím VTÚ vyvinout vlastní konstrukce odvozené od sovětských filtrů z druhé světové války. Od září 1951 do května 1953 byly zkoušeny nejrůznější sestavy ventilátorů a filtrů o výkonu 20 až 300 m 3 vzduchu za hodinu, určené jak pro vyvíjené palebné objekty, tak zejména pro úkryty. Pro palebné sruby se počítalo s měchem poháněným FVZ o výkonu 20 m 3 /h. Sestava však chránila v rozsahu ochranné masky. Proto byl další vývoj FVZ pro palebné objekty zastaven a poté se laborovalo snad jen s individuálními izolačními přístroji. Jednalo se o nezavedený filtr s tzv. ústenkou ZP-1, posádky v objektech KŽ-3 měly používat záchranné izolační přístroje IP-46. Také prototypové FVZ pro polní úkryty, sestavené z několika filtrů H-75 o výkonu 75 m 3 /h, ventilátoru na ruční pohon a prachového filtru, nebylo zavedeno, ačkoliv v podstatě splnilo zadávací podmínky. Axonometrický řez úkrytu UŽ-6b 40. a 50. let byly zkoušeny ještě další typy protitankových překážek. Na základě úspěšných zkoušek v Milovicích z prosince 1951 byl v roce 1952 vybrán betonový jehlan o výšce 110 cm, což odpovídalo rovnoramennému trojúhelníku o hraně 135 cm. Jehlan měl hmotnost 650 kg a byl instalován rovnoměrně ve 4 řadách. To prakticky vylučovalo ruční osazování. Jeho cena se pohybovala kolem Kčs. Výroba probíhala v národním podniku Západočeská Prefa v Hýskově, kde bylo od března do listopadu 1953 vyrobeno kusů. Na rok 1954 byla naplánována výroba kusů. Nejednalo se o nijak rozsáhlé práce a v období měly prioritu protipěchotní překážky. Také ty vycházely z prvorepublikových zásad. Překážka sestávala z několika řad ocelových překážkových kolíků (tzv. prasečích ocásků) propletených ostnatým drátem. Na komunikacích přehrazených uvedenými zátarasy pak byly po celé období dobudovány ještě stálá zařízení k ničení. V roce 1959 byly provedeny rozsáhlé testy jehlanů, které již přestávaly vyhovovat. Nové vyšší jehlany sice nebyly zavedeny, ale došlo k přebudování stávajících zátarasů. Především byla zrušena pravidelná čtyřřadá překážka, která byla přepracovaná na nepravidelnou, čímž vlastně vzniklo osm řad. Bezkonkurenčně nejúčinnější způsob, jak zvýšit odolnost dosavadní překážky z jehlanů, byl předsunutý příkop a násep. Násep chránil jehlany před palbou a zároveň znemožnil řidiči tanku výběr směru vhodného pro zdolání zátarasu. Jako nejvýhodnější protitanková překážka budovaná již v míru byl však vyhodnocen protitankový příkop, neboť výdaje na jeho zřízení představovaly pouze % nákladů potřebných na železobetonové jehlany. Pochopitelně veškeré zátarasy mohly být kombinovány s výbušnými zátarasy (minová pole), které zvyšovaly jejich účinnost. V první polovině 60. let byly k ochraně zátarasů zavedeny zmíněné protitankové objekty KŽ-3 a KŽ-4. Tehdy dosáhlo budování zesíleného polního opevnění a pravděpodobně i překážek a zátarasů svého vrcholu a od té doby začalo stagnovat. Většina zátarasů byla zlikvidována hned po pádu železné opony a v původní souvislé podobě se pravděpodobně nikde nedochovaly. SYSTÉM VENTILACE Vyspělost opevnění lze rovněž posoudit podle technického vybavení. K nejdůležitějším patřilo filtrační a ventilační zařízení (dále FVZ), které bylo díky zásahům sovětských poradců importováno ze SSSR. V roce 1949 byl údajně zaveden FVZ Interiér úkrytu UŽ-1 Od roku 1956 bylo pro domácí podmínky adaptováno licenční FVZ typu FVKP využívající sestavu 1-4 filtrů FP-50 o výkonu 50 m 3 vzduchu za hodinu. Výroba probíhala v letech ve ZVVZ Milevsko závod Vestec. Předpis Chem-21-1 rozlišoval tři základní varianty lišící se způsobem pohonu a výkonem. Základní model FVKP-M1 o výkonu 100 m 3 /hod měl dva filtry FP-50 a ruční ventilátor RV-49. FVKP-M1-E se odlišoval použitím elektrického ventilátoru ERV-49. Vzorový štolový úkryt z roku Obdobné vybavení by si posádka vytvořila i v objektech z prefabrikátů. Střelecká revue Květen

12 SEŠITY STŘELECKÉ REVUE Č. 76 objekty polního opevnění, LU-2 pro otočné a výsuvné stanoviště OVKS a LU-3 pro lehké opevnění. Po přejmenování byl vývoj lafet UL-1 a UL-3 sjednocen, přičemž od roku 1955 armáda fakticky rezignovala na OVKS s UL-2. Od roku 1956 armáda řešila nový kulomet K-56 (budoucí 7,62mm UK vz. 59), pro který byla do roku 1959 přepracována i univerzální lafeta UL-1, zatímco uchycení LK vz. 26 a TK vz. 37 odpadlo. V srpnu 1959 byla lafeta prohlášena za schopnou nasazení a komise dala souhlas se sériovou výrobou. V roce 1960 byla nařízena výroba 2000 lafet, z nichž 1130 mělo sloužit v SLO a 870 v objektech OPO, a tentýž rok začalo osazování. Na rok 1961 bylo plánováno dalších 1000 kusů UL-1. Zbytky protipěchotní překážky na Šumavě Zkoušky filtroventilačního zařízení 3H75 s filtry H-75 pro polní úkryty v roce Zavedené zařízení FVKP-M1 je koncepčně obdobné. FVKP-M2 měl elektrický ventilátor a výkon 150 m 3 /h. Vzduch se nasával přes speciální protitlakový uzávěr, který patřil do příslušenství, nebo nouzově přes štěrkový tlumič. Ten tvořila zakopaná betonová skruž naplněná různými frakcemi štěrku. Do příslušenství FVZ dále náležely tlakové dveře, sada potrubí a rychlospojek. V souvislosti s vývojem skládacích úkrytů z ocelového plechu ÚO-1 až ÚO-3 bylo v roce 1959 zavedeno ještě FVZ typu PFVZ-50 na ruční pohon. V roce 1970 byly používané typy vyhodnoceny jako zastaralé a v SSSR byly nahrazeny typem FVA 50/100. Proto se přikročilo k vývoji nového ventilačního zařízení (úkol FILEK) o výkonu m 3 /h. Náhrada v podobě FVZ-150 s kolektivním filtrem FMP-180 M však přišla až v roce VÝZBROJ A VNITŘNÍ ZAŘÍZENÍ Pomineme-li malé úpravy věže tanku T-34/85 pro objekt KŽ-3, nebyla v popisovaném období zavedena pro vyzbrojení objektů polního opevnění žádná speciální pevnostní zbraň. Osádky stálého lehkého opevnění a objektů zesíleného polního opevnění byly vyzbrojeny standardní pěchotní výzbrojí. Kulomety vz. 26 a vz. 37 mohly být v objektech SLO osazeny do předválečných kulometných lafet vz. 37 a vz. 38. Od roku 1951 probíhal vývoj univerzální lafety pro LK vz. 26, TK vz. 37, nově zavedený lehký kulomet vz. 52 a těžký kulomet vz. 43. Původně byla vyvíjena univerzální lafeta LU-1 pro Pokud jde o optiku, v roce 1961 byl zaveden polní opevňovací periskop PFP-5 o zorném poli 7 s pětinásobným zvětšením, dovážený z NDR. Vzhledem k volitelné výšce ( mm) a vlastnímu stojanu byl zřejmě používán v úkrytech. Za další speciální zařízení OPO můžeme považovat dřevěné oplechované dveře, které byly v 80. letech vyměňovány za trvanlivější ocelové. Pro snadnější vstup do objektu v mírové době byl ve vstupní šachtě postaven dřevěný nebo ocelový žebřík. Úkryty byly vybaveny nejjednodušším dřevěným nábytkem (postele, stolky a lavice), které byly typizovány a armáda by si je dělala svépomocí při aktivaci objektu. Pro úpravu terénu bylo v objektech uloženo pohotovostní nářadí (nejčastěji dva rýče a krumpáč). Pokud to bylo nutné, našla své místo v objektu i pila břichatka a sekera. Tank T-54 při zkouškách protitankové překážky doplněné o předsunutý val v roce Květen 2007 Střelecká revue

13 ČESKOSLOVENSKÉ ZESÍLENÉ POLNÍ OPEVNĚNÍ útočných směrech. V lesích se s těmito objekty počítá jen jako s úkryty pro živou sílu. Další uzávěra tvořená objekty KŽ-1 se nalézá asi 2 km za linií SLO a palby všech tří objektů opět směřují na strategickou zatáčku silnice. Dále v týlu jsou umístěny na vybraných místech pouze pozorovatelny a úkryty a o 10 km dále druhé obranné postavení tvořené reaktivovanými objekty SLO. Z popisu je patrné, že při započtení reaktivovaných objektů předválečného opevnění byla hloubka obrany téměř 20 km a hlavní komunikaci do vnitrozemí bránilo osm různě silných uzávěr s hustotou přibližně 5-10 objektů na kilometr. Bohužel, mapy se zákresem linií se v odtajněných archivních materiálech nenacházejí, zřejmě nesou určitý stupeň utajení. Univerzální kulometná lafeta UL-1 s kulometem vz. 59 s kratší základní deskou KONCEPCE OBRANY Při popisu poválečného opevnění je třeba nastínit i systém umísťování objektů v terénu, který se zásadně lišil od předválečného. Především bylo rezignováno na budování souvislých linií probíhajících podél celé hranice a zavrhnut byl i systém strnulých bočních paleb. Předem budovaná obrana se rovněž přesunula hlavně do příhraničního pásma a bojové objekty byly budovány v uzávěrách, a to pouze v oblastech vhodných pro vpád motorizovaných jednotek, tj. kolem komunikací a v otevřených prostorech. Jak vypadal možný systém obrany, si můžeme ukázat na příkladu řešení obrany jednoho strategického šumavského průsmyku a dalších území v týlu v případě bojové aktivace. Po vyhlášení poplachu jednotky PS zaujímají své obranné pozice v předpolí, vojáci aktivují palebné objekty KŽ-1 na svazích přivrácených k nepříteli a těch, jejichž střílny jsou namířené i na komunikace a obce v Bavorsku, aby mohli rušivou palbou ztěžovat postup a formování jednotek Bundeswehru a NATO. Po obou stranách hlavní silnice se v objektech KŽ-4 zakopávají oddíly vyzbrojené tarasnicemi nebo bezzákluzovými kanony, na vyvýšeninách nad průsmykem si zřizuje velitelské stanoviště velitel roty v úkrytu ÚŽ-1, ke kterému patří i pozorovatelna, z níž sleduje celý svůj obranný úsek. Jednotky PS měly za úkol zdržet prvotní útok, než se aktivuje hlavní obranné postavení armády. Nyní nastupují jednotky armády, které obsazují objekty na svých obranných liniích. První uzávěra sestávající z kulometných objektů je cca 800 m za postavením PS. Pevnůstky mají působit náhlými palebnými přepady z nepředvídaných míst a zdržet postup. Další uzávěra, nyní již hlavní obranné postavení (HOP), je dále ve vnitrozemí, cca 3 km od hranic. Obranu zde zajišťují dvě pásma kulometných objektů, protitankovou obranu zajišťuje několik objektů KŽ-4 s výstřelem na zákrut silnice a čtyři palebné objekty s tankovou věží, které pokrývají palbou zbytek volného prostoru vhodného pro tankový útok. Na výrazných kótách s výhledem na HOP je umístěno několik pozorovatelen a větší množství úkrytů pro potřeby velení. O půl kilometru dále za HOP uzavírá horské údolí protitanková překážka z pěti řad jehlanů, kterou postřeluje v celé délce kulometný objekt KŽ-1. Další obranu zátarasu zajišťují děla a tanky zakopané v připravených okopech. O kilometr dále se nachází skupina kulometných pevnůstek, jejichž střílny jsou soustředěny především na silnice směřující do vnitrozemí a na louky vhodné k postupu do vnitrozemí, kde se již nepřítel může rozvinout. O pár set metrů dále následuje dvousledová obranná linie tvořená předválečnými objekty SLO s protiatomovými úpravami, vybavenými jen na hlavních ZHODNOCENÍ ČS. OBJEKTŮ POLNÍHO OPEVNĚNÍ Jak je z tohoto článku patrné, nebyla budování opevnění v poválečných letech věnována taková pozornost jako v letech Svůj vliv na to měla především změna taktiky vedení boje, prudký vývoj techniky a objev jaderných zbraní. Přesto se podařilo při vynaložení relativně malých finančních prostředků během 12 let připravit poměrně hodnotnou obrannou linii, tvořenou několika pásmy bojových objektů a úkrytů se značnou hloubkou obrany. Podstatné je, že se podařilo oprostit od kritizovaných strnulých paleb, které byly typické pro předválečné opevnění a později se ukázaly i jako nevhodné. Je zajímavé, že se podařilo zcela utajit rozsah budování obranných objektů, neboť v roce 1988 zpravodajská služba SRN evidovala podle služebního předpisu německé Grenzwacht pouze 85 kulometných objektů podél hranic od Aše až k Novému Údolí na Šumavě. K bojovému využití objektů naštěstí nedošlo, a tak se o jejich hodnotě můžeme jen dohadovat. Jisté je, že by likvidace důmyslně zakrytých ohnisek odporu byla pro útočníka nepříjemnou záležitostí a zpomalila by jeho postup do vnitrozemí za předpokladu, že by byla hájena dostatečným počtem vojáků. Objekt KŽ-1 s lafetou UL-1 se širokou deskou používanou pro starší objekty budované do roku 1958 Objekty polní obrany již ztratily význam a většina z nich byla pro AČR shledána jako nepotřebná. Některé byly v 90. letech zlikvidovány, ale i tak lze v našem západním pohraničí najít minimálně dvě tisícovky nejrůznějších objektů. A tak až budete třeba čekat ve frontě na odbavení na hraničním přechodu, vězte, že na vás stále míří několik střílen důmyslně zamaskovaných palebných objektů Střelecká revue Květen