Antologie Stranou evropští básníci naživo 2011

Transkript

1 Antologie Stranou evropští básníci naživo 2011 Obsah: Úvod...2 Kateřina Bolechová (CZ)...3 Nataša Burger (SLO/CZ)...7 Erika Crosara (IT)...11 Yvetta Ellerová (CZ)...15 Renzo Furlano (IT)...17 Irena & Vojtěch Havlovi (CZ)...21 Markéta Hejná (CZ)...23 Stanka Hrastelj (SLO)...29 Petr Hruška...33 Jaroslav Hutka (CZ)...39 Genowefa Jakubowska-Fijalkowska (PL)...43 Alenka Jenstrle-Doležal (SLO/CZ)...51 Hana Kniežová (SK/CZ)...57 Ryszard Krynicki (PL)...63 Malgorzata Lebda (PL)...71 Michael Lorenc (CZ)...75 Andraž Polič (SLO/CZ)...81 Monika Šatavová (CZ)...87 Petr Štengl (CZ)...93 Tomáš Weiss (CZ) Při příležitosti 4. ročníku festivalu Stranou evropští básníci naživo vydalo občanské sdružení Stranou, červen 2011.

2 2

3 Kateřina Bolechová Kateřina Bolechová (1966) se narodila v Českých Budějovicích. Během 90. let se zúčastnila mnoha literárních soutěží, v roce 1994 získala jednu z hlavních cen literární soutěže Hořovice Václava Hraběte (kategorie próza). V roce 2007 jí vyšla v edici Stůl sbírka Rozsvícenou baterkou do pusy jako neprodejná příloha časopisu Psí víno, v téže edici pak v roce 2009 sbírka Antilopa v moři k majáku daleko má. Od roku 2000 se také věnuje tvorbě koláží. 3

4 ANDĚL Na náměstí, vždycky před Vánoci, lítá anděl. Letí z věže po laně. Taky se stalo, že se zaseknul uprostřed. Kroutil se jak slanina na rozpálený pánvi. Od andělů lidé čekají zázraky. Co ale čekat od zaseknutýho anděla? O POHŘBU 4 Příbuzní leda tak po infúzi Kdepak se sejdeme? Je pozdní zima den předposlední některá ústa mumlají Otče náš Krademe kytky z vlastního hrobu Medvěd se až k zemi pokloní čí hřbet se přitom ohne? Ivane doba je tvá NEJSME OBYČEJNÍ Muž v obleku bílých polobotkách a kostkovanou nákupní taškou U křižovatky billboard Nejsme obyčejní Metronom semaforu jen klavír tu chybí MIMO DĚJ Žabky na nohou mlaskají jako kdysi V zahradě otec ve starých plavkách Stejné místo a přece jinde

5 KONEC SEZONY PLESŮ Vstoupili jsme do pradleny těla v neckách jak Elida v krabici po babičce s jistotou kapra na pánev osádrovaný konferenciér v mlze předsálí těstoviny od Zátky pro vítěze 5 ARCHITEKT FANTA DÁVNO JE MRTEV Na jehlách kozačky pod kolena jak kozí nohy v čerstvém asfaltu Je slyšet prázdno nádražní haly a kdyby dál po kolejích tam Fantova "drogová" kavárna a všechny ty příběhy pod secesní kopulí architekt Fanta ze své jistoty tiše přehlíží * * * A kdyby pod tramvaj úleva v hrůze ne my ne já ne naše ne moje to něčí krev cizí A přece teče * * * Matko má jenž sedíš tu v županu kytkovaném s touhou co byla visutou hrazdou veletoč utržený do zasutých zahrad s křečemi v nohou hledáš vůni dávno spadaných jablek

6 * * * Až uvidíš na rukou svých přátel pigmentové skvrny a výtah se sousedem aby řeč nestála řeč o počasí zima tuhá jako ti Broučci Ne Ještě si pamatuješ rozpaky nad první menstruační krví a světla nad soutokem co zadírají se do sítnic Přemysl Otakar II. byl důmyslný Jako ti Broučci Ne Tohle je začátek 6 JINAKOSTI Růženec albín na zpětném zrcátku a někde jeskyně po ohni paměť za nárazem blanitých křídel Netopýr bílý všechno je jinak ŘEKA Nad jezem ženy pasou obstarožní kozy tachykardie a záda opřená o kamenný břeh Žiju ještě?

7 Nataša Burger Slovinská herečka Nataša Burger se narodila 20. ledna 1968 v Lublani. Studovala na Filozofické fakultě slovinštinu a francouzštinu. V roce 1990 přijela do Prahy, studovala čtyři roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde byl jejím učitelem Jaroslav Dušek. Pak se dva roky věnovala na DAMU autorskému divadlu na katedře herectví u profesora Vyskočila. Hrála např. ve slovinských filmech Volnoběh (V leru, režie Janez Burger, 1999), Sladké sny (Sladke sanje, režie Sašo Podgorsek, 2001) nebo Ruševine (2004, cena Vesna za nejlepší herecký výkon) režiséra Janeza Burgera. Český divák se s ní seznámil díky filmům Jana Hřebejka Horempádem a Medvídek. Objevuje se i na české divadelní scéně. Píše divadelní hry. V současné době žije v Praze. 7

8 OLGA: Zamilovala jsem se do námořníka...bydlí vedle mě...milujeme se tajně...má svou loď a touží, aby s ní vyplul z přístavu do oceánu...představ si, do oceánu...to mě zaujalo...no, nicméně, pořád je ještě v přístavu...a řeknu ti proč...totiž...vždycky to proběhne takhle...námořník je v přístavu...připraven...a...přijde chvíle...a on se odrazí...začne plout...počasí je krásné, nebe se třpytí, je křišťálově čisté, modré, slunce svítí, vane tenounký vítr, je tam moudrý racek, bílé mraky, voda...krása...břeh už není vidět...a najednou loď podivně zavrže...co to je?...co se děje?...ptá se námořník...opustí kormidlo...běží do podpalubí a do patra...hledá, kde je chyba...někde chyba evidentně je, jinak by lod nevypouštěla tak divné zvuky...na stole před sebou rozhrne mapu, na které je podrobně nakreslena konstrukce lodi...a zkoumá...a přemýšlí...co by to asi mohlo být?...co nevím?...a loď si mezitím pluje po svém...narazí na útes a úplně se rozláme...co to je!...zakřičí námořník...běží na palubu...a vidí ztroskotanou loď...chytne se za hlavu...a pláče...pláče...s velkým úsilím přitáhne loď do přístavu...zamkne se do pokoje a přemýšlí, co se mu to stalo, na co zapomněl...co nevěděl...snad není dobře udělaná ta jeho loď nebo co...tak ji upraví...celý šťastný sedí na své lodi a zase touží, aby vyplul, čeká na správné počasí...krásné počasí zase přijde a on vypluje...sotva opustí břeh, zase se ozve podivné vrzání, zase běží do podpalubí, zase přehlédne stejný útes a zase...zase...a námořník je zase v přístavu...celý zdrcený...bezmocný...zoufalý...a oceán nikde... 8 Zamyslela jsem se...proč se nedívá radši do nebe, na mraky, na racka, do vody...no a co, že loď vrže...no a co...co, když vrže proto, že se tak těší, že už do sebe nasává vůně oceánu a dělá jí to nesmírně dobře...proto vrže...proto bzučí...krásná loď...možná je to její smích...její štěstí, že ji čeká neznámá cesta...a tak se těší na námořníka za kormidlem...těší se na to, že se spolu vydají na oceán...no a co on!...a jeho mozek, který všude vidí jen chybu...pořád se musí v něčem hrabat...a snaží se něco opravovat, co vůbec není zapotřebí...a on to vše schvaluje...a opustí kormidlo...své srdce...zapomene na něj!... loď pak pluje sama dál a jak se má samotná vyhnout útesům...no, ale pak už nejde o nějaké divné vrzání, ale o opravdovou ránu...která ji rozbije úplně..teď ji musí opravdu opravovat a jak ji to bolí.. jakou ránu utrpěla!...to je mu asi jedno...vždyť loď je jenom prostředek, že jo...je to věc...která slouží...a slouží někdo jí?...proč nemá rád svou loď... proč jí nedůvěřuje...proč všechno ničí...proč chce vědět to, co se nedá vědět...to, čemu se jen věří a to je celé...proč...proč...vždyť být námořníkem, to je vše co by ho mělo zajímat... plout...vždyť ta loď vůbec není jeho...je mu propůjčena...dána...takže má loď...krásné počasí...kormidlo a to stačí...pluj...pluj... No, to je celé...ještě je pořád v přístavu...ale vypluje...určitě jo...možná že mě vezme s sebou...jen abych ho neotrávila svými otázkami...myslíš, že to je možné? Ono: Je tady Nadja...Nadjo...pojď dál...copak?...jsi celá nejistá...co je?

9 NADJA: Já už se mu nelíbím, nejsem dost přitažlivá...nejsem dost hezká pro něj, myslím, že už mě má dost...co, když mě opustí?...já bez něj nemůžu žít... jsem na něm závislá...já to vím...pořád myslím jen a jen na něj...je tak krásný...tak krásný...a proč by tak krásný muž chtěl být se mnou...on sice tvrdí, že jsem taky krásná, úžasná...že mě miluje, ale já mu nevěřím... Dnes v noci jsem zase nespala...nemohla jsem vůbec usnout...řeknu ti, co se stalo...leželi jsme v posteli...večer...a četli jsme si knížky...najednou na mě dolehl ospalý vzduch...a přála jsem si, abychom se probudili...nechtěla jsem usnout...a řekla jsem mu: Když řeknu, že tě miluju, je to jako bych řekla, že miluji sebe...já už jsem totiž ty a ty jsi já...nebo takhle...ty jsi vlastně mým stínem. To znamená, že jsi to, co já mám v sobě skryté, co o sobě jen tuším, a bojím se toto skryté žít...jsi takové mé tajemství...tma, mí démoni...a taky velká radost, obrovské nadšení ze života...a když žijeme spolu, neustále připomínáš mé tajemné bytí...je to krásné!...co tomu říkáš? 9 Otočila jsem se k němu a byl ješte ospalejší než předtím...miláčku, co tomu říkáš?...tak jsem toužila, aby k tomu něco dodal, zaujal stanovisko, svůj postoj a on řekl svým pomalým, ospalým hlasem: Milá moje...je to krásné...není k tomu co dodat...jsem unavený, rád bych spal... Spal!...vykřikla jsem rozhořčeně...jak můžeš spát po tom, co jsem ti řekla...teď nesmíš spát...tak upřímně jsem se ti vyznala...musíš k tomu něco říct, nebo mě aspoň obejmout...cokoliv, jenom nespat... Milá moje...přeháníš...všechno je v pořádku...jsi úžasná...krásná...všechno jsi řekla úplně přesně...nevím, opravdu nevím, co bych k tomu ještě řekl...líbí se mi to...a teď prosím...prosím...chci spát... Tak dobře...řekla jsem..hluboce, ale hluboce mě to zabolelo...ale dobře...já to dokážu...tak nic...zhasla jsem světlo...otočila jsem se od něj pryč...snažil se mě obejmout, vůbec jsem nereagovala...pokoušela jsem se usnout...vůbec to nešlo...zmocnil se mě takový smutek...takový smutek...vždyť jsem mu to všechno neříkala jen kvůli tomu, abych se vyznala, jen jsem si přála ho zahřát, oživit...jde mi tak strašně na nervy, když je ospalý...jeho ospalost je pro mě něco tak strašného...tak strašného...ale všechno bylo nakonec jinak...já jsem ožila a on byl ještě ospalejší...tma na mě začala působit...přiskočili mí démoni... jsi strašná...únavná...hrozná...a tak nudná...už nejsi létající, šťastný motýl...ne...prosím ne...nechte mě být...před chvílí jsem cítila, že jsem létající, šťastný motýl...chtěla jsem, aby se z toho radoval...je to pryč...jsi noční můra...všechno, co tebe pozvedává, jeho uspává...je to tak...už pro něj nejsi žádnou inspirací... je z tebe úplně vyčerpaný...jsi pro něj tyran a on je tvoje oběť...nemá žádnou sílu, aby zdrhnul, ačkoliv si to velmi přeje...a teď vedle tebe pomalu chátrá...umírá...ne!...neříkejte to!...já to nechci...všechno...všechno bych mu dala...i svůj život...jen aby se proboudil...ale on radši spí...já se zabiju...takové hluboké nedorozumění...

10 Už jsem to nevydržela...vstala jsem...oblékla se a utíkala ven...nadechla jsem se nočního vzduchu...a tramvají odjela do města...ve dvě v noci...krásně jsem se procházela po Karlově mostě a Hradčanech...skoro nikdo tam nebyl...dlouho...dlouho jsem chodila...asi dvě hodiny...a pak jsem zase jela tramvají domů...v tramvaji byli policajti a revizoři...ukázala jsem svoji legitku...ostatní ale lístek neměli...jak by ho ve čtyři ráno vůbec mohli mít...je to nelidské...a poslouchala jsem výmluvy, hádky, řev, výhrůžky cestujících...a to mě uklidnilo...bylo to jako sen...vše mi přišlo nesmírně komické...a vrchol komiky bylo, že jsem si připadala já jako ten policajt a revizor...který chce od toho druhého ten lístek, důkaz...jinak nemá co dělat v té tramvaji.. je na úplně špatném místě...ale má-li lístek, je všechno v pořádku...chtělo se mi opravdu smát...šla jsem do postele a usnula...ráno jsem se probudila docela dobře naladěná...jenže...zase ke mně přiskočil démon:...vůbec si nevšiml, že jsi v noci bloudila po městě...vůbec sis nevšimul, že jsem v noci bloudila po městě...jsem mu řekla...máš mě rád?...číhala jsem na jeho odpověď...a pak to přišlo...jeho mám tě rád zaznělo jako pouhá formalita, která mu pro tuto chvíli zabezpečí žádaný klid...nevěřím, nevěřím ti...a začala jsem plakat...teď mě měl opravdu dost a odešel...není divu Co to je?...to není žádná láska...asi se rozejdeme...zabije mě to...ale jiná cesta už není...je to k nevydržení...vůbec nenacházím cestu k jeho nitru...neumím žít sama se sebou vedle něj...ale...já ho miluju... Ono: Někdo ťuká, dveře jsou otevřené...to jsi ty...anno...vítej...copak je nového?

11 Erika Crosara Erika Crosara se narodila roku 1977 v italské Vicenze. Žila ve městě Caldogno a v Benátkách, kde vystudovala fakultu Ochrany kulturního dědictví. V současné době žije v Galleriano di Letizza v kraji Udine, kde také pracuje. Její básně byly publikovány v několika italských antologiích (Dall Adige all Isonzo. Poeti a Nord-Est, Fara Editore, 2008; Notturni di_versi. Crisi, Nuova Dimensione, 2010; Salvezza e impegno, Fara Editore, 2010), v italských časopisech a literárních blozích. V roce 2010 vyšla v nakladatelství Anterem Edizioni její básnická prvotina Ius, která získala téhož roku cenu Lorenza Montana. 11

12 * počítal po dvou během prvních hodin, počítal po třech, počítal, ale brzy znovu pocítil lítost když neudržel dobré číslo, kéž by ho dokázal vybrat. zatímco stupeň bělosti, kůže zasněžené a ponechané odejít, říkal, že řád důstojnosti rozkvetl, že už vezme celý dům anebo milé pokoje, ve starší ze starých, celé spodní patro. 12 * když jí položil semeno kouzla zvětšil oči, podél první poloviny obracel dech. když zapálil ohňostroje kolem ní, jakoby zežloutlé nemocí, předem určené a také obrovitější než obvykle. nakonec mluvili o desce rozlomené na čtyři části, o vonné nevěstě, o zralých houfech zapletených do chomáčů * daniele s. možná se zvětšovala překážka nebo možná taková byla. přepadené drápy a trička nezakrývala dost. otázka vláken není způsob jak být vyslovena? byla tu pro každý láskyplný dům starost. (zůstali jsme bez dárků: les a bílé stuhy aniž by bylo vidět dovnitř na dno. stud navždy zmenšený na lilii, na pozdrav se skokem). (momi b.) všechny olistěné hlavice a kadeřavý roh plátna, seříznutý dole. tihle místní, byli varováni, řeknou nejlepší tvář města, řeknou zítra, možná, já. budou odcházet jistí, my jsme viděli mačkat pouze tlačítka jemnosti. starý pán posílá zdvořilé pozdravy.

13 (dvacátého šestého června dva tisíce sedm) 1 tak vzácný tanec ratolestí, vymrštění větví mezi mlhami složenými a teď vítr, který ti přináší neurčitý, letní; další bojkot, vysoký, z pokojů. zacvrčel a zoufalý pád každé slabiky, její vyklopení jen v představách: oblek z pusinek svěšený v den odjezdu, potom nad úsvitem slovo «konec». 13 * na křižovatce kasáren, maličký «hovnajs!» objevil se na zápěstí: je to polský suvenýr mezi bílými konfetami, jemné provedení, s kadeřemi, mirko. (bělostné dámičky) alessandru z. vrátil se zpátky ze studenější země, ze základů jiných rozloh až k nabíleným domům, potom k blízkým vesnicím. se světlem se daly ještě pozorovat různé rozdíly místních rysů, pozorovat vrásy úst, konečnou cestu vitrín k studu nebo půvabnou nákazu, žalostných doprovodů, tudu. tady dole je lásky málo. vezmi si je. uspořádej své pomeranče po stanovený čas. (bílé, kameny) zjevností obrazu ukazoval přesnou vůli vklíněných (nejenom proto se jí líbil). klidný vrchol mířící do vzduchu a stropy stále nižší, růže také stálejší růže končívají ve sklepě. ve všem stejný vztek a nezničit to protože ti to skočí na záda, žije. * 1 datum, kdy zemřel spisovatel Luigi Meneghello, slavný rodák z provincie Vicenza

14 jako chatrče zkřížené venkovem viděné čtyřma čelníma očima protože my podnikáme výlet jsme výletníci kteří se přihodili mocné planetě. byly tam cihly, čtvercové kameny, keře. artušovi třešeň má hlad je vidět ze všech stran a ty bys musel spadnout, když se budeš dál dívat potká tě neštěstí, přijde jako harmonický výčet. nebe má obláčky a mrtvé hermy. 14 (ach trubky!) avšak závěsy velikonoční rušily mnohem déle než do jedenácti večer. eroze dorazila ke dveřím s důsledky a minimálním voláním: díry které byly teplé nebyly pro obřady a procítěně zpívaly. nejít žádným směrem, neospravedlnit svátky, nebyly v ničem božím hněvem. ukazovaly jenom rozladění, vzácnou přeměnu očí které se násobí: takže se jeví zamyšlené, uplynulé. z italštiny přeložila Lenka Daňhelová, jazyková redakce Laura Angeloni

15 Yvetta Ellerová Yvetta Ellerová je zpěvačka a skladatelka ostravského hudebního seskupení Norská trojka. Norská trojka vznikla v roce Impulsem pro společné zpívání bylo koncertním turné Pěveckého sdružení Slezská Ostrava v Norsku. Odtud si tedy přivezli nápad, který pak v Česku realizují dodnes. Zakladatelkou Norské trojky je Yvetta Ellerová, která zpívá občasně i sama a doprovází se na stařičký metalofon. Ellerová studovala hudbu na Střední škole pedagogické, Univerzitě Palackého v Olomouci a zpěv na Lidové konzervatoři v Ostravě; nyní pracuje jako ředitelka Alternativní mateřské školy v Ostravě se zaměřením zaměřené na waldorfskou pedagogiku a umělecké činnosti. Zhudebnila většinu textů repertoáru Norské Trojky a na všech se podílela úpravami. Norská trojka zhudebňuje a zpívá básně Petra Hrušky, Marka Pražáka, Jaroslava Žily, Zbyňka Hejdy, Karla Šiktance, eskymáckou poezii v překladu Ladislava Nováka a jiné. 15

16 16

17 Renzo Furlano Narodil se v roce 1957 v italském S. Daniele del Friuli (oblast Udine), básník a organizátor kulturních aktivit, vydal patnáct publikací v nakladatelství Edizioni Culturaglobale, zorganizoval 27 národních a mezinárodních výstav, vedl osm ročníků mezinárodní literární ceny Vileg novella dal Judri, mezinárodní soutěž Filari in versi, Festival Itinerante Internazionali di Poesia Acque di acqua, čtyři ročníky festivalu Festival del libro e dell informazione Cormònslibri, a dalších přibližně dvě stovky autorských čtení, hudebních představení, divadla a tance atd. Jeho básně byly oceněny na mnoha mezinárodních soutěžích a publikovány v různých antologiích. Byly publikovány v italských, rakouských a slovinských časopisech, největší výbor pak vyšel v makedonském literárním časopise AKT. 17

18 Hledám se mezi zrnky písku Ty jež soudíš neptej se mě kdo jsem kam moje nejisté kroky vedou. Zeptej se mě co bych chtěl když písek drsně protéká pod mýma nohama. Racek si hraje se mnou a s povětřím v tichu hlubokého hřmotu větru a moře. 18 Nebe, jež se odívá svátečně v noci svatého Lorenza do elegantního srpnového indiga. Zářivé hvězdy padají pro každou slzu jež smáčí košili. Mezi zrnky vlhkého písku ztratí se pohled v marném pátrání po kometě. Nekonečno Já bych jen chtěl v tenké noci provoněné svěžestí mluvit o nekonečnu a ukazovat přitom v indigu pozadí hvězd. Poslední píseň Někdy / mám slitování / sám se sebou zatímco vítr mi přináší po nebi Píseň hromů (američtí indiáni Ojibway Chippewa) Dříve nebo později se to stane a moje cesta se zastaví

19 když umřu jen doufám že toho dne nebude slunečno když umřu neoblešu se svátečně toho dne odejdu takhle v klidu 19 když umřu němé zvony budou poslouchat píseň ptáků na jaře když umřu bude plakat země která mě přijme nebo budu plakat já? země. země potřísněná krví a rozdupaná záští v ní nechci shnít když umřu jako svobodní indiáni před amerikou na strom vyzvedněte mé tělo když umřu ohřívaný sluncem, osvětlený měsícem voda mě bude laskat ve svém volném letu když umřu uslyším šustění měsíčního hedvábí které v kousku stínu projde za mrakem když umřu poslední noty flétny rozvlní ve větru jež křičí Tady budu já

20 Prokletý básník Chuť myšlenky starodávná modř nekonečného moře v písku otisk voní láskou hladí mě myšlenka básníka 20 prokletého, jenž se opije svými myšlenkami píše slova lásky jež se stydí vyslovit ze strachu že ho odhalí staví sny z písku jež ujíždí nic neznamená let papírového draka pokračuje v psaní o klesání a stoupání sní v pokoji sám, se vzduchem a slovy tančí v prázdnu těsném polibek opuštění z italštiny přeložila Lenka Daňhelová, jazyková redakce Laura Angeloni

21 Irena & Vojtěch Havlovi Irena Havlová (narozena , Rychnov nad Kněžnou) vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1984) a již při škole se začala věnovat hudbě. Vojtěch Havel (narozen , Praha) vystudoval Státní konzervatoř v Praze obory violoncello a klavír (1984). Hudbě se věnoval i nadále se svou manželkou Irenou Havlovou a forma jejich spolupráce byla natolik těsná a harmonická, že se nadále dá hovořit již pouze manželech Havlových jako o jednolitém uměleckém subjektu. Počátek jejich vzájemné spolupráce se píše od pol. 80. let, kdy vznikla experimentální formace Capella Antiqua e Moderna. Sdružení velmi jistě provádělo díla evropské klasické hudby od renesance až po současnost a Havlovi zde s úspěchem rozvíjeli svoje nevšední pojetí tradičních i novodobých skladebných technik a interpretačních postupů. Svou originalitou formace zaujala široké publikum posluchačů a manželé Havlovi se také velmi dobře zapsali u kritiky. První období jejich tvorby ukončuje rok 1990, kdy intenzivně spolupracovali s písničkářem Oldřichem Janotou (nahrávka Chlumec Live) a započala nová etapa jejich samostatného uměleckého zrání. 21

22 22

23 Markéta Hejná Básnířka, prozaička, esejistka, narozena v Moravské Třebové. Vystudovala FFUK (teorie kultury - kulturologie, ). Pracovala v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, v zahradnictví, v letech Charty 77 jako uklizečka na AVU. Od roku 1983 pracovala jako sekretářka a tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v naklatelství Albatros, v letech jako jeho redaktorka. Od roku 1991 do 1997 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Zvon, od roku 1997 spolupracuje jako externí redaktorka s Nakladatelstvím Franze Kafky (Centrum F. K.), Karmelitánským nakladatelstvím a dalšími. Před r publikovala v Divokém vínu, Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu, Zlatém máji, poté např. v Literárních novinách, Salonu Práva, Souvislostech, v internetovém V samizdatu vyšla její sbírka básní Zmínky (druhá pol. 70. let). Pro nakladatelství Vyšehrad napsala řadu esejistických knížek. Vydala bibliofilii Tančící pomeranč (s grafickými listy Lenky Vilhelmové, lay-out a editor Vilém Stránský, Praha 1986 /60 výt./), básnické sbírky Vážná radost. Verše z let (ČS, Praha 1991) a Fuga (Winston Smith, Praha 1991) a román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000). Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek, se kterým nadále spolupracuje. Maluje obrazy. Žije v Praze. 23

24 ALE TEĎ V AZURU Zdobeny kresbami říkáš, že zdobeny? V kořeni stromu s větvemi skřípnutými, v kameni starého listí pod kmeny a v kleči jako z trestu. Zdobeny kresbami. Přes rok! Ale teď v azuru jara si země sní, jsme znovu malí. Ó všechny dívky berlemi kdysi byly, jež podpírajíce se nikdy neopřely. 24 Všecky dívky navždycky ohlédnuté. Navždy obrazů plné, navždycky opleteny planoucím jíním, navždycky pod kameny a všechna mávání skončena s kuropěním. Bože můj, zjeví se Kvítek na nebesích, prý poletíme za ním. NO ANO! No ano, hudba! To mi povídejte... Nebo nepovídejte, a hrejte. Mám malé srdce v hrudním koši a dobré uši. Taky duši. Nevím, kde je, vím jen, že taje, když krásná hudba krásně hraje.

25 SÍLA Síla je zmar. Obrací věci středu, kamkoli vrhne se. A pochopí jen málo z toho, co překotí, neboť je sama vpředu a ohlídnout se by moc času stálo. Síla je rozměr. Zrod a růst. Je sebou. Vítězně zamíří i do kotle vstříc bědám, nerozmýšlí se, kde zůstat natrvalo, a ani k soucítění neusedá. 25 Síla je semeno, co puká vprostřed cesty, puká a zároveň se střemhlav řítí vpřed, aby už byla tam, kde hoří její štěstí, a to, jak tušíme, je mimo tento svět. Je zcela mimo, ale kde je tedy? To neví nikdo, ani síla sama, taví se v pustinách a dře se mezi ledy, pathosem svým jak místní blázen známá. Pepku, vyskoč! jí řeknou a ona povyskočí v naději, že její setrvalá snaha, oděná ve směšnost pro lidské oči, k proudění živoucího napomáhá. Ach život přes všechno! To jsou mé síly slova. Zborcená u cesty si přes noc pofňukává a ráno pod růžovým sluncem znova se nadechne a do letu se dává.

26 OBRAZ Na konci světa vypučí z některých pařezů růžové růže a obzor se čistě zazelená. Kde jsou ty dávné stromy? ptá se malíř. V růžích přece, přece v těch růžových růžích! A ty ostatní? 26 OBRÁZEK Černé kotě jí líže nohu a ona truchlí. Nevrhá do pozornosti Pánubohu nářek. On každý jinde sám si kane jako borovice svá zranění a o to více, uvolněněji, borovice vyplýtvá smůlu na pažit. Noc prorve jek. A v kontryhelu se Mariina rosa sbírá. Milenec milence dá místo domu celu vypřezdobenou od andělů, milenka poslušně jde loukou, tu rosu pije, neumírá.

27 ŽENA HORA (O té nebezpečné lásce) Do vážnější polohy ještě dobývá se láska. A ptá se: jsem tím, čím se zdám? když se musím dobývat do vážnější polohy ještě? Nemám to nechat být? Nejdu nad lidské možnosti? Člověk je jednodušší než já, zkoumá a uzavírá láska. 27 A já jsem oblak nad člověkem, podobná tomu atomovému hřibu. Jak by mě mohl pojmout, zvládnout? Láska chce za a nemá prostředky. Praví: Raději umřu, než bych vyznala, že prsa a klín a slovo stačí, když nestačí. Když se vznáším sirá jak způsob velehory, která poskytne lyžařům nadšený sjezd a ocení jejich elegantní sjezd. Leč po noci studené, kdy firn brousí její hrany a zuřivě pohupuje se a povykuje jako zlé mláďátko po jejích bocích (po bocích hory) a štká, rozeštkané plnoprávně protivné dítě její, kdy hrůzná strašidla pracují na ní a účinně sněmují u samého vstupu do jejího nitra, po noci rozhodně ledové jakou má hodnotu lyžařů sjezd? Mé hnusné sovy, svou pravdu zvažte a uvažte, je-li vám zapotřebí má strmá společnost? Nu vidím, hned jak to vyslovím, že jistě bez kavern mých nebyly byste, je nárok váš v pořádku oprávněný. Ale mám sen: Zámek chci, kde bych zkoušela, velebná,

28 vcházet s hřmotem a vycházet němá omrzlými zdmi, a Honza bůhvíkterý nepostačí mi, lepší než lyžaři, on, jenž se hladový džbánu chápe, jenž neptá se, tak přirozeně svůj. Patří mu poklad, ať si ho užije, lyžařům svah. A vás ponechám vám, sovy, bubáci. Neberu vám strusku svou, morénu svou. Avšak blahé a mé je modro, v němž se vznáším za dne. A zodpovím si, že je zdánlivé, sluncem kryté, zářením slunce vytvořené, žádné, žádné. 28 LITANIE Můj otec ještě neví, jak moc mě má rád. Vstanu a půjdu k svému otci. Až bude sám a bude se bát, vstanu a půjdu k svému otci. Zraní mě ještě několikrát. Já vstanu a půjdu k svému otci. Až bude si psát osmdesát, vstanu a půjdu k svému otci. Kéž nebyl by sám a nemusel se bát! Vždyť vstanu a půjdu k svému otci.

29 Stanka Hrastelj Básnířka Stanka Hrastelj (1975) se narodila se v Brežici na jihovýchdě Slovinska, ukončila tamější gymnázium a vystudovala teologii na lublaňské univerzitě. Svoji poezii už během studií publikovala časopisecky, v řadě antologií, prezentovala v rozhlase a na různých (i mezinárodních) literárních festivalech. V roce 2005 debutovala sbírkou Nizki tony (Nízké tóny) a vzápětí za ni obdržela Cenu Slovinského knižního veletrhu za nejlepší prvotinu. O dva roky později se stala Rytířkou poezie na lublaňském festivalu Dny knihy. V letošním roce vydala svoji druhou básnickou knihu Gospod, nekaj imamo za vas (Pane, máme pro vás něco). 29

30 A ÚSTA ŘEKLA ADAM Viděla jsem: nejprve byla nějaká ústa a chodidla se dotýkala bolesti kamení, a ústa řekla Adam, řekla jako kočka, řekla s konečnou platností, jméno měla připevněné na mase. Byla nevychozená stezka, vykreslená mnohem později po ní přišla, spouštěla se do údolí po stopách gazel, které tudy chodily před ní. Slunce ještě nevyšlo, když řekla Adam, ještě na popelavou zemi nerozházelo perníčky, nehladilo horizont, dopadlo do něj. Čekala jsem na jeho odtisky v písku, očekávala 30 s očima trojského koně jako kdybych nesměla, protože Nesmíš rušit příliv. Nesmíš rušit, když se měsíc dotkne prsty z ebenového dřeva svých svatých. Viděla jsem poté: chtěla ho udržet stejnou silou, jakou udeří velryba po hladině, viděla jsem to na jejím krku, když ho nastavila motýlovi kdyby ho chtěl tykadly políbit, noži, kdyby ho chtěl usmrtit. VŮNĚ PAPÍRU Déšť má vůni po papíru, stejně jako Versaceho Black Jeans, proto dnes čtu a píšu, píšu a čtu a učím se žít, i když se to vůbec nedá srovnat se změnami, které přinese březen či s Alešovým přesvědčením, že je dobrý milenec, což mu začali kluci věřit. Do papíru vstupuji jako do Říma, Bosá přes rubikon, poručil Fellini, spouštím se po stránkách jako po duze, věřím, že v parfému je i pepř, ale muži nevoní pepřem ani papírem, všichni do jednoho používají starý nudný Old Spice a považují každé zapalování svíček za posedlost romantikou.

31 Zbytečné je zmiňovat, že o ženě neví nic, o ženě věděli něco málo leda Andrej Rublev, Peter Abelard a Jan Křtitel. A co vůbec kdo o kom ví? Posledně jsem zapálila všechny svíčky, které jsem našla, oblékla sukni a kolem boků si uvázala šátek s třásněmi a mušličkami a zatančila břišní tanec. Ale tady není fór v romantice, doznal můj muž A z časopisu nahlas přečetl Děloha netouží po dítěti, ale po falu. Kdo teď o kom co ví? Slova nás zcela neodhalí, ani činy ne. (Možná to, že si v naší knihovně nemůžeš vypůjčit Seferise, řekne hodně, možná nic. Knihovník mi do rukou vrazil Richarda burnse a visel na mně očima Ani to tě nespasí, pak nás stáhni s sebou. Ze světové literatury by rádi sestavili knihu knih, Pentateuch by vyměnili Za Gričskou čarodějnici, Jozuovu knihu za Americké psycho, Soudce za jméno růže a tak dál až k Apokalypse. Pominula doba čtení Bible a Koránu, židovství a manichejství zestárly, Kristovy nauky pozbyly pružnosti. Nepožaduji moc, řekl Richard Burns, Nepožaduji moc, jen obyčejný zázrak.) Dnes čtu a píšu, píšu a čtu a učím se žít, knih se dotýkám jako ostrého nože, vděčně vracejí stejnou měrou, přestože v nich není moc událostí, žádná Ofélie v bílém, jen drobná lidská křehkost, pod níž se propadá země. Poezie, že Bohu není zapotřebí stvořit vše, Skutečnost, že ďábel má čisté svědomí. 31

32 ANATOMIE V POKOJI Je podzim. Ve tři odpoledne je můj pokoj nejteplejší místnost v domě. Všichni do něj chtějí, i když je stůl plný ostrých předmětů z nerezavějících kovů. Beru je do rukou s velkou srdečností a něžností: jsem velice vnímavá. Na zahradě se řeřicha rozrůstá jako mořská pěna, už už se přelije přes manžety šalvěje a rozmarýnu. Mámě se rozrůstá šedý zákal, ale nepřelije se přes okraje víček. Vezmu na něj skalpel docela vlevo a rozdrásám duhovku. Má ráda, když to dělám pomalu: cítí se bezpečně. 32 Otec si nechá otevřít prsní koš. Přeříznu Tepnu centimetr nad pravou předsíní a zabořím do ní prst. Stěny jsou bez nánosů cholesterolu, což dává příslib dlouhému životu. Prosím je, aby mi od chodidla k temeni Vyřízli pár pásů kůže v jednom kuse. Otec zakreslí, máma nařízne. Je velmi zručná moje máma, dělá to nehty, ostré kovové předměty vůbec nepotřebuje. Z pásů upleteme lano, vypadá jako růžová liána. Připevníme ho na strop a s vřískotem se houpáme od východní k západní stěně. Jeden na druhého voláme Tarzane. Den je svěží a voní. přeložil Petr Mainuš