Sociální aspekty pachové individuality

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií Sociální aspekty pachové individuality Bakalářská práce Pavla Vohnoutová vedoucí práce: Mgr.Jan Havlíček, PhD. konzultantka: Mgr.Pavlína Lenochová Praha 2010

2 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a pod vedením Mgr. Jana Havlíčka, PhD. Souhlasím s eventuálním zveřejněním své práce v tištěné nebo elektronické podobě. V Praze dne

3 Obsah Úvod Co je to pachový podpis a jak vzniká? Zdroje tělesné vůně člověka Kožní mikroflóra a tvorba pachových látek Individualita lidské tělesné vůně a rozpoznávání ostatních jedinců pomocí čichu Rozpoznávání příbuzných Vzájemné rozpoznávání mezi matkou a jejím dítětem Rozpoznávání mezi dalšími příbuznými Rozpoznávání vlastní vůně Rozpoznávání vůně sexuálního partnera Rozpoznávání vůně muže a vůně ženy Pachový podpis a jeho genetická podmíněnost Vnější faktory ovlivňující lidskou tělesnou vůni Reprodukční status Emocionální vyladění Zdravotní stav Strava Některé sociální aspekty pachové identity Tělesná vůně a její významy Možné způsoby manipulace s tělesnou vůní Experiment č Účastníci experimentu Hodnotitelky Postup při sběru vzorků Hodnocení vzorků Výsledky Experiment č Účastníci experimentu Sběr vzorků Hodnocení Výsledky Diskuze Závěr Použitá literatura Přílohy Příloha č Příloha č

4 Úvod Čich se vyvinul před 300 miliony lety, když si obratlovci osvojili suchozemský způsob života a začali dýchat vzduch (Stoddart, 1990). V životě mnoha živočišných druhů hrají čich a čichová komunikace dominantní úlohu. Člověk získává většinu informací o svém okolním prostředí pomocí zraku a sluchu, čich jako náš nejméně racionalizovatelný smysl bývá opomíjen. Čich má ovšem svou nezastupitelnou úlohu v sociální komunikaci člověka, a to především v kontextu výběru sexuálního partnera. Lidé dokáží pomocí čichu rozeznat svého sexuálního partnera (Hold a Schleidt, 1977) i své příbuzné (např.porter, 1999) a na základě čichu rovněž preferují určité sexuální partnery (Milinski a Wedekind, 2001). Navzdory tomu, že se dlouho věřilo, že čich má pro lidské chování jen velmi malý význam, začíná se objevovat stále více důkazů o tom, že hraje významnou roli v sociálních interakcích a v reprodukci našeho vlastního druhu (Winberg a Porter, 1998). Přestože je lidská tělesná vůně individuálně zcela jedinečná a díky genetickému vlivu i relativně stálá, můžeme v její kvalitě zaznamenat v průběhu života jisté změny. K proměnlivosti dochází především vlivem faktorů, jako jsou reprodukční fáze, zdravotní stav, emoční vyladění či strava (Havlíček a Lenochová, 2008). Používání parfémů je též jedním z významných faktorů ovlivňujících tělesnou vůni člověka. Člověk se snaží vylepšit si svůj vzhled a provádí na svém těle jak změny vizuálního charakteru (např.účes, piercing atd.), tak pomocí parfémů proměňuje i svou tělesnou vůni a vytváří si tak svou vlastní pachovou identitu. Používání parfémů je v euroamerické společnosti všeobecně rozšířeným fenoménem a lidé utrácejí za parfémy nemalé částky. I přesto nebyl výzkumu vlivu parfémů na tělesnou vůni člověka dosud věnován dostatek vědecké pozornosti. Proto se má bakalářská práce zakládá na experimentu, jehož pomocí jsem chtěla zjistit, zda se liší kvalita tělesné vůně po použití parfému vlastní volby a po použití parfému přiděleného. V teoretické části své práce se pokusím vysvětlit, co je to tělesná vůně a jak vzniká. Dále mne bude zajímat, jestli jsme schopni rozpoznat jiné jedince jen pomocí čichu samotného a jaké faktory mohou tělesnou vůni člověka ovlivňovat. Obojí se pokusím předvést na přehledu celé řady dosavadních studií. Další kapitola mé práce se zabývá významy tělesné vůně v sociálních kontextech a nastíním i problematiku modifikace naší pachové identity. V empirické části se pak zabývám průběhem celého experimentu a diskuzí nad jeho výsledky. 4

5 I. Teoretická část 1. Co je to pachový podpis a jak vzniká? Pachový podpis je charakteristickou a jedinečnou vůní každého člověka, která je základním zdrojem informací o svém producentovi. Tělesná vůně druhého člověka nás může informovat o tom, zda se jedná o našeho příbuzného či nikoliv (např. Weisfeld a kol., 2003), zda se jedná o muže či ženu (např. Russel, 1976), může nám podat informaci o emočním stavu jedince (např. Acker a kol., 2002) nebo o jeho zdravotním stavu (např. Laffel, 1999). Hlavním zdrojem osobní vůně je oblast podpaží, která je následkem vzpřímené polohy zvláště vhodná pro chemickou komunikaci. Pawlowski (1999) je toho názoru, že k tomuto účelu byla dříve v lidské evoluci vhodnější oblast samičího vnějšího pohlavního orgánu, ale vlivem bipedalismu se tento orgán ukryl mezi nohy a na významu nabyla právě oblast podpaží. Proto se na tuto oblast zaměřuje většina studií zabývajících se čichovými experimenty a vzorky tělesné vůně se odebírají odtud (např. Havlíček a Lenochová, 2006). 1.1 Zdroje tělesné vůně člověka Lidské tělo by nemohlo fungovat bez své kůže. Tu tvoří několikavrstvá tkáň, která u dospělého člověka pokrývá plochu okolo 2 m² a váží několik kilogramů (Behan a kol., 1996). Charakteristickým znakem kůže všech savčích druhů jsou chlupy a lidská kůže není žádnou výjimkou. Lidé se od svých antropoidních příbuzných i od všech ostatních savců liší v tom, že jsou téměř holí. Je však opravdu pozoruhodné, že i když lidé ztratili většinu svých chlupů, nepřišli přitom o žlázky, které tyto chlupy vyživují. Člověk má dokonce hustší shluky těchto žláz než téměř všechny ostatní druhy savců (Stoddart, 1990). V kůži se nachází tři druhy žláz, které jsou zdrojem tělesné vůně člověka. Jedná se o žlázy mazové, potní a apokrinní. Každý chlup (nebo vlas) vyrůstá z tzv. chlupových (nebo vlasových) váčků, které se nacházejí v kůži a ke každému chlupovému váčku je připojena mazová žláza (Stoddart, 1990). Mazové žlázy produkují kožní maz, který u savců chrání srst před promočením a u člověka zvláčňuje kůži a chrání proti smáčení. Charakteristickým lipidem kožního mazu je squalen. Mazové žlázy nalezneme v oblasti řiti, na obličeji, skalpu, prsních bradavkách a dvorcích, na hrudníku, na zevním genitálu a dále v uších, v očních víčkách (Meibomovy žlázy), na horním rtu a v ústní sliznici (Stoddart, 1990). Jejich činnost je závislá na věku jedince a s rostoucím věkem jejich počet přibývá. Pozoruhodným znakem vývoje mazových žláz je, že jejich sekrece je u dětí nízká a k jejímu zvýšení dochází až v pubertě pod vlivem produkce androgenů. U mužů pak tato sekrece zůstává stejná až do 80.roku života, u žen po menopauze postupně klesá. Zdá se tedy, že za snížením sekrece mazových žláz stojí snížení produkce androgenů (Pochi a kol., 1979). 5

6 Potní (ekrinní) žlázy jsou nerovnoměrně rozloženy po celém těle kromě nehtového lůžka, okraje rtu, žaludu penisu a ušního bubínku. Nejvíce jich nalezneme v podpaží, na dlaních a chodidlech a na čele a tvářích (Stoddart, 1990). Potní žlázy ústí přímo na povrch těla a na rozdíl od mazových žláz nejsou nikdy spojené s chlupovými váčky. Vylučují sekret, který obsahuje vodu, sůl a rozpuštěné organické látky (např.močovinu, mastné kyseliny, aminokyseliny, kyselinu močovou, kyselinu mléčnou atd.). Tento sekret se odpařuje z povrchu těla, a tím dochází k ochlazování organismu. Produkce potních žláz se může zvyšovat např.i díky stresu, vzrušení, strachu atd. Hustá seskupení apokrinních žláz se nacházejí v podpaží, v oblasti nad stydkou kostí, v okolořitní oblasti a v oblasti perinea (nebo-li hráze), na obličeji, pokožce hlavy a okolo pupíku (Stoddart, 1990). Největší seskupení apokrinních žláz se nachází v podpaží a v tomto ohledu je člověk skutečně výjimečný. Jen u šimpanze, gorily a člověka můžeme hovořit přímo o axilárním orgánu, který se skládá z množství mazových žláz spolu s bohatými apokrinními a ekrinními žlázami (Cohn, 1994). I když se apokrinní žlázy vyskytují na méně místech než mazové žlázy, nemají menší podíl na tělesné vůni : samotné podpažní žlázy jsou naopak hlavním zdrojem tělesné vůně člověka (Stoddart, 1990). Se svou funkcí začínají apokrinní žlázy v pubertě a má se tedy za to, že by jejich funkce mohla mít souvislost se sexuálním chováním (Pochi a kol., 1979). Ve stáří jejich funkce vyhasíná. Apokrinní žlázy stejně jako potní žlázy reagují zvýšenou sekrecí na různé emocionální podněty, stres a vzrušení. Mezi pohlavími se vyskytuje rozdíl jak v rozšíření apokrinních žláz, tak v jejich velikosti ženy mají více apokrinních žláz než muži a muži mají naopak větší apokrinní žlázy než ženy (Stoddart, 1990). Apokrinní žlázy vylučují tzv.čerstvý apokrinní pot, který obsahuje především mastné kyseliny, cholesterol a steroidy ze skupiny 16-androstenů (Leyden a kol., 1981). 1.2 Kožní mikroflóra a tvorba pachových látek Mazové, potní i apokrinní žlázy vylučují sekrety, které jako čerstvé nemají téměř žádnou vůni (Leyden a kol., 1981, Taylor a kol., 2003). Charakteristická vůně se vytváří až působením kožní mikroflóry, která přeměňuje tyto sekrety na pachové molekuly (James a kol., 2004). Mikroorganismy se neomezují jen na povrch kůže, ale značné populace mikroorganismů nalezneme též v mazových váčcích (Bojar a Holland, 2002). Kolonizace kůže se objevuje již během několika prvních hodin po porodu a v průběhu celého života dochází vlivem mnoha faktorů k různým změnám. Kožní mikroflóra se skládá z trvale přítomných (residentních) druhů a z přechodných (transientních) druhů. Residentní druhy jsou převážně grampozitivní a patří mezi ně rod Propionibacterium, Staphylococcus, Micrococcus, Corynebacterium a Acinetobacter, dále kvasinky Malassezia a rozmanité druhy bakteriofágů (Bojar a Holland, 2002). Residentní mikroflóra se 6

7 vyvíjí spolu se svým lidským hostitelem a má pozitivní efekt na lidské zdraví v tom smyslu, že vyplňuje místa, která by jinak mohla být kolonizována patogenními mikroorganismy. Hustotu a různorodost kolonizace na různých místech těla určuje mnoho faktorů. Patří mezi ně počet mikroorganismů, hustota a funkce přítomných žláz, teplota, ph a hydratace kůže a dále také množství živin pro mikroorganismy přítomné na kůži kožní mikroflóra potřebuje např.kyslík, dusík, uhlík, vitamíny a tuky (Bojar a Holland, 2002). Hustě kolonizované je např. podpaží, jenž je uzavřenou a vlhkou oblastí s velkým množstvím žláz. Jak již bylo řečeno výše, podpažní vůně převládá nad vůněmi vznikajícími z jiných částí těla, a proto bývá oblast podpaží označována za hlavní zdroj tělesné vůně. Axilární mikroflóra se skládá ze čtyř hlavních skupin bakterií (stafylokoky, aerobní koryneformní bakterie, mikrokoky a propionibacteria) a z kvasinek rodu Malassezia (Taylor a kol., 2003). Leyden a kol. (1981) zjistili, že nejvíce jsou zastoupeny Micrococcaceae a aerobní koryneformní bakterie (Corynebacterium a Brevibacterium), u mužů převažují aerobní koryneformní bakterie a Propionibacteria. Pokud jde o hustotu axilární mikroflóry, v této studii se neprokázal signifikantní rozdíl mezi pravým a levým podpažím. Autoři této studie dále zjistili, že osoby s typickou axilární vůní mají v podpaží signifikantně vyšší počet mikroorganismů, přičemž u osob s pronikavou vůní byl prokázán vyšší počet aerobních koryneformních bakterií a u osob se slabou vůní zase vyšší počet mikrokoků. Přítomnost ochlupení sice přispívá k intenzitě axilárního pachu (Kohoutová a kol., v tisku), ale počet bakterií v ochlupení je minimální. Ochlupení není dobrým místem pro růst bakterií (Leyden a kol., 1981), ale může mechanicky zadržovat pachové látky (Kohoutová a kol, v tisku). S výsledky této studie se shodují i výsledky další studie, jejíž autoři nalezli největší souvislost mezi intenzitou podpažní vůně a přítomností aerobních koryneformních bakterií v podpaží (Taylor a kol., 2003). Bylo zjištěno, že intenzita axilární vůně závisí na celkovém množství aerobních bakterií (stafylokoků + aerobních koryneformních bakterií + mikrokoků + kvasinek Malassezia), dále na množství aerobních koryneformních bakterií a množství mikrokoků. Nebyl nalezen žádný signifikantní vztah mezi intenzitou vůně a počtem mikroorganismů pro stafylokoky, Propionobacteria a kvasinky Malassezia (Taylor a kol., 2003). Hlavními složkami axilárního pachu jsou mastné kyseliny s krátkým a středně dlouhým řetězcem (C2-C11) a steroidy ze skupiny 16-androstenů (James a kol., 2004), především 5α-androstenon a 3α-androstenol, které mají močovitou a pižmovitou vůni (Gower a kol., 1986), a dále androstadienol a androstadienon, které jsou vhodnými prekurzory pro androstenon a androstenol. U 5α-androstenonu a 3α-androstenolu bylo prokázáno, že u prasat hrají roli feromonů (Gower a kol., 1986, Stoddart, 1990). Feromony provází chemickou komunikaci mezi členy jednoho druhu a u svého příjemce vyvolávají neurofyziologickou reakci, která vede ke změně chování (Berliner a kol., 7

8 1991). Když je např. prasnice v říji a ucítí vůni 5α-androstenonu, zaujme zvláštní strnulý postoj, který umožní, aby došlo k páření (Stoddart, 1990). Lidé produkují ze své kůže sexuálně dimorfní vůně a předpokládá se tedy, že údajné feromony mohou být do prostředí rozšiřovány právě z kůže a to buď prostřednictvím neustále se odlupující svrchní vrstvy pokožky, nebo právě díky sekretům z apokrinních, ekrinních a mazových žláz, které mění své chemické složení pod vlivem kožní mikroflóry (Berliner a kol., 1991). 2. Individualita lidské tělesné vůně a rozpoznávání ostatních jedinců pomocí čichu Celá řada studií naznačuje, že lidský pach je individuálně specifický (viz.dále). Díky tomu jsme schopni rozpoznat svou vůni, vůni muže a vůni ženy či vůni příbuzných a nepříbuzných jedinců, což hraje roli v sociálních interakcích. Ačkoliv se zdá, že tělesná vůně závisí na genetických faktorech a že v důsledku toho je v průběhu času poměrně stálá, kvalita tělesné vůně může kolísat pravděpodobně vlivem vnějších faktorů (Lenochová a Havlíček, 2008). 2.1 Rozpoznávání příbuzných Lidé jsou schopni rozlišit mezi příbuznými a nepříbuznými jedinci pomocí čichu samotného. Biologicky blízcí příbuzní totiž sdílejí poněkud podobné pachové podpisy (pravděpodobně díky genetické podobnosti), což umožňuje rozpoznávání příbuzných (Porter, 1999). Jednotlivci se mohou naučit rozeznat jedinečnou vůni svých příbuzných prostřednictvím přímého osobního kontaktu (Porter a kol., 1986). Weisfeld a kol. (2003) hovoří o dvou hlavních mechanismech, které se uplatňují při rozpoznávání příbuzných. Jednak jde o tzv.fenotypové přiřazování, kdy na základě známé vůně příbuzného usuzujeme, že jí podobná vůně bude též náležet našemu příbuznému. Jinými slovy, pokud nám nějaká vůně bude připomínat např.vůni matky, budeme usuzovat, že se jedná o vůni příbuzného jedince. Druhým mechanismem je princip, na jehož základě považujeme za příbuzné ty jedince, se kterými jsme vyrůstali. Z evoluční perspektivy se předpokládá, že rozpoznávání příbuzných umožňuje rodičovskou péči, příbuzenský altruismus, dále zamezuje inbreedingu a podporuje optimální outbreeding (Weisfeld a kol., 2003) Vzájemné rozpoznávání mezi matkou a jejím dítětem Zvláštním případem v čichovém rozpoznávání příbuzných je vzájemné rozpoznávání mezi matkou 8

9 a jejím novorozencem, které je předpokladem pro vznik specifického sociálního vztahu (Cernoch a Porter, 1985). Navíc v raných fázích lidské evoluce mohlo mít pro matku spolehnutí se na čich při rozpoznávání dětí jisté výhody oproti ostatním smyslům. Zatímco zvukové signály (jako např.dětský pláč) jsou přerušované a zrak je závislý na denním světle, chemické signály jsou přítomné stále (Porter a kol., 1983). Novorozenci nejsou schopni rozpoznat jen tělesnou vůni matky, ale též vůni její plodové vody, což může být důsledkem toho, že jsme plodové vodě vystaveni ve fetálním období. Varendi a kol. (1996) zkoumali reakce novorozenců na plodovou vodu během jejich prvotního pokusu o nalezení matčiny bradavky. Výsledky ukázaly, že 23 dětí ze 30 si mezi bradavkou navlhčenou plodovou vodou a mezi nenavlhčenou bradavkou vybralo tu navlhčenou bradavku. Varendi a kol. (1998) provedli výzkum, ve kterém vystavili novorozence buď vůni plodové vody nebo vůni prsu a nebo žádné z těchto vůní (kontrolní skupina), a sledovali, jaký to má vliv na délku pláče novorozenců. Výsledky ukázaly, že novorozenci vystavení vůni plodové vody plakali signifikantně kratší dobu než novorozenci z ostatních dvou skupin. Dále bylo zjištěno, že matky i otcové jsou schopni rozlišit dva vzorky vůní plodové vody, jeden vzorek pocházející od jejich novorozence a jeden od nepříbuzného novorozence. Navíc jsou oba rodiče schopni přesně určit vůni plodové vody pocházející od jejich novorozenců (Schaal a Marlier, 1998). Russel (1976) testoval, jestli novorozenci dokáží rozpoznat svou matku podle vůně jejího prsu. Studie se zúčastnilo 14 kojících matek, které nosily tři hodiny před testováním v podprsence vatový tampónek. Testování proběhlo dva dny, dva týdny a šest týdnů po porodu. Novorozencům byly v náhodném pořadí vždy po 30 sekundách prezentovány tampónky s vůní jejich matky, tampónky s vůní cizí kojící ženy a čisté vlhké tampónky. Během testování po šesti týdnech jim byl prezentován ještě tampónek navlhčený v kravském mléce. U novorozenců starých šest týdnů bylo prokázáno, že dokáží rozpoznat vůni své vlastní matky. Novorozenci reagovali na vůni své matky otáčením hlavičky směrem k tampónku a sáním, což bylo zřetelně odlišné od reakce na vůni cizí ženy či vůni kravského mléka. Makin a Porter (1989) zkoumali reakce novorozenců na vůni, kterou produkují kojící ženy všeobecně (tedy nikoliv pouze matky) a zjistili, že 2 týdny staří novorozenci preferují vůni prsu kojící ženy oproti vůni prsu nekojící ženy a nebo podpažní vůni stejné kojící ženy. Novorozenci rovněž dokáží rozlišit vůni prsu od vůně umytého prsu. Varendi a kol. (1994) provedli experiment, ve kterém umyli jedno prso zúčastněným matkám ihned po porodu a druhé nechali neumyté, a dítě položili přesně mezi obě prsa. 22 dětí ze 30 preferovalo vůni neumytého prsa. Novorozenci dokáží svou matku rozpoznat i na základě její axilární vůně. Cernoch a Porter (1985) zjišťovali, zda dokáží dva týdny staří novorozenci rozlišit vůni své matky od vůně jiné nepříbuzné ženy a zda se v tomto rozpoznávání liší děti kojené a děti krmené z lahve. Novorozencům byly 9

10 prezentovány dva tampónky, přičemž jeden z nich předtím nosil 8 hodin v podpaží jeden z jeho rodičů a druhý nosil nepříbuzný jedinec stejného pohlaví. Poté bylo sledováno, ke kterému tampónku budou mít novorozenci déle otočenou hlavičku. Kojeným dětem byl nejprve prezentován vzorek s vůní jejich matky a vzorek s vůní nepříbuzné nekojící ženy. V tomto případě novorozenci preferovali axilární vůni své matky. Aby byla vyloučena možnost, že novorozenci všeobecně preferují jakoukoliv kojící ženu, byl jim poté prezentován vzorek s vůní jejich matky a vzorek s vůní nepříbuzné kojící ženy. I v tomto případě novorozenci preferovali vůni své matky. U dětí krmených z lahve ovšem nebyla prokázána schopnost rozeznat vůni své matky. Možným vysvětlením je to, že kojené děti jsou vystavováni matčině vůni a mají blízký kontakt s matčinou nahou pokožkou, a proto se rychle seznámí s její jedinečnou vůní. V tomto výzkumu dále nebylo prokázáno, že by kojení novorozenci měli schopnost rozpoznat vůni svého otce. Nejenže novorozenci dokáží rozpoznat vůni své matky, ale platí to samozřejmě i obráceně, tedy že matky dokáží rozpoznat vůni svého novorozeného dítěte. Porter a kol. (1983) provedli dva experimenty, během nichž zjišťovali, jestli matky dokáží během prvních pár dnů po porodu rozpoznat vůni svých dětí. Prvního experimentu se zúčastnilo 20 matek, které měly před samotným testováním se svými novorozenci kontakt dlouhý v průměru 23 hodin. Každé matce byla prezentována dvě trička, přičemž jedno tričko předtím nosilo její vlastní dítě a druhé tričko nosilo dítě přibližně stejného věku (na pohlaví či rasu dítěte ovšem nebyl brán zřetel). 16 matek z 20 správně určilo tričko, které předtím nosilo jejich dítě. Ve druhém experimentu se autoři pokoušeli zjistit, zda jsou matky schopné rozpoznat své děti, i když měly se svým novorozencem před samotným testováním pouze omezený kontakt (průměrná délka 2,4 hodiny). Matkám byla opět prezentována dvě trička a 13 matek ze 17 správně určilo tričko, které předtím nosilo jejich dítě. Porter a kol. (1983) se zmiňují o dvou mechanismech, pomocí nichž mohou matky rozpoznat charakteristickou vůni svého dítěte. Mohou se jí naučit během prvních kontaktů s dítětem, což by zejména ve druhém experimentu, kdy byl kontakt matky a dítěte před testováním omezený, vyžadovalo velice rychlý proces seznámení se s touto vůní. Vůně, kterou matka rozpoznala, však nemusela pocházet od dítěte, ale i od matky samotné. A to zejména během prvního experimentu, kdy byly matky se svými dětmi před testováním v kontaktu po dobu několika dnů, a mohlo tak dojít k tomu, že přenesly svou vůni na své děti např.prostřednictvím pocení nebo kontaminovaly testované tričko např.svým parfémem a tyto vůně pocházející od matky pak mohly být použity při identifikaci. Tento mechanismus je však méně pravděpodobný v případě druhého experimentu. Kaitz a Eidelman (1991) ukázali, že ne jen matky se dokáží naučit vůni novorozence. Této studie se na jedné straně zúčastnily matky, které se svými novorozenci strávily před samotným testováním 30 minut až 1 hodinu, a na druhé straně bezdětné ženy, které se se svým cílovým novorozencem 10

11 setkaly poprvé v testovací místnosti, kde ho mohly chovat až 1 hodinu. Poté jim byla prezentována tři trička, přičemž matky měly poznat tričko, které předtím nosilo jejich dítě, a bezdětné ženy měly zase rozpoznat tričko, které nosil jejich cílový novorozenec. Ženám nebyl sdělen pravý účel experimentu (tedy to, jestli se dokáží během tak krátké chvilky naučit vůni cílového novorozence), ale bylo jim řečeno, že se zkoumají reakce novorozenců na to, když je chová matka a když je chová cizí žena. Výsledky této studie naznačují, že matky rozpoznají vůni svého dítěte i po méně než 1 hodině předchozího kontaktu. Ovšem i ženy, které nejsou matkami, se dokáží naučit vůni novorozence a využít to pro jeho identifikaci a zdá se, že to dělají bez záměru během obvyklých interakcí. Rozpoznávání novorozenců čichem je tedy všeobecnější lidskou vlastností, než se původně předpokládalo. Matky ovšem nerozeznají jen své novorozence, ale jsou samozřejmě schopny rozpoznat i své děti staršího věku. Porter a Moore (1981) testovali schopnost 9 matek rozlišit vůni svých dvou dětí (sourozenci ve věku od 3 do 8 let). Každá matka byla testována dvakrát. Poprvé jí bylo prezentováno tričko, které předtím nosilo 3 po sobě jdoucí noci její první dítě, spolu s tričkem, které před tím nosilo po stejnou dobu cizí dítě ve stejném věku. Podruhé bylo matce prezentováno tričko, které předtím nosilo její druhé dítě, spolu s tričkem, které předtím nosilo cizí dítě ve stejném věku. V 17 případech z 18 matky správně určily trička, která předtím nosily jejich děti. V jiném výzkumu byly matky schopny rozpoznat vůni svého vlastního dítěte (ve věku 4-11 let), ale již nedokázaly rozeznat vůni svého nevlastního dítěte (4-11 let). Přitom všichni žili v jedné domácnosti přinejmenším poslední dva roky, takže podobnost prostředí a vnějších vlivů není pro čichové rozpoznávání dostatečná (Weisfeld a kol, 2003) Rozpoznávání mezi dalšími příbuznými Rozpoznávání příbuzných se neomezuje jen na dyádu matka-dítě. Bylo prokázáno, že vůni svých dětí rozpoznají i otcové. Porter a kol. (1986) provedli experiment, ve kterém otcové, babičky a tety rozpoznávali vůni svých příbuzných novorozenců. Každému subjektu byla prezentována dvě trička, jedno na sobě předtím po dobu 48 hodin nosil příbuzný novorozenec a druhé nepříbuzný novorozenec přibližně stejného věku. Otcové, babičky i tety prokázali statisticky významnou schopnost rozlišit vůni příbuzných novorozenců od těch nepříbuzných. V rámci další studie byla 10 matkám a 8 otcům prezentována dvě trička, která před tím nosily jejich dvě děti (sourozenci ve věku 3-8 let). 16 rodičů z 18 správně určilo, které tričko nosilo které dítě (Porter a Moore, 1981). Další studie naznačují, že jsme schopni rozlišit vůni svých sourozenců, a to dokonce i po dlouhém odloučení. Porter a kol. (1986) testovali 40 párů sourozenců ve věku let, kteří nebyli v přímém kontaktu po dobu jednoho až třiceti měsíců a kteří žili v jiných městech. Každému subjektu 11

12 bylo prezentováno jedno tričko, které předtím 3 po sobě jdoucí noci nosil jeho sourozenec, spolu s druhým tričkem, které předtím nosil jedinec stejného pohlaví a podobného věku. 27 subjektů ze 40 správně rozpoznalo vůni svého sourozence. Výsledky této studie naznačují, že pachové podpisy poskytují poměrně spolehlivý způsob, jak identifikovat příbuzného jedince dokonce i po dlouhém odloučení. Pachové podpisy tedy zůstávají relativné neměnné a mohou zprostředkovat rozpoznání příbuzného i bez potřeby občasného přímého kontaktu. Dalšího výzkumu se zúčastnilo 12 párů sourozenců ve věku 3-8 let (Porter a Moore, 1981). Každý subjekt měl za úkol vybrat ze dvou triček (jedno předtím 3 po sobě jdoucí noci nosil jeho sourozenec a jedno dítě stejného věku) to, které předtím nosil jeho sourozenec. 19 dětí z 24 správně určilo vůni svého sourozence. Weisfeld a kol., (2003) prezentovali dětem ve věku 4-11 let tričko, které předtím nosil jeho sourozenec, spolu s tričkem, které předtím nosilo dítě stejného věku. Výzkumu se zúčastnili jednak sourozenci, kteří měli oba rodiče společné, jednak sourozenci, kteří měli jen jednoho společného rodiče a jednak zcela nevlastní sourozenci. Sourozenci přitom vždy žili přinejmenším poslední dva roky ve společné domácnosti. Výsledky tohoto výzkumu prokázaly, že jsou děti schopné rozpoznat vůni svých plných sourozenců, ale již ne sourozenců, se kterými mají společného jen jednoho nebo žádného rodiče. Na základě čichu tedy k sobě dokáží přiřadit příbuzné jedince i osoby s nimi nepříbuzné. V jednom experimentu bylo 28 jedincům prezentováno 5 triček jedno předtím nosilo dítě, druhé jeho matka a zbývající tři trička nosily nepříbuzné ženy. Tito jedinci podstoupili i opačný test, ve kterém jim bylo prezentováno jedno tričko, které předtím nosila matka, jedno tričko, které nosilo její dítě a 3 trička, která nosily další tři nepříbuzné děti. V obou testech jedinci dokázali správně k sobě přiřadit vůni matek a jejich dětí (Porter a kol., 1984). Taková podobnost pachového podpisu mezi blízkými příbuznými může vyplývat z genetické podobnosti mezi biologicky příbuznými a nebo ze sdílení společných vlivů prostředí. V rámci této studie byl tedy proveden ještě jeden experiment, ve kterém se 30 dospělých subjektů pokoušelo k sobě přiřadit vůně manželů, tedy nepříbuzných jedinců žijících ve společné domácnosti a tedy vystavených srovnatelným vnějším vlivům včetně podobné stravy. Každému subjektu bylo opět prezentováno pět triček, první na sobě předtím nosila manželka/manžel, druhé manžel/manželka a další tři nosily osoby stejného pohlaví. Testovaní jedinci k sobě nedokázaly spolehlivě přiřadit vůně manželů a manželek. Výsledky této studie tedy naznačují, že samotná podobnost prostředí nestačí k tomu, aby se u dvou geneticky nepříbuzných jedinců vyvinula podobná tělesná vůně. Studii na dvojčatech provedli Roberts a kol. (2005). Ženy mezi 26 a 46 lety byly schopné přiřadit k sobě vůně monozygotických (nikoli dizygotických) dvojčat, která žila v jiných domácnostech. Kvalitativním hodnocením vůně příbuzných se zabývali Weisfeld a kol. (2003), kteří zjistili, že 12

13 vůně příbuzných jsou považovány za méně příjemné. Matky a otcové dokázali rozlišit vůni svého vlastního dítěte od vůně dítěte stejného pohlaví a věku, přičemž matky byly přesnější než otcové. Matky silně preferovaly vůni nepříbuzného dítěte před vůní svého dítěte a nebyl u nich prokázán žádný signifikantní rozdíl mezi averzí vůči vůni dcery a averzí vůči vůni syna. Otcové také silně preferovali vůni nepříbuzného dítěte před vůní vlastního dítěte a byla u nich nalezena signifikantní averze vůči vůni dcery, ovšem ne vůči vůni syna. Další signifikantní averze byla zjištěna u dětí vůči vůni sourozence opačného pohlaví. Vzájemná averze vůči vůni toho druhého byla tedy zjištěna ve dvojici otec/dcera a bratr/sestra. 2.2 Rozpoznávání vlastní vůně Schopnost rozpoznat svou vlastní vůni zkoumal Russel (1976). Experimentu se zúčastnilo 29 subjektů (16 mužů a 13 žen), kterým byla prezentována tři trička, přičemž jedno předtím nosil subjekt sám, jedno nosil cizí muž a jedno cizí žena. 13 ze 16 mužů a 9 ze 13 žen dokázalo správně rozpoznat svou vlastní vůni. Ve výzkumu, který provedly Hold a Schleidt (1977), dokázala jen třetina subjektů správně určit svou vlastní vůni, tentokrát bylo ovšem každému subjektu prezentováno 10 triček. Ženy hodnotily svou vlastní vůni častěji jako příjemnou, muži naopak jako méně příjemnou. Margaret Schleidt (1980) provedla zajímavý experiment, ve kterém si účastníky experimentu rozdělila do dvou skupin subjekty z experimentální skupiny mohly dodržovat své běžné hygienické návyky, zatímco subjekty z kontrolní skupiny měly striktně předepsaná pravidla (nemohly používat parfémované výrobky). V obou skupinách bylo prokázáno, že testovaní jedinci umí rozpoznat svou vlastní vůni. Ženy hodnotily svou vůni v obou skupinách jako převážně příjemnou. Stejně hodnotily i vůni, o které se sice domnívaly, že je jejich, ale ve skutečnosti patřila někomu jinému. Hodnocení mužů se mezi jednotlivými skupinami lišilo. Muži z kontrolní skupiny hodnotili svou vlastní vůni jako převážně nepříjemnou, muži z experimentální skupiny naopak. Možným vysvětlením je, že lidé mají všeobecně tendenci hodnotit silnější vzorky jako více nepříjemné než slabší vzorky. Svou domnělou vůni hodnotili muži v obou skupinách jako převážně příjemnou. V jedné mezikulturní studii (Schleidt a kol., 1981) 31% Němců, 38% Italů a 25% Japonců rozpoznalo svou vlastní vůni. V této studii opět ženy hodnotily svou vlastní vůni častěji jako příjemnou a muži častěji jako nepříjemnou. Platek a kol. (2001) testovali pohlavní rozdíly v rozpoznávání vlastní vůně. Studie se zúčastnilo 32 žen a 18 mužů, přičemž 59,4% žen, ale jen 5,6% mužů bylo schopno rozpoznat svou vlastní vůni. 13

14 2.3 Rozpoznávání vůně sexuálního partnera Člověk je dále schopen rozpoznat vůni svého sexuálního partnera pravděpodobně díky častému kontaktu s jeho nahou pokožkou, přičemž vůně našeho sexuálního partnera bývá vnímána jako příjemná. Pachový podpis hraje svou roli v sexuální přitažlivosti a při výběru partnera. Hold a Schleidt (1977) testovali 24 párů a jedna třetina z nich dokázala mezi 10 tričky vybrat to, které předtím nosil jejich partner. Muži i ženy hodnotili vůni svého partnera častěji jako příjemnou. V další studii byli její účastníci rozděleni do dvou skupin, přičemž v jedné skupině byly testovaným jedincům povoleny běžné hygienické návyky (experimentální skupina) a ve druhé skupině bylo zakázáno používání parfémovaných produktů (kontrolní skupina). Muži z obou skupin se ve svých hodnoceních vůně sexuálního partnera nelišili. Ženy z kontrolní skupiny hodnotily partnerovu vůni jako příjemnější než vůni, o které se domnívaly, že patří jejich partnerovi. Ženy z experimentální skupiny hodnotily skutečnou i domnělou partnerovu vůni stejně. V mezikulturní studii (Schleidt a kol., 1981) bylo zjištěno, že muži ze všech tří kultur (Japonsko, Německo a Itálie) hodnotí partnerčinu vůni jako převážně příjemnou, zatímco hodnocení žen se mezi jednotlivými kulturami liší. Japonské a italské ženy hodnotily vůni svého partnera jako převážně nepříjemnou, zatímco německé ženy jako převážně příjemnou. 2.4 Rozpoznávání vůně muže a vůně ženy Je pravděpodobné, že kromě individuálních charakteristik každého pachového podpisu existují i nějaké obecné olfaktorické rysy, díky kterým umí lidé rozlišit mezi dvěma pohlavími na základě čichu samotného (Lenochová a Havlíček, 2008). V jedné studii byla 29 subjektům (16 mužům a 13 ženám) prezentována 2 trička, přičemž jedno předtím nosila po dobu 24 hodin cizí žena a jedno po tu samou dobu nosil cizí muž. Úkolem subjektů bylo podle vůně trička rozpoznat pohlaví člověka, který tričko nosil. 13 mužů ze 16 a 9 žen ze 13 pohlaví správně rozpoznalo (Russel, 1976). P. Wallace (1977) zjistila, že dokážeme rozlišit pohlaví i na základě vůně dlaní a rukou. Dárci vůní se před experimentem umyli, použili stejné mýdlo a oblékli si čisté oblečení. Poté si umyli levou ruku v destilované vodě, následně ve 30% etanolu a poté ve 30% acetonu. 8 mužů a 8 žen mělo rozlišit za prvé mezi dvěma muži, za druhé mezi dvěma ženami, a za třetí mezi mužem a ženou. Každý subjekt byl podroben 30 náhodně po sobě jdoucím pokusům a v každém případě mu byly prezentovány dvě vůně. Signifikantně významné bylo, pokud subjekt určil správně pohlaví ve 21 případech ze 30. Více než polovina subjektů správně určila pohlaví ve 21 a více případech, přičemž ženy byly všeobecně přesnější než muži. Muži i ženy dokáží správně určit pohlaví i na základě vůně dechu. Doty a kol. (1982) 14

15 testovali 10 mužů a žen, kteří měli ohodnotit intenzitu a příjemnost vůně dechu 14 mužů a 19 žen a měli se pokusit odhadnout pohlaví podle vůně samotné. Muži i ženy většinou správně přiřadili pohlaví k vůni dechu, přičemž ženy byly v tomto ohledu přesnější. Dech mužů byl průměrně hodnocen jako intenzivnější a méně příjemný než dech žen. Rozpoznání mužské a ženské vůně bylo významně omezeno, pokud mohli testovaní jedinci dodržovat své běžné hygienické návyky (Schleidt, 1980). Zdá se tedy, že pokud mají subjekty možnost dodržovat svoje hygienické návyky, mají tendenci minimalizovat svůj osobní pach, a tak potlačují rozdíly mezi mužem a ženou. Ve většině studií jsou ženské vůně hodnoceny jako převážně příjemné a mužské vůně jako převážně nepříjemné, a to i bez ohledu na pravé pohlaví dárce stačí, že si jen myslíme, že určitá vůně je mužská či ženská a už jí podle toho hodnotíme (Schleidt, 1980, Doty a kol., 1982 ). Ve většině studií rovněž negativně koreluje intenzita vůně s její příjemností (Doty a kol., 1982, Weisfeld a kol., 2003). Na rozdílech v mužské a ženské tělesné vůni se pravděpodobně podílí velikost a množství apokrinních žláz. Mezi pohlavími se vyskytuje rozdíl jak v rozšíření apokrinních žláz, tak v jejich velikosti ženy mají více apokrinních žláz než muži a muži mají naopak větší apokrinní žlázy než ženy (Stoddart, 1990), dále rozdílná axilární mikroflóra (Leyden a kol.1981) a kvalitativní odlišnosti v pachových látkách. 2.5 Pachový podpis a jeho genetická podmíněnost Již výše jsem zmínila, že jedinečnost lidské tělesné vůně je pravděpodobně geneticky podmíněná. Členové jedné rodiny tak mají podobnou tělesnou vůni, což jsou schopni rozlišit i jedinci s nimi nepříbuzní (Porter a kol, 1984). Porter a kol. (1986) zjistili, že jsou lidé schopni rozlišit mezi dvěma vůněmi tu, která patří sourozencům, a to dokonce i po dlouhém odloučení. To naznačuje, že pachové podpisy zůstávají relativně neměnné, a z této neměnné povahy pachového podpisu dále vyplývá, že je čichové rozpoznávání geneticky zprostředkované (Porter a kol., 1986). Patricia Wallace (1977) zase zkoumala, jestli genetické faktory a rozdíly ve stravě ovlivní schopnost rozlišit vůni dvou jedinců. Výsledky jejího výzkumu ukázaly, že je signifikantně snazší rozlišit mezi dvěma jedinci na základě jejich tělesné vůně, pokud tito jedinci nemají shodné stravovací návyky a nejsou geneticky příbuzní. Další studie, která podporuje hypotézu o genetické podmíněnosti jedinečného pachového podpisu, ukázala, že vůni matek a jejich dětí k sobě správně dokázali přiřadit i jedinci s nimi nepříbuzní, ovšem již k sobě nedokázali přiřadit vůni manžele a manželky. Myšlenka, že tělesná vůně podává informace o genetické podobnosti, byla testována na dvojčatech, která žila v jiné domácnosti (Roberts a kol, 2005). Jedinci k sobě správně přiřadili vůni monozygotických (nikoliv dizygotických) dvojčat. 15

16 3. Vnější faktory ovlivňující lidskou tělesnou vůni Vzhledem k tomu, že je tělesná vůně geneticky zprostředkovaná, měla by být v průběhu času relativně stabilní. Nicméně existují některé vnitřní a vnější faktory, které tělesnou vůni ovlivňují, a mezi ně patří : reprodukční status, emocionální vyladění, strava a zdravotní stav (Havlíček a Lenochová, 2008). 3.1 Reprodukční status U některých druhů primátů dojde u samic během jejich plodného období ke zduření v anogenitální oblasti (např.u šimpanze učenlivého Deschner a kol., 2003), u lidí se naopak ovulace považuje za skrytou. Ženská vůně byla ale v období ovulace hodnocena jako méně intenzivní a nejatraktivnější (Havlíček a kol., 2006). Podobné výsledky získal i Kuukasjärvi a kol. (2004), kteří nechali 31 mužů a 12 žen ohodnotit vůně triček, která předtím nosily uživatelky hormonální antikoncepce na jedné straně a ženy, které hormonální antikoncepci neužívaly na straně druhé. Tento výzkum ukázal, že muži hodnotí jako nejatraktivnější vůni žen, které se nachází v ovulační fázi a které neužívají hormonální antikoncepci (tedy normálně ovulující ženy). V jiném výzkumu hodnotili muži vůni triček, která na sobě předtím nosily ženy neužívající hormonální antikoncepci v ovulační fázi svého cyklu, a triček, která nosily ženy neužívající hormonální antikoncepci v lutální fázi svého cyklu (Singh a Bronstad, 2001). Muži hodnotili trička, která nosily ženy během ovulační fáze jako příjemnější. A dokonce i po týdnu byly muži schopni určit trička, která nosily ženy v ovulační fázi, a stále je hodnotili jako příjemnější než trička, která nosily ženy v lutální fázi. Zmíněné výzkumy nasvědčují, že lidská ovulace nemusí být nutně skrytá a že muži dokáží pomocí čichu ovulační fázi odhalit. 3.2 Emocionální vyladění Některé studie (viz.dále) naznačují, že jsme pomocí čichu schopni rozpoznat určité emoce druhých lidí.v jedné studii byly ženám odebrány podpažní vzorky, které nosily během sledování děsivého filmu a během sledování neutrálního filmu (Ackerl a kol., 2002). Jedinci měli vybrat mezi třemi vzorky a) ten, který byl cítit po strachu, b) ten, který měl vůni agrese, c) ten, který voní jako muž/žena a měly je ohodnotit z hlediska intenzity a příjemnosti. Výsledky ukázaly, že jedinci byli schopni rozeznat vůni vystrašených lidí. Takové zjištění nasvědčuje tomu, že lidé jsou schopni pomocí své tělesné vůně informovat své okolí o své vnitřním stavu, v tomto případě o strachu. Vzorky vůní vystrašených lidí byly hodnoceny jako signifikantně intenzivnější a méně příjemné. 16

17 Vůně, kterou vydáváme, když jsme vystrašení, je tedy něčím zvláštní. Haviland-Jones (2000) provedly výzkum, ve kterém odebraly podpažní vzorky 25 mužům a ženám, když se dívali na veselý film a když se dívali na děsivý film. Jedinci byli požádáni, aby nejprve ze tří a poté ze šesti vzorků vybrali vůni člověka, který se bojí a vůni člověka, který je veselý. Když byly jedinci požádáni, aby vybrali vůni člověka, který je veselý, ženy určily správný vzorek signifikantně častěji. Muži v tomto případě signifikantně častěji určily vzorek ženy, která se dívala na veselý film. Když byli jedinci požádányi aby vybrali vůni člověka, který se bojí, muži i ženy určili ty vzorky, které pocházely od mužů (ale ne žen) dívajících se na děsivý film. Tyto výsledky rovněž nasvědčují tomu, že v naší tělesné vůni nese informace o našem emocionálním stavu. 3.3 Zdravotní stav Někteří živočichové (např.myši) jsou schopni získat informace o zdravotním stavu potencionálního sexuálního partnera na základě čichu, což pro ně má svůj význam. Bližší kontakt s nakaženými jedinci totiž napomáhá přenosu patogenů (Havlíček a Lenochová, 2008). Bylo zjištěno, že i u lidí dochází během některých nemocí ke změně kvality tělesné vůně. Již arabský lékař Avicenna ( ) si všimnul, že se během nemoci mění pach moči (Stoddart, 1990). Zvláště u nemocných cukrovkou se při těžkém nedostatku inzulínu objevuje tzv.ketoacidóza a typická produkce acetonu, který je zodpovědný za sladký dech diabetiků (Laffel, 1999). 3.4 Strava Všeobecně se má za to, že existují jisté druhy potravin, které nějakým způsobem ovlivňují naši tělesnou vůni. Po požití některých potravin vnímáme dokonce naši změněnou tělesnou vůni jako nepříjemnou a snažíme se ji všemožně potlačit. Mezi potraviny, u kterých se očekává, že by mohly mít vliv na tělesnou vůni člověka patří cibule, česnek, chilli, ocet, pepř, feferonky, plísňové a zrající sýry, ředkvičky, zelí, majonézy, nakládané ryby a kysané mléčné výrobky. Dárci tělesných vůní proto při čichových experimentech většinou dodržují tzv.dárcovskou dietu, v rámci níž nesmí požívat právě výše zmíněné potraviny. Kromě vlivu česneku na atraktivitu tělesné vůně (Fialová, 2010), však zatím nebylo zkoumáno, zda-li tyto druhy potravin mění např.axilární vůni, která je hlavním zdrojem tělesné člověka. Přestože se všeobecně má za to, že česnek ovlivňuje tělesnou vůni člověka a téměř každý z nás má zkušenost s jeho vlivem na vůni dechu, Fialová (2010) zjistila, že česnek nemá vliv na kvalitu axilární vůně. V jejím experimentu byl jedné skupině probandů podán k večeři chléb s pomazánkovým máslem a druhé skupině byl podán chléb s pomazánkovým máslem smíchaným se 6 17

18 gramy rozmačkaného česneku. O týden později bylo skupinám jídlo prohozeno. Poté se dárci umyli neparfémovaným mýdlem a nasadili si do popaží vatové tampónky. Po 12 hodinách jim byly tampónky odebrány a použity k hodnocení. Rozdíly v hodnocení příjemnosti, atraktivity a intenzity vůní dárců po podání pokrmu s česnekem a po podání pokrmu bez česneku nebyly statisticky signifikantní (Fialová, 2010). Vliv masa na atraktivitu tělesné vůně zkoumali Havlíček a Lenochová (2006). Dárci tělesných vůni dodržovali 2 týdny jistý stravovací režim a byli rozděleni do dvou skupin, přičemž jedna skupina se živila především masitou stravou (skupina A), zatímco druhá skupina maso vynechávala (skupina B). Poslední čtyři dny tohoto stravovacího režimu, museli dárci ze skupiny A vždy k obědu a k večeři jíst 100 gramů červeného masa. Poté jim byly odebrány podpažní vzorky, které byly hodnoceny z hlediska intenzity, příjemnosti, maskulinity a atraktivity. Vzorky od dárců, kteří dodržovali bezmasý jídelníček byly hodnoceny jako příjemnější, atraktivnější a méně intenzivní. Tyto výsledky naznačují, že konzumace červeného masa má vliv na kvalitu tělesné vůně člověka, kterou dokážeme vnímat Stoddart (1990) také poukazuje na to, že lidé, jejichž hlavní stravou jsou ryby, údajně vydávají rybí vůni podobnou trimetylaminu. 4. Některé sociální aspekty pachové identity V této kapitole se pokusím ukázat, že tělesná vůně člověka může mít v sociálním kontextu různé významy a že se tyto významy mohou v různých kulturních kontextech výrazně lišit. Člověk, který vnímá tělesnou vůni druhých lidí, pracuje s těmito významy a vytváří si kategorizaci ostatních. S tím souvisí i modifikace naší pachové identity. Lidé napříč kulturami se snaží svoji biologickou tělesnou vůni různým způsobem měnit a vytváří si tak svou vlastní pachovou identitu. Stejně jako manipulujeme se svým vlastním vzhledem a pokoušíme se ho vylepšit, zabýváme se i svou pachovou identitou. Zejména v euro-americké kultuře se lidé všemožně snaží vylepšit svou tělesnou vůni, myjí se např. parfémovanými mýdly a šampóny, používají parfémované krémy, voní se parfémy apod. Dalo by se říct, že to hraničí až s jistou hygienickou obsesí a že jakékoliv biologické pachy jsou považovány za nepřípustné. Biologická tělesná vůně je považována za nepříjemnou, ne-li odpornou. Constance Classsen dokonce hovoří o deodorizované západní společnosti (Classen, 1992, str.133). 4.1 Tělesná vůně a její významy Tělesná vůně může nést význam společenské hierarchizace (Classen, 1992, Largey a Watson, 18

19 1972). Largey a Watson (1972) uvádí několik příkladů. Muži s dělnickou profesí např. považují vůni parfémů na mužích za zženštilou. Navíc dělník, který se navoní předtím, než jde do práce, by byl opravdu vzácností. Naproti tomu tzv.bílí límečkové (Largey a Watson, 1972, str.1023) cítí odpor k těm, kteří zapáchají potem, a než odejdou do práce, mají svůj rituál, kdy se navoní kolínskou. Podobně to vidí i Porteous (1990), když hovoři o době před dvěmi generacemi. Dělnická práce byla špinavá a podporovala pocení, avšak hygienické vybavení dělníků zamezovalo úplné čistotě. Naopak ti bohatí se potili méně a mohli se častěji mýt (Porteous, 1990). Largey a Watson (1972) dále hovoří o stereotypech, které se utváří mezi obyvateli města a obyvateli venkova a které jsou typické pro západní společnost. Obyvatelé města si spojují vesničany často s hnojem a s prací, při které se ušpiní hlínou. Obyvatelé venkova zase označují ty z města jako převoněné (Largey a Watson, 1972). Je obvyklé, že vyšší třídy společnosti charakterizují svou vůni jako příjemnou a vůni těch nižších tříd jako nepříjemnou (Classen, 1992).V 17.století používala evropská aristokracie kvůli potlačení zápachu různé parfémované prášky, které si vtírala do límců, manžet a pásků a kterými si posypávala paruky (Stoddart, 1990). Tím se odlišovala od spodních vrstev společnosti, které k těmto přípravkům neměly přístup. Parfém se tedy může stát znakem společenského postavení. Můžeme tak vidět, jak se střední a vyšší třídy snaží podporovat svůj společenský status vhodným, drahým parfémem. Velice často jsou reklamy na tyto drahé parfémy spojovány s aristokracií a naznačují, že tento parfém používá i Kleopatra nebo královna Alžběta, čímž se obrací na potencionálního zákazníka, který se stará o svou třídní identitu (Largey a Watson, 1972). Pachová identita může být též spojována s rasou či etnikem. Euro-merická kultura např. často přisuzuje černochům nepříjemnou tělesnou vůni. Třídní či rasové předsudky tak mohou být podporovány obviněním, že příslušníci té nižší třídy nebo jiné rasy zapáchají (Largey a Watson, 1972). Zatímco tedy můžeme cítit antipatie k tomu, kdo zapáchá, můžeme rovněž někomu připsat nepříjemný zápach, protože k němu cítíme antipatie (Classen, 1992). Manalansan (2006) se zmiňuje o tom, že přistěhovalci bývají čato nazíráni jako zdroje nečistých a negativních čichových stop a hovoří o páchnoucím přistěhovalci (v originále smelly immigrant ). New York je podle něj modelem duálního města, kde je zářící modernita celého města možná jen prostřednictvím hierarchizace. Tato moderní finanční superstruktura se opírá o sektor služeb, kde jsou zaměstnáni především imigranti, ženy a lidé s jinou než bílou barvou pleti. Tato ekonomická a rasová stratifikace se promítá do místopisu města. Lidé z vnějších městských obvodů Queensu, Bronxu, Staten Islandu a Brooklynu jsou stereotypně líčeni jako ti, jimž chybí mezinárodní kosmopolitismus a jejichž okresy jsou méněcenné v záři racionální modernity Manhattanu. Tento nedostatek obyvatel 19

20 vnějších obvodů bývá vyjadřován pošpiňujícími výrazy a místa jsou popisována jako enklávy páchnoucích imigrantů (Manalansan, 2006, str.43). Tělesná vůně může nést i význam morálního statusu. Tak o hodně navoněné ženě často smýšlíme jako o prostitutce (Largey a Watson, 1972). Constance Classen (1992) uvádí ve své práci Vůně ostatních (v originále The Odor of the Other ) kategorizaci žen, která je podle ní obvyklá v západní tradici. První kategorií jsou prostitutky, které jsou spojovány se zápachem. Tento zápach je metaforou jejich úpadku a odkazuje na jejich znečištěný status. Druhou kategorií žen jsou panny, manželky a matky, které jsou považovány za vzory kulturních norem a bývají spojovány s příjemnou a nepronikavou vůní. Spojování panen s jejich vůní je v západní kultuře ve skutečnosti všudypřítomné a má hodně co do činění s vysokým hodnocením ženského panenství v křesťanské tradici. Poslední kategorii žen nazývá Classen (1992) svůdkyněmi. Svůdkyně se podobá prostitutce, ale zatímco prostitutka je charakterizována jako ošklivá, promiskuitní a neschopná vzbudit v někom lásku, svůdkyně je naopak krásná, vybíravá a umí zlomit srdce. Je to osudová žena (femme fatale). Svůdkyně je spojována se silně sladkou a kořeněnou vůní, která odkazuje na její krásu, atraktivitu a její exotický charakter. Cllasen (1992) považuje za klasické svůdkyně Kleopatru a Marii Antoinetu, moderním příkladem jsou podle ní modelky a filmové hvězdy prodávající parfémy. Další zajímavý příklad propojení tělesné vůně s morálním statutem nalezneme u kmene Arapešů ve vesnici Ilahita na Papue Nové Guinei (Tuzin, 2006). Kmen Arapešů považuje tělesnou vůni za destilaci fyzické a především morální esence, která je buď špatná, nebo dobrá. Dobro a zlo věcí a samozřejmě i lidí je tedy přenášeno do tělesné vůně a podle morální klasifikace jsou věci buď jen dobré, a nebo jen špatné. Arapešové dále věří, že manipulací s pachovými komponentami lze ovlivnit morální stav jedince (Tuzin, 2006). Ženy z tohoto kmene si tedy vyvinuly zvláštní techniku, kterou používají, když si přejí, aby je jejich muži přestali bít a tyranizovat. Připevní si bílou kokosovou dužninu do svého podpaží na tak dlouhou dobu, aby získaly její vůni, poté se píchnou do prstu a na tu dužninu nakapou pár kapek krve.takto upravený kokos přidají ženy svým mužům do polévky, a tím se snaží změnit jejich chování vůči nim ze špatného na dobré. (Tuzin, 2006). Osobní vůně se mohou lišit v závislosti na rase, etnicitě, kultuře, věku, pohlaví a třídě (Porteous, 1990). Porteous (1990) uvádí několik příkladů. Zatímco máme často rádi mléčnou vůni kojenců, snažíme se vyhnout pachu starých lidí a nemocí. Členové jednotky Viet Cong zase byli údajně schopni ucítit členy americké jednotky podle jejich tvarohovité vůně, která byla důsledkem vysoké konzumace mléčných produktů. Jak se může osobní vůně lišit v závislosti na věku ukazuje E.Cohen (1988). Vůně spojené s narozením a plodností, které jsou na počátku cyklu, považujeme za 20

21 příjemné, stejně jako vůně spojené se zráním a zralostí, ačkoliv s přechodem do přezrálosti se stávají nepříjemnými - zápach hniloby, rozkladu a smrti a podobný zápach smetí, odpadků a exkremetnů se považují za odpudivé. 4.2 Možné způsoby manipulace s tělesnou vůní Výše uvedené příklady ilustrují skutečnost, že tělesná vůně může mít různé sociální významy. Proto se vyvinuly dva mechanismy, jak modifikovatsvojí pachovou identitou deodorizace a odorizace (Largey a Watson, 1972). Deodorizace znamená odstranění společensky nevhodných pachů prostřednictvím např.mytí a čištění zubů. Odorizace na druhé straně znamená prezentaci sebe sama se společensky přijatelnou vůní prostřednictvím používání parfémů. Používáním deodorantů a parfémů můžeme předeslat, že jsme ti dobří, čistí a slušní (Largey a Watson, 1972). Odůvodněním pro deodorizaci bývá zdraví a čistota (Largey a Watson, 1972). Vzniká tak souvislost mezi hygienou, vůněmi,čistotou a zdravím. Zájem společnosti o hygienu je neoddělitelný od rozdělení populace na ty z vyšších tříd a na ty z nižších tříd (Hyde, 1997). V dnešní západní společnosti jsou to např.bezdomovci, kteří nedodržují pravidelnou hygienu, tudíž nemohou být čistí a tudíž zapáchají. Ovšem ne vždy znamenala čistota i dodržování jistých hygienických návyků. Stoddart (1990) se např.zmiňuje o tom, že se během 17.století za vlády Ludvíka XIII.a Ludvíka XIV. lidé myli zřídkakdy a prádlo se rovněž pralo zřídkakdy. Vše, co bylo třeba k vyvolání dojmu čistoty, byl bílý prášek a dostatek parfému. Od 17.století tedy čisté tělo bohatě vonělo drahými parfémy. R.el-Khoury (1997) se zase zmiňuje o tom, že od středověku se čistota týkala jen těch odkrytých částí těla. Příručky etikety pro středověkou šlechtu trvaly na čistotě obličeje a rukou, ovšem nic takového již nepředepisovaly pro ostatní části těla. Nicméně normy pro čistotu byly spíše morální než funkční povahy čistota byla více spojována se slušností než se zdravím. Tělesná vůně, kterou bychom dnes mohli považovat za nejzřejmější znak čistoty, hrála dříve podřadnější roli. (el-khoury, 1997). Mnohé kultury spojují vůně se zdravím a k uzdravení různých nemocí nebo k jejich potlačení používají různé vonné prostředky. Mezi indiánskými kulturami v peruánské Amazonii existují tzv.perfumeros, kteří léčí druhé používáním vůní z vonných rostlin a parfémů. Perfumero ovšem neléčí jen zdravotní problémy, ale též neštěstí v lásce či v práci (Steele, 1992). Arapešové zase čichají k opečeným sladkým bramborám, aby zahnali nevolnost, nebo když se cítí sklíčeně (Tuzin, 2006). Různé směsice vonných bylin se ve 14.a 15.století používaly k ochraně proti moru v 21