HUDEBNÍ FORMY. Studijní texty pro předmět Hudební formy 1. PhDr. Dana Soušková, Ph.D.

Transkript

1 HUDEBNÍ FORMY Studijní texty pro předmět Hudební formy 1 PhDr. Dana Soušková, Ph.D.

2 ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE Hudební forma Pojem hudební forma se užívá ve dvou významech. V širším významu se jedná o filozofickou a estetickou kategorii, která je chápána ve vztahu k hudebnímu obsahu obsah je sdělován prostřednictvím hudební formy. Z hudebně teoretického hlediska se hudební formou rozumí tvar, struktura skladby. Nauka o hudebních formách Nauka o hudebních formách se zabývá formovým uspořádáním skladeb. V období renesance a baroka se zkoumala hudba podle pravidel rétoriky a na základě nauky o řečnických figurách (Joachim Burmeister, Johann Mattheson). Postupně se začala vytvářet hudebně teoretická terminologie a formové řešení skladeb se posuzovalo podle hudebně teoretických kritérií. V 18. a 19. století pojednávaly o hudebních formách učebnice kompozice. Koncem 19. století se stala nauka o hudebních formách samostatnou disciplínou, vznikaly první samostatné publikace věnované tomuto oboru. Jejich autory byli František Zdeněk Skuherský (1879), Hugo Riemann (1889), Karel Stecker (1905), Hugo Leichtentritt (1911), Karel Boleslav Jirák (1924) aj. K novějším titulům v českém a slovenském jazyce, které podávají souhrnné informace o hudebních formách, patří Hudební formy Karla Janečka (1955), Formy a druhy hudobného umenia Ladislava Burlase (1962), Nauka o hudebních formách Emila Hlobila (1963), ABC hudebních forem Luďka Zenkla (1984), Poznámky k soudobé hudební formě a rytmu Miloslava Ištvana (2000), Kapitoly z hudebních forem Michala Košuta (2004). V současné době je nauka o hudebních formách vědeckou disciplínou jedním z oborů hudební teorie, je také vyučovacím předmětem na středních a vysokých školách s hudebním zaměřením. O hudebních formách pojednávají publikace různého typu vědecké studie, učebnice, práce popularizačního charakteru aj. Formový typ Každé hudební dílo má osobité formové řešení. Sledujeme-li ale pouze základní znaky jeho formového členění, můžeme ho přiřadit k některému z formových typů. Formovým typem se rozumí takové uspořádání hudební formy, které má nejčastěji se vyskytující znaky dané hudební formy. V průběhu baroka, klasicismu a 19. století se v evropské hudbě vyhranilo několik formových typů perioda, dvojperioda, neperiodická věta, malá dvoudílná

3 forma a malá třídílná forma, velká dvoudílná forma a velká třídílná forma, variace, rondo, sonátová forma, fuga, kombinované formy, volné formy, cyklické formy. 1 Tektonika Tektonika je naukou o stavbě skladeb. K rozvoji této disciplíny přispěl významně Karel Janeček v práci Tektonika, nauka o stavbě skladeb (1968). Tektonika si všímá různých složek výstavby hudebního díla melodiky, tempa, tonálního a harmonického průběhu, dynamiky, zvukové barvy aj. Hudební forma je jednou z těchto složek. Tektoniku skladby poznáváme při poslechu hudebního díla. Rozlišuje se mikrotektonika, která sleduje práci s drobnými prvky, a makrotektonika, která pojednává o hudebním díle jako celku, všímá si proporcí jednotlivých částí, gradací, soudržnosti hudebního díla apod. Karel Janeček stanovil tzv. obecné tektonické principy obecné zákony výstavby skladeb. Jsou jimi princip identity a kontrastu, princip vzájemné úměrnosti částí co do rozsahu, princip hierarchie v uspořádání částí podle obsahové závažnosti, princip rozmístění vrcholů, princip vyváženosti odstředivých a dostředivých sil ve skladbě aj. Nauka o hudebních formách zjišťuje, jaké je formové uspořádání skladby. Ostatních složek hudby si všímá, pokud jsou důležité pro poznání hudební formy. FORMOVÁ ANALÝZA SKLADBY Při formové analýze skladby vycházíme ze smyslu hudby. Postupujeme od celku k částem, všímáme si těch složek hudby, které jsou důležité pro formové členění skladby. Tyto složky se označují jako hudebně výrazové prostředky, protože jejich prostřednictvím hudba vyjadřuje svůj obsah. Současně plní tyto hudební složky funkci formotvorných prostředků, protože se podílejí na formovém členění skladby. Jsou jimi melodie, tempo, metrum, rytmus, tonální a harmonický průběh, sazba neboli faktura, dynamika, barva, instrumentace, artikulace. V každé skladbě mohou být pro poznání hudební formy důležité jiné hudebně výrazové (formotvorné) prostředky. 1 S jinými řešeními hudební formy se setkáváme ve středověké a renesanční hudbě. Některé nové možnosti formování hudby se užívají ve 20. a 21. století.

4 Hudebně výrazové (formotvorné) prostředky, formotvorné principy Formové členění skladby koresponduje často s jejím melodickým průběhem, nový díl přináší zpravidla novou hudební myšlenku. Rozlišují se různé typy melodie vokální, instrumentální, diatonická, chromatická, tonální, modulující, sylabická, melismatická, koloraturní, recitativní apod. Při hodnocení melodie si všímáme velikosti intervalů, směru melodie, jejího rozsahu, umístění melodických vrcholů apod. Dalšími hudebně výrazovými prostředky jsou metrum, rytmus, tempo, hybnost. Některé skladby mají složitější metrorytmický průběh, uplatní se v nich bimetrika, polymetrika, birytmika, polyrytmika. Ametrická hudba plyne bez metrického členění. Při formovém rozboru skladby si všímáme jejího tonálního a harmonického průběhu. Vodítkem pro určení tóniny je předznamenání skladby, především však její harmonický průběh a závěry jednotlivých frází. Celá skladba může být v jedné tónině, nebo se může v jejím průběhu tónina měnit. V případě plynulé změny se jedná o modulaci, náhlou změnu tóniny označujeme jako tóninový skok. Někdy se jedná pouze o kratší vybočení do jiné tóniny a návrat zpět. Některé tóniny jsou blízké paralelní, stejnojmenné, dominantní, subdominantní, nejvzdálenější tóniny jsou vzdálené o půltón nebo o tritón. Užívají se durové tóniny, mollové tóniny, mody církevní stupnice (dórská, frygická, lydická, mixolydická), cikánské stupnice, celotónová stupnice, pentatonika, uměle vytvořené mody. Atonální hudba nemá tonální centrum. Sazbu chápeme ve smyslu vertikálního rozložení tónů, sazba může být hustá nebo průzračná apod. Rozlišují se dva základní typy sazby sazba homofonní a sazba polyfonní. Polyfonie může být imitační nebo neimitační. Vodítkem při formovém rozboru skladby je také její dynamický průběh. Všímáme si plynulých dynamických změn, gradací i náhlých dynamických kontrastů. Dynamický vrchol skladby se často kryje s jejím melodickým vrcholem. K formotvorným prostředkům patří dále barva zvuku a proměny instrumentace. Orientovat se můžeme také podle artikulace, tj. podle požadovaného způsobu hry staccato, legato, portamento apod. Základní formotvorné principy, které se uplatní při utváření hudebních forem, jsou princip opakování (totožnosti), princip kontrastu a princip rozvíjení (obměňování, variability).

5 Vyjádření výsledků formového rozboru Výsledky formového rozboru lze sdělit slovně. Můžeme popsat formový průběh skladby, charakterizovat jednotlivá témata, díly skladeb, vysvětlit, jaké jsou mezi nimi vztahy, kde jsou nejvýraznější gradace, výrazové vrcholy apod. Formové členění skladby můžeme naznačit také prostřednictvím formového schématu. K označení jednotlivých dílů se užívají písmena ze začátku abecedy malá v případě malých dílů, velká k označení velkých dílů. Obměna dílu se vyjadřuje čárkou například aba nebo číslicí napsanou v horním indexu například a 1 a 2 a 3. Při podrobnějším členění se užívají písmena řecké abecedy (α, β, γ, δ), která slouží k označení velmi krátkých úseků, například předvětí a závětí v periodě. Provedení se označuje písmenem x nebo X, introdukce písmenem i nebo I, mezivěta písmenem m nebo M, kóda písmenem k nebo K. Průběh skladby lze zaznamenat také graficky graf zpravidla zachycuje rozsahy jednotlivých dílů, průběh dynamiky a tempa, výrazové vrcholy apod. 2 Součástí formové analýzy by měla být také syntéza, tj. shrnutí výsledků provedeného formového rozboru a zhodnocení skladby jako celku. FUNKČNÍ TYPY HUDBY Jednotlivé části skladby mají ve skladbě určitou tektonickou (stavebnou) funkci, navazují na sebe podle určitého tektonického řádu. Rozlišují se hlavní tektonické funkce a vedlejší tektonické funkce. Hlavní tektonické funkce V hudbě se uplatní dva základní způsoby výstavby hudebních ploch. Hudební myšlenky se přiřazují za sebe, nebo se rozvíjejí. V prvním případě hovoříme o expozičním typu hudby, ve druhém případě o evolučním typu hudby. Expoziční typ hudby V hudbě expozičního typu se uvádějí hudební myšlenky a témata. Hudba má pravidelnou stavbou (melodie mají zřetelný začátek a konec), probíhá zpravidla v jedné tónině 2 Grafické znázornění hudby zavedl Otakar Zich v práci Symfonické básně Smetanovy, (1924), grafy najdeme také v pracích Karla Janečka (Tektonika, nauka o stavbě skladeb, 1968), Miloše Honse (Hudba zvaná symfonie, 2005, Hudební analýza, 2010) aj.

6 bez modulací, převažuje homofonní sazba. Charakteristickým znakem hudby expozičního typu je klid až určitá statičnost. Evoluční typ hudby V hudbě evolučního typu se motivy a témata rozvíjejí různými způsoby motivické a tematické práce. Tyto hudební plochy mají často neperiodickou stavbu, objevuje se v nich polyfonní vedení hlasů a tematicky propracovaná sazba, tónina se mění, dochází k modulacím. Pro tento typ hudby příznačný neklid, gradace a uvolňování napětí. 3 Vedlejší tektonické funkce Ve skladbách mají vedlejší tektonické funkce introdukce (úvod), mezivěta a kóda (závěr). Tyto části jsou většinou hudebně méně závažné než plochy, které přinášejí výraznější hudební myšlenky a témata. Introdukce Introdukce uvádí celou skladbu, nebo některou její část. V prvním případě se jedná o introdukci vnější, ve druhém případě o introdukci vnitřní, dílčí. Introdukce může mít podobu krátkého několikataktového úvodu, ve kterém se uvede například doprovodná figura. Delší introdukce, kterými začínají první věty některých symfonií a sonát, jsou obsahově závažnější. Mohou obsahovat hudbu expozičního i evolučního charakteru. Mezivěta Mezivěta spojuje hlavní díly skladby a ve srovnání s nimi je méně závažná. Motivicky vychází z předchozí hudby, nebo přináší nový motivický materiál. Ten je zpravidla méně významný, spíše výjimečně se objevují mezivěty, které přinášejí novou, obsahově závažnější hudební myšlenku. Mezivěta plní často funkci spojovacího dílu, obsahuje modulaci do tóniny, ve které začíná další část skladby. V mezivětě se uplatní expoziční, někdy i evoluční typ hudby. 3 Rozvíjení motivů a témat je příznačné pro klasicistní hudbu a hudbu pozdějších slohových období. Jiné kompoziční principy platily pro starší hudbu. V barokních skladbách se jedná spíš o volný motivický vývoj, který se v mnohém liší od klasicko-romantické tematické práce. Je založen na sekvenčním zpracování a variační obměně motivů, na rozvíjení motivů podobným motivickým materiálem apod. Některé netradiční postupy se uplatní v kompozicích 20. století a v soudobých skladbách.

7 Kóda Kóda uzavírá celou skladbu (kóda vnější), nebo některou její část (kóda vnitřní, dílčí). Slouží k tomu, aby závěr skladby vyzněl přesvědčivě. Z hlediska rozsahu lze rozlišit krátké kódy a velké, rozsáhlejší kódy. Z motivického hlediska vychází kóda z předchozí hudby, nebo je motivicky samostatná. V závěrečné kódě se často zdůrazňuje tónická harmonická funkce, někdy dochází k vybočení do subdominantní tóniny a následnému zakončení skladby v tónině hlavní. Kóda může obsahovat expoziční i evoluční typ hudby. MOTIV, TÉMA, FIGURA, PASÁŽ Motiv Motiv je základním stavebným prvkem hudby, nejkratším hudebním celkem. Má určitou obsahovou závažnost, čímž se liší od méně významných hudebních útvarů. Tvoří ho několik tónů, nejčastěji má rozsah 1 2 takty (některé motivy jsou kratší, některé delší). Motiv může začínat a končit na těžké i lehké době. Je ohraničen pomlkou, opakováním motivu nebo jiným motivem. Téma Téma je výraznou, několikataktovou hudební myšlenkou. Je delší a obsahově závažnější než motiv (téma je možné rozčlenit na motivy). Téma tvoří myšlenkový základ hudebních děl. Z obsahového hlediska rozlišujeme téma s jedním obsahovým zaměřením téma rázné, lyrické, dramatické apod., a téma, které obsahuje kontrastní motivy téma antitetické. Téma může mít výrazný začátek, kterému říkáme hlava tématu. Téma se vyskytuje v sonátové formě, variacích, fuze tedy ve skladbách, v jejichž průběhu se s tématem pracuje. V případě jiných forem nemluvíme o tématech, ale spíš o melodiích, hudebních myšlenkách apod. Figura Figura se podobá motivku také ji tvoří několik tónů, ale je méně významná. Sled několika figur označujeme termínem figurace. Často se jedná o akordické rozklady, které znějí v doprovodném hlase. Figura, která se několikrát beze změny opakuje, se nazývá ostinátní figura, je-li v basu, jedná se o ostinátní bas. V některých skladbách je ve vrchních tónech akordických rozkladů ukryta melodie, v tomto případě hovoříme o figurované melodii.

8 Pasáž Termínem pasáž se rozumí běh, rychlý sled tónů ve stupnicovém postupu (někdy v postupu akordických rozkladů nebo drobných figur). Uplatní se ve virtuózních skladbách, etudách apod. 4 PRÁCE S MOTIVEM A TÉMATEM práce. Motivy a témata se ve skladbách obměňují různými způsoby motivické a tematické Opakování motivu, tématu Opakování je buď přesné, nebo pozměněné. Při pozměněném opakování se motiv nebo téma zopakuje v transpozici, s melodickými nebo rytmickými obměnami, v jiné instrumentaci, dynamice, tempu, s jiným harmonickým průběhem apod. Variace Motiv nebo téma se obohatí o melodické tóny. Inverze Inverzí se rozumí převrat intervalů, které melodie obsahuje. Ze vzestupných intervalů se stávají sestupné a naopak. Inverze může být přísná velikost intervalů zůstává zachována, nebo volná velikost některých intervalů se mění. Augmentace Motiv nebo téma se zopakuje v dvojnásobných (případně vícenásobných) rytmických hodnotách. Má tedy dvojnásobnou (vícenásobnou) délku. Diminuce Motiv nebo téma se zopakuje v polovičních (případně kratších) rytmických hodnotách. Má tedy poloviční (kratší) délku. 4 Vedle témat, motivů, figur a pasáží se ve skladbách užívají i různé spojovací a doplňující útvary, osamocené tóny nebo akordy, které označujeme jako podmotivický materiál.

9 Rozšíření Motiv nebo téma se prodlouží o několik tónů na začátku, uprostřed nebo na konci. Téma nebo motiv se může rozšířit také augmentací několika posledních tónů. Krácení Z tématu nebo motivu se vynechá několik tónů na začátku, uprostřed nebo na konci. Téma může být zkráceno také diminucí několika tónů. Dělení Skladatel pracuje pouze s určitou částí tématu nebo motivu. Tento způsob práce se užívá k dosažení gradace. Imitace Imitace se uplatní v polyfonních skladbách. Téma nebo motiv, který zazní v některém z hlasů, se v určitém časovém odstupu objeví v jiném hlase. Račí postup tónu. Račí postup se užívá také v polyfonii. Téma se odvíjí od posledního tónu k prvnímu Jednotlivé způsoby motivické a tematické práce se ve skladbách prolínají a kombinují. Motivickou a tematickou práci rozvíjeli skladatelé v období klasicismu a v následujících staletích. Některé postupy (augmentace, diminuce, inverze, račí postup) se uplatnily už v hudbě renesance a baroka. Věta VĚTA, PERIODA, DVOJPERIODA, NEPERIODICKÁ VĚTA Termín věta se užívá v hudební teorii ve dvou významech. Rozumí se jím věta v několikavěté cyklické skladbě v symfonii, sonátě, koncertu, komorní skladbě, nebo drobná věta.

10 Věta (drobná věta) je několikataktový hudební úsek, který má nejčastěji rozsah 4 taktů (někdy je kratší nebo delší). Drobné věty jako samostatné skladby se nevyskytují, protože jsou příliš krátké, ale přiřazují se za sebe. Perioda Perioda je nejmenší hudební formou. Tvoří ji dvě věty, první věta se nazývá předvětí, druhá věta závětí. Perioda má rozsah jednoho malého dílu, který se ve formovém schématu se značí malým písmenem (a). Předvětí a závětí můžeme označit písmeny řecké abecedy (α, β, γ, δ). Obě věty periody mají většinou podobný charakter, často vycházejí ze stejného motivického materiálu a mají shodný rozsah nejčastěji se jedná o takty (setkáváme se také s periodami v rozsahu 5 + 5, 6 + 6, takty, nebo s periodami jejichž věty nejsou úměrně dlouhé 5 ). Předvětí i závětí probíhají většinou v jedné tónině, předvětí končí obvykle dominantou nebo tónikou s oslabeným závěrem, závětí bývá často ukončeno tónikou. Vztah předvětí a závětí můžeme přirovnat ke vztahu otázky a odpovědi. Dvojperioda Dvojperioda obsahuje dvě za sebou následující podobné periody, tedy dva podobné malé díly. Obě periody jsou motivicky příbuzné, většinou začínají stejně, ale liší se svými závěry. První perioda končí zpravidla polovičním závěrem nebo celým závěrem, který je oslabený. Druhá perioda je ukončena závěrem celým. Ve druhé periodě může probíhat výraznější gradace, která směřuje k melodickému a výrazovému vrcholu skladby. Formové schéma dvojperiody : a a α β α γ Perioda i dvojperioda může být rozšířena na začátku o introdukci, na konci o kódu. Neperiodická věta Neperiodická věta nemá pravidelnou stavbu. Zpravidla za sebou následují nové motivy různé délky, někdy dochází k rozvíjení motivů. 5 Některé periody nemají stejně dlouhé předvětí a závětí, některá z vět je zkrácená nebo prodloužená. Věta se prodlouží opakováním taktu, připojením rozvinutějšího závěru nebo augmentací několika rytmických hodnot. Některé periody mají dvě předvětí nebo dvě závětí. Nacházíme také takové celky, které obsahují tři drobné věty, jejich formové schéma je α β α nebo α β γ.

11 Uplatnění periody, dvojperiody a neperiodické věty Formu periody nebo dvojperiody mají některé lidové a umělé písničky a krátké instrumentální skladbičky. Periody, dvojperiody a neperiodické věty jsou součástí rozměrnějších forem. Periodicky členěná hudba má často homofonní sazbu, neperiodické věty se uplatní nejčastěji v polyfonii. Ve středověké a renesanční hudbě převládaly neperiodické věty, pravidelnější strukturou se v této době vyznačovaly tance. V baroku se uplatnily oba typy hudby, periodicita se vyskytovala především v tanečních skladbách, neperiodické členění bylo příznačné pro polyfonní hudbu, například pro fugu. V klasicismu se princip periodicity prosadil do všech hudebních žánrů. V hudbě vrcholného klasicismu a v pozdějších obdobích se periodicita opět uvolňovala. MALÁ DVOUDÍLNÁ FORMA A MALÁ TŘÍDÍLNÁ FORMA Malá dvoudílná forma Malá dvoudílná forma obsahuje dva malé díly, tedy dvě periody. Ve formovém schématu se značí malými písmeny ab. Malou dvoudílnáou formu mohou tvořit také dvě dvojperiody, skladba má pak formové schéma aa bb. Rozlišujeme malou dvoudílnou formu bez reprízy a malou dvoudílnou formu s reprízou. Malá dvoudílná forma bez reprízy ab obsahuje dva odlišné malé díly. Formové schéma malé dvoudílné formy bez reprízy: a b α β γ δ V malé dvoudílné formě s reprízou ab přináší předvětí dílu b novou hudbu, v závětí dílu b se navrací hudba z dílu a nejčastěji závětí, méně často předvětí dílu a. Formové schéma malé dvoudílné formy s reprízou: a b α β γ β α β γ α Malá třídílná forma Malá třídílná forma obsahuje tři malé díly, každý díl má formu periody. Malou třídílnou formu mohou tvořit také tři dvojperiody. Rozlišujeme malou třídílnou formu bez reprízy a malou třídílnou formu s reprízou. Malá třídílná forma bez reprízy (abc) obsahuje tři

12 odlišné malé díly. V malé třídílné formě s reprízou se po dílu b navrací díl a. Ve formě aba se vrací beze změny (v notách nemusí být znovu zapsán, ale hraje se Da Capo al Fine), ve formě aba se objevuje v mírně pozměněné podobě. Charakteristika malé dvoudílné a malé třídílné formy Malá dvoudílná i malá třídílná forma může být rozšířena o úvodní introdukci, mezivětu nebo závěrečnou kódu. Některý z dílů může být naopak zkrácený (nejčastěji díl b v malé třídílné formě). Mezi jednotlivými malými díly nebývají příliš velké kontrasty. Často vycházejí z podobného motivického materiálu, mají obdobný rozsah a stavbu. Mohou být v jedné tónině, někdy se tónina mění. Malé díly mohou být přistaveny každý končí celým závěrem, tj. tónikou, mohou končit otevřeně díly na sebe navazují, první končí harmonicky otevřeně, tj. dominantou, nebo mohou být přepojeny druhý díl nastupuje posledním taktem prvního dílu. Uplatnění malé dvoudílné a malé třídílné formy Malou dvoudílnou formu bez reprízy mají písně s refrénem 6 a kratší instrumentální skladbičky z období baroka 7 S malou třídílnou formou bez reprízy se setkáváme také v barokních instrumentálních skladbách. 8 Malá dvoudílná forma s reprízou a malá třídílná forma s reprízou se vyskytují častěji. Najdeme je v lidových a umělých písních, v kratších instrumentálních skladbách z klasicismu a pozdějších období. Malé dvoudílné i malé třídílné formy jsou součástí rozměrnějších hudebních forem velké dvoudílné a velké třídílné formy, variací, ronda, méně často sonátové formy. 9 Velká dvoudílná forma VELKÁ DVOUDÍLNÁ FORMA A VELKÁ TŘÍDÍLNÁ FORMA Velká dvoudílná forma obsahuje dva velké díly, které se ve formovém schématu značí velkými písmeny AB. Velký díl má malou dvoudílnou formu nebo malou třídílnou formu 6 Protože se malé dvoudílné a malé třídílné formy objevují často v písních, označují se také jako malé písňové formy. 7 V průběhu skladby se měnila tónina. Díl a moduloval do dominantní tóniny, pokud skladba začínala v tónině mollové, tak do paralelní durové tóniny, v dílu b pak proběhla modulace zpět do tóniny výchozí. 8 Barokní skladby v malé třídílné formě bez reprízy měly obdobný tonální průběh jako skladby v malé dvoudílné formě bez reprízy. 9 Rozměrnější vícedílné malé písňové formy, v nichž každý díl přináší novou hudbu (například forma abcd), se v samostatných skladbách vyskytují spíše výjimečně. Mohou být ale součástí rozměrnějších hudebních forem.

13 (případně malou vícedílnou formu). Velká dvoudílná forma AB je bez reprízy, obsahuje dva odlišné velké díly. 10 Velká třídílná forma Velká třídílná forma obsahuje tři velké díly. Také v této formě má jeden velký díl malou dvoudílnou formu nebo malou třídílnou formu (případně malou vícedílnou formu). Užívá se velká třídílná forma s reprízou, ve formě ABA se vrací díl A beze změny (často se hraje Da Capo al Fine), ve formě ABA je obměněný. V některých skladbách je střední velký díl B označen jako Trio. Charakteristika velké dvoudílné a velké třídílné formy Velká dvoudílná a velká třídílná forma může být rozšířena o introdukci, mezivětu a kódu. Některý z velkých dílů může být naopak zkrácený. Skladby ve velkých písňových formách jsou rozměrnější a obsahově závažnější než skladbičky v malých písňových formách. Mezi velkými díly bývají větší kontrasty motivické, tonální, dynamické, tempové apod. Velké díly mohou být k sobě přistaveny, nebo na sebe plynule navazují. V prvním případě jsou jednotlivé velké díly uzavřené, končí tónikou. Ve druhém případě končí první díl harmonicky otevřeně, nebo je poslední takt prvního dílu současně prvním taktem druhého dílu. Velké díly mohou být propojeny také mezivětou. Velké dvoudílné a velké třídílné formy se někdy označují jako velké písňové formy. Uplatnění velké dvoudílné a velké třídílné formy Velká dvoudílná forma se uplatní v umělých písních s refrénem, v barokních instrumentálních skladbách, 11 méně často v drobných charakteristických skladbách z pozdějších slohových období, vyskytuje se také v pochodech. Velká třídílná forma s reprízou patří k často užívaným formám. V období baroka měly toto formové řešení árie v opeře seria (tzv. velká da capo árie), postupně se začala tato forma objevovat i v barokních instrumentálních skladbách. Později byla tato forma příznačná pro drobné charakteristické skladby a tance. V cyklické sonátové formě má toto formové řešení menuet, scherzo, někdy pomalá věta. 10 Forma, ve které se navrací hudba z velkého dílu A, se považuje za velkou třídílnou formu se zúženými díly Aba. 11 Barokní skladby ve velké dvoudílné formě bez reprízy mají obdobný tonální průběh jako barokní skladby v malé dvoudílné formě bez reprízy. V průběhu dílu A proběhne modulace do dominantní tóniny (je-li hlavní tónina mollová, tak do paralelní durové tóniny), v během dílu B se hudba vrací do tóniny hlavní.

14 VARIACE Termín variace má v hudební teorii několik významů rozumí se jím jeden ze způsobů motivické a tematické práce, variační forma, tj. forma téma s variacemi, označují se jím jednotlivé obměny tématu ve variační formě. Druhy variací Skladba ve formě variací obsahuje téma a jeho variační obměny. Podle rozsahu jednotlivých dílů se rozlišují malé variace a velké variace. Malé variace obsahují malé díly (a 1 a 2 a 3 a 4 ), jeden díl má formu periody. Ve velkých variacích za sebou následují velké díly (A 1 A 2 A 3 A 4 ), jeden díl má malou dvoudílnou nebo malou třídílnou formu. Podle způsobu zpracování se rozlišují variace kontrapunktické, ornamentální, charakteristické a volné. Kontrapunktické variace Kontrapunktické variace začínají tématem, je to zpravidla jednohlasá melodie v delších rytmických hodnotách, která zní v nejhlubším hlase v basu. V následujících variacích se téma opakuje jako ostinato. Zní většinou v basu, méně často prochází jinými hlasy. Téma se nemění, pouze občas se přizpůsobuje vrchním hlasům, takže dochází k jeho drobným melodickým nebo rytmickým obměnám. Téma se stává určitou kostrou skladby, ustupuje ale spíš do pozadí, proměny jednotlivých variací přinášejí vrchní kontrapunktující hlasy. V některých skladbách zní téma ve vícehlasé akordické sazbě. Variace pak zachovávají jeho harmonický plán, který je v jednotlivých variacích bohatěji stylizován. Skladby ve formě kontrapunktických variací mají názvy passacaglia, ciacona (chacona, chaccone), ground nebo folia. Chorální variace užívají téma převzaté z protestantského chorálu. Kontrapunktické variace jsou příznačné pro období baroka, v klasicismu se přestaly psát. K této formě se vrátil až ve druhé polovině 19. století Johannes Brahms a později někteří další skladatelé (například Vítězslav Novák). Ornamentální variace Ornamentální variace (nazývají se také ozdobné, přísné, formální) začínají tématem. Téma musí být vhodné pro další variační práci. Bývá v pomalejším nebo středním tempu, má výraznou melodii, přehlednou fakturu, přehledný tonální a harmonický průběh. Skladatel napíše vlastní téma, nebo použije jako východisko pro variační práci skladbu jiného

15 skladatele, což bývá patrné z názvu variací. V názvu skladby může být uveden také počet variačních obměn a tónina. Melodie tématu se v jednotlivých variačních obměnách zdobí melodickými tóny, figuracemi, pasážemi. Z melodického hlediska se tedy téma proměňuje, ale jeho základní melodický obrys zůstává v jednotlivých variacích zřetelný. Současně s tím se komplikuje rytmický průběh, proměňuje se i stylizace doprovodných hlasů. Ostatní hudební složky se zpravidla nemění, jednotlivé variace zachovávají formu, metrum, harmonický průběh a tóninu tématu. Pro kontrast může být zařazena jedna variace opačného tónorodu, která je nadepsána minore moll nebo maggiore dur. Skladby ve formě ornamentálních variací mají většinou radostnou, hravou náladu, vyžadují brilantní virtuózní hru, jejíž náročnost se v průběhu skladby stupňuje. Ornamentální variace se psaly především v klasicismu, často pro klavír. Vznikaly samostatné klavírní skladby ve formě variací, variační věty jsou součástí některých klavírních sonát. Variační věty se uplatnily také v symfoniích, koncertech a komorních skladbách. Charakteristické variace V charakteristických variacích dochází k výraznějším proměnám tématu. Proměny se mohou týkat všech hudebních složek melodiky, rytmu, metra, harmonického a tonálního průběhu, formy, sazby, stylizace, dynamiky, instrumentace aj. Ve skladbách tohoto typu přinášejí jednotlivé variace hudbu odlišného charakteru a výrazu. Charakteristické variace začal psát Ludwig van Beethoven, tento typ variační techniky dále rozvíjeli skladatelé v následujících staletích. Volné variace Volné variace se ještě víc vzdalují od tématu. Jsou volně vytvořeny z motivů tématu, nebo přinášejí zcela novou hudbu. Téma nemusí být vůbec uvedeno, dá se pouze tušit z motivických příbuzností částí. Průběh variační formy Variace jsou buď samostatnou skladbou, nebo větou v sonátovém cyklu nejčastěji pomalou nebo závěrečnou částí. Samostatná skladba ve formě variací obsahuje zpravidla větší počet variačních obměn, věta v sonátovém cyklu přináší většinou menší počet variací. Jednotlivé variace mohou být od sebe zřetelně odděleny a očíslovány. V některých skladbách ale následují jednotlivé variace bezprostředně za sebou, případně jsou spojeny

16 mezivětami. Jednotlivé variace jsou uspořádány podle určitého plánu zpravidla se postupuje od jednodušších ke složitějším proměnám tématu, narůstá gradace a složitost skladby, stupňuje se technická náročnost i intenzita výrazu. Variace se postupně stále více vzdalují od tématu. Při větším počtu variací může následovat po výrazné gradaci zlom a nový postup od jednodušší obměny ke složitějšímu průběhu a nové gradaci. Při větším počtu variací se mohou vytvářet skupinky příbuzných variací. Ve variačním cyklu se uplatní také zákon kontrastu, mohou se střídat variace různého charakteru rychlé, pomalé, lyrické, virtuózní apod. Variace mohou být zakončeny tématem v původní podobě, poslední, nejsložitější variací, kódou nebo fugou. Pokud skladba obsahuje fugu, bývá to uvedeno v jejím názvu. Variace mají nejčastěji jedno téma, ale vznikají také variace na dvě témata, které označujeme termínem dvojité variace. V ornamentálních variacích převažuje expoziční typ hudby, v charakteristických a volných variacích může být také hudba evolučního charakteru. Proměny variací v hudební historii Variace byly odedávna současí nástrojové improvizace. V zapsaných skladbách se objevují v renesančních přepisech polyfonních vokálních skladeb pro nástroje pro loutnu, clavichord, cembalo, varhany. V nich byly původní vokální melodie zdobeny melodickými tóny, byly kolorovány. V renesanci byly také oblíbené dvojice tanců pomalý dvoudobý basse dance a třídobé rychlé saltarello, přičemž druhý tanec byl variační obměnou prvního tance. Nejstarší zapsané skladby typu téma s variacemi jsou z 16. století. V Anglii byly psány pro virginal, ve Španělsku pro varhany. Pro baroko jsou příznačné kontrapunktické variace. K nejznámějším skladbám patří skladby Johanna Sebastiana Bacha, Georg Friedrich Händel zařadil variační věty do některých suit. Johann Sebastian Bach Passacaglia a fuga c moll pro varhany, Partita d moll pro sólové housle Ciacona, Goldbergovy variace, Mše h moll Crucifixus V klasicismu se psaly variace ornamentální, v Beethovenově tvorbě se setkáváme s variacemi charakteristickými. Oblíbené byly variace na melodie známých operních árií, které patřily ale spíš do oblasti dobové zábavné hudby. Umělecky závažnější díla nacházíme v tvorbě Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. Tito skladatelé zařadili variační věty do některých svých symfonií, klavírních sonát a smyčcových kvartetů. Psali také samostatné variační cykly pro klavír. Joseph Haydn Symfonie G dur č. 94 S úderem kotlů 2. věta, Symfonie D dur č. 101 Hodiny 2. věta.

17 Wolfgang Amadeus Mozart Sonáta A dur 1. věta Ludwig van Beethoven 33 variací na Diabelliho valčík, Symfonie č. 3 Es dur Eroica 4. věta, Symfonie č. 5 c moll Osudová 2. věta Ve skladbách 19. století se setkáváme se všemi typy variací. Častěji se komponovaly variace charakteristické, znovu se objevily variace kontrapunktické. Vedle umělecky závažnější tvorby pokračovala také v tomto období linie dobově oblíbených variací na melodie operních árií nebo písní. V této době vznikla řada variačních cyklů pro klavír. Robert Schumann Variace na téma Abegg, Symfonické etudy pro klavír Johannes Brahms Variace na téma Schumanna, Variace na téma Händela, Variace na téma Paganiniho Bedřich Smetana České tance Hulán Variační věty byly součástí symfonií, sonát, komorních a koncertantních skladeb. Franz Schubert Klavírní kvintet A dur Pstruh 4. věta Fryderyk Chopin Variace na téma z Mozartovy opery Don Giovanni Là ci darem la mano Johannes Brahms Symfonie č. 4 e moll 4. věta (passacaglia) Antonín Dvořák Symfonie č. 8 G dur 4. věta César Franck Symfonické variace pro klavír a orchestr Petr Iljič Čajkovskij Rokokové variace pro violoncello a orchestr Od druhé poloviny 19. století se rozvíjela tvorba variací pro orchestr. Antonín Dvořák Symfonické variace pro orchestr Variační formu mají některé symfonické básně. Bedřich Smetana Má vlast Šárka Také ve skladbách 20. a 21. století se setkáváme s různými typy variační techniky. Variace pro klavír: Leoš Janáček Thema con variazioni Zdenčiny variace Orchestrální variace: Benjamin Britten Variace a fugu na Purcellovo téma Průvodce mladého člověka orchestrem

18 SONÁTOVÁ FORMA Sonátová forma je jednou z nejdůležitějších hudebních forem, skladby s tímto formovým řešením mají zpravidla závažnější hudební obsah. 12 Struktura sonátové formy Sonátová forma má tři části expozici, provedení a reprízu. V expozici jsou uvedena témata a doplňující hudební myšlenky. V provedení se témata zpracovávají různými způsoby tematické práce. Repríza je pozměněným opakováním expozice. Sonátová forma může být na začátku rozšířena o introdukci, v závěru o kódu. Expozice V expozici sonátové formy se objevují tři odlišná témata téma hlavní, vedlejší a závěrečné. Hlavní téma, kterým expozice začíná, má rozsah věty, periody, dvojperiody nebo neperiodické věty, někdy malé dvoudílné nebo malé třídílné formy. Jeho struktura může být méně pravidelná. Je v základní tónině, z harmonického hlediska může být uzavřené končí tónikou, nebo neuzavřené končí dominantou nebo jiným netónickým akordem. Hlavní téma má zásadní význam pro celkové vyznění skladby, v rychlých větách bývá rázné, energické, v pomalých větách zpěvné, lyrické. Někdy se jedná o téma s vnitřním kontrastem téma antitetické, někdy má téma výrazný začátek výraznou hlavu tématu. Po doznění se hlavní téma může opakovat beze změny i v pozměněné podobě, může následovat jeho dílčí provedení, nebo po něm může následovat mezivěta. Přechod od hlavního k vedlejšímu tématu zprostředkuje mezivěta, kterou nazýváme spojovací oddíl. Motivicky vychází buď z hlavního tématu, nebo přináší novou hudbu, která bývá méně závažná než předchozí tematický materiál. Spíše výjimečně je spojovací oddíl myšlenkově a motivicky výraznější než hlavní téma. Spojovací oddíl připravuje nástup vedlejšího tématu z tonálního hlediska, obsahuje modulaci do tóniny vedlejšího tématu. V sonatinách a ve starších sonátách může spojovací oddíl chybět oblast hlavního tématu končí dominantou a po ní nastupuje vedlejší téma v dominantní tónině. Celou tuto část expozice považujeme za oblast hlavního tématu (A). Vedlejší téma není méně důležité než téma hlavní, ale je k němu kontrastní. Od hlavního tématu se liší výrazem bývá lyrické, zpěvné 13 i tóninou. Je-li hlavní téma v durové 12 Rozlišuje se jednovětá sonátová forma a cyklická sonátová forma. Výklad cyklické sonátové formy je podán v kapitole Cyklické formy.

19 tónině, vedlejší téma probíhá v dominantní durové tónině. Je-li hlavní téma v mollové tónině, vedlejší téma je uvedeno v paralelní durové tónině. Tyto tonální vztahy byly obvyklé v klasicismu, skladby z 19. století a z pozdějších období mají zpravidla jiný tonální průběh, užívají se tóniny vzdálené o tercii i jiné tonální vztahy. Vedlejší téma může být tvořeno větou, periodou, dvojperiodou, neperiodickou větou, někdy malou dvoudílnou nebo malou třídílnou formou. Jeho členění bývá zpravidla pravidelnější než členění hlavního tématu. Po doznění se může vedlejší téma opakovat, může následovat jeho dílčí provedení nebo mezivěta. Celá tato část expozice se označuje jako oblast vedlejšího tématu (B). Závěrečné téma bývá méně výrazné než hlavní a vedlejší téma. Uzavírá expozici, a proto nepřináší příliš nápadný kontrast. Motivicky vychází často z hlavního tématu, někdy obsahuje novou hudbu. Hraje se v tónině vedlejšího tématu. V některých skladbách může být závěrečné téma pouze naznačeno, nebo může zcela chybět. Expozici může uzavřít dílčí kóda. Celá tato část expozice se označuje jako oblast závěrečného tématu (C). 14 I když se v expozici sonátové formy dají rozlišit její jednotlivé části, probíhá jako jeden celek s určitou kompoziční linií, gradacemi apod. V této části sonátové formy se uplatní expoziční typ hudby, některé kompozice obsahují ale i evoluční plochy. V klasicismu bývala expozice v repetici, později se od opakování upouštělo. Provedení V provedení (X) se pracuje s tematickým materiálem uvedeným v expozici. V klasicistních skladbách jsou expozice a provedení od sebe zřetelně odděleny, ve skladbách z pozdějších období může provedení na expozici plynule navazovat. Provedení má zpravidla tři části vstupní část, vlastní provedení a závěrečnou část. Ve vstupní části se uvede téma často hlavní téma v nové, ale nepříliš vzdálené tónině. V případě plynulého přechodu expozice do provedení navazuje vstupní část provedení na závěrečnou část expozice. Vlastní provedení obsahuje práci s tématy s hlavním, vedlejším nebo závěrečným tématem, někdy se všemi, někdy pouze s některým z nich. Méně často se užívá motivický materiál z mezivět nebo dílčí kódy. V této části sonátové formy se uplatní různé způsoby tematické práce, témata se proměňují melodicky, rytmicky, harmonicky. Dochází k častým změnám tónin, tóniny se mění modulací nebo tóninovým skokem. 13 Vztah hlavního a vedlejšího tématu se postupně proměňoval. V mnohých raných skladbách Josepha Haydna se vedlejší téma výrazově nelišilo od hlavního tématu, vzniklo jeho transpozicí do dominantní tóniny. Obsahově kontrastní témata psal Ludwig van Beethoven. Ještě výraznější kontrasty mezi tématy nacházíme ve skladbách romantiků. 14 V některých skladbách se v expozici objeví větší množství výrazných hudebních myšlenek, mohou mít několik hlavních, vedlejších nebo závěrečných témat.

20 V provedení dochází k proměnám faktury často se užívá tematicky propracovaná, polyfonní sazba, mění se stylizace, dynamika, instrumentace apod. Zvyšuje se výrazové napětí hudby, dochází k častým gradacím i prudkým zlomům. V provedení se uplatní evoluční typ hudby. V některých skladbách se místo provedení tematického materiálu z expozice uvede nová výraznější hudební myšlenka, které říkáme epizoda. V závěrečné části se připravuje nástup reprízy, a to především z harmonického hlediska. Závěrečná část provedení obsahuje prodlevu na dominantě z hlavní tóniny, méně často na jiné harmonické funkci. Někdy může závěrečná část provedení chybět. Délka provedení může být různá, závisí na náročnosti kompozice i na době jejího vzniku. S kratším provedením se setkáváme například v sonatinách. Obsahově závažnější díla sonáty, symfonie, komorní skladby mají provedení delší a propracovanější. V klasicismu se zpočátku psala stručnější provedení, která byla kratší než expozice. Později se tato část sonátové formy rozrůstala spolu s tím, jak se prohlubovala obsahová závažnost skladeb. Delší, tematicky propracovanější provedení nacházíme ve skladbách Ludwiga van Beethovena, ještě výrazněji rozšiřovali provedení skladatelé 19. století. Některé skladby v sonátové formě naopak provedení neobsahují, sonátovou formu bez provedení nacházíme v některých sonatinách a v pomalých větách symfonií a sonát. Repríza Repríza, která přináší po provedení opět uklidnění, je pozměněným opakováním expozice. Od expozice se liší tím, že probíhá celá v hlavní tónině. Pokud je hlavní tónina mollová a vedlejší téma je v expozici v paralelní durové tónině, uvede se v repríze buď v hlavní mollové tónině, nebo ve stejnojmenné durové tónině. Oproti expozici se proměňuje také průběh spojovacího oddílu nemoduluje, ale končí v hlavní tónině. Skladatelé století princip tonálně sjednocené reprízy vždy nerespektovali, jejich skladby měli bohatší tonální plán. V klasicistních skladbách byly obvykle provedení a repríza zapsané ve společné repetici, v pozdějších obdobích se repetice neužívala. V některých skladbách nemá repríza obvyklý průběh. Objevuje se repríza zkrácená, klamná nebo zrcadlová. V případě zkrácené reprízy je oblast hlavního, vedlejšího nebo závěrečného tématu kratší. Někdy je některé z témat zcela vynecháno. Často to bývá téma hlavní pokud s ním skladatel pracuje v provedení, v repríze už je neuvádí, repríza začíná vedlejším tématem. Toto řešení se objevuje častěji ve skladbách romantiků a skladatelů z pozdějších období. Klamná repríza začíná v jiné tónině často v subdominantní a teprve

21 postupně se dostává do hlavní tóniny. V zrcadlové repríze se nejprve uvede vedlejší téma a teprve potom téma hlavní. Introdukce, kóda Sonátová forma může být rozšířena o introdukci a kódu. Introdukci mají některé první věty symfonií a sonát. Introdukce probíhá v pomalém tempu a je tematicky samostatná. Později se psaly introdukce, které tematicky souvisely s dalším průběhem věty. Kóda celé věty následuje po ukončení reprízy, tj. po ukončení transponovaného opakování celé expozice. Může být krátká nebo rozsáhlejší. Rozsáhlejší, velká kóda je delší a obsahově závažnější. Tematicky vychází z hudby expozice, nebo přináší novou hudbu. Velká kóda je někdy čtvrtým dílem sonátové formy, obsahuje druhé provedení a někdy i druhou reprízu. Toto druhé provedení bývá kratší a méně propracované než provedení první. Velké kódy začal psát Ludwig van Beethoven. Uplatnění sonátové formy Sonátová forma se vyskytuje v instrumentální hudbě klasicismu a pozdějších období. Uplatní se v cyklické sonátové formě, tedy v sonátách, symfoniích, koncertech a v komorní hudbě. V těchto skladbách mají sonátovou formu zpravidla věty v rychlejším tempu první věta, někdy také věta poslední. V sonátové formě může být napsána i druhá pomalá věta. Ta má často kratší provedení, někdy je bez provedení. Se sonátovou formou se setkáváme také v serenádách, divertimentech, nokturnech, kasacích. Nejčastěji se objevuje v první větě, někdy ve větě poslední. Sonátovou formu mají i samostatné orchestrální skladby předehry a některé symfonické básně. Sonátová forma v symfonických básních je volnější, protože se jejich hudební průběh řídí více či méně mimohudebním programem. Tyto skladby mají zpravidla dlouhé provedení, ve kterém se objevují nová témata, a bohatší tonální plán. Proměny sonátové formy v hudební historii Sonátová forma vznikla v období klasicismu. Vyvinula se z dvoudílné formy, kterou měly instrumentální skladby v období baroka. Oba díly těchto skladeb vycházely zpočátku z podobného motivického materiálu a měly ustálený tonální průběh. První díl (A) začínal v hlavní tónině a moduloval do tóniny dominantní, pokud začínal v mollové tónině, moduloval do paralelní dur. V druhém dílu (B) probíhala modulace zpět do tóniny hlavní. Každý díl byl zapsán v repetici.

22 Během první poloviny 18. století se objevily v této formě některé nové prvky. V druhé části dílu A se začal užívat odlišný motivický materiál, na začátku dílu B se objevilo provedení prvního tématu, po kterém následovala repríza druhého tématu v hlavní tónině. Kolem roku 1750 se provedení osamostatnilo, po něm následovala repríza prvního i druhého tématu v hlavní tónině. Tato forma se označuje jako starosonátová. Najdeme ji například v cembalových skladbách Domenica Scarlattiho, Johanna Sebastiana Bacha aj. Na dalším vývoji sonátové formy se podílela řada skladatelů. Přínos skladatelů mannheimské školy (Jana Václava Stamice aj.) spočíval v tom, že užívali kontrastní tematický materiál. Skladby Josepha Haydna zpočátku neobsahovaly příliš kontrastní témata vedlejší téma bylo často pouhou transpozicí hlavního tématu do dominantní tóniny, ale vyznačovaly se propracovanějším provedením. Sonátová forma se ustálila v období vrcholného klasicismu v pozdějších dílech Josepha Haydna, ve skladbách Wolfganga Amadea Mozarta a spíše v raných dílech Ludwiga van Beethovena. Ve formě se vyhranila expozice s oblastí hlavního, vedlejšího a závěrečného tématu, provedení a tonálně sjednocená repríza. V klasicistních skladbách v sonátové formě převládal zpočátku radostný výraz, postupně ale vznikaly obsahově závažnější skladby. K prohloubení výrazu došlo především ve vrcholných symfoniích Haydna a Mozarta. Některými novými rysy se vyznačuje sonátová forma ve skladbách Ludwiga van Beethovena. Jeho skladby jsou obsahově závažnější a různorodější. Přinášejí výrazná témata, která jsou navzájem kontrastní. Beethoven rozvíjel různé způsoby tematické práce, provedení sonátové formy rozpracovával do delší plochy, ve které se stupňoval hudební výraz. Protože usiloval o vyváženost formy, potřeboval delší plochu na zklidnění. Psal proto delší kódy, které někdy obsahovaly druhé provedení, případně i druhou reprízu. V 19. století psali skladby v sonátové formě skladatelé, kteří navazovali na klasicistní tradici Franz Schubert, Robert Schumann, Johannes Brahms, César Franck, Antonín Dvořák, ale i skladatelé, kteří usilovali o nové výrazové možnosti hudby Hector Berlioz, Fryderyk Chopin, Bedřich Smetana, Petr Iljič Čajkovskij, Zdeněk Fibich, Alexandr Nikolajevič Skrjabin aj. Ve 20. století se objevila sonátová forma především v tvorbě neoklasicistně orientovaných skladatelů, jako byli Sergej Prokofjev, Paul Hindemith, ale i u jiných autorů, například u Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Maurice Ravela aj. Ve skladbách 19. a 20. století jsou zachovány základní znaky sonátové formy, ale dochází k některým obměnám. Témata bývají výrazně kontrastní, evoluční plochy se objevují také v expozici a repríze. Skladby mají jiný tonální průběh, komplikuje se harmonický

23 průběh, instrumentace orchestrálních skladeb je zvukově barevnější. Vedle skladeb, ve kterých jsou jednotlivé díly sonátové formy co do rozsahu vyvážené, se častěji objevují skladby, které obsahují delší provedení, někdy zkrácenou reprízu. Upouští se od repetic, jednotlivé části sonátové formy na sebe plynule navazují. RONDO Rondo lze chápat jako hudbu do kruhu. 15 Je založeno na střídání hlavní myšlenky s myšlenkami vedlejšími. 16 Hlavní myšlenka je uvedena nejméně třikrát, vedlejší myšlenky jsou nejméně dvě. Podle rozsahu dílů rozlišujeme malé rondo a velké rondo. V malém rondu jsou jednotlivé díly ve formě periody (abaca), méně často dvojperiody. Ve velkém rondu má každý díl malou dvoudílnou nebo malou třídílnou formu (ABACA). 17 Malé rondo Vzniklo v období baroka ve Francii. Díl a byl hudebně závažnější a v notovém zápise byl nadepsán jako Rondeau. Vedlejší díly bývaly méně výrazné, někdy mohly být kratší, v notovém zápise byly označeny jako Couplet I, Couplet II atd. Byly nejméně dva, ale vznikaly také skladby s větším počtem malých dílů (abacada...). Jednotlivé díly malého ronda nebyly zpravidla příliš kontrastní. Mohly být v jedné tónině. Někdy se ale tónina v průběhu skladby měnila díl b byl v tónině dominantní a díl c v tónině subdominantní. Pokud se díl a opakoval beze změny, mohl být v notách zapsán pouze jednou. Za ním byly uvedeny očíslované kuplety, přičemž hráč věděl, že se mezi nimi opakuje díl a. Ve formě malého ronda se psaly skladby pro clavecin, 18 části v operách, baletech aj. Tato forma je zastoupena v tvorbě Jeana Philippa Rameaua, často se objevuje ve skladbách Françoise Couperina. Nazývá se proto někdy malé couperinovské rondo. Velké rondo Velké rondo vzniklo v období klasicismu. Vyvinulo se z malého barokního ronda tak, že se jednotlivé malé díly rozrostly do rozměrnějších ploch. Rozlišuje se prosté rondo a sonátové rondo. Sonátové rondo převzalo některé znaky sonátové formy. 15 Název vznikl z francouzského rondeau kruh. 16 Vedlejší myšlenky se nazývají kuplety. 17 V některých skladbách se kombinují oba typy ronda střídají se v nich velké díly s malými díly. 18 Francouzský název pro cembalo.

24 Velké prosté rondo Základní formové schéma velkého prostého ronda je ABACA. Hlavní díl A je určující pro obsahové vyznění skladby, probíhá v hlavní tónině. Vedlejší díly se liší od dílu A mají jinou melodii, často i jiný způsob doprovodu, hrají se v jiných tóninách. V klasicistních skladbách býval díl B v dominantní tónině a díl C v subdominantní tónině, později se užívaly i jiné tóniny. Jednotlivé velké díly mohou následovat bezprostředně za sebou, nebo mou být spojeny mezivětou. Skladba ve formě velkého ronda může být zakončena kódou, introdukce se objevuje spíše výjimečně. Ve velkém prostém rondu převládá expoziční typ hudby. 19 Sonátové rondo Podle míry uplatnění sonátových prvků se rozlišuje nižší sonátové rondo a vyšší sonátové rondo. Základní formové schéma nižšího sonátového ronda je ABACABA. Díl A je v základní tónině, díl B nejčastěji v dominantní tónině a díl C v subdominantní tónině. Díly ABA jsou reprízou dílů ABA, ale všechny probíhají v hlavní tónině. Tento typ ronda přebírá ze sonátové formy znak tonálně sjednocené reprízy. Vyšší sonátové rondo je ještě více ovlivněno sonátovou formou. Jeho základní typ můžeme vyjádřit formovým schématem ABAXABA. Sonátové formě se blíží tím, že místo vedlejší myšlenky C obsahuje provedení X. Díly ABA jsou reprízou dílů ABA, ale opět v hlavní tónině. Vyšší sonátové rondo má tedy dva znaky sonátové formy provedení a tonálně sjednocenou reprízu. 20 Uplatnění ronda, variační rondo, rondino Skladby ve formě ronda mají často veselý, hravý výraz. Ludwig van Beethoven Pro Elišku, Zlost nad ztraceným grošem Carl Maria von Weber Vyzvání k tanci Antonín Dvořák Rondo g moll pro violoncello a orchestr Principy rondové formy se uplatnily také v některých symfonických básních. Tyto skladby jsou obsahově náročnější. Bedřich Smetana Vltava Antonín Dvořák Vodník 19 V klasicismu vznikaly také skladby ve formě malého prostého ronda, které se vyznačovaly obdobnými znaky jako velké prosté rondo. Lišily se rozsahem. 20 Vyšší sonátové rondo je velmi blízké sonátové formě. Liší se od ní návraty dílu A, rondovým charakterem hudby, periodičtější stavbou dílů a méně propracovaným provedením.

25 V cyklické sonátové formě má formu ronda nejčastěji poslední rychlá věta. Rondovou formu najdeme ale i v pomalých větách. V pomalých větách, ale někdy i v rychlých, se může jednat o variační rondo, ve kterém se vrací hlavní myšlenka v obměnách variacích. Drobnější skladbou je rondino, které bývá zařazeno jako závěrečná část v klavírních sonatinách. Je to kratší věta, která má charakter ronda, ale často pouze velkou třídílnou formu. Ve vokální hudbě se setkáme s rondovou formou méně často. Na principu ronda se například zpívá sled písní Pějme píseň dokola. Formu ronda formu mají některé operní árie. Wolfgang Amadeus Mozart Figarova svatba árie Figara Non più andrai Proměny ronda v hudební historii Počátky rondové formy nacházíme ve francouzských středověkých písních trubadúrů a truvérů z století. Některé z písní měly formu rondeau, ve které se střídaly dvě části v nepravidelném sledu. Obdobné formové řešení měly francouzské vícehlasé písně, které vznikaly ve 14. století, v období ars nova. V baroku se psaly instrumentální skladby ve formě malého ronda. V klasicismu vzniklo velké rondo, a to všechny jeho typy prosté rondo, nižší sonátové rondo a vyšší sonátové rondo. Ve skladbách, které vznikaly od 19. století, se mohly objevit všechny typy ronda. FUGA Fuga je nejvýznamnější polyfonní formou. Název vznikl z latinského slova fuga útěk. Nejčastěji je napsána pro 3 nebo 4 hlasy (ve čtyřhlasé fuze jsou hlasy soprán, alt, tenor, bas), někdy pro 5-6 hlasů, spíše výjimečně pro ještě větší počet hlasů nebo pouze pro dva hlasy. Fuga má nejčastěji jedno téma, které v průběhu skladby prochází postupně všemi hlasy (je imitováno v jednotlivých hlasech). V průběhu fugy můžeme rozlišit tři části, které na sebe plynule navazují. Jedná se o expozici, provedení a závěr. V expozici se uvede téma postupně ve všech hlasech, střídá se nástup v hlavní a dominantní tónině. V provedení se téma objevuje v různých hlasech a různých tóninách. V závěru fugy je téma uvedeno opět v hlavní tónině. 21 V celé fuze se střídají plochy obsahující téma s mezivětami. Fuga má neperiodickou stavbu, uplatní se v ní evoluční typ hudby. 21 Fuga nemá žádnou reprízu, přináší stále nové polyfonní zpracování tématu.