R a keta Saturn 5 s k o sm ic k o u lodi A pollo na K en nedyho

Transkript

1

2 R a keta Saturn 5 s k o sm ic k o u lodi A pollo na K en nedyho mysu. Na první stran ě o b á lk y : n akládán í k o s m ic k é lodi A pollo po přistán í na palubu leta d lo v é lod i Bennington. 'Čí - Orbis, n. p. 1968

3 Říše h v ě z d R oč. 4 9 ( ) č. 3 I i ři B o u š k a : KOSMONAUTIKA V ROCE 1967 V minulém roce uplynulo deset let od vypuštění první umělé družice Země, sovětského Sputniku, který se dostal na oběžnou dráhu kolem Země 4. října Za první desetiletí bylo vypuštěno tak velké množství umělých kosmických těles (na 700) a rozvoj kosmonautiky dosáhl ta kového rozmachu, že to před deseti lety nemohl očekávat ani největší optimista. Rozvoj kosmonautiky byl tak obrovský, že není ani zdaleka srovnatelný s rozvojem jiných vědních či technických oborů a finanční prostředky do kosmonautiky investované jsou přímo fantastické. Po celé první desetiletí byla kosmonautika a zdá se, že tomu bude asi Ještě hodně dlouho prakticky záležitostí dvou světových velmocí, Sovětského svazu a Spojených států amerických. V prvních letech kosmonautiky se zdálo, že spojením úsilí odborníků z USA a z SSSR by bylo dosaženo větších úspěchů a rychlejšího vývoje. Díváme-li se dnes zpět, není pochyb o tom, že bychom dnes nebyli v oboru kosmonautiky na současném stupni, kdyby nebyla existovala jakási zdravá konkurence mezi oběma kosmickými velmocemi. Zachytit celý rozvoj kosmonautiky za první desetiletí by i ve stručnosti zdaleka přesáhl rozsah jednoho článku; vyžadoval by asi spíše dosti objemnou knihu. Zmiňme se proto jen heslovitě o nejdůležitějších program ech, za prvních deset let kosmonautiky uskutečněných, pokud mají bezprostřední význam pro astronomii a některé příbuzné obory. Již pomocí prvních družic bylo možno určit tvar zemského tělesa, objevit a prozkoumat radiační pásy kolem Země, studovat vysokou zemskou atmosféru, měřit kosmické záření a magnetické pole a registrovat mikrometeority v okolí Země. Postupem doby se dalšími družicemi rozšiřoval program o další údaje a zvětšovaly se vzdálenosti, v nichž byla data získávána. Do nynější doby je prozkoumána velice podrobně oblast mezi Zemí a Měsícem a četné důležité údaje byly získány i v prostoru sluneční soustavy od Slunce až ke dráze Marsu. Na oběžné dráhy byly vyneseny speciální sluneční, geofyzikální a meteorologické stanice, které získaly údaje, zcela nedostupné pozorováními ze Země. Neobyčejně důležitý byl výzkum Měsíce a nejbližších planet. Vývoj postupoval od prvních pokusů s americkým Pioneerem 1 v říjnu 1958 a sovětskou Lunou 1 z ledna 1959, přes Lunu 3 z října téhož roku, která získala první snímky oblastí na odvrácené polokouli Měsíce, přes am e rické Rangery z let , jež poskytly první snímky měsíčního povrchu z bezprostřední blízkosti, až po měkce na Měsíci přistávající americké Surveyory a sovětské Luny, které kromě fotografií povrchu v okolí dopadu prováděly i průzkum půdy a umělé družice Měsíce, sovětské Luny a americké Lunar Orbiter a Lunar Explorer, jejichž zá-

4 A m eričtí k o sm o n a u te V. G rtssom, E. W hite a R. C h a ffe e těsn ě p řed vstupem d o k o s m ic k é lod i A p ollo, v níž zahyn uli. sluhou byla již v minulém roce kromě jiného dokonale zmapována celá odvrácená polokoule Měsíce. Z meziplanetárních sond si připomeňme jen americký Mariner 2 a sovětskou Veneru, které přinesly nové poznatky o Venuši a americký Mariner 4, který kromě dalších údajů získal i první fotografie povrchu této planety s krátery, velice podobnými kráterům měsíčním. O všech těchto pokusech a jejich výsledcích jsme čtenáře na stránkách Říše hvězd v uplynulých letech podrobně informovali. Vraťme se však k úspěchům kosmonautiky v minulém roce. Dříve však, než se budeme zabývat úspěchy, vzpomeňme dvou neúspěchů, které tragicky postihly obě kosmické velmoci hned počátkem roku. Krátce po úspěšném zakončení amerického programu Gemini s pilotovanou dvoumístnou kosmickou lodí v listopadu 1966 začaly ověřovací zkoušky s třímístnou lodí Apollo, určenou k dopravení amerických kosmonautů na Měsíc. Při zkouškách první lodi Apollo, připojené k nosné raketě Saturn 1B (o délce přes 60 m ), vypukl 28. ledna v kabině požár, při němž zahynula posádka V. Grissom, E. White a R. Chaffee. Přes velké úsilí se nepodařilo kosmonauty zachránit pro rychle se rozšířivší požár, velký žár a hustý dým. Příčiny požáru nejsou zcela jasné, ale hlavní vinu na rozšíření ohně měl asi čistý kyslík, používaný k dýchání v am e rických kosmických lodích. Katastrofou ztratili Američané nejen zkušenou posádku, předurčenou pro první let kosmické lodi Apollo, který byl plánován na únor 1967, ale zjišťováním a odstraňováním příčin požáru byl značně zdržen celý projekt Apollo. Kdyby nebylo k tragické nehodě na Kennedyho mysu došlo, četli bychom možná v tomto článku o prvním letu kosmické lodi s posádkou ke dráze Měsíce a zpět.

5 S o v ětský kosm o n a u t V. K om arou, k terý zahyn u l při k a ta s tr o fě k o s m ic k é lod i Sojuz i. Druhá katastrofa postihla sovětskou kosmonautiku. Po více než dvouleté přestávce od Voschodu 2 byla 23. dubna 1987 vypuštěna kosmická loď nového typu Sojuz 1 s V. M. Komárovém na palubě. Zpočátku probíhal let ve vzdálenosti km od zemského povrchu bez závad, avšak po jednom dni letu snad pro prudkou rotaci kabiny dostal kosmonaut příkaz let přerušit a přistát při 19. obletu Země. Podle oficiální zprávy selhal během přistávacího manévru ve výši asi 7 km nad zemským povrchem systém brzdícího padáku a kabina se zřítíla poblíž Uralsku; kosmonaut zahynul. Tragická nehoda, zjišťování a odstraňovaní jejích příčin, jistě zdržela i další lety s novou kosmickou lodí typu Sojuz. Do konce roku 1967 se ani ve Spojených státech ani v Sovětském svazu neuskutečnily další lety kosmických lodí s posádkou. Není nejm enších pochyb o tom, že kosmické lodi jsou pracovištěm velice rizikovým, kde se musí s lecčíms počítat a i sami kosmonaute jsou si toho určitě vědomi. Je skutečně obdivuhodné, že k prvním haváriím kosmických lodí, jež si vyžádaly lidské životy, došlo až za šest let po prvním letu člověka kolem Země (J. A. Gagarin 12. dubna 1961), a je skutečně nutno se obdivovat tomu, jak spolehlivé a bezpečné byly dosavadní kosmické lodi. Až do zmíněných katastrof startovalo v Sovětském svazu 8 lodí s posádkou, ve Spojených státech 16; všechny tyto lety skončily bez havárií, i když ne ve všech případech let nebo přistání probíhaly bez závad a potíží. Přes uvedené katastrofy pokračovaly obě kosm ické velmoci v přípravě letu prvních kosmonautů na Měsíc. V USA byl uskutečněn první zkušební let lodi Apollo 4 po oběžné dráze kolem Země, zatím bez posádky. Ke startu došlo 9. listopadu na Kennedyho mysu novou raketou Saturn 5. Tato raketa má výšku 109 m a váhu přes 3000 tun; v průměru Saturn 5 měří 10 m. V nádržíťh rakety je 2500 tun paliva (těkutý vodík, tekutý kyslík a kerosen), výkon motorů je asi HP. Jenom pro srovnání Saturn 5 je asi tak vysoký, jako dvě petřínské rozhledny postavené na sebe. Kosmická loď Apollo má kuželový tvar podobně jako dřívější americké kosmické lodi Mercury a Gemini- její váha ie téměř 5 tun a výška 360 cm. J _ Start kosmické lodi Apollo 4 se uskutečnil* ve 13h SEČ, za 11 min. se třetí stupeň rakety Saturn 5 s kosmickou lodí dostal na kruhovou oběžnou'dráhu ve vzdálenosti 191 km. Po druhém obletu byly na dobu 6 min zapojeny motory třetího stupně a raketa s lodí se dostala na eliptickou dráhu. V 16h30m se loď oddělila od třetího stupně a v 16h32m byl spuštěn na 1/4 minuty raketový motor, kterým se Apollo dostala na silně eliptickou

6 dráhu s apogeem ve vzdálenosti km. Během sestupu do atmosféry bylo tentokrát užito aerodynamického brzdění místo obvyklého způsobu pomocí raket. Kosmická loď se dvakrát odrazila" v atmosféře [ve výšce asi 60 a 105 km), čímž se její rychlost natolik snížila, že krátce poté mohla přistát na padáku. Během průletu atmosférou byly kladeny značné nároky na ochranný štít lodi, jehož teplota dosáhla , i na stěny kabiny. Přistání proběhlo bez závad a Apollo dopadla v určeném místě na hladinu Tichého oceánu poblíže Havajských ostrovů, necelých 10 km od čekající letadlové lodi Bennigton; stalo se tak ve 21h37m. CJspěšný pokus s kosmickou lodí první tohoto typu pro tři kosmonauty má velký význam pro další fáze program u Apollo, jehož cílem je, jak známo, přistání prvních amerických kosmonautů na Měsíci. Byla ověřena nejen spolehlivá funkce dosud největší a nejvýkonnější americké nosné rakety a největší americké kosmické lodi, ale bylo vyzkoušeno i opětné uvedení v činnost raketových motorů třetího stupně nosné rakety během letu na oběžné dráze, a to i bez zásahu posádky. Současně se prověřil a osvědčil i nový způsob přistávání, nutný pro bezpečný návrat kosmické lodi z Měsíce na zemský povrch. V Sovětském svazu zřejmě také probíhaly zkoušky s velkými kosmickými loďmi bez posádky. Lze soudit, že Sojuzu 1 předcházely některé Kosmosy, patrně č. 140 (vypuštěn 7. února], 146 (10. března), 154 (8. dubna, 155 (12. dubna) a následovaly Kosmosy 157 (12. května), 162 (1. června), 172 (9. srpna) a 193 (25. listopadu). Je možno se tak domnívat z param etrů drah, značných vah a příp. návratů těchto družic. Pro sovětské odborníky byl významný pokus s Kosmosy 186 a 188; bylo to první setkání a spojení sovětských družic na oběžné dráze kolem Země. Kosmos 186 startoval 27. října a dostal se na oběžnou dráhu s parametry: perigeum 209 km, apogeum 235 km, sklon 51,7, oběžná doba 88,7 min. Kosmos 188 byl vypuštěn 30. října na dráhu s parametry: perigeum 200 km, apogeum 276 km, sklon 51,7, oběžná doba 89,0 min. Dne 30. října došlo v 10h20m SEČ k automatickému spojení obou družic, jemuž předcházelo automatické setkání. Družice obíhaly kolem Země spojené po dobu 3h37m a ve 13h57m se opět oba satelity od sebe oddělily a pokračovaly v letu po různých oběžných drahách. Tím se i v Sovětském svazu podařilo u kosmických lodí provést setkávací manévr a spojení. V SSSR volili cestu prvního setkání lodí bez posádky, v USA došlo k setkání a spojení kosmických lodí s posádkou na oběžné dráze kolem Země již v roce Vzhledem k tomu, že spojování umělých družic má velký význam pro dlouhodobé lety kosmonautů, dojde jistě v dohledné době i v SSSR ke spojení kosmických lodí s posádkou. Pokusy se sovětskými těžkými družicemi v sérii Kosmos, první spojení umělých družic na oběžné dráze i zkoušky se sovětskými nosnými raketami, které probíhaly od konce listopadu do poloviny prosince m. r. v Tichém oceáně, dávají tušit, že se v SSSR asi něco chystá. Z hlediska astronomie má v současné době největší význam výzkum Měsíce umělými kosmickými tělesy. Výzkum Měsíce pokračoval vloni pouze v USA pokud je známo, v SSSR nebyla směrem k Měsíci vypuštěna žádná sonda. Ve Spojených státech startovaly další kosmické automatické stanice v rámci program ů Lunar Orbiter a Surveyor a za-

7 S n ím ek Z em ě, fo t o g ra fov a n ý m ěsíčn í dru žicí Lunar Orbiter 5 d n e 8. srp n a 1967 v 9*05 SEC, z a ch y cu je část Z em ě m ezí d élk a m i 15 W lv le v o ) a 135 E. fialo se s programem Lunar Explorer. První loňský Orbiter (č. 3) byl vypuštěn 5. února a 8. února byl uveden na oběžnou dráhu kolem Měsíce. Zpočátku obíhal ve vzdálenosti 200 až 1800 km od měsíčního povrchu se sklonem 21 k rovníku Měsíce; před počátkem fotografování byla dráha změněna tak, že se Orbitei blížil povrchu Měsíce až na 54 km. Satelit fotografoval vybrané oblasti, které byly zvoleny za možná místa přistání prvních amerických kosmonautů a získal do 22. února 211 snímků výborné kvality. Lunar Orbiter 3 fotografoval í okolí kráteru Cavalerius, kde přistála 3. února 1966 sovětská sonda^ Luna 9; nebylo oznámeno, zda byla na snímcích nalezena zdá se však, že nikoliv. Orbiter 3 zachytil na fotografiích (které byly i uveřejněny)1 americkou sondu Surveyor 1, jež přistála 2. června 1966 v kráteru1 Flamsteed. Lunar Orbiter 4 startoval 4. května. Družice se pohybovala po polární: dráze [sklon 85,8 k měsíčnímu rovníku) ve vzdálenosti' km' od povrchu Měsíce a získala do 2. června 163 dvojic snímků, exponovaných dlouhoohniskovou a krátkoohniskovou komorou. Na snímcích byla zachycena prakticky celá přivrácená polokoule Měsíce a asi 75 /o polokoule odvrácené. Po skončení snímkování byla dráha družice změněna ( km) a satelitem bylo studováno gravitační pole Měsíce. Lunar Orbiter 5 byl vypuštěn 2. srpna. Po provedení korekce dráhy 3. srpna, kdy byla sonda vzdálena od Země asi km, stala se umělou družicí Měsíce 5. srpna. Pohybovala se po polární dráze ve vzdálenosti km od měsíčního povrchu a získala do 25. srpna foto-

8 R aketa Saturn 5 s k o sm ick o u lod í A p ollo je p řip raven a na o d p a lo v a c í ram p ě na K en n ed y h o m ysu. grafie prakticky celého měsíčního povrchu (9 9 % přivrácené a 9 5 % odvrácené polokoule). Snímky Orbiteru 5 umožnily kromě jiného dokončit americkou mapu odvrácené polokoule Měsíce, která byla zveřejněna na podzim m. r. (Mapa byla otisknuta v příloze minulého čísla Říše hvězd.) Tím bylo prakticky ukončeno orientační fotografické mapování Měsíce, jehož hlavním úkolem bylo vybrání vhodného místa pro přistání prvních amerických kosmonautů na Měsíci v rám ci programu Apollo. Všechny družice typu Lunar Orbiter byly vypuštěny na Kennedyho mysu pomocí raketového agregátu Atlas-Agena. Na oběžnou dráhu kolem Měsíce se dostávaly asi po 90 hodinách letu. Jejich váha byla asi 380 kp a hlavním zařízením byla dvojice fotografických komor s velmi dokonalou aparaturou pro přenos snímků na Zemi. Všechny družice série Lunar Orbiter se úspěšně dostaly na oběžné dráhy kolem Měsíce a byl imi získán jedinečný materiál mimořádné vědecké ceny. Po dvou pokusech se sondami měkce přistávajícími na měsíčním poi/rchu typu Surveyor v roce 1966 (z nichž první byl úspěšný, druhý se nezdařil), oznámili Američané vypuštění dalších 4 automatických stanic tohoto typu v roce 1967; většinou pokusy dopadly velice úspěšně. Sond typu Surveyor se užívá hlavně k detailnímu snímkování okolí místa přistání a výzkumu měsíční půdy. Surveyor 4 startoval 17. dubna z Kennedyho mysu pomocí raketového agregátu Atlas-Centaur. Následujícího dne byla' provedena korekce

9 dráhy a 20. dubna sonda po asi 65 hodinách letu podle plánu měkce dosedla v oblasti Oceánu Procellarum. Přistání probíhalo tak, že rychlost Surveyoru 9656 km/hod. byla brzdícími raketami postupně zmenšena na 420 km/hod. a na 4,6 km/hod.; z výšky asi 1 m stanice dopadla volným pádem na měsíční povrch pouze asi 4 km od určeného místa, když před tím udělala dva skoky pro pozdní vypnutí trysek. Za necelou hodinu po přistání začal Surveyor 3 vysílat snímky svého okolí. Ukázalo se, že sonda přistála v malém kráteru o průměru 46 m v hloubce 6 m. Kromě vyslání velkého množství (přes 6000) barevných snímků měsíčního povrchu (a také zatmění Slunce Zemí) zkoumal Surveyor 3 i pevnost půdy. Sonda byla vybavena mechanickým zařízením, které vyrylo čtyři brázdy. Toto zařízení, které pracovalo spolehlivě i při teplotě 70 C, prokázalo experimentálně, že na měsíčním povrchu v místě dopadu není silnější prachová vrstva, ale poměrně pevný terén. Vyrývání brázdy sonda přenášela televizní kamerou na Zemi a celý postup byl nafilmován. Film byl předváděn např. na loňském zasedání COSPAR v Londýně a měsíční povrch na záběrech silně připomínal zvlhlý písek na mořské pláži (což je pochopitelně shoda čistě náhodná). Pokus se sondou Surveyor 4 nebyl úspěšný. Stanice byla vypuštěna 14. července a celý let probíhal normálně. Avšak krátce před přistáním na Měsíci, již po uvedení brzdících raket v činnost, bylo se sondou ztraceno rádiové spojení. Surveyor 4 dopadl do oblasti Sinus Medii a o jeho dalším osudu nejsou spolehlivé zprávy. Surveyor 5 startoval 8. září: Během letu se sice objevily určité závady, které mohly ohrozit měkké přistání; z těchto důvodů se dokonce uvažovalo o navedení sondy na dráhu kolem Země s úkolem vysílat barevné snímky zemského povrchu z velké výšky. Nakonec však všechno dopadlo dobře a Surveyor 5 přistál dostatečně m ěkce v oblasti Maře Tranquillitatis, pouze asi 3 km od určeného místa. Sonda byla vybavena kromě obvyklého snímkovacího zařízení i aparaturou pro chemický rozbor půdy se zářičem částic alfa, přístrojem pro výzkum magnetických vlastností půdy a aparaturou pro měření radiace měsíční povrchové vrstvy. Krátce po přistání začala sonda vysílat barevné snímky svéhd okolí (vyslala jich téměř 5000, a to výborné kvality); také ostatní m ě ření dopadla úspěšně. Zajímavý a velmi cenný pokus byl uskutečněn 12. září. Z řídicího a kontrolního střediska v Pasadeně byly rádiovým povelem zapnuty na dobu lh sek. tři malé raketové motorky stanice, které zvířily prach pod sondou. Celá operace byla zachycena na 40 fotografiích, vyslaných na Zemi, které ukázaly jen poměrně malé množství prachu na měsíčním povrchu v místě přistání. Dne 15. září byla povelem z řídícího centra činnost aparatur sondy vypnuta vzhledem ke stoupající teplotě během měsíčního poledne". Surveyor 5 přežil teplotu C a po kráké přestávce pokračoval na rádiový povel v předávání informací. Poté v klidu přečkal i měsíční noc a 15. října začal opět na povel vysílat další údaje. Sonda byla znovu uvedena v činnost ještě 14. prosince. Je opravdu fantastické, když si představíme, jak jemné a citlivé přístroje vydrží rozsah teplot asi 300 C a potom ještě bezvadně pracují; to samo o sobě svědčí o úrovni americké techniky. Surveyor 6 byl vypuštěn 7. listopadu do oblasti Sinus Medii, tedy do

10 místa, kam měl dopadnout Surveyor 4. Sonda úspěšně přistála na m ě síčním povrchu 10. listopadu a již první snímky ukázaly, že terén v okolí místa přistání je velmi členitý na rozdíl od míst přistání všech předcházejících Surveyorů. Do 12. listopadu vyslala stanice přes 4000 fotografických snímků okolí a speciální aparatura prováděla 12. listopadu po dobu 12 hodin výzkum složení půdy. Surveyor 6 je také držitelem nového kosmonautického rekordu: dne 17. listopadu se poprvé v dějinách kosmonautiky odpoutalo umělé těleso od Měsíce. V podstatě šlo o jakýsi skok, jemuž zřejmě předcházely pokusy se Surveyorem 5. Po zapnutí 3 malých raketových motorků (po dobu 2,5 sek.) na povel z centra v Pasadeně se sonda vznesla na několik vteřin do výše asi 3 m a za 6,5 sek. opět dosedla ve vzdálenosti 2,5 m od svého původního místa. Skok přežila sonda bez nejmenší úhony a pokračovala dále ve vysílání údajů do 24. listopadu, kdy byly přístroje rádiovým povelem vypnuty. Impulsem z řídícího střediska byl Surveyor 6 opět 14. prosince uveden v činnost. Pokus byl velmi cenný z několika hledisek. Kromě jiného byla experimentálně ověřena dostatečná pevnost měsíční půdy, což je podstatné pro návrat rakety s posádkou z Měsíce zpět na Zemi. Posunutí sondy umožnilo také získání stereoskopických snímků, důležitých pro stanovení rozměrů fotografovaných detailů. Pro výzkum prostoru mezi Zemí a Měsícem byla určena družice Explorer 34 (IMP 5 Interplanetary Monitoring Probe), vypuštěná 24. května v USA. Satelit má velký sklon dráhy (67,2 ), perigeum ve vzdálenosti 242 km a apogeum ve vzdálenosti km od povrchu Země. V cislunárním prostoru měří především magnetické pole, kosmické záření a sluneční vítr, údaje velice důležité z hlediska letu lodi Apollo s posádkou na Měsíc. Dne 19. července startovala z Kennedyho mysu pomocí raketového agregátu Thor-Delta měsíční družice Explorer 35 (IMP 6). Je to první z měsíčních satelitů programu Lunar Explorer. Družice obíhá kolem Měsíce retrogradním směrem (sklon, dráhy 147,3 k rovníku) ve vzdálenosti km od měsíčního povrchu. Družice Lunar Explorer jsou určeny především k měření magnetických polí, částic kosmického záření a slunečního větru. Všechny uvedené pokusy naznačují, že cesta na Měsíc bude mít už asi brzy zelenou. Koncem července m. r. prohlásil ředitel NASA J. E. Webb před senátním výborem pro kosmický výzkum ve Washingtonu, že američtí kosmonauté přistanou na povrchu Měsíce před koncem roku Sovětský svaz dosud žádný přesný termín neoznámil podobně jako u jiných kosmických programů není však pochyb o tom, že se na programu letu na Měsíc taktéž v SSSR intenzívně pracuje, a tak let sovětské kosmické lodi s posádkou na Měsíc by mohl být realizován taktéž během nejbližších let. Červnové okno k letu na Venuši využily vloni obě kosmické velmoci. Dne 12. června startovala sovětská Venera 4, o dva dny později americký Mariner 5 a zdá se, že 17. června měla startovat další Venera (z družice Kosmos 167, čemuž nasvědčovaly param etry dráhy a váha satelitu). Venera 4 i Mariner 5 se pohybovaly po prakticky stejných drahách a obě sondy měly prolétnout podle zpráv, uveřejněných krátce

11 po vypuštěni, blízko Venuše (Mariner 5 dne 19. října 1967 ve vzdálenosti 3200 km, u Venery 4 nebylo ani datum, ani vzdálenost udány, zpráva uváděla pouze druhou polovinu října). Obě sondy měly získat informace především o magnetickém poli Venuše, o ionosféře a o nižších vrstvách atmosféry (teplota, tlak, složení), jakož i o hmotě planety. Start i let (včetně korekce dráhy) automatických stanic Venera 4 a Mariner 5 probíhaly normálně, s oběma bylo udržováno po celou dobu rádiové spojení a sondy měřily také některé údaje v meziplanetárním prostoru. Venera 4 dosáhla povrchu Venuše 18. října kolem 7h SEČ po automaticky řízeném přistávacím manévru, který trval od okamžiku, kdy sonda dosáhla atmosféry Venuše, asi 1 V2 hod. Stanice vlétla do atmosféry druhou kosmickou rychlostí a po aerodynamickém brzdění ve výši asi 25 km nad povrchem začal pracovat padákový systém, na němž přistálo kulové pouzdro s přístroji (o průměru 90 cm ), které se od sondy oddělilo. Během průletu atmosférou Venuše byly vysílány změřené údaje, a to až do 7h14m, kdy signály utichly. Na příjmu signálů se na požádání sovětských odborníků podíleli i pracovníci britské radioastronomické observatoře Jodrell Bank. Venera 4 získala řadu údajů o atmosféře Venuše, z nichž podle dosud uveřejněných zpráv jsou nejdůležitější: 1. v atmosféře bylo zjištěno /o kysličníku uhličitého, 2. obsah kyslíku je asi 0,4 0,8 /o, 3. obsah vodní páry je 0,1 0,7 % ; vodní pára je kondenzována v oblačném příkrovu, ve spodních vrstvách atmosféry není prakticky vodní pára přítomna, 4. v atmosféře je pravděpodobně nevelké množství argonu a jiných netečných plynů, 5. nebyla zjištěna přítomnost dusíku. Tyto údaje jsou celkem ve shodě se spektroskopickými pozemskými pozorováními a bylo je možno očekávat. Další změřené hodnoty se týkaly atmosférické teploty a tlaku. Během sestupu sondy stoupal tlak od 1 do atmosfér a teplota vzrůstala od 40 do 280 C. Změna teploty probíhala téměř lineárně s výškou (gradient asi 10 /km). Tyto údaje je však asi nutno považovat za orientační, neboť jsou jednak zatíženy asi značnou nejistotou, jednak nejsou známy výšky, v nichž měření byla konána. Nicméně ani tyto údaje nejsou v rozporu s tím, co bylo o atmosféře Venuše známo. Změřená teplota 280 C a udaný tlak atm. odpovídají místu, kam sonda dopadla. Je to oblast na neosvětlené (noční) polokouli Venuše nedaleko rovníku ve vzdálenosti asi 150 km od terminátoru. Je škoda, že sonda zaujala na povrchu planety polohu, která znemožnila správné zaměření směrové antény; tím podle zprávy TASS bylo další spojení se sondou ztraceno. Z dalších údajů, které Venera 4 získala, uveďme ještě, že neexistuje v horních vrstvách atmosféry atomární kyslík, malá hustota nabitých částic svědčí o husté molekulární atmosféře, magnetické pole Venuše neexistuje (resp. je menší než 0,0003 dipólového magnetického pole Země) a nebyla zjištěna přítomnost radiačních pásů, podobných van Allenovým pásům kolem Země. První zprávy o tom, že byla zjištěna

12 vodíková koróna Venuše, byly nepřesné. Ve vysokých vrstvách Venušiny atmosféry byla zjištěna jen asi 1/1000 vodíku, jenž je ve vysoké atmosféře Země. Venera 4 měřila také různé údaje během letu po heliocentrické dráze (magnetické pole, kosmické záření aj.). Získané hodnoty jsou ve shodě s daty, zjištěnými již dříve sovětskými a americkými meziplanetárními sondami, pouze vzhledem ke zvýšené sluneční činnosti (jež se blíží svému maximu) bylo zjištěno zvýšení kosmického záření slunečního původu eruptivního charakteru asi o 2 řády. Všechny uvedené údaje jsou však pouze předběžné a definitivní zpracování dat si nutně vyžádá delší doby. Venera 4 byla první sovětskou úspěšnou meziplanetární sondou od roku 1961, kdy startovala Venera 1. Se všemi dosavadními sovětskými stanicemi jak k Venuši (Venera 1, Zond 1, Venera 2, Venera 3) i k Marsu (Mars 1, Zond 2) bylo ztraceno rádiové spojení během letu. Některé z těchto sond však zjistily určité dílčí údaje. Americký Mariner 5 byl již druhou úspěšnou americkou sondou, vypuštěnou k Venuši (první Mariner 2 startoval 27. srpna 1962). Na rozdíl od Venery 4 nebylo úkolem americké sondy na Venuši dopadnout, ale proletět v blízkosti planety. Let Marineru 5 probíhal přesně podle předem uveřejněného programu. Start se uskutečnil raketovým systémem Atlas-Agena 14. června m. r. v 7h SEČ na Kennedyho mysu. Korekce dráhy byla provedena 20. června, kdy sonda byla vzdálena od Země km. Dne 19. října prolétl Mariner 5 ve vzdálenosti asi 4000 km od Venuše a v době největšího přiblížení k planetě prováděl po dobu asi 20 minut určená měření. Mariner 5 byl prakticky stejné konstrukce jako automatická stanice Mariner 4,* která kromě jiného 14. července 1965 získala snímky povrchu Marsu. Pro let k Venuši musil však být Mariner 5 poněkud upraven. Především proto, že vzhledem k husté a souvislé vrstvě mraků na Venuši není možno získat snímky povrchu planety, byla z přístrojového vybavení vyřazena kamera. Dále s ohledem na podstatně vyšší teplotu v oblasti Venuše než v oblasti Marsu bylo nutno provést určité změny v systému regulace teploty v sondě. Také bylo nutno upravit systém orientace a překontrolovat postavení směrové antény. Odaje, které Mariner 5 získal, byly zachyceny na magnetofonový pásek a byly vysílány na Zemi po dobu asi 34 hodin do 21. října. Podle uveřejněných zpráv splnila sonda všechny plánované úkoly úspěšně; změřené údaje se zpracovávají v Jet Propulsion Laboratory, z části pak i v jiných amerických vědeckých ústavech. Podle velice kusých předběžných zpráv se potvrdily údaje, zjištěné již v roce 1962 Marinerem 2, především pokud se týká magnetického pole Venuše a teploty na planetě. Měření jsou také celkem ve shodě s údaji, zjištěnými Ve- * Mariner 4 byl vypuštěn 28. listopadu 1964 a od této doby až do 20. prosince 1967 bylo se sondou udržováno rádiové spojení; předala na Zemi velké množství neoby- Cejně cenných údajů. Těsně před ztracením spojeni Mariner 4 prolétl oblakem mikrometeoritů a přitom byla porušena orientace sondy vůči Zemi. Se žádnou jinou meziplanetární sondou se nepodařilo tak dlouho přes 3 roky udržovat rádiové spojení.

13 nerou 4; určité rozpory jsou ]en pokud jde o magnetické pole v okolí Venuše, obsah dusíku v atmosféře a vodíkovou korónu, Mariner 5 na rozdíl od Venery 4 zjistil v okolí Venuše slabé magnetické pole (které by mohlo vznikat turbulencí plazmy slunečního původu), dále byla registrována přítomnost malého množství dusíku v atmosféře planety, byla zjištěna neobyčejně jasná vodíková koróna (dosahující výšky 2900 km] a překvapením je existence polární záře nad neosvětlenou polokoulí Venuše. Hodnotit výsledky podle předběžných tiskových zpráv a konfrontovat je s údaji zjištěnými Marinerem 2 a Venery 4 by bylo předčasné. Je nutno vyčkat definitivního zpracování výsledků a pak se ještě k těmto otázkám v Říši hvězd vrátíme. Na heliocentrickou dráhu byla 13. prosince vypuštěna z Kennedyho mysu sonda Pioneer 8. Start se uskutečnil raketovým systémem Thor- Delta a sonda, obíhající kolem Slunce ve vzdálenosti 149 až X km, provádí řadu měření, především slunečního záření. Z americké základny na Kennedyho mysu byla vypuštěna 8. března umělá družice Země OSO 3 (Orbiting Solar Observátory], která je stejně jako dva předchozí satelity tohoto typu automatickou sluneční observatoří, provádějící nejrůznější měření; pohybuje se po téměř přesně kruhové dráze kolem Země (perigeum 534 km, apogeum 564 km ]. Další družice OSO startovala 18. října a hlavním jejím úkolem byl spektrální výzkum slunečního záření. Ze základny Vandenberg byla vypuštěna 29. července družice OGO 4, v pořadí již čtvrtá automatická geofyzikální observatoř (Orbiting Geophysical Observátory], jejímž hlavním úkolem bylo získávání informací o úkazech, způsobených sluneční činností. O dalších umělých kosmických tělesech se zmiňme jen stručně, protože se přímo netýkají astronomie. V SSSR se pokračovalo na základnách Bajkonur, Plesetsk a Kapustin Jar ve vypouštění družic pod společným jménem Kosmos. Během roku 1967 byly vypuštěny Kosmosy pořadových čísel 138 až 198. Jak je známo, nejde o sérii stejných nebo podobných družic, ale o satelity nejrůznějších typů s různými úkoly. Uveřejněné informace o těchto satelitech se téměř ve všech případech omezují pouze na parametry oběžných drah. O některých Kosmosecb jsme se již zmiňovali. První loňský Kosmos (138) byl vypuštěn 19. ledna; jeho váha byla značná snad asi 4 tuny a pohyboval se po nízké11 oběžné dráze; po 8 dnech se satelit vrátil na zemský povrch. Podobných družic bylo během minulého roku vypuštěno ještě několik, avšak nebylo o jejich účelu nic bližšího uveřejněno. Další Kosmosy byly vypouštěny na oběžné dráhy s větším sklonem (jako první Kosmos 148, který startoval 16. března), jiné na dráhy dosti eliptické (první Kosmos 142 ze 14. února), takže zřejmě šlo o nejrůznější zkoušky a pokusy; zprávy o nich nebyly rovněž uveřejněny. V sérii Kosmos startovaly i družice meteorologické. První z nich byl Kosmos 144 (vypuštěný 28 února], který spolu s Kosmosem 156 (stárl 27. dubna) tvoří systém Meteor. Obě družíte obíhají po téměř kruhových drahách ve vzdálenosti asi 600 km a dráhy mají sklon 81 ; kromě jiného předávají snímky zemského povrchu ve vizuálním a infračerveném oboru. Experimentální meteorologickou družicí byl Kosmos 149, který startoval 21. března.

14 . Také v USA byly vypuštěny další meteorologické družice. Čtvrtý operační meteorologický satelit ESSA 4, vypuštěný 26. ledna a doplňující družici ESSA 2 (start 28. února 1966), předává stejně jako dřívější satelity tohoto typu, snímky zemského povrchu. Další družice této série, ESSA 5, byla vypuštěna 20. dubna a doplňuje satelit ESSA 3 (start 2. října 1966). ESSA 6 startovala 10. listopadu. Meteorologické údaje (kromě jiného) poskytují i americké družice ATS (Applications Technology Satellite), z nichž první startovala již 7. prosince ATS 2 byla vypuštěna 6. dubna m. r. a ATS 3 dne 6. listopadu 1967., Na Kennedyho mysu byly vypuštěny 28. dubna dvě družice, Vela 7 a Vela 8, které registrují jaderné výbuchy na zemském povrchu, v atm o sféře i v kosmickém prostoru. Družice obíhají ve vzdálenosti přes kilometrů od Země a jejich oběžná doba je téměř 5 dní. Na polární dráhu byla uvedena 29. června americká geodetická družice SECOR 9; obíhá kolem Země po téměř kruhové dráze ve vzdálenosti asi 3900 km s oběž-.nou dobou 172 min. Pro rozsáhlé biologické pokusy byl určen satelit Bios 2, vypuštěný v USA 8. září. Na různém biologickém materiálu byl.zkoumán především vliv záření a beztíže na schopnost růstu, vývoje a dědičnosti. Družice přistála 9. září v Tichém oceánu poblíže Honolulu, r V minulém roce byla vypuštěna řada družic ke spojovým účelům. Dne,11. ledna startoval jako první družíce roku 1967 na Kennedyho,mysu Lani Bird, třetí americký komerční komunikační satelit. Je umístěn,na stacionární dráze nad rovníkem v zeměpisné délce 175 E a slouží k nepřetržitému telefonnímu, dálnopisnému a televiznímu spojení mezi Amerikou, Asií a Austrálií. Čtvrtý americký komerční spojový satelit Canary Bird byl vypuštěn 23. března. Také tato družice je na stacionární dráze a slouží telekomunikačním účelům mezi Amerikou a Evropou. Současně má tento satelit být používán pro spojení v rámci programu Apollo. Další stacionární družice pro spojení mezi USA a Austrálií byla Vypuštěna 27. září m. r. Několik satelitů bylo v USA vypuštěno k vojenským spojovým úče-.lům. Již 18. ledna startovala z Kennedyho mysu raketa Titan 3C, která.vynesla na oběžnou dráhu kolem Země 8 komunikačních družic IDCSP 8 až 15 (Initial Defense Communications Satellite Project); družice obíhají ve vzdálenosti asi km. Další 4 družíce tohoto typu byly vypuštěny taktéž raketou Titan 3C dne 1. července m. r.. Také v SSSR se pokračovalo ve zdokonalování sítě spojových družíc, které však nejsou na rozdíl od amerických komunikačních satelitů naváděny na stacionární dráhy, ale na dráhy značně eliptické, s apogey kolem km (perigea kolem 400 km). Tyto družice Molnija mohou po dobu 8 10 hodin denně sloužit televiznímu přenosu mezi různými místy v SSSR ve spojení s 23 pozemními stanicemi Orbita. I Pátá Molnija 1E byla vypuštěna 24. května, šestá družice tohoto typu ( (Molnija 1F) 22. října m. r. Kromě obou kosmických velmocí" vypustily v minulém roce i některé další-státy umělé družice Země. Tyto pokusy však připomínají první ne-, smělé sovětské a americké krůčky v prvních letech kosmonautiky. Již -na počátku minulého roku, 8. a 15. února, byly vypuštěny francouzské družice Diadéme 1C a Diadéme ID. Obě byly uvedeny na oběžnou dráhu

15 francouzskou třístupňovou raketou Diamant na základně Hammaguir v Alžírsku. Byly určeny hlavně pro geodetické účely. Diadéme 1C a ID jsou čtvrtou a pátou francouzskou umělou družicí Země. Na plovoucí odpalovací rampě u východního pobřeží Afriky byla am e rickou čtyřstupňovou raketou Scout vypuštěna 26. dubna druhá italská družice, San Marco 2; byla určena především k výzkumu hustoty atm o sféry nad rovníkem (-sklon dráhy družice 2,9 ). Dne 5. května byla v USA vypuštěna britská družice Ariel 3; start se uskutečnil taktéž raketou Scout. Ariel 3 slouží k výzkumu šíření rádiových vln, hustoty elektronů, ozónu aj. Dne 29. listopadu byla ze základny Woomera vypuštěna ra ketou Redstone první australská družice, Wresat. Celková bilance minulého roku je 159 umělých kosmických těles, úspěšně vypuštěných na oběžné dráhy. Z toho připadá na Spojené státy americké 82, na Sovětský svaz 72, na Francii 2, na Itálii, Velkou Británii a Austrálii po jedné sondě. Včetně různého odpadu" se vloni dostalo na oběžné dráhy 455 jednotlivých těles. Největší podíl na kosmickém smetí" má SSSR (156) a USA (117 kusů). S v a t o p l u k K ř í ž : CHEMICKÉ SLOŽENÍ ATMOSFÉR HVĚZD A JEHO URČOVÁNÍ Chemické složení atmosféry hvězdy je jedním ze základních fyzikálních parametrů, na jehož znalosti záleží, jak dalece věrohodné jsou veškeré teorie o stavbě hvězd, o jejich vývoji apod. Proto metodám určování chemického složení byla a je v astrofyzice věnována veliká pozornost. Též v programu výzkumu hvězd pomocí největšího čs. dalekohledu o průměru zrcadla 2 m je zahrnuto studium chemického složení některých zajímavých hvězd. Prozatím jedinou cestou, která umožňuje chemické složení určit, je spektrální rozbor světla hvězdy. Aby výsledky nebyly zatíženy velkými systematickými chybami, je nutno používat spektrogramů s co největší disperzí, minimálně 10 A/mm. Takovou disperzi poskytují pouze spektrografy velkých dalekohledů a i ty umožňují získávat pouze spektra jasných hvězd. Přibližně je možno říci, že pomocí soudobé astronomické techniky můžeme dostatečně přesně zkoumat chemické složení těch hvězd, které jsou viditelné pouhým okem. Ve spektrech hvězd mohou být zastoupeny absorpční i emisní spektrální čáry. Emisní čáry můžeme pozorovat zejména u takových speciálních typů hvězd, jako jsou novy, Wolfovy-Rayetovy hvězdy apod. Těmi se však nebudeme zabývat a omezíme se na absorpční spektra, která jsou pozorována u převážné většiny hvězd. Nejprve si musíme uvědomit, jakým způsobem absorpční spektra vznikají. Světlo je elektromagnetické vlnění, které je charakterizováno vlnovou délkou. Přitom vlnová délka odpovídá barvě světla. Má-li světlo pouze jednu určitou vlnovou délku, mluvíme o světle monochromatickém (jednobarevném). Je-li světlo směsí různých vlnění o různých vlnových délkách, mluvíme o světle spojitém. Další důležitou vlastností světla je,

16 i-.. r y, i y PíSCSÍ : *8 Taari * Ob»ís i* 4J$5> Obr. 1. R ep rod u k c e s p e k te r h v ězd v oboru v ln ových d é le k A. že se skládá z jednotlivých světelných kvant a každé kvantum má určitou energii, která odpovídá některé vlnové délce. Přitom světelná kvanta mohou ovlivňovat a být ovlivňována prostředím, kterým procházejí. Atmosféra hvězdy se skládá z atomů, které jsou tvořeny jádry, kolem kterých obíhají elektrony. Každý elektron může obíhat jen v některých přesně vymezených drahách. Na každé dráze má elektron určitou energii. Přechod z jedné dráhy do druhé nemůže být plynulý, děje se vždy skokem a přitom se též skokem mění energie elektronu. Jestliže jde o přechod z vyšší dráhy do nižší, energie elektronu se zmenší a úbytek energie může být vyzářen ve formě světelného kvanta. Vyzářené světlo je monochromatické, jeho vlnová délka odpovídá úbytku energie elektronu. Jestliže se naopak světelné kvantum střetne s elektronem a jestliže jeho vlnová délka odpovídá množství energie, potřebné pro přechod elektronu do vyšší dráhy, může být elektronem pohlceno a elektron přeskočí na jinou dráhu. Ovšem je nutno poznamenat, že procesy přeskoků elektronů jsme popsali pouze velmi zjednodušeně a že k nim může docházet i za jiných podmínek. Z nitra hvězdy vychází směrem k povrchu spojité záření. Prochází relativně chladnou atmosférou hvězdy a proniká do okolního prostoru. Přitom se světlo setkává s jednotlivými atomy a na nich je výše popsaným způsobem pohlcováno. Pohlcování se děje pouze v určitých vlnových délkách, které závisí na přechodech elektronů. Tím vznikají ve spektru absorpční čáry. Na obrázcích je ukázáno několik typických hvězdných spekter v omezeném intervalu vlnových délek. Je patrno, že hvězdné spektrální čáry nejsou zcela tenké, ale že jsou více či méně rozšířeny, mají jádro a křídla čáry. Spektrogram můžeme proměřit na přístroji zvaném mikrofotometr

17 Obr. 2. R ep rod u kce týchž hvězd ja k o na obr. 1, A. a získat tak profil každé spektrální čáry. Z něj můžeme určit tzv. ekvivalentní šířku čáry, což je vlastně množství světla v čáře pohlcené. Ekvivalentní šířka spektrální čáry závisí (1) na četnosti prvku, jehož atomy pohlcují v dané čáře, (2) na tom, v kterých drahách se u atomů vyskytují elektrony. Všimněme si na obrázku třeba čáry CalIK. U hvězd raných spektrálních tříd B a A je tato čára slabá, u hvězd pozdnějších F a G je podstatně silnější. Není to způsobeno nedostatkem vápníku ve hvězdách B a jeho přebytkem ve hvězdách G, ve všech uvedených případech je jeho četnost přibližně stejná. Příčinou je, že v atom ech vápníku v atm o sférách hvězd B a A jsou elektrony velmi málo zastoupeny v té dráze, která odpovídá spektrální čáře CalIK. V kterých drahách se budou elektrony nalézat, závisí na teplotě a tlaku V atmosféře hvězdy. Tato závislost je dána Boltzmannovou a Sáhovou rovnicí. Z toho ovšem plyne, že zastoupení čar ve spektru a jejich ekvivalentní šířky jsou ovlivněny nejen četnostmi jednotlivých prvků, ale i teplotou a tlakem ve hvězdné atmosféře. Kdybychom všechny tyto veličiny znali, mohli bychom vypočítat, jak bude hvězdné spektrum vypadat. Náš úkol je však zcela opačný, známe hvězdné spektrum, máme zm ě řeny ekvivalentní šířky čar a na základě jejich znalosti chceme určit zastoupení prvků v atmosféře, teplotu a tlak. Jednoduchou možností je přepokládat, že v celé atmosféře hvězdy je všude zhruba stejný tlak a teplota. Pro takový případ jsou vypočteny tzv. křivky růstu, které udávají, jak závisí ekvivalentní šířka čáry na počtu absorbujících atomů v atmosféře. Pomocí nich a Sahovy a Boltzmannovy rovnice je možno četnosti prvků, teplotu a tlak snadno najít. I když taková hrubá analýza v mnoha případech vyhovuje, nezaručuje přesné výsledky. Proto se v poslední době postupuje poněkud jinak. Ze

18 TABULKA 1 TABULKA 2. S p ektráln í E fektiv n í P rvek log N P rvek log N třída tep lo ta H 12,00 BO Li 0,96 Cu 5,04 B Be 2,36 Zn 4,40 AO C 8,72 Gči 2,36 FO \ N 7,98 Ge 3,29 GO O 8,96 Rb 2,48 KO Na 6,30 Sr 2,60 K Mg 7,40 Y 2,25 AI 6,20 Zr 2,23 vzhledu sp e k tra o d had n em e, ja k a Sí 7,50 Nb 1,95 P 5,34 Mo 1,90 je e fe k tiv n í te p lo ta a tíh o v é z ry ch s 7,30 Ru 1,43 le n í na p ovrchu hvězdy. D ále p řed K 4,70 Rh 0,78 p o k lá d á m e n ě ja k é c h e m ic k é s lo ž e Ca 6,15 Pd 1,21 ní a tm o sfé ry a p o m o cí z n á m ý ch f y Sc 2,82 Ag 0,14 z ik á ln íc h zákon ů v y p o čtem e, ja k á Ti 4,68 Cd 1,46 V óy/yj In 1,16 je te p lo ta a tla k pod p o v rch em Cr 5,36 Sn 1,54 v rů zných h lo u b k á ch. T ím jsm e Mn 4,90 Sb 1,94 z k o n stru o v a li m o d el a tm o sfé ry. P o Fe 6,57 Ba 2,10 m o cí n ě j te o re tic k y v y p o čtem e Co 4,64 Yb 1,53 e k v iv a le n tn í šířk y ča r. P řiro z en ě, Ni 5,91 Pb 1,33 teoretické šířky se nebudou krýt s pozorovanými. Proto měníme chemické složení a případně i efektivní teplotu a tíhové zrychlení a opakujeme veškeré výpočty tak dlouho, až budou teoretická a pozorovaná spektra souhlasit. Chemické složení výsledného modelu odpovídá složení atmosféry. Uvedené výpočty jsou přirozeně velmi složité a zdlouhavé, a proto bylo možno modely atmosfér počítat teprve, když bylo možno používat samočinných počítačů. Ani v nynější době není možno použít metodu modelů atmosfér na všechny hvězdy. Chladnější hvězdy mají složité atmosféry a dosud nejsou přesně známy rovnice jejich stavby. Proto není možno vypočítat přesný model a jsme nuceni používat hrubé analýzy. V současné době jsou již známy základní atmosférické parametry mnoha hvězd. Pro ilustraci uvedeme některé výsledky. V tabulce 1 jsou efektivní teploty v závislosti na spektrální třídě hvězdy. Přitom efektivní teplota zhruba charakterizuje teplotu v atm o sférických vrstvách. Porovnáním s reprodukcemi spekter si můžeme utvořit představu, jak závisí vzhled spektra na teplotě atmosféry hvězdy. V tabulce 2 je uvedeno chemické složení atmosféry Slunce, které pomocí modelů vypočetli Goldberg, Muller a Aller. N znamená relativní počet atomů prvku ve srovnání s počtem vodíkových atomů. Všechny veličiny jsou podle přijatých zvyklostí normovány tak, že pro vodík platí log N = 12. Může se zdát překvapující, že v tabulce není uvedeno hélium. To není způsobeno nepřítomností hélia s atmosféře Slunce. Naopak, hélium je po vodíku nejpočetnější prvek. Není uvedeno proto, že ve spektru Slunce nebyly v pozorované oblasti vlnových délek viditelné vodíkové čáry a tudíž nemohl být určen počet héliových atomů.

19 Chemické složení Slunce je pro hvězdy dosti typické, velký počet hvězd má složení téměř stejné. Existuje však řada výjimek. K nim patří např. metalické hvězdy Am. Jak již název naznačuje, obsahují větší množství kovů než normální hvězdy. Další jejich typickou vlastností je, že obsahují málo vápníku. Není dosud jisté, zda skutečně je jejich složení anomální, či zda v jejich atmosférách panují zvláštní podmínky, které nebereme v úvahu a tudíž dostáváme zkreslené výsledky. Abt zjistil, že velká většina hvězd Am je v těsných dvojhvězdách. Není vyloučeno, že pozorované anomálie hvězd Am jsou těsně spjaty s jejich podvojností. Během vývoje těsné dvojhvězdy může dojít k bouřlivému přenosu hmoty z jedné složky na druhou, při kterém může být dokonce obnaženo jádro hvězdy, v kterém již probíhaly nukleární reakce. V takovém případě může být na povrch vynesena hmota, jejíž složení se může lišit od normální. Poněkud podobnou skupinou jsou pekuliární hvězdy Ap. V jejich atmosférách je většina prvků zastoupena zcela normálně, pouze několik málo prvků je zastoupeno Velmi silně, počet jejich atomů je o několik řádů větší než v normálních hvězdách. Kromě toho jsou hvězdy Ap charakteristické silnými magnetickými poli. Ačkoliv existuje řada hypotéz, není dosud vysvětlena podstata ani Am, ani Ap hvězd. Totéž platí o řadě dalších hvězd. Možná, že právě nový čs. dalekohled o průměru zrcadla 2 m přinese nové zásadní poznatky na tomto poli. Zprávy S E L E N O G R A F I C K É D l L O K A R L A A N D Ě L A Při oslavách 50. výročí založení ČAS připomněl nám historický poiyekran" pod umělou oblohou planetária PKOJF, že dne 17. března t. r. uplyne již 20 let od úm rtí spoluzakladatele a dlouholetého funkcionáře ČAS Karla Anděla, autora prvních českých prací z oboru selenografie. Karel Anděl se narodil dne 28. prosince 1884 v Modřanech u Prahy. Po studiu na reálce absolvoval učitelský ústav a stal se potom učitelem. Naposledy byl ředitelem obecné školy v Nuslích. Hlubší zájem o astronom ii měl již před I. světovou válkou, pravděpodobně z doby, kdy vyšel český překlad Newcombovy Astronomie (v r. 1909). Když v r uveřejnil ing. Jar. Stých výzvu k založení astronom ické společnosti, byl Karel Anděl mezi prvními, kteří se přihlásili a zúčastnili přípravné činností. Zpracovaný návrh stanov podepsali Karel Novák, ing. Viktor Rolčík a ing. Jaroslav Stých. Karel Anděl byl pak pověřen je jich podáním na m ístodržitelství. Na ustavující schůzi ČAS dne 8. listopadu 1917 byl Anděl zvolen zapisovatelem a až do dubna 1922 vykonával vlastně povinnosti tajem níka. Pak se stal znovu členem výboru až v r. 1935, kdy převzal funkci pokladníka, kterou zastával až do r První Andělova mapa Měsíce vznikla jako pokus překlenout chronický nedostatek astronom ické literatury, který byl charakteristický pro údobí, v němž se utvořila ČAS. Mapa měla průměr 40 cm, ale nebyla nikdy v tomto původním měřítku reprodukována. Vyšla nejprve ve zmenšené reprodukci o průměru 12 cm Jako pomůcka pro členy ČAS. Podruhé byla reprodukována v průměru 26 cm na rubu otáčivé mapy oblohy, vydané v roce Pro svoji pře-

20 hiednost a hodnotnou grafickou úpravu byla velmi oblíbena mezi členy ČAS, kteří pracovali s dalekohledy. Třetí reprodukce, opět o průměru 12 cm, byla otisknuta ve II. díle Astronom ie", kterou vydala ČAS v r až Naposledy byla reprodukována v průměru 20 cm na rubu otáčivé mapy oblohy, která v r vyšla v Ústřední správě geodézie a kartografie v Praze; tato reprodukce však byla málo zřetelná. V r uveřejnil K. Anděl společně s Ant. Liegertem v Říši hvězd článek, který byl věnován morfologii m ěsíčních útvarů. Jeho podrobný rozbor provedl Jos. Sadil v publikaci M ěsíc", str. 175 až 178 (O rbis-praha, 1953). Zájem o první mapku M ěsíce podnítil Anděla, aby se pustli do dalšího díla. Po skončení první světové války si opatřil 3" dalekohled a dokonalejší obrazový m ateriál. Část pocházela z hvězdárny v Klem entinu po prof. Weinekovi, další mu obstaral J. Klepešta. Nebyla to lehká práce a byly i obtíže s financováním tak speciálního díla. Přesto se však podařilo, že v r vyšla z tehdejšího tiskařského závodu Neubertova Mappa 'selenographica, někdy též označovaná jako III. díl Atlasu Coeli. Mapa sestávala ze dvou exemplářů, na nichž byl zobrazen Měsíc v průměru 60 cm. Prvá, tzv. němá mapa, byla v barvě černošedé, druhá v barvě sépiové byla opatřena nátiskem čtvercové indexové sítě (později mylně považované za souřadnice). K mapám byl ještě přiložen Index brožura o 16 stranách, obsahující seznam zakreslených m ěsíčních útvarů. Dílo mělo nejen hodnotu odbornou a praktickou, ale i estetickou. Spojovalo se v něm Andělovo kreslířské umění i dobrá práce tehdejšího grafického průmyslu. Mělo proto živý ohlas jak doma, tak v zahraničí. První a příznivé posouzení vyšlo již v r v Říši hvězd (roč. VII, str , článek od PhMr. Frant. Fisch era). Ze zahraničí došlo uznání od známých astronomů H. P. W ilkinse, A. Blaggové, P. Ch. Lamécha a K. Mtillera. Později se dokonce rozvinula i další korespondence s dr. Mullerem, resp. M. A. Blaggovou, neboť ti chtěli, aby Anděl nakreslil velkou mapu Měsíce, na níž měla být již nová sjednocená nom enklatura podle usnesení 17. komise M ezinárodní astronom ické unie z r a Mappa selenographica došla svého uznání i v Paříži, kde jí byla v r (zároveň s hvězdným atlasem Schttllerovým-Novákovým) udělena stříbrná medaile Société Astronomique de France. Bylo jí také použito jako podkladu pro mapu M ěsíce, uveřejněnou ve Velké sovětské encyklopedii heslo Luna (svazek 25, str. 470; 1952). Vhodným doplňkem Mappy selenographicy byla publikace M ěsíc", která vyšla v r (Praha, 64 str.). Usnadňovala dobrou orientaci na měsíčním povrchu tím, že popisovala právě ty partie a varianty, které se dotyčný den nacházely v blízkosti m ěsíčního terminátoru. K nejvážnějším u uznání Andělova díla však došlo, když v r rozhodla 17. komise Mezinárodní astronom ické unie, aby jménem Karla Anděla byl na

21 zván kráter o průměru 30 km (včetně 10 sousedních menších k rá terů j, ležící mezi krátery Dollond a Albategnius. Andělovy mapy sloužily nejen Členům CAS, ale byly i dobrou pomůckou při popularizační prácí lidových hvězdáren. Tak kupř. zanedlouho po dobudování hlavní kopule hvězdárny na Petříně byla v ní instalována prosvětlená Selenographica", která byla vždy dobrou pomůckou návštěvníkům i spolupracovníkům pražské lidové hvězdárny; a je tomu tak dodnes. V r uspořádala ČAS na Petříně Výstavu vesm íru". Jedním z hlavních exponátů, který budil značnou pozornost, byla dvoumetrová zvětšenina Mappy selenographicy. Přetrvala dokonce i samotnou výstavu až do r. 1963, kdy byla teprve odstraněna při rekonstrukci přednáškové síně hvězdárny. Ale i v ústraní byla ještě po několik let užitečnou pomůckou při identifikaci prvních raketových" snímků m ěsíčního povrchu. Mappa selenographica byla rovněž přetiskována do různých publikací. V roce 1942 ji otiskl (ve zmenšené reprodukci průměr 12 cm ) v obsáhlém díle Astronomie, Tatsachen und Problem e" známý vídeňský astronom prof. Osw. Thomas. V r byla otištěna (prům ěr 20 cm) ve výpravném díle Astronomie v Československu" (Orbis, Praha). Naposledy byla reprodukována v r péčí známého am erického vydavatelstva Sky and Telescope. Zmínili jsme se o tom, že Anděl nejen z pocitu skrom nosti, ale i u vědomí značné odpovědnosti odřekl nabídku, aby zpracoval oficiální mapu M ěsíce pro Mezinárodní astronom ickou unii. Později si však uvědomil potřebu takového díla a tak v létech okupace začal s novou prací. Uvažoval o 13 dílčích mapách, které měly zobrazit přivrácenou m ěsíční polokouli. Podařilo se mu zpracovat 6 map, ale když pracoval na sedmé zastihla ho náhlá sm rt (dne 17. března 1948) a dílo zůstalo nedokončeno. Na závěr ještě několik slov o tom, jaké bylo ocenění Andělova díla u nás. Můžeme říci, že bylo skrom né. V roce 1936 mu m ěstský školní výbor v Praze vyslovil pochvalné uznání za činnost v oboru astronom ickém ". Teprve na valné hromadě ČAS v květnu 1944 byla Andělovi za zásluhy o ČAS a za Mappu selenographicu" udělena cena prof. Nušla za rok V r při příležitosti sjezdu Mezinárodní astronom ické unie v Praze zhlédli Andělovy mapy zahraniční i domácí návštěvníci při návštěvě astronom ické výstavy, pořádané v letohrádku Belvedere. V llibald C ách Co nového v astronomii Z M Ě N Y H U S T O T Y A T M O S F É R Y B Ě H E M S L U N E Č N Í H O C Y K L U B. A. Lindblad ukázal analýzou m e teorických pozorování za období 1953 až 1965, že hodinové frekvence a výšky meteorů periodicky kolísají, z řejmě v závislosti na slunečním cyklu. Frekvence pozorované v roce 1963 při minimální sluneční činnosti byly dvakrát vyšší než frekvence pozorované v letech 1956 a 1957 při maximu slu neční činnosti. Výšky pohasnutí Perseid kolísaly od nejnižšl hodnoty 85 km v době minima slunečních skvrn do nejvyššl hodnoty 96 km v době maxima slunečních skvrn. Lindblad vysvětluje pozorované změny jako periodické variace hustoty atm osféry s nejvyššími hodnotami v mezopauze a nejnižšími v term osféře při minimu slunečních skvrn. Tento závěr podporuje podrobné studium atm osférických hustot, získaných raketam i. Změny hustoty v nlžšl části term osféry m ají opačnou fázi než změny ve větších výškách, určené ze zpoždění umělých družic Země. Příčinou pozorovaného jevu je pravděpodobně pohyb ohřátých vzdušných mas směrem vzhůru v době slunečního minima a odpovídající ochlazeni a pohyb směrem dolů v době slunečního minima. (M edd. Lund I, 226)