v kinech od 25. února

Transkript

1 v kinech od 25. února

2 Technické údaje Originální Otto e mezzo ocenění 2 x Oscar, Grand Prix Formát 1 : 1,85 název na MFF v Moskvě, Cena newyorských filmových Jazyk Italsky Režie Federico Fellini kritiků Titulky České Scénář Federico Fellini, Monopol Od Ennio Flaiano, Do Objednat David Huspenina Tullio Pinelli, do kina program@acfk.cz Brunello Rondi Doporučená Od 12 let přístupnost Kamera Gianni Di Venanzo Materiály Žánr Drama ke stažení ( jméno a heslo: guest) Hrají Marcello Mastroianni, Claudia Cardinale, Typy kopií DCP, Blu-ray Webové Anouk Aimée, odkazy Sandra Milo, Země a rok Itálie, Francie 1963 Rossella Falk, Annibale Ninchi, Stopáž 138 minut Vladimir Sokoloff

3 Krátká synopse Nejosobnější zpověď slavného Federica Felliniho, film o natáčení filmů a Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film. Všechno, co jste kdy chtěli vědět o filmových tvůrcích a báli jste se na to byť jen pomyslet. Film, kterému sám až do posledku režisér říkal La bella confusione, tedy Krásný zmatek. Film, o kterém se velmi často hovoří jako o díle, ve kterém vyvrcholil poválečný překotný vývoj filmové řeči. Film o režisérovi, který natočil 8 a půl filmu a s tím dalším nemůže hnout, stejně jako se svým životem, který se mu prostě nezdá sladký. To všechno je Osm a půl. Natočit film o tom, jak příšerné a zábavné zároveň je ztratit svůj film v sobě samém, když ztratíte sebe sama, a získat za něj Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, to je cirkusový kousek hodný snad jen Federica Felliniho.

4 Synopse Načrtnout jednoduše děj jednoho z vrcholných filmů Federica Felliniho Osm a půl, to je jako pokusit se probourat zdi labyrintu. Protože tento film je vlastně velmi složitě napsaným průvodcem po labyrintu duše i života slavného režiséra, který se ocitl v tvůrčí krizi. Snímek bez jakékoliv signalizace otevírá impozantní, klaustrofobická snová sekvence odkazující ve filmovém kontextu k vrcholným Buňuelovým surrealistickým filmům, speciálně k Andaluskému psovi. Obraz člověka uvíznuvšího v dopravní zácpě, který je pod neustálým, tupým drobnohledem má navíc tíhu kafkovských deníkových zápisů snů či jeho krátkých povídek. Hrdinovi, který se dusí cigaretovým kouřem, se nakonec podaří z té hrůzy odletět k nebesům, aby jej z nich ale nakonec několika trhnutími provazu stáhl pohůnek filmového producenta, a on se tak volným pádem řítí směrem do moře, či spíše ven ze sna, do reálného světa, ke kterému je až příliš připoután. Ostrým střihem se ocitáme zpět v realitě, tedy v jakýchsi lázních, v nichž se slavný filmový režisér Guido Anselmo má léčit, ale ve skutečnosti je stále konfrontován se skutečností a zmatkem svého života, v němž se mu zcela ztratil jeho připravovaný film. Ten po něm ale doslova požadují všudypřítomní členové filmového štábu, kteří jako by ho pronásledovali na každém kroku. Guido ale netrpí jen tvůrčí krizí, ale i hlubokou krizí vnitřní, jeho vztahy k ženám jsou stejně prázdné a triviální, jako jeho milenka Carla, která ho přijede do lázní navštívit, postupně se objevuje i Luisa, Guidova na jednu stranu zatrpklá a rezignovaná a přece milující žena. A cestu ven z věčného koloběhu bezútěšných intelektuálních rozepří o tom, co má a nemá přinášet umění, případně ze zdvořilostních debat u večeře nakonec neznamená ani tajemné zaklínadlo, které je kouzelným klíčem ke světu Guidova dětství. Utíkat do minulosti můžeme donekonečna, ale to neřeší naši budoucnost

5 Vše jakoby směřuje k tomu, aby se v těchto stylizovaných příbězích obyčejného šílenství Guido nadobro ztratil, veřejně přiznal, že jediné, co mu z jeho filmové vize zbylo, je obří odpalovací rampa kosmické lodi, kterou za velké peníze mezitím postavil producent, a zcela rezignoval. Ale nebyl by to Fellini, aby z pekelné revue po zákrutách vlastní mysli nenašel cestu ven: Jeden kritik mě obvinil, že jsem neukončil film tím, že se Guido zřekne tvorby filmu. Jaký by to ale mělo význam? Mne může zajímat líčení chaosu jen tehdy, jestliže z něho vidím východisko: jinak bych si připadal, že končím nečestně. Snad žádný film nedokázal tak sugestivně skloubit zdánlivě neslučitelné způsoby jak vyprávět příběh. Na jedné straně je Osm a půl stejně břitkou a realistickou sociální kritikou jako veleúspěšný Sladký život, vedle toho jde o patřičně sebeironickou procházku psychikou umělce, který se nedokáže vyrovnat sám se sebou. Groteskní stylizované večírky a nekonečné, prázdné dialogy se snoubí se surreálnými snovými sekvencemi, aby vyústily v poněkud trpké, byť nadějeplné cirkusové finále. Jestliže nám Francois Truffaut ve své Americké noci neopakovatelně přiblížil, jaké to je natočit velkou iluzi jménem hraný film, Fellini nám ve svém Osm a půl stejně silně předvedl, jaké to je film vymyslet a vystavět a neztratit uprostřed tohoto snového světa sebe sama.

6 O filmu Fellini na podobný námět dle svých vlastních slov pomyslel už v padesátých letech, někdy po dokončení Cabiriiných nocí, ale zamýšlený film pronikající do běžných lidských starostí právníka nakonec odložil k ledu: Nenašel jsem téma ani postavy: chtěl jsem nejprve vytvořit postavu advokáta, avšak o advokátech, abych řekl pravdu, toho moc nevím a zvlášť pochyby o tom, kdo bude hlavním představitelem, zůstaly až do konce. Ve skutečnosti jsem si myslel, že přesný dokument nebude k ničemu, protože jsem vlastně chtěl vytvořit příběh člověka, ať je jeho povolání jakékoliv, chtěl jsem vytvořit příběh duševní krize. Tedy věc krajně objektivní. A právě pro tento požadavek objektivity aby se to nezdálo paradoxní jsem se rozhodl překonat jakýkoliv stud, pohrdání, a udělat to tak, jak se mi už odedávna zdálo ideální: mluvit o filmovém režisérovi, kterým bych dokonce mohl být já sám. Na chvíli se mě zmocnily pochyby, citové komplexy, strach, abych někoho nezranil: Když jsem se však rozhodl, zdálo se mi všechno mnohem jasnější a jednodušší. Fellini v mnoha rozhovorech odmítl, že by mělo jít o autobiografický film. Jeho úsilí bylo mnohem univerzálnější, a to i přesto, že předobrazem celého snímku byl pravděpodobně reálný tvůrčí blok, kterým si Fellini prošel bezprostředně před samotným natáčením a to vytvořit film o člověku. Ten ve své subjektivitě (často demonstrované i záběry kamery z úhlu pohledu hlavního hrdiny) a lyrizovanosti připomíná spíše báseň, rozhodně ale nejde jen o Krásný zmatek, tedy chaos, jak naznačoval původní titul snímku. Ve skutečnosti jde o film s kompozicí tak rafinovanou a přitom souladnou, jako jsou jednotlivá prolnutí snových sekvencí či motivů s realitou. A krásný zmatek, to je jen lidský život, který se tak komplexně snaží zachytit. Pokud tedy scénář skutečně vznikal na koleně v průběhu natáčení, jak praví některé zažité mýty, a dialogy dopisovali tvůrci v době, kdy se točily postsynchrony, musel mít Fellini v době natáčení postprodukce skutečně již tvůrčí krizi za sebou. Sám hovořil o práci na příbězích pro své filmy takto: Scénáře píši vždycky s Pinellim a Flaianem, pokud je vůbec

7 píši. Pinelli a Flaiano jsou povahově velmi rozlišní, ale v podstatě se dokonale doplňují. Pinelli je dramatik, snad nejzásadnější, nejpodnětnější ze všech současných italských dramatiků. Flaiano je velmi citlivý spisovatel, velmi jemný humorista, vášnivý kronikář italského života. Když dostanu nápad, jak by mohl vypadat můj další film, tak jim o tom vyprávím. Povídáme si a námět se rozvíjí. Nikdy nic nevymezujeme, je to taková práce nanečisto. Nemohl bych pracovat podle propracovaného scénáře. Potřebuji scénář s velmi pružnými okraji, nemám na mysli přímo improvizaci, ale musím mít volnost, když chci některou postavu nebo situaci dále rozvádět. Až při natáčení dostane můj příběh své bohatství a barvy. Tullio Pinelli a Ennio Flaiano spolu napsali pro Felliniho deset filmů, naposledy se sešli nad filmem Giullieta a duchové v roce Zatímco Flaiano předčasně zemřel roku 1972 na infarkt, Pinelli se dožil sta let a ke spolupráci s Fellinim se vrátil v závěrečné etapě režisérovy tvorby. Je mimo jiné spoluautorem scénáře k filmu Ginger a Fred. Členem scénáristického týmu byl i Brunello Rondi, který spolupracoval už i na přípravě Sladkého života. Zmíněných barev se filmu Osm a půl dostalo i přes realizaci na černobílý materiál, a to díky kameramanu Giannimu Di Venanzovi. Ten se proslavil spíše spoluprací na filmech Mi-

8 chelangela Antonioniho (Noc, Zatmění) či Francesca Rosiho (Salvatore Giuliano). Fellini si ho přímo vyžádal a natočili společně ještě film Giullieta a duchové. Venanzo pak bohužel záhy zemřel na následky hepatitidy jater v nedožitých 46 letech. Hudební složku filmu měl tradičně na starosti Nino Rota, který ale v hudební dramaturgii snímku použil nejen vlastní scénickou hudbu především v podobě cirkusových pochodů, ale tentokrát i hudbu klasickou. Příkladem je třeba kontrapunktivní užití Wagnerovy Jízdy valkýr v jedné z úvodních sekvencí, kdy Guido vstane z postele a kouká se na sebe znechuceně do zrcadla, aby se vzápětí jal defilovat po kruhové a tedy nekonečné lázeňské kolonádě. Připočteme-li hvězdné herecké obsazení, v němž Marcella Mastroianniho v roli Guida doplnily Anouk Aimée jako posmutnělá manželka Luisa, Sandra Milo jako Guidova vdaná milenka Carla a Claudia Cardinale jako Guidova múza či věčná, protože neskutečná láska, budil film velké očekávání již před svou premiérou, která se odehrála A následovalo bouřlivé nadšení zachycené v podobě velkého množství kritických ohlasů v soudobém tisku a nebralo konce po celý rok Film byl uveden mimo soutěž na festivalu v Cannes, kde sklidil vášnivý aplaus, posléze obdržel Velkou cenu na MFF v Moskvě, a to i přesto, že sovětští oficiální kritici z filmu nebyli dvakrát nadšeni a hovořili o něm jako o formalistní hříčce. Okamžitě se také vyrojily spekulace o tom, čím se při natáčení filmu nechal Fellini bezpochyby ovlivnit a na kom je tvar jeho filmu nepochybně závislý, jako by se ve svém příběhu takovýmto intelektuálním tlachům přímo nevysmíval. Jedni viděli v jeho příběhu variantu Joyceova Odyssea, jiní se pokoušeli Felliniho usvědčit z narativní závislosti na Resnaisově Loni v Marienbadu. Fellini na to reagoval po svém: Působí mi rozpaky, když musím na obranu všude mluvit o své nevědomosti. Na druhé straně v konkrétních případech, když mi někdo cituje nebo připomíná dílo, v němž je možno vidět analogii, co mám dělat? Když se konverzace prohloubí, okamžitě si všimnou, že jsem ona díla neviděl nebo nečetl. Kromě toho, jestliže se citát uvádí proto, že kritik nebo informátor chce říci, že hodně četl, je to skutečnost, která se mi zdá sympatická a dojemná. Když se však cituje s úmyslem snížit film a když se chce potvrdit, že bez těchto vlivů bych byl udělal jinou věc, potom musím říci, že jsem neviděl a nečetl, a současně když se přiznávám, cítím výčitky. Abych pomohl historikům, mohu říci, že jsem neviděl Marienbad a nečetl Joyce, a hned za to prosím o prominutí.

9 Federico Fellini Dělat film je pro mne víc než pouhá profesionální skutečnost. Je to způsob, jak sám sebe realizuji, jak dávám smysl vlastní existenci. Proto když se mne zeptáte, který ze svých filmů mám nejraději, nevím, co odpovědět. Nechci ani mluvit o tom, co ve filmu vyjadřuji, chci mluvit o životních údobích, která jsem při práci prožil Federico Fellini se narodil v přímořském městě Rimini v provincii Emilia Romagna v rodině obchodního zástupce obchodujícího se šampaňským. Měl dva mladší sourozence, bratra Riccarda, který byl režisérem dokumentárních filmů v televizi RAI, a Marii Maddalenu. Již od útlého dětství rád kreslil, četl komiksy a hrál loutkové divadlo, v šesti letech pak objevil svět cirkusu a filmu. A do fikčních světů si také zvykl pravidelně utíkat, jakkoliv jen v duchu. Pomáhalo mu to snášet bezduchý dril, kterého se mu dostávalo v církevní škole ve Faru v severní Itálii, ve které několik let studoval a byl internován (nakonec se z ní pokusil utéct i ve skutečnosti, jak jinak než s cirkusem, který školu navštívil, ale bezúspěšně). Později se vrátil do Rimini, kde odmaturoval. V záři roku 1939 se objevil v Římě, kde se na přání otce zapsal ke studiu práv, školu ale nenavštěvoval. Pracoval v rádiu, živil se jako karika-

10 turista a psal skeče a gagy a tak se také dostal k filmu. Klíčové pro něj bylo setkání s Robertem Rossellinim, se kterým spolupracoval na scénáři k filmu Řím, otevřené město a především u filmu Paisá, kde působil i jako asistent režie. V roce 1950 spolurežíroval spolu s Albertem Lattuadou film Světla varieté. Svou samostatnou kariéru započal roku 1952 snímkem Bílý šejk a uzavřel roku 1990 Hlasem luny. Celkem se jako režisér podepsal pod dvaceti celovečerními filmy, z nichž čtyři obdržely Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film (Silnice, Cabiriiny noci, Osm a půl a Amarcord). Je také držitelem Oscara za celoživotní dílo, stihl si jej ještě osobně převzít v dubnu roku Krátce poté byl zasažen atakou těžké mozkové mrtvice a upadl do komatu pak v Římě zemřel. Byl padesát let ženatý s herečkou Giullietou Masinou, jež byla hlavní hvězdou řady jeho filmů. Giullieta zemřela na rakovinu pět měsíců po Federicově smrti. dvacet let, při vědomí nedostižnosti takového cíle a nemožnosti být úplným. Jeho snahou není rekonstrukce, znovuvytvoření právě prožívané přítomnosti v její hmatatelné, viditelné a materiálně pravdivé podobě; k filmu přichází po vlastní cestě totiž cestě básníka. Podstatu Felliniho tvorby vidím ve vytvoření individuálního, hluboce subjektivizovaného, nezávislého prostoru, kdy jedině sám tvůrce je povolán určit jeho podobu. Nicméně paradox básnické tvorby způsobuje, že čím subjektivněji je vytvářen obraz světa, tím hlouběji se umělec zmocňuje reality v jejím objektivním určení. Felliniho tvorba je demokratická. Svět jeho filmů není nikterak rafinovaný, je dostupný širokému okruhu vnímatelů. V jeho filmech dochází k propojení rozporného, názorného, citlivého obrazu světa prostého člověka s poeticky vytříbeným, složitým prožíváním reality. Právě to činí Felliniho unikátním, jedinečným a neopakovatelným mezi jinými režiséry, které znám. Je nezaměnitelný Pravděpodobně nejvýmluvnější charakteristiky Felliniho poetiky se dopustil sovětský režisér Andrej Arsenjevič Tarkovskij: Vzpomeneme-li si postupně na všechny Felliniho filmy, vmyslíme-li se do nich, pak pochopíme, že Fellini je opravdovým umělcem a především: básníkem. Vytváří svůj osobitý poetický svět, aby jeho prostřednictvím vyjádřil svůj vztah k vnější realitě. Jeho úsilí v tomto směru nezná mezí, ať už budeme mluvit o filmech z poslední doby nebo o filmech starých

11 Režijní filmografie 1950 Světla varieté (Luci del varietà) 1962 Boccaccio 70 (Boccaccio 70) 1976 Casanova (Il Casanova di Federico Fellini) 1952 Bílý šejk (Lo Sceicco bianco) 1953 Darmošlapové (I Vitellioni), Láska ve městě (L Amore in cittá) 1954 Silnice (La Strada) 1955 Podvodník (Il Bidone) 1957 Cabiriiny noci (Le Notti di Cabiria) 1960 Sladký život (La Dolce vita) 1963 Osm a půl (Otto e mezzo), Giulietta a duchové (Giulietta degli spiriti) 1968 Podivuhodné příběhy (Tre passi nel delirio) 1969 Satyricon (Fellini - Satyricon), Klauni (I Clowns) 1972 Řím (Roma) 1973 Amarcord (Amarcord) 1978 Zkouška orchestru (Prova d orchestra) 1980 Město žen (La Cittá delle donne) 1983 A loď pluje (E la nave va) 1986 Ginger a Fred (Ginger e Fred) 1987 Interview (Intervista) 1990 Hlas luny (La Voce della luna)

12

13 Projekt1OO pořádá Asociace českých filmových klubů Velké filmy na velkém plátně. Více informací zde: