Mezinárodní postavení a zakotvení českých zemí, Československa a České republiky ve 20. století

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Mezinárodní postavení a zakotvení českých zemí, Československa a České republiky ve 20. století Bakalářská práce Oldřich Tomša duben 2012

2 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Mezinárodní postavení a zakotvení českých zemí, Československa a České republiky ve 20. století Bakalářská práce Autor: Oldřich Tomša Bankovnictví, Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Jiří Řehák Praha duben 2012

3 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.... V Praze, dne Oldřich Tomša

4 Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu práce panu Mgr. Jiřímu Řehákovi za pomoc a podnětné rady při tvorbě mé bakalářské práce.

5 Anotace: Tato bakalářská práce je uceleným pohledem na důleţité milníky československé a české historie. Struktura je chronologicky členěna do šesti samostatných kapitol. Text představuje současný výklad historických událostí, je kladen důraz na popis historických detailů a přiblíţení osobností československého a českého právního prostředí a politického ţivota. U kaţdé z kapitol je uvedeno shrnutí daného období a jeho vliv na budoucnost. Anotation: This bachelor thesis is a comprehensive view of important milestones of czechoslovak and czech history. The structure is based on chronological evolution and is sorted into six separate chapters. The text represents current interpretation of historical events, the emphasis is on important czechoslovak and czech persons of law and political life. By each of chapter is a summary of the given historical period and his influence into the future. Klíčová slova: Československo, Versailleská smlouva, Mnichov 1938, únor 1948, Česká republika, NATO, Evropská unie Keywords: Czechoslovakia, Treaty of Versailles, Munich 1938, February 1948, NATO, The European Union

6 OBSAH Zvolené metody zpracování Versailleská smlouva ve vztahu k ČSR Úvod Stručná charakteristika Pařížských mírových jednání Versailleská smlouva - obsah Část I. pakt Společnosti národů Část II Část III. Politické klausule evropské Oddíl VI. Rakousko Oddíl VII. Českloslovensko Oddíl VIII. Polsko Část V. Německo - Klausule vojenské, námořní a vzuchoplavecké Oddíl I. Klausule vojenské Oddíl II. Klausule námořní Oddíl III. Klausule týkající se vzduchoplavby vojenské a námořní Saint-Germainská smlouva Úprava hranic Československa Další československé závazky vyplývající z Saint-Germainské smlouvy Obecná ustanovení Saint-Germainské smlouvy Pařížská mírová jednání shrnutí Mnichovksá dohoda Úvod Malá dohoda, smlouva československo - francouzská a československo - sovětská Události v Německu ve 30. letech a před podpisem Mnichovské dohody Mnichovská dohoda - text Mírové dohody 2. světové války ve vztahu k ČSR Historické situace na bývalém území Československa po roce Casablanská konference Káhirská konference Teheránská konference Jaltská konference Postupimská konference Únor Úvod Košický vládní program, první krok k událostem února

7 4.3 Události let Nový politický pořádek a volby Události února Mezinárodní vnímání února Události krátce po únoru Závěr Vstup České republiky do NATO Úvod Československo a Varšavská smlouva Důležité historické milníky Severoatlantické aliance Milníky vztahu NATO a Československa, resp. České republiky po roce Závěr Vstup České republiky do Evropské unie Úvod Počátky integrace po roce Integrační proces po vzniku České republiky Referendum o vstupu České republiky do Evropské unie Vstup do Schengenského prostoru Závěr Závěr Seznam literatury

8 Úvod Ještě před výběrem tématu mé bakalářské práce jsem si musel poloţit otázku, jaké téma je mi blízké a co bych chtěl ve své práci popsat. Historie mi byla vţdy velice blízká, proto pro mne bylo historizující téma velkou výzvou. Československá a česká historie se nás, Čechů, velice blízce dotýká, proto bylo hned na začátku důleţité poloţit si otázku, které historické události jsou pro náš dosavadní vývoj během 20. století důleţité. Neznamená to však, ţe události v této práci opomenuté, důleţité nejsou. To, co by se mohlo zdát pro jiné historické pozorovatele stejně důleţité nebo významnější tato práce nechce přehlíţet. Mým cílem se však stalo uchopení některých událostí charakteristických pro dané historické údobí. Zásadní otázkou tedy bylo, jaká historická období si vytyčit a jaké události vybrat a co vůbec povaţovat za milníky československé a české historie. Volba nakonec padla na čtyři důleţitá období. První etapou se stal počátek Československé historie spolu s První republikou, dalším období 2. světové války, třetím poválečná československá historie a posledním novodobé dějiny České republiky po roce Z těchto čtyř období vyplynulo šest nejvíce zásadních témat, jeţ můţeme povaţovat za milníky naší historie. Co tedy vedlo k vybudování moderního Československa, jehoţ vnitřní politické a vnější diplomatické poměry s prvky demokracie v té nejelementárnější podobě se staly pro mnohé země světa vzorem? Odpověď je moţné hledat v mezinárodním zakotvení, k němuţ přispěly také události kolem paříţských mírových jednání. Ta de facto umoţnila jak hladký vznik demokratického zřízení, ale také svou nedotaţeností a krátkozrakostí k pádu československé demokracie a hrůzám druhé světové války. Předválečné a raně válečné období přináší také řadu otázek, z nichţ mnoho zůstává bez osobního zajetí nezodpovězených. Období kolem Mnichova 1938 tedy můţe čtenáři pomoci k vytvoření vlastního nezaujatého názoru jak na samotné politické rozhodnutí, tak na období předcházející i následující. V tom lze hledat snahu československých politiků o udrţení nadhledu a vizi obnovy původních pořádků. Odpověď na otázku, je-li to vůbec moţné, lze hledat v kapitole věnované mírovým jednáním světových mocností v průběhu 2. světové války. Jak se Československo vypořádalo s novou moţností budování poválečného státu? Na tuto otázku lze hledat odpověď v kapitole věnované únoru V kontextu s předcházející kapitolou je mnoţné pokládat otázku, zda byla obnova předválečných poměrů vůbec moţná. 7

9 Náhled do současných moderních dějin České republiky, i tak se dají souhrnně nazvat dvě poslední kapitoly. V závěru obou kapitol je moţné nalézt krátkou úvahu, nakolik pro nás je vstup do NATO a EU přínosem nebo zda obě události znamenají něco jiného. 8

10 Zvolené metody zpracování Jako základní metoda je v této práci pouţit historický výklad s důrazem na nezaujaté hodnocení historického období. V některých pasáţích je uţito autentického znění původních právních textů a je proveden jejich krátký rozbor. Historický výklad je podáván se snahou o populárnější přiblíţení zajímavých historických souvislostí čtenáři této práce. Záměrně nebyla uţita metoda komparativní, neboť historii jakékoli země není moţné srovnávat s historií země jiné. Bylo samozřejmě moţné porovnávat mezi sebou obdobné zákonné a podzákonní předpisy různých zemí v daném období. Tím by však nebylo plně naplněno téma, které jsem pojal jako historizující s přesahem do právní roviny, charakteristické pro Československo a Českou republiku. 9

11 1. Versailleská smlouva ve vztahu k ČSR 1.1 Úvod Versailleská smlouva byla výsledkem šest měsíců trvajících jednání během Paříţské mírové konference. Stala se jedním z nejdůleţitějších právních aktů upravujících uspořádání Evropy po 1. světové válce Stručná charakteristika Pařížských mírových jednání Paříţská mírová jednání probíhala od 18. ledna 1919, kdy proběhlo formální zahájení, a s přestávkami trvala aţ do 21. ledna Předsedou se stal prezident Francie Raymond Poincaré. Dominantní postavení během jednání měli: ministerský předseda Francie Georges Clemenceau, ministerský předseda Spojeného království David Lloyd George, prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson a ministerský předseda Itálie Vittorio Orlando. Tyto státy byly zkráceně nazývány jako Velká čtyřka. Dalším význačným členem, který mohl řídit jednání, bylo také Japonsko. Spolu s předešlými zeměmi byla tato skupina označována jako Velká pětka. Jednání probíhala mezi vítěznými mocnostmi 1. světové války (tj. státy Dohody) a poraţenými centrálními mocnostmi (tj. Německem, Rakouskem, Maďarskem, Osmanskou říší a Bulharskem). Paříţská jednání byla postavena na základě 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který tyto body přednesl kongresu USA jiţ 8. ledna Výsledkem Paříţských mírových jednání byly tzv. Paříţské předměstské smlouvy, tzn. kaţdá ze smluv byla pojmenovaná podle některého z paříţských předměstí a měla vztah k některému ze států spolku. Konkrétně tedy šlo o nejdůleţitější Versailleskou smlouvu, tato se týkala Německa. Následovala Saint-Germainská smlouva upravující vztahy s Rakouskem. Neuillyská smlouva řešila uspořádání Bulharska. Trianonská smlouva popisovala uspořádání Maďarska. Sèvreská smlouva se týkala Turecka, kde měla ochraňovat řecké menšiny a stanovovala obchodní pravidla. Nahrazena byla Laussanskou mírovou smlouvou v červnu

12 Zásadní vliv na vnitřní uspořádání Československa měly smlouvy Trianonská, která řešila přesné hranice Slovenska, Saint-Germainská, upravující vztahy s Rakouskem, ale zejména smlouva Versailleská. Tato řešila nejen vztahy evropských států s Německem, ale také jasně určila československou státní hranici, jak bude uvedeno později. 1 Text Versailleské smlouvy se stal součástí práva Československého státu, jako zákon číslo 217/1921 Sb. mezi mocnostmi spojenými i sdruţenými a Německem a Protokol. 1.2 Versailleská smlouva - obsah Versailleská smlouva měla celkem 440 článků a byla podepsána 28. června Upravovala vztahy mezi Německem na straně poraţeného státu, a státy dohody spolu s dalšími zhruba 22 státy na straně vítězů 1. světové války. Mezi těmito 22 státy bylo mj. Československo. Soupis všech smluvních stran je uveden v Preambuli Versailleské smlouvy. Signatáři Versailleské smlouvy jsou následující státy: Spojené státy americké, Belgie, Honduras, Bolívie, Brasilie, Říše Britská (tedy Kanada, Austrálie, Jiţní Afrika, Nový Zéland a Indie), Čína, Kuba, Ekvádor, Francie, Řecko, Guatemala, Haiti, Hidţáz, Honduras, Itálie, Japonsko, Libérie, Nikaragua, Panama, Peru, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Srbsko-Chorvatsko-Slovinský stát, Siam, Československo a Uruguay Část I. pakt Společnosti národů Důleţité je jistě zmínit, ţe v části I., článkem 1 26 byl postaven základ Společnosti národů, neboť tyto články se staly součástí tzv. Paktu Společnosti Národů. 2 Tento pakt podepsaly stejné státy, jako Versailleskou smlouvu na straně vítězů 1. světové války. Německo tedy nebylo do Společnosti národů přizváno. Vstoupilo do ní aţ v roce 1926 a vystoupilo s rokem 1 DEJMEK, Jindřich, a kol. Zrod nové Evropy : Versailles, St.-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému. Praha : Historický ústav AV ČR, s. ISBN Zdroj:

13 nástupu Adolfa Hitlera k moci, tedy roku K budoucí historii Společnosti národů dluţno podotknout, ţe Sovětský svaz byl přijat aţ roku 1934 a jako jediný v historii ze společenství vyloučen roku Japonsko ze společenství vystoupilo roku 1934 a Itálie pak Formálně byla Společnost národů rozpuštěna v roce 1946 a její nástupnickou organizací se stala Organizace spojených národů (zaloţena 26. června 1945, San Francisko, USA). Mezi zakládajícími členy OSN bylo také Československo, zastoupeno svým diplomatickým delegátem slovenské národnosti JUDr. Jánem Pánkem Část II. Část II. Versailleské smlouvy začíná článkem 27 a vymezuje hranice Německa vůči okolním státům. Velmi rozsáhlý je popis hranice s Polskem. 3 Německo po 1. světové válce zabíralo mnohem větší území na východ do dnešního území Polska a zabíralo také území východního Pruska (blíţe specifikováno v čl. 28 Versailleské smlouvy). Československa se týká odst. 6 čl. 27, kde je jako hranice uvedena historická hranice ze 3. srpna Je vymezena od styčného bodu s bývalou správní hranicí, oddělující Čechy a Horní Rakousy, aţ k bývalému výběţku rakouského Slezska (cca 10 km od Prudniku, německy Neustadt). Součástí Versailleské smlouvy byla i mapka v měřítku 1: (součástí přílohy Versailleské smlouvy), jak je uvedeno v článku 29. V tomto článku je také uvedeno řešení případných odchylek mezi mapou a slovním popisem ve prospěch uplatnění slovního popisu. Článek 30 definuje popis hranic pomocí vodního toku resp. koryta, kdy u nesplavných řek je za státní hranici povaţována střední čára vodního toku nebo jejího hlavního ramene, u splavných řek střední čára hlavního plavebního koryta. Versailleskou smlouvou však byly stanoveny také zvláštní rozhraničovací komise, které měly řešit eventuální úpravu hranic po případném přemístění toků resp. koryt dle určení hranic uvedených výše Část III. Politické klausule evropské Oddíl I. 3 Zdroj

14 Oddíl I. Versailleské upravuje postavení Německa vůči Belgii. Řešena jsou finanční břemena Německa a Pruska, dále sporná území a regiony, na nichţ se měli obyvatelé do šesti měsíců od nabytí platnosti Versailleské smlouvy písemně vyslovit přání, zda chtějí zůstat pod svrchovanou mocí Německa. Výsledek hlasování lidu měla belgická vláda sdělit Společnosti Národů. Oddíl II. Oddíl II. upravuje státní hranice Německa s Lucemburskem. Oddíl III. Oddíl III., článek 42 aţ 44 upravuje vnitřní uspořádání v Porýní. Tato nejprůmyslovější oblast Německa měla být z vojenského pohledu zcela neobsazená, na levém břehu Rýna a 50 km na východ od něj bylo Versailleskou smlouvou zakázáno budovat jakékoli opevnění a shromaţďovat zde brané síly. Snahy zabránit Německu v ozbrojování této oblasti byly pochopitelné, obzvlášť po zkušenostech z 1. světové války, kdy Německo touto cestou vedlo boje na západní frontě. Jak liché byly představy vítězných mocností a jak málo byly dohodnuté zásady ze strany Německa dodrţovány, se ukázalo aţ začátkem 2. světové války, kdy byly hrubě porušeny všechny dohodnuté zásady deklarované Versailleskou smlouvou (červen 1940 bitva o Francii, kdy Německo překonalo francouzská opevnění přes státy Beneluxu a ke vpádu do Francie pak mělo zcela otevřenou cestu). Oddíl IV. Článek 45 aţ 50 velice detailně řeší pánev Saarskou, kde Francii byla přiznána výhradní práva těţby uhlí v tamních dolech, jako válečná náhrada za zničení francouzských uhelných dolů německou armádou v průběhu 1. světové války. Německo se těchto území vzdává ve prospěch Společnosti národů, která tak je fideikomisárním vlastníkem těchto území. Do konce lhůty 15 let od nabytí platnosti Versailleské smlouvy má být obyvatelstvo vyzváno k vyslovení vůle, pod jakou svrchovanou moc chce spadat. Oddíl V. V oddílu V. jsou upraveny vztahy týkající se území Alsasko-Lotrinských. Dle článku 51 má být Francii navráceno výše zmíněné území jako narovnání křivdy, která byla spáchána 13

15 připojením těchto území k Německu v průběhu Prusko-Francouzské války (toto bylo zpečetěno uzavřením Versailleského míru v roce 1871). Smluvní vztahy platné před rokem 1871 se obnovují. Dále jsou upraveny vlastnická práva k ţelezničním stavbám, zejména k ţelezničním a ostatním mostům. Německo je dále povinno po dobu 10 let zajistit na francouzská území dodávky elektrické energie. Článek 79 řeší otázky státních občanství obyvatel Alsaska-Lotrinska. Pro svou faktickou podobnost s články pouţitými v případě Československa a Polska uvádím plné znění přílohy Versailleské smlouvy. Příloha 1. Počínaje dnem 11. listopadu 1918 nabývají ipso facto opět státního občanství francouzského: 1. osoby, které ztratily státní občanství francouzské následkem smlouvy francouzsko-německé ze den 10. května 1871 a nenabyly od té doby jiného státního občanství než německého ; 2. legitimní nebo nemanželští potomci osob uvedených v předcházejícím bodu mimo ty, kteří mezi svými ascendenty se strany otcovy mají Němce přistěhovalého do Alsaska-Lotrinska po 15. červenci 1870; 3. všechny osoby narozené v Alsasku-Lotrinsku z neznámých rodičů, nebo jejichž státní občanství jest neznámo. 2. Do roka následujícího po dni, kdy nabude působnosti tato smlouva, budou se moci ucházeti o státní občanství francouzské osoby náležející do některé z těchto skupin: 1. všechny osoby, které nenabyly opět státního občanství francouzského na základě paragrafu 1 a které mají mezi svými předky Francouze nebo Francouzku, ztrativší státní občanství francouzské za okolností uvedených v řečeném paragrafu; 2. všichni cizinci, kteří nejsou příslušníky některého státu německého a kteří získali alsaskolotrinské domovské právo před 3. srpnem 1914; 3. všichni Němci mající bydliště v Alsasko-Lotrinsku déle než od 15. července 1870 aneb ti, jejichž některý ascendent měl v oné době své bydliště v Alsasku-Lotrinsku; 14

16 4. všichni Němci narození nebo bydliště své mající v Alsasku-Lotrinsku, kteří sloužili v řadách armád spojených nebo sdružených za nynější války, jakož i jejich potomci; 5. všechny osoby narozené v Alsasku-Lotrinsku před 10. květnem 1871 z rodičů cizích i jejich potomci; 6. manžel neb manželka osoby, která znovu nabyla státního občanství francouzského na základě paragrafu 1 aneb která se o ně uchází a je dostane za předcházejících podmínek. Zákonný zástupce nezletilcův má právo ucházeti se jménem nezletilcovým o státní občanství francouzské; nebude-li tohoto práva použito, bude se moci nezletilec ucházeti o francouzské státní občanství v roku, který bude následovati po dosažení jeho zletilosti. Žádost o státní občanství může býti úřady francouzskými zamítnuta, vyjímajíc případ uvedený pod číslem 6 tohoto paragrafu. 3. Vyjímajíc případy uvedené v paragrafu 2, nezískávají Němci narození nebo bydliště své mající v Alsasku-Lotrinsku státního občanství francouzského z toho pouhého důvodu, že se Alsasko- Lotrinsko opět spojuje s Francií, byť i byli alsasko-lotrinskými státními příslušníky. Budou moci nabýti státního občanství francouzského jen naturalisací za podmínky, že měli své bydliště v Alsasku-Lotrinsku přede dnem 3. srpna 1914 a že budou moci prokázati, že přebývají nepřetržitě na vráceném území po dobu tří let ode dne 11. listopadu Francie převezme jejich diplomatickou a konsulární ochranu od toho okamžiku, kdy požádají o francouzskou naturalisaci. 4. Vláda francouzská ustanoví zásady, podle nichž bude zjišťováno opětné nabytí státního občanství francouzského po zákonu, i podmínky, za jakých bude rozhodováno o žádostech za udělení státního občanství francouzského a o žádostech za naturalisaci, jak jest uvedeno v této příloze. 4 4 Zákon č. 217/1921 Sb., zdroj www stránky Ministerstva vnitra: 7/1921&PC_8411_p=79&PC_8411_l=217/1921&PC_8411_ps=10#

17 Oddíl VI. Rakousko Článkem 80 Německo souhlasí a uznává nezávislost Rakouska a jeho hranic, jak definovaly Čelné mocnosti. Změna je moţná pouze se souhlasem Rady Společnosti národů. V kontextu s budoucím děním před 2. světovou válkou a zejména s Anschlussem Rakouska v roce 1938 byl zejména tento článek výrazně porušen. 5 Německo uznává a bude přísně respektovat nezávislost Rakouska v hranicích určených smlouvou mezi tímto státem a Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými; uznává, že tato nezávislost bude nezměnitelná, leda by dala k tomu souhlas Rada Společnosti národů Oddíl VII. Českloslovensko Hned na začátku VII. oddílu v článku 81. se Německo zavazuje, ţe uznává československý stát se svými hranicemi, včetně autonomního území Rusínů na jih od Karpat. Článek 82 jako západní hranici s Německem uznává tu, která byla stanovena mezi Rakousko-Uherskem a německou říší ke dni 3. srpna Článkem 83 se Německo vzdává území slezského ve prospěch Československa. Jsou definovány hranice: Německo se vzdává ve prospěch státu československého všech práv a právních titulů na část území slezského takto vymezenou: počínaje od bodu položeného asi 2 km na jihovýchod od Ketře (Katscher), na hranicích mezi krajem hlubčickým a ratibořským: hranice mezi těmito dvěma kraji; poté stará hranice mezi Německem a Rakouskem-Uherskem až k bodu ležícímu na Odře přímo na jih od železnice Ratiboř-Bohumín; poté směrem severozápadním až k bodu ležícímu asi 2 km na jihovýchod od Ketře: čára, jež bude určena na místě samém a která míjí na západě Chřenovice (Kranowitz). Komise složená ze sedmi členů, z nichž pět bude jmenováno Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, jeden Polskem a jeden státem 5 TESAŘ, Jan. Mnichovský komplex Jeho příčiny a důsledky, Prostor, Praha 2000, ISBN Zákon č. 217/1921 Sb., zdroj www stránky Ministerstva vnitra: 7/1921&PC_8411_p=80&PC_8411_l=217/1921&PC_8411_ps=10#

18 československým, bude ustavena do čtrnácti dnů po tom, kdy nabude působnosti tato smlouva, aby určila na místě samém hraniční čáru mezi Polskem a státem československým. Rozhodnutí komise stanou se většinou hlasů a budou závazná pro zúčastněné strany. Německo prohlašuje již nyní, že se zříká ve prospěch státu československého všech práv a právních titulů na část kraje hlubčického, ohraničenou, jak uvedeno níže, pro případ, že by konečným stanovením hranic mezi Německem a Polskem řečená část tohoto kraje byla odloučena od Německa: počínaje od jihovýchodního konce výběžku staré rakouské hranice, ležícího asi 5 km na západ od Hlubčic, směrem na jih a až k bodu, kde se stýká s hranicí mezi krajem hlubčickým a ratibořským: stará hranice mezi Německem a Rakouskem-Uherskem; poté na sever správní hranice mezi kraji hlubčickým a ratibořským až k bodu ležícímu asi 2 km na jihovýchod od Ketře; odtud na severozápad a až k bodu, od něhož vychází toto ohraničení: čára, jež bude určena na místě samém a která míjí na východě Ketř. 7 Článek 84 definuje sporné otázky občanství. Občanství československé nabudou občané s občanstvím německým, kteří ţijí dlouhodobě na území, jeţ jsou uznána jako součást československého státu. Článkem 85 je toto upřesněno tak, ţe osoby starší 18 let na území Československa budou moci do dvou let přijmout německé občanství a naopak Češi ţijící dlouhodobě na území německém občanství československé (souhrnně nazýváno jako opce občanství). Taktéţ zmíněna je manţelská, kterou bylo moţno uplatnit u manţelky, a dále opce rodičovská, uplatňovaná na děti mladší 18 let. Důleţité je však zmínit, ţe osoby, které optovaly občanství byly povinny do 12 měsíců přenést své trvalé bydliště do státu, jehoţ občanství optovaly. Dle tohoto článku si však mohly ponechat své nemovitosti a mohly si odnést movitý majetek jakéhokoli druhu bez uplatnění jakýchkoli poplatků z vývozu nebo dovozu. Československé občanství mohli nabýt i českoslovenští příslušníci s německým občanstvím pobývající v cizině, pakliţe splní předpisy vydané československým státem. 7 Zákon č. 217/1921 Sb., zdroj www stránky Ministerstva vnitra: 7/1921&PC_8411_p=80&PC_8411_l=217/1921&PC_8411_ps=10#

19 Článek 86 garantuje vůli Československa po dohodě s Čelnými mocnostmi chránit obyvatele Československa, kteří se od většiny odlišují rasou, jazykem nebo náboţenstvím (z dnešního pohledu ochrana menšin) Oddíl VIII. Polsko Článkem 87 Německo uznává úplnou nezávislost Polska a v jeho prospěch se vzdává všech práv a titulů, dále pak území na pobřeţí Baltského moře. Východní hranice Německa je detailně popsána v článku 27 Versailleské smlouvy. Na tento popis navazuje bod vzdálený 2 km na východ od Lorzendorfu, poté plnou čarou aţ k ostrému úhlu, který tvoří hranici Horního Slezska 3 kilometry severozápadně od Simmenau, dále po hranici Horního Slezska aţ k bývalé hranici Německa s Ruskem, poté touto hranicí aţ k Němenu, dále hranicí Východních Prus a poté po hranici popsané článkem 28, části II., dále v článku 100, oddílu XI (Gdaňsk). Součástí článku 87 je také poznámka, ţe hranice, které nejsou určeny touto smlouvou, budou dodatečně stanoveny Čelnými mocnostmi. Článek 88 umoţňuje občanům Horního Slezska se svobodně rozhodnout, zda chtějí příslušet k Německu nebo Polsku (plebiscit). Sporná území Horního Slezska jsou v článku 88 detailně definovány. Součástí článku 88 je také příloha čítající 6 paragrafů. Tato upravuje vztahy po nabytí platnosti Versailleské tak, jak určí výsledek plebiscitu vzhledem k Čelným mocnostem. Dle článku 89 se Polsko zavazuje k umoţnění volné přepravy osob i zboţí přes území Polska i polské vody k zásobení Východních Prus. Přepravované zboţí bude vyňato ze všech poplatků. Článek 90 dovoluje Německu po dobu patnácti let vyváţet produkty z dolů území Horního Slezska, které dle smlouvy bude náleţet Polsku. Článek 91 řeší občanství německých občanů, kteří na území připadajícímu Polsku ztratí německé občanství. Němečtí příslušníci a jejich potomci, kteří na území přišli aţ po 1. lednu 1908 budou moci nabýt polské občanství jen po chválení polského státu. Podobně jako v případě Československa bude do dvou let od nabytí platnosti Versailleské smlouvy moţné optovat německé občanství, resp. polské dle státní příslušnosti daného člověka. Taktéţ platí opce manţelská a opce rodičů i pro děti mladší 18 let. Taktéţ je moţno do 12 měsíců bez jakýchkoli poplatků přenést své bydliště do státu, jehoţ občanství bylo optováno. Taktéţ platí moţnost ponechat si nemovitosti ve státu, ve kterém měly tyto osoby bydliště před opcí 18

20 občanství. V oblasti Horního Slezska, které podléhá plebiscitu, nabude článek 91 působnosti aţ po konečném přidělení těchto území. Článek 92 nastiňuje otázky finančních břemen Německa a Pruska. Tyto však budou detailně řešeny aţ v článku 254, části IX. Část dluhu, které bude dle řečeného článku 254 reparační, bude vyloučena z částky, kterou mělo být z celkové částky vyňato. Dle článku 256 je v článku 92 zmíněno odstranění břemen u majetku, který patřil království polskému a přechází z majetku německého zpět Polsku. Článkem 93 je dána pro čelné mocnosti přijmou předpisy, které by pokládaly za nutné k ochraně obyvatel, kteří se liší rasou, náboţenstvím nebo jazykem. 8 Oddíl IX. Východní Prusy Dle článku 94 mělo být obyvatelstvo mezi jiţní hranicí Východních Prus (hranice dle čl. 28, části II) a v článku 94 popsanou hranicí povoláno, aby se vyjádřilo, ke kterému státu chce patřit. Dle článku 95 se nejdéle do 14 dnů po nabytí platnosti smlouvy dle článku 94 mělo německé vojsko vzdálit z těchto území. Po vypršení lhůty má být sestavena mezinárodní komise (můţe si vybrat také pomocníky z řad místního obyvatelstva) a spravovat tuto oblast aţ do uskutečnění hlasování o tom, kterému státu chtějí místní obyvatelé náleţet. Komise má přihlíţet k výsledkům hlasování a také k poměrům zeměpisným a hospodářským pro co nejlepší určení hranice. Poměry v dalších oblastech Východních Prus ve vztahu k budoucí státní příslušnosti se zabývá také článek 96, 97 a 98. Oddíl X. Klajpeda (Memel) Dle článku 99 se Německo vzdává území mezi Baltským mořem a severovýchodní hranicí Východního Pruska ve prospěch Čelných mocností. 8 Zákon č. 217/1921 Sb., zdroj www stránky Ministerstva vnitra: 7/1921&PC_8411_p=80&PC_8411_l=217/1921&PC_8411_ps=10#

21 Oddíl XI. Svobodné město Gdaňsk Dle článku 100 se Německo vzdává ve prospěch Čelných mocností práv a právních titulů k územím, která jsou dána hranicí uvedenou v článku 100. Dále Německou souhlasí, ţe svobodné město Gdaňsk bude pojato do celních hranic Polska a bude postaráno o zřízení svobodné oblasti v přístavu Dle článku 105 aţ 107 platí u státních občanství podobné ustanovení, jako v případě popisovaném u Československa a Polska v předchozích částech této práce (moţnost optovat občanství, atd.) Oddíl XI. Šlesvik Dle článku 109 je garantováno, ţe hranici mezi Německem a Dánskem si vyberou sami obyvatelé. Je zde definována hranice bývalé říše německé Část V. Německo - Klausule vojenské, námořní a vzuchoplavecké Oddíl I. Klausule vojenské Hlava první početní stav německé armády Celá tato část je podřízena jedinému cíli a tím je vojensky ochromit a odzbrojit Německo. Důvodem je oprávněný strach států dohody i ostatních zemí na straně vítězů 1. světové války z dalších dobyvačných snah jinak velice schopného Německa. To bylo po skončení války vyčerpané. Bohuţel celá Versailleská smlouva tuto snahu dokázala podpořit pouze ve 20. letech. V této době však přišla také světová hospodářská krize a jiţ tak ochromené Německo bylo přivedeno do slepé uličky. Cestou z ní se bohuţel stal totalitní fašistický reţim, který si dodrţování Versailleské smlouvy bral jako křivdu vůči Německu a došlo k jejímu hrubému 20

22 porušení. Z tohoto pohledu tedy bylo radikální řešení Versailleské smlouvy krátkozraké a nepřineslo očekávaný výsledek. Více bude popsáno v závěru této kapitoly. Článek 160 aţ 163 popisuje uspořádání početního stavu Německé armády včetně počtů v různých typech pluků atp. V článku 161 je zmíněn rozpočet správních úřadů vojenských, jejiţ rozpočet musí dosahovat maximálně třetinu rozpočtu z roku Taktéţ počet zřízenců, celníků, lesníků atp. nesmí přesahovat počet z roku 1913, jak je uvedeno v článku 162. Článek 163 stanovuje, ţe maximální početní stav musí být do tří dnů od nabytí platnosti Versailleské smlouvy sníţen na Hlava druhá výzbroj a střelivo Přesný výčet výzbroje Německa je zachycen v článku 164 aţ 172. Článek 163 uvádí, ţe Německo nesmí mít výzbroj uvedenou ve speciální příloze aţ do doby, neţ splní podmínky, kdy jej bude moţné přijmout do Společnosti národů. Článek 165 a 166 se týká střeliva, článek 167 děl. Výroba zbraní bude dle článku 168 povolena jen v podnicích schválených Čelnými mocnostmi. Dle článku 169 musí být jakýkoli nedovolený vojenský materiál do dvou měsíců odveden vládám Čelných mocností. Dovoz zbraní do Německa zakazuje článek 170. Výrobu bojových látek, plynů atp. zakazuje článek 171. Dle článku 172 musí Německo do dvou měsíců doloţit sloţení a způsob výroby všech výbušnin a jedovatých látek. Hlava třetí Doplňování a výcvik vojska Článek 173 ruší v Německu brannou povinnost, slouţení v armádě je tak podmíněno dobrovolným vstupem. Dle článku 174 museli vojáci a poddůstojníci slouţit minimálně 12 let po sobě jdoucích, dále článek 175 uvádí, ţe důstojníci musejí v armádě setrvat minimálně do věku 45 let a slouţit minimálně 25 let po sobě jdoucích. Vytvoření těchto dvou článků bylo vyvoláno oprávněnými obavami z toho, ţe Německo z pomoci nových branců vycvičí početnou armádu. Celkovým počet muţů v armádě navíc dle článku 174 nesmí přesáhnout počet daný článkem 160. Dle článku 176 měl být v Německu do dvou měsíců od nabytí platnosti Versailleské smlouvy sníţen počet vojenských škol na takovou úroveň, která odpovídala poţadovanému počtu důstojníků. Článkem 177 se navíc Německu zakazuje vyučovat nebo provozovat v ústavech, 21

23 na univerzitách, ve spolcích vyslouţilců, v turistických a střeleckých spolcích jakoukoli činnost vojenskou. Dle článku 178 jsou zakázána jakákoli opatření mobilizační nebo směřující k mobilizaci. Dle článku 179 se Německo zříká se zúčastnit jakékoli mise vojenské (dále námořní a letecké) a zabrání svým státním příslušníkům, aby opouštěli Německo za účelem zařazení se do jakékoli cizí armády (taktéţ v cizí zemi nesmí vojenské záleţitosti vyučovat). Hlava čtvrtá Opevnění Dle článku 180 mají být jakákoli opevnění za čárou, vedenou 50 km na západ od Rýna, odzbrojena a rozbořena. V tomto území je zakázáno jakákoli další opevnění stavět. Dále článek 180 uvádí přesné sloţení armádního zboru, divizí pěších a jízdních. Jejich výčet by byl nad rámec této práce. Oddíl II. Klausule námořní Dle článku 181 měl být do dvou měsíců po nabytí platnosti této smlouvy stav nesměl být stav německého loďstva větší neţ: 6 obrněnců (typu Lothringen nebo Deutshland), 6 lehkých křiţníků, 12 torpédoborců, 12 torpédových lodic nebo stejný počet lodí, které byly vystavěny dle článku 190 jako náhradní lodě. Dle článku 182 si Německo můţe drţet počet lodí, které schválily Čelné mocnosti, neţ dojde k vyčištění Severního a Baltského moře od min (odkaz na článek 193). Úhrnný počet muţstva nesmí dle článku 183 přesahovat počet Z toho důstojníků a lodních důstojníků nesmí být více neţ Dle článku 184 přestávají být veškerá povrchová plavidla, která nejsou v Německých přístavech, majetkem Německa. Dále článek 185 říká, ţe 2 měsíce od nabytí platnosti Versailleské smlouvy budou Čelným mocnostem vydány v tomto článku uvedená plavidla a to v určených spojeneckých přístavech. Lodi budou v odzbrojeném stavu, na palubě však budou mít veškeré dělostřelectvo. Přesný seznam plavidel je nad rámec této práce. Článek 186 stanovuje pro Německo rozebrat i rozestavěné lodě. Článek 187 definuje, která plavidla budou po odzbrojení povaţována za obchodní lodě. Dle článku 188 je definováno, ţe Německo nesmí mít ponorky. Tyto musí být dopraveny do určených spojeneckých přístavů. Ostatní ponorky včetně rozestavěných musejí být rozebrány. 22

24 Dle článku 190 nesmí Německo stavět válečné lodě s ohledem na článek 181. Mimo případ ztráty lodi nesmějí novou loď stavět 20 v případě obrněnců a křiţníků a 15 let u torpédoborců a torpédových člunů. Článek 191 zdůrazňuje zákaz stavby ponorných lodí. Dle článku 192 nesmějí mít lodě na své palubě větší mnoţství výzbroje, neţ ustanoví Čelné mocnosti. Dle článku 193 se Německo zavazuje vyčistit oblast Severního a Baltského moře od min. Článkem 194 je Německo zavázáno, podobně jako u armády, mít jako členy námořnictva pouze dobrovolníky a nemá dovolen odvod. Minimální doba sluţby pro důstojníky je 25 let, 12 let pak pro poddůstojníky a muţstvo. Člen, který opustí námořnictvo, jiţ nesmí být jinak vojensky vycvičen. Dle článku 195 se Německo zavazuje zajistit volný přístup do Baltského moře, proto je v definovaném území zakázáno budovat jakékoli opevnění. Článek 196 se týká opevnění na německých ostrovech v Baltském moři. Dle článku 197 nesmí být uţíváno německých stanic dalekonosné telegrafie. 9 Oddíl III. Klausule týkající se vzduchoplavby vojenské a námořní Spojenecké mocnosti se po zkušenostech 1. světové války oprávněně obávaly německých útoků vedených ze vzduchu. Snaha zakázat Německu jakékoli letectvo je pochopitelná. Bohuţel, jak pozdější zkušenosti 2. světové války ukázaly, se naprosto minula účinkem. I přes omezení si dokázalo Německo ve velice krátké době vybudovat velice silné letectvo, zejména předchozím výborně organizovaným výcvikem sportovních pilotů kluzáků (v této kategorii bylo mimo jiné před 2. světovou válkou na světové špičce). Dle článku 198 můţe mít Německo pouze 100 vodních letadel a hydroglizerů, bez jakékoli výzbroje. Článkem 199 je stanoveno, ţe do dvou měsíců od platnosti Versailleské smlouvy musí být veškerý personál vojenského a námořního letectva demobilizován. 9 Zákon č. 217/1921 Sb., zdroj www stránky Ministerstva vnitra: 7/1921&PC_8411_p=80&PC_8411_l=217/1921&PC_8411_ps=10#

25 1.3 Saint-Germainská smlouva Saint-Germainská smlouva byla, jak uţ bylo dříve zmíněno, součástí paříţských předměstských smluv. Byla uzavřena 10. září 1919 mezi Čelnými mocnostmi spojenými i sdruţenými a Československem. Podobně jako smlouva Versailleská bylo hlavním cílem ukončení válečného stavu i po formální stránce a dále uspořádat nově vznikající státní útvary bývalého Rakouska-Uherska. Za Československou stranu měl smlouvu podepisovat prezident republiky, který však byl zastoupen ministerským předsedou Karlem Kramářem a ministrem zahradničí Edvardem Benešem. 10 Velká Saint-Germainská smlouva se stala součástí československého právního systému jako zákon č. 507/1921 Sb. Malá Saint-Germainská smlouva byla vydána jako zákon č. 508/1921 Sb. 11 Součástí Saint-Germainské předměstské smlouvy byla také, podobně jako u Versailleské smlouvy, úmluva Společnosti národů jako část I Úprava hranic Československa Pro Československo velice důleţitým se stala část II. hranice Rakouska. Článek 27 upravuje hranice Rakouska se Švýcarskem. Lichtenštejnskem, Itálií, státem Srbsko-Chorvatským, s Maďarskem, ale hlavně s Československem, jako bod 6. článku Se státem československým: od bodu svrchu určeného a až k ohbí staré hranice z r mezi Rakouskem a Uhrami asi 2 km 500 m na severovýchod od Bergu: čára, jež se určí na místě samém, přetínající cestu z Kopčan (Kittsee) do Bratislavy ve vzdálenosti asi 2 km na sever od Kopčan (Kittsee); odtud k severu a až k bodu, jenž se zvolí na hlavním plavebním korytu Dunaje asi 4 km 500 m proti proudu od mostu bratislavského: čára, jež se určí na místě samém, držící se pokud možno starých hranic z r mezi Rakouskem a Uhrami; 10 DEJMEK, Jindřich, a kol. Zrod nové Evropy : Versailles, St.-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému. Praha : Historický ústav AV ČR, s. ISBN Zdroj:

26 odtud k západu a až ke stoku Moravy s Dunajem: hlavní plavební koryto Dunaje; odtud proti proudu tok Moravy, pak tok Dyje až k bodu zvolenému asi 2 km na jihovýchod od bodu, kde cesta z Ranšpurku (Rabensburg) do Poštorné (Themenau) přechází železnici vedoucí z Ranšpurku do Břeclavy; odtud k západoseverozápadu a až k bodu staré správní hranice mezi Dolními Rakousy a Moravou, ležícímu asi 400 m na jih od bodu, v kterém tato železnice protíná železnici mikulovsko-valčickou (Nikolsburg-Feldsberg): čára, jež se určí na místě samém, procházející kotami 187 (Dlouhý vrch), 221 (Rosenbergen), 223 (Wolfsberg), 291 (Raistenberg), 249 a 279 (Kallerhaide); odtud k západoseverozápadu tato správní hranice; potom k západu a až k bodu, který se zvolí asi 3 km na východ od osady Františkova (Franzensthal): stará hranice mezi Dolními Rakousy a Čechami; odtud k jihu a až ke kotě 498 (Gelsenberg) asi 5 km na severoseverozápad od Cmuntu: čára, jež se určí na místě samém, procházející na východ od cesty z Rabšachu (Rottenschachen) do Krabonoše (Zuggers) a kotami 537 a 522 (G. Nagel Berg); odtud k jihu, pak k západoseverozápadu a až k staré správní hranici mezi Dolními Rakousy a Čechami do bodu ležícího asi 200 m na severovýchod od bodu, kde tato hranice protíná cestu z Nových Hradů do Vitoraze (Weitra): čára, jež se určí na místě samém, procházející mezi Krabonošem (Zuggers) a Chřibkami (Breiensee), pak nejzazším jihovýchodním bodem železničního mostu přes Lužnici, ponechávající Rakousku město Cmunt a státu československému nádraží a železniční dílny cmuntské (Wolfshof) i rozvětvení železnic cmuntsko-českobudějovické a cmuntsko-třeboňské, jdoucí pak kotami 524 (Grundbühel), 577 (severně Hohenbergu) a 681 (Lagerberg); odtud k jihozápadu tato správní hranice; pak k severozápadu stará správní hranice mezi Čechami a Horními Rakousy až k jejímu styku s hranicí Německa Zákon č. 507/1921 Sb., zdroj www stránky Ministerstva vnitra: 7/1921&PC_8411_p=27&PC_8411_l=507/1921&PC_8411_ps=10#

27 Hranice Německa s Rakouskem a Československem měla být dle části 7. shodná s hranicí ze 3. srpna Dle článku 28 je součástí Saint-Germainské smlouvy také přiloţená mapka v měřítku 1: Články 29 aţ 35 popisují stanovení a vytyčení státních hranic Další československé závazky vyplývající z Saint- Germainské smlouvy Další velice důleţitou částí Saint-Germainské smlouvy se vztahem k Československu je oddíl III. Článkem 53. Rakousko uznává veškerá práva státu Československého jakoţto i autonomního území Rusínů. Dále dle článku 54 Rakousko uznává hranice Československa dle článku 27. Dle článku 55 má být sestavena sedmičlenná komise, ve které pět členů má být jmenováno Čelnými mocnostmi, po jednom ze strany české a po jednom ze strany rakouské. Tato má určit hranic samotnou dle článku 27. Článkem 56 se Československo zavazuje nebudovat ţádná vojenská opevnění na pravém břehu Dunaje na jih od Bratislavy. Článkem 57 se Československo zavazuje, ţe přijme veškerá smluvní ustanovení s Čelnými mocnostmi, která slouţí k ochraně obyvatel, kteří se od většiny obyvatel liší rasou, jazykem nebo náboţenstvím. Dle článku 58 má Československo převzít dluhy Rakousko-Uherska, které se týkají československé svrchovanosti na jeho území. V tomto článku je uveden odkaz na článek 203, část IX. klausule finanční. Oddíl VI. je spolu s oddílem V. (Oddíl V- Ochrana menšin) velice důleţitým ustanovením i pro stát československý. Dle článku 70 budou všechny osoby, které byly státními příslušníky Rakouska-Uherska nabývat ipso facto občanství toho státu, na kterém vykonává nově vznikající stát svou svrchovanost. Články 71 aţ 75 jmenují výjimky zejména v případě italských území, kde Rakušané měli právo domovské atp. (mohou však optovat italské občanství dle čl. 78 právo opční). 26

28 Dle článku 76 platí na osoby, které získaly domovské právo na srbsko-chorvatsko-slovisnkém nebo československém území po roce 1910 nutnost mít k získání státního občanství svolení onoho státu. V článku 77 je toto upřesněno: Nedostanou-li osoby dle čl. 76 svolení státu, nabývají ipso facto občanství toho státu, na kterém měly původně své domovské právo. Článkem 78 je popsáno právo optovat občanství u osob, které pozbyly původního občanství rakouského a nabyly občanství státu, ve kterém mají domovské právo. Do jednoho roku od nabytí platnosti Saint-Germainské smlouvy tak mají právo podat ţádost o opci rakouského občanství. Opce manţelova zahrnuje opci manţelčinu a dětí mladších 18 let. Osoby, které optovaly státní občanství, musejí do 12 měsíců přeloţit své bydliště do státu, jehoţ občanství optovaly. Budou moci dále drţet svůj nemovitý majetek na území, které měly před opcí státního občanství a mohou odnést jakýkoli movitý majetek bez zatíţení poplatky a cly. Článek 79 popisuje moţnost konání plebiscitu o konečném přidělení u území, která nebyla přidělena konkrétnímu státu. Dle článku 80 budou moct osoby, které ţily na území bývalého CK mocnářství a které se liší od většiny obyvatel jazykem a rasou, budou moct optovat občanství rakouské, italské, polské, rumunské, srbsko-chorvatsko-slovinské nebo československé podle toho, zda tamní většina obyvatel mluvící tímtéţ jazykem a patřící k téţe rase. Pro výkon platí ustanovené z článku 78 o výkonu práva opčního. Dle článku 81 garantují vysoké smluvní strany, ţe nebudou klást překáţky výkonu práva opčního dle článku 78. Dle článku 82 budou ţeny sdílet právní postavení svých manţelů a děti mladší 18 let právního postavení svých rodičů Obecná ustanovení Saint-Germainské smlouvy Oddíl VIII. Obecná ustanovení U oddílu VIII. (Obecná ustanovení) je z hlediska budoucího evropského dění je nutno pozastavit se u článku 88 Saint-Germainské smlouvy. 27

29 Nezávislost Rakouska jest nezadatelná, leda by dala k tomu souhlas Rada Společnosti národů. Rakousko se proto zavazuje, že se, pokud nesvolí řečená Rada, zdrží jakéhokoli jednání, kterým by zadalo své nezávislosti, ať přímo či nepřímo a jakýmkoli způsobem, zejména tím, že by se před přijetím za člena Společnosti národů účastnilo záležitostí některé jiné mocnosti. 13 Rakousko se tedy zavazuje, ţe nebude zasahovat do jakéhokoli dění jiných států, případně nebude ať uţ přímo nebo nepřímo vyjednávat o těchto záleţitostech. Například připojení Rakouska k Německu tedy bylo porušením jak Saint-Germainské smlouvy, článku 88, tak článku 80 Versailleské smlouvy. Dle článku 89 Rakousko prohlašuje, ţe uznává státní hranice nově vzniklých států, tedy i státu československého. Článkem 90 také uznává plnou platnost mírových smluv a přislibuje, ţe schválí ustanovení týkající se Německa atp. Článkem 91 se Rakousko vzdává ve prospěch Čelných mocností všech práv a titulů na území leţících mimo území Rakouska (viz čl. 27, část II.). Současně se Rakousko zavazuje, ţe uznává opatření Čelných mocností zejména pokud jde o státní občanství obyvatelů. Článek 92 zaručuje obyvatelům zákaz persekuce za politické chování po 28. červenci Článkem 93 je Rakousku nařízena povinnost předat nástupnickým státům veškeré dokumenty týkající-se záleţitostí vojenských, archivy, plány, záznamy a listiny. Článkem 94 je nástupnickým státům ze strany Rakouska zvláštními smlouvami zaručeno, ţe budou dodrţována občanská, obchodní a pracovní práva obyvatelstva. Pro Československo byla důleţitá veškerá finanční vyrovnání s bývalým rakouským mocnářstvím. Povinnost převzít část rakouských dluhů je uvedena v článku 203, části IX klausulí finančních. Článkem 224 (Část X. Klausule hospodářské) je nástupnickým státům vč. Československa dána povinnost po dobu 15 let od nabytí platnosti Saint-Germainské smlouvy nezatěţovat produkty těţby vyváţenými do Rakouska jakýmikoli cly nebo poplatky. Dále je důleţité zmínit převzetí veškerých přístavů, vodních a ţelezničních cest nástupnickými státy na svých územích. Toto je uvedeno v části XII. Přístavy, vodní cesty a ţeleznice. V oddíle III., hlavě I., článku 311 a dále v hlavě V., článku 322 je Československu 13 Zákon č. 507/1921 Sb., zdroj www stránky Ministerstva vnitra: 7/1921&PC_8411_p=88&PC_8411_l=507/1921&PC_8411_ps=10#

30 zajištěn volný průjezd pro československé vlaky směrem k Jaderskému moři. Hlava IV., článek 318, popisuje povinnost Rakouska postoupit ţelezniční tratě. Dle tohoto článku musejí být úplné a v dobrém stavu. Ţelezniční síť s vlastními vozidly musí být předána v normálním stavu udrţovacím dle inventáře platného před 3. listopadem Tratě bez vlastních vozidel budou mít vozidla přidělena rozhodnutím zvláštní komise. S ţeleznicemi musejí být odevzdány navíc zásoby, výstroj a nástroje. 1.4 Pařížská mírová jednání shrnutí Jednání, které probíhalo mezi velkou trojkou (francouzský premiér Georges Clemenceau, premiér Velká Británie David Lloyd George a preziden USA Woodrow Wilson), dále italským premiérem (Vittorio Orlando) a zástupcem Japonka (hrabě Makito). Bylo jasné, ţe dosaţení shody bude velice obtíţné. Protoţe boje 1. světové války probíhaly zejména na území Francie, kde se nacházela západní fronta, bylo pochopitelné, ţe právě Francie si bude nárokovat na Německu velké reparace, zejména vzhledem k materiálním a lidským ztrátám. Dle dobových podkladů bylo zničeno na území Francie na továren a na domů. Mimo finančních náhrad si Francie chtěl nárokovat také kontrolu nad německým zahraničním obchodem. Poţadavky Velké Británie byly o něco mírnější. Země nebyla Německem přímo napadena a ani na jejím území přímo neprobíhaly ţádné boje. Byly zde však ztráty na straně anglických vojáků. Velké Británie se navíc mohla oprávněně obávat velkého vlivu Francie na střední Evropu. Proto i ze strany Spojeného království přicházely poţadavky na válečné reparace. Cílem Velké Británie, stejně jako Francie byla mimo jiné snaha udrţet si své drţavy v zámoří, případně je ještě rozšířit. Podobně jako Francie i Anglie podporovala námořní blokádu Německa. Postoj Spojených států by se mohl zdát mírně odlišný. Jiţ ve svých 14 bodech, vypracovaných před koncem války, zdůrazňoval nutnost vytvoření Společnosti národů. Tato měla fungovat na základě solidarity, kdy po napadení slabšího státu ostatní zajišťují ochranu 29

31 před útočníkem. Právo na sebeurčení národů zase ohroţovalo impéria koloniálních mocností, a proto se uvnitř velké trojky obtíţně hledala shoda. Dluţno podotknout, ţe americká strana např. Versailleskou smlouvu nikdy nepodepsala, ať uţ to bylo způsobeno špatným zdravotním stavem prezidenta Woodrowa Wilsona, nebo celkově nesouhlasným postojem. K čemu však celá paříţská mírová jednání vedla? Účinnost opatření byla pro Evropu, resp. pro Německo pocítitelná pouze v první polovině 20. let. Nikdo si nedovedl představit, jaká ekonomická situace nastane. Německo podraţené na kolena 1. světovou válkou, dále omezované mírovými smlouvami, se nemohlo správně rozvíjet. V kontextu s hospodářskou krizí počátkem 30. let toto vedlo ke vzniku totality, nástupu silně autoritativní moci v čele s Adolfem Hitlerem. Nově nastolený systém s propracovaným řádem si našel mnoho skulinek, jak omezující opatření buď obcházet, nebo je rovnou porušovat. Omezení zbrojního průmyslu vedlo k ještě větší snaze ozbrojit se. Jistě k tomu vedlo i podvědomé myšlení, které mělo za cíl narovnat křivdy, které byly očima německých vládních představitelů na zemi napáchány. Vše bohuţel vyústilo v nový válečný konflikt s následky, které si ţádný z představitelů evropských zemí nedokázal ani představit. 30

32 2.Mnichovksá dohoda Úvod Mnichovská dohoda byla v historickém kontextu 20. a 30. let 20. století jednou z mnoha událostí, která přispěla k vypuknutí 2. světové války, zejména jako součást dalších ústupků Německu. To v průběhu 30. let dospělo z hospodářsky vyčerpané země aţ k totalitní diktatuře s vysoce rozvinutou armádou. Nástup takového reţimu byl logickým vyústěním dění v zemi vyčerpané 1. světovou válkou a následnými restrikcemi danými Versailleskou smlouvou před nástupem velké hospodářské krize. Nově vznikající mocenské snahy postupně přerůstající hranice Německa měly bohuţel silný dopad i na Československo. Bohuţel tehdejší situaci bylo z kterékoli pozice těţké hodnotit. Ţádná ze světových mocností a moţná ani Německo samotné nedokázaly odhadnout, kam se evropské a světové dění bude ubírat. Dle argumentace Německa bylo zabrání příhraničních oblastí Československa (někdy téţ nazýváno Sudet) jediným legitimním způsobem, jak ochránit Němce ţijící na těchto územích. Ţe nezůstane jen u Československa je s odstupem času více neţ jasné. Tehdejší politické špičky evropských mocností toto však viděly jinak. Situace Československa byla bohuţel velice sloţitá. Jeho faktická blízkost Německa, dřívější přítomnost českého území v německy mluvících zemích a tři miliony Němců fakticky ţijících na území Československa, to vše se stalo pádným argumentem, který byl bohuţel vyslyšen. 14 Z hlediska územního uspořádání mělo Československo díky svému protáhlému tvaru nevhodnou pozici z hlediska moţné obrany (dle hodnocení vojenské taktiky spíše vhodné pro vedení útoku). Z okolních států bylo československým spojencem na východní hranici pouze Rumunsko. V průběhu 30. let se za spojence dalo povaţovat i Polsko, s nímţ se aţ na spory o Těšínsko vztahy v průběh 30. let značně zlepšily. Další tři státy se díky svým postojům daly povaţovat za spíše nepřátelské. Maďarsko kvůli uplatňování svých mocenských nároků na Slovensko, Rakousko kvůli dřívějším mocenským nárokům na prakticky celé československé území a Německo, jehoţ původní obyvatelé tvořili v Československu velice početnou státní menšinu. V průběhu 30. let navíc se v Německu nově nastolený nacistický 14 TESAŘ, Jan. Mnichovský komplex Jeho příčiny a důsledky, Prostor, Praha 2000, ISBN