Ž I V O T O P I S Y S V A T Ý C H

Transkript

1 ŽIVOTOPISY SVATÝCH

2 Všechna práva vyhrazena

3

4 S v a tí č e š tí p a tro n o v é

5 ŽIVOTOPISY SVATÝCH V POŘADÍ DĚJIN CÍRKEVNÍCH NAPSAL ISIDOR VONDRUŠKA LADISLAV KUNCÍŘ V PRAZE

6 Nro Ex Consistorio Apostolici Administratoris dioecesis Brunensis, die 10. Mai N IH IL O B S T AT. R aim undus M. K obza, censor ex officio. IM P R IM A T U R. Josephus, E piscopus A drahensis, A postolicus A dm inistra to r.

7 ČÁST TŘETÍ

8

9 ŽIVOTOPISY SVATÝCH V POŘADÍ DĚJIN CÍRKEVNÍCH ČÁST TŘETÍ 56. B L U D A Ř S T V Í S T Ř E D O V ĚK Á. IN K V IS I CE V jedenáctém století povstalo v krajinách západních mnoho sekt, které se odchýlily od Církve věroukou i mravoukou. Kataři (t. j. čistí) anebo albigenští (od města Albi nebo Albigny v jižní Francii) učili, že viditelný svět je dílem zlého ducha, zavrhovali Písmo svaté Starého Zákona, svátosti, bohoslužbu křesťanskou, statky pozemské, zabíjení zvířat, pojídání masa, mléka a vajec; zvláště pak zavrhovali manželství. Mnozí, aby nehřešili, činili životu svému konec; říkali tomu uvésti sé do endury. - Albigenští byli Církvi i státu nebezpečni. Církev vy dala proti nim přísné edikty, vysil alaproti nim misionáře, aby je poučovali a zpět do Církve přivedli, na př. sv. Dominika, ale oni nedbali a lnuli k svému bludnému učení dál e, ano zavraždili i papežského vyslance. Proto Papež Innocenc III. ( ) dal proti nim hlásati křižáckou výpravu. Vedl ji hrabě Šimon z Montfortu; albigenští podlehli v dvacetiletém krvavém boji. Valdenští byli taktéž sekta ve Francii, jejíž původcem byl Petr Valdus, bohatý kupec lyonský. Zavrhovali Mši svatou, skoro všecky svátosti, úctu svatých, chrámy, jmění církevní a odpírali poslušnost biskupům jakožto držitelům statků církevních. Zavrhovali válku, obranu cti a života, snahu po nabývání jmění. Kněží měli býti jen nevzdělaní a prací rukou svých se živící. Poukazovali na chudobu Církve v dobách apoštolských. Protože byli živi chudě, nazýváni byli chudými Lyonskými. - Jiní bludaři byli petrobrusiáni, beghardi a j. Církev rozsuzovala, je-li kdo skutečně kacířem a snažila se usvědčené kacíře smí- 9

10 řiti s Církví; zatvrzelé však odevzdávala soudu světskému. Rozeznávání mezi církevním rozsudkem a státním vykonáním rozsudku bylo ovšem pouze formální. Kacíř byl pokládán za buřiče proti státu. Byla to státní moc, která ustanovila přísné tresty na kacíře. Soud světský trestal kacíře vězením, vyhnanstvím, zabavením jmění a v některých případech i smrtí, ponejvíce upálením. Církev katolická neschvalovala trest smrti pro kacíře (na př. sv. Ambrož, sv. Augustin). Ještě r prohlásil papež Alexander III., že je lepší katharům, vinníkům odpustiti, než nevinné potrestati. Císař Bedřich II., ač svobodomyslný, prohlásil r. 1 2) 1, že je nutno kacíře trestati upálením. Zákon Bedřicha II. byl v platnosti od r až do r Mnozí bludaři zůstali taj ně oddáni svým bludům ; aby nemohli svoje záhubné učení rozšiřovati mezi lidem, založen byl r na synodě toulousské soud inkvisiční. Soud ten byl s počátku v rukou biskupů, později výhradně v rukou dominikánů. Inkvisice měla pátrati po bludařích ; její účel byl potrestati vinníky. Proti inkvisici lid byl záhy rozezlen a sice proto, že vyšetřování se dělo potají, že vyšetřující a soudce byli jedna a táž osoba a že udavatel nemusil osobně udání své proti obžalovanému činiti a zastávati. Byly tři cesty, j imiž obžalovanýmohl un i knouti : očišťovací přísaha, podařilo-li se mu nalézti 8-12 svědků v jeho prospěch svědčících, slavnostní odpřisáhnutí bludu, nebo udání jiných vinníkův. Soud inkvisiční byl přísný, bezohledný, ale ne nespravedlivý. Nedá se upříti, že postupoval často s přílišnou přísností. Přiznal-li se kdo nebo nepřiznal, byl-li vinen nebo nevinen, - bez pokuty málokdo vyšel. Řízení soudu inkvisičního popisuje zevrubně Dr. Grupp, svazek V. (z r. 1919), str. 195 a násl. Ale zprávy o krutosti soudu inkvisičního jsou upřílišeny a tendenčně zbarveny. Málokdo byl potrestán smrtí. Llorento vykládá, že dne 12. února 1486 v Toledě bylo potrestáno 750 obžalovaných ; k tomu sluší poznamenati, že tresty jejich byly výhradně tresty církevní, - ani jedenznich nebyl popraven. Před soudem inkvisičním stál i učený hvězdář Galileo Galilei ( 1642). Učil, že země se otáčí kolem slunce, ale dokázati toho nedovedl. Tomutéž učil už před ním kanovník Kopernik ( 1543). Církev žádá, aby nějaké tvrzení nebo nový názor byl pokládán za pouhou dom něnku tak dlouho, dokud vědě se nepodaří podati bezpečný důkaz o správnosti tohoto názoru. Protože mnozí zneužívali nedokázaného učení Galileova k útokům na Písmo svaté, které po lidsku mluví o vycházení a zapadání slunce, by] spis Galileův zakázán a když Newton ( 1727) pohyb země nezvratně dokázal, zrušil papež výrok inkvisice nad spisem Galileovým. Od inkvisice církevní sluší rozeznávati inkvisici španělskou, jež byla ponejvíce světským úřadem na vypátrání a potrestání mohamedánů a židů, kteří se na oko dělali křesťany, aby tím snadněji mohli vykonávati své zrádné záměry proti králům španělským. Tato inkvisice dopouštěla se mnohých ukrutností na vin

11 ných i nevinných. Llorento ve Španělsku ( 1823) vyličoval španělskou inkvisici jako ústav církevní. Ale protestantský dějepisec Leo píše: Isabella dovedla úřadem inkvisičním, jenž byl zřízením závislým jediné na její moci, ohnouti šlechtu i duchovenstvo. - A Ranke nazývá tuto inkvisici: Ein politisches Institut. - Llorentovo auto da fé nemá nic společného s francouzským slovem feu,t. j. oheň, nýbrž odvozuje se od slov actus fidei, t. j. úkon víry, či prohlášení rozsudku. 57. NOVÉ ŘÁDY ŘEHOLNÍ Rád Nejsvětější Trojice čili trinitdři. Sv. JAN Z MATHY narodil se r ve Fauconu v Provenci ve Francii a záhy vynikal ušlechtilou láskou k chudým. Když by] na studiích v městě Aix, rozdával chudým z peněz, které m u otec posílal. Dokončiv studie, dal se vysvětiti na kněze; při první Mši sv. měl podivuhodné vidění. Viděl anděla, bělostným hávem oděného, s červenomodrým křížem na prsou a majícího po obou stranách po jednom otroku, z nichž jeden zdál se býti křesťan, jeden pak Maur. Vidění toto zaujalo všechnu jeho mysl. I odešel do samoty, kde se sešel se stařičkým poustevníkem Felixem z Valois; přidružil se k němu a žili oba po tři léta v bratrské lásce, ač věkem byli tak rozdílní. Jan vypravoval zjev, který byl spatřil; oba si vykládali zjev v ten smysl, že Jan má svůj život zasvětiti úkolu vykupovati křesťany ze zajeti mohamedánského. Oba, Jan ifelix, se odebrali do Říma, aby papeži úmysl ten vyložili; učinili návrh na nový řád, nesoucí se k péči o křesťanské vězně. Papež Innocenc III. s největší radostí schválil řád a nazval jej řádem trinitářů čili řádem nejsvětější Trojice na vykupování křesťanských zaj atců a určil za řádový oděv bílý šat s červenomodrým křížem na prsou. Také ihned ustanovil Jana z Mathy prvním vrchním představeným. Nový řád přijal pravidla na základě řehole sv. Augustina. Výtěžek z majetku řádového měl býti rozdělován na tři díly, z nichž dva díly měly býti dávány na výživu řeholníků a na podporu chudých nemocných, jeden díl pak měl býti věnován na vykupování křesťanů ze zajetí mohamedánského. Trinitáři měli úkolem vykupovati také zajaté Saraceny a vyměňovati je za zajaté křesťany. Proto Innocenc III. poslal list emirovi v Maroku, v němž mu sdělil založení řádu trinitářů, žádal o povolení, aby řeholníci měli volný přístup do Maroka a dodal, že trinitáři budou prospívati nejen křesťanům, ale i mohamedánům tím, že zjednají výměnu zajatců. Jan a Felix se vrátili do Francie; přidali se k nim čtyři druhové. Francouzský král Filip August přál novému řádu, šlechtic Gauthier de Chatillon j im dal pozemek v krajině meauxské na řece M arně; pozemek slul Cerfroi (t. j. u chladného jelena), a proto i mateřský klášter obdržel jméno Cerfroi. Prvním jeho představeným byl Felix Valoisský. Jan z Mathy záhy sebral značně peněz; poprvé šli dva řeholní bratří se sebranými penězi do Maroka. Vrátili se 11

12 a přivedli s sebou 186 křesťanů. Za jásotu obyvatelstva je vedli do Paříže, zvony všech chrámů zněly na uvítanou a lid se hrnul vězňům v ústrety a vzdával díky obětavým trinitářům. Jan cestoval pak sám po dvakráte mezi Saracény a osvobodil po prvé 110, po druhé 120 vězňů. Při druhé cestěbyl Jan ranami od nepřátel zasypán; křesťané ho nalezli v městě T u nisu zkrvaveného a polomrtvého na ulici. Řekl: Rád bych obětoval život za ubohé vězně. A když s vykoupenými 120 vězni vstoupil na loď, přihnali se za ním ještě jednou mohamedáni, rozbili kormidlo, roztrhali plachty a odrazili loď ode břehu, aby takto všichni zahynuli. Ale křesťané rozestřeli místo plachet své pláště a s pomocí Boží loď šťastně přistala v přístavu ostijském u Říma. Řád trinitářů zatím se šířil utěšeně i do jiných zemí. V Paříži založen byl klášter na místě někdejšího kostela sv. Mathurina. Proto Pařížané nazývali trinitáře také mathuriny. - Trinitáři, kromě hlavního svého úkolu se ujímali také starců a nemocných a zřizovali domy milosrdenství. - Jan z Mathy, byv jmenován dvorním kaplanem, kázal horlivě slovo Boží. Poslední dva roky trávil Jan v Římě, kde, ač sám churav, ošetřoval nemocné a sloužil vězňům. Zemřel 17. prosince Svátek 8. února. Sv. FELIX Z VALOIS pocházel ze starobylého rodu francouzského; narodil se r Byl soucitného srdce již v m ládí; odpíral si lepších pokrmů a dával je chudým a nejednou se stalo, že spatřiv chatrně oblečeného žebráka, daroval m u svůj šat. Zatoužil po životě bohumilém v ú- straní a proto odešel do samoty v krajině meauxské. Kolem 1194 se k něm u přidružil Jan z Mathy a oba žili pospolu v bratrské lásce po tři léta, ač věkem byli rozdílní. Oba si um ínili, že zasvětí svůj život vykupování otroků ze zajetí mohamedánského. Iodebrali se do Říma, hodlajíce založiti řád k tomu účelu. Papež Innocenc III. r řád schválil a ustanovil Jana z Mathy prvním vrchním představeným nového řádu. Vrátivše se do vlasti, založili klášter Cerfroi; prvním představeným tohoto kláštera byl Felix. Felix se staral o rozvoj řádu, odchovával horlivé bratry, jimž vštěpoval lásku k tomuto povolání, plnému obětí, činnost jeho měla úspěch. Řád se šířil nejen ve Francii, ale i v jiných zemích. Sv. Felix 12. lednaroku 1212, slaví se 20. listopadu. Sv. SERAPION, trinitář, zůstal na své třetí cestě v Alžíru a čekal na svého druha Berengara, neboť nedostávalo se m u peněz na vykupování zajatců. Protože však Serapion zároveň také mohamedánům hlásal víru, byl od nich polapen a na kusy rozsekán. Rok smrti Svátek bl. Serapiona 7. prosince. Bl. ANNA A JEŠU, trinitářka, zasloužila se o zřízení kláštera pro trinitáře kolem roku Vlast a doba úm rtí nej sou známy. Svátek 2. června. Rád Panny Marie de Mercede na vykupování zajatců. Sv. PETR NOLA SKUS se narodil roku 1189 na zámku v Carcassoně v krajině

13 languedocské, v jižní Francii, jako syn šlechtických rodičů. Nesháněl se po zábavách a rozkoších, nýbrž měl zalíbení v tichém životě. Matka chtěla, aby se Petr oženil a aby starý, slavný rod udržel, ale Petr se odhodlal dáti výhost světu. Y oné době vedl hrabě Simon z Montfortu válku proti odbojným sektářům albigenským. Šimon zajal Jakuba, synáčka španělského krále Pedra II., jenž byl spojencem albigenským. Simon Montfortský daroval onomu synáčkovi svobodu a poslal ho do Španělska. Petr Nolaskus byl určen za průvodce mladičkého prince. Tímto způsobem se Petr dostal do Španělska a zůstal tam až do smrti. Petr vychovával králevice a získal si na dvoře královském obecnou vážnost. Tam měl příležitost pozorovati osud křesťanských zajatců, uvězněných v krajinách, od mohamedánských Maurů ovládaných. Trpký byl jejich osud. Okovy na rukou, zahaleni bídnými cáry konali těžké práce, jsouce popoháněni biči i kyji. Pokrmem jim byl suchý chléb s troškou rýže, obydlím vlhké sklepy. Kdož z nich onemocněli, snášeli trampoty ještě větší, jsouce bez úlevy a bez útěchy. Petr spatřiv je, zaplakal nad nim i a řekl ke svým průvodcům : Hle, tu bychom si mohli zasloužiti poklady věčné! Ihned se odebral do Valencie a do Barcelony a podařilo se mu některé zajatce vykoupiti. K tomu účelu obětoval všecky své statky; k tomu povzbuzoval i jiné lidi. Tenkráte byla v Barceloně družina kněží a rytířů, kteří si vzali za úkol, ošetřovati vězně, sbírati pro ně almužny a pobřeží stříci proti Saracenům. Petr N olaskus j im navrhl, aby založen byl na tento účel zvláštní řád. Někteří dvořané královští tomu odpírali; jedni žárlili na Petra, že jsa cizozemec, požívá vážnosti u krále; druzí vytýkali, že prý v zemi je dost nešťastníků a že není třeba nositi peníze pohanům do ciziny. Avšak Petr Nolaskus se nedal odvrátiti od svého úmyslu. Když sek němu přidružilo 13 druhů, šest kněží a sedm rytířů, založen byl roku 1225 řád, j emuž bylo dáno j m éno: Rád Matky Boží na vykupování zajatců. Ke třem obyčejným slibům řeholním přidán byl čtvrtý slib, jímž se člen zavazoval, že na vykupování zajatců věnuje nejen své statky, ale i svobodu, ba i život. Roucho řeholníků bylo bílé se škapulířem; na prsou šat byl označen královským znakem arragonským: třem i zlatými koly v červeném poli a stříbrným křížem nahoře. Prvním komturem čili generálem byl ustanoven Petr Nolaskus, zakladatel řádu. Papež Řehoř IX. potvrdil roku 1235 tento řád a dal m u řeholní pravidla sv. Augustina. Pravidla nové řehole napsal s v. Raymund Pennafortský. Král Jakub postavil v Barceloně výstavný klášter řádový. Petr Nolaskus se odebral do Alžíru, kde vládli Saraceni. Všude přinášel křesťanským vězňům pomoc a útěchu. Vykoupil 400 zajatců. Vytýkal mohamedánům jejich necitelnost a ukrutnost a snášel ve svém povolání radostně nej en hlad a vedro, ale i okovy. I mohamedáni se podivovali jeho horlivosti. Petr se vrátil ze Španělska. Požíval všeobecné vážnosti. Král francouzský sv. Ludvík IX. si přál, aby Petr *3

14 jej provázel ve válce křižácké. Avšak Petr ochuravěv, nejen že žádosti této nemohl vyhověti, ale i úřad generála řádového složil. Uchýlil se do kláštera barcelonského. Tam konal jako prostý řeholní bratr i nejnižší práci v klášteře a plesal, když měl n klášterní brány rozdávati almužnu. Byl dojemně pokorný. Podpisoval se: Petr Nolaskus, neužitečný služebník, nebo povrhel světa, nebo pravdivé nic. Zemřel dne 25. prosince r Svátek sv. Petra Nolaska 31. ledna. Sv. RAYMUND (Raimund) Pennafortský narodil se r v Barceloně ve Španělsku. Předkové jeho měli jméno od hradu Pennaforte v Katalonii a byli spřízněni s královskou rodinou arragonskou. Raymund se pilně věnoval studiím a jsa 2oletý, byl povýšen za učitele filosofie. Pak se odebral do Bologně v Italii, aby tam studoval církevní a světské právo. Dosáhnuv hodnosti doktorské, jal sepřednášeti na vysoké škole boloňské církevní právo a zároveň byl veřejným obhájcem chudých lidí před soudem. Barcelonský biskup si přál m íti Raymunda ve své diecési; navštívil jej a přiměl, aby se vrátil do vlasti, Raymund vyhověl té žádosti a biskup jej učinil svým generálním vikářem. Raymund konal své povinnosti svědomitě, jsa svému biskupu dobrým rádcem. Když bylo Raymundovi 45 let, vstoupil do řádu dominikánského a napsal různé bohovědné spisy. Také napsal pravidla nové řehole na vykupování zajatců, byv vybídnut Petrem Nolaskem. Pověst o věhlasném učenci Raymundovi se dostala do Říma a papež Řehoř IX. povolal Raym unda k sobě. Učinil jej svým zpovědníkem. Uložil mu, aby pokračoval v Gratianově sbírce papežských a sněmovních církevních výnosů, kterážto sbírka se končila rokem Spis Raymundův tvořil druhý svazek církevního práva. Na knize pracoval po tři léta. Knihy jeho se pak užívalo na vysokých školách i při církevních soudech. Také úřad zpovědníka papežova konal Raymund neohroženě.kdysi zpozoroval, že chudí odešli z papežského paláce s prázdnou ; neopominul papeži vytknouti nedostatečnou péči o chudé. Papež mu nabídl později biskupství taragonské ve Španělsku, ale Raymund ho nepřijal. Později ochuravěv, s dovolením papežovým se vrátil do své vlasti. Řeholní bratří zvolili Raymunda roku 1238 generálem řádu. Raymund přijal volbu a pečoval o rozvoj řádu; sebral pravidla řádu v jednotný svazek a vyložil je v duchu sv. Dominika. Roku 1240 Raymund složil svůj úřad a žil nadále jako prostý řeholní bratr. Jako stařec věnoval se misionářskému dílu u mohamedánů a židů a založil školy, aby z nich vycházeli schopní misionáři. Raymund byl zpovědníkem krále Jakuba; neostýchal se krále napomínati a kárati, jako kdysi napomenul papeže. Kdysi Raymund vyprovázel krále Jakuba, který po lodi jel na ostrov Majorku; král vzal na loď i svou milostnici, se kterou měl nečestné styky; proto Raymund ostře pokáral krále. Raymund připravil se po křesťansku na smrt a zemřel, jsa skoro stoletý, dne 6. ledna Svátek 23. ledna. 1 4

15 Sv. RAYMUND NONNATUS(t.j.nenarozený; nazývá se tak, protože matka jeho před porodem zemřela a lékař umělým způsobem vyňal dítě ze života jejího) se narodil r v Portellu v Katalonii ve Španělsku; měl otce šlechtice sice, ale zchudlého. Otecsi přál, aby synraymund dosáhl vysoké hodnosti státní, aby se oženil a aby takto rodu získal novou slávu. Ale Raymund prohlásil, že má touhu po stavu duchovním. Otec se rozhněval a vzal syna ze studií dom ů; rozkázal mu, aby se odebral na vzdálený dvorec a aby tam hospodařil,dokud si jinak neusmyslí.raymund šel.tichýživot rolnický apastýřský se mu zalíbil. Raymund nepoznal lásky mateřské a kochal se tedy m odlitbou; v modlitbách se obracel k Panně Marii, aby mu byla matkou. V kapličce spatřil obraz Panny Marie a tu kdysi vylévaje své roznícené city v modlitbách, um ínil si, že bude žíti v panenské čistotě a že vstoupí do řádu Matky Boží na vykupování zajatcův, jejž byl na svých studiích poznal. Kdysi byl Raymund u otce obžalován, že prý zanedbává stáda a že prý stále klečí v kapličce. Otec se odebral na dvorec a vskutku nalezl Raymunda klečícího před obrazem Matky Boží. Tu pak otec svolil k žádosti synově, ale teprve po delším zdráhání a na přímluvu kmotra Raymundova, hraběte z Kardony. Raymund plesaje vstoupil do řádu Matky Boží na vykupování zajatců. Provázel Petra Nolaska po dvakráte do území mohamedánských. Z Říma, kam byl poslán jako zplnomocněnec řádu, odebral se do Afriky a vykoupil víc než 200 křesťanských zajatců. Tu se mu nedostávalo peněz a proto nabídl sám sebe jako rukojmě, přijal okovy a oblékl se šatem otroků raduje se, že smí trpěti z lásky ke Kristu Ježíši a k bližnímu. Raymund neustal ve své horlivosti; maje okovy na rukou, obcházel uvězněné křesťany, těšil je a povzbuzoval je k trpělivosti. Při tom neohroženě hlásal evangelium M aurům i židům. Obrátil dva vznešené Maury na víru Kristovu a deset židů. Mohamedánský soudce podrážděn horlivostí Raymundovou, dal jej na veřejném místě zmrskati a dal m u oba pysky propáliti žhavým železným bodcem, dal otvory provléci řetízek a na řetízek uvázati zámeček s klíčem. Klíčem byl zámeček otevírán pouze jednou za tři dni, aby vězni byla dána skrovná potrava. Tak ležel Raymund v žaláři opuštěn, okovy na rukou, zámeček na rtech; s dojemnou trpělivostí snášel svůj smutný osud. A když ho přišli křesťané navštívit, byli pouhým jeho zjevem, jenž byl mocnější než kázání, utvrzováni ve víře. Konečně, po dlouhých osmi měsících, donesli řeholní bratří potřebné výkupné a Raymund byl propuštěn na svobodu. Mínil zůstati v Africe a věnovati se dále zajatcům. Ale papež Řehoř IX. dověděv se o jeho zásluhách a strastech, jmenoval Raymunda kardinálem. Nezbývalo Raymundovi, leč se vrátiti do vlasti. Byl u- vítán radostně a slavně jako hrdina lásky křesťanské. Avšak i při své vysoké hodnosti zůstal pokorným a prostým řeholníkem. Papež mu rozkázal, aby se odebral do Říma; Baymund poslechl, avšak na 1 5

16 cestě se roznemohl, když chtěl navštíviti svého příznivce a kmotra v Kardoně.Tam zemřel, jsa teprve 561etý, roku 1240, snad 31. srpna. Svátek sv. Raymunda 31. srpna. Sv. PETR PASCHAL narodil se roku 1230 ve Valencii ve Španělsku. Vstoupil do řádu na vykupování zajatců a činil za vedení Petra Nolaska velké pokroky v životě duchovním. Později byl biskupem jaenským. Kdysi ho přepadli v Granadě Maurové a zavraždili jej kolem r Svátek 6. 'prosince (nebo 23. října). Bl. PETB ARMENGAUDUS, syn hraběte Urgela v Quardii v Katalonii, byl povahy zpupné a lehkomyslné. Stal se vůdcem loupežníků. Ale upadl v zajetí svého vlastního otce. I obrátil se k Bohu a vstoupil do řádu na vykupování zajatců. Roku 1261 podnikl cestu do Afriky. Měl s sebou peněz na vykoupení pouze 137 křesťanů. Zůstal tedy v zemi. Druh Vilém odebral se do vlasti opatřit nových peněz. Ale Vilém se dlouho nevracel a tu mohamedáni pověsili Petra. Petr však po jejich odchodu se vyprostil z provazu a vrátil se do Španělska. Od té doby měl krk zkřivený a tvář zchřadlou. Zemřel v Quardii roku Svátek 27. března. Rád sluhů PannyMarie čili servitů. SEDM SVATÝCH ZAKLADATELŮ: Bonfilius Monaldi, Bonajuncta Manetti, Manetus dell Antella, Amideo (nebo Bartoloměj) Amidei, Uguccio Uguccioni, Sosteneo de Sosteneis a Alexius Falconieri byli zámožní a zbožní mladíci v italském městě Florencii, kteří si dne 15. srpna 1233 umínili, že dají výhost světu a že zasvětí svůj život obzvláštní úctě blahoslavené Marie Panny. Rozdali své statky chudým, oděli se šedým rouchem a odešli na vysokou horu Senario, tři hodiny cesty od Florencie, aby tam v ústraní poustevničili a Matku Boží modlitbou a zpěvem uctívali. Usnesli se, že založí zvláštní řád dle řehole sv. Augustina. Jako šat zvolili si černé mnišské roucho se škapulířem. Všichni byli posvěceni na kněze; jediný Alexius z pokory se nedal vysvětiti, chtěje zůstati řeholním bratrem. Rád obdržel název Služebníci Panny Marie čili servi té. Papež Alexander IX. řád potvrdil. Vrchním představeným byl zvolen Bonfilius Monaldi. Řeholní bratr Alexius zemřel ve stáří 11 o 1et roku Svátek sv. sed mi zakladatelů řádu Služebníků Panny Marie čili servitů 11.února. (Svátek Amidea či Bartoloměje je také 14. června.) Bl. JOACHIM SIENSKÝ se narodil v Sieně v Italii a byl tamtéž servitou řeholním bratrem; byl horlivý v konání svých povinností a zemřel 47 letý roku Svátek 16. dubna. Bl. FRANTIŠEK PATRICIUS pocházel z rodu Patrizzi, narodil se v Sieně a byl knězem řádu servitů. Zemřel roku Svátek 8. června. Sv. FILIP BENICKÝ pocházel ze šlechtického rodu Benizzů ve Florencii. Narodil se dne 15. srpna Právě v ten den ve Florencii vznikl řád servitů. Když Filip dlel na vysokých školách v Paříži, vyznačoval se pilností i mravností; zvláště choval dětinnouúctu k Matce Boží. Z Pa- 16

17 Sv. Jan z Mathy, sv. Felix z Valois a sv. Ivan

18

19 říže se odebral do Padovy a věnoval se tam studiu lékařství. Ukončiv studia, u- sadil se ve Florencii jako lékař. Byl nejen dovedným lékařem, ale i věrným křesťanem. Kdysi zaslechl ve chrámu Páně slova epištoly ze Skutků apoštolských, která jednají o jáhnu Filipovi. Slova Písma svatého se ho hluboce dotkla. Umínil si jíti za hlasem Božím, opustiti svět a zam ěniti lékařství za řeholi servitů. R byl do řádu servitů přijat. Tajil se svými studiemi. Konal všecku práci v klášteře, posluhoval v jídelně, čistil kuchyňské nádobí, pracoval v zahradě. Zil odříkavě a bičoval se. Kdysi byl poslán s řeholním spolubratrem do Sieny. Cestou se setkal se dvěma dominikány, kněžími, kteří se ubírali do Říma. Neznajíce italsky, hovořili s Filipem latinsky; z plynné a duchaplné řeči Filipovy seznali, že jest muž vzdělaný. Zastavivše se u servitů sienských, vyslovili oni dominikáni svůj podiv ňad vzdělaností řeholního bratra Filipa. Takto byli představení na Filipa upozorněni a rozkázali mu, aby se připravoval n a kněžství. Filip se stal knězem a brzo poté byl zvolen vrchním představeným servitů, v řadě pátým. Filip porovnával řeholní pravidla se zvyky dosud zachovávanými a sestavil na základě zkušeností nové řeholní stanovy, jež od apoštolské Stolice byly potvrzeny. Filip zvelebil kázeň klášterů a rozšířil řád o terciáře. Představenou druhého řádu, totiž ženského odvětví, ustanovil Julianu Falkonieri. Všude šířil úctu k Panně Marii a stal se takto chloubou svého řádu. Když r se uprázdnil stolec papežský, kardinálové pomýšleli zvol iti Filipa papežem. Filip však uslyšev o tom úmyslu, uprchl do lesnatého pohoří u Sieny a skrýval se tam tak dlouho, dokud neuslyšel, že byl zvolen nový papež Řehoř X. - Tehdy zuřily v mnohých městech stranické boje. Tak tomu bylo i ve Forli. Filip chtěl rozvaděné soupeře ukonejšiti, ale ti se na něho shlukli, strhali s něho svrchní šat a vyhnali ho z města. Zvláště zuřivě si počínal jistý mladý šlechtic, jménem Peregrin Laziosi; ten udeřil Filipa do tváře a spílal mu. Filip snášel příkoří tiše a trpělivě; a právě touto tichosti a trpělivostí Peregrin byl dojat, pocítil hořkou lítost nad svým jednáním, chvátal za Filipem a kleknuv prosil ho za odpuštění. Obdržel je, změnil se v jiného člověka a vstoupil též do řádu servitů. Filip šíře svůj řád, přišel několikráte do Německa. Král Rudolf Habsburský m u byl ochráncem a přítelem. Filip všude zveleboval úctu k Panně Marii. Když cítil, že život jeho se chýlí ke konci, složil úřad řádového generála a uchýlil se do kláštera tuderského (Todi). Lid ho chtěl přivítati slavně, ale Filip vyhnuv se veškeré okázalosti, ře k l: Jedinému Bohu budiž čest a sláva! Ve chrámu Páně se pomodliv, řekl prorocky: Zde bude místo pokoje mého na věky. Stalo se tak vpravdě. Neboť Filip onemocněl prudkou zimnicí a ulehl. Přijav svaté svátosti, přál si: Dejte mi mou knihu. Dali mu modlitební knihu, Písmo svaté, řeholní knihu, ale on záporně kýval hlavou. Posléze ukázal na kříž, přijal jej do 17

20 svých rukou a řekl: To jest má kniha, ve které jsou napsána všecka dobrodiní od mého Vykupitele. Filip zemřel 22. srpna Svátek 23. srpna. Sv. JULIANA FALKONIERIbyla příbuzná Alexia Falkonieri, jednoho ze sedmi zakladatelů řádu servitů. Narodila se r Otec její byl příznivcem servitů, vystavěl chrám a odevzdal jej servitům. Matka její Reguerdata vychovávala dceru v bázni Boží. Juliána si libovala v samotě a v modlitbách, měla ošklivost ke každému hříchu; zachvěla se hrůzou, uslyšela-li mluviti o hříchu; zvláště bděla nad panenskou svou čistotou; byla cudná a i v pohledech tak opatrná, že žádnému muži nepopatřila ve tvář. Proto stařičký Alexius Falkonieri, příbuzný, říkával její matce: Neporodilas bytost ženskou, ale anděl skou. - Matka pomýšlela dceru provdati; ale Juliána zamítla všecky nabízené nápadníky a učinivši slib ustavičného panenství, přijala z rukou generála servitů, Filipa Benického, roucho této řehole. Zprvu zůstávala u matky; ale po smrti matčině shromáždila kolem sebe sbor nábožných panen a vdov, a tak vznik] o nové odvětví řádu servitského, které se nazývalo: Služebnice Panny Marie. Juliána byvši od sv. Filipa ustanovena představenou, sepsala sama řeholní pravidla, jež papež Martin V. schválil. V Italii lid nazýval tyto řeholnice mantellátky, protože nosily pláště s krátkými rukávy, aby mohly snáze pracovati. Juliána jsouc představenou celé řehole, zůstala povždy pokornou. Konala neomrzele všecky domácí práce a posluhovala sestrám, zvláště když onemocněly. Ke všem byla shovívavá a úslužná, k sobě však přísná. Byla střídmá, bičovala se, nosila ostrou žínici, odpočívala na holé zemi. Sv. Filip Benický velmi si jí vážil; řekl, že by se jí měla svěřiti správa nejen ženského, ale i mužského odvětví řádového. Když bylo Juliáně 70 let, onemocněla bolestnou nemocí žaludeční, takže nemohla požiti pokrmu ani nápoje a tudíž ani přijmouti Tělo Páně. Proto prosila kněze, aby jí velebnou Svátost oltářní alespoň přiblížil k srdci. Když to kněz učinil, svatá Hostie zmizela a Juliana s úsměvem na rtech vydechla, roku 1344 (dle D 1341). Svátek 19. června. Sv. PEREGRIN LAZIOSI narodil se r (dle jiných r. 1265) veforli jako syn zámožných rodičů. Když kdysi sv. Filip Benický přišel do Forli, aby rozvaděné soupeře ukonejšil, shlukli se tito kolem něho, strhali s něho svrchní šat a vyhnali ho z města. Zvláště zuřivě počínal si Peregrin Laziosi; ten udeřil Filipa do tváře a spílal mu. Filip snášel příkoří tiše a trpělivě; a právě touto tichostí a trpělivostí Peregrin byl dojat, pocítil hořkou lítost nad svým jednáním, chvátal za F i lipem a kleknuv, prosil za odpuštění. Obdržel je, změnil se v j iného člověka a vstoupil též do řádu servitů. Žil přísně a sebezapíravě. Po 30 let neusedl, leč ku krátkému dřímání na skále. Pro velikou trpělivost nazýván byl druhým Jobem. Zemřel r Svátek 27. nebo 30. dubna nebo 13. května. Bl. TOMÁŠ CURSINO pocházel z Civitta Vecchia, byl servitou, ale z pokory

21 jen řeholním bratrem. Zemřel r Svátek 21. července. Bl. BARTOLOMĚJKA (Bartholomaea či Elisabetha de Va/ariis), servitka III. řádu v Sieně, zemřela roku 1348; svátek 19. května. Bl. MARIA DE SOKOS nebo Cervellione, byla dcera španělského šlechtice Cervellione, narodila se r v Barceloně ve Španělsku. Odmítla nabídky ke sňatku a vstoupila do řádu de Mercede (či Nolasků). Zemřela r Nazývá se de Sokos, t. j. de succursu, od pomoci, protože byla dobročinná. Svátek 19. září nebo 20. října. Rád bratří kazatelů čili dominikánů. Sv. DOMINIK narodil se roku 1170 ve starokastilském městě Kalaroga v biskupství osmanském ve Španělsku. Jeho rodičové sluli Felix Guzman a Johanna z Azy. Bohabojnost rodičů působila na vnímavou mysl Dominikovu tak, že záhy osvědčoval něžnou lásku k Bohu. Zprvu byl vychováván od svého strýce, arcikněze; dospěv čtrnáctého roku, byl poslán n a vy šší školy do Palencie. I tam vynikal vroucí nábožností a čistotou mravů; světských zábav nevyhledával, naopak postil se a pilně se modlíval, zvláště před nejsvětější Svátostí oltářní. Kdysi nastal v Palencii hlad z neúrody; Dominik rozdal vše, co měl, peníze, šaty, nábytek; ba i knihy, tehdy drahocenné, prodal, aby ulevil bídě hladového lidu. Kdosi mu vytýkal, že se takto zbavil pramenů k dalšímu vzdělání; on však odpověděl: Mám snad nad knihami seděti, když moji bližní hladem mrou? Ano i sám sebe chtěl Dominik prodati do otroctví, aby upokolil jistou matku, která nad zajetím svého syna hořekovala, a aby vykoupil jejího syna; m atka však této jeho oběti nepřipustila. Osmanský biskup M artin seznav výborné vlastnosti Dominikovy, povolal jej do kapitoly stoličného chrámu. Biskup Diego, nástupce Martinův, poslán byl do Dánska, aby tam vyjednával o sňatek leonského králevice Ferdinanda s dánskou královskou dcerou. Se svatby sešlo, protože princezna zemřela. Ale na této cestě poznali biskup a Dominik, jenž ho provázel, co spousty a škod v jižní Francii zavinila sekta albigenských. Křižácká výprava proti nim nic nezmohla. Od papeže Innocence III. byli do jižní Francie vysláni citeauxský opat Arnold a dva cistercienští kněží, Rudolf a Petr z Kastelnavy a jiní; bylo jim uloženo, aby tam kázali a lid na pravou cestu obraceli. Ale těmto papežským poslům a kazatelům vadil způsob, jakým se lidu jevili; přicházeli s velikou družinou, ve skvostném církevním rouchu, na koních nádherně osedlaných. Také nepříkladnýživot mnohých kazatelů zavinil neúspěch jejich kázání mezi bludaři, kteří lákali k sobě lid chudobou a líčenou přísností mravů. Biskup Diego a Dom inik to všecko pozorovali a proto si vyžádali v Římě povolení, aby směli v jižní Francii kázati a lid ve víře katolické na obranu proti albigencům utvrzovati.oblekli sevchudé roucho a bosi, bez peněz a beze vší nád-!9