Vývoj švédského státu blahobytu

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA Studijní obor: Hospodářská politika Vývoj švédského státu blahobytu Development of the Swedish Welfare State Diplomová práce AUTOR: Martin Zmeškal VEDOUCÍ PRÁCE: Ing. Aleš Franc Brno, červen 2007

2 Zadání strana I

3 Zadání strana II

4 Jméno a příjmení autora: Martin Zmeškal Název diplomové práce: Vývoj švédského státu blahobytu Název práce v angličtině: Development of the Swedish Welfare State Katedra: ekonomie Vedoucí diplomové práce: Ing. Aleš Franc Rok obhajoby: 2007 Anotace Předmětem diplomové práce Vývoj švédského státu blahobytu je analýza krizového období švédského modelu a reforem provedených během 90. let. První část se věnuje vývoji švédské ekonomiky a uplatňované politiky v jednotlivých fázích švédského modelu od druhé poloviny 19. století až do konce 60. let století 20. Druhá kapitola analyzuje příčiny ztráty tempa růstu švédského hospodářství v letech a okolnostem hluboké krize na počátku let 90. Poslední část popisuje uskutečněné reformy v průběhu 90. let a hodnotí jejich dopad na výkonnost švédské ekonomiky. Annotation The goal of the submitted thesis Development of the Swedish Welfare State is to analyze the crisis period of the Swedish model and the reforms carried out during 1990s. The first part is concentrated on describing the development of the Swedish economy and the economic policy during each stage of Swedish model since the second part of 19 th century till the end of 1960s. The second chapter is analyzing the causes of the low growth rate of the economy between 1970 and 1990 and the circumstances of the deep economic crisis during the beginning of 1990s. The final part characterizes the main reforms that were performed in the last decade of the 20 th century and their impact on Swedish economy. Klíčová slova Švédsko, stát blahobytu, krize, ekonomické reformy Keywords Sweden, welfare state, crisis, economic reforms

5 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Vývoj švédského státu blahobytu vypracoval samostatně pod vedením Ing. Aleše France a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne 28. června 2007 vlastnoruční podpis autora

6 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Ing. Aleši Francovi za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

7 OBSAH ÚVOD ROZVOJ ŠVÉDSKÉHO STÁTU BLAHOBYTU OBDOBÍ INDUSTRIALIZACE Hospodářský boom Politické změny a vznik nových zájmových skupin Vznik systému sociálního zabezpečení MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ Stabilizační politika Kolektivní vyjednávání Sociální spravedlnost VRCHOLNÉ OBDOBÍ ŠVÉDSKÉHO MODELU Teorie Rehn-Meidnerova modelu Praktická hospodářská politika a její výsledky KRIZOVÉ OBDOBÍ ŠVÉDSKÉHO STÁTU BLAHOBYTU HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA VÝVOJ ZÁKLADNÍCH MAKROEKONOMICKÝCH INDIKÁTORŮ Hospodářský růst Nezaměstnanost Inflace PŘÍČINY ZAOSTÁVÁNÍ ŠVÉDSKÉ EKONOMIKY Konec všeobecného konsensu Mzdový vývoj Ztráta flexibility trhu práce Dotace soukromému sektoru Rychlý růst veřejného sektoru Objektivní příčiny KRIZE POČÁTKU 90. LET Příčiny a průběh krize Reakce hospodářské politiky REFORMY V 90. LETECH FISKÁLNÍ POLITIKA Daňová reforma století Konsolidace veřejných financí MONETÁRNÍ POLITIKA Přijetí inflačního cílování Praktická aplikace DEREGULACE A PRIVATIZACE Energetika Železnice Telekomunikace...49

8 3.4 VEŘEJNÉ SLUŽBY Školství Zdravotnictví Péče o staré lidi DŮCHODOVÝ SYSTÉM DOPADY REFOREM Hrubý domácí produkt Nezaměstnanost Inflace Stav veřejných financí...60 ZÁVĚR...62 SEZNAM TABULEK...65 SEZNAM GRAFŮ...65 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH PRAMENŮ...66

9 ÚVOD Švédsko vždy poutalo pozornost svým modelem hospodářské politiky. Jeho hlavním prvkem byla vedle stabilizační politiky také koncepce státu blahobytu, kterou Švédsko realizovalo nejrozsáhleji a to i ve srovnání s obdobně orientovanými ostatními severskými zeměmi. Švédský model byl dlouho obdivován, jelikož se mu dařilo kombinovat vysoký hospodářský růst s četným sociálním zákonodárstvím, zajišťujícím odpovídající životní úroveň všem členům jeho společnosti. Důležité postavení státu, který aktivně rozhoduje o alokaci či redistribuci velké části dostupných zdrojů, ale bylo také důvodem pro nepřetržitou kritiku z pozice zástupců liberálních teorií. Jejich argumentace stavící na negativním vlivu nepřiměřených státních intervencí byla sice obdobná jak ve 30. letech, kdy se vládní výdaje podílely na hrubém domácím produktu méně než 15 %, tak v letech 80., kdy se tento podíl pohyboval daleko za polovinou. Negativní hodnocení ale postupně nabíralo na důležitosti. V průběhu problematických 70. a 80. let, totiž začala švédská ekonomika výrazněji ztrácet na výkonnosti oproti ostatním vyspělým zemím. Na počátku 90. let pak Švédsko prošlo hlubokou depresí, která vedla k podstatným změnám v uplatňované hospodářské politice. Cílem této diplomové práce je analyzovat příčiny krize švédského státu blahobytu a na ni navazující reformy uskutečněné v 90. letech. Vedlejším cílem je pak zasadit tyto skutečnosti do širšího historického rámce, zachycujícího vývoj švédské ekonomiky a uplatňované hospodářské politiky od poloviny 19. století. K dosažení zvoleného cíle byly použity metody analyticko-syntetické, literární rešerše, metoda komparace, historická analýza dat a základní kvantitativní metody. Při zpracování této práce byly využity především četné studie švédských akademiků a institucí, prezentované v anglickém jazyce. Přestože švédský model hospodářské politiky zaujal během své existence mezinárodní pozornost, mnoho literatury od zahraničních autorů na zkoumané téma totiž dostupné není. Českých zdrojů pak existuje pouze minimum. Struktura práce byla zvolena dle stanovených cílů. Její první kapitola se věnuje vývoji švédské ekonomiky a aplikované hospodářské politice od konce 19. století do 60. let 20. století. Je rozdělena do tří částí, zachycujících rozdílné vývojové etapy. V období industrializace jsou nejprve uvedeny faktory, které umožnily rychlý hospodářský rozvoj. Dále jsou popsány související změny v politické oblasti a vytváření nových zájmových skupin zaměstnanců a zaměstnavatelů, které měly velký vliv na formování společenské reality i uplatňované hospodářské politiky. Pozornost je věnována také procesu vzniku švédského univerzalistického systému sociálního zabezpečení. Druhá etapa spadá do období mezi první a druhou světovou válku, poznamenaném především Velkou hospodářskou krizí. V roce 1932 se do vlády poprvé dostává Sociálně demokratická strana, jejíž hospodářská politika měla za cíl rychle odstranit následky deprese. Spolu s široce rozšířeným kolektivním vyjednáváním a důrazem na sociální spravedlnost tím byl položen základ švédského modelu. Třetí část zachycuje jeho vrcholné období v 50. a 60. letech 20. století. Teoretickým pozadím uplatňované hospodářské politiky se staly návrhy 1

10 dvou ekonomů odborových organizací, které jsou souhrnně nazývány Rehn- Meidnerovým modelem. Pozornost je věnována jeho charakteristice a praktickým výsledkům. Po představení vývoje švédského modelu hospodářské politiky je možné věnovat se hlavní náplni této práce. Druhá kapitola se zabývá především 70. a 80. léty, tedy krizovým obdobím švédského státu blahobytu. Po poskytnutí přehledu politické scény a hospodářské politiky je pozornost zaměřena na vývoj makroekonomických ukazatelů. Smyslem je identifikovat rozdíly ve vývoji Švédska a ostatních vyspělých zemí, které by bylo možné považovat za znaky zaostávání švédské ekonomiky. Následně jsou analyzovány možné příčiny zjištěných negativních charakteristik. Konec druhé kapitoly je věnován okolnostem hluboké krize, do které se švédské hospodářství dostalo na začátku 90. let. Popsáno je její pravděpodobné spojení se změnou orientace fiskální a monetární politiky, dopady na ekonomiku a reakce hospodářské politiky. Třetí a poslední kapitola podává přehled tržně orientovaných reforem, které byly uskutečněny během 90. let, často jako reakce na předchozí krizi. V oblasti fiskální politiky je zachycena rozsáhlá daňová reforma z roku 1991 a snahy o konsolidaci veřejných financí, která byla nutná z důvodu značného zhoršení jejich stavu. Je popsán přechod monetární politiky na inflační cílování a jeho úspěchy. Následuje deregulace a privatizace v množství sektorů švédského hospodářství, jako jsou telekomunikace, doprava nebo energetika. Tržněji orientovaný přístup se nevyhnul ani tradičně veřejným sektorem poskytovaným službám školství, zdravotnictví a péči o staré či postižené lidi. Důležitá je i charakteristika nového důchodového systému. Nakonec jsou analyzovány dopady reforem na výkonnost švédské ekonomiky, nezaměstnanost nebo inflaci. Závěr pak poskytuje shrnutí získaných poznatků a jejich vyhodnocení. 2

11 Rozvoj švédského státu blahobytu 1 ROZVOJ ŠVÉDSKÉHO STÁTU BLAHOBYTU Smyslem první kapitoly této práce je zachytit vývoj švédské politicko-ekonomické reality, což je důležité pro pochopení základních principů, na nichž je založena tamní společnost. Zkoumané období bylo rozděleno do tří vývojových fází švédského státu blahobytu: Období industrializace jako počáteční období byla zvolena druhá polovina 19. století, která díky industrializaci přinesla rychlý hospodářský rozvoj, změny v politické oblasti a vytvoření nových zájmových skupin, které měly velký vliv na utváření společenských podmínek. Během této fáze byl také zformován univerzalistický charakter švédského sociálního systému. Meziválečná období poznamenáno bylo především Velkou hospodářskou krizí v 30. letech. V té době se poprvé a na několik následujících desítek let dostávají k vládě sociální demokraté. Jejich stranou aplikovaná hospodářská politika, jako reakce na nepříznivý ekonomický vývoj, položila základ tzv. švédskému modelu. Vrcholné období následovalo po skončení druhé světové války. 50. a 60. léta byla charakteristická rychlým hospodářským růstem, který umožnil výrazný nárůst veřejného sektoru a jím poskytovaných sociálních výdobytků. Hospodářská politika byla založena na Rehn-Meidnerově modelu. 1.1 OBDOBÍ INDUSTRIALIZACE V polovině 19. století bylo Švédsko jednou z nejchudších zemí celé Evropy. Jeho hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele byl méně než poloviční oproti Velké Británii a jen o několik procent vyšší než například v chudém Rusku. Zatímco okolní státy procházely průmyslovou revolucí, ekonomická úroveň Švédska se téměř neměnila. Velká část populace (asi 80 %) pracovala v zemědělském sektoru, přičemž se neustále zvyšoval podíl zemědělského proletariátu. Přestože docházelo v tomto období v zemědělství k technologickému rozvoji a zvyšování produktivity, zlepšení životní úrovně bránil narůstající počet obyvatel. (Sandberg 1978, s. 53) Velký vliv na zavádění intenzivních technik pěstování a zvyšování produktivity v tomto sektoru měly reformy vlastnictví půdy, v jejichž důsledku došlo k přesnějšímu vymezení a dodržování vlastnických práv. Zatímco velké rodinné farmy, které tvořily jádro švédského zemědělství, z těchto opatření těžily, zhoršovalo se postavení drobných rolníků a nájemných pracovníků. Zvyšující se nezaměstnanost je nutila odejít za prací do měst, kde se z nich začala postupně tvořit nová společenská vrstva dělníků. (Švédsko 2007, s. 1) Nárůst počtu obyvatel, degradace životního prostředí, zvyšující se nezaměstnanost a tedy zhoršující se životní podmínky velké části švédské populace vedly v 19. století k masivní emigraci. Mezi lety 1860, kdy byly do značné míry zrušeny restriktivní opatření omezující emigraci, a 1910 odešlo především do severní Ameriky více než milion Švédů, což 3

12 Rozvoj švédského státu blahobytu představuje téměř čtvrtinu tehdejší populace. Vyšší míra emigrace byla pouze v Norsku a Irsku. (Scott 1965, s. 312) Hospodářský boom Přibližně mezi roky 1850 a 1870 dorazil i do Švédska proces industrializace, čímž byla odstartována řada pozitivních změn, které proměnily tuto ekonomicky zaostalou zemi na jednu z nevyspělejších ekonomik světa. Tento proces se ve Švédsku odehrál později než v západních státech, jeho průběh byl ale o to progresivnější (viz tab. 1). TAB. 1: Reálný HDP na osobu, (v %) Švédsko 80,8 76,2 74,6 72,6 68,5 82,8 91,8 99,8 118,8 127,3 Rakousko 104,2 102,3 100,0 92,9 85,0 86,1 93,0 91,0 94,2 93,3 Belgie 122,9 132,7 145,2 158,1 164,1 160,9 162,4 158,5 171,1 167,4 Dánsko 86,7 86,5 90,5 94,8 94,7 108,2 129,4 139,1 148,1 161,4 Finsko 78,3 78,8 80,2 77,7 87,2 89,3 94,8 93,4 90,4 97,4 Francie 110,0 116,2 117,7 117,7 121,7 126,8 132,7 132,7 136,3 129,0 Německo 102,1 102,7 108,8 114,2 118,7 121,0 138,4 140,4 141,3 139,1 Řecko 76,9 76,0 74,2 69,6 71,0 74,7 65,9 65,1 60,3 Itálie 110,4 103,8 97,9 97,1 86,9 85,0 80,2 73,6 73,3 82,6 Holandsko 144,6 146,9 150,9 145,8 140,9 148,1 151,0 134,9 146,1 141,2 Norsko 116,7 117,3 123,7 129,4 117,3 126,8 134,8 126,8 134,0 140,3 Rusko 70,8 65,4 61,8 57,4 69,6 61,2 46,9 54,5 57,5 61,0 Španělsko 109,6 120,8 110,6 111,6 91,6 88,3 82,7 77,1 74,1 68,7 Švýcarsko 115,0 21,2 138,2 154,8 152,9 184,7 182,7 172,5 179,4 180,5 Británie 124,2 151,5 161,8 180,0 174,9 185,8 212,3 193,6 181,2 180,7 Evropa Pramen: Sandberg 1978, s. 653 Za hlavní příčiny hospodářského boomu je považováno: růst exportu podpořený zvyšováním efektivity industriální i zemědělské výroby, rozvoj finančního sektoru, vysoká úroveň lidského kapitálu. Exporty Exporty byly hlavním motorem růstu až do Velké krize ve třicátých letech. V první fázi ( ) se jednalo především o obchod se švédskými surovinami, jako byl oves, dřevo či železná ruda, umožněný odklonem od protekcionistických opatření ve světě (např. zrušení britských tzv. obilných zákonů či Navigačních akt) i v rámci švédské obchodní politiky. Až později následovaly výrobky z rozvíjejícího se průmyslového sektoru. Příkladem tohoto vývoje může být export dřeva. Jak uvádí Sandberg (Sandberg 1978, s. 54), velkou příležitostí byla zvýšená britská poptávka po stavebním dříví, která byla zkombinována s redukováním cel, snížením transportních nákladů a vyčerpáním zásob v lépe přístupném sousedním Norsku. Tato šance byla využita švédskými podnikateli a investory a rychle se rozvinula základna umožňující proexportní orientaci místního 4

13 Rozvoj švédského státu blahobytu průmyslu. Postupné snižování zásob dřeva vedlo k rozvoji navazujících zpracovatelských odvětví zaměřených na výrobu papíru a celulózy, tedy na odvětví s vyšší přidanou hodnotou. Obdobný vývoj nastal i u ostatních surovin, tradiční export železné rudy byl nahrazen technologicky náročnější kvalitní ocelí. Švédsko se tak stalo výrobcem např. zápalek, kuličkových ložisek a později telefonů a různého elektrotechnického vybavení. Jak je vidět na následujícím grafu, vysoký hospodářský růst akcelerující ke konci 19. století, byl podpořen především rozvíjející se průmyslovou produkcí. Rostoucí průmyslová výroba si vyžádala i rozvoj infrastruktury, především investicemi do železnic. Rapidní nárůst bohatství domácností pak vytvořil příležitosti pro rozšiřování spotřebního průmyslu. GRAF 1: Struktura HDP v letech (mil. SEK, ceny roku 1908) Pramen: Fisher, Thurman 1989, s. 623 První světová válka měla na Švédsko, udržující si neutrální postavení, odlišný dopad než na země, které se jí přímo zúčastnily. Poptávka po švédských exportech zůstala i během tohoto období vysoká, k dosavadním vývozcům se naopak ještě přidali výrobci střelného prachu, zbraní či dynamitu. Pokles průmyslové produkce evropských států ulehčil přístup na tamější trhy, což Švédsku umožnilo dále prohloubit a upevnit svoje postavení. Finanční sektor Finanční sektor, který se také podílel na tomto švédském úspěchu, byl sice v polovině 19. století relativně vyspělý (ve srovnání s ostatními zeměmi přibližně na obdobné úrovni ekonomického rozvoje), trpěl však značným nedostatkem likvidity. Obrat nastal v šedesátých letech 19. století, kdy byla uskutečněna reforma bankovnictví, která umožnila vznik nových soukromých bank na principu akciových společností. Zároveň bylo privátním bankám umožněno půjčovat finanční prostředky za tržní úrokovou míru, do té doby byla zápůjční sazba regulována centrální bankou (Sveriges Riksbank). Následoval rapidní nárůst bankovních aktiv. Zatímco v roce 1860 představovaly přibližně 30 % HDP, v roce 1910 už to bylo 104 % (Fisher, Thurman 1989, s. 625) Tento vývoj byl do značné míry umožněn přílivem zahraničního kapitálu, který sloužil k financování výrobních investic. Zahraniční prostředky byly také použity k financování dluhu 5

14 Rozvoj švédského státu blahobytu veřejného sektoru. Po roce 1860 až do první světové války drželi věřitelé z ostatních zemí mezi 80 a 90 % vládních dluhopisů. I u lokálních samospráv se jednalo o více než polovinu. (Sandberg 1978, s. 654). Platby úroků tvořily často až 10 % exportů, přesto se Švédsko nikdy nedostalo do dluhové krize. Vývoj na mezinárodních finančních trzích během a po první světové válce umožnil snadněji splatit vytvořený dluh díky znehodnocení mnoha měn v důsledku vysoké inflace. (Vylder 1996) Lidský kapitál Jednou z příčin, které umožnily Švédsku využít příležitosti a transformovat tuto ekonomicky zaostalou zemi, byla jistě i vysoká kvalita lidského kapitálu. V roce 1850 bylo pouze 10 % dospělé populace negramotných, což byl nejnižší podíl v celé Evropě. (Vylder 1996) Snaha zavést povinnou školní docházku zajistila, že v té době pouze jedno procento dětí školního věku neprošlo základním vzdělávacím systémem. Podíl studentů, kteří studovali na univerzitách, na celkové populaci patřil mezi nejvyšší v Evropě a například v roce 1830 již byl stejný jako v Německu v roce 1880 či Francii o dalších deset let později. (Sandberg 1979, s ) Za zmínku stojí i nízká míra úmrtnosti a vysoká očekávaná délka dožití a to i ve srovnání se západními zeměmi na vyšší ekonomické úrovni. Švédské obyvatelstvo ale bylo odkázáno na neúrodnou půdu a drsné podnebí. Vysoké procento populace tedy muselo pracovat v zemědělství, což vedlo k nízkému produktu na hlavu. Přibližně do roku 1850 navíc technologické zlepšení v zemědělství pohlcoval nárůst počtu obyvatel a nedocházelo tedy ke znatelnému zvyšování životní úrovně. Růst cen domácích surovin na mezinárodních trzích umožnil přesun lidských zdrojů k průmyslovému sektoru s vyšší technologickou náročností, kde byly teprve využity výhody relativně vzdělané populace Politické změny a vznik nových zájmových skupin Probíhající změny v ekonomice byly provázeny úpravami politických institucí. V roce 1866 bylo tehdejší uspořádání parlamentu (Rigsdag) transformováno na dvoukomorový systém, který přetrval až do roku 1971, kdy byla jedna komora zrušena. Univerzální volební právo pro všechny muže daňové poplatníky bylo zavedeno v roce O 14 let později vstoupilo v platnost také volební právo žen a konaly se tak první skutečně všeobecné volby. Počátky formování moderních politických stran lze spatřit přibližně v 80. letech 19. století, kdy industrializace a související urbanizace vedla k částečnému rozdělení obyvatelstva na zastánce venkovského konzervatizmu a městského radikalismu. Dělicí čára mezi liberalismem a konzervatizmem však nebyla ve Švédsku nikdy obzvláště výrazná. (The Swedish Institute 1972, s. 1) V roce 1902 vznikla liberální strana, která měla své sympatizanty především v řadách obchodníků a městských i venkovských řemeslníků, stejně jako malých farmářů. Konzervativní strana, která byla oficiálně založena v roce 1904, reprezentovala nejdříve zájmy venkovského obyvatelstva, později se ale více orientovala na města a průmysl. 6

15 Rozvoj švédského státu blahobytu Vzhledem k početnému zastoupení zemědělců ve švédské populaci měla silné postavení agrární strana, prosazující v parlamentu jejich požadavky. Její značný vliv ale s postupnou industrializací a rozšiřující se dělnickou třídou klesal. V důsledku sporů o celní tarify také došlo rozštěpení jejich původní základny na zastánce volného obchodu, spolupracující spíše s liberály, a zastánce protekcionismu, směřující ke konzervativcům. Agrární strana vznikla až v roce 1910, zástupci farmářů byly do té doby roztroušeni mezi ostatní politické subjekty. (Baldwin 1996, s. 203) V roce 1889 byla oficiálně založena Švédská sociálně demokratická strana práce (Sveriges Socialdemokratiska Arbetareparti SAP). Sociální demokraté se od 30. let stali nejsilnější parlamentní stranou a začali formovat švédskou hospodářskou politiku. Původně se orientovali na dělnickou třídu, ale kvůli vysokému podílu venkovského obyvatelstva a rozšíření volebního práva postupně upravili svou programovou orientaci a stali se stranou zastupující i tuto důležitou část společnosti. Jejich úspěch lze dokumentovat nepřetržitou vládou mezi lety 1932 a Kromě změn na politickém poli docházelo také k organizaci nových zájmových skupin, které měly své kořeny v probíhajících změnách sociální struktury obyvatelstva způsobených industrializací. Nejdůležitějšími byly dvě: Konfederace odborových svazů (Landsorganisationen LO), Švédská konfederace organizací zaměstnavatelů (Svenska Arbetsgivareforeningen SAF). Do té doby slabá dělnická třída postupně získávala silnější pozici, začala se organizovat do odborových svazů a vzrůstala její politická aktivita. Po založení SAP následoval o devět let později vznik švédské LO. Vzrůstající mocenské postavení dělníků a čím dál častější pracovní spory vedly zaměstnavatele na přelomu století k vytváření vlastních organizací prosazujících jejich zájmy. (Korpi 1996, s. 209) Nejdůležitější pozici zaujala SAF, která vznikla v roce Toto období bylo charakteristické dlouhými a vleklými spory mezi dělníky a zaměstnavateli. Zaměstnanci se snažili dosáhnout svých cílů prostřednictvím častých stávek, na což reagovali podnikatelé rozsáhlými pracovními výlukami. V prvních desetiletích 20. století mělo Švédsko nejvyšší počet dní zanedbaných kvůli pracovním sporům v rámci západních zemí. (Korpi 1996, s. 210) Snaha o konstruktivní řešení vedla v roce 1906 k uzavření dohody mezi LO a SAF, ve které bylo přiznáno dělníkům právo se organizovat v odborech a kolektivně vyjednávat. Odbory naopak uznaly právo zaměstnavatelů najímat a propouštět pracovníky dle vlastních potřeb a řídit výrobní proces. Generální stávka v roce 1909, která bývá považována za největší konflikt mezi zaměstnanci a zaměstnavateli ve vyspělých zemích, ale následně ukončila jakákoli další vyjednávání až do 30. let. 7

16 Rozvoj švédského státu blahobytu Vznik systému sociálního zabezpečení 1 I přes zlepšující se ekonomické podmínky zůstávala velká část obyvatelstva ve špatné sociální situaci, což si vyžádalo změny v dosud uplatňované sociální politice. Tyto reformy byly také důsledkem volebního práva rozšiřujícího se i na méně majetné skupiny obyvatelstva. Existující politické strany musely vzít více v úvahu jejich požadavky. Cesta k univerzalistickému charakteru švédského sociálního systému, který mu z velké části zůstal až do současnosti však byla velmi dlouhá a spletitá. Promítaly se do ní totiž názory a požadavky jednotlivých zájmových skupin tvořící dohromady specifickou strukturu místního obyvatelstva. První kroky lze spatřit v roce 1884, kdy liberálové, inspirováni podobnými opatřeními realizovanými v Německu, předložili návrh na zavedení starobních důchodů a úrazového pojištění pro dělníky. Sklidili ale silnou kritiku, jelikož návrh nezohledňoval existenci vysokého procenta rolníků a venkovských řemeslníků v populaci, kteří by tímto byli z nového systému vyloučeni. Jejich chudoba přitom nebyla o nic menší než u městských námezdních pracovníků. Následovala tři desetiletí plná politických vyjednávání, během nichž byla diskutována všechna pozitiva a negativa jednotlivých systémů sociálního zabezpečení. Oddělení dělníků od osob samostatně výdělečně činných s sebou neslo problém, jak vyřešit nároky velkého množství lidí, kteří během svého života tuto dělicí čáru překročili. Vyloučené osoby by nakonec tvořily jen velmi malou část populace. Z tohoto důvodu se obdobné snahy jevily jako neefektivní. Výhodou univerzálního systému by byla administrativní jednoduchost a menší odpor obyvatelstva k daným opatřením, protože by přinášela prospěch každému občanu. Zároveň by ale musela být dodržena zásada nejmenšího společného jmenovatele dávky a příspěvky musely odpovídat tomu, co si mohli dovolit ti nejchudší. Kritika širšího uplatnění důchodového zabezpečení vycházela z toho, že různé sociální skupiny mají také odlišnou potřebu pojištění. Dělníci byly na chudinskou podporu odkázání častěji než osoby samostatně výdělečně činné a také neměly ochranu v podobě vlastního majetku. Tyto požadavky na udržení únosné životní úrovně nejnižších sociálních vrstev kladly čím dál vyšší a značně nerovnoměrné nároky na obecní pokladny. Financování dle odpůrců univerzálního systému mělo stát především na příspěvcích od zaměstnavatelů, kteří by se takto podíleli na zajištění sociálního smíru. Zároveň jim měla být poskytnuta kompenzace ve formě snížených daní. Tyto návrhy ale nevyhovovaly představám agrární strany, prosazující v parlamentu zájmy farmářů. Tato strana měla při vyjednávání velký vliv, jelikož se soustředila hlavně na tlumočení konkrétních problémů rolníků a obecnějším otázkám nevěnovala pozornost. Podle ní se mělo financování přesunout na všechny daňové poplatníky, tedy mimo zaměstnavatelů také na investory, rentiéry či státní úředníky. Důraz na zaměstnavatelské 1 Kapitola je zcela založena na práci Baldwin 1996, s

17 Rozvoj švédského státu blahobytu příspěvky by totiž neúměrně zatížil drobné živnostníky (tedy především zemědělce), jejichž finanční situace často nebyla o mnoho lepší než u samotných dělníků. V roce 1905 s řešením této sociální otázky přišli paradoxně liberálové, kteří navrhli univerzální, státem financovaný systém důchodového zabezpečení, nevyžadující test potřebnosti. Vládní návrh z roku 1913, který byl konečně přijat, z těchto myšlenek vycházel. Zavedené důchodové zabezpečení zahrnovalo dělníky i osoby samostatně výdělečně činné, což bylo umožněno silným ekonomickým růstem v předcházejících desetiletích. Jako kompromis bylo použito částečně příspěvkové financování od pojištěnců, prostředky od zaměstnavatelů ale nehrály žádnou roli. Vzhledem k přeci jen vyšším životním nákladům dělníků žijících ve městech oproti venkovskému obyvatelstvu bylo zavedeno mírné odstupňování důchodů do tří tříd. To bylo administrativně jednodušší než stanovovat dávky procentem z příjmu. Výsledný systém tedy do značné míry odpovídal původním požadavkům farmářů. Jejich hlasy totiž získaly na důležitosti po rozšíření volebního práva v prvním desetiletí 20. století. Agrární strana se spojila při hlasování s liberály, kteří hledali novou voličskou podporu právě v řadách venkovského obyvatelstva. Stranou zaměřenou na kapitalisty a úředníky se totiž stali konzervativci. Levicová sociální demokracie se dlouho zaměřovala pouze na dělnickou třídu, která ale ve Švédsku nebyla tak výrazně zastoupena jako v Anglii či Německu. Strana, která byla později spojována s typickými rysy švédské sociální politiky, přímo u jejího zrodu nestála. Dle Baldwina (Baldwin 1996, s. 208) to byl spíše výsledek neustálého nátlaku početně zastoupené a dobře organizované vrstvy rolníků, kteří také chtěli být adresáty nově zaváděných sociálních výdobytků. 1.2 MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ Vývoj během meziválečné období byl poznamenán především Velkou hospodářskou krizí, která měla značný negativní dopad na produkci a zaměstnanost v okolních evropských státech. I v důsledku otevřenosti švédské ekonomiky mělo zhoršení vnějších ekonomických podmínek vliv na tuzemskou situaci, hospodářská krize zde ale měla relativně mírný a krátký průběh. Cenová hladina začala ke konci roku 1928 strmě klesat. Tento vývoj je patrný především u indexu cen výrobců, který se během tří let propadl v důsledku importu mezinárodní deflace o více než 30 %. Následná stabilizace a postupný růst cen souvisí s opuštěním zlatého standardu a zavedením cílování cenové hladiny (viz kap stabilizační politika). Spotřebitelské ceny oproti tomu až do druhé světové války oscilovaly v přibližně 3% pásmu, s nejnižší úrovní mezi lety 1932 a Průmyslová produkce od roku 1929 do 1933 poklesla téměř o 20 %, přičemž největší dopad měla deprese na exportní odvětví. Již v dalším roce ale dosáhla výroba předkrizové úrovně a dále pokračovala v růstu. S menším zpožděním reagovala i míra nezaměstnanosti. Začala rychle růst v roce 1930, do tří let přesáhla 25 % (viz GRAF 2) 2. 2 Nutno podotknout, že tyto statistiky platí pro členy odborových organizací, u neorganizovaných 9

18 Rozvoj švédského státu blahobytu Tyto výsledky lze ale stále ještě považovat za relativně příznivé, především ve srovnání se zeměmi, které déle setrvaly u zlatého standardu, případně udržovaly restriktivní hospodářskou politiku. Příkladem mohou být Spojené státy, kde průmyslová produkce během tohoto období poklesla o více než 45 % a následující obnova byla mnohem problematičtější. (Berg a Janung 1998, s. 6 8, Flux 1937, s ) GRAF 2: Vývoj průmyslové produkce a míry nezaměstnanosti, Pramen: Berg, Janung 1998, s. 29 V roce 1932 zvítězila ve volbách Sociálně demokratická strana a díky dohodě s Agrární stranou se jí podařilo sestavit vládu (výměnou za protekcionistická opatření a stabilizaci cen v zemědělství Lundberg 1985, s. 10). Silná a stále rostoucí podpora voličů, kteří v důsledku špatných ekonomických podmínek ztratili důvěru v pravicové strany, jí umožnila realizovat opatření, která podle ní měla vést k rychlému odstranění následků hospodářského poklesu. SAP během krize prováděla hospodářskou politiku, která položila základ švédskému modelu (často charakterizovanému jako třetí cesta). Základní prvky švédského modelu ve 30. letech byly: makroekonomická stabilizační politika, kolektivní vyjednávání mezi odbory a zaměstnavatelskými organizacemi, uplatňování principu sociální spravedlnosti. Kromě politik popsaných v této kapitole obsahoval původně program sociální demokracie i zvýšenou státní regulaci ekonomiky a znárodnění klíčových společností, včetně velkých komerčních bank. Vzhledem k probíhající krizi a poté zvýšeným výdajům na zbrojení v důsledku druhé světové války musela ze svých plánů částečně slevit. Ke zmírnění socialistických tendencí uvnitř strany také pomohlo odmítnutí spolupráce s komunistickou stranou a zmíněné sestavení vlády s agrárníky. (Vylder, 1996) pracovníků byla nezaměstnanost o poznání nižší. Podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle, dle některých studií (např. Gryten 2006) nepřesahoval 10 %. 3 Míra nezaměstnanosti zohledňuje pouze členy odborů a je uvedena jako dvanáctiměsíční klouzavý průměr. 10

19 Rozvoj švédského státu blahobytu Stabilizační politika Rapidní nárůst nezaměstnanosti v první polovině 30. let se stal hlavním ekonomickým, ale i politickým a sociálním tématem. Stockholmská škola ekonomů (G. Myrdal, B. Lindahl apod.) doporučovala využít aktivní proticyklickou fiskální politiku spojenou s deficitním financováním. Pokles daní a zvýšení počtu veřejných prací mělo zmírnit negativní cyklické výkyvy a snížit nezaměstnanost. Jednalo se v zásadě o zjednodušenou podobu keynesiánské stabilizační politiky. Vláda Sociální demokracie tyto návrhy plně adoptovala. Celkové vládní výdaje se v důsledku realizovaných opatření během 30. let více než zdvojnásobily. (Lundberg 1985, s. 11) Reakcí Švédska na zavedení plovoucího kurzu britské libry, bylo opuštění zlatého standardu na konci roku To vedlo k silné depreciaci švédské koruny a následně tak podpořilo exportní odvětví. Jako základ monetární politiky bylo poté, pod vlivem švédských ekonomů, přijato cílování cenové hladiny. Například FED, zvyšoval úrokové sazby ve snaze udržet zlatý standard, což dále podporovalo deflační tendence. Švédská politika měla naopak zajistit stabilní cenovou hladinu, čehož bylo dosaženo. Index spotřebitelských cen zůstal téměř stabilní po celé období 30. let. S pokračující krizí byla měnová politika mírně uvolněna a nižšími úrokovými sazbami podporovala fiskální opatření v boji proti vysoké nezaměstnanosti. Součástí proticyklické politiky uplatňované sociálními demokraty byla i daňová opatření představená v roce 1938, která měla za cíl stabilizovat soukromou investiční aktivitu. Jak uvádí J. P. Shelton a G. Ohlin (1950, s ) existovala možnost snížit daňový základ v případě, že firma odvedla prostředky do speciálního investičního fondu. Jejich využití bylo odloženo na období hospodářského poklesu, kdy vláda potřebovala podpořit ekonomickou aktivitu. Finance ale až do doby použití zůstávaly na účtech společností, jednalo se pouze o vytvoření účetních rezerv. Účel, na který byly investice určeny, stanovily firmy v koordinaci s vládou. Vzhledem k nedostatečnému daňovému zvýhodnění ale fondy zpočátku nedokázaly přilákat velké množství prostředků. V roce 1950 obsahovaly stále pouze 0,7 % HDP. To vedlo po druhé světové válce k úpravám do té doby platné daňové legislativy, po nichž se rezervní investiční fondy staly nedílnou součástí švédské stabilizační politiky Kolektivní vyjednávání Ve 30. letech došlo ke zmírnění rozporů, které panovaly na švédském trhu práce v předchozích desetiletích. Vystřídány byly relativně harmonickými vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Pokračující centralizace pracovní síly v odborech a posílení jejich pozice po nástupu sociálně demokratické vlády, přinutilo zaměstnavatelské organizace ke změně dosavadní taktiky. V roce 1936 začalo, poprvé od generální stávky v roce 1909, jednání mezi LO a SAF. O dva roky později vyústilo k podpisu Saltsjöbadenské dohody, tzv. historického kompromisu mezi kapitálem a prací, kde se obě strany navzájem uznaly jako rovnocenní partneři. (Korpi 1996, s. 211) 11

20 Rozvoj švédského státu blahobytu Ve 40. letech bylo přijato mnoho smluv, které z této dohody vycházely. Jednalo se například o ochranu bezpečnosti a zdraví při práci, pracovní zaškolení a rekvalifikaci či pracovní výbory sestávající ze zástupců zaměstnavatelů i odborů. Přijetí těchto smluv přispělo ke snížení napětí mezi těmito dvěma skupinami s antagonistickými zájmy. (Švédsko 2007, s. 7 8) Podobné dohody byly výsledkem kolektivního vyjednávání v otázkách pracovního trhu, které je typické pro švédský model. Nejdříve probíhají centralizovaná jednání na národní úrovni, kdy se dohodnou rámcové podmínky v otázkách mzdového vývoje, propouštění a najímaní pracovníků, pracovní doby a ostatních pracovních podmínkách. Výsledky jsou směrodatné pro nižší úrovně odvětví a regionů. Jednotlivé společnosti a jejich odbory potom nemohou mezi sebou stanovit horší podmínky, než jaké vyplývají z národního kolektivního vyjednávání. Dosažené dohody jsou pro zaměstnavatele i odborové organizace závazné a plně je respektuje i vláda. Velká část legislativních opatření v oblasti pracovního trhu je ve své podstatě pouze kodifikace výsledků jednání těchto zájmových skupin, které se tak přímo stávají subjekty hospodářské politiky. Vzhledem k do jisté míry vyrovnané mocenské pozici zaměstnavatelů a odborů bylo využitím kolektivních dohod dosaženo na jedné straně akceptovatelných pracovních podmínek a sociálního smíru, na straně druhé pak mzdové disciplíny a snížení prostojů z důvodu častých stávek. Posléze se negociační princip řešení konfliktů částečně prosadil i v dalších sférách švédské ekonomiky. (Urban 1995, s ) Sociální spravedlnost Důležitou charakteristikou švédského modelu hospodářské politiky byla snaha dosáhnout vysoké míry sociální rovnosti ve společnosti. Důstojné životní podmínky všech občanů měly být zajištěny především plnou zaměstnaností, o kterou usilovala stabilizační politika. Neméně důležité ale byly rozsáhlé veřejné služby, financované progresivním zdaněním, a solidaristická forma mzdové politiky. Sociálně demokratická strana začala během velké hospodářské krize formovat model rozsáhlého sociálního zákonodárství zahrnujícího všechny členy společnosti tzv. folkhemmet (People s Home). (Andersson, Gunarsson 2005, s. 24) Mezi služby poskytované veřejným sektorem patřilo například bezplatné vzdělávání, levné a dostupné zdravotní služby, propracovaná bytová politika, jako i různé sociální benefity v podobě přídavků na děti či starobních penzí. Důvodem realizace těchto opatření bylo dosažení vyšší spravedlnosti rozdělování, ale také snaha zajistit všem kultivací jejich lidského kapitálu rovné podmínky na trhu. Výsledkem byla vysoká úroveň kvality lidského života, dokumentovaná nejdelší průměrnou délkou života na světě, nejnižší úmrtností či vysokým počtem vysokoškolských studentů. (Urban 1995, s. 82) Myšlenkou stojící za rovnostářskou mzdovou politikou je předpoklad, že si každý zaměstnanec zaslouží mzdu odvíjející se od práce, kterou vykonal, a ne od výkonnosti jeho podniku, stavu odvětví či teritoriálnímu umístění. Jednalo se o solidaritu mezi zaměstnanci s větším štěstí při výběru zaměstnavatele s ostatními, pracujícími v méně úspěšných společnostech. Praktickou aplikaci této myšlenky představovalo zavedení 12

21 Rozvoj švédského státu blahobytu mzdových úsporných fondů v roce 1936, spravovaných odborovými svazy a státem. Jejich prostřednictvím byly přerozdělovány mzdové prostředky od produktivnějších podniků takovým způsobem, aby byla všude zajištěna výplata mezd ve výši odpovídající centralizovanému vyjednávání. Důsledkem realizace této politiky bylo dosažení vyšší sociální rovnosti, ale také tlak na méně výkonné podnikatele, aby zvyšovaly produktivitu práce. Nutnost racionalizace vedla, kvůli nemožnosti vyplácet nižší mzdy, k eliminaci méně produktivních společností, neschopných dostatečných inovací ve výrobním procesu. Vzhledem k existenci úspor z rozsahu docházelo ke koncentraci výrob, jelikož velké podniky byly schopné se lépe vypořádat s nastavenými podmínkami. Uplatňovaná mzdová praxe tedy přispěla ke specifické struktuře švédské ekonomiky, jejíž výkonnost je do značné míry závislá na několika velkých společnostech. (Urban 1995, s. 81) 1.3 VRCHOLNÉ OBDOBÍ ŠVÉDSKÉHO MODELU Během druhé světové války ve Švédsku stejně jako ve většině zemí vzrostl vliv státu v ekonomice prostřednictvím regulace soukromého sektoru i zvýšením podílu vládních aktivit na celkovém domácím produktu. Švédsko se ale války aktivně neúčastnilo a jeho hospodářství tedy nebylo zničeno jako v Německu či Velké Británii, což usnadnilo následný poválečný boom. (Kock 1943, s ) Po druhé světové válce došlo k modifikaci cílů uplatňované hospodářské politiky. Jako primární cíl bylo nadále stanoveno udržení plné zaměstnanosti. Oproti třicátým letům, kdy byla snaha pouze částečně omezit fluktuace ekonomické aktivity zmírněním recesí i boomů, chtěla nová politika dosáhnout stabilního a vysokého hospodářského růstu. Majíc v paměti depresi následující konec první světové války, nebrala švédská politická elita v úvahu možné inflační tendence, které hrozily v případě realizace expanzivní hospodářské politiky. Sociální demokraté považovali tržní mechanismus za vnitřně nestabilní, neschopný plně využít dostupné zdroje. (Lundberg 1985, s ) Po celkem úspěšných zkušenostech s regulací ekonomiky během předcházejících válečných let chtěli udržet vyšší vliv veřejného sektoru i v následujícím období. Lundberg uvádí (Lundberg 1985, s ), že vláda plánovala regulovat finanční sektor i zvýšit kontrolu soukromých investic, jako hlavní příčiny kolísání domácího produktu. Negativně byl hodnocen dopad tržního systému na distribuci důchodů a bohatství, což mělo vyřešit vysoké progresivní přímé zdanění a rozšiřování poskytovaných sociálních služeb. Přestože program vlády měl intervencionistický charakter, neměl ale socialistické tendence znárodňovat. (Lindbeck 1968, s. 11) První roky poválečného vývoje přinesly jisté překvapení. Místo očekávané deprese došlo k vysokému nárůstu poptávky po švédských exportech i zvýšení během války omezované domácí poptávky. Fiskální i monetární politika ale zůstávala i přes rostoucí inflační tlaky expanzivní. Nízká úroková míra a převis poptávky vedl v roce 1947 k měnové krizi, při které centrální banka ztratila téměř všechny rezervy a bylo nutné sáhnout k přímé 13

22 Rozvoj švédského státu blahobytu regulaci importů, cen a investic. Neúspěch a všeobecná kritika tehdejší stabilizační politiky vedli k její následné modifikaci. (Lindbeck 1968, s. 14) Obnova zničených evropských států a expanze světové ekonomiky umožnila Švédsku, výrazně neovlivněnému ani jednou světovou válkou, dosáhnout v následujících desetiletích silné mezinárodní pozice. K jejímu dosažení přispěl Rehn-Meidnerův model hospodářské politiky. Jeho zjednodušené charakteristice, aplikaci a výsledkům je věnována pozornost v této kapitole. Přestože v sedmdesátých letech došlo k odklonu od jeho doporučení, některé jeho prvky je možné v hospodářské politice Švédska rozpoznat i dnes Teorie Rehn-Meidnerova modelu 4 Hlavním problémem počátku druhé poloviny dvacátého století byla požadovaná kombinace plné zaměstnanosti a nízké míry inflace. Inflačním tlakům nebylo dříve nutné ve švédské hospodářsko-politické praxi věnovat přílišnou pozornost. Sladění zmíněných požadavků, navíc dohromady se solidarističtějším rozdělení příjmů, si za cíl kladli dva ekonomové LO Gösta Rehn a Rudolf Meidner, po nichž byl pojmenován tento model. Do jisté míry je možné ho považovat za teoretické pozadí politiky prováděné v tomto období ve Švédsku. Jejich kritika keynesiánství spočívala, vzhledem k jejímu primárnímu určení na řešení hlubokých depresí, v nemožnosti neustále využívat expanzivní politiku k dosažení plné zaměstnanosti. Vede totiž k přehřívání ekonomiky, inflaci či přezaměstnanosti spojené s vysokou pracovní absencí. Expanzivní fiskální a monetární politika v kombinaci s fixním měnovým kurzem nutí vládu kvůli nutnosti jeho udržení k praktikování tzv. stop & go politiky. Problémem je, dle Rehna a Meidnera, také v praxi rozdílný dopad na jednotlivé regiony a sektory. V důsledku expanzivní politiky dochází v některých oblastech k převisu poptávky po práci a kapitálu, což vede k zvýšení nákladů i v ostatních sektorech. R-M model je oproti tomu založen na: restriktivní monetární a fiskální politice, vysokém zdanění, solidaristické mzdové politice a kolektivním vyjednávání, aktivní politice zaměstnanosti. Namísto keynesiánských praktik doporučovali jako základ všeobecnou restriktivní politiku, která zabrání přílišnému nárůstu agregátní poptávky a vzniku souvisejících inflačních tendencí. Problematické oblasti se vznikající nezaměstnaností by měla řešit selektivními opatřeními pro podporu vytváření pracovních míst a zvyšování mobility pracovní síly. 4 Popis původních myšlenek Rehna a Meidnera je možné nalézt např. v Erixon 2000, 6 21, Lundberg 1985, nebo Linbeck 1968,

23 Rozvoj švédského státu blahobytu Vysoké zdanění by mělo vést k tlaku na výrobce a nutit je k restrukturalizaci. Částečně by odčerpalo zisky produktivních společností, což by vedlo ke zvýšení jejich odporu proti růstu mezd, jako možného zdroje inflačních tlaků. Dojde k omezení wage-drift, kdy v důsledku rostoucí poptávky po zaměstnancích v některých sektorech roste jejich mzda. To vede k nežádoucí nerovnoměrné distribuci bohatství a následně k vyššímu obecnému mzdovému nárůstu. Zároveň by vyššími daněmi měla vláda získat potřebné prostředky na realizaci ostatních opatření. Součástí je i v té době používaná solidaristická mzdová politika. V kombinaci s výše zmíněným, zajišťuje kromě vyšší sociální spravedlnosti také tlak na restrukturalizaci a případně krach méně výkonných nebo pracovně náročných odvětví a společností. Přebytečné zdroje budou přesunuty do prosperujících podniků, což jim zajistí více prostředků pro samofinancování a iniciuje vznik nových firem v rozvíjejících se sektorech. Zde bude docházet ke zvyšování kapitálové intenzity a technologickému pokroku. Pro tuto strukturální transformaci je samozřejmě nutná také liberální obchodní politika podporující konkurenci se zahraničními společnostmi. Potřebná vysoká mobilita pracovní síly má být podpořena aktivní veřejnou politikou pracovního trhu, která tak představuje důležitou část R-M modelu. Restriktivní politika spolu se solidaristickými mzdami povede ke zvýšení nezaměstnanosti v některých sektorech hospodářství, případně některých regionech. Mířenými opatřeními by mělo být přesto dosaženo plné zaměstnanosti. Politika trhu práce by měla sestávat z poptávkově orientované složky přímo určené pro specifické skupiny zaměstnanců či podniků. Dále především ze zvyšování možností pro střet nabídky s poptávkou (tzn. rozsáhlých informačních služeb o volných místech a uchazečích o práci), podpory pro zvýšení meziregionální mobility práce či poskytování grantů na rekvalifikaci a vzdělávání, tedy podpory mezisektorové mobility. Dosáhnutí požadované plné zaměstnanosti vede k podpoře ekonomického růstu ale také k posílení vyjednávací pozice práce oproti kapitálu, což zvyšuje její podíl na celkovém produktu. Přijetím doporučení tohoto modelu by, dle Rehna a Meidnera, mělo být zároveň dosaženo všech hlavních cílů hospodářské politiky nízké míry inflace, plné zaměstnanosti, solidnímu růstu produktu i sociální rovnosti Praktická hospodářská politika a její výsledky Předpoklad, že švédská vláda při realizaci praktické hospodářské politiky v tomto období jednala přesně dle zmíněných doporučení, je poněkud nerealistický. Přesto lze ale říci, že jimi byla ovlivněna. Počátkem 50. let se začala hospodářská politika odklánět od dosavadního intervencionismu. Došlo k částečnému přesunu od přímé regulace k uplatňování všeobecné fiskální a monetární politiky. Byl liberalizován zahraniční obchod, zmírněny regulace stavebnictví, v průběhu 50. let byla postupně zrušena regulace cen a cenová konkurence byla podporována novou antimonopolní legislativou. 15

24 Rozvoj švédského státu blahobytu Během poválečného období, došlo k rozvoji aktivní politiky zaměstnanosti, doporučované Rehn-Meidnerovým modelem. S postupem času nabývala na čím dál větší důležitosti. Zahrnovala veřejně prospěšné práce či dotace soukromým firmám. Největší důraz byl ale kladen na nabídkově orientovaná opatření, tedy např. rekvalifikace pro zvýšení sektorové mobility nebo granty na podporu regionální mobility obyvatelstva. Politika zaměstnanosti byla uplatňována selektivně na problematické sektory hospodářství a geografické regiony. Na konci 60. let se těchto programů účastnilo přibližně jedno procento celkové pracovní síly a podíl souvisejících veřejných výdajů na HDP byl nejvyšší mezi zeměmi OECD. (Erixon 2000, s. 23) Monetární politika postupně opouštěla snahu udržovat nízkou úrokovou míru. Ta byla původně považována za důležitou kvůli nízkým nákladům financování vládního dluhu, zabránění nežádoucí distribuce příjmů či předpokladu, že vyšší úroková míra by se mohla v regulované ekonomice přes zvýšení nákladů promítnout do vyšších cen. Současně ale centrální banka používala rozličné restriktivní přímé nástroje pro ovlivňování finančního trhu jako úvěrové stropy, povinné minimální rezervy nebo pravidla likvidity. Jedním ze základních nástrojů byl také systém povinných žádostí pro potenciální dlužníky, kterým mohla banka ovlivňovat množství a úrokové sazby dluhopisů municipalit i soukromých společností. Využívání těchto tržně nekonformních nástrojů monetární politiky spolu s kontrolou načasování soukromé výstavby a rezervními investičními fondy přispělo k nižším fluktuacím ekonomické aktivity. (Lindbeck 1968, s. 51) V kombinaci s rostoucí, přesto stále nízkou úrokovou sazbou měla ale uplatňovaná politika také za následek téměř neustálou nerovnováhu na trhu s úvěry v podobě převisu poptávky po půjčkách. Daňová politika se vydala vstříc progresivnímu zdanění, majícímu zajistit větší stabilitu ekonomické aktivity automatickým přesunem většího počtu poplatníků do vyšších pásem v případě hospodářské expanze. Daňové zatížení bylo zvýšeno důrazem na nepřímé daně a poplatky na sociální zabezpečení. Důležitou roli hrálo i zajištění financování důchodové reformy, schválené v roce 1959, prostřednictvím příspěvků od zaměstnavatelů. Celková marginální daňová sazba vzhledem k HDP se postupně zvýšila z necelých 40 % na více než 50 % ke konci 60. let, čímž se Švédsko zařadilo mezi země s vysokými sazbami (Lindbeck 1968, s. 30) a prostřednictvím vysoké progrese bylo docíleno vyšší příjmové nivelizace. Výkonnost švédské ekonomiky během tohoto období lze považovat za více než uspokojivou. Růst reálného HDP na obyvatele období přesahoval 4 % ročně, což přibližně odpovídalo průměru zemí OECD. V případě, že vyloučíme válkou zničené Německo a Japonsko, u nichž měl značný vliv efekt dohánění, byl růst švédské ekonomiky dokonce vyšší než průměr. Při hodnocení tohoto vývoje je nutné vzít v úvahu relativně vysokou vstupní pozici Švédska po druhé světové válce, která na něj neměla zásadně negativní dopad. Na konci 60. let, během nichž se růst pohyboval v průměru kolem 5 % ročně, byla jeho ekonomická úroveň po přepočtu dle parity kupní síly (PPP) čtvrtá nejvyšší mezi vyspělými zeměmi (po Švýcarsku, USA a Lucembursku). (Thakur a kol. 2003, s. 23) 16

25 Rozvoj švédského státu blahobytu TAB. 2: Roční růst reálného HDP na hodinu práce (v %) Švédsko 4,20 3,50 4,91 Průměr OECD 4,46 3,89 5,05 Bez Japonska a Německa 4,08 3,55 4,62 Pramen: Henrekson, et al. 1999, s. 243 Plná zaměstnanost byla hlavním cílem hospodářské politiky a také se jí dařilo dosahovat. Oficiální míra nezaměstnanosti se až do začátku devadesátých let pohybovala mezi 1 a 3 %. I po započtení osob ve veřejně prospěšných pracích a rekvalifikačních kurzech nepřesahovala ke konci období uvedenou horní hranici. K těmto výsledkům ale přispěla kromě uplatňované aktivní politiky zaměstnanosti také zvyšující se zaměstnanost ve veřejném sektoru. Zatímco v roce 1945 byla přibližně na úrovni 8 %, do roku 1970 se vyšplhala na více než 20 % a dále stoupala. Švédská zaměstnanost také byla a stále je charakteristická vysokou mírou participace žen a lidí v pokročilém produktivním věku. Stabilizační politika byla v poválečném období více úspěšná při prevenci proti recesím než při omezování inflačních tlaků. Dle Lundberga (Lundberg 1985, s. 15) mohlo být důvodem preferování plné zaměstnanosti před cenovou stabilitou, nebo možná vyšší politická průchodnost expanzivní fiskální politiky než restriktivních opatření. Výsledkem byla inflace pohybující se kolem 4 %, měřeno indexem spotřebitelských cen, což bylo přibližně o procento více než průměr OECD. TAB. 3: Makroekonomické indikátory: Švédsko (roční průměr za období, v %) Růst reálného HDP na osobu 3,0 2,8 4,1 Nezaměstnanost 5,7 2,2 1,5 CPI 4,8 4,4 3,7 Saldo běžného účtu 0,3 0,3-0,2 Pramen: Henrekson, et al. 1999, s. 249 Švédská ekonomika v poválečném období tedy byla ve srovnání s ostatními zeměmi OECD charakteristická solidním růstem reálného produktu, nízkou mírou nezaměstnanosti doprovázenou mírně zvýšenou inflací, solidární mzdovou politikou, vysokou stabilitou agregátních ekonomických veličin a vyrovnaným saldem běžného účtu platební bilance. 17