Z OBSAHU NA MUŠCE. Radar, o kterém se mluví. Generál Páleník předal žezlo. Rok misí a stěhování. Perspektiva stále nejistá. Postavili dětem školu

Transkript

1 NA MUŠCE Z OBSAHU Nemám rád jednoduché soudy, nelíbí se mi přítomnost vojáků jiných států na našem území a absolutně nerad navštěvuji zubní ordinaci. Právě nechuť ke stomatologickým úkonům mi připomíná věty mojí mámy, učitelky a státního rozhlasu o jakési prevenci, na kterou jsem čtvrt století téměř kašlal. Prý bude pozdě a ještě rád jednou Ano, i když jsem věděl, že zuby nejsou věčné, teprve teď se dozvídám (a věřím), co mě čeká, až usednu do křesla nenáviděné ordinace. Nejraději bych byl, aby žádné spojenecké raketové zařízení nebylo, ale trochu mám obavy, že by mohla nastat jistá paralela s mojí zubní neprevencí. Navíc se zdá, na rozdíl od kauzy dočasného umístění vojsk Varšavské smlouvy, jako by se mě někdo ptal i na můj názor. Jestli chci, jestli se mi to líbí? To jsou ale dva naprosto rozdílné dotazy, které si pokládám. Nelíbí! A přesto chci! Nemám dostatek informací o případně umístěném radaru, nejsem odborník na tuto problematiku. Mám ale dost informací o tom, kam jako svrchovaný stát územně patříme, k jakému názorovému proudu na bezpečnost jsme se přihlásili naším členstvím v NATO. Denně se na mě řítí informační smršť o stavu současně rozděleného světa a nebezpečných důsledcích, které z toho přímo plynou. Nemám rád jednoduché soudy a snad i proto chci. Jiří HOKŮV Radar, o kterém se mluví 2 Generál Páleník předal žezlo 6 Rok misí a stěhování 8 Perspektiva stále nejistá 10 Postavili dětem školu Vydává MO ČR AVIS Rooseveltova Praha 6 IČO Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova Praha 6 Telefony: Fax: areport@centrum.cz Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova Praha 6 Oľga Endlová tel Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: ISSN X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Jiří Hokův Uzávěrka čísla: Toto číslo vyšlo dne: Bitva strážců Hradu 26 Jako ledové víno 42

2 TÉMA DNE TÉMA DNE RADAR, Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto, kresby: Boeing, MDA a VLIS Ještě týž den, co nová vláda získala důvěru Parlamentu ČR, se na ni obrátily Spojené státy se žádostí zahájit další jednání o možném umístění radiolokátoru systému protiraketové obrany na našem území. Radiolokátor GBR-P ještě bez instalovaného ochranného kulového radomu o kterém se mluví V roce 2006 se u nás i v sousedním Polsku poměrně hodně debatovalo o aspektech případného umístění prvků evropské větve protiraketové obrany USA. Obě země mají optimální geografickou polohu pro umístění obranných zařízení s ohledem na možný útok z oblasti Středního východu na USA i většinu Evropy. Jsou také americkou stranou považovány za politicky stabilní a spolehlivé spojence. Loni se v této souvislosti hovořilo o dvou alternativách. O případném umístění základny s protiraketami i základny se specializovaným přehledovým a střeleckým radiolokátorem v jedné či druhé zemi nebo o tzv. dělené variantě, kdy by v jednom státě byly antirakety a ve druhém radarový systém. Přestože první alternativa je technicky částečně jednodušší a tedy i finančně méně nákladná, nakonec se Spojené státy zaměřily na druhou možnost s tím, že by v Polsku mohla případně vzniknout základna s asi 10 protiraketami a na našem území by byl umístěn specializovaný radar, známý zatím pod zkratkou GBR (Ground Based Radar), tedy pozemní radar nebo také XBR (X-Band Radar), čili radar pracující v pásmu X. RADARY, RADARY Protiraketová obrana představuje komplex spolupracujících a navzájem propojených prostředků včasné výstrahy, řízení a velení i vlastních aktivních prvků schopných ničit letící balistické rakety. Do prvně jmenované kategorie spadá vedle družic na nízkých nebo vysokých oběžných drahách i síť mohutných pozemních stacionárních radiolokátorů včasné výstrahy schopných vyhledávat a detekovat (následně určitý omezený čas i sledovat) balistickou raketu již při její vzestupné fázi letu. USA však již pracují na vzduchem nebo po moři přepravitelných mobilních radarech včasné výstrahy, které by bylo možné rozmístit Pohled na vlastní anténu RL uvnitř radomu v blízkosti potenciálně nebezpečné země nebo oblasti. Budou schopny ještě dříve detekovat stoupající balistickou raketu a poskytnou dalším složkám protiraketové obrany čas navíc na příslušnou reakci. Ve výčtu prvků včasné výstrahy komplexního protiraketového deštníku nelze vynechat ani americké křižníky a torpédoborce se zbraňovým systémem protivzdušné obrany Aegis. Ve vhodných částech oceánu rozmístěná plavidla s modifikovaným radiolokátorem SPY-1 a výkonnějšími protiletadlovými/protiraketovými řízenými střelami by se postupně měla začít podílet na včasném varování i vlastní funkci amerického systému protiraketové obrany. NEJMODERNĚJŠÍ A NEJVÝKONNĚJŠÍ Kromě zmíněných RL včasné výstrahy bude protiraketový komplex využívat i radar jiné kategorie. Vzhledem k jeho možnostem ho lze označit jako víceúčelový. Útočící balistickou raketu může zachytit a sledovat zřejmě již v pozdější fázi její vzestupné dráhy, pak po celou dobu její střední fáze letu a také do určitého stadia konečné fáze letu. Na rozdíl od RL včasné výstrahy tedy bude XBR po podstatně delší časový úsek i na mnohem delší dráze sledovat balistickou raketu nebo z ní následně uvolněnou jednu či více individuálních bojových hlavic. Mezi nimi musí rozlišit skutečné hlavice od klamných a určovat místa jejich dopadu. To ale ještě není všechno. Radar bude současně směrovat vlastní antiraketu do oblasti cíle, sledovat a vyhodnocovat, zda v konečné fázi samostatně naváděný prostředek EKV z antirakety zasáhl a svojí kinetickou energií zničil bojovou hlavici. Radar je součástí amerického pozemního systému protiraketové obrany GMD (Ground-Based Midcourse Defense), který je určen pro ničení jednotlivých balistických raket v jejich střední fázi letu prostřednictvím z podzemních sil startujících antiraket. Celkem z pochopitelných důvodů je o zcela novém GBR k dispozici zatím jen malé množství přesných informací. Protože pracuje v pásmu X (frekvence 8 až 12 GHz, vlnová délka 3,75 až 2,5 cm), mluví se o něm, jak již bylo zmíněno, také jako o radaru XBR. Podobná, ale plovoucí a dnes intenzivně testovaná verze se označuje SBX (Sea Based X-Band Radar) nebo také SBR (Sea Based Radar). Oba typy vyvinula firma Raytheon, která při jejich konstruování využila poznatky z typu GBR-P (Ground Based Radar-Prototype). Ten je od konce 90. let umístěn ve zkušebním středisku na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech a používá se k ověřování prakticky všech činností, které budou plnit zřejmě ještě větší a výkonnější typy XBR (GBR) a SBX (SBR). Radar XBR je charakteristický ohromným kulovým překrytem (radomem), pod kterým se ukrývá plošná přijímací/vysílací fázovaná anténa. Ta jako u běžných radarů nerotuje (pro dosažení požadovaného zorného pole se ale celá základna s anténou mechanicky nastaví v horizontální rovině v rozsahu 356 a v polohovém úhlu 0 až 90 ), protože pro vysílání impulzů elektromagnetické energie a přijímání odrazů od cíle využívá elektronicky ovládaných individuálních galium/arsenidových modulů. Konkrétnější údaje včetně rozměrů zatím nejsou k dispozici, lze je odhadnout porovnáním s plovoucím radarem SBR. Ten je oproti pozemní verzi celkově menší a v jeho případě firma Raytheon uvádí, 2 3

3 TÉMA DNE TÉMA DNE že při méně než vysílacích/přijímacích modulech zaujímá aktivní část antény plochu 248 m². Typ XBR představuje bezesporu nejmodernější a nejvýkonnější zařízení, které v této kategorii ve světě existuje. Předpokládá se, že kromě značného dosahu řádově v tisícovkách kilometrů bude mít mimořádnou přesnost a rozlišovací schopnost. Pokud má provádět vyhodnocování zásahu a zničení nepřátelské bojové hlavice, musí zachycovat i její případné úlomky v prostoru mimo zemskou atmosféru. MÍSTO, VELIKOST, VLIV NA OKOLÍ V červenci loňského roku si u nás americký dvacetičlenný expertní tým prohlédl tři vytypované vojenské újezdy Libavou, Brdy a Boletice zda z technického hlediska vyhovují pro umístění protiraket nebo radarové stanice. Vzhledem k nutným výrazným investicím do místní infrastruktury byly posléze vyřazeny Boletice. Ze dvou zbylých lokalit se pak USA rozhodly nás oslovit, zda by bylo možné umístit radarovou stanici v Brdech. Přestože konkrétní rozměry vlastní stanice s radarem GBR nejsou k dispozici, dá se počítat s rozlohou okolo 30 hektarů ( m²). Pokud bychom vzali v úvahu rozlohu vojenského újezdu Brdy o celkové ploše hektarů, tak radarová stanice by zabírala jeho jednu devítisetinu. Chod stanice by včetně pracovníků údržby a ostrahy mělo zajišťovat přibližně 150 až 200 osob. Protože by byla umístěna v existujícím vojenském prostoru, její Vývoj a zkoušky nových radarů probíhají i na ostrově Carlos. přítomnost by pro obyvatele vybrané lokality nepřinesla prakticky žádná nová omezení. Předběžně se dá předpokládat, že by přístup neautorizovaných osob byl omezen v okruhu asi 0,5 km od stanice a v okruhu do 14 km by se nesměly používat výbušniny. Bezletová zóna pro civilní letouny by měla být v okruhu 8,6 km, pro vojenské stroje pak 4,5 km. Je třeba znovu zmínit, že by stanice případně byla umístěna ve vojenském újezdu, kde již dnes bezletové zóny fungují (viz kresba), takže významnější rozšíření jejich hranic se nepředpokládá, stejně jako případné zásahy do stávajících leteckých koridorů. Příklad operačního střediska jednoho z prvků protiraketové obrany Vzhledem ke zmíněnému pracovnímu kmitočtu (8 až 12 GHz), relativně nízkému impulznímu výkonu (okolo 200 kw), úzké vyzařovací charakteristice (cca 0,5 rozmítané v sektoru asi ±13 ) a dalším faktorům by tento nejmodernější radiolokační prostředek neměl způsobovat žádná výrazná omezení ve svém okolí. Předpokládá se pouze vytvoření bezpečnostní asi 14km vzdálenosti pro součinnost nebo činnost dalších například i civilních rádiových a elektronických prostředků. Mobilní telefony, TV a rádiové vysílání by vzhledem k odlišným pracovním kmitočtům neměly být dotčené vůbec. A v této souvislosti ještě jedna důležitá poznámka. Na rozdíl od neustále pracujících standardních přehledových radarů (protivzdušná obrana, řízení letového provozu atd.) bude GBR vyzařovat jen ve velmi omezených případech, jako například při testování nebo při cvičeních. Do plného provozního režimu bude pochopitelně uveden za situace, pro kterou je určen a kterou by si asi nikdo opravdu nepřál. ZPŮSOB OCHRANY Podle informací, které jsou dnes k dispozici, nepočítají Spojené státy ani s trvalým rozmístěním žádného dalšího raketového systému na ochranu radaru. Jeho protivzdušnou obranu by měly zabezpečovat naše hotovostní stíhací letouny Gripen, začleněné v aliančním systému protivzdušné obrany NATINADS. Teprve v případě krize by USA po dohodě s hostitelskou zemí zřejmě přistoupily k dočasnému posílení protivzdušné obrany základny vlastními prostředky. V této souvislosti se často diskutuje otázka právního postavení vlastní stanice na území ČR a status zde působících amerických vojáků. Podle prvních vyjádření by se základna z právního hlediska měla řídit v NATO platnou dohodou o statutu sil, která je známá pod zkratkou SOFA a která by mohla být ještě dodatkem bilateralizována s ohledem na specifické potřeby nebo požadavky ČR. V této souvislosti ale určitě stojí za to již teď poznamenat, že na našem území by se nestřídali řadoví námořníci nebo pěšáci, ale že by obsluhu stanice zajišťoval zmíněný nepočetný tým většinou vysokoškolsky vzdělaných specialistů, navíc prověřených pro vysoce odpovědné funkce. DO PĚTI LET? Bezpečnostní rada státu na svém zasedání ve středu 24. ledna 2007 dala souhlas k jednáním o možném umístění radarové stanice na našem území. Předpokládá se, že ustavený expertní tým bude s americkou stranou probírat velké množství otázek, takže by rozhovory mohly trvat řadu měsíců. Pokud by došlo ke konečné shodě následně stvrzené podpisy příslušných smluv, ratifikované Parlamentem ČR a prezidentem republiky, mohl by zatím informativní harmonogram dalšího postupu vypadat přibližně následovně: Projekt by mohl být hotov v roce 2008 a ještě v témže roce by se mohla zahájit výstavba stanice. Po ukončení stavebních prací v roce 2009 se počítá s vyhrazením následujícího roku na instalaci vlastního radaru. A konečně testy celého systému by mohly přicházet v úvahu v průběhu roku 2011, po kterých by začal operační provoz. NATO, EVROPA, ČR Severoatlantická aliance nyní řeší problematiku protiraketové obrany ve dvou hlavních programech. V roce 2005 dospěla k dohodě o výstavbě společného systému aktivní vrstvené obrany bojiště před balistickými raketami ALTBMD (Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence), který by měl chránit především spojenecké jednotky rozmístěné v rámci misí NATO před raketami s dosahem do 3000 km. ALTBMD má dosáhnout počátečních operačních schopností v roce 2010 a za jeho charakteristickou vlastnost lze považovat nově vytvořený zastřešující komplex velení a řízení, do kterého budou integrovány jednotlivé stávající nebo spíše ještě vyvíjené protiraketové palebné prostředky. V této souvislosti lze zmínit americké systémy Patriot PAC-3 a THAAD, francouzsko-italský SAMP/T a americko-německo-italský MEADS. Kromě typu THAAD se jedná o prostředky protivzdušné obrany schopné ničit letecké cíle, střely s plochou dráhou letu i některé typy balistických raket. Vzhledem k takticko-technickým charakteristikám mohou působit pouze proti některým balistickým raketám, a to v jejich konečné (sestupné) fázi letu. Zmíněné a především pro obranu vojenských sil určené prostředky ale neřeší ochranu celého teritoria a obyvatel aliančních zemí. To by mohl umožňovat až druhý program případný alianční systém protiraketové obrany. Na pražském summitu NATO v roce 2002 se rozhodlo o zpracování tzv. Studie proveditelnosti protiraketové obrany NATO. Konečnou zprávu o studii přijali alianční ministři obrany na svém zasedání v červnu 2006 a dá se očekávat, že na toto téma budou v NATO probíhat nejrůznější jednání o politických i vojenských aspektech případné realizace. Výsledky dlouhých debat pochopitelně nelze předjímat, je ale možné se v této chvíli pokusit zaměřit alespoň na technickou stránku možného řešení. V tomto ohledu se dá dnes odhadnout, že by případný spojenecký protiraketový systém vypadal obdobně jako jedna část toho amerického. Důvody jsou technologické, finanční i časové. Dnes nejsou k dispozici ani nejsou známé jiné technické prostředky pro ničení letící balistické rakety než ty, které dnes Američané zkoušejí nebo začínají rozmísťovat. Na rozdíl od Spojených států ani nejvyspělejší západoevropské země nemají potřebné technologie z oblasti družicových či pozemních systémů včasné výstrahy a sledování, nedisponují antiraketami, vysoce energetickým laserovým systémem ani dalšími důležitými prvky. Na programu protiraketové obrany Spojené státy intenzivně pracují řadu let a podle některých odhadů do něj investovaly řádově stovku miliard dolarů. Zdá se tedy téměř vyloučené, aby Aliance někdy v budoucnu začala vyvíjet jakýsi paralelní systém k tomu, co mají dnes USA k dispozici nebo co připravují. Proto se dá předpokládat, že pokud se NATO pro program protiraketové obrany rozhodne (aktivity některých od Evropy nepříliš vzdálených zemí při budování jaderného potenciálu již opravdu přehlédnout nelze), tak se jako logické řešení nabízí možnost využít některé prvky americké protiraketové obrany jako základ spojeneckého systému. Jak známo, NATO funguje na principu kolektivní obrany, kterou jednotliví členové využívají, ale na které se pochopitelně musejí podle svých možností i podílet. Pokud by byl nový radar instalován u nás, dal by se význam tohoto příspěvku České republiky ke zvýšení bezpečnosti chápat v celoevropském, respektive celosvětovém měřítku. Z této mapy je evidentní, že ani dnes nad vojenským újezdem Brdy nevedou žádné trasy letecké dopravy. 4 5

4 UDÁLOST UDÁLOST Generál Páleník Máme MISTRYNI EVROPY! předal žezlo Text a foto: Ladislav ŠTICHA, tiskový mluvčí Vojenského zpravodajství V pátek 12. ledna 2007 byla v Prostějově slavnostně završena jedna významná kapitola historie jednotky speciálních sil. Ta byla spojena se jménem brigádního generála Ondreje Páleníka velitele, který ještě poměrně nedávno vedl své muže ve dvou extrémně náročných bojových misích v Afghánistánu. Pomyslné žezlo předal svému nástupci podplukovníku Milanu Kovandovi, který byl dosud jeho zástupcem, a jak sám potvrzuje, i žákem. Popřát a poděkovat generálu Páleníkovi a povzbudit jeho nástupce přijeli do Prostějova významní hosté, mezi kterými nechyběl náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Pavel Štefka a ředitel Vojenského zpravodajství brigádní generál Miroslav Krejčík. Slavnostnímu nástupu předcházelo odhalení plastiky mistra Miroslava Srostlíka Moravského před síní tradic jednotky. Nádherné dílo ztvárňuje domovské město 601. skupiny speciálních sil Prostějov. Není žádným tajemstvím, že vztah města a jednotky je mimořádný. Hlavní část setkání se poté uskutečnila při slavnostním nástupu. Náčelník Generálního štábu armádní generál Pavel Štefka poděkoval veliteli Páleníkovi za jeho mimořádnou práci a vyjádřil naději, že zkušený bojovník bude své bohaté zkušenosti využívat i ve své nové funkci ředitele Ředitelství řízení speciálních sil. Ředitel Vojenského zpravodajství generál Miroslav Krejčík ve svém vystoupení přiznal, že když přebíral svůj úřad, měl určité pochybnosti o správnosti zařazení speciální jednotky pod zpravodajskou službu. Dnes jsem hrdý na to, že jste v mé podřízenosti, protože jsem se od vás hodně naučil, řekl. Poslední slovo patřilo generálu Ondreji Páleníkovi. Ten především poděkoval svým mužům a vysoce ocenil podporu, které se jemu i jednotce dostávalo a dostává od Vojenského zpravodajství a Generálního štábu AČR. Bylo mi ctí velet tak skvělé jednotce, uzavřel dojatý velitel. Při slavnostním aktu předání funkce vrátil symbolicky generál Páleník bojovou zástavu jednotky do rukou ředitele Vojenského zpravodajství generála Krejčíka a ten ji mohl předat novému veliteli podplukovníku Milanu Kovandovi. Vojáci 601. skupiny speciálních sil pak připravili svému generálovi recesistické symbolické rozloučení, když na motorové sekačce na trávu a v doprovodu plně vyzbrojených automobilů naposledy objel své vojáky nastoupené na seřadišti před tribunou. Bez nadsázky lze říci, že dějiny 601. skupiny speciálních sil se tak od tohoto dne budou dělit na dobu před Ondrejem Páleníkem a dobu po něm. Devatenáctiletá armádní sportovkyně Martina Sáblíková triumfovala na šampionátu v rychlobruslení v italském Collalbu Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV Titul mistryně Evropy, dva vítězné závody a vytvoření tří světových rekordů, taková je konečná bilance rychlobruslařky Martiny Sáblíkové na mistrovství Evropy ve víceboji na otevřené dráze. Cesta příslušnice ASC Dukla k fenomenálnímu úspěchu začala v pátek 12. ledna na nejkratší z tratí čtyřboje. Závod na pět set metrů Martina Sáblíková zvládla v čase 40,97 vteřiny, který stačil na deváté místo. Vítězství si v něm připsala Nizozemka Ireen Wüstová (39,51). Na patnáctistovce opět zvítězila Wüstová (1:56,78) a Martina Sáblíková skončila s časem 1:58,66 na šestém místě. V dalších soutěžích už kralovala Martina, které vyhovují delší tratě. Na 3000 metrech vytvořila nový světový rekord na otevřené dráze, který má nyní hodnotu 4:03,52 minuty. Poslední závod čtyřboje žen se konal v neděli. Martina musela 5000 metrů zvládnout o 14,02 vteřiny rychleji než Nizozemka Wüstová, aby se stala celkovou vítězkou. Nakonec vedoucí Ireen Wüstovou porazila o 14,2 vteřiny a časem 6:58,45 minuty vytvořila nový světový rekord pod širým nebem. Ve čtyřboji zvítězila Martina Sáblíková se ziskem 162,954 bodu, což je také hodnota nového světového rekordu na venkovním oválu. Martina Sáblíková se stala nejmladší mistryní Evropy v historii této soutěže. Druhá skončila Nizozemka Ireen Wüstová (162,977 b.) a třetí její krajanka Renate Groenewoldová (164,178 b.). Dařilo se i další armádní sportovkyni sedmnáctileté Andree Jirků, která je též svěřenkyní trenéra Petra Nováka. V celkovém pořadí se umístila na 12. místě (170,412 bodu). Dočkala se tak svého nejlepšího úspěchu v kariéře. V závodě na 5000 metrů dosáhla času 7:17,44 minuty, vylepšila si tak osobní rekord, skončila osmá a v únoru se zúčastní mistrovství světa v nizozemském Heereveenu. Pozadu nezůstal ani patnáctiletý bratr Martiny Sáblíkové Milan. Po třech disciplínách čtyřboje mužů byl devětadvacátý a do závěrečného závodu na metrů se nekvalifikoval. Čtyřboj vyhrál Nizozemec Sven Kramer. 6 7

5 ROZHOVOR Rok misí a stěhování V případě přestupků a šetřených podezření z trestné činnosti lze pozorovat mírný pokles, nicméně se mění charakter této činnosti. Neměli jsme sice žádné velké kauzy, ale jednotlivé případy jsou stále více kvalifikovanější a složitější, takže musíme více spolupracovat s Policií ČR. To s sebou nese i nutnost dalšího vzdělávání našich policistů v takových oblastech, jako je hospodářská či počítačová kriminalita. Loňský rok byl pro příslušníky Vojenské policie velmi důležitým mezníkem hned z několika důvodů. Vedle ukončení výcviku iráckých policistů splnili i řadu dalších úkolů. Na zahraniční mise, stěhování velitelství, modernizaci techniky a další témata jsme se zeptali náčelníka Vojenské policie generálmajora Oldřicha Kubáta. Téměř čtyřicet procent českých vojenských policistů se alespoň jednou vystřídalo v Iráku Text: Tomáš SOUŠEK Foto: Marie KŘÍŽOVÁ a Vladimír MAREK Jaký byl rok 2006 pro Vojenskou policii? Hodnotím ho jako poměrně úspěšný. Šlo o patnáctý rok existence naší složky a toto výročí jsme se snažili připomínat jejím příslušníkům i v průběhu celého roku. V této souvislosti jsme pak ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem zavedli také novou symboliku Vojenské policie a vrátili se tak k tradicím polního četnictva první republiky. Nejdůležitější loňskou událostí ale bylo završení irácké mise. Ověřili jsme si, že naši policisté mají schopnosti a znalosti, které jim umožňují zvládat úkoly i v tak náročných podmínkách, jaké v Iráku panují. Téměř čtyřicet procent vojenských policistů působilo alespoň jedenkrát v této misi. Osobně jsem hrdý na to, jak se podařilo celý úkol splnit, včetně velkého uznání od spojenců i samotných Iráčanů. Jedna mise je završena, nicméně několik policistů bude v Iráku pracovat i nadále a další jsou nasazeni v Afghánistánu. Jaká je nejbližší budoucnost působení Vojenské policie v zahraničí? V Iráku nás nyní čekají úkoly přímo na policejních stanicích v Basře. Přesné zadání se dozvíme až na místě, nicméně obecně lze říci, že půjde o monitorování činnosti irácké policie, při němž se bude ověřovat, jak Iráčané v praxi uplatňují to, co se od nás naučili. Vzhledem k tomu, že zdejší prostředí ale není vždy zcela přátelské, půjde o poměrně rizikový úkol. Musíme se proto plně spolehnout na britské kolegy, kteří budou zodpovědní za ochranu našich lidí. Půjde celkem o šestnáct osob. Druhá náročná mise nás čeká v Afghánistánu, kde nasazujeme část příslušníků Útvaru speciálních operací, tedy jednotky, která u nás plní policejní úkoly v rámci hotovostního systému či ochrany osob. Tato jednotka je velmi dobře vycvičena i vybavena, její příslušníci bez problémů komunikují v anglickém jazyce, a tak vzbudila zájem i u britského velení, které nabídlo její využití v oblasti britské působnosti na jihu Afghánistánu. Předpokládáme, že zde budou plnit obdobné úkoly jako doma, tedy například ochranu osob či objektů. Vraťme se nyní zpět do vlasti. V loňském roce se vaše hlavní velitelství přestěhovalo z objektu Generálního štábu do budovy bývalého Vojenského zeměpisného ústavu. Jde o definitivní umístění a co vše s sebou stěhování přineslo? Hlavním důvodem stěhování bylo zahájení rekonstrukce Generálního štábu, avšak s tím, že v novém působišti již zůstaneme natrvalo. Nejvíce nás trápilo, že jsme se přesouvali do prostor nepřipravených, kde jsme museli sloužit v situaci, kdy zde ještě pracovalo mnoho řemeslníků. Ani dnes ještě není vše zcela ideální, například je nutno dokončit zabezpečení objektu. Již teď se ale projevuje i řada pozitiv. Lidé zde mají větší prostor a tím i lepší podmínky pro práci a navíc jsme všichni pohromadě, na rozdíl od Generálního štábu, kde jsme měli pracoviště v různých částech komplexu. Jediným faktem, na který si ještě musíme zvykat, je vzdálenost od našich protějšků z Ministerstva obrany a Generálního štábu. Zhruba před půl rokem jste do své podřízenosti převzali Odbornou školu Vojenské policie ve Vyškově. Potvrzují se důvody, pro které se tak stalo? Samozřejmě ještě nemůžeme hodnotit nějaké dopady této změny na kvalitu samotné výuky. Hlavní důvod však byl ten, že Vojenská policie používá jinou techniku než armáda a její činnost se řídí vlastním zákonem. Vojenská akademie nemohla pořizovat speciální policejní techniku a navíc její učitelé neměli oprávnění vojenských policistů, čímž se dostávali do nevýhodné pozice vůči studentům. Jasný přínos pak vidím také v personální provázanosti našeho velitelství a vedení školy, díky níž můžeme lépe ovlivňovat samotný výcvik a přípravu posluchačů. Jedním ze závazků Vojenské policie je i účast v mnohonárodním praporu Vojenské policie. Jak pokračuje jeho výstavba? V loňském roce došlo při budování praporu k dalšímu posunu. Četa v počtu jedenadvaceti osob je již vyčleněna a navíc jsme dalšími jedenácti museli posílit štáb praporu. Nyní jsme ve fázi, kdy se pořádají pravidelná jednání a zpracovávají se standardní operační postupy. Velice si vážíme toho, že Česká republika dostala na starost operační sekci, i když je to patrně ten nejnáročnější úkol. Očekáváme, že již v letošním roce by mohl prapor fyzicky začít fungovat. Zkusme ještě trochu bilancovat. Zaznamenali jste nějaký posun v počtu šetřených podezření z trestné činnosti v resortu obrany a také v dopravní nehodovosti jeho příslušníků? Začnu tím jednodušším. Z hlediska dopravní nehodovosti si myslím, že je resort na velice dobré úrovni. Oba dva roky existence profesionální armády jsou v tomto ohledu statisticky celkem stabilní a myslím si, že bude obtížné další výraznější zlepšení. Vojenská policie obdržela jako přechodné zabezpečení svých příslušníků v zahraničních misích upravená vozidla Landrover. Jaké s nimi máte zkušenosti a jak vypadá nákup lehkých obrněných vozidel, o němž se již nějakou dobu mluví? Automobily Landrover používáme v běžné i dodatečně opancéřované verzi, kterou jsme také nasadili v zahraničních misích. V Iráku, kde jsou poměrně slušné cesty, s nimi nejsou vážnější potíže, ovšem jiná situace je v Afghánistánu, kde se o silnicích téměř nedá hovořit. Značně těžké vozidlo má v hornatém terénu poměrně velké problémy a jeho rychlost je znatelně omezená. Jsme si vědomi toho, že jde o určitý kompromis mezi pohyblivostí auta a pasivní ochranou jeho osádky. Právě proto jsme jako systémové řešení zvolili pořízení lehkých obrněných vozidel s uspořádáním náprav 4 4. Snažili jsme se čtyři tato vozidla zajistit ve zkrácené době, ale zakázka byla nakonec zrušena. Tento fakt však nic nemění na tom, že střednědobý plán nadále počítá celkem s dvaceti vozidly pro Vojenskou policii. Jejich nákup se však minimálně o rok opozdí. 8 9

6 DEN S VÁMI DEN S VÁMI PERSPEKTIVA stále nejistá Text a foto: Tomáš SOUŠEK První letovou akci v novém roce věnovala přerovská tygří letka ostrým bojovým střelbám V poslední době se stále více ozývají hlasy čtenářů volajících po větší informovanosti z běžného života u jednotek a útvarů. Rozhodli jsme se proto různé jednotky pravidelně navštěvovat a strávit v nich vždy jeden všední pracovní den. Naše první cesta vedla do Přerova k 231. letce bitevních vrtulníků. Středa 10. ledna, krátce před sedmou hodinou ranní. Po dlouhé rovince vedoucí k hlavní bráně přerovské vrtulníkové základny přijíždí jedno auto za druhým. Pro vojáky a zaměstnance základny začíná další běžný pracovní den. Jsou mezi nimi i příslušníci 231. letky bitevních vrtulníků, které čeká jeden konkrétní úkol. Již druhým dnem se účastní ostrých střeleb nad vojenským výcvikovým prostorem. Jde o první letovou akci v novém roce, což nebývá tak obvyklé. Většinou se piloti po delší přestávce způsobené čerpáním dovolených a svátky takzvaně rozlétávají při jednodušších výcvikových letech. Letos však mají omezenou možnost využití střelnice na Libavé, která je vyčleněna přednostně pro jednotky brigádního úkolového uskupení. Letci tak musejí přijmout každý volný termín, který na ně zbude. První datum připadlo právě na devátého a desátého ledna. Bojové střelby jsou pro letku prioritním úkolem po celý týden. Přípravu provedl létající i pozemní personál již v pondělí, kdy si všichni znovu zopakovali veškeré postupy pro použití určené výzbroje a munice. Velký důraz je kladen zejména na bezpečnost, a tak je při ostrých střelbách nutné pracovat v poněkud jiném režimu. Ten se projevuje například i tím, že vrtulníky operují z jiných stání než při běžném létání. Technický personál musí hned ráno zajistit jejich přerolování do prostor za vzletovou a přistávací dráhu, kde je rozmisťuje tím způsobem, že každý stroj stojí přídí proti zodolněnému úkrytu letounů. Takzvané úly po dobu střeleb slouží jako bezpečnostní val pro případ nechtěného výstřelu či odpalu ostré munice. Pro techniky to však znamená, že po většinu dne budou muset pracovat v poněkud provizorních podmínkách, odkud to mají dál ke svému zázemí. Navíc přes dráhu není možné za provozu přejíždět sem a tam, proto si většinu nutného vybavení přenášejí s sebou. Zatímco technický personál zahajuje přípravu vrtulníků určených na létání, piloti začínají plánovat jednotlivé lety. Hned ráno je třeba vyhodnotit předpověď počasí a rozhodnout, zda bude pro střelby vyhovovat. V kopcovitém terénu výcvikového prostoru Libavá však může panovat jiné počasí než na letecké základně, a tak je nutné provést ještě takzvaný zálet počasí. Proto již v půl osmé startuje z letiště první vrtulník pilotovaný vedoucím letové směny, který přímo v okolí střelnice prověřuje povětrnostní podmínky. Desátého ledna panovalo snad v celé republice mimořádně příznivé počasí, díky čemuž se zhruba po půlhodině všichni příslušníci letky dozvídají konečné rozhodnutí střelby proběhnou podle plánu. Určené osádky nyní dokončují přípravu na své lety, při níž si zejména plánují příletovou a odletovou trať na střelnici, a to podle pokynů z předchozího dne. V devět hodin se pak všichni scházejí již na klasický předletový briefing, kde od různých specialistů získávají všechny potřebné údaje od aktuálního počasí na trati a nad vojenským prostorem až po ornitologickou situaci v okolí letiště. Ve stejnou dobu technici dokončují přípravu strojů a ke slovu se dostávají zbrojíři, kteří zajistí podvěšení stanovené výzbroje a doplnění ostré munice. Dnes se budou vedle palubního kulometu ráže 12,7 mm, který je standardní výzbrojí vrtulníku, používat i klasické bomby, konkrétně cementové pumy CP-100. Veškeré dobíjení probíhá za přísných bezpečnostních opatření. Červený praporek před vrtulníkem je pro všechny s výjimkou zbrojířů jasným signálem, aby se za žádných okolností v daném prostoru nepohybovali. I po odstranění výstražného praporku ale všichni chodí kolem vrtulníku obezřetněji než jindy a někteří se dokonce sklánějí pod osu kulometu namířeného k obloze. V půl desáté se osádky určené k prvnímu letu scházejí v autobusu před budovou letky, který je odváží na zhruba dva kilometry vzdálenou stojánku vrtulníků. Řidič autobusu tuto trasu za den projede mnohokrát. Piloti přebírají od techniků vrtulníky a po nezbytné 10 11

7 DEN S VÁMI DEN S VÁMI vizuální kontrole usedají do kokpitů. I zde je vidět zvýšená opatrnost vzhledem k ostré munici. Piloti se nesmějí ani dotknout ovládání zbraňových systémů, to je povolené až nad vojenským výcvikovým prostorem. Přesně v deset hodin startují po dvojicích první čtyři vrtulníky Mi-24 a okruhem nabírají směr Libavá. Výhody blízkosti letiště a střelnice jsou zcela evidentní. Stroje se po desetiminutovém letu ocitají nad výcvikovým prostorem a stanovenou tratí se přibližují ke střelnici. Zde osádky navazují spojení s řídícím, jehož úkolem je zajistit bezpečné rozestupy mezi vrtulníky, které v okruzích provádějí několik ztečí na pozemní cíle. Řídící pak také vyhodnocuje jednotlivé zásahy. Jak již bylo řečeno, tentokrát jsou vrtulníky vyzbrojené i dvojicí cementových, tedy cvičných pum. Podle střeleckého důstojníka letky jde o méně standardní výzbroj, která byla na vrtulník integrována před mnoha lety. V současném způsobu boje již bombardování z vrtulníku příliš prostoru nemá, navíc ani dosahovaná přesnost zásahů v řádu desítek metrů není v dnešní době vyhovující. Nicméně piloti musejí umět ovládat veškerou svou výzbroj, proto čas od času cvičí i odhozy klasických pum. Ty se provádějí z horizontálního letu ve výšce zhruba 100 metrů nad terénem. Bomby může odhazovat jak kapitán vrtulníku nebo pilot operátor, tak i automatika vrtulníku využívající jednoduchý počítač. Po odhození pum se vrtulníky dalším okruhem vracejí nad cílovou plochu a tentokrát operátoři střílejí z pohyblivého palubního kulometu. U něho je naopak přesnost střelby vysoká. V době, kdy jsou vrtulníky ve vzduchu, nastává pro techniky na zemi alespoň chvíle odpočinku. Od rána se nezastavili, a tak nyní využívají čas k doplnění energie. Jak již bylo řečeno, na vzdálené stojánce používané při střelbách mají jen minimální zázemí, všichni se tedy scházejí v několik desítek let staré maringotce. Pokud se jich zeptáte, co je v práci trápí, dozvíte se spoustu věcí. Na druhou stranu jde o problémy, které by zřejmě bylo možné relativně snadno řešit, pokud by k tomu byla větší vůle. Jedny montérky na dva roky je fakt málo. Co má člověk dělat, když se polije leteckým palivem a náhradní nemá? Nebo když v dešti zmokne, ozývají se hlasy několika příslušníků pozemního personálu. Pro ně je problém výstroje skutečně nejpalčivější. A to údajně před časem po návštěvě jednoho z nejvyšších představitelů armády u jejich jednotky dostali i zákaz sušit si prádlo rozvěšené po židlích a skříňkách. Nyní ho musejí ukládat dovnitř, ať je mokré či suché. Další výtky lze zaslechnout i na pozemní vybavení k vrtulníkům. Léta prý například chybějí kvalitní a bezpečné schůdky, které by umožnily bezpečnější a pohodlnější údržbu strojů. Pauza v činnosti trvá skutečně jen krátce. Již po půl jedenácté se z Libavé vracejí první vrtulníky. Po přistání a zajetí před vrata úlu má hlavní slovo opět zbrojíř. Musí zkontrolovat všechny zbraně a případně vybít nevystřelenou munici. Teprve pak může osádka vystoupit a ostatní technici začnou stroj připravovat na další let. Na piloty již čeká autobus, který je odváží zpět k budově letky. Zde se podle předem stanoveného rozpisu vystřídají se svými kolegy určenými pro další let. Takzvané zaprávky jsou na tento den naplánované celkem čtyři. V čase mezi nimi musejí piloti i technici stihnout oběd v místní jídelně. Nutno konstatovat, že strava je na letecké základně v Přerově jedním z nejpříjemnějších momentů. Všichni se shodují na tom, že je lepší mít vlastní kuchaře než nakupovat jídlo od civilních dodavatelů. Personál kuchyně totiž jednak cítí sounáležitost s příslušníky základny a navíc je ze strany velení lépe kontrolovatelný. Výsledkem jsou pak spokojení strávníci, kteří nemají důvody ke stížnostem. Po prvních dvou zaprávkách a obědě proběhne cyklus přípravy vrtulníků, vyzbrojení, střeleb a opětovného doplnění ještě dvakrát. V budově 231. letky bitevních vrtulníků se dáváme do řeči s piloty, kteří již mají pro tento den splněno. Nestačíme se ani zeptat na jejich starosti, když se z chodby ozve hlasité zvolání: Už zase neteče voda! Prakticky nikdo už na to ani nereaguje. Dozvídáme se, že tento problém zde existuje již několik let a nikdo jej neřeší. Jde však jen o jeden z mnoha důsledků toho, že se do infrastruktury na přerovské základně v poslední době investovaly jen naprosto minimální prostředky. Podobné je to i s vybavením objektů a dalšími věcmi. Staré skříňky a rozvrzané stoly jsou však tím nejmenším, co piloty trápí. Mnohem častěji z jejich úst zaznívá jedno slovo perspektiva. Ta perspektiva, o které bylo již mnoho řečeno a napsáno, ale kterou velká část letců stále nevidí. Definitivních rozhodnutí ohledně přerovské základny bylo učiněno již několik, a přesto stále není jasno. Obdobné je to i se samotnou letkou bitevních vrtulníků. Všichni její příslušníci jsou pro svou práci zapálení a jsou ochotni jí mnohé obětovat. Piloti se nebrání ani nasazení v kterékoliv zahraniční misi. Řada z nich by se do ní i těšila. Nicméně podle jejich slov je těžké se na něco připravovat, když není řečeno, jaké úkoly by měla letka v budoucnosti plnit. Zatím v nedohlednu je i modernizace vrtulníků Mi-24, která by celou jednotku posunula opět o kus vpřed. Piloti ve výcviku dosáhli určité hranice, kterou nyní mohou jen těžko posouvat, ačkoliv by všichni chtěli. Další věcí, již by většina letců změnila, jsou pravomoci velitele letky. Ty jsou totiž ve srovnání s letectvy jiných aliančních armád velmi omezené. Prakticky veškerá činnost musí být naplánována s dlouhým předstihem, což výrazně omezuje možnost provádět výcvik podle aktuálních potřeb. V zahraničí je prý běžné, že se velitel letky domluví s velitelem pozemní jednotky a prakticky okamžitě mohou spolu začít cvičit. U nás je však potřeba vše složitě schvalovat, což nedovoluje operativně se rozhodovat. Rozhovor by pokračoval patrně ještě déle, avšak po patnácté hodině se na chodbě opět rozezní hlasy. Vrátily se osádky ze čtvrté zaprávky. Poslední vrtulník z výcvikového prostoru přivezl také řídícího střeleb. Střelby jsou pro tento den ukončeny. Zdaleka však nekončí práce příslušníků letky. Zbrojíři se věnují ošetření zbraní a technici provádějí poletovou údržbu vrtulníků, aby byly druhý den opět připravené. Létající personál se mezitím schází v briefingové místnosti na krátký poletový rozbor. Každý z nich, stejně tak jako zástupci ostatních letištních odborností, má možnost se k celému dni vyjádřit. Většinou se zde ale řeší jen drobné připomínky. Ani 10. leden nebyl výjimkou. Letecká technika fungovala spolehlivě, nad střelnicí panovalo ideální počasí, celé střelby tedy skončily úspěšně. Když po 16. hodině začne dlouhou rovinkou od brány opouštět základnu větší počet automobilů, jsou mezi nimi i příslušníci 231. letky bitevních vrtulníků. Pro ně to byl běžný pracovní den, pro nás zajímavá zkušenost

8 FINANCE FINANCE Pohled do armádní kasy O tom, jak bude naloženo s 53,9 mld. korun v resortu obrany, hovoříme s ředitelem sekce ekonomické Tomášem Perutkou Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV a Michal ZDOBINSKÝ Představa jednoho milionu korun není až tak iluzorní. Neveliký svazek bankovek. Máte-li jich však bezmála padesát čtyři tisíc pohromadě, je to nepochybně pořádný balík. Přesně takový se letos nachází v pokladně resortu Ministerstva obrany. O jeho putování tam a zpět jsme hovořili s ředitelem sekce ekonomické MO ČR Tomášem Perutkou. Co se skrývá za přípravou státního rozpočtu kapitoly Ministerstva obrany ČR na rok 2007? Několikaměsíční úsilí početného týmu lidí na všech stupních velení a řízení resortu MO. Jejich činnost je završena na odboru rozpočtu sekce ekonomické. V měsíci září se finální resortní návrh rozpočtu na rok 2007 předal na Ministerstvo financí a dále k projednání ve vládě a Parlamentu České republiky. O jednotlivých ukazatelích příjmů a výdajů státního rozpočtu kapitoly MO rozhodly kompetentní orgány. Závěrečnou tečku udělal prezident republiky podpisem zákona o státním rozpočtu na rok Zní to takřka idylicky. Znamená to, že rozpočet MO na letošní rok neprovázely žádné peripetie? Není tomu tak. Problémem je nestabilní rozpočtové prostředí, jež brání daleko efektivnějšímu plánování. Je třeba vzít v potaz, že resortní rozpočet se již po několik let připravuje v prostředí schodkového státního rozpočtu České republiky. Ne všem institucím státní správy je z hlediska jejich požadavků plně vyhověno. Bohužel resort Ministerstva obrany patří mezi ně. Za příklad může sloužit snížení rozpočtu MO oproti původnímu střednědobému výhledu o 4,9 miliardy Kč. Dodatečně se však podařilo získat zpět 539 milionů na projekt TATRA. Vláda zároveň rozhodla o tom, že výdaje na obranu neklesnou v období let 2008 a 2009 v procentuálním vyjádření pod 1,55 % HDP. V reálu to mimo jiné znamená, že oproti původnímu předpokladu daného Střednědobým plánem resortu, resp. Koncepcí rozvoje profesionální armády, kdy došlo ve vazbě na tyto dokumenty ke škrtům cca 30 miliard, se nám v horizontu následujících tří let do rozpočtu vrací více než 11 miliard. V čem je rozpočet Ministerstva obrany na rok 2007 odlišný od loňského? Kromě již zmíněné významné zdrojové restrikce zde zásadní rozdíl není. K jistému omezení dochází v oblasti kapitálových výdajů. Do investiční výstavby jsme pro rok 2007 plánovali zhruba 18 miliard, realita je 16,3 mld. korun. Tato částka reprezentuje třicet programů, ve kterých jsou zahrnuty jak úkoly v oblasti vyzbrojování, tak ve výstavbě nemovité infrastruktury. V této souvislosti chci zdůraznit, že výše zmíněné škrty se v žádném případě nedotknou projektů a investic, jež jsou klíčové jak pro resort MO, tak pro plnění aliančních závazků Armády ČR. Můžete být konkrétní? Dominantním projektem zůstává zabezpečení provozu nadzvukových letadel JAS-39 Gripen, dále projekty kolového obrněného transportéru a terénního nákladního automobilu Tatra, stejně tak jako výstavba a rekonstrukce infrastruktury základen v Čáslavi, Náměšti nad Oslavou, Jincích či Žatci. V těchto případech nelze slevit, tempo výstavby musí být zachováno. Na druhé straně je třeba přiznat, že máme řadu dílčích modernizačních programů, u kterých bude potřeba přehodnotit načasování i rozsah jejich realizace. Tedy neříkám zcela na ně rezignovat, ale posunout jejich zahájení v čase. Přiblížíte nám strukturu státního rozpočtu kapitoly MO ČR? Rád bych, avšak údajů týkajících se příjmů a výdajů rozpočtu MO je velice mnoho. Proto zmíním pouze jeho základní parametry. Rozpočet výdajů pro kapitolu MO ČR na rok 2007 byl stanoven v celkové výši 53,9 mld. Kč. Tato částka zahrnuje již zmíněných 16,3 mld. na investiční výdaje a dále 37,6 mld. na běžné výdaje. Z dílčích položek uvedu pro ilustraci 2,9 mld. na údržbu a provoz nemovité infrastruktury nebo 3,4 mld. na zabezpečení provozu a výcviku vojsk. Čtenářům však budou bližší tato čísla z běžných výdajů jde 11,8 mld. na platové prostředky zaměstnanců resortu Ministerstva obrany, dále na důchody a ostatní sociální dávky 5,8 mld., na výsluhové příspěvky bývalých vojáků z povolání 2,2 mld. a na přídavky na bydlení 2,6 mld. Kč. Necelou miliardu korun máme vyčleněnu na zajištění provozu příspěvkových organizací, jejichž zřizovatelem je Ministerstvo obrany ČR. Zastavme se u finančních prostředků, jež jsou garantovány zákonným nárokem, a to u mandatorních výdajů. Jaká je zde situace? Vzhledem ke struktuře rozpočtu přibližně polovina peněz tvoří takzvané mandatorní výdaje, tedy výdaje determinované zákonnou úpravou a tedy v podstatě nedotknutelné. V našem případě se jedná o cca 52 % rozpočtu (28 miliard), na které nemůžeme za žádných okolností sáhnout. Jak vidno, mandatory pouští armádním financím hodně žilou. Neuvažuje se o změnách u některých sociálních dávek? Nezlobte se, ale to není otázka pro ředitele sekce ekonomické Ministerstva obrany. Nikdo se na vás nezlobí, pouze chceme znát váš názor. Můžete nám ho říci? Stejně tak jako já, i vy dobře víte, že jednou ze zásadních priorit resortu MO, kterých se rozpočtové škrty nesmějí dotknout, je udržení kvality života vojáků AČR a tedy i jejich sociálních jistot. Jinými slovy, v tuto chvíli resort rozhodně nezvažuje, že by předkládal jakýkoliv legislativní návrh na úpravu současného stavu. Finanční prostředky na platy zaměstnanců, důchody a ostatní sociální dávky jsou v odpovídající výši, a to včetně valorizace přijaté rozhodnutím vlády ČR ve státním rozpočtu kapitoly MO na rok 2007, zajištěny. Obavy nejsou na místě. Sociální jistoty však nejsou jedinou hlavní prioritou Ministerstva obrany v roce Například zapojení příslušníků AČR do zahraničních misí je další z nich. S rostoucími počty vojáků se však zákonitě zvyšují náklady. Ustojí resort svoje další závazky? Resort MO má finančně zajištěn stávající rozsah účasti AČR v zahraničích misích. K žádným restriktivním opatřením nedojde. Navzdory snižování výše finančních prostředků se podařilo plnit naše spojenecké závazky a dokonce letos hodláme částečně navýšit zamýšlenou účast v mezinárodních operacích. Pozitivní je souhlas vlády, že v případě nasazení českých jednotek v rámci sil rychlé reakce NATO (NRF 8) nebude jejich vyslání hrazeno z rozpočtové kapitoly Ministerstva obrany. Nejednoho profesionála irituje výrazné nedočerpání finančních prostředků státního rozpočtu na konci roku a následné převody peněz do rezervního fondu. V čem je problém? Vámi zmíněný nepříznivý stav registrujeme již třetí rok. Není potěšitelné, že objem finančních prostředků vázaných v rezervním fondu je stále vysoký. V současné době vykazujeme zůstatek 11,7 mld. Ptáte se na příčiny? Těch je celá řada zejména v akvizičním systému resortu MO, významným komplikujícím faktorem je složitá a v mnoha ohledech akviziční proces ztěžující legislativa. Prostředky plánované na konkrétní fiskální období, a to zejména u rozsáhlých, víceletých modernizačních projektů, se nespotřebují, a tudíž jsou posouvány v čase. Mnozí se domnívají, že je lze následně využít jakkoliv. To je však veliký omyl. Jejich čerpání musí být výlučně spojeno s účelem, pro který byly plánovány a následně alokovány v rozpočtu na příslušné období. Uvedu příklad: z 11,7 mld. nacházejících se v rezervním fondu je 10,4 mld. korun určených k realizaci konkrétních akcí a programů, v rozhodující míře vázaných na již uzavřené smluvní vztahy, jejichž realizace je, jak jsem již zmínil, zpomalena složitostí výběrových řízení, nestandardními dodacími lhůtami speciální vojenské techniky a řadou dalších faktorů. 15

9 VÝSTROJNÍ SLUŽBA VÝSTROJNÍ SLUŽBA Akreditace na sedmatřicet zkoušek V Brně sídlí ojedinělé armádní zařízení zkušební laboratoř oddělení vývoje a zkušebnictví výstroje Text a foto: Jaroslav PAJER Má výstrojní součástka armádou požadované, respektive dodavatelem deklarované vlastnosti? To nikdo na první pohled není s to zjistit. A proto si armáda už před více než šedesáti roky zřídila v budově někdejšího brněnského c. k. Montursdepota pracoviště, ve kterém se jakost rozmanitých látek a materiálů ověřovala. A ověřuje dodnes! Prvně sem 8. ledna 1946 přijímacímu důstojníku škpt. Válkovi dodala ke zkoumání režné lněné plátno určené k výrobě lehkých střevíců firma Fejfar a Mládek ze Studence. Od té doby se tu uskutečnily desetitisíce či spíše statisíce zkoušek. LABORATOŘ KVALITY Dnes má pracoviště mezinárodně uznávané osvědčení o akreditaci k provádění 37 druhů zkoušek mechanicko-fyzikálních vlastností textilních výrobků a jejich základních materiálů. Na přístrojovém vybavení tu však zdejší osazenstvo dvě zaměstnankyně může realizovat dalších deset zkoušek, které sice akreditovány nejsou, ale jejichž výsledky mají pro resortní odborníky důležitou orientační výpověď a v případě potřeby by se ověřovaly (mimochodem za nemalé náklady) v jiné, akreditované zkušebně. Čtyři přízemní místnosti na první pohled ani nevypadají na to, že by v nich mohla fungovat ojedinělá laboratoř. A přece. Všechny mechanicko-fyzikální zkoušky musejí být prováděny ve standardizovaném prostředí podle mezinárodní normy, kde se sleduje relativní vlhkost, ta má být 65 procent plus minus dvě procenta, a teplota, jež má mít 20 stupňů Celsia plus minus dva stupně. A to naše laboratorní místnosti splňují, prozrazuje Jitka Navrátilová, v jejíž osobě se kumuluje několik funkcí: vedoucí laboratoře, manažerka kvality, metroložka, osoba odpovědná za obsah zkušebních protokolů a laborantka. Nejpočetnější skupinu zkoušek patrně tvoří testování stálobarevnosti textilií. Provádí se nejen kvůli estetice a vojenské jednotnosti, ale také proto, aby se časem neměnily třeba maskovací vlastnosti. A tak se tu vzorky máčejí ve vodě, v potu, procházejí opakovaným praním při různých teplotách, chemickým čištěním, otírají se normalizovanou bílou bavlněnou látkou... A na všechno tu jsou pračky, chemikálie (kupříkladu pot se připravuje uměle, a to ve dvou provedeních, kyselý a alkalický jako obdoba mužského a ženského), žehličky, otírací stroje a na závěr pak světelná komora s normalizovaným denním světlem, kde se stálobarevnost vyhodnocuje. Často užívanými zkouškami jsou testy pevnosti textilií i jejich švů. K tomu kupříkladu slouží trhací stroje na plošné materiály. Na nich se dají zkoušet třeba popruhy, opasky, pleteniny, povrstvené tkaniny, ze kterých se dělají tlumoky, a podobně, popisuje technická pracovnice laboratoře Eva Novotná. Důležitou vlastností oděvu je jeho odolnost proti prodření, odborně řečeno proti oděru. Na to zde máme speciální mašinu MARTINDALE, která pohybuje zkoušenou látkou po standardizované odírací vlněné tkanině a opisuje speciální Lissajovy obrazce. Zjišťujeme tím, kolik tisíc cyklů materiál vydrží, než se prodře, vysvětluje Ladislav Kubín, vedoucí skupiny analýz, tvorby normativních aktů, zkušebnictví a expertiz, do jehož podřízenosti je laboratoř zařazena. Tak se zkoušejí nejen vzorky polní výstroje, ale i, jak my říkáme,,extrovek, tedy služebních, vycházkových, večerních a reprezentačních stejnokrojů. Připomíná, že na obdobném přístroji se zjišťují stejné vlastnosti u podešví obuvi. Jestli se podrážky nebudou rychle sešlapávat, anebo jestli nebudou příliš klouzat. Obvykle se hledá kompromis, protože bota, která se neodírá, klouže, uvádí zkušenost letitý odborník. Například tu při vývoji před časem 16 17

10 VÝSTROJNÍ SLUŽBA řešili problém u bot pro příslušníky inženýrské letecké služby. Potřebovali jsme, aby se jejich podešev odírala víc, než je obvyklé, aby byla měkčí. Neboť namrzlé křídlo letadla je ideálním zdrojem k úrazu. Obdobně se tu vývojáři trápili v případech obuvi tankistů a vojenských policistů, než pro ně vybrali optimální směsi na podešve. Současným hitem v textilním i obuvnickém průmyslu jsou materiály, jež mají odlišné vlastnosti z vnější a vnitřní strany. Jedná se o textilie a usně s klimatickou membránou nebo s paropropustným zátěrem, které odvádějí od povrchu těla pot ven, ale vodu zvnějšku dovnitř nepropouštějí, objasňuje Jitka Navrátilová. I tyto vlastnosti zde ověřují na několika rozličných typech přístrojů. PROČ SE VLASTNĚ ZKOUŠÍ? Důvodů, proč má armáda vlastní zkušební laboratoř výstroje, je několik. Jeden už byl naznačen výše. Resortní odborníci pomáhají pracovníkům vojenského vývoje s upřesněním vlastností materiálů nových výstrojních součástek a případně i s výběrem jeho nejvhodnějšího druhu. K tomu se ale řadí i další praktické důvody. Při značných objemech dodávek výstrojních zakázek potřebuje mít erár jistotu, že komodita splňuje užitné vlastnosti a parametry, které byly zadány. Kdyby všechno fungovalo ideálně, dodavatel by k zakázce pouze přiložil certifikát o této shodě. Ale k ideálu má současná obchodní praxe daleko. Jednak někteří dodavatelé anebo uchazeči o zakázku příslušné osvědčení o kvalitě tkanin nemají. Jednak občas prodejce potvrzení dodá, ale výrobek je zhotoven z jiné, levnější a méně kvalitní suroviny. Čili naše zkoušky také představují resortní ekonomickou obranu, abychom vyloučili nákup součástek z jiného materiálu, než pro který jsme se původně rozhodli, říká Ladislav Kubín. A odtud také vyplývá i několikerý kolotoč laboratorních zkoušek při zavádění každé výstrojní novinky do vybavení vojsk. První kolečko se uskutečňuje při volbě nejvhodnějšího materiálu před jejím zavedením. Pak se z něj vyrobí vzorek a laboratoř opět kontroluje, zda odpovídá zadání. My jsme jedni z účastníků připomínkového řízení, dodává Jitka Navrátilová, a vyjadřujeme se k tomu, jestli vzorek odpovídá technickým podmínkám, které má dodavatel garantovat. A to do všech detailů. Do vojskových zkoušek laboratoř obvykle nevstupuje. Pokud však výrobek uživatelům plně nesedí, může být požádána o nové hledání příhodnějšího materiálu. Znovu se laboratoř do kontrolního procesu zapojuje v okamžiku, kdy dochází k nákupu dodávky. Podle požadavků orgánů státního ověřování jakosti i podle požadavků přejímacích míst namátkově prověřujeme vlastnosti vzorků výrobku, doplňuje vedoucí laboratoře. Na otázku, zda to všechno stíhají, se zasměje: No, je nás tady hodně, takže ano, stíháme. A její nadřízený k tomu podotýká: U civilního subjektu takové rozmezí zkoušek a související systémové administrativy zvládá kolektiv ne méně než deseti lidí. Událo se... Text: Ladislav LENK, Jan ZEMAN, Helena SOVÁKOVÁ a Foto: Marie KŘÍŽOVÁ, Helena SOVÁKOVÁ a pprap. Daniel HLAVÁČ» K 1. lednu 2007 má Česká republika v majetku ozbrojených sil 181 kusů bojových tanků, 580 kusů bojových obrněných vozidel, 321 kusů dělostřeleckých systémů ráže 100 mm a více, 38 kusů bojových letounů a 38 kusů bojových vrtulníků. Ozbrojené síly ČR dále k 1. lednu 2007 disponují podle Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, Vídeňského dokumentu 1999 a Globální výměny vojenských informací 28 kusy cvičných letounů typů L-39 a Z-142C AF, 22 kusy dopravních a pozorovacích letounů typů L-410, An-24, An-26, Tu-154, Jak-40, CL601 Challenger a A-319 CJ, 58 kusy dopravních a víceúčelových vrtulníků typů Mi-8, Mi-17, Mi-2, a W-3A Sokol, 293 kusy vozidel se speciální nástavbou na podvozcích bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů různých typů, 149 kusy obrněných vozidel (nepodléhají Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a Vídeňskému dokumentu 1999) typů BRDM-2, OZ-90 a AMB-S a 10 kusy mostních tanků MT-55A.» Koncem minulého roku se podařilo odvézt z muniční základny Květná poslední zbytek munice zařazené do projektu likvidace nadbytečné armádní munice. Od června 2004 do 30. listopadu 2006 odvezlo 4872 kamionů z muničních skladů AČR celkem ,9 tun nadbytečné munice, která je určena k likvidaci.» Armáda České republiky získala v loňském roce 1899 nových vojáků z povolání. V současnosti v ní slouží vojáků. Přes 12 procent profesionálních vojáků tvoří ženy. Podle Ministerstva obrany je tento počet dostatečný a odpovídá cílům, které si česká armáda předsevzala.» Libor Capalini z Dukly Praha se v lednu stal potřetí za sebou nejlepším moderním pětibojařem roku. Třiatřicetiletý reprezentant si ocenění vysloužil vítězstvím v celkovém hodnocení Světového poháru a čtvrtým místem na listopadovém světovém šampionátu v Guatemale. V historii ankety zvítězil už posedmé.» V pátek 19. ledna odletěla do etiopského hlavního města Addis Abeby v rámci rotace v mírové misi UNMEE na území Etiopie a Eritreje dvojice příslušníků Armády České republiky. Major Ján Neščák a kapitán Josef Nejedlý budou v misi UNMEE po dobu následujících 12 měsíců působit jako vojenští pozorovatelé. Aktuálně působí ve funkci vojenských pozorovatelů celkem 14 příslušníků Armády České republiky v pěti mírových misích OSN na území Gruzie, Demokratické republiky Kongo, Kosova, Libérie a na hranicích Etiopie a Eritreje. Velitel spojeneckých sil v Afghánistánu generálporučík Karl Eikenberry navštívil Českou republiku. Nejprve se 23. ledna setkal s náčelníkem Generálního štábu armádním generálem Pavlem Štefkou. Hovořili jsme o současné situaci v Afghánistánu, o našem dalším možném zapojení do operace, a hlavně o tom, co by bylo nejvýhodnější z pohledu vrchního velitele spojeneckých sil v Afghánistánu pro další rozvoj především místní policie a armády, přiblížil obsah jednání generál Štefka. Byla to také příležitost, abych vyjádřil vděčnost velení americké armády za naprosto špičkovou úroveň odvedené práce Armádou České republiky během posledních několika let, doplnil generál Eikenberry. Poté host jednal i s ministryní obrany Vlastou Parkanovou, která mu během setkání udělila Záslužný kříž III. stupně. Pro Armádu České republiky je ctí, že se může podílet na operacích v Afghánistánu pod vaším velením. Je to náš společný příspěvek k bezpečnosti tohoto světa a vnímání společné odpovědnosti za svět, který je bohužel plný terorismu a dalších hrozeb, řekla ministryně Parkanová. V jižním Iráku na základně Al Basrah působí od ledna letošního roku 1. kontingent AČR v operaci mezinárodních sil (MNF-I) o síle 99 vojáků. Sestavením kontingentu byla pověřena 13. dělostřelecká brigáda v Jincích. Jeho jádro tvoří příslušníci 131. smíšeného oddílu z Pardubic a vojenští policisté. Pod velením majora Jana Marša má kontingent dva zcela nové operační úkoly. Příslušníci mechanizovaných čet z Pardubic ve spolupráci s britskými kolegy plní úkoly ochrany a ostrahy mezinárodní základny a po vybudování nového hlavního vstupního kontrolního stanoviště do základny budou plně odpovídat za jeho nepřetržitou čtyřiadvacetihodinovou ochranu a ostrahu. Vojenští policisté pak navazují na úspěšnou práci svých kolegů v uplynulých třech letech novým úkolem, který spočívá v inspekci a vyhodnocování policejních stanic. Přímo v Basře hodnotí nejen vybavenost, vyzbrojenost a odbornou připravenost personálu, ale také kontrolují logistické zabezpečení místních policejních stanic. V sobotu 3. března bude ve 14 hodin ve výstavní síni svitavského Bílého domu zahájena výstava černobílých fotografií pprap. Daniela Hlaváče Mise KFOR, červenec 2005 leden Fotografie zachycují vojáky sloužící v misi KFOR při plnění úkolů i ve volném čase. Autor fotografií se v minulém roce zúčastnil i celostátní soutěže a výstavy amatérské fotografie 2006 a se souborem KFOR I IV se ve své kategorii umístil na prvním místě. Výstavu pprap. Daniela Hlaváče 18 je možné v Bílém domě (T. G. Masaryka 26, Svitavy) zhlédnout až do konce dubna. 19

11 LOGISTIKA LOGISTIKA ODĚV 21. století: funkční textilie (II.) Speciální textilní materiály v oblečení pro profesionály a ve vojenské výstroji (3. část) Text: Ing. Věra PAKOSTOVÁ Foto: Vladimír HOLEK, Jaroslav PAJER, archiv firmy DEVA F-M, V minulé části jsme probrali materiály, které se používají na oděvy do nepříznivých povětrnostních podmínek, a objasnili, v čem spočívá jejich přednost při používání jak ke sportovním, tak i k pracovním aktivitám. Textilie však mohou mít ještě další člověku prospěšné funkční vlastnosti, například ho chránit proti ohni a sálavému teplu. Ochrana proti působení sálavého tepla a proti ohni je důležitá v řadě profesí, jako jsou hasiči, záchranáři a pracovníci v různých průmyslových odvětvích. Má však své opodstatnění i v armádě (piloti, osádky bojových vozidel) a v zásahových jednotkách policie, včetně vojenské. Při působení vysoké teploty nebo tepelného záření (sálavé teplo) zejména za vysoké vzdušné vlhkosti a při tělesné námaze se organismus nemůže plně ochlazovat pocením. Z toho důvodu selhává přirozená termoregulace a dochází k přehřátí organismu. Jeho příznaky jsou vysoká tělesná teplota, bolesti hlavy, nevolnost a v těžkých případech až křeče, poruchy vědomí (končící i bezvědomím) a rozvoj šoku. Popáleniny a opaření patří k nejtěžším a nejbolestivějším úrazům, které vyžadují složitou a dlouhodobou léčbu. Vznikají působením plamene, horkých předmětů, horkých par a tekutin nebo radiace na nechráněný povrch těla, případně i vysokým třením pokožky (například při sklouznutí holé ruky po laně). Rozsáhlejší zasažení těla bývají smrtelná. Pro dospělého člověka jsou kritické popáleniny 3. stupně na patnácti procentech povrchu těla. NEHOŘLAVÉ JEN V UVOZOVKÁCH Bylo by mylné považovat tkaniny používané k tomuto druhu ochrany za skutečně nehořlavé. Mají pouze sníženou hořlavost a záleží na použitém materiálu, do jaké míry. Ochranný oděv musí především umožnit bezpečný únik z dosahu ohně a v maximální míře snížit riziko popálení vyššího stupně. Tkanina nesmí vzplanout přímým plamenem, nesmí se tavit nebo odkapávat a při jejím případném hoření nesmí docházet ke vzniku toxických zplodin. Klasická přírodní vlákna s výjimkou vlny jsou hořlavá. Běžně používaná syntetická vlákna (polyestery, polyamidy apod.) jsou rovněž hořlavá a navíc se při vyšších teplotách a hoření taví. Aby se snížila hořlavost přírodních materiálů, používají se různé chemické úpravy, které však mívají negativní vliv na jiné parametry oděvu, např. snižují pevnost textilie. Při vzplanutí navíc může docházet k vytváření toxických plynů, což je nebezpečné zvláště v uzavřeném prostoru (kupř. v kabině vozidla nebo kokpitu letadla). Mezi nejznámější vlákna s vysokou tepelnou odolností, která si i při vyšších teplotách (až 300 C) zachovávají téměř beze změn svou pevnost a rozměrovou stabilitu, patří např. Nomex od firmy DuPont nebo Teijinconex od firmy Teijin. Rozklad těchto vláken začíná až při teplotách nad 400 C, aniž by docházelo k jejich tavení. Pro výrobu tkanin se vlákno Nomex používá ještě ve směsi s vláknem Kevlar, které zlepšuje jeho mechanické vlastnosti (pevnost, oděr) a životnost. Z tohoto typu příze se vyrábějí jak tkaniny, tak úplety na prádlo a ochranné kukly pod značkou Nomex Comfort. U hasičských zásahových oděvů se tyto textilie ještě kombinují se speciálními vodonepropustnými paropropustnými membránami. Cílem je zabránit promáčení oděvu, které může být při vysokých teplotách během hašení velmi nebezpečné. Na oděvy s nejvyšším stupněm ochrany se používají tkaniny potažené hliníkem, který dobře odráží sálavé teplo. V současné době jsou z materiálů typu Nomex Comfort ve výstroji Armády České republiky kombinézy, dvoudílné oděvy a prádlo pro piloty a obdobné součástky pro osádky bojových vozidel. Trendem v zahraničních armádách je použití těchto materiálů také na polní stejnokroje. TESTOVÁNÍ OCHRANNÝCH VLASTNOSTÍ K tomu, aby oděv poskytoval skutečně účinnou ochranu, musí být nejen doplněn speciálním prádlem, ale musí zároveň vyhovovat i střihovým řešením. Proto se testuje na speciální figuríně se zabudovanými čidly v komoře, která je vybavena šesti plynovými hořáky. Oblek je zde po dobu cca šesti až deseti sekund vystaven šlehajícím plamenům. Vyhodnocení údajů z čidel, jichž je zhruba 120, ukáže, jak velké riziko popálenin v oděvu hrozí a která místa jsou na něm kritická. Na základě testu je pak možno volit vhodnou skladbu oblečení, provést na něm střihové úpravy apod. Těmito testy se například prokázalo, že je skutečně rozdíl v tom, zda se pod oděv použije klasické bavlněné prádlo anebo prádlo z nomexového úpletu, že kovové zipy a druky musejí být podložené tkaninou, anebo jaká musí být minimální plošná hmotnost tkaniny, aby byla zajištěna dostatečná ochrana uživatele. NEHOŘLAVÉ ODĚVY V PRAXI Ve většině profesí, kde může dojít k popálení, bezprostřední nebezpečí nehrozí, a proto bývá toto riziko podceňováno. Oděvy z nomexového či jiného vlákna se sníženou hořlavostí jsou ve srovnání s obyčejnými modráky drahé, a to nejen u nás. Proto se dříve i velké firmy, např. rafinerie a chemické podniky, většinou bránily jejich plošnému zavádění. Situace se obvykle změnila, až když došlo k nejhoršímu smrtelnému úrazu. Dnešní zkušenosti dokonce ukazují, že vzhledem k několikanásobné životnosti pracovních oděvů (díky jejich vyšší pevnosti a odolnosti vůči oděru) se vyšší pořizovací náklady vrátí. Lidské životy a zdraví jsou přece nenahraditelné. Prameny: Lenka Martínková, Jan Marek: Multifunkční textilie (sborník přednášek Textilie na prahu nového tisíciletí, TUL Liberec, 2002) Jiří Militký: Technické textilie vybrané kapitoly, Liberec 2002 Firemní materiály výrobců (DuPont) 20

12 VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ Zase o stupínek výš Příprava vojenských lékařů a zdravotníků do zahraničních misí podle nového modelu Text: Pavel LANG Foto: archiv pplk. MUDr. Z. BUBENÍKA Státy bývalé Jugoslávie, Albánie, Turecko, Afghánistán, Irák. Záchrana stovek lidských životů, ošetření mnoha tisíc raněných a nemocných. Čeští vojenští lékaři a zdravotníci odvedli v mírových operacích a humanitárních misích na Balkáně i Blízkém východě vskutku záslužnou práci. Připomeňme si některé epizody. V letech se jedná o mise UNPROFOR, UNCRO a UNTAES na území bývalé Jugoslávie, kam jsou přesunuty polní týmy FST (Field Surgery Team). V roce 1999 nelze nevzpomenout humanitární operaci Allied Harbour v Albánii a následnou pomoc při ničivém zemětřesení v sousedním Turecku. O tři roky později mírová operace Fingal v Afghánistánu, poté Enduring Freedom v Iráku, kam již byly vysílány polní nemocnice FSH ( Field Surgery Hospital). V těchto misích poskytovali čeští armádní lékaři a zdravotníci jak odbornou lékařskou pomoc, včetně provádění nejsložitějších operací a zákroků, jako jsou například střelná zranění či popáleniny, tak pomoc humanitární, a to jak ve prospěch místního obyvatelstva, tak i vojáků spojeneckých vojsk. Vysoké renomé a dobré jméno profesionálů AČR je přesvědčivé. NA SPRÁVNÉ CESTĚ Aby příslušníci Vojenské zdravotnické služby (VZS) naplňovali i nadále svoje poslání v misích, musejí k tomu být odborně připraveni. Svoji nezastupitelnou roli přitom sehrává Správa zdravotnického zabezpečení (SZdrZ), jež je součástí Ředitelství logistické a zdravotnické podpory. Ještě donedávna stál systém přípravy na dvou ne zcela pevných faktorech. První výlučně spoléhal na to, že lékaři a střední zdravotnický personál vykonávají svoji každodenní praxi podle specializace v kamenných nemocnicích či na posádkových ošetřovnách, a tudíž musejí být optimálně připraveni. Druhým činitelem bylo několikadenní odborně-taktické stmelovací cvičení, jež mělo vojáky před výjezdem do mise nejvhodnějšími způsoby vycvičit. Realita jasně ukázala, že se v tomto případě nejedná o to pravé ořechové. Bylo nabíledni udělat zásadní přeměnu, říká náčelník odboru zdravotnického zabezpečení SZdrZ podplukovník MUDr. Zoltán Bubeník. Dalším důvodem k obratu se stávají nabyté zkušenosti. Specialisté VZS přivážejí z misí poznatky, které nelze přehlédnout. Příklad? Poskytování první pomoci. Byť je každý lékař v tomto směru naprosto způsobilý, je kardinální rozdíl při zákroku u jednotlivce a u hromadného neštěstí. Stačí převrácení jednoho vozidla a zranění čtyř pěti vojáků. V zahraničí jsou víceméně odkázáni pouze sami na sebe. Spoléhat na tamní složky integrovaného záchranného systému není řešením. Zdravotnický personál musí zvládnout koordinaci zásahu. Do situace vstupuje několik faktorů, nezanedbatelná je i jazyková bariéra. Dostat se v tomto případě pod tlak, respektive do stavu stresu, znamená být malý krůček od nezdaru. A tomu je třeba v každém případě předejít. Najednou jsme začali důsledněji prosazovat alianční normy. Rovněž více brát v potaz, co nám říkají zahraniční partneři a naši kolegové z vyšších pozic, to znamená z brigádních uskupení. K tomu jsme přidali schopnost české improvizace, což znamená vybruslení z téměř každé situace, a nebylo pochyb, že se nacházíme na správné cestě, dodává náčelník odboru zdravotnického zabezpečení. Jinaký způsob přípravy vojenských lékařů a zdravotníků do misí se nestává výsadním dílem Správy zdravotnického zabezpečení. Pomocnou ruku podává také Fakulta vojenského zdravotnictví Univerzity obrany i další resortní složky. Na přelomu loňského října a listopadu je zde premiéra nového modelu. Čtrnáctidenní soustředění proběhlo v Hradci Králové. Účast přijali všichni lékaři a zdravotníci VZS, s nimiž se potenciálně počítá s výjezdem do misí. Všehovšudy pětadvacet lidí. Fakt, že to bylo u některých jednotek s několikaměsíčním předstihem, nebylo vůbec ke škodě věci, konstatuje pplk. Z. Bubeník a pokračuje: Dominujícím faktorem byla příprava lidí z praporního obvaziště Kosovo. K nim jsme vhodným způsobem přičlenili týmy pro Bosnu, Afghánistán a Irák. Filozofie naší přípravy nespočívala v jednorázové intenzivní výuce, nýbrž ve vytvoření komplexního obrazu místa nasazení. Samozřejmě že jsme se zaměřili především na specifika jednotlivých oblastí. V reálu to vypadalo následovně první týden teorie, druhý týden praxe. Při poskytování první pomoci jsme kladli důraz na ošetřování poranění, s nimiž se příslušníci VZS v tuzemsku běžně nesetkávají. Různými metodami jsme jim ukázali algoritmus řešení krizové situace. Následně jim byly modelovány situace v polních podmínkách. Oni je řešili, počínaje prvotním hlášením z místa neštěstí a přivoláním adekvátních posil konče. Bez nadsázky mohu říci, že šlo o dělnou přípravu. Lékaři a zdravotníci pracovali pod drobnohledem svých kolegů. Ukázali svoje postupy, podělili se o zkušenosti. Ověřili si, nakolik je jejich profesní připravenost účinná, říká zkušený vojenský lékař. Zpětná reakce na sebe nenechá dlouho čekat. Účastníci kurzu si novinky v přípravě do misí pochvalují. Spadla z nás podstatná část obav, že nás na misi to či ono zaskočí. Řešení krizových modelových situací před kolektivem posílilo naše sebevědomí, dodávají jedním dechem. Důležitým ukazatelem je i vzájemné poznání, tudíž i stmelení zainteresovaných specialistů. Je třeba vzít v úvahu, že do mírových operací či humanitárních misí nevyjíždějí organické jednotky Vojenské zdravotnické služby, nýbrž poskládané týmy. Od jejich spolupráce se odvíjí efektivita zásahu. Zaváhání jednotlivce se okamžitě promítá do kolektivního výkonu. Bylo by troufalé tvrdit, že jsme dosáhli ideálního modelu přípravy, nešetří sebekritikou Z. Bubeník a upřesňuje: V dalším období se zaměříme na masovější používání moderních komunikačních prostředků. Rovněž hodláme ve větším měřítku oslovit renomované odborníky jak z vojenských nemocnic v Brně a Olomouci, tak z Ústřední vojenské nemocnice Praha, aby se s námi podělili o informace z oblastí, které jsou pro mise specifické. ZVLÁDNUTÁ ZKOUŠKA Pár dnů po tuzemské přípravě přichází na řadu mezinárodní zkouška. Cvičení BOLD LYNX/STEADFAST JAW ve Spolkové republice Německo a v Turecku. Jeho posláním je prověřit účelnost funkčního rozdělení velitelství pozemních sil na FCE (Forvard Command Element) a RBE (Reach Back Element) při vyslání do operace a dále schopnost převzetí velení nad operačním územím od jednotek NRF. Armáda České republiky vysílá do velících struktur svoje zástupce. Kromě specialistů praporu radiační, chemické a biologické ochrany to jsou i příslušníci Vojenské zdravotnické služby. Podplukovník MUDr. Zoltán Bubeník je určen do funkce hlavního zdravotnického poradce velitele pozemních sil ve všech profesních otázkách a zároveň se stává náčelníkem skupiny Medical Branch v rámci Joint Logistic Center (JLC). Lepší prověrku našich schopností si nedokážu představit. To, o čem jsme na přípravě v Hradci Králové hovořili, bylo třeba v Istanbulu realizovat. Zásadní rozdíl spočíval v masovosti nasazení. Tady nešlo o jedno praporní obvaziště a jednu polní nemocnici, nýbrž o velké množství zdravotnických zařízení. Není sporu o tom, že jsme získali řadu nových zkušeností z hlediska organizace zdravotnické služby v krizových situacích. Moc se nám budou hodit při vylepšování modelu přípravy lékařů a zdravotnického personálu do zahraničních misí. Brát máme z čeho, vždyť Vojenská zdravotnická služba Armády ČR tady získala nejvyšší bodové hodnocení, říká na závěr podplukovník Bubeník

13 ZAHRANIČNÍ MISE ZAHRANIČNÍ MISE Postavili dětem Příslušníci 4. kontingentu AČR se vrátili z mise ALTHEA v silách EUFOR na území Bosny a Hercegoviny Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a Jan PROCHÁZKA ŠKOLU V pořadí již čtvrtý kontingent 65 příslušníků české armády se 13. prosince minulého roku vrátil ze šestiměsíční mise. Symbolickým zakončením jejich úkolu byl slavnostní nástup, který se konal 18. ledna v prostorách olomouckého Posádkového domu armády. Významní představitelé resortu, armády i hosté se zde ve svých projevech shodli na tom, že vojáci splnili úkoly mise se ctí. Tento kontingent byl prvním zahraničním působením přáslavického 72. mechanizovaného praporu, který oficiálně vznikl v polovině roku 2003 z výcvikového střediska řidičů kolové a pásové techniky. Zajímavostí zmíněného praporu je například skutečnost, že jde o jednotku s nejnižším věkovým průměrem 29 let, a navíc v ní slouží nejvíce žen 8,3 %. Za skvělé plnění úkolů, k nimž patřila především ostraha mezinárodní základny Eagle Base v Tuzle, byli během slavnostního nástupu všichni příslušníci mise vyznamenáni medailí Za službu v zahraničí. Praporčík Radomil Sítek byl navíc dekorován Záslužným křížem Ministra obrany III. stupně a velitel kontingentu podplukovník Vojtěch Prýgl převzal čestný odznak Armády České republiky Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. Tohoto významného aktu se účastnili místopředseda výboru pro obranu Parlamentu České republiky Michael Hrbata, zástupce náčelníka Generálního štábu genmjr. Emil Pupiš, velitel společných sil genmjr. Josef Sedlák, jeho zástupce genmjr. Josef Prokš, velitel pozemních sil brig. gen. Ján Gurník, bývalý velitel mnohonárodního uskupení Sever v Bosně a Hercegovině brig. gen. Rudolf Striedinger a přidělenec obrany Rakouska brig. gen. Manfred Sulzgruber. Velitel 4. kontingentu AČR mise EUFOR na území Bosny a Hercegoviny podplukovník Vojtěch Prýgl uvedl, že celý kontingent byl rozčleněn do čtyř částí. První z nich tvořilo pět osob plnících úkoly na různých funkcích ve štábu velitelství EUFOR v Sarajevu a další tři čeští vojáci sloužili na velitelství mnohonárodního úkolového uskupení Sever v Tuzle. Největší část kontingentu strážní četa hlídala základnu Eagle Base v Tuzle. Posledních šest českých vojáků mělo na starost logisticko-administrativní podporu kontingentu. Česká strážní četa byla začleněna do mnohonárodní strážní roty, zabezpečující Eagle Base na různých stanovištích nejen uvnitř základny, ale i mimo ni, a to až do vzdálenosti tří kilometrů. Naším úkolem bylo monitorovat situaci kolem základny, zajistit bezpečnost vstupů nebo kontrolu osob na základně při vstupu do režimových pracovišť. Šlo tedy o rutinní záležitosti a mimo základnu nebyly plněny žádné mimořádné úkoly, říká pplk. Prýgl. Ke zvýšení ostrahy základny se přistupovalo vždy v období oslav náboženských svátků nebo voleb. Významné zhoršení bezpečnostní situace se očekávalo právě v průběhu voleb, ale obavy se nakonec nenaplnily. Za našeho působení nedošlo k žádným demonstracím proti přítomnosti vojsk ALTHEA nebo EUFOR. Pokud k nějakým došlo, tak souvisely především s činností Asociace válečných veteránů, matek padlých vojáků v průběhu války nebo šlo o zaměstnance zkrachovalých společností. Věděli jsme o tom, že ty demonstrace jsou, ale odehrávaly se jenom za přítomnosti policie a pohotovosti vojáků, popisuje události bývalý velitel 4. kontingentu. Místní lidé nerozlišují vojáky, jestli slouží v misi pod vlajkou Evropské unie nebo NATO, ale vnímají spíše, jaké jsou národnosti. Při komunikaci s tamními lidmi jsme stavěli na tom, že kdysi, před 400 lety, vznikl v Evropě stát, jehož součástí bylo území Bosny a Hercegoviny i České republiky. Všude jsme vystupovali s tím, že máme společnou historii a také jazyková bariéra není mezi námi taková, jako je tomu u jiných národů, vypráví pplk. Prýgl. Protože je kontingent v misi ALTHEA na území Bosny a Hercegoviny poměrně malý a nemá k dispozici ani vlastní jednotku CIMIC, s významnější humanitární pomocí místnímu obyvatelstvu se nepočítalo. Díky aktivitě prezidentky hnutí Na vlastních nohou Běly Gran Jensenové a Jana Procházky z AVISu, kteří oslovili podplukovníka Prýgla, se ale vše vyvinulo jinak. Velitel kontingentu vybral obec, která nejvíce potřebovala pomoc, a kontaktoval všechny subjekty na základně, které by se mohly do tohoto projektu zapojit. Až když jsme dali dohromady veškerý dostupný materiál, techniku a zpracovali projekt, co jsme v obci schopni udělat, teprve pak jsme odjeli na jednání s představitelkou města Bosanski Brod Brankou Jaćimovićovou, popisuje zvolený postup pplk. Vojtěch Prýgl. Jenže situace v původně vytipované obci v okrese Bosanski Brod se mezitím změnila. Díky vládnímu grantu se tam má brzo začít stavět nová škola. Starostka je proto zavedla do osady Grk, kde stála válkou velmi poničená škola. Podmínky v budově neumožňovaly, aby v ní probíhala výuka dětí. Vedle této školy jsme ze dvou ubytovacích buněk a zbytku materiálu ze základny postavili jednotřídnou školu pro 25 dětí, dodává velitel. Malí školáci tak už nemusejí každý den dojíždět do 25 kilometrů vzdáleného města. Jízdné a školné jednoho dítěte vyjde měsíčně na téměř 30 eur, což jsou pro rodiny velké peníze. Zprovoznění školy, byť jednotřídky, bylo pro obyvatele z osady Grk hotovým zázrakem. Zajímavá je i cena, za kterou se novou školu nakonec podařilo vybudovat. Celkové náklady se vyšplhaly jen na 1280 dolarů. Naším cílem bylo za co nejméně peněz poskytnout co největší pomoc. Nejdříve jsme si proto zjistili cenové možnosti, do kterých můžeme jít. Ukázalo se například, že nábytek nakupovaný v místě by mnohonásobně převýšil hodnotu budovy. Jedna lavice a dvě židle stojí asi 90 eur, takže vybavit třídu pro 25 dětí by se hodně prodražilo. Od Američanů jsme získali starý nábytek, ze kterého vojáci vyrobili lavice. Na internetu jsem pak objevil firmu, která nabízela skládací židle za 140 korun, takže když jsem se vracel z dovolené, židle jsem naložil do autobusu a zavezl je sem, říká podplukovník Prýgl. Vojáci se do této pomoci zapojili skutečně s velkým nasazením. Mnozí z nich si k tomuto místu vybudovali osobní vztah a i po návratu do České republiky budou sledovat, jak se obyvatelům Grku daří. Podle slov podplukovníka Prýgla se tam někteří vojáci chystají opět podívat, třeba až s rodinami pojedou na dovolenou do Chorvatska

14 REPORTÁŽ BITVA Text a foto: Vladimír MAREK strážců Hradu Hradní stráž plní nejen reprezentativní úkoly, nevyhne se ani tvrdému polnímu výcviku Vojáky Hradní stráže jsme si většinou zvykli vídat v nažehlených stejnokrojích, jak stojí čestnou stráž u některého z objektů Pražského hradu. Tentokrát jsme je ale zastihli v polních uniformách uprostřed Doupovských hor. Ve Vojenském výcvikovém prostoru Hradiště totiž podobně jako každý jiný rok procházeli polním výcvikem. Sedmdesát procent jejich práce sice představuje strážní služba a zbytek pak reprezentační vystoupení a výcvik, dvakrát do roka však vyjíždějí na západ Čech. Na tři dny tak vyměňují reprezentativní prostory Pražského hradu za promočené a zablácené okopy. Ani to je ale nedokáže vyvést z míry. Na podobný výcvik nám nezbývá příliš mnoho času, o to atraktivněji se ho snažíme dělat. Pro kluky je to většinou příjemná změna, říká nadporučík Petr Ševčík. S tím souhlasí i rotný Lukáš Finkous. Základním výcvikem musel projít každý z nás při vstupu do armády. Po půl roce si ho takto obnovujeme. Je to docela fajn, je tady dobrá parta. Takže si užijeme i legraci. REPORTÁŽ lezení, musí na to obětovat svůj volný čas. I takoví vojáci se u Hradní stráže ale najdou. Ostatně nadporučík Ševčík se s několika dalšími kolegy pravidelně účastní jednoho z nejnáročnějších vojenských závodů v těchto adrenalinových disciplínách Winter Survival. DŮM VZALI ÚTOKEM Druhá rota 1. praporu nacvičuje o nějakých patnáct kilometrů východněji v Lochotíně boj o dům a taktický pohyb družstva na bojišti. Zatímco jedna skupina vojáků zasypává dvoupatrovou budovu střelbou, útočný tým se přibližuje až k vchodovým dveřím. Je důležité soustředit palbu především do oken objektu a krýt tak vojáky postupující otevřeným Okopy jsou v tomto okamžiku vyčleněny tzv. specialistům. Jedná se o vojáky, kteří se kromě ovládání své osobní zbraně učí ještě zacházet s odstřelovačkou, kulometem a granátometem RPG-7. S těmito zbraňovými systémy pak plní speciální úkoly při obraně Pražského hradu a dalších objektů. Jen o pár metrů dál cvičí vojáci 1. praporu nasazování ochranných prostředků proti zbraním hromadného ničení a MUSADO. Právě tato specifická kombinace vojenského bojového umění představuje jedinou oblast speciální tělesné přípravy, které se příslušníci Hradní stráže věnují. Je to dáno mimo jiné tím, že na rozdíl od vojáků Armády České republiky mají s ohledem na celkovou vytíženost vyčleněny na tělovýchovu pouhé čtyři hodiny měsíčně. Pokud se někdo chce věnovat například vojenskopraktickému 26 27

15 REPORTÁŽ REPORTÁŽ Využili k tomu skutečnost, že je v noční době Hrad pro veřejnost uzavřen. Vycházejí přitom z anglosaské taktiky. Vybrali si z ní prvky, které jim nejvíce vyhovují. Procvičují především pohyb mezi budovami a vnikání do nich. Před časem byli u nás na návštěvě američtí vojáci střežící objekty základny v německém Ramsteinu. Zaměřují se právě na taktiku v budovách a jejich okolí, vzpomíná zástupce velitele 1. praporu major Viktor Odráška. Když jsme porovnávali jejich a naše postupy, zjistili jsme, že jsou prakticky totožné. Podle obdobné taktiky ostatně cvičí i průzkumníci z Prostějova, Vojenská policie a výsadkové jednotky AČR. Nemusí se ale jednat jen o přímé napadení. Hrad je potřeba chránit i před případnými kriminálními delikventy a jinými nezvanými britských jednotek měl prý možnost poznat osobně během absolvování kurzu BMATT ve Vyškově. Postupy amerických Rangers pak nastudoval z amerických předpisů a dostupných podkladů. Kromě boje o budovu nacvičujeme i boj v otevřeném prostoru. Na území zámku Lány a především pak přilehlého parku jsou úseky, kde bychom v případě potřeby mohli velice dobře využít takovouto taktiku, komentuje poručík přískoky vojáků a rozvinutí rojnice na okraji lesa. Základním prvkem jsou dvojice. Ty jsou secvičeny, v každé z nich je určen velící. Družstvo se dále dělí na Alfa a Bravo tým. Každý z nich má svého velitele a je schopen působit samostatně. Bravo tým se v tomto okamžiku odpoutává, aby provedl útok obchvatem. Alfa tým ho přitom kryje. Jde nám o to, terénem. Mezitím letí dovnitř budovy granát. Následuje odpočítávání, výbuch a rozkopnutí dveří. Skupina se dere dovnitř. Střelba ze samopalů se v budově rozléhá, že není slyšet vlastního slova. Perfektní souhra a signalizace za pomoci ustálených znaků je nezbytná. Bravo tým, který v tomto okamžiku čistí jednotlivé místnosti, je rozdělen na tradiční dvojice. V každé z nich je vždy jeden malý, převážně v podřepu, a druhý velký, který střílí nad jeho hlavou. Většina lidí si o příslušnících Hradní stráže myslí, že jsou pouze pro parádu. S tím samozřejmě vojáci, kteří právě obsadili budovu, nesouhlasí. Takovýto výcvik je pro nás velice důležitý. Naším úkolem je obrana vnějšího perimetru Hradu, vysvětluje velitel čety poručík Jan Hocek. Ač přímé napadení Pražského hradu na základě dosavadních zkušenostní může někomu připadat jako absurdní, je potřeba se právě v souvislosti s narůstající hrozbou terorismu v posledních letech na tuto možnost důsledně připravovat. Příslušníci Hradní stráže se netají tím, že právě z tohoto důvodu nacvičují boj v zastavěném terénu. Dokonce prý již několikrát vyzkoušeli tyto taktické postupy přímo v objektu Hradu. šest etap útoku za dotyku s nepřítelem. Konkrétně se jedná o přípravu k boji, reakci na palbu nepřítele, vyhledání pozice nepřítele, vyvinutí palebné převahy, samotnou zteč obchvatem a reorganizaci. Hradní stráž se zatím věnuje taktice družstva. To je základ, který bychom měli zvládnout ještě letos, vysvětluje poručík Štáf. Další dva roky pak budeme pilovat výcvik čet. Mezi základní taktické požadavky Hradní stráže patří schopnost manévrovat právě do stupně četa. Družstvo dobylo postavení protivníka. Velitelé průběžně provádějí vyhodnocení. Upozorňují na chyby a nedostatky, které je potřeba okamžitě odstranit. Ze všeho nejdůležitější je prý udržet soudržnost během boje. Zachovat si přehled o pohybu ostatních vojáků a součinnost mezi jednotlivými týmy a dvojicemi. Komunikace je v tomto případě klíčová. Na nedalekém poli vojáci začali procvičovat přechody do jednotlivých pochodových formací družstev. Začínají zástupem, který v závislosti na terénu mění v šachovnici, rojnici a klín. Na závěr vytvářejí diamantovou formaci. Té také říkáme klínem vzad. Používá se především při překonávání otevřeného prostoru, loučí se s námi poručík Jan Štáf. hosty. Právě z tohoto důvodu došlo změnou zákona o ozbrojených silách České republiky k rozšíření pravomocí příslušníků Hradní stráže o možnost použití za určitých okolností takzvaných zvláštních (donucovacích) prostředků. Strážní jsou standardně vyzbrojeni samopalem vz. 61 Škorpion. Je to starší zbraň, která má samozřejmě své limity. Mnohé armádní a policejní složky ji již vyřadily. Pokud v budoucnu dojde k přezbrojení, příslušníci Hradní stráže by chtěli zbraň s výkonnější municí. Vhodný by prý byl typ nějaké útočné pušky či karabiny. ZÁKLADEM JE DRUŽSTVO To už se ale dostáváme na cvičiště, kde kontroluje jednotlivé postupy výcvikový důstojník operační skupiny poručík Jan Štáf. Taktiku aby se vojáci naučili manévrovat jednotkou. Ze všeho nejdůležitější je vyváženost palby a manévru. Jejich vzájemná kombinace tvoří základ taktiky. Zatímco jeden tým kryje, druhý postupuje a obráceně, ukazuje nám přímo v terénu poručík Štáf. Před námi se odehrává poslední fáze útoku na postavení nepřítele. Palba krycího týmu houstne. Závěrečný úsek překonávají vojáci plazením. Když se dostávají do kontaktu s protivníkem, vrhají granáty. Dochází k likvidaci nepřátelského postavení. Pozice je zajištěna, velitel reorganizuje jednotku. Zjišťuje, jaké jsou ztráty a jak je na tom družstvo s municí. Dochází k přerozdělení nábojů a ošetření raněných. Po krátké přestávce se vše znovu opakuje. Jen s tím rozdílem, že si vojáci prohodí úkoly. Na tomto stanovišti se procvičuje 28 29

16 TECHNIKA TECHNIKA ÚDER na dálku Do kategorie střel s plochou dráhou letu lze především zařadit americké typy JASSM i SLAM ER a západoevropské systémy Storm Shadow/SCALP EG, resp. Taurus KEPD 350. Všechny mají výklopné nosné plochy, za letu k cíli je pohání malý proudový motor a jejich navigační a naváděcí systém jim po vypuštění zaručuje autonomii na letounu-nosiči. Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: autor, MBDA a Saab Vzdušné síly vyspělých zemí zavádějí protizemní řízené střely nové generace s dlouhým doletem Nově zaváděné podzvukové protizemní řízené střely umožňují, aby je bojové letouny vypouštěly ve velké vzdálenosti od cíle, a tedy i mimo dosah pozemní protivzdušné obrany protivníka. Tato kategorie zbraní, určená pro nasazení především v první fázi konfliktu proti důležitým a silně bráněným cílům, navazuje na známé a osvědčené americké střely s plochou dráhou letu Tomahawk a AGM-86. JASSM NEBOLI AGM-158 Firmou Lockheed Martin vyvinutý zbraňový systém byl do výzbroje ozbrojených sil USA oficiálně zaveden v roce 2003 a nyní probíhá jeho sériová výroba pro americké letectvo (doposud bylo dodáno asi 500 kusů), které prozatím plánuje pořízení 2400 kusů a pro americké námořnictvo s předběžným požadavkem na 450 těchto řízených střel. JASSM (Joint Air- -to-surface Standoff Missile) má již i prvního zahraničního odběratele. V březnu 2006 si tuto zbraň vybralo australské ministerstvo obrany, které jí vyzbrojí letouny F/A-18 Hornet. Relativně malá a přibližně 1000 kg vážící JASSM má udávaný dolet minimálně 370 km. Během letu k cíli, jehož koordináty i obraz jsou do řídicího systému vloženy před vypuštěním z letounu-nosiče, je dráha kontrolována nebo korigována prostřednictvím rušení odolného přijímače GPS, takže je tato zbraň použitelná bez ohledu na světelné nebo povětrnostní podmínky. Po přiblížení do cílové oblasti se aktivuje infračervená hlavice v přídi, která začne vyhledávat cíl a následně SCALP EG AGM-158 ho porovnávat s obrazem uloženým v paměti palubního počítače. Tento koncový naváděcí systém, jemuž podle údajů výrobce nevadí ani mlha nebo sněžení, pak navádí zbraň do předem určeného a nejvíce zranitelného místa cíle. O zbytek se postará 430kg hlavice s kombinovaným průbojným a trhavým účinkem. Paralelně se zkouškami a výrobou JASSM probíhá vývoj vylepšené, avšak rozměrově stejné verze JASSM ER (ER Expanded Response) s doletem prodlouženým na více než 900 km (nový motor s menší spotřebou a větší zásoba paliva) a zřejmě i modifikovaným řídicím/naváděcím systémem doplněným o datový spoj. Ten umožní již letící střele dodávat nové a upřesňující parametry o cíli, nebo ji dokonce přesměrovat a zaměřit na jiný objekt. Zatímco typem JASSM jsou vyzbrojovány taktické letouny i bombardéry, v případě verze JASSM ER se počítá, že bude od roku 2009 využívána nejprve jen bombardéry B-1B, z nichž každý do svých pumovnic pojme až 24 kusů. Předběžně se počítá se zakoupením 2500 kusů JASSM ER. Aby byl přehled o typu JASSM úplný, je třeba ještě zmínit myšlenku na prodlouženou verzi JASSM XR s předpokládaným doletem přes 1800 km, určenou výhradně pro americké bombardéry. Základní TTD JASSM Délka 4,26 m Šířka Výška 0,55 m 0,45 m Rozpětí křídla 2,7 m Hmotnost 1025 kg Hmotnost bojové hlavice 430 kg Dolet více než 370 km SLAM ER Americké námořnictvo již od roku 2000 disponuje řízenými střelami SLAM ER (Standoff Land Attack Missile Expanded Response), které nyní tvoří součást výzbroje palubních strojů F/A-18C/D Hornet, F/A-18E/F Super Hornet a také z pozemních základen operujících dálkových strojů P-3C Orion. SLAM ER, nesoucí vojenské označení AGM-84H, navazuje na starší typ SLAM, který zase vznikl odvozením od protilodní řízené střely Harpoon, na rozdíl od ní však byl určen pro ničení pozemních cílů. V porovnání se SLAM narostl nový SLAM ER nejen do rozměrů, ale disponuje i podstatně většími výkony. Díky výklopným křídlům a větší zásobě paliva pro malý proudový motor má dosah minimálně 270 km

17 TECHNIKA MODERNIZACE Způsob navádění je obdobný jako u JASSM, kdy letová fáze k cíli je zpřesňována pomocí přijímače GPS a ve finální fázi začne pracovat IČ hlavice. Na rozdíl od JASSM má však SLAM ER datový spoj, který umožňuje přenášet obraz přibližujícího se cíle na palubní displej letounu F/A-18. Vřazení lidského faktoru do finálního procesu má velkou výhodu v tom, že pilot vidí obraz cíle v reálném čase a může zvolit nebo zpřesnit bod zásahu a má řízenou střelu v rozhodující fázi pod kontrolou. Pokud se naskytne situace, kdy se do cílové oblasti například dostanou nezúčastněné osoby, může zabránit jejich zasažení. Vylepšené provedení naváděcího systému SLAM ER rovněž již umožňuje přeprogramování letící řízené střely na jiný cíl, jako například u vyvíjené JASSM ER. Výrobce firma Boeing pro americké námořnictvo upravuje 500 starších řízených střel na standard SLAM ER. Prvním zahraničním uživatelem je Jižní Korea, druhým bude zanedlouho Turecko a zájem projevuje také Finsko. Základní TTD Délka 4,37 m Průměr těla 0,34 m Rozpětí křídla 2,18 m Hmotnost 635 kg Dolet více než 270 km SOUTĚŽÍCÍ EVROPA Dalším příkladem evropského duplicitního vývoje v oblasti zbraňových systémů jedné kategorie jsou letecké řízené střely Taurus KEPD 350 Taurus KEPD 350 a Storm Shadow/SCALP EG. Zatímco první zbraň vyvíjejí a vyrábějí německé a švédské firmy (EADS/LFK a Saab Bofors Dynamics), ve druhém případě to jsou Britové a Francouzi (MBDA Missile Systems). Oba typy jsou stejně dlouhé, pro překonání PVO protivníka využívají stejný profil letu k cíli v malé výšce, jejich řídicí a naváděcí systém pracuje na shodném principu (jako u amerického JASSM), jsou určeny pro ničení prakticky stejných cílů, k čemuž využívají na shodném principu fungující bojové hlavice proti zodolněným nebo pod zemí ukrytým cílům. A konečně oba typy byly zavedeny do výzbroje v téměř stejném časovém horizontu. Navzájem se liší hlavně doletem 350 km u Taurus KEPD 350 oproti až 650 km u Storm Shadow/SCALP EG. V létě roku 2002 si německá luftwaffe pro letouny Tornado objednala 600 kusů Taurus KEPD 350 a sériové zbraně začala přebírat od AGM-84H SLAM ER konce roku Švédsko zatím tuto zbraň neobjednalo, avšak dalším uživatelem se stává Španělsko, které pro své letouny F/A-18 zakoupilo 43 kusů. Konkurenční britsko-francouzská zbraň se může pochlubit tím, že má za sebou první skutečné bojové nasazení. Stalo se tak v roce 2003 ve válce proti Iráku, kdy britská armáda použila 27 střel Storm Shadow vypuštěných z letounů Tornado GR4. Francie pro svoji prakticky identickou verzi používá zkratku SCALP EG. Existuje ještě třetí pojmenování, a to Black Shaheen, což je exportní provedení této zbraně pro letectvo Spojených arabských emirátů. Kromě toho si Storm Shadow/SCALP EG již zvolily další dvě země. Itálie má objednáno 200 kusů, Řecko 56 a zájem projevuje i Saúdská Arábie. Základní TTD typů Taurus Storm KEPD 350 Shadow/SCALP EG Délka 5,1 m 5,1 m Šířka Výška 0,63 m 0,32 m 0,63 m 0,48 m Rozpětí křídla 1 m 3 m Hmotnost 1400 kg 1300 kg Dolet cca 350 km cca 650 km ASVŘP ve výzbroji Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Radko JANATA Nástupiště kasáren strakonického útvaru se stalo místem slavnostního uvedení automatizovaného systému velení a řízení palby (ASVŘP) do výzbroje zdejší 25. protiletadlové raketové brigády. Přestože všechny hlavní součásti systému (především šest kabin míst bojového velení MBV) předal výrobce pardubická společnost Retia, a. s., ještě před koncem roku 2006, proběhla zmíněná akce s ohledem na vánoční svátky a výběry dovolených až letošního 11. ledna. ASVŘP, který je také známý pod odchodní zkratkou výrobce RACCOS, představuje zjednodušeně řečeno moderní na jednom terénním nákladním automobilu T umístěný digitální automatizovaný systém velení a řízení palby. Přijímá informace z různých zdrojů, automaticky je zpracovává a následně přímo jednotlivým protiletadlovým raketovým kompletům poskytuje v reálném čase data o vzdušné situaci, předává povely pro řízení bojové činnosti či navrhuje optimální postupy pro ničení cílů. ASVŘP byl navržen tak, aby mohl řídit všechny současné protiletadlové zbraně ve výzbroji AČR. Již proběhla jeho integrace s modernizovanými samohybnými raketovými komplety S-10MD/IFF a přenosnými řízenými střelami S-2M. V letošním roce se na něj napojí nejen nové přenosné komplety RBS-70, ale i náš nejvýkonnější raketový komplet 2K12KUB, který nyní prochází modernizačním programem. Zmíněné slavnostní uvedení systému ASVŘP se uskutečnilo ve formě dobře připravené dynamické ukázky. Před skupinu oficiálních hostů včetně velitelů vzdušných a pozemních sil najelo několik nových systémů. Z vozidel T815 s kontejnerovou nástavbou (zde je vlastní mozkové centrum celého systému MBV) se uskutečnilo rozvinutí dalších dvou prvků ASVŘP aparatury vzdušného pozorovatele (používá se pro zjišťování vzdušných cílů v prostorech bez radiolokačního pokrytí radiolokátory) a terminálu palebného prvku. Na ten jsou z MBV předávány informace o cílech. Na jejich základě pak obsluha terminálu řídí operátora vlastního zbraňového systému. V případě přenosného raketového kompletu RBS-70 by to zatím mělo probíhat hlasovými povely. Podle náčelníka protiletadlového raketového a protiletadlového vojska pplk. Jaromíra Alana však již firma Retia pracuje na zařízení, které měnícím se tónem vysílaným přímo do sluchátek střelce RBS-70 mu umožní v předstihu nasměrovat odpalovací zařízení do směru příletu cíle. Podle pplk. Alana se s ASVŘP konečně dostal do výzbroje automatizovaný a nejnovější technologie využívající systém řízení palby pro úroveň baterie a oddílu. Nové zařízení tak zlepší i schopnosti protiletadlového vojska v zabezpečení protivzdušné obrany brigádních úkolových uskupení. To současné na bázi 4. brigády rychlého nasazení již zahrnuje posílenou baterii RBS-70 a také systém ASVŘP. Následné brigádní úkolové uskupení vytvořené na základě 7. mechanizované brigády bude rovněž obsahovat ASVŘP, který bude řídit odřad PVO tvořený baterií RBS-70, čtyřmi samohybnými komplety S-10MD/IFF a příslušnou logistikou. Zavedení ASVŘP do výzbroje samozřejmě uvítal i velitel strakonické 25. protiletadlové raketové brigády plk. gšt. Josef Slavík a považuje ho za významný krok při zavádění komplexního automatizovaného systému velení a řízení palby. Svým vojákům blahopřál k získání nového moderního zařízení a zároveň jim popřál, aby ho nemuseli použít v reálném boji. V České republice vyvinutý a vyrobený ASVŘP lze označit za úspěšný projekt ve všech směrech. Od podepsání smlouvy po dodání všech systémů neuplynuly ani tři roky a vše probíhalo za hladké spolupráce integrovaného projektového týmu tvořeného zástupci sekce rozvoje druhů sil-operační sekce MO, sekce vyzbrojování MO, samozřejmě vlastní společnosti Retia i pardubické expozitury odboru státního ověřování jakosti telekomunikační techniky

18 po cechách vojenských II. díl Text: Josef GAJDA Foto: Jiří HOKŮV, Radko JANATA, archiv redakce a KVD Bechyně A tak jsem počal své vypravování, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupadly vůbec v zapomenutí. Kdo chtí, ať čtou, a kdo nechtí, ať to odhodí, píše děkan pražské kapituly Kosmas odevzdaně v druhé předmluvě Kroniky české. Neodhodíte-li ji zpět na polici, vážení čtenáři A reportu, překvapivě se třeba dozvíte, že z bechyňského knížecího hradu, postaveného na strategicky výhodném místě, byl už v 11. století spravován notný kus nádherných jižních Čech. Kdo by to byl o hradu a nevelké osadě pod ním řekl. A co vlastně víme o existenci malebného jihočeského města? Z BECHYNĚ až na konec světa Ve 12. století se sice bechyňský hrad ocitl v majetku pražských biskupů, ale před koncem dalšího se znovu vrátil do královské náruče, tentokrát přímo do železného a zlatého objetí Přemysla Otakara II. O místo nad Lužnicí byl nepochybně velký zájem. Na skalnatém ostrohu vyrůstal od roku 1281 kostel Nanebevzetí pany Marie, do přilehlého kláštera přišli o tři roky později františkáni. Tatínek Karla IV. Jan Lucemburský povýšil sídliště pod hradem v roce 1323 na město a v následujících letech ho opevnil. Husitům ovšem hradby neodolaly. V roce 1423 vypálili místní klášter natolik drasticky, že nebýt velké obětavosti bratří Šternberků o pár desítek let později, nikdy by zřejmě z popela nevstal. V roce 1569 získal bechyňské panství Petr Vok z Rožmberka. Díky filmovému zpracování části jeho životopisu a herci Miloši Kopeckému máme bohužel tohoto Rožmberka spíše za nezřízeného bohéma, návštěvníka oblíbeného fraucimoru a obstarožního nápadníka mladičké Kateřiny z Ludanic. Ve skutečnosti byl však bezdětný a poslední představitel svého rodu velice zajímavou osobností. Už ve třiadvaceti letech přestoupil od katolíků k luteránům a ve třiačtyřiceti se stal dokonce členem jednoty bratrské. Po smrti staršího bratra Viléma, na němž byl dlouho závislý, získal tradiční postavení formálního představitele české stavovské obce (o dva roky později už velel českému vojsku v tažení proti Turkům). Poté se mu zalíbilo v Třeboni. Do nově vybudovaného třeboňského zámku nechal přenést rodinný archiv a vytvořil zde jednu z největších knihoven ve střední Evropě. Ale víc o čestném předsedovi vlády třiceti direktorů možná vypovídá řešení svízelné vojenské situace po vpádu Pasovských do jižních Čech v roce Někdejší bohém a cestovatel proslavený bouřlivým způsobem života obětoval nedlouho před svou smrtí celý rožmberský stříbrný poklad na podplacení Pasovských, jen aby své Jihočechy ochránil před drancováním a vojenskými útrapami. Ale vraťme se do Bechyně. Od roku 1575 tady buduje Vokem pozvaný architekt Baltazar Maio da Vomio zámek. Jihočeské městečko na dlani omývané do údolí hluboce zaříznutou Lužnicí a potokem Smutným získává v nově dotvářeném komplexu sestaveném z pozdně gotického jádra šternberského hradu a renesančního Vomiova zámku stojícího před ním svůj architektonický klenot. V dalších staletích se kdekdo cítí povolán něco k němu přidat a něčím ho přizdobit, jak velel vkus a doba. Můžete v něm tedy i dnes najít prvky mnoha klasických stavebních slohů, své kouzlo však neztratil ani zámek, ani pozoruhodný reprezentační sál zvaný Svatební síň Petra Voka s barvitou scénou Pěti soudů Království českého od neznámého autora. Jihočeské město je přitažlivé zásluhou mnoha různorodých skutečností. Návštěvníky neláká jenom zámek, klášter s kostelem Nanebevzetí panny Marie, který je opět majetkem františkánského řádu, nebo kostel svatého Matěje, v němž mohou vyslechnout romantický koncert a zhlédnout zajímavou výstavu. Malebné letovisko hebce uložené v turisticky atraktivní krajině toho nabízí daleko víc. Už od 16. století se ve městě rozvíjelo hrnčířství a kamnářství, v roce 1884 tu byla otevřena první odborná keramická škola 34 35

19 po cechách vojenských II. díl také zásluhou lékařů, zdravotnických pracovníků a sester jsou vyhledávanou oázou klidu. Komplexní léčba pomáhá přijíždějícím pacientům, aby se po úrazech a operacích vrátili co nejdříve do normálního života. V roce 1972 byl v Bechyni za pomoci armády dostavěn zajímavě členitý Kulturní dům, v němž našel svůj azyl i kreativní spolek místních ochotníků. Posádka se od toho roku stala dějištěm a jedním z organizátorů celoarmádního festivalu. Každoročně se do města sjížděli divadelníci, vyznavači dramatických a slovesných uměleckých oborů, v některých letech také vokálně-instrumentální skupiny a sólisté na hudební nástroje. Součástí festivalového dění byla i mimosoutěžní vystoupení ve školách, ústavech či na veřejných prostranstvích. mezi nejmladší posádková města v naší zemi. Všechno začalo v rovinatém lesním terénu na počátku padesátých let minulého století. Nově vybudované vojenské letiště proměnilo na příštích téměř čtyřicet let město v elitní posádku, v níž našli svůj domov piloti, letečtí specialisté a příslušníci zabezpečovacích útvarů. Dosáhnout vzájemného pochopení mezi posádkou a obyvateli města nebylo vždycky jednoduché, v jejich soužití to nejednou zaskřípalo. Tzv. vyšší zájmy vítězily v té době na všech frontách, ale každodenní, všední mezilidské vztahy mezi vojáky a civilisty však ani všemocná politika jedné strany pokazit nedokázala. V rozlehlém areálu bechyňského letiště se vystřídala řada vojenských leteckých a zabezpečovacích jednotek. Prvním bojovým útvarem, který se do Bechyně v květnu 1955 v Čechách a zajímavé křehké zboží tu přichází na svět dodnes. Další prvenství získalo město před více než sto lety, kdy se trať mezi Bechyní a Táborem stala první elektrifikovanou železniční drahou v Rakousku-Uhersku. O slavný primát se zasloužil pětapadesátiletý český elektrotechnik František Křižík (o dvacet let později byla po vynálezci pojmenovaná i nová, urbanisticky zajímavě řešená městská čtvrt). Bechyňští železničáři na slavnou technickou premiéru nezapomínají. Historickým vláčkem se návštěvníci města mohou svézt při pravidelných každoročních oslavách, jež mimořádné prvenství připomínají. Pozornosti těch, kteří do města keramiky a lázní přijíždějí od severu, nemůže ujít více než dvousetmetrový železobetonový most rozkročený ve výšce padesáti metrů nad hladinou Lužnice a spojující půvabné město na pravém břehu řeky s jeho původní železniční stanicí na břehu levém a návazně pak s celou jihovýchodní částí regionu. Říká se mu Bechyňská duha. Autorem projektu celé konstrukce nádherně sladěné s krajinou je Eduard Viktora. Právě díky unikátnímu mostu, slavnostně otevřenému už k 10. výročí vzniku republiky, byla Křižíkova trať protažena v roce 1928 od starého nádraží až do města. Koleje na mostní vozovce slouží v současné době Elince, vláčku, který má pochopitelně před automobily vjíždějícími do města přednost v jízdě. Už tři staletí pomáhají zdejší rašelinné lázně (s využitím slatiny z nedalekých blat) léčit chronická onemocnění pohybového ústrojí. Díky okolní přírodě a vhodným klimatickým podmínkám v neposlední řadě samozřejmě a nejlépe vybavených základen československého vojenského letectva. Jak 9. stíhací letecký pluk, tak i velitelství 1. stíhací letecké divize zůstaly po různých reorganizačních peripetiích v posádce až do devadesátých let minulého století. Velitelství divize bylo zrušeno 30. září 1990 a o necelé tři roky později ukončil své působení také 9. stíhací bombardovací letecký pluk, který 1. prosince 1991 navázal na existenci původního stíhacího pluku. Nebyly to ovšem jediné letecké útvary, které měly v bechyňské posádce svůj domicil. V rozlehlém areálu letiště, jehož obvod měří bezmála třicet kilometrů, se kromě letek vyzbrojených různými typy letounů a vrtulníků střídaly i jiné speciální jednotky. V letech 1962 až 1969 zde například sídlila přísně utajovaná 131. spojovací rota S. Měla spolu s ostatními v jiných dislokacích sloužit k zabezpečení leteckých útvarů sovětské 57. letecké armády Přikarpatského vojenského okruhu přisunovaných na území Československa v době tzv. mimořádných opatření. Na její činnost navázala v roce 1977 málo známá 101. spojovací rota S. Všechny tyto utajované jednotky zanikly k 31. říjnu Jednotky vojskového letectva umístěné v Bechyni plnily spojovací úkoly ve prospěch velitelství 4. armády nebo později velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře. První z nich, 4. vrtulníková letka, tvořila zpočátku součást 9. stíhacího leteckého pluku, později byla oddělena a přejmenována na 4. spojovací letku, nakonec na 40. spojovací letku (v roce 1969). Druhá, 31. smíšená letka velení a průzkumu (vyzbrojená dopravním letounem V roce 1994 se armádní festival dokonce spojil s regionální jihočeskou divadelní přehlídkou, o tři roky později se tradiční přehlídky zúčastnili i reprezentanti útvarů soutěžící ve zpěvu, některých hudebních oborech a ve společenském tanci. Nejlepší soubory z bechyňské přehlídky se nedlouho poté zpravidla rozjely na nejstarší evropský divadelní festival do Jiráskova Hronova. O smyslu a budoucnosti festivalu, který byl v předlistopadové minulosti pochopitelně poznamenán ideologickými normami vládnoucí strany a absurdní společenskou situací, byly později vedeny dlouhé spory. V roce 2003 byl zrušen. Zatímco historie města sahá až k prvopočátkům vzniku českého národa, své vojáky má Bechyně něco málo přes půl století. Patří přestěhoval z Českých Budějovic, byl 19. stíhací letecký pluk se zabezpečovacími jednotkami, 12. letištním praporem a 10. rotou pozemního zabezpečení navigace. Zrušený letecký pluk a jeho zabezpečovací prapor v září 1957 vystřídal 9. stíhací letecký pluk se svým letištním praporem, k nimž o rok později přibylo velitelství 1. stíhací letecké divize. V témže roce se rota pozemního zabezpečení navigace rozrostla na prapor, který byl roku 1963 přejmenován na prapor radiotechnického zabezpečení. Ve výzbroji pluku se podobně jako u ostatních leteckých útvarů postupně objevily stroje typu MiG-15, MiG-19 a většina verzí MiG-21. Po dokončení 36 zodolněných úlů pro letouny tří letek se zdejší letiště stalo jednou z největších 36 37

20 po cechách vojenských II. díl An-24, vrtulníky Mi-8, Mi-8 PPA pro radioelektronický boj a vrtulníkem Mi-9 coby velitelským stanovištěm), ukončila svou činnost v květnu 1993, kdy vojenští letci Bechyni definitivně opustili. Devadesátá léta byla obdobím permanentních reorganizací celé armády. Mnohé reformní kroky, překotné a bolestné, k cíli nevedly, jiné byly jen prvními variantami, po nichž následovaly další, reálnější a promyšlenější. Ani útvary 4. brigády rychlého nasazení v Bechyni nakonec nezakotvily. Organizační jádro 44. výsadkového průzkumného praporu a o dva roky později přicházející 4. průzkumný prapor se sice slučují, nedlouho poté se však původní záměr znovu mění. Průzkumný prapor koncem roku 2003 zaniká. V rozsáhlých kasárnách zůstal 151. ženijní prapor a několik menších vojenských součástí, mezi nimi například oddělení Vojenské policie Tábor a regionální finanční úřad. Reforma armády přizpůsobená nižšímu zdrojovému rámci přiřkla areálu jiné využití. Bylo rozhodnuto. První den posledního měsíce roku 2003 vzniká v Bechyni velitelství 15. ženijní záchranné brigády. Významná vojenská součást odstartovala v posádce města nad Lužnicí novou historickou etapu. Zdálo by se, že 151. ženijní prapor, který vběhl do náruče brigády jako místní starousedlík, toho zatím moc nezažil. Opak je pravdou. Historie jediného v současné době existujícího ženijního praporu sahá až do roku Jako 9. ženijní prapor přišel na svět dne 10. listopadu v Písku jako součást 9. tankové divize. V roce 1958 byl předán na převýchovu havlíčkobrodské 4. tankové divizi a umístěn do Jindřichova Hradce, kde se mu dostalo titulu 6. povážský ženijní prapor. Získával zkušenosti, osvědčil se ve všem, co pestrá směs ženijních prací představuje, proč by se tedy nevyrovnal s povinnostmi, které obdržel v devadesátém roce už jako 6. sklad ženijní munice. O dva roky později se vrací do Havlíčkova Brodu. Na půdě zrušené divize vznikající 4. brigáda rychlého nasazení vzala ženisty pod svá křídla. Coby 4. ženijní rota se ocitají v Pardubicích. Ale ani tato mutace netrvá dlouho. V roce 1998 je rota reorganizována na 4. ženijní prapor a míří do Bechyně. O pět let později se tedy kruh uzavírá. Součástí koloběhu změn, na jejímž konci je 15. ženijní záchranná brigáda, nebyla jenom nejistota, cestování a stěhování. Nepopulárních opatření a rozhodování bylo víc. Odejít, přejít na nižší funkci, přijmout nižší hodnost? Dnes není jednoduché vybavit si, jak asi bylo těm, kteří mnohé z toho podstoupili na vlastní kůži. Nepochybně si účastníci slavnostní inaugurace 15. ženijní záchranné brigády onoho mrazivého 17. prosince před třemi lety úlevně oddechli. Mnozí měli navíc stále ještě před očima hrozivé obrazy zaplavených měst a obcí, k nimž došlo rok předtím. A za sebou záplavu diskusí, jak je jejich rukou zapotřebí, jak jsou skvělí, a dotazů, proč jich není víc. Velitelství brigády, která do své podřízenosti převzala záchranné a výcvikové základny od Velitelství sil podpory a zmíněný ženijní prapor, čekalo nelehké období strukturálních změn. Vyplynuly z vyhodnocení nedávné minulosti i z přechodu na plnou profesionalizaci armády. Na všechny tyto změny, na vytvoření samostatného záchranného praporu v Hlučíně nebo stěhování odloučených prvků 151. ženijního praporu z Týna si však nemohlo vyhradit ničím nerušený zvláštní čas. Práce velitelství, které má ve znaku symbolickou kotvu, lopatu a krumpáč, nemohla být tedy ohraničena osmi hodinami. Zabezpečovat pohotovost, odstraňovat následky dopravních nehod, likvidovat požáry, pátrat po pohřešovaných osobách to všechno zůstalo i nadále permanentním úkolem zejména záchranných praporů, zatímco ženijní chléb vezdejší stále představují ženijní práce, podpora a zabezpečení bojové činnosti úkolových uskupení nejen doma, ale, pokud je to zapotřebí, i těch, které působí v rámci mnohonárodních sil NATO. Bechyňských ženistů není mnoho, ale už toho mnoho dokázali doma i na cestách světem. Odstraňovali zkázu působící miny a nevybuchlou munici na Balkáně i v Asii, upravovali vodu, zabezpečovali komunikace nebo letiště v Kosovu, Bosně, Albánii, v Iráku nebo Afghánistánu a rádi se pochopitelně zase vraceli domů, do svých posádek a ke svým blízkým. Podle posledních údajů slouží v šestitisícové Bechyni všehovšudy asi devět set vojenských profesionálů. Jejich podstatná část slouží v 151. ženijním praporu a na velitelství 15. ženijní záchranné brigády. Jejím velitelem je plukovník Rostislav Jaroš. Ve svém projevu při slavnostní inauguraci brigády se zmínil o nejmasovějším nasazení svých vojsk v době povodní, kdy se příslušníci útvarů zapsali do povědomí občanů jako vojáci, kteří umějí, kteří pomáhají a kteří jsou potřební. Dovolte mi ale osobní poznámku. Setkal jsem se s plukovníkem v době, kdy velel litoměřickému ženijnímu útvaru. Připravil jsem s ním do A reportu rozhovor, poslouchal jsem společně s podřízenými jeho hodnocení uplynulého výcvikového období, slyšel jsem potom, jak o něm v kuloárech jeho spolupracovníci mluví. Později jsem si uvědomil, že kdykoliv se hovořilo o krizových místech při povodních, byl při tom. Nechyběl při přijímání zásadních rozhodnutí (pendloval jako člen protipovodňové komise mezi Táborem a Litoměřicemi), byl u toho, když záložníci stavěli most z pontonových souprav, byl u demolic narušených objektů, u humanitárních opatření, u stavby protipovodňových hrází apod. Jako mnozí jiní toho moc nenaspal, moc si neodpočinul a jeho blízcí ho delší dobu také neviděli. V novinářské práci se setkáte i s lidmi, s nimiž toho koneckonců moc nenamluvíte a splníte-li si svou povinnost, nechcete je už rušit. Zmáčknete knoflík diktafonu a jdete jinam. Ale později se vám nejednou znovu a znovu vynoří z paměti. Mám vytáhlého plukovníka Jaroše právě v takové přihrádce vstřícného, citlivého, otevřeného profíka oblečeného v maskáčích, který nejenže nenosí masku odměřeného ředitele zeměkoule, vždy připraveného rázně zasáhnout, ale dokonce se s nefalšovanou upřímností netají tím, že má svou práci velice rád. Autor děkuje za pomoc svým kolegům Jaroslavu Pajerovi a Janu Zemanovi a také historikovi dr. Pavlu Minaříkovi, CSc