Práva duševního vlastnictví Příručka pro Technickou univerzitu v Liberci

Transkript

1 Práva duševního vlastnictví Příručka pro Technickou univerzitu v Liberci Rudolf Leška, Petr Ostrouchov Advokátní a patentová kancelář Vyskočil, Krošlák a spol. 1

2 Obsah Úvod neboli Jak příručku používat 1. Systematika práva duševního vlastnictví 1.1 Smysl, povaha a účel ochrany duševního vlastnictví 1.2 Systém práva duševního vlastnictví 1.3 Předpisy na ochranu duševního vlastnictví 1.4 Trvání práv duševního vlastnictví 1.5 Strategické plánování při využívání duševního vlastnictví 2. Právo autorské a práva související s právem autorským 2.1 Právo autorské Autorské dílo Software Vznik práva autorského Školní (studentská) díla a školní představení Zaměstnanecká díla, díla na objednávku Osoba autora Obsah práva autorského Nakládání s právem autorským Užívání cizích autorských děl Čerpání z cizích děl, dovolené citace Užívání cizích děl knihovnami, osiřelá díla Užívání děl pro vlastní potřebu fyzické osoby nebo vnitřní potřebu právnické osoby Díla užitého umění a architektury, užití děl umístěných na veřejném prostranství Vystavování děl Užívání cizích děl na základě smluvního oprávnění 2.2 Práva související s právem autorským Právo k uměleckým výkonům Právo ke zvukovým záznamům Právo ke zvukově obrazovým záznamům Právo ke zvukově obrazovým záznamům Právo k původnímu rozhlasovému a televiznímu vysílání Právo zveřejnitele k dosud nezveřejněnému dílu Právo nakladatele na odměnu v souvislosti se zhotovením rozmnoženiny pro osobní potřebu 2.3 Zvláštní práva Právo k titulu díla Právo pořizovatele databáze Obsah práva pořizovatele databáze Omezení a výjimky z práva pořizovatele databáze 2

3 Trvání práva pořizovatele databáze 2.4 Ochrana a vymáhání práva autorského a práv souvisejících 3. Průmyslová práva 3.1 Práva k výsledkům technické tvůrčí činnosti, know-how a obchodní tajemství Vynálezy Předmět ochrany a) Způsobilý předmět ochrany (technické řešení) b) Novost c) Vynálezecká činnost d) Průmyslová využitelnost Výsledky výzkumu, právo na patent a průmyslověprávní kolize a) Spolupůvodci b) Podnikový vynález c) Spolupráce na výzkumu d) Průmyslověprávní kolize Patentová přihláška a) Přihlašování do ciziny Obsah a trvání práv z patentu Nakládání s patentem Dodatková ochranná osvědčení Užitné vzory Topografie polovodičových výrobků Zlepšovací návrhy Průmyslové vzory a průmyslové vzory Společenství (zapsané a nezapsané) Know-how a obchodní tajemství 3.2 Práva na označení Ochranné známky a ochranné známky Společenství Právní ochrana nezapsaného označení Označení původu, zeměpisná označení a zaručené tradiční speciality Název a dobrá pověst právnické osoby Obchodní firma, jméno podnikatele a společné jméno podnikatelů Doménová jména 3.3 Zvláštní práva Práva k odrůdám rostlin a odrůdová práva Společenství 3.4 Ochrana a vymáhání průmyslových práv 4. Další literatura 5. Přílohy 5.1 Ukázka patentu 5.2 Ukázka průmyslového vzoru 5.3 Ukázka ochranné známky 3

4 Úvod neboli Jak příručku používat Účelem této příručky je poskytnout čtenáři pokud možno stručným a jasným způsobem základní orientaci v právu duševního vlastnictví. Příručku lze číst jako knihu nebo ji prostě mít při ruce při řešení konkrétních praktických problémů. Neočekává se, že čtenář bude po jejím přečtení odborníkem na právo duševního vlastnictví, které je samo nesmírně rozmanité a zaměstnává specialisty právníky, patentové zástupce a techniky, kteří se často dokonce naplno věnují jenom určitému výseku práva duševního vlastnictví. Při psaní příručky jsme se záměrně vyhýbali odkazům na paragrafy a obsáhlému citování zákonů, což by podle našeho úsudku spíše zabíralo místo užitečnému výkladu. Čtenář je proto obecně obeznámen s příslušnými zákony v úvodech kapitol, může si sám zákony obstarat a probíranou matérii v nich případně vyhledat; ke stejnému účelu slouží také přehled dle našeho názoru nejužitečnější literatury pro další studium umístěný v závěru publikace (přehled je záměrně selektivní, zájemci o hloubkové studium naleznou odkazy na další prameny právě ve zde uváděné literatuře). Ve výkladu je důraz kladen zejména na základní otázky práva autorského a vynálezeckého (patentového). O méně významných oblastech práva duševního vlastnictví je pojednáno zejména z praktických důvodů mnohem stručněji. Je tomu tak i proto, že základní principy práva autorského lze v obecné rovině vztáhnout na veškerá práva s právem autorským související a zvláštní práva (vše v 2. části této příručky) a že základní principy patentového práva lze vztáhnout na veškerá práva k výsledkům technické tvůrčí činnosti, zejména užitné a průmyslové vzory. Pro úplnost je v závěru podán též výklad práv na označení, především práva známkového. Předpokládáme a také k tomu čtenáře vyzýváme, aby se při výskytu složitějších problémů poradil s právníkem, ať již v podniku, v advokátní kanceláři nebo u patentového zástupce, čímž lze předejít mnohým dlouze se táhnoucím problémům. Tato příručka nemá nahrazovat nezávislou právní radu přizpůsobenou specifikům každého problému, ale má sloužit k tomu, aby čtenáři při jeho vlastní práci v určitých problémových případech zablikala kontrolka a aby se zamyslel nad případnými důsledky svého jednání právě z hlediska práva duševního vlastnictví. Ať se již jedná o odpovědnost vůči jiným osobám za užití jejich duševního vlastnictví nebo o patřičnou ochranu vlastního duševního vlastnictví, o to, aby se předčasnou publikací nového technického řešení sám vynálezce nepřipravil o jeho patentovatelnost, aby byla zajištěna ochrana obchodního tajemství či aby bylo vlastní duševní vlastnictví plně zhodnoceno. Věříme, že se nám náš záměr podařilo naplnit. 1. Systematika práva duševního vlastnictví 1.1 Smysl, povaha a účel ochrany duševního vlastnictví Právo duševního vlastnictví je zvláštní právní odvětví, podobor občanského práva, upravující právní vztahy kněkterým nehmotným statkům. Nejedná se však o homogenní kategorii s jednotnými pravidly a principy, už jenom proto ne, že sem spadají předměty práv natolik různé, jako jsou např. autorské dílo, vynález, ochranná známka nebo obchodní tajemství. Všechny je spojuje prakticky jenom to, že jsou schopné existovat nezávisle na hmotné věci, jsou obvykle univerzálně reprodukovatelné a potenciálně všudypřítomné, tj. schopné současné nezávislé existence. Odtud také starší a tradiční výraz práva k nehmotným statkům. Právo duševního vlastnictví a práva k nehmotným statkům nejsou, striktně vzato, synonyma, protože pod práva k nehmotným statkům se obvykle zařazují také práva osobnostní, např. právo na 4

5 vlastní podobiznu, jež nespadají pod práva duševního vlastnictví. Právem na ochranu osobnosti se zde také proto věnujeme zcela okrajově. Výše uvedené pochopitelně přináší výhody i nevýhody. Výhodou je nepochybně fakt, že na rozdíl od zásahu do vlastnického práva, jakým může být třeba neoprávněný zábor domu nebo krádež automobilu, zásah do práva duševního vlastnictví, např. neoprávněné pořízení rozmnoženiny vědeckého článku, neomezuje ve výkonu práva samotného držitele, který může i nadále neomezeně svůj vědecký článek číst, tisknout nebo přednášet. Na druhou stranu je však zásah do práva duševního vlastnictví o to hůře zjistitelný, což vyžaduje od majitele práva více úsilí při jeho ochraně a vymáhání. Stejně tak je při práci s duševním vlastnictvím nesmírně důležité dbát na právní stránku věci, zejména obezřetné uzavírání smluv a opatrnost při nabývání práv a užívání cizího duševního vlastnictví, a to proto, že nejsou na rozdíl od věcných práv hranice duševního vlastnictví vymezeny konkrétní fyzickou podstatou, ale pouze slovy předpisů nebo smluv, což je konstrukce mnohem chatrnější než třeba taková zeď domu nebo hranice pozemku. 1.2 Systém práva duševního vlastnictví Nový občanský zákoník Stávající česká koncepce práv k nehmotným statkům je definitivně opuštěna v návrhu nového občanského zákoníku nacházejícího se v legislativním řízení. Podle tohoto návrhu se již nebude pohlížet na předměty práva duševního vlastnictví jako na nehmotné statky, ale jako na věci a předmět vlastnictví. Právo se tak vlastně formálně dostane do souladu s již zažitým pojmem duševního vlastnictví. Zásadní dopady na praxi se však v této souvislosti neočekávají. Pro přehlednost lze práva duševního vlastnictví systematicky dělit na práva průmyslová a právo autorské, společně s tzv. právy souvisejícími s právem autorským. Průmyslová práva pak zahrnují jak práva k výsledkům tzv. technické tvůrčí činnosti, typicky k vynálezům, tak práva na označení, např. právo k ochranné známce. Autorské právo chrání výsledky umělecké nebo vědecké (odborné) tvorby, ale též některé předměty spíše technické povahy, např. zvukové nahrávky nebo audiovizuální záznamy. Kdesi na pomezí stojí počítačové programy, chráněné u nás jako literární autorská díla, současně však za určitých specifických okolností patentovatelné jako technická řešení, či průmyslové vzory neboli designy, spadající mezi průmyslová práva, ale mající mnoho styčných bodů s právem autorským. Systém práva duševního vlastnictví lze graficky znázornit 1 takto: 1 Níže provedené zjednodušené rozčlenění navazuje na již tradiční třídění provedené prof. Karlem Knapem. Srov. např. Knap, Karel et al. Práva k nehmotným statkům. 1. vydání. Praha : Codex, 1994, s

6 Práva autorská / Práva průmyslová Výsledky tvůrčí činnosti Výkony netvůrčí činnosti Právo autorské Právo výkonného umělce Další práva související s právem autorským Práva k předmětům technické tvůrčí činnosti Práva na označení Pro jednotlivé kategorie platí určité univerzální charakteristiky. Tak třeba právo autorské a práva související s právem autorským vznikají již okamžikem vytvoření příslušného předmětu ochrany. To zjednodušeně znamená, že např. již samotným namalováním obrazu vznikají malíři výlučná práva k jeho užití, aniž by musel cokoli dalšího podnikat, dílo registrovat, zveřejnit či dokonce podepsat. Nemusí se k dílu dokonce ani hlásit a přesto mu k němu práva vzniknou. Naopak je tomu prakticky u všech předmětů průmyslově právní ochrany, které jsou obvykle chráněny teprve od okamžiku jejich registrace u příslušného úřadu, jímž je ve většině případů v České republice Úřad průmyslového vlastnictví. Získání ochrany u průmyslových práv tak bývá poměrně nákladné a nároky na její přiznání jsou obvykle mnohem vyšší než u práv autorských (navíc s kratší dobou ochrany), na druhou stranu však poskytují svým vlastníkům širší a účinnější nástroj vsoutěži skonkurencí, neboť autorské právo obsahuje poměrně mnoho výjimek a omezení. 1.3 Předpisy na ochranu duševního vlastnictví Duševní vlastnictví je chráněno i právem mezinárodním. Česká republika je smluvní stranou všech důležitých úmluv týkajících se práva duševního vlastnictví. Některé smlouvy jsou obecné a dotýkají se mnoha různých aspektů práva duševního vlastnictví, jako např. Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (tzv. Dohoda TRIPS, příloha Dohody o zřízení Světové obchodní organizace, vyhlášená pod č. 191/1995 Sb.). Účelem mezinárodních smluv je obvykle závazek přiznávat práva z duševního vlastnictví občanům všech smluvních států, případně též harmonizace některých podstatných ustanovení týkajících se vzniku a rozsahu ochrany, výjimek z ochrany apod. Nejnovějším mezinárodním nástrojem vztahujícím se plošně na veškeré duševní vlastnictví je doposud neúčinná, zato ale mediálně známá Dohoda ACTA ( Obchodní dohoda proti padělání ), která stanovuje minimální standard pro vymáhání práv duševního vlastnictví, jemuž však české právo v podstatě již nyní vyhovuje. Z hlediska vnitrostátního práva je dobré upozornit, že právo duševního vlastnictví je v ČR chráněno již na ústavní úrovni. Vedle výslovné zmínky včl. 34 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), lze na ochranu duševního vlastnictví v zásadě vztáhnout i obecná ustanovení v Listině základních práv a svobod týkající se ochrany soukromého vlastnictví a majetku, a dále též některá ustanovení o ochraně osobnosti (např. ve vztahu k osobnostním právům autorů). Ústavní předpisy jsou konkretizovány řadou zvláštních zákonů, vztahujících se zpravidla k jednomu z oborů práva duševního vlastnictví (autorský zákon, zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích, zákon o ochranných známkách apod.), o nichž bude podrobněji pojednáno níže. Souborně je upravena problematika vymáhání práv z průmyslového vlastnictví zákonem o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, řada zákonů však obsahuje svou úpravu nároků z porušení práv (autorský zákon, zákon o ochraně 6

7 práv k odrůdám apod.). Některých obecných problémů práva duševního vlastnictví se dotýkají i zákon o vysokých školách [zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách)] a zákon o podpoře výzkumu a vývoje [zákon č. 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu a vývoje)], na což bude ve výkladu upozorněno. Zcela svébytnou kategorií je pak právo Evropské unie. To je zdrojem v podstatě dvou různých druhů předpisů. Směrnice nejsou přímo závazné a pouze ukládají členským státům implementovat do národního práva určitá právní pravidla, čímž harmonizují nejdůležitější aspekty práva duševního vlastnictví napříč Evropou, jako je doba trvání, nároky na ochranu počítačových programů a databází nebo minimální nároky zporušení práva duševního vlastnictví. Naproti tomu nařízení jsou přímo závazná a představují proto jakýsi evropský zákon. V právu duševního vlastnictví je nařízení pouze několik, jsou však poměrně významná, protože zavádějí vedle národních práv i práva evropská, např. evropskou ( komunitární ) ochrannou známku, evropský průmyslový vzor či evropská odrůdová práva. Vytváří se tak poměrně složitý systém, v němž dochází k interakci mezi národními a evropskými právy. O jejich vzájemných vztazích se zmíníme v příslušných kapitolách. 1.4 Trvání práv duševního vlastnictví Trvání práv duševního vlastnictví je zpravidla zákonem omezeno na určitou dobu, během které má výlučně majitel práva prostor hospodářsky zhodnotit svou investici. Doba trvání je různá, obecně vzato spíše kratší u průmyslových práv a delší u práva autorského. V některých případech však může právo duševního vlastnictví trvat neomezeně dlouho, např. pokud se podnikatel rozhodne chránit své jedinečné know-how nebo technické řešení jako obchodní tajemství, je mu ochrana (zjednodušeně řečeno) poskytnuta až do doby, než je sám prozradí. Stejně tak v případě práv na označení, např. ochranné známky, lze tato práva udržovat bez časového omezení. Maximální možná doba trvání ochrany u základních předmětů práva duševního vlastnictví: Doba trvání Vynález Autorské dílo Obchodní tajemství 20 let od podání patentové přihlášky, až 25 let u léčiv 70 let od smrti autora Do doby než bude vyzrazeno Ochranná známka Do zdruhovění 1.5 Strategické plánování při využívání duševního vlastnictví Alespoň rámcové poznání práva duševního vlastnictví umožňuje lépe plánovat důležité kroky při výzkumu a vývoji nebo běžné akademické práci. Řekněme, že při nanotechnologickém výzkumu vyvinul univerzitní tým vlákno jedinečných technických vlastností se širokou 7

8 aplikovatelností v textilním průmyslu. Již během výzkumu, zejména pak po jeho úspěšném završení, stojí vysoká škola před rozhodnutím, jak sjeho výsledky naložit. Z hlediska praktického stejně jako z hlediska právního je nutné zvážit několik možností, na nichž je možné demonstrovat interakci autorského práva a průmyslových práv (práv k obchodnímu tajemství, know-how, vynálezu, užitnému nebo průmyslovému vzoru anebo k ochranné známce). Předně je možné výsledky výzkumu publikovat v odborném tisku. Takový článek patrně vyvolá značný ohlas a počet citací a zajistí prestiž autorům i vysoké škole, na druhou stranu však může jeho unáhlené publikování zmařit případnou patentovatelnost řešení a autorům článku poskytne jenom malou ochranu autoři mají možnost zabránit jiným osobám, aby článek bez jejich souhlasu vydaly či aby jej vydaly pod svým jménem (plagiátorství), nemůžou však právně zabránit tomu, aby se takto publikované výsledky přebíraly a případně i průmyslově využily. Proto je rozumné zamyslet se též nad jinými prostředky ochrany. V úvahu přichází především patentování takovéhoto výrobku. Patent je sice poměrně nákladný a má relativně krátkou dobu trvání, obecně 20 let od podání přihlášky, umožňuje však vyloučit z využívání vynálezu jiné osoby. Hodnota patentů z vyspělých ekonomik světa (USA, Japonsko, Německo, Británie, Francie) může být závratná, přičemž lze najít způsoby, jak náklady na registraci alespoň dočasně snížit. Lze např. po podání přihlášky prozkoumat trhy, odbytové možnosti nebo zájem investora, a to během lhůty k podání žádosti o úplný průzkum, tedy ještě před zaplacením veškerých nutných poplatků. V USA zase znají institut předběžné přihlášky, který může mít podobný efekt. Někdy je zase možné upřednostnit ochranu užitným vzorem místo patentu, což je řešení levnější, přitom však je někdy i na základě přihlášky užitného vzoru možné využít 12 měsíční mezinárodní patentové priority pro podání patentové přihlášky v cizině, najdeme-li v mezidobí investora. Někdy se lze rozhodnout pro zachování vynálezu jako obchodního tajemství výhoda je zřejmá, majitel vynálezu pak nemusí usilovat o registraci a svůj vynález může výlučně využívat po neomezenou dobu, což samozřejmě nevylučuje, že vynález zatím vynalezne někdo jiný. Je to ale určitě levnější varianta, ačkoli vyžaduje jisté náklady na zajištění utajení vynálezu. Problémem takového řešení ovšem je, že vynález je hůře obchodovatelný, neboť zájemci o licenci musí být předmět obchodního tajemství objasněn dostatečně přesně, aby mohl být obchod uskutečněn. Současně je obchodní tajemství zvláště křehký statek nezávislé vyvinutí nebo zpětná analýza výrobku jsou legální a můžou vést dokonce k patentování takového řešení jiným soutěžitelem, protože obchodní tajemství jiného subjektu není překážkou patentovatelnosti, když není přístupné veřejnosti a tedy není součástí stavu techniky v právním slova smyslu. V určitých případech může mít původce vynálezu ještě zcela jiné zájmy. Původce může mít v úmyslu získat patent pro účely blokování konkurence nebo pro účely obrany při případném nařčení z porušení patentových práv konkurenta. Taková praxe je běžná zvláště v oblasti informačních technologií v USA, kde je stav techniky značně nepřehledný a zásah do patentových práv cizích osob často nevyhnutelný. U nás je tento problém do jisté míry eliminován, v souladu s veřejným zájmem, institutem nucené licence, přestože prakticky není používán. Opačným případem může být situace, kdy původce zamýšlí věnovat svůj vynález veřejnosti a chce zabránit, aby si jej mohl kdokoli přivlastnit (monopolizovat). V takovém případě nemusí usilovat o ochranu vynálezu ani patentem ani právem k obchodnímu tajemství, ale postačí informace o vynálezu zveřejnit a tím je učinit součástí stavu techniky. Tak se 8

9 původcův vynález stane překážkou patentovatelnosti, ačkoli se původce současně také sám připraví o možnost své řešení prodat nebo ponechat pro sebe. Přesto však může na věci profitovat, neboť původce většinou disponuje jedinečným know-how, tedy znalostmi a výrobními zkušenostmi umožňujícími nejefektivnější využívání vynálezu. I kdyby tedy bylo technické řešení volné, jiné osoby mohou mít ještě vždy zájem na poskytnutí takového knowhow od původce, ať již formou zaškolování, osobního poskytnutí služeb, poskytnutí různých interních informací a dokumentů, z nichž některé mohou mít současně i povahu obchodního tajemství. Patentová ochrana není jedinou možnou. Např. ve výše uvedeném příkladě může dojít k vyvinutí nového textilního materiálu se specifickými estetickými vlastnostmi, tj. vzhledem, charakterem materiálu strukturou, tvarem, liniemi atd. Je dobře možné, že takový materiál bude způsobilý k ochraně jako průmyslový vzor nebo design. Registrace průmyslového vzoru může být účinným nástrojem, jak vyloučit konkurenci z užívání stejného nebo podobného vzoru až po dobu 25 let. Na rozdíl od patentu umožňuje evropské právo dokonce jedinou registraci tzv. průmyslového vzoru společenství platnou po stejnou dobu pro celou Evropskou unii. Dokonce i v případech, kdy původce opomene registraci, nabývá určitá práva k nezapsanému průmyslovému vzoru, která ovšem trvají pouze po dobu tří let od prvního zpřístupnění veřejnosti a která umožňují postupovat v podstatě pouze proti úmyslnému převzetí průmyslového vzoru. V případech, kdy je vyvinut nový výrobek, má někdy původce zájem na tom, aby byl u veřejnosti s tímto výrobkem spojován jenom on, k čemuž mu může posloužit registrace ochranné známky, tj. obchodního označení (typicky slovního, grafického nebo kombinovaného graficko-slovního), které označuje určitý výrobek nebo službu a svému majiteli zajišťuje, že spotřebitelé jeho výrobek rozeznají. Pokud uživatel výlučně užívá, třeba i díky registrovanému průmyslovému vzoru nebo patentu po určitou dobu svůj výrobek, nabude pak obvykle silný goodwill (dobrou pověst) ve vztahu k takovému výrobku, případně službě, který pak i po vypršení patentové či jiné ochrany zůstane hodnotným nehmotným statkem podniku. Zmiňme např. Aspirin, který je doposud u spotřebitelů oblíben pro svou velkou reputaci, přestože existuje řada generik s totožným chemickým složením a účinky. Chytrý podnikatel proto zplna využije poskytnuté doby průmyslověprávní ochrany a i marketingově podporuje svou ochrannou známku, aby se z ní po uplynutí ochrany výrobku stal silný konkurenční nástroj. V určitých případech pak lze získat ochrannou známku nejenom na určitá slova nebo logo, ale také na trojrozměrný obal výrobku jedná se o tzv. prostorové známky, např. slavná láhev Coca-Coly. V různých zemích světa se právní praxe staví různě, většinou značně zdrženlivě, k možnosti registrovat jako ochrannou známku i samotný tvar výrobku. Nikoli tedy jenom jeho obal, ale sám výrobek, např. určitý nezvyklý střih látky nebo jedinečný a charakteristický textilní materiál. Není vyloučeno, aby byla i tato možnost aplikovatelná a je dobré ji prozkoumat, zejména ve vztahu k zahraničí. Např. v USA se možnost zapsání takové ochranné známky připouští, stane-li se pro uživatele charakteristickou. Tak tomu obvykle bude po určité době, ve které bude uživatel výlučně takové nezapsané označení užívat z toho důvodu může být výhodné kombinovat průmyslově vzorovou ochranu či americký patent na design se známkovou ochranou a zajistit si tak časově neomezený monopol na specifický tvar výrobku. I tady je vidět, jak je důležité v obchodní politice uvážlivě pracovat s právy duševního vlastnictví a vzájemně je kombinovat. Dobrý advokát nebo patentový zástupce by pak přirozeně měl na tyto souvislosti upozornit. 9

10 Vydejme se nyní prozkoumat ve větších podrobnostech jednotlivé druhy duševního vlastnictví. 2. Právo autorské a práva související s právem autorským Právo autorské, práva s ním související i některá další zvláštní práva jsou u nás upravena jednotně v autorském zákoně [zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)]. Nejstarší mezinárodní smlouvou upravující autorské právo je Bernská úmluva (Revidovaná úmluva bernská vyhlášena pod č. 133/1980 Sb. a č. 19/1985 Sb.), která již v 19. století stanovila minimální principy ochrany autorským právem a požadavek vzájemného uznávání práv. Z důvodu neúčasti USA a některých dalších zemí na bernském systému byla později uzavřena ještě Všeobecná úmluva o autorském právu (vyhlášená pod č. 134/1980 Sb.), která omezila formální požadavky na vznik autorského práva. Z důležitých mezinárodních smluv zmiňme ještě tzv. internetové úmluvy Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) týkající se ochrany autorských práv a některých práv souvisejících v digitální éře (vyhlášeny byly pod č. 33/2002 Sb. a č. 48/2002 Sb.) a tzv. Římskou úmluvu o ochraně práv souvisejících s právem autorským (Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací, vyhlášena pod č. 192/1964 Sb. a č. 157/1965 Sb.). Ačkoli jsou práva zaručena Bernskou úmluvou, popřípadě dalšími smlouvami, podle výkladu Nejvyššího soudu přímo aplikovatelná v České republice, praktický dopad těchto smluv je malý, neboť jejich ustanovení jsou prakticky plně převedena do autorského zákona. 2.1 Právo autorské Smyslem práva autorského je zejména podpora umělecké a vědecké tvořivosti a poskytnutí ochrany osobnostním zájmům autora na plodech jeho duševní práce Autorské dílo Autorské právo chrání výsledky tvůrčí umělecké nebo vědecké činnosti, čili autorská díla. Autorským dílem může tedy být jak dílo umělecké (např. hudební, výtvarné, audiovizuální apod.), tak dílo vědecké (např. odborný článek, publikace, kartografické dílo apod.). Je na místě zdůraznit, že autorskými díly jsou též díla užitého umění a architektury a díla souborná, jako jsou sborníky, časopisy, encyklopedie, databáze apod., musí však splňovat nároky obecně kladené na autorská díla. Musí se tedy jednat o jedinečný Ochrana osobnosti a autorské právo Někdy zamýšlíme použít určitou fotografii, třeba pro ilustraci nebo do propagačního materiálu, přičemž se však na publikaci domluvíme pouze s fotografem. To však v mnoha případech nestačí. Pokud bychom např. chtěli uveřejnit fotografie studentů v propagačních materiálech vysoké školy, měli bychom k tomu obvykle obdržet jejich souhlas. Souhlas nemusí být písemný, ale vyžadování podpisu pod jednoduše formulovaným souhlasem lze jenom doporučit. Občanský zákoník dává totiž každému právo, aby nebyly atributy jeho osobnosti, jako jsou podoba, hlas, ale i osobní dopisy apod., využívány bez jeho souhlasu s výjimkou účelů vědeckých, uměleckých nebo zpravodajských. Doplňme, že reklama, třeba i umělecká, pod tyto výjimky nespadá a souhlasu bude v takovém případě potřeba vždy. 10

11 výtvor tvůrčí činnosti autora. Výjimkou jsou databáze, která se na základě určité fikce zákona považují za autorská díla, jsou-li způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem, tj. pokud autor učinil rozhodnutí o výběru prvků nebo jejich uspořádání. U souborných děl se proto bude potřeba zabývat vždy minimálně dvěma druhy práv právy k obsahu a právy k soubornému dílu jako celku. Pokud proto budeme chtít přetisknout antologii moderní české poezie, budeme muset mít svolení jak od autorů jednotlivých básní, tak od editora sborníku, tj. toho, kdo jednotlivé básně vybral a uspořádal do antologie. Vedle databází, které jsou autorovým vlastním duševním výtvorem, jsou i takové, které tyto vlastnosti nemají. I takové ale mohou být chráněny zvláštním právem pořizovatele databáze, o němž je pojednáno v kapitole níže. Musíme podotknout, že autorské právo chrání jedinečný způsob vyjádření díla, nikoli ale obsah díla. To znamená, že v případě odborné publikace nemá autor právo bránit jiným z jeho publikace čerpat výsledky určitého výzkumu, třebaže jedinečné, pokud zároveň nedochází ke kopírování samotného textu článku, ať již doslovného nebo přibližného, a to i pokud by se z hlediska vědecké etiky jednalo o určitý druh parasitismu, zvláště nebyl-li by zdroj řádně citován. V oblasti umění se v této souvislosti mluví o holém námětu, např. Bernsteinova West Side Story je pouze volně inspirována příběhem Romea a Julie a i kdyby Shakespeare žil, nejednalo by se o zásah do jeho autorských práv, protože dochází pouze k užití jeho nápadu nebo myšlenky, bez ohledu na to, zda je originální). Autorské dílo může být zachyceno na nějakém hmotném podkladě, jak tomu ostatně obvykle i bývá, ale autorským dílem může být stejně tak např. literární dílo, které není napsáno na papíře, třeba spatra pronesená přednáška nebo projev. Aby určité dílo bylo dílem autorským, musí se (s výjimkami níže uvedenými) navíc jednat o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora. Dle českého práva se vyžaduje skutečně statistická jedinečnost díla a autorská tvůrčí činnost. Je-li statisticky možné, aby různé osoby dospěly autorskou tvorbou nezávisle na sobě ke stejnému výsledku, není naplněn definiční znak jedinečnosti autorské tvorby s důsledkem absence autorskoprávní ochrany takového výtvoru, jenž je v takovém případě pouze výsledkem určitých (třebaže hodnotných) řemeslných dovedností a rutinních postupů a nikoli autorským dílem. Zkoumá-li jedinečnost určitého výtvoru z pohledu autorskoprávní ochrany soud, zpravidla požádá o stanovisko znalce. Vedle toho však existují díla, u nichž se k získání ochrany nevyžaduje ani jedinečnost ani tvůrčí činnost. Jedná se o fotografie, databáze či počítačové programy, u nichž postačuje individualita, to znamená, že je autor sám vytvořil. Odpadá tak pro žalobce znalecky náročné dokazování tvůrčí povahy fotografie nebo počítačového programu v případě sporu. Proto je také nutné být o to obezřetnější při nakládání s jakýmikoli cizími Je to autorské dílo? Ačkoli jsou požadavky na autorskoprávní ochranu formálně značně vyšší v ČR než v jiných zemích světa, v praxi se tato ustanovení vykládají poměrně široce a ochrana se přiznává i menším neboli bagatelním dílům jako jsou krátké články, technické výkresy apod. Někdy však může být opravdu těžké posoudit, zda se již jedná o autorské dílo či ne. Konečné rozhodnutí soudu bude vždy do určité míry nepředvídatelné a opřené hlavně o stanovisko soudního znalce. V takových případech je na místě opatrnost, zvláště zamýšlíme-li takové dílo dále užít (přetisknout, umístit na Internet apod.) a raději s takovým dílem nakládat jakoby se o autorské dílo jednalo. Tím lze předejít nepříjemným důsledkům v podobě zákazu dalšího užití díla. Je-li dílo přetištěno jako součást větší monografie či sborníku, může pak dojít k zákazu nakládání s celou takovou publikací. 11

12 fotografiemi nebo počítačovými programy. Závěrem lze zmínit, že u některého druhu děl, jako jsou politické projevy, úřední díla zejména předpisy a úřední rozhodnutí, či obecní kroniky, je autorskoprávní ochrana z důvodů veřejného zájmu zcela vyloučena nebo omezena Software Počítačové programy jsou specifickou kategorií rozkročenou nad autorským i patentovým právem. Obecně platí, že počítačové programy jsou univerzálně chráněny autorským právem, a to jako díla literární. Vychází se z toho, že programátor má k dispozici programovací jazyk, při jehož použití je schopen napsat požadovaný program s určitými operačními schopnostmi. Podobně jako spisovatel, i programátor má vždy možnost volby mezi velkým počtem variant, jakým způsobem svého cíle dosáhne a jak tedy program napíše. Velkou výhodou autorskoprávní ochrany je to, že vzniká bez nutnosti počítačový program jakkoli registrovat, přičemž nároky na autorskoprávní ochranu jsou dokonce sníženy tak, že postačí, aby byl program osobně vytvořen, nemusí se jednat o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti, odlišně od většiny jiných okruhů autorské tvorby. Též doba trvání ochrany je dostatečně dlouhá, u počítačového programu snad až přespříliš. Současně však má i nevýhodu, a to tu, že ochraňuje pouze specifický způsob zapsání počítačového programu, tedy jeho konkrétní vyjádření. Pokud však někdo jiný svou vlastní prací vyřeší stejný problém jako jeho předchůdce, za použití nového vlastního programu, nemá předchůdce obvykle žádné nástroje, jak mu zabránit ve využívání svého programu, i když třeba technické řešení problému, tedy vlastně myšlenka programu, mohla být jedinečná. Z tohoto důvodu někteří výrobci počítačových programů usilují také o získání patentové ochrany pro svá nová technická řešení používající počítačový program. Patent jim totiž umožní získat kontrolu nejen nad konkrétním zdrojovým kódem, ale právě nad způsobem, jakým program řeší určitý problém (i když by se třeba zápis zdrojového kódu lišil). Český zákon o vynálezech, stejně jako Evropská patentová úmluva, počítačové programy z ochrany výslovně vylučují [viz kapitola a)] a evropskou úpravu připouštějící patentovatelnost programů se Komisi prosadit nepodařilo, přesto však Evropský patentový úřad i Úřad průmyslového vlastnictví udělují patenty na vynálezy, v nichž je počítačový program implementován, nebo které jsou založeny na počítačovém programu. Je proto věcí šikovného advokáta nebo patentového zástupce, aby společně s klientem nalezli způsob, jak program představující nové technické řešení patentovat, např. konkrétní technickou aplikací programu. Získání patentové ochrany pro software může být sice složité, pokud se to však povede a patent též přežije případné odporové řízení nebo žádost o zrušení, nabude přihlašovatel silný konkurenční nástroj Vznik práva autorského Autorské právo vzniká autorovi, a to okamžikem vytvoření díla. Ochrana se vztahuje i na nedokončená a nezveřejněná díla a na části děl a k jejímu vzniku není potřeba žádných formalit nebo registrace. Co znamená? V některých zemích světa, zvláště USA, bylo po dlouhou dobu potřeba uvádět na vydaných dílech tzv. copyrightovou výhradu v podobě [jméno majitele práv] [rok prvního vydání díla], jinak dílo autorskoprávní ochranu nezískalo. Ačkoli dnes ani v USA uvádění této výhrady není nutné, poskytuje její uvedení řadu právních výhod a rozhodně lze uvádění výhrady doporučit, obzvlášť pokud se uvažuje o distribuci v cizině nebo prostřednictvím Internetu. Musí se však uvést pravdivě a řádně, zejména se jako majitel práv musí uvést pouze autor nebo nabyvatel neomezené výhradní licence, popřípadě osoba vykonávající práva autora, např. 12 zaměstnavatel, a to k celému dílu, u kterého je copyrightová výhrada uvedena.

13 Autorské právo však nevzniká jenom vytvořením nového díla. V případě, kdy starší dílo, třeba i dílo již nechráněné autorským právem, někdo tvůrčím způsobem změní (tzv. zpracuje), nabývá taková osoba výlučná práva ke svému zpracování. Zůstaneme-li u Romea a Julie, anglický originál dramatu může vydat kdokoli, ale jeho český překlad Jiřího Joska nikoli. Překladatel totiž hru tvůrčím způsobem zpracoval, tj. přeložil. To obdobně platí i pro jiná zpracování, např. pokud je vědecké pojednání aktualizováno na nový stav poznání autorem odlišným od původního autora, má práva k takovému nově zpracovanému pojednání jak původní autor, tak nový autor. V případě vydání či jiného užití je pak potřeba vypořádat práva s oběma. To platí dokonce i v případě neoprávněného zpracování, tedy když druhá osoba zpracuje dílo prvního autora bez jeho souhlasu. Tato druhá osoba je sice odpovědná původnímu autorovi za neoprávněné zpracování, současně však, pokud by původní autor chtěl nakládat se svým dílem ve zpracované podobě (třeba pokud se mu tato podoba zamlouvá), potřebuje k tomu svolení zpracovatele Školní (studentská) díla a školní představení Studenti běžně vytvářejí při plnění svých studijních povinností autorská díla. Autorským dílem zpravidla je i seminární práce nebo odevzdaný výkres, nejsou jimi jenom závěrečné studentské práce. Naopak školním dílem není rigorózní nebo habilitační práce či profesorská přednáška, protože nevznikají při plnění studijních povinností. Obecnou zásadou je, že autorská práva k takovému dílu vykonává výlučně student, je však v nakládání s dílem omezen v tom, že je nemůže užít ani jinému poskytnout licenci, pokud by to bylo v rozporu s oprávněnými zájmy školy. Tak by tomu mohlo být jenom za určitých zvláštních okolností, například při výrobě školního filmového díla, kde by poskytnutí výhradní licence ke scénáři mohlo zmařit užití filmu jako takového. Běžná odborná publikace vlastního výzkumu obvykle v rozporu s oprávněnými zájmy školy nebude, výjimkou by mohla být situace, kdy dílo současně vydává také škola. Platí také, že pokud student své školní dílo užije nebo poskytne licenci k jeho užití, má škola nárok na podíl na studentově výdělku takto dosaženého. Tento podíl však nesmí být nikdy vyšší než náklady, které na vytvoření díla škola vynaložila. Vedle toho může škola na studentovi požadovat, aby jí za obvyklých obchodních podmínek udělil licenci k užití svého školního díla. Pokud by student na licenci za takových podmínek odmítal přistoupit, má škola právo domáhat se u soudu nahrazení studentova projevu vůle soudním výrokem. Jedná se bezpochyby o nepraktické řešení, a i proto obsahuje zákon výjimku, podle které může škola i bez souhlasu studenta autora užít jeho dílo pro svou vlastní vnitřní potřebu nebo k výuce. Zákon o vysokých školách obsahuje nyní zvláštní úpravu, která vysokým školám ukládá zveřejňovat disertační, diplomové, bakalářské a rigorózní práce studentů prostřednictvím databáze kvalifikačních prací, kterou spravuje. Škola má dále způsob zveřejnění stanovit svým vnitřním předpisem. Zákon též zakotvuje právní domněnku souhlasu autora se zveřejněním práce jejím odevzdáním, čili omezuje v tomto ohledu osobnostní právo autora rozhodovat o zveřejnění svého autorského díla. Některé vysoké školy chápou toto ustanovení podle našeho názoru nesprávně, jakoby se jednalo o zákonnou licenci k neomezenému užití díla studenta a často zpřístupňují tyto práce veřejnosti prostřednictvím Internetu. Dochází tak k sdělování díla veřejnosti bez časového a místního omezení, které je v rozporu s autorským zákonem i právem EU, zejména směrnicí 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, která přesně stanovuje, jaká jednání může členský stát povolit bez souhlasu autora. Domníváme se, že poněkud 13

14 nedotažené ustanovení zákona o vysokých školách, které ukládá vysokým školám zveřejňovat, nikoli však užívat, práce studentů, je potřeba vykládat v souladu s autorským zákonem, který stanovuje podmínky, za jakých může vysoká škola studentské práce užívat, a to tím spíše, že u rigorózní práce se obvykle ani nejedná o školní dílo. Požadavku zpřístupnění veřejnosti lze vyhovět za současného respektování autorských práv studenta buď půjčováním na místě samém nebo nanejvýš terminálovým zpřístupněním prací offline, tj. jejich zpřístupněním v elektronické podobě prostřednictvím technických zařízení umístěných v objektu vysoké školy jednotlivcům ze strany veřejnosti k jejich výzkumu nebo soukromému studiu bez možnosti pořízení digitální rozmnoženiny uživatelem. K jakémukoli užití nad rámec uvedeného, např. prostřednictvím Internetu, musí mít vysoká škola licenční oprávnění sjednané se studentem, přičemž student je oprávněn na vysoké škole požadovat poskytnutí licence za obvyklých obchodních podmínek. Škola naproti tomu nesmí poskytnutím licence podmiňovat přístup k obhajobě práce, jak řada škol pohříchu činí. Škola může taktéž uspořádat školní představení. Pokud se tak neděje za účelem hospodářského nebo obchodního prospěchu a v představení účinkují pouze studenti nebo učitelé, může i bez souhlasu autora a bez povinnosti platit licenční odměnu užít autorské dílo, a to i kdyby se nejednalo o školní dílo. Patří sem třeba koncertní a divadelní představení žáků a studentů uměleckých škol (od základních po vysoké), při nichž takto mohou být provozována díla dramatická, hudební i jiná, bez ohledu na to, kdo je jejich autorem Zaměstnanecká díla, díla na objednávku Ačkoli autorské právo náleží od počátku autorovi, v případech, kdy dílo vzniklo ke splnění pracovněprávních povinností autora, nastává specifická situace. Přestože naše právo technicky vzato nezná převod autorského práva na jinou osobu a vždy se jedná pouze o odvozené oprávnění od autora, který zůstává nositelem autorského práva, v zaměstnaneckých vztazích autorský zákon konstruuje situaci, která v mnohém převod práva připomíná. Pokud si totiž autor a zaměstnavatel nesjednají v pracovní smlouvě jinak, není autor oprávněn sám dílo vytvořené ke splnění povinností ze zaměstnaneckého poměru užít a je to naopak zaměstnavatel, kdo tzv. vykonává majetková práva autora a tedy uděluje jiným osobám oprávnění užít dílo autora. Autor tím prakticky ztrácí jakoukoli kontrolu nad svým zaměstnaneckým dílem a k nakládání s ním je oprávněn výlučně zaměstnavatel, který může toto právo také převést na jiné osoby, je-li to s autorem smluveno. Není-li to smluveno, může zaměstnavatel jiným osobám pouze poskytovat licence. Zvláštní pozornost je potřeba věnovat uzavírání dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti), na něž se tato ustanovení také vztahují. Přednášky, příspěvky do sborníků a jiná autorskoprávně relevantní činnost prováděná na základě takových dohod je posléze zcela pod kontrolou zaměstnavatele, není-li v dohodě výslovně domluveno jinak! V pozici zaměstnavatele je též společnost nebo jiná právnická osoba, pro kterou dílo vytvořil její člen nebo člen jejího orgánu, pro něhož taková povinnost vyplývala ze smlouvy nebo vnitřních předpisů právnické osoby. Může se např. jednat o jednatele společnosti s ručením omezeným, o společníky nebo o členy občanského sdružení. Jako zaměstnavatel nevystupuje ten, kdo si vytvoření díla objedná u autora jako nezávislého dodavatele v pozici osoby samostatně výdělečně činné. Na to je dobré myslet ve smlouvě o dílo, když je objednávané plnění předmětem práva autorského, protože zákon dává objednateli pouze limitované oprávnění takto vzniklé dílo užít k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, přičemž autor může své dílo poskytnout i jinému, není-li to v rozporu 14

15 s oprávněnými zájmy objednatele. Obsah těchto vágních termínů jako účel smlouvy a zájmy objednatele musí být v případě sporu dokazován a vykládán soudem, což může vést ke značné nejistotě. Z režimu díla na objednávku jsou však vyňaty počítačové programy, databáze, kartografická díla a kolektivní díla. Pokud si objednatel objednává zhotovení takových děl u autora ve svobodném povolání nebo živnostníka, vykonává majetková práva autorská k takovému dílu, jako kdyby byl zaměstnavatelem, není-li sjednáno jinak. Úprava nepříznivá autorům je odůvodněná značnou investiční náročností a technickou povahou těchto děl Osoba autora Autorem je osoba, která dílo vlastní činností skutečně vytvořila a nikoli ten, kdo třeba poskytl autorovi radu, informace, technickou podporu či zázemí. Autor je také osobou, které primárně vzniká autorské právo, a to bez ohledu na věk autora, takže i dítě je způsobilé nabýt autorské právo k vlastnímu výtvoru, ač s ním může nakládat pouze prostřednictvím zákonného zástupce uzavírajícím jménem dítěte licenční smlouvu. Z hlediska prokazování autorství pro případ sporu je významné, že u soudu je za autora považován ten, kdo je jako autor u vydání díla obvyklým způsobem uveden, neprokáže-li se opak. V praxi to znamená, že je to vždy strana žalovaná, tj. strana bránící se nařčení z neoprávněného zásahu do autorského práva, kdo musí prokazovat, že osoba označená jako autor není skutečným autorem díla a tedy ani osobou, která by mohla podat žalobu. I z tohoto důvodu je proto dobré dbát na pečlivé uvádění autorství. Vytvoří-li více osob společnou tvůrčí činností autorské dílo jako dílo jediné, jedná se o dílo spoluautorské. Požadavku na to, aby se jednalo o dílo jediné, je třeba rozumět tak, že jednotlivé příspěvky autorů nemají samy o sobě hospodářský význam. V případě vědeckého sborníku se nejedná o spoluautorské dílo, protože jednotlivé stati vněm zařazené jsou samostatnými díly (nezapomínejme však, že uspořadatel sborníku může mít autorské právo ke způsobu jeho uspořádání, které je na jednotlivých zařazených dílech nezávislé). Totéž platí např. o písni s rozdílnými autory hudby a textu, kdy se jedná o dvě samostatná díla spojená do jednoho celku s cílem společného provádění. Kolektivní monografie je však spoluautorským dílem, i když jsou příspěvky spoluautorů rozeznatelné (např. když určité osoby psaly určité kapitoly monografie). Rozlišení je někdy složitější, má však vážné praktické důsledky, zejména co se nakládání s takovým dílem týče. Nejpodstatnější rozdíl představuje fakt, že se spoluautorským dílem musejí nakládat všichni spoluautoři společně. To znamená, že licence udělená písemně spoluautory musí být podepsána všemi z nich. V případě, kdy některý ze spoluautorů bezdůvodně odpírá udělení souhlasu s licencí, mohou se ostatní spoluautoři u soudu domáhat nahrazení jeho projevu vůle soudním rozhodnutím. Je samozřejmě v zájmu právní jistoty, aby si spoluautoři své vztahy, zejména podíly na výnosech a způsob nakládání s dílem, upravili smluvně. Nedohodnou-li se, má se za to, že podíly spoluautorů jsou úměrné velikosti jejich tvůrčích příspěvků a nejsou-li rozeznatelné, jsou podíly spoluautorů rovné. Specifickým druhem díla je dílo kolektivní. Pro ty je charakteristické, že příspěvky jednotlivých autorů nikdy nejsou schopné samostatného užití, čímž je kolektivní dílo podobné dílo spoluautorů. Na rozdíl od spoluautorského díla však kolektivní dílo vzniká pod vedením investora právnické nebo fyzické osoby, která dílo též pod svým jménem uvádí na veřejnost. Praktické použití tohoto institutu je však poměrně malé pro jeho ne zcela jasné definiční vymezení. Kolektivním dílem může být např. jazykový slovník nebo projektová 15

16 dokumentace ke stavbě vycházející z architektonického návrhu architekta, vždy ale záleží jak konkrétně bude k práci na díle fakticky docházet. I proto investoři raději uzavírají obecné licenční smlouvy a na institut kolektivního díla obvykle nespoléhají Obsah a trvání práva autorského Výše bylo stručně vysvětleno, na co se autorské právo vztahuje, jak a komu vzniká, zbývá však osvětlit vlastní obsah autorského práva, tedy jaká práva s sebou autorské právo autorovi přináší. Autorské právo je totiž jakýmsi pomyslným svazkem různých práv, z nichž rozlišujeme dvě velké kategorie, autorská práva osobnostní a autorská práva majetková. Osobnostní práva jsou souborem různých oprávnění, která poskytují autorovi nezávisle na majetkových právech a poskytnutých licencích určitou kontrolu nad způsobem užívání jeho díla a jejichž účelem je zejména ochrana reputace autora. Autor má tak právo rozhodovat o zveřejnění svého díla, má právo na určení svého autorství k dílu a na to, aby jeho jméno bylo uváděno způsobem, který si sám určí (např. pseudonymně) nebo aby jméno nebylo uváděno vůbec (tj. dílo bude uvedeno anonymně). Zveřejnění je přitom třeba chápat jako neopakovatelný okamžik prvního zpřístupnění díla veřejnosti a autor tak rozhoduje, zda si za vytvořeným dílem stojí natolik, že jej pustí do světa. Autor má též právo na nedotknutelnost neboli integritu svého díla, takže se může bránit nedovoleným zásahům do svého díla, jako jsou neautorizovaný překlad, zpracování, úpravy apod. V případě, že autor poskytl někomu licenci, je nabyvatel oprávněn provádět běžné úpravy díla (např. běžná editace v redakci časopisu, běžné úpravy dramatu při zkoušení na divadle apod.), i takové úpravy si však autor může vyhradit. Veškerá tato oprávnění zanikají smrtí autora, i po jeho smrti se však osoby autorovi blízké nebo organizace kolektivní správy práv autorských můžou domáhat, aby jeho dílo nebylo užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu to znamená, že např. autorovi příbuzní nemohou zabránit jakékoli změně díla, ale pouze takové změně nebo takovému užívání, které skutečně snižuje hodnotu díla (např. použití díla v hanlivém nebo nedůstojném kontextu). Určité kontroverze vzbuzuje užití díla výsměšným, parodickým nebo vyhroceně kritickým způsobem, kdy se sráží zájem (případně zesnulého) autora na užití díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu se zájmem na svobodě slova. Tato kolize nebyla doposud českými soudy uspokojivě řešena a je potřeba ji vždy posuzovat případ od případu. Základním majetkovým právem autora je právo dílo užít a udělit jinému oprávnění kjeho užití. Takové užití může mít různou formu a autorský zákon příkladmo vypočítává základní druhy užití. Jedná se o právo na rozmnožování díla, rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, pronájem a půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla, vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla a konečně právo na sdělování díla veřejnosti. Posledně zmíněné sdělování veřejnosti zahrnuje nejrůznější aktivity, při nichž dochází k rozšiřování počtu recipientů autorského díla sdělovaného z určitého zdroje. Typicky jde o veškerá užití na internetové síti, ale i o provozování díla živě (např. na divadle) nebo ze záznamu (např. v kině) a přenos takového provozování díla (např. na velkoplošnou obrazovku před divadlem), dále o vysílání díla rozhlasem či televizí, přenos rozhlasového či televizního vysílání (např. rozvody kabelové televize) a provozování rozhlasového či televizního vysílání (např. spuštěním televizního nebo rozhlasového přijímače pro hosty v restauraci). Vedle těchto základních majetkových práv zná ještě autorské právo další specifická majetková práva, jako jsou právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla výtvarného umění (vztahující se především na činnost aukčních domů s uměním) a právo na dodatečnou odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu (tzv. autorské poplatky). Posledně zmíněné právo je mediálně proslulé a patřičně kontroverzní, jeho skutečnou podstatou je však zapojení autorů 16

17 do řetězce využívání jejich děl při rozmnožování pro osobní potřebu, na kterém nemohou participovat přímo. Lze doplnit, že rozmnožování pro osobní potřebu není legální ve všech zemích, tak jako v České republice, a že v souladu s evropským právem může členský stát považovat rozmnožování pro osobní potřebu za legální, pouze pokud zavede právo autorů na dodatečnou odměnu. Majetková práva autorská trvají obecně po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti, přičemž tato lhůta se počítá od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž autor zemřel. U děl spoluautorských zanikají majetková práva teprve uplynutím této lhůty u toho ze spoluautorů, který zemřel jako poslední. Z toho důvodu jsou také na některé velké projekty (vývoj software, kartografických děl, velkých monografií apod.) někdy vybráni i mladí spolupracovníci, čímž lze značně prodloužit dobu ochrany. U některých děl, jako jsou díla pseudonymní a anonymní, platí specifická úprava, kterou nutno aplikovat podle okolností případu a kterou zde nerozebíráme. Majetková autorská práva k dílům audiovizuálním končí podle českého práva uplynutím 70 let od smrti posledního přeživšího ze čtveřice specificky vyjmenovaných na filmu zpravidla spolupracujících osob, jimiž jsou režisér, autor scénáře, autor dialogů a autor původní hudby (je-li autor scénáře současně autorem dialogů a režisérem, jak je u tzv. autorského filmu obvyklé, je pochopitelně rozhodující pouze okamžik jeho smrti a smrti hudebního skladatele). Dílo, u něhož uplynula doba ochrany, se označuje jako volné dílo. V některých výjimečných případech však může i zde existovat ochrana, a to pokud někdo objeví a zveřejní nikdy nezveřejněné dílo, čímž mu vzniká zvláštní výlučné právo k takovému dílu (viz kapitola 2.2.5). Z hlediska mezinárodního je dobré si uvědomit, že ne ve všech zemích je doba trvání práv upravena stejně jako v Česku nebo v EU, kde je doba trvání práv v podstatě sjednocena. Pokud bude dílo (nebo jiný předmět ochrany) užíváno v cizině nebo třeba na Internetu, přístupném kdekoli na světě, musí být promyšleno i to, jestli takové užití nezasáhne do práv autora v cizině. Např. v USA se může doba ochrany u některých děl vázat na první publikaci díla a trvat 95 let od takového vydání či na jinou zvláštní lhůtu, a to třeba i u děl, která jsou u nás už volná nebo která u nás ochrany vůbec nepožívají pro absenci jedinečnosti. Z těchto důvodů se někdy při užití děl na Internetu přistupuje k tzv. filtrování či geofiltrování IP adres, které více či méně efektivně zabraňuje přístupu k dílu z ciziny a vylučuje tak zásah do autorských práv v zahraničí. V České republice a v mnoha dalších zemích (ne však ve všech) ale platí zásada, že se cizím autorským dílům neposkytuje ochrana delší než ve státě jejich původu, takže dílo cizího autora, prvně publikováno v jeho zemi, kde ochrana trvá pouze 50 let po smrti autora, nebude v Česku chráněno 70 let po smrti tohoto autora, ale pouze 50 let. Problém Řekněme, že byl nakladatelstvím Melantrich vydán sborník Textilní průmysl v Československu a že ve sborníku byly zařazeny odborné statě na toto téma, mimo jiné také referát profesora Tkalce Nové výzvy československého textilního průmyslu. Sborník sestavil editor Šikovný ( ). Prof. Tkalec bohužel v den publikace dostal infarkt z velkého množství sazečských chyb ponechaných v jeho novém článku. 17

18 Technická univerzita v Liberci zamýšlí otisknout sborník nebo jeho část v rámci projektu Dějiny textilního průmyslu v ČSR. Lze otisknout celý sborník? Lze otisknout pouze stať prof. Tkalce? Lze otisknout úryvky ze stati? Popřípadě kdy? Pokud bychom chtěli otisknout celý sborník, museli bychom vypořádat práva editora sborníku, pana Šikovného, stejně jako práva všech autorů příspěvků ve sborníku zařazených. Práva po panu Šikovném, zesnulém v roce 1950, uplynou teprve , tj. 70 let od 1. ledna roku následujícího po smrti autora. Pokud bychom chtěli otisknout celý sborník, museli bychom se předem domluvit s dědici pana Šikovného, kteří o existenci jeho autorských práv ani nemusejí mít potuchy nebo nemusejí být vůbec dohledatelní a pochopitelně též s autory ostatních statí případně s dědici jejich práv. V takovém případě by nebylo možné celý sborník vydat, ledaže by sborník vznikl v rámci určitého pracovního poměru (např. k univerzitě), kdy by se se žádostí o licenci bylo možno obrátit na příslušného zaměstnavatele, který by mohl s právy disponovat. Řešením může být vydání pouze článku prof. Tkalce, poněvadž zemřel , což znamená, že majetková práva k jeho článku uplynula Pokud bychom nevydávali celý sborník, ale pouze jednu stať, nezasáhli bychom totiž do práva uspořadatele sborníku ani do práv autorů ostatních statí a nemuseli bychom tato práva vypořádávat. Majetková práva jsou, na rozdíl od práv osobnostních, předmětem dědění. Autor je může zanechat dědicům v závěti nebo je dědici nabudou podle zákonné posloupnosti, nezanechal-li autor závěť. Nemá-li autor dědiců, dílo se nestává volným, jak tomu je v některých zemích, ale práva k němu připadnou jako tzv. odúmrť státu a k jejich užití bude potřeba svolení státu (resp. Státního fondu kultury ČR nebo Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie u děl audiovizuálních). Stát může pochopitelně autorská práva nabýt i jako závětní dědic autora. Co s díly, která nejsou volná, takže je potřeba svolení k jejich užití, ale jejich autor nebo nositelé práv nejsou známi, je otázka, kterou se zabýváme níže, Technické prostředky ochrany Ačkoli v českém autorském právu platí obecná zásada, že rozmnoženina pro osobní potřebu je legální, jsou zde jisté výjimky. Především není možné prolamovat technické prostředky ochrany zamezující pořizování rozmnoženin (či dovolující pořídit jenom určitý počet rozmnoženin), i když za jinak legálním účelem pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu. Bude se jednat např. o prolomení ochrany DVD (tzv. ripování ), o prolomení zašifrovaného přístupového kódu nebo hesla apod. Toto právo, někdy označováno za zvláštní majetkové právo přístupu k dílu, značně rozšiřuje možnosti autora zamezit využívání díla, což se jeví v digitálním prostředí, umožňujícím pořízení dokonalé kopie díla během chvilky, jako velmi potřebné. konstatujme však již nyní, že tento problém tzv. osiřelých děl není zatím uspokojivě legislativně vyřešen. Z výlučného práva autora dílo užít existuje řada výjimek, o nichž bude podrobněji pojednáno při výkladu některých praktických problémů níže. Autorský zákon totiž dává práva nejenom autorovi, ale i veřejnosti, vyvažuje tedy zájmy různých skupin společnosti a stojí na tezi, že jakmile autor své dílo zveřejní, může již pouze v omezenější míře kontrolovat jeho další užití. Zcela zjevně se tato zásada promítá v tzv. zásadě vyčerpání práv, která je typická pro celou oblast práva duševního vlastnictví. Podle ní je předmět chráněný právem autorským, uvedený autorem nebo s jeho souhlasem v hmotné podobě na trh v Evropské unii (nikoli jinde!), volně 18

19 distribuovatelný i bez souhlasu autora, a to na celém území Evropské unie. Jinými slovy, pokud autor udělí nakladateli oprávnění vydat knihu nebo článek, nemá již právo zabránit prodeji takové knihy nebo časopisu dalším osobám nebo distributorům. Je potřeba zdůraznit, že zásada vyčerpání práv se vztahuje jenom na se souhlasem autora pořízené hmotné rozmnoženiny. Pokud si tedy někdo pořídí knihu a následně ji chce prodat do antikvariátu, může tak svobodně učinit. Pokud si však pořídí elektronickou knihu a následně chce stažený elektronický soubor prodat nebo věnovat jinému, dopouští se porušení práva autorského, a to i kdyby přitom svůj soubor smazal, tj. soubor by jenom přesunul, nikoli zkopíroval, např. na přenosný disk svého známého. To samé platí o počítačových programech, kdy počítačový program na CD lze dále prodat, zatímco počítačový program instalovaný z elektronicky distribuovaného (staženého) souboru dále prodat nelze. Na to je dobré myslet při pořizování softwarového vybavení, kdy je vhodné požádat o dodání CD místo zaslání elektronického souboru, neboť poté je někdy možné nepoužívané programové vybavení za zbytkovou cenu prodat. Právní názor odborné veřejnosti však v oboru prodeje použitého software není doposud ustálen a i v dalších zemích Evropy se různí Nakládání s právem autorským Autor, resp. jeho zaměstnavatel mohou s právem autorským nakládat, tj. mohou udělit jiné osobě oprávnění k užití díla. To může být nevýhradní nebo výhradní. V případě výhradní licence pak není nikdo kromě nabyvatele licence oprávněn s dílem nakládat; výjimkou by mohl být sám autor, musel by se na tom ale s nabyvatelem výhradní licence domluvit. Druhou výjimkou by byl případ, kdy by dílo i nadále užívaly osoby, kterým byla dříve udělena nevýhradní licence. Je proto dobré nechat se v případě nabývání výhradní licence ujistit, že na díle neváznou starší nevýhradní licence. Výhradní licence způsobuje neplatnost všech případných pozdějších licencí v rozsahu, v níž do jejího rozsahu zasahují. Je dobré si uvědomit, že zákaz užití díla, k němuž byla poskytnuta výhradní licence, i samotným autorem se vztahuje nejenom na opětovné vytištění původního textu, ale vztahuje se i na přepracování původního textu a v podstatě na jakoukoli práci s původním textem, pokud by z nového textu nebo jeho struktury bylo patrné, že je postaven na starším textu. Vzhledem k tomu, že zejména při vědecké práci není neobvyklé, že je potřeba navázat na vlastní starší výzkum nebo text a že úplné psaní takového textu od začátku není praktické ani účelné, je potřeba být na pozoru, aby si autor takový druh užití svého textu při poskytování výhradní licence vyhradil pro sebe a osoby, kterým udělí svolení. Totéž platí, například pokud zamýšlíme článek připravený do časopisu třeba v budoucnu vydat v knižním souboru s dalšími texty, musíme na takové vydání obdržet svolení od vydavatele časopisu, jestliže jsme mu předtím poskytli výhradní licenci. Nabyvatel licence, ať již výhradní či nevýhradní, může toto oprávnění poskytnout další osobě formou tzv. podlicence, vždy však jenom se souhlasem autora. Nabyvatel licence je oprávněn se souhlasem autora svou licenci rovněž postoupit; v takovém případě nastupuje na místo dosavadního nabyvatele licence osoba, na kterou byla licence postoupena. Samotné autorské právo nemůže autor převést, vždy je možné pouze udělit oprávnění k jeho užití. Nemůže se svého autorského práva dokonce ani vzdát. To byl také jeden z důvodů, proč vznikla organizace Creative Commons. Tato organizace vydává několik druhů vzorových licenčních smluv, v jejichž režimu může autor své dílo zveřejnit. Jedná se o smlouvy bezúplatné, které vymezují, jakým způsobem může veřejnost dílo užívat. Lze si vyhradit, že dílo nesmí být používáno pro komerční účely, že nemůže být změněno nebo že může být 19

20 užíváno pouze, je-li řádně uveden jeho autor. Zásadní podmínkou všech licencí je, že pokud uživatel vytvoří odvozené dílo, tj. dílo zpracuje, musí takto zpracované dílo uvést na veřejnost v režimu stejné licence. Tím je zajištěno, že si nikdo nemůže přisvojit práva k zpracování. Porušení těchto podmínek, například uvedení díla bez autorství autora, ačkoli si je autor vyhradil, není pak pouze porušením smlouvy, ale i žalovatelným neoprávněným užitím autorského díla se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Díla uvedená pod licencí creative commons proto nejsou k volnému užití, ani nejsou vyňata z režimu autorského zákona, jsou pouze autorem nabídnuta k užití za jiných podmínek, než je tomu u standardních licencí. Při využívání vlastního autorského díla, ať již se nacházíme v pozici autora, dědice autora, zaměstnavatele nebo i majitele práva souvisejícího s právem autorským, je rozumné využívat služeb kolektivních správců a nechat se zastupovat pro všechny nebo některé způsoby užití. Vedle jiného má např. autor děl literárních, resp. jeho zaměstnavatel, nárok na dodatečnou odměnu z užití děl rozmnožováním pro osobní potřebu Užívání cizích autorských děl K užívání cizích děl může dojít buď na základě licenční smlouvy, nebo na základě zákonné výjimky, kterých zná autorský zákon několik a o většině z nich zde bude pojednáno. Rozlišujeme proto užití smluvní nebo mimosmluvní. Vedle těchto oprávněných užití existuje samozřejmě též užití neoprávněné, které zakládá právní odpovědnost neoprávněného uživatele. Ani v případě zákonných výjimek z autorského práva není možné bezuzdné vytěžování cizího díla. Výklad všech výjimek podléhá totiž tzv. třístupňovému testu, podle kterého lze dílo užít bez svolení autora pouze v případech stanovených zákonem, není-li užití v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny zájmy autora. Třístupňový test má tedy funkci jakéhosi korektivu, který zabraňuje excesivnímu výkladu výjimek z autorského práva autora. Dovolávat se výjimek z ochrany nelze ani v případě, pokud bychom k jejich využití museli obejít technické prostředky ochrany, například prolomit šifrování, jak již bylo výše zmíněno Čerpání z cizích děl, dovolené citace Čerpání z cizích děl může být dvojího druhu. Může se předně jednat o čerpání informací. Takové použití cizího díla však obvykle není vůbec autorskoprávně relevantní a je autorským zákonem dovoleno. Za určitých okolností, zejména pokud by se na původ informace neodkázalo, může takové jednání představovat porušení vědecké etiky nebo akademických předpisů. Pokud má však čerpání z jiného článku povahu přebírání textu, jedná se již o autorskoprávní užití. Text může být buď převzat doslovně, nebo může být napodoben. Výměna několika slov, celých vět nebo i kapitol však nemá vliv na to, že se jedná o autorskoprávní užití. Obvykle má i převzetí celkové struktury cizího díla, odborného nebo uměleckého, povahu autorskoprávního užití. Autorský zákon připouští, aby mohl každý do jisté míry přebírat z textů a děl jiných autorů formou citace. Bez možnosti citace si lze pochopitelně těžko představit vědecký diskurs nebo uměleckou tvorbu. Ani citace však nemůže být bezbřehá. Obecně je povoleno citovat pouze ze zveřejněných děl a za řádného uvedení autorství a pramene. Pokud jsme měli přístup 20