Šetření skupin akutně ohrožených sociálním vyloučením v Praze, Středočeském, Jihomoravském a Moravskoslezském kraji Závěrečná zpráva z aktivity A1001

Transkript

1 Šetření skupin akutně ohrožených sociálním vyloučením v Praze, Středočeském, Jihomoravském a Moravskoslezském kraji Závěrečná zpráva z aktivity A1001 Autor: Mgr. Martina Mikeszová Na přípravě a realizaci šetření se dále podíleli: Ing. Milada Kadlecová Mgr. Ivana Kociánová Ing. Jan Česelský, Ph.D. Ing. Martin Ferko Ing. Vladimír Šmidák V Praze dne

2 OBSAH ÚVOD... 3 METODOLOGIE A DATA... 4 VÝSLEDKY ROZHOVORŮ SE SOCIÁLNÍMI PRACOVNÍKY... 6 PŘÍČINY AKUTNÍ NEDOSTUPNOSTI BYDLENÍ... 6 FINANČNÍ NEDOSTUPNOST BYDLENÍ JAKO PŘÍČINA ZTRÁTY BYDLENÍ?... 9 PRŮBĚH REINTEGRACE BARIÉRY ÚSPĚŠNÉ REINTEGRACE VÝSLEDKY SKUPINOVÝCH DISKUSÍ DRÁHY BYDLENÍ A PŘEDSTAVY O BYDLENÍ ZTRÁTA BYDLENÍ A FAKTORY, KTERÉ PŘISPÍVAJÍ KE ZTRÁTĚ BYDLENÍ FAKTORY PODMIŇUJÍCÍ ÚSPĚŠNOU REINTEGRACI BARIÉRY ZÍSKÁNÍ A UDRŽENÍ SI BYDLENÍ PODPORA LIDÍ, KTEŘÍ SE POTÝKAJÍ S NEDOSTUPNOSTÍ BYDLENÍ VE VYBRANÝCH MĚSTECH SYSTÉM GARANTOVANÉHO BYDLENÍ SHRNUTÍ A ZÁVĚR LITERATURA PŘÍLOHY PŘÍLOHA 1: PODKLADY PRO POLOSTRUKTUROVANÝ ROZHOVOR SE SOCIÁLNÍM PRACOVNÍKEM PŘÍLOHA 2: SCÉNÁŘ KE SKUPINOVÉMU ROZHOVORU (FOCUS GROUP)

3 ÚVOD Sociální vyloučení obecně znamená vyčlenění osoby či skupiny mimo běžný život většinové společnosti. Proces sociálního vyloučení je provázán s omezenou sociální mobilitou vyloučených jedinců, jež jim zabraňuje opětovně se zapojit do sociálních, ekonomických, kulturních i politických aktivit společnosti (Atkinson 2000, Somerville 1998). Na trhu bydlení se sociální vyloučení projevuje nemožností znovu získat dlouhodobé bydlení mimo lokality sociálního vyloučení a bezdomovstvím (Hradecká, Hradecký 1997). Bezdomovcem není pouze ten, kdo ztratil nebo opustil svůj domov, svůj byt, své ubytování; v širším smyslu lze také hovořit o bezdomovství skrytém a potencionálním (Hradecká, Hradecký 1997). Bezdomovci jsou na jedné straně lidé bez střechy nad hlavou, kteří spí na ulici, v parku nebo jiných veřejných místech, nebo bydlí v nabouraných bytech, sklepích, výměnících. Na druhé straně lze za bezdomovce také považovat ty, kteří sice nějaký byt mají, ale jejich ubytování je nejisté či nevyhovující (nevyhovující kvalita bydlení, neplacení nájemného); někde uprostřed existují rovněž lidé v nouzovém (azylovém, dočasném) ubytování. Pojetí bezdomovství může být různorodé, avšak pro účely této zprávy budeme používat typologii vytvořenou Evropskou federací národních sdružení pracujících s bezdomovci (FEANTSA), tzv. typologie ETHOS. Podle této typologie lze domov chápat ve třech oblastech, jejichž absence může vést k bezdomovství. Mít domov může být chápáno jako: mít přiměřené bydlení, které může osoba a její rodina výlučně užívat (fyzická oblast), mít prostor pro možnost navazovat sociální vztahy (sociální oblast), mít právní titul (nájemní či vlastnický) k užívanému bydlení (právní oblast). Z toho vyplývají čtyři formy vyloučení, které se také odrážejí ve čtyřech základních typech bezdomovců: osoby bez střechy, osoby bez bytu, nejisté bydlení, nevyhovující bydlení. Předmětem zprávy nejsou tedy jen lidé bez střechy nad hlavou, ale i lidé žijící v provizorních podmínkách, v dočasném ubytování, ve vyloučených lokalitách. Zpráva se zaměřuje na problematiku bezdomovství v širším smyslu a cílem je zmapovat fenomén sociálního vyloučení v souvislosti s problematikou dostupnosti bydlení. V České republice bylo provedeno v posledních letech několik dílčích výzkumů, jež se zabývají problematikou bezdomovství (např. Hradecká, Hradecký 1997), ve větších městech (Praha, Brno, Ostrava) bylo rovněž realizováno sčítání bezdomovců (např. Hradecký et al. 2004). Existují také studie mapující sociálně vyloučené romské lokality (MPSV 2006) stejně jako studie zabývající se sociální segregací (Sýkora ed. 2007), nicméně dosud neexistuje souhrnný materiál, který by analyzoval bytovou situaci sociálně vyloučených domácností a identifikoval faktory i bariéry úspěšné reintegrace na trhu s bydlením. Z toho důvodu bylo v rámci projektu Regionální disparity v dostupnosti bydlení, jejich socioekonomické souvislosti a návrhy opatření na snížení regionálních rozdílů provedeno vlastní kvalitativní sociologické šetření, které si klade za cíl zmapovat akutní ohrožení nedostupností bydlení ve třech (resp. čtyřech) vybraných krajích ČR, kde jsou také situována tři největší města ČR (Praha a Středočeský kraj, Brno a Jihomoravský kraj a Ostrava spolu s Moravskoslezským krajem). Hlavní výzkumné otázky, na které se předkládaná zpráva snaží odpovědět, jsou následující: 3

4 Jaké jsou příčiny nedostatečného přístupu k přiměřenému bydlení, jež vedou až k sociálnímu vyloučení ve vybraných krajích? Jaké jsou příčiny ztráty bydlení? Jaké možnosti pomoci jsou sociálně vyloučeným v souvislosti s bydlením poskytovány? Jaké politiky jsou uplatňovány obcemi (resp. městskými částmi) s cílem zabránit sociálnímu vyloučení těchto osob, resp. napomoci jejich sociální reintegraci? Jaké faktory podmiňují úspěšnou reintegraci sociálně vyloučených a naopak jaké jsou bariéry úspěšné reintegrace? Jaké nástroje by mohly ještě účinněji napomoci sociálně vyloučeným? Struktura zprávy odpovídá dvěma částem výzkumu a jednotlivým výzkumným otázkám. První část vysvětluje způsob sběru dat a metodologii výzkumu. Další část se pak věnuje výsledkům první části výzkumu, tj. rozhovorům se sociálními pracovníky, a následující část se pak zaměřuje na hlavní poznatky z druhé části výzkumu, tj. skupinových rozhovorů mezi osobami akutně ohroženými sociálním vyloučením. Obě tyto části jsou pak vnitřně děleny dle výzkumných otázek. V poslední části jsou porovnány jednotlivé poznatky z výzkumu a shrnuty hlavní závěry. METODOLOGIE A DATA Vzhledem k tomu, že neexistují dostupná data o situaci sociálně vyloučených z hlediska bydlení ve sledovaných krajích, bylo provedeno vlastní kvalitativní šetření v Praze, Středočeském, Jihomoravském a Moravskoslezském kraji. Samotné šetření proběhlo v první polovině roku 2010 a navazuje na mapování skupin obyvatel akutně ohrožených sociálním vyloučením ve vybraných čtyřech krajích (v Praze, Středočeském kraji, Jihomoravském kraji a Moravskoslezském kraji) v souvislosti s nedostupností bydlení provedené v roce 2009 (viz Mikeszová et al. 2009). Výzkum provedený v roce 2010 se skládal ze dvou základních částí. První část výzkumu představovaly rozhovory se sociálními pracovníky, kteří ve vybraných krajích pracují (či kteří mají zkušenosti s prací) s osobami akutně ohroženými nedostupností bydlení a sociálním vyloučením, tj. jsou kompetentní zodpovědět otázky týkající se této skupiny osob v souvislosti s dostupností bydlení. Ve druhé části kvalitativního šetření byly respondenty již osoby, které se potýkají nebo se potýkaly s problémem akutní nedostupnosti bydlení, tj. osoby, které mají zkušenost se ztrátou bydlení. Pro obě části výzkumu jsme si definovali cílovou skupinu obdobně a tato definice také navazovala na šetření v obcích nad 10 tisíc obyvatel ve Středočeském, Jihomoravském a Moravskoslezském kraji v roce Osoby sociálně vyloučené (nebo akutně ohrožené sociálním vyloučením) v souvislosti s nedostupností bydlení chápeme ve třech základních kategoriích jako:» osoby bez střechy, tj. lidé na ulici, či občasně přespávající v noclehárnách,» osoby bez bytu, tj. lidé žijící v azylových domech, v ubytovnách, provizorním (dočasném) bydlení v pobytových zařízeních, lidé žijící v provizorních podmínkách (nezákonné obývání budovy, bydlení v mobilních obydlích např. auta, karavany), lidé žijící v nevhodných budovách (obydlích), v budovách např. hygienicky nevhodných k bydlení, extrémně přeplněných zdevastovaných bytech apod., 4

5 osoby žijící v nejistém bydlení (mají výpověď z bytu),» osoby žijící v sociálně vyloučených lokalitách, tj. lidé žijící ve vyloučených lokalitách, kde se kumulují problémy spojené s nezaměstnaností, vandalismem, kriminalitou. Cílem první části šetření bylo zodpovědět výzkumné otázky z pohledu sociálních pracovníků, tedy ze zkušeností lidí, kteří se věnují pomoci lidem v krizové situaci z hlediska bydlení. Šetření bylo provedeno formou polostrukturovaných rozhovorů a osloveni byli zástupci sociálních odborů na městských úřadech i zástupci nevládních a neziskových organizací. Celkem se uskutečnilo 26 polostrukturovaných rozhovorů podle předem stanovených okruhů otázek (okruhy jsou v příloze 1). Výzkum v Moravskoslezském kraji provedla katedra městského inženýrství na Fakultě stavebnictví Vysoké školy báňské Technické univerzity Ostrava, šetření v Jihomoravském kraji realizoval Institut regionálních informací, s.r.o., a rozhovory ve Středočeském kraji a Praze uskutečnilo oddělení Socioekonomie bydlení Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. V Moravskoslezském kraji byly provedeny rozhovory s deseti sociálními pracovníky, kteří pracují pro dvě neziskové organizace (CENTROM, o.s., DPC DC RENARKON o.p.s.), příspěvkovou organizaci působící v Ostravě, pro Magistrát města Ostravy, Úřad městského obvodu a pro Magistrát města Havířova. V Jihomoravském kraji byli dotazováni sociální pracovníci Armády spásy, Magistrátu města Brno, příspěvkové organizace města Brna a Oblastní charity v Blansku - celkem bylo realizováno pět rozhovorů. V Praze bylo uskutečněno šest rozhovorů se sociálními pracovníky příspěvkové organizace města Prahy (Centrum sociálních služeb Praha) a neziskových organizací (Armáda spásy, Naděje, Charita a Nový prostor). Ve Středočeském kraji bylo provedeno pět rozhorů v pěti středočeských městech, konkrétně s pracovníky Naděje v Mladé Boleslavi, Člověka v tísni, o.p.s, v Kladně, s pracovníky příspěvkových organizací města v Mělníce a v Příbrami a se sociálními kurátorkami v Kolíně. Všechny výpovědi respondentů byly zaznamenány v písemné podobě nebo na zvukový záznam a posléze byly analyzovány. Druhá část šetření se zaměřila přímo na osoby, které se potýkaly nebo potýkají s akutní nedostupností bydlení, tj. na osoby, které mají zkušenost se ztrátou bydlení. Tato část šetření probíhala formou focus groups, tj. formou skupinové diskuse řízené vyškolenou moderátorkou. Všechny provedené skupinové diskuse byly realizovány podle shodného podrobného scénáře (tématické okruhy, kterých se diskuse týkaly, jsou uvedeny v příloze 2). Celkem proběhlo 6 skupinových diskusí (dvě diskuse v Ostravě, dvě v Praze a dvě v Brně), kterých se souhrnně zúčastnilo 59 respondentů, přičemž každé z diskusí se zúčastnilo 8 až 11 respondentů. Respondenti pro skupinové diskuse byli vybíráni na základě doporučení sociálních pracovníků dotazovaných v první části výzkumu, či jejich prostřednictvím. Ve většině případů sami sociální pracovníci oslovili své klienty a následně byly vytvořeny skupiny respondentů pro skupinové diskuse. Při výběru respondentů do jednotlivých skupin byl brán ohled na to, aby byly zastoupeny obě pohlaví, různé věkové skupiny a jak lidé, kteří jsou na počátku procesu reintegrace a akutně se potýkají s nedostupností dlouhodobého bydlení, tak lidé, o kterých lze říci, že jsou již úspěšně reintegrováni. Z každé skupinové diskuse byl pořízen zvukový záznam, který byl následně přepsán a analyzován. 5

6 VÝSLEDKY ROZHOVORŮ SE SOCIÁLNÍMI PRACOVNÍKY Příčiny akutní nedostupnosti bydlení Příčin ztráty bydlení je celá řada: rozvod, závislost různého druhu (alkohol, gamblerství, drogy), ztráta zaměstnání, zadluženost, propuštění z vězení, ale i nedostatek informací, neznalost svých práv či neochota řešit problémy včas. Velmi často jmenovanou příčinou je také špatné rodinné zázemí. Z rozhovorů vyplynulo, že většinou nejde jen o pouze jednu příčinu, ale ztráta bydlení souvisí s nastřádáním různých problémů spolu s minimálním rodinným zázemím. Dále v textu budou uváděny vybrané odpovědi respondentů kurzívou. Vyrůstání v sociálně neuspokojivých podmínkách, rozpad rodiny vlastní, ztráta zaměstnání, závislosti jako alkohol, drogy, gamblerství, vězení atd. Zde může být příčinou jeden z uvedených jevů nebo všechny dohromady. Poté většinou následuje ztráta bydlení a postupem času přizpůsobení se životu na ulici. (resp. č.18 1 ) Lidé, kteří se potýkají s problémem akutní nedostupnosti bydlení, dle výpovědí respondentů, buď vlastní bydlení nikdy neměli nebo už tak dávno, že si na to nepamatují nebo k němu nikdy nenavázali vztah jako k vlastnímu bydlení nebo domovu, dospělí mladiství z dětských domovů, lidé, kteří se vrátili z vězení, kde mezitím přišli o trvalé bydlení, protože se jich rodina zřekla, rodinné rozbroje při sporech o majetek rozvody, dědictví, soudy, krachy v podnikání, dluhy, exekuce - jako prevence před exekucí bývají často rodinou vyškrtnuti z místa trvalého bydliště ze strachu před exekutory, mnohdy i neoprávněně. Všechno je zpravidla doprovázeno nějakým druhem kriminality, závislosti drogovou či nedrogovou a určitým stupněm mentálního a zdravotního poškození. (resp. č. 12) Nemalou roli často také hraje špatné psychické rozpoložení a psychické problémy. Jak vypověděl jeden respondent, čím dál tím více se přesvědčuji, čím víc to dělám, že tím základním faktorem je nějaký psychiatrický problém, de facto zdravotní problém, že to je nějaká porucha osobnosti a nějaká obtížná sociální situace, v jejímž důsledku se nějaký ten psychiatrický handicap zvýrazní a v tom ta osobnost tu situaci není schopna sama řešit. Příkladem je i klasická linka pražských bezdomovců, kteří se ocitají na ulici po rozvodu, který již předchází problém s alkoholem, po ztrátě domova se tento problém dále zvýrazní a alkoholismus je právě tou hlavní příčinou, díky které nejsou schopni řešit tu svojí situaci. Jiným častým příkladem jsou rodiny s dětmi, kde rodiče často problém s hraním automatů, takže zase problém, že nejsou schopni hospodařit s penězi.(vše resp. č.7) Častou cestou je ztráta zaměstnání, následná ztráta životní úrovně a řešení situace zadlužením se, neplacení nájmu a z toho vyplývající ukončení nájmu a exekuce (resp. č. 21). Během každého rozhovoru byla nemalá část věnována dluhům. Zadlužení některých domácností a zejména jejich neschopnost tyto dluhy splácet se jeví jako jeden z nejpalčivějších problémů, které jsou nejen jednou z příčin ztráty bydlení, ale zároveň jsou obrovskou bariérou opětovného získání bydlení a jeho udržení. Zadlužit se může člověk velmi snadno, stejně jako velmi snadno dochází k tomu, že dluhy a úroky dále rychle narůstají, ovšem cesta ke splacení dluhů je velmi obtížná a mnohdy bez jakýchkoliv výsledků. Dluhy možná nejsou tou primární příčinou cesty ke ztrátě bydlení, ale většinou jsou to dluhy, které zapříčiní výpověď z bytu nebo vystěhování z bytu rodiny ze strachu z exekuce. 1 Resp. č. 12 označuje, že uvedená citace zazněla v rozhovoru s respondentem číslo 12. 6

7 Ten pád přichází ve chvíli, kdy člověk, jak se říká, začne vytloukat klín klínem a začne využívat lehce dostupné půjčky, které nemá z čeho splácet, pak už mu na to plat nestačí. Pak nemá na to, aby ji vrátil, a vezme si jinou a tak dál a rázem má dluh milióny za věci, které nepotřebuje, nebo ty půjčené peníze dokonce projí a to je ještě horší, protože pak už je opravdu nemá z čeho vrátit. (resp. č.15) Většina klientů přichází o bydlení tak, že dluží na nájemném nebo na službách spojených s bydlením a má dluhy od nebankovních subjektů. Pak končí na ubytovně většinou komerční, kde platit musí, jinak by skončili na ulici. (resp. č. 19) Někdy se lidé dostanou do dluhů i vlastní naivitou. Příčinou ztráty bydlení je neplacení nájmu, ztráta zaměstnání, zadluženost domácností, a to mnohdy ani ne vlastní vinou, např. domácnost zadluží syn bydlící ve společné domácnosti s rodiči v důchodovém věku, kteří o tom buď nevědí, nebo vědí, ale nejsou schopni nebo ochotni si to připustit (resp. č. 16). Jindy je příčinou i podcenění situace: domácnost neplatí nájemné v obecním bytě, protože to po nich není nijak zvlášť vyžadováno pokud vůbec jsou upomínáni, tak písemnou formou a tomu nepřikládají velký důraz. V případě, kdy již dluhy dosáhnou velkých částek a skutečně jim hrozí výpověď z bytu, už pak nelze nic dělat; nezbývá jim, než se přestěhovat, většinou si nacházejí soukromý nájem bez smlouvy nebo s enormně vysokým nájmem. Jak uvedl jeden sociální pracovník: Pokud neplatí nájemné u soukromého pronajímatele, dostávají výpověď, a buď se obracejí na město, kde je jim většinou nabídnuto pouze bydlení v sociálně vyloučených lokalitách, nebo jinou možností jsou komerční ubytovny. (resp. č. 11) Nárůst nezaměstnanosti z důvodu hospodářské krize se dle respondentů projevoval také v nárůstu počtu bezdomovců a to zejména ve městech, pro které je charakteristické, že se zde lidé stěhují za pracovními příležitostmi. Pokud tito migranti (z jiných koutů České republiky, ale i z jiných států Slovensko, Polsko) mají práci, mají i ubytování, ale přijdou-li o práci, ztrácí i ubytování. Část z nich se vrací zpět za rodinou, část si dokáže najít jinou práci, ale část nuzná situace přivede až k tomu, že se ocitají na ulici. V Mladé Boleslavi v posledních letech, a zvláště pak v minulém roce, přibylo Slováků a Poláků, kteří zde pracovali po několik let v automobilce, avšak byli propuštěni a po ztrátě relativně dobře placeného zaměstnání si obtížně hledají práci; mnozí z nich klesli až na dno. Tito lidé se často nevracejí za svou rodinou, mají svou hrdost. V mnohých případech se rodina poskládala na to, aby vůbec sem mohli odjet. Často nechávali rodinu v tom, že mají stále práci. Z počátku mají ještě na ubytování, pak mohou přespat u přátel, ale to nejde dlouhodobě. Někteří se ještě chytnou, ale někteří klesají níž a níž. (resp. č. 9) Přirozeně různé příčiny ztráty bydlení lze nalézt u mladých lidí a různé u starších lidí, ovšem většinou jsou příčiny ztráty bydlení na věku nezávislé. Jiný důvod je u mladého, který vyšel z domova nebo z nápravného zařízení, jiný důvod je u člověka středního věku, tam je to spíš otázka rozvodu tou jsou postiženi zejména muži, jiný důvod je u starších občanů. Napříč všech věkových skupin se táhne ztráta zaměstnání a závislost na čemkoli škodlivém, což jednak samozřejmě poškozuje jejich zdraví a ruku v ruce s tím i jakousi kázeň, ale také to má opět samozřejmě vliv na jejich finanční situaci. (resp. č.15) Mezi klienty neziskových organizací, které se věnují návratu lidí do společnosti po absolvování léčby závislosti na nealkoholických drogách, jsou většinou mladí lidé. Tady je charakteristickou dráhou, drogová závislost a z toho pramenící ztráta práce, ztráta bydlení a z toho pramenící sociální vyloučení. (resp. č.26) U straších lidí se nicméně často objevují mezi příčinami ztráty bydlení jiné typy závislostí, zejména alkoholismus a gamblerství, které se ovšem vyskytují i u mladých lidí. Rozdíly v příčinách ztráty bydlení podle věku bezpochyby existují, ale na druhé straně žádný s respondentů nepovažoval tyto příčiny za výrazně jiné, aby je konkrétně jmenoval pro různé věkové skupiny a větší váhu respondenti přikládali příčinám, které nesouvisí s věkem. Někteří 7

8 respondenti dokonce upozornili, že záleží na konkrétních okolnostech a neexistují typické příznaky pro konkrétní skupinu. Pro lidi potýkající se s nedostupností bydlení z řad Romů je charakteristické, že pokud se ocitají v tíživé situaci a hrozí jim ztráta bydlení, tak se málokdy ocitají až bez střechy nad hlavou a většinou řeší ztrátu bydlení provizorním ubytování v přeplněných bytech příbuzných či v ubytovnách mnohdy pochybné kvality. Specifickou skupinou jsou také matky s dětmi a matky, které odcházejí od manžela z důvodu domácího násilí. Dle výpovědí zaměstnanců azylových domů pro matky s dětmi, nejčastějšími důvody, proč se jejich klientky ocitly bez domova, jsou z velké části svobodné matky bez sociálního, zejména rodinného zázemí, z části ženy s dětmi, které se ocitly bez domova v důsledku nesvobodné trestné činnosti - domácího násilí, obchodu s lidmi, ale i cizinky, které žádají o azyl v ochranném programu. Z průzkumu, který realizovali zaměstnanci azylového domu v Příbrami v roce 2009, vyplynulo, že samy klientky (celkem odpovídalo 34 klientek) za hlavní příčinu ztráty bydlení považují to, že je bydlení příliš drahé, že jim dávky nestačily na pokrytí bydlení (50 % klientek to označilo za hlavní příčinu), zhruba 20 % klientek pak uvedlo, že důvodem byla těžká životní situace provázená dysfunkcí rodiny a zhruba stejný počet za hlavní důvod označil nevhodné bytové podmínky, pro necelých 10 % bylo příčinou ztráty bytu domácí násilí. Asi největší skupinu klientů azylových domů tvoří matky s dětmi, které se potýkají s finančními obtížemi a které nemají rodinnou podporu, a společným jmenovatel pro tuto skupinu osob je nefunkční primární rodina. Částečně se tady i projevuje sociální historie klientek, pocházejí z dětských domovů a mnohdy se ocitají ve stejné situaci jako jejich rodiče. Zažily třeba i násilí v rodině nebo alkoholismus u rodičů. Partneři buď o ně a dítě nemají zájem, nebo mají podobné postavení (tj. bez placeného zaměstnání a bez rodinného zázemí) (resp. č. 10). U skupiny klientek, které se ocitly bez bytu z důvodu domácího násilí, dlouhou dobu trvá, než opět naleznou své kompetence tj. uvědomí si, že jsou schopny žít samostatně. V mnohých případech probíhá rozvod, ony žádají o svěření dětí do péče a nemají potřebné sociální dávky na to, aby finančně dosáhly na samostatné bydlení. Jiným problémem je, že samostatné bydlení je pro ně nebezpečné, neboť se bojí, že je najde manžel, či partner, od kterého utekly. Většinou se dle vyjádření respondenta z neziskové organizace se vyskytují dvě varianty řešení situace domácího násilí. Jedna varianta je, že ta oběť domácího násilí vyloženě prchá před tím agresorem, a musí se skrývat, my jsme schopni ve spolupráci s koordinačním centrem zajistit tyto utajené pobyty. Další věcí je, když policie zjistí, že se něco takového děje, a nevyužije institutu vykázání a doporučí té oběti, ať jde sem (do azylového domu), protože ne vždycky jsou schopni nebo ochotni vyhodnotit, jak moc je ta oběť ohrožena, a potom je to na oběti, zda odejde, protože je jí to doporučeno ze strany buď policie nebo OSPODu (oddělení sociálně-právní ochrany dětí), že to rodinné prostředí není dobré. Pokud ten byt mají společný, tudíž ten partner odejít nechce, a nedochází tam ještě k takovým střetům, že nedojde ještě k vykázání, a následně k dalším soudním opatřením ve prospěch té oběti, aby tam nežili společně, protože společné soužití poškozuje zdraví a vývoj toho dítěte. Jako by si nikdo neuvědomoval, že když ta žena odejde, tak je velká pravděpodobnost, že tu střechu nad hlavou už nikdy mít nebude a tím, že jí zůstává to dítě a většinou, pokud je to dítě malé, tak ani zaměstnání a už nedosáhne na běžné bydlení, pokud nemá nějaké silné zázemí v širší rodině. (resp. č. 14) Ke ztrátě bydlení dochází i tehdy, pokud se jedná o případy patologického násilí v zadlužené rodině. Rodina už je plná dluhů, pak je soudně vystěhují nebo odejdou, kdy ten byt ještě mají, ale je to jasné, protože tam nabíhá dluh na všem možném, na co se podíváte, 8

9 občas do toho zapomenou, že existuje nějaký úřad práce, takže ani nemají vyřízené ty základní věci to je hodně často. (resp. č. 14) Nezřídka rozhoduje i to, že žena nezná svá práva a neví, na jaké sociální dávky má nárok. Během výzkumu jsme se také zabývali otázkou rozdílů v příčinách ztráty bydlení mezi sledovanými regiony či obcemi, ovšem žádné výraznější rozdíly zde nejsou. Určité rozdíly lze nalézt mezi vesnicemi a menšími městy a většími městy. Ve velkých městech se kumulují lidé bez domova, protože je tady jednak víc pracovních příležitostí a jednak organizací, které jim pomáhají - nebo oni si to alespoň myslí (resp. č. 15), a naopak na těch menších městech nebo vesnicích mají lidé a úřady tendenci víc takové situace řešit a pomáhat.na městech je všechno takové víc anonymní a nevidí Vám každý do talířku, jak se říká, někdo přijde s žádostí o pomoc a vytáhnou na něho zákony, paragrafy, na tohle a tohle máš nárok a o víc se nezajímají. Chybí ten individuální přístup. (resp. č. 14) Finanční nedostupnost bydlení jako příčina ztráty bydlení? Ve výzkumu byla věnována značná pozornost otázce, jakou roli hraje to, že bydlení je drahé a tudíž pro mnohé domácnosti na hranici finanční dostupnosti. Ve většině rozhovorů zaznělo, že nedostupnost bydlení není primární i výroky, že to, že je bydlení drahé, není příčina. Jedna z hlavních příčin ztráty bydlení a sociálního vyloučení je chudoba těch lidí, ovšem jak uvedl jeden respondent, peníze hrají velkou roli, ale není to všechno. Vždycky se můžete dostat do takové vážné situace, kdy se rozvádíte, kdy na vás udeří věřitel a leasingová společnost, kdy stojí vaše firma před krachem každá z těch záležitostí je natolik vážná, že vás může položit sama o sobě a navíc se to může nastřádat v jeden okamžik, ale pokud to člověk dokáže vyřešit, má na to dost sil a nějaké zázemí rodinu, přátele, ví, že je to přechodné a má před sebou další budoucnost a toto je jenom veliký problém, ale ne konec, tak jde skutečně jenom o peníze. Jakmile se do toho vloží jakási beznaděj a sebelítost a společně s tím alkohol pochopitelně se ztrátou bydlení a rodiny a zázemí a zaměstnání, potom už se dá mluvit o veliké psychické zátěži, kterou když nezvládnete, tak se dostanete do takové situace, která má hodně blízko k tomu, co souvisí se sociálním vyloučením, a záleží na mnoha faktorech, co bude dál. (resp.č.12) Obdobně jiní respondenti uvádějí: Samozřejmě, že bydlení je drahé, ale není to ten hlavní faktor. Dokud bydlení bylo levné, tak to ti lidi byli schopni více ustát s těmi problémy, které mají. Kdežto teď, když to bydlení je tak důležitý, tak už to lidi nejsou schopni ustát. (resp. č. 7) Jiným problémem je nedostatek kompetencí k udržení bydlení - platit nájemné. Určitá část klientů nebydlela v bytech s vysokým nájmem, neboť se jednalo o byty nižší kategorie a případně i s regulovaným nájemným. Za neplacením stojí neplacení z důvodu jednak nízké kvality bydlení, ale také celková zadluženost a krátkodobý horizont při hospodaření, tzv. žití ze dne na den. Tady je vlastně příčinou nesolventnost v platbách, nevědomost závažnosti, neřešení situace, tj. nevzdělanost, nezaměstnanost. (resp. č. 20) Avšak získat byt s poměrně levným nájmem poté, co je rodina sociálně vyloučená, je mnohem obtížnější. Domácnost (rodina nebo jednotlivec) pak končí na ubytovnách nebo ubytování nevyhovujících podmínek bez tepla, bez vody atd. Na druhé straně se objevovali i názory, že finanční dostupnost hraje role ve dráze lidí ke ztrátě bydlení a sociálnímu vyloučení, a to zejména u svobodných matek a mladých lidí. Špatná dostupnost je spíše příčinou než následkem sociálního vyloučení. Rodiny nemají finance na zakoupení bytu, zůstávají v přeplněných bytech u rodičů, čekají, zda jim byt bude přidělen městským obvodem nebo neziskovou organizací. Je však třeba říct, že nedostupnost se týká 9

10 především získání bydlení, ne jeho udržení. Na získání bytu je (a to jistě nejen v Ostravě) potřeba počáteční jednorázové investice (zakoupení bytu, uhrazení kauce v případě podnájmu). Na udržení bydlení (na placení nájemného) již získá finance, pokud není zaměstnána, z dávek SSP (Státní sociální pomoci) a dávek pomoci v hmotné nouzi. Pokud pak úřadu dokládá všechny potřebné dokumenty a potvrzení, pobírá dávku, která pokryje značnou část nákladů na bydlení. (resp. č. 17) Obecně lze říct, že skutečnost, že ceny bydlení jsou poměrně vysoké, není tou primární příčinou ztráty bydlení. Na ztrátě bydlení se podepisují zejména jiné faktory; skutečnost, že bydlení představuje nemalý výdaj, jen tuto situaci vyhrocuje. Vážnějším problémem je skutečnost, že mnozí nedokážou hospodařit se svými příjmy a to buď vlivem nějaké závislosti či nízké finanční gramotnosti. Ne vždycky jde jenom o peníze, i když peníze jsou samozřejmě hodně důležité. Mnohdy jim chtějí (naším klientům) pomoci třeba jejich rodinní příslušníci, ale my je od toho zrazujeme, protože by jim to stejně propili nebo prohráli v automatech. (resp. č. 7) Průběh reintegrace Ve všech vybraných městech, ve kterých dotazováni sociální pracovníci působí, existují azylové domy či noclehárny, které poskytují krátkodobou pomoc lidem, kteří ztratili bydlení. Ve většině je s klienty sestaven individuální plán, podle kterého se postupuje s cílem nalezení práce (pokud je to ze zdravotního hlediska možné) a osamostatnění se. Jde samozřejmě o běh na dlouhou trať, dle vyjádření sociálních pracovníků je úspěšnost poměrně nízká, ovšem málokdo si vede přesnou statistiku, takže na otázku, jaká je procentuální úspěšnost, téměř žádný sociální pracovník nebyl schopen odpovědět. Jeden sociální pracovník odpověděl takto, já osobně takhle s těmi klienty do kontaktu nepřijdu, ale hodně pracujeme se sociálními kurátory a od nich vím, že nápravu prodělá tak 40 % těchto lidí, ale jen 15 % z nich vydrží zůstat ve většinové společnosti a nespadnout zpět. (resp. č. 15) V Praze byly odhady úspěšnosti okolo %, ale v jednom případě i pouze 1 %. Problémem je, že část klientů, která již úspěšně opustila pomoc sociálních pracovníků, se po nějaké době opět vrací na ulici nebo do azylových domů. Co se týká programů pro osoby s nedostatečným přístupem k přiměřenému bydlení na úrovni obcí, tak ve většině sociální pracovníci odpovídali, že neexistují programy speciálně pro tyto skupiny. V některých městech však jsou příspěvkové organizace města pomáhající této skupině osob nebo ve městech působí neziskové organizace. Problémem při průběhu reintegrace je získání dlouhodobého bydlení. Většina měst neposkytuje sociální obecní byty (a pokud ano, jedná se téměř výhradně o byty pro matky s dětmi) a byty na volném trhu jsou pro klienty azylových domů málokdy dostupné. Jak uvedl jeden respondent, když si pak někdo třeba najde práci a dostane se k lepšímu bydlení, třeba na azylový dům nebo na ubytovnu, pak možná ušetří nějaké peníze, ale nikdy nemůže dosáhnout na samostatné bydlení v nájmu na volném trhu. (resp. č. 13) Mnoho klientů azylových domů tak střídá různá krátkodobá ubytování. Dle výpovědí sociálních pracovníků z Mělníka je situace na volném trhu s byty příznivější, pokud rodina či jednotlivec získá nějakou práci, existuje poměrně velká nabídka bytů nižší kvality, které si tito lidé mohou pronajmout, a tak získání dlouhodobého bydlení, resp. reintegrace na trhu s bydlením, je zde o něco snadnější. V některých městech mají také programy pro matky s dětmi. Například v Brně existuje sociální bydlení pro maminky nebo rodiny s dětmi. Tam to docela klape, mají tam i sociální dohled a co je dobré, že jsou vlastně sice spolu pohromadě, ale jsou vlastně zařazeni mezi většinovou společnost, protože je to sídliště, tak nejsou tak odizolováni od toho normálního světa, mají možnost umístit děti do školky a normálně chodit do zaměstnání. (resp. č. 15) 10

11 Ve zkoumaných městech téměř neexistují programy prevence, byť mnozí sociální pracovníci se domnívají, že právě prevence ztráty bydlení by mohla mnohým klientům pomoci. Většinou neexistuje spolupráce mezi bytovým odborem (nebo firmou pověřenou správou obecních bytů) nebo soukromými pronajímateli, kteří mají dlužníka ve svém bytě, s neziskovými organizacemi nebo se sociálními kurátory. Pro lidi, kteří se ocitli bez střechy nad hlavou, je také typické, že vyhledají pomoc až ve chvíli, když už je pozdě. Bohužel nechávají většinou dojít situaci až tak daleko, kdy už je pozdě, tedy neřeší ji předem, počkají až na vystěhování, jen malé procento vyhledá pomoc dřív, než skončí na dlažbě. Pak řeší ještě bydlení pomocí rodinných příslušníků, kamarádů, známých, ale to většinou je krátkodobé a nevede to k ničemu dobrému, končí to opět u alkoholu a mnohdy kriminálních činů - rvačky, rozprodávání cizího majetku, žaloby, různé činy za asistence policie. Jen málo z nich se včas obrací na poradenská centra, ti společensky uvědomělí to udělají hned, ne ovšem na nás, k nám se dostanou až na doporučení od nich nebo z úřadu práce či odjinud. (resp. č. 13) Faktory podmiňující úspěšnou reintegraci Ztratit bydlení je tak snadné a je až zarážející, že může postihnout i osoby, u kterých by to nikdo nečekal, např. s vyšším vzděláním. Naopak, získat opět bydlení a plnohodnotně se zařadit do společnosti je velmi obtížné. Asi nejdůležitějším faktorem, který se objevoval v rozhovorech se sociálními pracovníky i z rozhovorech se sociálně vyloučenými, je motivace. To je hlavní předpoklad úspěchu, a pokud motivace chybí, je boj předem ztracen. Dle výpovědí, lidi se chtějí vracet do společnosti, mají úpornou snahu to řešit - pokud se to ale nepodchytí včas, tak ten frustrační tlak je natolik velký, že ti lidé rezignují, s bydlením je to podobné. (resp. č.13) Jiný respondent uvedl, že to záleží na tom sociálním uvědomění, někteří se do této situace skutečně dostanou nešťastnou shodou okolností, oni za to nemůžou, jistě, záleží na mnoha okolnostech, na inteligenci, na příležitosti, na štěstí, na všem možném, ale oni v té situaci nechtějí zůstat, chtějí bydlet ve svém, třeba kvůli sobě, kvůli tomu, aby na to nepřišli jejich známí nebo kvůli dětem prostě se stydí, ale není to jednoduché no a zase jsme u peněz. (resp. č. 14) Pro každého je motivací něco jiného, někdo touží po soukromí a osamostatnění se, někoho třeba motivuje, když může pomoci dalším lidem. Každého drží při životě něco jiného, většinou je to pomoc jiným, pocit, že jsou potřební, takže třeba se účastní projektu, kdy pomáhají vyhledávat nové klienty, kteří dosud v kontaktu se sociálními kurátory nejsou. (resp. 13) Motivuje je to, že si budou moci rozhodovat sami o sobě, že by mohli žít tak, jak žít chtějí (s partnerem, ve svém). (resp. č. 16) Dle respondentů je vhodnou motivací i postupné prodlužování smluv v ubytovnách nebo tréninkových bytech. Klienti plní své povinnosti vyplývající z nájemního vztahu, pokud ví to, že mohou o svůj byt přijít, v případě neplnění povinností vyplývajících z podnájemní smlouvy. (resp. č. 22) Problém nastává, jak uvedl jeden sociální pracovník, čím déle jsou mimo společnost a oni se z ní vlastně vyloučí časem sami tím hůř pro ně, a tím je návrat méně pravděpodobný a oni časem necítí potřebu bydlení, jim to takhle stačí. (resp. č. 12). Již po dvou týdnech na ulici, se lidem mění psychika. (resp. č. 2) Obdobnou demotivaci pociťují sociální pracovníci i v sociálně vyloučených lokalitách: jestliže lidé okolo mě neplatí nájem, nepracují a práci se ani nesnaží hledat, tak proč já bych se měl snažit (resp. č. 11). Pokud se v sociálně vyloučené lokalitě objeví někdo se snahou svou situaci řešit, po prvních neúspěších se velmi často přizpůsobí zaběhlému chování v lokalitě. Beznaděj, opakované zklamání z opětovné ztráty zaměstnání, např. z toho, že je zneužívají pracovní agentury, to jsou bariéry úspěchu. (resp. č. 16) Dle vyjádření jednoho sociálního pracovníka, dlouhodobá nezaměstnanost vede 11

12 k frustraci a jedinci jsou v podstatě odsouzeni k tomu, že jednou skončí ve vyloučené lokalitě. (resp. č. 11) Důležitým předpokladem úspěchu je vedle individuální motivace tedy nalezení práce. Jednáli se o matky s dětmi, pak je kromě práce podstatné i nalezení jiného životního partnera. Důležitá je tam práce, ale bezpodmínečně potom partner a finančně dostupné bydlení. (resp. č. 6) Velmi důležitou roli však hraje také spolupráce se sociálními pracovníky. Spolupracovat se sociálními pracovníky při reintegraci, protože zvládnout sám tento proces je pro jedince velmi náročné a oni si to neuvědomují. (...) Oni třeba najdou zaměstnání a ti, kteří chtějí, tak rychle odcházejí z tohoto zařízení, protože si myslí, že už mají vyhráno. Odejdou i ze zařízení, ale je to na ně hodně změn zaráz, je to náročné, protože tam třeba dělají noční směny nebo dvanáctky nezvládnou to psychicky a pak se ztrácejí v realitě. A nebo je zase doženou ty dluhy a prostě přijdou o to zaměstnání a zase přijdou o ten byt. (resp. č. 15) No většinou když se jim podaří dostat se nahoru, tak si musí hodně dávat pozor, aby se nepotkali s alkoholem nebo se svými starými známými. Jak se chytnou znovu láhve nebo špatného partnera, tak je znovu zle. A boj s tou labilní psychikou je hodně, hodně těžký a dlouhý. Důležité je, aby v něm nebyl sám a aby to věděl. (resp. č. 12) Předpokladem úspěchu je tak aktivní a vytrvalé řešení problémů spojených se závislostí. Bariéry úspěšné reintegrace Největší bariéru pro reintegraci kromě zmiňované demotivace představují dluhy. Zadlužení a exekuce na příjem zapříčiňuje demotivaci jedince. Demotivovaný nepůjde pracovat, protože má dluhy, raději bude na podpoře, protože jakmile začne pracovat, hned mu ty peníze vezmou. Většina těch lidí má nějaké dluhy. Ať to je zdravotní pojištění, ať to jsou nějaký leasing, pak to jsou nějaké ty slavné homecredity a oni vědí, že jakkoli budou mít příjem, tak o něho budou přicházet. Proto pracují na černo, aby měli ten příjem celý, ale s prací na černo se nikdy nedostanou k nějakému bydlení a k normálnímu životu. Je to prostě takový hrozně začarovaný kruh. S těmi lidmi se ale musí pracovat ihned, okamžitě. Dřív než tam zabředne. (resp. č. 15) Ač finanční dostupnost bydlení nepřestavuje hlavní příčinu ztráty bydlení, nízká finanční dostupnost bydlení je dle sociálních pracovníků bariérou opětovného získání bydlení. Podle některých respondentů, je to že je bydlení drahé je tu nejpodstatnější bariérou. (resp. 3) Dle výpovědi jednoho sociálního pracovníka je obtížné pro klienty z azylového domu sehnat bydlení na volném trhu ze dvou důvodů, jednak je to stránka finanční, protože byty jsou drahé a neliší se nijak podstatně ceny ani podle velikosti ani podle umístění (tedy je jedno, jestli jsou například v Brně nebo v Blansku). Druhá věc je, že pronajímatel ne vždy rád pronajímá byty bývalým klientům z azylových domů, zvlášť když se jedná o početnější rodiny. Tady jde opět o ten faktor sociálního vyloučení, kdy jsou tito lidé oproti těm ostatním znevýhodňováni. (resp. 13) Obdobné znevýhodnění na trhu bydlení se týká Romů a vícečetných domácností; vzhledem k tomu, že jsou pronajímateli považováni za rizikovou skupinu, velmi obtížně se dostávají k pronájmu bytu s legální nájemní smlouvou za obvyklou cenu. Jestliže domácnost nezíská dlouhodobé nájemní bydlení s legální smlouvou, nemůže si ani zažádat o příspěvek na bydlení, díky němuž by pro ni bydlení bylo finančně dostupné. V takovém případě jsou z dlouhodobého bydlení vyloučeny i ty domácnosti, které by byli schopny pravidelně platit nájem a ušetřit na vstupní náklady spojené s kaucí. Nicméně sociální pracovníci potvrdili, že v některých případech klienti skutečně dosáhli na dlouhodobé nájemní bydlení, ale musí se moc uskrovnit a jsou odsouzeni k tomu žít absolutně beze všeho nebo to nějak zkombinují (to 12

13 bydlení) s podílením se na platbě nájemného s ostatními členy rodiny (dospělé děti, sourozenci). (resp. č. 12) Jinou bariérou pro udržení dlouhodobého bydlení jsou nejen špatné sociální návyky, jež vedou k sousedským sporům, nedodržování domovního řádu či porušování tzv. dobrých mravů v domě, ale jakási finanční negramotnost, tj. neschopnost pravidelně platit nájemné a neutratit peníze potřebné na zaplacení nájmu a nákladů spojených s bydlením. Jak vypovídal jeden sociální pracovník, měli jsme tu případ klientů, kteří dělali na stavbě, vydělávali víc než já, takže měli relativně slušný příjem, a přesto nebyli schopni tento problém s bydlením vyřešit, protože neměli kompetenci finanční gramotnosti. Udržet peníze na činži. Chybí jim zázemí, jejich startovní čára je o několik pater níž, tedy není to jen o penězích. (resp. č. 13) Finanční dostupnost je jistě jeden z hlavních problémů, ale není jediný. Jsou jedinci, kteří prostě nemají vypěstované sociální návyky udržet si dobré bydlení, i když ho mají, resp. získali ho po návratu z bezdomovectví, jako třeba obecní byt. (resp. č. 13) Jiný sociální pracovník vypověděl: Problémem našich klientů je to, že v situaci, ve které jsou, jsou už dlouho, a čím déle tam jsou, tím jistěji ztrácejí sociální i společenské návyky, ani si to sami v podstatě neuvědomují. Mají jakýsi pocit soudržnosti nebo touhu po společnosti, ale nedokážou dodržovat společenský řád, který většinová společnost považuje za normální. Takže i kdyby měli tu možnost bydlet v normálním domě, tak by nedokázali dodržovat jak říkáte dobré mravy v domě. Mluvím o těch, kteří jsou ve stavu sociálního vyloučení už dlouho. Ale to je právě to, jakmile se dostanou sem, tak už je malá pravděpodobnost, že se beze zbytku vrátí do většinové společnosti. (resp. č. 12) Velkou bariérou úspěchu reintegrace, jak již bylo zmiňováno, je ztráta motivace spojená s opětovnou ztrátou bydlení. Velkou roli v této souvislosti opět hraje špatné rodinné zázemí, které rodině či jedinci nepodá pomocnou ruku při snaze získat nové bydlení. Někdy mají i sociálně vyloučení vysoké nároky a při jejich nesplnění dochází rychle k rezignaci a opětovnému pádu. Bariérou jsou samozřejmě také drogy a závislosti nejrůznějšího druhu. Ta možnost (návratu do společnosti) tady je, ale je to pro toho člověka velmi obtížné se vyškrábat zpátky nahoru a tuto situaci nějak řešit. Pokud tam jsou ty faktory, že je zadlužený, má nějakou závislost automaty, alkohol, tak to nepůjde. (resp. č. 15) Možná opatření účinnější pomoci sociálně vyloučeným V rámci rozhovorů se sociálními pracovníky jsme se také dotazovali, jaká opatření by podle nich vedla k účinnější pomoci sociálně vyloučeným k reintegraci do společnosti. Téměř všichni respondenti si stěžovali na omezené možnosti získání dlouhodobého nájemního bydlení a podle většiny by obce měly pro tyto účely poskytovat sociální obecní byty. Někteří respondenti doporučovali, aby si nájemníci část nájmu mohli odpracovat prací pro město. Zdůrazňováno bylo také, aby byty byly rozmístěny po městě a ne koncentrovány do jednoho místa. Zajistit možnosti sociálního bydlení pro rodiny s dětmi nebo matky s dětmi uvnitř většinové společnosti, ne ve skupinách sociálně vyloučených, tak, aby mohli ti sociálně vyloučení opět do té většinové společnosti přirozeně proniknout. (resp. č. 15) Pro mnohé klientky azylových domů pro matky s dětmi by podle názoru sociálního pracovníka stačil nějaký terénní program, který by jim umožnil nebýt v azylovém domě. Stačilo by tam nějaké docházení, dohled, dopomoc. Navíc je určitou bariérou to, že jsou zde klientky soustředěny v jednom prostoru, a to na ně vlastně působí negativně a svým způsobem je to vylučuje ze společnosti, před kterou se uzavírají. (resp. č. 10) Kromě všeobecné shody na potřebě většího využívání obecních nájemních bytů pro sociální účely se objevil i návrh 13

14 mapovat stávající volné bytové kapacity v rodinných domech v oblasti a zajistit právní ochranu majitelů i nájemců při možnosti pronájmu těchto jednotek, pokud majitelé tyto kapacity sami nevyužívají vůbec nebo částečně, a to s vyloučením realitních kanceláří, čímž se omezí náklady na pořízení takové bytové jednotky pro nájemníka. (resp.č. 15) Zvýšit by se také měla informovanost sociálních pracovníků, která by mohla předejít ztrátě bydlení. Zazněly i návrhy vytvoření programu prevence ztráty bydlení a sociální práce s klienty ještě dříve, než dojde k vystěhování a ocitnou se na ulici. Předpokladem pomoci lidem akutně se potýkajícím s nedostupností dlouhodobého bydlení je podle mnohých sociálních pracovníků i řešení problémů v jiných oblastech. Zejména bylo zmiňováno omezení práce na černo a zneužívání dávek, a dále pak řešení problému lehce dostupných půjček a možnosti exekuce sociálních dávek. Možnost exekuce sociálních dávek pak mnohé poskytovatele půjček vede k tomu, že za obrovský úrok poskytnou půjčku i lidem, o kterých vědí, že s největší pravděpodobností nejsou schopni dluh splatit. VÝSLEDKY SKUPINOVÝCH DISKUSÍ Celkem proběhlo 6 skupinových diskusí, kterých se celkově zúčastnilo 59 respondentů. Z hlediska struktury dle pohlaví byli mírně více zastoupeni muži (tabulka 1); z hlediska věku byli zastoupeni jak mladší, tak starší respondenti, nicméně v Ostravě výrazněji převládali mladší respondenti a naopak v Praze a v Brně spíše starší respondenti. Rekrutace respondentů byla provedena prostřednictvím dotazovaných sociálních pracovníků, a tak se ve jednotlivých skupinách projevovalo zastoupení toho kterého typu respondentů podle zaměření daných sociálních pracovníků. Jedna ostravská skupina zahrnovala téměř výhradně respondenty, kteří ztratili dlouhodobé bydlení nebo se ocitli přímo na ulici díky drogové závislosti. V Praze, kde nejsou takovým problémem sociálně vyloučené lokality, byl vyšší podíl osamělých starších lidí, kteří se potýkají nebo potýkali s úplnou ztrátou bydlení, se ztrátou střechy nad hlavou. V Brně se oproti jiným krajům objevili také respondenti, kteří se i v současnosti potýkají s životem na ulici. Co se týká ekonomické aktivity, celkově ve všech skupinách převládali respondenti bez trvalého pracovního poměru, často respondenti občasně pracují formou brigád, nicméně někteří respondenti měli i trvalou práci a dva respondenti byli zaměstnáni přímo v neziskových organizacích; mladší ženy byly často na rodičovské dovolené. Tabulka 1: Účastníci skupinových diskusí dle pohlaví a věku pohlaví věkové složení muži ženy do a více Ostrava Praha Brno Zdroj: Vlastní šetření. Dráhy bydlení a představy o bydlení V rámci skupinových rozhovorů byli respondenti také dotazováni, jakou vůbec mají zkušenost s bydlením, kde bydleli s rodiči a jak bydleli po odstěhování od rodičů. Poměrně velká část účastníků alespoň část dětství trávila v dětském domově, z 59 účastníků to bylo 6 respondentů. Vzhledem k tomu, že celkově v České republice je přibližně 0,5 % žáků povinné 14

15 školní docházky vychováváno v ústavní péči, u lidí, kteří se v průběhu života potýkají se ztrátou bydlení, je tak podíl těch, kteří si prošli ústavní výchovou, výrazně vyšší než v rámci celé populace. Tento poznatek byl také potvrzen v rozhovorech se sociálními pracovníky. Právě nízké či nulové rodinné zázemí je faktorem, který přispívá k tomu, že vlivem jiných krizových situací se lidé ocitnou bez bydlení a bez schopnosti si dlouhodobější bydlení obstarat. Tabulka 2: Dráhy bydlení bydlení s rodiči 1. bydlení 1. a 2. bydlení 1., 2. a 3. bydlení počet podíl počet podíl počet podíl obecní byt 25 42,4% 25 42,4% 23 39,0% podnikový nebo služební byt 3 5,1% 4 6,8% 4 6,8% družstevní byt 12 20,3% 10 16,9% 11 18,6% vlastní koupený byt/ dům 9 15,3% 6 10,2% 7 11,9% vlastní privatizovaný byt 1 1,7% 1 1,7% 1 1,7% vlastní postavený byt/ dům 3 5,1% 4 6,8% 4 6,8% byt u soukromého pronajímatele 1 1,7% 2 3,4% 2 3,4% dětský domov 4 6,8% 6 10,2% 6 10,2% neodpověděl 1 1,7% 1 1,7% 1 1,7% změna bydlení ,1% 4 6,8% Zdroj: Vlastní šetření. Pozn. Sloupeček 1. a 2. bydlení označuje všechny typy bydlení respondentů ve druhém bydlení (po odstěhování z prvního bytu/rodinného domu) a respondentů, kteří se nestěhovali a zůstali bydlet po celou dobu dětství v prvním bytě/rodinném domě. U ostatních respondentů, kteří byli vychováváni v rodině, převládalo bydlení v obecních bytech (více než 40 %) a okolo 20 % respondentů vyrůstalo v bytech v osobním vlastnictví a přibližně stejná část v bytech družstevních; ojediněle účastníci diskusí vyrůstali v bytech soukromých majitelů nebo služebních (podnikových) bytech (tabulka 2). Necelých 30 % účastníků rozhovorů se v průběhu dětství stěhovalo a pouze čtyři respondenti se stěhovali dvakrát. Samozřejmě je možné, že mnozí respondenti některá stěhování zapomněli zmínit, zejména pokud někde bydleli krátce. Žádný z respondentů nezmínil žádnou zkušenost s tím, že by v dětství bydlel s rodiči na ubytovně či v azylovém domě. Po odstěhování od rodičů se zastoupení jednotlivých typů bydlení značně změnilo a mnohem častěji respondenti využívali krátkodobých forem bydlení (tabulka 3). Logicky také mnohem častěji dochází k častému střídání bydlení a mnohdy se respondenti mezi zaznamenávanými typy bydlení ocitli na ulici. Nejčastěji využívanými formami bydlení bylo obecní nájemní bydlení, nájemní bydlení u soukromého pronajímatele a ubytování v ubytovnách či azylových domech. Bydlení ve vlastním bytě bylo zcela marginální a pokud respondent takový byt vlastnil, ztratil ho a obdobně tomu bylo i u družstevních bytů. V současné době respondenti bydlí v ubytovnách, azylových domech, bytech soukromých vlastníků či obecních bytech. Možnosti získat byt v osobním vlastnictví či byt v družstevním vlastnictví jsou podle nich minimální. 15

16 Tabulka 3: Dráhy bydlení po odstěhování se od rodičů 1. bydlení 1. a 2. bydlení 1., 2. a 3. bydlení 1., 2., 3. a 4. bydlení 1., 2., 3., 4. a 5. bydlení počet podíl počet podíl počet podíl počet podíl počet podíl obecní byt 12 20,3% 13 22,0% 10 16,9% 9 15,3% 8 13,6% podnikový, služební byt 3 5,1% 3 5,1% 2 3,4% 2 3,4% 2 3,4% družstevní byt 3 5,1% 4 6,8% 4 6,8% 5 8,5% 4 6,8% vlastní koupený byt, domek 3 5,1% 1 1,7% 0 0,0% 0 0,0% 0 0,0% vlastní privatizovaný byt 1 1,7% 2 3,4% 1 1,7% 1 1,7% 1 1,7% vlastní postavený 0 0,0% 0 0,0% 1 1,7% 1 1,7% 1 1,7% byt u soukromého pronajímatele 8 13,6% 9 15,3% 9 15,3% 7 11,9% 7 11,9% podnájem 0 0,0% 1 1,7% 0 0,0% 0 0,0% 1 1,7% ubytovna 13 22,0% 8 13,6% 8 13,6% 9 15,3% 8 13,6% azylový dům/ Dům na půl cesty 9 15,3% 9 15,3% 14 23,7% 18 30,5% 19 32,2% u příbuzných, partnera, nebo přátel 4 6,8% 4 6,8% 2 3,4% 2 3,4% 2 3,4% vysokoškolské koleje 0 0,0% 1 1,7% 0 0,0% 0 0,0% 0 0,0% squat 1 1,7% 0 0,0% 0 0,0% 0 0,0% 0 0,0% ulice a poté léčebna 1 1,7% 0 0,0% 0 0,0% 0 0,0% 0 0,0% komunita, léčebna, doléčovací centrum 0 0,0% 3 5,1% 7 11,9% 4 6,8% 5 8,5% neuvedl žádné bydlení 1 1,7% 1 1,7% 1 1,7% 1 1,7% 1 1,7% změna bydlení ,5% 34 57,6% 17 28,8% 6 10,2% Zdroj: Vlastní šetření. Domov chápe většina respondentů jako zázemí, bezpečí, rodinu, klid, soukromí, teplo, jistota, relax i zázemí, místo kam se můžu vrátit a kde mám blízké, něco co je moje. Naopak když člověk domov ztratí, vybaví se mnohým respondentů problémy, které souvisí se ztrátou domova jako alkoholismus, drogy, krádeže, bída, ale i strach, stres, zima, hlad, špína, ztráta soukromí, ohrožení, beznaděj. Většina respondentů zažila pocit domova a zároveň i pocítili, co to je, když žádný domov nemají. Někteří respondenti, kteří prožili dětství v dětském domově, vypovídali, že pocit domova vlastně nikdy nepoznali. Část účastníků rozhovorů v současné době domov opět pociťuje, ale jde přibližně jen o 10 % respondentů. Pro některé je domov tam, kde si bydlení mohou nějak zvelebit a kde se cítí dobře. Jak vypověděl jeden respondent: Ten domov si člověk může vytvořit sám, třeba, že si tam dá úplně obyčejnou kytku, nebo že si pořídí pejska, tak už v tu chvíli je to domov. Bydlení je bydlení, ale pokud mám nějakou svobodu a volnost, abych si to bydlení udělal k obrazu svýmu, tak už potom bych řekla, že je to ten domov. (fg č. 3 2 ) Jisté bydlení pro většinu účastníků skupinových diskusí představuje hlavně bydlení vlastnické, nicméně většina respondentů je srozuměna s tím, že na vlastní bydlení pravděpodobně nikdy nedosáhne. Z hlediska jistoty bydlení je skoro stejně jako vlastnické bydlení vnímáno nájemní bydlení v obecním bytě se smlouvou na dobu neurčitou. Obecní byt, městský byt, který když si platím, tak je tam mnohem větší pravděpodobnost, že mi zůstane. Než byt u soukromníka, který mi může vypovědět nájemní smlouvu a tak dále (fg č. 2) Mezi 2 fg č. 3 označuje, že uvedená citace zazněla ve skupinové diskusi číslo 3. 16

17 většinou respondentů převládá představa, že jisté bydlení je to, o které nepřijdu, a pokud je to byt u soukromého pronajímatele, vždy mě může vyhodit. Soukromník si důvod vždycky najde. Mnozí respondenti se dokonce domnívají, že je soukromý pronajímatel může vyhodit i přesto, že doba nájmu uvedená v nájemní smlouvě ještě nevypršela a oni dodržují podmínky nájmu. Zcela výjimečně v rozhovorech zazněla pozitivní zkušenost se soukromým pronajímatelem, jako například: mně se nikdy nestalo, že by mi někdo po 3 měsících zvedl nájem, já jsem měl většinou smlouvu na rok, asi jak kde, ale tam je vlastně pevně stanovená cena, takže kdyby to sám od sebe zvýšil po dvou měsících, to ani nejde. (fg č. 4) Pro respondenty v Praze nebyl příliš velký rozdíl mezi obecním bytem a bytem soukromého pronajímatele, dle respondentů se obě varianty vyznačují vysokým nájemným, nicméně rozdíl v jistotě do budoucna tu je. Ptali-li jsme se rovněž respondentů, jaké bydlení by považovali za vyřešené - respondenti v této souvislosti často uváděli i bydlení u soukromých pronajímatelů, jelikož si většinou byli vědomi toho, že byť soukromé nájemní bydlení nepovažují za nejistější formu bydlení, oproti bydlení v ubytovnách či azylových domech představuje větší komfort a lepší alternativu. Z hlediska kvality respondenti většinou vnímali dostatečně kvalitní bydlení s vlastním sociálním příslušenstvím, tj. s vlastní koupelnou, WC a kuchyní. Podmínkou je také voda, elektřina, teplo. Po zkušenosti s ubytováním v azylovém domě nebo na ubytovnách zdůrazňovali zejména potřebu soukromí. Za samostatné dlouhodobé bydlení jsou respondenti ochotni platit více než polovinu svých příjmů, ovšem vzhledem k velmi omezeným příjmům je to pro některé respondenty pouze okolo Kč. Ztráta bydlení a faktory, které přispívají ke ztrátě bydlení Mezi nejčastější příčiny ztráty bydlení byly zmiňovány závislosti alkohol, drogy, dále pak ztráta práce, rozchod s partnerem, návrat z výkonu trestu a v neposlední řadě dluhy. Ve většině případu jde o nahromadění problémů, neřešení zadlužení, nárůstu dluhů a z toho vyplývající výpověď z bytu. Například jeden respondent vypověděl: Já jsem měl dvougarsonku, družstevní, že jo, co jsme v tý privatizaci dostávali, něco jsem splatil, a potom když jsem byl bez práce, tak jsem měl možnost to vyměnit za menší a dlužil jsem tam, ale já jsem se chtěl držet toho velkýho bytu, ten bude mít pořádnou hodnotu, tak ho udržím a nevyměnil jsem to. Potom nebyla ta práce a už jsem do toho zahučel. Kdybych to vyměnil za ten menší, splatil bych to, co jsem dlužil a ještě bych něco dostal. (fg č. 4) Z jiných výpovědí vyplývá, že někteří respondenti nepožádali včas o pomoc a nevyužili státní sociální podpory. No, já jsem se rozvedla, o byt jsem nepřišla v té době, měla jsem svůj byt, ale protože jsem potom nezaplatila tři nájmy, protože jsem na to skutečně neměla z mého částečnýho invalidního důchodu, tak mě vyhodili z bytu. (fg č. 5) Zejména u drogově závislých je příčinou ztráty bydlení absolutní nezájem cokoliv řešit, jež právě droga navozuje. Většina drogově závislých vypověděla, že se tomu dalo předejít. To je ta zkušenost, že teď o tom člověk může říct, že se tomu dalo předejít, ale když je člověk v tom laufu, v té euforii na drogách, tak nad tím nepřemýšlí, že to tak bude. On si ani neuvědomuje, že to bydlení nemá, neřeší to. (resp.) Já jsem to ke konci už tušil, že to tak bude, ale bylo mi to, jak říká L., taková odevzdanost, bylo mi to svým způsobem úplně jedno. (fg č. 2) V některých případech i respondenti zmiňovali, že měli velké nároky, chtěli vše hned a padli do dluhové pasti. Jak vypověděl jeden respondent, já když jsem kupoval ten byt, tak jsem chtěl všechno hned, já jsem měl zaměstnání, žena taky, tak jsem si vzal hypotéku na byt, samozřejmě nový nábytek, všechno nové, jenže já jsem pak o práci přišel a žena otěhotněla. Takže naše příjmy šly na třetinu. Takže teď už vím, že jsem měl velké oči. Chce to postupně, ne naráz. (fg č. 4) 17

18 Z diskusí také vyplynulo, že byť dětský domov může snažit sebevíce připravit děti po dosažení dospělosti na odchod z dětského domova, stále zde bude chybět záchranná rodinná síť, která těmto jedincům pomůže v případě prvních krizí a problémů. Příkladem je osud jedné respondentky. Já jsem odešla z dětského domova. Po škole. Vlastně den po zkouškách jsem jela do Litoměřic do Domu na půl cesty, tam jsem si našla práci, jenže jsem byla zamilovaná až po uši, takže jsem jela k mýmu přítelovi. Takže jsem byla v azyláku, pak si mě vzal k sobě, pak se odstěhoval do Plzně, mě nechal normálně v Teplicích, ať si dělám, co chci, že jsem dospělý člověk, který ale vlastně o světě neví vůbec nic. Takže jsem nakonec skončila tady v Praze v azyláku. (fg č. 3) Mnoho respondentů se zmínilo, že vlastně ani nevěděli, kam se obrátit. V mnohých případech příbuzné či přátele nemohli (nebo nechtěli) oslovit vzhledem k rozsahu problému a o existenci neziskových organizací a poradenských centrech často ani neměli tušení. Jak řekla jedna respondentka: Možná, že by už ve škole měli mladiství být informováni o tom, že by se někdy mohli dostat do takovéhle situace a že by je naučili, jak si pomoct předtím, než se jim to stane. ( ) Nebýt mojí sestry, tak vůbec nevím, anebo firmy, která mi poskytla ubytovnu, že jsem měla kam jít, jinak by mi sociálka sebrala dítě, že jo. Takže ta informovanost, já nepamatuju, že bychom se ve škole něco podobného učili. (fg č. 3) Někteří respondenti měli také špatnou zkušenost s úředníky městských úřadů. V rozhovorech zaznělo, že úředníci nedokážou účinně pomoc. přestože jsem navštívila sociální pracovníky a kurátory, co jsem si našla na internetu, kurátora na městě a v podstatě všichni říkali: a co po nás chcete? Já říkám: potřebuju poradit, nasměrovat, co mám dělat. A oni jenom řekli, vy nemáte nárok na nic, je to na vás. (fg č. 4) Faktory podmiňující úspěšnou reintegraci Na otázku, co charakterizuje domácnost, které by se podařilo po zkušenostech se ztrátou bydlení získat znovu dlouhodobé bydlení, byla u většiny účastníků skupinových diskusí jednoznačná odpověď. Alespoň jeden člen domácnosti musí mít práci a nutná je také zodpovědnost domácnosti. Když nebudu platit nájem, tak mě vyhodí, to je logický. Takže platit nájem, musím mít to zaměstnání. (fg č. 1) Pro udržení si bydlení je potřeba pravidelně platit nájem a dodržovat domovní řád a, jak vypověděl jeden respondent, strašně, strašně moc se snažit. (fg č. 1) Jako velmi důležité vnímají respondenti také nutnost uskromnit se a šetřit. Šetřit, šetřit, uvažovat před každým výdajem, nevydat ani korunu zbytečně. Důležité je také spoléhat se sám na sebe. Jeden účastník skupinové diskuse, který v současné době bydlí na ubytovně zaměstnavatele, se podělil o svou strategii, všechno, co vydělávám, si dávám bokem a za dva za tři měsíce si pronajmu nějaký byt a budu bojovat dál. (fg č. 4) Určitou roli také hraje charakter toho daného člověka, té dané domácnosti, a nesmírně důležitá je motivace. Mnoho respondentů se vyjádřilo, že je motivuje právě jejich negativní zkušenost. Tak já si myslím, že bych si měl prostě projít určitými nějakými špatnými zkušenostmi, abych se dobral k tomu, abych se sebou začal něco dělat. (fg č. 2) Zazněly názory, že když člověk jednou spadne na dno, tak si dá velký pozor, aby tam nespadl podruhé (fg č. 1) a pro úspěch reintegrace je nutné pamatovat si, v jakém byl srabu, a už se do toho nechci dostat znovu (fg č. 3) Jiný respondent se vyjádřil, že po těch zkušenostech jsi vděčný za to, že jsi dostal byt, snad. Přece si ho nepropiju. (fg č. 5) Obdobně vypovídali i jiní. Když to vezmu za sebe, je to teda noclehárna, ale abych si na tu noclehárnu vydělal, tak já musím chodit na brigádu a když už budu mít tam někde nějaký byt, tak mě to samozřejmé donutí. Když zaplatím, mám 18

19 kde bydlet, když nezaplatím, nemám kde bydlet, to je ten důvod. (fg č. 6) I jiný respondent si myslí, že pokud se dostane k bydlení, už na dno znovu nespadne. No, já myslím, že už jsem ponaučený. Mně se to stalo dvakrát, poprvé jsem se neponaučil a teď se hrabu znovu nahoru ze dna a myslím si, že až se k tomu bydlení dostanu, tak že už prostě nepovolím. (fg č. 4) Řada respondentů má nicméně i teď strach, že znovu nebudou mít na placení nájmu, že se znovu dostanou do problémů. Většina se však cítí poučena v tom, že vědí na koho se obrátit a že již vědí, že situaci nelze podceňovat a naopak problém řešit včas. Pro mnohé jsou motivací děti, aby nedopadli tak, jak my. (fg č. 1) Zodpovědnost je nutný předpoklad udržení si bydlení a naopak špatné návyky, které nevedou k té zodpovědnosti, (v tom, že to vlastně musím platit, že si to musím zařídit, zvelebovat, udržovat fg č. 2) jsou bariérou. Podstatné je podle účastníků skupinové diskuse mít finanční rezervu a neutíkat před problémy. V případě nějaké tíživé situace se nebát ozvat a něco s tím dělat. Předejít rozhodně tomu a já už to řeším rok a půl, tak v okamžiku, když vidím, že něco je jinak, že dluhy narůstají, tak prostě to zastavit, všechno zastavit, nebrat si další úvěry a začít pracovat a umořit si ten dluh, co mám a aby mi nenarůstal a vyhýbat se spoluručení a další si nebrat. Půjčování k ničemu nevede, to každého srazí dolů. (fg č. 4) Ve skupinových rozhovorech se objevil také názor, že získání dlouhodobého bydlení je pro domácnost, která bydlela v azylovém domě za normálních podmínek velmi nepravděpodobné. Podle názoru těchto několika málo respondentů by se domácnost, která takové bydlení získala, musela nečekaně dostat k penězům. Bariéry získání a udržení si bydlení Překážkou pro získání dlouhodobého bydlení je zejména nezaměstnanost a nedostatek peněz. Respondenti rovněž pociťují diskriminaci při hledání práce i bydlení. Jedná se o diskriminaci nejen z důvodu barvy pleti, ale i o diskriminaci cizinců nebo lidí, kteří mají adresu na městském úřadě či v azylovém domě. Jak vypověděl jeden respondent romského původu:... já mám nějaké školy, jak říká tady kolegyně, udělám si školu, najdu práci. Školy už mám, mám hodně dekretů, všeho a někde přijdu a nevezmou mě, vezmou toho bílého. Bohužel, je to tak. (fg č. 1) Jiná respondentka doplnila, ale já jsem bílá, taky nemůžu nic sehnat, taky to není jednoduché, neumím moc česky, taky musím pracovat. (fg č. 1) Podle účastníků skupinových diskusí působí nepříznivě i jakési stigma azylového domu. Musel bych mít bydlení, hlavně bydlení, abych získal práci. (fg č. 5) Práce je však předpokladem získání bydlení. Obrovskou překážkou jsou dluhy. Většina dotazovaných nakonec přiznala, že mají dluhy, což je v mnohém brzdí v dalším postupu. Dluhy jsou zároveň podstatnou demotivací při hledání si práce a potažmo také bydlení. Například jeden respondent uvedl, že se příjmy, dluhy a to bydlení pojí dohromady, pokud má člověk exekuci na příjem, může brát 30 tisíc a oni mu dvacet seberou. (fg č. 3) I přes poměrně vysoké příjmy pak na bydlení nemá. Jinou bariérou pak jsou drogy a alkohol. Někteří respondenti se také rozhořčovali nad dávkami sociální pomoci, jež mohou způsobovat bariéry při získávání dlouhodobého bydlení. Doplatek na bydlení, který je součástí dávek hmotné nouze a je posuzován individuálně, může vést k tomu, že domácnost zůstává v levných ubytovnách, protože je to pro ně snadnější. Podle respondentů je velmi obtížné se dostat k legální nájemní smlouvě, díky níž by domácnost mohla pobírat příspěvek na bydlení. Druhou věcí je, že dle respondentů je nesmírně komplikované z administrativních důvodů získat příspěvek na bydlení. Než bydlet ve vlastním bydlení (myšleno vlastní nájemní 19

20 bydlení), protože člověk, který je na té ubytovně, tak má větší právo a větší peníze dostává za bydlení. Třeba můj kamarád bydlí na ubytovně s dětmi. Platí za ubytovnu deset tisíc a na bydlení mu vracejí devět tisíc čtyři sta. A bydlí za šest stovek na celý měsíc. Tak kde to je? (fg č. 1) Složitost získání příspěvku na bydlení je podle dotazovaných v tom, že jej můžete získat až po tom, co tři měsíce hradíte nájem, a vyžaduje vyběhat si vše na úřadech. Je to složitý to získat, musíte každý tři měsíce běhat na OPBH nebo na ten podnik, kterej spravuje váš byt, musíte mít složenky o zaplacení nájmu každý tři měsíce, musíte mít potvrzení od bytového úřadu o tom, že to máte uhrazený a s tím teprve jdete.. (fg č. 4) Podpora lidí, kteří se potýkají s nedostupností bydlení ve vybraných městech Účastníci skupinových diskusí byli také dotazováni, jaké nástroje bytové politiky využívají a zda využívají nástroje sociální politiky zaměřené na bydlení. Více než polovina respondentů vypověděla, že někdy využila příspěvek na bydlení a pouze pětina někdy pobírala doplatek na bydlení. Vzhledem k tomu, že se jedná o skupinu osob, které by právě tyto nástroje bytové politiky měli pomoct při získání a udržení si bydlení, je zjištění zarážející. Poměrně malá část dotazovaných si také podala žádost o obecní byt. Důvodem bylo často to, že buď o takových možnostech nevěděli, nebo nevěřili, že by vůbec takový byt vůbec mohli dostat. Tabulka 4: Využívané nástroje bytové politiky z pohledu účastníků skupinových diskusí Počet účastníků, kteří tento nástroj využívají nebo využívali Procentuální podíl příspěvek na bydlení 35 59% doplatek na bydlení 11 19% vstupní "podporované" obecní nájemní byty 1 2% žádost o přidělení obecního bytu s regulovaným nebo věcně usměrněným nájmem 19 32% žádost o přidělení obecního bytu (včetně obálkové soutěže o první nájem) za tržní nájem 13 22% Zdroj: Vlastní šetření. Pomoc státu by většina respondentů ocenila při získávání dlouhodobého pro ně cenově dostupného bydlení. Objevili se však i názory, že stát již pomáhá dostatečně. Stát pomáhá určitě dost si myslím, je spousta možností, pokud člověk chodí do práce. Kdybychom nedělali to, co jsme dělali, nefetovali, tak myslím, že možností je dost. Jako normální lidé dostávají hypotéky, půjčky. (fg č. 2) Na druhé straně u mnohých respondentů zůstává povědomí z let minulých před rokem 1989, kdy bydlení nepředstavovalo velkou zátěž rodinného rozpočtu. Přetrvává tak představa, že bydlení by mělo být levné. Já si myslím, ( ) že je to předražené to bydlení. Mohlo by to být tak pětkrát levnější. Já myslím, že by každý měl automaticky mít bydlení. (fg č. 2) Přirozeně se objevili názory, že obce nebo stát by měli stavět sociální byty, přičemž přiměřené nájemné by mělo být mezi 5 6 tisíci, některým respondentům chybí startovací byty, ty sociální, kde to nájemné není zas tak ještě vysoké. (fg č. 2) Zazněli i názory, že obec by měla mít nějaké byty nižší kvality, které by mohla levně pronajmout, a nájemníci by si je mohli sami opravit. Někteří respondenti také kritizovali obce za to, že kšeftují s obecními byty a byty pro potřebné nejsou. Pomoci při získání dlouhodobého bydlení by mohli také neziskové organizace, které by měli více dlouhodobě motivovat lidi, aby si našli práci. Prostě jim říkat, že když budou mít práci, budou mít lepší život. Že budou mít bydlení, budou si ho moci zaplatit, prostě motivovat. (fg č. 20