KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! 372 V PRODEJI OD 29. BŘEZNA 2011

Transkript

1 KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! 372 V PRODEJI OD 29. BŘEZNA 2011

2

3 EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Co by byl svět tištěných médií bez televizních seriálů. Nebylo by s kým dělat rozhovory ani koho dávat na obálky. Vděčné bývají i zprávy o zákulisí natáčení, intrikách a nevraživostech mezi představiteli jednotlivých hrdinů i spekulace nad budoucím vývojem děje. K informacím z umělého seriálového světa se mnohdy přistupuje s větší vážností než k těm ze skutečného. Není tedy divu, že ani my jsme nemohli nechat téma seriálů stranou. A to přesto, že nikdo z redakce nemluví klingonsky, nejezdí na žádné fanouškovské Kony, ani nesleduje Ordinaci v růžové zahradě. Jeden nejmenovaný redaktor mi dokonce přiznal, že nezná Futuramu! Neradi bychom ale vyvolali dojem, že na seriály shlížíme pohrdavě z nějaké intelektuální slonovinové věže. Právě naopak! Potřebujeme je všichni, každý si najde ten svůj a i bez televize k nám pronikají. Nezbývá než doufat v rozvoj a kultivaci naší seriálové kultury. Nebude to ovšem snadné, jsme malý trh, takže v nějaký původní, specificky či dokonce menšinově zaměřený seriál u nás nelze doufat. Tím spíše, že vývoj televize je u nás stále tak o deset let pozadu za světem. Trendy se u nás bohužel nejen nerodí, ale už ani nenapodobují. O mnohých se už ani nedozvíme, snad krom úzce zaměřené internetové komunity. Potřeba užít si seriálu hezky česky je však neodbytná a nejsou-li k dispozici subkulturní lahůdky, nezbývá vzít zavděk spotřebním masovým produktem. A tak už mě dávno nepřekvapuje, když zastihnu při diskrétním sledování Ulice z laptopu někoho, u koho bych to opravdu nečekal. Ostatně i profesor Machovec při svých přednáškách nadšeně líčil, s jakým potěšením pravidelně sleduje Komisaře Rexe. Samostatnou kapitolou jsou seriály dětské. Děti prostě potřebují růst se svým hrdinou a dělá mi velkou radost, že i ty staré dobré čtyřicet let staré fungují na mé děti stejně dobře, jako druhdy na mě. Mohu jen tiše závidět, že dnes už děti nejsou odkázány na skoupé dávkování po jednotlivém dílu a nezažívají mučivé týdenní čekání, když Arabela skončila vždy v nejlepším. Alexandr Budka SPOJENÍ Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 Nové Město, tel.: sms: redakce@novyprostor.cz OBSAH fejeton: SMRT PŘEKVAPENÍ /Stern/ Pošli to dál 4 5 reportáž: KDO ROZLIL TEN BENZÍN /Novotná, Křížková/ ~: ALFA SAMCI (VERZE BETA) /Hajdáková, Děd/ kultura: HUDBA /Veselý/ 21 ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM ŽIVOT V PŘÍBĚZÍCH /Černý/ referát: REFORMA ZDRAVOTNICTVÍ S OTAZNÍKEM /Trojan/ Ilustrace na obálce: Vojta Šeda komiks: ONE MAN BAND /Šeda/ křížovka kultura: DIVADLO /Harasimowicz/ FILM /Prejdová/ 22 ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM LETEM SERIÁLOVÝM SVĚTEM dějiny přítomnosti: BISKUP VYDĚDĚNÝCH /Kuřík/ kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Ptáček/ uličníci: HC KOMETA UMÍÍÍ! /Paceltová/ VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ Graffiti už dávno není módní novinkou, ale o jeho přežití není třeba se bát. Z ilegálních ploch už úspěšně proniklo do reklamy i galerií. Před téměř třemi lety jsme se věnovali streetartu, nyní je načase se podívat, kdo a kam posouvá tuto jeho vlivnou odnož. 23 sms a y: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM AMERICKÁ KRÁSA /Havlín/ rozhovor: VOJNA /Pavlova/ kultura: LITERATURA /Mareš/ 24 světozor: JAPAN: WE ARE NOT DEFEATED /The Big Issue Japan/

4 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: ŽIVOT DÍL ZA DÍLEM REPORTÁŽ REFERÁT DĚJINY PŘÍTOMNOSTI Autor: Jan Stern SMRT PŘEKVAPENÍ 4 kde sejít, že si potřebuje v Karlíně nechat umýt auto. Tak jsem zapnul mapy.cz a zjistil jsem, že naproti té myčce je pizzerie. Kamarád si taky zapnul mapy.cz, kliknul na odkaz té pizzerie, kliknul na jídelní lístek a prej že ne, že tam se nesejdeme, že tam nemaj bifteky. Tak jsem taky kliknul na odkaz pizzerie, prohlídnul jsem si fotogalerii a povídám, že to tam ale vypadá docela hezky a navíc po dalším kliknutí jsem zjistil, že tam mají bramboráky, což rozhodlo. Vyvstala ovšem otázka, jak se na místo dostanu. Na mapách jsem si rozklikal tramvaje, co tam jezděj, a na serveru spojů si naplánoval trasu. Zbývalo už jen vyladit cestu od tramvajové zastávky přes několik rohů k pizzerii. Nic jsem neriskoval: na googlemaps.com jsem si celou cestu prošel metr po metru v 3D. Když jsem pak šel na místo schůzky, už jsem o ničem nepřemýšlel a psal jsem esemesky. Všechno už mi totiž bylo povědomé, všechno už jsem znal a jen tak očkem registroval. Ani ten jídelák už jsme si od číšníka nevzali a z fleku jsme si objednali! Teprve v té chvíli mi došlo, jaká je to hrůza a jak jsme si nechali zdevastovat svět poznáním. Už ani za městem dneska nezabloudíte! S tím samým kamarádem, co jsem s ním kdysi nezapomenutelně tak dlouho bloudil na Kokořínsku, až se před námi objevila cedule Plzeň, jsme nedávno jeli do Bučovic. Já tam nikdy nebyl, on taky ne. Myslíte, že se dostavilo nějaké cestovatelské rozechvění? Ale kdeže. Celou cestu nám jakýsi vivisekční hlas říkal zahněte vlevo a po sto metrech odbočte vpravo. Jako by nás z nějaké GPS družice pozorovala jakási Bohyně Zmapovaného v bílém plášti. A běda, když jsme zaimprovizovali. Jedete špatně! oznamovala nám důrazně, a jelikož můj kamarád nevěděl, jak tu navigační krabičku vypnout, oznamovala nám to tak dlouho, až jsme se radši vrátili na standardizovanou trasu, abychom měli klid. Až do Bučovic jsme se raději drželi antiseptických pokynů. Jediné zavytí, které jsme tentokrát uslyšeli, ze sebe vydal můj kamarád, to když nám na rychlostní silnici GPS bohyně asi podesáté přikázala Jeďte rovně. Nejhorší příkazy jsou ty, které musíte poslechnout, i kdybyste nechtěli. Anebo mi tudle napsala jedna čtenářka mých knih. Prej, jak jsem hluboký, úžasný, a že by mne chtěla vidět. Jo, dostat takový dopis jakožto Vláďa Páral v sedmdesátých letech, to by bylo vzrůšo! Celý týden bych si představoval, jakpak obdivovatelka asi vypadá, jak by mohla vypadat naše první schůzka, možná bych i vygruntoval ve své garsonce, aby mohla mít první schůzka tu správnou spisovatelskou dynamiku A dneska? Stačilo hodit obdivovatelčino jméno do googlu a už to jelo: zjistil jsem, kam chodila na střední, na jaký téma psala bakalářskou práci, prošmejdil jsem si pár jejích fotogalerií a nakonec jsem zjistil i jméno té multi-level marketingové firmy, pro niž pracuje a do níž mě chtěla na naší schůzce navařit. Jo, jo, kdeže jsou ty vlahé časy bloudění, vytí a sexu. Dneska nám už zbyly jen 3D mapy, neuklizené garsonky a Amway ILUSTRACE: NP Svět už není, co býval. Je v něm děsná nuda. Se slzami v očích vzpomínám na dny svého dětství, kdy na každém kroku na vás číhalo nějaké to dobrodružství, překvapení a nový objev. Třeba jen takový můj první výlet ze sídliště Chodov do Holešovic, to byla takřka verneovská výprava do neznáma! Vstupoval jsem do tajuplného kraje, netušil jsem, co bude za rohem, v každé chvíli hrozilo, že se ztratím a budu muset dožít svůj život mezi záhadnými domorodci. Nebo později, když už jsem byl významným intelektuálem ano, míním onu slavnou epochu, kdy mně bylo patnáct a četl jsem Kafku chodíval jsem občas nazdařbůh s Kafkou v batůžku porevoluční Prahou, v naději, že najdu nazdařbůh nějakou tu kavárničku, vyndám tam významně Kafku a strávím s ním jedno existenciální odpoledne s pohledem zasvěcence. Je fakt, že jsem nazdařbůh tehdy nacházel jen banky, sekáče a fit-centra, takže jsem se s klasikem vracel poněkud zklamán na sídliště a nezbylo mi, než si udělat malou Paříž v čínské restauraci Hau Gong, u cappuccina z pytlíku, s nerozmíchatelnými hrudkami, ale přeci jen ten pocit objevování neznáma byl skoro lepší než ty Kafkovo plky. Anebo jak jsme se onehdá ztratili při automobilovém výletu kdesi na Kokořínsku! Ty napjaté chvíle, kdy jsme studovali mapu, venku se setmělo a my zaslechli z dáli zlověstné zavytí Tohle je všechno pryč. Překvapení je mrtvé. Tuhle mi volal kamarád, že bychom se mohli ně-

5 MÍSTO DĚLOVÝCH ČLUNŮ BOMBARDÉRY Politika dělových člunů byla oblíbená až do počátku 20. století. Velmoci tehdy v diplomatických jednáních s východoasijskými zeměmi využívaly své námořní převahy máloco tak urychlí vyjednávání, jako nedaleko zakotvený křižník s děly namířenými na palác, ve kterém je sjednána schůzka. Doba pokročila a námořní převaha byla nahrazena převahou ve vzduchu. Od první války v Perském zálivu jsme na poli vojenství svědky nového způsobu vedení úderů. Masivní nasazení letectva, které je díky technologické převaze téměř zcela bezpečné před protiletadlovou palbou protivníka. Že válku rozhoduje vzdušná převaha, je známo už od třicátých let, ale ještě nikdy nebyly letecké údery pro útočníka tak snadné a bezpečné. Žádné sestřelené stroje, žádní v boji ztracení piloti, jejichž výcvik stojí tolik peněz a času, žádná pobouřená veřejnost znepokojená ztrátami svých blízkých. Není tedy divu, že tak účinný nástroj je často používán. Nejnověji v Libyi. Časy, kdy se diktátoři svrhávali na barikádách, jsou pryč, ke slovu přišel opět vzdušný úder. Tentokrát s posvěcením OSN, což je samozřejmě mnohem lepší než jednostranný zásah nějaké velmoci. Přesto pohled na výbuchy a k nebi stoupající dým vyvolává rozpaky i u těch, kteří v žádném případě nelze označit za Kaddáfího fanoušky. Opravdu lze vybudovat fungující demokratickou společnost na troskách a kráterech po náletech? Jak se asi cítí libyjští vlastenci, byť i odpůrci diktátora, když vidí dopadat bomby na svou zem? Nelze se ubránit dojmu, že je tu něco špatně. Výbuchy pum nějak nezapadají do dnešního světa. Opravdu celý pokrok za více ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA než sto let spočívá v tom, že se dělové čluny přestěhují do vzduchu? Nešlo to jinak? Ještě větší rozpaky nastávají, pomyslíme-li na to, co bude následovat. Dělové čluny připluly alespoň s jasným zadáním, velmoc, která je vyslala, měla jasno v tom, co a koho jimi chce prosadit. Ví to dnes někdo z evropských politiků? Má někdo nějakou představu, komu vlastně letadla čistí cestu k moci? Těžko říci, jaká demokratická opozice může být v zemi po desítkách let vlády diktátora tak schopného a výkonného, jako je Kaddáfí. Relevantní informace nám bolestně chybí, navzdory rozvinuté informační společnosti. Jediné, co je nepochybné, je další humanitární bombardování, o kterém není zcela jasné, kolik životů zachránilo, zato půjde přesně spočítat, jaké způsobí kolaterální škody. Světová veřejnost ale není jediná, kdo je zmaten. Neméně zaskočený a rozhořčený se zdá být i libyjský vládce. I jeho jistě překvapilo, že ho teď bombardují nedávní přátelé a spojenci. Nejspíš došlo k nějakému diplomatickému nedorozumění, jako již tolikrát. Jak jinak vysvětlit, že se už zase ostřeluje vládce, pro kterého se ještě nedávno roztahoval rudý koberec? Alexandr Budka JARNÍ POTĚŠENÍ V DOBĚ POSTNÍ Slovy Ludvíka Vaculíka, jaro je tady. A to doslova astronomicky přesně. Letošní jarní rovnodennost se vydařila, jako už dlouho ne. Teplý a slunečný první jarní den vynikl tím více, že mu předcházelo několik dnů kromobyčejně studených a vlhkých. Člověka to naplňuje radostným uspokojením, když věci takhle fungují, jak mají. Zvláště v časech, kdy jakoby už nebylo spolehnutí ani na to počasí a roční období, kdy i povětrnost podléhá dobové rozkolísanosti. Skončil únor, indiánský měsíc smrti a hladu, jehož statisticky nejvyšší počet úmrtí se projevil i na stránkách Nového Prostoru zvýšeným počtem oznámení o prodejcích, kteří nás navždy opustili. Teď už však bude lépe, život se stane zas na nějakou dobu snazším a radostnějším. Všichni si ulevíme od zimníků a tíživých vrstev oblečení, ti, co jimi disponují, odhalí své půvaby. Rodiče malých dětí ocení rychlejší vypravování ratolestí z domova a uleví se jim od střežení stále záhadněji mizejících čepic a rukavic. Někdo přezuje pneumatiky, jinému bude stačit oprášit sandály. A my, provozovatelé historických dieselů, si odpočineme od náročných zimních startů pomocí éteru. Ubude ranního vstávání do tmy a skončí topná sezona. Také se sníží nezaměstnanost a přibude sezónních prací. Sezóna je vůbec slovo, v jehož duchu se nese celé jaro. Začne turistům, vodákům, motorkářům, zahrádkářům, stavbařům, milovníkům čerstvé zeleniny, milovníkům obecně, i návštěvníkům zahradních restaurací. Také alergikům. A tím se dostávám k faktu, který nelze popřít. I jaro má své stinné stránky. Vylézá obtížný hmyz a podél cest se opět začínají objevovat policisté, dosud ukrytí v teple služeben. Dostavují se jarní povodně, znovu se objevuje špína milosrdně přikrytá sněhem a chodníky jsou pokryty celou zimu konzervovanými psími lejny. Také jarní úklid nepatří k nejpříjemnějším stránkám tohoto období. Celkově lze ale říci, že zatímco někdo dává přednost zimním, někdo letním radovánkám a najdou se i ti, co preferují podzimní melancholii, nikdo nic nenamítá proti jaru. Pro samý jarní jásot bychom ale neměli zapomínat, že je také doba postní, čas dušezpytu a přípravy na Velikonoce, které jsou letos nejpozději, jak jen možno. Snad o to více vynikne, že to nejsou svátky jara, jak se traduje, ale radosti nad vzkříšením. Filip Malý 5

6 ZIVOT V PRÍBEZÍCH INTERNET A NOVÁ MÉDIA EMANCIPUJÍ MLADOU GENERACI ZE ZAJETÍ TELEVIZNÍ OBRAZOVKY. STÁLE VŠAK PLATÍ MOUDROST MEDIÁLNÍHO TEORETIKA MARSHALLA MCLUHANA : STARÉ MÉDIUM JE VŽDY OBSAHEM NOVÉHO. TELEVIZE JE OBSAHEM INTERNETU A SERIÁL JAKO VELMI ÚSPĚŠNÁ JEDNOTKA TELEVIZNÍ PRODUKCE ZAŽÍVÁ ZLATÁ LÉTA. ČÍM SI NÁS TAK ZÍSKÁVÁ? 6

7 Autor: Jakub Černý Svět člověka je tvarován příběhy. Realita je uchopitelná až ve chvíli, kdy ji ztvárníme pomocí nějaké kulturně přijatelné formy. Americký psycholog Kenneth Gergen uvádí následující příklad. Když se dospělý člověk zeptá pětiletého dítěte, jak bylo ve školce, dostane se mu možná popisu toho, jakou měl kamarád tužku, co paní učitelka zazpívala a že na procházce došlo k setkání s chundelatým pejskem. Dospělý se třeba zasměje, třeba si pomyslí cosi o dětském světě, ale uspokojivá odpověď to pro něj nebude. Jedna událost tu nenavazuje na druhou, vývoj nemá směr a chybí i zápletka či vyústění, které by vyprávění dalo smysl. Písnička přece se psem na procházce nijak nesouvisí. Popsané charakteristiky jsou přitom spíše než obrazem reality jako takové vlastnostmi dobrého příběhu v naší kultuře. A svět, který nabízejí seriály, je utvářen právě takovými jasně strukturovanými příběhy, které navíc nekončí po dvou hodinách v kině, ale jsou trvalé, opakují se a setkáváme se v nich se stále stejnými hrdiny. Jak už taky mnoho seriálových tvůrců zjistilo, vyvrcholení zápletky těsně před koncem dílu zajistí s velkou pravděpodobností to, že divák bude chtít vidět další díl hned. Dám si ještě jeden, přece nenechám své hrdiny trčet uprostřed útoku vesmírné flotily řekne si seriálový fanoušek a pocit neukončeného příběhu s hlavním hrdinou ve štychu hravě trumfne vědomí, že zítřejší den bude po probdělé noci bolet. JSEM TADY ALE I TAM Student biologie dopisující diplomovou práci vyplňuje přestávky ve své odborné a osamělé cestě koukáním na internetové streamy seriálu Přátelé. Otec spořádané rodiny, který tráví večery doma si každý týden vyhrazuje pravidelný čas u televize na sitcom Hospoda. Důchodkyně v domácnosti zase tráví čas sledováním telenovel, aby nejnovější vývoj následně probírala se sousedkami Každý z těchto lidí má možnost být jednou nohou v trochu jiném příběhu, v trochu jiné realitě. Student, který je po hlavu zahrabaný v knížkách, má na chvíli možnost být mezi Přáteli. Otec, který je silně spjat s rodinným životem má zase možnost se alespoň na chvíli vydat do hospodského prostředí Rozsah naší reality, který byl dříve určen pouze rodinným kruhem nebo sousedskou komunitou, se rozšířil už s příchodem televize. Seriály, které jsou se svou pravidelností a kontinuitou postav či příběhů zase o něco blíž žitému životu, znamenaly v tomto vývoji další výrazný krok. Otevřely totiž možnost vytvořit si s hrdiny jiných realit dlouhodobý vztah. Tato možnost pak získala zcela odlišné kontury s příchodem internetu, který umožňuje vybírat aktéry a příběhy, se kterými se chceme identifikovat, takřka bez omezení. Naše fantazie mohou ožít přímo na monitoru počítače. Jak k tomu výstižně dodává Berta, terapeutka a pedagožka, která občas sleduje seriál True Blood: Když se dívám, úplně mě to pohltí zůstává jenom ten svět tam a já. NOVÉ VZTAHY Kdyby seriály nabízely jenom možnost kdykoli se vyskytnout na starém známém místě, moc by se nelišily třeba od prohlížení fotek. Tady ti ale do obýváků chodí stále ti stejní lidé. Zvykneš si na ně a nejenom to - máš je rád, poznamenává celkem trefně sociální pracovník Pavel, který vzpomíná na pubertální sledování seriálu Beverly Hills. Otec spořádané rodiny, který se rád dívá na sitcom Hospoda se tak může nechat ukonejšit bodrým přístupem pana vrchního, který mu navíc třeba připomíná toho, ke kterému dřív sám chodil. V seriálech si budujeme dlouhodobé vztahy s lidmi, kteří jsou pro nás v něčem důležití, blízcí, nebo naopak nedosažitelní. Ocitáme se po dlouhý čas vlastně kdykoliv si zamaneme v jejich intimní blízkosti. Známe z jejich osobního života mnohdy více než ze života vlastního souseda. Kritik by mohl říci, že vztahy, ve kterých nedochází ke vzájemné interakci, přece nejsou reálné. Záleží ovšem na tom, jak chápeme realitu. Když mohou milióny lidí navázat velmi intenzivní a intimní vztah s náboženskými bytostmi, které taky nikdy tváří v tvář nepotkali, proč by to nešlo s televizními hrdiny? Americká psycholožka Mary Gergen realizovala v osmdesátých letech výzkum, jehož cílem bylo zmapovat vnitřní dialog, který vedeme s ostatními lidmi. Ptala se proto, komu patří Podstatou seriálové tvorby je postupné dávkování jednoho nebo více pokračujících příběhů. Historie zná tuto formu zábavy už v podobě komixových zpracování, která se postupně přenesla do formy televizní produkce. Oproti filmu, který začne a skončí, se v seriálu setkáváme s určitou kontinuitou. Tu utváří buď stejní hrdinové a jejich životní prostředí, nebo rozvíjející se děj. Tím se od sebe liší tradiční epizodické seriály a nové flexibilní formy seriálových příběhů. V prvním případě se setkáváme se stejnými postavami, ale jednotlivé díly seriálu mají svůj ukončený příběh (např. Colombo, Simpsonovi apod). V druhém případě jsme svědky jedné nebo více dějových linek, které se táhnou napříč sériemi nebo celým seriálem (např. Dexter). Mezi těmito formami mohou samozřejmě existovat nejrůznější hybridy, které v sobě mají jednotlivé podpříběhy (jako třeba ve Star Trek), které jsou dílkem jednoho velkého vyústění celé série. Každý seriál má také své opakující se nebo rozvíjející žánry. Mezi ty hlavní patří komedie, romance, tragédie nebo tzv. hrdinná sága. Ty se mohou mísit, nebo se s železnou pravidelností opakovat v každém dílu nebo sérii. hlasy těch, se kterými si v duchu rozprávíme. Ukázalo se, že mnoho z těchto vnitřních hlasů náleží popkulturním, sportovním nebo jiným postavám, se kterými se dotyční nikdy osobně nesetkali. Proč by taky měli nepotřebují s nimi být naživo, stačí, když znají jejich obraz. Výmluvně to ilustrují třeba retrospektivní komentáře fandů populárního seriálu Báječná léta: Vzpomínky na mé vysedávání před seriálem bez pořádného tempa, smyslu a hereckých hvězd, za doprovodu tradičního dabingu České televize jsou pro mě částečně záhadou a částečně perlou mého dětství. Kevin byl pro mě ideální hrdina. Nic nevyhazoval do vzduchu, nechtěl změnit svět, jen dospíval, sledoval svou rodinu, kamarády a celou obyčejnou ulici. Po závěru seriálu jsem měl chuť pustit slzy, ne kvůli tomu, že se zastavil svět, ale že z něj něco důležitého odešlo. Vážně jsem se v Kevinovi někdy úplně viděl. Pokud tedy pro vytvoření blízkých vztahů není důležitá fyzická přítomnost, mohou to být právě seriáloví hrdinové, kteří některé z nás provází určitými životními obdobími. Ve vypjatých chvílích mohou napovědět, co udělat, ukázat možnosti. V důsledku se pak může otázka po reálnosti vztahů otočit. Místo toho, abychom se ptali, zda se dlouhodobé vztahy s hrdiny seriálů blíží těm běžným ve své důležitosti, můžeme se ptát, zdali se běžné vztahy dokážou vyrovnat těm umělým. Není přece výjimkou, že místo společné večeře nasměrují různé televizní preference členy jedné domácnosti po úplně odlišných trajektoriích jsou fyzicky spolu, ale každý v jiném příběhu, s jinými lidmi. PODDEJ SE VYKOŘENĚNÍ! Všechny uvedené situace by mohly sloužit jako modelové příklady úpadku přirozené komunity. Sousedské vztahy skomírají, protože každý kouká na bednu nebo na monitor. Rodina spolu nekomunikuje jako dřív, protože všichni sledují svůj oblíbený pořad či seriál, studenti chronicky odkládají úkoly a sají cool příběhy z internetových televizí. Přirozené vazby skomírají a společnost se rozpadá. Otázkou je, do jaké míry a zda už opravdu není nic za tím. Pokud připustíme, že seriáloví hrdinové jsou součástí naší komunity, mohou to být i oni, kdo se stanou jejím sociálním lepidlem. Podobně jako imaginární starší paní plkají o telenovelách, vedou mladí lidé sáhodlouhé debaty o nových seriálech na internetových fórech. To, co je z kritického pohledu oddělovalo, je může také spojit. Už to nejsou tolik fyzické vazby jejich nukleární rodiny nebo sousedství, ale přináležitost k vesmírné lodi Battle Star Galactica nebo k tajemnému kouzlu městečka Twin Peaks. Ve chvíli uznáni jejich reálnosti také můžeme za jejich produkci nést část své zodpovědnosti a možná tak ovlivňovat i to jak a kým jsou utváření. Ne je jen konzumovat. Autor je psycholog a člen skupiny Narativ ( 7

8 LETEM SERIÁLOVÝM SVETEM Teorie v kostce FOTO: ARCHIV / NP Stručný úvod do studia médií o seriálech praví více méně následující. Jsou to mediální produkty, jež jsou důležitými zdroji kulturních významů, zároveň ovšem fungují jako průmyslové komodity vyráběné za účelem zisku. Tím pádem mají značnou moc k ovlivnění divákovi duše, kterou se ovšem snaží prodat inzerentům. Čím větší počet či přesnější zacílení, tím lépe. Vznik seriálů se podobá výrobní lince. Než se produkt pustí ven, je nutné prozkoumat trh, přičemž výrobek se neustále zkouší, upravuje a vyvíjí. Ve hře jsou obvykle velké peníze (potencionální zisky i ztráty). Bez ohledu na kulturní rozměr své produkce se proto výrobci (mediální společnosti) snaží minimalizovat obchodní rizika a co nejvíce zhodnotit vynaložené prostředky na vývoj nových produktů. Seriály pak vyhovují maximálně, neboť jednou úspěšně zvolený vzorec (již vyvinutý produkt) se v nich dá opakovat do omrzení. Ať již jde o nekonečná pokračování výdělečných filmových sérií či skutečné soap opery. Tento způsob výroby a potřeba širšího publika (kvůli prodeji reklamy) vede nutně k větší než menší míře standardizace a stereotypizace výsledného produktu. Vzhledem i k všeobecnému sklonu médií posilovat společenský status quo, je jasné, že od seberafinovanějšího seriálu se společenské inovace čekat nedají. Byť z hlediska kultury příběhy na pokračování tento potenciál v sobě zakódovaný rozhodně mají. Návrat řádu Normalizační seriály často vnímáme jako propagandistická díla komunistického režimu, překlad revoluční ideologie do jazyka seriálu. Ideologii v seriálech jako Třicet případů majora Zemana či Okres na severu skutečně najdeme snadno. Při bližším pohledu ale zjistíme, že to je spíše ideologie řádu, stability, onoho příslovečného klidu na práci. Nejde o revoluci a hlavní postavy nejsou postavami rebelů. Jsou to patriarchální otcové, strážci řádu jako major Zeman nebo jeho garanti jako soudruh Pláteník z Okresu na severu. Především prostá lidská moudrost, ne nějaká ideologie, odvrací všechny hrozby řádu kombinací lásky a přísnosti krotí potenciálně podvratnou energii žen, odstraňuje nešvary, případně stíhá narušitele. Kdepak revoluce, i řeči o socialismu jsou jen slupkou a potvrzením poslušnosti vůči pořádku. Podstatná je poslušnost, znalost svého místa. Kde jsme to už viděli? Normalizace má předobraz v dlouhém období Rakouska-Uherska, stařičký mocnář jedné i druhé doby ztělesňoval řád, jehož hlavní a pro mnohé jedinou ctností bylo právě to, že je řádem. Není náhoda, že představitel majora Zemana si poprvé zavyslýchal v uniformě rakouského policejního komisaře ve filmu Lupič Legenda, ani že ve stejné době byla nejpopulárnější historickou knihou Osud trůnu habsburského. Řád má paměť a v normalizačních seriálech se vrátil vytěsněný řád rakousko-uherského bezčasí. FOTO: ARCHIV 8

9 Autoři: Martina Křížková, Alexandr Budka FOTO: ARCHIV Britská škola sci-fi seriálu Nikoho jistě nepřekvapí, že u nás byl a je seriálový život oproti vyspělé cizině notně opožděn, některé trendy se k nám dostaly se značným zpožděním a jiné, třebas v anglosaském světě velmi vlivné, sem nepronikly vůbec. Za nejvýznamnější seriál, který na české obrazovky nikdy nepronikl, lze jistě považovat britský Doctor Who, který je nejdéle vysílaným sci-fi seriálem všech dob. Vysílání začalo v roce 1963, běželo až do roku 1989 a bylo obnoveno novou sérií, která vznikla roku 2005 a pokračuje dodnes. Seriál by v Británii vyhlášen nejlepším seriálem všech dob, má značný kulturní vliv a silnou fanouškovskou základnu, včetně Česka, kde je znám pod jménem Pán času a dostupný na internetu včetně kompletních titulků. V průběhu let se na kultovní dílo nabalilo mnoho tzv. spin-off, tedy odvozených seriálů, které samostatně pojednávají o jednotlivých vedlejších postavách, případně dále rozvíjejí některé zápletky. Na téma Doctora Who také vzniklo nesčetné množství komiksů a her, podle jednotlivých epizod bylo napsáno více než sto padesát románů. Nadhled a s láskou využívaná klišé jsou typická i pro další sci-fi seriálovou produkci BBC. Asi největší proslulosti a obliby dosáhl parodický Červený trpaslík, jehož vzniklo padesát pět dílů v devíti sériích. To je jistě úctyhodný výkon, uvědomíme-li si, že mezi hrdiny celého seriálu se vyskytuje jen jeden jediný živý člověk. Seriál obsahuje mnoho odkazů na Star Trek a Hvězdné války i narážek na dobové britské kulturní a společenské poměry, které mnohdy není snadné odhalit, to mu však nic neubírá na zábavnosti. Jako každé velké dílo funguje na mnoha úrovních. Knižní zpracování seriálu se předlohy drží jen volně a funguje jako plnohodnotné samostatné dílo. Zapomenout jistě nelze ani na Stopařův průvodce po Galaxii. Podle tohoto původně rozhlasového seriálu vznikla knižní pentalogie, na jejím základě televizní seriál a nakonec i nepříliš povedený film. Když seriál hýbe společností V šerých počátcích české seriálové kultury byl účinek na společnost z dnešního pohledu už zcela nepředstavitelný. Sledování stmelovalo všechny, od dětí po kmety, a neexistence záznamové techniky nutila podřídit úspěšnému shlédnutí dalšího dílu doslova vše. Jelikož se nechci zapojovat do sporů o ten opravdu nejpůvodnější a nejstarší český seriál, spolehl jsem se na selektivní vzpomínky pamětníků. Z nich jednoznačně vyplývá, že první skutečně vlivný seriál byl Tři chlapi v chalupě, prvotina Jaroslava Dieta z roku Peripetie okolo vesnického života a fungování JZD byly na svou dobu osvěživě kriticky podané a ačkoli se v archivu dochovaly jen poslední dva díly, v kolektivní paměti zvláště venkovského obyvatelstva seriál přežívá dodnes, včetně kultovní hlášky: Jaká je naše strategie na vesnici? No, aby všichni měli všechno. Jakou taktikou se k tomu dostaneme? Tím, že nikdo nebude mít nic. Ovšem to byla jen předehra pro opravdu celospolečenský kult, který vyvolala Sága rodu Forsytů. Zkuste se zeptat nějakého pamětníka a uvidíte sami, jak se mu zalesknou oči a začne sypat historky spojené s uváděním seriálu, který lidem oslazoval počínající normalizaci. Spory mezi příznivci Soamse či naopak Heleny rozdělovaly rodiny i pracoviště, v době vysílání se vylidňovaly ulice i hospody a zamilované páry mu přizpůsobovaly časy schůzek. Vyslechl jsem i vzpomínku na zběsilou jízdu zájezdového autobusu, jehož řidič se pod tlakem pasažérů snažil stihnout začátek dalšího dílu. Britský originál podle Galsworthyho knižní předlohy z roku 1967 se dočkal v roce 2003 opětovného natočení, to už však byl jen stín byvší slávy, stejně jako repríza původního díla TV Prima v devadesátých letech. REPRO: JAROSLAV FIŠER 9

10 AMERICKÁ KRÁSA KDO SE NECHCE NECHAT BIČOVAT ČESKÝMI NEBO TURECKÝMI SOAP OPERAMI, STAHUJE NEJČASTĚJI Z INTERNETU AMERICKOU SERIÁLOVOU PRODUKCI. CO K NÁM PŘICHÁZÍ ZPOZA OCEÁNU? 10

11 Autor: Tomáš Havlín Je 12. září 1999 a David Chase vystupuje na pódium losangeleského Shrine Auditoria, konferenčního centra a sídla zednářského řádu Al Malaikah, vystavěného v marockém stylu. Pětapadesátiletému Italoameričanovi, jehož rodné příjmení zní DeCesare a jenž vyrůstal na východním pobřeží, patří tento rok cena Emmy. Je to on, kdo stojí za Sopranovými, kultovním seriálem o italské gangsterské rodině z New Jersey. Chase je autorem pilotního dílu a napsal také několik pokračování. Ostatně za pátou epizodu první sezóny s názvem College si ten den odnáší zmíněnou televizní cenu. Díl, ve kterém hlava rodiny Tony Soprano přesvědčuje svou dceru Meadow cestou z výletu na univerzitu, že žádná mafie ve skutečnosti neexistuje a jde jen o stereotyp, aby ale zároveň připustil, že část jeho peněz pochází z nelegálního byznysu, ocenila porota za výjimečný výkon v oblasti seriálové scenáristiky. Chase může být spokojený i nadále, všem dnům totiž ještě není konec. Pořad, jenž mu předtím postupně odmítly všechny velké americké televize, se bude na HBO vysílat dalších pět sezón a dosáhne úctyhodného počtu osmdesáti šesti epizod. Každá z nich přitáhne k televizorům kolem devíti milionů diváků. Konečně přijdou i další ceny (jako třeba cena britské televize za nejlepší americký import) a kritici budou Sopranovi vynášet do nebes jako seriál, který vrátil zábavu pro dospělé na televizní obrazovku, filmovými kvalitami se vyrovnal evropské kinematografii a stylem vyprávění dickensovským novelám. VYSTŘEL A BĚŽ Seriálová éra samozřejmě nezačala Sopranovými. Například v roce, kdy se Chase ocitl na pódiu Shrine Auditoria, kralovala cenám Emmy slavná Ally McBealová. Mafiánská sága je nepochybně jen jedním z kroků k televizi, která je buď televizí hledání superstar nebo televizí seriálů. Tvorba programu dnes není taková alchymie, jak by se mohlo zdát. Časopis Time například tvrdí, že pokud americké televize chtějí přitáhnout široké publikum (a s ním i inzerenty), mají jen dvě možnosti. Buďto vysílat v zásadě sportovní soutěže, jako jsou Superstar nebo StarDance, tedy programy, jejichž sledování je nenáročné a jimž je cizí jakákoli otevřenost nebo ambivalence, anebo se zaměřit na zmenšující se, ale stále významnou část divácké obce, která chce prostě přijít domů z práce, pustit televizi a v určenou hodinu se podívat na svůj seriál tak, jak zamýšlel Bůh. Výsledkem je dynamický trh. Americké televize každoročně nakupují scénáře, které chtějí realizovat, anebo jen zabránit jejich odvysílání na jiné stanici. U vybraných se točí pilotní díl a seriál je vyslán na svou hvězdnou cestu. Ne pokaždé je dráha tak dlouhá jako u soap opery Guiding Light. Ta se vysílala na CBS od roku 1952 až do předloňska, čímž si vydobyla zápis do Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle vysílaná televizní show v dějinách lidstva. Pokud naopak publikum seriál nepřijme, může potupně skončit hned v první sezóně a po pár dílech. PYTEL PLNÝ BLECH? Zkoušet za takových okolností ujednotit seriálovou produkci dává jen omezený smysl. S ohledem na vytčenou cílovou skupinu se ale nelze divit, pokud budou seriály mířit spíše na konzervativní publikum. Březnové Nielsenovy žebříčky sledovanosti například prozrazují, že nejpopulárnějšímu pořadu v USA American Idol (Fox), jehož premiéra se umístila na prvním a repríza na druhém místě v tabulce, se z odstupu dívá na záda seriál Mentalista (CBS), v Česku vysílaný televizí Nova. Příběh Patricka Janea, nasazujícího své paranormální schopnosti do služeb policejního oddělení v kalifornském Sacramentu, proto nemusí být nijak výjimečný. Svou nekomplikovaností, jasností a předvídatelností je Mentalista v zásadě to samé, co televizní divák viděl již stokrát. Patrick Jane v každém dílu chodí, mluví s lidmi a řeší jednoduché případy. Od starého inspektora Columba se tak liší snad jen sexy lookem a zmíněnými schopnostmi psychotronika. Umění vposlechnout se do myšlení druhých lidí prý oceňují především ženy. Ty také tvoří asi 60 % z patnácti milionů diváků, již usedají před televizi každý týden. Na děleném osmém místě téhož žebříčku pak najdeme seriál Glee (Fox), který v Česku od podzimu nabízí Prima Cool, a jemuž na začátku března pokřtila knihu v jednom z pražských klubů známá zpěvačka Leona Machálková. Glee je příběh středoškolského pěveckého sboru z Ohia, jenž však svými různými zápletkami cílí na vícegenerační publikum. Televize Fox navíc zjevně pohlédla na úspěšnost svého American Idol a prosadila do seriálu i prvky muzikálu. Zřejmá je ale i další inspirace. Úspěšnost pořadů, jako je zmíněná hudební soutěž, se zakládá na tom, že představují kontrapunkt k problémům všedního světa. Ani v lyricky středoškolském Glee neběhají v záběrech ozbrojení lidé, vampýři nebo právníci. Je to čirý eskapismus, říká otevřeně jeden z autorů seriálu Ryan Murphy. Těmito dvěma příklady ale nelze mít současnou americkou seriálovou produkci za popsanou. Útěk z reality není absolutním pravidlem. Takový seriál Hung (HBO) je sice především stravitelným kouskem s komediálními rysy, ale jeho hlavním hrdinou zůstává Ray Drecker, středoškolský učitel z chřadnoucího Detroitu, jenž se svírán hypotékou a ohrožen ztrátou zaměstnání vydává na dráhu prostituta. Ukazuje se také, že seriál nemusí nutně cílit na co nejširší diváckou obec. Příkladem může být The Wire (HBO, ), jehož dějištěm je marylandský Baltimore, většinově černošské město, jež se v USA stále ještě řadí k těm bohatším, ale doby průmyslové slávy má již dávno za sebou. Scenárista a někdejší novinář David Simon zde na podkladě života policejního oddělení zapouští sondy do různých stránek rodného města. V jednotlivých sezonách postupně zobrazuje nelegální obchod s drogami v chudinských čtvrtích, dělníky v docích, politiky a úředníky na radnici a fungování (či spíše dysfunkci) veřejného systému vzdělávání a tištěných médií. Pochmurný pohled, jenž je zároveň jistým sociálním komentářem (autor chápe Baltimore jako produkt nespoutaného kapitalismu, v němž honba za ziskem vytlačila sociální politiku a boj s drogami se proměnil v nástroj války proti americké chudině), si masovou oblibu v žádném případě nezískal. The Wire, k jehož velkým fanouškům se počítal i americký prezident Barack Obama, se však mohl opřít o poměrně malou, nicméně loajální vrstvu převážně bílých a vzdělanějších Američanů. Jejich přízeň dotáhla seriál až k poslední šedesáté epizodě podle Nielsenovy agentury ji sledovalo něco pod jeden milion diváků. VĚTŠÍ MENŠÍ NÁVYK Pro pozornost, cvrkot a rezonanci, jakou se té které věci podaří ve společnosti vybudit, používá angličtina slovo buzz. S ním stojí i padá životnost zábavních seriálů. Jakmile začnou diváci zakládat fankluby a fanouškovské webové stránky, přít se vycizelovanými argumenty na webových fórech o smyslu posledních dílů a odhadovaném obsahu těch nadcházejících nebo obchodovat s předměty, které nějak upomínají na hlavní hrdiny, má seriál vyhráno. Za poslední léta dotáhl tento průnik asi nejdál seriál Lost, jehož sledovanost během šesti let na ABC neklesla pod deset milionů diváků. Fanoušci hrdinů, ztracených na opuštěném ostrově po pádu letadla, si začali říkat Losties a leckdy neváhali jezdit na mezinárodní srazy organizované samotnou televizní stanicí. Seriál pronikl do popkultury a stal se široce citovaným artefaktem. Například rocková skupina Weezer neváhala nazvat své album po jedné ze seriálových postav. Přestože novější programy se v tomto ohledu mohou jevit jako slabší odvar Lost, americké televizní seriály zůstávají návykovou látkou napříč kulturami. Kdo dnes nechce čekat, zda se ten jeho seriál dostane do nabídky českých televizí, anebo se nezajímá o český dabing, může si stáhnout starší série i nové díly hned druhý den po americké premiéře a spoléhat přitom na zdejší komunitu nadšených překladatelů, která ho promptně vybaví odpovídajícími titulky. Jelikož epizoda volá po epizodě a seriál po seriálu, není složité propadnout hříšnému klikání. Proto ale není třeba hned zaklapávat notebook na doživotí a ordinovat si ponor do Hledání ztraceného času. Vždyť koho by nechala zcela chladným čerstvá zpráva, že smlouvu s kabelovou televizí Showtime uzavřel a scénář k seriálu Next People o proměnách americké kultury se rozhodl napsat nikdo menší než Salman Rushdie? 11

12 KDO ROZLIL TEN BENZÍN NEONACISTÉ SI O ZAVEDENÍ RASISTICKÉ DIKTATURY MOHOU NECHAT JEN ZDÁT. POCHOPILI ALE, KDE JE JEJICH ŠANCE. TŘESKUTÁ SMĚS PROBLÉMŮ SOUŽITÍ A POPULISTICKÉHO RASISMU LOKÁLNÍCH POLITIKŮ JE MÍSTEM, KDE MOHOU PŘEDSTAVOVAT ZÁPALKU HOZENOU DO BENZÍNU. NAPOSLEDY SE VYDALI DO NOVÉHO BYDŽOVA. Pátek večer. Přijíždíme do setmělého města plného policejních hlídek. V restauraci, z níž se stal hlavní stan místních Romů, čekáme nervozitu. Tváře místních jsou ale klidné. V těch mužích středního věku skoro není poznat manžely a otce, kteří se na dva dny rozloučili s manželkami a dětmi, o něž se báli a raději je poslali jinam. Romové, kteří zůstali, se ale nebojí. Emoce propuknou až při sledování večerních zpráv. Není snadné vidět vlastní město jako bojiště očekávaného konfliktu a sebe jako jeho účastníky. BITVA V ZASTOUPENÍ Sobota ráno. Do města přijíždějí neonacisté z Dělnické strany sociální spravedlnosti. Na černě oblečených mládežnících je vidět, jak rádi by si zopakovali podzim Tehdy za potlesku místních obyvatel demonstrovali proti Romům v litvínovském Janově a bojovali s policií. Dnes jsou ale tváře místních spíše rozpačité. Na největší bydžovské náměstí sice přicházejí, ale spíš jako diváci. Místní Romy sice rádi nemají, ale přidat se k neonacistům, to je moc. Dokonce je vidět skupinka mladých s transparentem proti ultrapravici. To už ale následuje projev předsedy strany Vandase. Není příliš radikální místo rasistických teorií mluví o údajném zvýhodnění Romů podobně jako mnozí štamgasti českých hospod. Vandas ovšem na rozdíl od nich nespojuje tyto názory s pivem, ale se stovkami násilníků v černém. Ti se po projevech mohou dát na pochod. Přesněji řečeno, na trase je ještě jedna překážka odpůrci neonacistů. Před třemi lety v Janově jich bylo pomálu, stovku Romů přišlo podpořit jen asi deset bílých. To v Novém Bydžově se ke zhruba stovce místních i přespolních Romů přidalo na sto padesát odpůrců rasismu lidskoprávních aktivistů, zelených i autonomů a anarchistů. Aby se vůbec dostali do trasy neonacistického průvodu, využili válečnou lest své shromáždění označili za náboženské procesí, které má ze zákona přednost. Jsme nenásilné shromáždění, přišli jsme se pomodlit a vyjádřit tak svůj nesouhlas s neonacisty, hřímala do tlampače husitská farářka, k jistým rozpakům vesměs ateistických účastníků. V úzké ulici Na Šarlejích, kde má dům i jedna romská rodina, se z procesí stává živá blokáda, proti níž o chvíli později vznikne kordon policistů v protiúderové zbroji. Policie několikrát vyzve demonstranty, aby přestali překážet neonacistům. Vystoupí předseda Strany zelených. Ten demonstrantům řekne, že mají pravdu a také oznámí, že blokádu opouští předat podnět k rozpuštění neonacistů. Asi dvě minuty po odchodu Lišky a dalších prominentů policie začne zákrok, a to nečekaným způsobem. Demonstranti se chytají za ruce. Jsou připraveni stát v cestě neonacistům a riskovat policejní bití. Blokádu smete nájezd koní. Šokovaní lidé ustupují kopytům, lidský řetěz je prolomen. Následují obrázky známé z jiných demonstrací: bití obušky, lítání rozbušek (nezkušeným demonstrantům může jejich zvuk připomínat střelbu), zatýkání. Lidé jsou tlačeni ke zdi, policie je vyzývá k ústupu, přestože není kam. Zhruba do čtvrt hodiny je po všem, trasa neonacistů je volná. Neonacisté skandují staré známé Čechy Čechům a Nic než národ. Výkřiky Češi pojďte s námi, které se ozývají také, ale naznačují zklamání. Někteří Bydžovští je podporují, nedávají to ale moc hlasitě najevo. Město spíše pozoruje situaci. Ještě než neonacisté odjedou, dají výmluvně najevo, proč vlastně měli do Bydžova namířeno. Rom, kterého po demonstraci přepadlo třináct násilníků, se probere až v nemocnici. ZA NAŠE PENÍZE Středa, dopoledne. Všechno je to přehnané, reaguje v bydžovské cukrárně starší paní na otázku, co se ve městě vlastně děje. Od pochodu uplynulo jen pár dnů. Nyní je příjemně slunečné dopoledne a živé náměstí, které křižuje tah na Hradec, působí i přes nápor aut skoro malebně. Lidé procházejí kolem výloh 12

13 Autorky: Andrea Novotná a Martina Křížková obchodů, cukrárna s našlehanými větrníky je plná a parkoviště uprostřed lemují lavičky se spokojeně vyhlížejícími pány v důchodovém věku. Na první pohled chybí napětí, které tu má panovat. Neonacisté ale nepřijeli náhodou. Svezli se na vlně populismu namířeného vůči místním Romům. Vyrukovala s ním radnice za nepřehlédnutelné podpory bydžovských občanů. Podobný příběh se přitom neodehrál v Česku posledních let poprvé. Že by byl ve městě nějaký zásadní problém k řešení, nevím, říká starosta Pavel Louda a pokračuje: kromě cikánské otázky. Muž, který Novému Bydžovu vládne již třináct let, vypadá, že je o tom bytostně přesvědčen. A chce být razantní. Kvůli chování spoluobčanů, které důsledně nazývá nepřizpůsobiví, cikáni nebo ti více opálení, chce posílit policejní hlídky a najmout bezpečnostní agenturu. Na úkor investic do nových chodníků, jak sám říká. Argumentuje zvýšenou kriminalitou a ukradenými nákupy. Hlavně mu ale vadí, že cikáni nechodí do práce: Vyrostla tu generace lidí, kteří dělat nepůjdou a demonstrativně se vysmívají lidem, kteří něco dělají a zneužívají toho takovou měrou, že to musí naštvat každého pracujícího, protože to jsou naše peníze, vysvětluje trochu zmateně. Dále prohlašuje, že se válejí po hospodách, neposílají děti do školy, nedodržují noční klid a děti jsou do noci venku. Svá tvrzení nedokáže o nic opřít. Policejní statistiky mu také nedávají za pravdu, faktem ovšem je, že by s ním souhlasila asi většina Bydžovských. Temné pověsti kolují městem jako podrážděný roj sršňů. Přestože to podle starosty všechno trvá už moc dlouho, osobně se do problémů vložil až loni na podzim. Tehdy v sedmitisícovém městečku, kde prakticky každý zná každého, došlo k výjimečnému zločinu znásilnění. Pachatel byl rychle zatčen a nyní je ve vazbě. Byl to Rom. Otec napadené dívky sepsal petici o dvou odstavcích, která je namířena vůči Romům obecně a nekonající radnici konkrétně. Zdůrazňuje se v ní, že mladí už nechtějí ve městě žít a zároveň že se počet Romů ve městě zvyšuje. PETICE VERSUS REFERENDUM Nepříliš oblíbený starosta Louda, místními podezřívaný, že Romy do města zve, aby získal nové voliče nebo peníze ze státní kasy do městského rozpočtu, odpověděl na webu radnice den po vzniku petice. Snažil se hájit především sám sebe proti tichému nařčení ze zvyšování počtu bydžovských Romů. Vysvětluje, že Romové ve městě přibyli kvůli většímu množství výkopových a zemních prací, ale ve městě nezůstanou. Starousedlí Romové jsou prý navíc hluční a mají více dětí, takže jsou opticky více vidět. Popisuje, proč je nelze vystěhovat z města, a nabízí relativně rozumná řešení v podobě větší kontroly, omezení heren a vybudování hřiště pro děti. 3X FOTO: DAVID KUMERMANN Pod peticí ovšem rychle přibývaly podpisy. Nakonec se jich v emocionálně vyhrocené atmosféře po znásilnění sešlo více než tři tisíce. I když někteří, jako osmadvacetiletý výtvarník Václav Tauš, petici chápali spíše jako protest a podepsali ji hlavně proto, aby se vedení Bydžova konečně začalo problémy Bydžova zabývat. Přestože byl starosta ve volbách na podzim vykroužkován, nepomohlo to a spolustraníci ho zvolili zas, říká Tauš s tím, že petici jako jakési protestní referendum pojalo ve městě více lidí. Pro mladé lidi tu už dlouho opravdu není žádná budoucnost. Není práce, chybí možnost zajímavě trávit čas, na divadlo se muselo vybrat a jediný festival, který dostával Nový Bydžov do médií dlouhodobě jinak než s negativní publicitou, starosta odmítl podporovat. S NOVOU VIZÍ Ať již ale Bydžovští podepsali petici kvůli čemukoliv, Pavel Louda do týdne přitvrdil. A vyhrál. Na webových stránkách se objevil text, který začíná slovy: Poslední kapka nenávisti občanů k cikánům přetekla. A končí: cukrování života cikánům už bylo dost. Mezi útoky na Romy se vejde již jen žalování na stát, který se jich prý zastává na úkor slušných lidí. Veřejné mínění ve městě se rázem přiklonilo na Loudovu stranu. Vedle starosty je jako autorka textu podepsána i vedoucí sociálního odboru v Novém Bydžově Daniela Lusková. Podle ní lidem nejvíce vadí, když vidí, jak Romové sedí přes den na lavičce na náměstí, zatímco oni musí do práce. Sama ovšem přiznává, že se zaměstnáváním Romů to není jen tak. Po telefonu místo je, když přijdou osobně, je najednou obsazené, vysvětluje s tím, že zaměstnavatelé mají prostě špatné zkušenosti. Zaměstnávání Romů by podle ní měl podporovat stát, jinak se to nezmění. Ona na soukromé firmy tlačit nemůže, i když se snaží. A snaží se i jinak. Pod městem funguje i díky ní terénní pracovnice a po pěti letech se jí podařilo prosadit u zastupitelů nízkoprahové centrum pro děti ze sociálně slabých rodin. Zároveň si Pro mladé tu není budoucnost. ovšem pochvaluje setkání starostů z letošního února, kdy se do Bydžova sjely osobnosti typu Ivany Řápkové, Liany Janáčkové nebo Jiřího Čunka. Diskutovali například exekuce majetku a dávek. Podle Václava Tauše se starostovi povedlo zvrátit klesající popularitu hlavně proto, že dal lidem vizi, která jim do té doby chyběla. Ve městě v devadesátých letech zkrachovalo několik podniků a Nový Bydžov dlouhá léta patřil s největší nezaměstnaností ke smutným šampionům východočeského kraje. Kdo mohl, z města odešel. I výtvarník Tauš se chystá odejít, jen co jeho přítelkyně dostuduje. SEJDE Z OČÍ Nedůvěra vůči Romům je v městě hluboce zakořeněná. Mladého romského muže například nedávno nechtěli pustit do divadla, protože si mysleli, že lístek na představení ukradl. Stejně jako kolegové dostal od zaměstnavatele volňásek s razítkem firmy. Nikdo z personálu divadla mu však neuvěřil, že by mohl pracovat. A to je další věc, která se vedení města daří: alespoň dočasně ničit křehké vazby, které fungovaly léta. Náš kluk chodí do osmičky, kde je jediný Rom a normálně přespával u kamarádů ze třídy a oni u nás. Loni na podzim to ale přestalo, vypráví Josef Čureja, který se stal jakýmsi mluvčím místní romské komunity. Tento vedoucí směny ve firmě na ekologickou likvidaci pneumatik je vývojem v Bydžově zaskočen. Žiju tu třicet let a se sousedy jsem nikdy neměl žádné potíže. Nyní vyjdu ven, a když potkám někoho známého, jen přemýšlím, jestli byl na náměstí s těmi nácky také, říká Čureja. Přesto věří, že vše dobře dopadne. Bydžovští Romové se podle něj minulý měsíc dvakrát sešli a dohodli se, že začnou dodržovat určitá pravidla. Mimo jiné, že dobrovolně omezí vstup do bílých heren a restaurací a budou chodit jen do romské. Taky si zakázali pohyb vlastních dětí večer po městě. Chtějí být prostě opticky méně na očích. Doufají, že to pomůže. 13

14 REFORMA ZDRAVOTNICTVÍ S OTAZNÍKEM 14 REPRO: ALAN ALDRIDGE / NP

15 Autor: Václav Trojan ZA KAŽDOU REFORMOU DŘÍVE, NEŽ JI PŘIJMEME JE DOBRÉ UDĚLAT OTAZNÍK. ZEJMÉNA V POSLEDNÍ DOBĚ, KDY JE FREKVENCE TOHOTO SLOVA VE SLOVNÍKU POLITIKŮ PODEZŘELE VYSOKÁ. CO UDĚLÁ REFORMA SE ZDRAVOTNICTVÍM A CO JE POTŘEBA REFORMOVAT? Nedávné návrhy vlády na penzijní reformu se staly předmětem tuhých bojů uvnitř vládní koalice, své pochyby vyjádřil i prezident. O zdravotní reformě se po nátlakové akci lékařů mluví jako o samozřejmé, ba hotové věci ministr Leoš Heger veřejně prohlásil, že přistoupil na všech třináct bodů odborového svazu lékařů. O nich mimochodem skoro nikdo veřejně nedebatoval, média se soustředila pouze na požadavek zvýšení platů lékařů. To, že požadavky obsahovaly komerční připojištění, se už příliš nerozebíralo. A tak je nasnadě otázka: o jakou reformu se vlastně jedná a jaké bude mít důsledky? VZDORUJÍCÍ DOSTUPNOST Neustále slyšíme, že reforma zdravotnictví je nutná. Nejčastějším argumentem je neudržitelnost současného stavu, nemožnost financovat současný systém, hrozba jeho úplného kolapsu v budoucnosti atd. Často se mluví o bezplatném zdravotnictví, které prý je neblahým pozůstatkem minulosti, se kterým je třeba skoncovat, a teprve pak jaksi automaticky zmizí všechny potíže. Jak to tedy vlastně se současným stavem zdravotnictví je? Systém veřejného zdravotnictví se v českých zemích vyvíjel od 17. století. Z původních chudinských špitálů postupně vznikl ještě za habsburské monarchie propracovaný systém, který zahrnoval prevenci i osvětu a úspěšně bojoval s různými tehdy vážnými nemocemi. V období tzv. první republiky byl tento systém dále propracováván a Československo mělo mezi válkami jeden z nejlepších systémů veřejné zdravotní služby na světě: byli jsme státem, který dosáhl celosvětového primátu v léčbě tuberkulózy a pravých neštovic, velmi nízké kojenecké úmrtnosti atd. Po druhé světové válce se pokračovalo v rozsáhlých preventivních i osvětových programech. Tento kvalitní systém, v mnohých parametrech lepší než v řadě vyspělých západních států, utrpěl zejména v oblasti prevence některé škody, ale komplex institucí, který zahrnuje hygienické stanice, specializované ústavy a další, v zásadě přežil. Kvalita našeho zdravotnictví byla velmi rezistentní přežila válku, komunismus i některé nedávné pokusy o její likvidaci. Důležitým faktorem zůstala dostupnost péče prakticky všem vrstvám obyvatel. 30 KČ JAKO ZAVÁDĚCÍ CENA Teprve nedávno za ministra Tomáše Julínka došlo k vážným pokusům zasadit tomuto systému těžkou ránu. Nejdříve byly zavedeny tzv. regulační poplatky. Navenek měly omezit zneužívání zdravotní péče, zároveň ale byly prvním opatřením, které mělo lidi naučit, aby si do ordinací nezapomněli vzít peněženku. Tento krok však představoval pouhý začátek. Následovaly návrhy zákonů, které měly nahradit dosud platný zákon o zdraví lidu mnohasetstránkovou džunglí sedmi zákonů, ve kterých se například skrýval paragraf, nahrazující původní pojem lege artis (označení postupu, který je v souladu s obvyklými, obecně uznávanými metodami určitého oboru vědy) formulací, že pacient má z veřejného zdravotního pojištění nárok na ekonomicky nejlacinější postup, který vede k cíli (tedy: místo narkózy rána palicí?). Univerzitní nemocnice se měly stát akciovými společnostmi (mohou a z povahy věci mají generovat zisk), pojišťovny se měly privatizovat a měly mít rovněž možnost tvořit zisk. Zdá se tedy, že cílem bylo vyvádět peníze z veřejného zdravotního pojištění do soukromých rukou. Vliv lékařské komory měl být minimalizován, měla být zavedena možnost připojištění a vytvořen seznam standardů, které pojišťovna bude hradit ze základního pojištění. Na to, co v seznamu není, se připojisti, nebo zaplať. Vulgární populistické náměty zahrnovaly možnost zaplatit nejen lepší péči, lepší stravu, pokoj, ale dokonce za peníze předbíhat ty, kdo na to nemají nebo si volit lepšího lékaře. Odůvodnění, že tento nešvar stejně existuje, se podobá argumentu, že když neumíme zabránit krádežím, tak je legalizujme. Zkrátka, cílem této reformy bylo otevřít zdravotnictví jako oblast bílého byznysu. Naštěstí se to Tomáši Julínkovi nepovedlo. BÍLÝ BYZNYS Z dosavadních výroků ministra Leoše Hegera lze usoudit, že chce pokračovat v tom, co začal tým Tomáše Julínka, pouze opatrněji a snad i s mírnějším bezprostředním sociálním dopadem. Ministr nepokračoval ve válčení s lékařskou komorou, naopak, využívá její zájmy k postupnému prosazení reforem. Ukázkou je např. nedávno podaný návrh novely zákona o tkáňových bankách, který otevírá možnost s odebranými orgány dále obchodovat a dovoluje privatizaci těchto bank. Leoš Heger otevřeně hovoří o zavedení připojištění, o zavedení standardů, které omezí objem péče hrazené z veřejného pojištění. Za nadstandard si bude pacient muset připlatit. Možná, že bude usilovat o to, aby standard zahrnoval potřebnou základní péči, ale cesta k rozevření nůžek mezi základní péčí a péčí za příplatek byla započata. Je pak otázkou, jak se tento proces bude dále vyvíjet, zda nesměřuje k chudinské medicíně a medicíně pro bohaté. Musíme se zeptat, kdo bude za ty chudší schopen bojovat proti mocné lobby podnikatelů, připravených obchodovat se zdravím, a jaké můžeme očekávat záruky pro solidní objem péče v budoucnosti. Také tvrzení, že současný systém je neudržitelný a je nutné jej z tohoto důvodu reformovat, je účelový argument, který podporuje prosazení reforem v zájmu vyvádění zisku z veřejného zdravotního pojištění. Je zdraví člověka obchodní artikl jako každý jiný? Opravdu chceme, aby do dosud poměrně dobře fungujícího systému veřejného zdravotnictví dostupného prakticky každému byly pomocí reforem zavedeny tržní principy? Je dobře si připomenout, že ještě v roce 2009 bylo na společném rezervním účtu zdravotních pojišťoven přes 42 miliard korun. Přesto, že tyto peníze byly z velké části spotřebovány (opravdu na zdravotnictví?), je otázka, jaké rezervy v současném systému máme, pokud se nám podaří omezit velké úniky peněz pomocí různých zprostředkovatelských firem, jestliže dokážeme efektivně bojovat s lobby farmaceutických firem a vyvážit tlaky různých zájmových skupin. Vždyť zdravotnictví představuje celkově položku 250 miliard korun ročně! Je otázka, zda je pravda, že náklady na zdravotnictví tak dramaticky rostou s prodlužováním průměrného věku podle některých statistických analýz je tento růst podstatně nižší, než tvrdí ti, kdo prosazují reformu. Proč téměř nemluvíme o prevenci, o osvětě, o péči o mládež? Připomeňme, že už za císaře Františka Josefa v předminulém století navštěvovali lékaři základní školy a prováděli lékařskou prohlídku žáků dnes se tyto prohlídky odbourávají, respektive přenechávají zodpovědnosti rodičů. Zeptejme se, zda opravdu dlouhodobě rostou náklady na léčbu tak, jak tvrdí reformátoři kromě nákladů, o kterých se hodně mluví, přinášejí nové technologie také úspory. Jsou tato tvrzení jen součástí propagandy? Chceme se skutečně smířit s tím, že stejná lékařská péče pro všechny občany je minulostí? Pokud máte pocit, že ano, můžete si za reformou zdravotnictví škrtnout otazník. Autor je programátor a signatář Charty 77. V roce 2008 byl spoluautorem dopisu chartistů proti tehdy připravované reformě zdravotnictví. 15

16 BISKUP VYDĚDĚNÝCH LATINSKÁ AMERIKA A ZEJMÉNA JIHOMEXICKÝ CHIAPAS, ZNÁMÝ POVSTÁNÍM MAYSKÝCH ZAPATISTŮ, OPLAKÁVÁ SMRT VÝZNAMNÉHO KNĚZE SAMUELA RUIZE. TEN PŘIROSTL K SRDCI MÍSTNÍCH INDIÁNŮ PROTO, ŽE SE POSTAVIL NA JEJICH STRANU. ZNELÍBIL SE TÍM MNOHA DALŠÍM VČETNĚ MEXICKÉ VLÁDY A STÁTU ČI PAPEŽSKÉHO NUNCIA. Jako každé ráno je vrchovina středního Chiapasu zahalená do mlhy. Borovicové lesy se ve dvou kilometrech nad mořem proměnily v jednolitou bílou plochu. S přibývajícím časem slunce mlhou pomalu prostupuje a začíná osvětlovat blízké, horami obklopené město San Cristóbal de las Casas. V Chiapasu v jednom z nejchudších států Mexika s nadpolovičním počtem obyvatel indiánského původu a rovněž místě otevřeného povstání domorodých rolníků, tzv. zapatistů začíná další den, již čtyřiadvacátý v roce Lidé, kteří se probouzejí, ještě nevědí, že dnešek vstoupí do mexických dějin jako den, kdy odešel jeden ze symbolů boje za důstojný život tamních indiánů kněz Samuel Ruiz García. EL TATIC UMŘEL Brzy ráno vstávám a spolu s Andrésem vyrážíme do ulic San Cristóbalu, hlavního města podpory zapatistů, kteří v roce 1994 povstali v okolních vesnicích dožadujíce se pitné vody, škol, dostupné lékařské péče, půdy k obhospodařovávání a střechy nad hlavou. Máme domluvený rozhovor v nejstarší místní nevládní organizaci DESMI. Dopolední slunce máme v zádech. Jdeme najisto dva bloky rovně a pak pořád doleva. V kolmých ulicích koloniálního města se téměř nelze ztratit. Brzy zvoníme na zvonek a čekáme na usměvavý obličej čtyřicetileté Carly. Ta nás ihned vpouští dovnitř a odvádí nás do jejich knihovny. Je jakási vážná, zaražená, tichá. Neznáme ji takovou. Už jste slyšeli tu novinu? ptá se nás. Andrés hned kontruje otázkou: Jakou novinu? zatímco já se s ranní rozmrzelostí sám sebe ptám: Jak jsme asi něco mohli slyšet, když jsme vstávali před patnácti minutami. Copak jsme Don Samuel dnes v brzkých ranních hodinách umřel, slyšíme tlumený hlas Carly, kterým razantně přetíná naši ranní rozespalost. Jako by nás někdo vnitřně profackoval. Ujišťujeme se sborovým: Don Samuel, bývalý biskup Samuel Ruiz García umřel? Ano, odvětí Carla a klopí oči. Nevíme co říct. Je to šok pro všechny. Nastává neformální minuta ticha. Takových minut dnes probíhá po celém San Cristóbalu, Chiapasu, Mexiku i světě na tisíce. Rozhovor s Carlou nějak zvládneme, byť jsme všichni tři myšlenkami tak trochu jinde. Pak se vracíme zpátky do rozpálených ulic města. Už jste to slyšeli? ptá se nás skupinka lidskoprávních dobrovolníků z Německa, které potkáváme v kavárně. Podobně se ptáme známých my. Tak jako když narazíme na zapatistu Josého, který do města s celou svou rodinou pravidelně sjíždí ze zapatistické vesnice vzdálené dvě hodiny autobusem od San Cristóbalu. Tatic Ruiz že je po smrti? odpovídá mi zděšeně José, pro kterého je Samuel Ruiz, tak jako pro ostatní zapatisty, jakýmsi duchovním otcem. To se budeme muset co nejdříve vrátit domů, do vesnice a říct to všem ostatním, otáčí se José ke své ženě Isabel. V poledne začnou dlouze zvonit kostelní zvony. Na tento den nelze zapomenout. Indiáni a nejen oni přišli o muže, kterého sami označovali jako otce Tatica, jak se říká v jednom z mayských jazyků, v tzotzilštině. SPRAVEDLNOST NA ZEMI Samuel Ruiz zasvětil většinu svého života Chiapasu a jeho neviditelným obyvatelům mayským a zoqueským indiánům. Byl biskupem sancristóbalské diecéze přes čtyřicet let, do důchodu odešel s příchodem nového milénia. V mnoha otázkách zůstal konzervativcem (názory na homosexualitu, potraty atp.). Důležitější ale bylo, že se profiloval jako zastánce indiánských práv. Působil rovněž v čele Komise mexických biskupů pro indiánské záležitosti. El caminante chodec, jak se rád nazýval, trávil v Chiapasu mnoho času putováním po indiánských komunitách od guatemalské hranice až po nejizolovanější a nejnepřístupnější vesnice v Lakandonské džungli a v chiapaské vysočině. Chudoba a sociální vyloučení indiánů, na kterou při svých cestách soustavně narážel, způsobila, že se rozhodl kráčet po boku chudých a nikoli po boku vlády, státu, městských ladinos potomků španělských kolonizátorů či bohatých velkostatkářů. Na prvním kongresu chiapaských indiánů v roce 1974, který Ruiz zaštiťoval, prohlásil: Mou přednostní volbou se stali chudí. Samuel Ruiz přijal za svou tzv. teologii osvobození neboli teologii chudých, která se rozvinula v Latinské Americe, zejména po konferenci biskupů v kolumbijském Medellínu v roce Teologie osvobození činí ze soustavného vykořisťování chudých obyvatel třetího světa náboženskou zkušenost. Křesťanství je zde nazíráno optikou chudých, jejich utrpení, naděje a bojů. Osvobození vychází z uvědomění si vlastních nedůstojných podmínek života a ze 16

17 Autor: Bob Kuřík snahy kolektivně se organizovat s cílem tyto podmínky zlepšit. Odpůrci teologie osvobození, mezi něž patří také konzervativní část katolické církve, o ní hovoří jako o marxistické variaci křesťanství. V jejím základu stojí interpretace Nového zákona, podle které by člověk neměl čekat na posmrtnou spravedlnost v království nebeském, nýbrž jít spravedlnosti naproti již v životě na Zemi. Teologie osvobození tak odmítla církevní tradici utěšování chudých slibem spásy v posmrtném životě a učinila ze spásy aktuální téma. zprostředkovatel mírového jednání mezi rebely a armádou a podle mnohých to byl právě on, který zabránil masivnímu krveprolévaní ve vzbouřeném Chiapasu. Chiapaskému státu, mexické vládě, obchodnímu sektoru, konzervativní části mexického arcibiskupství i Vatikánu, tradičním velkostatkářům, chiapaským i celomexickým médiím v rukou státu a bohatých byznysmenů ležel díky své činnosti v žaludku. Přežil diskreditační kampaně vykreslující ho jako zrádce země, výzvy k lynčování i pokus o atentát, které vůči němu a jeho spolupracovníkům s utajenou podporou mamštině, cholštině, jazyku zoque. Tak jako například zástupci z nedaleké vesnice Acteal, kteří ve svém proslovu přesně věděli, kam Tatic odešel za jejich pětačtyřiceti sousedy, kteří byli během prosincové mše v roce 1997 zmasakrováni polovojenskou skupinou s nepřímými vazbami na mexický stát. Na mše přicházeli i lidé, které by člověk jindy v kostele rozhodně nepotkal, včetně mladých evropských neznabohů anarchistů. Ti na chvíli zapomněli na své proticírkevní smýšlení a přišli vzdát poslední hold člověku, kterého uznávali za jeho práci pro chudé rolníky. FOTO: ARCHIV Samuel Ruiz García se stal vedle Gustava Gutiérreze z Peru, Leonarda Boffa z Brazílie, Jona Sobrina z El Salvadoru a Juana Luise Secundy z Uruguaye jednou z klíčových postav latinskoamerické tradice teologie osvobození. Zasloužil se o vznik indiánské teologie v Chiapasu, kterou rozvinuli náboženští představitelé indiánů a která z teologie osvobození vychází. Jeho působení v Chiapasu mělo vliv na rostoucí organizovanost a povědomí o lidských právech, právech na kulturu a sebeurčení mezi indiány, které přichází od konce šedesátých let 20. století. To, že desetitisíce indiánů přijaly teologii osvobození za svou a začaly svůj život chápat jako život v civitas christi (v křesťanském společenství) na cestě k osvobození, bylo podle mexického sociologa Marca Estrady Saavedry nezbytným předpokladem pro to, aby později přijali za svou filozofii povstaleckého zapatismu. V současném zapatismu lze vysledovat přímé podněty z teologie osvobození ať už v důrazu na utrpení člověka, v boji za autonomii chápanou jako proces osvobozování se či v morálce revoluce, která má člověku umožnit žít důstojně. Přestože stál Ruiz na straně chudých indiánů a nepřímo ovlivnil jejich radikalizaci, s ozbrojeným povstáním zapatistů nesouhlasil. Tato skutečnost nezabránila mediální hysterii, která se po povstání snažila ukázat, že v čele zapatistů stojí kněží teologie osvobození a že skutečným vůdcem povstalců je Samuel Ruiz. Byť Ruiz s užitím ozbrojeného násilí nesouhlasil, povstání respektoval. Když v roce 1994 zapatisté povstali, působil Ruiz jako mexické vlády iniciovaly po roce 1994 tradiční mocenské struktury a rozsáhlé rodinné klany Chiapasu. Přetrpěl pomluvy, hrozby zatčení a uvěznění i zásadní spory s Vatikánem, jehož apoštolský nuncius (vyslanec) v Mexiku Girolamo Prigione usiloval dlouhodobě podle novinářů za akutního naléhání šéfa poradců tehdejšího mexického prezidenta Salinase de Gortariho o sesazení Ruize z pozice biskupa sancristóbalské diecéze. Pozice nuncia ale s postupem času oslabovala, Ruize se mu odvolat nepodařilo a v polovině devadesátých let získal Ruiz pro zprostředkování mírových debat mezi zapatisty a vládou oficiální podporu mexických biskupů. S ANARCHISTY V KOSTELE Ruizova smrt v brzkých ranních hodinách 24. ledna zasáhla desetitisíce lidí v Chiapasu, Mexiku i po celém světě. Některé chiapaské nevládky vyhlásily smutek. V případě Centra lidských práv FRAYBA, které v roce 1989 zakládal, se dokonce jednalo o devítidenní truchlení doprovázené zvažováním vlastní činnosti po smrti otce zakladatele. Hlavní sancristóbalský kostel pořádal první týden každý den několik mší, kterých se účastnily stovky lidí, víc, než byl kostel schopen pojmout. Řada z nich tak sledovala mše z velkoplošné obrazovky na náměstí před kostelem. Do města přijížděli zástupci indiánských vesnic z celého Chiapasu, aby řekli poslední sbohem jejich Taticovi. Psali mu vzkazy na zdi, četli připravené texty, zpívali, hráli na tradiční nástroje a děkovali mu ve svých rodných jazycích tzotzilštině, tzeltalštině, tojolabalštině, Do kostela zavítali i jejich protihráči představitelé moci včetně chiapaského guvernéra Juana Sabínese a mexického prezidenta Felipe Calderóna. Jejich kondolence chápali mnozí jako ryzí pokrytectví. Calderón i Sabínes ztělesňují v očích Ruizových stoupenců moc, která proti němu systematicky bojovala a snažila se ho před veřejností zdiskreditovat. Představitelé zapatistů, kteří kvůli smrti Tatica přerušili dvouleté mlčení před veřejností, sarkasticky poznamenali: Groteskní defilé místních i federálních politiků před rakví pana Samuela neprobíhá proto, aby ho uctili, nýbrž proto, aby se s patřičnou úlevou ujistili, že skutečně umřel; a lokální média předstírají nářek nad tím, co ve skutečnosti oslavují. EPILOG Samuel Ruiz umřel ve věku 86 let. Posledních deset let již v Chiapasu nepůsobil ani nežil. Přesto se jeho smrt stala důležitou událostí pro Chiapas a zaplňovala několik dnů přední stránky mexických novin. Chudí indiáni přišli o svého dlouholetého zastánce a zapatisté o jediného člověka, kterého byli ochotni respektovat jako zprostředkovatele jednání mezi nimi a vládou a to i přesto, že sice souhlasil s důvody povstání, ale byl proti použití zbraní. Nyní lze jen spekulovat, zda jeho smrt rozšíří možnosti razantnějších protipovstaleckých strategií ze strany mexické vlády. Lze rovněž očekávat, že se nyní začne k Ruizovi hlásit kdejaká politická síla a začne jej vykládat ve svůj prospěch. Není proto od věci si připomínat, o čí prospěch se zasazoval sám Samuel Ruiz. Autor je doktorand antropologie na FHS UK. 17

18 2X FOTO: VLADIMIR TELEGIN Kozlík Vor VOJNA V DNEŠNÍM RUSKU JIŽ ČTYŘI ROKY ROZDMÝCHÁVÁ UMĚLECKO-AKTIVISTICKÁ SKUPINA VOJNA RUSKÉ VEŘEJNÉ MÍNĚ- NÍ. SOULOŽ V MUZEU, KUŘE VE VAGÍNĚ NEBO OBŘÍ PYJ NA MOSTĚ NECHÁVÁ ZCELA CHLADNÝM JEN MÁLOKOHO. CO SI MYSLÍ NÁROD? A JAK REAGUJE STÁT? Říkáte si Vojna. Proč jste zvolili právě takový název jste snad ve válce? S kým, proboha? Kozlík: Zakladatel skupiny Vor (Zloděj pozn. red.), který název navrhl, říká, že naše akce jsou hlavně válkou proti zvůli a nespravedlnosti, proti jednání vlády ve věci praní špinavých ropodolarů. A zároveň nezapomeňme, že v hrůzostrašných podmínkách ruského vězení hnijí nevinní a nešťastní lidé, že v dětských domovech hladovějí děti. NOVÝ JAZYK NESPOKOJENÝCH Co dalo impuls k založení skupiny? Veliký: Prostě se potkali lidé, kteří už toho měli plný zuby Kozlík: Ano, Veliký má pravdu. Jsme mladí a štvala nás apatie, která nás obklopovala. Hodně jsme chodili na výstavy moderního umění, i když už jsme měli po krk toho nesmyslného bohémského dění bez obsahu. Nejdřív jsme začali dělat performance kritické k moderním umělcům, pak jsme šli do ulic a začali s akcemi pro národ. Poměrně spektakulárními. Jsou pro vás akce adrenalin, zábava, vyjádření názoru nebo všechno dohromady? Bílý: Pro každého člena skupiny je to jinak. Někdo má rád to vzrušení, někdo chce veřejně vyjádřit svůj názor a někdo zas mít něco, na co si vzpomene v stáří. Nejdůležitější ale je, že poctivý člověk nemá šanci změnit ruskou realitu. Poctiví lidé mají dvě možnosti: popadnout zbraň a zabít všechny do jednoho, anebo spáchat sebevraždu, pokud ten svět berou vážně přibližně takové emoce jsou cítit. My se to ale snažíme zvládat bez násilí. Veliký: I pro mě jsou akce Vojny způsob, jak v sobě uklidnit nepřízeň, kterou cítím k dnešní realitě. Jak vybíráte téma nebo událost, k níž se chcete vyjádřit? Kozlík: Vystihujeme náladu ve společnosti, často ji jen vytušíme. Nemusíme nic volit, musíme jen umět výrazně reagovat. V čem je přednost uměleckého aktivismu před běžnými pouličními demonstracemi? Bílý: Vytváříme nový jazyk politického vyjádření. Vláda stále krade umělecký jazyk, například docela obstojně kopíruje pouliční akce některých opozičních hnutí. Umělec musí být o krok napřed. Nemáme tolik finančních a lidských zdrojů, ale naše akce jsou o stupeň účinnější a hlubší. Za deset let pravděpodobně vláda přijme i tuto zkušenost, ale pak vymyslíme něco nového. KOČKY, PÉRO, PŘEVRAT Během čtyř let jste provedli velký počet akcí. Probírat každou zvlášť nedává smysl, čtenářům NP je přiblížíme v samostatném boxu. Kterou z nich ale považujete za nejúspěšnější? 18

19 Autorka: Olga Pavlova Veliký: Zastrkování kuřete do vagíny je jednou z nejúspěšnějších. Během dvou dnů na internetu ji zkouklo kolem sto tisíc lidí. Bílý: Všechny naše akce jsou úspěšné. Už proto, že se na ně pečlivě připravujeme. Probíhají pak jako po másle Kozlík: Já bych řekl, že nejúspěšnější bylo Péro v zajetí KGB. To jsme namalovali ohromné péro na Litějný most v Petrohradě. V určitou hodinu, kdy se most zvedá, se postavilo přímo proti budově bezpečnostní služby FSB. Její pracovníci ho sledovali z oken s velkou bázní a chvěním. Později se ukázalo, že jsme je touto akcí velmi urazili. Vráželi do našich bytů, vytrhávali počítače a pevné disky, zatkli aktivisty Zloděje a Jebnutého a mluvili o tom, že jsme jim takové velké péro neměli posílat. Ale to si nemyslíme. Vyjádřili jsme názor celého národa na zkorumpovanou vládu a federální pracovníky, kteří jí napomáhají. Mluvili jste o akcích pro národ. Vaše zásilky nemají konkrétního adresáta, mluvíte ke všem? Veliký: Oslovujeme celý svět. Umění bez slov je globální! Bílý: Jsou to akce pro obyčejné lidi, nemusíte být na úrovni kunsthistorika a mít základní filozofické vzdělání, abyste je pochopila. Stačí být jen zdravě rozzlobená na nespravedlnost a nesmyslnost, jež se děje okolo, a mít minimální smysl pro humor. Jestli se ale přeci jen na někoho speciálně obracíme, tak jsou to intelektuálové. Myslíme si, že právě oni jsou schopni změnit historický vývoj v konkrétním státě a že jejich dnešním úkolem v Rusku je odstranit od moci jednotky rychlého nasazení. Je přitom smutné sledovat, jak dnešní ruští intelektuálové často nepovažují za ponižující jezdit na setkání prokremelských hnutí, pracovat ve státních médiích a tak dále. Jak vás přijímají obyčejní lidé? Veliký: Ta přemýšlející část tleská vestoje. Kozlík: Akce jsou efektivní. Lidé si nás začali všímat, rozhořčovat se, kritizovat, přehodnocovat svůj vztah k vládě i nespravedlivosti kolem a jednat. Obrodili jsme politický aktivismus v Rusku. Setkali jste se s pochybnostmi a spekulacemi o svých motivacích? Něco ve stylu, že jste američtí špióni v žoldu Západu? Veliký: O tom mluví menšina, která stojí opodál těch tleskajících. Bílý: Ale samozřejmě každý druhý ví, že každý upřímný čin je zaplacený. Hlavně pochopit kým a pak si udělat názor na daný čin. Je to neuvěřitelná logika, která vyplývá z nedůvěry ke všemu a nevíry ve vlastní síly. V Rusku většina volí Puťku, bojí se odporovat milicionáři, i když porušuje zákon, nechodí k volbám, nepovažuje za důležité vyjít do ulic a hájit svá práva. Liší se způsob, jakým jsou vaše performance vnímány v Rusku a jinde ve světě? Bílý: Jistě, to je dáno rozdílným společenskopolitickým kontextem. Například házení koček do McDonaldu nevyvolalo u našich spoluobčanů zas tak silné emoce, jako jiné akce. U západních diváků je ale skoro na prvním místě. Naopak Palácový převrat bral na Západě málokdo vážně, ale v Rusku vyvolal kypění internetových žump. Na Západě je zřejmě aktuální řešit problém moci nadnárodních společností a ochrany zvířat, zatímco v Rusku jsou aktuálnější politické problémy a umělé dodržování zákona. V Asii je to všechno ještě úplně jinak. Zatímco v Rusku se všichni styděli ji rozebírat, Číňanům se velice líbila akce Jak ztopit kuře. V internetových diskusích k ní byly stovky komentářů, četli jsme je pomoci Google Translatoru. Vymysleli si dokonce legrační epitet Velká tygřice vs. Velikánské kuře. Sledujete naopak i vy tvorbu zahraničních umělecko-aktivistických skupin? V Česku například před časem zarezonoval počin skupiny Ztohoven, která vstoupila do přímého televizního přenosu a simulovala atomový výbuch v krajině. Dolehl až k vám? Veliký: Neslyšel jsem, ale podle vašich slov jsou velmi šikovní. Bílý: Ano, často nás porovnávají se Ztohoven a ještě s newyorskými Yesmen. Nevnímáte, s ohledem na podmínky v Rusku, akce západních kolegů jako dětskou hru? Bílý: Opět jde o jiný kontext. Možná, že v Rusku nevidíme některé problémy západní společnosti. Na jaře jsme byli v New Yorku a udělali si určitou představu Kozlík: Amerika nás ohromila svou pozorností k jednotlivci. Získali jsme dojem, že vše je uděláno pro člověka, který má volbu a mnoho svobod. Ale de facto má méně, pod maskou Skupina Vojna vnějšího blahobytu a svobody se skrývá totální kontrola nade vším a nade všemi. Porušování zákona by tam asi neprošlo. Bílý: V Rusku je prostě méně překážek a všechen hnůj se na tebe vyvalí najednou a pohltí tě. Je možné, že na Západě člověk nasbírá tolik negativních zkušeností až v důchodu, kdy už je pozdě začít něco podnikat. V Rusku hned stojíš před volbou: fízlové mohou beztrestně zavraždit tvé kamarády, zrušit tvůj podnik a ty půjdeš sedět a nevydáš hlásku. Ale my chceme mluvit. PAUZA V AKČNÍM FILMU Svými akcemi se často dostáváte do rozporu se zákonem. Jaký to má význam? Takzvané problémy se zákonem nejsou vysvědčením, ale vedlejším produktem umělecké činnosti. Jestli je pro umělecké vyjádření zapotřebí jednání, které porušuje zákon, umělce to nesmí zastavit (i když jsme proti mrzačení a vraždám). Je možné, že umělec bude chtít vypočítat důsledky svého vyjádření, tehdy musí být zákon jednoznačný. Dám příklad: Naše akce Palácový převrat by měla spadat pod paragraf vandalství, ale v Rusku se ji pokoušeli soudit jako výtržnictví, což se běžně aplikuje pouze v případě násilí vůči fyzické osobě. A absurdní paragraf o extremismu, to už je úplný výmysl ruského soudnictví, sloužící zatýkání všech jinak smýšlejících. Kromě toho, skoro vždy porušujeme zákon. V Rusku je potřeba mít na všechno povolení od vlády: když chceš svolat kamarády na ulici a připravit vystoupení, když chceš udělat demonstraci a tak dále. Kdybychom o ně prosili, popřeli bychom umělecké gesto. A samozřejmě, kdybychom to povolení dostali, hodnota vystoupení by byla minimální. Je zřejmé, že kdyby Péro na Litějném namalovalo prokremelské hnutí a před tím si sehnalo požehnání radnice a strany, dostalo by maximálně ředitelskou důtku. 19

20 Do zatím nejvážnějšího křížku se státní mocí jste se ale dostali až kvůli akci Palácový převrat, během níž jste na ulici v Petrohradě převraceli policejní auta Kozlík: Ano, dva naši aktivisti jsou dnes ve federálním zajetí. Již tři měsíce je drží v cele předběžného zadržení. Podmínky tam jsou příšerné: v celách neteče teplá voda, vězňům neposkytují lékařskou péči, nemění povlečení, nutí je stravovat se vstoje a podle pořadí, nevydávají jim zásilky a je tam spousta dalších problémů. Oleg Vorotnikov a Ljenja Nikolajev jsou obviněni podle paragrafu o výtržnictví, hrozí jim odnětí svobody od dvou do pěti let. Na soud čekáme. Vyšetřovatel nemá žádné důkazy, řídí se jen videomateriály z internetu a články z Wikipedie, proto jsou kluci drženi nezákonně. Během řízení ohledně prodloužení vazby tlačí vyšetřovatelé na soud a žádné rozumné argumenty, proč Olega s Ljenjou propustit na kauci, neberou v potaz. Protože je porušován zákon, vzniká dojem, že to, co se odehrává, je nějaká osobní pomsta pracovníků centra E (Centrum pro boj s extremismem pozn. red.) vůči aktivistům Vojny. Přesto, dalo se čekat, že systém zareaguje jinak, když začnete materiálně poškozovat jeho bezpečnostní složky a zdůvodňovat to tím, že jste pod policejními auty hledali ztracený míček? Kozlík: Jsme vždy připraveni zodpovídat za své činy, ale nemysleli jsme si, že zákon a lidská práva se v Rusku porušují tak hrubě. Zdá se mi, že povinností a cílem centra E je potlačení a ponížení každého, kdo přemýšlí jinak, a každého odvážného člověka. Takové je zapotřebí zrušit a jeho spolupracovníky poslat zametat ulice. Jste v kontaktu se svými vězněnými kamarády? Kozlík: Pouze prostřednictvím advokátů. Kdybych tam přišel sám, hned mě chytnou, začnou vyslýchat a obviňovat z účasti v kriminální skupině. A to udělat nemůžu, už proto, že mi před třemi měsíci zabavili pas. Žiju bez dokladů, což je porušení mých práv a svobod. Podařilo se státu Vojnu definitivně ukončit, anebo jde jen o dočasné bezvětří? Bílý: I když se dnes fízli radují a plácají se po zádech, jak se jim podařilo nás rozdrtit, Vojna je akční film se životní délkou. Veliký: Stát ještě sám nedokázal pochopit, jakou udělal chybu. Oleg Vorotnikov a Ljenja Nikolajev byli po uzavření rozhovoru propuštěni z vězení na kauci. Autorka je spolupracovnice redakce. Vojna Radikální uměleckou skupinu Vojna založili v lednu 2007 tehdejší studenti moskevské Lomonosovy univerzity Vor (Oleg Vorotnikov) a Kozlík (Natalia Sokolova). Umělecky vychází Vojna z odkazu básníka Dmitrije Prigova nebo ruských konceptualistů (Andrej Monastyrskij), politicky se hlásí k levici a svými veřejnými akcemi protestuje proti poměrům v dnešním Rusku. Náš manifest je Žij a nebuď kurva, ponižuj fízly, nekamaraď se s prodejnými umělci a novináři. Nikam ho nenahráváme, nemáme blog, twitter, ani svou stránku. Všechno, co chceme sdělit, lze vyčíst z našich akcí, říká další člen skupiny, Bílý. Za čtyři roky existence jich Vojna stihla celou řadu a vždy tnula do živého. Následuje základní popis alespoň těch nejvýraznějších akcí. Kočky v McDonaldu (květen 2007) Na Mezinárodní den práce házeli členové Vojny přes přepážku občerstvení McDonald s v Moskvě toulavé kočky. Skupina prohlásila akci za dárek špatně placeným zaměstnancům fast-foodu a zároveň za upozornění na totální absenci spontaneity v Rusku. Mrdej za nástupnické medvídě! (únor 2008) V předvečer prezidentských voleb, jež měly dosadit do čela státu Dmitrije Medveděva, souložili aktivisté Vojny v budově Národního biologického muzea v Moskvě. Během veřejné kopulace vyzýval Oleg Vorotnikov k ochraně medvědí populace a zdůrazňoval totemický význam tohoto živočicha pro kmen Slovanů. Fízl v kněžském rouše (červenec 2008) Člen skupiny Vojna s policejní čapkou, v černé sutaně a s masivním křížem na krku odnesl z luxusních moskevských supermarketů pět tašek delikates a výběrového alkoholu. Samozřejmě bez placení, neboť kněžskému stavu a policii náleží v Rusku beztrestnost alespoň podle Vojny. Na památku Děkabristů dárek pro Jurije Lužkova (září 2008) K oslavám Dne Moskvy přispěla Vojna oběšením ruského homosexuála, židovského LGBT-aktivisty a tří ilegálních imigrantských dělníků v největším moskevském supermarketu Auchan. Skupina označila akci za dárek moskevskému starostovi, jenž podle ní prosazuje politiku homofobie, xenofobie a otroctví. Zároveň jí připomněla osud P. I. Pestela, jednoho z popravených vůdců ruských děkabristů. Péro v zajetí KGB (červen 2010) Namalovat v den Che Guevarových narozenin šedesát metrů vysoký a dvacet sedm metrů široký falus na Litějný most v Petrohradě trvalo umělcům Vojny necelou půlminutu. Až pak se obří úd vztyčil přímo naproti budově FSB Podle Vojny nepatřilo péro jen bezpečnostní službě, ale celé mocenské hierarchii v Rusku. Akce byla zároveň protestem proti zostřeným bezpečnostním opatřením před nadcházejícím Mezinárodním ekonomickým fórem. Jak ztopit kuře (červenec 2010) Akce, při níž si členka Vojny zastrkávala v petrohradském supermarketu kuře do vagíny, je skutečně kulturně nepřeložitelná. Zmiňme alespoň, že ztopit se rusky může říct zpizdit a že akt doprovázel slogan Bezblyadno!, tedy Bez kurvení!. Cílem akce, jež se odehrála v den 182. narozenin ruského revolucionáře a spisovatele Nikolaje Černyševského a jež nepostrádala odkazy na Tolstého či Charmse, bylo znovu zasáhnout zkurvené ruské poměry. Palácový převrat (září 2010) - Členové Vojny obrátili v centru Petrohradu na střechu sedm policejních aut. Akce se odehrála v bezprostřední blízkosti kostela sv. Michala a odkazovala k soudnému dni. Tehdy budou muset podle Vojny policisté pokleknout a prosit za odpuštění svých hříchů. 20