Jak získat bohatství

Transkript

1 Marcus Crassus, největší spekulant antiky: Jak získat bohatství Michal Špaček Je to příběh o největším spekulantovi antického světa, realitním magnátovi Marku Liciniu Crassovi. Je to příběh muže, který se společně s Caesarem a Gnaeem Pompeiem stal jedním ze 3 nejmocnějších mužů pozdní římské republiky. Dařilo se mu v přepočtu na složené úročení zhodnocovat majetek průměrným tempem 11,12 % ročně v době, kdy římské úrokové sazby klesly z 12 % na 4 %. Jmenoval se Marcus Licinius Crassus, ale říkali mu "Dives", což v latině znamená "Bohatý". Narodil se (pravděpodobně) v roce 112 před naším letopočtem v rodině senátora, tribuna a censora. Měl dva starší bratry, s nimiž v mládí jídal u jednoho stolu - a když jeden z nich zemřel, vzal si jeho ženu za manželku. Všechny své děti pak měl jenom s ní. Plutarch (od kterého pochází většina Crasssových životopisných údajů) uvádí, že byl umírněný v jídle i chování. Jediná jeho známá aféra se týkala jisté vestálky jménem Licinia, Crassovi však šlo spíše o její nemovitost než o ni. Když se mu podařilo nemovitost koupit, aféra velmi rychle utichla. Crassovou zálibou totiž nebyly ženy. Jeho vášní byl majetek. V době jeho mládí je Řím nepochybným pánem Středomoří. Odvěký nepřítel Kartágo bylo zničeno před více než 30 lety a kolonie v Hispánii a Sicílii patří Římu déle než století. Římské armády si podrobily Makedonii a Řecko, mají hlavní slovo v Africe, Malé Asii i Galii a dominantní římské postavení uznává i Egypt, Sýrie a Palestina. Hlavním římským problémem není vnější nepřítel - největším problémem se stává římská velikost. Republikánské státní zřízení, konstruované původně pro potřeby města, později modifikované pro potřeby státu o velikosti dnešní Itálie, totiž po 350 letech existence přestává zvládat správu celku, zahrnujícího téměř celé Středomoří. Například konzulové (premiéři v dnešním slova smyslu) jsou voleni jen na jeden rok, vždy dva se stejnými pravomocemi a v rámci nezbytných kompromisů často ze znepřátelených politických frakcí. Při takové konstelaci je pro ně těžké se za jeden rok vůbec na něčem dohodnout, natož něco důležitého stihnout. V důsledku toho státní správa stagnuje. Začínají se objevovat schopní jedinci, tvrdící, že jeden člověk s absolutní mocí zvolený na delší dobu by státní správu zvládl lépe. Kupodivu tou jedinou osobou většinou myslí sebe a jako schopní lidé nemají od tvrzení daleko k činům. A protože republikánské zřízení bylo zkonstruované právě proto, aby podobným pokusům zabránilo, každý takový pokus končí nevyhnutelně krveprolitím.

2 Crassův denár. Jeho hodnota odpovídala zhruba čtyřem sesterciům anebo šestnácti assům. Za tři sestercie denně jste si mohli najmout řemeslníka, za tři assy navečeřet v hostinci. Marku Liciniovi je pětadvacet let, když se dva takoví jedinci (Marius a Cinna) zmocní Říma. Markův otec spáchá sebevraždu a jeho starší bratr zahyne rukama najatých vrahů. Marcus na poslední chvíli uteče do Hispánie k známým svého otce. A tak tu máme druhý obraz z Crassova života - Crassus po osm měsíců schovaný v jeskyni, zbavený veškerého majetku a vydaný na milost a nemilost známým a otrokům, kteří sice slíbili, že ho nezradí, ale přesto ho každou chvíli mohou udat. Mládí je nenávratně pryč, stejně jako přátelé a rodina. Jediné, co mu zbývá, je spousta času a myšlenky na pomstu, nenávist a nejasnou budoucnost. Pak Marius zemře, Cinnu zavraždí vlastní vojáci, římská vláda se rozpadne a povstane Sulla. Crassus vyjde z jeskyně, shromáždí oddíl o síle mužů, s kterým táhne Hispánií a Afrikou, aby se přidal k Sullovým oddílům. Lucius Cornelius Sulla, zvaný "Felix" (Šťastlivec), si Crassa oblíbí a učiní ho jedním ze svých velitelů. A tak tu máme třetí obraz - Crassus válečník. Vidíme mladého a charismatického velitele, kterému se podřizují i Sullovi ostřílení veteráni asijských a řeckých válek. Vidíme odvážného Crassa, který v bitvě u Říma zachrání Sullovo pravé křídlo, tím celou bitvu a pro Sullu vyhraje i občanskou válku. Ale máme tu i chamtivého Crassa. Podřízení ho obviňují z příliš velké touhy po penězích, když si přisvojuje peníze, které měly patřit jeho oddílům, a vypisuje daně z obsazených území, které Sullova pokladna nikdy neuvidí, protože končí jen a jen v jeho kapse. I Sulla si ho kvůli tomu dobírá. A vidíme i Crassa závistivého. Neboť přes všechny Crassovy úspěchy není nejoblíbenějším Šťastlivcovým vojákem on, ale o šest let mladší Gnaeus Pompeius, při jehož příchodu i Sulla vstává, smeká přilbu a zdraví vztyčenou pravicí. Protože na rozdíl od Crassa je Pompeius vojenský a organizační génius. Sulla mu udělí přezdívku "Magnus" ("Veliký") a po dobytí Říma mu dá jako nejmladšímu Římanovi vůbec vystrojit triumf. Pompeiovu oblibu i přezdívku ponese Crassus velmi těžce po celý svůj život - kdykoliv se někdo před ním zmíní o Pompeiovi Velikém, setká se s Crassovou uštěpačnou poznámkou mířící na Pompeiův malý fyzický vzrůst: "A jak velký je vlastně Pompeius Veliký?"

3 Po Sullově vítězství je Crassovi zabavený majetek vrácen, jako Šťastlivcův příznivec navíc získá právo odkoupit za sníženou cenu majetek zabavený Sullovým odpůrcům. V tento okamžik nastane Crassův životní zlom. Může si vybrat - buď se stane mladým nadějným politikem a zůstane v Římě v Sullových službách s nadějí na vysoké státní a politické funkce, v budoucnu možná i nástupnictví. Anebo jako Pompeius zůstane vojákem a vydá se za slávou do římských provincií, likvidovat zbytky Mariových vojsk a potlačovat povstání nepřátel využívajících politických zmatků. Třicetiletý Marcus Crassus si kupodivu vybere dráhu třetí a stane se největším spekulantem starověkého Říma. Právo k odkupu majetku Sullových nepřátel totiž využije v měřítku, které překvapí i samotného Sullu. Do nákupů nemovitostí vrhne všechny své peníze z občanské války, a když proskripce skončí a ceny nemovitostí se vrátí na původní úroveň, bude dle Plutarcha činit Crassův majetek 300 talentů. Tato částka zhruba odpovídá 7,2 milionům sesterciů, což je devítinásobek sumy, považované za minimální majetek senátorů. Než si toho ostatní všimnou, stane se Crassus jedním z nejbohatších římských občanů. Třicátník Crassus shromažďuje majetek způsobem, který nemá v historii obdoby. Po smrti bude jeho majetek přes ohromné výdaje (o kterých bude ještě řeč) činit talentů, což je zhruba 42,6 miliónů denárů anebo 170,4 miliónů sesterciů. Tato částka o talentů převyšuje oficiální roční příjem státního rozpočtu nejbohatšího státu oné doby - ptolemaiovského Egypta. Také odpovídá 213 minimálním majetkům senátorů (senát měl v té době 600 poslanců), popřípadě roční mzdě řemeslníků anebo vojáků. Uvědomíte-li si, jak velký rozdíl byl v životní úrovni tehdy a dnes (v Římě neexistovalo zboží, které byste si mohli za takové peníze koupit), bylo Crassovo bohatství nezměrné. Reálné zhodnocení? 11 procent Marcus Licinius Crassus (112 př. n. l př. n. l.) v letech své největší slávy. Řekneme-li si, že podnikat začal až v 30 a zemřel v 60, dařilo se mu v přepočtu na složené úročení zhodnocovat majetek průměrným tempem 11,12 % ročně v době, kdy římské úrokové sazby klesly z 12 % na 4 %. Srovnáváme- li tuto výnosnost s výkony moderních investorů, je třeba vzít v úvahu, že za Crassových dob neexistovala inflace (jeho výkony jsou tedy reálné) a také fakt, že vysoké úroky a složené úročení (tj. úroky z úroků) byly v jeho časech považovány za vydřidušské a nemravné. Na senátora Marka Junia Bruta se římská společnost dívala skrz prsty kvůli úvěrům asijským městům a provinciím. Naopak po uši zadlužený Gaius Julius Caesar získal popularitu tím, když jako diktátor jedním ze svých prvních dekretů omezil výši úroků a složené úročení zakázal.

4 Peníze lze vydělat mnoha způsoby Crassus vydělával peníze mnoha způsoby - vlastnil stříbrné doly v Hispánii, spekuloval ve výběru daní (o tom bude ještě řeč), bezesporu půjčoval peníze na lichvářský úrok, i když to bylo zakázané. Nejspíš obchodoval s obilím, které se do Říma přiváželo ze Sicílie, Malé Asie a z Egypta a jehož cena dle výše úrody, poptávky a momentální politické a válečné situace kolísala mezi 0,1 až 5,5 denáry za dekalitr (čím kolísavější je cena aktiva, tím větší je jeho obliba mezi spekulanty). Je velmi pravděpodobné, že se podílel na obchodu se stavebním materiálem, dováženým do Říma z Etrurie, Umbrie, Malé Asie, Řecka i Mauretánie. Vzhledem k ohromnému počtu otroků ve svých službách byl nejspíš zapleten i do "nepočestného" (leč výnosného) obchodu s otroky. Nejvíce peněz však vydělal spekulacemi s nemovitostmi. Model insuly (činžovního domu) z Městského muzea v Římě Investice do nemovitostí byly v starém Římě podporované státem, který penězoměncům i senátorům zakazoval jakékoliv jiné investice (ti zákaz příliš nedodržovali, leč aspoň částečně se jím řídit museli). Stát tímto opatřením sledoval dva cíle - jednak chtěl omezit lichvu, jednak mínil vyřešit problém, kterak ubytovat tisíce a desetitisíce bezzemků, drobných obchodníků a řemeslníků, které hlavní město každý rok nasávalo jako houba a nemohlo se jich zbavit (římská městská správa řešila podobný problém, které dnes řeší jakékoliv moderní velkoměsto). Římané znali činžovní domy Prostředkem k řešení tohoto problému se měl stát římský vynález - činžovní dům, zvaný "insula" (tj. "ostrov"). Pokrok ve stavebních materiálech a stavitelství Římanům umožnil stavět vysoké několikapatrové budovy, velmi podobné činžovním domům konce 19. a počátku 20. století. V takovém domě (ve stylu pražského Žižkova, někdy s balkónem, vždy však bez výtahu, toalety pouze z okna či do nočníku, koupel jenom v městských lázních) mohly žít stovky lidí platících vlastníkům domů nájemné. A protože se stejně jako v 19. století šetřilo na stavebním materiálu a stavělo rychle, byly zisky z takových budov ohromné. Lacině postavené budovy sice nevydržely dlouho, v době, kdy se zřítily (někdy i s lidmi), však byly z nájemného už dávno zaplacené.

5 Činžáky rostou jako houby po dešti Průřez římským činžovním domem insulou. V přízemí sídlí krámy, těsně nad nimi pak jejich majitelé. Zcela v popředí průřez římským kanalizačním a vodovodním systémem. Máme tu tedy tři faktory - nejprve činžovní dům jako vynález, přinášející vysoké zisky. Poté množství peněz senátorů i penězoměnců vrhané do tohoto produktu. A konečně podporu státu, který chce prostřednictvím činžovních domů řešit vlastní sociální problém. Kombinace těchto tří faktorů kdykoliv v historii vyvolala boom a investiční horečku. Nepochybně se tak stalo i ve starém Římě. Činžovních domů se začaly stavět stovky a tisíce - jen nedaleko Palatina jich stály dvě tisícovky. Město se rozrůstalo a na každém volném místě rostly činžáky. Často byly postaveny nebezpečně blízko u sebe, Martialis ve svých epigramech píše o jistém Noviovi ze sousedního domu, s kterým si mohl z okna podat ruce. V domech žily rodiny z celého Středomoří s odlišnými jazyky i zvyky, které si navzájem nerozuměly. Úzké městské ulice byly přeplněné lidmi a vozy se zbožím a zásobami, proudícími tam a sem ve dne i v noci, v důsledku čehož si obyvatelé činžáků prakticky nikdy neodpočinuli. "Spánek je výsadou bohatých", psal v Satirách Juvenalis, přičemž narážel na velké a tiché senátorské domy v luxusních čtvrtích. Caesar později zakázal vozům vjezd do města ve dne - v důsledku čehož ve dne rachotili v ulicích lidé, v noci pak vozy, zvířata, vozkové a opilci.

6 Na nemovitostech prý nelze prodělat... Množství peněz vrhané do stavebních projektů vyvolalo růst cen nemovitostí. Růst cen zvýšil zisky stavitelů, což do nemovitostí přivedlo nové investory. Tím se zvýšilo množství peněz ve stavebních projektech, což působilo na růst cen, růst zisků a příliv nových investorů a pořád dokola a dokola. Činžovní domy získaly pověst investičního aktiva, na kterém není možné prodělat. Tak jako kdykoliv poté byly zisky připisované genialitě investorů, zatímco za případné ztráty mohla jen nešťastná náhoda. Přes všechnu úžasnou sílu a zdánlivě neomezené zisky však měl trh nemovitostí jednu velkou slabinu. Marcus Licinius Crassus dobře věděl jakou. Na této znalosti pak vydělal své milióny. Co znamenal požár činžovního domu v antickém Římě? V době, kdy lidé neznali ani organizované hasiče ani pojištění? Obrovskou paniku, křik, slzy a motlitby. Ale také zájemce o koupi tohoto hořícího domu, od jehož červeného kohouta brzy chytne celá čtvrť. Marcus Licinius Crassus spěchá na místo zkázy s již předem připravenými kupními smlouvami a nakupuje domy v plamenech. Zbláznil se? Činžovní dům hoří. Je celkem jedno, z čeho požár vznikl - jestli ho způsobilo nějaké neopatrné dítě, opilec, žárlivý manžel, namíchnutý nájemník, zloděj, aby zakryl stopy zločinu, anebo se prostě něco vznítilo samo. Důležité je, že insula hoří. Neexistují žádní organizovaní hasiči (ty zavede až císař Augustus podle egyptského vzoru), takže jakékoliv hašení je zmatené a chaotické. Těm několika odvážným, kteří se pokouší oheň hasit, se pletou do cesty čumilové a v panice prchající nájemníci. Několika z nich už oheň odřízl cestu ven, a tak volají o pomoc, která však nepřijde. Na ulici křičí matky, které nemohou najít své děti, a děti, které hledají matky. Někdy jim bohové přejí a navzájem se najdou. Někdy ovšem ne, a Cháron, převážející zesnulé do Říše mrtvých, bude mít ten den napilno. Po ulici pobíhá majitel domu, kterému oheň ničí majetek. Někdy se pokouší zorganizovat hašení, jindy propadne panice a volá o pomoc, někdy jen tak pláče, modlí se k bohům a snaží se smířit s faktem, že se stal chudákem. Dům není pojištěn, prostě proto, že žádné pojištění neexistuje.

7 Zatímco většina římských obyvatel bydlela v insulách, bohatí Římané obývali velké luxusní domy, zvané "domus" (z tohoto slova vzniklo české slovo "dům"). Na snímku průřez jedním z nich - jedničkou je označeno atrium, dvojkou zahrada a trojkou ložnice. Můžete také vidět kuchyň a jídelnu. Do toho se pletou obchodníci, stěhující zboží z přízemních krámků na ulici do bezpečí. V ten den je však bezpečí velmi relativní pojem. V lepším případě jim zboží na ulici někdo ukradne. V tom horším jejich výrobky jenom zvýší pouliční zmatek, zatarasí cestu prchajícím a pak shoří, někdy i s majitelem. Plameny totiž nezůstanou jen u jednoho domu. Insula hned naproti, oddělená od té hořící jen pár kroků širokou ulicí, vzplane za pár chvil. Totéž však hrozí domu nalevo i napravo a pak i tomu vzadu. Lidem to rychle dojde a zmatek, strach a panika začne růst geometrickou řadou. Bohové, za chvilku bude v plamenech celá čtvrť! Crassus kupuje hořící domy. Zbláznil se? Někdy v tu dobu se na scéně objeví nosítka a v nich Marcus Licinius Crassus. Poptá se mezi lidmi a vyhledá majitele hořícího domu. Prohodí k němu pár utěšujících slov, zanadává na nepřízeň bohů (Crassus je vynikajícím řečníkem) a pak mu ze solidarity nabídne, že od něj dům za pár zlaťáků odkoupí. Samozřejmě, že nezaplatí plnou tržní cenu domu, ale jen zlomek původní hodnoty. I tak bude mít nešťastník v ruce aspoň něco, ne jenom spáleniště. Možná, že se majitel nevěřícně zeptá, zda chce Crassus skutečně koupit dům v plamenech, a pak si s ním plácne. Možná, že zkusí vyjednávat a nabídnutou cenu zvýšit. V takovém případě se však vystavuje nebezpečí, že se prodejní cena ještě sníží. Protože majitel je v časové tísni a musí prodat rychle (oheň sráží cenu dolů), kdežto Crassus má času habaděj a všechny výhody na své straně. Nakonec se dohodnou a podepíšou rychle připravené smlouvy. Bývalý majitel buď sebere Crassem vystavený dlužný úpis anebo peníze v hotovosti a odejde, blahořeče bohům za náhle projevenou milost.

8 Crassus vyhledá majitele insuly odnaproti a celý cyklus se opakuje, jen cena se mění v závislosti na postupu požáru. I tento majitel prodá, a tak Crassus vyhledá majitele činžovních domů po levé i pravé straně a tak to jde dál a dál, dokud jsou lidé ochotni prodávat. Za chvíli má Crassus skoupenou celou čtvrť. Zdá se, že majitelé prodali výhodně. Zbavili se něčeho, co zoufale chtěli prodat a jenom hlupák od nich mohl koupit. Přinejmenším mají v rukou peníze, kdežto bláznivý Crassus jenom požár. Je zcela jasné, kdo na transakci prodělal. V tu chvíli přijde čas na Crassův trik. Obchodník nebo hasič? Především bohatý muž. Protože Marcus Licinius nemá jenom požár. V okamžiku, kdy jsou nákupy ukončeny, změní se Crassus obchodník na Crassa hasiče. Samozřejmě, že se nepokouší hasit sám, na tuhle práci má své otroky. Více než půl tisíce vybraných, zkušených a dobře vycvičených architektů, stavitelů, zedníků a bývalých vojáků. Postupují organizovaně, cílevědomě a s praxí a za pár hodin je po všem. Bývalí majitelé mají peníze. Crassus má několik domů, kterých se plameny nedotkly. Několik domů, které se podařilo zachránit, bude třeba renovovat. Několik trosek, které bude třeba strhnout - a pak řadu prvotřídních stavebních pozemků. Teprve poté se bývalí majitelé proberou z šoku a ochromení, s hrůzou za jak nízkou cenu domy Crassovi prodali. Každý z nich se potom bude ptát, co to Marcus Licinius vlastně provedl? Úspěšnému obchodu předcházela přesná analýza situace Především byl skutečným "speculatorem" (tedy pozorovatelem). Všiml si, že domy v Římě jsou náchylné k požáru. Rozpoznal, že v Římě hoří často. Dokonce tak často, že by se na potlačování požáru vyplatilo najmout podobný sbor, který svou službu konal v egyptské Alexandrii. V Egyptě financoval požární sbor panovník. V Římě se však městské správě jeho financování zdálo nákladné, takže žádný nezřídila, a nikdo nebyl takový dobrodinec, aby z lásky k lidem riskoval život zadarmo. Crassus také rozpoznal, že nemovitosti jsou skutečně "nemovité", tedy že se s nimi nedá hnout. Nemůžete je sbalit a utéct jako zlato, peníze či dlužní směnku. Jakmile je jednou postavíte, v dobrém či zlém zůstávají na svém místě až do úplného konce. Jejich cena je přitom přímo závislá na tom, co se v okolí děje. Čím hůře okolí vypadá, tím nižší cena nemovitosti. Ale platí to i naopak. Další problém nemovitostí je, že pro ně neexistuje žádný organizovaný trh. Jídlo, hrnce anebo nádobí prodáte či koupíte na tržišti. Když chcete peníze, zajdete do banky nebo k penězoměncům. Když však chcete koupit dům, musíte najít prodejce, a když ho chcete prodat, musíte najít kupce. Taková věc je však časově náročná. Pokud chcete prodat či koupit rychle, můžete se dostat do problémů. Crassus si také všiml, že při požáru jsou lidé náchylní k panice. Panikařící lidé přeceňují hrozící riziko, ztrácí sebeovládání a dělají chyby. Na chybách je možno vydělat. Tedy i na panice.

9 Do lidské psychiky přitom Crassus pronikl více, než se jeho současníkům zdálo. Uvědomil si, jak velkou roli hraje ve vyjednávání čas či časová tíseň a jak je na ní možno vydělat anebo prodělat. Dokázal se vcítit do pocitů druhých - a toto vcítění chladnokrevně využít ve svůj prospěch. Všimnout si všech těchto věcí odděleně bylo bezesporu jednoduché. Jenom slepec by neviděl, že v Římě hoří a kromě dobrovolníků není nikdo, kdo by oheň hasil. Každý věděl, že se s nemovitostí nedá hnout, je těžké ji prodat a že se panikařící lidé chovají jak blázni. Jen Marcus Licinius Crassus však dokázal dát tato pozorování dohromady, vytvořit z nich celek a na tomto celku vydělat. Lze Crassovo obchodování považovat za jednoznačně negativní? Možná že ne, např. jeho popularita mezi lidmi neustále rostla. Každopádně se mu více než dařilo, postupně získal velkou část Říma a zdálo se, že držením nemovitostí snad ani nelze prodělat. Jenže nic netrvá věčně. Crassova pohroma se jmenovala Spartacus. Crassus vydělával hodně. Základem úspěšného obchodu je levně koupit a draze prodat. Marcus Licinius kupoval velmi levně. Panikařící lidé mu občas byli ochotni prodávat hořící domy pod tržní cenou pozemků, takže Crassus vydělal bez ohledu na to, jestli se podařilo oheň zvládnout a dům zachránit anebo ne. Crassus byl schopen vydělávat i při vyšších kupních cenách, jen proto, že dokázal odhadnout, zda se podaří dům jeho hasičům zachránit. Nešťastný prodejce takovou možnost neměl. Na místě nebyl žádný jiný kupec než Crassus, a pokud by majitel dům neprodal, vždy hrozilo, že ho Crassovi hasiči při záchranných pracích vynechají a jeho dům prostě shoří. Lze Crassovo chování jednoznačně odsoudit? Možná se vám Crassovo chování zdá brutálně cynické. To je však problém většiny spekulací. Podstatou úspěšné spekulace je racionální uvažování, a co je racionální, nebývá vždy líbivé. Není však možné říci, že by Crassovo chování bylo jednoznačně negativní. Koneckonců tvořil jen jednu stranu transakce - majitelé domů měli vždycky možnost svůj dům neprodat (ať už to pro ně znamenalo cokoliv) a cena byla stanovena vzájemnou dohodou. Crassovi hasiči navíc oheň skutečně uhasili, přičemž zachránili spousty životů i majetku a římskou městskou správu jejich činnost nestála ani měďák - všechny náklady hradil ze své kapsy Crassus. Poškozené domy Crassus renovoval, zničené znovu postavil a přeživší nájemníci se za pár měsíců mohli nastěhovat zpět. Jediní, kdo na celé věci tratili, byli bývalí majitelé. V jejich případě však veřejné mínění stálo na Crassově straně - ti vydřiduši nedostali nic jiného, než co si zasloužili. Bohové je správně potrestali! Dalším důvodem, proč bylo těžké si na Crassa stěžovat, byla jeho rostoucí popularita. Dveře jeho domu byly pro příchozí vždy otevřené, jím pořádané veřejné slavnosti a hostiny oplývaly jídlem, pitím i příjemnou zábavou. Crassus se nikdy nad nikoho nevyvyšoval, všem odpovídal na pozdrav a vždy se snažil působit dojmem dobře naladěného, přívětivého člověka, ochotného kdykoliv pomoci.

10 Odvážil se zastupovat lid v kauzách, které odmítali přijmout i právníci a řečníci Caesarova, Pompeiova či Ciceronova kalibru. Při soudních projednáváních pak prokazoval své vynikající znalosti historie, práva i filozofie. Bezúročně půjčoval přátelům, i když pak trval na dohodnutých splátkách, což (jak píše Plutarch) bylo pro dlužníky často horší, než kdyby měli platit úrok. Desetinu svého majetku odkázal Jupiterově chrámu, a když se později stal na jeden rok konzulem, živil 3 měsíce veškerý římský lid jen na svoje náklady. Každý býčí trh jednou skončí Ať tak či onak, díky požárům Crassovi za chvíli patřila velká část Říma. Některé domy po rekonstrukci prodal, aby měl na další investice. Část si však ponechal. Byl přece býčí trh, do města se stěhovali další a další lidé a ceny nemovitostí jenom stoupaly. Zdálo se, že, odmyslíme-li požáry, držením nemovitostí není možné prodělat. Každý býčí trh však jednou skončí. Plakát čtyřoskarového filmu Spartacus, který v roce 1960 na motivy románu Howarda Fasta natočil Stanley Kubrick. Jak už to občas u hollywoodských filmů bývá, jedná se o poněkud zidealizované ztvárnění událostí, které Plutarch nazval "zpustošením Itálie". Ten v nemovitostech se nachýlil ke konci, když bohatý kampánský obchodník Lentulus Batiatus odhalil vzpouru mezi svými gladiátory. Z 200 vzbouřenců se mu jich však podařilo pochytat jenom 122. Zbylí utekli, ozbrojeni kuchyňskými noži a rošty. Proklestili si cestu přes město, přičemž se zmocnili několika vozů, naložených gladiátorskými zbraněmi. Pomocí nich pak odrazili vojenský oddíl, vyslaný na jejich potlačení z Capuy. Mrtvé vojáky obrali o jejich zbroj a gladiátorskou odhodili jako barbarskou a ponižující.

11 Objevuje se Spartacus Poté porazili třítisícový oddíl, poslaný proti nim z Říma. Přicházely zprávy, že se k nim přidávají uprchlí venkovští otroci a jejich síla roste. V tu dobu se už vědělo, že v jejich čele stojí otrok, který se do Říma dostal z divokého kočovného kmene v Thrákii. Nešťastný Batiatus pak vyšetřujícím úředníkům sdělil jeho jméno. Jmenoval se Spartacus. Aniž by to kdokoliv tušil, Itálii čekala válka, jakou ještě nezažila. Už jenom proto, že Římanům trvalo dlouho, než si uvědomili, že vůbec nějaká válka probíhá. Ale i potom, co senát uznal, že státu hrozí reálné nebezpečí a proti nepříteli povolal legie, měli Římané stále ještě problém překousnout, jak ponižující tato záležitost vlastně je. Na jedné straně stál římský voják se svým tvrdým výcvikem, železnou disciplínou, kvalitní výzbrojí, výstrojí, vysokou bojovou morálkou a sebevědomím, občas přecházejícím v pohrdání nepřítelem. Proti němu otrok, na tehdejší stupnici hodnot stojící o něco výše než hospodářské nářadí či dobytek. Zkuste se vžít do pocitů řadového Římana ("mocného občana nejmocnějšího státu světa"), povolaného do řad legií ("nejlepšího válečného mechanismu oné doby") bojovat proti nepříteli, kterého považoval za trochu lépe zorganizovanou tlupu pasáků krav anebo partu kopáčů s motykami! Divili byste se, že takového protivníka zpočátku alespoň mírně podcení? Uprchlí otroci žádné takové problémy neměli. Už od samotného počátku byla jejich situace zoufalá a všem bylo jasné, že bojují o holý život. Proti nim stálo vše - byli uprostřed nepřátelského území bez jakékoliv vnitřní i vnější podpory, válečných zkušeností, výcviku i výzbroje, stovky kilometrů od domova a bezpečí. Jejich jedinou nadějí byl jejich vůdce Spartacus. A jejich štěstím bylo, že Spartacus byl vojenský génius. Vzpoura gladiátorů pod velením Spartaka byla úspěšná. A nejen to. Dodala jim chuť k dalšímu drancování a dokonce odvahu vrátit se a pokořit Řím. S každou mílí, o kterou byl Spartacus se svou armádou k Římu blíž, rostla panika. Lidé prodávali domy a opouštěli město. Ceny nemovitostí se zhroutily, přesto je nikdo nekupoval. Tedy, téměř nikdo... Na scénu opět přichází Marcus Licinius Crassus. Tentokrát navíc rozhodnutý svůj stále rostoucí majetek před Spartakem uchránit. Ač se to zdálo neuvěřitelné, Spartakův plán bleskové války vyšel. Vzpoura gladiátorů, kterých bylo nejprve zhruba 80 (přičemž postupně jejich počet překročil 100 tisíc), došla vítězného konce. Otroci dosáhli bezpečí. Cesta na svobodu (do Galie, Germánie či Ilyrie) byla volná, nebylo už nic, co by jim stálo v cestě. V ten okamžik však došlo k dějinnému zlomu. Spartakovým vojákům se totiž válčení a drancování zalíbilo natolik, že jim bylo líto přestat. Itálie byla přece tak bohatá! Pokud dokázali porazit Římany jednou, dokážou je porazit kdykoliv. Proč skončit něco, co tak skvěle začalo? Armáda se prostě odmítla rozpustit. A co víc, dokázala svého velitele přesvědčit, aby se do Itálie vrátili a vytáhli na římské hlavní město!

12 V Římě vládne panika S každou mílí, o kterou byl Spartacus se svou armádou k hlavnímu městu blíž, panika stoupala víc a víc. Nepochybně rostly ceny potravin, když je občané začali skupovat, aby se předzásobili na blížící se obléhání. Někteří obyvatelé však začali raději Řím opouštět, nejprve po jednom, pak po dvou, po čtyřech, pak ve stále větším a větším množství. Někteří z nich se do bezpečí přesouvali jenom na čas, než to nejhorší pomine. Jiní už dopředu tušili, jak bitva dopadne, a chtěli se přestěhovat navždy. K čemu zůstávat ve vydrancovaném a vypáleném městě, kde člověk snadno přijde o život, když může poklidně žít a podnikat v egyptské Alexandrii? A pokud už se člověk stěhuje navždy, proč v Římě vydržovat byt anebo dům? Nebylo by ho lepší prodat anebo zrušit nájemní smlouvu? A pokud už to člověk udělá, není to lepší prodat hned (dokud jsou ceny ještě nahoře) než později, až bude stát Spartacus u městských bran a žádný hlupák si v Římě dům nekoupí? Ceny nemovitostí padají Bylo celkem jedno, zda lidé opouštějící Řím bydleli v nájemních či vlastních bytech anebo vlastních vilách. Hromadné výpovědi nájemních smluv snížily příjem vlastníků činžovních domů z nájemného, a to se přeneslo do cen domů stejně, jako by ho vlastník chtěl prodávat. V každém případě se na trhu nemovitostí náhle objevilo množství nabídek, přičemž ve stejnou chvíli zmizela poptávka (kdo by chtěl bydlet ve městě, na které pochoduje pustošící armáda?). Obrovská nabídka se střetla s mizivou poptávkou a výsledek byl nasnadě: ceny se náhle zhroutily. Prudký pokles cen vyvolal paniku, v jejímž důsledku se na trhu objevili další prodejci (vedeni úmyslem prodat, dokud je čas), načež pád cen začal nabývat hrozivých rozměrů. Stejně jako kdykoliv poté, v okamžiku, kdy panika dosáhla vrcholu, se na trhu objevili i prodejci, kteří původně prodávat nechtěli (protože všem v tu dobu bylo naprosto jasné, že pokles je dlouhodobá záležitost a ceny nemohou jít jiným směrem než dolů). V tu chvíli přestaly mít ceny cokoliv společného s realitou: čím více ceny padaly, tím více bylo nemovitostí na prodej a tím menší zájem o ně byl. Na úplném dně stály nemovitosti jen zlomky toho, co stály na počátku války, a přesto je nikdo nechtěl. Crassus znova nakupuje. Jaký trik si připravil nyní? Přesněji, téměř nikdo. Až na pár jedinců, co si v atmosféře strachu, děsu a zmaru zachovali chladnou hlavu. Plutarch nepíše, co v tuto dobu dělal Marcus Licinius Crassus. Soudě však podle toho, co následovalo, byl jedním z chladnokrevných. "Požární" ceny nemovitostí byly po celém Římě - bylo by možné, že by si nechal takovou příležitost uniknout? V panice se Crassus cítil jak ryba ve vodě, to, co se nyní dělo, pro něj muselo znamenat zlaté časy! Soudě podle dalšího vývoje událostí musel investovat ohromné částky. Vzhledem k tomu, jak nízké byly v tu dobu ceny, mohl koupit najednou celé bloky domů, možná i městské čtvrti.

13 Ti, co mu svůj majetek prodávali, si znovu nepochybně mysleli, že je hlupák a blázen (popřípadě nenapravitelný dobrák, což v tu dobu znamenalo totéž). Domy byly sice levné, ale jejich nízká cena logicky pramenila z faktu, že na město míří Spartakova armáda. K čemu budou Crassovi budoucí trosky ve vypáleném a vydrancovaném městě? Chce je snad hasit pomocí svých hasičů? A jací otroci mu je postaví, když všichni utečou za Spartakem? Crassus imperátor, jediný velitel římských armád S cílem zvýšit kontrast mezi hlavními hrdiny byl Crassus ve filmu Spartacus vylíčen jako dekadentní bisexuál s nestoudně silnou touhou po moci. Jeho životopisec Plutarch by na tuto charakteristiku měl pravděpodobně jiný názor, jenže v době psaní scénaře už byl 18 století mrtvý. Crassus dobře věděl, co dělá. V hlavě měl totiž plán. Nejprve koupil to, co potřeboval. Pak začal jednat. Přišel čas na jeho obvyklý hasičský trik. Ovšem v měřítku, jaké Řím ještě neviděl. Žádný z Crassových životopisců nepopisuje, co se toho dne v římském Senátu vlastně stalo. Jisté je jen jedno: Marcus Licinius Crassus do něj vkročil jako senátor, ale vyšel jako imperátor, jediný velitel s plnou mocí nad římskými armádami. Poprvé v římských dějinách byli oba konzulové zbaveni svého úřadu a senát schválil postavení 6 dalších legií, které Crassus slíbil financovat z vlastních prostředků. To bylo výjimečné. Platit armádu tehdy bylo stejně drahé jako dnes, válka byla zábava králů (respektive států), nikoliv soukromých osob. Bohatí lidé byli před Crassem i po něm. Někteří z nich byli neuvěřitelně bohatí. Slavná florentská rodina Medicejských, německá rodina Welserů, která jeden čas vlastnila Venezuelu, Rothshildovi, financující britskou obchodní expanzi v 19. století, finančník a spekulant J. P. Morgan, který vytahoval z bryndy americké Ministerstvo financí, aby nakonec sám zastavil burzovní krach v roce 1907, ocelářský magnát Carnegie, který Morganovi prodal to, z čeho se zrodil US Steel - největší podnik světa začátku 20. století, Gates či Buffett. Nikdo z nich si však nedovolil platit armádu v měřítku srovnatelném s Crassovým. Bylo to tak neslýchané, že Plutarch Crassovo suché finančnické konstatování ("žádný člověk nemůže být považován za bohatého, pokud si nemůže dovolit udržovat ve válce armádu") považoval za omyl. Jak velké asi musely být Crassovy investice, když si na jejich ochranu mohl dovolit takové výdaje?