Zachycení názorů sociálních pracovníků na vykonávání jejich profese v prostředí Nestátní neziskové organizace Charita České republiky na území ACHO

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Pedagogika Bc. Martina Svozilová Zachycení názorů sociálních pracovníků na vykonávání jejich profese v prostředí Nestátní neziskové organizace Charita České republiky na území ACHO Magisterská diplomová práce Vedoucí: doc. PhDr. Dana Knotová, Ph.D

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů, literatury a vlastního výzkumného šetření.... 2

3 Zde bych ráda poděkovala všem, díky nimž tato práce mohla vzniknout. Mé velké díky patří sociálním pracovníkům, kteří mi ochotně a otevřeně poskytli rozhovory o své práci. Za vedení Magisterské diplomové práce velmi děkuji doc. PhDr. Daně Knotové, Ph.D., která ochotně, vstřícně a s povzbuzením korigovala mé kroky. 3

4 Úvod... 6 I. Teoretická část Sociální práce Cíle sociální práce Historie sociální práce Historie sdružování u nás i ve světě Principy sociální práce Sociální pracovník S kým sociální pracovník pracuje Kompetence sociálního pracovníka Úrovně sociální práce Sociální práce jako nástroj sociální služby Syndrom vyhoření Etický kodex sociálních pracovníků Etické zásady Pravidla etického chování sociálního pracovníka Etické problémové okruhy Postupy při řešení etických problémů Zákon o sociálních službách Poskytovatelé sociálních služeb Systém státní správy Systém sociální správy Nestátní neziskové služby Charita Česká republika Původ charity filantropie X charitativnost Charita ČR Charitní služby Arcidiecézní charita Olomouc Služby ACHO Projekty arcidiecézního střediska Projekty farních a oblastních Charit Kodex Charity Česká republika II. Empirická část Metodologie výzkumného šetření Výzkumný problém Cíl výzkumného šetření Výzkumná metodologie

5 4.4 Technika sběru dat Základní výzkumná otázka, specifické výzkumné otázky Výzkumný vzorek, vstup do terénu, etická dimenze práce s daty Analytický postup Analytický příběh Schéma analytického příběhu Analýza a interpretace dat Volba povolání Pro práci na Charitě Proti práci na Charitě Sebehodnocení sociálních pracovníků Silné stránky sociálních pracovníků Slabé stránky sociálních pracovníků Strach Radost Jistota v práci s klienty Pracovní podmínky Podmínky na pracovišti Atmosféra na pracovišti Vztahy s kolegy Vztahy s nadřízenými Vztahy s podřízenými Materiální podmínky Podmínky pro osobnostní rozvoj Peníze Nové dovednosti Co mi práce bere Představa dobrého sociálního pracovníka Diskuse Závěr Použitá literatura Elektronické zdroje Příloha I. Schéma polostrukturovaného rozhovoru Příloha II. Ukázka rozhovoru

6 Úvod V dnešní době žijeme ve světě, který se stále více globalizuje a propojuje, a proto je čím dál tím více krátkozraké zabývat se jen svými osobními problémy. Cílem nejen sociálních pracovníků, ale všech lidí by měla být snaha rozšiřovat šance a příležitosti pro každého jedince. Není možné přehlížet, že mnohým lidem jsou šance na kvalitní a hodnotný život omezovány, což vyplývá z nejrůznějších příčin. Těmi jsou například chudoba, sociální vyloučení, zdravotní postižení a jiné. Jsou to právě pracovníci Charit a mezi nimi sociální pracovníci, o kterých tato diplomová práce pojednává, kteří se snaží svou prací a svými osobnostními vlastnostmi přispět k tomu, aby různě handicapovaným lidem, ať už zdravotně či sociálně, usnadňovali, zpříjemňovali a zkvalitňovali život a právě proto, že tito pracovníci mají přímé zkušenosti, má smysl zeptat se zrovna jich na to, jaké je v praxi pomáhání lidem a co to znamená být dobrým sociálním pracovníkem. Důvodem, proč se touto problematikou zabývám, je to, že sociální pracovníci nezřídka i přes dosažené formální vzdělání nemají jasnou představu o tom, co je na postu sociálního pracovníka v NNO CHČR čeká. Dalším důvodem je, že ani laická veřejnost většinou neví, co obnáší každodenní náplň práce sociálního pracovníka. Protože pomoc potřebným není jen otázkou teoretického akademického výzkumu, nýbrž reálným problémem, který musí prakticky řešit lidé, jednou z nezbytných podmínek uskutečnění této pomoci je také ukázat lidem, ať už studujícím, vystudovaným nebo laikům, co to v každodenní skutečnosti znamená lidem pomáhat jednak aby jim to pomohlo zvolenou profesi sociální pracovníka lépe vykonávat, ale také aby je to případně inspirovalo si tuto profesi vůbec zvolit nebo alespoň pomáhat bližním v nouzi vlastními silami. 6

7 I. Teoretická část 1. Sociální práce V této kapitole nastíním a definuji klíčové pojmy, které se v oblasti sociální práce vyskytují. V první řadě se jedná o pojem sociální práce samotné s jejími cíli, následně o její historii a historii sdružování obecně a v návaznosti na to soudobé principy, kterými se vykonávání sociální práce řídí. Dále je potřeba definovat funkci sociálního pracovníka, a to především s ohledem na to, s kým pracuje a co od něj jeho profese vyžaduje, stejně jako popsat úrovně, na jakých sociální práce probíhá a za jakým účelem, a také jaká rizika obnáší. A konečně definice dané problematiky by nebyla kompletní ani bez vysvětlení etických principů vykonávání sociální práce a jejího zákonného ukotvení. Jak bývá často různými kapacitami (například Matouškem, 2001) z oboru sociální práce podotýkáno, sociální práce není jen prací, za kterou berou její vykonavatelé plat, je také posláním. Posláním šířit pomoc všem potřebným. Samotnou sociální práci definuje Matoušek (2001, p. 11) jako: Společenskou disciplínu i oblast praktické činnosti, jejímž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (např. chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanosti). Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu. Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout způsobilosti k sociálnímu uplatnění nebo ji získat zpět. Kromě toho pomáhají vytvářet pro jejich uplatnění příznivé společenské podmínky. U klientů, kteří se již společensky uplatnit nemohou, podporuje sociální práce co nejdůstojnější způsob života. Další dvě odbornice z praxe definují sociální práci takto: Sociální práce je pracovní proces a způsob práce sociálních institucí zaměřených na pomoc jednotlivcům, skupinám nebo komunitám s cílem dosáhnout jejich optimálního fungování. Jde jak o společenskovědní disciplínu, tak i o oblast praktické činnosti, jejímž cílem je odhalování a vysvětlování, které směřuje ke zmírňování a řešení sociálních problémů. Sociální práce se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu (Krejčířová & Treznerová, 211, p. 13). 7

8 1.1 Cíle sociální práce Nyní navážu další definicí, a to definicí cílů sociální práce. Jako cíl sociální práce vidí Navrátil (2000) podporu sociálního fungování klientů v situacích, kdy je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s vykonáváním sociálních rolí. I další tzv. pomáhající profese mají podobné úkoly. Jsou to například speciální pedagogika, psychologie a psychoterapie. Sociální pracovník pomáhá klientům vnímat realitu a také jim pomáhá řešit problémy. Dalším autorem, který hovoří o cílech sociální práce je Zastrow (1995), který popisuje cíle sociální práce z pohledu Americké asociace sociálních pracovníků. Cíle vidí jako potřebu podpořit schopnost klienta řešit problém, adaptovat se na podmínky, nároky a vyvíjet se. Dále Zastrow říká, že je nutné zprostředkovat klientovi kontakt s organizacemi, které mu jsou schopny poskytnout zdroje, služby a příležitosti. Také je třeba napomáhat tomu, aby systém podpory klientů pracoval humánně a efektivně, tzn., že sociální pracovník může vystupovat v několika rolích. Jsou to například role supervizora, organizátora služeb, konzultanta a jiné. 1.2 Historie sociální práce Každý vědní obor, sociální práci nevyjímaje, má svou historii. Historie formuje nejen minulost, ale do značné míry také ovlivňuje přítomnost a budoucnost. Historie sociální práce se odvíjela takto nejdříve bylo na sociální práci pohlíženo spíše jako na charitu, ale postupem času, s nástupem průmyslové revoluce a s ní souvisejícím nárůstem sociálních problémů, které bylo třeba začít řešit, se na sociální práci začalo pohlížet jako na vědu, která má díky své bohaté zásobě technik a metod schopnost tyto problémy řešit. Jednalo se však o velmi dlouhý a pozvolný proces, trvalo celá tisíciletí, než si člověk vydobyl právo na důstojný život (Oláh, Schavel&Ondrušová, 2008). Staré civilizace spojovaly ideál solidarity především s náboženstvím. Jak připomíná Matoušek (2003), ve starověku fungovala sociální pomoc uvnitř rodiny a rodového společenství. S nástupem neolitické revoluce a vznikem městských států se vytvořily podmínky pro zásahy státu. Se zavedením křesťanství jako státního náboženství v Římě (4. stol. n. l.) se začala rozmáhat dobročinnost a dostavil se také rozvoj charitativní činnosti. V období reformace (16. stol. n. l.) začaly vznikat chudinské zákony a objevovaly se také první pokusy o spolupráci měst a církve v péči o chudé. Ke konci středověku potom začala 8

9 vznikat církevní bratrstva, přičemž některá z nich se věnovala charitativní činnosti. Na začátku 16. století byl v Anglii vydán chudinský zákon, který stanovoval péči o chudé a handicapované místním úřadům, příbuzným a dozorcům nad chudinou. Takto tedy započaly první státní intervence. Na konci 18. Století panovník Habsburské absolutistické monarchie, Josef II., vydal nařízení, ve kterém zavedl farní chudinské instituty, které zřizovaly síť útulků pro chudinu. Také vznikaly špitály, sirotčince a chudobince, které spravovala města. Během 19. století začaly v církvi vznikat iniciativy, které byly přímým předchůdcem dnešních forem sociální práce. Ke konci 19. století potom vznikají první státní systémy sociálního zabezpečení. Matoušek (2003) dále připomíná, že na počátku 20. století byly zřizovány první specializované školy sociální práce, které sídlily v Amsterodamu, New Yorku a Londýně. Převažujícím postupem sociální práce byla v této době případová práce a práce s rodinou. Bezprostředně před první světovou válkou se začala rozvíjet a prosazovat skupinová a komunitní práce. Začaly také vznikat snahy o zvědečtění sociální práce, a to prostřednictvím různých standardů a schémat činnosti. Sociální práce byla včleněna jako obor do státního systému sociálního zabezpečení. Před 2. světovou válkou se začala sociální práce specializovat jak v teoriích, tak i v metodách. Sociální práce byla rozčleněna na práci s jednotlivci, skupinami a komunitami. Tato diferenciace vyústila do vzniku mnoha škol a teorií a dala podnět k diskuzím o tom, zda vůbec existuje společná profesní základna (Havrdová, 1999). Na našem území, kde po 2. světové zůstalo zpustošené obyvatelstvo, spadali do skupiny obyvatel, kteří potřebovali sociální pomoc a ochranu, váleční veteráni, invalidé, pozůstalí po vojácích, kteří se z války nevrátili, a nezaměstnaní. V tomto poválečném období vznikalo velké množství dobrovolnických organizací se sociálním zaměřením. V roce 1948, kdy se dostala k moci Československá komunistická strana, byly znárodněny výrobní prostředky jednotlivců, církví a spolků. Předpokladem komunistické strany bylo, že znárodněním majetku budou odstraněny třídní rozdíly, nezaměstnanost, chudoba a sociální problémy je doprovázející. Matoušek (2001) říká, že komunisté se domnívali, že sociální problémy jsou pouhé přežitky kapitalistického společenského řádu, které automaticky zaniknou, jakmile zmizí jejich ekonomická základna. Sociální práce tedy ve státě bez sociálních problémů začala být přebytečná a nežádoucí. V celém systému sociálního zabezpečení došlo ke změnám. Teprve v druhé polovině šedesátých let se začalo jednat o obnovení sociální práce jako odborné disciplíny. V šedesátých a sedmdesátých letech se také začaly rozšiřovat odbory péče o pracující a to zejména ve velkých závodech. Tyto 9

10 odbory pečovaly o různé skupiny zaměstnanců. Mezi tyto skupiny patřili například mladiství a svobodné matky. Usilovalo se o převýchovu alkoholiků a propuštěných vězňů. V péči o tyto skupiny obyvatel, se pomalu znovu obnovovala sociální práce. V sedmdesátých a osmdesátých letech se sociální práci nepřímo věnovali lidé z praxe. Byli to například pracovníci v domovech důchodců, ve výchovných ústavech, ve vězení. Jakékoli negativní výzkumy z té doby, které by mohly poukazovat na špatnou sociální či zdravotní situaci byly politickými orgány zakázány. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí vytvořil v polovině osmdesátých let metodiku plánování sociálního rozvoje. Sociálních pracovníků, i pro tzv. odborné sociální služby, byl však nedostatek. Odbornými sociálními službami je myšlena například péče o obtížně přizpůsobivé jedince, řešení sociálních problémů občanů cikánského původu či péče o staré lidi. Po roce 1989 patřila potřeba začlenit amnestované vězně do běžného života mezi první sociální problémy. Další velké problémy a zároveň výzvy sociální práce tvořily problémy bezdomovectví, neskrývané prostituce, zneužívání drog a mnohé další. Započalo období, kdy je neustále zapotřebí hledat nové metody, přístupy a vytvářet nové teorie. V sociálních službách došlo a dochází k deinstitucionalizaci, vzniklo velké množství nestátních organizací, které se ve své působnosti zaměřují na sociální a zdravotní problematiku. Každá doba si s sebou nese určité sociální potíže. Tyto potíže se postupem času mění, splétají dohromady. Proto i sociální práce na tyto změny neustále reaguje a mění svůj obsah, metody (Matoušek, 2001). Shulman in Úlehla (2007) hovoří o třech fázích historie, k nimž samotný Úlehla přidává ještě čtvrtou. První fází je Fáze diagnostického přístupu, jejím východiskem je tradiční pojetí léčení v medicíně. Z tohoto modelu vychází většina psychoanalytických a psychoterapeutických teorií. Intervence je zde chápána jako (vy)šetření vedoucí k následnému zákroku, po němž by mělo ideálně následovat ještě zhodnocení zákroku. Tento přístup pomohl sociální práci rozvinout jako profesi. Prvky tohoto přístupu jsou jádrem sociální práce dodnes. Diagnostický přístup předpokládá, že pracovník je profesionál, který stojí mimo proces, který se snaží ovlivnit pracovníkovi intervence jsou výsledkem důkladného poznání a diagnózy, pracovník odděluje své profesní já od svého osobního, je objektivní. Druhou fází je Fáze funkcionálního přístupu. Tento přístup má svůj základ ve funkcionální škole v Pensylvánii. Na Pensylvánské univerzitě na škole sociální práce založili tento přístup Jessie Taft a Virginia Robinsonová, a ti přinesli do sociální práce mnoho nových konstruktů. Tři nejdůležitější z nich jsou vliv času (proces začínání, průběhu a ukončování), důležitost empatie (vcítění se do procesu pomoci) a dopad vyjasněnosti poslání zařízení. 10

11 Funkcionální přístup je ovlivněn humanistickou psychologií, tedy vírou, že podstata lidí je dobrá. I v tomto přístupu musí být pracovník neutrální, avšak nežádá se od něj rozštěpení jeho osobního a profesního já. Naopak se žádá shoda. Třetí fází je Fáze interakčního přístupu. Základním kamenem v tomto přístupu, který nahrazuje dřívější zájem o osobu, je zájem o proces. Tento přístup bývá nazýván také mediátorský, popřípadě reciproční. V interakčním přístupu se ovlivňují klient a pracovník vzájemně jako nezávislí účastnici v rámci organického systému. Jsou zde dvě hlavní dovednosti: objasňování role a empatická dovednost, která se nazývá artikulace klientových pocitů. Poslední fázi, kterou přidal Úlehla je Fáze sociálního přístupu. V tomto přístupu jde o to, aby byl pracovních schopen rozpoznat, o co v jádru věci jde. Není postaven na tom, že pokud pracovník nalezne vhodnou metodu, tak dostane klienta tam, kam potřebuje. Tento přístup není specificky z oboru sociální práce, ani psychologie či sociologie. Klene se nad těmito obory a přináší jim možnost jiného pohledu na sebe (Úlehla, 2007) Historie sdružování u nás i ve světě Sdružování, které se zaměřovalo na veřejně prospěšné účely, má více než tisíciletou tradici. Docházelo k němu ve všech druzích společenského uspořádání. Do vzniku občanské společnosti bylo sdružování výhradním právem privilegovaných stavů. Například ve starém Římě se touto činností proslavil především Gaius Cilnius Maecenas (70-8 př. n. l.), který položil základ pro české slovo mecenáš. I v dalších století bylo sdružování výhradním právem privilegovaných stavů. Klíčovou roli zde hrály špitály, které byly zřizovány přibližně od dvanáctého století a provozovali je mniši a řeholnice. Původně byly zakládány pro poutníky do Svaté země, později pro nemocné, přestárlé a chudé lidi (Boukal, 2009). V 18. století se do veřejně prospěšné činnosti začíná zapojovat v důsledku josefínských reforem stát. Veřejně prospěšná činnost začala prostupovat více oblastí mimo hranice primárně sociální a zdravotní péče. Vznikaly například cechy, legie, bratrstva, tovaryšstva a jiné. 19. století bylo období bohaté na spolkovou činnost. V době národního obrození vznikalo velké množství vlasteneckých spolků, které podporovaly umění, kulturu, vzdělání. Některé z těchto spolku jako například Sokol fungují i dnes. V roce 1867 byla spolková a 11

12 charitativní činnost upravena říšským zákonem. Rakouský stát vznik spolků podporoval, ale zároveň je výrazně kontroloval ( Rektořík, 2001). Období mezi lety nebylo pro neziskové organizace příliš příznivé. Platnosti nabyl nový zákon č. 68/1951 o dobrovolných organizacích a shromážděních. Zákon prostřednictvím ministerstva vnitra a národních výborů zmocňoval stát k přísnému dozoru nad tím, aby společenské organizace byly v souladu s ústavou a zásadami lidově demokratického zřízení na základě demokratického centralismu. Členství v povolených společenských organizacích, jak říká Rektořík (2001), bylo formálně dobrovolné, avšak členství v organizacích, na kterých režimu obzvláště záleželo, bylo takřka povinností. Šlo především o Československý svaz mládeže. 1.3 Principy sociální práce Sociální práce pro svou co největší efektivnost pracuje pomocí určitých principů. Tyto principy zformuloval ke konci padesátých let minulého století americký katolický kněz Felix Biestek (1957). Tyto principy formuloval pro větší efektivitu práce. Byly také určeny pro práci s jednotlivci, kteří se sami a dobrovolně rozhodli pro kontakt se sociálním pracovníkem. Jedná se o následující principy: Princip individualizace uznání jedinečnosti a kvality osobnosti každého klienta. Individuální přístup bez stereotypů a předsudků. Princip vyjadřování pocitů uznávání klientovy potřeby volně vyjádřit jeho pocity i ty negativní. Princip empatie snaha o vcítění se do pocitů, situace a potřeb klienta. Princip akceptace vnímat klienta takového, jaký je. Vnímat jak jeho silné, tak i slabé stránky. Podpořit u klienta vědomí jeho vlastní důstojnosti a hodnoty. Princip nehodnotícího postoje, nemoralizování nepřipisovat klientovi vinu. Sociální pracovník nesmí hodnotit osobnost klienta, avšak může hodnotit jeho jednání, postoje. Princip sebeurčení respekt ke klientovu právu a potřebě svobodně se rozhodovat. Klientovo právo na sebeurčení je limitováno jeho schopností konstruktivně se rozhodovat, právními předpisy, obecně platnou morálkou aj. Princip diskrétnosti (důvěrnost sdělení) zachování důvěrných informací o klientovi. 12

13 1.4 Sociální pracovník Nyní se dostávám k samotné osobnosti sociálního pracovníka. O sociálním pracovníkovi hovoříme jako o profesionálu, který zprostředkovává sociální služby a pomoc osobám, které je potřebují. Potřebují zvolit optimální škálu služeb, které jim budou poskytovány. Sociální pracovník je osobou, která sociální služby přímo poskytuje, koordinuje. Sociální pracovník plánuje a hodnotí služby, vyhledává klienty (Koldinská, 2007). Dalším, kdo definuje sociálního pracovníka je Řezníček (1994), který hovoří o sociálním pracovníkovi jako o činiteli změn, tedy člověku angažujícímu se při identifikaci a řešení širších společenských problémů. Bajer a Tokárová (2007) hovoří o sociálním pracovníkovi, jako o vysokoškolsky vzdělaném profesionálovi, který je vyrovnaný, altruistický. Je psychosociálně kompetentní, aby klientovi dokázal pomáhat při řešení tíživých situací života, ve kterých nevystačí s předcházejícími schématy myšlení a konání S kým sociální pracovník pracuje Sociální pracovník má ve své kompetenci pracovat s klienty a jejich rodinami. S přirozenými skupinami jako například partami mladistvých. S uměle vytvořenými skupinami a to například se školními třídami, lidmi ve vězení. Sociální pracovník také pracuje s organizacemi, kde buď přímo řídí činnost poskytování sociální služby, nebo působí jako expert v organizacích, kde pomáhá řešit problémy, které jsou v jeho kompetenci (například formou supervize). Další oblastí práce sociálního pracovníka je práce s místními komunitami, tedy s lidmi, kteří žijí v jednom místě. Sociální pracovník také kooperuje jako expert při přípravě některých zákonů a vyhlášek, nebo jako oponent, který se k takovým návrhům vyjadřuje (Matoušek, 2003) Kompetence sociálního pracovníka Když hovořím o kompetencích sociálního pracovníka, mám na mysli způsobilost k výkonu profese sociálního pracovníka. Tedy vlastně to, jakým způsobem a do jaké míry zvládá sociální pracovník plnit funkce své profesní role. Formulací kompetencí sociálního 13

14 pracovníka s akademickým vzděláním (na úrovni magistra) se zabývala americká Rada pro vzdělávání v sociální práci. Pro účely této práce jsem zkrátila verzi dle Zastrowa (1995). Jsou to následující kompetence - sociální pracovník je předně povinen uplatňovat dovednost kritického myšlení v kontextu své práce. Musí také umět uplatňovat teorie v praxi. Sociální pracovník pracuje v souladu s etickými principy sociální práce a s ohledem na pozitivní význam odlišnosti. Je povinen být schopen profesionálně využívat vlastní osobnost. Sociální pracovník musí znát a rozumět různým formám a způsobům utlačování; znát strategie, pomocí nichž lze dosahovat sociální a ekonomické spravedlnosti. Sociální pracovník musí rozumět historii sociální práce, a znát její současnou podobu a aktuální významná témata. Musí uplatňovat své znalosti při práci s cílovými skupinami na všech úrovních sociální práce. Sociální pracovník je povinen uplatňovat své znalosti při práci se specifickými problémy. Je povinen kriticky analyzovat a uplatňovat znalosti biopsychosociálních činitelů, které ovlivňují vývoj jedince. Dál také musí umět rozumět interakci mezi jednotlivcem a sociálními systémy různých úrovní. Sociální pracovník analyzuje vliv sociální politiky na život klientů, sociálních pracovníků, organizací, které poskytují sociální služby. Prokazuje schopnost ovlivňovat zásady sociální politiky. Sociální pracovník hodnotí výsledky relevantního výzkumu a uplatňuje je v praxi. Umí navrhnout výzkumné studie, analyzuje jejich výsledky a sděluje je jiným. Sociální pracovník umí empiricky zhodnotit vlastní činnost a činnost jiných relevantních subjektů. Musí umět dokázat komunikovat s různými typy klientů, kolegů a s veřejností. Sociální pracovník musí umět poskytovat supervizi a konzultace v oblasti vlastní specializace. Musí umět pracovat ve struktuře organizace a v systému poskytování sociálních služeb a dokázat prosadit potřebné organizační změny. 1.5 Úrovně sociální práce V sociální práci rozlišujeme dle Matouška (2003) tři úrovně činnosti. Jsou to mikroúroveň, střední úroveň a makroúroveň. Na úrovni mikro pracuje sociální pracovník formou případové práce. Sociální pracovník vede případ tak, aby docházelo k individuálnímu podporování klientovy schopnosti vyrovnat se s problémy. Základem případové práce je poradenství, které může být doplňováno jinými postupy. Sociální prací na střední úrovni se myslí práce s rodinou a malými skupinami. Prací s rodinou či skupinami rodin může být například poradenství pro rodiny, které adoptují děti. 14

15 Skupinová práce je takovým druhem sociální práce, kdy sociální pracovník pracuje se skupinou, či skupinami. Může mít podobu např. víkendových programů v přírodě pro rizikovou městskou mládež. Dalším cílem skupinové práce může být i nespecifická skupinová terapie, která klientovi poskytuje otevřenou zpětnou vazbu o tom, jak působí na lidi, náhled, naději na řešení jeho problémů a také může poskytnout příležitost k tomu, aby pomohl dalším lidem. Prací s rodinou se rozumí z pravidla úžeji zaměřené aktivity, které jsou organizované pro jednu rodinu či skupinu rodin (např. poradenství rodinám, které adoptují děti; osvětové skupiny pro rodiče, jejichž děti experimentují s drogami). Může také ale jít o terapii, jejíž cíle jsou obecnějšího charakteru: zlepšit fungování rodiny, vymezit role jednotlivých členů rodiny, zlepšit rodinnou komunikaci. Makroúroveň zahrnuje komunitní práci a vytváření koncepcí včetně jejich uskutečňování na různých úrovních. Komunitní práce spočívá především v organizaci akcí místního společenství. Jejím cílem je naplnění určité místní potřeby nebo řešení místního problému. Sociální pracovník problém analyzuje, plánuje postup řešení, koordinuje činnost účastníků, propaguje akci, hodnotí její účinky (Matoušek, 2003). 1.6 Sociální práce jako nástroj sociální služby Sociální práce je především realizována prostřednictvím sociálních služeb. Sociální subjekty zaměstnávají sociální pracovníky, aby realizovali jejich sociální cíle, programy, plány, projekty. Poskytují tedy sociálním subjektům (klientům) dávky a služby k uspokojování určitých sociálních potřeb. Vykonáváním sociální práce je realizováno velké množství sociálněpolitických záměrů, neboť se zvyšuje podíl věcných dávek při uspokojování sociálních potřeb. V poslední době role sociálních služeb při realizaci sociální politiky roste. Děje se tak z toho důvodu, že sociální pomoc umí její recipienty motivovat lépe než peníze k návratu k práci a běžnému životu v přirozeném sociálním prostředí. Sociální služby jsou tedy poskytovány těm, kteří mají nějaký problém. Sociální služby můžeme rozdělit do několika kategorií sociální služby státní, nestátní, preventivní, terapeutické, rehabilitační nebo intervenční a pečovatelské. Dále rozlišujeme sociální služby na služby poskytované v bytě, v centru denních služeb nebo v domově. Služba může spočívat v poskytování informací, zastupování klientů či ve vykonávání nějakých činností (Tomeš, 2001). 15

16 1.7 Syndrom vyhoření Syndrom vyhoření v této práci zmiňuji proto, že sociální pracovníci jím bývají často postihováni a pokud ten není včas podchycen, může na ně mít zničující účinky. Dojdou-li pracovníci až do jeho poslední fáze, mnohdy to pro ně znamená konec práce v pomáhajících profesích. Na začátek je třeba uvést co to vlastně syndrom vyhoření, někdy také označovaný pojmem burnout, je. Poprvé tento termín použil psychoanalytik Herbert J. Freudenberger a je typický citovým a mentálním vyčerpáním. Často se jedná o důsledek dlouhodobého stresu a týká se nejčastěji lidí, kteří pracují s jinými lidmi. Od deprese nebo obyčejné únavy se syndrom vyhoření liší především tím, že se vztahuje výhradně na onu krizovou oblast a jeho součástí jsou pochybnosti o smyslu své práce. Mezi příznaky syndromu vyhoření patří v oblasti emocí popudlivost, sklíčenost a bezmocnost. Z oblasti postojů nechuť, cynismus, zapomínání a nesoustředěnost. V mezilidských vztazích potom jde o sníženou ochotu pracovat s lidmi, stažení se do sebe a soukromé konflikty. Syndrom vyhoření je dlouhodobě se vyvíjející proces. Jeho fáze jsou: počáteční nadšení, vystřízlivění, frustrace, apatie a nakonec rozvinutý syndrom vyhoření. Rozvinutý burnout je třeba řešit skrze psychologa, popřípadě psychiatra (psychoweb.cz). 1.8 Etický kodex sociálních pracovníků Etický kodex slouží sociálním pracovníkům k rovnému a spravedlivému výkonu jejich profese. Etický kodex sociálních pracovníků byl navržen a schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků s účinností od Etické zásady 1. Sociální práce funguje na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Sociální pracovníci dbají na dodržování lidských práv jak u skupin, tak u jednotlivců. Lidská práva jsou vyjádřena v dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka, a to především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Chartě lidských práv Spojených národů a v Úmluvě o právech dítěte. Dále se řídí Ústavou, Listinou základních práv a svobod a dalšími zákony tohoto státu, které se od těchto úmluv a deklarací odvíjejí. 2. Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého klienta bez ohledu na jeho původ, 16

17 etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, náboženské a politické přesvědčení, ekonomickou situaci a bez ohledu na to, jak se podílí na životě společnosti. 3. Sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takovém rozsahu, aby současně nedocházelo k omezování stejného práva druhých osob. 4. Sociální pracovník pracuje s jednotlivci, skupinami, komunitami a sdruženími občanů. Pomáhá jim svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků. 5. Sociální pracovník upřednostňuje profesionální odpovědnost před svými soukromými zájmy. Služby poskytuje na nejvyšší odborné úrovni Pravidla etického chování sociálního pracovníka Ve vztahu ke klientovi Sociální pracovník podporuje klienta k vědomí vlastní odpovědnosti. Jedná tak, aby ochránil důstojnost a lidská práva každého svého klienta. Pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoliv formy diskriminace každému svému klientovi. Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Sociální pracovník podporuje klienty při využívání všech služeb a dávek sociálního zabezpečení, na které mají nárok. Sociální pracovník podporuje klienty při hledání možností jejich aktivního zapojení se do procesu řešení jejich problémů. Pokud sociální pracovník s klientem nemůže sám pracovat, předá mu informace o dalších formách pomoci. Ve vztahu ke svému zaměstnavateli Sociální pracovník zodpovědně plní své pracovní povinnosti vyplývající z jeho závazku k zaměstnavateli. V zaměstnavatelské organizaci sociální pracovník spolupůsobí při vytváření takových podmínek, které umožní sociálním pracovníkům v ní zaměstnaným přijmout a uplatňovat závazky vyplývající z Kodexu sociálních pracovníků. Snaží se ovlivňovat a uplatňovat sociální politiku a pracovní postupy ve své zaměstnavatelské organizaci s ohledem na co nejvyšší úroveň služeb poskytovaných klientům. Ve vztahu ke kolegům Sociální pracovník respektuje znalosti, schopnosti, dovednosti a zkušenosti svých kolegů a ostatních odborných pracovníků. Vyhledává spolupráci s nimi a tím zvyšuje kvalitu poskytovaných sociálních služeb. Sociální pracovník respektuje rozdíly v názorech a 17

18 praktické činnosti kolegů a ostatních odborníků. Kritické připomínky k nim vyjadřuje na adekvátním místě vhodným způsobem. Sociální pracovník vyvolává a zapojuje se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli a je zodpovědný za to, že jeho rozhodnutí budou eticky podložená. Ve vztahu ke svému povolání a odbornosti Sociální pracovník dohlíží na udržování a zvyšování prestiže svého povolání. Sociální pracovník se neustále snaží o udržení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňování nových přístupů a metod v ní. Působí na to, aby odbornou sociální práci prováděl vždy odborník s odpovídajícím vzděláním. Je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání a výcvik, které jsou základem pro udržení stanovené úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy. Sociální pracovník pro svůj odborný růst využívá znalosti a dovednosti svých kolegů a jiných odborníků. Naopak své znalosti a dovednosti rozšiřuje v celé oblasti sociální práce. Spolupracuje se školami sociální práce, aby podpořil studenty sociální práce při získávání kvalitního praktického výcviku a aktuálních praktických znalostí. Ve vztahu ke společnosti Právem a povinností sociálního pracovníka je upozorňovat širokou veřejnost a příslušné orgány na případy porušování zákonů a oprávněných zájmů občanů. Sociální pracovník se zasazuje o zlepšení sociálních podmínek a zvyšování sociální spravedlnosti tím, že podněcuje změny v zákonech, v politice státu i v politice mezinárodní. Jako další úkol je pro sociálního pracovníka upozorňovat na možnost spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů a potřebu zajištění přístupu k těmto zdrojům těm, kteří to potřebují. Sociální pracovník také působí na rozšíření možností a příležitostí ke zlepšení kvality života pro všechny osoby, a to se zvláštním důrazem ke znevýhodněným a postiženým jedincům a skupinám. Působí také na zlepšení podmínek, které zvyšují vážnost a úctu ke kulturám, které lidstvo vytvořilo (socialnipracovnici.cz) Etické problémové okruhy Další oblastí, která je v rámci Etického kodexu sociálních pracovníků zpracována, je problematika Etických okruhů. Je rozčleněna do tří částí: První částí jsou Základní etické problémy. Ty jsou následující: Jak správně určit, kdy vstupovat či zasahovat do života občana a jeho rodiny, skupiny či obce (např. z hlediska prevence či sociální terapie společensky nežádoucí situace)? Jak poznat, kterým sociálním 18

19 případům dát přednost a věnovat čas na dlouhodobé sociálně výchovné působení? Jak poznat, kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a nevedly k jejich zneužití? Další problematickou oblastí je otázka, kdy je již vhodné přestat se sociální terapií a poskytováním služeb a dávek sociální pomoci. Druhou částí jsou Další problémové okruhy. Jedná se o takové situace vyžadující etické hodnocení a rozhodování, kdy loajalita sociálního pracovníka s klientem se dostane do střetu zájmů při konfliktu zájmu samotného sociálního pracovníka se zájmem klienta, při konfliktu klienta a jiného občana, při konfliktu mezi institucí či organizací a skupinou klientů, při konfliktu zájmu klientů a zbytkem společnosti nebo při konfliktu mezi zaměstnavatelem a jemu podřízenými sociálními pracovníky. Třetí část pojednává o tom, že sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka, který klientům pomáhá a současně má klienty kontrolovat. Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty sociální práce vyžadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické dopady kontrolní role a do jaké míry je tato role v konkrétní případech v praxi slučitelná se základními hodnotami sociální práce Postupy při řešení etických problémů V poslední částí Etického kodexu je pojednáváno o tom, jakým způsobem řešit etické problémy. Závažné etické problémy se probírají a řeší ve skupinách pracovníků v rámci Společnosti sociálních pracovníků ČR (dále jen Společnost). Sociálním pracovníkům má dávat možnost diskutovat, zvažovat a analyzovat etické problémy ve spolupráci s kolegy a dalšími odborníky, v případě zájmu i za účasti stran, kterých se týkají. Společnost může doplnit a přizpůsobit etické zásady pro ty oblasti terénní sociální práce, v nichž jsou etické problémy komplikované a závažné. Na základě tohoto kodexu je úkolem Společnosti pomáhat jednotlivým sociálním pracovníkům analyzovat a řešit jejich problémy (socialnipracovnici.cz). 1.9 Zákon o sociálních službách Sociální práce a sociální služby se řídí především Zákonem č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Výše zmíněný zákon podle 1, odstavce 1, upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a 19

20 příspěvku na péči, podmínky pro vydání oprávnění k poskytování sociálních služeb, výkon veřejné správy v oblasti sociálních služeb, inspekci poskytování sociálních služeb a předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách. Dále upravuje předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka. Zákon také ustavuje v 2 nárok každého občana na bezplatné poskytnutí sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Avšak také platí, že rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost a musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování Část osmá, Hlava I vymezuje předpoklady pro výkon profese sociálního pracovníka. Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace. (Zákon č. 108/2006 Sb., 109) Předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka jsou dle 110 Zákona o sociálních službách následující: způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost. Odbornou způsobilostí se rozumí vyšší odborné vzdělání získané absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, nebo vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, speciální pedagogiku. Nebo absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů. Sociální služby jsou Zákonem č. 108/2006 v třetí části 32 rozděleny podle druhu na sociální poradenství., služby sociální péče, služby sociální prevence. Tyto služby mohou být poskytovány jako služby pobytové (spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb), ambulantní (za těmito službami dochází uživatelé nebo jsou doprovázeni do zařízení sociálních služeb) nebo terénní (tyto služby jsou poskytovány uživateli v jeho přirozeném sociálním prostředí), dle zákona č. 108/2006 Sb., 110 a 32. Paragraf 37 dělí sociální poradenství na základní sociální poradenství, které poskytuje osobám potřebné informace přispívající k řešení jejich nepříznivé sociální situace a odborné 20

21 poradenství, které se poskytuje se zaměřením na potřeby jednotlivých sociálních skupin, jeho součástí je i zapůjčování kompenzačních pomůcek. Služby sociální péče vymezuje v zákoně o sociálních službách 38. Definuje tyto služby jako služby pomáhající osobám zajišťovat jejich fyzickou a psychickou soběstačnost. Cílem těchto služeb je umožnit těmto osobám v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti. V případě těžkého postižení zajistit důstojné prostředí a zacházení. Zákon do služeb sociální péče řadí následující: Osobní asistenci upravenou 39, terénní službu poskytovanou v přirozeném sociálním prostředí osobám se zdravotním postižením, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Služba je poskytována bez časového omezení. Jedná se o následující služby, které jsou v zákoně upraveny 35: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 35,37,38 a 39). Dalším typem služeb jsou pečovatelské služby upravené 40, ty jsou poskytovány dětem, osobám se zdravotním postižením a seniorům, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby, a to v přirozeném prostředí i ve specializovaných zařízeních. Služba je tedy terénní nebo ambulantní. V rámci pečovatelských služeb se dle 35 poskytuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba je poskytována za úplatu (bezúplatně se poskytuje pouze rodinám, ve kterých se narodily současně tři nebo více dětí, účastníkům odboje a pozůstalým manželům/manželkám po účastnících odboje starším 70 let) (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 35 a 40). Služba tísňová péče upravená 41 je vymezena jako terénní, poskytuje nepřetržitou distanční hlasovou a elektronickou komunikaci s osobami, které jsou vystaveny stálému vysokému riziku ohrožení zdraví, života. V rámci tísňové péče jsou poskytovány sociální poradenství a sociálně terapeutické činnosti, dle 35 dále zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování osobních práv, zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, poskytnutí nebo zprostředkování neodkladné pomoci při krizové situaci (zákon č. 108/2006 Sb., 41). Průvodcovské a předčitatelské služby upravené 42 jsou terénní nebo ambulantní služby, které se poskytují osobám se sníženými schopnostmi z důvodu věku nebo zdravotního 21

22 postižení zajišťující dle 35 především zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při uplatňování práv a obstarávání osobních záležitostí. Služby jsou určeny především pro imobilní občany (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 42). Podpora samostatného bydlení upravená 43 je terénní služba, která se poskytuje osobám se sníženou soběstačností z důvodu zdravotního postižení nebo z důvodu chronického onemocnění, které potřebují pomoc jiné osoby. V rámci služby jsou dle 35 poskytovány následující činnosti - pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, sociálně terapeutické činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování osobních práv, zájmů a dalších osobních záležitostí (mpsv.cz, mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 43). Odlehčovací služby upravené 44 jsou terénní, pobytové nebo ambulantní služby poskytované pro osoby se zdravotním postižením a seniory, o které je pečováno v jejich domácím prostředí, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Cílem odlehčovací služby je umožnit pečující osobě potřebný odpočinek. Služba dle 35 poskytuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti. Služba je poskytovaná za úplatu (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 44). Centra denních služeb jsou centra poskytující ambulantní služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení. Služba dle 35 zahrnuje pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Služba je poskytována za úplatu (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 45). Denní stacionáře poskytují ambulantní služby seniorům, osobám se zdravotním postižením a osobám ohroženým užíváním návykových látek, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Služba dle 35 zahrnuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 46). 22

23 Týdenní stacionáře poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost, z důvodu věku nebo zdravotního postižení a osobám ohroženým užíváním návykových látek, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné osoby. Týdenní stacionáře zprostředkovávají dle 35 následující služby: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení a výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 47). Domovy pro osoby se zdravotním postižením poskytují pobytové služby osobám, které jsou zdravotně postižené z důvodu snížené soběstačnosti, zdravotního postižení. Situace těchto osob vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Dle 35 služba obsahuje tyto činnosti: ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při zvládáni běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů (zákon č. 108/2006 Sb., 48). Domovy pro seniory poskytují dlouhodobou péči včetně ubytování osobám vyššího věku, které mají sníženou soběstačnost a vyžadují pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Služba obsahuje dle 35 pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy, poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, aktivizační činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 49). Domovy se zvláštním režimem jsou služby poskytující pobyt osobám trpícím sníženou soběstačností z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, onemocnění Alzheimerovou, stařeckou či jinou demencí. Tito klienti jsou odkázáni na pravidelnou pomoc jiných osob. Mají speciálně přizpůsobený režim odpovídající specifickým potřebám klientů. Dle 35 nabízí tyto služby - ubytování, strava, pomoc při osobní hygieně a běžných úkonech péče o vlastní osobu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické a aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování osobních práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (socialnipece.brno.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 50). 23

24 Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám se zdravotním postižením na delší dobu, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Má formu individuálního nebo skupinového bydlení; osobám se poskytuje podle potřeby služba osobního asistenta. Služba obsahuje dle 35 poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba je poskytována za úplatu (socialnipece.brno.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 51). Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče jsou pobytové sociální služby, které se poskytují osobám, jež nevyžadují ústavní zdravotní péči, ale jejich zdravotní stav jim nedovoluje obejít se bez pomoci další osoby. Takové osoby nemohou být ze zařízení propuštěny do chvíle, kdy jim je zabezpečena pomoc osobou blízkou nebo je pomoc řešena jinou sociální službou. V rámci služeb je dle 35 poskytováno ubytování, strava, pomoc s osobní hygienou a s běžnými úkony péče o vlastní osobu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické a aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování osobních práv a oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (socialnipece.brno.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 52). Podle 53 Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách pomáhají služby sociální prevence zabraňovat sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy. Pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. Služby sociální prevence dle zákona o sociálních službách zahrnují dle 54 Ranou péči, která slučuje služby poskytované terénně, nebo ambulantně dětem a rodičům dětí do 7 let. Je to služba určená dětem, které jsou zdravotně postižené, nebo dětem, jejichž vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivé sociální situace. Služba poskytuje následující činnosti: výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Další službou je Telefonická krizová pomoc, která je terénní službou poskytovanou na přechodnou dobu osobám, které se nacházejí v situaci ohrožení zdraví nebo života nebo v jiné obtížné životní situaci, kterou přechodně nedokážou řešit vlastními silami. Služba 24

25 poskytuje následující činnosti: telefonickou krizovou pomoc, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Tlumočnické služby jsou terénní (popř. i ambulantní) služby, které se poskytují osobám s poruchami komunikace způsobenými především smyslovým postižením, které znemožňují běžnou komunikaci s okolím bez pomoci jiné fyzické osoby. Služba poskytuje zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (socialnipece.brno.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 54-56). Azylové domy poskytují pomoc osobám, které se ocitají v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení; snahou je poskytnout pobytové služby včetně základního sociálního poradenství a přispět tak k jejich opětovném začlenění do běžného života. Služba je poskytována na přechodnou dobu a poskytuje tyto základní činnosti: poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, poskytnutí ubytování, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Domy na půl cesty zprostředkovávají pomoc klientům, zpravidla mladým lidem do 26 let opouštějícím ústavní nebo ochrannou výchovu či dysfunkční rodinu, popř. propuštění z výkonu trestu, změnit jejich návyky, chování a postoje tak, aby se dokázali co nejlépe začlenit do společnosti. Cílem je motivovat k převzetí odpovědnosti za vlastní život. Služba poskytuje ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (socialnipece.brno.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 57, 58). Kontaktní centra jsou nízkoprahová zařízení, která navazují kontakt s osobami, které jsou ohrožené závislostí na návykových látkách. Cílem této služby je minimalizovat sociální a zdravotní rizika spojená se zneužíváním psychotropních látek. Služba dle 35 obsahuje sociálně terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Poskytuje také podmínky pro osobní hygienu. Krizová pomoc je služba poskytovaná na přechodnou dobu osobám, které se nacházejí v situaci ohrožení zdraví nebo života, kdy přechodně nemohou řešit svojí nepříznivou situaci vlastními silami. Tato služba obsahuje poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 59, 60). Nízkoprahová denní centra poskytují ambulantní služby pro osoby bez přístřeší. Služba obsahuje dle 35 pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní 25

26 hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, pomoc při prosazování práv a zájmů. Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež poskytují ambulantní či terénní služby dětem a mládeži ve věku mezi 5 26 roky ohroženým sociálním vyloučením. Služba je určena rizikovým, neorganizovaným dětem a mládeži, kteří jsou ohroženi sociálněpatologickými jevy nebo mají životní styl, který je neakceptovatelný pro většinovou společnost. Hlavním prostředkem pro navázání kontaktu s cílovou skupinou je nabídka volnočasových aktivit s cílem zlepšení kvality jejich života předcházením, snižováním sociálních a zdravotních rizik, které souvisejí s jejich způsobem života. Dalším cílem je umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet jim takové podmínky, aby v případě zájmu mohli řešit svoji nepříznivou sociální situaci (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 61, 62). Noclehárny jsou ambulantní služby, které osobám bez přístřeší, které mají zájem o využití hygienického zařízení a přenocování poskytují pomoc při osobní hygieně nebo poskytují podmínky pro osobní hygienu, poskytují stravu, ubytování, poskytují nebo zprostředkovávají informace. Služby následné péče jsou ambulantní nebo pobytové služby poskytující následnou péči osobám s chronickým duševním onemocněním a osobám závislým na návykových látkách, které absolvovaly ambulantní nebo ústavní léčbu ve zdravotnickém zařízení nebo které abstinují. Služba zahrnuje dle 35 sociálně terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů. Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, v případě potřeby poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy nebo pomoci při zajištění stravy (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 63, 64). Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi jsou služby ambulantní, které jsou poskytované rodinám s dětmi, u kterých existují rizika ohrožení jejich vývoje, nebo je jejich vývoj ohrožován důsledky dopadů dlouhodobé obtížné sociální situace, kterou rodiče nejsou schopni sami bez pomoci odborníků překonat. Sociálně aktivizační služby zahrnují dle 35 výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením jsou služby ambulantní a terénní, které jsou poskytované osobám v důchodovém věku, osobám se zdravotním postižením či osobám, které jsou ohroženy sociálním vyloučením. Tato služba zahrnuje: sociálně terapeutické činnosti, zájmové, vzdělávací a volnočasové aktivity, které jsou zaměřené na zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při 26

27 uplatňování práv a zájmů a obstarávání osobních záležitostí (socialnipece.brno.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 65, 66). Sociálně terapeutické dílny jsou ambulantní zařízení, které jsou určené pro osoby, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo pro osoby, které nelze z tohoto důvodu umístit na otevřeném ani chráněném trhu práce. Důvodem zřízení této služby je dlouhodobá a pravidelná podpora pracovních návyků, dovedností a schopností prostřednictvím sociálně pracovní terapie. Služba dle 35 zahrnuje pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začlenění, podpora vytváření a zdokonalování základních pracovních návyků a dovedností. Terapeutické komunity jsou služby, které poskytují ubytování na přechodnou dobu pro osoby, které jsou závislé na návykových látkách nebo pro osoby s chronickou psychickou poruchou, jež mají zájem o začlenění do běžného života. Služba zahrnuje poskytnutí stravy, poskytnutí ubytování, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů (mpsv.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 67, 68). Terénní programy jsou služby poskytované osobám, které vedou rizikový způsob života, po případě jsou tímto způsobem života ohrožovány. Slouží k depistáži ohrožených osob a poté ke snaze snižovat rizika jejich způsobu života. Služby zahrnují zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí, zprostředkování kontaktu se společenským okolím. Službu je možné poskytovat anonymně. Sociální rehabilitace je poskytována terénní, ambulantní nebo pobytovou formou služeb. Jde o činnosti, které směřují k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti zdravotně či jinak postižených osob. Služby jsou poskytovány v centrech sociálně rehabilitačních služeb a obsahuje tyto činnosti: nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností, které vedou k sociálnímu začlenění, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv a zájmů (socialnipece.brno.cz, zákon č. 108/2006 Sb., 69, 70). Zákon také upravuje úhradu nákladů za sociální služby, registraci, smlouvu o poskytnutí sociální služby a působnost při zajištění sociální služby. Dále zahrnuje ve své čtvrté části inspekci poskytování sociálních služeb, v části páté mlčenlivost, v části šesté financování sociálních služeb, část sedmá pojednává o správních deliktech, výše zmíněná část osmá pojednává o předpokladech pro výkon povolání sociálního pracovníka, část devátá upravuje 27

28 předpoklady pro výkon činnosti v sociálních službách a poslední desátá část pojednává o společných, přechodných a závěrečných ustanoveních. 2. Poskytovatelé sociálních služeb 2.1 Systém státní správy Sociální pracovníci přirozeně nepracují ve vákuu, nýbrž v rámci zavedených socioekonomických struktur, a tou hlavní je pro tento druh práce státní správa. Hned na počátku je třeba si položit otázku, co je státní správa? Tomeš (2002) na tuto otázku odpovídá takto: Státní správa je veřejná správa uskutečňovaná vládou nezastupitelná část veřejné správy. Je podstatou a způsobem realizování státní moci. Vykonávání státní správy je svěřeno orgánům státní správy. Jiné subjekty také mohou vykonávat státní správu, ale pouze na základě zmocnění. Potom hovoříme o přenesené působnosti. Státní správa plní tyto funkce: aplikování zákonů, rozhodování o právech a povinnostech fyzických i právnických osob při vykonávání správy a provádění státní politiky, sledování státních zájmů. Státní správu dělíme na soukromou a veřejnou. Soukromá správa spadá do oblasti soukromoprávních vztahů (např. podniková správa). Je pro ni typické, že může zavazovat pouze osoby, které jsou ve specifickém dobrovolném vztahu k dané správě (např. zaměstnance). Procesy v soukromé správě se řídí jak právním řádem, tak vlastními právními předpisy. Jak uvádějí Mates a Matula in Tomeš (2002) rozhodování v rámci soukromé správy má podobu co není zakázáno, je dovoleno. Veřejná správa spadá do oblasti veřejnoprávních vztahů. Zřizovatelem je stát. Veřejná správa je zřízena ke správě věci veřejných ve veřejném zájmu. Platí pro ni princip co není dovoleno, je zakázáno. (Tomeš, 2002) 2.2 Systém sociální správy Systémy sociální správy jsou jasně vymezené celky se specifickým sociálním cílem (definovaným posláním), se specifickou organizací, s uspořádanými strukturami lidí a se specifickou soustavou nástrojů a peněžních prostředků, kterými své cíle uskutečňují. Systémy 28

29 sociální správy dělíme podle čtyř kritérií. Za prvé je to podle toho, kdo je vlastní, tedy na soukromoprávní (státní) a veřejnoprávní (samosprávné). Za druhé podle ekonomické povahy, tedy na systémy komerční (ziskové) a občanské (neziskové). Za třetí podle klientely, které slouží, tedy na občanské a zaměstnanecké. Za čtvrté podle oboru činnosti, tedy na systémy práce a zaměstnávání, systémy sociálního zabezpečení, systémy zdravotnické, systémy vzdělávací nebo školské. (Tomeš, 2002) Tabulka č. 1 Státní Nestátní ziskové neziskové nadace Občanská sdružení Neziskové organizace vlastní služby vlastní zařízení vlastní zdroje vlastní zdroje vlastní zdroje a zařízení pronajaté služby pronajaté dary a granty dary, granty, dary, granty, nebo zařízení kontrakty kontrakty Hierarchie sociálních služeb (Tomeš, 2002) 2.2 Nestátní neziskové služby Nestátní neziskové organizace jsou důležitou součástí státní správy České republiky. Neziskové organizace působí tam, kde stát nemůže nebo nechce působit sám. Tvoří most mezi byrokratickými organizacemi a běžnými lidmi. O neziskových organizacích píši proto, že Charita, o které tato práce pojednává, se řadí mezi nestátní neziskové organizace. Nestátní organizace jsou organizace, které nepatří do veřejného sektoru. Jsou rozděleny na ziskové a neziskové. Ziskové jsou označovány jako soukromé komerční organizace a neziskové bývají označovány jako třetí sektor. Přičemž první sektor je státní či veřejnoprávní a druhý soukromý, komerční. Mezi nestátní subjekty řadíme právnické osoby (sdružení, spolky) a fyzické osoby podnikatelského nebo nepodnikatelského charakteru. Aby mohly organizace v nestátní sféře působit, musí získat k sociálním činnostem oprávnění. Nestátní neziskové organizace (dále jen NNO) patří mezi sociální subjekty, jež hned po státu nejčastěji sledují cíl pomoci občanům. NNO si kladou za cíl posilovat povědomí občanské odpovědnosti, spoluodpovědnosti a také solidarity při řešení sociálních problémů. 29

30 Také prohlubují sociální politiku o etické souvislosti moderního občanství jakožto výrazu příslušnosti ke státu a spoluodpovědnosti za věci veřejné. V neposlední řadě také zefektivňují sociální činnosti a to tak, že zvyšují jejich adresnost a snižují jejich nákladnost. Dnes u nás funguje několik desítek tisíc NNO, přičemž jejich nejčastější formy jsou občanská sdružení a odbory, obecně prospěšné společnosti, nadace a nadační fondy, církve, náboženské společnosti a jejich účelová zařízení. Neziskové organizace pomáhají naplňovat veřejný zájem. Organizace veřejné správy s nimi uzavírají smlouvy na výkon sociálních služeb. Financování neziskových organizací je vícezdrojové, uskutečňuje se mimo jiné ze státního rozpočtu, sbírek a z peněz sponzorů. Stát nebo obec přispívá na krytí nákladů za striktně daných podmínek. Těmi jsou například dodržování dohodnutého standardu poskytování služby občanům či právo kontroly využívání poskytnutých prostředků. Neziskové organizace mohou svou činnost vykonávat za účelem zisku. Získané peníze však mohou použít jen pro rozšíření a zlepšení své činnosti. V případě nestátních neziskových organizací se považuje schopnost získat prostředky i jiným způsobem než od státu za jednu z prověrek způsobilosti pro vlastní existenci organizace. Prostřednictvím činnosti neziskových organizací je upevňován princip občanské společnosti, solidarita a chápání pomoci potřebným jako morálního závazku většinové společnosti. (Tomeš, 2002) 3. Charita Česká republika V této kapitole se zabývám konkrétně původem, podobou a posláním Charity ČR, specificky pak Arcidiecézní charitou Olomouc. Součástí popisu charitní organizace jsou i výčet specifických poskytovaných služeb a pravidel etického kodexu. 3.1 Původ charity filantropie X charitativnost Pojmy filantropie a charitativnost bývají často zaměňovány, i když neoznačují totéž. U kořenů neziskových organizací stojí filantropie, stejně jako u počátků charity. Slovo charita pochází z latiny ze slova caritatem, které označuje křesťanskou lásku. Za své rozšíření vděčí bibli. Slovo filantropie pochází z řeckého slova philanthropos a označuje obecně lásku k lidem. Jde o snahu pomoci, která je motivovaná láskou k bližnímu. Dnes jsou principy filantropie 30

31 uplatňovány prostřednictvím nestátních neziskových organizací. Nestátní neziskové organizace vznikají a jsou výsledkem snahy a přání určitých skupin občanů. Nevznikají tedy proto, že si to přeje vláda, ale proto, že si to přejí občané. Jsou tedy vyjádřením určitého postoje společnosti lidí k některým z veřejných problémů. (Rektořík, 2001) 3.2 Charita ČR Charita ČR je neziskovou humanitární organizací, kterou zřizuje římskokatolická církev, konkrétně Česká biskupská konference, na území České republiky. Charita je největším nestátním poskytovatelem zdravotních a sociálních služeb v ČR. Její hlavní náplní je pomoc lidem v tísni a nouzi. Svou pomoc realizuje prostřednictvím sociálních a zdravotních služeb, charitativní a humanitární pomoci u nás i v zahraničí. V zahraničí organizuje humanitární činnost a dobročinné programy, kdy například pořádá sbírky v případě živelných katastrof nebo pro adopci na dálku. Charity ČR spolupracují v síti nadnárodních Charit s Caritas Europe a Caritas Internationalis. Na regionální úrovni se Charity sdružují do dvou arcidiecézních Charit Arcidiecézní charita Olomouc, Arcidiecézní charita Praha, dále do šesti Charit diecézních Diecézní charita Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Litoměřice, Diecézní charita ostravskoopavská, Plzeň. Výše zmíněné arcidiecézní a diecézní Charity jsou tvořeny 348 farními, městskými a oblastními Charitami. Některé z nich jsou čistě dobrovolné a jiné mají více než sto zaměstnanců. Některé Charity mají rozšířenou působnost i na okolní obce. ( 3.3 Charitní služby Vzhledem k zaměření této práce nastínění povahy činnosti sociálních pracovníků v prostředí charity je vhodné také objasnit, v jakých všech kontextech k této činnosti běžně dochází. Charita ČR poskytuje ve svých zařízeních následující služby: základní sociální poradenství, odborné sociální poradenství, osobní asistenci, domácí zdravotní péči, pečovatelskou službu, tísňovou péči, podporu samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy pro řeholnice a duchovní České katolické církve, domovy se zvláštním 31

32 režimem, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče, ranou péči, telefonickou krizovou pomoc, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizovou pomoc, intervenční centra, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terénní programy, sociální rehabilitace, hospice, sociální šatník, mateřské centrum, chráněnou dílnu, jídelny a vývařovny, půjčovnu kompenzačních pomůcek, domácí hospicovou péči, dobrovolnické centrum, agenturu podporovaného zaměstnání, dopravní a asistenční služby, terapeutické komunity, noclehárny, poradní centra pro cizince a uprchlíky. ( 3.4 Arcidiecézní charita Olomouc V této práci jsem se vzhledem ke svému bydlišti v Olomouckém kraji rozhodla zabývat specificky těmi charitami a sociálními pracovníky v nich, kteří spadají pod Arcidiecézní charitu Olomouc. Arcidiecézní charita Olomouc (ACHO) začala fungovat v roce 1920, avšak díky válce a komunistickému režimu musela svou činnost přerušit. V roce 1990 po pádu režimu svou činnost obnovila. Začala opět od začátku, neboť neměla žádné zaměstnance, ani žádná zařízení služby. ACHO se od té doby velmi dynamicky rozvíjela a nyní působí v arcidiecézi 49 farních a oblastních Charit, které provozují 136 charitních zařízení a služeb, které jsou z větší části financovány ze státního rozpočtu. V jejích Charitách pracuje více než 500 zaměstnanců, kteří denně pracují pro téměř 4000 klientů. Mnohým dalším pomáhají pracovníci jednorázově či opakovaně. Pod ACHO spadají kromě Olomouckého kraje i kraj Zlínský, částečně Jihomoravský a Pardubický. ( 3.5 Služby ACHO Projekty arcidiecézního střediska Chráněné pracoviště pro diskriminované skupiny obyvatel a znevýhodněné osoby Tato služba je určena pro osoby, které mají snížené dovednosti a schopnosti. Tím je myšlena například neschopnost komunikace, neschopnost využívat veřejná místa a služby z důvodů jako dlouhodobá nezaměstnanost nebo zdravotní či jiná omezení. Dále jim snížené schopnosti zabraňují aktivně hledat a uskutečňovat adekvátní zaměstnání. Charitní pracovníci 32

33 spolupracují s Úřadem práce, který tuto službu nabízí svým uživatelům. Zájemcům je poskytována pracovní příležitosti přímo v Chráněném pracovišti. Tam mohou zájemci pracovat v Humanitárním skladu nebo v Charitní prodejně. Klienti, kteří užívají služby jsou také v přímém kontaktu s příjemci produktů Chráněného pracoviště, čímž zvyšují svoji schopnost komunikace. Dělba práce je uskutečňována na základě výsledků přijímacího rozhovoru a adaptačního procesu tak, aby jejich pracovní zařazení odpovídalo jejich momentální profesní a pracovní úrovni. Při zaměstnání v Chráněném pracovišti si uživatelé s pomocí jejich vedoucího a sociální pracovnice hledají stálé zaměstnání. V okamžiku, kdy uživatel najde vhodné zaměstnání, je s ním ukončena pracovní smlouva. Služba je časově omezená. Se zájemci se sepisuje pracovní smlouva nejvýše na dva roky. Zařazením uživatele do pracovního procesu služba nekončí. Uživatel je stále v kontaktu se zařízením a v případě potřeby je může navštívit s žádostí o pomoc. Projekt je financován z rozpočtu Olomouckého kraje. Hospic na Svatém Kopečku Hospic je v provozu od roku 2002, je specializovaným nestátním zdravotnickým zařízením. Poskytuje především paliativní péči, péči zaměřenou na úlevu od bolestí, které s sebou nemoci přinášejí. Dalším jejím zaměřením jsou sociální služby. Uživatelé do zařízení přicházejí ze svých domovů nebo lůžkových zdravotnických a sociálních zařízení. Základem péče v hospici je kvalitní a kvalifikovaná paliativní péče a léčba poskytovaná lékaři a dalším zdravotnickým personálem. Sociální péči poskytují sociální pracovníci, speciálně vyškolené asistentky a pečovatelky. ( Projekty farních a oblastních Charit V současnosti jsou na území ACHO poskytovány následující typy služeb: Azylové domy pro muže jsou zařízení, která poskytují pomoc lidem bez přístřeší a lidem v nouzi. Azylové domy pro muže poskytují individuální, důstojnou, nepřetržitou a koncepční pomoc těmto osobám. Charakter Azylových domů je především resocializační. Jsou to režimová zařízení, nenahrazují domov. Život v nich se odlišuje od běžného života a jeho norem. Zařízení poskytuje následující služby, které vyplývají ze zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách: ubytování, poskytnutí podmínek pro hygienu, poskytnutí stravy, případně umožnění její přípravy, sociální poradenství, aktivizační, výchovné a vzdělávací služby, 33

34 sociálně integrační pomoc, pracovně adaptační pomoc. Žadatelé mohou využít také nocleháren, které jsou v rámci Azylových domů provozovány. ACHO provozuje celkem 3 azylové domy. Dalšími zařízeními, která ACHO provozuje, jsou Azylové domy pro ženy a pro matky v tísni. Tato služba poskytuje dočasné útočiště ženám nebo matkám s dětmi, které se ocitly v různých krizových situacích. Významnou částí náplně práce je resocializace klientek. Zařízení poskytuje následující služby: ubytování, podmínky pro osobní hygienu, poskytnutí stravy, případně možnost přípravy stravy, poradenství, sociální práce, výchovné, aktivizační, vzdělávací služby, sociálně integrační pomoc, pracovně adaptační pomoc. Tato služba pomáhá i obětem domácího násilí či obětem obchodování se ženami. ACHO provozuje 9 domů pro matky s dětmi a 1 azylový dům pro ženy. Centra denních služeb pro seniory jsou ambulantní službou, která je v případě potřeby kombinovaná s terénními službami. Služby jsou poskytované s cílem posilovat samostatnost a soběstačnost lidí, kteří mají pozměněny schopnosti z důvodu stáří. Jejich schopnosti jsou omezeny a brání jim využívat běžné zdroje jako například služeb veřejnosti. Zařízení tohoto typu poskytují následující služby: trénování schopností a dovedností individuálními i skupinovými metodami s cílem zvyšovat samostatnost. Dále služba poskytuje individuální konzultace, poradenství a aktivizace formou volnočasových aktivit, terapií apod. ACHO provozuje 16 takových zařízení. ( Nízkoprahová denní centra jsou sociální zařízení, poskytující služby osobám, které nemají zabezpečeny nezbytné podmínky k životu. Většinou jde o využití hygienického zařízení, jídlo, zázemí, které služba poskytuje během dne. V případě zájmu klientů zaměstnanci podávají informace nebo zprostředkovávají služby, které souvisejí s možností řešení jejich tíživé situace. ACHO provozuje 5 zařízení tohoto typu. Dalším typem zařízení jsou Domy pokojného stáří a domy s pečovatelskou službou. Tato služba se snaží vytvořit prostředí pro klidné a důstojné prožití stáří. Domy pokojného stáří zajišťují péči o staré a nemocné klienty po celý den. Mezi základní služby, které jsou zařízením poskytovány, patří tyto: ubytování, zajištění stravy, ošetřovatelská péče, zajištění hygieny, zajištění zdravotní péče a rehabilitace, podpora při realizaci zájmových aktivit, aktivizační služby, poskytnutí informací, kontaktů, sociální práce, podpora sociálních kontaktů, pomoc při komunikaci, pomoc při sebeobsluze, podpora při rozvíjení nebo udržení sebeobslužných dovedností, doprovod, poradenství, pomoc při prosazování práv a oprávněných zájmů. Arcidiecézní charita Olomouc provozuje těchto domů

35 Domy a zařízení pro osoby s handicapem nabízejí svou pomoc lidem, kteří v důsledku nemoci nebo postižení trpí dlouhodobě či trvale znevýhodněním, dále též osamocením či pocitem zbytečnosti. Jedná se převážně o poskytování služeb typu center denních služeb. Ve dvou případech jde o podporované bydlení a dále se jedná o projekty, které zajišťují přepravu osob na invalidních vozících. Charity ACHO mají 15 zařízení, která poskytují výše uvedené služby. V domácím prostředí poskytuje komplexní péči pro uživatele služeb Charitní ošetřovatelská a pečovatelská služba, tato služba se zahrnuje péči prakticky o všechny základní životní potřeby uživatelů biologické, psychické, sociální i spirituální. Olomoucká arcidiecéze zřizuje 32 zařízení CHOPS. Ošetřovatelskou službu poskytují zdravotní sestry, které mají odpovídající vzdělání a praxi. Služba je poskytovaná ve spolupráci s ošetřujícím lékařem a je hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Tato služba je jednou z nejrozvinutějších a největších aktivit Arcidiecézní charity Olomouc. V posledních letech se CHOS stává službou, která je uživateli stále více žádána a vyhledávána a to hlavně starými lidmi, kteří jsou často chronicky nemocní nebo upoutaní na lůžko. Díky službě domácí péče mohou klienti setrvávat co nejdéle ve svém přirozeném prostředí, v kruhu své rodiny a blízkých. Ošetřovatelská služba je poskytována 27 Charitami. Pečovatelskou službu poskytují pečovatelky, které mají udělaný akreditovaný kurz a spolupracují se sociálními pracovníky. Společně zajišťují klientům tyto služby: základní hygienické a stravovací potřeby, zajištění základního chodu domácnosti, kontakt se společenským prostředím, poradenství, duchovní podporu, pomoc při prosazování práv a zájmů, služby výchovně-vzdělávací a aktivizační. Pečovatelskou službu si z části hradí klient, z části je hrazena finančními prostředky MPSV (státními dotacemi), obcemi, případně sponzorskými dary občanů či firem. Tato služba je poskytována 32 Charitami ACHO. ( Chráněné dílny a chráněná pracoviště dávají svým uživatelům možnost zařadit se specifickým způsobem do pracovního a výrobního procesu. Tato možnost, či lépe řečeno šance, pomáhá uživatelům chráněných dílen a pracovišť uvědomit si, že jsou pro své okolí potřební, a že také jejich život má smysl. Tato služba jim umožňuje uplatnit své manuální schopnosti a také rozvíjet svou tvořivost. ACHO zřizuje 9 takových zařízení. Na přímou práci a konkrétní pomoc osobám s drogovou závislostí se zaměřují Kontaktní centra a centra prevence. Tyto služby se snaží docílit snížení sociálních a zdravotních rizik, která těmto osobám jejich způsob života přináší. Dále tato služba poskytuje informace nebo zprostředkovává návazné a následné služby, které souvisí s možností řešení jejich situace. Zařízením jsou poskytovány i terénní služby. Center poskytují tyto služby: 35

36 hygiena, základní potravinový servis, krizová intervence, kontaktní práce, poradenství, poskytování informací a doporučení, pomoc při prosazování práv a zájmů, výměna injekčního náčiní a distribuce zdravotnického materiálu, základní zdravotní ošetření. ACHO zřizuje 5 zařízení tohoto typu. Romské školky, Romská komunitní centra, stacionáře, kluby doplněné terénní prací v této komunitě spadají pod záštitu Nízkoprahových denních center pro děti a center a terénní práce s romskou komunitou. Charity se snaží pomoci Romským uživatelům začlenit se do české majoritní kultury a společnosti, ale zároveň se snaží zabránit ztrátě jejich vlastní kultury a jedinečnosti. Těchto zařízení má Arcidiecézní charita Olomouc 7. Osobní asistenční služba poskytuje pomoc se zvládáním běžných každodenních dovedností a úkonů, které by člověk nebýt zdravotního postižení nebo jiné znevýhodňující okolnosti dělal sám. Jedná se o službu návštěvní a terénní. Tato služba se poskytuje v přirozeném prostředí uživatele bez omezení rozsahu, místa a času. V rámci osobní asistence lze využít těchto služeb: pomoci při zajištění chodu domácnosti, například tedy se zajištěním úklidu, nákupů, vaření, praní, údržby prádla, pomoci s hospodařením s penězi, dále pak pomoci se sebeobsluhou s hygienou, s podáváním stravy, s péčí o fyzické a duševní zdraví, s oblékáním, s kontaktem s vnějším prostředím pomoci při cestě do zaměstnání, na kulturní a společenské akce, úřady apod. Mimo jiné lze využít i pomoci při pohybu přesuny klienta, polohování, pomoci při prosazování oprávněných práv a zájmů pomoci v jednání s úřady a dalšími subjekty. Pracovníci služby pomáhají při péči o nedospělé děti a pomáhají s dalšími oblastmi podle individuálních potřeb a dohody s klientem. Osobní asistence je poskytována v 13 Charitách, které spadají pod ACHO. Poradny jsou služby, které nabízejí uživatelům komplex služeb. Tento komplex služeb zahrnuje: pomoc v krizové situaci a informace o právech, povinnostech a oprávněných zájmech uživatelů. Klasické poradenství je doplňováno přednáškami a výukovými programy. V Olomoucké arcidiecézi je zřízeno 7 poraden. ( 3.6 Kodex Charity Česká republika Nezbytnou součástí jakéhokoli nastínění povahy sociální práce musí být také výčet zásad, kterými by se měli sociální pracovníci v praxi řídit, a za tímto účelem má Charita ČR svůj vlastní etický kodex. Na začátku Kodexu je preambule, která upřesňuje pro koho a k čemu je Kodex určený především dobrovolným a placeným pracovníkům Charity ČR. Právě jim 36

37 chce kodex umožnit a usnadnit identifikaci s posláním Charity, jejími zásadami a hodnotami, a zároveň poskytnout základní kritéria, podle kterých se mají orientovat při své práci. Kodex je také určený pro uživatele, které seznamuje s vlastnostmi a povahou poskytovaných služeb a tím jim umožňuje kontrolu nad kvalitou služeb. Kodex je také zprostředkovatelem obrazu Charity pro širokou veřejnost. Kodex také představuje ideál účasti každého jednotlivce na jejím díle a ideál její činnosti jako instituce. 1. Poslání a cíle Charity, základní zásady a hodnoty, kterými se Charitní služba řídí Poslání a cíle Charity 1.1 Poslání Charity vyplývá z pověření katolické církve šířit spravedlnost, naději a dobro ve světě. Jde o následování příkladu Ježíše Krista, který pomáhal lidem v nouzi a učil je lásce k Bohu. 1.2 Charita si klade za úkol být viditelným znamením Boží lásky (caritas) ke světu a člověku, především k chudým, slabým, trpícím a jakkoliv jinak ohroženým lidem u nás i v zahraničí ve smyslu evangelia. 1.3 Česká biskupská konference a diecézní biskupové na svém území zřizují Charitu jako významný nástroj charitativní služby katolické církve. 1.4 Charita realizuje své poslání především prostřednictvím materiální, sociální, humanitární, rozvojové, psychické a duchovní pomoci potřebným lidem, ale také prostřednictvím úsilí o spravedlivější podmínky ve společnosti. 1.5 Nejhlavnějším cílem Charitních služeb je ochrana důstojnosti člověka od početí až po přirozenou smrt. Ve chvílích, kdy se člověk ocitá v nejrůznějších situacích ohrožení nebo nouze, jsou pracovníci Charity zavázáni poskytnout pomoc a zároveň podněcovat samostatnost a schopnost svépomoci. 1.6 Původním místem pro uplatňování caritas je prostředí farních společenství. Charita toto respektuje a nenahrazuje odpovědnost každého křesťana za sebe samotného a za službu bližním. Svou činností charita tato společenství podporuje a doplňuje v případech, kdy schopnost jednotlivců nebo místních farních společenství nestačí, nebo v případech, kdy je třeba zajistit odborný charakter služby. 1.7 Charitní služba funguje na principech respektování, ochraně a rozvíjení přirozených práv každého člověka a na křesťanských etických hodnotách, které jsou součástí písma svatého a také v dokumentech sociálního učení katolické církve. 37

38 1.8 Charita poskytuje své služby lidem, kteří jsou v nouzi nebo v ohrožení a to bez ohledu na jejich věk, pohlaví, politické přesvědčení, rodinné uspořádání, sexuální orientaci, zdravotní stav, ekonomickou a sociální situaci, příslušnost k etnické či národnostní menšině, vyznání a kultuře. Zahraniční Charitní služba se vykonává s respektem vůči domácím kulturám a jejich náboženským vyznáním. Zásady Mezi zásadami a hodnotami existuje vztah. I když není možné tento vztah zcela oddělit, je třeba jej odlišovat. Zásady jsou prvním a stěžejním měřítkem hodnocení společenských jevů i charitních služeb. Jejich uplatňování je předpokladem naplňování hodnot Charity. Pramenem je evangelijní poselství a sociální učení církve. 1.9 Důstojnost lidské osoby Každá lidská bytost je jedinečnou osobou, které náleží nezcizitelná a nemanipulovatelná důstojnost, zakládající její nevýslovnou hodnotu, která je garantovaná Bohem. Každý člověk má svá práva a také své povinnosti. Pracovník Charity jedná tak, aby ochraňoval základní lidská práva a důstojnost svých klientů. Pracovník chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Přistupuje ke klientovi v duchu rovnocenného partnerství zakládajícího se na stejné lidské důstojnosti každé osoby Společné dobro Jedná se o souhrn podmínek života společnosti, při kterých se mohou jednotlivci i sociální skupiny rozvíjet. Každý člověk, aniž by byl zvýhodňován nebo vylučován má právo dosáhnout všeho, co potřebuje ke svému rozvoji a naplnění. Sociální nauka katolické církve říká, že všem je uložena povinnost zasadit se za práva druhých. 1.11Solidarita Solidarita je empatickým postojem, se kterým se snažíme vcítit do situace chudých a potřebných, vidět svět z jejich perspektivy. Charitní solidarita je zejména solidaritou s chudými. Přednostně mají na pomoc Charity nárok osoby a rodiny, které ve svém okolí či systému sociálního zabezpečení nenalézají dostatečnou pomoc. Charita pracuje především pro lidi, kteří žijí na okraji společnosti a nemohou si sami pomoci. Podporuje jejich práva a podle zásady participace také zapojení do procesů rozhodování o jejich osobě Subsidiarita Tento princip zavazuje Charitu podporovat rozvoj občanské společnosti. Aktér vyššího stupně musí poskytovat ochranu, podporu ( subsidium ) a rozvoj aktérům nižšího stupně. Mezi 38

39 charitními pracovníky a klienty tato zásada zavazuje k podpoře a aktivizaci vlastních schopností klientů, podněcování jejich aktivního podílení se na změně své situace, vyrovnávání jejich šance na uplatnění a s tím souvisejícího zapojení se do přirozeného života společnosti, stejně jako vedení k odpovědnému a samostatnému životu Kvalita Ve smyslu Charity má kvalita více dimenzí. Jedná se o dimenzi odbornou, tedy kvalifikované a hospodárné využívání nástrojů sociální práce, ošetřovatelství, psychoterapie atd. To je dimenze prioritní. Kvalita má také svou duchovní a etickou dimenzi. Kvalita musí být přítomna v každém okamžiku profesionálních vztahů. Kvalitativní orientace Charity je výrazem závazků vůči uživatelům a to v duchu křesťansko-etickém. Hodnoty 1.14 Pravda Charita si klade za cíl směřovat k pravdě, respektovat ji a dosvědčovat. Jen ty mezilidské vztahy, které jsou založeny na pravdě, odpovídají lidské důstojnosti. Charitou je usilováno o transparentnost její komunikace i práce Svoboda Charita se zavazuje podporovat své klienty i pracovníky v uplatňování sociálně zodpovědné svobody a ve využívání svých vlastních schopností Spravedlnost Na charitní subjektivní úrovni práce znamená spravedlnost postoj vůle, která respektuje druhého jako osobu. Rozvoj a uplatňování schopností klientů je věcí spravedlnosti. Na charitní objektivní rovině práce hovoříme o sociální spravedlnosti, která si klade za cíl spravedlivé uspořádání společnosti. Vystupuje proti společenskému a politickému vývoji, který vede k sociálnímu vyloučení a znevýhodňování jak osob, tak i celých rodin a skupin lidí Láska Láska je pro Charitu suverénní hodnota, která je smyslem všech ostatních hodnot a dává jim správnou míru. Je charakteristickým prvkem všech charitních služeb. Dle charitního přesvědčení je pouze dobrotivá a milosrdná láska schopná naplnit nejhlubší touhy člověka. Láska je tedy základním kamenem spirituality charitního pracovníka bez ohledu na jeho duchovní orientaci. 39

40 2. Specifický charakter sociální služby 2.1 Svým přístupem ke službě dávají pracovníci Charity běžným pracovním postupům charakter služby lásky k bližním. Toho dosahují tím, že: a) respektují a usilují o naplňování poslání Charity b) usilují o to, aby měli ke své práci vztah, kdy práce je zároveň zaměstnáním i realizací jejich osobního poslání 2.2 Charitou je vytvářen prostor pro všechny lidi dobré vůle, kteří: a) splňují odborné požadavky b) mají chuť sloužit potřebným v duchu tohoto Kodexu 3. Odborné a osobní kvality pracovníků Charity Na základě poznatků sociální práce, rozvojové a humanitární pomoci, pedagogiky, psychologie, teologie se pracovníci Charity snaží o dosažení co největší možné kvality charitní služby. K dosažení tohoto cíle vedou tyto předpoklady: a) profesní odbornost (celoživotní vzdělávání pracovníků, profesionální výkon) b) lidskost (myšleno ve smyslu laskavého přístupu a pozornosti věnované druhým lidem) c) odpovědnost d) poctivost e) dobré vztahy na pracovišti (korektní, vstřícné a kolegiální chování) f) vlastní aktivita a tvořivý přístup 4. Práva a povinnosti, závazky a omezení charitních pracovníků 4.1 Práva Pracovníci Charit mají právo: a) aby jejich poctivá práce byla uznávána ze strany jejich nadřízených a zástupců církve b) aby jim byly zajištěny důstojné pracovní podmínky c) aby dostávali maximální možnou péči a podporu ze strany zaměstnavatele d) aby se jim dostávalo odborného vzdělávání v souladu s kvalitativní zásadou Kodexu e) na duchovní pomoc a podporu církve 40

41 4.2 Povinnosti Pracovníci Charity mají povinnost: a) dodržovat zákony b) dodržovat vnitřní směrnice a pracovní postupy c) respektovat svědomí své i druhých 4.3 Závazky Pracovníci Charity se nepřetržitě snaží: a) s odpovědností a svědomitostí plnit veškeré pracovní povinnosti b) aby mezi Charitou a jinými organizacemi s nabídkou podobných služeb nevznikala rivalita a nekonstruktivní konkurence c) dbát o dobrou a bezúhonnou pověst Charity 4.4 Omezení Pracovníci Charity nesmí: a) svým chováním a jednáním porušovat svobodu, důstojnost a práva druhých, zejména uživatelů charitních služeb, svých spolupracovníků a podřízených b) být svými aktivitami (soukromými, mimopracovními, veřejnými) v rozporu se základními křesťanskými zásadami a hodnotami c) svým chováním a skutky ohrožovat činnost charitních služeb a zařízení (Graubner, 2009) 41

42 II. Empirická část 4. Metodologie výzkumného šetření V této kapitole se pokusím zobrazit metodologii realizovaného výzkumu. Popíši výzkumné cíle, metodu a techniku sběru dat, vylíčím postupy, kterých jsem během výzkumu použila. 4.1 Výzkumný problém Ve výzkumu se snažím popsat a zachytit situaci sociálních pracovníků v NNO CHČR v kontextu jejich názorů na vykonávání jejich profese. Vzhledem k tomu, že tento aspekt sociální práce není adekvátně zkoumán, mnoho čerstvě vystudovaných sociálních pracovníků, ale ani laická veřejnost jako taková, nemají konkrétní představu o tom, jak pomoc sociálně znevýhodněným vlastně v praxi probíhá, a to rozhodně platí o sociální práci v charitativním prostředí. Za tímto účelem je ale nutné nejdříve zmapovat také teoretické vnímání toho, co je to sociální/charitativní práce a jakou etikou se má řídit, aby bylo do jakého rámce zasadit a s čím srovnat to, co se dozvím v rozhovorech s konkrétními sociální pracovníky v ACHO. 4.2 Cíl výzkumného šetření Cílem této diplomové práce a jejího výzkumného šetření je zachytit názory charitních sociálních pracovníků na vykonávání jejich profese. Zjistit, co je vedlo k volbě profesní kariéry v organizaci CHČR, jaké nové dovednosti a kompetence touto prací získali, jak si představují dobrého charitního sociálního pracovníka a jak těmto představám odpovídají oni samotní. Hlavním cílem je tedy zodpovědět tuto výzkumnou otázku: Jaké názory mají sociální pracovníci, kteří pracují v Nestátní neziskové organizaci Charita České republiky na území ACHO na vykonávání své profese? Dalšími cíli je zjistit, jaké podmínky pro svou práci na pracovišti mají a jak je jejich práce naplňuje, a také přispět k podle mého názoru velmi málo probádanému tématu. Tato práce by navíc mohla pomoci sociálním pracovníkům, kteří uvažují o práci v některé z mnoha českých Charit, utvořit si orientační názor na to, jaké to je být pracovníkem Charity. Nejen sociálním pracovníkům, ale i široké veřejnosti by tato práce měla ukázat, jak Charita 42

43 funguje zevnitř, jaké mezilidské vztahy a atmosféru si tam pracovníci pěstují a v neposlední řadě by měla rozkrýt charakterové vlastnosti respondentů, z kterých bude patrné, jaké typy osobností v této organizaci pracují. Pokusím se zjistit, zda se jejich názory a chování slučují s etickými kodexy uvedenými v teoretické části. Myslím si, že bych mohla docílit toho, že na tento druh práce začne být nahlíženo s větší úctou. Předpokládám, že by se mohlo zlepšit vnímání sociálních pracovníků a tím tedy i zvýšit jejich sociální status. 4.3 Výzkumná metodologie Vzhledem k tomu, že pro účely mé diplomové práce je zapotřebí hlubokého a komplexního zkoumání sociální reality, zvolila jsem si proto kvalitativní přístup. Jak uvádí Švaříček s Šeďovou Kvalitativní přístup v sociálních vědách vychází z toho, jak jsou různé pojmy a vztahy chápány aktéry sociální reality... Úkolem badatele je tedy vypátrat, jak sami aktéři rozumějí sociálním situacím a které důvody je vedou k určitému jednání. (Švaříček, Šeďová, 2007, s ). Pro analytický postup jsem zvolila techniku otevřeného kódování. Jak uvádí Švaříček s Šeďovou Kódování obecně představuje operace, pomocí nichž jsou rozebrány, konceptualizovány a složeny novým způsobem. Při otevřeném kódování je text jako sekvence rozbit na jednotky, těmto jednotkám jsou přidělena jména a s takto nově pojmenovanými fragmenty textu potom výzkumník dále pracuje. (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 211). Kromě toho, že jsem zvolila kódování otevřené, použila jsem také selektivní a axiální kódování. Selektivní kódování zahrnuje výběr klíčové kategorie, kolem které je organizován základní analytický příběh (Strauss, Corbinová, 1999 in Švaříček, Šeďová, 2007, s. 233). Axiální kódování je technikou navazující na otevřené kódování. Jeho cílem je vytváření spojení mezi kategoriemi a subkategoriemi (Strauss, Corbinová, 1999 in Švaříček, Šeďová, 2007, s. 232). 4.4 Technika sběru dat Pro sběr dat jsem volila techniku polostukturovaného hloubkového rozhovoru, kterou Kvale (in Švaříček, Šeďová, 2007, s. 159) definuje jako metodu, jejímž účelem je získat vylíčení žitého světa dotazovaného s respektem k interpretaci významů popsaných jevů. Prostřednictvím tohoto typu rozhovoru zkoumáme členy určitého prostředí s cílem pochopit jejich jednání. 43

44 Při vedení rozhovorů jsem vycházela z předem připravených specifických výzkumných otázek, které vedly k vytvoření otázek tazatelských. Během rozhovorů byly otázky podle potřeby upřesňovány tak, aby došlo k co největšímu porozumění a vyšší přesnosti. S respondenty jsem hovořila vždy v soukromí v jejich kanceláři na pracovišti. Rozhovory jsem nahrávala na mobilní telefon a následně je přepisovala na počítači. 4.5 Základní výzkumná otázka, specifické výzkumné otázky Dle Wengrafa (2011) jsem pro přípravu schématu polostrukturovaného rozhovoru použila tzv. pyramidového modelu, ve kterém je základní výzkumná otázka (ZVO) nejdříve rozčleněna na specifické výzkumné otázky (SVO), které jsou dále členěny do tazatelských otázek (TO). Přičemž mezi úrovněmi SVO a TO dochází k přepínání mezi odborným a hovorovým jazykem. Základní výzkumná otázka Jaké názory mají sociální pracovníci, kteří pracují v Nestátní neziskové organizaci Charita České republiky v Olomouckém kraji na vykonávání své profese? Specifické výzkumné otázky SVO 1: Z jakých důvodů pracují pro organizaci CHČR? SVO2: Jaké nové profesní dovednosti získali díky práci v NNO CHČR? SVO3: Jaká je jejich představa dobrého charitního sociálního pracovníka a jak vidí sami sebe? SVO4: Jaké podmínky (materiální, osobnostní rozvoj, mezilidské vztahy) mají na pracovišti? 4.6 Výzkumný vzorek, vstup do terénu, etická dimenze práce s daty Respondenti byli vybráni do výzkumu na základě vymezených kritérií. První kritérium bylo pracovat na Charitě. Druhým kritériem bylo, že Charita se musela nacházet na území ACHO. Třetím kritériem byla práce na pozici sociálního pracovníka. Na pohlaví ani věku nezáleželo. Výběr respondentů jsem učinila pomocí metody sněhové koule. O této metodě píše Hendl (2008), který upřesňuje, že se jedná o metodu, při které výzkumník naváže kontakt s určitou skupinou jedinců, pomocí nichž se pak dostává k dalším relevantním jedincům. Na základě 44

45 stanovených kritérií jsem vstoupila do terénu. Nejprve jsem oslovila dvě sociální pracovnice, které znám osobně. Tyto pracovnice mě následně zkontaktovaly s dalšími respondenty. Se čtyřmi respondenty jsem se sešla ještě před samotným rozhovorem na osobní schůzku a informovala je o průběhu a záměru rozhovorů. Ujistila jsem se, že respondenti všemu rozumí a se vším souhlasí. Zbylé respondenty jsem z důvodu větší vzdálenosti kontaktovala prvně e- mailem. Z kontaktovaných patnácti respondentů se mnou bylo ochotných udělat rozhovor jedenáct. Zbylí čtyři respondenti se omluvili, že jsou hodně časově vytížení a nemají tudíž na rozhovor čas. Všichni respondenti byli předem upozorněni, že rozhovor bude trvat asi hodinu. Všechny rozhovory se uskutečnily v kancelářích respondentů. Většinou po pracovní době. Sběr dat probíhal od listopadu 2012 do konce ledna Respondentům jsem přiřadila fiktivní jména. Neuvádím také názvy zařízení, ani města, ve kterých se konkrétní Charity nacházejí. Mobilním telefonem pořízené nahrávky rozhovorů jsem nejprve převedla na počítači do textové podoby, následně vytiskla a vepisovala do nich kódy. Jednalo se tedy o systematické nenumerické organizování dat. Přepsaný text jsem si rozdělila do významných celků, ke kterým jsem poté přiřazovala kódy. Tento proces se nazývá otevřené kódování. Jde o operace, jejichž pomocí jsou přepsaná data konceptualizována a v dalším kroku opět složena novým způsobem. Konceptualizace dat pak ztělesňuje proces jejich interpretace, při kterém se k popsanému jevu vytváří jeho základní výklad. Dílům textu jsou pak podle významu přiřazovány pojmy kódy. Vzniklé kódy jsem tedy roztřídila dle podobnosti do jednotlivých kategorií, vždy podle určitého společného jmenovatele. Dále jsem určila vazby mezi jednotlivými kategoriemi, z čehož následně vznikla ústřední kategorie, což dokládám v níže přiloženém schématu. Pro účastníky výzkumného šetření užívám název respondenti, přičemž se opírám o práce Švaříčka a Šeďové (2007) či Gavory (2000). 45

46 Tabulka č. 2 Jméno respondenta Věk Délka praxe na Charitě v letech Marie 31 4 roky Filip 27 2 roky Martina 26 2 roky Vladimíra 30 4 roky Alena 30 7 roky Monika 34 8,5 roku Kateřina 30 3 roky Petra 40 2 roky Karel 56 5 roky Ivana roků Karolína 30 2 roky Charakteristiky výzkumného vzorku 4.7 Analytický postup Pořízené nahrávky rozhovorů jsem nejprve převedla na počítači do textové podoby, následně vytiskla a vepisovala do nich kódy. Jednalo se tedy o systematické nenumerické organizování dat. Následně jsem kódy doplnila do textů rozhovorů. Okódované rozhovory jsem si několikrát pročetla a znovu je revidovala. Hledala jsem témata, pravidelnosti a vztahy. Po provedení revize jsem seskupila kódy do kategorií tedy významových celků, které se staly základem pro tvorbu kostry analytického příběhu. Při analytickém postupu jsem se držela učebnice Švaříčka a Šeďové (2007). 4.8 Analytický příběh Na samotném počátku výzkumu jsem zjišťovala, jaké důvody vedly respondenty zvolit si Charitu za místo pro jejich profesní kariéru. V této fázi respondenti zvažovali, zda mají adekvátní schopnosti a předpoklady pro výkon profese právě v prostředí Charity a jejich jednotlivých zařízení. Následně jsem se zaměřila na centrální kategorii, kde jsem zkoumala vlastní sebehodnocení respondentů. Dalším faktorem, který působí na respondenty, jsou 46

47 pracovní podmínky. Pracovní podmínky byly také jedním z faktorů volby rozšířit řady pracovníků Charit. Respondenti, kteří ve většině případů blízce znali prostředí a podmínky práce na Charitě ještě před tím, než se tam chystali nastoupit, zvažovali také důvody a důsledky práce na Charitě. Dalším faktorem, který působí na sebehodnocení sociálních pracovníků, jsou dovednosti získané právě prací na Charitě. Nové dovednosti zvyšují kompetence sociálních pracovníků a jsou ovlivňovány podmínkami, které pracovníci ke své práci mají. Ve výzkumu jsem se také zaměřila na to, jak si představují respondenti dobrého sociálního pracovníka. Do závěrečné diskuse se pokusím provést srovnání mezi tím, jak vnímají respondenti sebe, jak vidí dobrého sociálního pracovníka a jak splňují požadavky etických kodexů, které uvádím v teoretické části. 4.9 Schéma analytického příběhu 47