MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Brno 2006 František Dostál

2 MASARYKOVA UNIVRERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Patologické závislosti, jejich prevence a způsoby resocializace ve VÚ Olešnice. Bakalářská práce Brno 2006 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Mgr. Věra Vojtová, Ph.D. Vypracoval: František Dostál

3 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně František Dostál

4 Děkuji paní PhDr. Věře Vojtové, Ph.D., za odborné vedení, metodickou pomoc a podněty, které mi poskytla jako vedoucí mé bakalářské práce.

5 OBSAH Úvod Patologické závislosti Vymezení pojmu Znaky závislostí Bio-psycho-socio-spirituální model závislosti Primární prevence závislostí Nejčastější druhy závislostí Drogová závislost Závislost na alkoholu Závislost na kouření Závislost na hracích automatech Výskyt patologických závislostí ve VÚ Olešnice Charakteristika VÚ Olešnice Hlavní typy návykového chování ve VÚ Nejčastější výchovné problémy související s patologickými závislostmi ve VÚ Minimální preventivní program - pozitiva a negativa Možnosti práce s disponovanými dětmi 41 Závěr. 44 Použitá literatura Příloha

6 Úvod Ve své práci se chci zabývat problematikou zneužívání návykových látek, rizikem možnosti vzniku návykového chování a patologických závislostí,dále pak možnostmi prevence a formami práce s dětmi které mají nařízenu ústavní výchovou. V první části se pokusím vysvětlit pojmy závislost a návykové chování a některé další důležité termíny související s danou problematikou. Dále se zaměřím na to jaké mohou být hlavní příčiny závislostního chování, při čemž chci vycházet z bio-psycho-sociálně-spirituálního modelu osobnosti. V této části se také pokusím určit, vyjmenovat a popsat hlavní znaky závislosti a upozornit na zdravotní, sociální a další závažná rizika spojená se zneužíváním návykových látek. Zaměřím se rovněž na primární prevenci v pedagogické praxi. V další části vyjmenuji ty druhy návykového chování, které jsou nejrozšířenější a právě proto nejvíce rizikové pro děti ve výchovných ústavech. To znamená, že se budu postupně blíže zabývat zejména závislostí na tabáku, závislostí na alkoholu, drogovou závislostí a závislostí na hracích automatech. Určím podstatné znaky těchto závislostí možnosti jejich prevence. Třetí část věnuji konkrétní situaci ve výchovném ústavu Olešnice. Charakterizuji o jaký typ zařízení se jedná, co je jeho hlavním posláním a jaké děti se především stávají klienty olešnického ústavu. Popíši které látky bývají nejčastěji zneužívány a jaké jsou hlavní výchovné problémy související s abusem návykových látek. Vysvětlím, jak je prováděna práce v oblasti primární prevence, jaké formy činnosti se osvědčily v práci se skupinou i s disponovanými jedinci. Zamyslím se také nad případnými nedostatky a možnostmi zkvalitnění primární prevence u těchto dětí. Věřím, že tato práce pomůže v další pedagogické práci nejen mě, ale bude prospěšná i dalším pracovníkům zabývajícím se touto tematikou. 6

7 1 Patologické závislosti O závislosti se v minulosti hovořilo jen v souvislosti s alkoholem a drogami. Fenomén současné postmoderní doby je závislostní chování jako součást životního stylu zvláště dětí, mladistvých a mladých dospělých. Závislostní chování se intenzivně šíří do oblastí hracích automatů, sexuálního chování, sledování televize, pracovní činnosti, odborníci zaznamenávají závislosti na jídle, hubnutí, závislost na sektách, kultech a narůstající počty "klasicky" závislých, tj. na alkoholu, drogách, cigaretách, kávě, čaji apod. Zdá se, že nabídka "identifikace" je víc než dostatečná. Hrozí nebezpečí, že v dnešním světě padne každý za oběť nějaké závislosti (Mülpachr, in: Pipeková a kol., s. 209). 1.1 Vymezení pojmu Při pokusu o vymezení pojmu závislost se v odborné literatuře setkáváme s mnoha definicemi. Proto v této části uvedu několik o kterých se domnívám, že nejlépe vystihují podstatu problému. Jako první uvádím definici z encyklopedie, která je poměrně výstižná a zní takto: Závislost je stav, při kterém absence látky či jiného podnětu vyvolává v organismu fyzické nebo duševní obtíže. Vzniká po opakovaném užívání látky (závislost drogová) nebo při činnosti,která přináší nadměrné uspokojení (např. hrací automaty). Vede k narušení osobnosti, snížení výkonnosti i inteligence (Ottova encyklopedie 2004, s.1128). Tato definice sice postihuje základní problém,ale zároveň ho poněkud zjednodušuje, jelikož zmiňuje pouze fyzické, nebo duševní obtíže a nebere v potaz další důležité složky jako jsou například sociální vztahy závislého jedince, které jsou také silně narušeny. Jako další uvádím Kudrleho definici, která je poněkud výstižnější: Závislost lze definovat jako chronickou a progredující poruchu, která se rozvíjí na pozadí přirozené touhy člověka po změně prožívání. Člověk od nepaměti hledá způsoby, jak zintenzívnit prožitek radosti, euforie a slasti, jak uniknout před bolestí a pocity samoty a izolace. Za určitých okolností tato 7

8 přirozená touha může přejít v nutkavost a zavdat tak příčinu k rozvoji chorobných znaků. Ty se projevují, vedle nutkavého dychtění po změně prožívání, také narušením až ztrátou kontroly nad nutkavým chováním, pokračováním v dosavadním vzorci chování i přes narůstající důsledky a prohloubením stavu nelibosti při přerušení tohoto vzorce (Kudrle in: Kalina a kol. 2001, s.107). Rozhodně nesmím zapomenout na definici závislosti, kterou uvádí světová zdravotnická organizace (WHO) ve své 10.revizi Mezinárodní klasifikace nemocí z roku 1992: Syndrom závislosti (statistický kód F1x.2, na místo x před desetinnou tečku se doplňuje látka): Je to skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha (často silná, někdy přemáhající) brát psychoaktivní látky (které mohou, avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák. Návrat k užívání látky po období abstinence často vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysů syndromu, než je tomu u jedinců, u nichž se závislost nevyskytuje. Definitivní diagnóza závislosti by se obvykle měla stanovit pouze tehdy, jestliže během jednoho roku došlo ke třem nebo více z následujících jevů: a) silná touha nebo pocit puzení užívat látku; b) potíže v sebeovládání při užívání látky, a to pokud jde o začátek a končení nebo množství látky; c) tělesný odvykací stav. Látka je užívána s úmyslem zmenšit příznaky vyvolané předchozím užíváním této látky, případně dochází k odvykacímu stavu, který je typický pro tu kterou látku. K mírnění odvykacího stavu se také někdy používá příbuzná látka s podobnými účinky; d) průkaz tolerance k účinku látky jako vyžadování vyšších dávek látek, aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného nižšími dávkami; e) postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů ve prospěch užívané psychoaktivní látky a zvýšené množství času k získání nebo užívání látky, nebo zotavení se z jejího účinku; 8

9 f) pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků: poškození jater nadměrným pitím (depresivní stavy, vyplývající z nadměrného užívání látek) nebo toxické poškození myšlení. Jak je tedy řečeno výše, na místo před desetinnou tečku se doplňuje příslušná návyková látka. Jednotlivé druhy závislosti se kódují následovně: F10.2 Závislost na alkoholu F11.2 Závislost na opioidech (např. heroin) F12.2 Závislost na kanabinoidech F13.2 Závislost na sedativech nebo hypnotikách (tlumivých lécích) F14.2 Závislost na kokainu F15.2 Závislost na jiných stimulanciích, včetně kofeinu a pervitinu F16.2 Závislost na halucinogenech (např. MDMA čili slangově ecstasy) F17.2 Závislost na tabáku F18.2 Závislost na organických rozpouštědlech F19.2 Závislost na několika látkách nebo jiných psychoaktivních látkách Z uvedené definice vyplývá, nejen to, že závislost je syndrom, to znamená, že se jedná o chorobu projevující se souborem několika příznaků (symptomů), ale také z ní jednoznačně vyplývá to, že závislost na výherních automatech, práci, počítačích sexu atd. není závislostí v pravém slova smyslu, přestože má se závislostí mnoho společných projevů, z tohoto důvodu bývají tyto druhy závislostí označovány, jako návykové chování. Z této budu definice vycházet, neboť ji jako stěžejní respektují a vycházejí z ní přední odborníci zabývající se problematikou závislostí, z nichž je u nás v současnosti asi nejznámější Karel Nešpor z jehož prací budu v další části také vycházet. 1.2 Znaky závislostí Jednotlivé znaky závislosti jsou vyjmenované v již výše uvedené definici světové zdravotnické organizace. Nyní se jimi budu zaobírat podrobněji. A. Silná touha, nebo pocit puzení užívat látku (bažení, craving) Bažení je rozdělováno na tělesné, vznikající při odeznívání účinku návykové látky, nebo bezprostředně po něm a psychické, které se objevuje po delší abstinenci. 9

10 Ke cravingu přispívá více mechanismů zde jsou dva nejvýznamnější. A) Mechanismus "pozitivního posilování" - navozený prožitek, psychotropní účinek drogy navodí silný zájem o opakování tohoto prožitku (je dáno vlastnostmi drogy a citlivostí jedince). B) Mechanismus nepříjemného odvykacího syndromu - vysazením drogy, po jejím opakovaném podávání,jsou vyvolány nepříjemné stavy (komplexní projevy psychické i somatické), často závažné, které vyvolají snahu tyto obtíže odstranit další dávkou. Jde o projevy různých neuroadaptačních změn, které přestanou být vyrovnávány (balancovány) přítomností drogy (Fišerová in: Kalina a kol. 2001, s.114,115). Bažení nemusí vždy znamenat pouze riziko, ale naopak za určitých okolností může craving vést k větší obezřetnosti a k tomu,že se závislý bude vyhýbat nebezpečným situacím, takzvaným spouštěčům, nebo na ně bude alespoň lépe připraven. Jak uvádí Nešpor, tak při léčení je ve výhodě je jedinec, který si osvojí širší spektrum způsobů, jak bažení zvládat. Ukázalo se, že během léčby se počet strategií, jak překonávat bažení, zvyšuje.tři nejužívanější způsoby, jak překonat bažení,bývají tyto: 1. vyhýbat se situacím, které bažení vyvolávaly 2. uvědomit si negativní důsledky recidivy 3. odvedení pozornosti (Nešpor 2003, s.17) B. Potíže v sebeovládání Jako druhý znak jsou uvedeny potíže v sebeovládání při užívání látky, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo množství látky. Tento druhý znak úzce souvisí s předchozím, ale není totožný. Bažení evidentně zhoršuje sebeovládání. Na druhé straně však i lidé, kteří trpí silným bažením, mohou mít zachované sebeovládání. Uvedené bohužel platí i naopak: I lidé, kteří si bažení plně neuvědomují, se mohou přestat ve vztahu k návykové látce ovládat, i když nepociťují silné bažení. Špatné sebeovládání bez předchozího silného bažení se typicky objevuje za následujících okolností: 1. Pacient si špatně uvědomuje sám sebe a své emoce. V tom případě bývá logicky užitečné naučit se lépe vnímat své tělo, psychiku a zvláště emoce, k nimž má bažení blízko. 10

11 2. Malé sebeuvědomění může souviset i s nadměrnou únavou a dlouhodobým vyčerpáním. V tomto případě je na místě změna životního stylu. 3. Zhoršit sebeuvědomění (a přímo oslabit i samotné sebeovládání) může i návyková látka, a to i jiná než ta, na které je člověk závislý (např. u závislých na heroinu alkohol). 4. Asi nejčastějším důvodem špatného vnímání cravingu a nedostatečného sebeovládání bývá to, že k recidivě návykového chování dojde rychle a automaticky ve vysoce rizikovém prostředí. To může být restaurace, rockový klub nebo jiné místo, které měl pacient spojené s návykovým chováním. I zde je důležité doporučit změnu životního stylu a často i přátel nebo zaměstnání. Prospěšný bývá také nácvik sociálních dovedností (např. dovednosti odmítání). 5. Někdo může mít sklon bažení popírat a potlačovat je. Úzkost, která takto vzniká,může však bažení ještě zesílit a ještě dále oslabit sebeovládání. Stručně řečeno, bažení je příznakem spíše subjektivním, kdežto zhoršené sebeovládání se jasně týká chování (Nešpor 2003, s.18). C. Tělesný (somatický) odvykací stav Podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (1992) je to skupina různě závažných a různě kombinovaných symptomů, ke kterým dochází při úplném nebo relativním vysazení látky po tom, co byla látka opakovaně nebo dlouhodobě užívána, po opakovaném (a obvykle protrahovaném) užívání látky nebo po užívání vysokých dávek této látky. Příznaky odvykacího stavu jsou v souladu se známými známkami odvykacího syndromu a nejsou vysvětlitelné tělesným onemocněním nebo jinou duševní poruchou. Odvykací stav může být komplikován křečovými záchvaty. Pro diagnózu odvykacího stavu musí být splněna následující kritéria: 1. nedávné vysazení či redukce látky po opakovaném nebo dlouhodobém užívání; 2. příznaky jsou v souladu se známými známkami odvykacího syndromu; 3. příznaky nejsou vysvětlitelné tělesným onemocněním nezávislým na užívání látky a nejsou lépe vysvětlitelné jinou psychickou či behaviorální poruchou (Nešpor 2003, s.20). 11

12 Charakteristiku odvykacího syndromu uvádí Fišerová: Odvykací syndrom (syndrom z odnětí drogy, abstinenční syndrom) je stav následující po vysazení látky (dávky drogy), která byla opakovaně nebo dlouhodobě užívána. Tento stav je projevem porušení nové rovnováhy v těle, které se přizpůsobilo adaptačními mechanismy přítomnosti drogy a bývá provázen nepříjemnými často i závažnými abstinenčními příznaky. Mezi abstinenčními příznaky lze často postihnout rysy, které se projevují prakticky opačnými efekty, než byly původní akutní účinky drogy, což vyplývá ze směru vytvořených adaptačních mechanismu, které vedly proti účinku drogy (Fišerová in: Kalina a kol. 2001, s 114). Je tedy třeba zdůraznit, že odvykací syndrom se projevuje u každé drogy jinými příznaky, které mohou mít často opačný účinek než je účinek drogy. D. Růst tolerance Tolerance se vyznačuje tím, že po delším užívání některých návykových látek klesá jejich účinek, a proto dochází ke zvyšování dávek. Například u opiátů závislý člověk přijímá často dávku, která přesahuje smrtelnou dávku u člověka bez závislosti. Tolerance roste i na většinu tlumivých léků nebo alkohol (Nešpor, Provazníková 1999, s.32). Tolerance může také klesat a to zejména po předchozí abstinenci a to především u těžších závislostí na heroinu. Pokud by se abstinující z nějakého důvodu k droze vrátil měl by začít nízkou dávkou, jinak hrozí smrtelná otrava. Tolerance rovněž klesá v pokročilých stadiích závislosti na alkoholu, nebo v souvislosti s některými onemocněními (například jaterními). E. Zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů V definici závislosti zmíněné "zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů ve prospěch užívané psychoaktivní látky a zvýšené množství času k získání nebo užívání látky, nebo zotavení se z jejího účinku" je důležitá a často se vyskytující známka závislosti. Starší literatura v této souvislosti hovořila o zúženém spektru chování nebo o stereotypním chování ve vztahu k návykové látce. I v tomto případě je zřetelná souvislost této známky s bažením, dále se zhoršeným sebeovládáním ve vztahu k látce a často existuje i souvislost s odvykacími obtížemi při pokusech o redukci nebo vysazení látky (Nešpor 2003, s.24). 12

13 Někteří mladí lidé dychtiví nových podnětů a milující vzrušení chtějí vyzkoušet tu či onu drogu. Pokud se u nich vytvoří závislost, jejich životní styl se paradoxně stává velmi monotónním a jednotvárným (intoxikace, zotavení se z ní, shánění prostředků na drogu nebo drogy samotné, intoxikace atd.). Proto je velmi důležité rozvíjet pozitivní zájmy a záliby, touto otázkou se budu podrobněji zabývat později v části týkající se prevence. F. Pokračování v užívání i přes jasný důkaz škodlivých následků. Je nesporné, že abúzus návykových působí negativně nejen na psychické zdraví člověka ale rovněž negativně působí na zdraví fyzické. Lidé kteří jsou ohrožení vznikem závislosti si často nechtějí přiznat, že za jejich zdravotními problémy stojí právě zneužívání návykových látek. Proto aby tento znak validní, musí být závislý člověk o škodlivých následcích svého počínání informován. Jestliže ve zneužívání návykových látek pokračuje, přestože byl o škodlivosti svého počínání informován jde u něj o závislost. 1.3 Bio-psycho-socio-spirituální model závislosti Přístupy, které se uplatňují v teoretických výkladech vzniku závislosti a v práci s ohroženými jedinci, se neustále vyvíjí. Dlouhá desetiletí v oblasti závislostí převažoval biomedicínský model, ve kterém je závislost nemocí v lékařském slova smyslu (v zásadě chorobnou poruchou mozkových funkcí, do jisté míry s dědičnými dispozicemi). Pokládá se za nemoc chronickou, obtížně léčitelnou, s častými recidivami, a nejspíše vůbec nevyléčitelnou - v tom se srovnává např. s ischemickou chorobou srdeční a zejména s cukrovkou. I když však není drogová závislost úplně vyléčitelná, je léčitelná a může dojít k úpravě stavu za podmínky specifické diety, tj. trvalé abstinence. Další užití drogy je vždy recidivou nemoci ("závislý nikdy nepřestane být závislým, ale může abstinovat'') (Kalina in: Kalina a kol. 2001, s.78). Biomedicínský model problematiku závislostí z dnešního pohledu zužuje, proto byl rozšířen o rozměr psychických funkcí, mezilidských vztahů, jejich dynamického vývoje a vzájemného podmiňováni na Bio-psycho-sociální model vzniku závislosti, který je v současnosti dominantní. 13

14 Stále více se do popředí zájmu odborníků dostávají otázky spojené s duchovními hodnotami, morálkou, vztahem k vyšší autoritě a jejich vlivem na vznik a léčbu závislostí, proto byl Bio-psycho-sociální model rozšířen na model bio-psycho-socio-spirituální, jež bývá také nazýván holistický, nebo celostní. Jednotlivými faktory, které se vzájemně prolínají, se budu zabývat nyní. Biologické faktory Za biologické příčiny vzniku závislosti lze považovat v první řadě některé okolnosti z průběhu těhotenství například to jestli matka byla sama závislá (fetální alkoholový syndrom). Dále sem mohou patřit nemoci a úrazy, které změní dosavadní způsob života disponovaného jedince, ovlivní jeho psychiku a mohou se stát příčinou vzniku závislostí. Rovněž sem patří fyzické handicapy, které mohou vyvolávat pocity neštěstí a deprese a tím se stát příčinou abúzu návykových látek. K biologickým faktorům vzniku závislosti je počítat také genetické dispozice. Dokonce byl už vyvinut test na genetickou náchylnost k závislosti. Jeho autorem je Ernest Noble výzkumník z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který vyvinul test na alelu A1, jíž výzkumníci identifikovali jako genetický faktor, jenž signalizuje výrazné zvýšení rizika závislosti. Tento gen je přítomen u lidí, kteří vykazují nižší hladinu neuropřenašeče dopaminu. Právě drogy s největším závislostním potenciálem produkci dopaminu zvyšují. Během letošního roku bude k dispozici k běžnému a jednoduchému použití třeba už na novorozencích a někteří odborníci vybízejí k jeho masovému rozšíření ( Psychologické faktory Psychologické a psychosociální příčiny vzniku a rozvoje závislostí jsou charakterizovány následovně. Lidé berou drogy a stávají se na nich závislými hlavně pro jejich účinky, které buď pomáhaly řešit stávající stav (např. pocity odcizeni, nemilovanosti, selháni a bezmoci, frustrace, tenze, apatie, nuda, deprese, emocionální bolest, nejistota, samota, nízká sebeúcta či sebevědomí) či nabízely něco, po čem jedinec toužil (např. odvaha, vzpoura, vzdor, únik, uvolnění, legrace, poznáni, sex, moc, odmítnutí přítomného, schopnost bojovat), někdy ovšem také z pouhé příležitosti spojené s ignorancí. Souhrnem můžeme mluvit o šesti základních nabídkách, kterými různé druhy drog disponuji: 14

15 1. Umožňují dosažení větší kontroly. moci nad sebou či nad druhými. 2. Urychlují o zkvalitňují vlastní vývoj, umožňují zažít zvláštní poznání a tím si uvědomit více sám sebe čí smysl svého života. 3. Zbavují nepříjemného stavu, akutního či permanentního, např. pocitů neschopnosti, méněcennosti nebo stavů, které doprovázejí fyzické nemoci čí jiné duševní poruchy. 4. Vyvolávají slast, příjemný stav, zintenzivňují smyslové zážitky. 5. Umožňují lépe se cítit uprostřed těch, kteří drogu běžně používají, usnadňují přizpůsobení. 6. Pomáhají při asociálním životním stylu, kdy droga posiluje agresivitu a drogou posílená sebestřednost potírá empatii a potlačuje sebezpytování s případnými výčitkami svědomí (Frouzová in: Kalina a kol. 2001, s 124). Sociální faktory Sociální faktory, mající vliv na vznik závislosti jsou velmi různorodé, proto se zaměřím především na ty, které se nejvíce týkají dětí. V první řadě jsou to faktory rodinné, sem patří především nedostatečná pozornost ze strany rodičů, malá péče, nedostatečný dohled, špatné citové vazby, manželský konflikt, rozpad rodiny, nesoustavná a nejednotná výchova, příliš nízká, nebo příliš vysoká očekávání od dítěte, velká přísnost, násilí v rodině, týrání, nebo sexuální zneužívání dětí, závislost v rodině, shovívavý postoj rodiny k závislému chování, nízký společenský status rodiny, chudoba, nezaměstnanost. Dalším prostředím,kde se dítě pohybuje je škola i zde se mohou vyskytnout faktory podporující vznik závislosti jako jsou. Neexistence systematické preventivní práce, špatná komunikace s rodiči, nevhodné přístupy pedagogů k dětem, stigmatizace selhávajících a problémových žáků, nedostatečná nabídka vhodných mimoškolních aktivit. Rovněž ve vrstevnické skupině se mohou projevit rizikové faktory podporující rozvoj závislosti. Jsou to zejména kamarádi, kteří sami experimentují s drogami, mají snadný přístup k návykovým látkám, chovají se protispolečensky, zesměšňují a šikanují ostatní, mají větší vliv než rodiče, sami mají problémy s autoritami a rebelují. 15

16 Podstatné jsou rovněž celospolečenské faktory jako je příslušnost k etnické menšině a s ní související rasová diskriminace, špatné sociální zabezpečení, chudoba, nezaměstnanost, vysoká kriminalita. K rizikům také patří snadná dostupnost alkoholu a tabáku, jejich nízká cena a aktivní nabídka v reklamě. Spirituální faktory Spiritualita je vztah k tomu co nás přesahuje k čemu vzhlížíme jako k nejvyšší autoritě. K rizikovým faktorům v této oblasti patří absence duchovních hodnot a duchovní autority, chybějící smysl života, přílišné zaměření se k materiálním ziskům. 1.4 Primární prevence závislostí Zhruba od konce 50. let se prevence rozdělila na primární a sekundární. Primární prevence má za cíl předcházet nemoci před jejím vznikem. Sekundární prevence se provádí poté, co nemoc vznikla, ale ještě před tím, než způsobila poškození. Od 60. let se navíc hovoří o terciální prevenci. Ta se provádí poté, co nemoc vznikla a způsobila poškození, cílem terciální prevence je předejít dalším škodám (Nešpor, Provazníková 1999, s.25). Hlavní úkol primární prevence vidí Kudrle takto: Primární prevence má programově podporovat zrání jedince. aby co nejbezpečněji prošel cestou hledání vlastní identity. Má rozvíjet jednotlivé předpoklady bio-psycho-sociálněspírituálního celku (Kudrle in: Kalina a kol. 2001, s.146). V systému primární prevence u dětí mají nejvýznamější postavení školy a školská zařízení. Nejdůležitějším nástrojem prevence ve školách je minimální preventivní program (MPP), který vypracovává školní metodik prevence společně s vedením školy a ostatními pedagogickými pracovníky. MPP musí reflektovat specifika školy a regionu kde škola působí. Hlavní částí MPP je konkrétní a jasná strategie naplňování primární prevence ve výchovně vzdělávacím procesu, dále musí obsahovat dostatečnou nabídku vhodných volnočasových aktivit, rovněž by měl specifikovat formy spolupráce s rodiči a jinými institucemi, nebo organizacemi, které se podílejí na jeho realizaci. 16

17 Obecné charakteristiky efektivního primárního programu definujeme takto: 1) Kombinace mnohačetných strategií působících na určitou cílovou skupinu (škola, rodina, vrstevníci, komunita, masmédia). Z bio-psycho-sociálního modelu a výčtu rizikových faktorů zřetelně vyplývá, že příčiny zneužívání návykových látek jsou značně různorodé. Preventivní programy je tedy nutné koncipovat komplexně jako souhrn více faktorů a jako koordinovanou spolupráci různých institucí. 2) Kontinuita působení a systematičnost plánování. Jednorázové aktivity, bez ohledu na rozsah a náklady, např. jednorázové přednášky nebo celostátní protidrogové kampaně, obvykle nejsou příliš efektivní. Jednostranné a zjednodušující informace mohou být i škodlivé. 3) Cílenost a adekvátnost informací i forem působení vzhledem k cílové populaci a jejím demografickým a sociokulturním charakteristikám. U každého preventivního programu je třeba definovat, pro jakou cílovou skupinu je určen. Musí být zohledněn věk, míra rizikovosti, úroveň vědomostí, sociokulturní zázemí, etnická příslušnost postoje dané skupiny ke zneužívání návykových látek. Program musí být pro danou skupinu přijatelný, musí být "prodejný': 4) Propojenost prevence zneužívání nelegálních drog a těkavých látek a prevencí problémů působených alkoholem a tabákem. Tabák a alkohol jsou nejrozšířenější drogy a působí největší škody. Jsou také drogami iniciačními, jejich užívání obvykle provází a často předchází zneužívání nelegálních drog. Ne vždy však je toto spojení vhodné a můžeme zformulovat různé "balíčky", v nichž lze efektivní preventivní poselství vyslat. 5) Včasný začátek preventivních aktivit, ideálně již v předškolním věku. Osobnostní orientace, názory a postoje se formulují již v nejranějším dětském věku. Jednoznačně se ukazuje, že čím dříve prevence začíná, tím je ve výsledku efektivnější. Formy působení musí být samozřejmě přizpůsobeny věku a možnostem dětí. 6) Pozitivní orientace primární prevence a demonstrace konkrétních alternativ. Podpora zdravého životního stylu a nabídka pozitivních alternativ "prodejných" v příslušné cílové skupině by mělo být součástí každého preventivního programu (Bém in:kalina a kol.2, 2001 s.280). 17

18 K. Nešpor uvádí ještě některé zásady efektivní primární prevence pro úplnost uvádím i jeho charakteristiku: - Program začíná pokud možno brzy a odpovídá věku. - Program je malý a interaktivní. - Program zahrnuje podstatnou část žáků. - Program zahrnuje získávání relevantních sociálních dovedností a dovedností potřebných pro život, včetně dovedností odmítání, zvládání stresu atd. - Program bere v úvahu místní specifika. - Program využívá pozitivní vrstevnické modely. - Program zahrnuje legální i nelegální návykové látky.. - Program zahrnuje i snižování dostupnosti návykových rizik i poptávky po nich. - Program je soustavný a dlouhodobý. - Program je komplexní a využívá více strategií (např. prevenci ve školním prostředí i práci s rodiči). - Program počítá s komplikacemi a nabízí dobré možnosti, jak je zvládat. - Selektivní a indikovaná prevence je náročnější na čas, kvalifikaci i prostředky a často vyžaduje individuální přístup a pomoc s ohledem na specifické individuální potřeby (Nešpor 2003, s.134). V této kapitole se chci ještě zaměřit na hlavní pedagogické principy primární prevence ve výuce. Požadavek na stanovení cílů PP Stanovené cíle by měly korespondovat s protidrogovou strategií školského zařízení (MPP), být v určitém kontextu individuálních podmínek školy, mírou výskytu drogového problému v regionu. Cíle vychází z protidrogové koncepce na místní i celostátní úrovní. Cíle jsou zaměřeny do dvou základních oblasti: - výchova ke zdravému životnímu stylu - zvyšování odolnosti dětí a mládeže proti negativnímu působení nabídky drog Soustavnost a dlouhodobost - Systém témat by měl být sestaven tak, aby na sebe vzájemně navazovala. - Metody a formy preventivního působeni by měly prostupovat spirálovitě osnovami tak, aby se v průběhu výchovně vzdělávacího procesu jednotlivá témata opakovala ve vyšší úrovni. 18

19 - Dalším požadavkem je dlouhodobost a kontinuita, tzn. že s PP začínáme co nejdříve od útlého věku. Na programy v mateřských školách navazuje systematická práce na školách základních a středních. Požadavek přiměřenosti Je důležité, aby obsah, forma a metody protidrogového programu respektovaly věk, míru rizikovosti, úroveň vědomostí, sociokulturní zázemí a postoje dané skupiny ke zneužívání návykových látek. Vzdělání by mělo navazovat na předcházející zkušenosti. Obecný pedagogický princip názornosti Primární prevenci můžeme chápat ve stylu využívání pozitivních modelů. Z tohoto důvodu je nutné, aby lektor znal současné vzory a idoly této skupiny. V prevenci využíváme hlavně pozitivní modely, s nimiž se může cílová populace ztotožnit a jejichž způsoby reagování může uplatnit v situacích každodenního života. Princip aktivnosti Princip aktivnosti vyžaduje obecný požadavek: - opřít se v PP o samostatnou činnost jedince (práce v malých skupinách, uspořádat prostředí jinak, než tradičně frontálně, problémové učení atd.) - aktivizovat poznávací, citové a volní procesy - stavět na zájmu a očekávání žáků a stimulovat je vhodnou motivací. To předpokládá kvalifikovanost a důvěryhodnost vystupování ze strany lektora, - pomocí získaných vědomostí a dovedností vytvářet kvalitní postoje a projevy chování. Princip uvědomělosti Základním požadavkem v primární prevenci je, aby mladí lidé pochopili úlohu a význam získaných vědomostí a dovedností a uměli je uplatnit v každodenním životě. To předpokládá vyloučit pouhé předkládání informací bez hlubšího porozumění (Skácelová in: Kalina a kol.2, 2001, s.291,292). 19

20 2. Nejčastější druhy závislostí Jak již bylo zmíněno výše v dnešním světě hrozí, že každý člověk se stane obětí nějaké závislosti, protože spektrum nabídky je velmi široké. Z toho důvodu se budu věnovat těm druhům závislostního chování, které jsou nejrozšířenější a asi také společensky nejnebezpečnější. 2.1 Drogová závislost Drogu charakterizuje Nešpor jako chemickou, nebo přírodní látku, která mění duševní stav člověka a ovlivňuje jeho myšlení, cítění, nebo jednání. (Nešpor, Csémy 1997 s.36) Požívání drog má dlouhou historii. Lidé od nepaměti brali nejrůznější látky pro zlepšení" nálady, povzbuzení, zapomnění, zvýšení odvahy, odstranění starostí, prožívání rozkoše, uvedení se do snových stavů a zažití fantastických smyslových prožitků. Existuje ohromné množství těchto látek s různými účinky na lidskou psychiku, proto je možno třídit je podle různých hledisek. Například: 1) podle vzniku (přírodní, semisyntetické a syntetické) 2) podle typu působení a chemického složení (tlumivé látky, stimulancia, halucinogeny) 3) podle stupně společenské nebezpečnosti (podle závažnosti společenských následků)(zábranský 2003 s. 14). Asi nejznámější dělení na drogy tvrdé a měkké se vztahuje k riziku, které se pojí s jejich užíváním. Zjednodušeně lze říci, že čím je droga tvrdší, tím větší poškození je schopna vyvolat. V následující tabulce je zachycena míra rizikovosti některých běžně užívaných látek. 20