Šikana osob s poruchou autistického spektra Mgr. Alena Říhová

Transkript

1 Šikana osob s poruchou autistického spektra Mgr. Alena Říhová Anotace: Příspěvek se zabývá problematikou šikany u osob s poruchou autistického spektra. Kromě obecných informací týkajících se pervazivní vývojové poruchy a šikany, je zde objasněno, proč jsou jedinci s poruchou autistického spektra tak snadným terčem pro vznik tohoto sociálně negativního jevu. Nastíněna je také možnost prevence a řešení dané problematiky. Problematika poruch autistického spektra (dále PAS) se v současné době dostává stále více do popředí. Zlepšující se diagnostika, integrace dětí s Aspergerovým syndromem za pomocí asistenta do běžného typu základní školy a zvýšená distribuce tuzemské i zahraniční literatury přispívají k šíření dané problematiky nejen do odborných kruhů, ale i mezi běžnou populaci. Proto shledáváme za důležité zabývat se problematikou osob s pervazivní vývojovou poruchou. Osoby s poruchou autistického spektra jsou vzhledem ke vzniku tohoto sociálně negativního jevu velmi rizikovou skupinou. Symptomatologie, specifická pro pervazivní vývojové poruchy, je incentivou agresorovi jehož chováníčasto vyústí až v dokonalou šikanu. Vycházíme-li z lékařské definice autismu, pak je autismus řazen mezi pervazivní vývojové poruchy (Jelínková in Srbková, 2007, str. 8). Znamená to, že jde o postižení, kdy vývoj jedince probíhá odlišným způsobem od jedince zdravého a postižení se projeví ve všech oblastech života. Slovo pervazivní znamená vše pronikající a vyjadřuje fakt, že vývoj dítěte je narušen do hloubky v mnoha směrech (Čadilová, Jůn, Thorová a kol., 2007, str. 12). Do této kategorie spadají těžké vývojové poruchy, které mají svůj počátek v raném dětství a jsou charakterizovány kvantitativní poruchou sociální interakce, komunikace, hry a sklonem k stereotypnímu a ritualistickému chování (Říčan, Krejčířová a kol., 2006, str. 205). Výše zmíněné deficity patří k triádě specifických symptomů. Popsala je Wingová a jsou pro toto onemocnění charakteristické. Symptomy a abnormality jsou pronikavým rysem chování jedince. Projevují se ve všech situacích, i když jejich stupeň může být různý. Podle Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize (2006) tvoří pervazivní vývojové poruchy jednu z diagnostických kategorií spadajících pod F80 F89 Poruchy psychického vývoje. Mezi pervazivní vývojové poruchy řadíme Dětský autismus, Atypický autismus, Rettův syndrom, Jinou dezintegrační poruchu v dětství, Hyperaktivní poruchu spojenou s mentální retardací a

2 stereotypními pohyby, Aspergerův syndrom, Jiné pervazivnívývojové poruchy, Pervazivní vývojová porucha nespecifikovaná. Domníváme se, že obzvláště klienti s Aspergerovým syndromem jsou z hlediska vzniku šikany rizikovou skupinou. Důvod je dle nás ten, že právě osoby s tímto znevýhodněním jsou nejvíce konfrontováni s intaktní populací. Neznalost specifik obtíží, neporozumění zdánlivým schválnostem, absence prevence šikany jak ve školských zařízeních, tak na pracovištích jsou příčinou vzniku tohoto jevu. Nyní se budeme zabývat tím, proč jsou lidé s poruchou autistického spektra tak snadným terčem pro vznik šikany. Vocilka (1994) považuje za základní znak poruch autistického spektra neschopnost dítěte chovat se v různých společenských situacích přiměřeně. Zmiňuje se o tom, že dítě vnímá přímý tělesný kontakt, pohyb nebo zvuk, který naruší jeho uzavřenost jako bolestné vměšování a reaguje na ně odmítavě nebo je ignoruje. Sociální interakce je komunikací nejen verbální, ale též taktilní a auditivní. Proto se může osoba s PAS stranit přímému taktilnímu kontaktu. Silný zvukový vjem vyvolává bolest, což je způsobeno hypersenzitivitou na auditivní vjemy. Tato skutečnost vyvolává úzkost, strach, nejistotu a vede k sociálně nepřiměřenému chování (např. křik, autoagresivní chování či jiné), které vzbuzuje pozornost okolí. Thorová (2006) uvádí, že lidé s PAS dosahují výrazně nižších výsledků v testech emoční a sociální inteligence. Jejich sociální chování označuje za nevyzrálé, disharmonické odpovídající výrazně mladšímu dítěti, které je v rozporu s intelektem. Jedinec s PAS se vyhýbá kontaktu s lidmi, nevyhledává interpersonální vztahy a v chování chybí reciprocita. Uchyluje se k interpersonální izolaci, k upřednostňování interakce a manipulace s předměty. Většinou chybí iniciace sociálního kontaktu. Na druhé straně se ale můžeme setkat se snahou navázat kontakt nepřiměřenými prostředky, mezi které patří vulgarismy, agresivita a jiné behaviorální projevy. Typické je nepochopení emocí druhých lidí. Jde tedy o absenci empatie. Dovednosti jsou rigidní a mechanicky naučené. Osoby s PAS mají nízkou frustrační toleranci, v projevu nacházíme jednosměrnost, uplívavost a stereotypie. Problémy mají i v oblasti hrubé a jemné motoriky. Pohybové stereotypie a motorická dyspraxie ztěžují realizaci pohybů. Právě pohyb a jiné sportovní aktivity jsou většinou oblíbené u dětí školního věku. Motorické obtíže vyčleňují jedince z kolektivu a činí z něj cíl posměšků a následně šikany. Významné deficity nacházíme v komunikaci jak verbální, tak neverbální. Mezi nejvýznamnější symptomy patří stereotypie (stálé, vytrvalé opakování týž pohybů, neologismů, slov, vět; Dvořák, 2001), neologismy (slovní novotvar, jedincem záměrně, uměle sestavované nebo převzaté slovo; Dvořák, 2001), idiosynkrazie (použití reálných slov nebo slovních spojení způsobem, který se nemohl jedinec naučit zkušeností; jedinečnost, svérázný způsob chování nebo projevu; Dvořák, 2001). Ve verbálním

3 projevu je častý, hlavně u osob s Aspergerovým syndromem, verbalismus (mnohomluvnost, nadměrné hromadění bezobsažných slov; jednotlivý mluvní projev záměrné použití bezobsažného slova, tzv. užití slova, kterému sám komunikant nerozumí nebo je užívá v neadekvátní situaci; Dvořák, 2001). Řeč často zní mechanicky a formálně, hovoří o sobě v 3. osobě, mají problémy s předložkami a další. Velmi zjevným nedostatkem, který je stimulem k negativnímu chování vůči těmto klientům, je inflexibilní kognitivní styl a s tím spojená doslovná interpretace, problémy s abstraktními výrazy, s ironií a s mnohovýznamovostí slov. Proto u osoby s PAS úzkost a strach vyvolávají rčení jako je např. Vzal nohy na ramena. Já tě uškrtím. Hlava rodiny a jiné. Vše uvedené je opět podnětem pro agresora k chování, které vyústí v šikanu. Občas se může stát, že nezasvěcené okolí interpretuje chování klienta s PAS jako šikanu. Ocitáme se tedy na druhé straně, kdy osoba s PAS zdánlivě šikanuje jiného. Lidé s Aspergerovým syndromem si uvědomují odlišnost, nedokáží jednoznačně interpretovat chování okolí, prožívají pocity nejistoty, úzkosti a izolovanosti. Neznají způsob nebo nedokáží adekvátně iniciovat sociální kontakt, proto jejich chování se může zdát jako nepřiměřené či neadekvátní. Řešením je, aby lidé, kteří jsou s nimi v kontaktu znali obtíže, respektovali jejich potřeby a umožnili zapojení se do sociálního dění. Nyní se pozastavíme obecně nad tématem šikana. Šikana je cílené, záměrné a opakované omezování či týrání jedince. Má negativní dopad jak na oběť šikany, tak na agresora. Šikana má stádia, která mohou postupovat od mírné formy násilí až k situaci, kdy všichni členové sociální skupiny přijímají násilí jako normu. Kolář (2005) označuje první stadium jako Zrod ostrakismu, druhé stadium za Fyzickou agresi a přitvrzování manipulace. Třetí stadium pojmenovává jako klíčové, neboť dojde k vytvoření jádra, ve čtvrtém stádiu většina přijímá normy a páté stádium označuje jako Totalita neboli dokonalá šikana. Následky šikany se odrazí ve vzniku či stupňování depresi a úzkosti. Děti školního věku si zhorší studijní výsledky a mají problémy v navazování vztahů v dospělém věku. V důsledku inhibice imunitního systému se zvýší nemocnost a ne sporadická je finalizace suicidem. Dubin (2009) uvádí některé statistické údaje. Dětem s diagnózou porucha autistického spektra hrozí čtyřikrát větší riziko šikany než jejich spolužákům. 70% klientů s PAS je pravděpodobně šikanováno během školních let. 23% rodičů uvádí, že k šikaně docházelo častěji, a to dvakrát a vícekrát týdně. V jedné studii se dočteme, že 22 rodičů dětí s Aspergerovým syndromem (věk dětí let) z celkového počtu 22 potvrdilo, že jejich dítěti ubližovali spolužáci (Kostantareas in Dubin, 2009). Tento autor uvádí, že statistiky jasně volají po okamžitém řešení problému šikany.

4 Jak lze tedy danou problematiku řešit? Zásadním a nejúčinnějším se nám jeví prevence. Prevence je v mnoha odborných publikacích a slovnících (např. Logopedický slovník, Dvořák, 2001; Psychologický slovník, Hartl, Hartlová, 2004) chápána jako soubor opatření, které pomáhají předcházet výskytu danému jevu. Preventivní programy by měly být cíleny do školských zařízeních a to jak k pedagogům, tak k studentům. Významné postavení mají i u dospělých klientů v pracovním procesu. Velmi důležitou roli sehrávají náhodní svědci. Třída či kolektiv zaměstnanců je sociální skupina s vlastním děním, s vzájemnými interakcemi, ale také s psanými i nepsanými povinnostmi. Přehlížení tohoto sociálně negativního jevu, jeho skryté podporování můžeme považovat za faktor, který se velmi významnou měrou podílí na rozvoji šikany se všemi, výše uvedenými důsledky. Právě zde sehrává informovanost důležité místo. Zdůrazňujme proto preventivní program, který by byl zaměřen na uvědomění si povinnosti zasáhnout při výskytu daného jevu a na nepřehlížení tohoto chování. Zásadním problémem je, že osoby s PAS si většinou neuvědomují, že jsou šikanováni. Tento fakt podporuje skutečnost, že jsou tak senzibilní skupinou pro vznik šikany. Na danou situaci věcně upozorňuje Dubin (2009) a doporučuje, aby součástí výchovně vzdělávacího programu byl mimo jiné nácvik schopností dítěte rozpoznat, kdy je šikanováno. Za velmi vhodné považujeme nácvik modelových situací s následným podrobným objasněním. Jednou možností, jak se vyhnout nekonečným sporům s postiženým studentem je vytvořit pro něj učební plán, který bude vycházet z jeho silných stránek (ibid., s. 94). Tento poznatek považujeme za velice důležitý z hlediska zdravého sebevědomí, které bychom měli u osob s PAS budovat a z hlediska zvýšení prestiže v očí spolužáků či kolegů. Za užitečnou metodu se nám jeví modelové přehrávání rolí. Při této metodě někdo z diváků vypráví příběh, který herci přehrají a následně se podělí o své zážitky či zkušenosti. Kolář (2005) ve své publikaci uvádí metodický postup při zjištění šikany. Jako první zdůrazňuje nutnost diagnostiky. Poznatky dle něj získáme tím, že vedeme rozhovor s informátory a s oběťmi, nalezneme vhodné svědky a uskutečníme individuální, případně konfrontační rozhovory se svědky. Následuje přípravný a rozhodovací rozhovor s obětí. Informujeme je, že už víme všechno co potřebujeme, abychom provedli nápravu (ibid., s. 128). Dalším postupem je rozhovor s agresory, který slouží pro posouzení možností náhledu, empatie a emočně kreativní zkušenosti agresorů. Závěrem je společné setkání a hledání nápravy, protože šikana je, jak jsme uvedli výše, záležitostí nejen agresora a šikanovaného, ale je třeba do řešení této problematiky zapojit celou příslušnou sociální skupinu. Skupina je nejen informovaná o stávající situaci, ale také se společně hledají cesty, jak se dá tato situace zlepšit. Vzájemné usmíření, omluva, pochopení a úcta by měli být výstupem.

5 Seznam literatury: ČADILOVÁ, V., JŮN, H., THOROVÁ, K. A KOL. Agrese u lidí s mentální retardací a s autismem. Praha: Portál, ISBN DVOŘÁK, J. Logopedický slovník. Žďár nad Sázavou: Logopaedia Clinica, ISBN DUBIN, N. Šikana dětí s poruchou autistického spektra. Praha: Portál, ISBN HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, ISBN X. JELÍNKOVÁ, M. Autismus I. Problémy komunikace dětí s autismem. Praha: Institut pedagogicko- psychologického poradenství ČR, KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. Praha: Portál, ISBN MEZINÁRODNÍ KLASIFIKACE NEMOCÍ 10. REVIZE. Duševní poruchy a poruchy chování. Popis klinických příznaků a diagnostická vodítka. Praha: Psychiatrické centrum, ISBN THOROVÁ, K. Poruchy autistického spektra. Praha: Portál, ISBN