Transkript

1

2

3

4

5

6

7 b ^ Blednouc! Obrázky j^^ v

8

9

10 SEBRANÉ SPISY Ignáta Herrmanna DII. BLEDNOUCÍ OBRÁZKY. UBRAR/%^ SEP10972 C%?S/TY0nO!:.^^^ v PRAZE. NAKLADATEL F. TOPI KNIHKUPEC 1905.

11 Blednoucí Obrázky VZPOMÍNKY NEJSTAR&Í A DROBNÉ EPISODY Z MALOMSTSKÉ KRONIKY NAPSAL IGNÁT HERRMANN. k v PRAZE. NAKLADATEL. TOPI KNIHKUPIÍC 1905.

12 Právo prkladu I vsechna práva vbec vyhrazuje si autor. ISKli.M»UXIE<

13 Milované obci otcovské - - KRÁLOVSKÉMU VNNÉMU MSTU HRADCI KRÁLOVÉ A MILÝM JEHO OBANM VK VDNÉM VZPOMÍNÁNÍ PIPISUJI ^' Praze, 1. bezn/ I. H.

14

15 KDYŽ SI NAS DDEEK BABIKU BRAL... Nkolik stránek z rodinné kroniky

16

17 I. Byl jsem z nejmladších jeho vnuk -^ vnouat, jak íkal dd. Schylovalo se tém ke zlaté jeho svatb, když jsem uzel svtlo svta. A po nemnoha letech, když jsem poínal chápati život a rozumti svému okolí, stál dd náš nad hrobem. Zemel v osmdesátém tvrtém roce života^ já ho pamatuji asi osm, deset posledních let. Jen jako ve snách, v nedozírné dáli vidím vysokou, pímou jeho postavu pln vypjatou, ráznou, pevnou. Pak sklánl se víc a více, holou lebku pokrývala tmav ryšavá, skoro kaštanová vlásenka, v obliej ryla se vráska vedle vrásky, jedna hlubší, delší druhé, nesetnými rýhami obemykaly jeho ústa, skoro již bezzubá, a stahovaly rty vždy níže ke brad. Nkdejší lesk živých, výrazných oí hasl. Pod tím šedým oboím podobaly se zraky jeho uhasínajícím, mroucím jiskrám pod popelem.

18 Slábly oi, chvly se starobou ruce, nohy nejist, tesav kráely. A když zemela po šedesátiletem tém manželství vrná družka jeho, dobrá, milující a milovaná babika Kateina, která obdaila dda trnácti dtmi, byl sklácen nadobro a zbytek života jeho byl již krátkou, rovnou cestou ke hrobu. Pežil cho svoji o nkolik jen let a konen také jej doprovodili jsme ku vnému odpoinku do Kuklen. Tak znal jsem dda našeho skoro již jen v úpadku tlesném, duševním i hmotném. Nestrádal sice, ale ve vlastní jeho domácnosti již nebylo stopy' po nkdejším blahobyte. Pracoval kdys neúnavn, zvllšt na poátku své samostatnosti, a opatil tém všecky svoje dti, položiv pevné základy k dalšímu jejich bezpenému, estnému bytí, a po plodném a záslužném život svém umíral skoro chd chudý, jako byl, když skvlou svoji životní dráhu nastupoval. Znal jsem dda již na sklonku jeho života. Ale jak jsem ho znal a jak ve mn obraz jeho líením' a vzpomínkami rodinnými byl doplnn, nebyl dd náš,, ddouškem", mkkým, rozplývavým, chatrným ddouškem, jako bývají druhdy starouškové. Jej na samém konci poetných let zlomil jen vk, na krátko, na chvíh ped hrobem. Dd náš byl povahy rázovité, úporné a nepoddajné. Ve své rodin byl vždy velícím samovládcem. Je nepochybno, že sukovitý základ povahy byl mu vrozen, nedostatené vychování a vzdlání škol-

19 postava ní nevyhladilo všechny její hrany a drsnosti, neobyejné úspchy, o nichž se mu na poátku asi nesnilo, sesíhly jeho sebevdomí. Byl ve svém okolí malým potentátem a babika skuten ve chvílích rozmrzelosti íkávala hoce: Náš pantáta, to je potentát! Snad bylo to výsledkem všech okolností životních. Snad tím, že se stal zakladatelem peetné rodiny, kterouž chtl ovládati pevnou rukou, že velel ješt veliké ad lidí cizích, dlníkm svým, a že zastával neobyejn význané místo v život veejném tém po celý lidský vk. Miloval cho i dti, byl dobrým pánem svým pomocníkm i e- ledi, ale vše to ovládal kázní železnou, vše mlo se ped ním tásti. Ba, táslo se. Ješt v pozdních letech hmíval jeho hlas, jeho vysoká. tyila se neodolateln, pevyšujíc o hlavu veškeré své okolí, v pohnvání sršely jeho oi blesky, nikdo neodvážil se odrnlouvati. Nestrpl v íši své vrodinivdíln nejmenšího odporu, a v popuzení mnohé drsné, hrotité slovo splynulo s jeho rt, ruka asem se rozpáhla, asto taky dopadla. Jiná, nám již neznámá doba vytvoila tuto postavu a povahu. Ráznou hlavou svojí, pevnou vlí provedl dd náš, co by se stm jiných nebylo zdailo. Jeho konání, jeho podnikání neslo již za života ddova vzácné ovoce, a strom, jejž zasadil, vydává ovoce stále nové a nové. Po celá dlouhá desetiletí bylo jeho jméno heslem veškerého ušlechtilého duševního života v Cechách. Zraky i snahy všech pracovník na omládlé, erstv zkypené

20 10 literární roli nesly se ke Hradci Králové, kde sídlil a zapoal, pozdji ku Praze, kam také innost svoji penesl Jan Hostivít Pospíšil. Ale dd náš také byl mlád, jako všichni d- dekové na svt. Otvírám starou (a podivno, yže nmeckou!) modlitební knihu v deskách ze zeleného aksamitu, s ocelovým kováním, knihu památnou, která byla slavnostním njakým darem.mé matce z rukou rodiv. Umlou prací zhotovil dávný mistr kniha desky dvojité, otvírající se jako domácí oltáíek, a v tchto deskách uvnit zasazeny jsou pod sklem dv drobnomalby s poátku tohoto století, obrázky matiných rodi, Jana a Kateiny. Patím na drobný, dosud nevybledlý obrázek ddv. Tehdáž ovšem ješt nebyl ddekem, snad ani ne tatínkem. Hledí na mne svží, ržolící obliej mladého muže, tém jinocha, pes jehož vysoké elo splývají prostedkem dlouhé kuery bohatých plavých vlas v starosvtském úesu. Od spánk prodlužují se tyto vlasy v první mkké licousy, zakrývající uši. Ostatní obliej jest hladký, rázovitá brada má uprosted vroubek, jako rozpoltní jedva patrné. Veliké, modré oi hledí jasn a klidn, jako v lehkém zadumání. Až ke brad sahá vysoký, bílý, nkolikráte ovinutý nákrník, jehož uzel se ztrácí ve vysokém, tuhém límci kabátu.

21 11 Tak asi vypadal dd, když se ženil podivné ženil. Je to hotová povídka, jeho ženitba, i nejbližší události další, neznámá dosud povídka, kterou chci dle pamtí a vypravování starších v rodin nartati, pokud vlastní pamt moje staí. Pamtníka tch dn již není, leda že byl tehdy díttem. A tak jen od úst k ústm penáší se stará ta událost, kterou ddeek zahájil svj mužný život a pozdjší svoji plodnou innost. II. Bylo to na poátku tohoto století. V staroslavné Kutné Hoe usedlá byla rodina Ptaovských. Starý František Ptaovský, emesla svého provazník, byl mšan kutnohorský a majetník polností, lovk zámožný. Ale také lovk starého rázu. Vlastní piinlivostí domohl se slušného majetku. Nejen o nm, ale i jemu samému platilo staré písloví, že,,emeslo má zlaté dno". Ml malé požadavky pro vlastní osobu, vstával s kuropním a pracoval neúnavn do veera. Pracoval pedevším, aby se mu vedlo dobe a aby zachoval nco dtem. Ml syna a pt dcer, a jedinou jeho snahou bylo, aby je do života ádn opatil. Rozliných novot, lichotivých eí, marného pozlátka Ptaovský nemiloval. Pronikavými zraky hledl na vci i na osoby jako skrze sklo, a nebylo s ním eí, nejevilo-li se mu za tím sklem slušné

22 12 pozadí. Jeho poekadlem bylo: Co do pkné mísy, když nic na ní!" Ml rád svoji rodinu, ale ml ji rád po starodávnu. Nehovl zvláštním citm a ohledm. Nasytil, ošatil své dti, ale nemazlil se s nimi, neuml to. Chtl býti rodin své skutenou hlavou, jejíž vle by platila na prvním i na posledním míst. Není kuete, aby bylo chytejší slepice," íkával. Tak byl starý Ptacovský drsným, skoro bezohledným vládcem ve svém dom. Dráždilo jej, nemlo-li vše jíti po jeho rozumu. Pece však neml tolik rozhodnosti, aby rázem petrhl, co nebylo po jeho vli. A proti mysli byla mu známost, kterou zapedla dcera jeho panna Kateina. Panna Kateina narodila se mu 26. íjna 1788 a bylo jí asi osmnáct anebo devatenáct let, když otec Ptacovský zvdl, že se v ní zalíbilo mládenci Janu Pospíšilovi, asi o ti léta staršímu. Kterak a kde se mladí lidé seznámili, nevdl mistr provazník. Ale ádil zle, když zpozoroval, že mu Pospíšil za dcerou chodí. Domníval se, že njakým zahromováním známost zažehná. Zmýlil se v tom. Nepoítal pedn s dcerou, která se již hluboko zadívala do modrých, velikých oí Pospíšilových, a nepoítal s manželkou svojí, která známosti pála. Konen také nepoítal s mladým Pospíšilem, který si umínil, že od panny Kateiny neupustí.

23 13 Jaká to známost!" hnval se Ptaovský s manželkou. Nic nevím, co se za mými zády kuje! Schází se s jakýms takýms, a co z toho má být? Snad nemyslí Kaenka na vdavky?" A na by myslila mladá holka, pantáto?" odpovídala otázkou matka Barbora Ptaovská. Spíše myslí na vdavky než na ocet. A pro by se nemla Kaenka vdávat?" Vdávat, vdávat!" horlil mistr Ptaovský. Ale jak vdávat! Je emeslníkem ten mládenec? Není! Má dm? Nemá! Je hospodá? Není hospodá! ím je, matko zaslepená, že k nmu máme pivázati dceru? Ptám se, ím je?" Víte dobe, pantáto, ím je. Písaem u šep-." mistra Davida.. Písa! Písa!" horlil otec Ptaovský. Pkná vc! A co myslíte, uživí ženu brky, kterými píše? Dnes je písa, zejtra jím nebude!" Ale pantáto, nebute zlý. Je písa také písa je lovk, aby byl živ. Je poádný lovk, podívejte se, jak si chodí, jak na sebe dbá!" Ani tím dvodem nenaklonila panímáma Ptaovská svého manžela o pí mládenci Pospíšilovi. Bodej by si nechodil!" rozkikl se otec Ptaovský. Tím vás ženštiny každý chytí! Aby na sebe nedbal! Takový mladík! Co by z nho zbylo, kdyby na sebe nedbal? Vás ano, ale mne tím neoslepí. Mže bydlit ve svém kabát? Mže na nm spát? Mže jím pikrývat ženu? A nají se z nho? Vydrží kabát dlouho pkný, ale ne tak žaludek prázdný! Že vypadá hezky, povídáte, pa-

24 : 14 nímámo. Ale co do pkné mísy, když nic na ní! Slyšíte, nechci, aby chodil za Kaenkou, a Kaenku mu nedám... A mi nechodí na oi!" Dohodil a aby mu zstalo poslední slovo, skoil starý Ptaovský do druhé svtnice a práskl Z2 sebou dvemi. Hledla chviliku za ním panímáma, jako by vidla skrze dvée, pohodila pak hlavou a ulehila si,,k emu takového dovádní! ei se namluví a pak pece bude po j e j í hlav." Myslila tím dceru. Ale mla dodati ješt: A po mé! Nebo byla spojencem své dcery; panímám se mladý Pospíšil líbil. Co bylo plátno pantátovi Ptaovskému, že ekl: nechci, aby mn za Kaenkou chodil nedám mu ji a mi nejde na oi. Nebo když pak mladý Pospíšil zase pišel, tak nesmle, ostýchav jako vždy, když otce dívina uctiv pozdravil a mkké, modré oi na nj tak prosebn upel zasmušil se sice Ptaovský, ale sklopil zraky a mrue nco odplížil se brzy do své svtnice. Nebyl s to, aby nemilému nápadníku dvée ukázal. Zstala jen panímáma ve svtnici jako strážný andl milenc', zstala panna Kateina, vyšívající zlaté epce, a ob naslouchaly písai Pospíšilovi, který se ostýchav posadil a skromn hovoil. A když po hodin odcházel, vyprovázela jej panímáma do sín.,,že nemá holka rozumu, nedivím se," íkal vždy po takové návštv starý Ptaovský.,,Ale že vy, panímámo nemoudrá, jí v tom tak naddržu-

25 jeté, nejde mi na rozum. Ruce prázdné, kapsy prázdné, do smrti skípání pérem. Hezká by to byla muzika v manželství!" A se jak chtl durdil, známost nepetrh' otec Ptaovský. Pospíšil docházel do domu vždy a- stji a vždy déle pomeškával. A bylo ješt bouí mnoho. Pannu Kateinu chtl njaký starý hejtman. Ale když s tím otec na dceru dokroil, rozplakala se panna Kateina.,, Pantáto, nevnucujte mi takového starého ženicha!" prosila sepjatýma rukama.,, Kdyby byl holobrádek, nebyl by hejtmanem. A však ty sestárneš také!",,no dobe, pantáto," vložila se matka,,,ale necht ji sestárnout vedle mladého, jí rovného!",, Hejtman má živobytí!" odsekl otec. Ano, a Kaenka vedle nho do roka uchadne!",,a s mladým uchadne nouzí a bídou!" narážel otec jedovat na nemajetného Pospíšila. Což jsme žebráky?" namítala matka. Bu Bohu chvála, požehnal nám máme ti domky.",,z tch bych mu nedal ani šindele!" odpovídal pantáta. Pišlo by to do pkných rukou beztoho že to jeho spekulace!" Hejtman byl odbyt, nechtla o nm slyšet panna Kateina. Ale za krátko vyskytl se jiný nápadník, barví njaký, mšan kutnohorský. Ale i proti tomu stejn se vzepela panna Kateina.,,Pro toho ne, dít?" ptala se soucitn matka, když se jí Kaenka rozplakala do zástry.

26 16 Ne, panímámo, ne! Tesu se celá, když m chce vzít za ruku ty jeho ruce..." Chudák barví ml modré ruce od vcného máchání se v indychu a pryzile, ty modré ruce a nehty skoro erné naplovaly pannu Kateinu odporem. Ani jednou mu ruky nepodala, nemohla se pemoci. Ovšem, Pospíšil ml bílé, hebké ruce, jako sametové. Konen pišel jednoho dne Pospíšil, ustrojen sváten a pelivji než jindy. Jeho obliej, jindy zaržovlý, byl dnes bledý, modré oi hledly tak vážn. Vstoupil do svtnice, zamíil pímo k otci Ptaovskému, chopil se jeho ruky a než mohl starý zabránit, políbil mu ji. Políbil pak ruku i panímám. Panna Kateina se zaervenala, rozechvla se. Vdla, co to znamená. Jan Pospíšil picházel, aby o ni požádal. Starý Ptaovský byl zmaten tím políbením ruky. Také on rozuml, k emu ta pedehra. Byl by rád unikl, ale mladík postavil se tak, že mu útk zamezil. A hlasem stísnným ponkud, ale pevn a zeteln pednášel Jan Pospíšil svoji žádost. Miluje pannu Kateinu, doufá, že také ona je mu naklonna, a proto prosí pana otce, aby mu ji svil, a vyprošuje si od Pánaboha, aby jeho i pannu Kateinu životem provázel a manželství jejich požehnal, bude-li v tom vle pán rodi. Stejné proslovení uinil milenec k panímám, k níž promluvil tklivji a pohnutlivji. Panímáma se rozplakala,

27 dcera rozeštkala. Starý Ptaovský hledl zamraen. Drobné potyky s panímámou, které pedcházely, plané hubování a durdní jej bylo unavilo, vysílilo dneškem byl dokonce pemožen, ale nikoli oblomen. Již neuvažoval chladn vzkypl v nm vzdor. A se to tedy rázem skoní! A když promluvil, byl jeho Was chraptivý: Tak dobe! Dobe! Vdí, mám toho všeho už dost. Nechci se dále potýkat a nechci, aby se eklo, že jsem tyran. Myslil jsem to dobe i s dcerou i s nima. Oni mají na ženní as, ponvadž se nemají na ženit. Moje dcera také si mohla vybrat jinak, lépe, do tepla ale spchá radj do nahoty. Komu není rady, tomu není pomoci. Tak dobe! Vemte se ale pak také hlete, jak se uživíte. Otec, proti jehož vli se berete, nezná vás a nedá vám nic. Najezte se té lásky, zatopte " si ní Dopovdl starý Ptaovský, chraptl pi tom víc a více, až mu konen hlas peskoil. Potom prchal ze svtnice a bouchl za sebou dvemi, jako by nechtl dále slyšeti a vdti o neštstí, které tu nadchází. Bylo to smutné chystání na svatbu v dom Ptaovských. S pantátou nesmlo se o niem mluvit. Ode dne, kdy se vc rozhodla, hledl nevlídnji než kdy jindy, nemluvil na ženu, nemluvil na dceru vyhýbal se vbec rodin. Shánla matka, co pro pannu Kateinu sehnati mohla, a vše se ped otcem Ptaovským ukrývalo, jako by bylo kradené. Nikdo se neodvážil podrážditi ho. 2

28 18 Ženich Pospíšil picházel nyní co nejopatrnji v hodinách, kdy nebyl starý doma, aby ho svojí pítomností nepopudil, a pantáta mu ostatn tyto návštvy usnadoval. Zmizel pokaždé, když ml pijít nastávající ze, jako by se do zem propadl, a objevil se zase, kdy Pospíšil dávno byl odešel. Hryzlo otce Ptaovského, že dcera jeho vyvolila si písae. Písae! Mže mít ruiky vymydlené, když nic nedlá, jen brkem si pohrává. Jaká to práce! Nijaká, niemná. Co písa, samý zbhlý lovk. Nevonlo mu asi žádné emeslo, nechtlo se mu patrn nikdy do vážné práce. Ale jako se písa niemu nenauil, tak na nikoho a na nic nepiroste a každé chvíle mže být bez chleba. Z každého lehkomyslníka mže být písa, ale ne z písae ádný dlník, emeslník. Kterak když nic neumí! A pak bude bída a hlad. Ale a padnou do záhuby, když se do ní tak ítí. Tak o tom smýšlel otec Ptaovský, tak se sám násiln utvrzoval ve své nenávisti ke mladému Pospíšilovi. Ml k nmu takovou nechu, že se ani nezeptal po jeho minulosti, že se neotázal, jakých nadjí má do budoucnosti, jakými zámry se obírá, jak chce dále žíti. Hryzlo jej, že se všichni proti nmu spikli. Matka, dcera i ten cizí lovk, který pichází a dceru mu ukrádá. Tak nadcházel a konen nadešel den svatební. Bylo v pedveer satku, dne 18. ervence r U Ptaovských bylo smutno, truchlivo. Zádumiv chodila po dom panímáma, panna Ka-

29 19 teina poplakávala. z domova otcovského! Takovým zpsobem má odejíti Nadešel veer posledn pišel na návštvu k nevst Pospíšil. Doufali oba, že otec v poslední chvíli se smíí, ale pantáta Ptaovský zmizel jak obyejn. Nemluvil s dcerou, nechtl vidti ženicha. Vykonány poslední pípravy, umluveny poslední podrobnosti. Pospíšil dávno odešel, ženské ješt potají šukaly, skládaly, rovnaly, když se pozd odkudsi navrátil pantáta a slova nepromluviv ulehl. Satek ustanoven byl na asnou hodinu ranní musil pak Pospíšil do svého úadu krom toho obadu byl to pro nj všední den jako jindy, o njakých radovánkách nebylo ei. Kde se mly slavit? Ženich domácnosti neml, Ptaovský ve svém dom toho nestrpl. Rozilena, uplakána ukládala se na lžko panna Kateina, umiujíc si pevn, že vstane s prvním kuropním, aby poprosila otce, by jí požehnal. Toho jí neodepe! Ráno o tetí hodin vyzvánli na horníky. V tu dobu vstával také pokaždé starý Ptaovský a modlíval se, byl lovk pobožný. A astji chodíval do šachet. Panna Kateina mla nepokojné spaní a jak zaznl zvuk zvonu, vyskoila s postele, oblékla se do kláštera, kde mívali horníci mši, nežli sestupovali rychle a spchala do ložnice otcovy. Chystala se, kterak nžn, prosebn otce osloví, na kolena ped 2*

30 . 20 ním padne, aby jí vložil ruce na hlavu, aby jí požehnal. Chvla se, když stanula pede dvemi a s tlukoucím srdcem naslouchala, hýbe-li se cos v pokoji, je-li otec Vzhru. Bylo ticho. Stiskla tedy dívka kliku a vstoupila po prstech do ložnice. Ale stanula jako zmrazená. Lože otcovo bylo prázdné, vychladlé, pantáta Ptaovský zmizel. Panna Kateina vypukla v usedavý plá a potácela se jako v mrákotách ze svtnice, k matce, která marn se snažila, aby dceru upokojila. Otec uprchl z domu i požehnání odepírá dcei.. Nepla, Kaenko, nepla!" konejšila matka dceru. Tatínek šel asi do kostela ba práv že šel, dnes, kdy se vdáváš, aby se za tebe pomodlil. Vždy jsi slyšela, zvonili na havíe, tatínek šel na mši..." Ale dceino neblahé tušení bylo silnjší než matino ujišování. Nevila slovm panímáminým ostatn si nevila valné sama panímáma. Byl Ptaovský takový podivín, aby utekl dcei nepožehnav, aby nešel na její oddavky. Plynula hodina za hodinou otec nepicházel. Panna Kateina byla již ustrojena do kostela, zcela prost, v tesoucích se rukou držela modlitební knihu, tvá její byla bledá, uplakané oi její hledly ke dveím, zda se neotevrou a zda nevejde konen pantáta, aby se usmíil a dcei požehnal. Hledly marn. Nebylo po nm památky v dom.

31 21 aniž kdesi v sousedstvu jalvo by se byl do zem propadl. Tak dospla rafije starých hodin na šestou, a pišel Jan Pospíšil. Již v síni zvdl, co se pihodilo, a stará matka žádala ho, aby svoji nevstu upokojil, aby jí vymluvil. Chtla panna Kateina, aby se svatba odložila. Nepjdu do kostela bez tatínkova Mluvila do ní matka, mluvil ženich. požehnání!" Nu, tak nám požehná tatínek, až se vrátíme," hovoil Pospíšil, nut se do rozmaru, a mu do smíchu nebylo. Vdl, jak nevítaným, nemilým je pantátovi ženichem, ale tak smutn si svatbu svoji nemaloval. Pišla také starší vdaná sestra panny Kateiny, pišla i druhá, pišli svaci, ješt njaká teta a kmotra, a domlouvání všechnch zdailo se konen, že se Kaenka odhodlala do kostela. A tak vybral se malý prvod za asného rána a pšky dospl kostela. Nevsta vypadala jako vosková panna. Bledá její ple byla skoro prhledná, rty namodralé. Jednou rukou držela se ženicha, druhou svírala keovit knihu modliteb, a již byl as, že dospla k oltái, nebo tu ji síly opouštly a panna Kateina klesla na kolena. Pes asnou hodinu byl kostel dosti hust naplnn. Proskoilo pes veškeru mlelivost ve blízkém i vzdálenjším sousedstvu, kterak si odvádí Pospíšil dceru proti vh otcov, a bylo mnoho zvdavc, kteí chtli vidti, jak taková svatba do-

32 ' 22 padá. Poítali svatebanm kroky, dávali pozor na svíce, naslouchali, peekne-li se knz anebo ženich nebo nevsta, oekávali njaké znamení, které by mohli vyložit za vštbu do budoucnosti. Ale nestalo se nic takového. Rozplakala se sice panna Kateina upímn pi slovech knzových, ale vážné, dobrotivé jeho proslovení vracelo jí znenáhla klid a pevn, urit vykla pak svoje,,ano". Plakala i matka, plakaly sestry nevstiny a plakal ješt nkdo. Vzadu v chrám za pilíem blíže dveí, v temném kout pod krem stál starý I Ptaovský. Nikdo ho nevidl do kostela vcházet, nikdo si ho díve nepovšiml. Ale když z tmavého zákoutí zaznlo vzlykání, obrátili se diváci v tu stranu a spatili pantátu. Stál o ze opený, brada mu drkotala, slané slzy splývaly mu po tvái a spodní ret je zachycoval. A pak zvedala se jeho drsná ruka a stírala které jako hrachy z oí se valily. nové a nové slzy, Nastal šum, od diváka k diváku ševelila zpráva, že je také otec v kostele, že stojí pod kruchtou, a donesla se konen k uchu bledé nevsty. Bylo práv po obadu, a panna Kateina uchopivši za ruku ženicha spchala v tu stranu, kde stál otec. Nyní jim požehná. Pece tedy nezatvrdilo se jeho srdce nadobro. Chvatn prodírala se zástupem, aby již byla na míst, aby ped pantátou poklekla. Ale když snoubenci došh pod kruchtu nebylo tu již otce Ptaovského. Jak nepozorovan pišel, tak zase zmizel, aniž kdo vdl, kudy a kam. V kostele nebyl.

33 23 Mlky, zasmušile, jako díve do kostela, ubíral se nyní prvod svatební k domovu. Tam potásli pátelé a známí snoubencm rukou, ženštiny se políbily, pronesly pání do nového stavu a všichni se rozešli. Jan Pospíšil doprovodil mladou cho do svtnice, políbil ji, políbil ruce panímám a odcházel také. Kráel do úadu, ku psacímu svému stolu. Kateina zstala doma, a když po drahné chvíli posnídala polévky, usedla zase již v domácích svých šatech ke stolku svému a pracovala dále na zlatém epci. Byla Kateina Ptaovských vý- ep- bornou štykerkou" a vyšívala peumle zlaté ce. Nemusila tak initi pro výdlek; práce ta byla jí zálibou, jemné její prsty tak dokonale umly zacházeti s jehlou a tenkou zlatou pízí i nžnými plíšky. Ovšem pak hotové epce prodávala známým paním a sousedkám, a honosila se každá, že zdobí hlavu svou výrobkem panny Kateiny Ptaovských. Svatební ten den náležel zajisté k nejs,tnutnjším, nejtrudnjším v život Kaenin. Nebylo hodu, nebylo radovánky ani potuchy. Panímáma hledla si domácnosti, a kde pantáty konec nikdo nevdl. Pišel dom až k veeru a sotva že promluvil. Teprve pozdji vyjevilo se, že ráno meškal na svém poli a den že strávil ve stodole zaven, utajen, nepístupen, jen v mrzutých myšlenkách prací njakou se obíraje. Cítil, že vyvedl dcei nepknou vc, uprchnuv z domu a neudliv jí požehnání, ale nemohl se pemoci. Byl naplnn ho-

34 24 kostí, Že nedáno na jeho slova, a pes to, že Kaenka již náležela Pospíšilovi, nemohl se s ním spátelit. Že jí otec nepožehnal, tžce nesla Kateina. Pokládala to za zlou vštbu do budoucnosti a nikdy nezapomnla na tuto neblahou okolnost. A kdykoli pozdji, a již po mnohých letech, potkala ji njaká nehoda, kdykoli ji nco zklamalo, podnik njaký se nezdail, kdykoli ji stihla rána úmrtím dítte, ztrátou na jmní, když nastala nevle v rodin, íkávala Kateina Pospíšilová:,,To proto, že jsem šla k oltái bez požehnání otcova!" Byla pesvdena, že ji tato kletba svatebního dne bude provázeti až ke hrobu. Ale také Jan Pospíšil neml veselý den svatební. Psal v kancelái dopoledne vdl málokdo, že se ráno ženil a v zamyšlení potom kráel m- stem. Žaludek se ozýval, v kapse nebylo penz, a co bylo, musilo býti zachováno na zejtek a pozejtek. Vždy musí se nyní starati také o ženu! A bylo po poledni, když Pospíšil, sám nevda, kam smuje, šel kolem hostince Rappova. Ve dveích stál hostinský Rapp a z daleka již pozoroval a mil mladého manžela. A když se mladík piblížil, zvolal na nj dobrák Rapp: Pane Pospíšil! Oni mh dnes svatbu, že jo?" Pospíšil pisvdil kývnutím. A já vidím, že neobdvali. NechtH by k nám na lžíci polévky? Jdou dál, jdou!"

35 : 25 Pospíšil ostýchal se, ale pan Rapp piskoiv ujal ho za ruku, vevedl jej do šenkovny, a za krátko kouilo se ped Pospíšilem z talíe a z mísy. Šlechetný hostinský pipravil mu svatební hostinu. A jak Pospíšil u cizího tohoto muže pojídal, skanula mu mnohá slza do talíe. Myslil na pannu Kaenku, na smutnou svoji ženitbu. Smutný smutný to byl den svatební pro pannu Kateinu. Sedla sama, bez ženicha, bez veselých hodovníkii v tiché svtnici. Nad hlavou tikaly jí staré hodiny. A jak navlékala bledá nevsta zlaté nitky, jak nabírala jemnou jehlou kroužky a plíšky, kanuly jí na prsty a na zlatý epec bohaté slzy, které než se rozplizly vypadaly na lesklém zlatém tkanivu jako záivé diamanty. A chvílemi zaplavily se mladé,,štykerce" oi tak hojn, že musila práce nechat a trudn se zamyslila. Neveselo bylo také staré panímám Ptaovské. Ped tím již tem svým dcerám byla vystrojila veselky, ale tato tvrtá nepodobala se pedešlým v niem. Pecházela z kuchyn do svtnice a po dom skoro po špikách, zahledla se asem úkradmo na Kaenku, povzdechla a zase šla po svém. Ale také jí vše padalo z ruky. Co chvíli pootvíraly se svadlé její rty a šeptaly jako modlitbou Ježíši Kriste, neopouštj nás! To jsou smutné svatby!" A zasie chvílemi myslila na svého manžela a rty její pak pošeptávaly:,,ach, palice tvrdá, paliatá! Tak nás všecky trápit! Jsme tu všichni ve svt na chvíli, a on si

36 26 otravuje den a noc pelykem! Odpus mu Pánbh!'' A vyítala si, že nezakroila njak ráznji, že sama díve nevstala, pantátu doma nezadržela, k požehnání ho nepimla, do kostela teba mocí nedovedla. Však že by nebyl odolal, až by byli pišli všichni ostatní. Ale pak zase trýznila se pomyšlením, zdali sama nechybila, že dcei proti vli otcov povolovala, byla-li v tom vle boží, aby si Kaenka vzala Pospíšila? Zaíná velmi smutn to mladé manželství nedej, Bože, aby dále bylo také tak a snad he. A když tato myšlenka jí pišla, utekla panímáma ze svtnice do kuchyn, nebo již nemohla zadržeti plá. Vzpomínala na starší dceru svou, která ped nkolika lety se vdala za ezníka V o v- sa. To smutn skonilo. Drahný as již odpoívá tato dcera na hbitov, vedle ní leží manžel její Voves, do téhož hrobu uloženy jsou i dti jejich. Vypukly tehdáž v Kutné Hoe petee", zlé to erné neštovice, a v nkolika dnech také celá rodina Vovsova jimi zahynula. A ta dcera vdávala se s požehnáním otcovým a pece ji potkal takový osud! Nedej, Pane, by také na Pospíšilovy nco podobného ekalo! Tak vše vypadalo toho dne u Ptaovských ne jako by se slavila svatba, ale jako by se chys talii na funus. Divné, podivné to byly radovánky! Však také Kateina Pospíšilová nikdy nezapomnla na tento trudný vstup do života a ješt po ade-

37 : 27 sáti letech, jako stará babika, matka peetného rodu, íkávala s povzdychnutím,,0 mé svatb ani pes o kosti nezvdl!" Po smutném, skoupém obd, k nmuž marn ekaly ženštiny otce Ptaovského, a k nmuž zasedaly, kdy již vychládal, chystala se nevsta z domu otcovského. Skládala prádlo a šaty, njaké ty malé, nebohaté šperky, navrch modlitební knihu. Vše dlo se tak mlky, tiše a chvatn, jako by mla odnášeti kradené. Okolnosti, za jakých se vdávala, nedopouštly, aby se mladí manželé ubytovali tuto pod stechou pantáty Ptaovského. Nechtl jich vidti, nechtl jich míti na oích. Kam jíti? Kde se usídliti? Ženich Pospíšil, tehdáž tiadvacetiletý, ml jako písa nepatrné služné, nco málo zlatých sotva že to stailo na živobytí. Z eho platit byt sebe skrovnjší? V tch rozpacích a již ped svatbou vdl rady a pomohl ze Ptaovského, manžel starší jeho dcery Toniky a nyní svak Pospíšilv, pasíský mistr Riedl. Byl již déle ženat a bydlil ve velikém dom kdesi výše ve mst, v dom, jejž pevzal od otce Ptaovského, spláceje za nj ustanovený/ obnos pro ostatní dti tchánovy. Mistru Riedlovi dobe se dailo a ml srdce na pravém míst. Vdí co, Pospíšile?" ekl mu, když všechnu tu smutnotu pozoroval. Budou zstávat u nás. Tanírny pro sebe a pro Kaenku nepotebujou ; než dá Pánbh dti, srovnáme se tam. Njaká sednice se v dom najde!"

38 . 28 Našla se a když ele odpldne odnesla, co pann Katein náleželo, pišel veer Jan Pospíšil rovnou z kanceláe pro svoji cho, stará panímáma ješt jednou dtem požehnala, poznamenala je temi kížky a hledla pak ve štkavém plái, kterak mladý ze odvádí navždy z domu tvrtou její dceru Kaenku. Pantáta Ptaovský ješt nebyl doma.. III. Tiše, nehybn plynul as. Manželé Pospíšilovi žili v skromném ústraní, bez okázalosti, trávíce z chudého výdlku. Stará matka Ptaovská asem poslala, pinesla, podstrila nco dcei do kuchyn vždy jako by to byla ukradla. Pantáta nesml o tom vdt, anebo se tváil, jako by nevdl. Ze Pospíšil s ním styk neml, jeden druhému se vyhýbal. Stále hntl Ptaovského,,ten písa". Ptal-li se nkdo pantáty na jeho dti, na dcery, na zet; jmenoval vždy jenom dva. Mistra Riedla v Hoe a K a h r e h o, který ml druhou dceru a byl frlégrem", abaldistou v Poln.,,A co Kaenka, pane Ptaovský? Ta už je také z domu, je-li pravda?" A co ta," zamrail se Ptaovský.,,Ta se odevzdala tomu škrabáku tomu písai Pospíši-!" lovi... S A dále nemluvil. Jako by byla Kaenka utekla cikánem.

39 : 29 Ale jednoho dne otevel Ptaovský oi. Ubhl asi rok od svatby Pospíšilovy snad mén, snad více když jednoho nedlního odpldne pišel ku Ptaovskému na návštvu ze Riedl, v sváteném odvu, s jistou vážností ve tvái. Mluvil o ledaem, posedával, popocházel a chvílemi zadíval se upen na tchána, kterému nebylo mnoho do ei. Starý Ptaovský byl nemluva. Zdálo se, jako by ml Riedl nco za lubem. Až konen po všelikých úvodech pojednou ekl,, Pantáto, v Hradci je na prodej impressí!" K díval se na tchána vykávav. Ptaovský utel modrým šátkem nos, zafunl, zvedl hlavu, podíval se na Riedla a odpovdl: Pro mi to povídaj'?" Riedl odkašlal a pokraoval: Ze by byla lacino k dostání, ta impressí!" A co je mn do toho?" vyhrkl Ptaovský, nechápaje, pro mu s tím Riedl pichází. 2e by se mohla koupit..." mluvil Riedl. Tak si ji koupej'!" utrhl se Ptaovský. Já myslím, že oni by ji mohli koupit," pronesl rychle Riedl.. Pantáta všecek zvyjeven podíval se na Riedla. Což pak se zbláznil? Pro mn to povídaj', Riedl?" mluvil skoro podráždn.,,co bych dlal s impressí já, provazník...?" Riedl mlel chvilku, ale konen' tedy se odvážil hlavního.

40 30 Já myslím, že by ji mohli koupit pro Pospíšila!" Ale te se Ptaovský rozepejil. A co by dlal s impressí Pospíšil!" vyhrkl nakvašen. Maj' rozum, že mi to povídaj'? "Nechtli by, abych mu koupil Pardubice? Škrabákovi? Co by s ní dlal!" Riedl se zarazil, ale ješt se nevzdal. Co by s ní dlal! To je otázka! I prohodil: Co by s ní dlal! Vždy je pece impressor!" Nyní vyvalil oi Ptaovský. Pospíšil že je impressor?" zvolal v nejvtším udivení. No ovšem že je, pantáto." On je impressor?" opakoval Ptaovský rozilen. A pro pak to neekl hned?" Oni to nevdli?" divil se Riedl. Jak jsem to ml vdt," volal Ptaovský,,,když mi to nikdo neek'! Vždy je písaem!",,no písaem, když neml práci a když umí dobe psát," odpovídal Riedl.,,Ale kdyby ml im-." pressí.. Ptaovský se zatím vzchopil a bhal po svtnici. Pospíšil je tedy impressor! Není tedy jen písaem, umí nco a nco. takového! A náhle se obrátil k Riedlovi: Kde ho maj', Pospíšila?" Mže pijít?" tázal se Riedl ješt trochu nedviv, netuše, jaký obrat se v tchánovi dje. No, aby taky on nco ek'!" pisvdoval Ptaovský.

41 31 Pospíšil nebyl daleko. Cekal kdesi na blízku, chvje se rozilením a nejistotou, jak poídí svak Riedl. A když zoil Riedla, kterak se blíží, poznal již z výrazu jeho, že nenese zlou novinu.,,jdou, jdou se mnou k pantátovi!" volal Riedl.,,Vždy on nevdl, ím jsou. Co pak mu to neekli?" Pospíšil se zaervenal. Nepochlubil se díve skuten, ím je vyuen. Zdálo se mu vždy, že písa je vtším pánem než impressorský,, subjekt", k tomu bez práce a nadje, že se na vlastní impressí vzmže. Bylo v tom kus nemístného studu a snad i kus marnivosti. Odjakživa byl písa pokládán za vtšího pána než emeslník také Jan Pospíšil propadl tomu bludnému mínní. Však je trpce odpykal vším, co následovalo od jeho vstupu do domu Ptaovského, co snášel po celou dobu své známosti s pannou Kateinou, i mnohou strázní v prvním roce manželství. Ale i te ješt, když kráel po boku Riedlov k tchánu Ptaovskému, netušil, že dnešní den uiní konec všemu nedorozumní a vší té bíd, kterou zavinil, zatajiv své pravé povolání. Starý Ptaovský byl jako vymnn. Když ze Riedl odešel, aby pivedl svaka Pospíšila, pecházel pantáta rychlými kroky svtnicí. Za hovoru s Riedlem vjel si nkolikráte do ídkých vlasv, uesaných tak, aby zakrývaly znanou lysinu, a pivedl je v nepoádek. Mohutné okuláry s kostnou obrubou ml pošinuty vysoko

42 32 na elo. Vše nasvdovalo, kterak ho nehorázná novina vyvrátila z míry. Bylo tomu skuten tak. Již úvod ei Riedlovy, jeho pobízení, aby koupil tiskárnu hradeckou emuž starý nerozuml páilo jej z rovnováhy následovavší vysvtlení Riedlovo ohledn Pospíšila stupovalo jeho rozilení. Padlo tak náhle do jeho jednotvárného, ylekoucího se života, bylo neobyejným pekvapením pro jeho mysl, nezvyklou takovýmto obratm. Pipadalo mu, jako by mu byl nkdo pinesl veliký dar. Ve své emeslnické, jinak chvalitebné pýše nesl tžce, že jednu dceru zahodil" na lovka, který niím není. Pokládal ji jako za ztracenu. Poítal staec, že co má, vydlal svýma rukama, které znaly uritou, poctivou práci. Pitáhni, pituž je více napracují, více vydlají. A kde písa? By napsal sebe víc, dostane m- sín, co mu vymeno, nikdy víc. Prodává jen své ruce, ale nemže prodávati svoji práci. A tak dcera jeho s písaem odsouzena k vnému živoení. Ba ano že! A tu náhle: Pospíšil je impressorem! Starý Ptaovský pohlédl na ženu: Slyšela jsi? Pospíšil je impressor!" No, slyšela, zapla Ránbh!" odpovídala panímáma. A cože?" vyhrkl Ptaovský. Tys o tom nevdla?" Pantáto, nevdla. Kde bych vdla, když nic neekl?"

43 Tady, pantáto, v Hoe u Korce," B 33 Náhle bleskla mozkem Ptaovského nedvra.,,co myslíte, panímámo/' když mluvil neobyejn vážn nebo hnviv, vykal starý Ptaovský žen, jako ona jemu, co myslíte, není v tom njaký klam? Je on impressor do opravdy? Není to e, aby ze mne vytáhl njaké peníze? A dám je, koupím impressí a on je proimpressoruje?" A bodavým, skoro zlým zrakem hledl na manželku, jako by se opíral o onoho domnlého lháe; Panímáma zstala však klidná. Pantáto," mluvila konejšiv, pro by íkal, že je, kdyby nebyl. Byla by to híšná e a lež by." vyšla na jevo.. Ale pozd!" zvolal Ptaovský. Peníze pak v pekle! Rok nic neíkal najednou je impressor!". Neíkal, neíkal," odpovídala klidn panímáma. Nikdo se ho neptal. A kdyby byl ekl byl byste mu dal impressí? Kde byla jaká?" Tu zadunly na síni kroky, dvée se otevely a vstoupil Riedl, za ním Pospíšil. Pantáta Ptaovský zmil pronikav mladšího zet svého a bez úvodu otázal se skoro píke: Je to pravda, Pospíšil? Jsou oni impressor?" Pospíšil vstoupil, políbil panímám ruku, pó otázce tchánov vzpímil se a odvtil pevn: Ano, pantáto, je to pravda. Vždy mám atesty!" A kde se uili?" tázal se Ptaovský.

44 S4 A pro pi tom nezstali?" Nebylo práce, pantáto. Stál na zahálce sám principál, nepoteboval subjekta. Chytil jsem se, eho bylo.. /' A potom vypovdl Pospíšil strun svoji historii. Narodil se 30. kvtna 1785 na Pítokách", na pedmstí kutnohorském echu, v chudobném domku, kde žil otec jeho, vyuený zedník a bývalý poslední šafá nkdejšího arcidkanského dvora na Pítokách". Rodie jeho byh prachudi. Ani ten domek jim nepatil, byli nájemníky. Jan byl nejstarší syn a již v útlém vku musil pásti jedinou krávu, která byla starým Pospíšilovm ásteným zdrojem výživy. Tím pasením zanedbával školu. Nuzn vychodil ti tídy, ale co vdl, vštípil si ponejvíce syn í- táním a opakováním z knížek na pastv. Matka Jeníkova nosívala denn asn z rána džbánek smetany do Hory tamnímu knihtiskai Korcoví a na tch cestách asto ji provázel synek. A co služka Korcová pejímala a mila smetanu, vplížil se Jeník obyejn do tiskárny a hledl dychtiv, kterak sazei vybírají z kas literky, kterak tiskai zatahují lis. Tak v mladém vku probudila se v malém Jeníku láska k tiskaskému umní, i ekl nkolikrát matce své, že by chtl býti v impressí. Konen se tedy matka odhodlala a pednesla Korcoví prosbu, aby vzal chlapce do uení.

45 35 Principál pohovoil s chlapcem a shledávaje ho iperným, pijal jej do uení a po celý as uení neml píiny k nespokojenosti. Principál Korec sám byl lovk vzdlaný. Studoval na gymnasiu a vstoupil do theologie, s níž však ve tetím roníku sešel a ujal se tiskárny. Jan Pospíšil vzpomínal na tohoto svého principála á vdnou láskou a po celý svj život choval ho v uctivé pamti. Po vyuení svém však neml Pospíšil dost práce a neuspokojovala ho vibec obmezená innost tiskárny Korcový. Krom písniek a jiných nepatrností netisklo se nic jiného. I nalezl si u magistrátu zamstnání jako písa a posel úadní. Ale ani tuto dlouho nesetrval. Rušná doba válená vznítila i jeho mysl Jan Pospíšil vstoupil roku 1804 v dobrovolný sbor myslivecký. Byl veliké, statné postavy, ilého ducha, uml bezvadné psáti povýšili jej ihned na desátníka. Ale nebyl dlouho vojákem. Asi po pl roce byl sbor dobrovolných myslivc rozpuštn, následkem uzaveného pímí, a Pospíšil vrátil se s pole váleného do Kutné Hory. Ani te však nenalezl místa v tiskárn boulivé doby válené nepály rozkvtu tmto podnikm, o literatue bylo málo slechu. Tak vrátil se Pospíšil k zamstnání písaskému a stal se písaem u šepmistra Davida. A v této služb zasnoubil se a oženil s pannou Kateinou Ptaovských. Panímáma naslouchala vypravování Pospíšilovu a do oí draly se jí chvílemi slzy. 3*

46 36 Pozorn naslouchal i pantáta Ptaovský svému zeti, a když tento skoniv sáhl do záprsí a vyal svj atest od mistra Korce, peetl si jej Ptaovský pozorn. Potom ho opatrn složil, vrátil Pospíšilovi, posunul okuláry na nos a v jistých rozpacích odfunv, podal zeti ruku. Já jich neml rád, Pospíšil, nemaj' mn za zlé! Já nevdl, ím jsou, a oni to mli íct. Snad myslili, že jsou vtším pánem, jako písa, ale já ne, vdí. emeslo má zlaté dno, Pospíšil písaství je chybná reputace. istý kabát pkná mísa, ale nic na ní. A impressorství je také dobré e- meslo, íká se, že kumšt. Dobrá! Myslej' oni, že by s tím nco svedli?" Ano, pantáto," odpovídal Pospíšil zcela pevn, a nemám jiné žádosti, než mít impressí. V tom jsem vyros, v tom bych rád pokraoval a umel." A jaká je to impressí, o které mluvili?" tázal se Ptaovský vážn, aby posoudil, mže-li podniku dvpvat. V Hradci Králové," odpovídal Pospíšil. Impressí po Tibellym, kterou vedla potom jeho vdova, a nyní ji drží František Bouek. Ale nemá penz a je v úzkých proek' se, že by ji hned prodal." Pospíšil vdl vše zevrubn. Staral se o to, vlastní impressí byla mu vždy nejvyšším cílem života. Myslej', že by jich uživila?" zkoumal Ptaovský dále. S pomocí boží uživí," odpovídal Pospíšil. Hradec je krajské msto, mnoho student, profesor.

47 37 úadnictva a knží bohatý kraj. A já doufám, že z ní s Pánembohem nco udlám!" Pospíšil pronesl ta slova jako v njakém prorockém nadšení. Ptaovský hledl na chvíli a v tom okamžiku stál ped ním jiný Pospíšil, než jak jej dosud byl znal. Statený, sebevdomý, odhodlaný, jistý. Ptaovský neuml mnoho ísti v duši lidské, byl prostým provazníkem, dobrým hospodáem, pohybujícím se v úzkém okruhu, jejž mu život vymezil ale nyní jistým pudem vytušil, že nejedná již s >p í- saem, nýbrž s pracovníkem, který zná sílu svých rukou a cenu své práce.,,za je ta impressí?" otázal se ješt. Je lacino na prodej," odvtil Pospíšil, který nabýval vždy více jistoty. A je nejvyšší as, než se pihlásí nkdo jiný a než se Bouek jinak rozmyslí." Ptaovský rychle se rozhodl. Jdou, objednaj' diligenci, Pospíšil ráno pojedeme do Hradce..." A od okamžiku, kdy pro nj pišel na ulici Riedl, aby jej tchánovi pivedl, ode chvíle, kdy na nj starý Ptaovský promluvil a pak pi každém slov dalším po celý ten as cítil Pospíšil, kterak pantáta, jenž ho díve skoro nenávidl, hude dnes do jiné noty, kterak se vítr pízniv otáí. Jako by byl do té dosavadní tvrdosti tchánovy šlehl kouzelným proutkem, když projevil, že je impressorem. Ale pes to vše náhlé, úsené zakonení tchánovo pišlo nenadále a neoekávan, a když

48 . jej 38 Ptaovský zvolal: ráno pojedeme do Hradce! rozechvly se mu svaly ve tvái, kolem úst mu potrhovalo, v oích zasvrblo.. Tak rychle to neekal. Rázem zapomnl na všechnu nepíze, na všechny ty trudné, tžké chvíle, a jak hledl na Ptaovského, byl by mu padl kolem krku, byl by mu zlíbal ruce.. Ale Ptaovský nebyl pístupen takovýmto nžnostem, neznal takových unášejících pocit, mrzutý výraz jeho svraštlé tváe jako by odrážel povelem: Jen žádných hubiek, žádného mazleni! Nejsme dti! Rychlé rozhodnutí pantátovo pekvapilo také jeho manželku. Povstala a hledíc láskypln na Pospíšila pronášela hlasem, v nmž se chvl plá ale plá nyní radostný: Tak vida, Jeníku, tak vida! Pantáta s nima pojede do Hradce. To bude Kaenka koukat!" A tu, vzpomnvši dcery a vidouc v duchu, k jakému konci to vede, nemohla již zadržeti pláe a náhle ekla lítostiv: Zas pijdu o jednu dceru! Zas bude daleko." od nás... Jedna za druhou.. Pantáta Ptaovský spchal, aby petrhl podobné úvahy nyní, kdy bželo o vc nejdležitjší, i pobídl zet: Jdou, jdou, Pospíšil, uchystaj' se, objednaj' diligenci, zavonaej' si vše, aby mohli jet, povdí to v úad. Má-li to být, neotálejme! Ráno vyjedeme. /'»

49 39 Pospíšil pozdravil a odcházel se svakem Riedlem, který si mnul ruce radostí, že to tak dopadlo, a domýšlel si nco na to, že pi tom byl nápomocen, že to Pospíšilovi vyjednal. Než doveli dvée svtnice, chytila panímáma Ptaovská za kliku, vyšla tiše a rychle za zti do sín a tu uchopivší Pospíšila za rameno, pronesla chvatn a brada jí pláem drkotala:,,a sem pijde Kaenka, Jeníku.. Pospíšil kývl hlavou a rychle ocházel. Nemohl se dokati, až tu zprávu donese žen své. A panímáma potahujíc a oi zástrou utírajíc vcházela šoulavým krokem do svtnice. Ptaovský nerad vidl plá a rozlítostnní, a tak nyní místo chlácholení ekl krátce." a dfsn: Schystejte mn, panímámo, eho teba. Prádlo, pláš však už víte. A asn pipravte veei! Abych se vyspal!'' Potom se oblékl a kráel do kostela, na požehnání. Mladá paní Kateina Pospíšilová sotva sluchu vila, když jí manžel i svak Riedl jeden pes druhého spšn vyprávli, jak dopadla návštva u tchána. Jan Pospíšil dlouho se doma nezdržel. Naídiv také manželce, aby mu pipravila cestovní poteby, opustil zase píbytek, aby zašel k panu šepmistrovi o dovolenou na cestu, naež objednal povoz, diligenci", jak starý Ptaovský ekl. Na tch pochzkách doprovázel Pospíšila svak Riedl, který

50 40 byl v ržovém rozmaru. Zdálo se mu, že vykonal dnes neobyejný in. Až tam budou, švae, v tom Hradci," povídal již asi po desáté,,,to se tam taky jednou podívám. Tam je voják! A muziky je tam! A veselý život. Tam je to jiné \" Pospíšil sotva že poslouchal. Byl již myslí v Hradci, v tiskárn, stál v duchu u kasy a u presu", sázel a tiskl a dlalo se mu blo ped oima, jaké množství potištných arch se ped ním chumelilo. Pojede, aby koupil vlastní impressí! Jak se vypluje, o em se mu vždy zdávalo! Když vše obstaral, zamíil zase k domku tchánovu, aby si odvedl ženu dom. Nebo sotva že odešel a sotva paní Kateina shledala, co ml zítra vzít na sebe a s sebou, spchala k panímám, a s ní také sestra její, Riedlová. Pantáta byl dlouho v kostele, ženy se mohly do sytá vypovídat a popály si toho. Tolik radostného vzrušení nebylo už dávno pod pochmurnou tou stechou, ale vzrušení tlumeného asto pohnutím a perývaného pláem. Nebo poídí-li mužové v Hradci dobe, bylo jisto, že Kaenka v Hoe dlouho nepobude. IV. Ráno pihrel k domu Ptaovského vz, z n- hož vystoupil Pospíšil, aby tchána odvedl. Ptaovský byl po snídaní, obleen, pipraven. Pod kabátem, tsné upjatým, pode dlouhou vestou obe-

51 41 pínal tlo jeho opasek, v nmž byly peníze peníze na impressí. Ptaovský byl zamlklejší než jindy, ale ne tak nevrlý. Vážnost podniku, zahalená budoucnost, starost, nadje a zas obava, vše to naladilo mysl jeho jaksi tklivji. Loue se s manželkou vtiskl na svadlé její rty teplejší políbení než jindy, potásl jí rukou, a neopomenul vykroiti ze svtnice pravou nohou. Pospíšil políbil panímám ruku, sklonil hlavu, aby jej mohla pokižovati na ele, a vycházel za tchánem. Vsedli do vozu, opateného vzadu d- kladnou otepí sena, koí práskl do koní a za krátko byli cestovatelé z brány a za mstem. Nebyla to diligence poštovní, rychlá, s podloženými" koni, nýbrž obyejný tžký koár, který jel míli za mílí a poteboval do Hradce dva dny. Pijeli na Pražské Podmstí, vzdálené od Hradce Králové malou tvrthodinu, druhého dne veer, a zvdli tu, že brány pevnosti jsou již zaveny a že se povozy veer do Hradce nevpouštjí. Blížili se k Hradci již za šera, a Jana Pospíšila ovládaly nejriiznjší pocity, když shlédl místo budoucího svého psobení, místo, které se mu mlo státi novým domovem. Na návrší vystupoval Hradec, jehož znamenitá silhueta rýsovala se na obzoru, k nebi nla vysoká, mohutná Bílá vž, ovládající msto, po její pravé stran zasmušilé, staré vže hlavního chrámu svatého Ducha, po stran levé zvláštní kopule kaple svatého Klimenta. Pod mstem betlémovit skupeným rozkládaly se ponuré valy pevnostní ochranným kamenným kru-

52 42 hem. Z Hradce ozývala se práv vojenská veerka, zvuky dvanácti polnic široko daleko tepetaly se vzduchem, tu tam vyskoila svtla... Pospíšila zmocnilo se divné pohnutí, mocné rozechvní. Hledl na msto, nemoha se dokati okamžiku, až v n vstoupí a dnes tam již nesml, musil penocovati na Podmstí. Bylo mu, jako by každým okamžikem prchalo kus jeho života, tásl se obavou, zda práv nyní, v této chvíli, nevyjednává s Boukem nkdo jiný, a až k nmu pijde zítra ráno on, Pospíšil, uslyší zdrcující zprávu: impressí je prodána! Tchán a ze zajeli do Nové hospody ehákovy pod Hradcem na Podmstí, a tu penocovali. Pospíšilovi nebylo do jídla ani do pití. Sedl u okna a hledl v zamyšlení na Hradec jako na zaarovaný hrad, a když se s pantátou odebral do spolené ložnice, sedl ješt dlouho vysvleen na lžku a zíral k mstu. Dávno ozývalo se chrupání tchánovo Pospíšil dosud nespal, nemohl oka zamhouiti. Pak asto v život, i v pozdním vku svém vzpomínával na tuto první noc, strávenou pod Hradcem, a vypravovával, jak celou jeho bytostí lomcovaly stídav nepokoj a nejistota, nadj a beznadj, a kterak teprve k ránu na krátko oi zamhouil. Vzešlo jitro. Pospíšil byl první vzhru, budil tchána, hartusil na snídani a potom tedy jeli do msta. Na Nové hospod zvdl už, že tiskárna >3ouqkoya je na Maléru rynku: Pejeli kamenný

53 43 most pes Labe, projeli hlubokou, nízkou branou pevnostní, za okamžik potom starobylou kamennou branou mstskou, Pražskou nyní již dávno s povrchu smetenou vz drkotal pes hrbolatou dlažbu plácku Svatojanského a tu stanuli ped zájezdným hostincem, vystoupili a vydali se na Malý rynk. Tiskárna Boukova byla ve starém, úzkém dom, brzy ji našli. František Bouek, bývalý faktor vdovy Tibelky, od níž tiskárnu pevzal, unavil se brzy svojí samostatností. Byl zaal teprve ped devíti msíci. a již ml tiskárny dost. Byla mu slibována práce krajského úadu ale nepicházela. Byla mu slíbena práce z biskupské konsistoe také na nj zapomnli. Bouek byl vyerpán, ano zadlužen, práce víc a více ubývalo, konen zbyl Bouek ve své tiskárn sám, sázel písniky a jalové povídaky, sám je tiskl, cizích zakázek nebylo. Bouek ekal na slíbenou pjku od tety marn. ekal také Tu picházel Pospíšil s tchánem Ptaovským. Jednání netrvalo dlouho Bouek žádal za vše, jak stálo a leželo, plšesta tisíce zlatých, šajn a Pospíšil ekl: Tak my ji koupíme." Jen všecko prohlédnou, Pospíšil," stále napomínal pantáta Ptaovský, dobe prohlédnou. Oni tomu rozumj', já ne, já jsem provazník." Pospíšil prohlédl, prozkoumal a pohlédl významn na tchána, že je dobe, že je vše v poádku. A co není, však se do poádku dí,

54 ! 44 Bouek ekl poslední slovo, podali si ruce, pantáta Ptaovský sáhl do opasku, dal závdavek a pak se psal kontrakt". Impressí hradecká náležela Pospíšilovi! Tak došel Jan Pospíšil vytouženého cíle. Stal se samostatným mužem, majetníkem tiskárny mu hradecká impressí náležela Co znamenala tato skutenost pro mladého, podnikavého, po práci dychtícího muže! Jaký obrat nastával v jeho život! Byl uveden na místo, na nmž se vyznal, v psobnost jemu pimenou a jedin mu vyhovující, ml hodit písaským pérem, aby se chopil,,vinklháku", byl mu uinn pístupným zdroj blahobytu vlastního a blahobytu celé pozdjší rodiny rodiny až do nkolikátého kolena. Ovšem tehdáž bželo jen o soukromý podnik, o zabezpeení výživy Pospíšilovi a jeho mladé choti. Jakého významu nabude tiskárna v rukou Pospíšilových pro život veejný, národní, pro eskou literaturu, jaké ovoce ponese do pozdních let, až jeho tlo dávno bude tlíti toho netušil ani sám Pospíšil, na hbitov kuklenském, tím mén tchán jeho, bodrý provazník kutnohorský Ptaovský. Ze všeho toho bylo Ptaoyskému nejvyšším uspokojením, že se ze zet písae vyloupl ádný živnostník, po jakém toužil, a tomu že dána píležitost, aby neobmezen vydlával, jak si pál. Že bude kdysi jméno Jana (Hostivíta) Pospíšila zaznamenáno trvale, nezniitelným písmem v d- jinách ce kého života, aili se niu pezazdálo, Ptg-

55 pak cestu. 45 ovský neml ostatn pontí o takovém nehynoucím významu, neobíral se tím. A bohužel nedokal se proslulosti a slávy svého zet. Byl na to stár. Když na to vše nyní pohlížel a když celou tou píhodou starý, upracovaný svj mozek zamstnával, nemohl pochopiti, kterak se udalo, že nezvdl, komu dává svoji dceru.,,pro pak to neekli, Pospíšil?" Pantáto, neptali se na to," odpovídal Pospíšil, který tchána svého pojednou miloval.,, Vždy se mnou nechtli ani mluvit!" Ale dobe, Pospíšil," namítal staec ve zdánlivém rozdurdní.,,ale že také ženské nic? A ženské všechno vymuchají.. No jo, pantáto, ale s nima byla tžká e!" odpovídal smleji Pospíšil. A ostatn však by mi byli Kaenku zrovna tak zbraovali jako impressorskému subjektu, jako ji zbraovali písai. Vždy kde.." jsem hned ml vzít impressí?" Ptaovský potásl hlavou, zamžoural na Pospíšila a podávaje mu umozolenou svoji ruku ekl: Požehnej jim Pánbh, Pospíšil! Co já ml a mohl udlat, udlal jsem. Maj' impressí. O další se postarají sám. emeslo má zlaté dno. Na základ jsou, hledej' si toho. Já tu už dlouho nebudu, ale oni maj' ke hrobu daleko. Kéž ho dojdou tak spokojen a bezpen, jako já." Pozdrželi se v Hradci pes den, vyjednali s Boukem, kdy má impressí odevzdat, a vydali se na zpátení, Pospíšil spchal, aby už byl

56 46 doma a pak zase v Hradci. Každá hodina mu byla drahá. Nemohl se dokat, až si stoupne ke kase". Nyní ovsem nemohl se také dokat, co tomu všemu ekne Kaenka. Byla to znamenitá novina v Hoe pro rodinu Ptaovského a nejbližší píbuzenstvo a známé, když s vracející se,, diligencí" roznesla se zpráva, že je koupena pro Pospíšila hradecká tiskárna. Hle, z nevšímaného písae pojednou impressor! Kaenka paní impressorkou! Znamená-li dnes nco majetnictví pkné tiskárny, což teprve tehdáž! Bylo v tom povolání nco tak tajemného, jisté kouzelné píšeí a zárove jakási vznešenost. Kterak se ta práce vykonává, kterak vzniká tlustá kniha z tch tisíc mžikavých písmenek, kterak se seaují, aby se nerozbhly o tom všem málokdo ml pontí. Vidlo se asto, kterak bedná stahuje sudy, kterak jirchá pere koze, kterak ková v otevené kovárn zápolí s perlíkem, i kterak zlatník spájí kovy ale impressor? Kdo jej vidl pi práci? Jen málo zasvcencv. A pedmt, jaký vyrábí: písnika, kniha, modlitby, vše to rožletující se v tisících výtisk do svta z tajuplné dílny v kterémsi pitmlém nádvoí, kam nevstoupí noha zvdavcova, a vše to rozmlouvající a hímající jako tisíci jazyky k lidu ten pedmt i zpsob, jakým vznikal, halil práci impressorovu v šero tém posvátné. A tuto práci bude nyní konati Jan Pospíšil, ze provazníka Ptaovského! Brzy se vypoádal Pospíšil ve svém úad, podkoval šepmistru Davidovi, rozlouil se s ním