Techniky sociologického výzkumu

Transkript

1

2 Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostrava Katedra společenských věd Techniky sociologického výzkumu Studijní opora Anna Papřoková Ostrava 2012

3 Projekt Firemní kultura jako integrující prvek kurikula společenskovědních předmětů na VŠB- TU Ostrava, OP VK, reg. č. CZ.1.07/2.2.00/ je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostrava 2012 Autor: PhDr. Anna Papřoková, Ph.D. Recenzoval: Prof. PhDr. Dušan Šimek ISBN

4 Obsah 1 Úvod Úvod do problematiky sociologického výzkumu Metodologie kvantitativního výzkumu Kvalitativní metoda v sociologickém výzkumu Pozorování, experiment Dotazník Rozhovor Analýza dokumentů Úvod do firemní kultury Sociální a etický audit Sociální audit firemní kultury Sociální audit firemní kultury v oblasti vedení, řízení a interpersonálních vztahů Sociální audit firemní kultury v oblasti motivace a stimulace Literatura Přílohy

5 1 Úvod V současné době roste význam práce s informacemi a daty v praxi managementu. V organizacích se již od osmdesátých let začaly vedle ekonomických ukazatelů srovnávat i neekonomické ukazatele, které mají významný vliv na hospodářské výsledky a konkurenceschopnost firem. Jde o nefinanční audity, např. environmentální, personální, audit jakosti, produktivity, informačních technologií, spokojenosti zákazníků nebo etický a sociální audit. V praxi podniku jsou sociologické výzkumy a sociální audity realizovány v oblasti řízení, v personálních činnostech, v oblasti public relations, při zkoumání pracovní spokojenosti a v poslední době především v oblasti firemní kultury. Sociální audit se jako aplikace sociologického výzkumu zabývá především měkkými faktory, tj. chováním lidí v organizacích, které označujeme jako sociálně psychologické klima organizace. Audit slouží jako důležitá zpětná vazba pro management. Jeho úloha roste zejména v souvislosti se změnami, kterými jednotlivé firmy procházejí. Předkládaný text si klade za cíl seznámit studenty se základy metod a technik sociologického výzkumu, aby těmto postupům a nástrojům porozuměli a osvojili si výhody i nevýhody jednotlivých technik, jejich informační možnosti i omezení. Nedělá si ambice na uživatelskou příručku, ale snaží se studentům přiblížit problematiku sociologického empirického výzkumu a sociálního auditu tak, aby pochopili nejen komplexní charakter výzkumného procesu, ale jaké výsledky a data mohou v jednotlivých krocích výzkumu za použití určité metody a techniky získat a na základě těchto znalostí je dokázali v praxi použít. Tento studijní materiál v prvních třech kapitolách seznamuje s rolí výzkumu a podstatou použité metody, kde kvalitativní i kvantitativní metodě je věnována stejná pozornost. Následující čtvrtá až osmá kapitola přibližuje studentům, ve shodě s názvem textů, podrobněji základní techniky sociologického výzkumu. Kapitoly devět až třináct popisují sociální audit jednotlivých úrovní a oblastí firemní kultury. Předložený materiál je založen na studiu literatury, přednáškách, seminářích i na vlastní výzkumné a praktické činnosti. 5

6 2 Úvod do problematiky sociologického výzkumu Po prostudování kapitoly ujasníte si místo výzkumu ve vědě a vztah teorie a empirie, naučíte se základním pojmům sociologického výzkumu, poznáte význam metody a techniky sociologického výzkumu, CÍL seznámíte se se strukturou výzkumného procesu, pochopíte požadavky výzkumu na výzkumníka a význam výzkumu v praxi managementu. Věda, výzkum, teorie, empirie, metodologie, paradigma, druhy výzkumu, sociologická data, sociální realita, metoda, procedura, technika, výzkumný proces, osobnost výzkumníka, etika výzkumu, uplatnění v praxi. KLÍČOVÁ SLOVA 2.1 Věda, výzkum, vztah teorie a empirie Věda je nejčastěji chápána jako soubor utříděných poznatků o určité tématické oblasti. Můžeme rozlišit dvě pojetí vědy: a) statické, uvažující vědu jako soubor faktů, jako současný stav vědění a jeho doplňování a b) dynamické, považující vědu za činnost, kterou dělají vědci, jako proces vytváření těchto poznatků podle určitých pravidel, tj. zkoumání, objevování. Věda je založena na představě zákonitého poznávání reálného světa, které je procesem nabývání znalostí o tomto světě i jeho výsledek, tj. vědecké vědění. Poznáním se zabývá gnoseologie (z řeckého gnosis poznání + logos slovo, řeč), v anglosaské literatuře se používá termín epistemologie (z řec. epistémé znalost, schopnost). Za zdroje poznání jsou pokládány obecné způsoby poznání (způsoby fixování přesvědčení) které formuloval Charles Peirce. Patří k nim: 1. metoda tradice (pravda je to, co vždy jako pravda platí), 2. metoda autority (vychází z pevně stanoveného názoru), 3. metoda a priori (naše intuice nám říká, že naše poznání je ve shodě s rozumem), 4. metoda vědy (poznatky jsou opakovaně prověřovány, metoda musí být taková, aby konečný závěr každého člověka byl stejný). (Loučková, 2010, s ). Věda je složitý myšlenkový systém, můžeme v něm rozlišit: 1. teorii, jako pokus o vysvětlení příčin stavu a příčin změn pozorovaného jevu. 2. metodologii jako soustavu pravidel 6

7 stanovujících postupy, jimiž lze k vysvětlení dojít nebo je ověřit. 3. empirické poznatky představují sumu zjištění, která byla učiněna (Jeřábek, 1992, s. 12). V sociologickém výzkumu pracujeme na dvou úrovních poznání: na úrovni pojmů = v oblasti teorie (konstrukce teorií a hypotéz aj.), na úrovni pozorování = v oblasti empirie (zjišťování, měření, rozbor faktů aj.). Empirický přístup je reprezentován konkrétním sociologickým výzkumem, který představuje přímý kontakt se sociální realitou. Empirické údaje (fakta, data) získáváme pomocí výzkumných technik. Výzkum vychází z teorie a na základě vhodné metody prozkoumává skutečnost (empirické zkoumání), aby na základě zjištění (empirické údaje, data) přispěl k pozměnění nebo rozšíření teorie. Výzkum zprostředkovává obousměrný vztah mezi teorii a empirii konkrétní vědy (Reichel, 2009, s. 18). Vztah teorie a empirie znázorňuje Obrázek č. 1. Hypotézy, operacionalizace, technika Empirické výsledky, obohacení teorie teorie Nové hypotézy, operacionalizace, technika empirie Empirické výsledky, rozšíření teorie, atd. Obrázek č. 1. Teorie versus empirie. Pro posuzování teorie je významné falzifikační kritérium. Podle něj žádná vědecká myšlenka nemůže být dost pevná, jestliže vědec zná toliko fakta, která potvrzují jeho hypotézu, leč nevěnoval-li stejně úsilí na objevení faktů, které by ji vyvracely (Jeřábek, 1992, s. 13). Vědecký výzkum můžeme charakterizovat jako systematické, kontrolované, empirické a kritické zkoumání hypotetických výroků o předpokládaných vztazích mezi přírodními jevy (Kerlinger, 1972, s. 27). Systematičnost a kontrolovatelnost znamená, že bádání je 7

8 uspořádané, disciplinované a výzkumník může mít kritickou důvěru ve výsledky zkoumání; empirické znamená vědecky ověřitelné, tzn., že vědec musí svůj subjektivní názor podrobit vnějšímu ověření. Tím se vědecký výzkum liší od zdravého rozumu, který využívá pojmů a schémat vyhovujících praktickým účelům, která vycházejí jen z částečné zkušenosti, a proto mohou být klamná. 2.2 Základní pojmy, druhy sociologického výzkumu, předmět zkoumání a problematika tvorby dat V odborné literatuře nacházíme nejčastěji tyto charakteristiky zkoumání: Výzkum je vymezován jako systematizované vědecké poznávání. Slouží k poznání, systematizaci a zařazení zkoumaných jevů, odhalení vztahů a funkcí, zjištění souvislostí a kauzálních vztahů. Je orientován na analýzu, poznání stavu, odhad změny a hledání nástrojů řízení (Reichel, 2009, s. 26). Průzkum je pokládán za jednu z etap výzkumu, která probíhá v terénu, případně rutinní výzkumnou akci, která předpokládá určitou teoretickou a praktickou přípravu. Šetřením rozumíme aplikaci konkrétního výzkumného nástroje, které je zpravidla realizováno v rámci určitého průzkumu jako výzkumná akce. Sonda znamená mapování neznámého a velmi zúženého problému (Surynek a kol., 2001, s. 29). Druhy sociologického výzkumu. Sociologický výzkum můžeme třídit podle různých hledisek, obvykle podle: a) základní funkce na teoretický (základní), empirický (aplikovaný, zaměřený na praxi), b) poznávacího cíle na deskriptivní (popisný), explikativní (vysvětlující), korelační (zjišťování souvislosti, závislosti proměnných), komparativní (srovnávací), kauzální (odhalování příčinných vztahů), trendový (zjišťování vývojových procesů), c) rozsahu vzorku na vyčerpávající (všichni jedinci), reprezentativní (část populace, které se šetření týká, vybraná podle pravidel výběru), nereprezentativní, d) časové dimenze na jednorázový, opakovaný, dlouhodobý (longitudinální), e) paradigmatu na kvantitativní, kvalitativní, event. kombinovaný, integrovaný. Rozlišení na kvalitativní a kvantitativní metodu představuje v sociálních vědách základní organizační princip. Zvolená metoda je vždy spojena s nějakou tradicí, školou nebo paradigmatem, kde paradigma = optika + teorie + jazyk + metoda, přičemž v konkrétních paradigmatech mohou být jednotlivé složky zastoupeny s různou intenzitou (Petrusek, 1993, s. 22). 8

9 V praxi managementu se nejčastěji používá empirický výzkum, který získává data přímo ze společenské reality. Jeho cílem je najít řešení praktických problémů. Klíčovým konceptem je pozorovatelná informace nebo přímá zkušenost (Punch, 2008, s. 11), která pracuje s daty a fakty. Ideou je používání dat pro zodpovězení otázek výzkumu. Giddens hovoří o empirických či faktických otázkách (Giddens, 1999, s. 504). Předmětem zkoumání v sociologii je sociální realita, tj. jsou sociální jevy a procesy, které mají vztah k existenci a funkci společnosti, k jejím organizacím, institucím, skupinám i jednotlivcům. Jde o skutečnosti, které mají jak objektivně měřitelné charakteristiky (počet zaměstnanců, jejich vzdělání, profese aj.), tak subjektivní stránku (postoje, motivy, záliby apod.). Specifika sociologických výzkumů na rozdíl od výzkumu v přírodních vědách jsou dána charakterem sociálně-psychických jevů a povahou řešených problémů. Problematika tvorby dat. V sociologickém výzkumu můžeme rozlišit následující typy dat: 1. Primární a sekundární data. Primární data představují výpovědi nebo záznamy pořízené některou technikou přímo v bezprostředním kontaktu s realitou, např. dotazováním, pozorováním. Sekundární data byla původně získána v jiném šetření pro jiný účel (statistika, výroční zprávy aj.). Jejich předností je reliabilita, nevýhodou je, že nedávají vždy možnost srovnání. S použitou metodou a technikou zajišťování dat souvisejí další dva typy výzkumů: terénní výzkum (field research) souvisí s oblastí primárních dat, výzkum od stolu (desk research) pracuje se sekundárními daty. 2. Kvalitativní a kvantitativní data. Kvalitativní data (textová) představují např. názvy knih, časopisů, autoři publikací, jména, textové odstavce aj. Často je převádíme na kvantitativní (číselné kódy). Kvantitativní data (číselná) představují počty a číslice. Data podle Loučkové (2010, s ) používáme ve dvou významech, a to jako záznam pozorování a to, co je analyzováno. Základními výzkumnými postupy pro jejich získání je pozorování a dotazování. V první fázi jevy zaznamenáváme pomocí symbolů (čísel nebo slov), které obsahují obecně sdílený význam. Druhá fáze obsahuje jejich klasifikaci (převedení na proměnné nebo obsahové kategorie). Dochází v ní k interakci mezi pojmy teorie a fakty empirie, kdy je měníme na údaje (data). Získáváme většinou tři typy údajů: 1. údaje o faktech, 2. údaje o významech faktů, 3. údaje o názorech, přesvědčeních a domněnkách. V třetí fázi jsou tvořeny různé typy dat, které odpovídají postupům a modelům, které chceme použít. 2.3 Metody, procedury a techniky sociologického výzkumu Metoda (lat. methodus, označení cesty za něčím) znamená ve vědě návod a pravidla, jakým způsobem vědecky postupovat, abychom dosáhli stanoveného cíle. Přitom musíme 9

10 respektovat základní fáze vědecké metody: a) zkoumání, b) důkazů a c) vysvětlovací (Lamser, 1966, s. 11). Každý poznávací proces vychází z určité teorie nebo poznatku směrem k systému pozorování. Pojem metodika vedle toho představuje návod a použití konkrétních technik, je kuchařkou výzkumu. Současná věda respektuje metodologický pluralismus, tj. paralelní koexistenci různých metod (komplementarita). Aplikaci různých metod při studiu stejného fenoménu nazýváme triangulace. V praxi se využívají tyto kategorie triangulace: 1. Teoretická triangulace se vztahuje k mezioborové aplikaci teorií. 2. Triangulace dat znamená, že data jsou získávána v různém čase na různých místech s cílem zjistit souvislosti mezi studovanými jevy. 3. Triangulace realizovaná výzkumníky v interdisciplinárních týmech. 4. Triangulace metodologická se vztahuje ke kombinaci metod (Loučková, 2010, s. 237). Procedura v sociologickém výzkumu znamená způsob jeho organizace. Nejčastěji se setkáváme s následujícím členěním procedur: Historická procedura staví na pramenech. Snaží se zachytit zkoumaný jev v jeho genezi. Vztah nebo proces studuje jako výsledek historického vývoje a hledá i směr jeho dalšího vývoje. Statistická procedura používá matematicko statistických výpočtů, operuje s velkým počtem případů, kvantifikovanými jevy. V sociologii se nejčastěji vyskytuje v podobě výběru, výběrových šetření a zpracování dat. Monografická procedura se zabývá jedním objektem. Předmětem jejího zkoumání může být jeden případ (obec, organizace aj.). Objekt je chápán jako celek, je záměrně vybírán jako normální nebo patologický a jevy se zkoumají v přirozených podmínkách. Typologická procedura vychází z pozorování a srovnávání a snaží se tvůrčím způsobem na základě podobnosti formovat typy". Typ představuje komplex vlastností a rysů určité třídy objektů. Význam této procedury roste v souvislosti s modelováním. Experimentální procedura vychází z koncepce kauzálních vztahů. Pokus je organizován na principu nezávislé a závislé proměnné. Musí obsahovat stejnorodé soubory. Jevy zkoumáme v přirozených nebo v záměrně uměle vytvořených podmínkách. Jeho organizace dovoluje řešit jen úzké problémy. Technika znamená výzkumný nástroj. Na rozdíl od metody (např. dotazování, sociometrie) jde o konkrétní nástroj sběru dat (dotazník, sociometrický test). K základním technikám sociologického výzkumu řadíme: pozorování, dotazník, anketu, rozhovor, studium dokumentů, obsahovou analýzu, sekundární analýzu, sociometrický test. O jednotlivých technikách bude dále v textu pojednáno podrobněji. 2.4 Výzkumný proces Všechny výzkumy začínají stanovením výzkumného problému nebo výzkumné otázky. To znamená, že vznikající návrh musí podle Punche obsahovat následující témata: o čem je 10

11 výzkum, co se pokouší odhalit, jak se bude při tom postupovat a co se dovíme (Punch, 2008, s. 36). Znamená to, že musíme znát cíl své práce, její účel a ujasnit si metodu provedení, v níž jsou obsaženy všechny logické procesy. Dobře navržené otázky indikují, jaká data jsou zapotřebí a ta budou spoluurčovat použitou metodu, tj. rozhodnutí, zda provedeme kvalitativní nebo kvantitativní výzkum. Všechny tyto činnosti jsou zahrnuty do konceptuálního rámce, který u kvantitativního přístupu tvoří základní kostru přípravné fáze (viz Kapitola 3), v případě kvalitativního přístupu se dotváří během realizace (viz Kapitola 4). Struktura výzkumu zahrnuje členění výzkumného procesu na jednotlivé etapy (fáze). 1. Přípravná etapa začíná zadáním nebo formulací výzkumného problému. Veškeré činnosti se v této etapě odvíjejí od předmětu, účelu a cíle výzkumu, a to jak v rovině teoretické, tak věcné i organizační. Zahrnuje aktivity počínaje studiem odborné literatury a dokumentů až po vypracování závěrečné zprávy. Tato etapa je nejdůležitější a časově nejnáročnější, na její kvalitě závisí úspěch celého výzkumu. Všechny aktivity této etapy směřují k vypracování základního dokumentu - výzkumného projektu. Projekt by měl odpovědět na následující základní výzkumné otázky: CO? (výzkumné téma, problém). PROČ? (zdůvodnění výzkumu). JAK? (volba metod, technik, způsob zpracování dat). KDE? (vymezení místa realizace). KDY? (časový harmonogram celé akce). KDO? (složení výzkumného týmu). ZAČ? (kalkulace nákladů). 2. Realizační etapa zahrnuje praktické provedení výzkumu, tj. sběr informací (výpovědí) od respondentů prostřednictvím výzkumných technik (dotazník, rozhovor apod.), kontrolu dat, jejich záznam a editaci. 3. Vyhodnocovací etapa obsahuje statistické zpracování dat (analýza dat), interpretaci dat, závěrečnou zprávu a návrhy na opatření. Uvedené etapy nejsou u kvalitativního výzkumu výrazně odlišeny (možnost návratu k předchozí etapě). 2.5 Požadavky na osobnost výzkumníka a etické aspekty výzkumu Výzkum ve společenských vědách má specifický charakter. Výzkumník je zde sám součástí sociální reality. Proto je významný apel na objektivitu zkoumání, přesnost a pravdivost záznamů. Protože celý výzkumný proces od stanovení cíle až po sepsání závěrečné zprávy je dán a ovlivněn osobností i odborností výzkumníka, existují k této subjektivitě určité kontrolní objektivní postupy. Patří k nim: 1. Respektování úplnosti a posloupnosti jednotlivých operací a jejich správné provedení. 2. Hodnocení nezávislými hodnotiteli. 3. Shoda výsledků šetření s reálnými skutečnostmi. 4. Teoretické zdůvodnění výsledků (Surynek a kol., 2001, s ). Ve výzkumu se vždy uplatňuje osobní zkušenost a intuice výzkumníka. Sociologicky myslet znamená rozvíjet vlastní tvořivost, schopnost oprostit se 11

12 od bezprostředního vlivu své osobní situace a předvídat možné scénáře budoucích možností (Berger, 2003, s. 31). Významné je dodržování etických zásad, tj. respektování osobnosti zkoumaných osob a získaných dat. K základním etickým principům patří důvěryhodnost, tj. že nebudou zveřejněna data, která by mohla zkoumaného identifikovat a tím vedla k jeho újmě (souvisí s ochranou soukromí i dat). Další princip souvisí se zdokumentováním poučeného souhlasu od účastníků výzkumu a zpřístupněním práce účastníkům výzkumu (Švaříček, 2007, s ). Významná je i souvislost s potenciálními důsledky publikace nebo využitím výsledků a forma jejich prezentace. 2.6 Uplatnění sociologického výzkumu v manažerské praxi Praktické provozování sociologie je charakterizováno především pragmatickým zaměřením. Sociologické služby ve firmě mohou mít podobu výzkumu, poradenství nebo přímého zapojení do řízení. Je výhodnější, pokud tyto aktivity přicházejí zvenčí, což umožňuje zachovat jejich nezávislost. V praxi podniku můžeme výzkum aplikovat v oblasti řízení, v personálních činnostech (nábor, stabilizace, výkonnost, motivace a hodnocení, doškolování, kariéry v podniku apod.), při zkoumání pracovní spokojenosti a firemní kultury (formulace základních hodnot, vzorů a jejich přijetí zaměstnanci). Dalšími oblastmi zkoumání mohou být různé typy sociálních skupin (ženy, mladí pracovníci), mezilidské vztahy (vztahy s nadřízenými, kooperace) a neformální skupiny v organizaci. Významná je oblast public relations, která se zaměřuje na image podniku, výzkum veřejného mínění v podobě klasických přehledů (surveys) i na analýzu sociálních sítí (Buriánek, In. Kabátek, 1995, s. 211). Jaké místo zaujímá ve vědě výzkum a které druhy sociologického výzkumu znáte? Jaká specifika má sociologický výzkum na rozdíl od přírodních věd? Co znamená metodologie? OTÁZKY Jaký je rozdíl mezi metodou, procedurou a výzkumnou technikou? Znáte jednotlivé části výzkumného procesu? Jaké jsou možnosti uplatnění výzkumu v praxi podniku? LOUČKOVÁ, Ivana. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu. LITERATURA 12

13 Praha: Slon, s. ISBN KE KAPITOLE PUNCH, F. Keith. Úspěšný návrh výzkumu. Vydání první. Praha: Portál, s. ISBN REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., s. ISBN SURYNEK, Alois, KOMÁRKOVÁ, Růžena, KAŠPAROVÁ, Eva. Základy sociologického výzkumu. 1. vyd. Praha: Management press, s. ISBN

14 3 Metodologie kvantitativního výzkumu Po prostudování kapitoly pochopíte význam kvantitativní metody i výzkumného projektu, budete znát jednotlivé kroky výzkumného procesu, seznámíte se s problematikou výběru a měření, CÍL poznáte význam pilotáže a předvýzkumu, dozvíte se o způsobu konstrukce výzkumné techniky, sběru dat a jejich vyhodnocování. Metodologie, kvantitativní metoda, dedukce, projekt, výzkumný problém, hypotéza, operacionalizace, pravděpodobnostní a nepravděpodobnostní výběr, měření, škála, pilotní studie, předvýzkum, analýza dat, interpretace dat, přirozený systém, výzkumná zpráva, validita, reliabilita, zkreslení. KLÍČOVÁ SLOVA 3.1 Kvantitativní metodologie Kvantitativní přístup představuje objektivnost a měření (Loučková, 2010, s. 34). Vychází ze zadání, účelu, předmětu zkoumání a formulování cílů, kterých má být dosaženo. Je pro něj charakteristický velký zkoumaný vzorek, technika dotazníku a strukturovaných rozhovorů a použití matematicko-statistické procedury. Jednotlivé fáze kvantitativního výzkumu vytvářejí v duchu pozitivistické sociologie lineární model po vzoru přírodních věd. Kvantitativně je možné zkoumat jevy relativně jednoduché, do určité míry poznatelné a opakovatelné v určitém rozsahu, frekvenci a intenzitě. Cílem tohoto výzkumu je měření sledovaných charakteristik a jejich souvislostí a testování hypotéz (Disman, 2009, s. 76) Výzkumné otázky a použitá metoda Metoda každého výzkumu musí vycházet z výzkumného problému nebo základních výzkumných otázek (co, proč, jak), typu dat a nástroje pro získávání informací. Jasná formulace problému a konkretizace co zkoumat (výzkumné otázky) nám snadněji umožní vybrat a použít odpovídající metodu k dosažení stanoveného cíle, tj. jak zkoumat. Obecná otázka (co zkoumat) je podle Punche (2008, s. 37) vždy široká, proto ji rozdělujeme do 14

15 několika celků (na specifické otázky), z nich pak formulujeme konkrétní otázky (pro sběr dat). Užitečnost tohoto rámce je, že výzkum se vyznačuje vnitřní konzistencí. Směrem dolů se pohybujeme pomocí dedukce, nahoru pomocí indukce. Toto schéma platí pro strukturovaný typ výzkumu. 3.2 Projekt Projekt je základní dokument přípravy sociologického výzkumu. Obsahuje metodické a strategické podrobnosti úkolu. Projekt kvantitativního výzkumu podle Dismana obsahuje následující kroky: 1. Formulace teoretického nebo praktického sociálního problému. 2. Formulace teoretické hypotézy. 3. Formulace souboru pracovních hypotéz. 4. Rozhodnutí o populaci a vzorku. 5. Pilotní studie. 6. Rozhodnutí o technice sběru informací. 7. Konstrukce nástrojů pro tento sběr dat. 8. Předvýzkum. 9. Sběr dat v terénu. 10. Analýza dat. 11. Interpretace, závěry, praktická doporučení a teoretické zobecnění (Disman, 2009, s. 120). V následujícím textu se postupně seznámíme s nejdůležitějšími fázemi kvantitativního výzkumu Formulace výzkumného problému Výchozím bodem kvantitativního přístupu jsou teoretická východiska, tj. teorie, která souvisí se zkoumaným problémem a jeho řešením. Problém je konkretizován jasně položenou výzkumnou otázkou, na kterou prostřednictvím výzkumu hledáme odpověď. V této fázi jde o vymezení, upřesnění a ujasnění si předmětu výzkumu (např.: Jak možnost dalšího vzdělávání ovlivňuje pracovní spokojenost zaměstnanců?). Je nutné, aby formulace problému obsahovala jasně vymezený vztah mezi dvěma nebo více jevy. Dalším krokem je hledání a definování pojmů, jimiž se snažíme výzkumný problém popsat (např. dosažené vzdělání, pracovní spokojenost). Pojem je termín nebo symbolické vyjádření, které reprezentuje podobnosti v jinak rozdílných jevech (např. norma, nejvyšší dosažené vzdělání, status, kategorie povolání aj.), které vyžadují zobecňování a abstrakci. Významy symbolů jsou dány jejich definicí. Definice je výrok o úmyslu užít symbol určitým způsobem a vzniká dohodou (arbitrárně). Určuje význam symbolu a říká, co termín znamená (Jeřábek, 1992, s. 27). V průběhu těchto činností si výrazněji začínáme uvědomovat objekt našeho zkoumání, jeho další podstatné vlastnosti, vztahy i možnosti jeho empirického uchopení. Celý proces můžeme zasadit do rámce: problém nesnáz nápad (Kerlinger, 1972, s. 27). Zkoumaný problém je řešen v předem zvoleném pojmovém rámci Hypotézy a operacionální definice Hypotéza představuje předběžné tvrzení. Je to neověřený, ale verifikovatelný teoretický výrok o vztahu mezi jevy nebo jejich určitými stránkami (Kerlinger, 1972, s. 33). Hypotézy 15

16 dělíme na oborové (sociologické) a statistické (typ rozdělení). V sociologii hypotézy tradičně dělíme na východiskové, které zahrnují rozbor problému, základní výzkumnou otázku, jsou obecnější povahy a slouží k orientaci výzkumu. Tu je třeba pro technickou konstrukci výzkumů a konkrétních technik rozložit do souboru pracovních (dílčích) hypotéz, které jsou konkrétnější a odpovídají jim specifické otázky. Formulace pracovních hypotéz je testem, zda je výzkum vůbec možný a v jakém rozsahu. Operacionalizace vytváří přechod od teorie k empirii. Zahrnuje převedení hypotéz až do roviny jednotlivých znaků, v nichž bude empirická informace fixována (Buriánek, 1993, s. 9). Operacionalizace umožňuje vypracovat jak operacionální definici pojmů, tak řešení problematiky měření, tj. umožňuje přechod k empiricky měřitelným ukazatelům (indikátorům) a vztahům mezi nimi (odpovídají jim konkrétní otázky). Operacionalizovaná úloha je vyjádřena v otázkách rozhovoru, jevech určených k pozorování a měřitelných ukazatelích. Rozlišujeme definice: 1) Nominální, v nichž dané slovo nahrazujeme symbolem nebo jiným výrazem, který usnadňuje dorozumění. 2) Operacionální je daná stanovením kroků v pozorování nebo měření. S operacionální definicí souvisí reliabilita (spolehlivost). (Jeřábek, 1992, s. 28) Populace a výběr V sociologickém výzkumu je objektem zkoumání populace a její charakteristiky. Mezi tzv. tvrdé charakteristiky patří určení geografické, demografické, sociálně-ekonomické, sociální a lokální. Měkké charakteristiky mají nejednoznačnou podobu (zvyky, zájmy, znalosti, postoje), proto jsou předefinovány na tvrdé. Ve výzkumu pracujeme s různě velkými skupinami, záleží na zkoumaném problému a používané metodě. To nás přivádí ke dvěma základním termínům: Populace neboli základní soubor je soubor jednotek, o kterém předpokládáme, že jsou o něm naše závěry platné. Seznam prvků základního souboru tvoří: úplnost, přesnost a adekvátnost, které jsou základem výběru. Výběrový soubor vzorek je skupina jednotek, kterou skutečně pozorujeme. Rozsah výběru je dán řešeným úkolem. Musíme najít postup, aby výsledky, které na vzorku získáme, byly co nejvíce podobné těm, které bychom získali na celé populaci. V praxi můžeme používat několik způsobů výběru, záleží na typu zkoumaného problému použité metodě. Patří k nim například: Pravděpodobnostní (náhodný) výběr je takový, ve kterém každý element populace má stejnou pravděpodobnost, že bude do vzorku vybrán. Reprezentuje všechny známé a neznámé vlastnosti populace. Jsme u něj schopni odhalit, jak se vzorek liší od populace. 16

17 Rozlišujeme ještě několik druhů těchto výběrů, např. prostý náhodný výběr, systematický výběr, sériový, vícestupňový výběr (např. v prvním stupni fakulty, v dalším ročníky apod.). Nepravděpodobnostní výběry nejsou zárukou reprezentativnosti. Patří k nim např. kvótní výběr, který imituje ve struktuře vzorku známé vlastnosti populace. Může být použit pouze na populaci, kterou dobře známe, musíme v něm zachovat strukturní proporce (kvóty) podle vybraných znaků populace (podle věku, vzdělání aj.). Umožňuje vytváření podsouborů. Účelový výběr je založen pouze na úsudku výzkumníka. Provádí se ve známých pospolitostech (např. představitelé firem, akademičtí funkcionáři apod.) (Disman, 2009, s ) Měření Měření předpokládá, že jevy, které zkoumáme, chceme kvantifikovat. Kvantifikace vyjadřuje převádění kvalitativně různorodých znaků (např. určitý způsob trávení volného času, spokojenost aj.) na kvantitativní znak (číselně vyjádřitelný, např. délka, počet, množství, stupeň), s možností porovnání a použití statistické procedury. Měření je v podstatě proces přiřazování (čísla, znaku, slova) podle určitých pravidel. Pracujeme při něm se znaky a proměnnými, kde znak=proměnná=měřitelná dimenze pojmu nebo měřitelný pojem mající dvě nebo více hodnot pro různé jednotky nebo různá období. Znak musí splňovat tyto podmínky: má alespoň dvě hodnoty (rozlišitelnost), ke každému stavu vlastnosti existuje hodnota znaku (úplnost), dvě různé hodnoty nemohou odpovídat jednomu stavu vlastnosti (jednoznačnost). (Jeřábek, 1992, s. 28). Příklady znaků a proměnných: Vlastnost: Věk Znak: věkové skupiny, např. 1 = do 15 let 2 = let 3 = 60 let a více Mezi způsoby konstrukce ukazatelů patří: kategorizace, klasifikace nebo škálování. V literatuře je někdy měření odlišováno od širšího pojmu škálování, kdy vlastnostem se přiřazuje hodnota znaku. Škály musí měřit a diferencovat. Liší se mezi sebou z hlediska základní úrovně měření, která určuje možnosti a rozsah matematicko-statistického zpracování. V literatuře i praxi se v souvislosti se znaky a způsobem zpracování používají následující druhy škál: Nominální - kategoriální, tj. pojmenovávají a roztříďují zkoumané jevy do navzájem se vylučujících kategorií (např. kódování podle pohlaví 1. muž, 2. žena). Ordinální - pořadové, tj. určují relativní velikost zkoumané vlastnosti (např. spokojenost 1. nízká, 2. střední, 3. vysoká). Intervalové - vytváří pořadí, v němž jsou intervaly shodné 17

18 (např. škála 1-5, tj. od 1. výrazná spokojenost po 5. výrazná nespokojenost). Kardinální - poměrové vyjadřují skutečné množství a míry. Pro proměnné na různé úrovni používáme indikátory centrální tendence: nominální data - modus (kategorie s nejvyšší četností), ordinální data medián (hodnota uprostřed řady), intervalová data aritmetický průměr (Disman, 2009, s ) Konstrukce techniky sběru dat, pilotní studie a předvýzkum Na základě předchozích kroků a výzkumného záměru přistupujeme ke konstrukci konkrétní výzkumné techniky, kterou budeme provádět sběr dat. Pro posouzení její vhodnosti budeme absolvovat pilotní studii a předvýzkum. Pilotní studie je prováděna na malé skupině vybrané z populace, kterou chceme studovat. Cílem je zjistit, zda informace, kterou budeme ve výzkumu požadovat, v naší populaci skutečně existuje a je dosažitelná. Jde o mapující průzkum. Nejčastěji k němu používáme kvalitativní postup (nestandardizovaný rozhovor). Na základě výsledků zjištěných v pilotáži konstruujeme techniku sběru dat. Nejtypičtější technikou sběru dat v kvantitativním výzkumu je dotazník, standardizovaný rozhovor a pozorování. K metodickému ověřování těchto technik se provádí předvýzkum. Předvýzkum je opět prováděn na malém vzorku cílové populace, ale obvykle větším, než je vzorek pro pilotní studii. Je testem nástrojů, které chceme použít. Někdy se používá ještě pretest, s cílem vyzkoušet spolehlivost a použitelnost techniky a nosnost otázek Strategie sběru dat Realizační etapu musíme dobře organizačně připravit. Sběr dat v terénu závisí na tom, jakou techniku budeme používat. V případě dotazníkové akce to bude způsob, jak se bude dotazník distribuovat a vyplňovat. Ten nám ovlivní návratnost (část vzorku, od kterého zpět získáme vyplněný dotazník). U rozhovoru se musíme zaměřit na určení a přípravu prostředí, v němž bude rozhovor probíhat. Totéž platí pro různé formy pozorování. Způsob získávání dat totiž může ovlivnit jejich kvalitu. Je proto nutné celou akci dobře naplánovat a zorganizovat. Zde je na místě připomenout, že je lepší mít malé množství kvalitních dat než velký počet špatných Analýza dat, interpretace, výzkumná zpráva Získaná primární data musíme dále zpracovat. V obecném smyslu můžeme analýzu rozdělit do následujících kroků: Editace zajištění kvalitativní spolehlivosti dat. Kategorizace a kódování přiřazování číselné hodnoty všem variantám odpovědí (vychází z operacionalizace). Tabelace shrnutí odpovědí do přehledných tabulek (jednorozměrné 18

19 a vícerozměrné rozdělení četností). Pokročilé analýzy odhady, testy hypotéz, zkoumání závislosti, analýzy. Třídění dat vychází z celkového plánu zpracování dat v projektu. Můžeme ho provést ručně (u kvalitativního výzkumu) nebo počítačově (u kvantitativního výzkumu). Ruční třídění zahrnuje sčítání výskytu podle tříd klasifikačních vlastností. Spočívá ve zhodnocení každého znaku zvlášť, umožňuje porovnání obsahově stejných znaků (jejich četnosti, aj.) ve zkoumaném souboru. Počítačové třídění představuje matematicko-statistické zpracování dat pomocí statistických funkcí i speciálních programů (např. SPSS). Probíhá v několika stupních (úrovních). Třídění prvního stupně představuje uspořádání získaných údajů do přehledných tabulek (grafů) a výpočty základních ukazatelů souboru (absolutní a relativní četnosti, průměry, odchylky, základní statistické operace). Třídění druhého stupně znamená rozčlenění četností tříd prvního stupně podle dalších vlastností. Výsledkem jsou kontingenční tabulky, které nám poskytnou základ pro interpretaci souvislostí dvou vlastností (vztahu dvou znaků). Na této úrovni můžeme zkoumat vztahy mezi znaky na základě korelací, regresí, testování hypotéz aj. Třídění vyšších stupňů a vícerozměrné metody analýzy dat (vztah tři nebo více znaků) je závislé na typu stupnice námi použité škály. Současný výzkum pracuje s celou řadou metod statistického zpracování a analýzy dat. Vzhledem k charakteru textu proto odkazujeme na příslušnou odbornou statistickou literaturu a příručky, které jsou součástí seznamu literatury. Při zobecňování výsledků šetření musíme stanovit rozložení a charakteristiky základního souboru z dat získaných ze souboru výběrového (využití prvního stupně) a ověřit hypotézy (využití druhého a vyšších třídění). Při prvním úkolu vycházíme z normálního rozložení, kde normální jsou střední hodnoty (graficky s jedním vrcholem). Na této úrovni provádíme různá srovnávání. Dalším úkolem je stanovení rozdílu mezi dvěma podskupinami dat. K tomu použijeme testování dvou nebo více souborů z hlediska platnosti určité hypotézy. Podkladem je kontingenční tabulka. Zde můžeme použít a) měření na úrovni dvou anebo více proměnných (zjišťujeme souvislosti případně určení směru závislosti) nebo b) vícenásobnou analýzu. Vícenásobná analýza splňuje požadavek určit vztahy mezi větším množstvím proměnných. K nejpoužívanějším postupům např. patří mnohonásobná regrese, která pracuje s mnoha nezávislými proměnnými, ale jen s jednou závislou proměnnou. Faktorová analýza je schopna nalézt seskupení proměnných, které k sobě určitým způsobem patří a redukovat je na faktory. Vstupem je korelační matice, výstupem extrahovaný faktor (vzniká na základě 19

20 faktorové zátěže, tj. skóre, které podmiňuje seskupení proměnných ve faktor). Využití má např. při vytváření typů. Cluster (shluková) analýza vychází z existence určitých trsů faktorů, které jsou příčinou vzniku malých skupin v populaci. Tyto skupiny se právě rozdílnosti určitých faktorů vylučují. Path-analýza popisuje sílu vlivu mezi proměnnými v kauzálním modelu, který je východiskem pro tuto analýzu. Určuje, v jakém pořadí se proměnné ovlivňují (Loučková, 2010, s , Surynek, 2001, s ). Interpretace dat následuje po jejich statistickém zpracování. Začínáme popisem (deskripcí) sledovaných jevů, interpretujeme souvislosti a statisticky významné vztahy. Výzkumná zpráva tak začíná u deskripce a směřuje k explanaci (vysvětlení), jež představuje základní cíl výzkumu. Obsahuje popis zkoumaného problému, analýzu stávajícího stavu a vlastní výzkum, včetně charakteristiky zkoumaného vzorku, pokračuje interpretací jednotlivých bloků otázek testujících dané hypotézy a je ukončená stručným shrnutím záměrů, návrhy a doporučeními, o nichž by měl management podniku pro zlepšení stávající situace uvažovat. Závěrečná zpráva uzavírá výzkum a dává možnost jeho opakování (za srovnatelných podmínek) a otevírá prostor pro další poznávání. 3.3 Přirozený systém a možnosti zkreslení Ve výzkumu pracujeme s určitým výsekem sociální reality, kterou pokládáme za relevantní. Tento výsek ale musí respektovat přirozený systém. Povaha přirozených systémů sociálně-psychických jevů inklinuje k informačně otevřenému systému, v němž nejsou všechny složky a faktory pod kontrolou, který nelze přesně popsat. Proto hrozí nebezpečí, že analyzujeme neúplně popsaný systém a tím dochází ke čtyřem typům zkreslení. Většinou sledujeme souvislost mezi dvěma proměnnými, tj. nezávislé proměnné, která působí na závisle proměnnou, aniž bereme na vědomí, že v systému funguje ještě třetí proměnná, která nám uniká. Tím je popisovaná souvislost jen zdánlivá. Pokud zůstaneme u tohoto jednoduchého vztahu, kdy nezávisle proměnná x působí na závisle proměnnou y, tak v praxi může docházet k následujícím typům zkreslení: 1. Nepravá korelace - popisujeme x působí na y, ve skutečnosti na x a současně na y působí proměnná Z (např. technika x působí na pracovní spokojenost y, ale ve skutečnosti na spokojenost y významně působí vztahy na pracovišti Z, které jsme zde nezahrnuli). 2. Vývojová sekvence - přechod od jedné proměnné x ke druhé proměnné y může být podmíněn další proměnnou Z (např. firemní normy x působí na pracovní jednání y, ale ve skutečnosti na pracovní jednání působí socializace a mravy jedince Z). 3. Chybějící střední člen - mezi dvěma sledovanými proměnnými x a y působí třetí proměnná, která nebyla do měření zahrnuta (např. kvalifikace x působí na výsledek práce y, ale ve skutečnosti na výsledek práce působí osobnostní rysy Z). 4. Dvojí příčina - do výzkumu byla zahrnuta jen jedna příčina x která působí na y, ve skutečnosti existují příčiny dvě (např. vzdělání x působí na příjem y, ale ve skutečnosti 20