Všeobecná teologická etika 1. Výběr studijních textů (pracovní, nekorigovaný text)

Transkript

1 Všeobecná teologická etika 1 Výběr studijních textů (pracovní, nekorigovaný text) 1

2 Rozpis zpracovaných témat Úvod aktuální otázky (s.3) 1. Uvedení do problematiky (s.15) 2. Základní otázky: Antropologie a etika (s. 26) 3. Biblická orientace pro lidsky důstojný život spojený s Bohem I. (s.38) 4. Biblická orientace pro lidsky důstojný život spojený s Bohem II. (s. 43) 5. Étos a etika Starého zákona (s. 47) 6. Novozákonní orientace jednání (s. 58) 7. Hodnoty dobro normy svědomí (s. 71) 8. Svědomí (s. 87) 9. Vina a hřích (s. 96) 10. Postoje a ctnosti (s. 102) 11. 2

3 Úvodní hodina aktuální otázka Charakteristiky naší doby 1. Úzkost 2. Ztráta smyslu 3. Individualizace životních stylů ztráta orientace a solidarity 4. Televizní a supermarketová společnost Ad. 1. (K. Koch, Konfrontace nebo dialog?, Vyšehrad 2000, s ) Úzkost budoucnost svoboda nespočet podob úzkostí rozmnožení mezilidských kontaktů s klesající intenzitou úzkost ve společenské oblasti Dnešní doba se označuje jako věk úzkosti. Podle Friedricha Dürrenmatta ztrácí dnešní člověk půdu pod nohama. Člověk prožívá svou přítomnost s pohledem do budoucnosti. Ta v něm vyvolává úzkost. Pohled do budoucnosti ho konfrontuje se svobodou. Považuje-li člověk svobodu za významnou hodnotu, nabývá jeho úzkost enormních rozměrů. Úzkost je dcerou lidské svobody. Sekularismus Sekulární člověk se nezajímá o spekulativní pravdy a konečný osud. Má snahu být pragmatický zabývat se úkoly, které jsou řešitelné teď. Filosofové a sociologové rozdělují fenomén naší doby do tří částí. 1. Člověk si podstatně rychleji osvojuje znalosti a dovednosti. Schopnost člověka získat víc znalostí a dovedností v jednom roce, než byl schopen získat za předchozích deset let. Alvin Toffler hovoří o šoku z budoucnosti. Budoucnost přichází rychleji než se stačíme aklimatizovat. 2. Druhým krokem sekularizace je specializace. S růstem lidských znalostí, úměrně klesá počet oblastí, které může jednotlivý odborník ovládat. V důsledku toho se jednotlivci musí specializovat. (Lékař neobsáhne celou oblast medicíny..., právník...). Kolem těchto specializovaných oblastí vyrůstá nutná obslužná komunita. 3. Třetím krokem je socializace. Jedná se o vztahy mezi jednotlivými obslužnými komunitami. Tyto komunity se obvykle doplňují, navzájem na sobě závisí a spolupracují. Tato závislost a spolupráce tvoří princip socializace. (např. chemie dá 3

4 lékaři nové, efektivnější léky. Fyzika ho vybaví silnějšími mikroskopy, lepšími diagnostickými a vyšetřovacími přístroji... Filosofie a teologie nabídnou lékaři morální řešení problému transplantací, prodloužení života a euthanásie. Uvědomuje si křehkou rovnováhu, když něco přestane fungovat (stávka pilotů, popelářů, telefonistů). Výpadek každé z obslužných komunit může uvrhnout celou strukturu společnosti do okamžitého chaosu. Dnešní člověk: hledání identity: Výsledky sekularizačního procesu jsou v zásadě dobré, ale přivedly člověka ke krizovému bodu. Je nutno ptát se po příčinách. Dnešní člověk prožívá rozpor citů. Kolísá mezi vzdálenou nadějí (vyřešení dnešních problémů) a zoufalstvím (že s nimi musí žít). Lidská přirozenost se bojí prázdnoty. V současnosti přibývá stále více duševně nemocných lidí. Stále více lidí potřebuje psychoterapeutickou péči. Bída moderního člověka má mnoho jmen, jeho choroba má mnoho aspektů. Tři bolesti dnešního člověka: Odcizení, ztráta identity, ztráta osobnosti. Odcizení Nejtragičtější paradox je, že čl., který toho tolik objevil o dnešním světě, s ním ztratil smysluplný kontakt. Při ovládání světa postavil člověk téměř úplnou technologickou bariéru mezi sebe a svůj svět. Stroje jej oddělily od života (ml. čl. s walkmanem soukromý svět, poslech rádia, televize ignorance lidí okolo...). Moderní čl. slyší dobře elektronicky, ale je hluchý k potřebám a utrpení druhých. Je hluchý vůči Bohu. Odcizení od světa se v konečné fázi stává sebeodcizením. Sebeodcizení je nejhlubším poškozením současného člověka. Čl. přestal vnímat rytmus ročních období, přírodního světa, setí a sklízení, ukládání zásob pro dlouhou zimu. Moderní čl. přesto cítí potřebu přiblížit se k přírodě, kt. se úplně odcizil. Používá k tomu však často docela převrácené prostředky (lovení, opalování) Všechny sporty, turistika, horolezectví jsou, dle Ct. Bezděka, náhrážkami skutečného života v přírodě. K němu je potřeba nejen harmonie, ale i tvořivosti. Prostý nenáročný život bez požadavků povede k harmonii jak s přírodou tak s lidmi. K životu a ke zdraví vedou nikoli egoistické touhy (příčinou velké části neuróz, neurastenií a psychóz jsou všelijak maskované projevy sobectví) a vynášení svého Já, individuálního 4

5 nebo kolektivního, ale jen umírněnost a ukázněnost. (Ct. Bezděk, Etikoterapie, Olomouc 1995) Svět se stává záležitostí vnějších okras, statutárních symbolů a her. Čl. ztrácí důvod, proč žít a umírat ztrácí většinou sebeúctu a smysl vlastní existence. Sebeodcizený člověk není cizincem jenom sobě, ale i svému světu, a to je živnou půdou nenávisti k sobě. Člověk si zvykne pohrdat sám sebou. Od nenávisti k sobě je jen další, téměř automatický krok k nenávisti vůči druhým, zvláště k institucím a establishmentu, který učinil člověka tak malým. Podle sociologa Melvina Seemana je odcizení charakterizováno jedním nebo více následujícími postoji: 1. Bezmocnost jednotlivce: nemám žádný vliv na svůj život. 2. Ztráta smyslu: můj život je absurdní, nelze ho pochopit. 3. Ztráta norem (cynismus): normální metody nevedou k cíli. Chceš-li něčeho v životě dosáhnout, nesmíš být poctivý. 4. Kulturní odcizenost: odcizení umělce nebo revolucionáře, který odmítá cíle a hodnoty svého společenství. 5. Sebeodcizení: nedokázal jsem žít svým vlastním životem. 6. Sociální izolace: cítím se osamělý, vyloučený ze společnosti Ztráta identity Hledání identity je celoživotní proces, ale nejbolestnější je pro dospívající. Hledání identity je pro mladé lidi dále komplikováno tím, že si často přejí, aby byli druhými pokládáni za něco, co vůbec neodpovídá jejich vnitřnímu sebepoznání. Existuje nebezpečí, že přijmou vnější obraz atleta či krásky a oba se postupem času dostanou do problémů. Pečují o svůj zevnějšek tak moc, že zapomenout pečovat o své nitro. A pak se jim zdá, že v 35 letech jejich život skončil. Technokratická společnost má tendenci zpochybňovat všechny předpoklady a vytvářet pluralistický svět názorů. Systém hodnot musí být založen na nějakých přijatých jistotách a radikální skepticismus podkopává všechny soustavy hodnot. Viktor Frankl říká, že nejzoufalejší potřebou člověka je nalézt smysl života a smysl může být budován pouze na jistotách a přesvědčeních. Pro každého člověka je stále obtížnější dobrat se syntézy nebo přehledu života a v důsledku toho i jakékoli integrace vlastní osoby. V přívalu nových znalostí se stává svět a život příliš složitým, než aby se v něm člověk vyznal. 5

6 Mnozí lidé se utíkají do virtuálního bezproblémového světa (drogy, alkohol, sex, počitač). Prosazuje se subjektivismus, romantismus a kult zkušenosti. Pocit méněcennosti mívá za následek velice mnoho poruch vnitřního života, vede k depresivním náladám, bývá příčinou nedostatku odvahy a pesimismu. Ne druhé straně jeho překompenzování vede k domýšlivosti, chvástavosti, k vypínání atd. Pramen všech těchto pocitů je třeba hledat už v raném dětství. (Ct. Bezděk) Subjektivismus Subjektivismus dnešní moderní odrůdy lze shrnout do hesla: Dělej si, co chceš! Je zde nebezpečí soustředění na sebe, které má tendenci činit z každého člověka vlastního zákonodárce, obchází respekt k požadavkům druhých lidí, k Bohu. Romantismus Dalším znakem je romantismus, kdy se člověk chce vyhnout nepříjemným věcem a tak si je romantizuje. Romantizuje přátelství, sexualitu, manželství, milování. Kult zkušenosti Heslem tohoto kultu je, že člověk by měl vyzkoušet všechno, co je možné. Čím víc zkušeností kdo nashromáždí, tím plnější bude jeho život a tím rozvinutější osobou se stane. Platí zde, že je třeba, aby veškerá lidská zkušenost byla nějak uspořádána, nebo bude člověka jen rozštěpovat. Jinak řečeno: člověk musí mít v životě cíl a musí hodnotit zkušenosti podle cíle, který pro sebe stanovil. Stát se osobností znamená, obětování některých zkušeností, aby bylo možno hlouběji zakusit jiné hodnoty, jež jsou spojeny s rozvojem osobnosti a podporují ho. Úzkost má nesčetně podob: - z náhlé ztráty smyslu života - z rozpadu manželství, zhroucení přátelství, ztráty zaměstnání - před novými nevypočitatelnými věcmi ve vlastním životě, ve společnosti, v církvi - přijmout sám sebe takového, jaký jsem, nebo se zcela svěřit jinému člověku Úzkost vyvolává především moderní životní situace dnešního člověka - dnešní člověk je plně odkazován sám na sebe - mezilidské kontakty se mnohonásobně rozmnožují, ale jejich intenzita klesá - každý spojuje s mezilidskými vztahy naději na spolehlivost a nezlomnou věrnost - Úzkost je patrná i ve společenské oblasti: 6

7 - před nekotrolovaným pokrokem ve vědě a v technice (genetický výzkum, jaderné technologie ) - je zde hrozba s rostoucí vlastní moci člověka - vlivem stěhování národů vzniká multikulturní společnost strach před ztrátou vlastní národní identity nárůst agresivity, fundamentalismu. - chybí solidarita Stísněnost a vytěsňování úzkosti - žije ve strachu z úzkosti, v úzkosti před úzkostí - ochromuje to jeho vůli k životu, podkopává jeho životní sílu, opotřebovává jeho odvahu žít - čl. utíká před úzkostí, snaží se ji vytěsnit: - útěkem do rozptýlení v zábavě - únikem do povrchnosti každodenního provozu - spolehnutím na zdánlivé jistoty (bohatství, alkohol, drogy, smrt ) - utíká se k fundamentalismu a netoleranci Fundamentalismus - typický syndrom moderní úzkosti (inkarnace úzkosti) - živelný pokus o zbavení úzkosti únikem z nedostatečné životní jistoty do bezpečí vlastní víry - dává přednost bezpečí před jistotou, zabezpečenosti před svobodou jasné definici před namáhavým hledáním smyslu pravá existenciální úzkost - sílí volání po autoritativním vedení (státu, církve ) Úzkost nejvitálnější předpoklad naděje - kdo vytěsňuje úzkost není s to zachovat si naději - úzkost je nejvitálnější předpoklad naděje - úzkost jako i naděje čerpá z budoucnosti - lidstvo bez úzkosti by bylo lidstvo bez naděje - úzkost je nutno přijmout a připustit kvůli budoucnosti člověka - vytěsněná úzkost čl. ještě víc tísní - vytěsněním úzkosti se lidé stávají především panovačnými a agresivními 7

8 Odvaha k úzkosti a vykoupení z úzkosti Naléhavost úzkosti patří k lidství osvobodivá útěcha křesťanské víry vyslovení úzkosti před Bohem Bůh je na naši straně Zaměření církve na úzkost a svobodu dnešního člověka formulace osvobodivé odpovědí. Úzkost patří k lidství - úz. se nedá zabránit, ani ji nelze zakázat - podle T. Akvinského: čl., který nepociťuje úzkost tam, kde je k tomu naléhavý důvod, není statečný, nýbrž nelidsky necitlivý. Stává se snadno cynickým - úz patří k lidství, její likvidací likvidujeme lidství - křesťanská víra úz. nezkrášluje ani nebagatelizuje, nevytěsňuje ani nezaplašuje. Naopak ji připouští - Ježíš: Na světě budete mít soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět. (Jn 16, 33). - realistické konstatování lidské úzkosti na světě a příslib jejího překonání v důvěře patří neoddělitelně k sobě. - útěcha křesť. víry neznamená úzkost potlačovat, nýbrž právo jí vyslovovat před Bohem jazykem modlitby. - Bůh nevykupuje čl. od úzkosti, ale daruje hodnověrné ujištění, že uprostřed úzkosti stojí na jeho straně. - Úzkost vyzývá k pradůvěře, která v člověku dříme Úzkost úzkost před smrtí - za každou úzkostí z budoucnosti nakonec číhá úzkost před smrtí - Ježíš se solidarizuje s člověk v jeho nejhlubší úzkosti. Prochází branou smrti. Svým vzkříšením smrt překonává. Ad F. M. Dostojevskij: existence člověka bez víry ve vlastní duši a její nesmrtelnost je nepřirozená, nemyslitelná a nesnesitelná - Pascual Chávez: největším a nejrozšířenějším problémem mladých nejsou drogy a alkohol, či zmatek v oblasti sexuality, nýbrž chybějící směr, obzor, smysl, projekt života. To vede k povrchnímu životu, ke konzumací věcí a zkušeností, aniž by něco jejich život sjednocovalo a dávalo mu dynamiku 8

9 - Wolfgang Huber: Nic dnes neukazuje hledání zdůvodněné etické orientace naléhavěji než exploze násilí v jeho nejrůznějších podobách. - Dnešní krizi smyslu je třeba nahlížet s pohledem na vývoj v nedávné minulosti. Ad osmdesátá léta 20. stol na západě rapidně klesá závaznost životních forem a institucí. - rozšiřuje se prostor svobody, individuální volby. Dnešní člověk se chce rozhodovat sám o svém vlastním životě a jeho smyslu. - nárůst individuální svobody je neobyčejně cenný. Na druhé straně je problematický vytrácí se smysl pro solidaritu a spravedlnost. - hrozí nebezpečí rostoucí životní dezorientace v souvislosti s růstem individualizovaných živ. možností. Lidé se stávají sirotky ve věci orientace. - klesá respekt k autoritám a prohlubuje se distanc od představených. - ochabování solidarity se sebou nese katastrofální nedostatek spolehlivého přátelství. - podle psychologa Jürga Williho jde o seberealizaci bez vztahů. - dominantní je životní pocit Ať žije mé vlastní Já! - málokdo přijímá závazný životní smysl, jeho místo zaujímá jakýsi nezávazný koktejl, který si jednotlivci sami namíchávají z nejrůznějších myšlenkových soustav, jež si v dnešní společnosti navzájem konkurují. Ad dnes lidé vyrůstají od dětství s televizí. Dnešní 18letý čl. stráví více času u TV než ve škole. V ČR stráví denně u TV (až 3,5 hodiny). Začíná se už ve druhém nebo třetím roce života. K tomu se ještě používá video, rádio, internet,. - média zasahují všechny vrstvy obyvatelstva. Mají dosah až k poslední selské usedlosti v horách. Přináší směsici názorů, postojů aj. Nabídka je pestrá, je možné si vybrat nejrůznější programy. - změna programů na stisk tlačítka je znakem dnešní doby. Je to metafora mnozí lidé mají pocit, že když se jim jeden program nelíbí, stisknou tlačítko a začne jiný. Toto se netýká jen TV, ale i obyčejného života. - američan Alan Ehrenhalt, říká že jsme jako člověk, který sedí před televizí a cvaká dálkovým ovládáním touto vrcholnou zbraní osobní volby, a během hodiny si vybere a odmítne deset zábavných pořadů. Požitek z nich nám kalí podezření, že o pár kanálů dál může být něco zajímavějšího.* (245) - dále říká: Příliš mnoho velkých i malých činností v našem životě se začalo podobat surfování po televizních kanálech. Vyznačující se otupujícím a zdánlivě nekonečným postupováním od jedné možnosti k druhé bez jakékoli technické nebo morální mapy. 9

10 Možností prostě existuje příliš mnoho a nikdo nám je nepomůže utřídit. Nic nás neochrání před stálým pokušením nežít s tím, co je na obrazovce, ale raději zkusit ještě něco jiného. * (246) - programy přinášejí informace, obrazy, životní vzory, názory, výklady, postoje, náboženské představy z celého světa. Důsledky toho se označují jako posbíraná slátanina a kolážová identita. - Dnešní dospívající mládež má jiné obsahy a struktury vědomí, jinak vnímá, jinak zachází s vnějšími i vnitřními zkušenostmi, má jiný světový názor než měly lidé ještě před 40 nebo i 20 lety. * David Brooks, Bobos (Nová americká elita a její styl), Dokořán Praha 2001; s Rizika - Riziko lhostejnosti, zploštění, prázdnoty. ( Duševně vyprahlý člověk Benedikt XVI.) - Postmoderní lhostejnost vše je jedno. Ztráta motivace - dochází ke ztrátě motivace. - co čl. prožívá, nemá žádnou cenu. Vyměnitelnost lidí - Lidé se stávají vyměnitelnými objekty. Může se s nimi lhostejně nakládat. Mají hodnotu podle toho, jaká je jejich momentální potřeba. - Je to velké snížení důstojnosti člověka. - Vyměnitelnost v mezilidských vztazích. Dokud vztah funguje dobře, je to v pořádku. Když přestane fungovat, přerušíme ho a navážeme kontakt s někým jiným. - V lit. s psych. poradenstvím: termín partnerství na určitý úsek života. Ztráta hodnot - Třeba trénovat rozlišování v tom, co má větší hodnotu a co menší. Na konci jde i o hodnocení našeho života. Nelze říci na konci našeho života, že je to jedno, zda život má nějakou hodnotu nebo ne. - Právě v období velkých změn je důležité, co má v našem životě velkou hodnotu a co je bez hodnoty. 10

11 Svoboda se zodpovědnost - Svoboda je něco velmi náročného. Má souvislost se zodpovědností. - Svobodný čl. je ten, který se snaží o dobrý vhled a stojí si za svým jednáním. - Jednám na základě svého vhledu a své schopnosti rozhodovat se. - Jsem zodpovědný za své jednání a za důsledky svého jednání. Dějinnost hlásání církve Historie církve - Církev toho hodně dělala pro zraněné a postižené lidí velkolepý prvek naší tradice. - Tito postižení lidí potřebují pomoc, i ochranu církve. - Je zde ovšem ukryto nebezpečí ochranitelství. Nebezpečí ochranitelství a poručnictví - Rodiče často říkají: Děti se mají mít lépe, než my. Toto přání je pochopitelné. - Jsou rodiče, kteří tuto zásadu zastávají velmi razantně. - Snaží se o to, aby se jejich děti měly lépe než oni. Snaží se za ně všechno rozhodovat. - Matky někdy chtějí dělat za své děti všechno namáhavé a obtížné, aby nebyly přetěžovány. - Děti, které vyrůstají v prostředí poručnictví a ochranitelství, nejsou dobře vybaveny pro život. - Jsou příliš ochraňováni, nejsou dobře připraveni na nebezpečí života a světa. - Někdy se z nich stávají, tzv. skleníkové květiny velmi hodní, ale velmi málo vitální, bledí, nevýrazní. - Rodiče, kteří příliš hýčkají své děti, něčemu brání. Církev pro děti, ne pro dospělé - Církev chrání slabé a zraněné, ale má tendenci je příliš ochraňovat. - Církev je dobrá pro děti a soc. angažovanost. Nemá však co říct, nebo jen málo, pro dospělé, pro oblast hospodářství, vědu a techniku. Tam je velmi málo přítomná.. Co se od nás očekává? (Způsoby vyjádření paradigmatu) Různé možnosti každodenní vyjádření žité víry vyznání forma teologie aeropag dialogická víra 11

12 Forma teologie - Je to metodicko-argumentační postup, argumentačně meditativní forma, jak vyjádřit praxi víry. - Teologie neznamená narativní vyprávění. Teologie je systematické metodická úvaha. - Člověk musí být schopen argumentačně zdůvodnit svá rozhodnutí. Nestačí jen říct: Já věřím v toto Musíme velmi přemýšlet, jaké dobré důvody nás vedou k tomu, že věříme tomu nebo onomu. Je to něco jiného než vyznání víry. Nutno trénovat, abychom si to sami ujasnili a abychom zráli. - Je nutné přemýšlet, jestli jsou orientace našeho života dobré. - Hodnotné věci překonají i velkou kritiku. - Ve svobodné společnosti se nelze prosazovat autoritou a tlakem. - TOMÁŠ AKVINSKÝ: Není nezbožné být zvědavý. Nezbožnost je, když se čl. velmi brzy přestane ptát. Dialogická víra na aeropagu dnešního světa (K. Koch, Konfrontace nebo dialog?, Vyšehrad 2000, s ) - Skt 17,16-34: Pavel diskutuje s epikurejskými a stoickými filosofy. Je to scéna mající základní význam i pro dnešního křesťana. - Křesťan je konfrontován s nejrůznějšími proudy a také náboženskými vyznáními. Vůči ním je třeba dle vzoru Pavlova prokázat velkorysou otevřenost. - Papež Pavel VI. v encyklice Ecclesiam suam ze srpna 1964 říká: Církev musí přistoupit k dialogu se světem, v němž žije. Církev činí sebe slovem, poselstvím, dialogem. - Josef Ratzinger poukazuje na vlastní jádro křesťanské misie: Evangelium může a dokonce musí být zvěstováno pohanům, protože oni sami na ně v skrytu čekají (srov. Iz 42, 4). Misie se ukazuje jako oprávněná tehdy, když se její adresát při setkání se slovem evangelia rozpomene: Ano, to je to, na co jsem čekal. - Dnešní společnost se stává multikulturní a multireligiózní. - Křesťan si musí osvojit biblický náhled, že stojí na jevišti světa, že je podívanou světu, andělům i lidem (1 Kor 4, 9), že je vystaven křížové palbě kritické veřejnosti, a že se tomu nemůže ani nesmí vyhýbat. - Výbava křesťana: Ochota k dialogu a tolerance. Předpokladem k tomu je prvně orientace křesťanské misie na křesťanské společenství víry. Pavel VI.: církev se ustavičně sama potřebuje vystavovat evangeliu, má-li si zachovat svou životnost, svůj elán a svou sílu 12

13 Použité zdroje: - Bezděk, Ctibor, Etikoterapie, - Brooks, David, Bobos (Nová americká elita a její styl), Praha: Dokořán Koch, Kurt, Konfrontace nebo dialog?, Praha: Vyšehrad Powell, John, Proč žít, proč umírat?, 13

14 prof. PhDr. Petr Piťha, CSc. (přednáška Petra Piťhy dne ) 1. Morální problém současné doby Charakteristika morálního problému současnosti: - V současné době nelze mluvit o nějakém jednom morálním problému, o nějaké určité neřesti, která by jako typický nešvar působila problém. - Jsme svědky rozpadu morálky jako celku. - Protože společnost vždycky má nějaký morální řád, musíme mluvit o tom, že dnes vládne nulový morální řád morální chaos. - Lidé se, většinou bez vážného postihu, dopouštějí kdykoli čehokoli. - Morální chaos se začíná strukturovat a vzniká nová morální představa. - Jsou pojmenovány některé principy chování, vyzdvihují se jiné hodnoty. Formuje se nové učení. - Jednou z jeho charakteristik je příklon k biologickému pojetí lidského chování. - Mnohé, co je spíše zvířecí než lidské, je přijímáno s označením, že je to normální. - Z hlediska nového učení je normální vše, co je pudové, hormonální, přizpůsobivé prostředí. - Takové již dnes běžné chování, je nicméně nenormální pro člověka, který trvá na tom, že je homo sapiens, a proto i homo asketicus. - Komenský mluvil o výchově jako o cestě od zvířeckosti k člověčenství. Starý a nový morální pořádek: - Starý morální řád je spjat s náboženstvím. Pro Evropu je to náboženský proud židovsko-křesťanské tradice. Jinde jsou to náboženství jiná. - Současná evropská společnost má ke starému morálnímu řádu nechuť právě proto, že odmítá náboženství. - Vidí v náboženství nebezpečí, protože je spojuje s fanatismem, s teroristickými útoky, sexuálními skandály aj.. - Považuje náboženství za nebezpečně konzervativní až rigidní, odmítá tabu a tvrdí, že náboženství člověka omezuje a pokořuje. 14

15 - Důležitost náboženství pro společnost takřka prorocky pojmenoval ve dvacátých letech 20. stol. lord Simon, velký britský demokrat, který ostře vystoupil proti nebezpečí fašismu a žádal zavedení výchovy k demokracii jako povinný předmět. - V širší diskusi tohoto problému prohlásil, že společnost, která se zbaví náboženství, nepřežije více než dvě další generace, protože ztratí svou podstatnou vnitřní vazebnost. - Dokládal to tím, že společnost potřebuje, aby existovalo něco, co stojí mimo lidský vliv a bylo přijímáno jako nedotknutelné. - Nový mravní pořádek vychází z představy, že plně svobodní lidé se svobodně dohodnou na zákonech, které budou všeobecně platné pro všechny. - Radikálním problémem pozitivního práva ovšem je, že vyžaduje základní nijak nedefinovanou slušnost (předporozumění) - Zásada co není zakázáno, je dovoleno se bez zmíněného předpokladu slušnosti neobejde. - Jak se rozpadá slušnost, je nutno myslet na všechno možné, co by slušného člověka ve snu nenapadlo, aby to bylo zákonem zakázáno a nevznikaly tzv. mezery v zákonech. Nedostatky nového morálního řádu: - Přibývá zákonů. Jsou nezvládnutelně nepřehledné a překáží. Vede to k neúctě k zákonu a podrytí smyslu zákonnosti. - Stále obtížněji se je možné na zákonech dohodnout. Kdykoli je zapotřebí, je možné je změnit. Děje se to často a opět upadá úcta k zákonům. Věci nestálé jsou zbytečné. - Nový morální řád se dostává do paradoxní situace. Jedním z jeho principů je naprostá svoboda jedince. Společnost se rozpadá, protože všichni se považují za zákonodárce a určovatele správnosti. Vnucují svému okolí svou představu o světě. Podle síly, kterou mají, toho dosahují. Výsledkem je roztroušená diktatura (diktatura jednotlivce), která se může změnit v diktaturu celkovou. - Nová doktrína, přesto, že jejím prvým pravidlem je, že neuznává žádné náboženství, nese stále více rysů velmi netolerantního náboženství. Náhražka náboženství - média - Televize (internet) nejen udává vkus, ale rozhoduje o správnosti jednání. 15

16 - Vyzvedá vzory jednání a stále více rozhoduje o bytí a nebytí, protože úspěšně vyvolává představu, že co nebylo v televizi, není.věci jsou teprve tehdy, když jsou medializovány. Příčiny nastalého stavu: Máme-li s danou situací něco dělat, musíme pochopit její příčiny. Podstatnou otázkou je, kde došlo ke zlomu, po němž nastal neblahý rozpad morálního řádu. Tam také bude ležet hlavní příčina. Půjdeme-li při tom zpět po časové ose dějin, zjistíme několik významných událostí. Prvou je bezesporu druhá světová válka se svým barbarstvím založeným na bezduché poslušnosti zvrhlým příkazům. Šlo o úplné předání vlastního svědomí a lidské důstojnosti do cizích rukou. Vyvražďování ovšem mělo své příčiny v první světové válce, při níž byla znevážena hodnota lidského života milionovými ztrátami. Ani tento krok nebyl počátkem. Velkým zlomem byla Velká francouzská revoluce, která pod lákavými hesly volnosti, rovnosti a bratrství porazila nejen náboženské zakotvení, ale zničila spolu s ním i pojem autority a morálních imperativů ve formě tabu. Tato revoluce byla však připravována rozvojem racionalismu, který navozoval moc vědy a přinesl i myšlenku vědeckého řízení společnosti se vším, co pak způsobily byrokratické systémy a státní mašinérie. Víra ve vědu rovněž nespadla náhle z nebe. Vyrostla z pozdní renesance, kdy si lidé začali klást nový typ otázek. V oblasti přírodních věd se přestali zajímat o to, co je Božím sdělením v knize jeho stvoření, ale začali hledat účelné využití přírodních zákonů a přírodního bohatství. Jinými slovy, začali se zmocňovat všeho a stali se suverény nad zemí. Mohli bychom jít po krocích dál a dál až nakonec dojít k prvým velkým vynálezům primitivního lidstva jako je třeba luk nebo oheň. Dál pak už máme jen mytické zprávy, které se točí kolem tématu rozumu. Problém, který nás zajímá, má počátek tam, kde rozum odvádí člověka z říše zvířat a staví ho do nové pozice. Role rozumu Rozum vede člověka k výkonům, na něž musíme být a jsme právem hrdí. Tentýž rozum však vede člověka k výkonům, za něž se musíme bezedně stydět. 16

17 Je to nepříjemné zjištění, ale lékařské ordinace utišující bolest a navracející zdraví a život jsou takřka dvojčetem mučíren a výslechových brlohů, kde se s rafinovanou bestialitou, jaká v oblasti dravců nemá obdoby, ničí svoboda, rozvrací integrita, ruší důstojnost, mrzačí a zabíjí. Je zřejmé, že rozum je třeba hlídat. Nejde jen o otázku zneužití pozitivních plodů rozumu v podobě vyloučení oné temné cesty, která kopíruje cestu vznešenou. Jde o to, domýšlet i důsledky dané dobrými plody rozumu. Rozum nás dovedl k neuvěřitelné snadnosti žití. Ta působí mnoho nesnází. Uveďme namátkou několik příkladů. Silný nárůst vandalismu patrně souvisí se zmenšením namáhavé tělesné práce. Východiskem tu může být kultivované vydání fyzické síly ve sportu. Žijeme v nadbytku nadvýroby a v evropských zemích jsou nejzákladnější životní potřeby zajištěny pro mnoho lidí bezpracně. Působí to neúctu k jídlu, výrobkům všeho druhu, k lidské práci vůbec. Vede to k plýtvání, lenosti, ke znuděnosti. Narůstá množství volného času, s nímž si mnoho lidí nedovede poradit. Všemu tomu lze čelit povzbuzením kreativity a výchovou ke kultivovanému využití volného času a přebytečných kapacit. Oslabená funkce rodiny Jistě potřebné a rozumně založené specializované instituce jako školy, nemocnice, starobince, sirotčince, penzijní pojištění postupně rozkládají rodinu. Jestliže dříve to byla jednotka silně vázaná nutností vzájemné pomoci, stává se dnes víc a víc zájmovou jednotkou, kterou je snadné opustit zdánlivě bez následků. Ve všem postřehneme, že absence nezbytné potřeby druhých lidí (je dnes skryta příliš složitou dělbou práce) přináší jedinci pocit nezávislosti, který je chybně spojován s pojmem svoboda. Výchova k vzájemnosti a obrana trvalých mezilidských vztahů je nutná na tomto poli. Funkce školy Funkce školy se mění podle změn ve funkci rodiny. Současná škola chtě nechtě musí přebírat mnohé, co je v rodině zanedbáno. Obraz, který se nám jeví i jen při pozorování bez statistik a rozborů, je hrozný. 17

18 Na prvním stupni škol musí učitelé suplovat nedostatek citu (nedomilované děti), učit základní, i hygienické, návyky. Výchova z rodiny, kromě jediného pravidla neotravuj, přechází na školu. Školy, zvláště kvalitní, starají se o stále větší část volného času dětí. Nechybí případy, kdy jsou oblíbené akce typu noc ve škole, protože mladí lidé jsou raději v harmonickém prostředí své třídy, než doma. Není divu, že se objevil předmět, či spíše hnutí etické výchovy. Toto hnutí má, po mém soudu, ne právě šťastný název, protože se nezabývá teorií morálky, ale navozením pozitivních prosociálních vlastností. Povýtce u ní jde o to, co dříve děti běžně nasály ve svých rodinách. Je to dobrá snaha o výchovu člověka pro soudržnější společnost. Jistým úskalím může být, že přichází ve vývoji dítěte přece jen pozdě a má tedy charakter rehabilitace. Spolu s tím pak vzniká i nebezpečí, že vznikne chování toliko nacvičené, ne dostatečně prožité a zažité, že se děti naučí techné, neproniknou však k epistémé mravnosti tak, jako je tomu při autogenezi osobnosti v nejranějším dětství v harmonické rodině. Učitelé, kteří se etickou výchovou zabývají, jsou si převážně těchto nebezpečí vědomi. Výchova péče o rozum Nebylo by dobré spokojit se s tím, že nějaká škola bude ve svém programu mít zabudovánu etickou výchovu. Výchovu nelze oddělit od ostatního dění ve škole. Protože jsem mluvil o rozumu jako o bodě centrálního významu, musím apelovat na učitele všech předmětů, aby si uvědomili výchovný moment péče o zdravý rozum. Je dnes totiž v sázce, a to několikerým způsobem. Nedostatek objektivity, použití logiky na nevěrohodné údaje, svévole v interpretacích, libovůle v zacházení se slovy a potažmo pojmy jsou vážná nebezpečí pro morálku. Naučit děti, že každé jednání, každý čin a životní krok má své důsledky, a to v delším časovém úseku, než je právě daný okamžik, je sice práce dosti nauková (cvičí se to v logice, matematice, přírodních vědách, gramatice), ale zároveň nanejvýš výchovná. Jsem přesvědčen, že vývoj člověka jako živočišného druhu, je už dlouho dán rozvojem rozumu. Jestliže nás zneužití a selhávání rozumu dovedlo do vážné krize, bude to opět poznání, a tedy rozum, který nás může z krize vyvést. 18

19 Záchranu vidím v tom, že lidé začnou bolestně pociťovat své sebezáhubné konání a začnou se vracet k morálním principům, které nepřijali přirozeně od autorit rodičů a učitelů, ale proto, že to dá zdravý rozum. Pokud pak jde o vývoj člověka, myslím, že homo sapiens, poté, co projde nebezpečným obdobím hominis ekonomici, dojde k tvaru homo ludens. Tomu bude stačit méně, dá přednost vnitřní spokojenosti, udělá snadno a kvalitně svoji práci a bude se dobře kreativně bavit, bude si hrát na okrsku zemském, jak to krásně vyjádřila Bible. 19

20 2. Zač křesťané vděčí ateistům Tomáš Halík 25. září 2010 LN (Horizont-esej) (krácená přednáška filozofa, teologa a sociologa náboženství T. Halíka z v Mnichově při předávání Guardiniho ceny za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby) Naším úkolem je žít, jako by Bůh byl. I pro nás věřící dnešní doby je Bůh především možnost Jak máme žít? - dlouhou dobu byla odpověď na tuto otázku v evropském prostoru formována křesťanstvím - jaké to má důsledky v dnešní době? V čem byla podstata křesťanské zvěsti? Současné proměny - Co se to stalo v průběhu dějin s křesťanstvím, že Ludwig Feuerbach (, zakladatel humanistického ateismu, vidí křesťanského Boha jako Velkého bratra z Orwellova románu, jako konkurenta svobody, pravdy a skutečnosti člověka? - Novověký člověk natolik zapomněl na křesťanského Boha, který je ve světě reprezentován ukřižovaným člověkem Ježíšem, že dal přednost bohu, kterého si sám stvořil, mocnému bohu, do něhož si promítal svá přání, své mocenské aspirace a své strachy. - Německá teoložka Dorothea Sölleová správně poukazuje na to, že za častými otázkami Kde byl Bůh v Osvětimi či Proč Bůh nezabrání válkám, je právě tento falešný, hluboce nekřesťanský pojem mocného boha, zbavujícího nás naší vlastní zodpovědnosti. - V tomto smyslu můžeme my křesťané být hluboce vděčni ateistům typu Feuerbacha, Nietzcheho, Freuda či Marxe, že za nás odmítli a rozbili tohoto bůžka, tuto karikaturu křesťanského Boha, stvořenou projekcí lidských přání a strachů. - Oni za nás učinili důležitý krok, který by měl být prvním krokem víry, vyčištěním prostoru pro Boha od model. My bychom jim měli posloužit podobnou osvobozující kritikou humanismu, který v zápase s tímto fiktivním bohem nepostřehl, jak sám se jím nakazil. Inflace lidského ega - Připusťme, že Feuerbachova diagnóza rozšířené moderní představy Boha byla správná, že to byl opravdu nic než plod lidské projekce. Avšak Feuerbachem navržená terapie vtáhnout božské zpět z nebe do člověka, měla osudové následky: inflaci lidského ega. 20