HAN S KÜ NG V co věřím

Transkript

1

2 HAN S KÜ NG V co věřím

3 Hans Küng V co věřím VY Š E H R A D

4 Hans Küng, 2009 Translation Dr. Karla Korteová, 2012 Cover Photography Peter Rigaud, 2012 ISBN

5 Obsah Celistvý pohled na svět Život a důvěra Úhelný kámen zdravé osobnosti Důvěra vystavená zkouškám Zdánlivě spolehlivý filozofický základ O čem pochybuji Životní krize Odkládané životní rozhodnutí Teologie, která mi byla málo platná Úděl nevěřících Duchovní prožitek Nebát se hlubokých vod Důvěra v život a náboženská víra Důvěra jako základ vědy, politiky a ekonomiky Život a radost Radostná věda Hlavně abych byl šťastný?! Utěšené soužití Nelze věřit každému Radost z přírody A jak je tomu se zvířaty? Sepětí s přírodou versus přírodní mystika Vesmírná zbožnost Neproniknutelné tajemství Radost až do konce

6 3. Životní cesta Životní cesta lidstva Jak se lidstvo učilo lidskému chování Étos jako základní předpoklad lidského soužití Směrovky, které neplní svou úlohu? Jak najít správný směr v době, která je na směrovky tak chudá? Pozitivní étos pro všechny Lidskost jako základní měřítko Humanistický étos a světová náboženství Více lidskosti Jít svou cestou Život a jeho smysl Proč jsme na světě Otázka smyslu ve vědě a v ekonomice Smysl našich individuálních životů Když se smysl vytrácí Práce ve službách života Žijeme proto, abychom pracovali? Zážitky Naplněný život Seberealizace Nejsme příliš soustředěni sami na sebe? Smysl malý A smysl velký Život a jeho základ Budoucnost náboženské víry? Víra, věda a demokracie Je Bůh pouhá naše projekce? Je náboženství v koncích? Co mluví proti náboženství A co mluví pro náboženství

7 Duchovnost a racionalita Základ všech věcí Vývoj člověka Je nekonečno skutečná dimenze? Dát se vést hudbou Stopy transcendence Životodárná síla Nový pohled na náboženství Mystická duchovnost? Je Bůh osoba? Modlitba a meditace Vyšší forma modlitby? Bůh a bohové Síla životodárná a síly ničivé Pád bohů starých i nových Duch svatý Stvoření světa a různé fyzikální modely Lze ještě dnes věřit v zázraky? Skonání světa: naše poslední hodina? Životní model Náboženské zápolení Model hinduistický Model buddhistický Model konfuciovský Model židovský Zkomolená křesťanská duchovnost Model křesťanský Jedinečný život Jedinečná smrt Zosobněný model křesťanského života Model muslimský Pevné přesvědčení a ochota k dialogu

8 8. Život a utrpení Odvěká otázka: Proč trpím? Co Boha omlouvá? Spočívá dialektika utrpení v Bohu samém? Boží bezmocnost tváří v tvář holokaustu Byl Bůh ukřižován? Osvícený Buddha a ukřižovaný Ježíš Neřešitelná záhada existence zla Špatně pochopený kříž Kříž našich životů Test pro všechny humanisty Jak tu tíhu snést? Velká svoboda Umění žít Erós a agapé Síla lásky Láska jako naplnění světového étosu Mír a právo Mocenský vliv a naši bližní Konzumovat s mírou Výchova jako proces založený na vzájemné úctě Sport podle pravidel psaných i nepsaných Žít zdravě, ale nebýt zdravím posedlý Ars vivendi Ars moriendi Životní vize Konec velkých pseudonáboženských ideologií Realistický optimismus Mosty do budoucnosti Mírumilovnější světová politika Spravedlivější světová ekonomika

9 Naděje na jednotu církví Naděje na mír mezi náboženstvími Naděje na společenství národů Dějiny nejsou vypočitatelné Moje poslední vize Z díla Hanse Künga Poděkování

10 4. ŽIVOT A JEHO SMYSL Tak můžeme, pokud své věci rozumíme (což je zde nutno předpokládat), jednotlivce pobídnout, anebo mu při tom být přinejmenším nápomocni, aby sám pocítil odpovědnost za poslední smysl svého vlastního konání. Zdá se mi, že to není tak příliš málo, i pokud jde o čistě osobní život. Sociolog a ekonom m a x w e b e r, Wissenschaft als Beruf (Věda jako povolání). Přednáška před studenty mnichovské univerzity v zimě 1918/19 (Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre, str. 608) S důvěrou a radostí jsme se vydali na svou životní cestu ale jaký má život smysl? Jít svou vlastní cestou, to není ani pro teologa vždy jednoduché. Nikdy nezapomenu, jak jsem se ve svém volkswagenu 3. května 1962 vracel z Mnichova do Tübingen, osamělý a sklíčený: Nejlepší by bylo najet tady někde do stromu. Protože co chceš ještě v teologii dokázat, když ti mezi tvými kolegy nerozumí ani ten, který by tě měl chápat lépe než kdo jiný? Bylo mi čtyřiatřicet a už dva roky jsem byl v rozporu se svými původními životními plány profesorem fundamentální teologie na univerzitě v Tübingen. Svoji nástupní přednášku o teologii koncilu, který měl začít v říjnu 1962, jsem rozpracoval do knihy o církevních strukturách (Strukturen der Kirche). Tato moje kniha se ovšem zásadně lišila od tradičního katolického učení, protože se od začátku do konce opírala o bibli a protože o dějinách církve, koncilů a papežů pojednávala přísně historicky. Kvůli její rukopisné verzi jsem se onoho dne v Mnichově ostře pohádal o papežský primát a papežskou neomylnost, jak je definoval první vatikánský koncil (1870), s jezuitou Karlem Rahnerem, čelným německým katolickým dogmatikem, k němuž jsem choval úctu. Na jeho kladný posudek jsem byl odkázán nejen ohledně 76

11 výsledného vytištění, jehož se mělo ujmout katolické nakladatelství Herder-Verlag, ale i ohledně samotného církevního souhlasu (tzv. imprimatur), potřebného k tomu, aby kniha mohla být vydána. Svoje emoce jsem tenkrát nakonec dokázal racionálně potlačit. Jaký měl tento spor průběh a jak se posléze urovnal, takže moje kniha mohla včas vyjít ještě před zahájením koncilu, to jsem všechno přesně vylíčil ve svých pamětech. S předstihem jsem temně tušil, že se po koncilu pro mne a zřejmě i pro Rahnera situace ještě zhorší. Otázka smyslu mé teologické cesty a celého mého života přede mnou tehdy vyvstala ještě mnohem naléhavěji než v dobách studentských. Proč jsme na světě Otázka smyslu života před námi může vyvstat kdykoli. Není tedy lepší uvědoměle se k ní postavit čelem dříve, než se ocitneme v hluboké krizi? Rozhodně je to lepší než se mořit ryze teoreticky s více či méně duchaplnými a často i nudnými hovory, které o životě a jeho smyslu vedou filozofové a literáti. Samozřejmě že mi nepřipadá zcela zbytečné diskutovat o otázce, která vyvolává spory už od pozdního středověku, totiž zda jsou naše pojmy pouhými názvy (nomina) jednotlivých jevů (což tvrdili tzv. nominalisté), anebo zda mají svůj základ přímo v reálném světě (což tvrdili tzv. realisté). Dnešními slovy by tato otázka zněla: Nalézá se smysl věcí jenom v naší hlavě, tedy v našem myšlení? Mají věci svůj inherentní smysl, který tkví přímo v nich, anebo jejich smysl konstruujeme my, kteří jim jej připisujeme vymyšlenými jmény? Je možno obšírně teoreticky uvažovat a hloubat o tom, jestli je smyslů více, nebo je smysl pouze jeden, resp. jestli je jeden smysl společný určitým oblastem reality nebo určitým životním etapám, anebo má jeden jediný smysl lidská existence a všechna skutečnost jako celek. K některým z těchto otázek se ještě vrátím. Ale důležitější nežli teoretické úvahy o smyslu tohoto problému mi připadá, že bychom si měli ujasnit hlavně jedno: otázku smyslu života si lidé po dlouhá staletí takto vůbec nekladli. Pro lid hebrejské bible, pro lid Nového zákona i pro lid středověký to byla otázka nesmyslná. Proč? Protože tehdejší člověk vycházel z toho, že je už dávno 77

12 zodpovězená. Smyslem života byl Bůh a dodržování jeho příkazů. A nositelem této víry byl nejen každý jedinec, ale i celé společenství věřících. Nač se tedy ještě zneklidňovat otázkou smyslu života toho či onoho jednotlivce? Otázka smyslu individuálního života je problém typicky novověký. Jako první bod svého katechismu ji kdysi formuloval právník a teolog, který svou zbožností, srozumitelnou teologickou syntézou a svým vyvinutým smyslem pro řád a pro budování mezinárodních vztahů dodal světový význam protestantské víře: francouzsko-švýcarský reformátor Jean Calvin, v Německu většinou vnímaný jednostranně záporně. Zatímco Martin Luther se zaměřil na problematiku zákona a evangelia, Calvin vznesl roku 1542 v úvodu svého katechismu základní otázku: Co je hlavním cílem lidského života la principale fin de la vie humaine? A stručně si na ni odpověděl: C est de connaître Dieu poznat Boha. Další otázka zní: Proč? Protože nás stvořil a umístil nás do světa, aby v nás byl oslaven. Smyslem a cílem lidského života je tedy sláva Boží, gloria Dei. Katolické katechismy se této otázky ujaly až v sedmnáctém století. A ustálenou odpovědí se stala slova, která si pamatuji odmala: Proč jsme na světě? Abychom poznali Boha, abychom ho milovali, abychom mu sloužili a abychom jednou přišli do nebe (resp. dosáhli věčného života). Teprve Holandský katechismus z roku 1948 uvádí i pojem pozemského štěstí: jsme tu taky proto, abychom byli šťastni. A až po druhém vatikánském koncilu se tzv. nový katechismus (vydaný v Nizozemsku roku 1966; české vydání Praha: nakladatelství Síť 1996), který se rychle rozšířil po celém světě a který se římská inkvizice ihned jala pronásledovat, otázkou smyslu života zabývá v celém jejím rozpětí: píše se v něm o tom, že toužíme po štěstí v záležitostech malých i velkých a že si přejeme být dobrými lidmi, ale i o tom, že nás zraňují nemoci, zklamání, vina a bída. Nicméně místo abych zde otázku smyslu života stručně odbyl coby prostě a jednoduše otázku Boha, rád bych se jí, jak jsem už řekl, v dnešním, světském kontextu postavil tváří v tvář. 78

13 Otázka smyslu ve vědě a v ekonomice Po reformaci a po skončení náboženských válek se začalo prosazovat osvícenství; později se k němu ještě vrátím. V tuto chvíli si jen heslovitě připomeňme, že osvícenství začalo v sedmnáctém století v Anglii takzvanými freethinkers, odmítajícími náboženská dogmata, a prostřednictvím francouzských libres penseurs a encyklopedistů přešlo ve století osmnáctém v ateismus. Ve století devatenáctém potom výrazně stoupl počet tzv. Freigeister či Freidenker i v Německu: na jedné straně mezi liberálními měšťany, ovlivněnými materialistickou přírodovědou, a na straně druhé mezi dělníky, ovlivněnými Karlem Marxem a dialektickým materialismem. V působivé přednášce o vědě jakožto povolání, se kterou sociolog Max Weber, jeden z velkých myslitelů počátku dvacátého století, vystoupil před mnichovskými studenty ve svízelném zimním semestru školního roku 1918/19, se píše: Údělem naší doby, vyznačující se racionalizací a intelektualizací, je především rozčarování z toho, že právě ty nejvznešenější hodnoty ustoupily z veřejného prostoru buďto kamsi do říše mystického života, anebo do bratrství bezprostředních mezilidských vztahů (Wissenschaftslehre, , str. 612). Ne náhodou si tedy v našem rozčarovaném světě umíme se všemi těmi filozofiemi a teologiemi, světonázory a náboženstvími, která se nám coby dodavatelé smyslu nabízejí, poradit jen obtížně. Mnozí lidé ztrácejí jistotu, protože mají dojem, že v této nové situaci se jejich náboženské (nebo nenáboženské) stanovisko radikálně relativizuje. V takové situaci domnívá se Max Weber ze sebe profesor nemá dělat proroka, vůdce lidu nebo spasitele a svým posluchačům to či ono stanovisko vnucovat. Má se jim s intelektuální poctivostí snažit pomoci k tomu, aby si ve věcech sami udělali jasno. Má člověka povzbudit nebo mu alespoň pomoci k tomu, aby patřičně reflektoval nejzazší smysl svého konání a sám si dokázal vybrat mezi nejrůznějšími postoji, které lze k životu zaujmout (str. 607n). Jak jsme si řekli v první kapitole, základní postoj k životu si člověk volí už základní důvěrou či nedůvěrou, tedy tím, že smyslu a hodnotě životní reality přitaká, nebo se k nim naopak postaví záporně. 79

14 Ale navzdory tehdejšímu názoru Maxe Webera není možné ani ve vědě, aby vysokoškolský učitel vždy a všude zachovával objektivitu prostou jakéhokoli hodnocení. I ve vědách přírodních a v ekonomice hrají velkou úlohu zájmy, takže i tam si otázku smyslu musíme klást dnes a denně. Jak nebezpečná je ekonomika a technologie zbavená smyslu, to nám ukazuje světová hospodářská krize. Ekonomové, bankovní ředitelé a analytici, novináři i politici, ti všichni mezi námi šířili víru v to, že ekonomické děje lze přesně vědecky předpovídat a řídit, víru, která naprosto nedbala na působení iracionálních faktorů, všudypřítomných rizik a vedlejších účinků. Teď je už prokázáno, že ani sebelepší matematické extrapolace a ekonomicko-sociologické modely neumějí ekonomický vývoj předpovídat s úplnou jistotou a že se všechny výpočty zakládaly na domněnkách, které byly většinou přehnaně optimistické. Hlasů, které se k takovéto vědě stavějí kriticky, přibývá i ve Spojených státech. Ponurou vědou, the dismal science, nazval ekonomiku už viktoriánský historik Thomas Carlyle a roku 2008 na něho v knize s podtitulem How Thinking like Economist undermines Community, Jak myšlení ekonomů podrývá lidskou obec, navázal harvardský ekonom Stephen Marglin. Má-li tím být míněno veškeré ekonomické myšlení, je to možná poněkud přehnané. Právě díky světové hospodářské krizi se totiž v Evropě dostávají ke slovu ekonomové, kteří s Američany víru v matematiku nesdílejí a spíše než o číslech a statistikách přemýšlejí o řádu, hodnotách a celkových společenských souvislostech. Smyslem tržního hospodářství je jim rovnováha mezi individuální tržní svobodou a sociální spravedlností, řád opřený o spravedlnost a svobodu, ekologicko-sociální ekonomika budovaná na etických základech. Otázku smyslu individuálního lidského života musíme tedy nahlížet v souvislosti se smyslem společnosti, přírody a celého lidstva. Ale teď, po krátké úvaze věnované vědě a ekonomice, bych se přece jen rád zaměřil na smysl života jednotlivého člověka. Naše horská túra tím přechází z předhůří do velehor. 80

15 Smysl našich individuálních životů Ani můj život neprobíhal vždy harmonicky a neobešel se bez hádek a střetů. Každá životní cesta musí počítat s krizemi. Slovo krize pochází z řeckého krinein ( tříbit, oddělovat, rozlišovat ) a znamená vyhrocení nepříznivého vývoje. V teologických slovnících a příručkách byl pojem krize podobně jako jiná pro mne důležitá hesla (např. důvěra nebo občanská odvaha) kupodivu dlouhou dobu opomíjen. A přitom má právě pro naši situaci kdy je možno mluvit o tom, že se krize kumulují, nebo že dokonce procházíme krizí zásadní velký význam. Každý člověk může třeba v souvislosti s nemocí na své životní cestě upadnout do osobní krize: do krize víry, do krize životní. A mnohdy ji musí zvládnout sám, bez jakéhokoli krizového štábu. Každé životní rozhodnutí je zatíženo určitým rizikem. Vývoj lidského života nelze předem propočítat a seřídit o nic lépe než vývoj ekonomiky. Do svých plánů bychom rozhodně vždy měli větší či menší míru rizika zahrnout a vedle best case bychom měli brát v úvahu i worst case. Někdy se dá životní rozhodnutí změnit. Místo teologie může jít člověk studovat třeba ekonomii, anebo naopak. Nebo si může hledat uplatnění zcela nové. Většina životních rozhodnutí je však zřejmě nevratná: jak si kdo ustele, tak si i lehne. Když už jsme se jednou vyškolili pro určité povolání, nemá valný smysl trápit se celý život tím, že jsme si vybrali nesprávně (existují například úspěšní malíři pokojů, kteří se cítí povoláni k malířství akademickému, nebo právníci, kteří se cítí povoláni ke kněžství). Pokud své rozhodnutí změnit nemůžeme nebo nechceme, měli bychom se ho raději držet a vést si co možná nejlépe. I z hlediska náboženského stojí před každým člověkem stále nová rozhodnutí: znám lidi, kterým se náboženské výchovy nedostalo a kteří zůstali bez vyznání, a znám i takové, kteří se právě proto jali víru hledat. Znám lidi, kteří byli vychováváni v duchu té či oné konfese a v dospělosti zůstali při tom, čemu věřili v dětství, a znám i takové, kteří se snažili, aby jejich víra byla poučená. Vím o mnoha katolících, kteří se se svou církví rozešli, ale i o řadě takových, kteří 81

16 se angažují v některé z farností, přestože s církevními hodnostáři nejsou spokojeni, a vím i o lidech (katolících, evangelících nebo stoupencích pravoslaví), kteří ze svého původního společenství přešli do společenství jiného. Je dobře, že v našich zeměpisných šířkách nás může církevní moc v dnešní světské společnosti už jen stěží k víře přinutit. Každý si může svobodně vybrat, a ocitne-li se naše víra v krizi, můžeme si vybrat nanovo nebo si nemusíme vybrat náboženství žádné. A musíme trvat na tom, že nosný životní étos lze mít i bez vyznání. Ale ať už bude mít váš étos základ náboženský, anebo čistě humánní, v každém případě mohu s ohledem na svůj vlastní život potvrdit sociologické výzkumy, které tvrdí, že eticky zaměření lidé nakonec ke šťastné životní bilanci dospějí spíše než požitkáři. Přinejmenším platí, že požitkářství a pravý smysl života jsou dvě rozdílné věci. Když se smysl vytrácí Mám pochopení pro to, že lidé v určitých nouzových situacích začnou pochybovat úplně o všem: Co vůbec ještě dává mému životu směr a smysl? V běžném denním shonu máme co dělat, abychom jakžtakž obstáli, a takovéto otázky většinou odsouváme stranou. K tomu, abychom si otázku smyslu života kladli, nás dost dobře nemůže nikdo a nic přinutit. Klást si ji zkrátka vůbec nemusíme. Profesor pedagogiky Hartmut von Hentig (nar. 1925), kterého si velmi vážím, například říká, že smysl svého života nezná a vůbec jej znát nepotřebuje: Cílem je mi život sám o sobě, vyjádřil se jednou (Christ in der Gegenwart, 36, 1999). Ale není tato odpověď při vší úctě přece jen příliš povrchní? Mám všem těm nesčetným lidem, kteří se ocitli v téměř nepřekonatelné krizi a jsou zoufalí, prostě a jednoduše odpovědět, že by měli životní smysl spatřovat v životě samotném? Takové věci se samozřejmě snáze říkají tehdy, může-li se daný profesor při pohledu na svoji dlouhou životní pouť domnívat, že má za sebou při všech zdarech i nezdarech život dobrý, což je snad i případ můj. Smysl života nám pochopitelně nemůže žádná moc na světě předepsat. Jenže jak je tomu s tísní těch, kdo dobrý život nemají, anebo s těmi, kdo 82

17 přemítají třeba o dobré smrti? Neměli bychom se nad těmito věcmi zamyslet hlouběji, a to právě tehdy, vidíme-li spolu s profesorem Hentigem v nejrůznějších svých životních úkolech ani ne tak cíl, jako spíše prostředek? Jak ovšem hledat hlubší smysl, smysl života, v dnešní době, kdy celý svět pociťuje krizi smyslu? Sám jsem byl bohužel často svědkem toho, že se ve společnosti, na večírcích a v obrázkových časopisech o takovýchto otázkách raději vtipkuje, s nadhledem a ironicky. Ale taky jsem zažil, že položí-li se lidem tato otázka s patřičným důrazem nebo nastane-li nějaká mezní situace, reagují někteří velmi emotivně: Co tohle všechno vlastně znamená? K čemu je to dobré? Nevím Samozřejmě existují i cynikové, dnes i v řadách mládeže, kteří rázem vyrukují s tím, že v politice, ekonomice a v celé společnosti je beztak všechno zkorumpované, ztracené a že nic nemá smysl. Na to bych často rád opáčil: Skutečně? Opravdu to platí bez výjimky? Anebo na tebe realita působí tímto dojmem proto, že se na ni takhle sám díváš? Cožpak na milostné nebo obchodní vztahy, probíhají-li dobře, nepohlížím jinak, než když spějí ke krizi? A neprožívají lidé firemní bankrot nebo manželskou nevěru docela jinak, jestliže jsou jimi náhle sami postiženi, místo aby o nich jen pobaveně četli v bulvárním tisku? V každém případě je podle mne radno položit si otázku smyslu definovanou obecně, tj. jako otázku duchovních souvislostí našeho života v plné jeho celistvosti dříve, než utrpíme existenciální otřes, protože ran osudu může zůstat lidský život natrvalo sotva ušetřen. Měli bychom si ji položit dříve, než utrpíme ztrátu smyslu, která pak může snadno vést ke sklíčenosti, k agresi nebo k různým chorobám. Vybavuje se mi spousta lidí, kterým se z nějakého důvodu zhroutil celý osobní náboženský či politický systém, celý jejich světonázor. Znám lidi, kteří byli dlouhá léta zaměstnáni v tom či onom podniku, nečekaně o svou práci přišli a náhle si připadají zcela zbyteční. Znám vážené podnikatele, kteří se v důsledku světové hospodářské krize museli vzdát firmy budované celá desetiletí, a lidi, kteří se museli vzdát svého domu. Znám lidi středního věku, kteří ztratili 83

18 smysl života proto, že sice dosáhli všeho, čeho dosáhnout mohli, ale mnohé věci, kterých dosáhnout nestihli (vysněná práce, vysněný plat, vysněná láska), jsou pro ně už nedostižné. Myslím na lidi, kteří ztratili nenahraditelného životního partnera nebo vroucně milované dítě. Na lidi, které ochromila dopravní nehoda nebo které znenadání postihla rakovina. Myslím na nesčetné množství starších lidí, jejichž smysly a tělesné orgány citelně slábnou a kteří se bojí stařecké demence. A myslím na lidi mladší, kteří by rádi věděli, jaký cíl má jejich život v dnešních krizových časech, a kteří si hledí ujasnit, jaký má náš svět smysl. Ale nerad bych dál hovořil o skličujících, tíživých, negativních případech. Raději bych se v klidu, bez umělého dramatizování, zamyslel nad základními možnostmi, které má dnes člověk k dispozici, chce-li dát svému životu smysl nebo chce-li mu jej vrátit. Třeba se nám tu podaří najít hlubší souvislosti, které jsou možná překryty řadou našich činů a vášní, úkonů a příběhů. Práce ve službách života Co je tedy smyslem života? Ten, kdo se jako já narodil roku 1928, těsně před prvním velkým krachem na burzách, a vyrůstal v období nacismu, fašismu, komunismu a druhé světové války, ví, že mnoha příslušníkům starší generace nepůsobila odpověď na tuto otázku po dlouhou dobu nijak velké potíže. Protože kdo se musí v potu tváře lopotit (a takoví lidé tvoří v mnoha zemích Asie či Afriky dodnes většinu), tomu jsou bezprostředním smyslem života krátkodobé cíle, jako je obstarávání potravy, oblečení a bydlení. Ztrátou smyslu života takový člověk zpravidla netrpí. V době po druhé světové válce byla v Evropě těžištěm lidského života pochopitelně práce: nejprve proto, aby člověk vůbec přežil, a potom čím dál více proto, aby se mu žilo lépe. Volný čas byl druhořadou záležitostí. Práce nejenže s sebou nesla životní zajištění a stoupající životní úroveň, ale zároveň byla i základem nového étosu, étosu výkonu a úspěchu, a zárukou nového smyslu života: V zájmu svém a v zájmu své rodiny to chci někam dotáhnout. Lidé chtěli dosáhnout společenského vzestupu a blahobytu. 84

19 Pro mne osobně se toho v tomto směru dodnes změnilo jen málo. Anebo snad může mít život smysl bez práce? Může dát životu smysl zahálka? Může mu dát plný smysl volný čas a zábava? Může mu dát smysl nečinnost, odevzdanost, fatalismus nebo odchod do ústraní a askeze? Přetíženým manažerům a politikům nebo i vědcům může odchod do ústraní mnohdy připadat lákavý. Jenže tímto způsobem cestu k sobě nenajdu možná najdu své hlubiny, ale rozhodně nenajdu smysl svého života. Že by tedy smysl spočíval přece jen v práci? Jsem pokládán za pracovitého, ba neúnavného člověka. A opravdu patřím k těm šťastlivcům, kteří mohou říci, že je jim práce zálibou. Vlastně mi však není zálibou, nýbrž posláním. Dal jsem svůj život vědomě do služeb velkých úkolů, které vyžadují všechnu moji sílu. Pracuji (tj. čtu, bádám a píšu) i o prázdninách a cítím se při tom spokojeně zvláště když mohu práci spojit i s trochou plavání, s poslechem klasické hudby, s pohledem na krásnou švýcarskou krajinu a s pobytem na čerstvém vzduchu. Přesto nejsem workoholik, nevnímající nic než jen práci. Rád si povídám s lidmi. Nejsem dříč, konající svou práci mechanicky, samočinně a slepě, nebo dokonce z lásky k penězům. Pracuji rád, ale stále při tom zůstávám sám sebou. Pracuji vášnivě, ale ne zarputile. Cítím sounáležitost se všemi okolo, kteří mnohdy pracují právě tak usilovně jako já. A s přibývajícím věkem vyvstává samozřejmě i přede mnou čím dál naléhavěji otázka: Žijeme proto, abychom pracovali? Stárnu, jako stárne každý. Smysl života se může časem měnit ne podle období ročních, ale podle období životních. Druhého vatikánského koncilu ( ) jsem se zúčastnil spolu s Karlem Rahnerem a Josephem Ratzingerem. Při vší osobní úctě se od Ratzingera dodnes zásadně liším v názoru na kulturní revoluci, kterou přinesl rok 1968, a na její požadavky, týkající se emancipace, osvěty, společenských reforem, transparentnosti a tolerance. Poválečnou společností, založenou na pracovním výkonu, a celým bezúhonným světem běžného občana (ať už zaměřeného nábožensky anebo světsky) 85

20 otřásla tehdejší studentská revolta jednou provždy od Michiganu a Kalifornie přes Paříž a Frankfurt až po Berlín a Tübingen. Středem zájmu rozhněvané mladé generace studentů a jejich příznivců v médiích a politických stranách nebyla totiž tenkrát už práce, výkon, finanční příjem, kariéra a vliv, nýbrž utopické vize, kritika společnosti, nepřátelský postoj ke konvencím, volnost, autonomie a možnost svobodné seberealizace. Tak zněla nová hesla, ve kterých jsem při vší kritičnosti na rozdíl od Josepha Ratzingera nalézal mnoho pravdivých a dobrých stránek. Zjevně se tu ohlašovalo nové stanovisko k životu: teď už nešlo o pouhé přežití ani o měšťáckou touhu po lepší životní úrovni, nýbrž čím dál zřetelněji o nový způsob prožívání. Přinejmenším otázka, zda je pravým smyslem života práce, mi připadala oprávněná. Práce přece jediným smyslem života rozhodně není. Lidský život toho zahrnuje víc. Práce není jeho základem, nýbrž jen jeho významnou součástí. Obsahem lidského konání je přece kromě práce i všechen život osobní a rodinný, všechna činnost společenská, politická a kulturní lidské konání, to je nejen negotium, tj. oblast úzce pracovní, ale i otium, tj. oblast toho, čím se zabýváme ve chvílích volna. Otium se ovšem nerovná zahálce a lenosti, nýbrž zahrnuje i relaxaci, hru, sport, aktivity múzické a odpočinek. To všechno jsem musel svého času ozřejmit i sám sobě: názorové střety týkající se věcí teologických, církevních i obecně společenských střety, ve kterých bohužel často vystupuji jako osamělý bojovník ode mne mnohdy vyžadují extrémní nasazení. A kdybych si při vší své práci nedopřával odpočinku, kdyby se mi práce (především výdělečná činnost) stala účelem sama o sobě, kdybych chronicky přepínal své síly, kdybych se honil od jedné lhůty ke druhé a přitom vlastně přešlapoval na místě, kdyby moje hyperaktivita vedla k pocitu znechucení, sklíčenosti, vyčerpání nebo ke stavu vyhoření, zakoušel bych v novodobé podobě to, čemu svatý Pavel a Luther říkali prokletí zákona. Pod tíhou zákona práce sténá nesčetné množství lidí: trpí tím, že musejí v práci vytrvale podávat patřičný výkon a dosahovat úspěchů. Pochopitelně se pak nabízí otázka, jestli se lze od tohoto tlaku nějak osvobodit. 86