ANALÝZA ZATÍŽENÍ HRÁČŮ FOTBALU V ZÁPASE Z HLEDISKA HRÁČSKÉHO POSTU

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Diplomová práce ANALÝZA ZATÍŽENÍ HRÁČŮ FOTBALU V ZÁPASE Z HLEDISKA HRÁČSKÉHO POSTU Vedoucí diplomové práce: PaedDr. Tomáš Malý, Ph.D. Vypracoval: Bc. David Bujnovský Praha, duben 2014

2 Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci zpracoval samostatně pod odborným vedením PaedDr. Tomáše Malého, Ph.D. a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. V Praze, dne 10. prosince 2013 Bc. David Bujnovský

3 Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis:

4 Touto cestou bych chtěl poděkovat panu PaedDr. Tomášovi Malému, Ph.D, za odborné vedení práce a praktické rady, Ing. Petrovi Machtovi za pomoc s grafy a formátováním práce. Dále bych rád poděkoval všem trenérům, kteří mi umožnili změřit své svěřence. A v neposlední řadě děkuji všem hráčům, kteří mé měření podstoupili. Bez spolupráce všech jmenovaných by tato práce nemohla vzniknout.

5 Abstrakt Název práce: Analýza zatížení hráčů fotbalu v zápase z hlediska hráčského postu. Cíl práce: Cílem práce je zjistit velikost pohybového zatížení hráčů během fotbalových přátelských utkání. Současně je cílem práce zjistit rozdíly ve velikosti pohybového zatížení mezi různými hráčskými posty u měřeného souboru a zjistit dobu, po jakou se hráči pohybují nad hranicí ANP v utkání. Metody: V této práci se jedná o nepřímé (zprostředkované) pozorování, jelikož data byla zaznamenávána pomocí přístrojů, ze kterých byla data následně zpracována do výsledkové podoby. Pro hodnocení velikosti pohybového zatížení byly použity sporttestery Polar Team 2. Pro statistické zpracování bylo použito hodnocení věcné významnosti pomocí tzv. velikosti účinku. Výsledky: Z hlediska velikosti pohybového zatížení nebyl shledán věcně významný rozdíl mezi obránci a záložníky v pásmu nad ANP. Dále byly shledány věcně významné rozdíly mezi obránci a útočníky, věcně významné rozdíly mezi záložníky a útočníky v pásmu nad ANP. Avšak na základě podmínek, za kterých měření probíhalo je zřejmé, že nelze vyvozovat jednoznačné závěry. Klíčová slova: Fotbal, pohybové zatížení, srdeční frekvence, hráčské funkce

6 Abstract Title: Analysis of load football players in a match in terms of gaming post. Objectives: The aim of this essay is to determine the size of the musculoskeletal load of players during friendly football matches. At the same time the aim is to determine the differences in the size of the musculoskeletal load between the different players' positions measured in the file. Methods: This essay deals with the indirect (mediated) observations, due to the fact that data was recorded by devices from which this data was then processed to obtain the result. To evaluate the size of the musculoskeletal load sport testers "Polar Team 2" were used. For the statistical evaluation the processed material significance using the so-called "size effect" was used. Results: Regarding the size of the musculoskeletal load, no substantively significant difference was found between the defenders and midfielders in the zone above the ANP. Significant material differences were observed between defenders and attackers, materially significant differences were also found between the midfielders and attackers in the zone above the ANP. However, based on the conditions under which measurements were carried out, it is clear that definite conclusions cannot be drawn. Keywords: Football, physical load, heart rate, player s positions

7 OBSAH 1 ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST Charakteristika fotbalu Nároky současného fotbalu Fyzické předpoklady a kondiční příprava Rozvoj pohybových schopností: Silové schopnosti Rychlostní schopnosti Vytrvalostní schopnosti Koordinační (obratnostní) schopnosti Pohyblivost Technická příprava Průběh osvojování techniky Metody technické přípravy Taktická příprava Psychologická příprava Herní systémy Útočné herní systémy Postupný útok Systém rychlého protiútoku Systém kombinovaného útoku Obranné systémy Zónová obrana Obrana osobní Obrana kombinovaná

8 Obrana presinková Rozestavění hráčů Rozestavění s liberem dle Votíka (2005): Rozestavění hráčů bez libera dle Votíka (2005): Výhody a nevýhody tohoto rozestavění Zatížení Zatížení hráče ve fotbale Únava Typy únavy Akutní únava Chronická únava Únava ve fotbale Shrnutí teoretické části CÍLE, HYPOTÉZY A ÚKOLY PRÁCE Cíle práce Hypotézy práce Úkoly práce METODIKA PRÁCE Popis studie Charakteristika výzkumného souboru Organizace a zpracování dat Charakteristika sběru dat Zaznamenávaná data Statistické zpracování

9 5 VÝSLEDKOVÁ ČÁST Pořízená data z utkání Grafické znázornění jednotlivých utkání v pásmech zatížení utkání utkání Utkání DISKUZE ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA

10 1 ÚVOD Fotbal, nebo také kopaná či soccer, patří mezi nejznámější a nejoblíbenější sporty na naší planetě. S jistotou lze říci, že je to vůbec nejoblíbenější sport, jelikož žádný jiný sport nemá tolik zaregistrovaných sportovců, jako právě fotbal. Je to dáno hlavně z toho důvodu, že k zahrání této fantastické hry potřebujeme pouze míč a kousek volného prostoru. Vliv fotbalu nezasahuje pouze do sportovního prostředí, ale zasahuje také do sfér obchodních, společenských i politických. Úspěšní fotbalisté jsou pro veliké množství populace ikonami, ke kterým lidé vzhlíží. Tyto úspěšní fotbalisté mohou ovlivňovat celou společnost. Tak jako ve všech sportovních odvětvích, tak i ve fotbale se v tréninkovém procesu objevují stále nové poznatky, které přípravu zefektivňují a zdokonalují, což se poté objevuje i v podmínkách utkání. Toto vše je patrné na tom, že fotbal je stále rychlejší, přesnější a také se objevuje stále méně a méně individuálních chyb jednotlivých hráčů. Samozřejmě se hra posouvá stále na vyšší úroveň, ale také na druhou stranu jsou kladeny někdy i abnormální nároky na samostatné hráče. Podle většiny odborníků jsme se z hlediska kondiční připravenosti dostali téměř na absolutní vrchol a další její zdokonalování bude probíhat pouze v detailech. Největší rozdíly u profesionálních hráčů jsou v hlavě, tedy v psychologické připravenosti. Na fotbal z celkového hlediska lze nahlížet několik způsoby. Já jsem si pro svoji práci vybral profesionální tým na nejvyšší české úrovni, kde budu měřit pohybové zatížení během několika utkání. Z těchto měření se pokusím zjistit, jak veliké jsou rozdíly u jednotlivých hráčských funkcí z hlediska pohybového zatížení. 10

11 2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Charakteristika fotbalu Fotbal v moderní podobě sice není starší než 140 let, nicméně hry, při kterých se praktikuje umění ovládat nohou kulatý míč, lidstvo ovládá již několik tisíciletí (Bauer, 2006). Podle Buzka (2007) je ze starých vykopávek zřejmé, že historie fotbalu spadá až do dob staré Číny a Egypta téměř 2500 př.n.l. Dochovaná přesná pravidla hry Ts uh Küh pocházejí asi ze 3. století před n. l., kdy tuto hru hráli čínští císařští vojáci. Jako míč se přitom používala kožená koule vyplněná vlasy a ptačími péry. Hráči se při hře snažili nohama umístit míč do koše podobnému dnešnímu basketbalovému koši (Bauer, 2006). Z pohledu moderního fotbalu se za kolébku fotbalu obecně považuje Anglie s nově vypracovanými pravidly v polovině 19. století. Dne 26. října 1863 zakládá jedenáct londýnských klubů fotbalovou asociaci a jsou přijata první oficiální pravidla fotbalu a základy současného fotbalu se začínají šířit do celého světa (Buzek, 2007). Roku 1871 se v Anglii pořádalo mistrovství, kterého se zúčastnilo již 50 fotbalových klubů. 30. listopadu 1872 se v Glaskowě konalo první mezistátní fotbalové utkání mezi Anglií a Skotskem. Roku 1878 došlo k založení prvního fotbalového klubu v Hannoveru v Německu. V roce 1882 došlo k založení mezinárodní komise (international board) (Bauer, 2006). V roce 1904 je založena Mezinárodní fotbalová asociace (FIFA) Féderation Internationale de football Association (Buzek, 2007). Fotbal je kolektivní sportovní hra brankového typu, která je realizována v utkání dvou družstev prostřednictvím specifických pohybových aktivit všech hráčů, kteří se přizpůsobují nestandardním a proměnlivým podmínkám utkání. Tyto specifické aktivity mají charakter jak individuální, tak i týmové činnosti za účelem dosažení společného cíle (vstřelit branku) a zároveň soupeři v této aktivitě zabránit (Buzek, 2007, Fajfer, 2005). Tato hra je velice fyzicky náročná vzhledem k různorodostem akcí, intenzitě hry, době trvání utkání, požadované koncentrace na hru rychlost řešit herní situace, která závisí na zdatnosti a trénovanosti fotbalisty (Bedřich, 2006). 11

12 V charakteristice obsahu hry je nutné vycházet z toho, že v průběhu hry se střídají úseky, kdy má družstvo míč, a úseky kdy míč v držení nemá. Z toho hlediska rozlišujeme ve hře dvě základní fáze - útok a obranu, které nazýváme fázemi hry (Navara, 1986). Ty se dále dělí na úseky dané prostorovým, časovým i obsahovým vymezením hry, v které se řeší taktické úkoly a konají hráčské činnosti. Obsahem fází a úseků jsou herní situace řešené buď jednotlivce tzv. herními činnostmi jednotlivce nebo týmem tzv. herními kombinacemi (Bedřich, 2006). Fotbal patří mezi nejrozšířenější a nejpopulárnější sporty na světě. Česká republika není výjimkou a patří mezi fotbalově vyspělé země. Naše republika výrazně přispěla k rozvoji hry řadou progresivních prvků, metodikou koncepce hry, organizací národních soutěží i systémem sportovních center mládeže (Bedřich, 2006). Na profesionální úrovni je i faktorem ekonomickým a politickým. Kopaná si svou popularitu získala především tím, že v rámci rekreačních a rekondičních aktivit je vhodná jako forma aktivního odpočinku a zábavy (Votík, 2005) Nároky současného fotbalu Při fotbalu mohou být na hráče kladené značné rozdílné výkonnostní požadavky. Mezi cíli a očekáváními profesionálního fotbalisty a rekreačního hráče se rozprostírá široké výkonové spektrum. Čím větší jsou výkonové nároky, tím důležitější jsou pro formu tréninku a pro dosažení úspěchů při zápasech jednotlivé elementy, které přispívají ke komplexní výkonnosti při hře. Výkon při hře podle Bauera (2006) závisí na následujících faktorech: fyzických předpokladech technické dovednosti schopnosti taktického uvažování psychické kvalitě hráče 12

13 2.1.2 Fyzické předpoklady a kondiční příprava Kondiční příprava je ve všech sportovních hrách v popředí zájmu trenérů. Je v podstatě základní a nejdůležitější složkou tréninku. Kondiční příprava se zaměřuje na optimální rozvoj obecných pohybových schopností a funkcí všech orgánů. Pro tento rozvoj se užívá specifických i nespecifických prostředků s různou intenzitou a objemem cvičení. Vysoká úroveň kondiční připravenosti umožňuje zvládnutí a zdokonalování techniky a z této připravenosti vzniká obecná a speciální výkonnost (Dovalil, 2002). Provedení sportovní výkonu je kromě jiného závislé i na správné činnosti plic (zajišťování přísunu kyslíku), srdce (řízení krevního oběhu) a svalů (provádění pohybů), a proto se trénink zaměřuje i na zlepšení jejich funkce a funkční kapacity. Pravidelným a opakovaným tréninkem totiž dochází ke zlepšení funkcí těchto orgánů, což je jedním z předpokladů zvýšení výkonnosti sportovce. Takto zaměřený trénink je nazýván kondičním. Hráči, kteří jsou schopni vykonávat stejnou činnost rychleji, déle nebo kteří umějí vyvinout větší sílu, tak o nich říkáme, že mají lepší kondici. Kondice ovlivňuje jak celkovou sportovní výkonnost, tak i individuální výkon v utkání. Každý pohyb prováděný jedincem vyžaduje určitou sílu svalů, musí mít určitou rychlost, trvá různou dobu a je různě složitý (Tůma, Tkadlec, 2002). Vrcholoví fotbalisté se musí starat nejen o celkovou kondiční způsobilost potřebnou k vrcholové hře, ale také trénovat jednotlivé speciální kondiční faktory a schopnosti. Tyto faktory se uplatňují při útoku, kdy je zapotřebí vytrvalosti, rychlosti a obratnosti (Bauer, 2006). Kondiční trénink podle Buera (2006) zahrnuje intenzivní rozvíjení následujících faktorů - schopností: všeobecná a speciální vytrvalost schopnost rychlé orientace při hře schopnost rychlého uplatnění s i bez míče specifické schopnosti jako je síla uplatňovaná při střelbě na bránu, výskocích, běhu, akceleraci, osobních soubojích atd. pohyblivost a tělesná obratnost potřebná pro provádění typických fotbalových pohybů a zákroků 13

14 Rozvoj pohybových schopností: Jak už jsem zmiňoval výše, základem kondiční přípravy je rozvoj pohybových schopností. Pohybové schopnosti jsou relativně samostatné soubory vnitřních předpokladů k pohybové činnosti. Jejich základní rozdělení se obvykle formuluje na schopnosti: rychlostní, silové, vytrvalostní, obratnostní a pohyblivost. Pohybové schopnosti jsou výsledkem složitých vazeb a součinností mezi nimi (Dovalil, 2002) Silové schopnosti Sílu, jako pohybovou schopnost, lze definovat jako schopnost překonat, udržet nebo brzdit určitý odpor (Dovalil, 2002). Silové schopnosti můžeme diferencovat na sílu absolutní, rychlou a výbušnou, vytrvalostní (Zaciorskij, 1995), přičemž jednotlivé druhy jsou na sobě relativně nezávislé. Absolutní (maximální) síla: je charakteristická podle nejvyššího možného překonaného odporu při dynamické svalové činnosti nebo podle nejvyšší svalové tenze při statické svalové činnosti bez ohledu na rychlosti dosažení maximálních hodnot (Dovalil, 2002), rychlá a výbušná (explozivní) síla: jde o schopnost překonat nemaximální odpor vysokou až maximální rychlostí při dynamické svalové činnosti (Dovalil, 2002), vytrvalostní síla: je charakterizována jako schopnost překonávat nemaximální odpor déletrvající svalovou činností. Může být realizována při dynamické nebo statické svalové činnosti (Dovalil, 2002). Silové schopnosti se dělí i podle typu svalových kontrakcí na statické a dynamické (Choutka, Dovalil, 1991). Síla statická: tonus svalu se zvyšuje, ale jeho délka se nemění. Vzdálenost svalových úponů zůstává stejná, a proto nedochází k vzájemnému přibližování tělesných segmentů (Psotta, 2006), síla dynamická: mění se délka svalu, a proto je pozorovatelný výsledný mechanický pohyb (Psotta, 2006). 14

15 O velikosti síly rozhoduje počet motorických jednotek zapojených do kontrakce svalu. Nervové impulsy pro zapojení motorických jednotek vycházejí z centrálního nervového systému. Frekvence nervových impulsů, a tím také typ a počet zapojujících se svalových vláken, závisí na rychlosti pohybu a velikosti odporu (Psotta, 2006). Pro trénink svalové síly hráčů fotbalu je důležitý poznatek, že prodloužením svalu a šlach se může kumulovat elastická energie, která za dodržení jistých podmínek navyšuje sílu vyvinutou následnou volní kontrakcí (Psotta, 2006). Ve vztahu rychlost síla se zvyšováním nároků na rychlost svalové kontrakce snižuje úroveň maximální síly, kterou lze v dané rychlosti vyvinout a obráceně (Psotta, 2006) Rychlostní schopnosti Rychlost můžeme definovat, jako krátkodobé pohyby prováděné nejvyšší možnou rychlostí, maximálním úsilí, bez vnějšího odporu nebo jen s malým odporem (Štilec, 1989). Je to schopnost realizovat motorickou činnost v co nejkratším časovém úseku (Čelikovský, 1990). Je charakteristická převážným zapojením ATP-CP zóny (Perič, Dovalil, 2010). O projevech rychlostních schopností uvažujeme tedy jen v těch případech, kdy maximální výkon není omezen únavou. Proto je velmi důležité zaměřit se v tréninku rychlostních schopností i na zotavovací funkce CP jako předpokladu pro provádění rychlostních výkonů opakovaně a bez ztráty kvality (Perič, Dovalil, 2010). Při vymezení rychlostních schopností rozlišujeme rychlost jednotlivého pohybu, rychlost frekvence pohybu a rychlost reakce. Ve většině pohybů se tyto druhy rychlostí kombinují, ale vzájemně spolu příliš nesouvisí (Štilec, 1989). Rychlostní schopnosti závisí podle Periče a Dovalila (2010) na několika oblastech, které se dají v tréninku více či méně ovlivňovat, je to: nervosvalová koordinace spočívá především ve schopnostech střídat co nejrychleji kontrakci a relaxaci svalového vlákna, typ svalových vláken rozeznáváme dva základní typy svalových vláken červená (pomalá) umožňují pracovat dlouho, ale pomalu 15

16 bílá (rychlá) pracují velmi rychle, ale jenom malou chvíli, velikost svalové síly ta je důležitá pro mohutnost svalové kontrakce a tedy i její rychlost. Celkově je možné rychlostní schopnosti v tréninku rozvíjet pouze omezeně. Mají totiž velký podíl vrozených předpokladů (jsou geneticky determinované). Uvádí se, že vliv dědičnosti je přibližně 80% (Perič, Dovalil, 2010). Rychlost dělíme podle Periče a Dovalila (2010) na tři základní projevy: rychlost reakce rychlost jednotlivého pohybu rychlost acyklická rychlost lokomoce rychlost cyklická. Tato forma se může dále dělit na: rychlost akcelerace rychlost frekvence rychlost se změnou směru Vytrvalostní schopnosti Vytrvalost ve smyslu pohybové schopnosti je definována jako schopnost jedince provádět cvičení s nemaximální intenzitou co nejdéle nebo po stanovenou dobu. Je to schopnost odolávat únavě (Příbramská, 1989). Velký podíl na výkonech vytrvalostní povahy má volní úsilí jedince. Při jejich rozvoji, je nutno volit vhodnou motivaci (Votík, 2005). Vytrvalostní schopnosti se dělí podle různých hledisek. Vedoucím kritériem je doba trvání pohybové činnosti, a proto rozlišujeme vytrvalost na: rychlostní, krátkodobou, střednědobou, dlouhodobou. 16

17 Přičemž jednotlivé druhy vytrvalosti se neliší jen dobou svého trvání, ale jsou charakterizovány i dalšími fyziologickými parametry, ale také požadavky na psychiku hráčů, dále jsou spojeny s energetickými systémy zásobování svalů provádějících pohyb a se srdečně cévním zatěžováním (Příbramská, 1989). Obrázek 1-Vymezení vytrvalostních schopností podle Dovalila a Periče (2010) V trenérské praxi se často mluví o dlouhodobé (aerobní) vytrvalosti jako o obecné vytrvalosti a pod termínem speciální vytrvalost se rozumí vytrvalost rychlostní, krátkodobá a střednědobá (Votík, 2005). Významnou úlohu zde hrají bioenergetické systémy, které činnost zajišťují. Čím vyšší je intenzita zatížení, tím kratší dobu bude pohybová činnost probíhat (Votík, 2005). Metody rozvoje vytrvalostních schopností Metody nepřerušovaného zatížení souvislá pohybová činnost absolvovaná souvisle bez přerušení, která trvá déle než min, intenzita zatížení je nízká až střední. střídavá pohybová činnost probíhá nepřetržitě a střídá se zatížení o různé intenzitě (např. fartlek) Metody intervalové Využívá se pro rozvoj speciální vytrvalosti a v současné době i pro rozvoj obecné vytrvalosti v kondičním a herním tréninku (Votík, 2005). Střídá se zde intenzita zatížení a doba odpočinku. Kde má intenzita funkčního zatížení rozhodující charakter. Intenzita by se měla vždy přizpůsobit vyspělosti, stavu trénovanosti a funkční kapacitě hráče. Podráždění vyvolané funkčním zatížením musí být dostatečně silné, aby vyvolalo adaptační změny oběhového systému, dýchacího systému a svalstva zároveň. 17

18 K přesnému stanovení trvání přestávek slouží hodnoty tepové frekvence. Při rozvoji speciální vytrvalosti by doba odpočinku neměla dovolit úplné odpočinutí (Pálfai, 1966) Koordinační (obratnostní) schopnosti Obratnost je schopnost člověka rychle a lehce si osvojit a koordinovat vlastní složité pohyby, zdokonalovat sportovní dovednosti a přizpůsobovat se konkrétním podmínkám a požadavkům řešeného úkolu (Fejtek, 1989). Obratnost je spjata s ostatními pohybovými schopnostmi, zároveň je v těsném vztahu k pohybovým dovednostem a je důležitou součástí každého sportovního výkonu. Projevuje se vrozenými i získanými koordinačními schopnostmi a uplatňuje se rychlostí zvládnutí složitých pohybových struktur a kvalitou jejich provedení (Fejtek, 1989). S rozvojem obratnostních schopností je vhodné začít co nejdříve. Nejlepší věk pro rozvoj koordinačních schopností je 6 8 let. Děti mají totiž velmi dobrou plasticitu nervové soustavy a v tomto věku se nejlépe učí novým dovednostem. Základním požadavkem je záměrně a opakovaně stavět sportovce do situací, v nichž musí řešit složitou pohybovou činnost náročnou na koordinaci. Podle Jansy a Dovalila (2009) to znamená: volit spíše koordinačně složitá cvičení a jejich složitost dále zvyšovat jedná se například o akrobatické cvičení, provádět cvičení v různých obměnách (změna rytmu, změna na akustický, optický signál), provádět cvičení v měnících se vnějších podmínkách, kombinovat již osvojené pohybové dovednosti, spojovat několik činností v jednu, cvičení provádět pod tlakem (v co nejvyšší rychlosti, časově a prostorově omezená Pohyblivost Pohyblivost, nebo také flexibilita, je schopnost konat pohyby ve velkém rozsahu. Kloubní pohyblivost závisí především na druhu a tvaru kloubu, napětí kloubního pouzdra a vazů, silových schopnostech agonistů a antagonistů (jakou silou je agonista 18

19 schopen působit v určitém směru a jak antagonista tomuto pohybu brání), aktivitě reflexního systému (svalový tonus, ochranný útlum, napínací reflex), psychických činitelů (stres apod.), klimatických podmínek (v chladném prostředí se rozsah pohybů zmenšuje), věku (s přibývajícím věkem ztrácí svalová a šlachová tkáň elasticitu a rozsah pohybu se zmenšuje) a na genetických faktorech (Stackeová, 2008). Trénink pohyblivosti usiluje o dostatečný rozsah pohybů v kloubech. Metody rozvoje pohyblivosti můžeme dle Jansy a Dovalila (2009) rozdělit podle dvou kritérií: a) aktivita pohybu aktivní pohyb provádění pohybu vlastními silami, pasivní pohyb krajní polohy se dosahuje vnějšími silami (pomocí partnera, gravitace aj.), b) dynamika provedení dynamická provedení cviky jsou prováděné švihovým pohybem, statická provedení jde o dosažení určité polohy a setrvání v ní Technická příprava Technika, jako vnější projev senzomotoriky, je účelný způsob řešení herního úkolu, realizovaný na základě předpokladů hráče, v souladu s jeho možnostmi, biomechanickými zákonitostmi i platnými pravidly. V technice se musí projevit účelnost a ekonomičnost (Buzek a kol., 2007). V technice se také projevují individuální vlastnosti hráče (somatotyp, nervový typ, osobnost), které pro každého hráče vytvářejí příslušný styl (Buzek a kol., 2007). Technická příprava si klade za cíl vytvářet a zdokonalovat sportovní dovednosti. Tyto předpoklady jsou předpoklady speciální (podle sportů), jsou spojeny s motorickým učením, jsou jeho výsledkem předpokladem pro správné, účelné, efektivní a úsporné řešení pohybového úkolu v souladu s pravidly příslušného sportu, zákonitostmi pohybu a pohybovými možnostmi sportovce (Perič, Dovalil, 2010). 19

20 Průběh osvojování techniky Osvojování sportovních dovedností (techniky) patří mezi obtížnější stránky sportovního tréninku. S vědomím, že nejde všechno najednou, bude užitečné vždy promýšlet strategii, sestavit si postupné cíle a o jejich dosažení postupně usilovat. Pokud chceme, aby naši svěřenci zvládli dobře celý proces motorického učení, měli bychom podle Periče a Dovalila (2010) k němu přistupovat v šesti základních krocích, které mohou představovat právě postupné cíle: 1. krok představení dovednosti 2. krok demonstrace krátké vysvětlení podstaty dovednosti 3. krok začátky nácviku dovednosti 4. krok zpětná vazba pro korekci chyb 5. krok procvičování a zdokonalování 6. krok opakování k dokonalosti Metody technické přípravy Při učení se pohybovým dovednostem, které jsou při vlastním sportovním výkonu realizovány jako technika, vzniká otázka, jakým způsobem je nacvičovat, jak postupovat. K tomuto problému, je podle Jansy a Dovalila (2009) vhodné přistupovat z několika hledisek: 1. Ze vztahu celku a části těchto dovedností. Můžeme je rozdělit na: metodu vcelku (syntetickou) její podstatou je, že se nacvičovaný pohyb učí celý, bez rozdělení na určité dílčí části. metodu po částech (analytickou) daný prvek je učen po částech, které jsou předem stanoveny. 20

21 metoda spojování částí v celek (analyticko-syntetická) nacvičují se dvě části, které spolu souvisejí. Ty se potom spojí do určité celkové dovednosti. 2. Z hlediska koncentrace a rozdělení obsahu učiva. Této problém spočívá v tom, zda dovednosti trénovat v jednom bloku nebo je rozdělit do několika menších bloků, mezi něž se vkládají jiné činnosti. 3. Jiná hlediska rozlišují metody slovní, názorné a praktické Taktická příprava Taktická příprava je složka sportovního tréninku, která se zabývá způsobem vedení sportovního boje. Vychází z různorodé proměnlivosti sportovního boje a z ní vyplývající nutnosti rychle vybírat optimální řešení a realizovat ho často ve velmi krátkém časovém úseku. Plné uplatnění taktiky je možné až při zvládnutí jisté kondiční a technické připravenosti (Jansa, Dovalil, 2009). Základem vedení rozhodování při sportovním boji je strategie. Pod tímto pojmem chápeme předem promyšlený plán sportovního boje vedoucí prostřednictvím určitých poznatků k dosažení nejlepšího nebo plánovaného výsledku (Jansa, Dovalil, 2009). Taktické úkoly přidělené jednotlivým hráčům v kopané, které by měly být realizovány během utkání, je podle Franka (2006) zapotřebí předem usilovně nacvičovat. Všeobecné plnění taktických úkolů je závazné pro všechny hráče. Frank (2006) je rozlišuje takto: 1. Individuální taktiku hráče krytí, uvolňování, střelba na branku, vedení míče, přihrávání, centrování. hra hlavou, odebírání míče, předávání a přebírání, změna těžiště hry. 2. Týmovou taktiku 21

22 Defenzivní taktika, ofenzivní taktika, hra na čas, taktika kontrování, presink, napadání, herní systémy (4:3:3, 4:2:4, 3:5:2 atd.) 3. Taktiku postu útok hra v křídelním prostoru, hra pes hrot, přechod do obrany, presink, napadání, změna těžiště hry, herní uspořádání hra v křídelním prostoru, diagonální, příčné, kolmé přihrávky, držení míče, krytí protihráče v prostoru, obrana jištění, ofsajdová past, krytí prostoru a protihráče, osvobozující odkopy, ofenzivní hra. 4. Vnější vlivy přednosti soupeře úroveň kondice, technické dovednosti, taktické schopnosti, psychická síla, podmínky v den zápasu povětrnostní podmínky, stav hrací plochy, velikost hrací plochy, výhoda domácího prostředí, poměr diváků, standardní situace odkop, výkop, rohový kop, volný kop, trestný kop, vhazování, přerušení hry, gólový stav mužstvo prohrává nebo je ve vedení, první nebo druhý poločas, remíza, mužstvo je v početní přesile či v oslabení, umístění v tabulce soutěže šance na postup nebo na titul, sestupové umístění, střed tabulky Psychologická příprava Současný fotbal klade na psychiku hráče i trenéra vysoké nároky. Psychické zatížení hráčů nevychází jen z náročné pohybové činnosti, ale také z nároku na psychické procesy zajišťující a podmiňující úroveň vnímání, orientace ve složitých situacích, tvůrčího taktického myšlení, rychlého a správného rozhodování atd. (Votík, 2005). 22

23 Psychická připravenost a odolnost je v současném fotbalu jedním z rozhodujících faktorů podmiňujících úspěšnost hráče, týmu i trenéra (Votík, 2005). Oblast psychologické přípravy je pro trenéra velmi složitá, jelikož trenér musí podle Votíka (2005) respektovat: a) Strukturu osobnosti hráče, kterou tvoří jeho: schopnosti temperament motivace postoje hodnotová orientace charakter (vlastnosti) b) sociálně-psychologické jevy, které zahrnují např.: mezilidské vztahy a chování komunikaci vzájemné působení jedince a sociálního prostředí jevy ve skupinách osob 2.2 Herní systémy Systémem hry rozumíme způsob organizace hry družstva uplatňovaný v rámci a v podmínkách určitého rozestavění hráčů. Každý systém je charakterizován vzájemnou dělbou činností a organizací součinnosti mezi jednotlivými hráči i řadami, která vyplývá z hráčských rolí v určitém systému. Děje se tak v podmínkách, které jsou dány rozestavěním hráčů a jsou limitovány individuálními i týmovými dispozičními faktory a situačními faktory, působícími v průběhu utkání (Votík, Zalabák, 2011). Nejedná se však o neměnný systém, jako například ve volejbale. Rozestavění hráčů na hřišti při začátku utkání se později rozpadá a každý hráč se individuálně snaží plnit úkoly, které má v systému přiděleny. Každému družstvu vyhovuje jiný systém hry (Kollath, 2006). Pro volbu systému hry je rozhodující struktura dispozičních faktorů individuálních, týmových a situačních. Kritériem pro dělení systémů hry je organizace 23

24 činnosti hráčů, z nichž pro každou jsou charakteristické jiné cíle a úkoly, a na základě těchto kritérií v současné době dělíme systémy hry na útočné a obranné (Votík, Zalabák, 2011) Útočné herní systémy Útočná fáze hry začíná, když družstvo získá míč od soupeře a končí, když družstvo míč ztratí. Základem účinné útočné hry je spolupráce všech hráčů družstva, která se projevuje v útočných herních kombinacích, jejichž základem jsou co nejlépe osvojené útočné herní činnosti jednotlivce jak po stránce technické, tak taktické. Součinnost hráčů jedné nebo různých řad v útočné fázi je realizována střídáním různých typů útoků (Votík, 2001). Systémy útočné s fázemi zakládání, vedení a zakončení útoku jsou realizovány v různých prostorech hřiště (středem, podél postranních čar). Uplatnění způsobu závisí na dispozicích hráčů, respektive na organizaci obranné činnosti soupeře. Podle těchto aspektů můžeme rozlišit tzv. postupný útok, rychlý protiútok, kombinovaný útok a nátlakovou hru (Bangsbo a Peitensen, 2000; Kačáni, 2005; Votík a Zalabák, 2000). Lucchesi (2001) dělí útočné systémy na elaborate attack postupný útok, maneuvered countreattack řízený protiútok, Instant attack - rychlý protiútok Postupný útok Je založen na kombinační hře v blocích uplatňované proti soupeřově zorganizované obraně. Úspěšnost tohoto systému rezultuje z činnostní kooperace hráčů, z úrovně jejich taktický a technických dovedností (Amler a kol., 2013). Bangsbo, Peitersen (2000) a Bangsbo, Peitersen (2004) popisují postupný útok pod názvem Systematic buildup of play. Tento styl je charakterizován přesným založením útoku skládajícím se z mnoha přihrávek mezi obranou a záložní řadou Systém rychlého protiútoku Je založen na co nejrychlejším přenesení hry k soupeřově brance a využití nepřipravenosti či dezorganizace obrany soupeře. Úspěšnost je limitována schopnostmi jednotlivých hráčů schopnostmi anticipace a rychlého rozhodování, úrovní techniky, 24

25 pohybovým potenciálem zainteresovaných hráčů (rychlostí lokomoce) (Amler a kol., 2013). Bangsboo, Peitersen (2004) charakterizují systém rychlého protiútoku tak, že se tým v útočném postavení po získání míče snaží co nejrychleji a nejpříměji zaútočit, s cílem dostat co nejvíce hráčů soupeře do pozice mimo prostor mezi míčem a brankou, kde se nemůžou podílet na obranné činnosti. Hra na protiútoky využívá toho, že po ztrátě míče se tým musí z útočného postavení dostat do obranné formace a je tak nějakou dobu v nezvyklém obranném postavení. Tato možnost se nabízí při rohových kopech a volných kopech, kdy brankář po zisku míče může rozehrát dlouhým, rychlým výkopem nebo výhozem Systém kombinovaného útoku Jedná se o útočnou strategii družstva proti kompaktní a situačně pohyblivé obraně soupeře s možností variabilního uplatnění herních principů rychlého protiútoku a postupného útoku s nečekanou změnou rytmu hry. Existuje mnoho variant prolínání těchto systémů. Základní dva typy jsou následující: zahájení útočné fáze pozičně vedeným útokem s přechodem na rychlý protiútok rychle vedený útok na útočnou polovinu soupeře, který přechází do kombinační hry postupného útoku vynucenou jednak nedostatečnou způsobilostí rychle zakončit útok nebo rychlou reorganizací soupeře v obraně. (Táborský, 2007) Obranné systémy Obrannou činnost charakterizuje Kollath (2006) tím, že pokud má soupeř v držení míč a zahajuje útočnou akci, obrana má za úkol se rychle formovat. To znamená, že útočící hráči nesmějí získat osobní nebo prostorovou převahu. Hráči středové řady posilují obranu a "zahušťují" prostor před vlastní brankou, aby tak zabránili proniknutí soupeře. Podle zvoleného obranného systému je potom bráněn buď určitý hráč (osobní obrana), nebo jen určitý prostor (obsazování prostoru). 25

26 Úspěšnost obranného systému je podmíněna cílevědomou spoluprací všech hráčů, kteří se zapojují do bránění ihned po ztrátě míče, což předpokládá zvládnutí technické i taktické stránky obranných HČJ a obranných kombinací (Peráček, Tarkovič, 2005). Obranné systémy jsou v moderním fotbale téměř dokonale propracovány, takže kondičně a technicko-takticky vyspělé týmy je možné překonávat jen velice obtížně. Zvláště pak, zaujímá-li tým základní obranné postavení. Každý tým, každý obranný systém, je nejméně efektivní v okamžiku ztráty míče, tedy v okamžiku, kdy se tým nachází v útočném rozestavění na útočné polovině hřiště a herní prostory za obrannou linií, mezi jednotlivými formacemi i mezi hráči jsou relativně největší. Využití takto vzniklé krátkodobé neorganizovanosti soupeře (který se nachází v přechodu do obranné fáze) lze využít k rychlému protiútoku a také k produktivnímu zakončení. Obranné systémy dělíme na systém obrany zónové, osobní, kombinované a presinkové (Peráček, Tarkovič, 2005) Zónová obrana Při aplikaci této obrany každý hráč zodpovídá za určitý prostor. Zónová obrana umožňuje postupné přebírání a zajišťování hráčů soupeře, vyžaduje od hráčů vysokou úroveň taktického myšlení a orientaci v prostoru. Podle Amlera a kol. (2013) v současném fotbalu existuje několik variant zónové obrany, a to zónová obrana: orientovaná na míč princip presinku, se tří až čtyř člennou obrannou řadou v linii se vzájemným zajišťováním, podle aktivity hráčů můžeme rozlišit obranu vysunutou aktivní, při které bránící hráči vyvíjejí obrannou činnost již ve středním pásmu a jejichž agresivita se stupňuje na vlastní polovině (úměrně roste směrem k vlastní brance). stažená pasivní obrana je charakteristická pasivním ústupem bránících hráčů do obranné zóny (před pokutové území). Umožňuje uplatnit tzv. zhuštěnou obranu, vyčkávání na chyby soupeře, případně zachycování přihrávek s minimální aktivitou v boji o míč. 26

27 Zónové obrany v různých systémech mají jedno společné, tj. vytvořit tlak na soupeře a zhustit prostor v místě bránění. Nejkritičtější místo je prostor mezi stopery a středními záložníky, pojmenovaný jako prostor centrální. Důsledná obrana tohoto prostoru je stěžejní v kontextu celého bránění mužstva. Úspěšnost v herních činnostech v tomto prostoru obvykle rozhoduje o výsledku utkání, proto musí být pokryt stopery a defenzivními záložníky s vysokou úrovní pohybových schopností, fotbalových dovedností a taktického myšlení. Základem efektivní obranné spolupráce je individuální zvládnutí zónového bránění jednotlivce (vystupování, blokování, odstupování, frekvenční kroky všemi směry, čisté odebírání míče apod.) (Amler a kol., 2013) Obrana osobní Votík (2005) konstatuje, že tento typ obranného systému, kdy každý hráč mužstva bez výjimky osobně obsazuje určeného hráče soupeře, se v současném fotbalu téměř neobjevuje. Tento systém se využívá jen krátkodobě v některých úsecích hry. Při přerušené hře např. kopu od branky soupeře s cílem nedovolit soupeři získat vykopávaný míč, dále při výrazné technicko-taktické a kondiční převaze nad soupeřem opět s cílem získat míč nebo při standardních situacích Obrana kombinovaná Při tomto způsobu jsou někteří hráči soupeře bráněni osobně, ostatní zónově. Existuje řada variant vzhledem ke vzdálenosti od vlastní branky, vzhledem k počtu osobně bráněných. Nejčastěji se uskutečňuje v prostoru nebezpečném pro střelbu nebo při standardních situacích. Varianty kombinované obrany můžeme podle Amlera a kol. (2013) vyjádřit rozestavěním hráčů, např. s obrannou rezervou liberem (volným obráncem), hrajícím za dvěma předními stopery nebo za třemi obránci, s předním liberem hrajícím na velkém prostoru, v obrané fázi brání v prostoru před obrannou linií nebo je v této linii začleněn (ve fázi útočné podporuje útok), s předním obranným štítem (defenzivním středovým hráčem), případně pověřeným k osobnímu bránění protihráče, především k zabezpečení prostoru v blízkosti pokutového území. 27

28 Obrana presinková Je aplikovaná za účelem rychlého získání míče a eliminace nebo předcházení tlaku soupeře. Její realizace je možná ve všech prostorech hřiště (nejčastěji v útočném a středním pásmu). Efektivita presinkové obrany závisí na zkrácení a zúžení herního prostoru pro soupeře, na úspěšnosti v obranných herních činnostech (na užité agresivitě), tzn. na schopnosti vytvoření časového a prostorového deficitu pro soupeře jako předpokladu k chybě v technice i taktickém chování (Amler a kol., 2013). Presinková obrana se vyznačuje množstvím osobních soubojů a klade velké nároky na koncentraci pozornosti a důslednost v trestání případných přestupků. Současně ovšem vyžaduje přiměřenou velkorysost (Amler a kol., 2013) Rozestavění hráčů Od začátku vývoje novodobého fotbalu v polovině 19. století v Anglii až do let 20. Století byl spojován a ztotožňován termín systémem hry družstva se základním rozestavěním hráčů, protože základní rozestavění bylo v historickém vývoji fotbalu nejvýznamnějším kritériem dělení systémů hry družstva (Votík, 2005). Pro další vývoj vztahů mezi těmito pojmy bylo rozhodující, že při hodnocení systémů hry družstva se začala více zdůrazňovat organizace (obsah) činnosti v obranné a útočné fázi hry nad formou (rozestavěním hráčů) (Votík, 2005). Základní kritéria a požadavky na hodnocení rozestavění hráčů dle Votíka (2005) jsou: a) zachovat potencionální rovnováhu mezi obranou a útokem b) zajistit rovnoměrné obsazení celé plochy hřiště a rovnoměrné zatížení hráčů c) umožnit plynulý přechod z obrany do útoku a naopak d) dostatečná elasticita v přizpůsobování se hře soupeře e) jednoduchost umožňující efektivní realizaci v praxi Základní typy současného rozestavění hráčů dle Votíka (2005): s liberem 1:2:5:2 a další modifikace např. 1:2:6:1, 1:3:4:2, 1:2:4:3 apod. bez libera (čtyřčlenná obranná řada v linii), 4:4:2 a další modifikace např. 4:5:1, 4:3:3 apod. 28

29 Rozestavění s liberem dle Votíka (2005): Libero (volný obránce) - převážně hráč zcela volně působící v obranné i útočně fázi hry. V obranné hraje v prostoru, tedy většinou žádného hráče osobně neobsazuje. Zajišťuje přední stopery i krajní hráče středové řady. V útočné fázi se může zapojovat do vedení i zakončovaní útoku (přečísleni soupeře). Nároky na orientaci v prostoru, poziční hru, čteni hry. Pokud je dobrým hlavičkářem, podílí se na standardních situacích před soupeřovou brankou - nutnost zajištěni jeho prostoru jiným hráčem. přední stopeři - jeden, nejčastěji dva, někdy i tři obranní hráči (podle počtu hrotových hráčů soupeře). Hlavním úkolem v obranné fázi je osobni obsazování hrotových hráčů soupeře. Někdy (podle záměrů trenéra a máji-li předpoklady) se v útočné fázi mohou podílet na vedení útoku (překvapivě přečíslení soupeře i za cenu určitého rizika). Požadavek na schopnost založit útok po konstruktivním odebrání míče by měl být v současném fotbalu samozřejmosti. Středová řada (středový blok) - většinou se jedna o 4 až 6 hráčů, kteří operují na značném prostoru a jejich činnost je rozhodující pro přechod do útočné nebo obranné fáze. V tomto středovém bloku můžeme rozlišit tři základní typy hráčů: - krajní hráči středové řady -obvykle velmi univerzální, v obranné fázi především obsazuji a atakuji hráče v křídelním prostoru, často ale i směrem ke středu hřiště. V útočné fázi se pohybuji s míčem i bez míče nejčastěji v křídelním prostoru, odkud zakončuji akci finální přihrávkou nebo i střelbou; - vnitřní hráči středové řady - konstruktivní hráči s velmi variabilní činnosti. Pokrývají velký akční prostor, podílejí se výrazně na útočné i obranné fázi hry. Většinou výborně technicky vybaveni se schopnosti v obranné fázi hry obsazovat soupeře i prostor, konstruktivně odebrat míč. V útočné fázi vest míč, obcházet soupeře, kombinovat - a spolupracovat téměř se všemi hráči i zakončovat střelbou. Někdy na těchto postech hraji i jiné typy hráčů (se zvýrazněnou obrannou nebo útočnou činnosti); - střední hráč středové řady - ústřední postava týmu s univerzálním, aktivním pojetím hry - tvůrce hry. Důležitá role v obranné, ale zvláště pak v útočné fázi. Podílí se na změně rytmu hry i na efektivní kombinační hře. Schopen předvídaní vývoje herní situace a dirigováni tymu. Obecně u hráčů středové řady (platí ale pro všechny řady) je rozhodující, co od určitého konkrétního hráče trenér vyžaduje především v souvislosti s jeho možnostmi a s hrou soupeře. Tyto úkoly mohou byt velmi specifické a diferenciované. Často se 29

30 objevuji charakteristiky typu: hráč specialista, obranný, útočný, univerzální, konstruktivní. Útočná řada - jeden až tři hráči, technicky a rychlostně velmi dobře vybaveni, s vysokou efektivitou při zakončovaní. Výrazná schopnost prosadit se v osobních soubojích 1:1 i proti číselné převaze bránicích hráčů nebo podržet míč pro kombinační hru s hráči z druhé vlny. V obranné fázi (v závislosti na taktických záměrech) zpomaluji zakládání soupeřových protiútoků včasným obsazováním a napadáním protihráčů Rozestavění hráčů bez libera dle Votíka (2005): Přibližně od 90. let (ve větší míře od MS 1994 v USA) začala některá přední světová družstva uplatňovat rozestaveni 4:4:2 nebo jeho varianty (4:5:1, 3:4:3 a jiné) s hrou obranné řady v jedné linii. Přechod na tento způsob hry je záležitosti dlouhodobou a jedná se o podstatný a náročný zásah do organizace hry celého družstva. Hra v tomto rozestaveni vyžaduje od všech hráčů obranné řady nejen odpovidajicí úroveň rychlostních schopnosti, obratnost a technickou vyspělost, ale také schopnost hrát s odpovidajicim důrazem v osobních soubojích na zemi i ve vzduchu. Předpokladem je dostatek zkušenosti, výborná orientace v prostoru a přehled při řešeni herních situaci, včetně schopnosti předvídat činnost soupeřových hráčů i spoluhráčů. Všichni hráči obranné řady musí mít předpoklady pro úspěšné řešeni situaci 1 na 1 a byt schopni pružně a koordinovaně přecházet, podle vývoje situace, z pozičního prostorového bráněni s přebiranim soupeřových hráčů (kteří rychle mění své pozice), na důsledné osobni bráněni. Neméně důležitou roli máji při organizaci hry v tomto rozestaveni hráči středové řady, kteří vytvářejí v obranné fázi před vlastni obrannou řadou předsunuty obranný blok pružně spolupracující jak s obrannou, tak útočnou řadou. Hru v tomto rozestaveni uplatňuji především družstva vyšších výkonnostních úrovní mající hráče s dispozicemi pro její úspěšnou realizaci. 30

31 Výhody a nevýhody tohoto rozestavění Za výhodu, proti rozestavění s liberem, je považováno získání jednoho hráče pro hru středové či útočné řady, těžiště bránění se posunuje od vlastní branky, nabízí se možnost intenzivního útočení střídavě oběma krajními obránci. Lze využívat ofsajd taktiky, hráči musí být vedeni k maximální zodpovědnosti při bránění nemají za sebou zajišťujícího libera (Votík, 2005). Za nevýhodu lze považovat snazší možnost překonávání středu hřiště diagonálními pasy za poněkud vysunutou obranou řadu. Stejně tak kombinační hra rychlé narážky za obranou linii, může být jedním ze způsobů jejího překonávání. Pokud je uplatňován ofsajd systém, je možné využít individuálního překonání obranné řady či naběhnutí hráče z hloubky pole na přihrávku za vybíhající obranou linii. Toto rozestavění považují někteří odborníci za progresivnější a efektivnější více v útočné než v obranné fázi (Votík, 2005). 31

32 nevýhody výhody Požadavky na hráče Tabulka 1 - charakteristika základního herního systému podle Bedřicha (2006) libero Charakteristika formace hry s liberem 1:2:5:2 organizuje defenzívu mužstva, dokonalý v poziční hře předstopeři důrazní, rychlí, dobrá hra hlavou, brání osobně soupeřovy útočníky krajní záložníci vyváženost v defenzívě a ofenzívě Charakteristika čtyř obráncové formace 4:4: přední obránci jeden v roli organizátora defenzívy (s částečným zajišťováním ostatních v řadě), oba dostatečně rychlí, jeden s vynikající hrou hlavou krajní obránci vynikající kondice, rychlí (možnost menšího vzrůstu) všichni defenzivní záložník spolupracují, dostatečně komunikují, každý hlídá svůj prostor nikoliv dominantní defenzivní úkoly, většinou hráče osobní bránění brankář V roli libera může hrát fotbalista pomalejší (starší) nahrazující pomalost předvídavostí a zkušeností. fotbalové dovednosti libera, čtení hry defenzivní záložník štít před obrannou čtveřicí Zónovým bráněním nevznikají žádné volné prostory pro útočící hráče, V případě potřeby lze použít presink, Obránci rozhodují stlačováním a roztahováním o velikosti prostoru pro hru a vytvářejí tím tlak na soupeře Do ofenzivy se zapojují krajní obránci dochází k přečíslení soupeře. Předstopeři osobním bráněním odkrývají prostor pro hráče soupeře. Libero hrající s velkým odstupem roztahuje hru a umožňuje nabíhání hráčům soupeře do volných prostorů. V případě nedostatečné komunikace a pozdní spátečky. 32

33 2.3 Zatížení Pohybové zatížení můžeme posuzovat z různých aspektů (intenzity a doby trvání zatížení, převažujících pohybových schopností, cykličnosti, dominance dynamické či statické zátěže aj.) (Bedřich, 2006). Tréninkové zatížení můžeme označit jako záměrný, cílený podnět k pohybové činnosti, v jejímž důsledku dochází ke změnám trénovanosti, která podmiňuje růst sportovní výkonnosti (Bedřich, 2006). Při opakovaném a pravidelném zatěžování dochází k postupnému přizpůsobování organismu, tzv. k adaptaci. Slabé podněty nevedou k žádoucímu efektu k adaptaci. Naopak příliš silné, intenzivní, extrémně dlouho trvající podněty mohou vyvolat nadměrný stres a mohou vést až ke kolapsu organismu. Ve sportovním tréninku mají podněty vyvolávat reakce přiměřené, které narušují homeostázu ve vhodné míře, tak aby se organismus danému zatížení postupně přizpůsobil a reagoval úsporněji a menším rozsahem reakcí (Bedřich, 2006). Zatížení můžeme dle Bedřicha (2006) rozdělit na: Zatížení maximální intenzity výkony rychlostní či silové povahy, které mohou trvat pouze několik sekund. Tyto výkony jsou hrazeny anaerobně okamžitými zdroji energie ve svalu (ATP a CP). Zatížení submaximální intenzity výkony rychlostně-vytrvalostního či silověvytrvalostnímu charakteru trvající desítky sekund. Dominantním způsobem úhrady energie je laktátový metabolismus tzn. anaerobní glykolýza. Na energetické úhradě se podílí laktátové zdroje (ATP, CP) a oxidativní či aerobní energetické procesy. Zatížení submaximální intenzity lze z funkčního i metabolického aspektu považovat za nejnáročnější Zatížení střední a mírné intenzity výkony jsou hrazeny převážně aerobně či oxidativně, přesněji oxidativní fosforylací. Počátečním zdrojem energie jsou cukry (sacharidy, glycidy) a následně tuky (lipidy). Aerobní cesta tvorby energie má mnohem větší kapacitu a může dodávat energii po mnohem delší čas, ale nemůže poskytovat energii tak rychle jako anaerobní cesta (Bahr a kol., 2008). 33

34 2.3.1 Zatížení hráče ve fotbale Významným charakteristickým rysem současného fotbalu je jeho dynamizace. Oprávněně se tak kladou na hráče fotbalu vysoké požadavky na jejich tělesnou připravenost a mentální odolnost (Süss, Tůma a kol., 2011). Podle výzkumných šetření realizuje hráč po dobu hry přibližně krátkých výbušných pohybů v časovém intervalu 4-6 s, uběhne přibližně km (brankáři okolo 4 km) při průměrné intenzitě 80 90% maximální tepové frekvence. (Stolen et al., 2005). Hráči po dobu utkání absolvují až 220 běžeckých úseků ve vysokých rychlostech. Kromě běžeckých aktivit hráči provádějí další činnosti související s výkonem v utkání hru hlavou, vhazování, zpracování míče apod. Tyto činnosti mají vliv na zatížení a jsou součástí celkových požadavků na hráče (Mohr et al., 2003). Vnější projev pohybu hráče je limitovaný jeho vnitřní podmíněností. Z funkčního hlediska jsou kladené vysoké nároky na nervosvalový systém hráče (Süss, Tůma a kol., 2011). Převážné množství lokomočních činností se odehrává v submaximální až maximální intenzitě, které jsou spojené s převahou anaerobních biochemických reakcí a tyto reakce indikují únavu hráče. Díky nepřetížitelnému zatížení hráče během obou poločasu se snižuje schopnost svalstva generovat sílu (Rahnama et al., 2003, Reilly, Drust & Clarke, 2008). 2.4 Únava Únavu můžeme z fyziologického hlediska popsat jako komplex dějů, při kterém nastává snížená odpověď tkání buď na podměty stejné intenzity, nebo při nutnosti použít vyšší intenzity podnětu pro získání stejné odpovědi (Havlíčková, 2003). Soutěžní, ale i tréninková činnost způsobuje únavu, která se projevuje mnohými menšími příznaky, ale především se projevuje snížením celkové výkonnosti (Dovalil, 2002). Svalová únava se dostavuje po namáhavé a dlouhotrvající činnosti. Její podstatou je pocit celkové únavy a touha po ukončení aktivity tzv. centrální (psychická) únava, vyvolaná funkčními změnami na synapsích v mozku a páteři. Má ochranný význam, přispěje k včasnému ukončení svalové aktivity, která zabrání eventuálnímu poškození 34

35 svalu. Fyzická únava je způsobená změnami ve svalových vláknech. Patří k nim např. nadměrné uvolňování Ca 2+ do sarkoplazmy, nedostatek kreatinfosfátu, nedostatek kyslíku a živin především glukagenu, nahromadění kyseliny mléčné, poruchy nervosvalového vzruchu (Merkunová, Orel, 2008) Typy únavy Bartůňková (2007) uvádí dva základní typy únavy: akutní únava chronická únava Akutní únava Mezi nejčastější příčiny akutní únavy patří nedostatečná trénovanost, rychlý návrat do intenzivního tréninkového procesu, nevhodné změny v tréninkových metodách, převaha excentrického cvičení. Projevy lokální únavy jsou svalová slabost, svalová bolest, svalová ztuhlost, svalová křeč. Při projevech celkové akutní únavy rozlišujeme projevy objektivní (pokles výkonnosti, změněné psychické reakce agresivita, hysterická reakce, hyperémie pokožky, pocení, zvýšená nervo-svalová dráždivost, poruchy koordinace, drobný třes aj.) a subjektivní (bolesti ve svalech, slabost, tuhnutí ve svalech) (Bartůňková, 2007) Chronická únava Chronická únava je vždy patologická. Ve sportu jí říkáme přetrénování. Vzniká opakovaným přetěžováním. Příčiny chronické únavy jsou nedostatečná příprava organizmu na zátěž, chronický nepoměr mezi intenzitou a dobou zatížení, nedostatečné zotavení (málo spánku, nevyužívání dostatečného množství regenerace a rehabilitace), nedostatek vitamínů, stereotyp. Tento typ únavy se projevuje příznaky výkonnostními, neuropsychickými a somatickými (Bartůňková, 2007). 35