CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Poradenství rodině se seniorem postiženým Alzheimerovou chorobou v domácím prostředí

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Poradenství rodině se seniorem postiženým Alzheimerovou chorobou v domácím prostředí Téma práce: Poradenství rodině se seniorem postiženým Alzheimerovou chorobou v domácím prostředí Vendula Hajznerová Vedoucí práce: Mgr. Miloslava Šotolová Olomouc 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně a všechny pouţité prameny a literaturu jsem uvedla v závěrečném seznamu. V Olomouci dne Vendula Hajznerová

3 Tímto bych chtěla upřímně poděkovat vedoucí mé absolventské práce Mgr. Miloslavě Šotolové, za odborné vedení práce, připomínky, mnoho cenných rad a podnětů.

4 Obsah Úvod Demence Alzheimerova choroba Příznaky Diagnóza Léčba Komunikace Poradenství Poradce Sociální služby a sociální dávky Sociální sluţby Typy sociálních sluţeb Příklady poradenských a sociálních sluţeb ve městě Olomouci Občanské sdruţení Pamatováček Olomouc Pečovatelská sluţba Sociálních sluţeb pro seniory Olomouc, p. o Centrum denních sluţeb Olomouc Charitní sluţba Olomouc Maltézská pomoc Osobní asistence Sociální dávky Příspěvek na péči Příspěvek na mobilitu Příspěvek na zvláštní pomůcku Průkaz TP, ZTP a ZTP/P Role rodinných příslušníků Osoba pečující... 37

5 5.2 Péče a podpora nabízená pečovatelům Ošetřovné Důchodové pojištění - Náhradní doba pojištění Zdravotní pojištění Příspěvek na bydlení Příspěvek na ţivobytí Doplatek na bydlení Svépomocné skupiny Závěr BIBLIOGRAFICKÝ SEZNAM... 47

6 Úvod Ţijeme v době, ve které se lidé doţívají stále vyššího věku. Tato skutečnost však přináší i svá negativa. Ve vyšším věku se objevuje samozřejmě více nemocí týkajících se fyzické, ale i psychické stránky. Po 80. roce ţivota se téměř u poloviny seniorů vyskytuje nějaká forma demence. Demence se týká mnoha diagnóz vrozených i v mladším věku. Celá práce je však zaměřena na demenci stařeckou. Jednou z forem demence je také Alzheimerova choroba. Při vyřčení této diagnózy jsou rodinní příslušníci většinou zaskočeni a nevědí si rady, a to jak ve věci pomoci svému nemocnému příbuznému, tak i sobě. Rodinní příbuzní se potřebují především zorientovat, kde hledat pomoc a jak ulehčit svému příbuznému poslední roky ţivota. Dále je pro ně důleţité hlavně porozumět problematice nemoci a smířit se s tím, ţe nemoc je nevyléčitelná, ale ţe přesto mají moţnost pomoci seniorům kvalitně vyuţít poslední měsíce nebo roky ţivota. Cílem práce je vypracování pomocné příručky pro rodiny, které se starají o nemocného seniora trpícího Alzheimerovou chorobou a umoţnění co nejdelšího pobytu seniora v domácím prostředí a oddálit tak pobyt v nemocnici nebo v sociálních zařízeních. Rady se týkají například komunikace se seniorem, seznámení rodiny s léčbou Alzheimerovy choroby a moţností vyuţití sociálních sluţeb. Rodina se tak můţe lépe orientovat v péči o nemocného a vyuţít co nejvíce moţností pomoci poskytované seniorům i rodině. Rodina se díky této práci můţe lépe orientovat v péči o nemocného, vyuţít co nejvíce moţností pomoci poskytované seniorům i rodině a získat informace, které seniora udrţí co nejdéle v domácím prostředí. Absolventská práce je prací teoretickou. V práci čerpám z dostupných zdrojů, zabývajících se touto problematikou, částečně i z mých zkušeností, a to z dvouměsíční praxe v Centru denních sluţeb pro seniory s demencí v Olomouci, v rámci vzdělávacího programu ve škole, ale také z vlastní zkušenosti péče o rodinného člena, který trpěl právě Alzheimerovou chorobou. Existuje mnoho odborných příruček a rad, jak o nemocného seniora s demencí pečovat. Cílem absolventské práce je však vytvořit takovou příručku hlavně pro rodiny, ale i pro pečovatele, díky které postiţený senior s Alzheimerovou chorobou můţe zůstat co nejdéle ve svém přirozeném sociálním prostředí. Při zpracování tématu práce se opírám o legislativní úpravu problematiky v zákoně o sociálních sluţbách, dále také čerpám z webového portálu Ministerstva práce a sociálních 6

7 věcí, vyuţívám odborné literatury zabývající se poradenstvím, demencí či Alzheimerovou chorobou nebo také odbornými časopisy, např. Sociální práce/sociálna práca a Váţka Zpravodaj České Alzheimerovské společnosti. Práce je teoretická, je rozčleněna na jednotlivé kapitoly, kterých je celkem pět. Absolventská práce je kompilací. Teoretický text je doplněn o konkrétní příklady existujících zařízení v Olomouci, kterými se zabývá kapitola První kapitola se zabývá stařeckou demencí. Na kapitolu o demenci navazuje kapitola o Alzheimerově chorobě, která je právě nejčastější příčinou demence. Kapitola o Alzheimerově chorobě je členěna na podkapitoly zabývající se příznaky, diagnózou, léčbou či komunikací se seniory s Alzheimerovou chorobou. Další kapitolou je poradenství, které se věnuje poradenství v sociální oblasti, zabývá se tím, kdo je to poradce a v jednotlivých podkapitolách vyjmenovává příklady poradenských a sociálních sluţeb ve městě Olomouci pro rodinné příslušníky pečující o seniora s Alzheimerovou chorobou, které jim mohou být nápomocny v péči v domácím prostředí (občanské sdruţení Pamatováček Olomouc, pečovatelská sluţba Sociálních sluţeb pro seniory Olomouc, p. o., pečovatelská sluţba Olomouc a maltézská pomoc osobní asistence). Následující kapitola se věnuje sociálním sluţbám a sociálním dávkám. Kapitola konkretizuje sociální sluţby a vyjmenovává jejich jednotlivé typy podle Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, které mohou rodinní pečovatelé při péči o nemocného seniora s Alzheimerovou chorobou vyuţít. Kapitola se dále zabývá příspěvkem na péči, na který má senior nárok a díky němuţ si můţe o péči o vlastní osobu finančně zajistit péči. Poslední kapitola, role rodinných příslušníků, se zabývá rolí pečovatele. Kapitola vyzdvihuje základní doporučení pro rozvoj a podporu duševního zdraví rodinných pečovatelů, o co by měl pečovatel při péči o seniora usilovat, nebo také kapitola vyjmenovává obecná doporučení pro rodinné příslušníky. 7

8 1 Demence V této kapitole definuji, co je demence a zmíním její základní tři stupně. Jedním z typů demence je Alzheimerova choroba. Proto úvod o demenci povaţuji za podstatný. Demence jsou poruchy, u kterých dochází k podstatnému sníţení úrovně paměti i dalších kognitivních (poznávacích) funkcí (funkcí, které zajišťují adaptaci na zevní prostředí, komunikaci se zevním prostředím, cílené chování). uvádí Jirák a kol. (2009, s. 11). Demence je syndrom vzniklý následkem onemocnění mozku. Dochází k narušení orientace, myšlení, schopnosti řeči, učení nebo paměti (Pidrman, 2007, s. 9). Člověk se stává nesoběstačným, závislým na rodině, nemocnici nebo sociálního zařízení (Jirák a kol., 2009, s. 11). Kromě postiţení kognitivních funkcí dochází k postiţení dalších funkcí. U demencí jsou popisovány okruhy tří základních skupin funkcí, přičemţ ohraničení je neostré, poněkud schematické, uvedené okruhy se navzájem prolínají. Jirák a kol. (2009, s. 11): Kognitivní funkce. Aktivity denního ţivota. Poruchy nálad, chování, spánku a cyklu spánek bdění. Podle kvalifikovaných odhadů je u nás některou formou syndromu demence postiţeno asi 150 tisíc lidí. Stejný či ještě větší počet představují pečující rodinní příslušníci, kteří jsou s problémem demence denně konfrontováni. Také jim je třeba věnovat dostatečnou pozornost. píše Holmerová, Jarolímová, Suchá a kol. (2007, s. 11). Obecně lze rozlišit tři stupně demence (Jirák a kol., 2009, s. 32): Lehká demence se vyznačuje poruchami paměti, poruchami aktivit denního ţivota či poruchami orientace. Mohou se objevit i poruchy nálady, hlavně deprese, kdy si je nemocný vědom úbytku paměti a dalších funkcí. Střední demence se projeví zhoršením paměti a dezorientací v prostoru i čase. Těţká demence se projevuje těţkými poruchami paměti, kdy nemocní nejsou schopni zapamatovat si nové informace, coţ vede k dezorientaci v místě a čase. Ve třetím stupni demence postiţení obvykle nepoznávají své příbuzné. Demence můţeme dělit dle Pidrmana na primární, sekundární a smíšené. Primární demence se rozděluje na Alzheimerovu nemoc, demenci s Lewyho tělísky a frontotemporální demenci. Do sekundární demence řadíme demence vaskulární, toxické, Parkinsonovu chorobu 8

9 nebo traumatické demence. U smíšeného dělení demencí, kterých je přibliţně 10 15% všech demencí, rozeznáváme například smíšenou Alzheimerovu chorobu s demencí vaskulární (Pidrman, 2007, s ). 9

10 2 Alzheimerova choroba V této kapitole se budu věnovat Alzheimerově chorobě, která je klíčovým tématem této práce. Kapitola se bude zabývat její definicí, příznaky, diagnózou, léčbou a komunikací se seniorem s Alzheimerovou chorobou. Nejčastější příčinou demence je Alzheimerova choroba, která představuje alespoň 50% všech demencí. Alzheimerova choroba je závaţné neurodegenerativní onemocnění, které vede k úbytku nervových buněk a v důsledku toho k úbytku mozkové tkáně, coţ má za následek vznik syndromu demence (Jirák a kol., 2009, s. 29). V současné době je nejvíce v povědomí lidí jedna z demencí, a to Alzheimerova choroba. Nemoc se rozvíjí pomalu. Na počátku nemoci se objevují poruchy paměti a porucha prostorové orientace. V průběhu dochází k poruše aktivit denního ţivota nebo poruchy chování, mezi které náleţí i poruchy emocí (Růţička, 2003, s ). Ve stadiu těţké demence se mohou vyskytnout poruchy chůze, těţké poruchy paměti, chování i emocí. Alzheimerova choroba trvá obvykle od objevení se prvních příznaků do smrti 7 10 let (Jirák a kol., 2009, s. 32). Alzheimerova choroba je primární onemocnění šedé kůry mozkové a v průměru trvá 9 let. Vyvíjí se nejčastěji pomalu, relativně brzy dochází k postiţení osobnostních rysů a charakteristik jedince (Pidrman, 2007, s ). Regnault (2011, s. 15) píše: Alzheimerova choroba se zjišťuje obtíţně. Neprojevuje se totiţ u všech nemocných stejně, ale hlavně se můţe zaměnit s jinými onemocněními. Jako tzv. neobvyklou poruchu cerebrálního kortexu 1 podal první popis Alzheimerovy choroby v roce 1906 na konferenci v jihozápadním Německu profesor Alois Alzheimer. Ve stejnou dobu byl veřejnosti poprvé představen případ jeho pacientky Augusty D., která trpěla jiţ zmiňovanou chorobou, později pojmenovanou po samotném autorovi (Pidrman, 2007, s. 34). 2.1 Příznaky Příznaky Alzheimerovy choroby počínají od poruchy paměti přes roztěkanost, agresivitu, neschopnost provádět úkony běţných činností, těţké deprese, úzkosti aţ k úplné neschopnosti postarat se o sebe a k celkové degradaci osobnosti. Kapitola vymezuje příznaky choroby a jejich rozeznání. 1 Mozková kůra 10

11 Asi u desetiny procenta pacientů s Alzheimerovou chorobou se vyskytuje choroba familiárně, coţ znamená, ţe je postiţeno více pokrevních příbuzných. Hledají se tedy genetické faktory onemocnění. Existuje hypotéza, ţe Alzheimerova choroba je onemocnění polygenní, tzn., ţe se nemoc rozvíjí genetickým podmíněním na několika místech, ale je pravděpodobné, ţe určitou roli hrají i faktory negenetické (Jirák a kol., 2009, s. 31). Postiţený Alzheimerovou chorobou je v prvním stádiu, počínající a mírné demence, soběstačný a relativně dokáţe ţít sám, ale potřebuje určité návody a pomůcky, informační cedulky, občasné zatelefonování, aby se mu připomněla například návštěva podobně. Pacient je schopen velmi dobře vyjádřit, co si přeje a co si nepřeje. Prvními příznaky mohou být obtíţe v nových situacích a s novými spotřebiči v domácnosti, zhoršení krátkodobé paměti a orientace v prostoru i v čase, deprese, agresivní chování nebo ztráta zájmu o oblíbené činnosti (Holmerová, Jarolímová, Nováková, 2004, podle Holmerová a kol., 2007, s. 35). V druhém stádiu nemoci, rozvinuté demence, potřebuje nemocný nepřetrţitý dohled a dopomoc při sebeobsluze. Toto období je nejdelší, trvá 2 aţ 10 let. Nemocný vyţaduje kaţdodenní dohled po celý rok. Nepamatuje si nedávné události a jména, není schopen samostatného ţivota, potřebuje pomoc s osobní hygienou a špatně se vyjadřuje (Holmerová a kol., 2004, podle Holmerová a kol., 2007, s ). Ošetřovatelskou péči potřebuje nemocný zejména ve třetím stádiu, syndromu pokročilé demence, která je zaloţena na laskavém přístupu pracovníků. Nemocní v tomto stádiu potřebují kvalitní a laskavou péči a pomoc, jsou schopni rozpoznat vlídnost prostředí a proţívají pocity spokojenosti či štěstí, byť trochu odlišné neţ ty naše. Jsou však stejně hodnotné a lidské (Holmerová a kol., 2007, s. 37). V terminálním stádiu demence je postiţena celá osobnost člověka. Nemocný zpravidla vyţaduje kaţdodenní péči, můţe být upoután na lůţko, verbální komunikace je velmi omezena a trpí ztrátou osobní identity (Holmerová a kol., 2004, podle Holmerová a kol., 2007, s. 38). Příznaky typické pro diagnostiku Alzheimerovy choroby (Holmerová a kol., 2007, s ): a) Ztráta paměti Lidé trpící Alzheimerovou chorobou častěji zapomínají a například na jména kolegů si nevzpomenou ani později. b) Problém s vykonáním běţných činností Nemocní například uvaří večeři a zapomenou na ni. c) Problémy s řečí 11

12 Člověk s Alzheimerovou chorobou zapomínají jednoduchá slova nebo je nahrazuje jinými, nesprávnými slovy a věty pak nedávají smysl. d) Místní a časová dezorientace Lidé s Alzheimerovou nemocí jsou schopni se ztratit ve vlastní ulici a neví, kde se nachází. e) Zhoršující se racionální úsudek Typickým příkladem můţe být oblékání nemocných, kteří si vezmou na sebe několik košil najednou nebo letní boty v zimě. f) Problémy s abstraktním myšlením Můţe nastat například při bilancování šekové kníţky, kdy nemocný zapomene, co všechna ta čísla znamenají a neví, co s nimi má dělat. g) Zakládání věcí na nesprávné místo Člověk s Alzheimerovou chorobou dává věci na nesmyslná místa, například ţehličku umístí do ledničky. h) Změny v chování Charakteristické jsou prudké změny nálady nemocného, můţe prudce propuknout v pláč nebo podlehne bezdůvodně návalu hněvu. i) Změny osobnosti Člověk s Alzheimerovou nemocí se můţe zásadním způsobem měnit, a to tím, ţe se stává zmateným, ustrašeným nebo podezíravým. j) Ztráta iniciativy Nemocný můţe propadnout naprosté pasivitě k jakékoli aktivitě a potřebuje podněty, aby se do něčeho zapojil. 2.2 Diagnóza Z následujícího textu je zřejmé, ţe včasné určení diagnózy Alzheimerovy choroby je velmi důleţité z hlediska brzkého nasazení léčby, která je důleţitá, aby se nemoc tak rychle nevyvíjela. Diagnóza demence se u praktických lékařů stanovuje často aţ tehdy, kdy stav pacienta vyvrcholí a nabude kritické podoby, coţ následně zvyšuje mortalitu pacientů aţ třikrát oproti věkově shodné populaci. Potřebnost adekvátního školení praktických lékařů v oblasti demence je potřebná (Česká Alzheimerovská společnost, 2010, s. 3). 12

13 Lidé s potíţemi paměti, by se měli obrátit na svého lékaře co nejdříve. Diagnóza Alzheimerovy choroby se u nás stanovuje velmi pozdě. Prvním zpoţdění nastává u samotného pacienta, který si nechce připustit změny v jeho myšlení. Také rodina hraje velkou roli při stanovení diagnózy nemoci. Rodina změny v chování svého blízkého můţe zapírat, i kdyţ by měla učinit pravý opak a s jeho situací mu pomoci. Také lékaři mají tendenci podceňovat příznaky této choroby a rodina často můţe slyšet jejich názor, ţe je zapomínání a změna chování v tomto věku naprosto normální (Bayer, Reban, 1999, podle Holmerová a kol., 2007, s. 31). Diagnózu Alzheimerovy choroby můţe učinit lékař, který je s touto problematikou obeznámen a má s ní zkušenosti. K tomuto závěru potřebuje ( Pečlivé a podrobné zhodnocení osobní i rodinné anamnézy pacienta a zejména podrobné vyhodnocení změn kognitivních funkcí, paměti a chování pacienta během posledních měsíců či let. Kognitivních funkcí pomocí baterie testů. Pečlivé klinické vyšetření doplněné laboratorními testy to vše je zaměřeno zejména na odhalení jiné příčiny kognitivní poruchy. V případě jakýchkoli pochybností také vyšetření neurologické včetně CT a magnetické rezonance mozku. 2.3 Léčba V této kapitole se zaměřím na farmakologickou a nefarmakologickou léčbu Alzheimerovy choroby. Kapitola dále vyjmenovává léky a terapii slouţící ke zmírnění následků této nemoci, protoţe nemoc je nevyléčitelná. Alzheimerova choroba zatím vyléčitelná není, je však moţné vhodnou léčbou dosáhnout zpomalení průběhu nemoci, oddálení těţkých stádií a zlepšení kvality ţivota nemocných. Léčba se rozděluje na biologickou (farmakologická léčba) a nebiologickou (nefarmakologická léčba), přičemţ je nutné obě formy léčby kombinovat (Jirák a kol., 2009, s. 88). Farmakologii lze zhruba rozdělit na kognitivní farmakoterapii, ovlivňující především porušené poznávací funkce, a na nekognitivní farmakoterapii, ovlivňujíc přidruţené poruchy nálad a afektů, chování, spánku. píše Jirák a kol. (2009, s. 88). U lehčích stádií demence jsou základními léčivy tzv. inhibitory acetylcholinesteráz, které odbourávají jeden z významných přenašečů vzruchu, a tím je acetylcholin. Tato látka 13

14 má stěţejní význam pro paměť. U pacientů s Alzheimerovou chorobou se tvoří méně, a proto acetylcholin potřebují dodat pomocí léků (Jirák a kol., 2009, s. 88). V těţších stádiích demence se uţívá látka memantin, která chrání nervovou buňku před škodlivinami a zlepšuje schopnost učení (Jirák a kol., 2009, s. 88). Tzv. nekognitivní farmakoterapie ovlivňuje poruchy spánku, chování či nálad. K utlumení se pouţívají tzv. antipsychotika II. generace, dále se můţe vyuţít moderních antidepresiv, působících proti depresi nebo moderní anxiolytika proti úzkosti (Jirák a kol., 2009, s. 90). U nefarmakologické terapie je důleţitá reedukace základních aktivit běţného ţivota a v pokročilejších stadiích realitní terapie. Nemocný musí být konfrontován co nejvíce s realitou a mít např. označeny místnosti nápisy či piktogramy. Důleţitá je také psychická aktivita nemocného. Součástí terapie musí být péče o pečovatele pacientů, kterými jsou nejčastěji rodinní příslušníci, jejichţ extrémní zátěţ znamená zejména psychickou nebo ekonomickou (Růţička, 2003, s ). Pokud je lidský mozek neustále aktivní, vzpomínky mohou být vyvolány díky koncentraci a soustředění. Tyto podněty způsobují zejména lidé, místa, pocity nebo různé objekty (Callone, 2006, s. 5). Tzv. rezoluční terapie je vhodná pro osoby s pokročilým stádiem demence. Autoři této terapie (Stokes a Goudie) vychází z toho, co se u osoby s demencí děje přímo v tomto okamţiku. Je dobré mít dostatek informací o klientově minulosti a jeho projevech chování. Minulost klienta se tedy projevuje v současnosti (Klevetová, Dlabalová, 2008, podle Malíková, 2011, s. 245). Předpokladem úspěšné terapie je respektování sdělení nemocného bez jakéhokoli opravování či usměrňování. Rezoluční terapie podporuje sebedůvěru a pocitu důstojnosti nemocného (Klevetová, Dlabalová, 2008, podle Malíková, 2011, s. 246). 2.4 Komunikace Tato kapitola se zaměřuje na komunikaci se seniory s Alzheimerovou chorobou, co se týče hlavních zásad přístupu k seniorům a komunikace v pečovatelství. Díky komunikaci a udrţování neustálého kontaktu se seniorem s Alzheimerovou chorobou se jeho paměť procvičuje, díky čemuţ se zdravotní stav seniora udrţuje v přijatelné normě. Komunikace je sdělení informací nebo výměna informací prostřednictvím různých signálů a prostředků (Jarošová, 2000, podle Malíková, 2011, s. 223). 14

15 Komunikaci lze rozdělit na verbální a neverbální. Verbální komunikace je zprostředkovaná slovy, určitým dorozumívacím jazykem a komunikace neverbální se realizuje prostřednictvím pohybů těla, gesty, mimikou nebo pohyby očí (Novosad, 2000, s. 74). K lidem s demencí je třeba přistupovat trpělivě, snaţit se zjistit co potřebují, nebát se s ním zasmát a respektovat jeho lidskou důstojnost. Schopnost komunikovat je podmínkou začlenění člověka do společnosti (Jirák a kol. 2009, s. 108). Mezi obecné zásady v přístupu k pacientům s demencí patří především dobré přijetí. Postoj pečovatele je základem dobrého přijetí a vztahu s nemocným. Člověk potřebuje být dále chválen, oceňován, vyţaduje zdvořilost, laskavost, podporu nálady, věcnost a především pozornost. Je potřeba také dbát na to, aby nám nemocný při rozhovoru rozuměl, čili mluvit zřetelně, a aby nám viděl do tváře (Jirák a kol. 2009, s ). Člověk s demencí není schopen porozumět několika informacím najednou, a proto je dobré při rozhovoru uţívat krátká sdělení. To platí i pro dostatek času, který nemocný potřebuje na vstřebání informací (Jirák a kol. 2009, s. 113). Důleţité je komunikaci s nemocným udrţet, a proto je potřeba mluvit hlasitě, pouţívat jednoduché věty. V komunikaci hlavní zásadou kontakt. Vhodný je fyzický kontakt, kdy můţeme nemocného uchopit za ruku a dát mu tak najevo svou přízeň (Jirák a kol., 2009, s ). Demence se rozděluje na tři fáze a to na fázi potřeby dohledu, potřebné péče a potřeby ošetřovatelské péče. V následujících odstavcích uvedu, jak v určitých fázích senior s demencí komunikuje a jak s ním navázat kontakt. Ve fázi potřeby dohledu nedokáţe nemocný mluvit o nedávných událostech a často má potíţe najít správná slova. Pokud udělá chybu v pojmenování předmětu, často vybere slovo blízké slovu správnému (Buijssen, 2006, s ). Ve fázi potřebné péče je pro člověka s demencí stále obtíţnější zapojit se do rozhovoru a bude se o to snaţit mnohem méně často. Pokládá za samozřejmé, o čem mluví. V jeho mysli uţ není rozdíl mezi přítomností a minulostí a nedokáţe vyprávět logicky sestavený příběh (Buijssen, 2006, s ). Ve fázi potřeby ošetřovatelské péče přestává nemocný mluvit úplně a vyjadřuje se neartikulovanými zvuky (Buijssen, 2006, s ). Pokud uţ nemocný nechápe slova, můţeme ho vzít kolem ramen, poplácat ho po zádech, podrţet za ruku nebo se na něj usmívat. Člověk s demencí slyší, zda jsou naše slova 15

16 přátelská nebo nepřátelská. Pocitem bezpečí je pro nemocné přítomnost někoho koho zná a důvěřuje mu (Buijssen, 2006, s ). Specifika komunikace se seniorem s demencí jsou následující (Chovancová a kol., 2012, s ): Při komunikaci omezujeme rušivé vlivy prostředí, např. rozhlasové vysílání. Omezujeme prudké pohyby, usilujeme o klidné chování a pozitivní výraz. Mluvíme pomalu, srozumitelně a v krátkých větách. Vyhýbáme se odborným výrazům. Pokud nám senior neporozuměl, pouţijeme jinou formulaci a neopakujeme stejná slova. Vyuţíváme nonverbální komunikaci, např. dotek, mimiku, oční kontakt. Chráníme důstojnost lidí trpící syndromem demence, bráníme jejich poniţování Posilujeme orientaci v čase, místě a prostoru. 16

17 3 Poradenství Cílem práce je nabídnout rodinám poradenství o člověku trpícím Alzheimerovou chorobou. Kapitola se věnuje tomu, co je vlastně poradenství v sociální oblasti a jak rodině můţe pomoci při získání potřebných informací. Dále se zabývá rolí poradce, který rodině dané informace poskytne. Kapitola také vymezuje pojem sociálního poradenství podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Rodinní příslušníci díky obsahu této kapitoly získají přehled o moţnostech, které mohou vyuţít při péči o nemocného příbuzného. Poradenství by mělo poskytovat zejména informace a rady týkající se nejzávaţnějších problémů, s nimiţ se senioři potýkají. Dlouhodobá nemoc můţe výrazně zvýšit ţivotní náklady seniora (např. sluţby, léky, apod.) a péče o něj v domácím prostředí můţe zhoršit ekonomickou situaci pečující rodiny. Někdy člen rodiny přerušuje své zaměstnání a přichází tak o zdroj příjmu (Matoušek a kol., 2005, s. 173). Matoušek a kol. (2005, s. 175) pokračuje: Proto je aktivní informování seniora i rodiny o nárocích na sociální dávky v případě jeho setrvání v domácím prostředí velmi důleţité. Poradenství je nejobecněji definováno jako profesionální vedení jedince s vyuţitím psychologických poznatků. Toto vedení bývá povaţováno za součást poradenství a za zvláštní obor. Představuje rady a doporučení týkající se povolání, problémů s učením a vzděláváním nebo ţivotních problémů. Poradenství vţdy předpokládá školeného poradce, který pomáhá druhým předáváním informací, doporučení a rad vyplývající z jeho odbornosti (Matoušek, 2003, s. 86). Péče jako taková bývá v sociální sféře chápána jako souhrn několika péčí, jako například péče ošetřovatelská, lékařská nebo terapeutická. Všechny mají se seniory něco společného. Vykonavateli péče jsou odborníci pečující o seniory, laici, dobrovolníci, rodinní příslušníci a stát (Šelner, 2004, s. 16). Sociální poradenství dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách zahrnuje základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství. Základní sociální poradenství poskytuje osobám potřebné informace, které by přispěly k řešení jejich nepříznivé sociální situaci. Odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin, poradnách pro seniory, apod. Součástí odborného sociálního 17

18 poradenství je půjčování kompenzačních pomůcek 2 (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 37). Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách dále říká, ţe kaţdá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o moţnostech řešení její nepříznivé sociální situace (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 2). Odborníci se shodují, ţe pomáhat znamená pomoci lidem, aby si dokázali pomoci sami. Jak pomáhat lidem překonat jejich problémy, jak objasňovat jejich osobní cíle a jak jich dosáhnout je tedy jednou z cest poradenství (Matoušek, 2003, s. 85). Poradenství je zaloţeno na komunikaci, jejíţ kvalita hned v zárodku ovlivní poradenský proces. Kontakt s klientem vyţaduje komunikaci zaloţenou na důvěře, rovnoprávnosti, porozumění, respektování a aktivnímu naslouchání (Novosad, 2000, s. 73). Z hlediska poradenské činnosti je třeba mít stále na paměti tu skutečnost, ţe během cesty komunikačním kanálem dochází k určitému úbytku informace, ke změnám formy či obsahu sdělení. Také pochopení a interpretace sdělení jsou vţdy subjektivní. píše Novosad (2000, s. 74). Posláním poradenské činnosti by mělo být zmírnění, eliminování nebo kompenzování příčin, které postiţenému jedinci brání jeho plnohodnotnému začlenění do společnosti, v případě, ţe to není moţné, je cílem dosaţení co nejvyššího stupně socializace postiţeného jedince. Jde o zpřístupnění stejných příleţitostí seberealizace kaţdému jedinci (Novosad, 2000, s. 58). Novosad uvádí tři cíle poradenské práce, kdy v nejobecnější základní rovině je cílem poradenské sluţby dosaţení klientova zdraví v interakci se sociálním prostředím, v němţ ţije. U cílů speciálních jde o dosaţení ţádoucí změny v sociálním prostředí klienta. Taková změna by neměla ohrozit harmonický vývoj individua nebo by měla napomoci dosavadní nepříznivý vývoj zastavit a navodit situaci příznivější (Novosad, 2000, s. 65). Dále v rovině cílů individuálních máme jiţ na mysli konkrétní opatření týkající se daného klienta. Tato opatření vychází z působnosti poradce, jehoţ psychosociální tvořivost, flexibilita a schopnost improvizace jsou zárukou kvality poradenské činnosti. Ke všem třem rovinám patří také prevence. V praxi rozlišujeme prevenci primární, sekundární a terciární (Novosad, 2000, s. 65). 2 Kompenzační pomůcky jsou drobné předměty denní potřeby a jsou upraveny tak, aby je bylo moţné pouţívat i v případě omezené hybnosti ( 18

19 Informace o nárocích, sluţbách a moţnostech, které mohou vyřešit či zmírnit obtíţnou situaci člověka, poskytuje základní sociální poradenství, které je prvním typem sociálního poradenství. Informace vychází ze systému sociální ochrany občana, k němuţ patří pojištění, podpora, pomoc, nebo ze systému, který zajišťuje zaměstnanost (Matoušek, 2003, s. 84). Pro základní sociální poradenství je důleţitá dostupnost lidem ţijícím v menších obcích, prostřednictvím pracovníka pověřeného touto agendou. Základní poradenství můţe poskytovat nejlépe sociální pracovník nebo pracovník obecního úřadu se speciálním školením (Matoušek, 2003, s. 84). Druhým typem sociálního poradenství je odborné sociální poradenství poskytující přímou pomoc lidem při řešení jejich sociálních problémů. Odborná pomoc se zaměřuje na konkrétní pomoc a praktické řešení obtíţné sociální situace člověka. Součástí odborného poradenství jsou i terapeutické činnosti (Matoušek, 2003, s. 84). Za speciální poradenství povaţujeme komplex poradenských sluţeb určených konkrétním skupinám jedinců, kteří jsou znevýhodněni zdravotně či sociálně a jejichţ handicap mívá dlouhodobý (chronický) nebo trvalý charakter (Novosad, 2000, s. 61). 3.1 Poradce Tato podkapitola navazuje na kapitolu o poradenství a vyzdvihuje roli poradce, který je důleţitým informátorem pro rodinné příslušníky. Důleţité je vědět, co od poradce můţe rodina očekávat, jaký by měl být. Poradenství klade důraz na to, ţe osoba s problémy má zároveň zdroje potřebné k jejich vyřešení. Poradce vytváří vztah, díky němuţ klient můţe vyhledat a nalézt vlastní odpovědi na problémy (Matoušek, 2003, s. 86). Sociální poradce má za úkol lidem poradit, jestli mají nárok na nějakou dávku či příspěvek. Dále poskytne i další rady, jak řešit tíţivou sociální situaci ( Osobnost poradce hraje v poradenském procesu velmi důleţitou roli. Pokud hovoříme o poradci, máme na mysli odborně kvalifikovanou osobu, ať muţského, nebo ţenského pohlaví. Ve skutečnosti kaţdý kompetentní poradce musí slučovat některé povahové rysy, které jsou tradičně připisované různým pohlavím: z ţenské povahy emotivní zaměření, pochopení pro druhé, citlivost a takt; z muţské povahy převáţně racionální orientaci, rozhodnost a objektivitu. Většina odborníků tvrdí, ţe je potřeba existence poradců s širokým psychosociálním zaměřením. Tito poradci mají vládnout rozsáhlými dovednostmi a 19

20 metodami, a proto mohou být schopni pomáhat v mnoha různých směrech (Matoušek, 2003, s. 93). C. R. Rogers říká, ţe poradce musí být otevřený a musí mít pozitivní vztah ke svým klientům, a to bez jakýchkoli podmínek. Poradce má přijímat klienty jako cenné osoby bez ohledu na to, kým jsou, co říkají nebo co chtějí. Upřímnost poradce by měla být základem jeho srdečnosti, poctivosti a nepřítomnosti jakékoli přetvářky. Empatie poradce spočívá v jeho schopnosti vcítit se do vztahů klientů a vidět svět jejich očima (Matoušek, 2003, s ). Osobním rozvojem poradce roste sebeuvědomění, počet a rozsah dovedností, sledování vlastní úspěšnosti a rozvoje. Důleţitým krokem v osobním rozvoji poradce je vyuţívání dovedností, které pomáhají rozvíjet druhé, poskytování a přijímání podpory prostřednictvím komunikace a učení se od druhých (Matoušek, 2003, s. 94). Poradce musí také velmi dobře komunikovat, a to verbálně i neverbálně. Jeho dovednost neverbální komunikace je ukotvena např. v jeho schopnosti ujistit klienta o své soustředěnosti během poradenského rozhovoru, kdy na klienta kouká pozorně, ale ne upřeně do očí a mírně se k němu naklání. Toto chování poradce vyjadřuje důvěryhodnější zájem o klienta neţ dlouhý výklad o tom, jak je pro něj klient důleţitý a ţe ho plně akceptuje (Matoušek, 2003, s. 96). I duchovní nebo pracovník charity, nadace či diakonie se můţe stát poradcem, a to ne pouze v otázkách víry, ale můţe se na něj obrátit i člověk v tísni praktického ţivota. Zlepšení kvality ţivota jedince a dosaţení a respektování jeho přirozené důstojnosti, to je to, co má církev i běţná instituce společné (Novosad, 2000, s. 131). Poradci se pochopitelně neobejdou bez praxe, díky níţ získávají neustále nové poznatky. Kaţdý poradce o získaných dovednostech přemýšlí a podle výsledku úvah, strukturovaného přemýšlení příště jedná, to vše nejlépe za soustavné supervize. Při pomoci klientům a ovlivňování systémů se poradce současně učí (Matoušek, 2003, s. 94). Kvalifikovaný poradce musí mít teoretické vzdělání a vědět, jak své poznatky uplatnit v praxi. Klient věří, ţe poradce zná odpovědi na řadu otázek, které ho trápí, a má také informace k zvládání problémů. Odbornost poradce tedy souvisí s vírou klienta (Matoušek, 2003, s. 95). Mlčenlivost je povaţována za základní předpoklad úspěchu práce s klientem. Ochrana důvěrných informací a klientových sdělení je plně v jeho zájmu. Můţou se vyskytnout situace, kdy klient nemusí souhlasit se zveřejněním svých informací, přestoţe by mu mohla 20

21 být nabídnuta objektivní pomoc v řešení jeho problému. Právo volby a právo rozhodnout se, jaké řešení a s jakými riziky klient přijme, mu nelze odepřít (Novosad, 2000, s. 99). 21

22 4 Sociální služby a sociální dávky Velmi důleţité pro rodinu starající se o seniora trpícím Alzheimerovou chorobou jsou informace o moţnostech, které při péči o něj mohou vyuţít. Kaţdému jakkoli znevýhodněnému člověku je umoţněno při splnění podmínek pro získání dávky pobírat sociální dávky a vyuţít sociální sluţby, díky kterým bude jeho zdravotní i sociální stav podpořen či dokonce zlepšen. Pro seniory se sníţenou soběstačností, čili pro seniory trpící demencí, existují sociální sluţby i dávky, na které má senior nárok. Tato část absolventské práce se věnuje sociálním sluţbám a sociálním dávkám, a to konkrétně příspěvku na péči, který vymezuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Základní přehled je vhodný pro osoby se sníţenou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení. Je především třeba znát potřeby rizikových starých osob a nabídnout jim sluţby, které na individuální rovině pomohou řešit jejich náročnou ţivotní situaci, ať uţ vzniklou ze zdravotních, sociálních či ekonomických důvodů. píše Matoušek a kol. (2005, s. 172). 4.1 Sociální služby Kapitola se věnuje obecně sociálním sluţbám, jejichţ definici vymezuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních sluţeb musí zachovávat lidskou důstojnost člověka. Sociální sluţby musí být poskytovány v zájmu osob a v náleţité kvalitě takovými způsoby, aby bylo pokaţdé zajištěno dodrţování lidských práv a základních svobod osob (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 2). Prostřednictvím sociálních sluţeb je zajišťována pomoc při péči o vlastní osobu, ubytování, ošetřování, pomoc s výchovou nebo poskytnutí informace. Cílem sociálních sluţeb je také podporovat rozvoj nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti uţivatele, jeho návrat do vlastního domácího prostředí, obnovení nebo zachování původního ţivotního stylu ( Dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách dělíme sociální sluţby na sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence, kdy sociální poradenství zahrnuje základní sociální poradenství a odborné sociální poradenství. Základní sociální poradenství je v zákoně definováno jako základní činností při poskytování všech druhů sociálních sluţeb. Odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby 22

23 jednotlivých skupin v různých poradnách (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 32, 37). Poradenství se obecně věnuje kapitola 3. Dále v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách najdeme sluţby sociální péče, které pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost. Cílem těchto sluţeb je zapojení se do běţného ţivota nebo osobám zajistit důstojné prostředí a zacházení (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 38). Sociální sluţby se poskytují osobám bez úhrady nákladů nebo za částečnou nebo plnou úhradu nákladů, jak zákon určuje. Úhradu nákladů za poskytování sociálních sluţeb hradí osoba ve výši, která je zapsaná ve smlouvě s poskytovatelem sluţby. Mezi sluţby poskytované bez úhrady patří sociální poradenství nebo terénní programy. Osobní asistence, pečovatelská sluţba, průvodcovské a předčitatelské sluţby a odlehčovací sluţby vyţadují úhradu za základní činnosti v rozsahu stanoveném smlouvou (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 71, 72) Typy sociálních služeb Rodinní příslušníci mají moţnost vybrat si a vyuţít několik sociálních sluţeb, které nabízí potřebnou pomoc. Uvedu sociální sluţby, které by pro seniora s demencí a jeho rodinu byly nejvíce přijatelné a vyuţitelné. Sociální sluţby jsou poskytovány třemi formami pobytové sluţby, ambulantní sluţby a sluţby terénní. Přesto, ţe cílem absolventské práce je udrţení seniora v domácím prostředí, uvádím i sluţby pobytové pro případ, kdy by např. rodinní příslušníci odjeli na dovolenou nebo by onemocněli. Pobytové sluţby jsou spojené s ubytováním v zařízeních sociálních sluţeb. Ambulantní sluţby jsou takové sluţby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních sluţeb. Součástí sluţby není ubytování. Terénními sluţbami se rozumí sluţby takové, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí. Sociální poradenství je sluţbou ambulantní a je mu věnována kapitola 3. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách definuje osobní asistenci, coţ je terénní sluţba poskytovaná osobám se sníţenou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení, jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby. Tato sluţba obsahuje zejména pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, pomoc při zajištění stravy, pomoc při uplatňování práv apod. (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 39). Maximální výše úhrady za poskytování 23

24 osobní asistence činí 120 Kč za hodinu, podle skutečně spotřebovaného času k zajištění úkonů (Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., 5). Dále pečovatelská sluţba je podle tohoto zákona definována jako terénní nebo ambulantní sluţba pro osoby, které mají sníţenou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţením, jejichţ situace taktéţ vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby. Sluţba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo pomoc při zajištění chodu domácnosti (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 40). Maximální výše úhrady za poskytnutí pečovatelské sluţby činí 120 Kč za hodinu, 160 Kč denně za poskytnutí stravy v rozsahu 3 hlavních jídel, 75 Kč za oběd, 25 Kč za dovoz jídla, 110 Kč za velký nákup a 60 Kč za praní a ţehlení loţního nebo osobního prádla (Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., 6). Průvodcovské a předčitatelské sluţby se poskytují osobám, jejichţ schopnosti jsou sníţeny z důvodu věku nebo chronického postiţení v oblasti orientace nebo komunikace a pomáhá osobě vyřídit si vlastní záleţitosti (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 42). Výše úhrady za sluţby činí 120 Kč za hodinu (Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., 8). Dále zákon o sociálních sluţbách uvádí tzv. sociální rehabilitaci, coţ je soubor specifických činností směřujících k dosaţení samostatnosti, soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických činností alternativním způsobem vyuţívajícím zachovaných schopností a kompetencí. Sociální rehabilitace se poskytuje formou ambulantních a terénních sluţeb, nebo formou sluţeb pobytových (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 70). Výše úhrady za sociální rehabilitaci činí 160 Kč za celodenní stravu, 75 Kč za oběd a 120 Kč za hodinu (pomoc při osobní hygieně) (Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., 35). Sociální rehabilitace poskytovaná formou terénních a ambulantních sluţeb obsahuje nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti, dále zprostředkování kontaktu se společenským prostředím nebo vzdělávací a aktivizační činnosti (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 70). V konečných stádiích nemoci jsou příslušníci rodiny pečující o nemocného seniora jiţ značně unaveni, pod stresem, vyčerpáni. V těchto případech pro ně existují sluţby, díky nimţ rodina můţe načerpat síly, odpočinout si, aby mohla dále pokračovat v péči. V centrech denních sluţeb se poskytují sluţby ambulantní osobám se sníţenou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postiţení, jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné osoby (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 45). 24

25 Denní stacionáře jsou sluţby ambulantní a jsou poskytovány osobám se sníţenou soběstačností z důvodu věku nebo zdravotního postiţení, dále osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 46). Týdenní stacionáře jsou pobytové sluţby pro osoby se sníţenou soběstačností taktéţ z důvodu věku nebo zdravotního postiţení, jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 47). Respitní, neboli úlevová péče, je efektivní forma pomoci pečujícím rodinám, která sniţuje stres a nemocnost pečujících (Růţička, 2003, s. 150). Jsou moţné respitní pobyty v institucích, v denním centru i poskytnutí respitní péče tím, ţe pracovník převezme péči o postiţeného na několik hodin v týdnu v pacientově domácím prostředí, je jeho společníkem, doprovází jej na procházkách apod. píše Růţička (2003, s. 150). O respitní péči se také zmiňuje Matoušek a kol. (2005, s. 183): Denní stacionář poskytuje respitní (úlevnou) péči rodinám, které tak mají moţnost si odpočinout, načerpat sílu, případně docházet dále do svého zaměstnání. Pobyt v centru denních sluţeb bych doporučila rodinným pečovatelům, kteří jiţ psychicky, fyzicky a ekonomicky nezvládají péči o nemocného seniora, který je jiţ v těţkém stádiu demence. Respitní péči ani neopomíjí zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. Zde respitní péči označuje jako tzv. odlehčovací sluţby, které se poskytují osobám se sníţenou soběstačností z důvodu věku nebo chronického postiţení, o které je pečováno v jejich přirozeném sociálním prostředí. Odlehčovací sluţby jsou terénní, ambulantní nebo pobytové. Cílem této sluţby je umoţnit pečující osobě nezbytný odpočinek. Tenhle typ sluţeb opět najdeme v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách 44). Výše úhrady za sluţby činí 120 Kč za hodinu (pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, poskytnutí stravy, ), 160 Kč denně za celodenní stravu a 75 Kč za oběd. (Vyhláška MPSV č. 505/2006 Sb., 10) Příklady poradenských a sociálních služeb ve městě Olomouci Poradenské sluţby pro seniory by měly být k dispozici v rámci standardní sítě poradenských sluţeb pro ostatní populaci, mohou však také existovat i specializovaná poradenská centra pro seniory a jejich rodiny (Matoušek a kol., 2005, s. 172). 25

26 Existují organizace, které nabízejí poradenskou a jinou činnost pro rodiny, ve kterých se vyskytl nějaký typ demence, nejčastěji Alzheimerova choroba. Specifické organizace poskytují informace o Alzheimerově chorobě, moţnostech řešení této situace, kontakty na související oblasti sluţeb, dále získání praktické a cenné rady týkající se zvláštností péče o člověka s demencí, pomoc při vyřízení příspěvku na péči apod. Níţe uvádím příklad zařízení, které nabízí poradenskou pomoc ve městě Olomouci, ale také se kapitola zmiňuje o pečovatelské sluţbě nebo osobní asistenci v Olomouci, které je Občanské sdružení Pamatováček Olomouc Občanské sdruţení Pamatováček nabízí poradenství rodinám s péčí o člověka s Alzheimerovou chorobou, vyšetření paměti nemocného seniora. Rodinní příslušníci mohou vyuţít pravidelných setkávání, na kterých se mohou podělit o svých problémech s péčí o blízkou osobu nebo si vyslechnout rady od ostatních pečujících. Denní stacionář představuje ambulantní, individuálně nastavitelný odlehčovací program zaměřený na zmírnění stresu rodinných pečovatelů a umoţnění setrvání pacienta s demencí v rodinném prostředí, pro kterého by za jiných okolností byl nevyhnutelný dlouhodobý institucionální pobyt. uvádí ( Občanské sdruţení Pamatováček Olomouc je kontaktní místo České Alzheimerovské společnosti (ČALS). Sdruţení je zaměřeno na činnost informační, poradenskou a podpůrnou lidem postiţeným demencí a přímým pečovatelům - rodinným příslušníkům ( Občanské sdruţení nabízí odborné sociální poradenství. Nejčastějším důvodem prvokontaktu jsou potíţe s pamětí seniorů či podezření z onemocnění Alzheimerovou chorobou ( V rámci poradenství občanské sdruţení nabízí moţnost preventivního vyšetření paměti formou testu zdarma. Test slouţí k včasnému záchytu poruch paměti. Nebudou-li potíţe pouze subjektivní, bude navrţen další postup, případně doporučeno vyšetření lékařem specialistou ( Pečovatelská služba Sociálních služeb pro seniory Olomouc, p. o. Rodinní příslušníci mají také moţnost vyuţít sluţeb pečovatelské sluţby organizace Sociálních sluţeb pro seniory Olomouc, díky níţ jim bude ulehčena práce v domácnosti seniora. 26

27 Pečovatelskou sluţbu poskytuje příspěvková organizace Sociální sluţby pro seniory Olomouc a je určena lidem, kteří jsou vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu odkázáni na pomoc jiné osoby. Pomáhá těmto lidem setrvat co nejdéle v jejich domácím prostředí. Působí na území města Olomouce a po dohodě i v jeho blízkém okolí. Cílem sluţby je pomoc a podpora v sociálním začleňování a udrţení samostatnosti a soběstačnosti ( Sluţby jsou určeny seniorům a zdravotně postiţeným. Kromě základních činností, které určuje zákon o sociálních sluţbách č. 108/2006 Sb., pečovatelská sluţba poskytuje i tzv. fakultativní činnosti. Konkrétní úkony, které ţadatel od sluţby poţaduje, jsou individuálně dojednávány při uzavírání Smlouvy o poskytování sociálních sluţeb, která se uzavírá písemně. Uţivatel s ohledem na své potřeby, které on zná nejlépe, si určí, které úkony od poskytované sluţby poţaduje ( Postup při zavádění pečovatelské sluţby ( Sluţby jsou poskytovány pouze osobám, které jsou uvedeny v cílové skupině. V případě, ţe kapacita pro poskytování sluţeb je naplněna, je ţadatel zařazen do pořadníku, popř. mu je nabídnuta další organizace, která tyto sluţby poskytuje. Vyjádření lékaře ke zdravotnímu stavu ţadatele je poţadováno jen ve výjimečných, sporných případech. Ţadatele navštíví příslušná sociální pracovnice (sociální pracovník) v jeho bytě nebo tam, kde se v daném období nachází např. u rodiny za účelem provedení sociálního šetření. Prokáţe se sluţebním průkazem a občanským průkazem. Informuje ho o sluţbách, zjišťuje jeho poţadavky, potřeby i přání. Ţadatel si můţe k jednání přizvat rodinného příslušníka nebo jinou osobu Centrum denních služeb Olomouc Rodinní příslušníci, pečující o seniora s Alzheimerovou chorobou, mohou pár dní v týdnu vyuţít sluţeb Centra denních sluţeb Olomouc nebo hygienické péče, které tato sluţba nabízí. Centrum denních sluţeb poskytují Sociální sluţby pro seniory Olomouc, p. o. Posláním Centra denních sluţeb je poskytovat ambulantní sluţby prostřednictvím denního pobytu a střediska hygienické péče. Sluţby jsou poskytovány osobám se zdravotním postiţením a seniorům, kteří ţijí v domácím prostředí a potřebují dopomoc jiné fyzické osoby z důvodu sníţené soběstačnosti v péči o svoji osobu. Podpora a pomoc směřuje k posílení 27

28 nebo udrţení stávajících schopností a dovedností těchto osob tak, aby mohly co nejdéle setrvat ve svém přirozeném sociálním prostředí. Sluţby jsou určeny seniorům, osobám se zdravotním postiţením, včetně osob s různou formou demencí, např. Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba, stařecké demence apod. ( Nabízené sluţby lze vyuţívat formou denního pobytu nebo hygienickou péči. Hygienická péče nabízí pomoc při úkonech osobní hygieny - koupání, sprchování, pomoc při péči o vlasy a nehty - umytí hlavy, zástřih, foukání, holení, ošetření dolních končetin, dovoz a odvoz pro uţivatele těchto sluţeb. Denní pobyt poskytuje společné nebo individuální čtení, cvičení jemné a hrubé motoriky, reminiscenční terapie (čtení starých novin, sledování TV pořadů z archivu), muzikoterapie, ergoterapie - keramické práce, výtvarné práce, pečení, udrţování vědomostních znalostí, tréninky paměti, logopedická cvičení, procházky do okolí, společné oslavy narozenin, apod. dále canisterapie a logopedie ( Charitní služba Olomouc Dále kapitola uvádí další pečovatelskou sluţbu Olomouc, jejichţ sluţby mohou opět rodinným příslušníkům ulehčit práci se seniorem s Alzheimerovou chorobou. Hlavním cílem sluţby je poskytování základní péče o vlastní osobu a domácnost lidem, kteří ji potřebují. Sluţba je zaměřena především na seniory a dospělé lidi, kteří si vzhledem ke svému věku, nemoci či postiţení nemohou zajistit běţné denní činnosti v péči o sebe a svoji domácnost. Péči realizujeme v domácím prostředí uţivatele ( Pro potřeby uţivatelů je pečovatelská sluţba k dispozici v pracovní dny od 7:00 do 15:30 hodin. Mimo tuto dobu jsou jednotlivé pečovatelské návštěvy poskytovány po vzájemné dohodě, nejpozději však do 20:00 hodin. O víkendu a ve státní svátky je sluţba poskytována taktéţ po vzájemné dohodě. Maximální doba návštěvy přitom můţe být 1,5 hodiny ( Základní činnosti, které sluţba poskytuje, jsou zejména pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, osobní hygieně, zajištění stravy, zajištění chodu domácnosti a zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. Pečovatelská sluţba je sluţbou placenou ( 28

29 Maltézská pomoc Osobní asistence Jedna z další pomoci rodině v domácnosti nemocného seniora je Maltézská pomoc 3, nabízející osobní asistenci, která usiluje o to, aby uţivatel mohl co nejdéle zůstat ve svém přirozeném prostředí, proto tuto sluţbu povaţuji za vhodnou pro rodinné příslušníky pečující se seniorem s Alzheimerovou chorobou. Osobní asistence je placená terénní sluţba poskytovaná osobám se zdravotním postiţením, s chronickým onemocněním od 19 let a seniorům s trvalým bydlištěm v Olomouci a obcích s rozšířenou působností okresu Olomouc, které mají sníţenou soběstačnost a jejichţ situace vyţaduje pomoc jiné fyzické osoby. Sluţba se poskytuje v přirozeném sociálním prostředí (v domácnosti nebo v bydlišti) osob a při činnostech, které osoba potřebuje ( Maltézská pomoc pomocí sluţeb osobní asistence usiluje o to, aby uţivatel mohl co nejdéle zůstat ve svém přirozeném prostředí a i nadále mohl udrţovat sociální vazby ( Cíle sluţby jsou podporovat a pomáhat lidem se zdravotním postiţením a seniorům k rozvoji podle jejich moţnosti a schopnosti, podporovat a pomáhat jim při přirozeném začleňování do společnosti a umoţnit tak jejich účast při aktivitách běţného ţivota a umoţnit lidem se zdravotním postiţením a seniorům v maximální moţné míře vést a rozvíjet běţný způsob ţivota ( Základní činnosti při poskytování osobní asistence a rozsah úkonů jsou ( a) pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu: Pomoc a podpora při podávání jídla a pití. Pomoc při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek. Pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním i vnějším prostoru. Pomoc při přesunu na lůţko nebo vozík. b) pomoc při osobní hygieně: Pomoc při úkonech osobní hygieny. Pomoc při pouţití WC. c) pomoc při zajištění stravy: 3 Organizace pomáhající v České republice široké škále potřebných lidí. Jako charitativní a humanitární organizace Suverénního řádu maltézských rytířů zakládá svou činnost na nepřetrţité 900leté tradici pokorné pomoci trpícím ( 29