Ochrana svobody projevu v ČR a USA Mgr. Peter Gabaľ

Transkript

1 Ochrana svobody projevu v ČR a USA Mgr. Peter Gabaľ Jestli svoboda slova něco znamená, pak je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet. George Orwell Svoboda projevu Pojem svoboda projevu se obvykle chápe jako právo bez omezení, zejména bez hrozby trestu nebo obdobného postihu, vyjadřovat a rozšiřovat své názory a myšlenky, a také informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a sdílet. Takto je to zakotveno i v mezinárodních úmluvách. Všeobecná deklarace lidských práv, schválená Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948, v článku 19 uvádí: Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který v roce 1966 duch této deklarace vtělil do právně závazného textu, stanoví, že každý má právo zastávat svůj názor bez překážky a že každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby. Podle Listiny základních práv Evropské unie každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice. Pocit osobní svobody je v západní, euroatlantické civilizaci, pokládán za důležitou součást života. Jeho předpokladem je obecné povědomí občanů o jejich právech a povinnostech. Je v zájmu svobodného občana, aby věděl, co si může bez hrozby nějakého postihu dovolit a co si bez hrozby postihu mohou jiní (občané, ale třeba i stát) dovolit vůči němu. A aby tento stav člověk nechápal jako určitý útlak, měl by rovněž vědět, proč jsou pravidla právě taková. K lepšímu poznání jedné ze základních svobod, svobody projevu, chce přispět i tento text. Téma svobody projevu (označované i jako svoboda slova) se opakovaně vrací do centra pozornosti českých médií a je též velmi častým námětem internetových diskuzí. Intenzita zájmu stoupá vždy s aktuálními událostmi, které se v celospolečenském dění této svobody či jejího možného zneužití nebo omezení dotýkají, jako např. takzvaný náhubkový zákon 1, který v roce 2009 zakázal zveřejňování některých informací, nebo únik tajných materiálů na portálu WikiLeaks. V České republice téma mimo jiné podtrhují aktivity extrémistických uskupení a osobností. Od začátku roku 2010 jejich projevy přísněji postihuje nový trestní zákoník. Na obdobné změny zákonů vždy citlivě reagují novináři i blogerská komunita. Zásadním námětem pak bývá srovnání právního stavu v České republice (ČR) se situací ve Spojených státech amerických (USA), kde Zákon č. 52/2009 Sb. do trestního řádu, upravujícího trestní řízení soudní, vložil paragrafy 8a - 8c, kde zakazuje zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství nebo šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži. Bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, dále zákon zakazuje zveřejnit informace získané z odposlechu 1

2 ústavou zaručená ochrana svobody projevu, shromažďování a sdružování je svým rozsahem často považovaná za referenční rámec a vzor pro zbytek světa. V předkládaném textu se pokusíme porovnat oba právní systémy z hlediska ochrany svobody projevu 2. Naším předpokladem je, že oba systémy usilují různými cestami o stejný cíl: zajistit, aby uplatňováním některých svobod nebyly ohrožovány a mařeny svobody jiné. Dva světy? Americká právní kultura se nepřerušovaně formovala od 18. století. Když v roce 1776 třináct severoamerických kolonií deklarovalo svou nezávislost na Velké Británii, nastolily republikánskou formu vlády a osvícenstvím inspirované principy občanské svobody a rovnosti, demokracie a lidských práv včetně náboženské a názorové svobody. Osvícenství bylo v té době převládajícím myšlenkovým směrem i v Evropě, odkud pocházelo, později však velmi ztratilo na síle: ve střední Evropě zejména v důsledku tzv. protireformace, v západní Evropě nástupem konzervativních tendencí po napoleonských válkách. Cestu k plnému nastolení demokracie a lidských práv v dnešním chápání komplikovaly v mnoha zemích nejprve do druhé poloviny 19. století absolutisticky řízené monarchie, ve 20. století pak totalitní režimy. Právě zkušenost s nimi pak vedla zákonodárce zejména posttotalitních zemí k zavedení takových omezení svobody projevu, které by nedovolovaly propagovat omezování práv a svobod jiných lidí a skupin. Podle některých názorů Spojené státy americké a Česká republika uplatňují při ochraně svobody projevu radikálně různé koncepce. Při podrobnějším pohledu se přes určité rozdíly ukazuje, že oba světy nedělí nepřekonatelná propast. Zejména pokud kromě stručných ustanovení v ústavách obou zemí vezmeme v úvahu i další zákony týkající se dané problematiky a hlavně pak jejich výklad a uplatňování soudní praxí. Ústava Spojených států amerických je velmi úsporně napsaný dokument. Ve svém původním textu schváleném v roce 1787 ustanovila základní rámec Unie, kde uplatnila teorii dělby moci. Občanská práva zmiňuje jen velmi stručně a obecně. Spojené státy americké tehdy odvozovaly svou legitimitu v první řadě od zakládajících nezávislých států, jejichž občané pak společně tvoří lid vznikající Unie. Mezi první kroky sjednocující občanská práva v USA patří článek IV. americké ústavy, podle něhož občané kteréhokoli státu se těší všem výsadám a svobodám jako občané ostatních států. Katalog práv občanů doplnilo v roce 1791 deset dodatků ústavy. Z nich nejznámější, první dodatek, praví: Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo 2 Tento text se blíže nezabývá otázkami svobody vyznání, svobody sdružování a svobody shromažďování. Dodejme ale, že ústavní pořádek USA zakazuje omezovat tato práva stejně, jako zakazuje omezovat svobodu projevu. Ústavní pořádek ČR zase limituje výkon těchto práv stejnými podmínkami, za kterých dovoluje zákonem omezit svobodu projevu. Dělba moci je princip politického uspořádání, který moc ve státě rozděluje mezi tři složky: zákonodárnou (parlament), výkonnou (vláda a úřady) a soudní. Ty nemají být ve stejných rukou a navzájem se omezují, aby stát nebo panovník nemohli uplatňovat nad občany svou libovůli a zneužívat svou moc. 2

3 Listina základních práv a svobod Oddíl druhý Politická práva Článek 17 (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd. Obdobu kategorického požadavku nevydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, (nebo právo lidu pokojně se shromažďovat), nacházíme také v ústavě České republiky. Součástí ústavního pořádku ČR je Listina základních práv a svobod, která v článku 15 uvádí, že zaručena je svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, i svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby. Výkon uvedených práv ovšem může být omezen zákonem za stejných podmínek, jaké Listina stanoví v článku 17 i pro politická práva. Přes výrok o zaručené svobodě projevu a zákazu cenzury tedy česká ústava na rozdíl od americké výslovně připouští možnost přijímat zákony omezující svobodu slova. Jde o situace, kdy by svoboda jednoho mohla omezit práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Přistoupením k některým mezinárodním a evropským normám a úmluvám se ČR k takovému omezení zavázala na mezinárodní úrovni. Tento závazek ve jménu ochrany práv a svobod druhých pak právní řád České republiky naplňuje v ustanoveních trestního zákoníku 5. 4 Např. evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 10 zaručuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů, ale také stanoví, že výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Úmluva o právech dítěte v čl. 17 zase uvádí, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, povzbuzují tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho. Určitá omezení zná i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který bezprostředně po ustanovení o svobodě projevu v článku 20 dodává: Jakákoli válečná propaganda je zakázána zákonem. Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem. 5 Podle 355 tomu, kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, může soud uložit trest odnětí svobody až na dvě léta. Až tříletý trest hrozí v případě spolupachatelství v nejméně tříčlenné skupině nebo je-li tento čin spáchán tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Podobné tresty podle 356 hrozí tomu, kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků. V 403 trestní zákoník od 1. ledna 2010 vysokými tresty postihuje založení, podporu a propagaci hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Veřejné projevování sympatií k takovému hnutí se podle 404 trestá odnětím svobody na šest 3

4 Je omezená svoboda ještě svobodou? Odpůrci zákonných limitů svobody slova tvrdí, že rozdíl mezi evropským a americkým pojetím této otázky je propastný. Podle nich svoboda buď je, nebo není a jakkoliv omezená svoboda slova již není skutečnou svobodou. Ve zmíněných ustanoveních trestního zákoníku jde přitom vesměs o skutky, jejichž obsahem je veřejné projevování určitého názoru, postoje, byť extrémního, nebo o schvalování či propagaci určitého jednání, které by v případě jeho uskutečnění bylo trestné. Tato podpora je trestná, i pokud k samotnému trestnému činu nedojde. Zastánci co nejširší svobody projevu připomínají výrok George Orwella: Jestli svoboda slova něco znamená, pak je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet. Nebo jak v internetové diskusi píše anonym: Jen nepopulární a pobuřující názor potřebuje ochranu svobody slova. Populární ji nepotřebují, pro ně určena nebyla. Zastánci amerického pojetí argumentují např. tvrzením, že v USA žije spousta příbuzných a pozůstalých po obětech holocaustu, kteří ale přesto chápou nutnost absolutní svobody slova. Právě proto, aby se to nikdy neopakovalo, musíme vědět, kdo a co si opravdu myslí.... Empirické průzkumy dokazují, že neonacismus má v USA zhruba stejnou podporu jako v Evropě, tj. mizivou., tvrdí Petr Urban v diskusi k článku Miroslava Mareše Může být účast na nezakázaném shromáždění v ČR trestným činem? z Naproti tomu zastánci platné právní úpravy v České republice (a pravidel, převažujících v Evropské unii) zdůrazňují, že určité omezení jedné ze svobod, totiž svobody projevu, se děje ve jménu ochrany práv a svobod druhých lidí. Z tohoto principu ve svých rozhodnutích opakovaně vychází také Evropský soud pro lidská práva. Jde o tzv. koncept demokracie schopné bránit se 7. Extremistické postoje jsou způsobilé přejít v aktivity, které působí, ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku, destruktivně na stávající politickoekonomický systém. Je nepochybné, že demokratická společnost má právo se proti takovým rasistickým a xenofobním postojům bránit. Oprávněně se proto klade otázka, nakolik může demokracie tolerovat zneužívání politických práv (zejména práva na svobodu projevu), aniž by přitom zničila samu sebe, vysvětluje tento koncept právník Jiří Herczeg 8. Není náhodou, že nejobsáhlejší diskuse k tématu se vedou na internetu. Komunita blogerů se často cítí ohrožena limity svobody slova, byť se diskutéři mnohdy zároveň výslovně distancují od názorů popíračů holocaustu, neonacistů apod. Argumentují ale tím, že právě punc zákazu dodává váhu jinak okrajovým jevům. S tímto názorem souhlasí i politolog Miroslav Mareš: Pronásledování dodává extremistům pocit výjimečnosti. Navíc je skutečností, že pronásledování za názory a verbální projevy je u soudobých neonacistů měsíců až tři léta. Stejný trest podle 405 hrozí tomu, kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti Evropský soud pro lidská práva vychází z toho, že tolerance a respekt k rovné důstojnosti všech lidských bytostí představují základy demokratické pluralitní společnosti. Proto Soud považuje za nebytné sankcionovat všechny formy projevů, jež rozšiřují, podněcují, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na intoleranci. Každé takové omezení musí zároveň odpovídat naléhavé společenské potřebě, být přiměřené sledovanému účelu a zakládat se na dostatečných a relevantních důvodech, píše k tomu Jiří Herczeg ve studii Hranice svobody projevu nejen ve světle judikatury Spolkového ústavního soudu, Trestněprávní revue, 2009, č. 12, Praha; viz též na 4

5 (ale i u extremistů řady jiných směrů) zřejmě jediný prvek, který jim může zajistit alespoň určité sympatie části běžné veřejnosti. 9 Anonymní účastník diskuse k Marešově článku dokonce tvrdí, že kdyby neonacisté mohli v ČR vyjadřovat své skutečné názory otevřeně, získali by daleko méně sympatií než nyní, kdy se schovávají za líbivá hesla, pod která by se každý třetí člověk podepsal. Právě zde ale vystává kardinální otázka, ukrytá ve zmíněném kdyby.období zhruba dvou a půl roku po napsání uvedených slov (jaro 2008 podzim 2010) tento názor dokonce spíše zpochybnilo. Například 17. listopadu 2008 se stovky příznivců později zakázané Dělnické strany tři hodiny pokoušely dostat na romské sídliště Janov v Litvínově. Strana tam svolala shromáždění proti pozitivní diskriminaci a policejnímu násilí. Její příznivci či členové byli vyzbrojeni klacky, tzv. boxery, lopatami, vidlemi nebo plynovou pistolí. Přes radikální hesla shromážděných a jejich střety s policisty obyvatelé Janova takřka masově vyjadřovali sympatie aktivistům Dělnické strany, dokonce jim pomáhali na útěku před policií. Otázka tedy zní: jak by se chovaly masy lidí v případě beztrestnosti nejradikálnějších hesel, vyzývajících třeba k násilí? Skutečně by se od extremistů odvrátily, nebo by se davy radikalizovaly? Volební preference v ČR sice naznačují poměrně malou podporu politických sil, považovaných za pravicově extremistické, a od roku 1998 ani jedna z nich není zastoupena v Parlamentu ČR 10. Bezesporu je to ale hlavně důsledkem volebních pravidel a rozdrobenosti radikálních a extremistických sil podobné názorové orientace. Podle dat, zjištěných ve druhé polovině roku 2010, až 10 procent dotázaných z reprezentativního vzorku populace vyjádřilo úplný souhlas s idejemi ultrapravice. Jen každý pátý příslušník této skupiny vyjádřil nevůli aktivně ji podpořit, ale 2 procenta dotázaných jsou ochotny ultrapravici podpořit voličským hlasem a 6 procent respondentů kromě ochoty hlasovat dokonce vyjádřilo vůli i k jiné, aktivní podpoře. Těchto 6 procent autoři průzkumu označili za rizikovou část populace, souhlas s některými jednotlivými prvky idejí ultrapravice ale vyjádřilo ještě dalších 70 procent dotázaných. Průzkum se přitom nezabýval opačnou krajností, tedy extrémní levicí. Zabýval se ale regionálními rozdíly, které naznačují, že koncentrace extrémních názorů může být v určitých oblastech výrazně vyšší, než v celostátním měřítku. Hranice beztrestnosti v ČR Znovu připomeňme, že limity svobody slova stanoví zejména trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) v paragrafech 355, 356, 403 a 404. Zakazuje veřejně hanobit některý národ 9 Miroslav Mareš: Může být účast na nezakázaném shromáždění v ČR trestným činem?, Jinou otázkou je hodnocení Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM), u níž se názory politiků, politologů i veřejnosti rozcházejí. Nicméně navzdory různým iniciativám nebyla ani zakázána zákonem ani rozpuštěna soudem a i po roce 1989 je trvale zastoupena v Poslanecké sněmovně ČR a okrajově také v Senátu. V roce 2009 v průzkumu CVVM například KSČM označilo za extremistickou stranu 10 procent dotázaných. V roce 1999 ale například tento názor vyjádřilo až 25 procent oslovených. Viz Průzkum Naše společnost projekt kontinuálního výzkumu veřejného mínění: Postoj veřejnosti k extremistickým stranám; Centrum pro výzkum veřejného mínění - Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., zpravy/100959s_pv91016.pdf. 5

6 a jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení či vyznání. Trestné je veřejně podněcovat k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Zákoník trestá založení, podporu a propagaci hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Trestné je také veřejné projevování sympatií k takovému hnutí. Velice složité ale může být určení přesné hranice toho, kdy jde ještě o sice nesympatický, pobuřující, radikální či politicky nekorektní, ale svobodou projevu stále chráněný názor, a kdy už mluvíme o trestně postižitelném hanobení nebo hlásání zášti. Ještě v době přípravy trestního zákoníku se nad touto otázkou neformálně zamýšlel soudce Krajského soudu v Praze Vojtěch J. Cepl. Podle něj by mělo být rozhodující posouzení toho, zda činnost pachatelů verbálních trestních činů odstraňuje demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou základních práv a svobod, nebo nikoli. Já jsem toho názoru, že nikoli ve zdrcující většině případů; tudíž je kriminalizace těchto případů zbytečná. Navíc mám dojem, že pokud by se činnost podobné skupiny skutečně rozběhla podle představ dotyčných extrémistů, nevyhnutelně dojde k naplnění řady zcela obyčejných skutkových podstat trestných činů, které pak samozřejmě mají a musí být důsledně trestány., napsal Cepl 11. Podle této představy by mělo být možné hlásat i odsouzeníhodné myšlenky, dokonce podněcovat skutky, které ale beztrestně nelze provést. Zásadní je, aby se taková slova nikdy nepřetavila do skutku. Mějme ale na paměti, že v evropské právní 11 Miroslav Mareš: Může být účast na nezakázaném shromáždění v ČR trestným činem?, , článek a následná diskuse na 6

7 kultuře trest není mstou za zločin, ale odstrašujícím prostředkem ve jménu předcházení zločinu. Pokud smyslem trestního práva, sloužícího k ochraně práv lidí, je prevence, pak je otázkou, zda si lze zahrávat s možností nechat volně působit slova, která podněcují nebo přímo vedou k trestným činům. Historie nabízí dostatek příkladů toho, že na počátku válečných konfliktů nebo zločinných režimů stálo slovo, nejprve v podobě provokací, a byly-li tolerovány, přešly do zastrašujících výhrůžek a nakonec masivní propagandy: společnost si nejprve zvyká, že by dosud netolerované chování mohlo být přípustné, poté že by mohlo být normální, až se zločin normálním opravdu stane. Tak banalizace zla vede k banalitě zla 12. Právě dilema mezi potřebou co nejširší svobody projevu na jedné straně a zodpovědností za sílu pronesených slov a za jejich možné důsledky na straně druhé řeší český právní řád i za pomoci zmiňovaných paragrafů trestního zákoníku. Jak ukážeme později, se stejným dilematem se musí vyrovnávat také právní systém USA. Pravdu má vždycky soud Soud je vázán platnými zákony, které ale posuzuje v kontextu celého právního řádu a principů ústavního pořádku. Nedisponuje tedy sice neomezenou volností akademické diskuse, nalézání práva a spravedlnosti výkonem soudní moci je ale také diskusí o soupeření různých principů, práv a svobod. Nejvyšší správní soud, když v roce 2010 rozhodl o rozpuštění Dělnické strany, mimo jiné konstatoval, že program strany, projevy na jejích shromážděních a názory prezentované v jejím tisku směřují k vyvolávání národnostní, rasové, etnické a sociální nesnášenlivosti a ve svém důsledku ke snaze o omezení základních práv a svobod určitých skupin obyvatel České republiky, zejména menšin (typicky romské, ale také vietnamské a židovské, dále obecněji přistěhovalců a lidí jiného původu, barvy pleti či sexuální orientace) 13. Soud dospěl k závěru, že program Dělnické strany směřuje k odstranění demokratických základů právního státu, mezi které je nutno počítat respekt k ochraně uznávaných práv a svobod. Kvůli tomu Nejvyšší správní soud podle platných zákonů stranu rozpustil. Tomu ale předcházela též podrobná úvaha soudu nad otázkami svobody slova a svobody sdružování v politických stranách: Soud si je zároveň vědom skutečnosti, že politickou stranu nelze postihnout jen pro její kritiku právního a ústavního pořádku státu. Soud ani nepochybuje, že některá z témat, jichž se Dělnická strana chopila, odráží skutečné a hluboké společenské problémy. Problémy, jejichž řešení, a mnohdy i jen diskuse o nich, jsou často vytěsňovány z veřejné debaty a haleny jazykem politické korektnosti až do ztráty jejich obrysů. Na tomto místě proto Soud zdůrazňuje, že pojmenování palčivých a bolestivých problémů společnosti je bytostným právem každého jednotlivce i politické strany. Limitem nemůže být ani používání politicky korektního jazyka, které může být vnímáno toliko jako dělítko mezi společensky slušnými a společensky neslušnými, nikoliv však již jako kritérium 12 Pojem banalita zla poprvé použila německá novinářka a spisovatelka Hannah Arendtová v titulu své knihy Eichmann v Jeruzalémě, zpráva o banalitě zla (1963), v níž rozšířila svou reportáž z procesu s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem, obersturmbannführerem SS zodpovědným za řízení a plánování transportů židovského obyvatelstva do koncentračních a vyhlazovacích táborů. 13 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze , kterým se rozpouští Dělnická strana (Pst 1/ ). 7

8 určení protiprávnosti, tím méně pak kritérium pro rozpuštění politické strany. Svoboda projevu musí být zachována i tehdy, když určité projevy mohou být vnímány jako velmi kontroverzní a i když se drtivá většina společnosti s kritikou neztotožní. Toto právo totiž tvoří jeden z úhelných kamenů demokratického právního státu. Podstatné je zjištění, že zákon sice umožňuje omezit svobodu projevu, svobodu shromažďování nebo svobodu sdružování, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti, Nejvyšší správní soud ale velmi podrobně zkoumá, zda ohrožení těchto hodnot je reálné; zda diskuse, i přes svůj extrémní obsah stále ještě chráněná svobodou projevu, už hrozí stát se skutkem, což soud dokumentuje konkrétními příklady toho, jak slovní výhrůžka začíná být doprovázena pochodem ozbrojených příznivců extrémního projevu k obydlím tímto projevem napadaných lidí. Precedentem pro rozhodnutí mnoha evropských soudů jsou rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu. Jeho závěry jsou studovány i v dalších zemích Evropské unie 14. Německé soudnictví je zvlášť sledováno v otázkách svobody slova ve vztahu k propagaci nacismu a jeho symbolů. Tamní veřejnost je kvůli minulosti země na takové projevy velmi citlivá. Tomu odpovídá přísná právní úprava, trestající i jen symbolické projevy nacismu. Německé soudnictví za desítky let vypracovalo v této oblasti větší počet podrobně a pečlivě zdůvodněných rozhodnutí a široké spektrum symbolů je zakázáno zákonem. Jiná cesta stejný cíl Přes ústavní zákaz vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku i státní orgány v USA právními normami zakazují určité projevy. Nejvyšší soud USA pak rozhoduje spory o přípustnosti takových omezení nebo o jejich nesouladu s prvním dodatkem americké ústavy. Ze série soudních rozhodnutí postupně vyplynul uznávaný princip, že státní orgány mohou zakázat projevy, které mají za cíl a pravděpodobně bezprostředně vyvolají násilí nebo protiprávní jednání. Tuto výjimku můžeme nazývat výjimka bezprostředně hrozícího nezákonného jednání. V souvislosti s touto výjimkou je třeba si uvědomit, že pouhé prosazování nebo šíření je projevem, který je podle prvního dodatku chráněný, a proto orgány nepřijmou žádný právní předpis zakazující pouhé prosazování nebo šíření myšlenek. Za druhé může orgán zakázat projevy, které zakládají opravdovou hrozbu, která zastrašuje konkrétní osoby nebo hrozí konkrétním osobám. Nejvyšší soud prohlásil, že orgány mohou přijímat zákony, které takové projevy zakazují, ale co je zastrašení nebo hrozba se musí rozhodnout v kontextu Veřejné používání nacistických symbolů je... trestné bez ohledu na to, zda v konkrétním případě byl pachatel veden záměrem propagovat nacionální socialismus jako politické hnutí, jemuž tyto symboly náleží, či nikoli. Z účelu a smyslu tohoto ustanovení však judikatura dovozuje, že jednání pachatele musí být objektivně způsobilé vzbudit v nezúčastněném pozorovateli dojem, že pachatel se s cíli zakázané organizace, jejíž označení užívá, skutečně identifikuje. Příkladem může být levicový anarchista, který na demonstraci vztyčí pravici, aby pozdravil zasahující policisty. Jde tedy o přesvědčení o nepřiměřenosti donucovacích prostředků a použitím nacistických symbolů chce takový demonstrant vyjádřit odpor k těmto policejním metodám. Doc. JUDr. Jiří Herczeg, Ph.D.: Hranice svobody projevu nejen ve světle judikatury Spolkového ústavního soudu; Trestněprávní revue, 2009, č. 12, Praha; 15 Ministerstvo vnitra České republiky: Extrémistické projevy a jejich současné místo podle Ústavy USA, 8

9 Citujme ze zákona platného na Floridě: Je nezákonné, aby jakákoliv osoba nebo osoby kdekoli na území státu umístily předmět nebo způsobily umístění předmětu jakéhokoli druhu s úmyslem zastrašit nějakou osobu nebo osoby, zabránit jim v nějakém zákonném jednání, nebo je přimět k jednání, které je nezákonné. Zákon ale dodává, že je ještě třeba prokázat úmysl zastrašit 16. V USA platí federální zákon, kterým se trestá každý, kdo pohrůžkou síly úmyslně zastrašuje osobu, která provádí nebo prováděla služby spojené s umělým přerušením těhotenství. Na jeho základě podle soudního rozhodnutí není prvním ústavním dodatkem o svobodě projevu chráněna například webová stránka, která uváděla osobní údaje osob provádějících umělá přerušení těhotenství, a to včetně jejich fotografií, adres, telefonních čísel, SPZ jejich aut, čísel sociálního pojištění a jmen a dat narození jejich manželů, manželek a dětí. Jména lékařů, kteří byli zabiti nebo zraněni, byla na této webové stránce přeškrtnuta černou čárou. Stránka neobsahovala žádné výslovné hrozby, lékaři ale věděli, že tohle už v minulosti bylo předzvěstí násilí na klinikách. Tím, že zveřejnili jejich adresy, připravili lidé z ACLA lékaře o jejich anonymitu a poskytli násilnickým protipotratovým aktivistům informaci, jak je najít, konstatoval soud. Jiným příkladem je zákaz znesvěcování americké vlajky, který platil ve většině států USA a byl v roce 1989 soudem zrušen s odvoláním na první dodatek ústavy se zdůvodněním, že vláda nesmí zakazovat projevy názorů jenom proto, že je společnost považuje za urážlivé a nepřípustné. Oznámený protest v podobě pálení vlajky ale lze zakázat kvůli požárním předpisům. Protestující tedy může veřejně pálit vlajku, ale nesmí ztratit vládu na plameny. Podle zvyklostí jsou pak povoleny ohně, které nepřesáhnou plochu o velikosti metr krát metr. Nejvyšší soud USA se zabýval také pojmem tzv. bojovných slov a v jednom z případů rozhodl, že svoboda slova je chráněna před cenzurou nebo postihem, pokud se neprokáže, že je pravděpodobné, že povede ke zřejmému a bezprostřednímu nebezpečí vážného a podstatného zla, které dalece přesahuje nepohodlí, obtěžování či znepokojování veřejnosti. Závěrem I když ochrana svobody projevu v České republice a ve Spojených státech amerických má rozdílnou ústavní definici, jde o určité rozdíly, nikoliv však o rozdíly propastné. Soudní 16 Nejvyšší soud USA v jednom ze svých rozhodnutí deklaroval, že opravdové hrozby zahrnují taková prohlášení, kterými chce mluvčí sdělit vážně míněný úmysl dopustit se protiprávního násilí na konkrétním jednotlivci nebo skupině osob. Přitom mluvčí nemusí mít ve skutečnosti úmysl svou hrozbu splnit. Podle analýzy navazujících rozhodnutí nižších soudů ovšem právníci tvrdí, že existují dvě podmínky opravdové hrozby : pokud osoba mluví nebo se výmluvně chová a při tom chce, aby to bylo vnímáno jako pohrůžka protiprávním jednáním, čímž vyvolá v posluchači strach z újmy bez ohledu na to, zda mluvčí hodlá pohrůžku uskutečnit; a pokud by si zároveň průměrný posluchač v dané souvislosti vykládal takovou řeč nebo výmluvné chování jako sdělování vážně míněného úmyslu poškodit posluchače protiprávním jednáním. Např. podle zákonů státu Kentucky osoba je vinna pronásledováním, pokud s úmyslem pronásledovat, obtěžovat nebo vystrašit jinou osobu se dopustí jednání nebo opakovaně spáchá činy, které vystraší nebo vážně obtěžují takovou osobu a které neslouží žádnému legitimnímu účelu. Viz: Ministerstvo vnitra České republiky: Extrémistické projevy a jejich současné místo podle Ústavy USA. 9

10 praxe, jejímž úkolem je posuzovat konkrétní případy a jejich okolnosti, ve snaze hledat rovnováhu mezi různými chráněnými právy a svobodami, obě pojetí v konečném důsledku do velké míry sbližuje. Vždy totiž jde o hledání rovnováhy práv a z nich plynoucích povinností. Rozhodování vyšších soudních instancí, které má ve Spojených státech amerických i v České republice sjednocovací charakter pro nižší soudní instance, vede ke zkoumání hodnoty chráněných práv. A tak ač americká ústava zakazuje omezovat svobodu projevu, v konkrétních případech toto omezení možné je, vede-li k bezprostřednímu ohrožení jiných chráněných práv a svobod. A ačkoliv česká ústava umožňuje omezit svobodu projevu, soudní praxe zkoumá, zda toto omezení v konkrétním je dostatečně odůvodněno reálným ohrožením práv a svobod jiných. 10

11 Prameny: 1.) Petr Pavel: Svoboda slova, , na 2.) Doc. JUDr. Jiří Herczeg, Ph.D.: Hranice svobody projevu nejen ve světle judikatury Spolkového ústavního soudu; Trestněprávní revue, 2009, č. 12, Praha; viz též na ) Miroslav Mareš: Může být účast na nezakázaném shromáždění v ČR trestným činem?, , článek a diskuse na 4.) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 17. února 2010, kterým se rozpouští Dělnická strana (Pst 1/ ). 5.) Ministerstvo vnitra České republiky: Extrémistické projevy a jejich současné místo podle Ústavy USA, dokument dostupný na google.com/viewer?a=v&q=cache:11hka1sjvkqj: aspx+extr%c3%a9mistick%c3%a9+projevy&hl=cs&gl=cz&pid=bl&srcid=adgeeshj- RUKeyRxPeaMY208mMN5mOfG9F0vTU4cs96uop4gulLxNy-o9cixUt710OXRQ7to2_ SqcuqYON-xLTnHTbxx9OZ6Lzy6TgwKvfuvFfQs78nj2UZT0_LVI7reuK8kH8HK11x45&sig =AHIEtbRTQifKSmZXz5uLLEOUhEp-u7nkNA 6.) Průzkum agentury STEM pro Ministerstvo vnitra České republiky, podzim 2010, podrobnosti na 7.) Průzkum Naše společnost projekt kontinuálního výzkumu veřejného mínění: Postoj veřejnosti k extremistickým stranám; Centrum pro výzkum veřejného mínění - Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., viz 11