Čas běží, u nás ho nepromarníte!

Transkript

1 SOUKROMÉ GYMNÁZIUM ALTIS PATNÁCTÉ VÝROČÍ > Čas běží, u nás ho nepromarníte!

2 Soukromé gymnázium ALTIS ZŘIZOVATEL: Soukromé gymnázium ALTIS s.r.o. JEDNATEL: Ing. Jaroslav Fišer Praha 4 Kunratice, K Libuši 57 Tel./fax: Internet: vedeni@altis.cz ŘEDITELKA: PaedDr. Vladimíra Fišerová ZÁSTUPKYNĚ ŘEDITELKY A VÝCHOVNÁ PORADKYNĚ: PaedDr. Olga Jelínková DRUH STUDIA: Osmileté všeobecné (po 5. tř. ZŠ) Osmileté jazykové (po 5. tř. ZŠ) Šestileté (po 7. tř. ZŠ) Čtyřleté (po 9. tř. ZŠ) ZAMĚŘENÍ: Posílená výuka cizích jazyků, informatika a výpočetní technika, volitelné semináře.

3 Soukromé gymnázium ALTIS minulost SG ALTIS MINULOST Gymnázium ALTIS slaví 15 let. Vyučovat se v hlavní budově v Kunraticích začalo v září Jaká byla vize, se kterou vznikalo? Začneme odpovídat na tuto otázku v obráceném chodu času. Dnes všechny školy vytváří svůj školní vzdělávací program. Podstatou je, aby se žáci učili dovednosti (kompetence) potřebné pro život. Učivo je tady pouze prostředkem výuky, ne jejich cílem. Těch kompetencí je celkem šest kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence sociální a personální, kompetence občanské a kompetence pracovní. Gymnázium již od počátku deklarovalo, že cílem je naučit své žáky efektivně pracovat s mateřským jazykem a prvním cizím jazykem (což je jazyk anglický). Především tím chápeme schopnost pracovat s různými texty a umět z nich vyvozovat adekvátní závěry. Protože žáci přicházející z 5. ročníků ZŠ neznali až na malé výjimky žádné strategie učení, bylo nezbytně nutné tento nedostatek napravit. Proto jsme vložili do primy v rámci hodin českého jazyka kurz Umění učit se a v této tradici setrváváme dodnes. A co jiného předchozí řádky říkají že jsme si dali cíl rozvíjet u žáků kompetenci k učení. Jen jsme jí neříkali kompetence, ale gramotnost. Dalším deklarovaným cílem bylo naučit naše žáky logicky myslet a efektivně pracovat s informacemi. A který předmět tuto dovednost cíleně rozvíjí nejvíce. Ano, je to matematika, podporovaná informatikou a výpočetní technikou. V našem učebním plánu jí bylo vyčleněno stejný počet hodin jako českému jazyku a anglickému jazyku. Jinými slovy řečeno jsme rozvíjeli kompetenci k řešení problémů. Již od počátku existence gymnázia jsme velmi dbali na to, aby se žáci uměli srozumitelně a jasně vyjadřovat. Vedli jsme je záměrně k vyjádření určitých znalostí vlastními slovy a neakceptovali bezduché memorování nějakých pouček a faktů. Předchozí myšlenky je možno shrnout do jedné kompetence, a to kompetence komunikativní. Vždy jsme zastávali názor, že u žáků je stejně důležité rozvíjet i výchovnou oblast. Žáky jsme vedli ke korektnímu vystupování a chování. Netolerovali jsme lež a nečestné jednání. Při práci ve škole, ale i na mimoškolních akcích jsme preferovali spolupráci. Ano, dnes to rámcový vzdělávací program popisuje jako kompetenci sociální a personální. Velký problém u žáků přicházejících ze základních škol byla často neschopnost akceptovat různost každého jedince a umění je tolerovat. To vše za předpokladu, že si každý žák dokáže vhodnou formou vymezit svůj životní prostor. Žáci byli vedeni k tomu, aby si uměli a chtěli problémy řešit sami a naučili se nést zodpovědnost za své činy. A jsme u předposlední kompetence občanské. V neposlední řadě jsme vždy u žáků rozvíjeli schopnost vážit si práce své i ostatních lidí. Jestliže se něco jejich vinou zničilo, vlastními silami to napravili zcela či částečně. Můžeme tyto věty shrnout do dvou slov kompetence pracovní. To, co stát s velkou slávou nyní zavádí do praxe českého školství, protože tímto směrem se ubírá celý svět, my však takto pracujeme již 15 let. V tom tkví, společně s precizně vypracovaným přijímacím řízením a následnými diagnostikami během osmi let studia, náš úspěch. Naši žáci jsou skutečně vybaveni všemi potřebnými životními kompetencemi a bez problémů se dostávají na zvolené vysoké školy, jak se můžete přesvědčit v uvedené tabulce. A tímto jsme se posunuli do přítomnosti. školní rok počet žáků prospěli neprospěli počet studentů, kteří podali přihlášku na VŠ 1 počet přijatých na VŠ % přijatých na VŠ 1998/ ,1 1999/ ,0 2000/ ,3 2001/ ,7 2002/ ,0 2003/ ,8 2004/ ,0 2005/ ,0 PaedDr. Vladimíra Fišerová, ředitelka gymnázia

4 Vážení čtenáři, Soukromé gymnázium ALTIS ve školním roce 2006/2007 oslaví patnácté narozeniny. Ohlédneme-li se zpět, je to až neuvěřitelné, co se za tu dobu může odehrát v historii školy. Vždyť si už dnes ani nedokážeme představit, že jsme pracovali bez počítačů, internetu, faxu, kopírky, DVD nebo kvalitních učebnic. Změnil se životní styl a nároky našich zákazníků vzrostly. Změnil se ale i vzdělávací program naší školy. Kurikulum Soukromého gymnázia ALTIS dnes představuje moderní vzdělávání, v němž je kladen důraz na pevné osvojení důležitých poznatků v jejich těsném spojení s funkčními dovednostmi a ve schopnosti je aplikovat. Kvalitní výstupy vzdělávacího programu tak zajišťují rovnováhu mezi učivem vztahujícím se ke všem významným vzdělávacím oblastem a oborům současnosti a kompetencemi tvořícími základ vzdělávání. Celý školní program podporuje individuální rozvoj každého žáka, a proto je postaven na nových formách a metodách výuky založených především na spolupráci učitele a žáka. Žáci mají dostatek příležitostí se aktivně podílet na vlastním vzdělávání, samostatně pracovat, získávat nové vědomosti vlastní činností, řešit úlohy v navozených pedagogických situacích i přirozených podmínkách mimo školu. Soukromé gymnázium ALTIS je tedy pro žáky doslova hypermarketem vzdělávacích služeb. Hodně se tedy v naší pedagogické práci změnilo, jedno však zůstalo stejné. Kvalitní a ochotný tým učitelů, který se denně věnuje našim žákům. Jsme opravdu hrdi na to, že jsme tak dlouhou dobu pomáhali naplnit přání a sny 254 absolventům a že jsme je právě my mohli provázet na jejich cestě ke vzdělání. Vážení čtenáři, Soukromé gymnázium ALTIS je svými kvalitními vzdělávacími službami srovnatelnými s nejvyššími evropskými standardy připravené udělat vše pro spokojenost i dalších nadaných žáků ze základních škol, kteří si přejí, aby se studium na našem gymnáziu stalo součástí jejich životní dráhy. PaedDr. Olga Jelínková, zástupkyně ředitelky Soukromé gymnázium ALTIS současnost Škola představuje živý organismus, který je složený z množství žáků, učitelů, rodičů i vedení gymnázia. Celý tento organismus je protkán tisíci nitkami vztahů a vazeb. Co však dělá školu školou? Určitě jsou to především žáci, vždyť bez nich by asi žádná škola nemohla svůj vzdělávací program realizovat. Proto je přítomnost v našem almanachu věnována právě jim. Bylo velmi obtížné vybrat mezi stovkami výtvorů, které v uplynulých letech vznikly, jenom zlomek z nich. Přijměte prosím tento výběr jen jako malou ochutnávku schopností a dovedností našich žáků. PaedDr. Vladimíra Fišerová, ředitelka gymnázia 2

5 SG ALTIS SOUČASNOST Michaela Pavlátová 4. A 3

6 Existuje v současné literatuře hrdina, se kterým byste se mohli ztotožnit? Proč lidé čtou? Snad proto, aby se zabavili. Snad proto, že v literatuře hledají moudrost. Možná proto, že je již omrzela zábava z médií, nebo si jen potřebují odpočinout. Třeba i proto, že jim knihy poskytují jiný, zcela nový svět, kam mohou s každým dalším otevřením knihy utéct A co jim vlastně takový svět nabízí? Nabízí jim příběh. Nabízí jim životy jiných lidí, cizí životy, nové a vždy tak zajímavé z pohledu čtenáře. Obchody s knihami vlastně nejsou nic jiného než obrovská tržiště s lidskými osudy. Těmi osudy, jež nás vyprošťují z těch našich vlastních. Vždyť právě to je ten důvod, proč tolik lidí utíká od svých takzvaně nudných životů ke knize. Je to touha po poznání, touha po objevení nových tváří a příběhů, která je žene kupředu napříč stovkami ohmataných stran. Hrdinové. Tak říkáme mužům a ženám, jež se zrodili v myslích lidí obdařených talentem a vůlí přenést jejich osudy na papír. Vždy, když mluvíme o postavách z knih, mluvíme o nich obvykle jako o hrdinech. Proč? Říkáme jim hrdinové, snad proto, že bylo jejich osudem vykonat něco skutečně hrdinského, nejspíš ale i proto, že hrdinského nevykonali vůbec nic ale samotné jejich osudy jsou pro nás jednoduše stejně poutavé jako osudy oněch pravých hrdinů, takových o jakých se psaly mýty a pěly velebné ódy. A tak se stávají hrdiny všichni. Obyčejní sedláci, obchodníci, lékaři, právníci, umělci, milionáři Výčet je nekonečný. To je ale pochopitelné, vždyť jedinou podmínkou je, aby jejich osudy byly zaznamenány a staly se součástí příběhu. Součástí knihy. Pravý knižní hrdina má tisíc tváří. Může jím být zbožný světec, chrabrý rytíř bez bázně a hany, moudrý stařec, vizionář, citově rozervaný rebel. Tvář hrdiny se měnila v průběhu věků spolu s kulturou a pohledem na svět jako takový. Za celou historii literatury vzniklo tolik podob hrdiny, že je již nemožné je spočítat. A čím nás hrdinové přitahují? Jak již bylo řečeno, mnoho lidí vyhledává knihy pro jejich příběhy, které by mohli alespoň na tu krátkou chvíli prožívat místo svých vlastních. Prožívat osudy jiných přináší úlevu. Úlevu od rozhodování a těžkostí všedních dnů. Je to totiž právě rozhodování, od čeho jsme ušetřeni při prožívání osudů knižních hrdinů, neboť jejich rozhodnutí již byla učiněna a my můžeme jen se zájmem pozorovat, jak se jejich již tolik zmiňované osudy budou vyvíjet dál. Mnohem důležitější teď však jsou samotní hrdinové. To jak jednají, jak se chovají, jak myslí a, v samé podstatě, jací vlastně jsou, ovlivňuje naše smýšlení o nich. Právě díky těmto ukazatelům v hrdinech rozpoznáváme ty sympatické, ty protivné, přitažlivé i nepříjemné, milé, zlé i nudné. Stává se, že najdeme takového hrdinu, ve kterém rozpoznáme sebe sama. Pak je pro nás velmi lákavé se s takovým hrdinou ztotožnit. Co je však ještě lákavější, to je hrdina, ve kterém najdeme sebe samého takového, jací bychom si přáli být. V chování, myšlení a jednání postavy spatřujeme naše ideály a knižní hrdina se nám stává vzorem. Někdy nás takový hrdina dokáže dokonce motivovat neřku-li dát našemu životu smysl či nový rozměr. Často nám stačí postřehnout nějakou maličkost, se kterou bychom se mohli identifi kovat, drobný detail, který je nám až intimně povědomý, a ono ztotožnění s hrdinou přijde rychleji, než se nadějeme. V chování našeho hrdiny spatříme opravdový smysl a získáme pro něj pochopení jako pro žádného jiného. Jindy si říkáme: Kéž bych tak měl styl jako on; kdybych tak mohla být jako ona; mít tak jeho talent A zakrátko prožíváme jeho osud jako náš vlastní. Mnohem překvapivější je pak najít takového hrdinu, ve kterém rovněž nacházíme sebe sama, tentokrát ale takového, v němž se snoubí naše největší slabosti a špatnosti. A náhle zjišťujeme, že hledíme na sebe samého, na nejhorší verzi svého já, takovou verzi, jaké jsme se vždycky báli. Vztah, který máme k takové postavě může být různý, nikdy však nemůže být tak neutrální a objektivní, jaký máme k ostatním postavám. Můžeme k němu cítit neuvěřitelnou směsici pocitů, prakticky všech od porozumění a soucitu, přes strach až po pohrdání a nenávist. 4

7 SG ALTIS SOUČASNOST Kapitolou samou pro sebe jsou spisovatelé. Právě ti mohou za vznik hrdinů a závisí již čistě na jejich talentu a zainteresovanosti, do jaké míry se jim podaří své hrdiny vykreslit. U mnohých se předpokládá, či dokonce ví, že rádi stylizují sami sebe do postav svých příběhů. Snad to dělají z touhy vyjádřit své já, možná z touhy vybít si skrze hrdinu své emoce. Ať už jsou však jejich pohnutky jakékoliv, je jisté, že díky tomu získávají postavy na charakteru, jakési opravdovosti, které by možná spisovatel jinak nedosáhl. Mnoho umělců však uspokojuje touhu přenést svou (či jinou) osobnost na papír méně rafi novaným způsobem a tak vznikají biografi e. Vždyť co jiného je biografi e, než rozsáhlé vyprávění o tom, koho autor považuje v nějakém směru za svého hrdinu? Někteří však prohlašují, že ztotožňování se s literárními hrdiny je projevem dětinskosti, přecitlivělosti, dokonce naivity, která by spíše slušela malým dětem, než rozumně uvažujícím lidem. Ztotožnění se s literární postavou považují za naivní idolizaci, hodnou slaboduchých prosťáčků, hledajících svého hrdinu, ke kterému by mohli s nábožnou úctou zhlížet. Považují takovou identifi kaci za projev nedostatku soběstačnosti a osobní identity. Kdo ví, co vede takové lidi k podobným soudům? Vždyť každý z nás někdy zakusí až fatální nedostatek identity a soběstačnosti a je jen na každém z nás, do jaké míry nás zasáhne a jak se s ním vypořádáme. Hrdinové z populárních knih jsou využíváni (a podle mnohých kritik dokonce zneužíváni) ke komerčním účelům. Jejich tváře si propůjčili výrobci nejrůznějšího zboží, tričky a čepicemi počínaje, klíčenkami konče. I zde často dochází k rozhořčeným protestům a více či méně hrubým projevům nesouhlasu. Jestli by se však měly takové výrobky zakazovat, znamenalo by to cenzuru, a tu už náš národ poznal až příliš dobře. Ať tedy každý uváží podle svého, co je pro společnost menším zlem: Komerce, nebo cenzura? Současná literární scéna nabízí velmi rozmanitý výběr příběhů a životů. Ideál nefalšovaného hrdiny padl a hrdina sám tak může mít naprosto jakoukoliv podobu. Stále častěji se objevují různé karikatury hrdiny, které hrdinskou vizi přímo napadají. Jedním z nejznámějších tvůrců takovýchto hrdinů je například mistr Terry Pratchett. V jeho dílech vystupují postavy jako zbabělý a naprosto neschopný kouzelník, zoufalý alkoholik nebo třeba Smrť antropomorfi cká personifi kace onoho mýtického kostlivce s kosou. Spolu s Pratchettem se objevila celá řada dalších autorů, kteří se rozhodli pohrát si s tváří hrdiny. Před několika lety vznikl první díl dnes už téměř legendární série Harry Potter. Snad je to dar talentované spisovatelky J. K. Rowlingové, který jí umožnil vylíčit svého mladého hrdinu tak, že miliony a miliony dětí po celém světě nalezly svůj knižní idol právě v něm. Faktem je, že čím dál víc současných autorů tíhne k hrdinům, které se snaží pojmout jaksi lidštěji. Hrdiny se stále častěji stávají běžní lidé s běžnými problémy, právě takoví, jací jsou sami čtenáři. Mohu jen hádat, zda je tomu tak proto, aby se ona cesta mezi čtenářovou a hrdinovou duší zkrátila ještě víc a čtenáři se mohli s postavami ztotožnit ještě úplněji. Tváří dnešního literárního hrdiny je však ještě mnohem víc, než je v mých silách zde uvést Faktem zůstává, že právě taková míra fl exibility láká mnohé, dává na výběr z nesrovnatelně širšího spektra a umožňuje každému, aby si doslova vybral svého vlastního hrdinu. Pokud jde o mě samotného, neupínám se k žádnému z hrdinů současné literatury, přestože jsem v ní místy narazil na charakter, jenž mi byl blízký, či mě oslovil natolik, že jsem mu věnoval pozornost větší, než mám obvykle ve zvyku. Pokud mohu soudit, šlo většinou o postavy, jejichž psychologický profi l byl vykreslenější a propracovanější než u ostatních, popřípadě oplývaly čistě a jasně vyjádřenou archetypální povahou a jejich role tak získala mírně mýtický nádech. Takoví hrdinové u mě budí respekt před jejich tvůrcem. Jestliže existuje někdo, kdo ještě nikdy nepocítil sympatie či antipatie k žádnému z literárních hrdinů, nedokážu si takovouto objektivitu vysvětlit jinak, než-li ignorantstvím. Proti ztotožňování se s literárními postavami nic nemám, protože věřím, že opravdu kvalitně a poutavě vykreslená postava může být skvělým přínosem, kterého se nám častokrát jinak nedostane. Ne nadarmo se říká, že příběhy jsou nejlepší učitelé. 5

8 Nepovažuji za vhodnou jakoukoliv formu idolizace nebo více či méně náruživou posedlost. Mám dojem, že přílišným využíváním cizích fi ktivních životů se okrádáme o životy vlastní. Jako bychom žili jejich životy a naše nechali scvrknout na pouhou přebytečnou, nezajímavou součást, kterou musíme tolerovat jen v rámci uspokojování základních potřeb. Jakub Boguszak 8. A, příspěvek získal 1. místo v prestižní literární soutěži o Cenu Maxe Brody Anna Havlová 1. A 6

9 Čech v Praze cizincem SG ALTIS SOUČASNOST Nedávno jsem se procházela se svým přítelem po Starém městě. Den přímo vyzýval k procházce a protože můj milý se v Praze vyzná, rozhodli jsme se právě pro Staré město. Každý Pražan by ho měl nejméně jednou navštívit, obohatit se o ten působivý dojem, nechávat se utápět úžasem nad krásou našich monumentů. Byla by ostuda to jako Čech nevidět, ještě větší by však byla, kdyby ten někdo byl občan našeho hlavního města. Nakonec jsme za sebou měli celý den procházení se po nejenom Starém městě, ale i městě Novém, Malé straně a kořenech Petřína. Jak jsem se zmínila, den byl krásný, slunečný a my byli strhaní a nutně jsme potřebovali něco k zvlažení našich turistických hrdel. Stáli jsme zrovna opět na Staroměstském náměstí, neboť jsme udělali takový uzavřený okruh. Je zde plno restaurací, kaváren a občerstvení, nemuseli jsme tudíž hledat moc dlouho. První hospoda, nejbližší místa, v ruce nápojový lístek. Než stihneme okouknout situaci, už u nás stojí znuděný číšník a ptá se, co si dáme. Německy. Moje i přítelova němčina je v dezolátním stavu a i když asi víme, na co se nás ptá, jsme tím tak zaskočeni, že chvíli mlčíme. To si nyní ještě více otrávený číšník vysvětlí špatně a zeptá se nás znovu. Anglicky. Rozuměla jsem oběma otázkám, můj úžas mne však nedovolil cokoliv podniknout. Můj přítel na tom byl velmi obdobně, a proto jsme si po další vteřině nereagování oba všimli, že číšník se už znovu nasupeně nadechuje. Bála jsem se, jaký jazyk uslyšíme nyní, a proto mu neomaleně skočila s naší objednávkou do řeči. Česky. Překvapením zamrkal, mírně se usmál a lámanou češtinou s ruským přízvukem přitakal, že to hned bude. Byli jsme z toho opravdu vedle, neboť jsme seděli uprostřed našeho rodného města, mezi našimi nejkrásnějším skvosty, které toto město nabízí světu a nikdo nám nerozuměl. Nikdo v restauraci nemluvil česky. Ani samotní číšníci a barmani ne. Jídelní a nápojové menu bylo snad ve všech jazycích, kromě češtiny. A ty ceny! Nemohli jsme uvěřit, že je to tak levné. Hledali jsme zbloudilé nuly, špatně dané desetinné čárky, či na jaké množství je ta cena daná. Odpovídalo to cenám někde na vesnici. Tomu jsme nemohli uvěřit. Tak levné pivo nemáme ani na okrajích Prahy. Po minutách strávených v překvapeních, úžasech a zběsilých zvoláních na to můj přítel přišel. Malým písmem v pravém dolním rohu bylo anglicky napsáno, že ceny jsou v eurech. Zůstali jsme oba sedět s otevřenou pusou a nedopitou vodou. Naše překvapení nabralo nové obrátky, neboť jsme zjistili, že na to naopak téměř nemáme. Že to stojí naše týdenní kapesné. To už na nás bylo moc. Všude ze stran se ozývaly skřeky z různých částí světa, většinou Evropy, z menu na nás neustále zíraly ty strašidelné ceny a led v našich skleničkách pomalu, ale draze tál. Strávili jsme nad tou vodou, která by cenou odpovídala vodě z arktického ledovce, téměř zbytek dne. Nikdy jsem si nedokázala překvapit, jak mi může taková voda chutnat. Jednou to však přijít muselo a tak jsme se slzami v očích a špatnou angličtinou na jazyku zaplatili a utíkali domů. Domů do Prahy, kterou známe, kde mluví naším jazykem, ceny jsou v naší měně a cítíme se tam opravdu jako doma, jako v Čechách. Mohla bych tu rozvést rozsáhlou úvahu proč to tak je, kam to s naším šperkem spěje a kde teda nakonec všichni skončíme. Ale neudělám to. Omezím se na aktualizaci slavné věty, kterou kdysi americký prezident John Kennedy vyjádřil svou solidaritu s Berlíňany násilně rozdělenými zdí. Ich bin ein Berliner! řekl tehdy Kennedy, jakožto americký návštěvník Berlína. Ich bin ein Pragerin! musím dnes říkat já, přestože to říkám doma, v Praze. Martin Solil 7. A 7

10 Absolventi školního roku 2005/2006 (100% úspěšnost vstupu na VŠ) 8

11 Světadíly SG ALTIS SOUČASNOST Vzpomínám na ty časy, kdy jsem ještě chodil na základní školu a kdy jsem ještě neznal Altis. Moje tehdejší třída se odlišovala od ostatních v jedné věci. Třídní kolektiv byl rozčleněn na menší skupinky žáků, které vzájemně nekomunikovaly, nikdy se společně nebavily. Kdykoli měla nějaká skupina jiný názor, ať byl jakýkoli, vždy proti ní ostatní stály. Každý musel žít uvězněn stěnami svého tábora. Nikomu to nevadilo a všichni dělali, jako by to bylo normální. Ti jedinci, co se snažili o změnu, byli rychle zneškodněni. Okolí je zavrhlo. V této době mě nenapadlo, jak může vypadat ucelený třídní celek, kolektiv s velkým K. O to větší byl pro mě úžas, když jsem přešel na Altis. Netvrdím, že je naše třída perfektní nebo dokonalá, ale v tomto ohledu je proti té staré něčím naprosto nepochopitelným, něčím naprosto úžasným. O jakékoli přestávce se můžete připojit do debaty ne tří studentů, ale třeba poloviny třídy. Můžete důvěřovat a necítíte se jako na bojišti. A já jsem za to strašně rád. Už tu nejsou zdi, nejsou tu ti, před kterými, když jste řekli, že se jdete bavit s tím a tím, tak se na vás podívali známým obličejem nesouhlasu. Jen ať si zůstanou ve svých uzavřených komunitách, jen ať dál zůstanou tam, kde jsou. Nikdy nezažijí ten pocit znovu poznávání nových lidí ve vlastních řadách. To, když sedíte a vedle vás se posadí někdo jiný a dáte se do řeči, načež přijde někdo další a za ním další Nejsou to ti samí lidé, se kterými jste se bavili před hodinou, nejsou to ti, se kterými se bavíte obvykle a přesto patříte k nim. Možná, že vám to přijde absurdní, že se pozastavuji nad takovou normální věcí, ale kdo nezažil opak, nepochopí. A nepřeji vám, aby jste to zažili. Tu omezenost, která vás zužuje. Nemůžete dělat to, co byste chtěli, protože byste byli považováni za odlišné. Stojíte proti tomu, proti kterému nechcete stát. Už to není třída, není to ani kolektiv, není to nic, jen hrstka zničených, žijících v iluzi, žijících na vlastních světadílech. Nemyslete si, že mluvím o extrémech, v dnešní době musí být plno podobných. Každý kolektiv má svou strukturu, jde jen o to, jak velké trhliny jsou mezi jednotlivci. I u nás malé jsou a nemá cenu je zahlazovat do dokonalosti. Právě ony potvrzují celek. Nechtěl bych žít v absolutní dokonalosti. A proto se zde nesnažím nabádat k podobným heslům: Stůjme při sobě přátelé, musíme si vždy pomáhat přátelé, jako bratři a sestry, ale mým cílem je uvědomit si, co máme a nezničit to, vážit si předností. Oceán mezi světadíly nejde překonat jen za pomoci lodí, musí tam být něco víc, něco, co boří stěny, co nás spojuje. Michal Decker 6. A 9

12 10 Johana Fundová 6. A

13 Život není pohádka SG ALTIS SOUČASNOST Byl jednou jeden malý mraveneček. Každé ráno vystrčil opatrně zpod peřiny tykadélka a rozmrzele zamrkal na sluneční paprsky, které mu vtíravě oznamovaly, že je čas vyskotačit z postýlky a uvítat nový den. Poslušen toho, co ho učila mravenčí maminka a reklamy v televizi, vyčistil si tedy zoubky bělící pastou, pečlivě si nageloval obě tykadélka, pod každou nožku vstříkl notnou dávku deodorantu, oblékl si slušivý modýlek z poslední podzimní kolekce a vyběhl ze svého doupátka, třetí horní chodbičky, tak spěšně, že si málem vylil z kalíšku svou ranní dávku kofeinu. Náš malý mraveneček však ani na chvíli nezaváhal a utíkal, seč mu jeho šest nožiček stačilo, na nejbližší stanici metra. Všude kolem něj proudily desítky stejně malých mravenečků. Jen občas bylo možno zahlédnout v hustém proudu některého z větších černých mravenců, ale ti obvykle zahnuli za nejbližší roh, kde stál jejich osobní dopravní prostředek. Jak mravenečků stále přibývalo, strkali jeden do druhého, někteří vesele zdravili své známé, ale většina (stejně jako náš mraveneček) se se zlobou v očích ubírala svou cestičkou v mraveništi. Jen tak tak, že metro stihl. Hluboký hlas z amplionu právě oznamoval zavírání dveří a ty se skutečně již hladce a neslyšně začaly sunout na své místo, avšak mraveneček na poslední chvíli skočil a mocným nárazem dveře rozrazil a donutil je tak na zlomek vteřiny odstoupit od sebe. To mu stačilo, aby nasoukal své tělíčko do vagonu a hrdý na svůj ranní výkon, se zářivě usmíval na své okolí. To s úžasem pokyvovalo nad jeho statečností a otáčelo se za ním, když kráčel najít volné místo, kam by se usadil. Metro supělo a namáhavě se posouvalo od stanice ke stanici, vpouštělo do svých dveří a vypouštělo ven pečlivě odměřenou dávku mravenců. Mraveneček zatím spokojeně sedí na svém sedátku a zpoza mlhy svých myšlenek vnímá změť těl, barev a hlasů. Najednou, ani neví vlastně odkud, se blízko něj vynoří skupinka zrzavých mravenců. Sebejistě na sebe pomrkávají a poplácávají se po ramenou. Drzými pohledy měří ostatní mravenečky. Jeden z nich dokonce stojí jen dva kroky od toho našeho. Na chvíli spočine pohled rezavého mravence i na slušivém modélku z poslední kolekce a na nagelovaných tykadélkách. Zrzek si výhružně sáhne do kapsy. Stačily by mu pouhé dva kroky. Ale pak jeho slídivý pohled upoutá velká kabelka, patřící drobounké, shrbené postavě sedící na protějším sedátku. Mraveneček odlepí vystrašené oči od podlahy metra a z jeho hrudníčku vyjde hluboký výdech. Unikl jsem pomyslí si, ale srdíčko mu ještě ťuká jako o závod. Přece jen bázlivě pozoruje, co se bude dít. Rezavý mravenec zavolal na zbytek skupiny. Všichni teď obklopují vyděšenou stařenku, která si křečovitě drží čtyřma nožičkama kabelku. Mraveneček zase rychle sklopí oči. Tělíčko stařenky se mezi jednotlivými vzlyky třese, a čím blíže jsou rezaví mravenci u jejího sedátka, tím více zarývá prsty do kůže tašky. Než jí vrazí rezavý mravenec první ránu, pokusí se zoufalá stařenka zavolat o pomoc. Oči jí sklouzávají z posměšných tváří rezavých mravenců na kabelku. Má strach. Hledá mezi ostatními - vždyť jich tu sedí tolik - vstřícnou tvář, pomocnou ruku Mraveneček má taky strach. Přál by si sedět někde jinde, přál by si být neviditelný zavrtává se do sedátka, pohled upřený na zem, sotva dýchá je neviditelný. A Vy máte taky strach? Ale to nic, nebojte se, příběh se chýlí ke konci je to přece jen pohádka. Vás přece nikdo vidět nemůže. Ale je to vlastně pohádka? V pohádkách dobro vždycky nakonec přemůže zlo a hodné bytosti žijí šťastně až dodnes. Ne jako před rokem, v pražském metru trasy A, kde se nikdo ze svého sedadla nezvedl, anebo tenkrát na Karlově náměstí, kde byli všichni také neviditelní, anebo se o to alespoň snažili A ten kdo se rozhodl dát odpověď prosícím očím, tu dnes už není. Alice Grünová 7. A 11

14 12 Anna Pastorková 2. A

15 Osvětim SG ALTIS SOUČASNOST Konečně jsem navštívila místo, které jsem znala jen z deníkových zápisků svého dědečka Osvětim, více než půl století staré masové pohřebiště lidských duší. Nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim v Polsku toho jistě hodně zažil. Zvenčí nádherné budovy připomínající staré anglické činžovní domy ve všech zanechávají hrůzný otisk minulosti, když se dozvědí, jaká zvěrstva se uvnitř a v přilehlém okolí děla. Rukou Hitlerovou zde byla násilně ukončena životní cesta mnoha lidí, ale o tom, jak je možné, že se to uskutečnilo, se neustále vedou úvahy. Jak je možné, že jeden člověk si dokázal ideologicky podmanit tolik lidí, tolik naslouchajících a poslušných lidských bytostí, které bez problémů přijaly za své myšlenky nadřazenosti jedné rasy, podřazenosti druhé a šílené krutosti ke všem, kteří mají jiné názory. Někteří se tomu nediví, soudí, že člověk je v zásadě špatný, že jeho přirozeností je krutost, a jiní zase nevěřícně kroutí a do konce svého života budou kroutit hlavami, nemohouce se smířit se skutečností, že k něčemu takovému opravdu došlo. Mně jsou blízké oba tyto pohledy, uvědomuji si, že lidstvo umíralo a zabíjelo již v tolika válkách, že 2. světová válka byla jen pokračováním přirozeného dějinného vývoje, ale zároveň mě nesmírně děsí a nekonečně udivuje to, čeho jsme my, lidé, schopni. V dnešní době zná většina obyvatel České republiky válku a válečné zločiny jen z fi lmů, osobně se jich to nedotýká a všechno násilí považují za jakýsi fi lm, jakousi vzdálenou science-fi ction. To, že jím není, si člověk uvědomí, až když se ho přímo nebo přeneseně dotkne. Mně se toto stalo v případě mého dědy, tátova otce, jenž byl prvorepublikovým učitelem češtiny a skutečným vlastencem se vším všudy, se svou láskou k tatíčkovi Masarykovi, se svou láskou k českému jazyku a národu, se skládáním vlasteneckých písní a hraním na housle a především se slovanskou hrdostí a čestností. Milotice u Kyjova, moravská víska, dědeček Antonín, babička Ludmila, můj teprve jedenáctiletý tatínek a jeho dva bratři, idyla... a najednou vše skončilo udáním dědečka Gestapu jeho kolegou učitelem a následným transportem do Osvětimi. Důvod? Příliš učil děti lásce k vlasti. A to je pro mě už jakýmsi přesahem logiky, přesahem lidské lidskosti, to už se přece ocitáme někde jinde, ne? Snad někde v jiné galaxii, kde vítězí nejenom lež a nenávist nad láskou a pravdou, ale i barbarství a demagogie nad pozemskostí a úctou k bytí. Takže nakonec 2. světová válka nebyla jen normální větší bitvou, ale mezníkem, novátorem, jenž započal novou éru (ne)lidské krutosti, nový způsob boje. Ať to, co se v Osvětimi dělo a co se dělo ve všech koncentračních táborech po celé Evropě, hodnotíme z kterékoli strany, stejně musíme dospět k názoru, že to bylo nepředstavitelně hrozné a že bychom to znovu nechtěli zažít. Myslím aspoň my, skutečné lidské bytosti, za stvůry z jiných galaxií nemluvím. Karolína Babíčková, absolventka šk. roku 2005/

16 14 Šimon Hájek 1. A

17 O Altisovi SG ALTIS SOUČASNOST V zemi zvané Valenia žil mocný král Imos, který měl tři krásné dcery. Každá v něčem vynikala. Nejstarší, Minerva, měla magické, léčitelské schopnosti. Prostřední dcera Jasmína měla výjimečnou schopnost poznání přítele od nepřítele a nejmladší, nejkrásnější dcera Elin se vyznala v nápojích lásky. Jednoho dne král pořádal hostinu, na které se sešli všichni mocní králové a jejich sloužící z Valenie. Král Imos zasedl včele stolu po boku své manželky a královny Kataríny. Hostina poklidně plynula, hosté se bavili a nic jim nechybělo. Princezna Elin si všimla hezkého mladíka, který seděl na opačném konci sálu, kde se hostina konala. Vyptala se na něho otce, jestli náhodou o něm něco neví. Myslím, řekl otec, že to je syn krále Denůviho, vládce mořských hlubin. Jeho otec chce, aby si vzal nafoukanou a bohatou nevěstu, princeznu Sasanku. Elin vůbec nenapadlo, jak zařídit, aby se do ní tento princ zamiloval. Šla ho alespoň oslovit a zjistila, že se jmenuje Altis. Po hostině se odebrala Elin do svých komnat, kde usilovně přemýšlela co má udělat, aby se princ Altis do ní zamiloval. Najednou ji něco napadlo. Uvaří mu nápoj lásky! Sebrala potřebné ingredience a začala míchat nápoj. Když nápoj uvařila, ještě teplý ho nalila do termosky a odběhla do kuchyně. Vyžádala si na otci pozvání prince Altise, že ho ona bude obsluhovat. Otec po dlouhém přemlouvání svolil a poslal posla za králem Denůvim a jeho synem. Elin do vína, které měla odnést hostům, zamíchala potajmu kapičku lektvaru. Královi Denůvim dala obyčejné víno a Altisovi podstrčila začarované. Princ nic nepoznal, a proto hned druhý den se ukázalo, že řekl svému otci, že si chce vzít za ženu princeznu Elin. Hned po nepříjemném rozhovoru s otcem, přišel za Elin, aby jí vyznal lásku. Bláznivě se do sebe zamilovali a Altis šel hned požádat o ruku krále Imose. Hned druhý den byla svatba a hned za pár měsíců se ukázalo, že Elin bude mít děťátko. Narodil se jí chlapec, který se měl k světu. Elin ho po otci pojmenovala Altis. Altis vyrůstal šťastně pod ochranou své matky a stal se z něho silný a chytrý muž. Když zemřel král Imos, převzal vládu - Valenií za svou matku. Vládl krátkou dobu, ale spravedlivě a moudře. Napadlo ho, že by mohl zajistit dětem dobré vzdělání. Založil internátní školu Altisso. Škola po staletí dobře fungovala až zanikla. Jednou si nějaká pra, pra, pra, pra, pra, pra, pra, pra vnučka Altise vzpomněla, že kdysi existovala velmi úspěšná škola Altisso, kterou založil nějaký Altis. Založila menší školu, ale trochu úspěšnější, ne internátní, ale obyčejnou. Škola ovšem byla neobyčejná. Dostala název Altis s.r.o. a měla dokonce dvě budovy! Škola byla tak úspěšná a úžasná, že ji máme dodnes. Adéla Becková 2. A 15

18 16 Magda Teimlová 6. A

19 Rybář SG ALTIS SOUČASNOST Běžela, co jí nohy stačily. Sotva rozeznávala stromy a jejich stíny okolo sebe. Její dech skoro přehlušoval hlasité kroky, kterými se řítila po zablácené cestě. Věděla, že pokud poběží stále po cestě, on ji najde. Smykem odbočila z cesty a rozeběhla se co nejdále od ní. Běžela, jak rychle jí její tělo dovolilo. Představovala si, jak ji její pronásledovatel dohání. To jí ještě přidalo na rychlosti. Běžela směrem k jedinému světlu, které v dálce viděla. Světlo znamená lidé a lidé znamenají pomoc. Běžela. Hluboce dýchala. Světlo se rozkývalo z jedné strany na druhou. Přišlo jí to divné, ale běžela ze všech svých sil. Když se světlo začalo přibližovat, všimla si, že je na světle něco divného. Po pár dlouhých a vysilujících krocích si uvědomila původ světla. Odlesk nože jejího pronásledovatele. Uvědomila si svoji chybu. Bylo pozdě. Blížil se svým během příliš rychle. V ten okamžik se v Donaldových uších rozezněl pisklavý zvuk budíku. Ten zvuk za ta léta slyšel tolikrát, že ho už ze spánku nijak nepřekvapil, ale přišel mu neskutečně protivný. Rychlým pohybem ho zamáčkl. Věděl, že je ráno, musí vstávat stejně jako každý den do práce. Najednou si bolestivě uvědomil, že z práce byl včera kvůli dlouhodobé nepřítomnosti vyhozen. Rozhořel se v něm oheň zloby, ale Donald tenhle oheň rychle udusil. Stejně tak jako všechny své špatné vzpomínky a pocity, které se v něm nashromáždili za jeho život. Vstal. Opatrně, aby nevzbudil Alici. Ohlédl se a pohled na jeho klidně spící ženu ho vnitřně uklidnil. Tiše se oblékl. Ne do obvyklého pracovního obleku. Dnes měl v plánu jít na ryby. Stejně jako minulý týden a ten týden předtím. Šel si dát rychlou snídani. Ronaldovi přišel kus chleba s máslem jako ideální rychlá snídaně, proto kus krajíce rychle snědl a vyšel z domu. Věděl, že odpoledne musí svoji dceru Annu, pro kterou by udělal vše na světě, vyzvednout ze školky, proto pospíchal, aby si ticha u rozlehlého jezera užil co nejdéle. Nasedl do svého auta a vyjel na dlouhou rovnou silnici. Zapnul rádio a naladil svoji oblíbenou stanici. Zrovna byly ranní zprávy. Donald stihl zaslechnout, že v okolí města ve kterém bydlí, se udála již třetí vražda a že policie intenzivně pátrá po pachateli. Po dokončení těchto slov Donald s mírným znepokojením přeladil na jakousi country stanici. Po cestě k jezeru přemýšlel o tom, kde odpoledne koupí hračku pro svoji dceru, která má pozítří narozeniny. Také uvažoval nad tím, jaký úlovek asi dnes polapí. Těšil se. U jezera se rozplývala tuhá, dusná mlha. Bylo tu ticho jako vždycky. Bylo slyšet jen syčení větru mezi stromy. Donald si všiml že na místě, kde obvykle parkuje, stojí tmavá dodávka. Ronalda to zneklidnilo, protože tu vždycky býval sám. Zneklidnění ovšem kdesi v sobě ukryl a zůstal klidný. Zaparkoval, vystoupil, z kufru auta vytáhl své rybářské náčiní a vyrazil na své obvyklé místo. Bylo docela zima, a tak si Ronald vzal na sebe ještě svetr. Prodíral se křovinami, vysokou trávou a smrčky, než došel na své místo. Rozbalil všechno své nářadí, prut roztáhl, připevnil, připevnil na háček návnadu, nahodil a pohodlně se usadil do své rybářské židle. Z tašky kterou měl sebou, vytáhl nůž na kuchání ryb, položil ho na pařez vedle sebe, jako vždy když tady sedával, vytáhl hadr na ryby a také svoji svačinu. Sednul si a relaxoval s mírným úsměvem na rtech. Po několika minutách si uvědomil, že mlha je ještě hustší než když přišel a že se i více ochladilo. Zrovna sahal pro svačinu, když v tom, v lese za ním, zaslechl praskání větví. Zneklidnil, na chvíli se zaposlouchal, ale vítr, který mu foukal do uší přehlušil vše ostatní. Znovu se posadil s mrazením na zádech. Měl pocit jako kdyby se na něj někdo mezi stromy díval. Cítil 17

20 nepříjemné šimrání na žaludku. Dostavil se špatný pocit. Náhle další prasknutí, tentokrát o něco blíž. Ronald se začal uklidňovat, po okolí chodí spousta zvěře, je pravděpodobné že je to jen nějaká srnka, možná zajíc. Náhle si vzpomněl na tmavou omlácenou dodávku. Na ranní hlášení ve zprávách. Špatný pocit zesílil. Rychle všechny věci složil zpět do tašky a vyšel k autu. Další prsknutí ještě blíže. Ronald by přísahal, že mezi stromy zahlédl utíkajícího člověka, ale uklidnil se tím, že by si ho všiml již dříve. Šel dál. Najednou se z lesa vedle něj vynořil muž. Vyzáblý, v otrhané košili, neoholený, skrývající svůj obličej pod rybářským kloboukem. Když uviděl Ronalda, začal si ho prohlížet. Když se oba dva muži míjeli, Ronald vyslovil Dobrý den. Muž v klobouku nic neřekl, jen se chladně a přímo podíval na Ronalda a mírně při tom vycenil zuby. Ronald pokračoval dál, se zrychleným dechem a rychlým tepem se již rozhlížel po svém autu. Nebylo vidět. Na polovině cesty mezi autem a jezerem, byl Ronald bezstarostný a přemýšlel nad tím co ho dnes čeká. Něco bylo divné. Uvědomil si to, uslyšel za sebou kroky. Ne, slyšel za sebou běh. Pravděpodobně muže, kterého potkal. Zrychlil, všechny pocity se mu vrátily, cítil se beznadějně. Muž byl blíž a blíž, skoro u něj, Ronald překypoval nervozitou. Otočil se, připraven k souboji, muž držel v ruce nůž a běžel k Ronaldovi. Muž přiběhl, zastavil se asi metr Donaldem a udýchaně řekl Hej vy, zapomněl ste si tam kudlu, příště bacha, už bych tady taky nemusel bejt a kdo by vám ji pak hledal, opět vycenil zuby, otočil se a kráčel zpět k jezeru. Ronald si oddychl, asi jako si ještě nikdy neoddychl, vzal nůž do ruky, pousmál se, po pár rychlých krocích se postavil za muže a rychlým pohybem mu vrazil nůž do zad. Máš pravdu, už bys tady taky nemusel bejt dodal nad klátícím se mužem. Vytáhl nůž z rány, otřel ho a bezstarostně kráčel k autu. Po cestě se cítil skvěle, ulevil si od všech zlostných pocitů a připadal si jako nový, stejně tak jako po každé vraždě v posledních týdnech. Ronald hodil věci do kufru, nastoupil do auta, zapnul rádio s country stanicí, podíval se na hodinky a vzpomněl si, že za pár hodin se má zastavit pro Annu ve školce. Martin Kotchera 5. A Erratic Jeden den jednoho roku, poblíž Britských ostrovů, přibližně přesněji v Lerwicku, procitli manželé Erraticovi. Byli to úplně normální lidé, až na to, že byli lord a lady. Dobré ráno má milá děl lord mladé lady, jeho spanilá panička se zachumlala zpět do balvanů peřin a spokojeně zavrněla, tak jak to dělá třeba kočka Míca z dolní Horní. O dvanáctinu dne později, kdy lord měl své lepé tělo umyté a lady byla u dřevěného stolu v kuchyni, se sešli na snídani. Časové keramické zařízení na wall ukazovalo 10:00. Pohled z okna nabízel podívání, na splynutí nonšalantně fi alkového nebe a špenátově zelených kopců. Lord a lady byli skoro normální a buržoazní byly jen jejich tituly. Čaj voněl již na stole, když lady promluvila: Lorde Joe, moje šedá kůra mozková zjistila, že jsi přede mnou tajil jisté skutečnosti, to je od tebe ignorantské Žán, vykřikl lord. Za nepatrnou chvíli se přivlekl starý sluha. Ano, pane. Žán, vy jste vyžvanil lady mé tajemství? řekl lord. Pokračování příště! Dominik Plešr 4. B 18