Vyšší odborná škola a Střední zdravotnická škola MILLS, s. r. o. Význam kompenzačních pomůcek životě sluchově postižených

Transkript

1 Vyšší odborná škola a Střední zdravotnická škola MILLS, s. r. o. Význam kompenzačních pomůcek životě sluchově postižených Sociální práce Vypracovala: Libuše Jankajová Vedoucí práce: PaedDr. Markéta Baraňáková Čelákovice 2011

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě. Hradec Králové Libuše Jankajová

3 Poděkování PaedDr. Markétě Baraňákové, za odborné vedení práce a cenné rady, které mi pomohly mou absolventskou práci zpracovat. Dále chci pod ěkovat zaměstnancům i student ům Střední školy, základní školy a mateřské školy Hradec Králové, Štefánikova 549, kteří mi poskytli materiály a mnoho informací k tématu. A v neposlední řadě mé pod ěkování patří také rodině, především mým neslyšícím dcerám.

4 Obsah Úvod Cíle Teoretická část Fyziologie sluchu Stručná historie fyziologie sluchu Stavba sluchového ústrojí Fyziologie sluchu Uvedení do problému surdopedagogiky Lékařská diagnostika Rozdělení sluchových vad Sluchová protetika Charakteristika člověka se sluchovým postižením Charakteristika člověka se sluchovým postižením Komunikační systémy sluchově postižených Integrace osob se sluchovým postižením Počet osob se sluchovým postižením Legislativa Zákon č. 155/1998 Sb. o znakové řeči Vyhláška o kompenzačních pomůckách 182/1991Sb P Metodika výzkumu Závěr Summary Bibliografie Seznam příloh... 52

5 Úvod Lidské smysly a jejich význam Smysly jsou prostředkem, pomocí kterého vnímáme své okolí. Zrak, sluch, čich, hmat a chu ť. Zamysleli jste se n ěkdy nad tím, jaké by to bylo žít v úplné tmě nebo tichu? Kdybyste museli obětovat jeden ze svých smyslů, který by to byl? Prostřednictvím zraku vním áme přibližně 80% podn ětů z našeho okolí. Ztráta zraku je tak pro většinu lidí tím nejnepříjemnějším smyslovým postižením. Sluch je po zraku druhým nejd ůležitějším smyslem. Umožňuje nejen vnímání zvuků a prostorovou orientaci, ale i dorozum ívání, tj. styk s ostatním i lidmi. Sluchový orgán je složité ústr ojí, které je citliv é na řadu vnitřních i vnějších vlivů a je z tohoto d ůvodu také velm i zranitelné [ZOUZALÍK, 2004 ]. V úplné tmě a tichu, které m ně oddělují od sv ěta, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odd ěluje člověka od v ěcí hluchota od lidí. (Helena Kellerová) Čich je ste jně jako chu ť chemickým smyslem, kterým neustále m onitorujeme své okolí. Prost řednictvím čichu jsme při dýchání informováni o aktuáln í kvalitě okolního ovzduší a o případném hrozícím nebezpečí Ačkoliv se to na první pohled možná nezdá, chu ť je velm i úzce propojena s čichem. Chuť má ovšem menší citlivost než čich. Ztráta čichu tak m ůže způsobit omezení či dokonce ztrátu vnímání chuti. Ze všech lidských smyslů je k poznávání okolního sv ěta pravděpodobně nejlépe vybaven hmat. Čidla pro vnímání hmatu jsou totiž rozmístěna po celém těle a v záplavě rozličných impulsů přicházejících neustále do mozku je i proud zpráv o bezprost ředním styku našeho těla s okolím [ZOUZALÍK, 2004]. 5

6 Smysly jsou bezesporu pro náš živ ot velmi důležité. Mnozí z nás si nedokáží představit svůj život bez zraku, jiní bez sluchu. A jak se žije t ěm, kteří o n ěkterý ze svých smyslů přišli? 6

7 1 Cíle Ve své práci jsem se zaměřila na problematiku osob s postižením sluchu. Není to jen náhodný výběr tématu, ale osobně jsem s ním velice úzce spjata. Nejen, že p racuji ve škole pro sluchov ě postižené, ale i m é dvě dcery se potýkají s tímto problémem. Cílem mé práce by lo tedy popsat p odstatu a ro zdíly mezi jednotlivými sluchovými postiženími a hlavn ě také zm apovat různé možnosti a kompenza ční pomůcky, které umožňují takto postiženým lidem lépe se integrovat do spole čnosti. Součástí byly také konzultace s odborníkem, díky němuž jsem měla tu možnost získat i důležité podklady pro praktickou část této práce. Jed ním z cílů této práce je také zhodn otit a popsat strukturu žáků se sluchovým postižením ve škole, kde pracuji. 7

8 2 Teoretická část 2.1 Fyziologie sluchu Ucho je dokonalý a složitý nástroj p řírody. Umožňuje nám rozum ět všem zvukům řeči a slyšet nep řebernou škálu dalších zvuk ů. Zaslechneme bzučení komára nebo šelest plynu unikajícího z vařiče a p řitom sneseme i bu rácení startujícího tryskového letadla. Můžeme určit směr, ze kterého zvuk p řichází. Řeči rozumíme i ve velmi hlučném prostředí, zaslechneme často i to, co jsm e vlastně vůbec slyšet neměli a co nebylo určeno nám. Někteří politici říkají, že slyší dokonce i trávu růst. A to vše při mikrominiaturizaci, před jakou se i nejmodernější technologii tají dech. Vždyť jedna z nejdůležitějších částí sluchové dráhy vnitřní ucho není o mnoho větší než lentilka. Evolučně se naše ucho vyvinulo z ústrojí rovnováhy a snímání rychlosti u ryb a obojživelníků. Také naše vnitřní ucho kromě sluchového orgánu obsahuje i vývojov ě starší ústrojí rovnováhy [HRUBÝ, 1998] Stručná historie fyziologie sluchu Údajně první zmínky o nemocích ucha pochází z tzv. Erbsova papyru z poloviny 2. tisíciletí př. n.l. Aristoteles ( p ř. n. l.) z lidského ucha popsal pouze boltec a vn zvukovod. ější Teprve lékař Galén ( n. l.) ve své knize O p správně popsal sluchový nerv. říčinách příznaků Co se týká st ředního a vnitřního ucha, tak nejprve byly objeveny 2 st ředoušní kůstky kladívko a kovadlinka. Jejich objev se nej častěji připisuje dvěma italským lékařům Alessandru Achilinimu ( ) a Berengariu da Carpimu ( 1550). Giovanni Filippo Ingrassi as ( ), žák Andr středoušní kůstku třmínek. ea Vesalia, objevil t řetí Dále pak papež ův lékař Bartolomeo Eustachi ( ) popsal své otologické objevy ve dvou spisec h a trubice, která spojuje st řední ucho s nosohltanem 8

9 nese jeho jm éno. Také jako první popsal napína přepážku v hlemýždi. č bubínkový a spirálovou kost ěnou Neapolskému učiteli anatomie Domenicu Cotugnovi ( ) se poda řilo zjistit, že hlem ýžď je vypln ěný tekutinou, blanitý labyrint pak na sklonku 18. století objevil profesor anatomie Antonio Scarpa ( ), který také up řesnil průběh sluchového nervu k mozku. Markýz Alfonso Corti ( ) zkoum la příčné řezy hlemýžděm psů a koček a objevil strukturu, která byla později nazývána Cortiho orgánem. Anatom Arnošt Reissner ( ) objevil ve stejné dob ě blánu, která odděluje střední oddíl hlemýždě od jejího horního patra Reissnerovu membránu. Cortiho a Reissnerovy objevy umožnily fyziku Hermannu Helmholtzovi ( ) vypracovat kolem roku 1860 první rezonanční teorii slyšení [HRUBÝ, 1998] Stavba sluchového ústrojí Sluchové ústrojí (organum auditis) dělíme na tři části zevní, střední a vnitřní ucho (obr. 1). 1) Zevní neboli vnější ucho (auris externa) zachycuje zvukové vlny ze zevního prostředí a převádí je do středního ucha [ROKYTA A KOL., 2003]. Skládá se z boltce, zvukovodu a bubínku: a. Boltec je tvo řen chrupavkou (pouze lal ůček chrupavčitou kostru nemá) a směřuje akustické vlny do zvukovodu. Velikost a tvar boltce ale nemá vliv na sluch. b. Zvukovod (také se m u říká sluchový kanálek) je trubice, která m á část chrupavčitou a kostěnou. Na konci zvukovodu se nachází bubínek, hranice mezi zevním a středním uchem. Zvuková vlna, která projde zvukovodem, naráží do bubínku a putuje dál do nitra ucha. Délka zvukovodu dospělého člověka je asi 3 cm. c. Bubínek je vazivová b lanka na konci zvukovodu, cca 0,1 mm silná. Zvuková vlna jej rozechv ěje, bubínek ji zesílí a p ředá do st ředního ucha. Zdravý bubínek je lesklý a má šedavou barvu. 9

10 Výstelka zvukovodu obsahuje m azové žlázy, které produkují ušní m az. Zvukovod má samočisticí schopnost ne čistoty jsou z něj vypuzovány směrem ven [ Obr. 1 Stavba ucha [ 2) Střední ucho (auris media) tvoří bubínková dutina skal ní kosti, ve které jsou uloženy sluchové kůstky kladívko, kovadlinka a třmínek (obr. 2). Řetěz kůstek přenáší zvuk od bubínku do vnit řního ucha - ploténka t řmínku se dotýká oválného okénka v labyrintu ( Ze středního ucha do nosohltanu ústí Eustachova trubice (tuba Eustachi, tuba auditiva), která vyrovnává tlak ve st ředním uchu s tlakem v okolním prostředí. Pomáhá také čistit středoušní dutinu. 10

11 Obr. 2 střední ucho 1 kladívko, 2 kovadlinka, 3 třmínek [ 3) Vnitřní ucho (obr. 3) (auris interna) je uloženo v dutinách pyramidy kosti spánkové, souhrnně nazývané kostěný labyrint. V něm je uložen vlastní smyslový orgán blanitý labyrint, který se skládá ze dvou funk čně i stavebně odlišných částí ústrojí rovnovážného (vestibulárního) a ústrojí sluchového. S luchová část je um ístěna v hlemýždi (cochlea). Vestibulární se člení ve 3 polokruhovité kanálky a 2 vá čky. Prostor mezi kostěným a blanitým hlemýžděm je vyplněn tekutinou perilymfou, která má podobné složení jako krevní plazm a. Blanitý hlem ýžď je rozd ělený vazivovými přepážkami na 3 oddíly horní, st řední a dolní. Uvnit ř střední části vyplněné 11

12 endolymfou je uložen Cortiho orgán s vláskovými buňkami, sluchovými receptory. Těla sluchových buněk jsou uložená na vazivové m embráně a vlásky z nich vybíhající jsou přichycené do membrány, která pokrývá celý Cortiho orgán [ROKYTA A KOL., 2003]. Obr. 3 Vnitřní ucho [ Fyziologie sluchu [ROKYTA A KOL., 2003] uvádí, že sluchem vnímáme zvukové vlny, které vznikají rozkmitáním těles a šíří se vzduchem, vodou nebo pevným i tělesy. Pravidelné kmitání označujeme jako tóny, nepravidelné jako šumy. Zvukové vlny charakterizuje jejich frekvence (určuje výšku tónu) a intenzita (podmiňuje hlasitost udávanou v decibelech db). L idský sluch rozliš uje zvuky o frekvenc i od 16Hz do Hz. Nejvyšší citlivost je p ři frekvencích okolo 1000Hz. Horní hranice slyšení se v ěkem snižuje. Infrazvuk zvukové vlny o frekvenci nižší než 16Hz Ultrazvuk zvukové vlny o frekvenci vyšší než Hz 12

13 Zvukové vlny ší řené vzduchem po pr ůchodu zevním zvukovodem rozkm itají bubínek. Kmitání bubínku je st ředoušními kůstkami přenášeno na membránu oválného okénka hlemýždě. Pákový systém kůstek zesiluje kmity bubínku a zvyšuje sílu tlaku na membránu oválného okénka. Silný zvukový podn ět, který by m ohl poškodit funkci vnitřního ucha, tlum í středoušní svaly (odtažení kladívka od bubínku a t řmínku od membrány oválného okénka). Pohyb membrány oválné okénka rozkm itává perilymfu vnitřního ucha. Km ity perilymfy se p řenášejí na vazivovou membránu s uloženými smyslovými buňkami. Ohnutí vlásků zakotvených do membrány, která je překrývá, změní jejich membránový potenciál. Tato změna je základem aktivace senzor ických vláken sluchového nervu, který končí ve sluchových jádrech prodlou žené míchy. Sluchová dráha pro p řepojení v dolních kolikulech ve st ředním mozku pokračuje přes specifické převodní talamické jádro do sluchové k ůry. Primární sluchová k ůra je uložená v Heschlových závitech spánkového laloku. Cortiho orgán může dráždit i ro zkmitání kostí lebečních, toto kostní vedení se uplatňuje především při slyšení vlastního hlasu. Rozkmitávání tekutin vnitřního ucha, a tím i dráždění sluchových buněk, závisí na frekvenci zvuku. Vysoké fr ekvence dráždí sluchové bu ňky na bázi hlem ýždě, nízké frekvence působí podráždění sluchových buněk na vrcholu hlemýždě, což je i principem tónotopie (obr. 4). 13

14 Obr. 4 tónotopie [ 2.2 Uvedení do problému surdopedagogiky Surdopedagogika, někdy též nazývaná surdologie nebo jen jednoduše pedagogika sluchově postižených, je speciáln ě pedagogická disciplína, která se zabývá výchovou, vzděláváním a rozvojem jedinců se sluchovým postižením. Do roku 1983 byla výchova a vzdělávání sluchově postižených zahrnována do komplexního oboru logopedie. Objektem surdopedické intervence jsou tedy prim árně osoby se sluchový m postižením, v mnoha případech však i osoby s dalším přidruženým postižením (např. zrakovým, mentálním, somatickým atd.). Ozna čení sluchově postižení se týká velm i nesourodé skupiny osob, která je rozlišena p ředevším stupněm a druhem sluchového postižení. Termín zahrnuje ty to základní kategorie osob: neslyšící, nedoslýchaví, 14

15 ohluchlí. Každá z těchto kategorií představuje různou kvalitu, jejíž konkrétní struktu ru omezují další faktory, nej častěji kvalita a kvantita sluchového postižení, v ěk, kdy k postižení došlo, m entální dispozice jedince a pé če, která m u byla v ěnována a další přidružené postižení. Skutečnost, že osoba je neslyšící či nedoslýchavá lze in terpretovat z mnoha různých pohledů. Z medicínského hlediska se každá porucha funkce sluchového orgánu hodnotí jako sluchové postižení a vym ezení kategorií funguje především z funkčního hlediska podstatná je kvalita a kvantita sluchového vjemu. Z hlediska pedagogického se tato problematika vymezuje v podobě narušení vztahů sluchově postiženého člověka s okolním světem. Jinak na sebe pohlížejí sami sluchov ě postižení. Mnozí z nich se za postižené nepovažují, cítí se být p ouze příslušníky jiné jazykové a kulturní m enšiny [POTMĚŠIL, 2003] Lékařská diagnostika Za normálních podmínek dokáží ti, kte ří s dítětem žijí, od halit nejlépe, že je něco v nepořádku, než libovolný test. Nemusíte si být jisti, že je to hluchost, ale jestliže dítě nereaguje na hlasité zvuky (jakým i je t řeba vysavač nebo siréna) a dochází k poruchám rozvoje řeči, dojdete patrně k závěru, že je něco v nepořádku. To, jak brzy vznikne podez ření na vrozenou hluchot u, závisí na velikosti sluchové ztráty čím větší jsou sluchové zbytky, tím později dochází k podezření [FREEMAN A KOL., 1991]. Nejjednodušším vyšetřením sluchu je klasická z kouška sluchu. Provádí ji léka ř pediatr a probíhá takto: žák je k lékaři otočen vyšetřovanou stranou, druhé ucho si zakryje a nesm í se dívat na lékaře, aby nemohl odezírat lékař vyslovuje šeptem a později i hlasitou řečí různá slova a žák je opakuje lékař se p řitom vzdaluje či přibližuje k žákovi a tím zjišťuje z jaké dálky či blízkosti žák slyší předříkávaná slova a zapisuje si výsledky do dokumentace při zjištění sluchové vady odesílá pediatr dítě na foniatrické vyšetření Většina dotazovaných m atek se domnívá, že jejich dít ě bylo hluché již dávno předtím, než to by lo oficiálně potvrzeno. Na jedné stran ě máte profesionály, kte ří 15

16 zdůrazňují význam včasné diagnózy a oka mžitého sluchového výcviku, a na druhé straně matky, které cítí, že s jejich dítětem není n ěco v pořádku a žádná pomoc nepřichází [GREGORY, 1976, s. 148, ]. Diagnostika vady sluchu zahrnuje tři základní kroky: 1) odhalení vady, 2) zjištění velikosti vady, 3) zjištění příčiny vady. Nejprve je třeba zjistit, zda vada sluchu u daného člověka vůbec existuje. V pozitivním případě je poté třeba zjistit, jak je vada sluchu závažná. Menší význam pak má krok třetí, totiž určení příčiny vady sluchu. I když rodi če ho obvykle velice vehementně vyžadují, protože doufají, že odhalí viníka [HRUBÝ,1998]. Foniatrické vyšetření Foniatrie (z řeckého slova phoniatria) je lékařským oborem, který se zabývá vyšetřováním sdělovacích funkcí člověka, čímž jsou: lidský hlas, řeč a sluch, ale také léčbou jeho poruch a rehabilitací. Toto vyšetření provádí léka ř specialista foniatr, pomocí léka řských vyšetřovacích metod je zjišťován stupeň a rozsah sluchového postižení. Typy vyšetření: 1) Tónová audiometrie Audiometr (obr. 5) je elektrický generátor čistých tónů, jejichž kmitočet lze nastavit jedním knoflíkem. Druhým knoflíkem lze nastavit akustický tlak, jaký tento tón vyvolává ve sluchátku nebo v kostním vibrátoru. Vyšet řující má možn ost přepínat signál mezi levým a pravým uchem. Dítě dává znamení tlačítkem vždy, když něco uslyší. 16

17 Obr.5 audiometr [ Lékař postupným měřením získá grafické vyjád ření o stavu sluchu audiogram (obr. 6), ze kterého ur čí hodnotu ztrát sluchu. Čím je nižší k řivka audiogramu, tím hůře dítě slyší [HRUBÝ, 1998]. Obr.6 audiogram [ 2) Slovní audiometrie Toto vyšetření je velmi důležité, protože člověk při komunikaci nevyužívá zvuky jednotlivě jako tóny, ale jako slova. Ta nesta čí jen slyšet, jde p ředevším o porozumění řeči. Při slovní audiom etrii se jako si gnál využívá speciálních sestav všeobecně známých slov. Jsou seřazeny do skupin po deseti tak, aby jednotlivé skupiny byly srovnatelné po všech stránkách. Provedení je podobné jako při prahové audiometrii pacient má sluchátka, signální za řízení není zapotřebí. Do sluchátka vyšet řovaného 17

18 ucha se pouští sestava slov, druhé ucho je sou časně ohlušováno šum em. Po každé m slově následuje několikasekundová pauza, během níž by m ěl pacient opakovat slyšené slovo. Vyšetřující zaznamenává správně slyšená slova. Po odvysílání sestavy se intenzita vždy zvyšuje o 10 db až se dosáhne m aximálního rozumění. Tento postup se opakuje také na druhém uchu [LEJSKA, 1994]. 3) Tympanometrie Tympanometrie je objektivní vyšet řovací metoda hodnotící závislost odrazu zvukové energie od bubínku zp ět k tympanometru na změně tlaku vzduchu v zevním zvukovodu. Tympanometr (obr.7) je za řízení, které vysílá zvukové vlny k bubínku, přijímá a zpracovává zpět odražené zvukové vlny od bubínku a zárove ň mění tlak vzduchu v zevním zvukovodu. Platí, že nejvíce zvuková energie prochází p řevodním systémem do vnitřního ucha (a tedy nejm éně se odráží od bubínku zp ět k tympanometru), pokud jsou tlaky na obou stranách bubínku shodné. (com pliance poddajnost bubínku a středoušních kůstek je nejvyšší). Čím více jsou tlaky na obou stranách bubínku rozdílné, tím více se snižuje compliance a naopak se zvyšuje admitance (tuhost). Odráží se tedy od bubínku zp ět k tympanometru více zvukových vln a m éně je jich převáděno středoušními kůstkami. Obr.7 tympanometr [ ages/widexline/a766_800_600.ashx] Na základě hodnoty adm itance tympanometr zapíše r ůzné typy [ 18

19 4) Otoakustické emise Základem tohoto vyšetření je fyziologická schopnost vláskových bun ěk vydávat zvuk. Tento zvuk bez vydaného vn ějšího podnětu nazýváme spontánní otoakustické emise (SOAE). Tyto emise lze zjisti t asi u 50% lidí s normálním sluchem. Vláskové buňky také vyvolají zvuk po p ředchozím vnějším podnětu, tento zvuk nazýváme evokované otoakustické em ise (EOAE). Vyšetření obou t ěchto emisí se provád í po zavedení citlivého mikrofonu do zvukovodu [HRUBÝ, 1998]. K tomuto vyšetření se používají mode rní screeningové p řístroje navržené pro screening otoakustických emisí u dospělých lidí i novorozenců (obr.8). Obr.8 přístroj pro měření otoakustických emisí [ Rozdělení sluchových vad Sluchové vady může rozdělit do několika kategorií podle různých hledisek: Podle etiologie: Endogenní příčiny neboli vnit řní příčiny, ke kterým se řadí specifické genetické příčiny, dědičnost. Exogenní příčiny neboli vn ější příčiny, mezi které řadíme nejrůznější vlivy chemické, biologické i fyzikální, ale m ůže sem pat řit také rozdílný Rh-faktor dítěte a matky, nebo různá onemocnění, která jsou schopna zp ůsobit poškození přes placentární ochranu. Podle časového působení: Prenatální jedná se o vady vzniklé p řed narozením jedince. Jejich d ůvody může být nedostatek plodové vody, onem ocnění, které matka prodělá v průběhu 19

20 těhotenství, zejména v 1. trimestru (např. spalničky, toxoplasmoza, zarděnky), RTG záření, užívání léčiv a jedů matkou atd. Perinatální jsou takové vady, kt eré vznikají v období těsně před porodem nebo v době krátce po porodu. M ůže mezi ně patřit nedostatečný přísun kyslíku do mozku, poranění hlavy při těžkém porodu, t ěžká novorozenecká žloutenka, záněty mozku atd. Častěji bývají takto získané sluchové vady u d ětí nedonošených nebo u dětí s nízkou porodní váhou. Postnatální jedná se o vady, které vznikají v období po porodu. Jiné dělení podle časového působení: Vrozené vady příčiny u těchto vad jsou shodné s příčinami prenatálními. Získané vady p říčiny u t ěchto vad jsou shodné s příčinami perinatálními a postnatálními. Podle vytvoření řeči: - Prelingvální vady do této kategorie řadíme takové vady, které vznikají ještě před osvojením řeči, teda zhruba do věku cca 3-4 let. Takto získané vady sluchu mají různý dopad na komunikační možnosti. Nejen, že se řeč nevyvíjí, ale navíc dochází k rozpadu získaných řečových stereotypů. Jedná se např. o: - infekční choroby často virového charakteru jako zán ět mozkových blan, meningoencefalitida, příušnice, spalničky, spála, zarděnky atd. - traumata, úrazy hlavy, poškození mozku mechanického charakteru. - onkologická onemocnění ozářením a chemoterapií. - opakované hnisavé záněty středního ucha. Postlingvální vady jsou takové vady, které vznika jí v období lidského života, kdy už jedinec má řečové funkce osvojené. Podle medicínského hlediska: Centrální vady - zahrnují komplikované defekty způsobené různými procesy, které postihují korový a podkorový syst ém sluchových vad. Jedná se o abnormální zpracování zvukového signálu v mozku. Periferní vady 20

21 o Převodní - u této vady jsou sluchové bu ňky v pořádku, ale nejsou stimulovány zvukem, jelikož se zastaví p řerušením vedení zvuku skrz zevní zvukovod a st řední ucho. Příčinou převodní poruchy sluchu je každá překážka, která brání nebo zt ěžuje proniknutí zvuku z vnějšího prostoru k vlastním citlivým smyslovým buňkám. Tyto vady nevedou nikdy k úplné hluchotě, postižený neslyší hluboké tóny. o Percepční jsou to takové poruchy, u nichž je poškozena funkce vnitřního ucha, sluchového nervu nebo m ozkové kůry, postižený neslyší spíše vysoké tóny. N ěkdy bývají percep ční vady dále rozdělované dále na: kochleární porucha p řeměny zvuku v elektrický signál ve vnitřním uchu. retrokochleární poru cha vedení zvukového signálu VIII. hlavovým kmenem a sluchovou dráhou v mozkovém kmeni [LAVIČKA, ŠLAPÁK, 2002]. o Smíšená - smíšená porucha sluchu vzniká jako kombinace převodního a percepčního typu. Při jejím vzniku se v různém stupni a zastoupení kombinují příčiny způsobující poruchu p řevodní a percep ční [HERDOVÁ, 2004]. Na základě odborných vyšetření může být stanovena ztráta suchu v decibelech. Podle stupně ztráty můžeme rozlišit nedoslýchavost přibližně takto: Lehká nedoslýchavost ztráta 20-40dB. U této vady nejsou žádné nápadnější poruchy komunikace. Jedinec slyší řeč i na větší vzdálenost. Střední nedoslýchavost ztráta 40-70dB, sluchadlo um ožňuje za ur čitých podmínek běžnou komunikaci. Jedinec slyší hlasitou řeč zhruba do tří metrů. Mluvená řeč se může vyvíjet spontánně, ale je narušena výslovnost některých hlásek. Těžká nedoslýchavost ztráta 70-90dB. Sluch u t ohoto postižení již nestačí pro běžnou komunikaci a typický je opožděný vývoj řeči. Praktická hluchota u ní se m ůžeme setkat pouze s výskytem zbytků sluchu. 21

22 Úplná hluchota jedná se o naprostou ztrátu sluchu. Jedinec neslyší zvuk ani s největším zesílením, nedochází u n ěho k osvojování řeči. Mohou být slyšeny pouze některé velmi silné zvuky nebo vibrace. Stupně sluchových vad podle WHO (tab.1): Velikost ztráty sluchu podle WHO Název kategorie ztráty sluchu Název kategorie podle vyhl. MPSV č. 284/1995 Sb db normální sluch db lehká nedoslýchavost lehká nedoslýchavost (již od 20 db) db střední nedoslýchavost středně těžká nedoslýchavost db středně těžké poškození sluchu těžká nedoslýchavost db těžké poškození sluchu praktická hluchota více než 90 db, ale body v audiogramu i nad 1 khz velmi závažné poškození sluchu úplná hluchota v audiogramu nejsou žádné body nad 1 khz neslyšící úplná hluchota Tab. 1: Klasifikace sluchových vad jednotlivé kategorie ztráty sluchu [HRUBÝ, 1996] Rozumění hlasité řeči ze vzdálenosti (tab.2): Název kategorie ztráty sluchu Vzdálenost normální sluch 6 m lehká nedoslýchavost 4 6 m střední nedoslýchavost 2 4 m středně těžká nedoslýchavost 2 1 m těžká nedoslýchavost pod 1 m velmi vážné postižení sluchu něco slyší, ale nerozumí nebo neslyší nic Tab. 2: Vzdálenosti porozumění hlasité řeči 22

23 Síla běžných zvuků v db (tab. 3): Intenzita [db] Příklad Nebezpečná doba expozice 0 nejtišší zvuk slyšitelný lidským uchem 30 tichá čítárna, tichý šepot 40 tichá kancelář, obývací pokoj, ložnice mimo dosah hluku veřejné dopravy 50 hluk mírné veřejné dopravy z dálky, lednička, jemný vánek 60 klimatizace ze vzdálenosti 6 metrů, hovor, hluk šicího stroje 70 veřejná doprava, psací stroj, hlučná restaurace (trvalá expozice) začátek kritické hranice 80 podzemní dráha, intenzivní veřejná doprava, déle než 8 hodin zvonění budíku z půlmetrové vzdálenosti, hluk v továrně 90 hluk nákladních aut, hlučné domácí spotřebiče, méně než 8 hodin dílenské nářadí 100 motorová pila, hluk v kotelně, pneumatické 2 hodiny kladivo 120 rockový koncert před reproduktory, zahřmění bezprostřední ohrožení 140 výstřel z pušky, tryskové letadlo jakákoli expozice je nebezpečná 180 startující raketa nevyhnutelné poškození sluchu Tab. 3: Tabulka síly běžných zvuků v db [POTMĚŠIL, 1999] Sluchová protetika Pokud poškození sluchu dosáhne takové míry, že postižený začíná mít problémy v komunikaci se svým okolím, je nezbytně nutné volit vhodnou kompenzaci tak, aby se 23

24 potíže pokud m ožno minimalizovaly. Za tím to účelem se v současné době nejčastěji používá sluchadel. Sluchadla Nápad zhotovit pro sluchov ě postiženého zesilova č sluchadlo, vznikl v 80. letech 19. století a dostal jej A. G. Bell, ředitel školy, která p řipravovala učitele pro výchovu neslyšících dětí. Vývoj elektrotechniky a elektroniky přinesl obrovský pokrok i v oblasti sluchové protetiky. Výrobc ů sluchadel ve sv ětě je obrovské m nožství a vyrábějí celou řadu typů sluchadel [NOVÁK, 1991]. Vzhledem ke svém u umístění musí m ít minimální rozměry, které pojím ají mikrofon, zesilovač, reproduktor a modula ční prvky. Sluchadla se upravují do r ůzných tvarů, které ale pro jeho funkci nejsou nejdůležitější. Zvuky z okolí dopadají na mikrofon, kde se mění na elektrický proud. Proud je zesilovačem zesílen, upraven a veden do sluc hátka. Zde se elektrický proud op ět mění na zvukové vlny. Dělení dle tvaru: Kapesní Závěsná Brýlová Boltcová Zvukovodová Dělení dle způsobu předávání akustické energie: Sluchadla pro vzdušné vedení Sluchadla pro kostní vedení (vibrátor) Dělení dle vlastností a výkonu: Sluchadla s možností proměnného zesílení Sluchadla s nastavitelným frekvenčním průběhem Sluchadla s omezením výstupního akustického tlaku Sluchadla s modulačními prvky [LEJSKA, 1994, NOVÁK, 2004, SVĚTLÍK, 2000] 24

25 U dětí se nej častěji používají sluchadla záv a údržby nejjednodušší a děti se s nimi velmi rychle naučí pracovat. ěsná. Jsou z hlediska obsluhy Charakteristika vybraných typů sluchadel Kapesní sluchadla Tato sluchadla se nosí p řipevněná na vnitřní straně oděvu. Mikrofon, elektrické obvody a napájecí zdroj jsou vestavěny v malé krabičce. Ta je ohebnou šňůrkou spojena se sluchátkem. Na sluchátku je nasazena ušní tvarovka. Dnes je používají pouze starší lidé, kteří si těžko zvykají na jiná. Jejich nevýhodou jsou velké rozm ěry, viditelnost, ale p ředevším přenos a zesilování šumů při tření oděvu. Výhodou je dobrá m anipulace s bateriemi (tužkové) a levný provoz. Závěsná sluchadla (obr. 9) V 70. a 80. letech 20. století to byl nejrozší řenější typ sluchadel. Mikrofon, elektronika, sluchátko i napájecí zdroj jsou vestavěny do malého rohlíčku. Zavěšují se za ucho a zvuk je z nich veden tenkou hadičkou do ušní tvarovky v uchu. Velkou výhodou je nejen jejich malý rozm ěr, ale především to, že um ožňují směrové slyšení. Obr. 9 závěsná sluchadla [ Brýlová sluchadla Jedná se o zvláštní typ sluchadla, které je zabudováno v bočnici brýlí a zvuk je odtud veden do zvukovodu hadičkou a ušní vložkou [NOVÁK, 1991]. Sluchadla do ucha (do boltce a dozvukovodu) (obr.10) Vyplňují prohlubinku ušního boltce. Dnes je již m ožné pomocí tohoto typu sluchadel kompenzovat i t ěžší vady sluchu. Tato sluchadla jsou vyráb ěna ve 25

26 specializovaných laboratořích podle audiogramu nedoslýchavého a na základ ě odlitku jeho zvukovodu. Jejich nevýhodou jsou malé ovládací prvky a časté zacpávání ušním mazem. Obr. 10 zvukovodová sluchadla [ Dnes jsou sluchadla vyráběna ve formě analogové nebo digitální. Analogová sluchadla Tento typ sluchadel neupravuje zvuk. Ten je od přijetí na mikrofon až po vyslání na bubínek stále stejný. Všechny zvuky z okolí jsou vnímány ve stejné intenzit ě, ať už se jedná o hovor, hluk z dopravy atd. Digitální sluchadla V digitálních sluchadlech je p řijatý analogový signál m ění. To zajiš ťuje mikroprocesor, který umož ňuje zesílení nebo naopak zeslabení ur čitých zvuků podle potřeby uživatele. To, v jaké intenzitě budou vnímány jednotlivé zvuky, se nastavuje počítačem. Kochleární implantáty V posledních třiceti letech do sluchové protetiky proniká stále výrazněji možnost voperování kochleárního implantátu (obr. 10). Obr. 10 kochleární implantát [ 26

27 Kochleární implantát umožňuje ohluchlým jedincům znovu slyšet. Dráždí zdravý sluchový nerv. Drážd ění je prováděno speciální elektrodou, která se p ři operaci zavede do hlemýždě vnitřního ucha (obr. 11). Elektroda dráždí ohrani čenou část sluchového nervu a umožňuje vnímání vysokých tónů (začátek hlemýždě) a hlubokých tónů (konec hlem ýždě). Implantace obchází nefunk ční část vnitřního ucha. Sluchový nerv a sluchová centra nesmí být poškozeny. Doporučuje se kochleární implantace před vstupem dítěte na základní školu, aby bylo m ožné vytvářet vizuálně fonetická spojení pro ulehčení učení [HRUBÝ, 1998]. Obr. 11 umístění kochleárního implantátu [ Tento přístroj byl původně vyvinut pro dosp ělé ohluchlé pacienty, časem se ale ukázalo, že jeho n ejvětším přínosem bude možnost jeho použití u d ětí vrozeně hluchých, u kterých je postižen í natolik vážné, že by ani v časné nasazení sluchadla nemělo význam a nestimulovalo rozvoj řeči. V této souvislosti se často používá termín prelingválně ohluchlý nebo hluchý. Adresátem je takový jedinec, který ztratí sluch dříve, než je u n ěj fixována řeč (kolem šesti let v ěku). Pokud jedinec ohluchne d říve, než dosáhne této h ranice, můžeme očekávat, že řeč postupem času vymizí. Tedy i mluvící pětileté dítě po ztrátě sluchu ztrácí i řeč a řečová a sluchová centra v mozku jsou postupem času využita pro jiné, kom penzační funkce (zrak, hm at). V těchto případech nachází své uplatnění právě kochleární implantát. Vzniklý zvuk není přesnou kopií zvuku reálné ho, pacienti uvád ějí tyto zvuky jako d rnčení, bručení pískání nebo 27