Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ. Geografie Humanitní studie

Transkript

1 Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Katedra: Geografie Studijní program: Specializace v pedagogice Studijní obor: Geografie Humanitní studie AUSTRÁLIE VZTAHY MEZI ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍM A KULTUROU NA PŘÍKLADU NÁRODNÍCH PARKŮ AUSTRALIA - THE RELATION BETWEEN NATURE AND CULTURE ON THE EXAMPLE OF NATIONAL PARKS Bakalářská práce: 12-FP-KGE-011 Autor: Podpis: Kateřina PROKOPOVÁ Vedoucí práce: RNDr. Jaroslav Vávra, Ph.D. Konzultant: Počet stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh V Liberci dne:

2 Originál zadání bakalářské práce

3

4 Čestné prohlášení Název práce: Jméno a příjmení autora: Osobní číslo: Austrálie vztahy mezi přírodou a kulturou na příkladu Národních parků Kateřina Prokopová P Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména 60 školní dílo. Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem. Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě. V Liberci dne: Kateřina Prokopová

5 Poděkování Velice děkuji RNDr. Jaroslavu Vávrovi, Ph.D. za vedení této bakalářské práce, dále za cenné rady, konzultace a inspiraci, které se staly podnětem k vypracování mé práce.

6 Anotace Bakalářská práce je zaměřena na australskou přírodu a kulturu, kterou v práci přibližuji prostřednictvím národních parků. V práci se věnuji národním parkům australského Severního teritoria. Poukazuji na to, jak se australská kultura sžila s místním životním prostředím. Zaměřuji se na nejzajímavější místa a pozoruhodnosti národních parků. V práci přibližuji život a kulturu Aboriginců, tedy původních obyvatel Austrálie, kteří se vyskytují v národních parcích a většina území je v jejich majetku. Druhá část práce je zaměřena na ochranu životního prostředí v České republice. Věnuji se chráněným územím České republiky, jejich významu a hodnotami. Životní prostředí v České republice opět ukazuji na příkladu národních parků. Bakalářská práce poukazuje na rozdíly v životním prostředí, ochraně a vztahu s kulturou mezi Českou republikou a Austrálií. Tyto rozdíly jsou aplikované právě na národních parcích. Klíčová slova: Aboriginci, outback, evropská invaze, kolonie, Severní teritorium, Národní park, životní prostředí, chráněné území

7 Anotation This bachelor thesis is focused on Australian nature and culture which are represented by national parks in this work. Specifically, I describe the national parks of the Northern Territory. I point out the fact how Australian culture was able to get accustomed to the local environment. I focus on the most interesting places and facts related to the national parks and I describe the life and culture of the Australian Aborigines - the indigenous inhabitants of Australia - who live in the national parks and own most parts of national park areas. The second part of this bachelor thesis is focused on the environmental protection in the Czech Republic. I describe the protected areas in the Czech Republic, their importance and significance. I use the Czech national parks as the example for the environment description. I try to emphasize the differences between the protection and relation to the environment in connection with culture here and in Australia. Keywords: The Aborigines, outback, european invasion, a colony, the Northern Territory, the National park, environment, protected area

8 Obsah Seznam obrázků 10 Seznam zkratek a symbolů Úvod Geografické členění Austrálie Australské prostředí První národní park Jedinečné přírodní prostředí Národních parků Unikátní životní a přírodní prostředí v Austrálii Péče o životní prostředí Australské obyvatelstvo První obyvatelstvo Evropská invaze Dnešní obyvatelstvo Charakteristika Severního teritoria Přírodní prostředí Severního teritoria Národní park Kakadu Přírodní bohatství Podnebí Země Aboriginců Národní park Uluru Kata Tjuta Uluru (Ayersova skála) Podnebí Národní park Nitmiluk Kateřinina rokle (Katherine gorge) Podnebí Národní park West MacDonnell

9 10.1 Podnebí Chráněná území České republiky Velkoplošná chráněná území Maloplošná chráněná území Krkonošský národní park Národní park Podyjí Národní park Šumava Ledovcová jezera Národní park České Švýcarsko Závěr Seznam použitých zdrojů Přílohy

10 Seznam obrázků Obrázek 1 vodopády JimJim (Australia Land of Contrast 2000) Obrázek 2 billabong (Traveljournals.net ). 33 Obrázek 3 historické domorodé skalní umění (Australia Land of Contrast 2000) 35 Obrázek 4 Uluru (Fox 2000). 38 Obrázek 5 Kata Tjuta (Olgas) (Australia Land of Contrast 2000). 38 Obrázek 6 Katherine gorge (Australia Land of Contrast 2000) 41 Obrázek 7 MacDonnellovy hory (Travel outback Australia 2000)

11 Seznam zkratek a symbolů atd. a tak dále CHKO chráněná krajinná oblast ed. edition km kilometrů kol. kolektiv m metrů mm milimetrů m n. m. metrů nad mořem např. například NP národní památka NPP národní přírodní památka NPR národní přírodní rezervace OSN organizace spojených národů Ph.D. doktor PP přírodní památka RNDr. doktor přírodních věd str. strana vyd. vydání tzv. takzvaně UNESCO United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization ºC stupeň celsia % procenta 11

12 1. Úvod Bakalářskou práci na téma Austrálie - vztahy mezi přírodou a kulturou na příkladu Národních parků jsem se rozhodla psát, protože toto téma je zajímavé a nepříliš známé pro nás Evropany. Austrálie je pro mě velice lákavou zemí, a to zejména díky její výstřednosti, odlehlosti a pozoruhodnostmi v oblasti životního prostředí, kterými se Austrálie pyšní prostřednictvím několika set národních parků. V práci se budu věnovat několika zajímavým národním parkům, které nám mají co nabídnout. Zaměřuji se na Severní teritorium, které je unikátní největším výskytem přírodních úkazů. Cílem mé práce je zaměřit se na vzájemné vztahy mezi rozmanitým životním prostředím a kulturou, právě na příkladu národních parků. Dalším cílem mé práce je posoudit hodnoty a významy krajiny. Dále se budu věnovat ochranářskému konceptu, jak australskému, tak českému. V práci na závěr hodnotím rozdíly mezi těmito koncepty. Při hodnocení práce používám metodu srovnávací, díky které porovnám rozdíly mezi českým přírodním prostředím a prostředím australským. Práci by bylo možné ještě rozšířit a doplnit o řadu dalších poznatků a faktů, ale ráda bych se jí věnovala ještě podrobněji ve své diplomové práci. Hlavním motivem a inspirací pro psaní této práce bylo samozřejmě zvolené téma, které mě zaujalo, ale i fakt, že mě tato země svou rozmanitostí vždy velmi přitahovala. Dále i to, že část mé rodiny v Austrálii dlouhodobě žila, což mi přineslo celou řadu informací a poznatků, které jsem mohla tímto způsobem čerpat. Další motivací pro psaní práce je má plánovaná cesta do Austrálie. Pro psaní jsem také využila kontaktů přímo z Austrálie a informací od mé rodiny. Úvod mé práce doplňuji o zhodnocení některých autorů, jejichž díla mi byla při psaní práce inspirací. Jedním z autorů, který mě zaujal, byl geograf a odborník na Austrálii a Oceánii, Čech Josef Brinke. Jeho kniha, Austrálie a Oceánie, nám přináší spousty informací o Austrálii a připomene nám zkušenosti a zážitky, které Josef Brinke získal na svých expedicích. Josef Brinke je totiž jedním z mála odborníků, kterým komunistický režim na sklonku 50. let umožnil vycestovat do kapitalistické ciziny. Procestoval zejména jihovýchod země, dále navštívil Melbourne, Canberru, Sydney či nedaleko ležící Modré hory. Po několika letech získal znova příležitost podívat se na 12

13 pátý kontinent jako vedoucí expedice. Jejím hlavním cílem byl výzkum domorodé populace v nejsevernějším cípu Austrálie, konkrétně v Arnhemské zemi. Josef Brinke měl spoustu možností, jak Austrálii dobře poznat a jeho kniha je postavena na opravdových zkušenostech a zážitcích. Dalším neméně zajímavým čtením byla kniha Národní parky a divoká příroda Austrálie od Allana Foxe. Kniha popisuje a představuje nejzajímavější a nejvýznamnější australské parky a přírodní rezervace. Kniha je přehledně rozdělena do jednotlivých oblastí, díky tomu se mi z ní velice dobře čerpalo. Nalezneme tu charakteristiku typickou pro každou oblast. Kniha mě zejména zaujala svými více, než 300 unikátními fotografiemi, které mě názorně seznámily s přírodním dědictvím Austrálie. Dalším zdrojem byla kniha Geography: Regions and concepts od Harm J. Blije a Petera O. Müllera. Tato publikace je cizojazyčná, takže práce s textem pro mne byla trochu obtížnější. Kniha je zaměřena na všechny světové kontinenty, pro mě však byla důležitá kapitola o Austrálii a Novém Zélandu. Publikace hovoří o Austrálii jako o evropském opevnění, dále popisuje hlavní australské kvality, migraci, živobytí či urbanismus. Takže tato kniha mi pomohla spíše po demografické stránce. Většina uvedených publikací mi byla přínosem při psaní mé práce, každá však prezentuje Austrálii z jiného pohledu či má odlišné zaměření. To se ukázalo jako nesporná výhoda, jelikož jsem takto mohla dané téma uchopit z více úhlů pohledu. Pokud bych měla některou uvedenou publikaci upřednostnit či uvést, která byla pro mou práci, kromě informací z jiných zdrojů nejpřínosnější, dala bych určitě přednost publikaci o Allana Foxe. A to proto, že kromě informací k mému tématu, kterých zde bylo jistě nejvíce a hlavně zajímavě podané, se i velmi čtivým způsobem prezentuje svým čtenářům. 13

14 2. Geografické členění Austrálie Geografické členění Austrálie je poměrně jednoduché. Kontinent tvoří šest států a dvě teritoria. Většina z nich je členěna pouze na pobřeží, protože obrovské plochy ve vnitrozemí jsou minimálně osídlené. Hranicemi mezi státy a teritoriem bývají řeky nebo také stupně zeměpisných délek a šířek. Původně byly státy pouze nezávislými osadami, každá se svým koloniálním hlavním městem. Osady navzájem spolupracovaly pod britskou vlajkou. Později, po mnoha diskuzích se z kolonií stal jeden federální stát. Dnes na kontinentě leží pět států, jimi jsou Nový Jižní Wales, Queensland, Victoria, Jižní Austrálie a Západní Austrálie. K Austrálii patří ještě ostrovní stát, který leží na jih od Victorie, Tasmánie, oddělený od pevniny Bassovým průlivem. První teritorium tvoří oblast hlavního města Canberra a druhé je severní teritorium. Teritoriem je myšleno území, které je závislé na státu, a který si na něj dělá nárok coby vlastník. Každý stát i teritorium mají své hlavní město ležící na pobřeží. Velká část obyvatel žije na pobřeží nebo alespoň poblíž něho, obývají hlavní města a jejich okolí. Vnitřní Austrálie je velmi řídce osídlena nebo úplně pustá (Fox 2000, str. 11). 2.1 Australské prostředí Allan Fox (2000, str. 11) popisuje Austrálii jako obrovský ostrovní kontinent, zemi nekonečného a dosud nevyužitého prostoru. Nalézáme zde nejrozmanitější přírodní oblasti, od horských pásem a nedohledných plání až po rudé pouště a azurové moře. Je to nejníže položený kontinent, vyznačuje se i svojí plošností a suchým prostředím. Tato země se nepodobá žádné jiné. Byly zde objeveny podivná zvířata i udivující život v mořích, která ji obklopují. V blízkosti ostrova Tasmánie byla postupně objevována bujná podmořská vegetace. Bohatství s různosti přírody se nalézají jen v místech řídce osídlenými lidmi. Pyšní se neuvěřitelným počtem míst s rozmanitou přírodou, pestrostí květin i zvířeny, které se obdivuhodně přizpůsobily neobvyklému prostředí svého domova. Naši pozornost zejména upoutají útvary skal s bohatstvím rostlinné a živočišné říše, které nenajdeme jinde na světě. Podél pobřeží se táhnou zlaté písčité pláže, svažující se do oceánu. Na jihu vytesávají silné vlny do skal podivuhodné tvary, zatímco na severu se moře pyšní nevětším a nejkrásnějším korálovým útesem na světě. Austrálie tvoří několik chráněných suchozemských i mořských národních parků a rezervací. Některé z nich jsou skutečnou divočinou a od návštěvníků vyžadují zkušenosti se zvládnutím těchto 14

15 přírodních podmínek. Austrálie má obrovskou výhodu, můžete si naplánovat návštěvu v kteroukoliv roční dobu, naleznete zde období vhodné aspoň pro některou část této ohromné země (Fox 2000, str. 11). 15

16 3. První národní park V této okouzlující zemi můžeme navštívit přes 500 různých národních parků. Allan Fox (2000, str. 13) uvádí, že první národní park na světě vznikl v 19. století. Tehdy vzrůstal zájem o přírodní vědy a o hodnotu australské krajiny. Zájem byl projeven o mohutná drsná horstva, rozsáhlé pláně či jedinečné rostliny a živočichy. Na přelomu 1. poloviny a 2. poloviny 19. století začali politici uvažovat, že některá území by nejspíš potřebovala ochranu. Každý ze šesti států si sám začal připravovat zákony o ochraně ploch se zvláště důležitým prostředím. Došlo k několika konfliktům, které trvají dodnes. Konflikty se týkají ochrany přírodního prostředí a jeho využívání. V Sydney se začaly šířit varovné signály o epidemii neštovic a moru, a proto mnozí požadovali zvýšenou péči o zdraví městských obyvatel. Byla zahájena kampaň, která měla vyhradit místa pro prominentní občany. Tato místa, nacházející se na jižním okraji Sydney, byla vyhlášena za národní park. Tak vznikl první australský národní park a vůbec první pokus využití zákona za účelem ochrany přírody. 3.1 Jedinečné přírodní prostředí Národních parků Allan Fox (2000) ve své publikaci popisuje krásy australských parků a uvádí zde charakteristiku typickou pro každé území. Austrálie se vyznačuje tropickými deštnými lesy Národního parku Daintree, který se nachází v Queenslandu, dále pak například vyprahlou rozlehlou pouští Simpson Desert National Park. Divoké vody tasmánského Franklin-Gordon Wild Rivers National Park, nebo pískovcová nádhera Purnululu National Park v Kimberly v Západní Austrálii. Nádherou také oplývají parky Uluru (Kata-Tjuta) a Národní park Kakadu, které jsou zapsané ve světovém dědictví UNESCO 1. Můžeme také navštívit bující prales národního parku Lamington v Queenslandu či deštné lesy parku Dorrigo zapsaného také v seznamu světového dědictví Unesco v Novém Jižním Walesu. V srdci Jižního Walesu spatříme krajinu dun a systém pustých jezer v Národním parku Mungo či naopak rozsáhlé pláže a jezera nalezneme v parku Myall Lakes. Výstředností jsou Sněžné hory národního parku Kosciuzsko. Setkáme se zde i s pobřežím vraků parku Port Campbell ležící ve státě 1 UNESCO je úmluva o světovém dědictví UNESCO, konkrétně jde o zkratku United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, jedná se o organizaci spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu, založená v Londýně v roce 1945 (Portál United Nations Educational Scientific and Cultural Organization ). 16

17 Victoria. Ve státě Victoria leží také park Wilsons Promontory, který je nejjižnějším výběžkem Austrálie. Další pozoruhodnost nacházející se v Austrálii, kam můžeme zavítat a ponořit se do pestrobarevného korálového království je mořský park Velkého bradlového útesu, který je jedním ze sedmi divů přírody. Jako jediný živý objekt je viditelný z vesmíru. Tasmánie je ostrovní stát a je nejmenší ze všech států. Zahrnuje nejen vlastní ostrov, ale i několik ostrůvků ležících kolem. Pobřeží se vyznačuje četnými fjordy, zátokami, romantickými plážemi, které jsou například v Freycinetově národním parku, ale také krásnými mořskými útesy. Národní park Mount Field chrání nejvyvinutější pozůstatky ledovcové činnosti. Na jihu můžeme spatřit vlhké horské svahy romantických národních parků Jihozápadního a Franklin-Gordon Wild Rivers. Všechny tyto parku jsou mimoměstské chráněné oblasti divočiny. Jsou velice důležité z hlediska přírodního a životního prostředí (Fox 2000, str ). 17

18 4. Unikátní životní a přírodní prostředí v Austrálii Austrálie je pozoruhodná země, a to díky své izolaci. Nalezneme zde zvířata, která se nikde jinde na světě nevyskytují. Ve své práci se zaměřuji na to, jak vůbec australská příroda funguje. Austrálie má velmi zajímavou přírodu, ale bohužel některé její ekosystémy byly po evropské invazi zničeny a nahrazeny evropskými druhy rostlin a zvířat. Díky své dlouhodobé izolaci od ostatních kontinentů v Austrálii nalezneme nejcizokrajnější druhy. Tento kontinent od ostatních oddělen tzv. Wallace line 2. Poprvé, v druhé polovině 19. století, se o této hranici zmínil Alfred Russel Wallace, po němž je pojmenována. Wallace line je hranice mezi ekosystémy Asie a oblastí se směsí australských a asijských společenstev. Je pravděpodobné, že se mezi kontinenty dříve vyměnilo několik druhů rostlin a živočichů a to po pevninských mostech, které dříve spojovaly Austrálii a Novou Guineu (Susan L. Woodward 1997, portál Radford university). Podle Donatuse Fuchse a Martina Baehra (2000, str. 15) je jedna z nejpestřejších říší na světě výsledkem toho, že většina druhů se zde ubíralo jinou cestou vývoje než na ostatních kontinentech. Přírodovědci žasli nad tím, jaký je zde jiný svět. Flóra a fauna jim připadala nesmírně cizokrajná ve srovnání s evropským světem. Nejpodstatnějším faktorem a hlavní roli v přírodě hraje zejména klima a půdní pokryv. Ostrovní kontinent se před mnoha miliony lety posunul od své původní polohy více na sever a díky tomu se změnily na ostrově klimatické podmínky. Vyvinula se zde tím jedinečná fauna a flóra. Před posunutím kontinentu se na něm nacházely zejména deštné pralesy. Posun o jiná klimatická pásma spustil na ostrově proces vysychání. Nyní je cca 60% jeho plochy bez stromů a pouze asi 5% plochy celého kontinentu je pokryto lesem. Donatus Fuchs a Martin Baehr (2000, str. 15) charakterizují Austrálii jako kontinent vyznačující se suchým vnitrozemím, které je specifické suchými a polosuchými oblastmi. Naopak australské pobřeží, zejména pak na východě, je specifické výskytem deštných lesů. Můžeme zde rozlišit tropické lesy, subtropické deštné lesy či deštné lesy mírného pásma. Více na jihu dominují listnaté tvrdolesy, kde převládá výskyt eukalyptů. Strom eukalyptus si vyskytuje v prostředí s bažinatými půdami. Velmi rychle 2 Wallace line je hranice mezi ekosystémy Asie a oblastí se směsí australských a asijských společenstev (Portál Radford university 1997). 18

19 roste, přičemž dorůstá do výšek m. Listy eukalyptu jsou oblíbenou pochoutkou pro známé medvídky koaly. Australští domorodci eukalyptus považují za všelék. Velmi však záleží na srážkách, a proto můžeme rozlišit tvrdolesy suché a vlhké listnaté. V severní části, ale i na východě se rozprostírají suché lesy a savany, i zde převládají eukalypty. Dále Donatus Fuchs a Martin Baehr (2000, str. 16) uvádějí, že eukalypty tvoří přechod k suché buši. Suché buši se nacházejí v polosuchém australském vnitrozemí neboli "oubacku" 3. Rozlišujeme několik druhů buše mallee neboli suchá buš, mulza pojmenovaná podle druhu mulga a lebedová step, která je specifická velkým množstvím soli a jílu v půdě. Lebedové stepi se vyskytují převážně na jižní polovině kontinentu. V nejsušších oblastech australského vnitrozemí se nachází travinný biom. Na již zmíněném pobřežním pásmu nalezneme křovinnou, stromovou step a nízký křovinný porost. Nejčastějším rostlinným druhem jsou eukalypty a akácie. Oba druhy mají nespočet zástupců. Blahovičník (Eukalyptus) jich má před 700 druhů a akácie asi 900. Akácie si v nehostinném prostředí vyvinuly trny na svou ochranu před řadou škůdců, zejména před býložravci. Jedná se o malý až středně veliký ostnatý strom. Dle Donatuse Fuchse a Martina Baehra (2000, str. 16) zde nalezneme formy, které jinde ve světě nerostou. Dalšími charakteristickými rostlinami jsou kapradiny, trávové stromy a v bažinatých oblastech jsou například rozšířené mangrovníky. Mangrovníky jsou slanomilné rostliny, ale paradoxně se vyskytují i ve sladkých vodách. Bažinaté oblasti, ve kterých jsou mangrovníky bohatě zastoupeny, jsou natolik husté, že neobsahují žádný kyslík. Mangrovníky si však vytvářejí vzdušné kořeny s pórovitou kůrou, a mohou tedy čerpat kyslík ze vzduchu. Téměř ve všech biotypech Austrálie roste velké množství orchidejí. Austrálie je také domovem druhu rosnatek neboli masožravých rostlin. Do světa zvířat australského kontinentu patří zejména nespočet druhů vačnatců. Faunu můžeme rozdělit do několika skupin. Na zvířata, která se vyskytují pouze v Austrálii, dále zvířata, která na kontinent přišla přes pevninské mosty z blízké Asie a zvířata dovezena z Evropy. Nachází se zde více než 250 druhů ptáků, plazů, obojživelníků, ryb či pavouků. Nejpodivuhodnější skupinou, se kterou se setkáme již 3 Outback je slovo používané Australany pro suché vnitrozemí (Blij, Müller 1992, str. 133). 19

20 jen v Austrálii, jsou ptakořitní. Jejich zástupci jsou ptakopysk a ježura australský. Donatus Fuchs a Martin Baehr v knize Austrálie cestování a kultura (2000, str. 16, 17), je považují za přechodné druhy mezi savci a plazy. Austrálie je známá zejména díky vačnatcům a těmi jsou například medvídek koala, possumové, vombati a klokan. S těmito druhy se setkáme hlavně v přírodních parcích. Jinde je obtížné tyto druhy spatřit. Svůj životní styl dokonale přizpůsobily přírodním podmínkám. Vyskytují se více v chladnějších oblastech Austrálie, na jihu země a na Tasmánii. Dalšími vačnatci, kteří k nim patří, jsou emu, kasuár či gekoni. Jak už jsem zmínila, několik druhů zvířat do Austrálie přišlo z blízké Asie. K těmto druhům dále patří zejména netopýři, ptáci, plazi či hlodavci. Pozoruhodným zvířetem Austrálie je také bezpochyby ptakopysk. Podivnými znaky zvířete jsou kachní zobák, vydří ocase a blány mezi prsty. Australané si ho váží, je v jejich zemi chráněný (Fuchs, Baehr 2000, str. 16, 17). Na většině kontinentů se rytmicky a harmonicky střídají roční období. Živá příroda se tak přirozeně přizpůsobuje. Na australském kontinentě se roční období střídají také, ale bohužel z extrému do extrému. Proto je pro tamější přírodu přizpůsobení se mnohem složitější. Nalezneme zde území s různými klimaty, například chladné oblasti s množstvím sněhu, ale nenajdeme zde stromy, které by shazovaly listí či zvířata ukládající se k zimnímu spánku. V Austrálii procházíme v podstatě všechna klimatická pásma od mírného až po tropický. Počínaje vlhkým jihem přes polosuché, suché vnitrozemí až po dusný sever. Do mírného pásma zařadíme jižní části země jako je Nový Jižní Wales, Victoria, Jižní Austrálie a Tasmánie. Pro mírné pásmo jsou snadno odlišitelná čtyři roční období, která jsou však díky australské poloze přesně opačná než evropská. V horských oblastech se často vyskytuje vydatné sněžení, ani noční mrazy zde nejsou žádnou vzácností. Nejnižší teploty byly naměřeny ve Sněžných horách nejchladnější místo země. Subtropy leží přímo uprostřed mírného a tropického pásma. Do této oblasti zahrnujeme sever Nového Jižního Walesu, jižní a střední Queensland, sever Jižní Austrálie, jih Severního teritoria a centrální část Západní Austrálie. Léta zde bývají příliš horká. V oblasti převládá tlaková výše a neustálé slunečné počasí. Velká část země je aridní a semiaridní. Dostáváme se k obratníku Kozoroha, který kontinent protíná v polovině. Na sever od obratníku začínají tropy. Patří sem Západní Austrálie, Severní teritorium a Queensland. 20

21 V severních částech země jsou specifické oblasti monzunů, zatímco ve vnitrozemí převládá suché klima (Fuchs, Baehr 2000, str. 18, 19). Oblast monzunů je cca půl roku zatížena trvalými srážkami a pasátovými větry. Monzuny můžeme nalézt téměř všude ve světě, kdežto pasáty se týkají pouze rovníkových a jim blízkých oblastí. Pasáty na rozdíl od monzunů vanou stále jedním směrem a jsou závislé na tlakových depresích, oproti tomu monzun je závislý na střídání polohy tlakové výše a níže. Pasáty vanou vzduch nízko nad povrchem země směrem na západ. Letní monzun zahřívá nerovnoměrně pevninu i oceán, a je podmíněn nižším tlakem vzduchu. Díky tomu se pevnina velmi rychle ohřívá. Vane směrem od moře na pevninu. Svůj směr mění dvakrát za rok o 180 stupňů. Je typický tím, že přináší velkou část ročního úhrnu srážek. Naopak v zimním období se pevnina značně ochlazuje. Vzduch nad ní se prochlazuje od studeného zemského povrchu a tím pádem se nad pevninou utvoří ledový vzduch a vzniká tlaková výše. Zimní monzun je podmíněný vyšším tlakem vzduchu a vane směrem z pevniny na moře. Srážky poté přináší pouze v pobřežních oblastech. Velké množství srážek zastírá tu skutečnost, že je Austrálie kontinent s nejmenším počtem srážek na světě (Geografický portál ). 4.1 Péče o životní prostředí Živé organismy na Zemi žijí, vyvíjejí se, rozmnožují či zanikají. Tyto děje se dějí pouze v určitém prostoru, který tvoří životní prostředí. Bez svého prostředí nemůžou organismy existovat. Mají mezi sebou různé vazby. Nejvyšší formou živého organismu je člověk. Všechny poznatky se musí vztahovat i na život člověka. Od ostatních organismů se odlišujeme řadou kvalitativních poznatků, které nás právě dělají člověkem. Za svoji existenci člověk ve svých vývojových stupních reagoval na průběh životního prostředí. Člověk se buď přizpůsoboval vznikajícím podmínkám či vytvářel nové lepší podmínky pro svou existenci nebo naopak hynul. Cílem bylo uchovat bytí lidské společnosti. Člověk se nachází v interakci se svým životním prostředím (Rohon, Král, Kvasnička 1984, str. 9). Dle P. Rohona, M. Krále a V. Kvasničky (1984, str. 15) potřebuje životní prostředí nutně péči před negativními účinky lidské aktivity a přírodních podmínek. Měli bychom se také snažit o činnosti, které by takovýmto činnostem předcházely. 21

22 Soustava těchto činností či opatření se nazývá péče o životní prostředí. Životní prostředí prochází množstvím fyzikálních a biochemických změn, že je nutné nenechávat tomu nekontrolovatelný průběh. Tyto činnosti jsou v současnosti příliš silné. P. Rohon, M. Král a V. Kvasnička (1984, str. 15) se domnívají, že nemůžeme trpět živelné vlivy lidských činností na životní prostředí a zpětně na lidskou společnost. Samoregulační procesy nadále stačit nemohou, lidská společnost musí takové procesy cílevědomě usměrňovat. Nemůžeme pouze spoléhat na adaptabilitu člověka na změny v životním prostředí. Hlavní problém péče o životní prostředí vystává z rozvoje techniky, který byl příčinou rozvoje vlivu člověka na přírodu a to v negativní stránce. Podle P. Rohona, M. Krále a V. Kvasničky (1984, str. 15) bychom si uvědomit povinnost tyto negativní jevy odstraňovat, protože technická činnost a její dopady na životní prostředí mohou mít často fatální následky. Člověk je v prostředí v negativní i v pozitivní interakci. Každá činnost vedená ke změně prostředí měla za následek zpětné působení na něj. Dojde ke změnám ve vzájemných interakcích. Častěji si můžeme všimnout, že přírodní prostředí se mění lidskou činností na prostředí umělé. Stává se převažujícím prostředím a vytváří kulturní krajiny. Krajiny stále více nabývají na významu. Nastává reálné nebezpečí degradace životního prostředí a to se stále větším rozvojem civilizace a jejich faktorů. Je nutné, aby tato degradace byla snížena na minimum. Znakem všech zásahů člověka do původního, přirozeného prostředí je vznik umělého prostředí. Umělé prostředí je spjato s aktivním postojem člověka. Civilizační procesy aktivně působí na kvalitu životního prostředí. Rozvoj procesů zapříčiňuje změny v důsledku, kterých vzniká nespočet problémů. Faktory ovlivňující životní prostředí je nutno udržet v rovnováze, aby se kvalita prostředí dále nezhoršovala. Umělé prostředí se můžeme rozdělit na dvě části. První částí jsou problémy lidských sídel, které zahrnují obytné, pracovní, rekreační či společensko-kulturní složky. Druhou částí je okolní krajina, která je lidskou činností neustále civilizována (Rohon, Král, Kvasnička 1984, str. 90, 91). Každý živý organismus, podobně jako člověk, reaguje na vnější podmínky své existence. Reakce mohou být uvědomělé nebo neuvědomělé, tedy instinktivní. V každém případě se vytváří pro člověka prostředí, které je pro něj přirozené, optimální, bezpečné a které mu nejlépe vyhovuje. Péče o životní prostředí je vždy záležitostí 22

23 celospolečenskou. Pod péčí či ochranou životního prostředí si můžeme představit péči o jednotlivé zdroje biosféry, které člověk využívá pro svou existenci. Naopak ochrana může být chápána jako péče o všechny složky životního prostředí. Hlavním cílem ochrany je udržet kvalitu životního prostředí v optimálním stavu a usměrňovat negativní důsledky lidské společnosti na životní prostředí (Rohon, Král, Kvasnička 1984, str. 132, 133). 23

24 5. Australské obyvatelstvo Allan Fox (2000, str. 11) zmiňuje, že australské obyvatelstvo má dlouhou historii. Austrálii v 18. století obývaly kmeny Austrálců, které mluvily několika sty jazyky. Jejich kultura sahala daleko do minulosti, až let př. n. l. Kmeny Austrálců po sobě zanechaly bohaté stopy, kterými jsou například nádherná výtvarná díla a řada pověstí, které se dochovaly do současnosti. Původní australské obyvatelstvo svou činností a kulturou žilo v souladu s přírodou a nijak nenarušovalo obydlenou krajinu. Pozoruhodná směs kultur, která v současné době Austrálii obývá, je výsledkem přistěhovalectví, dobývání, dlouholeté kolonizace a v neposlední řadě malé části původních obyvatel. Nedlouho před evropskou invazí byla Austrálie v 18. století využívaná jako lokalita k umisťování evropských trestanců. Běžné osidlování bílými obyvateli začalo v roce 1788, kdy Austrálie jako britská kolonie lákala mnoho přistěhovalců z celého světa. Historická imigrace, která pokračuje i v dnešní době je v současné Austrálii stále vidět, a tato země je dnes jedním z největších multikulturních států světa. 5.1 První obyvatelstvo Cousteau (1994, str. 26) tvrdí, že první obyvatelé pravděpodobně přišli z Asie (Nové Guiney) po souši, která tehdy ještě existovala. Přišli v jedné z dob ledových, kdy moře bylo ještě velmi mělké. Domorodci zde žijí přes 40 tisíc let. Původní Australané byli černí obyvatelé s předky z východní Asie a nikdy jich nebylo více než tisíc. Dle H. J. Blij, P. O. Müller (1992, str ) byli geograficky početnější ve východní, než v západní Austrálii. Tito obyvatelé se obratně přizpůsobili těžkému životnímu prostředí a naučili se žít v souladu s australskou přírodou. Žili v malých skupinkách a dosáhli značné zručnosti při lovu a sběru. V lokalitách, kde se to zdá takřka nemožné, například v rozsáhlých místech outbacku dokáží obratně nalézt vodu a potravu. Právě v outbacku je voda nesmírně vzácná. Domorodci ji nalézají v kořenech některých stromů či pro nás velmi zajímavým způsobem, a to ze zvláštního druhu žab. Tyto žijí paradoxně ve vyprahlé zemi a ve svém těle udržují značné množství této tekutiny. Díky tisíciletým znalostem přírody jsou schopni udržet svou populaci i v těchto někdy velmi nepříznivých podmínkách. V outbacku totiž není dostatek běžné potravy (Cousteau 1994, str. 26, 27). 24

25 Dle Cousteau (1994, str. 26) s ohledem na výše popsané jsou nuceni potravu a další nezbytné prvky nutné k přežití vyhledávat každý den. Muži se vydávají na lov klokanů a ostatní zde žijící zvěře, zatímco ženy hledají jiný zdroj potravy, například jedlé zelené listy, bobule a ostatní jedlou vegetaci, kterou by nasytili svůj kmen. Předkové dnešních domorodců žili v souladu s přírodou, dokázali se vyrovnat i nepříznivým podmínkám, a přírodu kolem sebe nepovažovali pouze za zdroj potravy, ale poskytovala jim i inspiraci a duševní očistu. Domorodci věří, že člověk a příroda jsou propojeny společným duchem. Všechno živé kolem tvoří nedělitelný celek. Díky své víře a zejména svému chování jsou považováni za nejstarší ekology na světě. Neumí pochopit, jak někdo může přírodu ničit a měnit ji. Domorodci jsou se zemí ztotožněni. Několik tisíc let byli na ostrovním kontinentě sami (Cousteau 1994, str. 27). Po evropské invazi však prošly některé jejich zvyky změnami. Ztráceli znalost využívání přírodních zdrojů a stále více se stávali závislými na produktech přivezených či vyprodukovaných dobyvateli. Zanechávali kočovného způsobu života a najednou byli odsouzeni k modernímu životu. Dříve dokázali být nezávislí, ale po staletích kolonizace a změn, které přinášela se jejich kultura nedobrovolně zbavila řady tradic a umění (Cousteau 1992, str. 32). Dnes se ale snaží domorodci své tradice znovu obnovovat, získávat zpět své znalosti a dovednosti. Začleňují potomky do své kulturní identity, přestože tato mladá generace již žije novým a modernějším životem. Některé kmeny se dokonce opět staly kočovnými a jsou schopni ke svému životu používat i moderní vybavení, např. automobily, mobilní telefony, počítače atd. (Cousteau 1992, str. 33). 5.2 Evropská invaze Podle H. J. Blije a P. O. Müllera (1992, str. 133) jsou dnes první Australané zapomenutí lidé. Nemohli snést náraz evropské invaze, který byl odložen kvůli australské odlehlosti a počáteční nepřitažlivosti. Několik evropských průzkumníků dorazilo na australské pobřeží už v 16. století, ale teprve až cesty Jamese Cooka, britského námořního kapitána, dostaly Austrálii na evropskou oběžnou dráhu. James Cook navštívil východní pobřeží a byl úplně prvním Evropanem, kdo spatřil tuto část Austrálie. Evropská invaze se podílela na pohybu stovek tisíc emigrantů. Začaly vznikat trestanecké kolonie, svobodné kolonie a střediska místního obchodu. Většina 25

26 australských měst vznikala jako kolonie. Dle Cousteau (1992, str. 38) byl pro Evropany australský ostrovní kontinent vhodný k podrobení, podobně jako byl kdysi podroben divoký západ v Americe. Počátky kolonizace nebyly vůbec jednoduché. Evropané, na rozdíl od domorodců, se snaží přizpůsobit australskou přírodu sobě. Chtějí ji přizpůsobit zemi svého původu. Zakládají města, staví silnice, dovážejí s sebou nová zvířata a zavádějí zde evropské zvyky. Takové činy sebou přinášejí nejenom úspěch, ale nesou sebou i vážné problémy. Díky dovezeným druhům zvířat z Evropy byla narušena přírodní rovnováha. Mnoho druhů se přemnožilo a začalo devastovat zemi. Pro Evropany byly australské kmeny neobvyklou podívanou. Naopak pro původní obyvatele byl příchod Evropanů pohromou. Příliv civilizace do Austrálie byl pro domorodce fatální. Většina domorodců byla zabíjena a zbytek byl vytlačován ze svého území. Aboriginci žili v mnoha kmenech nejlépe poblíž řek a na mořských pobřežích. Nový osadníci domorodce vytlačovali z jejich území hlavně kvůli vodě a pastvinám pro svůj dobytek. Tím je odsoudili k jisté smrti. Na jiném území bývali ostatními kmeny považováni za narušitele. Rušili jejich vazby s duchy a tím pádem byli zabiti. Do první poloviny 20. století se jejich počet snížil o několik set (Server cestování idnes.cz ). První přicházeli do Austrálie trestanci, poté farmáři, kteří hledali vhodnou půdu k obdělávání. Narazili na hlavní problémy, a tím byl nedostatek vody a potravy. Díky dovozu dobytka z Evropy bylo násilně narušeno přirozené fungování společnosti žijící v naprostém souladu s přírodou. Bílé obyvatelstvo postupem času prohlásilo všechnu vhodnou půdu za svou. Podle bílého obyvatelstva domorodci žádnou půdu vlastnit nemohli, protože ani neznali pojem a význam slova vlastnictví. Postupem času byli domorodci vytlačeni do vyprahlého vnitrozemí, kde mohli očekávat nehostinnější podmínky. Počátkem 20. století byli Aboriginci zbaveni veškerých svých práv a zahnáni do vládních rezervací. Mnoho z nich se živilo podřadnou prací, žili na okrajích měst a často propadali alkoholu. Málo z nich zůstalo u tradičního způsobu života. Kolem 60. let 20. století se začali Aboriginci domáhat práva nejenom na svou půdu, ale na většinu práv (Server cestování idnes.cz ). Roku 1976 byl schválen zákon o právu Aboriginců na půdu. Postupem času došlo v Austrálii ke smíření mezi původními obyvateli a novodobými Australany, 26

27 a můžeme zde proto hovořit o pozitivní diskriminaci 4. Nakonec to vedlo k tomu, že Austrálcům byly navráceny některé oblasti, kterými byly rezervace a misijní pozemky a posléze dostali i podíl na správě některých národních parků. Dnes jsou Aboriginci vlastníci většiny území Severního teritoria včetně parků Uluru a Kakadu. Na území Severního teritoria dnes žije kolem obyvatel, z toho Aboriginců. Osidlování Severního teritoria Evropany bylo sice pomalejší, ale pro Aborigince rozhodně o nic méně násilné či těžké, přestože se snažili proti tomu marně bránit (Server cestování idnes.cz ). Dle mého názoru se domorodá kultura nevytrácí. V současné době se jejich kultura opět obnovuje a začíná sjednocovat dávné zvyky se současnými přínosy. Mnoho tisíc domorodců žije mezi dvěma světy. První svět je nový, moderní a plný nadějí do budoucna. Již mnoho domorodců okusilo jisté výhody tohoto konzumního světa. Ve druhém světě ctí přírodu a dokáží z ní získat obživu (Cousteau 1992, str. 51). 5.3 Dnešní obyvatelstvo Donatus Fuchs a Martin Baehr (2000, str. 12) uvádějí, že roku 1996 překročil počet obyvatel Austrálie hranici 18 milionů. Přitom podíl původních obyvatel nečiní více než 1,7 %. Již tehdy v dobách osídlování bělochy byl počet domorodých obyvatel kolem 300 tisíc, podobně jako dnes. Stále do Austrálie přijíždějí přistěhovalci, tak dodnes vzniká přírůstek obyvatelstva. Přistěhovalci přicházeli nejprve z Anglie, nyní i z jiných evropských států. Stoupá i počet přistěhovalců z asijské oblasti. Australské obyvatelstvo je složeno asi ze 75 % Australanů britského původu, 20 % Australanů evropského původu a cca 4 % Australanů asijského původu. Austrálie hraje roli přistěhovalecké země a vyskytuje se zde multikulturní společnost. Rozmanitost národností tu je všední každodenností. Dle Cousteau (1992, str. 54) je Austrálie dosud nepříliš obydlená. Pro mnoho lidí na celém světě je zemí budoucnosti. Většina sní o novém životě právě v zemi, kde počet obyvatel dosahuje sotva 7% počtu obyvatelstva ve Spojených státech na stejné rozloze. V dnešní době se do Austrálie stěhují hlavně Asiaté. Nakonec se stane 4 Pozitivní diskriminace tzv. podpůrné akce je termín, jehož smyslem je vyrovnat nerovnosti, k nimž dochází na základě příslušnosti k nějaké marginalizované skupině. 27

28 Austrálie směsicí Evropanů a Asiatů. Cousteau (1992, str. 54) zdůrazňuje, že důležitá je ochrana křehkého prostředí při novém osidlování a dalšího rozšiřování měst. Cousteau (1992, str. 54) upozorňuje na nemalý problém, a tím je turistický ruch. Austrálie svou krásou láká stále větší počet návštěvníků, kteří objevují tuto dobrodružnou zemi. To má samozřejmě jak pozitivní dopady (příjem z turistického ruchu), ale i dopady negativní. Například Velkou útesovou bariéru zdolávají obrovská množství turistů. Nejen však turistický ruch může přinést nepříjemný dopad na životní prostředí. Velmi známá je událost, ke které došlo poblíž pobřeží Nového Zélandu. Nákladní loď zde uvízla na útesu Astrolabe, a při jejím rozlomení vyteklo do moře velké množství ropy, která zapříčinila katastrofální ekologické následky. Korálové prostředí je i s ohledem na výše uvedené značně narušené. Australská vláda se proto velmi snaží sladit zájem a úctu k přírodě s turistikou (Server tn.cz 2012). Kontinent není ještě zdaleka přelidněný na rozdíl od ostatních oblastí světa. Prostor v Austrálii není problémem. Austrálie je mladý stát podobně jako Spojené státy americké. Hlavní zdroje jsou stále objevovány a většina přírodního bohatství dosud nedotčena. Pro příští generace je ještě možnost zachovat přírodní bohatství. Jsou předurčeni k novému objevení. Australané jako jedni z mála vnímají důležitost ekologie své země (Fuchs, Baehr 2000, str ). 28

29 6. Charakteristika Severního teritoria Allan Fox (2000, str. 153) uvádí, že pobřeží Severního teritoria je několik tisíc kilometrů členité. Teritorium zasahuje až do rudého středu Austrálie. Severní teritorium je nejméně osídlené území Austrálie. Většina obyvatel žije pouze na pobřeží a ve městech. Tu pravou Austrálii nalezneme právě zde, v rudém srdci. Sever je oblastí s nejméně úrodnou zemí. Hlavním lákadlem severní oblasti se stal především obrovský osamělý monolit Uluru (Ayers Rock). Ovšem nalezneme zde i jiné skvosty, jako například divoké vodopády, horké prameny, či tajemné kaňony. Monolit Uluru se nachází daleko na jihu v Národním parku Uluru-Kata Tjuta. Na správě parku, jednom z mála v Austrálii, se podílejí také původní obyvatelé. Aborigincům patří velká část vnitrozemí, kde si úspěšně udržují svoji kulturu. Teritorium prozatím nezískalo status státu, kvůli malému počtu obyvatel a málo rozvinutému hospodářství. Pro srovnání podobně jako například Inuité, nazýváni eskymáci, kteří obývají rozsáhlá území teritoria Nunavut ve státě Kanada. Hlavními středisky jsou Alice Springs a Darwin, které jsou pouze jednou silnicí spojeny se severním pobřežím. Na konci této silnice leží město Darwin. V severním teritoriu je mnoho možností, jak přijít do kontaktu s Aboriginci (Server australia online ). 6.1 Přírodní prostředí Severního teritoria Podle Allane Foxe (2000, str. 153) se na území Severního teritoria střídá směsice rozmanitých mezilehlých ekosystémů. Pestrá směs ekosystémů se nachází na území mezi vlhkými tropy a Simpsonovou pouští. Jsou jimi tropické blahovičníkové lesy, mangrovové porosty, řídké savanové lesy, tropická savana, monzunové deštné lesy či buš. Většinu z nich nalezneme v oblasti zařazené do světového dědictví UNESCO, například v Národním parku Kakadu. Naopak v aridních oblastech na jihu teritoria nalezneme travnaté polopouště, suchomilné křoviny a vyschlá jezera. Národní park West MacDonnell, situovaný na jihu, se jako jediný nalézá na vlhkých pláních. MacDonnellovo pohoří se soustřeďuje u stálých vodních nádrží. Jižní část MacDonnellových hor zasahuje na východ do Simpsonovy pouště, kde jsou nejdelší paralelní duny. Slané Eyrovo jezero navazuje na pískem zasypané meandry toků, které jsou lemované blahovičníky říčními, které zde díky podzemní vodě přežívají. Geografický portál ( ) uvádí, že slanost jezer je z důvodu velkého množství 29

30 rozpuštěných minerálních látek ve vodě. Slaná jezera se většinou vyskytují v horkých a suchých oblastech, protože velký obsah soli je důsledkem vypařování. Pouze na severu se vyskytují skutečné řeky. Některými jsou například Aligátoří řeka, Goyder, Daly nebo Victoria. Monzunové srážky odvádějí řeky do Arafurského a Timorského moře. Živá příroda Severního teritoria se musí vypořádat s rozmanitými biotopy a podnebními podmínkami a to dokonalým přizpůsobením k prostředí či migracemi. Zajímavými druhy jsou klokani rudí, klokani horští zvaní eurové nebo antilopy (Fox 2000, str. 153). 30

31 7. Národní park Kakadu Národní park Kakadu je nejkrásnějším parkem nejen Severního teritoria, nýbrž celé Austrálie. Národní park leží částečně ve vnitrozemí. Allan Fox (2000, str. 155) uvádí, že park se táhne od Van Diemanovy zátoky až po Arnhemskou plošinu napříč Jižní aligátoří řekou. Nachází se v povodí řek Wildmann, Západní aligátoří řeky, Východní aligátoří řeky a Jižní aligátoří řeky, které se společně vlévají do zálivu. Plocha parku je km čtverečních a patří k ní i 473 km čtverečních plochy parku mořského. Park se nachází přibližně 120 km východně od města Darwin, správního střediska Severního teritoria. Východní hranicí mezi parkem Kakadu a domorodou kmenovou rezervací tvoří Arnhemské země. Pískovcové útesy Arnhemské země představují přírodní hranice. Od pobřeží se rozléhá více než 200 km na jih a od východu přibližně 100 km k západu. Park Kakadu je dokonce dvakrát zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. Roku 1981 byl do seznamu zapsán díky svému kulturnímu i přírodnímu významu. Hlavní část parku, plocha o rozloze bezmála km čtverečních, také zapadá do mezinárodní ochrany podle Ramsarské úmluvy 5 jako jeden z nejvýznamnějších mokřadů (Fox 2000, str. 155). Jednou ze zvláštností parku je i fakt, že uprostřed parku je obrovská jáma do země uranový důl (Ranger mine). V roce 1973 proběhl vědecký výzkum Aligátoří řeky a přinesl i několik zpráv o ohrožení životního prostředí hledáním a dobýváním uranu. Výsledkem výzkumu bylo roku 1975 rozhodnutí o navrácení území podél Aligátoří řeky domorodým kmenům, vytvoření Národního parku a přísná kontrola dolování uranu v Ranger mine (Neubert 2004, str. 201). Zajímavé je, že v České republice těžba uranu klesá, přičemž útlum je dán poptávkou po této surovině a tím i její cenové hladiny. Proto je současná produkce jen zlomkem toho, co se v tuzemsku těžilo ještě před několika lety. Plánovaná je těžba v České republice minimálně do roku 2012, ale dá se očekávat, že pokud bude pro stát tato surovina strategickou a současně ve smyslu zahraničního obchodu zajímavou, bude těžba probíhat déle (Server IHNED.cz ). 5 Ramsarská úmluva byla uzavřena 2. Února roku 1971 v Ramsaru v Íránu. Dohoda má sloužit k celosvětové ochraně mokřadů, které jsou významné pro ochranu zranitelných a kriticky ohrožených společenstev a druhů (Portál Ministerstva životního prostředí ). 31

32 7.1 Přírodní bohatství Allan Fox (2000, str. 155) uvádí, že Národní park Kakadu má pod ochranou obrovskou škálu přírodního prostředí od rozsáhlých salin, říčních bahnisek, mangrovových porostů přes říční soustavy až po louky, bažinaté lesy, deštné lesy, savany či pískovcové plošiny. Pět různých typů tropických biocenóz 6 Severního teritoria nalezneme v Národním parku Kakadu. V oblasti se utvořily říční nivy či skalní defilé. V období dešťů se z defilé řítí působivé mohutné vodopády Jim Jim nebo Twin Falls, které bývají v době sucha velmi skromné. Období sucha a období dešťů představuje obrovský rozdíl. Obrázek 1 vodopády Jim Jim Zdroj: Australia Land of Contrast 2000 Záplavové říční roviny jsou v září poměrně mělké, ale během několika měsíců stoupne hladina až o tři metry. Často se zde utvářejí billabongy 7, které vznikají v období sucha. Přijde-li toto období, vody začnou pomalu ustupovat, přičemž některé zákruty zcela nevyschnou, a právě z nich se vytvářejí billabongy. Park dále lemují mangrovové bažiny, které slouží jako ochrana proti erozím. Bažiny jsou také vhodné jako prostor pro rozmnožování některých druhů vodních ptáků či mořských tvorů. Též billabongy 6 Biocenóza je společenství organizmů obývající určitý prostor. Organismy jsou vzájemně propojeny vazbami (Portál příroda.cz ). 7 Billabong je slovo používané Australany, znamená malé jezero, specificky stojatou kaluž vody vzniklou v období sucha z vodních toků. 32

33 přitahují pozornost vodního ptactva. Suché nížiny s rozlehlými travnatými plochami a s eukalypty tvoří jižní část parku. Většinu prostoru parku tvoří savana. Oblast je plná nádherných různorodých území. Vyskytuje se zde více než několik tisíc druhů rostlin a Aboriginci je používají jako zdroj potravy či jako léčiva. Třetina území parku Kakadu patří Aborigincům, kteří oblast pronajali vládě jako národní park. V parku se vyskytují aboriginské kmeny a většina rangerů 8 parku jsou právě Aboriginci (Fox 2000, str. 155). Obrázek 2 Billagong Zdroj: Allan Fox (2000, str. 155) popisuje populaci rostlin a živočichů v parku jako opravdu různorodou a početnou. Odborníci některé rostlinné a živočišné druhy stále popisují. Na území parku se vyskytuje přes 1000 druhů rostlin, 60 druhů savců, 280 druhů ptáků, 123 druhů plazů a 77 druhů sladkovodních ryb. Ovšem v Kakadu dominují bezobratlí, a to přes druhů hmyzu. Jinde ve světě tak úžasnou biodiverzitu nenalezneme. Pod ochranou parku je nepočetnější populace krokodýlů mořských na světě. Z Yellow Water můžeme některé spatřit, dosahují totiž délky více než 5 m. V mělkých říčních tocích najdeme různé ryby či pulce, který jsou oblíbenou potravou menších ještěrů, ale i statného varana Mortonova. Vyskytují se zde i jiné zbarvené druhy varanů a hadů, například Krajta Oenpelliova žije pouze v parku Kakadu. Stále probíhá výzkum, kolik jedinců krajty nejspíše v parku žije. Tento druh dosahuje největších rozměrů mezi australskými hady. Mezi šest australských druhů sladkovodních želv patří želva bagatur, která byla objevena jako jediná právě v parku Kakadu někdy po roce Dříve byla 8 Rangeři střeží národní parky a fungují jako místní jízdní policie. 33

34 objevena pouze v Nové Guineji a o její existenci v Austrálii se mohlo pouze spekulovat podle kreseb Austrálců. V parku žijí i drobní vačnatci jako vakomyši nebo kunovci severní, stejně tak velký possumy, klokani antilopí či hbití. Mezi nespočet druhů ptactva patří proslulé amadiny gouldové, papoušci červenokřídlí nebo pro lidi neškodní velcí masožraví netopýři megadermy, lovící ptáky i jiné druhy netopýrů. Dominantními druhy jsou orel bělobřichý a čáp černokrký, nazývaný jabiru (Fox 2000, str. 155, 156). 7.2 Podnebí Park Kakadu se nachází v tropickém podnebí. Průměrné maximální letní teploty (v lednu) dosahují nejvýše 34 ºC. Jedná se o období dešťů, které trvá od listopadu případně až do dubna. Hovoříme o mimořádně vlhkém a bouřlivém počasí. V období dešťů je většina cest v parku zaplavených. Povodeň zaplaví rozsáhlé oblasti nížin. Nejvyšší počet úhrn srážek spadne v období dešťů, více než 90 %. Po silných bouřích a vichřicích zemi rázem rozvíjí život. Z vodních ploch začínají kvést pestrobarevné květy a zemi zahalí zelená pokrývka. V zimě (v červenci) dosahují nejvyšší průměrné teploty 30 ºC. Jde o nejchladnější období. V noci teplota o mnoho neklesá, maximálně pod 20 ºC. V listopadu jsou nejteplejší dny a naopak v červenci nejchladnější. Období na přelomu dubna a května až do října nazýváme obdobím sucha. Celá zem se prakticky promění v poušť díky suchu a bezdeštného počasí. Většina řek vyschne a zůstanou pouze mělké kaluže, kde některé přizpůsobivé druhy ryb přečkávají období sucha (Fox 2000, str. 155, Neubert 2004, str. 201). 7.3 Země Aboriginců Domorodé obyvatelstvo žilo v oblasti Národního parku Kakadu již před mnoha desítkami tisíci lety. Název parku Kakadu je odvozen od domorodého výrazu gagadju. Dříve oblast obývalo sedmnáct kmenů a některé žili na území, které je dnes zaplavené. Mnoho let sledovali, jak nížiny zaplavuje stoupající moře. Na souši zůstalo jen malé množství posvátných míst vytvořených jejich předky (Fox 2000, str. 157). Neubert (2004, str. 201) uvádí fakt, že Arnhemská plošina zasahuje do východní části parku. Na vrchu plošiny jde o starou pískovcovou vrstvu a pod ní ještě o mnohem starší měkkou horninu, které v průběhu několika milionů let zvětrala. Pod pískovcem se tak vytvořily skalní jeskyně a převisy. Již před mnoha tisíci lety Austrálci ryli do stěn různé mýty. Nalezneme zde stovky pískovcových galerií. Kresby nám podávají 34

35 svědectví o životě původních obyvatel. Na stěnách jsou vyobrazeni dávno vyhynulé tokouni liškové, krokodýli či postavy z aboriginské mytologie. Skalní umění zahrnuje i "rentgenový styl" 9. Tento styl je rozšířený zejména u loveckých etnik. Technikou rentgenového stylu si původní obyvatelé Austrálie psali a předávali dalším generacím příběhy či jména zvířat. Vznikaly dokonce určité styly maleb typické jen pro určité oblasti. Většina z těchto výtvorů patří mezi nejstarší skalní malby na světě. Allan Fox (2000, str. 157) se zmiňuje, že v parku Kakadu nalezneme dvě vynikající galerie se skalním uměním, kde jsou uchráněny pozůstatky života kmenů. První galerie je situována poblíž Ubirru v pískovcové stěně u Východní aligátoří řeky. Druhou galerii nalezneme pod jižním okrajem Nourlangie Rock. Galerie u Ubirru nabízí velkou škálu symbolických kreseb a stěny se zdobenými, barevnými rentgenovými obrazy ryb i jinými živočichy. Kresby s velkými ceremoniálními postavami nám nabídne galerie Nourlangie. Spatříme zde mimořádné malby různobarevnými okry. Obrázek 3 Historické domorodé skalní umění Zdroj: Australia Land of Contrast 2000 Park Kakadu je plný zajímavých úkazů a scenérií. Odkrývá nám ty nejhodnotnější přírodní a kulturní památky. Dnes velká část parku patří jeho původním vlastníkům, kteří se podílejí na jeho správě. 9 Rentgenový styl je zobrazování zvířat s páteří a žebry. Typické pro umění loveckých národů pravěku i pro umění přírodních národů, zejména v Austrálii. 35

36 8. Národní park Uluru Kata Tjuta Ve své knize Allan Fox (2000, str. 167) uvádí, že Národní park Uluru Kata Tjuta leží 330 km vzdušnou čarou na jihozápad od města Alice Springs. Park o rozloze 1326 km čtverečních se rozkládá na okraji pouští Gibsonovy a Velké Viktoriiny. Leží v centrální části Austrálie a obklopují ho tři pouště Gibson, Victoria a Simpson. Dále se Neubert (2004, str. 198) zmiňuje, že kolem parku jsou pouze pouště, polopouště a písečné duny, které dosahují až do výše 40 m. V rudém středu Austrálie, v načervenalé polopoušti, ční obrovský hrbolatý světový monolit Uluru, nazývaný Ayers Rock, a Kata Tjuta neboli The Olgas. Uluru leží v oblasti národního parku Uluru National Park. Jde o nejzajímavější místo v parku Uluru Kata Tjuta. Monolit pískovce je vysoký až 348 m. Největší z nich je Mount Olga, měřící 546 m. Jedná se o skalnaté útvary tvořené ze slepenců zdvihající se z písečných plání. Uluru je snad nejproslulejší a nejznámější atrakce Austrálie. Leží 445 km od Alice Springs a je snadno dosažitelná. Celá oblast parku patří aboriginským kmenům, Pitjantjatjara a Yankunytjatjara, nebo také Anangu, jak se sami nazývají. Vláda jim toto území v roce 1985 navrátila. Kmeny však vzápětí území pronajaly státní správě národního parku. Tento park je pronajatý úřadu Environment Australia (orgán federální vlády pro národní parky), který jej spravuje společně s původními obyvateli. Anangu znají oblast Ayersovy skály jako Uluru a Olgas jako Kata Tjuta. Význam Ayersovy skály, působivé výšiny, která ční 350 m nad písečnou rovinu, je mnohostranný. Domorodí Austrálci ji nazývají Uluru. Představuje pro ně posvátné místo, které je spjato s mýty a dějinami. Některá místa jsou tak posvátná, že se o nich nesmí mluvit a vstup na ně je přísně zakázán. Mnoho jeskyní a roklí vytvořených erozí ve skalách Uluru má na svých stěnách skalní malby. Uluru bylo také zapsáno na listinu světového přírodního dědictví roku 1988 a později v roce 1994 i na listinu světového kulturního dědictví (Fox 2000, str. 167). Podle Allana Foxe (2000, str. 167) kdysi park spadal pod Petermannovu rezervaci Austrálců, z níž část byla součástí Správy Severního teritoria. Od roku 1958 se s ní počítalo jako s budoucí částí národního parku. Roku 1977 bylo Uluru prohlášeno za národní park. Park byl jako první v Austrálii zapsán do světové rezervace UNESCO. 36

37 Lidé kmene Anangu přežívali v buši po tisíce let a ke sběru či lovu jim stačilo pár hodin denně. Během desetiletí tu umíralo mnoho lidí následkem horka a nedostatkem vody (Fox 2000, str. 167). 8.1 Uluru (Ayersova skála) Uluru se nachází v jihozápadní části Severního teritoria ve vyprahlém a rudém středu Austrálie. Jedná se o obrovský pískovcový monolit, který se tyčí vysoko nad rovinou okolních plání. Uluru je nejproslulejší památkou Austrálie. Dnes Ayersovu skálu známe spíše pod názvem Uluru, což je pojmenování jazykem Aboriginců. Skála byla pojmenována po bývalém australském premiérovi. Svými rozměry se stává největším na světě. Skála je dlouhá 3, 5 km a její obvod přesahuje 9 km. Útvar se zvedá až do výšky 867 metrů nad mořem (Neubert 2004, str. 198). Skálu spatříme pouze z části, protože většina její části je zabořena v písku. Zvedá se z hloubky až 6 km. Zvláštností Uluru jsou její barvy. Oranžovou barvu získala skála oxidací příměsi železa s pískovcem. Její odstín se mění postupně během dne podle polohy slunce. Hora nejvíce září při západu a východu slunce. Variace barev červené a oranžové uchvátí snad každého (Neubert 2004, str. 198). Dle Neuberta (2004, str. 198) pravděpodobně před 600 miliony lety začaly procesy, při kterých skála vznikla. Tehdy se začaly na dně moře hromadit sedimenty. O 300 milion let později voda ustoupila, sedimentární horniny se zbortily a vrstva pískovce se na konci překotila. Proces byl zakončen větrem a pískem, když společně vymodelovaly dnešní tvar skály. Ukončení procesu bylo před 40 miliony lety. Uluru bylo Evropany objeveno v roce Toto území tehdy prozkoumával Ernest Giles. Mnoho Australanů se v druhé polovině 20. století snažilo skálu zdolat. Začala se stávat více vyhledávaným místem. Až domorodí obyvatelé kmene Anangu ji prokázali větší úctu. Je pro ně posvátným a významným místem. Teprve v minulých letech začal převládat větší cit pro její kulturní hodnoty. Původní obyvatelé si z pochopitelných důvodů nepřejí, aby turisté tuto horu zdolávali. Bohužel i přesto se podnikají náročné výstupu na skálu, které se ale neobešly bez vážných nehod nebo úmrtí. Kmen Anangu bere velmi vážně zodpovědnost za návštěvníky a po každém úmrtí podstupují vysoce náročný ceremoniál. Z tohoto nebezpečí vyplynula mnohá další 37

38 omezení, stejně jako nebezpečí spojena s pobytem kdekoliv v poušti (Fox 2000, str. 168). Obrázek 4 Uluru Zdroj: Fox, 2000 str. 165 Neubert (2004, str. 198) uvádí, že Kata Tjuta se nachází cca 30 km od Uluru. Je to kruhový hornatý útvar, který připadá návštěvníkům mnohem zajímavější a impozantnější. Rozkládá se na ploše 35 km čtverečních. Na této ploše se vedle sebe řadí 36 samostatných pískovcových dómů, nazývaných též Olgas. Z roviny se klenou obrovské hrby na rozdíl od náhorní plošiny Uluru. Vrchol Mount Olga převyšuje Uluru o 200 m. Impozantní jsou skalní útvary mezi vyvýšeninami, které jsou obroušené pouštním větrem. Jedná se o hluboké průrvy či skalní jeskyně. Ohromující je především nečekaná vegetace v hlubokých vlhkých propastech. Obrázek 5 Kata Tjuta (The Olgas) Zdroj: Australia Land of Contrast

39 Allan Fox (2000, str. 168) udává, že jsou zde zastoupeny téměř všechny ekosystémy australského vnitrozemí. Jedná se zejména o suché až polosuché oblasti. Mezi písečnými dunami v oblasti Uluru a Kata Tjuta jsou zastoupeny rostliny, které se přizpůsobily zdejšímu klimatu. Přes 700 druhů rostlin v oblasti pouště je vysoce přizpůsobeno suchému prostředí. Mnoho druhů poskytuje vodu, potravu, léčiva i nástroje. Například stromy jako kapinice nebo blahovičník, které dávají velmi tvrdé dřevo. Občasné silné dešťové srážky napomáhají suchému prostředí. Po dešťových srážkách najednou vše vykvete. Savci se zde vyskytují jen ojediněle. Skrovná rovina je příliš rozlehlá. Jen asi 22 druhů zde najde dostatek potravy. Jimi jsou především pes dingo, velký klokan rudý a klokan horský, vakokrt písečný a bandikut králikovitý. Dobře se zde daří i liškám páleným, kočkám, evropským králíkům či myším domácím. Objevují se zde největší ještěři Austrálie, jako jsou varani obrovský, kteří dosahují až 2,5 m. V parku je přes 180 druhů ptáků. U skalních napajedel se vyskytují poštolky australské, holoubci chocholatí nebo také kakaduové inka. Většina ptactva jsou tažní ptáci, takže přilétají pouze po období dešťů (Neubert 2004, str. 198). 8.2 Podnebí Suché vnitrozemí, s letními maximálními teplotami 37 ºC a průměrnými minimy 22 ºC. V létě, v období od listopadu do března, jsou v parku očekávané časté bouře. Období zimy trvá od dubna až do října. Zimní teploty stoupají v průměru na maximum 22 ºC a klesají na minimum kolem 7 ºC. Dny zde bývají jasné a slunné. Průměrné roční srážky jsou asi 250 mm (Fox 2000, str. 167, Neubert 2004, str. 198). Díky prastarým tradicím Austrálců, geologickým jevům či nedotčeným ekosystémům byl Národní park Uluru-Kata Tjuta zapsán do přírodního a kulturního světového dědictví UNESCO, jako jeden z mála smíšených kulturních a přírodních parků. Jeho kulturní a přírodní hodnoty jsou nesmírně cenné. Dle mého názoru je důležité ušetření území Ulura-Kata Tjuta následků možného bezohledného využívání k pouhé rekreaci. 39

40 9. Národní park Nitmiluk Národní park Nitmilut, známý také jako Katherine Gorge, se rozkládá 32 km od města Katherine a 350 km od města Darwin. Název Nitmilut je označení parku místními domorodými kmeny. Národní park zahrnuje jednu z nejpozoruhodnějších soutěsek 10 Severního teritoria, tou je Kateřinina rokle (Katherine Gorge) (Fox 2000, str. 158). Podle publikace od Allana Foxe (2000, str. 158) byl Nitmiluk prohlášen za Národní park roku 1962 a roku 1989 byl navrácen do rukou původním vlastníkům, kmene Djauan. Národní park je společně řízen kmenem Djauan a vládou severního území (komisí pro národní parky a zvěř Severního teritoria) od doby, kdy lidé z kmene Djauan vyhráli svůj nárok na pozemek v této oblasti. Správa parku je hodnocena jako model společného řízení mezi domorodými lidmi a vládami po celé Austrálii. Park se skládá ze třinácti členů, které jmenuje příslušný ministr. Ze třinácti členů osm vlastí domorodí majitelé parku, nominované jako Djauan sdružení. Národní park také zaměstnává řadu původních obyvatel jako Djuan rangers. 9.1 Kateřinina rokle (Katherine gorge) Tento dominantní útvar je obrovská rokle přetínající Arnhemské plató 11. Na severovýchodě území pramení řeka Katherine, která se klikatí napříč plošinou podle zlomů a rýh v pískovcích. Kateřinina rokle je úžasná ojedinělost, rokle je dlouhá až 30 km a její stěny někde dosahují výšek 70 m. Třináct úžasných soutěsek parku Nitmiluk bylo vytvořeno před více než 23 milióny lety. V rokli se vytváří třináct vodních ploch, které jsou odděleny skalními lavicemi 12. Tyto plochy se vždy vytváří v době sucha. Od ledna do března, v době dešťů, jsou tyto kamenné předěly zaplaveny vodou. Husté pobřežní porosty se náhle ocitnou na týdny pod vodou (Fox 2000 str. 159). Podél rokle porůstá celou plošinu směsice trav, keřů a štíhlých palem. Park se nachází v ekosystému savany z trsnatých trav, která se rozprostírá až ke hranicím parku a dál do Arnhemské země. Směs trav vyrůstá hlavně v místech zlomů rozrušeném 10 Soutěska je geologický útvar obvykle vytvořený erozí nebo tektonickou činností. Nejčastěji vznikají hlubokou erozí prouděním vody, případně pohybem ledovce, která do zemského reliéfu vymývá rýhy (Horník 1986, str. 67). 11 Plató v geologické terminologii představuje náhorní plošinu. 12 Skalní lavice je přírodní geomorfologický útvar. Vznikají přirozeným zvětráváním. 40

41 pískovci. Zbytky monzunových lesů a mokřadů nalezneme jen ve vlhčích místech plošiny. Kolem Kateřininy rokle protínají členitý povrch plošiny pukliny a vrásy. Obrovské balvany a masivní bloky skal jsou rozděleny příkopy a hlubokými žleby. Vytváří se tak mnoho mikrobiotopů, které se stávají útočištěm některých druhů plazů. Naleznou zde ochranu před dravci. Bývají jimi poštolka australská nebo luňák hnědý. Na území parku žije přes 175 druhů ptáků. Nejcennějšími z nich jsou drop australský, kakadu arový, lemčík velký a vzácný holub kaštanový (Fox 2000, str. 159). Obrázek 6 Katherine Gorge Zdroj: Australia Land of Contrast 2000 Allan Fox (2000, str. 159) upřednostňuje návštěva parku v době sucha, kdy voda opadne a rokle je splavná. Řeka Katherine je dostatečně široká a hluboká, teče pomalu, a jen v některých místech se řečiště mezi vysokými skalami úží. Při plavbě úžinami je možné pozorovat zvířata, zejména mnoho ptáků, jako ledňáčky azurové, volavky velké nebo kajeputy stříbrné. Poblíž úzkých písčin žijí až dva metry dlouzí sladkovodní krokodýli australští. Krokodýli zahrabávají do horkého písku svá vejce. Jen málo narozených krokodýlů přežije útok například varana vodního či písečného. Nebezpečí hrozí i ze strany krajt olivových a hnědých, čápů černokrkých, bahňáků a dravých ryb. Park chrání jejich kriticky ohrožená hnízdiště. Hraje významnou roli při záchraně těchto neškodných krokodýlů. Na vrcholu rokle v rozsedlinách a na římsách rostou palmy, oproti tomu okraje, naproti stěnám z tvrdého pískovce, porůstají květy stromkovité pavoučí rostliny. Jedná se o Cleome Spinosu a většina z nich roste převážně 41

42 v tropických oblastech. Ve spod rokle v polštářích mechu vyrůstají mnohé druhy kapradin (Portál Northern Gateway 2012). 9.2 Podnebí V oblasti parku je suché tropické monzunové podnebí. Doba léta se vyznačuje velkou vlhkostí a častými bouřemi. Teploty vyšplhají nejvýše na 35 ºC. Od listopadu do března jsou průměrné srážky okolo 950 mm. V zimě je suché období s teplými až horkými jasnými dny a chladnými nocemi. Nejpříjemnějším obdobím jsou chladné měsíce, duben až říjen, lépe květen až září. Pro pozorování zvířat a rostlinstva je nejvhodnější doba od března do července. Nejkrásnější pohled na vodopády zachytíme v březnu (Fox 2000, str. 159). Park nabízí skvělé příležitosti k pozorování přírody, zejména v chladném období, kdy je nejoptimálnější doba návštěvy. Několik stezek nám poskytuje příležitost vidět zvířata jak na plošině, tak v rokli. Většina zvířat v parku vede spíše noční život, proto jsou zde pořádány i noční prohlídky právě v době, kdy jsou zvířata nejaktivnější (Fox 2000, str. 159). 42

43 10. Národní park West MacDonnell Allan Fox (2000, str. 163) uvádí, že park West MacDonnell je dalším parkem v Severním teritoriu. Leží 1234 km jižně od Darwinu a 160 km na západ od Alice Springs. Rozkládá se na ploše 2070 km čtverečních. Park se nachází v pusté části MacDonnellových hor. Již před 500 miliony lety se z pevných křemenných skalisek vytvořilo rozervané a rudé pohoří s hlubokými stržemi. Mnoho řek se dralo pohořím a zanechalo po sobě hluboké a chladné rokle. Dříve byly strže a napajedla chráněny jako malá rezervace. Nakonec se však komise pro ochranu Severního teritoria roku 1992 rozhodla pro zřízení Národního parku West MacDonnell (Fox 2000, str. 163). Obrázek 7 MacDonnellovy hory Zdroj: Allan Fox (2000, str. 163) vysvětluje že, v Austrálii zhruba před 20 miliony lety probíhal proces tzv. hnědnutí. Zahájení procesu začalo v době, kdy byla Austrálii odnášena na sever do tropů. Ve středu Austrálie tento proces zanechal velké změny. Vytvořila se zde smíšená pouštní společenstva, která přežívají dodnes. Po celé Austrálii se rozčleňovaly lesní porosty. Díky dalšímu vysychání vznikaly velmi řídce porostlé savany, travnaté savany a nakonec vznikaly polopouště. Změny v rostlinstvu sebou nesly následky. Díky přeměně flóry se začala měnit i fauna. Výjimkou zůstávaly horská pásma s údolími a chladné rokle, kde si zvířata hledala svá útočiště. Jedná se o místa s většími srážkami a záplavami jako jsou Orniston a Serpentine. Nachází se zde pět různých společenstev. Jde o význačná společenstva jako vlhké lesy a křoviny, vyznačující se vodními tůněmi a vlhkými plochami. V okolí 43

44 Simpson Gap se rozkálají travnaté a křovinaté plochy. Nalezneme zde mnoho strží a útesů, jako například Orninstonovu rokli. Hluboké strže nacházející se na rudých pohořích byly vytvořeny před 500 miliony lety z pevných křemenných skalisek. Řeky, které se draly pohořím, utvořily hluboké rokle. Dalšími význačnými jevy jsou vysoké svahy hor a vrcholy štítů, nejznámějšími jsou Mt.Giles a Mt.Sonder. Tato směsice společenstev byla vymezena Správou parku a Komisí pro ochranu zvířat podél 220 km dlouhé stezky, nazvané Larapinta Trail. Stezka vede z Alice Springs až k rokli Redbank (Fox 2000, str. 163). Allan Fox (2000, str. 163) zdůrazňuje, že nejhojnějším ekosystémem v parku West MacDonnell jsou zaplavované lesy. Lesy jsou hnojeny a zavlažovány prudkými dešti, vytvářející štěrkoviště a veliké průrvy. Vysoký počet blahovičníku duchových a říčních se nalézá právě v těchto záplavových oblastech. Dutiny těchto stromů obývají netopýři, papoušci, gekoni a varani. Na strmých svazích a stržích vyrůstá chas a fíkovník. Oba pamatující starší a chladnější podnebí. Pozůstatky některých reliktů nalezneme poblíž Národního parku Finke Gorge. Vnitrozemí parku nabízí zvířatům přítomnost vody, která je rozmístěna v tůních po celém parku, dále přítomnost potravy a úkrytů. Vodní tůně zvířena naleznou zejména v skalnatých soutěskách, které spojují klikaté kanály. Bohužel některé zdroje mohou vyschnout. Místní zvířata jsou však přizpůsobena tak, že se dokáží hbitě pohybovat po dlouhých pláních za potravou. Někteří naopak přežijí bez vody a potravy i několik dnů, takže zůstávají v bezpečí skalního prostředí. Většina z nich jsou noční živočichové a ve dne jim suché a chladné skalní prostředí vyhovuje. Schovávají se ve skalách před horkem. Lze je pozorovat časně ráno nebo v noci poblíž potoků a napajedel. Po deštích je těžké je sledovat, protože jsou rozptýlena po celém území (Fox 2000, str. 163, 164) Podnebí Nejvhodnějším obdobím parku West MacDonnell jsou chladné měsíce od dubna do listopadu. Po vlhké zimě nastane nejlepší období pro pozorování rostlin a živočichů od července do září. Léto se vyznačuje častými bouřkami a nejvyššími průměrnými teplotami 36 ºC a nejnižšími teplotami 23 ºC. V zimě jsou v parku očekávané silné mrazy. Zima bývá jasná s maximálními teplotami 22 ºC a minimálními teplotami 7 ºC (Fox 2000, str. 163). 44

45 Nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším místem v parku jsou horská napajedla, která nám nabízí možnost vidět místní ohromující přírodu. Dalším zájmem v horách je naučná stezka, která je všem přístupná. Stezka je sjízdná nejen autem, ale i pro lidi na kole či invalidním vozíku. Park nám dále nabízí zajímavost, jakou jsou Okrové doly (Ochre Pits). Zde jsou doloženy významy uměleckého vyjádření Austrálců. Vrchol se skládal z několika barevných hornin, které se postupně smývaly do potoka. Břeh byl plný barev a byl využit jako zdroj barev pro zdobení těla a pro skalní malby místních kmenů (Fox 2000, str. 165). 45

46 11. Chráněná území České republiky Friedl a kol. (1991, str. 7) uvádějí, že hlavním cílem ochrany přírody a zároveň její činností je budování sítě chráněných území a trvalá péče o přírodní prostředí. Je potřeba přírodně cenná území chránit. Naše příroda je poznamenaná dlouholetou lidskou činností. Někde pozitivně, ale na většině území negativně. Například povrchovou těžbou surovin, kácením lesů pro zemědělskou či průmyslovou činnost či výstavbou komunikací. Většina přírodních složek potřebuje místa, kde jsou tyto složky uchovány a co nejméně ovlivněny, tedy chráněná území. Pojetí ochrany vyžaduje dokonalé poznání celé přírody a zákonů, jejich vzájemných vztahů a souvislostí. Z tohoto pojetí vychází i světová strategie ochrany přírody. Hlavně se zaměřují na ochranu a uchování co nejméně dotčených ekosystémů. V České republice má ochrana přírody již dlouholetou tradici. Již několik let před první světovou válkou vzniklo na našem území několik chráněných oblastí. Jako první dvě rezervace vznikly Žofínský prales a Hojná Voda v Novohradských horách, které byly zřízeny rozhodnutím vlastníka v roce Mnohem více jich bylo zřízeno v době samostatného Československa a to zejména kolem roku V té době byl vydán souborný výnos o jejich vyhlášení. V tomto souboru bylo uvedeno více než sto přírodních rezervací a některé z nich existují dodnes. Však k největšímu rozvoji chráněných území v České republice došlo po druhé světové válce, tedy až po roce 1945, kdy zde začalo fungovat moderní pojetí na ochranu jednotlivých území. Myšlenka ochrany přírody spočívala v tom, že ji musíme chránit pro člověka, pro jeho potřeby, jako zdroj všech jeho životních potřeb. Podstatnější je chránit přírodu před člověkem, tedy před jeho mnohdy neuváženým chováním a počínáním. Zásahy člověka do přírody mohou být často fatální. Vrchol ochranářských snah dostál svého v roce 1956, kdy byl vydán zákon o státní ochraně přírody platný pro české země. Na Slovensku byl vydán obdobný zákon již v roce Oba zákony dodnes rozlišují síť přírodních rezervací do několika kategorií, které se odlišují cílem, motivem a režimem ochrany (Friedl a kol. 1991, str. 7, 8). Z hlediska zákona o státní ochraně přírody se na našem území objevuje několik typů chráněných oblastí. Rozkládají se na celkové ploše km čtverečních. Jedná se zhruba o 15 % celkové plochy České republiky (Friedl a kol. 1991, str. 8). 46

47 11.1 Velkoplošná chráněná území Na portálu agentury ochrany přírody a krajiny České republiky (2012) jsou prvními oblastmi, které spadají pod ochranu přírody, velkoplošná chráněná území. Jedná se území dvojího typu. Nejvýznamnějším jsou národní parky, na našem území jsou vyhlášeny celkově čtyři. O trochu méně významné jsou chráněné krajinné oblasti (CHKO). Dnes je zde vyhlášeno 25 chráněných krajinných oblastí. Národní parky jsou rozlehlá území s vysokou hodnotou přírodních složek a s co nejméně pozměněnou přírodou člověkem. Území mají i klimatický a vodohospodářský význam. Ochrana parků spočívá v tom, že lidské zásahy a vodohospodářská činnost jsou omezovány tak, že klimatické, krajinné i zdravotně rekreační funkce byly uchovány (Portál agentury ochrany přírody a krajiny České republiky 2012). Chráněné krajinné oblasti jsou nižším stupněm ochrany přírody, než jaký platí pro národní parky. Chráněné krajinné oblasti jsou typické krajinné celky, ve kterých se vyskytují v harmonickém souladu přírodní celky a výsledky lidské činnosti. Jedná se o zástavby a různé artefakty kulturních vlivů. Rozhodující hodnotou pro jejich vyhlášení je hodnota krajinářsko-estetická. Rozsah využívání chráněně krajinných oblastí je určován tak, aby krajinné a ostatní hodnoty území zůstaly zachovány (Portál agentury ochrany přírody a krajiny České republiky 2012) Maloplošná chráněná území Portál agentury ochrany přírody a krajiny České republiky (2012) rozděluje maloplošná chráněná území na čtyři kategorie. Jedná se o zvlášť významné lokality, které bývají i součástí velkoplošných chráněných území. Do čtyř kategorií patří národní přírodní rezervace NPR) a národní přírodní památka (NPP), které jsou vyhlášeny ministerstvem životního prostředí. Dalšíma dvěma jsou národní památka (NP) a přírodní památka (PP), která vyhlašují krajské úřady, správy národního parku, chráněné krajinné oblasti či statutární město. V dnešní době je těchto oblastí kolem dvou tisíc. Dále jsou vyhlašovány i přírodní parky či památkové stromy. Jsou zde chráněné zvlášť jednotlivé druhy rostlin a živočichů. Jde o druhy ohrožené, silně ohrožené a kriticky ohrožené. Všechny tyto chráněné oblasti se týkají pouze našeho území. V České republice však existuje několik chráněných oblastí evropského nebo dokonce celosvětového 47

48 významu. Hovoříme o soustavě chráněných oblastí NATURA Ta je vytvořena členskými státy Evropské unie. Jsou zachovány zejména díky jejich nejpodstatnější hodnotě a tou je biologická rozmanitost. Dnes je do této soustavy na našem území navrženo přes 900 území. Soustava NATURA 2000 o celkové rozloze km čtverečních pokrývá 14 % rozlohy České republiky. Oblasti jsou tvořeny evropsky významnými lokalitami a ptačími oblastmi. Pod ochranu NATURA 2000 patří několik evropsky významných druhů rostlin, živočichů a přírodních stanovišť, které jsou vzácné, ohrožené, cenné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast. Každá tato lokalita musí mít právně podloženou ochranu legislativou členského státu. V rámci mezinárodního programu organizace UNESCO při OSN vznikají biosférické rezervace. Vyhlašují se jako ukázkové oblasti krajin. V České republice je šest biosférických rezervací (Portál NATURA ). Vyhlašování chráněných území je rozlišné. Národní parky vyhlašuje vláda, oproti tomu chráněné krajinné oblasti a jiné kategorie chráněných oblastí vyhlašuje ministerstvo životního prostředí České republiky. Různé přírodní útvary a chráněné přírodní památky jsou v kompetenci okresních úřadů. Je nezbytné o chráněné území neustále pečovat, bohužel jenom vyhlášením za chráněné území práce nekončí. Nadále je potřeba provádět pravidelné kontroly jejich stavu, na základě nichž se zpracovávají ochranářské plány (Portál agentury ochrany přírody a krajiny České republiky 2012) Krkonošský národní park Národní park byl vyhlášen jako druhý národní park na území Československa. Za Národní park byl vyhlášen 17. května Řadí se i do biosférické rezervace UNESCO. Rozkládá se na ploše 549 km čtverečních. Je jedním z nejvýznačnějších chráněných přírodních území u nás a jedním z největších národních parků v Evropě. Na severu tvoří nedílný přírodní celek s polským Karkonoski park narodowy, rozkládajícím se na ploše 55 km čtverečních. Krkonošský národní park se táhne od Novosvětského sedla na západě až po Žacléřské sedlo na východě. Hlavním vrcholem Krkonoš je Sněžka (1602 m n. m.), jedná se o nevětší pohoří České republiky. Základy Krkonoš se vytvořily v prvohorách, asi před 400 miliony lety. Další procesy přeměny pohoří probíhaly v době třetihor, kdy se zvedalo horstvo a docházelo k většímu spádu řek a potoků. Tím vznikala hluboká údolí. V období čtvrtohor se střídala chladná a teplá období a v době opakovaného zalednění vznikla konečná podoba Krkonoš. Průběh 48

49 zalednění měl vliv na konečnou modelaci Krkonoš. Došlo ke vzniku karů 13, morén 14 či trogů 15, které se zachovaly dodnes. Zvětráváním vznikly skalní výchozy, neboli torsy, kamenná moře 16, polygonální a brázděné půdy (Friedl 1991, str. 15). Karel Friedel (1991, str. 16) popisuje Krkonoše jako park, který je charakteristický mohutnými horskými hřebeny, náhorními planinami, rašeliništěm, horskými loukami, skalnatými srázy, ledovcovými údolími, rozsáhlými lesními porosty a typickými geologickými útvary. Nalezneme zde rozmanitost vzácných druhů rostlin, některé z nich rostou pouze v Krkonoších. Mezi vzácné rostliny patří glaciální relikty 17, jako například ostružiník moruška nebo lomikámen sněžný. Jedinečnost přírodního bohatství národního parku vyznačují též mechorosty a lišejníky. Dále Karel Friedl (1991, str. 16) popisuje proces zalednění, který hodně ovlivnil dnešní složení fauny. Mnoho druhů bylo v minulosti vyhubeno člověkem. Mezi vyhubená zvířata patří vlk, medvěd, divoká kočka a dříve zde byl i hojný orel skalní. Dnes můžeme zařadit do krkonošské fauny čečetku zimní, kosa horského, mnoho druhů brouků, pavouků či ploštěnky. Další součástí Krkonoš je vodstvo. Řadíme sem největší řeku České republiky, Labe, která zde pramení. Dalšími řekami jsou Úpa, Mumlava, Jizerka či Pančava. Na území parku se nacházejí další menší vodní toky, některé i s malými vodopády. Roku 1978 byly Krkonoše prohlášeny za chráněnou oblast přirozené akumulace vod (Friedl 1991, str. 16, Správa Krkonošského Národního parku 2010). Nejcennější ekosystémy a vzácné druhy jsou chráněné jako nejhodnotnější části Krkonošského národního parku. Jsou rozděleny do šesti státních přírodních rezervací, 13 Kar je ledovcový kotel, ve kterém ledovec vzniká. Jedná se o tvar ledovcového původu glaciální erozní tvar. Kary jsou aktivními tvary zaledněných oblastí, ale existuji i reliktní kary v oblastech, kde se utvářely ledovce v chladných obdobích geologické minulosti (Horník 1986, str. 74). 14 Moréna je kamenný val vzniklý ledovcovou činností, díky pestrosti horského reliéfu jsou tvarově velmi rozmanité (Horník 1986, str. 74). 15 Trog neboli ledovcové údolí s typickým tvarem písmene U. 16 Kamenné moře je rozsáhlý plošný balvanový pokryv na temenech horských hřbetů a na mírných svazích. 17 Glaciální relikt je pozůstatek různých druhů organismů rozšířených v dobách ledových. 49

50 v jednom chráněném nalezišti. Území národního parku je významné i četnými kulturními památkami a lidovou architekturou (Friedl 1991, str. 17) Národní park Podyjí Správa Národního paku Podyjí (2010) uvádí, že Národní park Podyjí byl vyhlášen dne 20. března 1991 na území bývalé CHKO Podyjí. Park je situován v bohatě zalesněné krajině jihozápadní Moravy mezi Znojmem a Vranovem poblíž hranic s Rakouskem. V roce 2000 na Národní park Podyjí navázal vyhlášený Národní park Thayatal na rakouské straně hranice. Rozkládá se na ploše 63 km čtverečních. Je součástí České Vysočiny a východní část parku se dotýká karpatské soustavy. Jedná se o pahorkatinný reliéf s hluboce meandrující tokem řeky Dyje. Údolí řeky má kaňonovitý charakter a meandry toku jsou lemovány skalními útvary a kamennými moři. Zachovalost dyjského kaňonu vyznačuje hodnoty parku. Jde o nejzachovalejší a nejméně dotčené říční údolí. Hodnoty parku dále spočívají v jedinečné geomorfologii (Friedl 1991, str. 19). Údolí je souvisle porostlé lesy, kde západně nalezneme zbytky podhorských bučin a na východě dubohabrové porosty. V chladnějších částech převažují jedlobučiny a bukové doubravy. Pro teplejší místa parku jsou typické teplomilné doubravy a dubohabrové háje. Na území Národního parku se setkáme i se vzácnějšími druhy dřevin, než jsou jen běžné lesní druhy. Tím jsou například jalovec obecný, skalník celokrajný či dřín obecný. Lesy pokrývají téměř 65 % plochy parku. Dalšími charakteristickými druhy pro Národní park Podyjí, vyskytující se spíše v inverzních polohách, jsou klokoč zpeřený, růže alpská nebo javor klen. Na území se díky vhodným podmínkám projevuje tzv. údolní fenomén 18. Park je charakteristický plochami vřesovišť, která jsou významná zejména výskytem vzácných teplomilných druhů rostlin a živočichů (Friedl 1991, str. 20). Flóra parku je velmi rozmanitá. Vzácný je brambořík nachový, který je typický pro dubohabrové lesy. Na vlhčích místech rostou lilie zlatohlavá, lýkovec jedovatý a i naše největší orchidej, střevíčník pantoflíček. Kyčelnice devítilistá je typická pro bučiny a suťové lesy. Teplomilné doubravy a lesostepi jsou nejbohatší. Roste zde 18 V důsledku údolnímu fenoménu se sem dostávají ze západu teplomilné živočišné a z jihovýchodu rostlinné druhy. 50

51 skalník celokrajný, třemdava bílá, hvězdice chlumní nebo kosatec dvoubarevný. Pro květenu parku jsou nejvýznamnější rozsáhlá vřesoviště (Friedl 1991, str. 20). Karel Friedl (1991, str. 21) popisuje fauna parku rovněž jako zajímavá. Velkou roli zde hraje rozsáhlý lesní komplex, který má význam především pro větší i menší obratlovce, jako je kuna lesní, jezevec skalní i vydra lesní. Z ptactva jsou to například dudek chocholatý, ledňáček říční, výr lesní ale i čáp černý. Životním prostředím pro mnoho zástupců hmyzu jsou teplomilné trávníky a vřesoviště. Národní park Podyjí svou plochou patří mezi menší národní parky, ale přírodním a kulturním bohatstvím rozhodně patří k nejvýznamnějším územím kategorie národních parků Národní park Šumava Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava ( ) uvádí, že se Národní park rozkládá na ploše 690 km čtverečních a byl zřízen roku Národní park je popisován ve spojitosti s CHKO Šumava o ploše 999 km čtverečních. CHKO bylo vyhlášeno roku Park je součástí Šumavské pahorkatiny s nejvyšší horou Plechý (1378 m n. m.). Pohoří se nachází v jihozápadních Čechách a zasahuje do Německa a Rakouska. CHKO Šumava je charakteristická neživou přírodou, která značně ovlivnila rozmanitost některých druhů rostlin a živočichů. Geologické procesy utvářely členitost krajiny a vytvářely bohaté geomorfologické tvary. Na území Šumavy převládají dvě skupiny hornin, těmi jsou horniny přeměněné a hlubinné vyvřeliny. Zástupci těchto dvou skupin jsou různé druhy rul a granitů. Šumavská krajina je obohacena i odolnějšími horninami, kterými jsou velké skalní útvary či terénní vyvýšeniny. Na plochých pláních nalezneme rozsáhlá rašeliniště. Zejména v šumavských oblastech, kde nalezeme vodní toky, jako například Vydra a Křemelná (Friedl 1991, str. 88, 89) Ledovcová jezera Správa Národního parku a chráněné krajinné Šumava ( ) popisuje, že na vrcholcích nejvyšších hor Šumavy zhruba před deseti tisíci lety bylo několik ledovců. Díky těmto ledovcům byla vyhloubena budoucí jezerní dna. V době tání ledovců byla jezerní dna naplněna vodou a tak vzniklo několik původních jezer. Dříve 51

52 byla některá jezera zanesena sedimenty, to mělo za důsledek zazemění a zrašelinění jímek. Dnes existuje na území CHKO Šumava osm jezer. Na české straně můžeme navštívit pouze pět z nich. V Národním parku Šumava se nachází pouze Plešné a Prášilské jezero. Šumavské rostlinstvo neoplývá přílišnou různorodostí. Je typickou ukázkou středoevropské flóry a vegetace. Její specifika tkví v středohorské vegetaci a zejména to, že Šumava leží poblíž alpského vysokohorského masivu. Většina ohrožených a chráněných druhů je soustředěna v ekosystému lučního bezlesí. Hlavní ohroženým ekosystémem v Národním parku Šumava jsou rašeliniště. Hrozí nepříznivé ovlivnění hospodářskou činností (Správa Národního parku a chráněné krajinné Šumava ). Správa Národního parku a chráněné krajinné Šumava ( ) charakteristická lesní oblast jako domov středoevropské zvířeny. Podobně jako v Národním parku Podyjí zde byli dříve člověkem vyhubeni vlci, medvědi, zubr a los. Bohaté zastoupení ptactva je charakteristické pro vyšší polohy Šumavy. Typickým druhem vyskytujícím se v rašeliništích je tetřev hlušec a hojnější jeřábek lesní. Důležitou náplní ochrany zvířeny je péče o ohrožené a původní druhy a o jejich biotopy. Přírodní společenstva Šumavy potřebují přísnou ochranu. Přírodní krajina zde byla odnedávna ovlivňována člověkem. Jedná se o krajinu formovanou jak kulturními, tak přírodními vlivy. Cílem ochrany je zachovat typickou šumavskou krajinu s tradičními prvky. V Národním parku Šumava jsou přísná opatření, počínaje péčí o zvláště chráněná území až po zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů (Správa Národního parku a chráněné krajinné Šumava ) Národní park České Švýcarsko Národní park se nachází v severních Čechách na Děčínsku. Rozkládá se na ploše 79 km čtverečních. Za Národní park byl vyhlášen roku 1999 a to na území, které je z části Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce a z menší části Chráněné krajinné oblasti Lužické hory. Na park navazuje Národní park Saské Švýcarsko z německé části. Programem péče o krajinu je především ochrana o členité pískovcové pahorkatiny s četnými skalními útvary a rozsáhlé původní lesní ekosystémy. Na území je vzácná flóra a fauna. Charakteristickými oblastmi jsou Děčínské a Jetřichovké stěny se 52

53 skalními městy 19 a skalními mosty 20. Neméně známými jsou soutěsky říčky Kamenice. Hlavní tři směry v péči o Národní park, jsou péče o ekosystémy, péče o druhy a péče o krajinu a kulturní dědictví (Správa Národního parku České Švýcarsko ). Nalezneme zde největší pískovcový kaňon v Evropě, kaňon Labe. Pískovec, dominující zdejší krajině, utváří skály vysoké desítky až stovky metrů. Působením deště a větru se v těchto skalách vytvořily pukliny a celkový drsný a pórovitý povrch skal. Malebnost skal je umocňována zelení okolních lesů. Při pohledu z vrcholků skal do údolí spatříme ohromné pláty pískovce, nahrnuté jeden na druhý. Místy se pláty zakulacují a vypadají jak vysoustružené, jinde jsou zas ozubené (Správa Národního parku Českosaské Švýcarsko 2006). Celý Národní park je položen v nízké nadmořské výšce. Obec Hřensko je nejníže položený bod v České republice a je asi nejznámějším místem Národního parku. Nacházejí se zde soutěsky na říčce Kamenici. Tok Kamenice je obklopen z obou stran vysokými stěnami skal. Již před mnoha miliony lety soutěsky vznikaly. Utváření této krajiny vznikalo na dně moře, avšak po jeho ústupu začaly krajinu utvářet přírodní procesy. Dlouhou dobu byla oblast kolem Kamenice těžko přístupná a působila příliš tajemně. Dnes už je oblast prozkoumaná a je snadno přístupná (Portál Soutěsky - Hřensko.cz 2007). 19 Skalní město je tvořeno ze skal, soustav věží, stěn, mostů, oken a jiných skalních útvarů, oddělených úzkými puklinami, žleby nebo soutěskami. Rozkládá se na poměrně velké ploše. 20 Skalní most je přírodní geomorfologický útvar vzhledem připomínající most. 53

54 12. Závěr Cílem mé práce bylo zejména zjistit, pokud to bude možné prověřit a zdokumentovat zadané téma. Ve své práce se věnuji porovnání stavu a historie českého ochranářského konceptu a konceptu, který zvolili ve výrazně větší zemi, ale z pohledu dlouhodobého zemi velmi mladé, tedy Austrálii (australského ochranářského konceptu.) Dále se zaměřuji na porovnání stavu a úrovně australského životního prostředí s životním prostředím českým, a to na příkladu stávajících Národních parků v obou zemích. Následně se ve své bakalářské práci snažím zaměřit na ta nejzajímavější místa a pozoruhodnosti Národních parků, které jsou z mého pohledu hodna největší pozornosti, a které ve své práci uvádím. Začátkem své práce se věnuji životnímu prostředí a hlavním cílům péče o něj, s čímž souvisí i zájem a počátky ochrany životního prostředí, i jak vznikl a vznikal vůbec první Národní park v Austrálii. Dále se snažím přiblížit život a kulturu Aboriginců, tedy původních obyvatel Austrálie, kteří žijí zejména v Národních parcích Severního teritoria. Poukazuji i na fakt, že některá území jsou v majetku původních obyvatel, a ti se po dohodě s australskou vládou podílejí na jeho správě. To považuji z pohledu identity původních obyvatel, a jejich právu na jimi historicky obydlená území za velmi správný krok. V jednotlivých kapitolách se zaměřuji na geografickou polohu jednotlivých národních parků a zároveň se snažím popsat životní prostředí a obecně život, který je typický pro parky uvedené v mé práci. Dále se podrobněji věnuji například podnebím, přírodním podmínkám a vztahu kultury k tomuto jedinečnému životnímu prostředí. V druhé části práce se zaměřuji na způsob a historii ochrany životního prostředí v Československu a nyní v České republice, proč vlastně rozumná lidská populace o životní prostředí pečuje, co je jejím hlavním cílem a zároveň jaké činnosti tato ochrana vyžaduje. Zajímavým tématem jsou chráněná území České republiky, kdy a proč vznikala, s jakým cílem, a jaký je jejich současný význam a hodnota. I v této části se věnuji Národním parkům a snažím se přiblížit jejich zajímavé prostředí a vztah k místní kultuře. S ohledem na to, je pak možno poukázat na značné rozdíly ve vztahu k životnímu prostředí, zájmu o něj, následné ochraně životního prostředí, jeho vazbou s kulturou, a to mezi Českou republikou a unikátním prostředí v Austrálii. 54

55 Celá práce se mi zpracovávala i psala velmi dobře, a to zejména pro téma samotné. Velmi mě pomohla dostupná literatura i osobní kontakty s lidmi, kteří v Austrálii žili či žijí. S ohledem na můj zájem o životní prostředí a navíc v souvislosti se zemí, která mě vždy jak svým prostředím, tak multikulturní společností velmi lákala, bylo pro mě zřejmě snazší tuto látku uchopit. Díky zpracovávanému tématu jsem se dozvěděla mnoho zajímavostí a daleko více o přírodních krásách parků nejen v Austrálii, ale i v České republice. 55

56 13. Seznam použitých zdrojů Knižní literatura BLIJ, H. J., MÜLLER, P. O., Geography: Regions and concepts. 6th ed. Miami: John Wiley & sons, Inc. ISBN BLIJ, H. J., MÜLLER, P. O., Geography: Realms, Regions and concepts. 12th ed. Miami: John Wiley & sons, Inc. ISBN X BRINKE, J., Austrálie a Oceánie. 3. vyd. Praha: Academia. CAUSTEAU, Tajemství Austrálie. Banská Bystrica: vydavatelství Slovart. ISBN X DEMEK, J., Obecná geomorfologie. Praha: Československá akademie věd. FOX, A., Národní parky a divoká příroda Austrálie. 1. vyd. Praha: nakladatelství Pavel Dobrovský, BETA. ISBN FRIEDL, K., a kolektiv autorů Chráněná území v České republice. Praha: Nakladatelství Informatorium. ISBN FUCHS, D., BAEHR, M., Austrálie. Praha: nakladatelství Miloš Uhlíř Baset. ISBN HORNÍK, S., a kolektiv autorů Fyzická geografie II. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. NEUBERT, H. J., nejkrásnějších národních parků světa. 1. vyd. Praha: nakladatelství Rebo Productions. ISBN ROHON, P., KVASNIČKA, V., KRÁL, M., Ochrana životního prostředí. Liberec: Vysoká škola strojní a textilní v Liberci. STREJČEK, J., KUBÍKOVÁ, J., KŘÍŽ, J., Chráníme naši přírodu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. ŠPILAROVÁ, L., Austrálie pouští a pralesem. Jablonec nad Nisou: nakladatelství SH Progress. ISBN ŠVEC, F., Člověk a prostředí. 1. vyd. Praha: zdravotnické nakladatelství Avicenum. 56

57 Elektronické zdroje Přirozené lesy České republiky. [online] [cit ]. Dostupné z: Ministerstvo životního prostředí. Obecná ochrana přírody a krajiny [online] [cit ]. Dostupné z: Ministerstvo životního prostředí. Zvláště chráněná území [online] [cit ]. Dostupné z: Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. [online] [cit ]. Dostupné z: Správa Krkonošského Národního parku. Správa národního parku [online] [cit ]. Dostupné z: Správa Národního parku Podyjí. Správa národního parku [online] [cit ]. Dostupné z: Národní park a chráněná krajinná oblast Šumava. Správa národního parku [online] [cit ]. Dostupné z: Správa Národního parku České Švýcarsko. Správa národního parku [online] [cit ]. Dostupné z: Národní parky České republiky. [online] [cit ]. Dostupné z: Geografický web. Austrálie a Oceánie obecná charakteristika [online] [cit ]. Dostupné z: Cestovní průvodce po Austrálii. Austrálie [online] [cit ]. Dostupné z: Příroda.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: 57

58 Cestování idnes.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: /igsvet.aspx?c=a020930_135711_ig_australis_bla Orbion.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: Správa Národního parku Českosaské Švýcarsko. Národní park [online] [cit ]. Dostupné z: Soutěsky Hřensko.cz. [online] [cit ]. Dostupné z: NATURA Co je Natura 2000 [online] [cit ]. Dostupné z: Geografický portál zeměpis.com. Fyzická geografie [online] [cit ]. Dostupné z: Australiaonline. Severní teritorium [online] [cit ]. Dostupné z: IHNED.cz [online] [cit ]. Dostupné z: RadfordUniversity. Wallace s line [online] [cit ]. Dostupné z: Northern Gateway. [online] [cit ]. Dostupné z: Northern Territory Government. [online] [cit ]. Dostupné z: Uluru travel. [online] [cit ]. Dostupné z: Travel outback Australia. [online] [cit ]. Dostupné z: 58

59 14. Přílohy Příloha č. 1: mapa Austrálie s vyznačením národních parků Příloha č. 2: mapa Indonésie s vyznačením Wallace's line Příloha č. 3: mapa České republiky s vyznačením národních parků Příloha č. 4: mapa Národního parku Kakadu Příloha č. 5: mapa Národního parku Uluru-Kata Tjuta Příloha č. 6: mapa Národního parku Nitmiluk Příloha č. 7: mapa Národního parku West MacDonnell Příloha č. 8: město Darwin Příloha č. 9: město Alice Springs Příloha č. 10: Ptakopysk Příloha č. 11: Medvídek koala Příloha č. 12: Ježura Příloha č. 13: pták Kakadu Příloha č. 14: strom Eukalyptus Příloha č. 15: Akácie Příloha č. 16: Mangrovníky 59

60 Příloha č. 1: Mapa Austrálie s vyznačením národních parků (Podklad: server mapy světa) Příloha č. 2: Mapa Indonésie s vyznačením Wallace's line (Podklad: geografický portál )

61 Příloha č. 3: Mapa České republiky s vyznačením národních parků (Podklad: free top ) Příloha č. 4: Mapa Národního parku Kakadu (Fox 2000, str. 155)