Prosazování autorského práva u audiovizuálních děl

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA Ústav práva a humanitních věd Prosazování autorského práva u audiovizuálních děl Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Hana Kelblová, Ph.D. Vypracoval: Bc. Filip Kos Brno 2010

2 2

3 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Prosazování autorského práva u audiovizuálních děl vypracoval samostatně a použil pouze pramenů, které jsou uvedeny v seznamu literatury. V Brně dne 28. prosince Bc. Filip Kos 3

4 Poděkování Úvodem bych rád touto cestou poděkoval JUDr. Haně Kelblové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi pomohly při vypracování diplomové práce a také za čas, který mi věnovala. Licence Tuto práci je kdokoli oprávněn šířit, upravovat a jinak využívat za podmínek licence Creative commons: Uveďte autora-zachovejte licenci 3.0 Česko 4

5 Abstrakt KOS, F. Prosazování autorského práva u audiovizuálních děl. Diplomová práce. Brno: MZLU, Tato diplomová práce pojednává o prosazování autorského práva u audiovizuálních děl v současných společensko-technologických podmínkách. Práce se zabývá všemi druhy a způsoby porušování práv autorů a jejich ekonomickými důsledky. Důraz je kladen zejména na fenomén internetového pirátství. V souvislosti s globálním charakterem této činnosti jsou v práci analyzovány v současné době dva nejvýznamnější systémy autorského práva, tj. angloamerický a kontinentální systém. Práce pojednává zejména o způsobu, možnostech a limitech prosazování majetkových práv autorů. Klíčová slova: autorské právo, audiovizuální dílo, pirátství, prosazování autorského práva. Abstract KOS, F. Enforcement of copyright in audiovisual works. Dissertation thesis. Brno: MUAF, The present thesis deals with copyright enforcement in relation to audiovisual works in contemporary social and technological conditions. It covers all types and ways of copyright infringement and the economic consequences thereof. Major emphasis is laid on internet piracy. With respect to the global character of the activity two most significant copyright systems of the day, i.e. Anglo-American and Continental, are analysed. The thesis concentrates mainly on the manner and possibilities of and limitations to the enforcement of authors property rights. Key words: copyright, audiovisual work, piracy, enforcement of copyright. 5

6 Obsah 1 Úvod Cíl práce a metodika Literální přehled k problematice autorského práva Základní pojmy a koncepce autorského práva Přehled autorského práva Multilaterální nadnárodní smlouvy Bilaterální mezinárodní smlouvy Úprava autorského práva v ČR a EU Autorské právo USA Shrnutí a srovnání kontinentálního (ČR) a angloamerického (USA) autorského práva Prosazování autorského práva u audiovizuálních děl Fenomén pirátství Hudební a filmový průmysl a audiovizuální pirátství Ekonomika hudebního a filmového průmyslu Ekonomické dopady audiovizuálního pirátství Právní nástroje k ochraně autorských práv v ČR Koncepce boje proti pirátství Instituce a organizace zapojené do boje proti audiovizuálnímu pirátství Státní instituce a orgány Organizace kolektivní správy majetkových práv autorů Ostatní organizace činné v boji proti pirátství Represe vs. prevence Creative Commons doplněk copyrightu Shrnutí a úvahy de lege ferenda Závěr Literatura Monografie Periodika a odborné články Internetové stránky organizací Přílohy

7 1 Úvod Autorské právo, které je součástí ochrany duševního vlastnictví, tvoří poměrně rozsáhlou oblast právní problematiky. Autorský zákon poskytuje autorskoprávní ochranu řadě různorodých děl, které jsou z většiny výsledkem tvůrčí činnosti fyzických osob. Lze je jednoduše rozdělit na díla vědecká a díla umělecká. Tato práce se zaměřuje spíše na druhou skupinu děl, konkrétně na díla hudební a kinematografická 1. Současné a globálně se projevující ekonomické, technologické a společenské změny jsou důvodem, proč se zabývat autorským právem na mezinárodní úrovni. Porušování autorských práv se uskutečňuje v jednotlivých zemích světa v poměrně rozdílné míře. Tyto rozdíly jsou zjevné nejen mezi zaostalými a vyspělými zeměmi, ale také mezi vyspělými zeměmi navzájem. Jelikož se v autorském právu uplatňuje zásada teritoriality, je značné úsilí směřováno především do mezinárodní harmonizace právních norem. Autorské právo prochází soustavným kontinuálním vývojem, který koresponduje s výše uvedenými změnami, a z těchto důvodů je také harmonizační proces nikdy nekončící. Díky odlišnému historickému vývoji v dnešní době rozlišujeme dva nejvýznamnější paralelně fungující systémy autorského práva. Jsou to kontinentální (EU, Česká republika) a angloamerický (USA, Japonsko) systém autorského práva. Nejen vzhledem k značnému ekonomickému potenciálu autorskoprávních vztahů je autorské právo v dnešní době značně diskutovaným odvětvím práva. Technický vývoj v oblasti digitálních technologií a internetu vytvořil nový prostor pro šíření audiovizuálních děl, přičemž v drtivé většině se tak děje bez souhlasu držitele autorských práv, tedy v rozporu se zákonem. Pozitivní autorské právo přirozeně nemůže zachytit všechny situace reálného života. Proto je také právní úprava v této oblasti terčem častých kritik. Na straně jedné je silná lobby producentů, distributorů a kolektivních správců za zpřísnění norem a prodloužení ochranných lhůt, na straně druhé však existuje poměrně sílící skupina odpůrců současného pojetí, která usiluje o liberalizaci autorského práva s odůvodněním, že stávající ujednání v dnešní informační společnosti neplní svou funkci. Skutečnost, že švédská Pirátská strana se 1 Pro účely této práce shrnuji hudební nahrávky, videoklipy, záznamy uměleckých výkonů, kinematografická díla a další podobná díla zjednodušeně pod díla audiovizuální. 7

8 letos probojovala do Evropského parlamentu, pouze potvrzuje tyto společenské tendence. Někteří kritici autorského práva jsou však mnohem radikálnější a odmítají celkově koncept autorských práv. Kritizují bezdůvodné kapitalistické obohacování menšiny na celku a zdůrazňují celospolečenskou prospěšnost umění. Samotný text Listiny základních práv a svobod České republiky obsahuje do jisté míry odporující si práva. Článek 34 zakotvuje jednak zákonnou ochranu práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti, jednak právo přístupu ke kulturnímu bohatství. 8

9 2 Cíl práce a metodika Práci je možné neformálně rozdělit na dvě části. První je literárním přehledem zaměřeným na popis současného angloamerického a kontinentálního autorského práva. Provádím zde srovnání amerického federálního autorského práva a českého autorského práva, které je ve vztahu ke komunitárnímu právu Evropské unie. Cílem je identifikace nejpodstatnějších prvků, jež ovlivňují především způsob a možnosti prosazování autorskoprávní ochrany u audiovizuálních děl v praxi. V souvislosti s mezinárodním zkoumáním autorského práva stručně chronologicky shrnuji nejpodstatnější kroky v oblasti světové harmonizace práv duševního vlastnictví a jejich důsledky pro kontinentální a angloamerický systém autorského práva, přičemž kladu důraz právě na jejich souvislost se společenským a technickým vývojem. Druhá část je zaměřena prakticky a pojednává o způsobu, možnostech a limitech prosazování zejména majetkových práv autorů audiovizuálních děl v současných podmínkách. Zaměřuji se na analýzu způsobů porušování autorských práv a na možnosti a efektivitu ochrany těchto práv především státními institucemi a dalšími organizacemi a jejich úlohou v celkové koncepci boje proti pirátství. Zaměřuji se především na internetové audiovizuální pirátství a jeho ekonomické důsledky nejen pro hudební a filmový průmysl, ale také pro celou společnost. Své závěry se snažím podložit statistickými údaji a výsledky mezinárodních průzkumů a studií. Ze zjištěných skutečností formuluji úvahy de lege ferenda. K vypracování této práce jsem použil primární a sekundární literatury. Mezi hlavní informační zdroje použité k vypracování této práce patří především právní předpisy upravující oblast autorského práva, odborná literatura a odborné časopisy z oblasti práv duševního vlastnictví a dále používám soudní judikaturu. Pro nedostatek domácí literatury pojednávající zejména o americkém autorském právu jsem využíval zejména zahraniční elektronické zdroje. Úplný seznam je uveden v přehledu použité literatury. V práci dále analyzuji a interpretuji veřejně dostupná statistická data. Práce je zpracována metodou obsahové analýzy uvedených zdrojů a metodou komparace systémů autorského práva s důrazem na jejich konkrétní odlišnosti. V práci 9

10 používám výkladových metod, zejména metody teleologické, sémantické, systematické a výkladové metody historické. 10

11 3 Literální přehled k problematice autorského práva 3.1 Základní pojmy a koncepce autorského práva Autorské právo prošlo dlouhým vývojem. Jeho prvopočátek lze spatřovat v privilegiích udílených ve středověku panovníkem. Na základě precedenčního práva začal v 17. století vznikat právní systém, který definoval objektivní právní podmínky, za kterých vznikal právní nárok k ochraně. Roku 1809 vznikl v Anglii první ucelený autorský zákon a podmínkou ochrany byla registrace díla 2. 3 Autorské zákony vznikaly podle různých základních koncepcí. Významný vliv má teorie tzv. přirozeného práva (John Locke, Immanuel Kant), podle které je autorské dílo jedinečným produktem tvůrce, který k němu má přirozený vlastnický monopol. Teorie přirozeného práva pojímá duševní vlastnictví jako obdobu klasického vlastnictví a je tedy přirozené, aby autor nakládal se svým nehmotným výtvorem obdobně, jako s hmotnou věcí a aby mohl zakázat všem osobám užívat produkt svých tvůrčích schopností. 4 Vlastnické teorii je vytýkáno nedokonalé krytí osobnostních práv, jako např. osobování si autorství. Z tohoto důvodu vzniká teorie osobní povahy autorských práv (teorie injurie). Oproti teorii přirozeného práva stojí utilitaristické teorie (viz např. Thomas Jefferson, Adam Smith, Jeremy Bentham) pojímající duševní vlastnictví jako společensky užitečný monopol, který je časově omezený. Výslovné vyjádření tyto teorie nalezly v čl. 8 Ústavy Spojených států amerických: Kongres je oprávněn přijmout opatření k podpoře vědy a umění tím, že na omezenou dobu poskytne autorům a vynálezcům výlučná práva k jejich výtvorům a vynálezům. Duševní vlastnictví je tedy vnímáno jako prostředek k ochraně takových tvůrčích počinů, které společnosti přináší určitou novou hodnotu. Za takový tvůrčí přínos si potom autor zaslouží být nositelem zákonného monopolu, ovšem pouze na určitý čas. 5 2 Současné autorské právo od podmínky registrace díla upouští a nárok na právní ochranu vzniká samotným vytvořením díla. 3 Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Autorské právo [online]. c2009 [citováno ]. Dostupný z WWW: < 4 TELEC, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno : Masarykova univerzita, s MOTEJL, Otakar. Vyjádření veřejného ochránce práv k vyhlášce č. 488/2006 Sb. [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 11

12 Zásadními koncepcemi, ke kterým se autorské právo přiklání, jsou na straně jedné monismus majetkových a monismus osobnostních práv a na straně druhé dualismus těchto práv, ke kterému se spíše přiklání současné autorské právo. Monismus majetkových práv vyjadřuje fakt, že výsledkem duševní práce je nehmotná věc, na kterou se ovšem aplikují běžné principy vlastnictví. Z toho plyne plná převoditelnost všech práv k autorskému dílu. 6 Opakem je monismus osobnostních práv, kdy autorské dílo je od osobnosti neoddělitelné, autorská práva jsou nepřevoditelná a autor poskytuje licence k využívání díla. 7 V současné době převažuje moderní kompromisní dualistické řešení, které odděluje práva osobnostní a majetková. Podle tohoto principu se práva autora dělí na výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Výlučná práva osobnostní jsou nepřevoditelná, vážou se těsně na osobnost autora a zanikají až jeho smrtí. Patří mezi ně právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství či právo na nedotknutelnost díla, tj. do díla nesmí být bez souhlasu autora zasahováno. Majetková práva jsou pak výlučná práva autora rozhodovat o užívání díla jinou osobou. Může to být například právo na rozmnožování a rozšiřování díla, právo na pronájem, půjčování nebo vystavování díla či jeho rozmnoženin. Důležitým principem autorského práva je, že chrání pouze konkrétní, objektivně vnímatelné dílo, které je výsledkem tvůrčí činnosti autora. Autorské právo nechrání samotné myšlenky, ideje, teorie, vzorce, metody a není chráněn ani námět díla. Metody a techniky lze chránit patentovým právem, které s právem autorským přímo nesouvisí. Autorské právo nechrání samotné informace, pouze jsou-li vyjádřeny a uspořádány tvůrčím způsobem a tato ochrana se vztahuje pouze na konkrétní způsob uspořádání a nikoli samotné informace. V autorském právu se využívá zásada teritoriality. To znamená, že autorskoprávní vztahy vzniklé na území daného státu se řídí vždy předpisy autorského práva tohoto státu, i kdyby subjekty těchto vztahů měli své sídlo, bydliště mimo území daného státu. 6 Tento princip byl např. využíván v autorském právu USA až do roku K získání práv bylo třeba dílo registrovat. 7 Toto pojetí bylo užito ve starším českém autorském zákoně č. 35/1965 Sb. 12

13 To se týká všech prvků autorskoprávního vztahu, ať už jde o jeho předmět, subjekty, vznik, zánik nebo obsah těchto práv. Autorské právo tedy nemá exteritoriální působnost. 3.2 Přehled autorského práva Multilaterální nadnárodní smlouvy Celosvětová harmonizace práv k duševnímu vlastnictví nabývá v kontextu současných globalizačních trendů na významu. Proces světové harmonizace skrze sjednávání mezinárodních smluv byl započat již v 19. století a stále pokračuje. Mezi největší aktuální výzvy bezpochyby patří integrace rozvojových zemí. Přestože tyto státy často formálně adoptují západní normy, jejich aplikace je často nedostatečná. Tento problém se však týká i rozvinutých států. Někteří autoři 8 jsou v tomto ohledu velmi skeptičtí a tvrdí, že existuje mnoho způsobů, jak obcházet praktickou implementaci bez přímého rozporu s textem daných úmluv. Základem současného mezinárodního autorského práva je několik mezinárodních úmluv. K nejvýznamnějším patří: Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl, Všeobecná úmluva o autorském právu, Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací (Římská úmluva o autorském právu), Světová deklarace o duševním vlastnictví (WIPO/OMPI), Úmluva o ochraně výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnožování jejich zvukových záznamů sjednaná v Ženevě 29. října 1971, Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, sjednaná v rámci Dohody o zřízení Světové obchodní organizace dne 15. dubna 1994 v Marakéši, Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o právu autorském (1996), 8 Viz např. Leith, P.: Harmonisation of Intellectual properte in Europe: A Case Study of Patent Procedure. Perspectives on Intellectual Property. London, Secet & Maxwell,

14 Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (1996). Bernská úmluva 9 je základní mezinárodní smlouva uzavřená roku 1886 ve švýcarském Bernu, která stanovila jednotný minimální právní základ pro mezinárodní ochranu autorských práv ve všech členských státech této úmluvy. Samotná smlouva byla mnohokrát doplněna a upravena. Od roku 1967 se její správou zabývá Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO). Administrativní úkoly Unie 10 zajišťuje Mezinárodní úřad, který vypracovává studie a poskytuje služby určené k usnadnění ochrany autorského práva. V bývalé Československé socialistické republice vstoupila revidovaná Bernská úmluva v platnost dnem 11. dubna Spojené státy přistoupily v roce Velká Británie, Francie a Německo jsou členy Unie od roku Úmluva je založena na principech národního zacházení, automatické ochrany bez formální registrace a ochrany literárního, vědeckého a uměleckého díla bez ohledu na jeho formu a způsob vyjádření. 12 Bernská úmluva je založena na dvou základních zásadách, zásadě teritoriality a zásadě asimilace, jež znamená uplatnění národního režimu, tj. povinnost smluvního státu nakládat s příslušníky ostatních smluvních států jako se svými vlastními příslušníky. 13 Lhůta ochrany byla stanovena na 50 let po smrti autora. U děl filmových mohou však státy Unie stanovit, že doba ochrany uplyne padesát let po tom, kdy dílo bylo se svolením autora zpřístupněno veřejnosti. Autoři uměleckých děl 14 mají výlučné právo udílet svolení k vysílání svých děl rozhlasem či televizí nebo k jejich veřejnému sdělování jakýmikoliv jinými prostředky sloužícími k bezdrátovému šíření znaků, zvuků nebo obrazů. Exkluzivní práva musí pokrývat reprodukce, překlady, uvádění na veřejnosti, vysílání, použití v audiovizuální formě a adaptaci a jiné aranžmá 9 Text Bernské úmluvy je dostupný online z: < 10 Unii tvoří státy, které podepsaly Bernskou úmluvu. Každý stát Unie, který podepsal tento akt, může jej ratifikovat, a nepodepsal-li jej, může k němu přistoupit. 11 Seznam států, které podepsaly Bernskou úmluvu je dostupný online z: < nebo < 12 Bernská úmluva ve svém textu vychází z v té době nejpokročilejších národních úprav států kontinentální Evropy - z úpravy německé, francouzské a italské. Je pro ni tedy charakteristické totéž, co pro kontinentální systém autorského práva. Ochrana je tedy zásadně neformální, vzniká automaticky a pokrývá nejen majetkový aspekt práv, ale i jejich osobnostní složku. 13 TÝČ, Vladimír. Průmyslová a autorská práva v mezinárodním obchodě. Praha: Linde, a. s., s Úmluva se vztahuje na všechna díla, která se v době nabytí její platnosti ještě nestala ve státě svého původu uplynutím doby ochrany díly volnými. 14

15 díla. Každá neoprávněně pořízená rozmnoženina díla může být ve státě Unie, kde dílo požívá právní ochrany, zabavena podle právního řádu příslušného státu. Nechrání-li některý stát, který není členem Unie, dostatečně díla autorů, kteří jsou občany některého ze států Unie, může tento stát Unie omezit ochranu děl, jejichž autoři jsou v době prvního uveřejnění svých děl občany onoho státu. Ustanovení této úmluvy nevylučují uplatňování nároku na použití širší ochrany, která může být zákonodárstvím státu Unie přiznána. Další mezinárodní úmluvou, kterou jsou vnitrostátní autorskoprávní úpravy v jednotlivých zemích navzájem koordinovány je Všeobecná úmluva o autorském právu uzavřená 6. září 1952 v Ženevě a revidovaná v Paříži 24. července Úmluva je kompromisem mezi kontinentálním evropským a angloamerickým systémem autorského práva a byla výsledkem snahy o vytvoření světové konvence poté, co řada států uznávala jen některé dohody (buď Bernskou konvenci nebo tzv. Konvenci americkou) anebo nepřistoupila k žádné z nich. V článku III stanoví formální podmínky ochrany uveřejněného díla. Zavádí výhradu vlastnictví autorského díla označením - copyright. Copyrightová doložka se užívá v zemích angloamerického práva (Velká Británie, USA), které jsou účastny Všeobecné úmluvy o právu autorském. Podle českého autorského práva je zcela irelevantní, je-li na autorském díle uvedena. Jejím účelem je zajištění autorskoprávní ochrany v zemích, které pro vznik právní ochrany autorského díla vyžadují splnění rozličných formálních náležitostí, ať již copyrightovou doložku, či registraci nebo zaplacení poplatků apod. Římská úmluva na ochranu výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací 15 z roku 1961 je úmluva, která mezinárodně upravuje práva příbuzná k právům autorským. Ochrana výkonných umělců podle této úmluvy zahrnuje možnost zabránit rozhlasovému vysílání a veřejnému přednesu jejich výkonu bez jejich souhlasu, pořízení záznamu jejich nezaznamenaného výkonu bez jejich souhlasu, rozmnožení záznamu jejich výkonu, je-li rozmnožován pro jiné účely, než k jakým výkonní umělci udělili souhlas nebo byl-li původní záznam pořízen bez jejich souhlasu. Každý smluvní stát může svým vnitřním zákonodárstvím stanovit výjimky z ochrany 15 Text Římské úmluvy o autorském právu je dostupný online z: < 15

16 zajištěné touto úmluvou, a to pro soukromé užívání, užití krátkých výňatků při zpravodajství o aktuálních událostech, krátkodobý záznam pořízený rozhlasovou organizací jejími vlastními prostředky a pro její vlastní vysílání, užití výlučně pro účely vyučování nebo vědeckého bádání. Ochrana přiznávaná podle této úmluvy trvá nejméně po dobu dvaceti let od konce roku, v němž byl pořízen záznam, uskutečněn výkon nezaznamenaný na zvukový snímek, vysílán rozhlasový pořad. Z Římské úmluvy vyplývá možná zkratka, kterou můžeme nalézt na rozmnoženinách zvukových záznamů 16. Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) byla založena v roce 1967 Světovou deklarací o duševním vlastnictví a za účelem celosvětové podpory ochrany práv duševního vlastnictví skrze vzájemnou spolupráci, jak mezi členskými státy, tak i ostatními mezinárodními organizacemi. V současnosti je členem WIPO 184 států. Organizace jako specializovaná agentura Spojených národů spravuje mnohostranné mezinárodní smlouvy. Mezi hlavní cíle organizace spadá zajistit plnou integraci rozvojových a transformujících se zemí do mezinárodního systému duševního vlastnictví a práv k duševnímu vlastnictví. V souvislosti s působením digitálních technologií vznikl pracovní plán činností nazývaný Digitální agenda WIPO. Digitální agenda WIPO zahrnuje deset bodů. Třetí bod tvoří podpora přizpůsobení mezinárodněprávních norem, aby byl usnadněn elektronický obchod skrze rozšíření principů Internetových úmluv WIPO na audiovizuální výkony a adaptaci práv vysílatelů na digitální dobu. Úmluva o ochraně výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnožování jejich zvukových záznamů 17 sjednaná v Ženevě 29. října 1971 je v podstatě již jen rozšířením předcházejících mezinárodních úmluv, ponechávající nedotčenou stávající ochranu autorského práva. Účelem úmluvy je zahrnutí dalších 16 Tato zkratka se užívá v zemích, jejichž zákonodárství vyžaduje splnění formalit jako podmínku ochrany práv výrobců zvukových snímků nebo výkonných umělců anebo obou k zvukovým snímkům. Římská úmluva stanoví, že dané formality se budou považovat za splněné, jestliže všechny rozmnoženiny vydaného zvukového snímku uvedeného do prodeje nebo jejich obaly ponesou poznámku skládající se ze znaku s připojením roku prvního vydání a jména vlastníka práv výrobce, resp. osoby, která vlastní práva výkonných umělců ve státě, kde se trvalý záznam uskutečnil. 17 Text úmluvy je dostupný online z: < 6d a8?OpenDocument>. 16

17 pojmů jako je zvukový záznam, zvukový snímek pořízený ze zvukového záznamu, jejich veřejné rozšiřování, výrobce zvukového záznamu. Nejdůležitější normou, která upravuje ochranu práv k duševnímu vlastnictví ve vztahu k mezinárodnímu obchodu, je Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS) 18. Dohoda nabyla účinnosti 1. ledna 1995 jako jeden z výsledků Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání vedoucích k založení Světové obchodní organizace a je v podstatě reakcí na dosavadní právní úpravou ne zcela akceptovaný ekonomický potenciál autorských práv a rostoucí podíl pirátského zboží. Hlavním cílem Dohody je zefektivnit ochranu práv duševního vlastnictví včetně problematiky jejich vynucování za účelem usnadnění mezinárodního obchodu. V Dohodě se promítají základní principy činnosti Světové obchodní organizace, a to národní zacházení, doložka nejvyšších výhod a nediskriminace. 19 Princip národního zacházení zaručuje stejné zákonné posuzování, zacházení a přístupy jak k domácím subjektům, tak k subjektům pocházejícím z členských zemí WTO. Pokud smluvní stát přizná režim nejvyšších výhod jinému smluvnímu státu, musí ho přiznat také všem ostatním smluvním státům. Transparentnost je zajištěna ustanoveními Dohody, podle kterých je každý členský stát povinen oznámit své právní předpisy týkající se dostupnosti, rozsahu, nabývání a dodržování práv nebo předcházení zneužití práv k duševnímu vlastnictví Radě TRIPS jako výkonnému orgánu Dohody. Každá členská země má dále povinnost poskytnout informace vztahující se ke konečným soudním a správním rozhodnutím a dvoustranným dohodám v oblasti práv k duševnímu vlastnictví. Těžištěm úpravy dohody TRIPS je její uplatnění na trhu a věnuje se tedy obchodním aspektům práv k duševnímu vlastnictví. 20 V Dohodě jsou na rozdíl od předcházejících mezinárodních smluv na ochranu práv k duševnímu vlastnictví zakotvena ustanovení vztahující se k prosazení (vynucení) těchto práv. Předcházející mezinárodní smlouvy sice vytvořily stejné podmínky i pro zahraniční majitele práv, avšak tato práva velmi často nebyla důsledně prosazována a nebylo postihováno jejich 18 Text Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví je dostupný online z: < nebo < 19 WTO - Dohoda TRIPS : Východiska Dohody TRIPS [online] [cit ]. Dostupný z WWW: < 20 DOBŘICHOVSKÝ, Tomáš. Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví: V kontextu evropského práva, dohody TRIPS a činnosti WIPO. Praha : Linde Praha, a. s., s

18 nedodržování. Dohoda rozlišuje mezi ochranou soukromoprávní a veřejnoprávní. Pro cílená a organizovaná jednání musí být k dispozici i příslušná trestněprávní sankce. 21 Na rozdíl od předchozích mezinárodních smluv na ochranu práv k duševnímu vlastnictví, je Dohoda TRIPS spravována Světovou obchodní organizací a tím vzniká určitá dvojkolejnost, i když mezi WTO a WIPO, která spravuje všechny ostatní smlouvy v této oblasti, byla podepsána dohoda o spolupráci. Dobřichovský píše: I když WIPO si vydobyla výsadní postavení, dnes díky novým tendencím zdůrazňujícím obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví je její pozice oslabována ve prospěch WTO. Dohoda TRIPS stanovuje minimální standard ochrany práv k duševnímu vlastnictví, kterého jsou povinny dosáhnout všechny členské země. 22 Vzhledem k nutnosti komplexního uspořádání a sladění národních legislativ s ustanoveními Dohody bylo nutné vymezit různé přechodné období pro vyspělé země, země s tranzitivní ekonomikou a nejméně rozvinuté země. Členské státy však nejsou omezeny v eventuálním přijetí přísnější ochrany práv k duševnímu vlastnictví. V porovnání s mezinárodními smlouvami, které spravuje WIPO, má Dohoda TRIPS z hlediska počtu členů širší pokrytí zejména o rozvojové země, které nejsou členy těchto mezinárodních smluv. Na druhé straně nezahrnuje některé významné země, které nejsou členy Dohody o WTO a jsou naopak členy smluv WIPO (např. Rusko nebo Ukrajina). Cílem Smlouvy WIPO o právu autorském 23 společně se Smlouvou WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech 24 z roku 1996 je upravit ochranu autorských práv a práv příbuzných v podmínkách užívání elektronického přenosu dat a informací. Smlouvy vstoupily v České republice v platnost v průběhu roku Smlouva WIPO o právu autorském doplňuje právo na rozmnožování uvedené v Článku 9 Bernské úmluvy, a výjimky, jež se podle něj připouštějí, se plně vztahují také na digitální oblast, zejména na užití děl v digitální formě. Uložení chráněného díla v digitální formě na elektronický prostředek tak představuje rozmnožování ve smyslu Bernské úmluvy. Autoři literárních a uměleckých děl mají 21 TÝČ, Vladimír. Průmyslová a autorská práva v mezinárodním obchodě. Praha : Linde, a. s., s Prověrka legislativy České republiky již byla ukončena ve všech oblastech ochrany a dodržování práv k duševnímu vlastnictví (v roce 1997). 23 Text smlouvy je dostupný online z: < 24 Text smlouvy je dostupný online z: < 18

19 výlučné právo udílet svolení k jakémukoli sdělování svých děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátovými prostředky, včetně zpřístupňování svých děl veřejnosti takovým způsobem, že každý může mít přístup k těmto dílům na místě a v čase podle své individuální volby. Tyto smlouvy dále zaručují přiměřenou právní ochranu proti obcházení technických prostředků ochrany děl a elektronických informací o správě práv autorů, jež jsou nezbytností pro zajištění efektivní správy práv v digitálním prostředí. Novinkou je možnost stanovení vyčerpání práv v rámci práva na rozšiřování díla Bilaterální mezinárodní smlouvy Kromě mnohostranných mezinárodních úmluv je Česká republika zavázaná také množstvím bilaterálních dohod v oblasti autorského práva. Tyto bilaterální dohody nesmí odporovat již uzavřeným mezinárodním úmluvám a smluvní strany v nich většinou přiznávají subjektům práva širší, nad rámec závazných mezinárodních dohod. Z dohody TRIPS vyplývá pro členy zacházení podle nejvyšších výhod. Pokud bude jakákoli výhoda, přednost, výsada nebo osvobození v oblasti ochrany duševního vlastnictví přiznaná členem této dohody občanům kterékoli jiné země, musí pak být přiznána ihned a bezpodmínečně občanům všech ostatních států, jež jsou účastny této dohody. Z této povinnosti jsou zproštěny jakékoli členem přiznané výhody, přednosti, výsady nebo osvobození: a) vyplývající z mezinárodních dohod o právní pomoci nebo výkonu práva obecné povahy a neomezující se zvláště na ochranu duševního vlastnictví; b) poskytnuté v souladu s ustanoveními Bernské úmluvy (1971) nebo Římské úmluvy, které opravňují, aby poskytnuté zacházení bylo záležitostí nikoli národního zacházení, nýbrž zacházení poskytnutého v jiné zemi; c) týkající se práv výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a provozovaného rozhlasového a televizního vysílání, která nejsou poskytnuta touto Dohodou; d) vyplývající z mezinárodních dohod, vztahujících se k ochraně duševního vlastnictví, které vstoupily v platnost před vstupem v platnost Dohody o WTO za předpokladu, že takové dohody budou oznámeny Radě pro TRIPS a nepředstavují svévolnou nebo neoprávněnou diskriminaci vůči občanům ostatních Členů. 19

20 Příkladem bilaterální dohody je Dohoda o obchodních vztazích mezi vládou ČSFR a vládou USA 25 (158/1991 Sb.), ovlivňující některé aspekty autorského zákona. Strany se v této dohodě zavázaly prodloužit dobu ochrany audiovizuálních děl nejméně na padesát let od zveřejnění a poskytnout ochranu zvukovým záznamům po dobu nejméně padesáti let od zveřejnění, bránit nedovolenému půjčování kopie zvukového záznamu a to bez ohledu na nabytí zvukového záznamu koupí Úprava autorského práva v ČR a EU Evropská úprava je v oblasti práv autorských a práv souvisejících kompromisem mezi pojetím kontinentálním (Francie, Německo) a pojetím common-law (Spojené království, Irsko). Podle Dobřichovského 26 se tento střet dvou koncepcí bude v evropské legislativě nadále odrážet, přičemž, alespoň soudě podle dosavadního vývoje, lze očekávat další prosazování kontinentálního pojetí. V rámci společné obchodní politiky může Evropská unie (přesněji Evropské společenství) na základě Článku 133 Smlouvy o založení Evropského společenství uzavírat mezinárodní smlouvy o právech k duševnímu vlastnictví při splnění určitých podmínek. 27 Důvodem k přijetí nového českého autorského zákona č. 121/2000 Sb. byla nejen nutnost nahradit zastaralou úpravu nevyhovující aktuálním společensko-ekonomickým podmínkám a technickému rozvoji, ale také očekávaná potřeba harmonizace českého právního řádu s komunitárním právem EU. Autorský zákon ve své podstatě vychází z čl. 34 Listiny základních práv a svobod, kde jsou zaručena veřejná subjektivní práva každého k výsledkům tvorby. Čl. 11 Listiny stanovuje, že subjektivním právem každého je právo vlastnit majetek (hmotný i nehmotný). Autorský zákon č. 121/2000 Sb. je nástrojem ochrany nehmotného majetku, který je zařazen do autorskoprávní oblasti. Základem právní úpravy zákona je dualistická koncepce osobních a majetkových práv Text dohody je dostupný online z: < 26 DOBŘICHOVSKÝ, Tomáš. Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví: V kontextu evropského práva, dohody TRIPS a činnosti WIPO. Praha : Linde Praha, a. s., s U dohody TRIPS však bylo na základě posudku Evropského soudního dvoru stále ještě nutné, aby svůj souhlas vyjádřily i jednotlivé členské státy ES, následkem čehož jsou smluvními stranami a členy WTO vedle sebe Evropské společenství i jeho členské státy. 28 Předchozí autorský zákon č. 35/1965 Sb. prosazoval monistickou koncepci, podle níž osobní a majetková práva tvoří nedílný celek. 20

21 Přidružením ke společenství se České republiky dotýká řada směrnic EU, které nemají sice platnost zákona, nicméně se pokouší o obecné sladění zákonů členských států a promítají se tak do jednotlivých národních právních systémů. V kontextu ochrany práv k duševnímu vlastnictví (resp. audiovizuální děl) lze jmenovat tyto: Směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s právem autorským, v platném znění, Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se práva autorského a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu, Směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany práva autorského a určitých práv s ním souvisejících, v platném znění, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v informační společnosti, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících. Kromě Směrnice o harmonizaci určitých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v informační společnosti, všechny směrnice upravují vždy pouze dílčí aspekt ochrany práv k duševnímu vlastnictví. Zmiňovaná směrnice 2001/29/ES má mnohem komplexnější záběr a širší dopad. 29 Informační směrnice je reakcí na rychlý technologický rozvoj a jejím účelem je poskytnutí ochrany autorům v digitálním prostředí a implementace příslušných předpisů v členských státech EU, zatímco detailní úprava se ponechává na jednotlivých vnitrostátních řádech členských států. V článku 2 této směrnice se uvádí: Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat 29 DOBŘICHOVSKÝ, Tomáš. Moderní trendy práv k duševnímu vlastnictví: V kontextu evropského práva, dohody TRIPS a činnosti WIPO. Praha : Linde Praha, a. s., s

22 přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech: a) pro autory v případě jejich děl; b) pro výkonné umělce v případě záznamů jejich výkonů; c) pro výrobce zvukových záznamů v případě jejich zvukových záznamů; d) pro výrobce prvotních záznamů filmů ve vztahu k originálům a rozmnoženinám jejich filmů; e) pro vysílací organizace v případě záznamu jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice. Článek 3 upravuje výlučné právo autorů na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti, přičemž práva zde uvedená se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku. Pro mnohé státy byl při harmonizaci vnitrostátní úpravy problematický zejména článek 5 o výjimkách a omezeních z výlučných práv. V odstavci 2 článku 5 se mimo jiné fakultativní výjimky uvádí, že členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práva na rozmnožování podle článku 2 např. u jakýchkoliv rozmnoženin na jakémkoliv nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití a pro účely, které nejsou přímo ani nepřímo komerční, a to za podmínky, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu, která, pokud jde o dotyčné dílo nebo předmět ochrany, bere ohled na použití nebo nepoužití technologických prostředků uvedených v článku 6. Právě toto ustanovení o spravedlivé resp. přiměřené odměně znamená zachování možnosti zpoplatnění nenahraných nosičů a rozmnožovací techniky, tzv. levies. Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících trvá doba ochrany autorských práv k literárnímu a uměleckému dílu, jakož i k filmovým nebo audiovizuálním dílům po dobu života autora a 70 let po jeho smrti. Doba trvání práv výkonných umělců pak vyprší 50 let po dni provedení. 22

23 3.2.4 Autorské právo USA Copyright Act Autorské právo je v USA součástí federálního práva a je zakotveno v ústavě USA v článku I, 8, ustanovení 8. Tento článek upravuje základy amerického autorského a patentového práva a zahrnuje nárok autorů uměleckých a vědeckých děl, vynálezců a objevitelů na časově omezenou dobu ochrany. V roce 1790 vstoupil v platnost první autorský zákon USA (US Copyright Act), kopírující anglický Statute of Anne a vztahoval se pouze na knihy a mapy. 30 Od té doby byl autorský zákon mnohokrát upraven. 31 Byl rozšířen okruh chráněných děl, prodlouženy ochranné doby 32 a zahrnuty nové změny související s technologickým vývojem. Současná úprava amerického autorského zákona odráží závazky Spojených států vyplývající ze závazných mezinárodních úmluv, a to především z Bernské úmluvy (závazné od 1. března 1989), z Všeobecné úmluvy o autorském právu (od 16. září 1955, resp. 10.července 1974), z dohody TRIPS (od 1. ledna 1995) a smluv WIPO (od 6. března 2002). V minulosti docházelo v prosazování autorského práva v USA k dualismu ve vztahu federálního práva a práva jednotlivých států. 33 Zatímco na federální úrovni bylo třeba dílo za účelem autorskoprávní ochrany registrovat, mnoho států federace tuto podmínku nevyžadovalo. V roce 1976 však Kongres určil pro díla spadající pod federální autorské právo toto právo jako přednostní. Dílům, na něž se federální právo nevztahuje, nesmí být na úrovni jednotlivých států unie autorskoprávní ochrana poskytována a osoby obviněné z porušení autorských práv nemohou být stíháni soudy těchto států. Spojené státy neuznávají absolutní, přirozené právo autora zamezit ostatním kopírování nebo jinak využívat jeho práci. Americké autorské právo dává autorům vlastnická práva 30 Wikipedia: The Free Encyclopedia: United States copyright law [online]. c2009 [citováno ]. Dostupný z WWW: < 31 Association of Research Libraries. Copyright Timeline : A History of Copyright in the United States [online]. Washington DC : 2007, Last modified July 12th 2007 [cit ]. Dostupný online z WWW: < 32 Z původních 14ti let s možnou obnovou byly ochranné lhůty postupně prodlužovány na 28 let (r. 1909), 75 let nebo 50 let po smrti autora (r. 1976), až na současných 95 až 120 let pro organizace nebo 70 let po smrti autora (r. 1998). 33 Před rokem 1972 zvukové nahrávky nebyly předmětem federálního autorského práva, ale jejich kopírování bylo víceméně regulováno různými zákony jednotlivých států, z nichž některé neměly stanoveny ochranné lhůty. Dodatek o zvukových nahrávkách z roku 1971 rozšířil federální autorské právo na nahrávky vzniklé od roku 1972, s tím že na nahrávky vzniklé před tímto datem se vztahuje stále právo jednotlivých států. 23

24 ke svým dílům na omezenou dobu, konečným cílem je využívání autorských děl ve prospěch veřejnosti prostřednictvím podpory jejich vytváření a šíření. Autorský zájem je ve vztahu k zájmu veřejnosti sekundární. Stejně jako v případě ostatních práv k duševnímu vlastnictví v USA, autorské právo se snaží dosáhnout optimální rovnováhy mezi dvěma konfliktními veřejnými zájmy. Prvním je podpora kreativity, tím že se na díla vztahují majetková práva autorů. Druhým veřejným zájmem pak je posilování konkurenčního trhu umožněním co možná nejvolnějšího přístupu veřejnosti k autorským dílům a myšlenkám, které zahrnují. Rovnováha těchto zájmů v americkém autorském právu je řešena omezenými majetkovými právy k autorově zvláštní metodě vyjádření myšlenek nebo informací. Ostatní mají možnost vyjádřit stejné myšlenky a použít stejné skutečnosti jako autor, nesmí však kopírovat původní způsob autorova vyjadřování myšlenek či faktů. Navíc jsou i autorova práva časově omezená a jsou určité výjimky umožňující veřejné použití v určitých případech. Autorskoprávní ochrana se vztahuje jak na díla publikovaná, tak nepublikovaná. 34 Autor je původním vlastníkem autorských práv a může využívat dílo sám nebo převést některá nebo všechna práva udělená autorským zákonem na jiné osoby, čímž se úprava amerického autorského práva zásadně liší od kontinentálního práva. Dalším rozdílem je odlišné chápání osoby autora, která je v USA chápána ve smyslu vynaložení určité dovednosti a práce, z čehož vyplývá, že autorem v USA může být i osoba právnická. Jedná se o odlišné pojetí požadavku originality autorského díla. Zvláštními případy při určování autora jsou: Díla vyrobená na zakázku. Pokud je dílo vytvořeno "for hire" ve smyslu amerického autorského zákonu, zaměstnavatel nebo pověřující společnost, která platila za práci a vzala na sebe ekonomické riziko, je původním vlastníkem autorských práv a autorem ve smyslu autorského zákona. Každé další dílo, které již vzniklo bez nároku náhrady a bez použití zdrojů zadavatele obvykle vlastní jeho tvůrce, i když se zaměstnavatelé často snaží o nárok na vlastnictví těchto děl. Příkladem jsou díla vytvořená zaměstnanci v rámci svého zaměstnání, dále 34 Wikipedia: The Free Encyclopedia: United States copyright law [online]. c2009 [cit ]. Dostupný z WWW: < 24

25 speciálně nařízená nebo zadaná díla za podmínky, že druhá strana písemně souhlasí, že se jedná o tento typ díla; Vlastnictví autorského práva u společné práce, kdy autoři společné práce jsou spoluvlastníky autorských práv k jedné práci. Společná práce je dílo vytvořené dvěma nebo více autory s úmyslem, že jejich příspěvky budou sloučené do nerozlučných nezávislých částí jednotného celku; Vlastnictví autorského práva u kolektivního díla, které je souborem nezávislých samostatných autorskoprávních děl. Při absenci výslovného postoupení autorského práva ponechává si autor jednotlivých prací u kolektivního díla autorská práva na svou práci. Kompilátor, nebo autor sbírky, je vlastníkem autorských práv k osobitému vyjádření, kterým je v prvé řadě výběr a uspořádání samostatných příspěvků. V americkém autorském právu existuje pět základních chráněných práv, někdy nazývaných pět "pilířů" autorských práv. Majitel autorských práv má výlučné právo povolit jiným osobám: 1. právo vytvořit kopii díla, 2. právo připravovat díla odvozená založená na díle původním, 3. právo distribuovat kopie díla veřejnosti prodejem nebo jiným převodem vlastnictví, nájmem, pronájmem nebo půjčováním, 4. veřejně vykonávat dílo v případě literárního, hudebního, dramatického a choreografického díla, pantomim a filmů a dalších audiovizuálních děl a zvukových nahrávek prostřednictvím digitálního zvukového přenosu, 5. veřejně předvádět dílo, v případě literárního, hudebního, dramatického a choreografického díla, pantomim a obrazového, grafického nebo sochařská díla, včetně jednotlivých obrazů filmu či jiného audiovizuálního díla. Neoprávněné použití materiálu, na který se vztahuje autorské právo, způsobem, který porušuje jeden z vlastníkových autorských výlučných práv je porušení autorských práv. Existují tři typy převodů autorských práv u chráněných děl: převod (assignment), výhradní a nevýhradní licence. Zatímco převod a výhradní licence vyžadují písemnou 25

26 formu, u nevýhradní licence tomu tak není. Transfery autorského práva vždy obsahují jedno nebo více výlučných autorských práv. Například může licence poskytovat právo předvádění díla, ale ne právo dílo reprodukovat, nebo z něj vytvářet odvozené dílo. Licenční podmínky se řídí platnými ustanoveními smluvního práva. Copyright Term Extension Act, někdy také nazývaný Sonny Bono Copyright Term Extension Act, z roku 1998 prodlužuje dobu trvání ochranných lhůt na dobu života autora plus 70 let a pro díla, u nichž autorství náleží právnické osobě, až na 120 let od vzniku nebo 95 let po vydání. 35 Ačkoli autorské právo ve Spojených státech vzniká automaticky vytvořením originálního díla autora, registrace u Úřadu pro autorská práva 36 staví autory do lepšího postavení, pokud by vznikl spor o autorská práva. Ačkoli připojením Spojených států k Bernské úmluvě, registrace k zajištění autorských práv již není nutná, k získání zákonné náhrady škody v případě porušení autorských práv je vyžadována. 407 amerického autorského zákona stanovuje, že vlastník autorských práv k publikovaným nebo nepublikovaným dílům, může kdykoli v průběhu trvání autorských práv dílo registrovat u Úřadu pro autorská práva. Účelem tohoto ustanovení týkajícího se registrace je vytvořit co nejkomplexnější záznam o autorskoprávních nárocích v USA. Osoba žádající o registraci musí zaslat vyplněný formulář společně s přihlašovacím poplatkem a kopií nebo záznamem díla. Požadavek uložení kopie díla slouží dvěma účelům. Za prvé může majitel prokázat, že dílo, u kterého došlo k porušení autorského práva, je úplně stejné jako zaregistrované dílo. Za druhé tento požadavek slouží při budování sbírky uměleckých děl. Nedodržení povinnosti uložení díla, ale nemá za následek propadnutí autorských práv. Uložení díla lze učinit elektronicky prostřednictvím on-line systému eco. 35 HIRTLE, Peter B. Copyright Term and the Public Domain in the United States [online]. New York: Cornell University, 2004, Last updated 5th January 2009 [cit ]. Dostupný z WWW: < 36 United States Copyright Office (Úřadu pro autorská práva ) je vládní úřad ochraňující a propagující autorská práva především amerických subjektů autorského práva. V jeho působnosti je především přijímání autorskoprávních žalob a evidence transferů autorských práv. 26

27 Před rokem 1989 bylo používání autorskoprávních doložek 37 součástí zákonných požadavků Spojených států. Ačkoli přijetím Bernské úmluvy se uvádění copyrightové doložky stalo volitelným a autorská práva vznikají automaticky s dílem, absence doložky může snížit náhradu škody při porušení autorských práv a také může snížit počet tzv. "innocent infringement", tj. když se osoba porušující autorská práva brání nevědomostí existence autorských práv. Aby nastalo porušení autorských práv, musí se jednat o dílo chráněné a žalovaný musí dílo kopírovat protiprávně. Za kopírování se nepovažuje například parodie díla. Ačkoli parodie může být podle autorského zákona Spojených států považována za odvozené dílo, a tudíž spadat do výlučného práva vlastníka autorských práv, jedná se o výjimku podle zákona, tzv. "fair use". Osoba, jejíž autorská práva byla porušena, může usilovat o právní pomoc. Tyto nápravy, nicméně vyžadují, aby se držitel autorských práv aktivně dožadoval svých práv. Ve spojených státech neexistuje žádná copyrightová policie, která by prosazovala ochranu, aniž by si autor na porušování autorských práv stěžoval. FBI například vyšetřuje případy porušení autorských práv (nejvíce u hudebních a filmových děl), ale nečiní tak ze své vlastní vůle, nýbrž pouze v případech, kdy obdrží stížnost od držitele autorských práv. K získání nápravy musí držitel autorských práv podat za své prostředky občanskoprávní žalobu u federálního soudu. Soud může rozhodnout ve prospěch žalobce dvojím způsobem. Jednak může nařídit porušovateli autorských práv, aby se zdržel takového jednání nebo může rozhodnout o náhradě škody. Specifikem amerického autorského práva je, že obojí se vzájemně vylučuje a soud může nařídit pouze jednu z těchto variant. V prvém případě v průběhu soudního sporu může soud nařídit zadržení všech kopií díla společně se zařízením sloužícím k jejich výrobě. Pokud žalující strana spor vyhraje, budou pak tyto položky na soudní příkaz zničeny. Copyright Act dává postiženému autorovi možnost volby mezi náhradou skutečné škody společně s případnými zisky porušovatele nebo zákonným odškodněním. Zákonné odškodnění je dostupná alternativa, která je v některých případech výhodnější, 37 Autorskoprávní doložka se sestává ze symbolu autorských práv (, písmeno C uvnitř kroužku), zkratka "Copr." nebo slovo "Copyright" následované rokem prvního zveřejnění díla a jménem držitele autorských práv. Řádná autorskoprávní doložka u zvukových záznamů hudebních nebo jiných zvukových děl je symbol autorských práv (písmeno P uvnitř kruhu). Podobně byla vyžadována fráze All rights reserved k prosazování autorských práv. 27

28 pokud skutečné škody jsou příliš malé nebo obtížně dokazatelné. Existují situace, kdy na zákonné odškodnění není nárok. Jedná se například o případ, kdy je dílo nepublikované a porušování autorských práv začalo před jeho registrací. Zákonná odškodnění jsou počítána za dílo (nikoliv za počet kopií) a pohybují se v rozsahu od několika set dolarů ke stovkám tisíc. Kromě občanskoprávních nápravných rozhodnutí, autorský zákon stanovuje i trestní stíhání v některých případech úmyslného porušení autorských práv. Jedná se zejména a úmyslné podvody, podvodné odstranění autorských práv a falešné zastoupení v žádosti o registraci autorských práv. Digital Millennium Copyright Act ukládá trestní sankce za některé činy obcházení a rušení informace o správě autorských práv. Trestní sankce za porušení autorského práva zahrnují pokutu ve výši ne více než 500 tisíc dolarů nebo odnětí svobody na ne více než pět let nebo obojí za první přestupek a pokuta ve výši ne více než 1 milion dolarů a trest odnětí svobody až na 10 let nebo obojí pro opakované přestupky. Digital Millennium Copyright Act V roce 2008 vstoupil v platnost zákon Digital Millenium Copyright Act 38 (zkráceně DMCA), který rozšiřuje autorský zákon. Zákonodárci USA reagovali na vznik nových technologií a nových mezinárodních smluv (internetové smlouvy WIPO 1996) vytvořením samostatné právní normy. Zákon je rozdělen na pět vzájemně sice provázaných, přesto téměř nezávislých částí. Myšlenky které se objevují v tomto zákoně se objevují v tzv. informační směrnici 2001/29/ES. Některá opatření DMCA mají řadu kritiků a existuje tlak na další reformy této právní normy. Zejména nemožnost obcházení ochrany proti kopírování při kopírování pro legální účely. Důsledkem těchto kritik byla novelizace vydaná 9. března 2005 pod názvem Digital Media Consumer's Rights Act. Část první se zabývá ochranou autorských práv a obcházením ochran sloužících k zabránění porušování autorských práv. Obdobná idea je vyjádřena i v českém autorském zákoně v 44 a 45. Druhá část řeší odpovědnost poskytovatelů služeb především na internetu ve vztahu k autorskému právu. Odpovědnost poskytovatelů je zde omezena, což jim umožňuje nabízet své služby s přiměřeným rizikem. 38 Text Digital Millenium Act je dostupný online z: < 28