Univerzita Karlova v Praze Přírodovědecká fakulta katedra sociální geografie a regionálního rozvoje

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Přírodovědecká fakulta katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Studijní program: Geografie Studijní obor: Geografie a kartografie Barbora Havlíčková VEŘEJNÉ PROSTORY V SUBURBIU: PŘÍPADOVÁ STUDIE V ZÁZEMÍ PRAHY PUBLIC SPACES IN SUBURBIA: CASE STUDY OF PRAGUE S HINTERLAND Bakalářská práce Praha 2012 Vedoucí bakalářské práce: RNDr. Petra Špačková, Ph.D.

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze dne... Barbora Havlíčková 2

3 Poděkování: Touto cestou bych chtěla poděkovat vedoucí bakalářské práce RNDr. Petře Špačkové, Ph.D. za věnovaný čas, poskytnuté rady, připomínky a dostatečnou trpělivost při vedení mé práce. 3

4 Abstrakt Tato bakalářská práce se zaměřuje na výskyt veřejných prostorů v suburbánních obcích v severovýchodním zázemí Prahy. Hlavním cílem práce je popsat a zhodnotit význam a využití veřejných prostorů specifickou skupinou žen s dětmi. Výzkum veřejných prostorů vychází z několika předpokladů stanovených v úvodu práce, které jsou srovnávány s poznatky z empirického výzkumu získané kvalitativní metodou. Z výsledků vyplynulo, že veřejné prostory v suburbánních obcích existují a jsou využívány. Významná role se přisuzuje občanským sdružením využívajících veřejné prostory pro společenské akce, které vedou k jejich obnově a umožňují navazovat a prohlubovat kontakty Klíčová slova: veřejné prostory, ženy s dětmi, využívanost, sociální interakce Abstract This thesis focuses on the appearance of public spaces in the suburban communities in northeastern hinterland of Prague. The main objective is to describe and evaluate the importance of public spaces and use a specific group - women with children. Research into public spaces is based on several assumptions made in the introduction, which are compared with findings from empirical research collected qualitative method. The results showed that public spaces in the suburban communities exist and are useful. Important role is attributed to civil society organizations that use public spaces for social events that lead to their recovery and promote the development of social interaction. Keywords: public spaces, women with children, useful, social interaction 4

5 OBSAH SEZNAM OBRÁZKŮ, GRAFŮ A TABULEK... 6 PŘÍLOHY ÚVOD TEORETICKÝ VSTUP DEFINICE TERMÍNU VEŘEJNÝ PROSTOR POHLED NA VEŘEJNÉ PROSTORY VE 20. STOLETÍ VEŘEJNÉ PROSTORY A SOCIÁLNÍ INTERAKCE PROCES SUBURBANIZACE VEŘEJNÉ PROSTORY V SUBURBIU METODIKA PRÁCE ZHODNOCENÍ VEŘEJNÝCH PROSTORŮ V MIKROREGIONU VEŘEJNÉ PROSTORY V OBCI BAŠŤ A MRATÍN OBECNÁ CHARAKTERISTIKA OBCÍ POHLED UŽIVATELŮ NA VEŘEJNÉ PROSTORY V OBCÍCH BAŠŤ A MRATÍN SOCIÁLNÍ FUNKCE VEŘEJNÝCH PROSTORŮ V OBCI BAŠŤ A MRATÍN ZÁVĚR...42 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...45 ELEKTRONICKÉ ZDROJE...48 PŘÍLOHY

6 Seznam obrázků, grafů a tabulek Obrázky: Obrázek 1: Vymezení zkoumaného mikroregionu v severovýchodním zázemí Prahy Obrázek 2: Hřiště na plážový volejbal, Mratín Obrázek 3:Golfové hřiště, Měšice Obrazek 4: Rozmístění veřejných prostorů v obci Zeleneč Obrazek 5: Rozmístění veřejných prostorů v obci Zdiby Obrázek 6: Rozmístení veřejných prostorů v obci Nová ves Obrázek 7: Rozmístění veřejných prostorů v obci Svémyslice Obrázek 8: Rozmístění veřejných prostorů v obci Bašť Obrázek 9: Rozmístění veřejných prostorů v obci Mratín Obrázek 10: Mlýn v Mratíně Obrázek 11: Rybník a jeho okolí v Bašti Grafy Graf 1: Celkové zastoupení veřejných prostorů Graf 2: Podíl sledovaných veřejných prostorů v nové a staré zástavbě Graf 3: Zastoupení veřejných prostorů v jednotlivých obcích mikroregionu Graf 4: Populační vývoj obcí Bašť, Mratín mezi lety Graf 5: Vývoj hrubé míry migračního salda v obcích Bašť, Mratín mezi lety Tabulky Tabulka 1: Vybrané charakteristické údaje respondentek Tabulka 2: Zhodnocení veřejných prostorů respondentkami v obci Tabulka 3: Vybraná místa využívaná respondentkami v obci Tabulka 4: Využívanost veřejného prostoru podle lokality bydliště respondentek Tabulka 5: Zájem respondentek o navázání kontaktu v obci Tabulka 6: Počet občanských sdružení v obcích Bašť a Mratín 6

7 Přílohy Příloha 1: Struktura řízeného rozhovory Příloha 2: Hrubá míra migračního salda, migrační přírůstek v obcích sledovaného mikroregionu v severovýchodní části okresu Praha-východ mezi lety Příloha 3: Zmapované veřejné prostory za jednotlivé obce ve staré zástavbě, v nové zástavbě a celkem Příloha 4: Zámecký park v Měšicích Příloha 5: Tomovy parky, příklady dětských hřišť Příloha 6: Příklady veřejných prostorů v nové zástavbě 7

8 1. ÚVOD V odborné literatuře jsou většinou veřejné prostory vnímány jako místa, která tvoří podstatnou součást prostředí, ve kterém žijeme, a na nichž se odehrává celá řada aktivit (Nawrath, 2009). Jejich charakter je výsledkem dlouhodobého procesu růstu a proměn měst, na kterém se podílí ekonomické, kulturní, společenské změny (Koutný 2003). Již od vzniku sídel se lidé začali na některých místech shromažďovat a postupně se tak začaly vytvářet různé formy veřejných prostorů. Vznikaly ulice, tržiště, náměstí, parky, které se staly nedílnou součástí každodenního života a plnily řadu funkcí (obchodní, dopravní, společenskou, rekreační apod.) (Koutný 2003) Tato bakalářská práce sleduje výskyt veřejných prostorů ve specifické části metropolitního regionu - v suburbiích. Pro empirický výzkum je vybrán mikroregion nacházející se v severovýchodním zázemí Prahy. Vzhledem k tomu, že se výzkum odehrává v předměstských oblastech Prahy, kam směřují zejména rodiny s dětmi (Puldová, Novák 2008), je výzkum významu a využití veřejných prostorů zaměřen výhradně na tuto specifickou skupinu. Výzkum suburbánních veřejných prostorů vychází z několika následujících předpokladů: 1. V souvislosti s procesem suburbanizace mnozí upozorňují na to, že rostoucí nekontrolovatelná výstavba rodinných domů v zázemí měst pozapomíná na okolní prostředí a nenabízí žádné možnosti pro trávení volného času (Hnilička 2005, Cílek, Baše 2005, Šilhánková 2007). Na druhou stranu některé empirické studie prokazují, že příchod nových obyvatel, převážně z jádrových částí měst, je impulsem pro celkový rozvoj obcí (Puldová, Ouředníček 2006, Puldová, Novák 2008), což může zahrnovat i výstavbu veřejných prostorů. Výchozím předpokladem práce je tedy to, že veřejné prostory v suburbánních oblastech existují. 2. Mnozí tvrdí, že lidé nemají zájem veřejné prostory využívat, protože veškeré jejich aktivity se přesouvají do soukromých prostorů (Gehl, Gemzoe 2002, Šilhánková 2007). Potočný (2006) ve své studii poukázal na to, že zájem o veřejné prostory závisí na charakteru lidí, který je v prvé řadě podmíněn přístupem k jejich bydlení. Vzhledem k tomu, že se výzkum zaměřuje na ženy s dětmi, které tráví většinu času během dne doma, lze očekávat, že veřejné prostory v obcích jsou jimi vyhledávány a využívány. Intenzita využívanosti veřejných prostorů místními obyvateli je v práci spojována mimo jiné i s fyzickým prostředím, které podle Gehla (2000) může vytvářet podmínky pro jejich rozvoj. Je předpokládáno, že vhodně umístěný prostor s dobrou dostupností v rámci obce, se bude vyznačovat výraznější využívaností. 8

9 3. Lze očekávat, že intenzita využívanosti veřejného prostoru koreluje s možnostmi navázání náhodných kontaktů mezi jeho uživateli. Vyjma fyzické (prostorové) vzdálenosti obyvatel, která je uváděna jako jeden z možných faktorů, omezující sociální interakce, je přisuzován vliv i sociální vzdálenosti obyvatel (Puldová, Novák 2008). Společný životní styl, společné zájmy a hodnoty obyvatel mohou přispět k navazování kontaktů a k integraci nových rezidentů do života obce (Puldová 2006). Některé výzkumy prokazují, že prvotní náhodné kontakty vznikají mezi lidmi se psy (Potočný 2006) a dětmi (Potočný 2006, Špačková, Ouředníček 2011), které tak představují jeden z nejdůležitějších impulsů pro navazování vztahů mezi starousedlíky a novousedlíky. V práci je klíčová role přisuzována přítomnosti dětí, které mohou přispět k navazování kontaktů mezi obyvateli a oživit veřejné prostory. Zvláště pak je význam přikládán občanským sdružením využívající veřejné prostory k nabídce volnočasových aktivit, jejichž pravidelným užíváním se mohou náhodné kontakty přeměňovat na častější setkávání a prohlubovat je. Podnětem pro setkávání obyvatel mohou být také společenské akce, které by měly být sledovanou skupinou vyhledávány. Podle uvedených předpokladů jsou tak dílčí cíle práce rozděleny do několika částí, od kterých se odvíjí i struktura práce. Prvním cílem práce je na základě přečtené literatury vymezit základní pojmy, definice a nastínit postoje vybraných odborníků na studovanou problematiku veřejných prostorů, ze kterých vycházím v empirické části. Vymezení postupů použitých v empirické části je uvedena v metodické části v kapitole 3. Druhým cílem práce je zmapování veřejných prostorů v části suburbánního zázemí a zhodnocení jejich existence. Posledním cílem práce uvedeným v páté kapitole, je vybrat lokality pro případovou studii, ve kterých je sledován význam a využití veřejných prostorů místními uživateli. Výsledky práce jsou shrnuty a uvedeny v závěru. 9

10 2. Teoretický vstup V teoretické části se práce nejprve zaměřuje na definici veřejného prostoru. Dále je uveden význam a vývoj veřejných prostorů v průběhu 20. století z pohledu několika vybraných odborníků, kteří se věnují problematice veřejného prostoru a životu ve městě. Poté se teoretická část zaměřuje na sociální funkci veřejných prostorů. Vzhledem k tomu, že výzkum práce je zaměřen na předměstské oblasti, je věnována krátká část vymezení procesu suburbanizace, jejím důsledkům a vlivu rostoucí výstavby na tvorbu a využívání veřejných prostorů. 2.1 Definice termínu veřejný prostor Určit univerzálně platnou definici veřejného prostoru je velmi obtížné. Melik (2008) upozorňuje na to, že existuje několik mnohdy i protichůdných významů tohoto pojmu. Podle nich člení definice na ty, které posuzují veřejné prostory z prostorového hlediska a na ty, které upřednostňují jejich sociální podstatu. V prvém případě jde především o fyzický vzhled prostorů a jejich vybavení. Z pohledu architektů a urbanistů je pojem veřejný prostor většinou chápán ve smyslu jakéhokoli prostoru, který není součástí soukromé sféry života (Šilhánková 2003a). Jako příklad tohoto pojetí se uvádí definice 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, který říká: Veřejným prostranstvím jsou všechny ulice, chodníky, náměstí, tržiště, parky, veřejná zeleň, další prostory přístupné každému bez omezení, tj. sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. (Šilhánková 2003a, str. 9) Druhé pojetí veřejných prostorů vyzdvihuje jejich sociální dimenzi (Melik 2008). Podle této koncepce je k veřejným prostorům přistupováno jako k obývacím pokojům města, která zprostředkovávají setkávání mezi jejich uživateli a vytváří příhodné podmínky pro život (Gehl 2000, Šilhánková 2003b). Sleduje se nejen to, jak prostor vypadá, ale hlavním kritériem je k jakým aktivitám prostor slouží. Prostorové i společenské pojetí rozlišuje ve své studii např. Šilhánková (2003a) a uvádí definici, která zní: Veřejné prostory jsou všechny nezastavěné prostory ve městě, které jsou volně (bezplatně) přístupné všem obyvatelům a návštěvníkům města, buď nepřetržitě, nebo s časovým omezením (např. parky zavírané na noc). Základní charakteristikou veřejného prostoru je jeho obyvatelnost spojená s užitností pro obyvatele, tj. musí sloužit obyvatelům města k provozování nejrůznějších činností pohybových (chůze, jízda na kole) a pobytových (sezení, hry). (Šilhánková 2003a, str. 9) Podle Čermákové (2009) je charakter veřejného prostoru a jeho definice určena mimo jiné podle toho, k jakým účelům byl vytvořen. Krykorková (2008) tvrdí, že problematika veřejného prostoru a jeho charakteristik, by neměla být opomíjena a mělo se k němu 10

11 přistupovat komplexně. Chápe veřejný prostor jako fenomén, který se promítá do mnoha vědních oblastí, plní řadu funkcí a stává se tak nepostradatelným pro běžný život. Důležité jsou nejen jeho kulturní, společenské, prostorové charakteristiky, ale i to, jak místo působí na uživatele, jaké na něm zanechává dojmy, zážitky atd. (Krykorková 2009). Na základě jeho charakteru si uživatelé vytváří vztah k danému místu, ve kterém zůstávají a rádi se do něho vracejí (Koutný 2003, Krykorková 2008). Na základě kritéria vlastnictví lze rozlišit další typy prostorů. Vedle ryze veřejných prostorů existují ještě prostory poloveřejné, polosoukromé a soukromé (Ambrožová 2010). Ve všech těchto prostorech může docházet k venkovním aktivitám, a lidé se zde, i když na základě určitého omezení mohou setkávat (Gehl 2000, Ambrožová 2010). Vymezením těchto prostorů se věnuje například ve své studii Čermáková (2009). Jako protipól veřejného prostoru uvádí soukromé prostory, jež představuje jako: prostory nepřístupné pro veřejnost, které jsou v privátním vlastnictví jednotlivců či skupin (Čermáková 2009, str. 15). Do tohoto typu prostor tak zařazuje zahradu rodinných domů, balkon, dvory u obytných domů a soukromé parcely. Dále vyděluje polosoukromé prostory, mezi které zahrnuje v první řadě území poblíž obytných komplexů, která jsou ve společném vlastnictví a využívání. Patří sem například předzahrádky obytných domů. Nakonec uvádí prostory poloveřejné. Jde ale rovněž o místa, která mají soukromého vlastníka, a přesto jsou s jistým omezením (především časovým a ekonomickým) veřejností využívány. Patří sem tedy také terasy kaváren, restaurací atd. (Čermáková 2009). Jak uvádí Gehl (2000) škála mezi soukromým a veřejným prostorem může být více i méně diferenciovaná, než jak je uvedeno. Prostory, které jsou v této práci zahrnuty mezi veřejné, jsou vymezeny v metodické části (kapitola 3). 2.2 Pohled na veřejné prostory ve 20. století K významným autorům, kteří se (mimo jiné) zabývají problematikou veřejných prostorů, jejich využíváním a životem ve městě, je možné zařadit jména jako: Jane Jacobs ( ), Jan Gehl ( ), z českých zástupců pak Vladimíra Šilhánková (2003a), Jan Koutný (2004) či Jiří Musil (1971). Tito autoři se shodují na tom, že společenské, sociokulturní, ekonomické a technologické změny, které nastaly zejména v průběhu 19. a 20. století, výrazně změnily přístup k plánování měst a ovlivnily jejich současnou podobu. Řada těchto změn se začala promítat do oblasti architektury a urbanismu především od 30. let. 20. století a začala výrazně měnit kvalitu urbánního prostředí (Koutný 2004) vydání v roce vydání v roce

12 Důsledky tohoto tzv. funkcionalistického plánování začaly být hodnoceny v průběhu 60. let, kdy se začaly projevovat jeho zřejmé nedostatky, které způsobovaly značné narušení městského prostředí ve všech jeho aspektech: sociálních, ekonomických, ekologických, kulturních i architektonických (Ambrožová 2010). Jedna z prvních, kdo začal upozorňovat na negativní následky funkcionalistického plánování, byla americká urbanistka Jane Jacobsová, ve svém díle Smrt a život amerických velkoměst (1975). Později se k zásadním dílům věnovaným problematice života v městském prostředí mimo jiné zařadila i studie dánského architekta Jana Gehla Život mezi budovami (2000). Na poznatky autorů ze západu navazovala řada českých odborníků věnující se veřejným prostorům. K zástupcům patří například urbanistka Vladimíra Šilhánková (2003). Uvedení autoři souhrnně upozorňují zejména na rozvoj lékařských poznatků, který podnítil snahy urbanistů o zlepšení životních podmínek bydlení, což vedlo k formulaci nových požadavků na vzdušné, větratelné, světlé obydlí s přístupem na otevřené prostranství. Hlavní vlna kritiky se týká zejména funkčního zónování a rozptýlení domů, které vedlo k oddělení oblastí určených pro bydlení a práci a mělo za následek rozdělení lidí i jejich aktivit (Jacobsová 1975, Gehl 2000). Vznikaly tak rozsáhlé monotónní čtvrtě, tvořené individuálními domy orientovanými ke slunci. Tím se odvracela pozornost od dění v ulicích a dalších veřejných prostorů (Musil 1971). Podle Jacobovás (1975) tento přístup k plánování měst zapříčinil odchod obyvatelů z některých veřejných prostorů (např. z městských parků, ulic, hřišť) a značně se podílel na jejich devastaci. Upozorňuje na rozlehlé volné plochy mezi domy, které zely prázdnotou, což vedlo ke zvýšení kriminality a nebezpečnosti těchto míst. Jacobsová (1975) ve své knize upozorňuje na důležitost vzájemné důvěry lidí obývajících společný prostor, která vzniká teprve časem a z mnoha náhodných veřejných kontaktů. Vyzdvihuje důležitost vitality a rozmanitosti veřejného prostoru, které láká co nejširší spektrum uživatelů, čímž by mělo být zajištěno, že prostor bude využíván v průběhu celého dne a ne jen v určitých hodinách (Jacobsová 1975). Gehl (2000) ve své studii Život mezi budovami kritizuje rozvíjení materiálně funkčních aspektů měst, které způsobilo i zanedbávání sociálního prostředí městských sousedství a bylo následkem ztráty veřejných prostorů jako míst setkávání. Zejména rozvoj dopravy a komunikací zabíralo stále více ploch určených pro pěší provoz a postupně z nich chodce vytlačoval, což vedlo k neobyvatelnosti těchto prostorů a redukci pobytu pouze pro případ nutnosti (Gehl 2000, Šilhánková 2003). Někteří upozorňují na to, že ztráta veřejných míst vede nejen k vymizení veřejného života, ale mohla vést až k sociální deprivaci 12

13 (Jacobsová 1975, Gehl, Gemzoe 2002, Šilhánková 2003). Gordon Cullene (1961, cit. v Gehl 2000, str. 48) zavedl termín plánování pouště, kterým popisuje důsledky funkcionalistického urbanismu. V posledních letech 20. století v souvislosti se společenským a politickým uvolněním, se začínaly projevovat nové trendy ve společnosti, které začaly měnit téměř všechny aspekty života (Koutný 2003). K těmto trendům se zařazuje mimo jiné rozvoj nových technologií, který redukoval pracovní zatíženost a vedl ke zvýšení volného času. Začalo se projevovat odlišné smýšlení lidí na život, mění se jejich žebříčky hodnot, mají více sociálních potřeb, chtějí více cestovat, mění se model rodiny atd. Postupně se změnil životní styl obyvatel, který se podepsal i na změnách ve způsobu trávení volného času, navazování vztahů, formulace nových požadavků na zlepšení materiálních podmínek, zejména pro chodce, cyklisty, lepší možnosti pro starší lidi a obecně lepší společenské a rekreační funkce (Gehl 2000, Koutný 2003). Vzhledem k tomu, že byla Česká republika (respektive Československo) součástí východního komunistického bloku, se problematika veřejných prostorů dostala do popředí zájmu zhruba od 90. let 20. století, kdy v mnoha oblastech začalo docházet k jejich rehabilitaci a oživení (Šilhánková 2003b). V posledních letech si lidé začínají uvědomovat, že nejen samotná bytová jednotka, ale i okolní prostředí, ve kterém se nachází spoluvytváří kvalitní místo pro život (Temelová 2008). Shromažďuje se řada informací, inspirací a nových metod, zaměřených na tvorbu nových nebo revitalizaci stávajících veřejných prostorů (Nawrath 2008). Vznikají nové koncepce, aktivity a hnutí, které se snaží o obnovu, regeneraci a znovuoživení veřejných prostorů. Začíná růst zájem o kulturní a společenské vyžití (Koutný 2003). 2.3 Veřejné prostory a sociální interakce Řada odborníků akcentuje sociální roli veřejných prostorů, neboť se domnívají, že mohou značně dopomoci k navazování kontaktů a následně přispět k celkové soudržnosti místní komunity (Musil 1971, Gehl 2000, Šilhánková 2007). Podle Gehla (2000) vznik a vývoj těchto sociálních interakcí může být značně podporován charakterem fyzického prostředí, které ovlivňuje typ aktivit v nich odehrávaných. Tyto venkovní aktivity dělí do tří skupin: nezbytné aktivity (například chození do školy, práce, nakupování, čekání na autobus nebo na někoho), volitelné aktivity (například procházky na čerstvém vzduchu, postávání a pozorování okolního života, sezení a slunění) a nakonec společenské aktivity (například hrající si děti, zdravení, konverzace, veřejné aktivity různého druhu či pasivní pozorování a poslouchání jiných lidí). Největší význam přikládá poslednímu typu aktivit, které se objevují 13

14 spontánně, na základě pohybu a pobytu lidí na stejných místech a umožňuje vznik pasivních kontaktů (pouhé pozorování či poslouchání jiných lidí). Tyto kontakty podle něj mohou přerůstat v intenzivnější formy interakcí mezi neznámými lidmi a to: náhodné kontakty, známosti, přátelství a těsná přátelství. Shrnuje, že čím více aktivit prostor umožňuje, tím více je přitažlivý, více lidí ho využívá a tím umožňuje více kontaktu. Zastává názor, že vzhled fyzického prostředí nemá přímý vliv na kvalitu, obsah a intenzitu společenských kontaktů, ale může podpořit jejich tvorbu. Uvádí pět různých charakteristik fyzického prostředí, které mohou ovlivňovat podmínky pro setkávání, pozorování, poslouchání jiných lidí a mohou tak podporovat či potlačovat kontakty. Zatímco na jedné straně zdi, velké vzdálenosti, velké rychlosti, mnoho úrovní, orientace zády k sobě, přispívají spíše k izolaci, opačné možnosti, jako jsou krátké vzdálenosti, malé rychlosti, jedna úroveň, orientace tváří v tvář, mohou vytvořit předpoklad pro vznik sociálních vazeb. Podle Musila (1971) charakter fyzického prostředí (především vzájemná poloha domů a ulic) vytváří příležitosti k častějším náhodným kontaktům obyvatel, které v sousedství mohou přerůst v hlubší přátelské vazby. Myšlenkou, že fyzické prostředí působí na chování lidí, se zabývá například i socioložka Lyn Lofland (1998, cit. v Teplá 2007). Na rozdíl od Gehla (2000) předpokládá, že ovlivňuje nejen četnost a kvalitu interakcí, komunikaci různých sociálních skupin, ale i obsah jejich komunikace. Transformace a zlepšení fyzického vzhledu veřejných prostorů navrací do nich život. Opět se objevují karnevaly, festivaly, poutě, trhy a další různé společenské akce, zvyšují atraktivitu lokality nebo celého města a mohou výrazně napomoci navazování společenských vztahů a přilákání návštěvníků i mimo místa bydliště (Čermáková 2009). Zatímco ve funkcionalistickém období byl kritizován špatný urbanismus (Jacobs 1975), jako jeden z faktorů omezující využívaní veřejného prostoru, v současné době se poukazuje na rozvoj moderních technologických prostředků, které paralyzují využívání veřejných prostorů a vznik sociálních kontaktů na nich (Gehl, Gemzoe 2002). Přímé setkávání v prostorech je nahrazeno nepřímou komunikací, a aktivní účast postupně přechází v pouhé pasivní sledování (Gehl, Gemzoe 2002). Jako jeden z faktorů vedoucí k nezájmu o veřejný prostor je podle některých přesun lidí a jejich aktivit do soukromé sféry (Gehl 2000). V některých zdrojích se lze dočíst, že stále více veřejných zón je v současnosti nahrazováno soukromými prostory, do nichž se přesouvá veškeré dění a tedy i vznik sociálních interakcí (Šilhánková 2007, Nawrath 2008, Erbel 2010). Jak uvádí Gehl, Gemzoe (2002) Stále větší část každodenního života lidí se odehrává v soukromé sféře, v soukromých domovech, u soukromých počítačů, v soukromých autech, na soukromých pracovištích, v silně kontrolovaných nákupních centrech. (Gehl, Gemzoe 2002, str. 20). Podobně Nawrath (2008) připouští, že veřejné prostory už nejsou jediným místem, kde lidé mohou trávit volný čas. Rozvíjející se privatizace a komercializace způsobuje přesun 14

15 obyvatel a jejich aktivit do soukromých a dalších prostorů, jejichž využití je pro veřejnost určitým způsobem omezeno. Erbel (2010) upozorňuje na stávající hrozbu, kterou přináší přesun veškerých aktivit do míst nákupních center (tzv. kvaziveřejných prostorů ). Podle něj není problémem vznik těchto pseudo-veřejných prostorů, ale to, že volně přístupné plochy bez omezení zcela nahrazují. Řada autorů upozorňuje na to, že pro soudržnost komunity je potřeba najít vyvážený vztah mezi soukromým a veřejným sektorem (Musil 1971, Cílek, Baše 2005, Šilhánková 2007). 2.4 Proces suburbanizace Proces suburbanizace a jeho důsledky jsou v současnosti fenoménem, jemuž se věnuje řada odborníků (Sýkora 2002, Ouředníček 2003). Ouředníček (2002) uvádí, že jednotliví autoři vnímají obsah suburbanizace diferencovaně. Zatímco geografové sledují zejména změny v prostorovém uspořádání sídel, sociologové se zaměřují na změny ve struktuře společnosti a ve způsobu života. Při propojení obou pohledů lze na suburbanizaci nahlížet jako na změny v sociálně prostorovém uspořádání společnosti. Ve většině prací je suburbanizace vnímána jako součást procesu vývoje měst, tj. procesu urbanizace (Ouředníček 2002). Obecně je chápána jako prostorové rozšiřování měst do okolní krajiny (Sýkora 2002, Hnilička 2005). Přestože suburbanizace v českých podmínkách zatím nedosahuje rozměrů srovnatelných s městy západní Evropy a USA, je potřeba se procesu věnovat hned od počátku a omezit tak negativní projevy, které mohou být jen obtížně vratné (Sýkora 2002). Podmínky pro rozvoj zejména rezidenční suburbanizace se na našem území vytvořily až ve 2. polovině 90. let 20. století. Galčanová a Vacková (2008) spojují rozvoj suburbánních rezidenčních zón s tranzitivními procesy, které se odehrály zejména v politické, sociální a ekonomické sféře. Po dlouhé době, kdy bylo vše, tedy i bydlení, podmiňováno centrálnímu plánování přichází mohutný rozvoj výstavby individuálních domů. Rostoucí příjmy a vyšší dostupnost hypoték umožňují pořídit si vlastní dům i lidem ze střední sociální vrstvy. Posílením této vrstvy dochází k vyšší poptávce a výstavba v předměstských oblastech nabírá na intenzitě (Sýkora 2003, Šilhánková 2007). Suburbanizace je v současnosti zejména v USA spojována s mnoha negativními projevy, jak v oblasti sociální, ekonomické, tak i ekologické (Sýkora 2002). Suburbánní zóny se vyznačují vyššími nároky na spotřebu energií, náklady na výstavbu technické infrastruktury a občanské vybavenosti (Sýkora 2002). Mnoho autorů poukazuje na přeměnu fyzického i sociálního prostředí měst, které suburbánní vývoj přináší (Ouředníček, Temelová 2008) Z pohledu změn využívání krajiny řada autorů upozorňuje na nežádoucí 15

16 environmentální dopady způsobené rostoucí výstavbou a dopravním přetížením. Původně zemědělskou a lesnickou půdu postupně nahrazují plochy určené pro bydlení a komerční účely (Pucher 2002). Řada odborníků upozorňuje, kromě proměny krajinného rázu obcí, i na změny prostorového uspořádání celého města. Hlavním rysem suburbánních zón se stává nízká hustota osídlení a rozptýlená zástavba (Jackson 2002, Pucher 2002, Sýkora 2002, Cílek, Baše 2005, Hnilička 2005). Zvláště pak nekontrolovatelné rozpínání, označované v některé literatuře jako urban sprawl, má za následek mnoho negativních dopadů (Jackson 2002). V českém překladu se můžeme setkat s pojmem sídelní kaše (Hnilička 2005). Jedním z důsledků rozptýlené chaotické výstavby domů a bytů je segregace určité vrstvy obyvatelstva, která umocňuje jak prostorovou, tak sociální separaci a rozpad sociálního kapitálu (Sýkora 2002). Dopady na sociální prostředí spojují někteří autoři se ztrátou sociální soudržnosti (Sýkora 2002, 2003, Šilhánková 2007). Sýkora (2003, str. 227) uvádí, že: suburbanizace přispívá k posilování individualizace, ztrátě sociální soudržnosti, oslabování sociálního kapitálu a občanské společnosti. Na ztrátu sociálního kapitálu upozorňuje i Robert Putnam (2000), který patří k hlavním kritikům amerických suburbií. Důvodem je podle něj hlavně jejich velká sociální homogenita a stále více času stráveného v soukromé sféře. Lidé z předměstí musí téměř neustále dojíždět mezi prací, domovem a nákupním centrem a nemají tak čas na jiné zájmy. Zatímco typickým znakem amerického předměstí se stávají kolonie rodinných domků většinou vyrostlé na zelené louce s pravidelným šachovnicovým půdorysem, v našich podmínkách výstavba probíhá v již existující zástavbě (Sýkora 2002). Z toho důvodu u nás nedochází k tak velké sociální homogenizaci, ale naopak noví rezidenti se sžívají nejen mezi sebou, ale i s původními obyvateli, což přispívá spíše k heterogenitě prostředí (Galčanová, Vacková 2008). 2.5 Veřejné prostory v suburbiu Uvedení autoři v předchozí kapitole s rozvojem suburbanizace z velké části poukazují spíše na její negativní dopady, se kterými spojují mimo jiné i zbytečnou ztrátu půd, nedostatečnou nabídku zelených ploch, parků a dalších veřejných prostorů. (Hnilička 2005, Cílek, Baše 2005, Šilhánková 2007). Poukazují na to, že v průběhu výstavby nových rodinných domů se nebere ohled na sociální a většinou ani na přírodní aspekty sídla. Nové lokality vznikají nekontrolovatelně bez funkční návaznosti na starou zástavbu a bez jakéhokoli respektu k venkovnímu okolí a zástavby jako celku (Hnilička 2005). Často se ve vybraných zdrojích lze dočíst, že moderní suburbia jsou tvořena pouze ze soukromých prostorů (řadou rodinných domků ohraničených ploty), propojených místními komunikacemi využívané jen pro automobilový provoz. V této podobě pak nelákají k vycházkám, dětským 16

17 hrám, rozhovorům či dalším volitelným aktivitám (Cílek, Baše 2005, Mocová 2007). Možnosti pro setkávání a komunikaci jsou podle jejich tvrzení minimální. Z toho pak vyvozují závěry, že lidé vedle sebe žijí jako cizinci, případně se mezi nimi vytváří pouze nutné vztahy sousedského nebo pracovního charakteru (Baše 2005 Šilhánková 2007). Rostoucí intenzita výstavby je způsobena zejména rozvojem dopravy a komunikací, které přinesly vyšší dostupnost relativně levnějších pozemků v okolí měst, a které se tak staly lákadlem zejména pro vlastníky, investory a developery (Hnilička 2005, Šilhánková 2007). Individuální výstavba honosných domů ve stylu podnikatelského baroka a developerská výstavba tzv. katalogových domů narušuje krajinu. Vznikají monotónní oblasti s nízkou hustotou zástavby určené pouze pro bydlení bez možností trávení volného času (Sýkora 2002, Hnilička 2005). Podle Hniličky (2005) mizí vztah obyvatel k danému místu a dochází ke ztrátě identity, protože nízká hustota zástavby způsobuje rozdělení lidí a jejich aktivit v prostoru i čase. Tím se redukuje veřejný život v suburbánních zónách na minimum. Hlavní problém vidí v tom, že řada lidí se stěhuje za lepším prostředím, ale neuvědomují si, že nekontrolovatelná chaotická suburbánní výstavba může velmi změnit charakter zvoleného místa a z původně vysněného bydlení může vzniknout i velmi špatné místo. Zejména stálá závislost suburbánních lokalit v některých oblastech služeb na jádrové oblasti způsobuje, že stále více volného času lidé tráví dojížděním ve svých autech, většinu volnočasových aktivit realizují mimo svá bydliště, což vede ke ztrátě sociálního kapitálu a předměstské oblasti tak fungují pouze jako noclehárna (Putnam 2000, Sýkora 2002, Cílek, Baše 2005). Na druhou stranu díky vyšší mobilitě se lidé odprošťují od prostorové vázanosti a umožňuje vytvářet sociální sítě na velké vzdálenosti (Potočný 2006, Špačková, Ouředníček 2011). Lidé si mohou sami vybírat, s kým, jak a kde budou trávit volný čas. Tento rozvoj přispěl nejen ke vzniku nových typů komunikace, ale i vzniku společenských vazeb mimo místa bydliště (Puldová 2006). Potočný (2006) vnímá rostoucí mobilitu především jako příčinu prostorové segregace, která redukuje mezilidské kontakty a může se stát znakem sociální deprivace. Jedním z hlavních komunikačních prostředků se stává internet, který se stal součástí života téměř každého jedince (Susová 2009). Podle Susové (2009) je to nejjednodušší prostředek usnadňující komunikaci a navazování mezilidských kontaktů, které později mohou být následovány přímým kontaktem. Navíc umožňují zisk různých informací, umožňují řešit společné problémy, snadnou domluvu atd. Z řad empirických výzkumů bylo prokázáno, že negativní projevy zmiňované v souvislosti s procesem suburbanizace v zázemí českých měst jsou často nadhodnocená (Špačková, Ouředníček 2011). Na rozdíl od výše uvedených negativních poznatků výzkumy fyzického prostředí v lokalitách suburbánní výstavy prokázaly existenci veřejných prostorů (Ouředníček, Temelová 2008, Vyhnánková 2009). Temelová a Ouředníček (2008) navíc 17

18 ukazují, že v případě českých suburbií, která většinou nevznikají na zelené louce, ale jsou součástí již stávající obce, není nutné v nových lokalitách vybudovat nové prostory. V případě menších rezidenčních lokalit může postačit rekonstrukce či rozšíření existujících prostorů původní zástavby. Zároveň se tím vytvoří vhodné prostory pro vzájemné setkávání starousedlíků a novousedlíků, které mohou podnítit jejich sbližování a budování sociální soudržnosti. Galčanová a Vacková (2008) uvádí, že fyzická blízkost obyvatel v menších venkovských oblastech umožňuje vznik heterogenních sociálních vazeb různého charakteru a podporuje jejich intenzitu. Na druhou stranu někteří zdůrazňují sociální blízkost jako jeden z aspektů hrající klíčovou roli pro tvorbu sociálních interakcí (Puldová, Novák 2008). Trvalejší vztahy tak vznikají snáze v sociálně homogenním prostředí, které představují lidé s podobným sociálním, ekonomickým a demografickým statusem (Musil 1971, Puldová 2006). Jsou to lidé, kteří sdílí společně zájmy, hodnoty, problémy, obdobný životní styl a mohou umožnit snadnější vznik sociálních interakcí. Společné zájmy se stávají výrazným impulsem pro vznik různých občanských sdružení, organizací, sportovních klubů, které dávají podněty k pravidelnějšímu setkávání, jenž umožňuje navazovat a utužovat vzniklé vztahy (Puldová, Novák 2008). Potočný (2006) vnímá venčení psů a přítomnost dětí jako jeden z nejjednodušších spouštěcích mechanismů pro rozvoj sociálních vazeb. Důležitou úlohu dětských aktivit pro sociální interakce v lokalitě potvrzuje například i výzkum Galčanová a Vacková (2008) nebo Špačková a Ouředníček (2011). Upozorňují nejen na běžné setkávaní, ale ukazují i na rostoucí zájem o společenské akce nebo jiné dobrovolné společné aktivity, které podporují veřejný život a sociální vazby mezi starousedlíky a novousedlíky (Špačková, Ouředníček 2011). Mimo jiné závisí i na charakteru lidí, zda mají zájem o rozvinutí náhodných kontaktů. Potočný (2006) podle přístupu nových rezidentů k bydlišti rozlišuje dvě různorodé skupiny obyvatel, mezi nimiž existuje široké spektrum přechodných stavů. Podle něj na jedné straně přicházejí obyvatelé, kteří se v novém bydlišti chtějí usadit a chtějí v něm strávit zbytek života. V případě druhém považují své nové bydliště pouze za přechodné, ve kterém nemají potřebu budovat sousedské vztahy (Potočný 2006). Docházejí k závěru, že lidé si v současnosti více než samotné bytové jednotky uvědomují důležitost okolního prostředí, které vytváří kvalitní bydlení (Potočný 2006, Temelová 2008). 18

19 3. Metodika práce Zisk empirických dat a jejich následná analýza v této práci vycházela z metod kvalitativního výzkumu. Nejdříve byla na základě terénního šetření zjišťována existence veřejných prostorů ve vybraných obcích v zázemí Prahy. Po celkovém zhodnocení byla zaměřena pozornost podrobněji na význam a využití veřejných prostorů ve dvou vybraných obcích, kde bylo využito metod nezúčastněného pozorování a řízeného rozhovoru, které umožňují získat hlubší pohled na danou problematiku. Výzkum výskytu veřejných prostorů a následné rozhovory byly prováděny v průběhu srpna a října roku Existence veřejného prostoru byla zjišťována v obcích Středočeského kraje, situovaných v severní části okresu Praha-východ, které byly, stejně jako okolní oblasti v zázemí hlavního města Prahy zasaženy procesem suburbanizace a prošly v posledních letech dynamickou změnou. Z této oblasti bylo vybráno 20 obcí (obrázek 1), které zaznamenaly za posledních deset let (tedy mezi lety 2001 až 2011) nejvyšší míru migračního salda (příloha 2). V těchto oblastech je předpokládán nejvýznamnější rozvoj rezidenční výstavby, a tedy i zlepšení občanské vybavenosti a oživení veřejného života (Puldová, Novák 2008), proto byly vybrány pro mapování veřejných prostorů. Obrázek 1: Vymezení zkoumaného mikroregionu v severovýchodním zázemí Prahy Zdroj: mapy.cz, upraveno Vzhledem k tomu, že v českých podmínkách výstavba nových suburbií probíhá v návaznosti na již existující zástavbu (Ouředníček, Temelová 2008), byla sledována existence veřejných prostorů ve staré zástavbě i v nové zástavbě zvlášť. Po vzoru 19

20 Vyhnánkové (2009), která se zabývala veřejnými prostory v rezidenčních lokalitách v Praze, jsou evidovány pouze pobytové veřejné prostory rozdělené do čtyř skupin: dětské hřiště, sportoviště, veřejná zeleň a posezení. V průběhu mapování veřejných prostorů byly zjištěny i některé pobytové prostory, které nebyly ryze veřejné, ale umožňovaly s určitým omezením se lidem setkávat a navazovat kontakty, proto byly zařazeny do výzkumu. V případě dětských hřišť se sledovala pouze ta, která byla volně přístupná všem. V obcích se nacházela i další dětská hřiště, spadající pod správu školek a škol, určena výhradně jejím členům, proto nebyla do výzkumu začleněna. U sportovišť se zaznamenávalo do tabulky každé hřiště či herní plocha umožňující sportovní aktivity jednotlivě. Vstup do některých sportovních hřišť byl podmíněn poplatkem, případně i rezervací. Návštěva takových míst vyžaduje již určitý stupeň známosti mezi uživateli. Přesto lze předpokládat, že se využíváním těchto prostorů vytváří příhodné příležitosti k tvorbě sociálních vazeb mezi známými i neznámými lidmi a vede k utužování jejich sociálních vazeb. Proto byla jejich existence během výzkumu začleněna mezi veřejné prostory. Do kategorie veřejné zeleně byly zahrnuty parky, aleje, travnaté a další přírodní plochy, nacházející se v intravilánu obce, které byly volně přístupné a umožňovaly obyvatelům v nich trávit volný čas. Poslední skupinu představovaly veřejné prostory nabízející možnosti posezení. Zaznamenávala se pouze místa s přítomností více laviček u sebe, vytvořené výhradně pro aktivity sezení bez dalších herních prvků. Obdobně jako u kategorie sportovišť, se i tato skupina rozšířila o prostory poloveřejné: venkovní zahrádky restaurací a hospůdek, které obyvatelům také nabízejí (i když s určitým omezením) možnosti ke scházení se a navazování sociálních kontaktů. Při porovnání zkoumaných kategorií veřejných prostorů se přítomnost sportovišť a možnosti posezení (zařazením těchto polosoukromých prostorů do nich) může být mírně nadhodnocen, ale na druhou stranu jejich zařazením se ukazuje rozmanitost možných volnočasových aktivit v obci. Po celkovém zhodnocení následoval podrobnější průzkum významu a využití veřejných prostorů, jenž byl realizován ve dvou zvolených lokalitách, a to v obci Bašť a Mratín. Jejich výběr je zvolen záměrně, na základě tří charakteristik (uvedených v kapitole 5.1.) Využívanost veřejných prostorů a jejich význam pro místní uživatele byl zkoumán metodou standardizovaného řízeného rozhovoru. Respondenti byli vybíráni náhodně, přímo ve veřejných prostorech dané obce. Vzhledem k tomu, že se výzkum zaměřuje na rodiny s dětmi, byla oslovována pouze tato specifická skupina ženy s dětmi. Dotazovány byly místní ženy, popřípadě byl rozhovor uskutečněn s ženami, které nebyly místní, ale jsou častými návštěvníky obce, ve které využívají veřejné prostory a mohly tak být dobrými informátory. Rozhovor obsahoval sedm základních otevřených otázek, které byly dále členěny. V průběhu některých rozhovorů byly použity navíc další individuální dotazy, které vyplynuly 20

21 ze směřování probíhajícího rozhovoru. Otázky byly sestaveny tak, aby na sebe navazovaly a postupně umožnily získat odpovědi na výzkumné předpoklady, které byly stanoveny v úvodu práce. Nejprve se zaměřovaly na celkové subjektivní zhodnocení veřejných prostorů v obci. Dále bylo zjišťováno, jaké veřejné prostory využívají a jaké aktivity v nich nejčastěji praktikují. Sledovala se i poloha veřejných prostorů v rámci obce, tedy jak respondentky vnímaly jejich rozmístění a zda pro ně byly dobře dostupné. Následně byla zkoumána sociální funkce veřejných prostorů a jejich využití pro společenské akce. V průběhu šetření byla formulace některých otázek - vzhledem ke zjištěným poznatkům, získaných z prvních rozhovorů a pro lepší porozumění respondentů - nepatrně pozměněna. Základní struktura vedeného rozhovoru byla uvedena v příloze 1. V obci Mratín bylo celkem osloveno 18 žen, z nichž 15 poskytlo rozhovor. V obci Bašť bylo pro získání 15 rozhovorů osloveno 21 žen. Tento počet postačil k získání celkové představy, týkající se studované problematiky místních veřejných prostorů. Nejčastější důvod odmítnutí rozhovoru byl ten, že dotazované nepocházely z dané oblasti, ale byly v obci pouze náhodně na návštěvě u příbuzných či přátel, popřípadě za účelem návštěvy místní restaurace. Podrobnější charakteristiku respondentek ukazuje tabulka 1. Výsledky významu a využití veřejných prostorů, byly dokládány citacemi z rozhovorů, případně vlastními poznatky z pozorování. Tabulka 1: Vybrané charakteristické údaje respondentek charakteristika respondentek Bašť Mratín celkem počet respondentek ze staré zástavby počet respondentek z nové zástavby počet respondentek, které nebyly místní počet respondentek s kočárkem počet respondentek se staršími dětmi* Zdroj: vlastní šetření * Poznámka: respondentky se staršími dětmi: alespoň jedno z dětí bylo starší 8 let 21

22 4. Zhodnocení veřejných prostorů v mikroregionu Zvolený mikroregion, ve kterém proběhlo mapování veřejných prostorů, se nachází ve Středočeském kraji v severní části okresu Praha východ. Zahrnuje obce, které spadají do obce s rozšířenou působností Brandýs nad Labem, obklopující severovýchodní část hlavního města (obrázek 1, s. 18). I když se severní oblast v porovnání s jižním zázemím Prahy vyznačuje nižší intenzitou suburbanní výstavby, je i tato oblast značně ovlivněna. Postup při výběru těchto obcí a vymezení jednotlivých kategorií veřejného prostoru jsou uvedeny v metodické části (kapitola 3). Graf 1: Relativní zastoupení zmapovaných veřejných prostorů ve sledovaném mikroregionu Zdroj: vlastní šetření Z 20 navštívených obcí se v každé z nich nacházel alespoň jeden ze zkoumaných veřejných prostorů. Celkově bylo v obcích zjištěno 186 pobytových veřejných prostorů, jejichž procentuální zastoupení ve zvolených kategorií ukazuje graf 1. Největší zastoupení představovala místa nabízející posezení (29,7 %). Převážnou část z nich tvořila posezení v poloveřejném sektoru, které nabízely místní hospůdky a restaurace. Z rozhovorů i pozorování bylo zjištěno, že rozvoj těchto venkovních zahrádek s příjemným posezením je vítán nejen místními obyvateli, ale i náhodnými kolemjdoucími či návštěvníky, pro něž se tato místa stávají cílem jejich aktivit. Přítomnost více laviček pohromadě určených výhradně k posezení bez omezení, byla chudší. Taková místa se zpravidla nacházela na návsi nebo náměstíčku, popřípadě v parcích. Ačkoli se lidé stěhují za kvalitnějším zdravějším prostředím (Puldová, Novák 2008), v některých oblastech jsou stromy, park či jiné prvky zeleně vzácné. Obce v zázemí měst 22

23 obvykle nabízejí dostatek přírodních ploch mimo zastavěné území obce v podobě rozsáhlých lesů, luk nebo polí, proto může být jejich tvorba a údržba v intravilánu obce opomíjená. Její téměř 24% zastoupení na celkovém počtu zjištěných prostorů je dosažen především díky zachovalým plochám zeleně v původní zástavbě, které se převážně vyskytovaly na návsi nebo v oblasti kolem rybníků. K nejrozlehlejší oblasti patřil park s rybníkem v okolí zámku v Měšicích (příloha 4). Obrázek 2: Hřiště na plážový volejbal, Mratín Obrázek 3: Golfové hřiště, Měšice Zdroj: autor Zdroj: autor Patrně nejvýznamnější byl zaznamenán v obcích sledovaného mikroregionu rozvoj sportovišť, které tvořily 27,6 % ze všech mapovaných veřejných prostor. K nejčastějším prostorům určených pro sportovní účely patřila fotbalová hřiště, která patřila k typickým prostorům původní zástavby, existujících ještě před příchodem nových rezidentů. Tato místa obvykle neslouží pouze k fotbalu, ale zároveň i dalším aktivitám, neboť umožňují shromáždění vyššího počtu lidí a jejich existence je tak velmi podstatná. V mnoha obcích totiž šlo o jediný venkovní prostor, jenž byl vhodný pro hromadné sdružování obyvatel a pořádání různých společenských akcí (hasičské závody, dětské dny, sportovní dny, koncertů atd.) V jejich okolí byla v některých obcích vybudována nebo zrekonstruována další hřiště či byla dovybavená dalšími prvky rozšiřujícími možnosti aktivit. Velmi rozvíjená a hojně se vyskytující byla víceúčelová hřiště a tenisové kurty. Ojediněle se v některých obcích vyskytovaly další prostory nabízející specifické možnosti sportovního vyžití: skate park (Zeleneč, Líbeznice), golfové hřiště (Zeleneč, Měšice - obrázek 3), hřiště na plážový volejbal (Měšice, Mratín -obrázek 2). Patrně nejvýznamnější pro ženy s dětmi jsou dětská hřiště. Ačkoli z celkového počtu sledovaných prostorů tvoří nejmenší část, v každé obci bylo zmapováno alespoň jedno dětské hřiště. Většina z nich byla relativně nově vybudovaná, zrekonstruovaná nebo popřípadě dovybavená nejrůznějšími typy herních prvků. Kvalitnější vybavenost a rekonstrukce dětských hřišť bývá částečně spojována i se vstupem ČR do Evropské unie, neboť jsou pro jejich stavbu i provoz stanoveny přísnější požadavky na bezpečnost, než byly 23

24 dříve. Jedna z velkých firem, která se podílela na výstavbě některých hřišť ve sledovaných lokalitách, byla společnost Tomovy parky, nabízející různé moderní herní prvky. (Příklady vybraných dětských hřišť v příloze 5). Graf 2: Podíl sledovaných veřejných prostorů v nové a staré zástavbě % Zdroj: vlastní šetření Z celkového počtu zmapovaných prostorů se pouze 12,4 % nacházelo v nové zástavbě, přičemž polovina obcí ve svých nových lokalitách nebyla vybavena ani jedním z nich. V porovnání s výzkumem Vyhnánkové (2009), která se zaměřila na přítomnost vybraných objektů v lokalitách nové bytové výstavby v Praze, je jejich výskyt v suburbiích méně četný. Je však třeba uvést, že mnohem výraznější počet prostorů Vyhnánková zjistila v lokalitách s převažující výstavbou bytových domů. Lokality s převahou rodinných domů vykazovaly (vyjma veřejné zeleně) relativně obdobné výsledky. Méně četnou vybavenost veřejných prostorů v nových lokalitách v zázemí Prahy ukazoval i výzkum fyzického prostředí v suburbánních oblastech zázemí Prahy Ouředníčka a Temelové (2009) uskutečněný v roce 2004, kde z celkového počtu zkoumaných lokalit nebylo přítomno dětské hřiště v 61 % z nich a 68 % nenabízelo lavičky. Nejvíce se v nových lokalitách vyskytovala dětská hřiště (40 %). Z 20 navštívených obcí se nacházely v 7 z nich, (přičemž v nové zástavby v obci Nehvizdy a Zeleneč vlastnily po dvou dětských hřištích). V některých obcích se nacházely nově vytvořené oblasti zeleně i s možnostmi posezení (například obec Hovorčovice, Zdiby). Nejméně se v oblastech nové zástavby nacházela sportoviště, neboť většina z nich vznikala v oblasti původní zástavby. Ze 24

25 sledovaných obcí bylo v nové zástavbě zaznamenáno sportovní hřiště v obci Svémyslice a Zeleneč. (Příklady některých veřejných prostorů v nové zástavbě v příloze 4). Přestože většina zmapovaných veřejných prostorů se nacházela ve staré zástavbě, z výzkumu je patrné, že rozvoj a obnova některých z nich vznikla díky příchodu nových obyvatel. Řada z uvedených veřejných prostorů ve staré zástavbě byla nově vybudovaná (například víceúčelové hřiště v Bašti) nebo opravená (například dětské hřiště ve Zdibech). V některých rekonstrukce právě probíhaly (například hřiště v obci Jenštejn). Na druhou stranu ne všem prostorům byla v obcích věnovaná pozornost. Vyskytovalo se i několik málo prostorů, které byly neudržované a v současnosti patrně nevyužívané. Příkladem bylo dětské hřiště v Bořanovicích, fotbalové hřiště v Horoušanech nebo park v obci Bašť. Některé příklady nově vybudovaných veřejných prostorů a některé neudržované byly uvedeny v příloze 6. Graf 3: Zmapované veřejné prostory v jednotlivých obcích mikroregionu počet VP* Zdroj: vlastní šetření Poznámka: VP = veřejné prostory Četnost vybraných veřejných prostorů pro jednotlivé obce zachycuje graf 3. Patrně nejčetnější zastoupení mají převážně obce s vyšším počtem obyvatel (nejvíce obec Zeleneč, nejméně Dřevčice a Svémyslice). Přestože se v každé obci nacházelo alespoň jeden ze sledovaných prostorů, ne vždy byly prostory kapacitně dostatečné a vhodně rozmístěné v obci. Větší obce se potýkají s problematikou výraznějšího rozptýlení obyvatel, čímž je velmi obtížné vytvořit prostor dobře dostupný všem, proto je v nových oblastech důležité vytvořit nová místa pro setkávání (Temelová 2008). V případě menších lokalit Temelová a 25

26 Ouředníček (2009) ukazují že ne vždy se musí jednat o výstavbu nového prostoru, ale může postačit rekonstrukce prostorů původních. Z větších obcích bych, na základě hojného počtu veřejných prostorů, ale i podle jejich celkového rozmístění v rámci obce, vyzdvihla obec Zeleneč (obrázek 4). Obec je rozdělena na dvě oddělené části (katastry Zeleneč a Mštětice), přičemž oblasti nové bytové výstavby jsou situovány na okrajích sídla Zeleneč a relativně navazují na původní zástavbu. Zmapované veřejné prostory zde poskytují široké možnosti volnočasových aktivit v oblasti staré i nové zástavby. Význam přikládám rozlehlému sportovnímu areálu, který je relativně dobře dostupný. Vzhledem k jeho rozmanitým možnostem volnočasových aktivit a dostupnosti, lze předpokládat, že bude lákat široké spektrum uživatelů ze všech částí obce. Proto je obec zařazena k obcím s kvalitním vybavením veřejnými prostory, neboť splňuje jeden z hlavních požadavků pro úspěšný prostor (Gehl 2000). Obrázek 4: Rozmístění veřejných prostorů v obci Zelenč Obrázek 5: Rozzmístění veřejných prostorů v obci Zdiby sportovní hřiště hranice nové zástavby hranice veřejné zeleně veřejné posezení poloveřejné posezení dětské hřiště Zdroj: mapy.cz, upraveno Odlišnější situace byla v obci Zdiby (obrázek 5), která se skládá ze čtyř částí, přičemž některé z nich jsou od sebe částečně oddělené polem či loukou. V každé z nich (Přemýšlení, Veltěž, Holosmetky, Brnky), se nachází lokalita s novou zástavbou. Z těchto lokalit byla pouze v jedné zjištěna zeleň s posezením, jinak jsou veškeré prostory, a tedy i veškeré společenské aktivity soustředěny v původní zástavbě obce v části Veltěž. Nachází se zde fotbalové hřiště, dvě dětské hřiště, posezení, park a další zeleň. Většina z těchto prostorů je 26