DĚTSKÁ PRÁCE. Příčiny, SouviSloSTi, DůSlEDKy a řešení Člověk v tísni, o. p. s.

Transkript

1 DĚTSKÁ PRÁCE Příčiny, SouviSloSTi, DůSlEDKy a řešení, o. p. s.

2 1 editorial: archiv Pavly Začalové : TEREza HRonovÁ titulní strana: alžběta JungRovÁ E d i t o r i a l Pavla začalová Koordinátorka kampaně Stop dětské práci, Jen ať děti pracují! Jsou rozmazlené a konzumní! Také jsem pracoval, a jak mi to prospělo! V reakci na problém dětské práce často zaznívají podobné furiantské výkřiky. Ano, dětská práce je prospěšná odpovídá-li věku dítěte, rozšiřuje-li jeho obzory a dovednosti, nebrání-li mu chodit do školy, hrát si a prožívat bezstarostné dětství. Tak, jak to garantuje Úmluva o právech dítěte, kterou podepsalo bezmála 200 zemí světa bez ohledu na náboženství, kulturu nebo míru rozvoje. Je tedy odsouzení dětské práce a úsilí o její vymýcení skutečně jen bojem přecitlivělých aktivistů, kteří se snaží vnutit západní hodnoty rozvojovým zemím? To prozkoumáme na následujících stránkách. Tváří v tvář zneužívání dětí k produkci pornografie, k nechráněné aplikaci chemických prostředků v komerčním zemědělství, k těžbě nerostů v podzemních tunelech nebo k nošení předmětů tak těžkých, že deformují dětskou kostru, snad málokdo s lehkým srdcem označí dětskou práci jako prospěšnou. Neuspěje ani námitka, že rodina se z finančních důvodů bez dětské práce neobejde ta je často využívána spíše pro utišení pocitu bezmocnosti, že stejně nejde pomoci. Chudoba neomlouvá dětskou práci, zdůrazňuje ale indická organizace MV Foundation. Také samotné pracující děti a jejich rodiny často touží po vzdělání a svobodě. Pravdou je i to, že dětskou práci kdysi zažila i blahobytná Evropa. Rozvojové země jsou ale v současnosti na rozdíl od ní do problému chyceny mnohem hlouběji a skrze komplikované vztahy globální ekonomiky. Právě proto se pokoušíme proměny, příčiny a souvislosti dětské práce rozplést. Je to první krok k tomu, aby se ze čtvrt miliardy pracujících dětí stalo čtvrt milionu, a jednou snad i 0. obsah Dětská práce v souvislostech: grafy a čísla 3 4 Dlužní otroci: dětská práce v cihelnách 5 6 Dětství na vývoz: komerční zemědělství 7 8 Těžba v dolech: tvrdý nerost, tvrdá práce 9 10 Hračky, pyrotechnika, elektronika zábava? Dítě: pomocník i otrok v domácnosti Dětská prostituce a sexuální turismus Tabákové plantáže: kouření poškozuje dětství Projekty, které pomáhají: místo práce škola Řešení: je lepší chodit do školy! o kampani: Stop dětské práci je lepší chodit do školy je osvětová kampaň, kterou vede společnost spolu s evropskými partnery z asociace Aliance2015. Cílem kampaně je odstranění všech forem dětské práce a zajištění povinného a bezplatného vzdělání pro všechny děti. Kampaň vyzývá evropské spotřebitele, vlády i firmy, aby aktivně přispěli k řešení. Spolupracuje s organizacemi ze zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky, které usilují o přesun dětí z práce do školy a vytvoření tzv. zón bez dětské práce. Co je dětská práce? Zahrnuje všechny formy práce, které vykonávají děti mladší 18 let a které jsou škodlivé pro jejich psychické zdraví a vývoj, brání jim ve školní docházce, bez ohledu na to, zda dítě za tuto práci dostává mzdu. Na světě pracuje více než 300 miliónů dětí. Téměř třetina z nich se přitom něco naučí, pomůže rodičům, chodí do školy a neztrácí bezstarostné dětství. Zbylých 215 miliónů dětí pracuje v podmínkách, které poškozují jejich zdraví, brání získat vzdělání a vymanit se jednou z chudoby, do níž se narodily. Polovina z nich, 115 miliónů, otročí v tzv. nejhorších formách dětské práce: těží v dolech, nakládají s chemikáliemi, bojují jako dětští vojáci, jsou obchodovány, zneužívány sexuálně nebo při obchodu s drogami. Publikace vyšla v roce 2012 v rámci kampaně Stop dětské práci je lepší chodit do školy. Byla podpořena z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničích věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské komise. Vydavatel: Rozvojovka, člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, Praha 2 rozvojovka@clovekvtisni.cz Redakce: Tereza Hronová, Pavla začalová Sazba: zoran bonuš 12. června

3 dětská práce v souvislostech Chudoba je podstatnou, nicméně ne jedinou příčinou dětské práce. nejvíc dětí pracuje úplně zadarmo, bez nároku na mzdu. S problémem dětské práce souvisí i epidemie Hiv/aiDS, migrace do měst, zábory půdy nebo nefunkční legislativa. Chudoba je však bezpochyby hlavní příčinou dětské práce. V roce 2011 žilo na světě 1,5 miliardy lidí pod hranicí extrémní chudoby, za méně než 1,25 dolaru na den. Patří mezi ně i většina pracujících dětí a jejich rodin. Pro ně je zaměstnávání dětí otázkou holého přežití. Palčivou bídou však není možné dětskou práci omlouvat. Na vině jsou i slabé zákony, jejich neznalost nebo neschopnost chudých lidí vymáhat svá práva na zaměstnavatelích a úřadech. V indickém státě Andhra Pradesh, kde se neziskovým a odborovým organizacím podařilo přesunout tisíce dětí z práce na bavlníkových plantážích do školy, následně stoupla poptávka po práci dospělých. Ti pak byli schopni vyjednat si vyšší platy, lepší pracovní podmínky, a uživit tak rodiny i bez dětské práce. Ta totiž deformuje pracovní trh, v některých odvětvích přímo bere zaměstnání dospělým. V zemích, jako je Zimbabwe, Burkina Faso, Mali, Kamerun, Nepál nebo Haiti, tak pracuje mnoho dětí, zatímco společnost sužuje vysoká míra nezaměstnanosti dospělých. K dětské práci přispívají i některé kulturní tradice. Ty určitým skupinám ve společnosti připisují role, k nimž vzdělání není potřeba. Dívky, indičtí nedotknutelní, zdravotně postižení nebo děti z menšin jsou pak od dětství směrováni rovnou do práce. Roli hraje i negramotnost rodičů anebo jejich neinformovanost o dopadech nebezpečné práce na zdraví a budoucnost jejich dětí. škola, investice do budoucna S dětskou prací neoddělitelně souvisí škola a vzdělání. Škola a práce se do značné míry vylučují. Existuje ale mnoho dětí, které kombinují obojí. V Africe je to až pětina dětské populace, uvádí UNICEF. Pracující děti však ve třídě často chybí, při výuce jsou unavené, hladové nebo nemocné. Výzkumy v africkém Malawi prokázaly, že vesnickou základní školu dokončí jen 5 dětí ze 100, jde-li o dívky, jen 2 ze 100. Velkou roli hraje to, zda škola neleží příliš daleko od bydliště. Například v subsaharské Africe vydrží průměrná dívka ve škole 7,5 let. Pocházíli ale z nejchudšího venkova, kde je škol poskrovnu, nezavrší ani 2 roky školní docházky. Pro chudou rodinu je dále klíčové, zda je škola zdarma a to včetně uniforem, učebnic a dalších školních pomůcek. V Ugandě, kde zrušili školní poplatky, se docházka těch nejchudších venkovských dívek zvýšila na dvojnásobek. A záleží i na tom, zda je výuka kvalitní a pro dítě přínosná. Z mnoha škol vycházejí po letech žáci, kteří umějí sotva psát a číst. Rodiče si pak snadno spočítají, že místo planého sezení v lavici je efektivnější dítě zapojit do práce. Vzdělávat venkovské děti přitom zdaleka není zbytečný luxus. Vzdělání není jen základním lidským právem, ale i velice ziskovou investicí, zejména jde-li o dívky. Vzdělaná dívka se později vdává, má méně dětí. Ty pak mají dvojnásobnou šanci dožít se 5 let, jsou zdravější a mnohem méně ohrožené dětskou prací. Klimatická změna, Hiv a migrace Dětskou práci bude pravděpodobně stále významněji ovlivňovat také klimatická změna a s ní spojené extrémy, jako jsou sucha, horka nebo záplavy. Většina nejchudších lidí planety žije na venkově a živí se zemědělstvím. Výkyvy počasí jsou pro jejich životy určující. Právě v zemědělství najdeme i dvě třetiny všech pracujících dětí. Rodiny, které vlivem degradace půdy nebo vysychání zdrojů vody ztrácejí obživu, stahují děti ze školy a využívají jejich práci jako krizové řešení v boji o základní obživu. Mezi další vážné problémy v rozvojovém světě patří nemoci jako například aids. Epidemie bere dětem rodiče živitele. Nezbývá jim nic jiného než převzít zodpovědnost za péči o mladší sourozence, staré prarodiče nebo nemocné a umírající rodiče. Odcházejí předčasně ze školy a začínají pracovat. K dětské práci přispívá i migrace do měst. Děti, které se stěhují samy, patří mezi nejohroženější skupiny. Zejména podlehnou-li lákání prostředníků, kteří ve městě slibují zaměstnání nebo přístup ke vzdělání. Děti mnohdy končí v nejhorších formách dětské práce, jsou obchodovány nebo využívány jako otroci. Jindy s dětmi migruje celá rodina například když jejich půdu zabrala vláda nebo soukromí investoři pro pěstování monokultur sóji v Brazílii, palmy olejné v Indonésii, cukrové třtiny na Filipínách nebo jiných exportních plodin. Rodina, která ztratila tradiční prostředky obživy, odchází do městských slumů. Spolu se svými dětmi upadá hlouběji do bídy. Některé končí jako děti ulice, kde je čeká každodenní boj o přežití. Narodí-li se dítě do etnicky menšinové komunity, hrozba, že se místo žáčka stane dětským pracovníkem, se v mnoha zemích zvyšuje. Ze sociálně a ekonomicky znevýhodněných menšin, uprchlíků a vyloučených skupin pochází nadprůměrný podíl pracujících dětí. Najdeme je mezi otrockými pracovníky v jihoasijských cihelnách, obchodovanými prostitutkami ve východní Asii, dětskými horníky v Jižní Americe i mezi žebrajícími dětmi ulice v Rumunsku. Jazyková i kulturní bariéra takovým dětem navíc brání chodit do školy a získat tak naději na lepší budoucnost. Příčiny dětské práce jsou tedy velmi složité a provázané. Její kořeny je třeba hledat i jinde než v prázdné peněžence. T éma bez PRÁCE (i S PRaCí) nejsou KolÁčE 2 Pavla začalová lenka KliCPERovÁ

4 T éma DĚTSKÁ PRÁCE v číslech 3 Kolik dětí na světě pracuje? Na světě žije asi 1,6 miliardy dětí ve věku 5 17 let. 14 % Každé sedmé dítě (215 milionů) je chyceno v pasti dětské práce. více než polovina z nich (115 milionů) pracuje ve zvláště nebezpečných podmínkách a tzv. nejhorších formách dětské práce. dívky nebo chlapci? 60 % chlapců Rozdíl mezi dívkami a chlapci narůstá mezi staršími dětmi ve věku let v tzv. nejhorších formách dětské práce chlapci a dívky jsou zde zastoupeni v poměru 2:1. 40 % dívek Ze statistik často vypadávají miliony dívek, které pracují v domácnostech, skryté a neviditelné. Dívky obecně trpí dvojím břemenem : i když pracují v zemědělství, průmyslu či jinde, čeká je po práci další směna ženských prací prací tak tráví více hodin než chlapci. Které druhy dětské práce patří mezi nejvíce přehlížené, zapomenuté nebo neviditelné a bylo by třeba jim věnovat více pozornosti? leonie blokhuis Vedoucí programu společenské odpovědnosti firem, organizace Hivos (Nizozemí) Jana báborská Autorka diplomové práce o postoji vysokoškolských studentů k dětské práci (ČR) Sara Worku Vedoucí programu prevence obchodu s dětmi a pomoci jeho obětem, (Etiopie) Mnoho dětské práce stále ještě najdeme na nejnižších stupních dodavatelských řetězců. Továrny v rozvojových zemích i velké firmy produkující pro mezinárodní trhy zadávají značnou část výroby svým dalším subdodavatelům. Ti pak pracují v malých neformálních dílnách nebo přímo doma. Tento typ práce je velmi těžké monitorovat, a proto zůstává skrytý. Pracovní inspekce nemůže vstupovat do soukromých domů pracovníků, na neformální pracoviště. Proto je tu velmi těžké vymáhat pracovní práva. A právě na téhle úrovni najdeme mnoho pracujících děti. Tam, kde nadnárodní firmy provedly opatření proti dětské práci, se většinou zaměřily na přímé dodavatele. Zde k omezení dětské práce skutečně došlo, nicméně mnoho dětí pak začalo pracovat v jiném sektoru nebo na nižších úrovních dodavatelských řetězců. Tyhle děti dnes pracují jako články výroby, které stojí stranou mezinárodní pozornosti. To ztěžuje možnost jim pomoci. Můj výzkum, prováděný mezi studenty vysokých škol, přinesl zajímavá zjištění. Studenti za dětskou práci často nepovažují práci, kterou dítě vykonává pro vlastní rodinu. Dětskou prací pro ně není ani ta, která je neplacená. Jako dětskou práci studenti nevnímají práci dítěte na rodinné farmě nebo ve vlastní domácnosti. Pro studenty bylo důležitým kritériem, zda dítě pracuje pro rodinu vlastní či cizí. Pokud dítě pracuje v cizí domácnosti nebo na farmě, kterou nevlastní jeho rodina, studenti to vnímají jako problém. Když dítě pracuje pro vlastní rodinu, za dětskou práci to nepovažují. Jenže tato práce mívá stejné dopady jako práce v cizí domácí službě, ať už na zdraví dětí či na jejich vzdělávání. Studenti také často zvažovali situaci v konkrétní rodině. V případě, že je práci dítěte rodina nutně potřebuje ke svému přežití, byli ochotnější dětskou práci tolerovat. Jako nejvíce přehlížené druhy dětské práce tedy vnímám práci dítěte v domácnosti a v zemědělství, obzvlášť pokud dítě pracuje pro vlastní rodinu. V Etiopii je povědomí o dětské práci velmi malé. Všechny formy jsou tedy do jisté míry neviditelné. Většina lidí nerozlišuje mezi různými úrovněmi a typy práce, kterou děti vykonávají. Mnoho dětí se proto stává obětí tohoto problému. Tkaní, domácí služba, dětská prostituce a pastva dobytka patří mezi nejčastější typy práce, kde děti najdeme. Druh práce přitom závisí na pohlaví a původu dítěte. Například děti z jihu Etiopie nebo z Regionu jižních národů jsou velmi žádané pro tkaní lidé věří, že tyhle děti bývají zkušení tkalci. Podobně zase děti ze severu jsou žádané pro domácí službu nebo pro prostituci. Přednedávnem Ministerstvo práce a sociálních věcí ve svém Národním akčním plánu popsalo jednotlivé typy dětské práce a některé vymezilo jako tzv. nejhorší formy. Jak uvádí studie společnosti o problému dětské práce v Etiopii a další podobné zprávy, základními faktory, které způsobují dětskou práci, je nedostupné vzdělání a nedostatečné veřejné povědomí o problému.

5 Kolik dětí pracuje na jednotlivých kontinentech? T éma DĚTSKÁ PRÁCE v číslech latinská amerika: 10 % Ačkoliv se průměrný podíl pracujících dětí v regionu úspěšně snižuje, nejpostiženější zůstává původní obyvatelstvo usazené v horách i migrující do měst. Nejvíce dětí tak pracuje v Peru (celá třetina), ale i v Bolívii, Guatemale a nejchudší zemi Karibiku na Haiti. Subsaharská afrika: 25 % V Africe je situace relativně nejvážnější: pracuje zde celá čtvrtina dětí (65 milionů). V zemích jako Etiopie, Somálsko, Súdán, Guinea Bissau, Sierra Leone, Togo, Čad, Benin nebo Středoafrická republika však pracuje až polovina všech dětí. 4 asie a Tichomoří: 13 % Vzhledem k množství obyvatelstva pracuje v Asii absolutně nejvíce dětí (114 milionů), zejména v Indii, Číně, Pákistánu a Bangladéši. Velký podíl pracujících dětí najdeme i v Kambodži, Nepálu nebo Afghánistánu. Ve kterém odvětví děti nejčastěji pracují? 60 % zemědělství Nejvíce dětí pracuje na malých samozásobitelských farmách, v sadech a lesích, pečuje o dobytek nebo loví ryby. Zemědělství, využívající chemická hnojiva, postřiky a ostré nástroje, patří mezi pracoviště pro děti nejnebezpečnější. 25 % služby Služby jsou sektorem, kde převažují dívky nad chlapci. Zejména domácí posluha, nepozorovaná a přehlížená, jich zaměstnává nejvíce. 7 % průmysl Děti pracují všude, od drobných tkalcovských nebo vyšívacích dílen, až po obrovské provozy vyrábějící pro vývoz jako součást dodavatelských řetězců západních firem. Asi milion dětí těží v dolech a lomech, jiné pracují na stavbách, vrakovištích či v cihelnách. 8 % ostatní Odhadem až dva miliony dětí jsou zneužívány v prostituci nebo pornografii, až 300 tisíc jako dětští vojáci, 600 tisíc v nezákonných aktivitách jako je prodej drog, organizovaný zločin nebo žebrání. Kolik si děti svou prací vydělají? 2/3 neplacená práce Dvě třetiny dětí pracují spolu se svou rodinou, neformálně a bez výdělku. Dívky pracují zdarma mnohem častěji než chlapci. 1/5 placená práce Děti však většinou dostávají jen zlomek platu dospělého, často hluboce pod hranicí (již tak nedostatečné) minimální mzdy. Zaměstnavatelé vědí, že děti lze snadněji manipulovat, plat pozastavovat, strhávat za prohřešky, stravu apod. ostatní 5 % dětí je svým vlastním zaměstnavatelem, závislým na tom, co denně vydělá, o zbylých 6 % chybí informace.

6 T éma PřiDEJ CiHlu K CiHlE... 5 Cihelny = vězení pro dlužníky v mnoha rozvojových zemích se cihly vyrábí stále ručně. Děti jsou přitom žádanou pracovní silou. Dětství provázené těžkou dřinou jim často nechtěně předurčili sami rodiče. Tím, že se zadlužili. Pavla začalová Indické dívce Indiře bylo 15 let, když byla provdána za Shankarlala. Ten se rok předtím zadlužil. Neměli nic než své ruce, a tak se spolu po léta snažili půjčenou částku odpracovat. Vstala jsem každé ráno v 5 hodin a začala pracovat Ve 12 jsme měli přestávku na oběd, a pak zase práce až do večera, vzpomíná dnes Indira. Věřitel každý rok tvrdil, že dluh stále ještě není splacen. Zadlužené se už rovnou narodily také jejich děti. A to Shankarlal původně dlužil pouhých 6 dolarů. Dlužní otroctví je dnes pravděpodobně nejméně známou formou otroctví. A přitom jde o nejčastější metodu zotročení lidí, upozorňuje report organizace Anti- Slavery, která příběh Indiry zveřejnila. Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) žije na světě více než 12 milionů lidí v podmínkách různých forem otroctví nebo nucené práce. Většinu z nich najdeme v Asii a Tichomoří, kde pracují nejčastěji právě jako dlužní otroci. Na jejich práci jsou závislé také desetitisíce cihelen a cihlových polí v Indii, Pákistánu, Afghánistánu a Nepálu. A život tráví mezi cihlami také miliony dětí. nejchudší z nejchudších Afghánská holčička Sima začala své první cihly tvarovat, když jí bylo 6 roků. Dnes je jí 11 let a denně prací s jílem a vodou stráví 13 hodin. Poté ji čeká další směna ženských prací v domácnosti. Její bratři a otec zatím zůstanou v cihelně o něco déle a vrátí se za soumraku. Sima patří mezi děti, které se už narodily zadlužené a jejich budoucnost je tak předurčená. Když se výzkumníci ILO těchto dětí ptali, co budou dělat za 3 roky, čtyři pětiny z nich odhadovaly, že budou stále pracovat v cihelně nebo jinde. V afghánských cihelnách tvoří děti více než polovinu všech pracovníků, 85 % z nich nechodí do školy. Tvrdá práce v horku a prachu negativně působí na jejich zdraví. Pod tíhou cihel, nezdravých pozic, i vlivem spalování toxických odpadků při vypalování cihel se děti stávají obětí úrazů, deformují se jejich kosti a svaly. Děti si stěžují na pálení očí, kašel a bolesti. Většina rodin žijících a pracujících v cihelnách jsou ty nejchudší z nejchudších. Téměř všichni dlužní otroci v indických cihelnách jsou příslušníky nejnižší kasty Dalitů, většinou bezzemků, uprchlíků, přesídlenců nebo jiných etnických a náboženských menšin. Podobná je situace v Nepálu, Pákistánu i jinde. Extrémní chudoba, negramotnost, neznalost zákonů (které dlužní otroctví zakazují) a nedostatek jiných pracovních příležitostí nutí rodiny po léta a generace setrvávat v pracovním vztahu. Ten umožňuje sotva přežití. Děti pomáhají v rámci rodiny, tedy bezplatně, typicky hodin denně, 6 dní v týdnu. Se mzdou 1 3 Kč za hodinu vydělá pákistánská či afgánská rodina za den Kč. Po stržení dlužní splátky a nákupu nejnutnějších potravin mnoho nezbývá. Každá mimořádná událost nemoc, svatba nebo pohřeb znovu roztáčí cyklus zadlužování. Nepsané dlužní smlouvy, slabá vyjednávací pozice a naprostá existenční závislost zadlužených rodin na zaměstnavateli navíc usnadňují věřitelům, aby převážně negramotné dlužníky udržovali v nevýhodném postavení. žít jako ti, co umějí číst a psát V Kambodži, kde v cihelnách pracují extrémně chudí lidé, ne však dlužní otroci, není situace o mnoho lepší. Když děti dosáhnou věku 8 let, jsou považovány za dostatečně staré, aby začaly v cihelně pomáhat rodičům. Pracují bez mzdy, ale dostanou kapesné 1 až 1,50 Kč na den, uvádí report kambodžské organizace LICADHO. Ty, které jsou zaměstnány na smlouvu, si vydělají až 2 Kč za hodinu, zato však pracují od rána do večera. Není divu, že tři čtvrtiny zde pracujících dětí nechodí do školy. Zbývající čtvrtina dětí školu opustí s až pětkrát větší pravděpodobností, než hrozí ostatním kambodžským školákům. Břemeno tvrdé práce a těžkých životních podmínek v cihelnách přitom není rozložené rovnoměrně. V Kambodži tvoří dívky dvě třetiny dětských pracovníků. Také v Indii a Nepálu je mezi dlužními otroky nejvíce žen a dětí. Ani tam, kde je podíl pracujících dívek a žen menší jako v muslimském Pákistánu však není jejich situace záviděníhodná. Podle pákistánské organizace CIWCE pracují děti do 14 let spolu s ženami v těch fázích výroby cihel, které jsou manuálně nejintenzivnější a nejméně placené. Dívky jsou dvakrát častěji podvyživené než chlapci stejného věku, a častěji vystaveny násilí. Situace je jiná v konzervativním Afghánistánu. Nejmenší holčičky a kluci pracují v cihelnách bok po boku. Kolem 10. roku věku však dívek ubývá. Mezi čtrnáctiletými pracovníky tvoří dívky už jen čtvrtinu. Jejich novým zaměstnáním bude nadále obstarat z chudých zdrojů domácnost a brzy se provdat. Nejčastěji opět za dlužního otroka v domovské cihelně a porodit mu zadlužené děti. Až budu velký, chtěl bych mít svůj vlastní dům a chodit do školy, kdyby to šlo. Abych žil jako lidé, co umějí číst a psát. Ti mají lepší život, sní desetiletý chlapec, který pracuje v cihelně v afghánské provincii Surkhroad. Já bych chtěl pracovat ve městě, abych věděl o všem, co se děje kolem. Strašně rád bych chodil do školy, dodává jeho stejně starý kamarád. A já bych chtěl být řidičem ten si jezdí a může zastavit, kdykoliv se mu zachce, říká o rok starší chlapec z cihelny v Deh Sabz. Pro něj, stejně jako pro další děti dlužníků, není svoboda, volný čas nebo vzdělání samozřejmostí, ale spíše jen vzdáleným snem. Neziskové organizace proto volají po tom, aby mezinárodní dárci postavili dlužní otroky a vyloučené skupiny obyvatel do samého centra své pozornosti a podpořili vlády, aby zákony zakazující otroctví dovedly efektivně vymáhat a bývalé otroky rehabilitovat.

7 $50 pro dospělé, $20 pro děti Jeden a půl milionů dětí mladších 18ti let podle statistik pracuje v asijské Kambodži. Dětská práce se tu týká asi poloviny všech dětí. Tisíce z nich pracují v tradičních cihelnách. některé navštívila i Tereza Hronová ze společnosti člověk v tísni. T éma PřiDEJ CiHlu K CiHlE... 6 Co měly děti, které jste viděla v cihelnách, v popisu práce? Cihly se tu vyrábí tradičním způsobem, ručně. Chlapci pomocí nástroje podobnému lopatě odkrajovali kusy z velké hromady mokrého jílu a pak je na zádech nosili ke stroji na výrobu cihel. Jedna hrouda mohla mít tak 5 kilogramů, denně jich odtáhli desítky. I techniku někdy obsluhovaly děti. To je o něco lehčí práce, dělají ji i dívky. V cihelnách pracovali kromě dospělých především chlapci ve věku kolem 15 let. Mladší děti se většinou spíše pohybovaly v areálu a pomáhaly třeba sbírat rozlámané cihly. To většinou proto, že v cihelně pracuje celá jejich rodina, a tak je to pro ně přirozené prostředí domova. Viděla jsem několik cihelen v provinciích Kampong Cham a Kampong Chhnang, ale předpokládám, že situace bude i jinde podobná. v čem je tahle práce pro děti nebezpečná? Na prvním místě tu jde o zdraví. Kluci, kteří tráví čas s hroudami hlíny na zádech, ještě rostou a pod tíhou se jím deformují kosti. Nejčastější jsou ale úrazy těch, kteří obsluhují stroje. Kusy jílu posunují do míst, kde motorem poháněná forma vytvoří pravidelnou cihlu. Běžně se ale stává, že tu uvízne dítěti ruka. Často mají následky na celý život. Pracují na černo, samozřejmě nemají žádné pojištění. Cihelna obecně není moc dobré místo pro děti. Cihly se vypalují tradičně v obrovských pecích, které se vycpou dřevem a zapálí. Hoří i několik dní. To horko a kouř si ani nechci představovat. Chodí do školy? Ty děti, se kterými jsem mluvila, do školy údajně chodí na půl dne. Otázka ovšem je, jestli únavou nespí na lavici, nebo zda mají čas na úkoly. Předpokládám, že jsou to děti z nejchudších rodin... Pracují tu někdy i celé generace. Často to jsou zadlužené rodiny, které v areálu cihelen i bydlí. Musí pracovat všichni členové včetně dětí, aby se zvýšil rodinný rozpočet. Dostat práci v cihelně je prý poměrně jednoduché. Není potřeba žádná kvalifikace, pouze fyzická síla. Kolik je pracovníkovi let, na to se zaměstnavatel neptá. O tak nízké v ýdělky nikdo moc nestojí. Dospělý si za měsíc tvrdé dřiny vydělá podle mých informací kolem 50 dolarů. Děti pracují jen půl dne, takže mají plat asi 20 dolarů, tedy 15 Kč denně. Naopak majitelé cihelen, zaměstnavatelé, se podle všeho špatně nemají. Proč vlastně zaměstnávají děti? Podle oblastního výzkumu organizace LICADHO je pouze 6 z 15 majitelů cihelen spokojených s tím, že zaměstnávají nezletilé. Těchto 6 si pochvaluje, že je jednoduché děti řídit, neodporují rozkazům, nepožadují pracovní smlouvu a umí pracovat rychle a tvrdě. Za den přemění desítky kilogramů jílu na tisíce cihel. Pavla začalová alžběta JungRovÁ

8 T éma DĚTSTví na vývoz: KomERční zemědělství 7 barbora mrázková NaZemi barbora mrázková NaZemi Na banánových plantážích pracuje stále méně dětí Po slupkou žlutých plodů se stále skrývá ničení životního prostředí a porušování lidských práv. Jak to chodí na banánových plantážích? Carlos vstává každé ráno v 5:00, sní trochu fazolí s rýží a jde do práce. Nemá to daleko, bydlí hned na okraji plantáže, kde pracuje celá jeho rodina. Banány se sklízejí pořád, stále je tedy práce až nad hlavu. Carlos mačetou odsekává trsy vážící i 30 kilogramů. Opatrně, aby se nepoškodily, je pokládá na gumovou podložku, kterou má na rameni, nebo je věší na háky na kladce. Ta vozí banány až na místo, kde se umyjí a zabalí do krabic. Jindy má zase Carlos na zádech vak s fungicidy proti plísním a houbám a stříká je přímo na banánovníky. Carlosovi je 10 let. O podobných příbězích informovala roku 2002 renomovaná nezisková organizace Human Rights Watch ve výzkumu s příznačným názvem Tainted Harvest Poskvrněná sklizeň. Zástupci organizace vedli rozhovory s pětačtyřiceti dětmi, které pracovaly na banánových plantážích v Ekvádoru. Ten je největším exportérem banánů na světě každý rok se odtud vyveze čtvrtina všech banánů a na produkci banánů zde závisí živobytí 2 milionů lidí, sedminy obyvatelstva. Přesto ale nejde o zelené zlato, Ekvádor zůstává velice chudou zemí, kde asi 38 % populace žije pod hranicí chudoby. Většině dětí z výzkumu bylo v době, kdy začaly pracovat na plantáži, 10 či 11 let. Děti popisovaly dlouhé hodiny náročné práce, s nebezpečnými nástroji a v prostředí zamořeném chemikáliemi. Svou prací přispívaly do rodinného rozpočtu nebo si vydělávaly na školní pomůcky. Od roku 2002 se ale situace se v Ekvádoru v mnohém zlepšila. Vláda si vytyčila boj s dětskou prací jako jeden ze svých velkých úkolů. Dětská práce v Ekvádoru již dávno není hlavním tématem, o kterém v konu banánové produkce mluvíme, popisuje Alistair Smith z organizace Bananalink. Dnes se zdá být mnohem větším problémem znečištění vody a životního prostředí a cenové války supermarketů, které vedou k tlaku na firmy a pěstitele a k extrémní honbě za nízkými náklady. Vláda přijala novou ústavu a reformní zákony, spolupracuje s Mezinárodní organizací práce, UNICEF, neziskovými organizacemi i samotnými firmami působícími v zemi, zřídila týmy kontrolující dodržování zákonů a ukládá vysoké pokuty v případě jejich porušování. Děti, které jsou kontrolou přistiženy při práci, dostávají stipendia, aby mohly chodit do školy. Kontroly se pak pravidelně vrací. Statistiky UNICEF pokrok potvrzují: pokud v roce 2006 pracovalo v Ekvádoru 17 % všech dětí do 17 let, v roce 2010 už šlo jen o 13 %. Kromě snah vlády znamenal změnu také rozvoj různých druhů certifikací, kterými je možné garantovat sociální nebo environmentální podmínky produkce banánů. Jednou z nich je známka Fairtrade.: Fairtrade nucenou dětskou práci úplně vylučuje, popisuje Joaquin Vasquez, předseda fairtradového družstva UROCAL v Ekvádoru. Ekvádor není jedinou zemí, odkud se exportují banány dětská práce zůstává velkým tématem pro Nikaraguu, Belize a další významné vývozce. Může ale sloužit za příklad, že dětskou práci je možné postupně vymýtit.

9 lískové ořechy turecká chlouba i ostuda Tři čtvrtiny světové produkce lískových ořechů pochází z Turecka. Představují čtvrtinu zemědělského vývozu země, cílem je převážně Eu. Sklízejí je také kurdské děti. V říjnu 2010 odvysílala nizozemská televize dokument Mehmeta Ülgera o dětské práci v tureckých lískových sadech. Málokdo dosud věděl, že tureckou chloubu sklízejí na pobřeží Černého moře také desetitisíce kurdských dětí. Ještě před 30 lety závisela sklizeň lískových ořechů plně na místním obyvatelstvu. Vládní zásahy proti kurdským rebelům v jihovýchodní Anatolii však v 80. a 90. letech srovnaly se zemí několik tisíc vesnic a připravily o živobytí statisíce lidí. Sezónní migrace za prací v zemědělství se tak stala novou životní strategií mnoha kurdských rodin. Spolu se svými dětmi putují za sklizní pistáciových ořechů, bavlny, meruněk, tabáku i rajčat. Každoročně sklidí i více než čtyři pětiny lískových ořechů. Sklizeň plodin se neřídí podle školního roku, a tak děti opouštějí vyučování už na jaře a vrací se na podzim. Prázdniny tráví na poli či v sadu. Ty mladší pečují o batolata a domácnost v táboře, kde chybí základní infrastruktura, tím spíše pak školy nebo zdravotní péče. Ztráta možnosti získat plnohodnotné vzdělání ale není jediným problémem. Zatímco místní brigádníci pracují průměrně 8 hodin denně s denní mzdou kolem 450 Kč, od kurdských migrantů Dětská práce v zemědělství je stále více než aktuální téma. Najdeme ji v ranním šálku kávy, čaje i kakaa. Řešením může být i nakupování výrobků se známkou Fairtrade. Děti pracují na kávových plantážích jak ve Střední Americe, tak v západní i východní Africe. Nejhorší je situace zřejmě v Pobřeží slonoviny, kde se navíc často jedná i o práci otrockou. V tomto i dalších západoafrických státech je dětská a nucená práce nebezpečným trendem i při pěstování kakaa. Čajové plantáže jsou poskvrněné dětskou prací hlavně v zemích východní Afriky. I o tom vypovídají výsledky výzkumu Úřadu práce Spojených států amerických z října Dětská práce není jen důsledkem extrémní chudoby, ale je také jejím zásadním původcem. Často zaznívá argument, že bez dětské práce by se rodiny chudých obyvatel zemí globálního Jihu vůbec neuživily. Tento argument ale nebere v potaz fakt, že pracující děti pobírají mzdu jen zřídka a že zneužívání levné dětské pracovní síly naopak snižuje se očekává 11 hodin za mzdu kolem 290 Kč. Prostředník, který stojí mezi farmáři a kurdskými pracovníky, si strhává dalších 8 10 % jako provizi. Jak říkají rodiče, plat je tak nízký, že bez práce svých dětí se neobejdou. hodnotu práce na celém pracovním trhu. Jedním z nástrojů pro zmírňování negativních dopadů dětské práce je i systém fair trade, tedy spravedlivého obchodu. Pokud si spotřebitel koupí fairtradový výrobek (nejčastěji jej pozná podle modrozelené certifikační známky Fairtrade na obale), může si být jist, že se na jeho výrobě nepodílely děti. Fair trade je způsobem obchodu, který dává příležitost pěstitelům, řemeslníkům a zaměstnancům z rozvojových zemí, aby se uživili vlastní prací za důstojných podmínek. Zákaz dětské práce je přitom jedním z hlavních principů fair trade. Mezi ty další patří například odpovídající odměna za práci nebo výroba šetrnější k životnímu prostředí. Jinými slovy fair trade poskytuje rodičům dětí takové životní podmínky, aby se dětská práce při výrobě nemusela vyskytovat. Příkladem dobré praxe ve fair trade může být hlavně Velká Británie. Z celkového množství spotřebované kávy je téměř jedna třetina faitradová. Podle loňského průzkumu britské organizace Dílčí reformy Kauza kurdských dětí sklízejících ořechy pro evropský trh však nezůstala bez odezvy. Po odvysílání filmu se v nizozemském parlamentu rozproudila debata. Zástupci stran požadovaly po vládě, aby problém začala řešit na půdě EU, při bilaterálních jednáních s tureckou stranou i přímo s firmami. Neziskové organizace, včetně partnerů kampaně Stop dětské práci, napsaly otevřený dopis firmám jako Ahold, Unilever, Kraft Foods, Nestlé a Ferrero. Ty ořechy používají do čokoládových tabulek, pomazánek a dalších cukrovinek. Nizozemský poslanec vznesl oficiální dotaz ke Komisaři EU pro rozšíření a politiku sousedství Štefanu Fülemu. Obsáhlá odpověď českého euro-komisaře vzbudila mezi nizozemskými organizacemi uznání. Informace, které jste poskytl ke specifické situaci na lískových plantážích, vyžaduje intenzivní dialog s tureckými úřady v rámci přístupových jednání, odpověděl komisař Füle. Přislíbil, že EU bude pozorně monitorovat postup řešení a podpoří Turecko v rozvoji jeho kapacit. Turecko již v minulosti ukázalo, že je schopné efektivně s dětskou prací bojovat. Zatímco v roce 1994 pracovalo 15,2 % tureckých dětí, v roce 2006 to bylo už jen 5,9 %. Turecká vláda připustila problém při produkci svého protežovaného produktu a podnikla první kroky k řešení. Mnoho táborů získalo přístup k vodě a hygienickým zařízením, plánují se mobilní školy, efektivnější kontroly a další reformy. Firma Nestlé za pomoci organizace Fair Labour Association přijala akční plán, který má zlepšit transparentnost dodavatelských řetězců, usnadnit odhalení dětské práce a řešit situaci spolu s dotčenými rodinami. Jak však podotýkají neziskové organizace, mnoho problémů zůstává. Žádná z dalších firem nenásledovala Nestlé ve snaze o nápravu. Turecká vláda realizovala spíše dílčí reformy. Ty neřeší příčiny problému tedy nerovné podmínky, s nimiž se potýkají vyloučení etničtí Kurdové. Evropský spotřebitel, firmy, evropští politikové i turecká vláda proto stále ještě nemohou složit ruce do klína. Férové nápoje s nulovým obsahem dětské práce Fairtrade Foundation v roce 2010 tady zákazníci koupili fairtradové výrobky za více než miliardu liber (tedy asi 30 miliard korun). Pro srovnání v Česku byl ten rok maloobchodní obrat 80 milionů korun. Lidé jen v Británii vypili asi 6 a půl milionů šálků fairtradové kávy a dokonce 9 a půl milionů šálků fairtradového čaje. Obliba výrobků z férového obchodu rychle roste i v Česku jen mezi lety 2008 a 2010 se zvýšila dvojnásobně. A těmi nejoblíbenějšími výrobky jsou právě káva, čaj a čokoláda. T éma DĚTSTví na vývoz: KomERční zemědělství 8 Pavla začalová TomÁš bílý NaZemi Pavla začalová

10 T éma Sůl nad zlato 9 Krev v mobilech Tisíce dětí těží v Kongu minerály, které tvoří nezbytnou součást našich telefonů a další elektroniky. v roce 2010 dánský režisér Frank Piasecki Poulsen válkou zmítanou zemi navštívil a o těžbě cínovce natočil úspěšný dokument Krev v mobilech. kmen. Brzy poté, co se v Kongu válka rozhořela, někdy v 90. letech, západní elektronický průmysl zažil skutečný boom. Ceny za minerály používané v elektronice náhle dosáhly astronomické výše. V té chvíli mnoho z válčících ozbrojených skupin získalo něco jako licenci tisknout peníze. Minerály byly mnohdy jen kousek pod povrchem a někdy přímo na zemi, takže pro ozbrojené skupiny bylo velmi snadné je sesbírat, vyvézt z džungle a vydělat mnoho peněz. Velmi rychle se tak z konfliktu společenského a etnického stala válka o nadvládu nad oblastmi, kde se minerály nacházejí. váleční vůdci se změnili v byznysmeny... Ano, válčí mezi sebou o přístup k dolům. Proto je nutné zastavit tento ilegální obchod s minerály, vzít vítr z plachet ozbrojeným skupinám. Pokud nemáte zdroje platit jednotky, kupovat jim vybavení, zbraně a munici, není snadné pokračovat ve válce. To samozřejmě neznamená, že když ilegální obchod skončí, budou všechny problémy Konga vyřešené. mark CRaEmER Fotografie poskytl The Danish Film Institute / Stills & Posters Archive. Pavla začalová Proč jste se zaměřil právě na Demokratickou republiku Kongo a dětskou práci při těžbě rud? V Kongu se netěží jen známý koltan, ale řada dalších minerálů jako kasiterit cínovec. Co je výjimečné na Kongu, je fakt, že dětská práce tu financuje ten nejkrvavější konflikt, jaký svět zažil od druhé světové války. Dosud tu zemřelo více než 6 milionů lidí a životní podmínky jsou opravdu hrozné. Cestoval jsem po celém světě, mezi velmi chudými lidmi i v oblastech konfliktů, ale nikdy jsem neviděl něco takového jako ve východním Kongu. Peklo na zemi. A je skutečně bolestné vidět malé děti uprostřed této hrozné a nebezpečné situace. v jakých podmínkách děti v konžských dolech žijí a pracují? V dolech pracují chlapci ve věku kolem 14, 15, 16 let. V Evropě bychom je stále nazývali dětmi, ale v Kongu jsou už považovaní za dospělé. Tihle kluci jsou využíváni k podzemní těžbě minerálů, protože jsou malí, a proto není potřeba kopat tunely tak široké jako pro dospělé. Někdy zůstávají pod zemí i několik dní, protože vylézt odtud trvá velmi dlouho. Prostě pod zemí pracují, chvíli spí, pak zase několik hodin pracují a tak dále. Když jsem tam byl s nimi a řekli mi, že zůstávají v podzemních tunelech několik dní, nemohl jsem tomu věřit. Já bych tam nevydržel víc než půl hodiny. V oblastech, kde se těží, navíc není žádný přístup k nezávadné pitné vodě, a v žádném případě ani ke vzdělání nebo něčemu podobnému. Pokud mají tihle kluci štěstí, dostanou jedno jídlo denně. Jsou to opravdu těžké podmínky. Setkal jste se tam i s mladšími dětmi? V dolech jsem viděl i děti ve věku 4 nebo 5 let. Ty nosí vodu, vykonávají různé drobné služby pro horníky a pro vojáky. Je potřeba si uvědomit, že tohle je velmi tvrdé, uzavřené prostředí. Nevládne tu zákon, rozhodují ozbrojené skupiny. Lidé tu často pracují doslova s hlavní na spánku. Nejde tedy jen o dětskou a nucenou práci, ale i o to, že dětská práce financuje krvavou válku. Kořeny téhle války jsou etnické a společenské, tedy můj kmen versus tvůj Kdo by měl zasáhnout, aby se tato vazba mezi dětskou prací, konžskou válkou a západními spotřebiteli přerušila? zaznamenal jste od uvedení vašeho dokumentu nějaký pokrok? Mnoho se událo a stále se děje, hlavně v oblasti legislativy ve Spojených státech. Vláda tu schválila zákon nařizující výrobcům, kteří chtějí prodávat elektroniku na americkém trhu, aby na veřejně přístupných webových stránkách doložili, odkud dovážejí minerály. Měl jsem několik debat s Nokií. Nechtějí oficiálně kritizovat ostatní výrobce elektroniky, ale mimo kameru mi řekli, že spolupracovali s iniciativou pro udržitelnou elektroniku GeSI. Chtěli společně s dalšími výrobci najít řešení pro celý sektor. Ale narazili na velký odpor, nikdo nebyl ochoten vynaložit na řešení tohoto problému zdroje. To se změnilo s novým zákonem v USA, který měl velký dopad. Podobný navrhují také v Evropské unii. Ještě není schválen, ale je to na dobré cestě. Pokud řešení podobných problémů necháme na trhu, na velkých korporacích, svět bude veden těmi, kteří jsou ochotní být nejkrutější a nejvíce nenasytní. Jsme to my, kdo musí donutit firmy k řešení.

11 TvRDý nerost, TvRDÁ PRÁCE Diamant, nejtvrdší nerost na Zemi, uměl být mnoha africkým zemím dobrým sluhou, ale i velmi zlým pánem. Koncem 90. let upozornily neziskové organizace na klíčovou roli tzv. krvavých diamantů v občanské válce v Angole. Výnosný obchod s diamanty, který by mohl pomoci chudé zemi k rozvoji, naopak živil válku. Ta připravila miliony lidí o zdraví, domovy i životy. Skrze obchod s diamanty válku mocně financovaly i bohaté a civilizované země. V reakci na tyto problémy vznikla v roce 2003 iniciativa vlád, firem i neziskových organizací Kimberley Process. Ta měla obchod s krvavými diamanty zastavit. Jak ale upozorňuje organizace Global Witness, certifikace do značné míry selhává. Kromě financování ilegálních ozbrojených skupin, které často ovládají celý proces od těžby diamantů po export, je produkce problematická i v mnoha dalších směrech. Diamanty z DR Kongo, Sierry Leone, Středoafrické republiky, Libérie nebo Guiney stále těží také děti. V Angole i Zimbabwe najdeme kromě dětské práce i práci nucenou. Těžaři přitom patří do nejchudších vrstev společnosti. FalEšný lesk zlata Zlato to jsou drahé šperky i komodita žádaná na světových trzích. Na světlo světa se však často dostává právě prostřednictvím dětských rukou. Mezi země, kde děti zlato těží, patří velcí světoví producenti jako Peru, Mali, Ghana, Indonésie nebo Mongolsko, ale i další jako Ekvádor, Bolívie, Niger, Etiopie, DR Kongo nebo Burkina Faso. Děti těží zlato zejména v malých neformálních dolech a rýžovištích, daleko od civilizace, zdrojů pitné vody nebo dokonce škol. V převážně mužském prostředí trpí zejména dívky, které nesou několikeré břemeno: nejenže pracují při těžbě, ale také se starají o domácnost a mnohdy jsou nuceny i k prostituci. Samotné zpracovávání zlata pak nese vážná zdravotní rizika. Zlato děti z rudy oddělují pomocí rtuti, kterou namáčejí a spalují. Těžké kovy se pak ukládají v jejich tělech a podle studií dosahují až stonásobku hladiny považované za zdravotně nezávadnou. Na vyvíjející se dětský organismus mají těžké kovy ničivý vliv. Zasahují nervovou soustavu, snižují imunitu a inteligenci, zpomalují reflexy. Rtuť dále uniká do vod a půd, které znečišťuje a znehodnocuje. Již rok je však na trhu certifikované férově těžené a obchodované zlato z Peru a nově i z několika afrických zemí. dětství utopené v soli Solné nádrže nedaleko kambodžského městečka Kep se na slunci třpytí, vypadají jako sníh. Nejsou jen krásné, ale dávají práci tisícům místních. Pracují tu i stovky dětí z nejchudších rodin. Desetiletý Rathana se svojí o něco starší sestrou mlčky nahrnují sůl na proutěné ošatky. Pomáhají si kusem dřeva, který slouží místo lopatky. Nemají rukavice ani boty. Jejich drobné prsty se boří do kupiček bílého zlata. Sůl jim vysušuje kůži tak, že praská. Když jsou nádoby plné třpytivých krystalů, chlapec podřepne a položí si náklad na ramena tak, aby našel těžiště. Sůl může vážit dohromady přes 10 kilogramů. Malý Rathana míří k dřevěné boudě, kde sůl vysype na hromadu a nechá ji sušit. Ve dveřích se míjí se svým otcem. Jeho věk je těžké odhadnout. Celý život tvrdě pracuje na solných pláních, stejně jako teď jeho děti. Nemají na vybranou. Bez jejich pomoci by se rodina neuživila. Do školy oba chodí dopoledne. Vím, že vzdělání je důležité. Vyděláme si dost, abychom zaplatili učebnice i sešity. Odpoledne jsme pak tady, ukazuje muž na obrovskou plochu solných bazénů. Bohatství, že kterého ale pracovníci V dolech a lomech tráví své dětství na celém světě až milion dětí. Mezi nejhorší formy dětské práce patří bezpochyby drcení kamení. Štěrk se v některých rozvojových zemích vyrábí stále ručně. V Kambodži jsou děti pro tuto práci vyzbrojené kladivy a jinými nástroji děti například v provinciích Kampong Chhnang nebo Siem Reap. Můj manžel s dvěma nejstaršími syny pracuje v povrchovém lomu s technikou, ukazuje na přilehlý kopec matka devíti dětí Keo Samart. Sedm z nich stejně jako ona rytmicky rozlamuje kladivem kamení. Sedí u cesty, která vede k lomu. Odsud sem vozí materiál k jejich obživě. Celé dny pak s dětmi sedí a pracují. A pracují i ti nejmenší. Nejmladší holčičce je mají jen pár dolarů týdně. Pracují tu desítky nejchudších rodin včetně malých dětí z přilehlého městečka Kep. Je to dřina. Celý den na nás svítí přímé slunce a není se kam schovat, stěžuje si sedmadvacetiletá Roeng a opírá se o nástroj podobný hrábím. Tím hrabe zkrystalizovanou sůl na kupičky a nahrnuje ji na nůše, její manžel pak náklad odnáší pod střechu, stejně jako desetiletý Rathana a další stovky dětí. Právě kvůli slunci začínají pracovat kolem čtvrté hodiny ráno, přes poledne mají přestávku a než se setmí, sklízejí sůl ještě 3 hodiny. Podle Mezinárodní organizace práce v roce 2003 v Kambodži pracovalo v solné produkci 650 dětí jen na solných polích Chumkril, Traey Koh a Kon Sat. Z toho 460 pracovalo na plný úvazek a 190 z nich chodilo do školy. Asi 80 % dětí mělo zdravotní problémy a většina z nich neměla přístup ke zdravotní péči. I kdyby se od té doby počty snížily na polovinu, byly by údaje i tak alarmující. Dětská práce v Kambodži, nejen na solných polích, je proto v hledáčku neziskových organizací, ale i místní vlády. osmiletý drtič štěrku kolem čtyř let a bosa pobíhá mezi svými sourozenci. Všichni kromě ní tvrdě dřou. Největší kusy gentlemansky rozbíjí nejmladší syn, kterému je osm. Šest holčiček ve věku od čtyř do čtrnácti buď vsedě drtí menší kameny, nebo nosí materiál bratrovi. Zrovna teď je můj manžel v nemocnici, protože mu stroj zranil nohu. Nemůže pracovat, o to víc musíme pracovat my, říká Samart. Moje děti naštěstí neměly žádný vážný úraz, jen se občas klepnou kladivem do ruky. Ale šestnáctiletý syn od sousedky, který pracuje také přímo v lomu s náročnější technikou, musel do nemocnice, dodává žena. Měla štěstí. Do místní nemocnice vozí zraněné děti často. Štěrk se používá hlavně ve stavebnictví a na zpevnění cest. T éma Sůl nad zlato 10 TEREza HRonovÁ TEREza HRonovÁ TEREza HRonovÁ

12 T éma naše zábava, JEJiCH zničené zdraví 11 TEREza HRonovÁ TEREza HRonovÁ ilustrační Fair Aktion KaTaRína šrámková NaZemi Pyrotechnika Made in China Silvestra si mnozí neumí představit bez ohňostroje. Jenže pyrotechniku pro nás často vyrábí děti v indii, Salvádoru, guatemale, Peru nebo číně. a právě čína je nechvalně známá zaměstnáváním dětí v této oblasti, a to i formou nucené práce. O dětech pracujících ve výrobě pyrotechniky v Číně se začalo více mluvit v roce Tehdy v provincii Jiangxi na západě země zemřelo při výbuchu 50 dětí z místní základní školy. Dalších 27 utrpělo vážná zranění a popáleniny. Exploze měla epicentrum ve třídě s žáky mezi 9 a 11 lety, kteří zrovna do raket instalovali rozbušky. Starší děti je plnily výbušninami. Ty byly uskladněné přímo ve třídách. Pyrotechniku jsme ve škole začali vyrábět Zatímco v České republice hračky přinášejí radost, v Číně, odkud pochází 70 % jejich celosvětové produkce, jsou pro milióny lidí synonymem každodenní otrocké práce v továrnách. Výjimkou bohužel není ani to, že v továrnách na hračky pracují ti, co by si s hračkami měli ještě sami hrát děti. Dětská práce do 16 let je v Čínské lidové republice zakázaná, přesto tu představuje závažný problém. Často je důsledkem zneužívání pracovněstudijních programů. Děti pracují ve výrobě pod záštitou škol a jsou Některé děti si s hračkami nehrají. Vyrábí je. k práci nucené. V hračkářském odvětví nezákonně zaměstnávaly děti i známé nadnárodní firmy, jako jsou Disney nebo Mattel. V dubnu 2009 v továrně Yiuwah Stationary, která vyrábí i hračky společnosti Disney, vinou špatně fungujícího stroje zemřel teprve 17letý zaměstnanec Liu Pana. V továrně pracoval od svých 14 nebo 15 let. Tragedie odstartovala řadu průzkumů, které odhalily další malé pracovníky. Děti v pubertě pracovaly v loňském roce ve fabrice Sturdy Products. Podle výpovědí dělníků je tady dětská práce před čtyřmi lety, jednou či dvakrát do týdne. Když jsme dost pracovali, učitelé nám dali odměnu jako tužky nebo sešity. Dokud jsme nesplnili úkol, nemohli jsme jít domů, řekla tehdy Reuters třináctiletá Gao Yun. I když se stupňuje tlak na nadnárodní firmy, aby kontrolovaly své subdodavatelské řetězce, dětská práce v oblasti zábavní pyrotechniky se v Číně stále objevuje. Dětské ruce jsou velmi malé a většina pyrotechniky se tu dělá ručně, takže se to hodí. Pěchují dovnitř výbušné látky, vysvětluje May Wong z neziskové organizace Globalization Monitor, která se zabývá pracovními podmínkami v čínských továrnách. Rodiče posílají děti do práce, protože jsou chudí. Jsou to hlavně lidé z venkova, dodává. Právě ti nejchudší jsou také nejzranitelnější. Není výjimkou, že rodiče prodají své dítě za pro nás směšné peníze, aniž by věděli, kde skončí. Děti, produkují pyrotechniku také v Guatemale, to je jedna z nejchudších zemí ve Střední Americe. Často se tak děje v malých dílnách ve sklepích nebo přímo u nich doma. Ke konci roku je poptávka mnohem vyšší a malí výrobci se v té době zřídka dostanou do školy. Jako řešení se nabízí tlak na společenskou odpovědnost firem, aby korporace dohlížely na to, od koho zboží kupují. Změnit situaci ale může i běžný spotřebitel. Bojkot je podle mě až poslední možnost. Používal se v 70. a 80. letech. Dnes je tolik možností, kde si koupit zboží. Když budete prodejce bojkotovat, zavře se továrna, propustí pracovníci a pak se podnik přesune jinam, radí May Wong. Ti, kdo chtějí něco zlepšit, by se měli zapojit do kampaní, posílat apely politikům i firmám, být aktivní. V neposlední řadě je třeba podporovat pracovníky v Číně, aby měli svá práva a mohli se sdružovat v odborech, shrnuje Wong. běžná především době prázdnin. Jednoduché to přitom nemají ani dospělí zaměstnanci. Pracují až trojnásobek zákonem povolených přesčasů, tedy o 100 až 200 hodin měsíčně více. Pracovní doba se prodlužuje a podmínky zhoršují zejména před Vánocemi, v období výroby dárků. I když situace v hračkářském průmyslu v Číně není nijak růžová, změna k lepšímu možná je. To dokazuje i protestní dopisová akce v souvislosti se smrtí chlapce Liu Pana. Po firmě Disney požadovala efektivní a udržitelnou nápravu. Podle nevládní organizace China Labor Watch se podmínky v továrně skutečně zlepšily a nepracují tu už nezákonně děti mladší 16 let. Pracovní práva jsou tu ale i nadále zoufalá. Dětská práce v továrnách na hračky, elektroniku i oděvy je součástí širšího problému. Souvisí s chudobou a špatnými pracovními podmínkami. Obecně platí, že firmy reagují na odhalené případy dětské práce poměrně rychle a citlivě, ale jiné problémy a celkové zlepšení pracovních podmínek už tolik neřeší. Jenom tak by však skutečně přispěly k efektivnímu boji s dětskou prací. Ta jde ruku v ruce s chudobou v rodinách pracujících dětí.

13 Co odpovíte na námitku, že úsilí o omezení dětské práce je předem prohraný boj a že nezbývá než čekat, než se dětská práce vyřeší spolu s rozvojem země? olga vilímková Zakladatelka Nadačního fondu Inka (ČR) Pavla začalová Koordinátorka kampaně Stop dětské práci, (ČR) leonie blokhuis Vedoucí programu společenské odpovědnosti firem, organizace Hivos (Nizozemí) T éma naše zábava, JEJiCH zničené zdraví 12 Rozvoj země určitě hodně pomáhá, rodiče získají pracovní příležitosti, do rodiny se dostanou peníze, za které je možno pořídit nákup, obstarat nutné potraviny. Děti nemusí pracovat s takovým nasazením a mohou například studovat. Ale zavedené společenské vztahy se např. v Peru nemění tak rychle jako materiální záležitosti. Často děti prostě zastávají práci rodičů pracují na poli, vaří, starají se o sourozence atd. Osvěta v rodině proto pomáhá velice. Některé tradiční názory a praktiky nadřazenost muže, násilí vůči ženě a dětem jako normální postoj, pohrdání narozenou dcerou a oslava narození syna, běžné přenášení povinností dospělých na dítě atd. mohou být pozvolna pozměňovány, zvláště na venkově. Hnací silou je právě osvěta. Ke změně názorů samozřejmě přispívají média a osobní příklady starších dětí a sousedů. Mladí pracují a žijí ve městě, přinášejí na venkov nové modely. Dětská práce bezpochyby je řešitelná někde snáze, jinde hůře. Pasivní přístup tedy čekat, až s rozvojem vymizí je pochybný, a to nejen morálně. Dětská práce totiž rozvoj sama brzdí. Nejen že replikuje sebe samu (z pracujících dětí vyrostou chudí a nevzdělaní dospělí, jejichž děti budou opět pracovat), ale má prokázané negativní dopady i na další oblasti rozvoje země, například na chudobu rodiny nebo na zdraví, zejména u žen a dětí. Z posledních dat ILO vyplývá, že mezi lety 2004 a 2008 kleslo celkové množství i podíl pracujících dětí. Největší propad celých 30 % zaznamenala nebezpečná práce nejmladších dětí ve věku 5 14 let. OSN chválí některé z nejchudších afrických zemí, jako je Tanzanie nebo zemědělský Svatý Tomáš a Princův ostrov, kde se daří zapsat všechny děti do školy a udržet je tam. Tento vývoj dokazuje, že dětská práce reaguje na efektivní programy, zvláště když síly spojí místní lidé, neziskové subjekty, firmy i vlády. V žádném případě nesouhlasím s názorem, že boj s dětskou prací je beznadějný. Je to skutečný těžký boj, ale zaznamenáváme pokrok. Dětská práce byla obecně vymýcena na úrovni přímých dodavatelů nadnárodních firem. Některé velké firmy k tomu výrazně přispěly. Jejich dodavatelé, místní továrny, musí splňovat přísná kritéria, která odběratelé vyžadují a která taky kontrolují skrze audity. I když i zde je ještě potřeba mnoho změnit, dětské práce na úrovni přímých dodavatelů podstatně ubylo. Výzvou pro další roky zůstává bojovat proti dětské práci na nižších úrovních dodavatelských řetězců a v sektorech produkujících pro lokální trhy. Je tedy důležité pracovat na místní úrovni, s místními organizacemi, aby došlo ke změně přístupu společnosti k dětské práci. To se velice úspěšně děje v tzv. zónách bez dětské práce, které rychle přibývají v Indii a v poslední době i v Africe. Kolik dětí v rozvojových zemích dokončí základní školu? 2/3 Na základní školu dnes v rozvojových zemích vstupuje 89 % dětí (47 % z nich dívky a 53 % chlapci), jen část ji ale dokončí. Nejvíce znevýhodněné jsou chudé venkovské dívky. V zemích jako Afghánistán, Čad nebo Guinea-Bissau jich nedostudují více než ¾, v Nigeru, Středoafrické republice nebo Džibuti ²/ ³, v mnoha dalších jako Pobřeží slonoviny, Burkina Faso, DR Kongo, Súdán, Jemen nebo Mozambik jen ½. I velmi malé děti pracují po boku sv ých rodičů na čínských skládkách, kde se recyklují staré počítače. Největším takovým centrem je město Guiyu na jihovýchodě země. Pracovníci, včetně těhotných žen, rozebírají elektroniku na součástky holýma rukama. Těžké kovy, které se hromadí v jejich tělech, jsou nebezpečné zvláště pro citlivý dětský organismus, který pak snadněji podléhá leukémii, dalším nemocem a vývojovým vadám. Místní úředníci za úplatek přivřou oči recyklace elektroniky totiž hraje velikou roli pro místní ekonomiku. Foto natalie behring- CHiSHolm Greenpeace

14 T éma Co JE Doma, To SE (ne)počítá 13 naďa STRaKovÁ časopis Respekt rodičovství naruby na světě žije 16 milionů dětí, kterým jeden nebo oba rodiče zemřeli na Hiv/aiDS. většina z nich v rozvojových zemích, jako je zimbabwe. i když jsou nezletilé, musí živit sebe i rodinu. U prašné silnice, jen několik kilometrů za hlavním městem Harare, stojí skupinka dětí. Všichni do jednoho drží tácky a na nich mají ovoce nebo také pečené ptáčky. Dětská práce, říká stručně Pascal Masocha, koordinátor zimbabwské organizace Koalice proti dětské práci (CACLAZ) po cestě do oblasti Chiredzi. Rodiče buď nemají práci, nebo hodně špatně placenou. Ale také mohou být nakaženi virem HIV, a to se pak o ně musí starat vlastní děti. Podle zprávy OSN 13 % zimbabwských dětí místo školy pracuje a přes milion dětí jsou sirotky nemají jednoho nebo oba rodiče. Na světě pak žije 16 milionů dětí mladších 18 let, které osiřely v důsledku epidemie AIDS. Jen v subsaharské Africe se jich nachází asi 15 milionů. A až 16 % z těchto sirotků žije právě v Zimbabwe. Děti bez rodičů mají větší šanci spadnout do pasti dětské práce. Na vině jsou 2 hlavní faktory: chudoba a rozpad rodiny v důsledku rodičů nakažených virem HIV. Přesně to, co říká Pascal Masocha. Kromě ulic Harare a prašných silnic na venkově se dětská práce vyskytuje nejčastěji na farmách. Odborník na dětskou práci Davies Ndumiso Sibanda řekl stanici Voice of America, že zimbabwští farmáři přišli během chaotické pozemkové reformy často k velkým pozemkům a nyní na nich zaměstnávají v hrůzných podmínkách i děti. Hospodářství jsou v odlehlých částech venkova mimo oči veřejnosti. Děti na nich pracují ve špatném počasí, s nebezpečnými chemikáliemi a navíc obsluhují těžké stroje. zóny bez dětské práce Jenže cesta ven z tohoto začarovaného kruhu se zdá na první pohled nemožná. Bez pomoci dětí by nemocní rodiče těžko přežili. Vláda, Zimbabwský kongres odborových svazů (ZCTU) pro neformální sektor a Konfederace zaměstnavatelů (EMCOZ) jsou součástí národní komise, která v současnosti vypracovává národní akční plán. Ministryně práce a sociálního blaha Paurina Mupariwová v rozhovoru pro agenturu IRIN uvedla, že vláda má v současnosti koktejl akcí, jak problém řešit, včetně programu, jak pomoci chudým rodinám, aby jejich děti mohly zůstat ve škole nebo do ní začaly Holka pro všechno chodit. Jenže podle Fiony Magayové ze ZCTU se vláda nemá příliš k činům. Než bude tento akční plán uveden plně do praxe, jsou tu neziskové organizace, které se snaží o vymýcení dětské práce daleko aktivněji a účinněji než vláda. Zmiňovaný CACLAZ v současnosti zavádí pilotní model zóny bez dětské práce (child labor free zone). Ve spolupráci s místními komunitami a jinými neziskovými organizacemi se snaží dostat zhruba 350 dětí z pole do tříd. Vybrali si pro to oblasti Chiredzi, jednu z nejchudších v zemi. Během následujících 3 let CACLAZ plánuje dostat do škol přes dětí. Pro děti, umístěné v tzv. přemosťovacích školách (bridge schools) jsou připraveny speciální psychologicko-sociální programy. O jejich nezaměstnané a nemocné rodiče se pomáhají starat jiné neziskové organizace. U nás děti také musí pracovat. Vaří, uklízí, zametají, zahradničí, prostě něco, nač jsou zvyklé. Ale kromě toho ještě chodí do školy a zbývá jim čas na hraní s ostatními dětmi, vysvětluje model Pascal Masocha. Prostě tak, jak to má být, dodává s úsměvem. Domácí služba zaměstnává podle ilo více než 15 milionů dětí, polovinu z nich ve věku 5 14 let. Skrývá se za zdmi domácnosti a je zdánlivě bezproblémová. může ovšem dosahovat až rozměrů otroctví, upozorňuje Romana Cacchioli z lidsko-právní organizace anti-slavery international. ilustrační TEREza HRonovÁ Pavla začalová Proč by mělo vadit, že děti pracují v domácnosti? Ne všechny děti, které pracují v domácnosti, vykonávají dětskou práci. Statisíce dětí od 7 do 17 let ale pracují na částečný nebo plný úvazek v domácnosti vlastní, u příbuzných nebo v úplně cizích. Většinou jde o dívky. Pečují o děti nebo staré lidi, k tomu vaří, uklízejí, perou. Je velmi těžké získat přesná data o práci, která je takhle neviditelná. Názor, že práce v domácnosti je prospěšná, způsobuje, že služba doma není vnímána jako práce ani rodinou, ani státem a ani samotnými pracujícími dětmi. Mnoho z nich je ale k práci přinuceno. Pocházejí z vesnic a staly se obětí obchodu. Často dostávají jen mizivou mzdu nebo jen jídlo a oblečení. Některé ale nedostávají vůbec nic. v jakých podmínkách dětští služebníci pracují? Některé děti musí používat elektrické nástroje, chemické a jiné prostředky, většinou bez ochrany nebo vědomí, jak s nimi bezpečně nakládat. Musí se starat o batolata nebo staré lidi, aniž by věděli, jak na to. Stále čelí neúměrným úkolům a zodpovědnostem. Pro službu v domácnosti je typická dlouhá pracovní doba, běžně 9 10 hodin denně. Někdy musí být v pohotovosti 24 hodin denně. Bývají velmi izolovaní. Zaměstnavatel rozhoduje, jak moc bude dítě v kontaktu s rodinou a vrstevníky, a může jakékoliv styky nebo komunikaci úplně znemožnit. Za takové situace je dítě velmi zranitelné a ohrožené týráním a nucenou prací. Děti ve službě si často stěžují na psychické i fyzické násilí, sexuální obtěžování, nadávky a ponižování. vaše kampaň Home alone zaznamela loni velký úspěch. Co se povedlo v této oblasti zatím zlepšit? Organizace Anti-Slavery pracuje s místními partnery ve více než 10 zemích na světě, kde podporuje lepší zákonnou regulaci služby v domácnosti. Přispěli jsme k tomu, že ILO vloni přijala Úmluvu 189, která dětským domácím pracovníkům garantuje právo na vzdělání. Spolupracujeme také s našimi partnery v 6 zemích světa, kteří skupinám dětských služebníků poskytují malé granty. Ty slouží jako přímá podpora pracujícím dětem i jako způsob, jak rozvíjet schopnosti těchto dětí a organizací, kterých jsou součástí.

15 dítě pomocník v domácnosti v současnosti je výpomoc v rodinném zemědělství nebo v domácnosti tou nejčastější formou dětské práce v rozvojových zemích. asi 67 % pracujících dětí najdeme právě zde. Naši prarodiče kdysi pracovali a pomáhali rodičům stejně jako například etiopské děti, a nijak jim to neuškodilo. To je jedna z nejčastějších námitek české veřejnosti při debatách o dětské práci. V čem je tedy problém? Základní rozdíl je ten, že děti v rozvojových zemích nemohou kvůli práci chodit do školy. Těžká práce se navíc odráží na jejich zdraví. Školák z venkovské Afriky může jen snít o tom, že svleče školní uniformu, udělá si úkoly a než si půjde zahrát s kamarády fotbal, pomůže otci na zahradě. Reálně stráví prací v domácnosti většinu času. Přitom pro děti nejen v zemích subsaharské Afriky je vzdělání obv ykle jedinou šancí na lepší život. A to si také uvědomují. V Etiopii, extrémně chudé zemi s velkým potenciálem hospodářského růstu, je nízká úroveň vzdělání snad největší překážkou rozvoje. Pracuje zde polovina dětí, stejný podíl Etiopanů starších 15 let neumí číst ani psát. Chybí proto odborníci v oblasti zemědělství, které je základní obživou pro 90 % etiopské populace. Farmáři se pak nedokážou vyrovnat s následky pravidelných období sucha, které zvyšuje chudobu, a tím výskyt dětské práce doma i na poli. I kdyby se místo těch nejmenších o dřevo a vodu pro celou rodinu staral někdo jiný, možnosti vzdělávání by v současnosti byly pro Etiopany velmi omezené. Škol i kvalitních učitelů je velmi málo. V mnoha venkovských oblastech se děti učí ve dvou směnách, ve třídě se tísní běžně 60 až 80 žáků, z jedné učebnice se učí až 8 dětí. Klíčová je vzdálenost školy v řídce osídlených oblastech, která znevýhodňuje hlavně dívky. Výzkumy ukazují, že zatímco průměrná africká dívka dokončí sedm a půl roku školy, u dívky ze subsaharského venkova jsou to necelé dva roky. Dětská práce v domácnosti nebo v rodinném zemědělství tak zůstává pro mnoho dětí jedinou realitou všedního dne. Rodiče malých pracovníků si uvědomují, že bez vzdělání se jejich děti nemají šanci z bludného kruhu chudoby vymanit. Nemůžou si ale většinou dovolit poslat do školy všechny své děti a tak vyberou jednoho či dva. Do nich rodina vloží své naděje. Pro ostatní děti se snaží najít jinou formu zabezpečení. Zde se potom otevírá prostor pro další zásadní problém chudých oblastí světa, pro obchodování s dětmi. Sbírání dřeva na otop, pasení dobytka, pomoc při sklízení plodin, donášení vody z mnohakilometrových vzdáleností po staletí běžný a nezpochybňovaný jev v řadě domácností. Zatímco v rozvinutém světě postupně vzrostl ekonomický potenciál celé společnosti a bylo možné neformální dětskou práci přenechat historii, v rozvojov ých zemích na ní stále závisí živobytí mnoha rodin. Děti nejsou jen krky, které je třeba nakrmit, ale i ruce, které mohou pracovat. Přestože neformální práce v domácnosti vypadá proti jiným formám dětské práce, jako je těžba v dolech nebo prostituce, nevinně, neměla by se přehlížet. Z historie vyplývá, že nerovnováha v přístupu k informacím a ke vzdělání nese důsledky nakonec pro celou společnost. Kanystr místo školní aktovky maminka začne chystat jediné denní jídlo, vy jako desetileté dítě máte za úkol přinést vodu. nemůžete ji ale natočit do hrnce z kohoutku. Dokonce ani u vodovodu před domem. T éma Co JE Doma, To SE (ne)počítá 14 michala HozÁKovÁ Pro vodu musíte jít 3 kilometry daleko, na hlavě či v ruce táhnout dvacetikilový kanystr. V cíli cesty vás možná čeká jen špinavá povrchová voda. Taková je realita mnoha afrických dětí. Musí obstarat nezbytnou vodu k pití, vaření, k napojení domácích zvířat a pokud zbude k osobní hygieně. Za dobrý standard sledovaný národními statistikami se považuje vzdálenost zdroje vody menší než 1,5 km od domu. Nejhorší dostupnost vody je v zemích subsaharské Afriky, zejména v Somálsku a Etiopii. K té pitné zde má přístup méně než 40 % obyvatel. Obstarávají ji většinou děti a ženy. Nedostupnost vody přitom úzce souvisí nejen s dětskou prací, ale i se školní docházkou a zdravím dětí. Ty, které musí celý den trávit nošením vody, na školu nemají čas a z kontaminované vody jsou nemocné a oslabené. Lze s touto situací něco dělat? Když se v oblasti podaří zajistit přístup k pitné vodě a hygienickým zařízením, transformují se celé komunity. Výzkumy ze zemí jako Jemen, Guatemala nebo Ghana dokazují, že přístup k vodě zvýší školní docházku a sníží práci dětí až čtyřnásobně. Hodiny, které děti dříve putovaly za vodou, nyní tráví ve škole nebo jinou aktivitou. Jde zejména o dívky, ty mají domácnost většinou na starost. Ke zlepšení dostupnosti vody ve vyprahlé Africe lze přispět nejen podporou staveb a oprav vodních vrtů a studní. Pomoci můžeme i jako spotřebitelé. Mnoho produktů náročných na vodu pochází ze suchých zemí. Příkladem je bavlna dovezená z Egypta, Senegalu či Pákistánu, řezané květiny z Keni či Etiopie nebo tropické ovoce z pouštní severní Afriky. Státy tak vyváží vodu, která by mohla zůstat farmářům a běžným lidem na pití a vaření. Naše nákupní tašky nejsou jediným pojítkem mezi námi a globálním problémem dětské práce a nedostatku vody. K dětské práci nepřímo avšak významně přispívá také globální oteplování a s ním spojené extrémní klimatické jevy. Zatímco odpovědnost za rostoucí exhalace a s nimi spokojené znečištění leží hlavně na vyspělých průmyslových zemích včetně České republiky následky ponesou lidé v rozvojových zemích, říká Vojtěch Kotecký z Hnutí DUHA. V deštivých oblastech bude ještě více srážek a povodní. Naopak v suchých oblastech, kde žije jedna miliarda lidí, budou sucha ještě větší. S takovými extrémy se nejhůře vyrovnávají právě venkovské samozásobitelské rodiny, mezi které patří celé tři čtvrtiny nejchudších lidí planety. Zranitelnost vůči dopadům klimatických změn přispívá k nárůstu dětské práce, upozorňuje Alyson Warhurst z britské společnosti Maplecroft, která analyzuje globální rizika. Sucha a odlesňování znamenají více práce pro děti, které musí putovat delší vzdálenosti pro vodu a dřevo. Klimatické katastrofy způsobené oteplováním současně zvyšují míru chudoby, kvůli níž jsou děti nuceny odcházet ze školy do práce, aby pomohly uživit rodinu, dodává. marie HoKRovÁ

16 T éma letem SvĚTEm za DíTĚTEm 15 markéta KuTilovÁ Za sluncem, plážemi a sexem Prostituce je v Kambodži ilegální, přesto je nejvýznamnějším příjmem šedé ekonomiky. Do kvetoucího byznysu je zapletena řada vysoce postavených úředníků, policistů, lidí ze samosprávy i turistů. za děti jsou ochotní platit nejvíce. Kambodža patří spolu s Thajskem, Kostarikou, Filipínami a Indonésií k nejvyhledávanějším cílům sexuálních turistů. Tento sektor tvoří až 14 % národních příjmů. Polovina z nich pochází z dětské prostituce. Celkem se prodejem vlastního těla živí v Kambodži 80 až 100 tisíc osob a jedna třetina z nich, tedy kolem 30 tisíc, jsou děti mladší 16 let. Podle kambodžského ministerstva zdravotnictví využívá služby prostitutek denně 20 až 30 tisíc klientů a jejich počet rok od roku roste. Částečně vlivem nárůstu turismu. Turisté tvoří významnou část klientely, ale hlavně kvůli laxnímu přístupu policie. Ta je zkorumpovaná a těm, kteří si děti kupují nebo je prodávají, nic nehrozí. Mnoho dětí drží v zajetí pasáci, kteří je prodávají. Jsou to často děti z nejchudších vrstev, prodané vlastními rodiči, kteří naletí různým lhářům na řeči o tom, jak jejich dětem zajistí ve městě skvělou budoucnost, říká Eric Meldrum, britský policista, který v Kambodži pracuje pro nevládní organizaci Sisha. Ta bojuje proti sexuálnímu zneužívání dětí. Většina těch, kteří služeb prostitutek využívají, však nejsou turisté. Nejvíce zákazníků stále tvoří místní. Teď například řešíme otřesný případ státního úředníka, který zneužíval desetiletou holčičku. Žila jen se svou babičkou a byla tak zranitelnější. Přistihli ho, když s ní měl sex na posteli v nemocnici, kde byl hospitalizován, popisuje jeden z případů Eric Meldrum. černé děti Liz, Australanka pracující pro místní nevládní organizaci v Siěm Réab, popisuje další, ve srovnání s ostatními běžný případ: Malou holčičku prodal její vlastní strýc, a to se stává poměrně často, že je dítě prodáno nebo zneužíváno někým z rodiny, potvrzuje. Jako malí prostituti ale končí často i děti, které samy odejdou z vesnic do města za lepším životem. Říkáme jim černé děti, protože jsou tmavší od slunce. Ve městě práci nenajdou, tak se prodávají. Mnoho z nich je ale také drženo v zajetí proti své vůli, říká Eric Meldrum. Po Kambodži jsou rozesety stovky nevěstinců. Skrývají se pod názvy karaoke bar, hotel, guesthouse nebo bar. V hlavním městě Phnom Penhu jsou dokonce celé čtvrti a ulice, kde prostituce jen bují. A to i přesto, že je ilegální. My s místními policisty intenzivně pracujeme, ale jejich plat je kolem sta dolarů, a pokud někam jedou, musí si koupit benzín ze svého. Míra korupce jak v justici, tak v policii je opravdu vysoká, říká Meldrum o zemi, která podle organizace Transparency International patří mezi dvacítku nejzkorumpovanějších států na světě. Přesto se v posledních letech podařilo vést několik soudních procesů s pedofily, většinou cizinci. Brit David Fletcher byl za zneužívání dětí odsouzen k 10 letům. Aby se k nim dostal snadno, založil si charitativní organizaci na pomoc dětem pracujícím na skládce. To je zde dost častá praxe, tyto organizace či sirotčince nikdo nekontroluje a neomezuje, mnoho lidí toho zneužívá, říká Meldrum. aids a modré přilby K rozmachu prostituce došlo v Kambodži v roce 1991, kdy do země přijely na 3 tisíce příslušníků modrých přileb OSN. Jejich počet se zvýšil na 20 tisíc v roce 1993, kdy zde probíhaly volby. Většina Kambodžanů žila v naprosté bídě, a tak mnoho žen a dívek získalo u vojáků snadný přivýdělek. Příslušníci OSN však s sebou přivezli také AIDS, nemoc pro místní obyvatele dosud neznámou. Není tak náhodou, že první případ HIV byl v Kambodži zaznamenán až v roce Počet nakažených se začal šířit raketovým tempem a Kambodža se brzy stala zemí s nejvyšším procentem lidí s AIDS v celé Asii. Jen do roku 2000 si AIDS vyžádal 30 tisíc životů a nakazila se polovina prostitutek, mnohé z nich ještě děti. V současné době žije v Kambodži kolem 60 tisíc infikovaných. To je zhruba o polovinu méně než před 10 lety. dětská prostituce problém, o kterém se na Kubě nemluví Pavla začalová, TEREza nedorostková Kuba je jednou z nejoblíbenějších destinací sexuálních turistů. Postupně na nelichotivém žebříčku nahrazuje země jihovýchodní Asie. Vláda odmítá existenci dětské prostituce, ale kubánská aktivistka a nezávislá novinářka lamasiel gutierrez Romero tvrdí opak. Jak staré děti se do prostituce a pornografie zapojují? Většinou je jim mezi 11 a 18 lety, takže by měly chodit do školy. Jenže na Kubě je vysoká korupce a nízká úroveň morálky mezi učiteli, a tak za provizi omlouvají absenci žáků zaviněnou právě prostitucí. Mladé prostitutky se většinou soustřeďují do hlavního města a přilehlých oblastí, proto v jiných provinciích Kuby není prostituce tak viditelná. Mladí zejména z východní, chudší části ostrova jsou náchylní k tomu odstěhovat se do velkého města a stát se tam obětí prostituce. Ale týká se to všech společenských vrstev. Nejrizikovější jsou pak černošské děti. Je dětská prostituce nějak organizovaná? Kdo z ní profituje? Na Kubě existuje provázaná síť kontaktů, která funguje jako mafie. Jsou do ní zapletení taxikáři, kteří přepravují turisty, ale i hotelové vrátné a další lidé. Nejdůležitějším článkem v tomto řetězci jsou překupníci dětí. Jsou to právě oni, kdo nezletilé vyhledávají a dále je nabízejí zahraničním klientům. Pomáhají jim zmínění taxikáři a zaměstnanci hotelů. Tento problém se dá vyložit tak, že bohatí turisté zneužívají ekonomickou a sociální frustraci Kubánců Ano, extrémní chudoba a stále znatelnější ztráta morálních hodnot Kubánců vede k nárůstu množství dětí zapojených do prostituce. Nezřídka se stává, že rodiče jsou pasáky svých vlastních dětí. Pro zahraniční turisty je tato aktivita opravdu velmi levnou zábavou. Na ostrov tak přijíždějí různí klienti z celého světa, aby uspokojili své touhy s kubánskými dětmi a mladistvými. mluví se o dětské prostituci na veřejnosti? Na Kubě je tohle téma opředeno výmluvným mlčením. Žádný sdělovací prostředek se mu nevěnuje. Co je ještě horší, ani instituce neposkytují obětem v tomto směru žádnou pomoc. Oficiálně ve společnosti žádný takový problém neexistuje, i když se o něm ví. Režim nepřipouští ani pomoc mezinárodních organizací jinak by totiž musel problém dětské prostituce uznat. a jak může každý z nás přispět k řešení takových problémů? Čeští turisté, stejně jako všichni ostatní, by v prvé řadě mohli pomoci již samotným odmítnutím těchto služeb. Přínosný je navíc dovoz vzdělávacích materiálů nebo drobné komunikační techniky. Lidé také mohou podávat informace o situaci na Kubě nezávislým institucím, které pomáhají obětem prostituce. Těžké je o samotném problému už jen mluvit.

17 Život malých prostitutek Etiopie je zemí nesmírné chudoby, s vysokým procentem Hiv pozitivních lidí. více než polovina populace starší patnácti let neumí psát ani počítat. a právě s těmito fakty se pojí nechvalné prvenstvní v obchodování s dětmi. V temném pokoji s oprýskanými zelenými zdmi se krčí tři dívčí postavy. Co chvíli vytahují z roztrhané látkové kapsičky šminky. Líčení musí být výrazné, víc tahá zákazníky, upozorňuje nás šestnáctiletá prostitutka Hiwot Tadefe. Úpěnlivě dává pozor, aby jí z hlavy nespadl velký černobílý šátek. Jeden zákazník jí rozbil hlavu kamenem, reaguje na její počínání patnáctiletá Mekdes Girme a soucitně ji hladí po hlavě. Hiwot jen protáhne rty do odevzdaného výrazu. Své tělo prodává už dva roky, takže je zvyklá na ledacos. Stejně jako o dva roky starší Martha, kterou před pár měsíci zákazník zmlátil tak, že se domů musela téměř doplazit. V potemnělých ulicích Addis Abeby není zrovna bezpečno. Trojice dívek patří mezi děti, které se staly oběťmi obchodu. Podle výzkumu Mezinárodní organizace pro migraci se jen v Etiopii prodá okolo dvaceti tisíc dětí ročně, nejčastěji ve věku od osmi do čtrnácti let. Linka obchodu vede z vesnic do velkoměst, ale mnohdy překračuje hranice státu a směřuje na Blízký východ, především do Libanonu, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Tam putují nejčastěji ženy a dívky, které končí jako pomocnice v domácnosti nebo jako prostitutky. T éma letem SvĚTEm za DíTĚTEm 16 Cena? čtrnáct až dvacet osm korun Mekdes pochází z Gondaru. Do hlavního města ji v necelých třinácti letech nalákala kamarádka, která jí slibovala úžasné výdělky. Rodiče s návrhem nadšeně souhlasili. Nejprve hlídala děti v bohaté rodině, ale z babysitterky se nakonec stalo děvče pro všechno. Nedalo se to vydržet, znechuceně vzpomíná Mekdes a při tom si namotává žvýkačku na špinavý prst, tak jsem prostě zdrhla a začala šlapat. Prostitutky jsou ještě děti, ale nemají u místních zastání. Prosim tě, když jsi jednou na ulici, každej tě bere jako něco míň, znechuceně si povzdechne Mekdes. A zrovna policajti, který by nás měli chránit, s námi chodí nejčastěji. Jak se později dozvídáme od Terezy Porybné ze společnosti Člověk v tísni, v Etiopii je obchod s dětmi sice ilegální, ale společensky tolerovaný. Místní vláda ratifikovala řadu mezinárodních konvencí na ochranu dětí, přijala zákony, které umožňují překupníky s lidmi tvrdě postihovat. V praxi bohužel nemají policisté dostatečnou kapacitu na odhalování těchto případů, stejně jako soudcům a prokurátorům chybí dostatečná zkušenost, říká Porybná. Většina prodaných dětí přichází z velmi chudého a nevzdělaného jihoetiopského venkova. Lidé na vesnicích vnímají dětskou práci jako něco zcela normálního a nutného ke správnému chodu rodiny. Proto se rodiče na obchodu svých dětí často sami podílí a když ne přímo oni, tak jejich příbuzní. Očekávají, že ve městech se ratolesti naučí nejen řemeslu, ale dostanou patřičné vzdělání a za nějakou dobu se vrátí domů. V jejich naivní představě je ujišťují překupníci, kteří zaplatí za dítě deset až dvacet birrů (v přepočtu čtrnáct až dvacet osm korun) a u zaměstnavatele se pak požadují procenta z platu malého otroka. vzdělání jedno z řešení Sehnat lepší práci není pro dívky nic jednoduchého. Už několikrát jsem chtěla odejít, hlavně když mi nějaký zákazník nezaplatil nebo jsem od něho chytla nemoc, říká Martha, kterou na ulici prodala přímo její babička. Nejde to. Všichni v okolí ví, co dělám, takže by mě jen tak někdo nezaměstnal, povzdechne si. I kdyby dívky zmizely někam do utajení, práce v lepším sektoru by je stejně míjela. Podle Terezy Porybné totiž není možné v Etiopii sehnat práci ve státní sféře bez identifikačního průkazu. Takový občanský průkaz vlastní jen vyvolení, rozhodně ne děti z chudých venkovských rodin. Pracovníci Člověka v tísni se snaží především podporovat vzdělání. Také díky němu se mohou děti z Etiopie dočkat změny. Mimo to je nutné posilovat legislativu a odhodlání úředníků a policistů problém řešit. Druhou cestou ke změně je osvěta ve venkovských komunitách. Vysvětlovat zdejším lidem podrobně rizika dětské práce a usnadnit jim přístup ke vzdělání. Negramotný zemědělec totiž jen těžko dokáže kriticky posoudit nabídku třeba od překupníka. Ale jako všechny důležité reformy v Africe, i tato bude stát spoustu času a úsilí. JaRmila štuková JaRmila štuková

18 T éma KouřEní vážně PošKozuJE DĚTSTví 17 ElDSon CHagaRa Plan International KaTEřina gabrielová dětství otrávené nikotinem v době největších sklizní jsou tabáková pole v africkém malawi zaplněná malými dětmi. některé z nich by svůj věk mohly spočítat na prstech jedné ruky. Tabák je hlavní světovou zemědělskou plodinou. Pěstuje se ve více než 100 zemích světa. Do 80. let většina tabáku pocházela z USA. Dnes až 85 % světové produkce vyváží rozvojové země. V některých, jako je Zambie nebo Malawi, je tabák hlavní vývozní plodinou a současně tvoří hlavní část zahraničních příjmů země. Vzhledem k tomu, že jeho pěstování je náročné na lidský kapitál, často se do pěstování a zpracování tabáku zapojuje celá rodina. Pětiletý Olofala pracuje každý den se svými rodiči v zemědělské oblasti Kasungu. Sbírá vlhké tabákové listy. Na otázku, zda půjde příští rok do školy, pokrčí rameny. Děti tvoří až třetinu všech zaměstnanců v tabákovém průmyslu. Malawi je na nelichotivém žebříčku dětské práce v tabákovém průmyslu na první příčce. Podle Centra pro tabákový kontrolní průzkum a vzdělání (CTCRE) pracuje minimálně 80 tisíc dětí na plný nebo částečný úvazek na tabákových plantážích. Z toho 45 % dětských pracovníků je ve věku let, 50 % ve věku 7 9 let. Ti nejmenší tabák sází, zalévají, sbírají, váží, balí i prodávají. Často tu tráví těžkou dřinou i 12 hodin denně. 50 cigaret denně Co je ovšem horší, práce na tabákových polích značně poškozuje jejich zdraví. Kašlu a pořád mě bolí na plicích a hlava. Někdy mi připadá, jako bych se nemohl nadechnout, stěžuje si Olofala. Většina pracovníků tabákových plantáží trpí nemocí ze zeleného tabáku, tedy otravou nikotinem. Mezi příznaky patří právě bolesti hlavy, křeče v břiše, bolesti svalů, problémy s dýcháním, průjmy a zvracení, vysoký krevní tlak a problémy se srdcem. Děti jsou daleko více než dospělí vystavené riziku otravy z pesticidů a nikotinem. Vzhledem k tomu, že pracovníci nemají žádné ochranné oblečení ani pomůcky, nikotin z vlhkých listů tabáku se jim přes kůži rovnou vstřebává do těla. Denní dávka tak představuje 50 miligramů nikotinu, což odpovídá průměrně 50 cigaretám. Nemoci a zranění jsou pak jednou z příčin toho, proč většina dětí chodí do školy jen velmi nepravidelně nebo ji ani nedokončí, říká koordinátorka kampaně Stop dětské práci Pavla Začalová. Jádrem celého problému je především špatná ekonomická situace Malawi. Tabák je sice hlavní vývozní plodinou, ale z jeho prodeje bohatnou především zahraniční firmy. Malawi je pátým největším světovým producentem tabáku, především pro malé náklady na nezpracované tabákové listy, levnou pracovní sílu a v podstatě neexistující zákony, které by tabákovou produkci regulovaly. Až 90 % tabáku z Malawi odkupují především americké společnosti. Ty pak distribuují tabák dál. Hlavními klienty jsou Philips Morris (Marlboro) a British American Tobacco (Lucky Strike). řešení? odpovědnost firem Ceny, které za tabák místní farmáři obdrží, jsou většinou nízké a režijní náklady je vysoce převyšují. Majitelé velkých plantáží přidělí malým farmářům kus pozemku a na oplátku od nich požadují vypěstovat určitou úrodu. Půjčí jim potřebné suroviny včetně semen a hnojiv. Jejich cenu pak farmářům odečtou ze zisků pokud vůbec nějaký mají. Těžce pracující zemědělci proto do pěstování a zpracování zapojující celé rodiny včetně dětí. Ty samozřejmě představují levnou pracovní sílu, hodně z nich nedostane vůbec zaplaceno. Pokud ano, tak mzda za těžkou práci není dostačující. Průměrná denní mzda je čtvrt amerického dolaru (5 Kč). Když k tomu připočteme nemalé částky za školní uniformy, učební pomůcky a poplatky za školu, není divu, že jen třetina dětí, které do školy nastoupí, ji nakonec dokončí. V Malawi zatím školní docházka není povinná. Na vině je také vzdálenost od školy. Hlavně jsou však děti tolik zavaleny prací, že nemají čas studovat. Důsledkem je pak nejen prohlubování dnešní chudoby, ale i chudoby budoucích rodin těchto dětí, dodává Pavla Začalová. I přes to, že se Malawi potýká s velkou chudobou rodin, nekvalitním a drahým vzděláním a nedostatečnými zákony, první krok k řešení problému dětské práce v tabákovém průmyslu musí přijít od samotných tabákových společností. Ty by měly převzít zodpovědnost za porušování lidských práv svých zaměstnanců a ukončit zneužívání práce dětí. Právě jejich aktivní postoj k odpovědnosti za vlastní dodavatelský řetězec by znamenal zlepšení životních podmínek pro desítky milionů chudých lidí v rozvojových zemích.

19 tabák sklízejí ti nejchudší Tabák do naší cigarety možná sklidilo jedno ze statisíců dětí, co po celém světě na plantážích exportní suroviny pracují. Pomoci se snaží nadace EClT, která sdružuje drobné pěstitele tabáku, odbory i velké exportéry. Dětskou práci řešíme holisticky, tedy ve vazbě na její příčiny a společně se všemi aktéry, říká její mluvčí Robert bartram. T éma KouřEní vážně PošKozuJE DĚTSTví 18 Jak vážný je problém dětské práce na tabákových polích a kterých zemí se to týká nejvíce? Neexistují data speciálně pro produkci tabáku, nicméně jen v zemědělství najdeme asi 60 % všech pracujících dětí. Vzhledem k tomu, že pěstování tabáku zajišťuje obživu milionům lidí ve 100 zemích, najdeme pracující děti na tabákových polích po celém světě, i v rozvinutých zemích. Některé oblasti jsou ale zasaženy víc, a to kvůli kombinaci nepříznivých faktorů. Například v mnoha afrických regionech je poměr dětí k dospělým a podíl sirotků mnohem vyšší než kdekoliv jinde. Výzkumy v zemích produkujících tabák ukázaly, že například v Zimbabwe tvoří sirotci až 24 % všech dětí mladších 18 let, v Zambii je to 19 %, v Mozambiku 18 %. Sirotci tak tvoří celých 9 11 % veškeré populace země. Navíc tradiční zemědělská rodina bývá přirozeně a záměrně velká. Od dětí se očekává, že budou všechny pomáhat na poli a naučí se řemeslo. Neblaze přispívá i děravý vzdělávací a sociální systém a chudoba. To vše tvoří komplex příčin, které znemožňují dětskou práci snadno řešit. Nejde tedy jen o chudobu. Jakou práci děti na polích vykonávají a s jakými problémy se pojí? To je podobné jako v jiných zemědělských odvětvích. Děti mají za úkol orat, osévat půdu, zavlažovat, starat se o rostliny během růstu, sklízet je. S tím jsou spojena mnohá nebezpečí: děti pracují s ostrými nebo těžkými předměty, s pesticidy a jinými chemikáliemi, mohou se popálit nebo vdechovat kouř, když se vypaluje území. Mohou onemocnět ze znečištěné vody, kde se sázejí nové tabákové rostliny. S produkcí tabáku je spojeno jedno specifické nebezpečí tzv. nemoc ze zeleného tabáku kdy děti absorbují kůží nikotin během přesazování rostlin, pletí, sklízení nebo zpracovávání listů. Chodí děti pěstitelů tabáku do školy? Ano, mnohé děti souběžně s prací chodí formálně i do školy. Ale pokud prací v zemědělství tráví většinu času, nemá taková nesouvislá školní docházka příliš význam. Každý rodič ať už je z Malawi, Filipín, Brazílie, Jak dostat děti pryč z tabákových plantáží? zákaz nestačí. Většinu dětí na tabákových plantážích nenutí k práci rodiče, ale životní nutnost: velká chudoba, ztráta živitele nebo nedostatek možností obživy. Problém zhoršují některé společenské a kulturní normy a zvyky a také nevědomost. Nadace ECLT se proto při hledání řešení zaměřuje na všechny příčiny. zvyšování povědomí o dětské práci O nebezpečích i řešení dětské práce vysílají místní média, ve školách se s nimi seznamují učitelé i žáci. Program šíří informace mezi vesnickými autoritami, sociálními pracovníky, majiteli farem, úředníky i zdravotníky. Osvěta je nezbytná, nicméně nestačí. Je nutné nabídnout alternativu. mikropůjčky pěstitelům Rodiny, které předloží dobrý byznys plán, zaváží se nezaměstnávat své děti a zapsat je všechny do školy, obdrží půjčku. Za získané peníze nakoupí například materiál k výrobě zboží na prodej nebo pronajmou pole. Úrodu pak prodají na trhu. Rodina tak kromě nízkého a nestálého příjmu z pěstování tabáku získává nové zdroje obživy. ECLT navíc pomáhá zakládat svépomocné skupiny. Členové si díky nim v době krize vzájemně pomáhají. Lepší ekonomická situace umožní udržet děti ve škole. školení pro zemědělce Nedostatek potravin chudé rodiny zmiňují mezi hlavními důvody, proč jejich Švýcarska nebo České republiky chce svému dítěti dopřát nejlepší možnou startovní pozici pro jeho budoucí život. Rodiny, které žijí z pěstování tabáku, však k zaměstnávání svých dětí vede především velká chudoba. Většinou cítí, že nemají jinou možnost, nevědí, jaká jiná řešení se nabízejí, nebo je dětská práce prostě součástí jejich kultury. Často také nechápou, jak taková práce děti může poškozovat. Jaká řešení se ukázala jako nejefektivnější a jaký je přístup vaší nadace? děti musí pracovat. Úroda z rodinných políček nestačí, proto místní musí nakupovat jídlo z mizivého výdělku z tabáku. ECLT školí farmáře, jak zvýšit úrodnost půdy pomocí vylepšeného kompostu a efektivnějšího zavlažování. Půjčuje zemědělské nástroje, poskytuje semena. Mnoho rodin pak nejen zajistí obživu sobě, ale může i prodávat přebytky na trhu. zdravotnické služby Dětská práce zvlášť tíživě postihuje děti, kterým zemřel nebo onemocněl rodič, nejhůře pak sirotky. Jako efektivní prevence se tak ukázalo zakládání malých zdravotnických center. Jsou-li rodiče zdraví a silní, zastanou více práce a mohou nechat děti chodit do školy. Méně dětí tak musí živit rodinu. Rehabilitace a vzdělání pro bývalé pracovníky Projektoví pracovníci nebo vyškolení členové místní komunity vyhledávají zvláště zranitelné děti, které už pracují nebo kterým hrozí, že brzy do práce spadnou. Mladším dětem pomohou přejít do školy, poskytnou pomůcky, uniformu, případně i malé stipendium. Starší děti zapíší do řemeslných kurzů, kde získají kvalifikaci i ekonomické školení pro budoucí živnost. Stanou se tesaři, opraváři strojů nebo švadlenami s nadějí na slušnou obživu. Významná je podpora staveb nebo vybavení škol, zvláště pak v chudých venkovských oblastech s vysokou koncentrací pěstitelů tabáku. ECLT pracuje podle dvou principů: Zaprvé, dětskou práci řešíme holisticky, tedy ve vazbě na její příčiny a společně se všemi aktéry. Zadruhé, každý projekt je časově omezený a nastavený tak, aby dál pokračoval i po našem odchodu. Zaměřujeme se na dvě skupiny dětí: těm mladším ve věku 5 14 let pomáháme v přechodu z práce do školy. Děti ve věku let už mohou pracovat legálně, mají ale právo na zvláštní ochranu. Podporujeme je, aby nebyly v práci zneužívány nebo vystaveny nebezpečí, a dále je školíme. Pavla začalová

20 T éma PRoJEKTy, KTERé PomÁHaJí 19 lenka SoboTovÁ, archiv adra zón bez DĚTSKé PRÁCE v indii PřibývÁ Bída neospravedlňuje dětskou práci to je motto Shanty Sinhy, zakladatele indické neziskové organizace MV Foundation. Letos si připomněla dvacet let svého úspěšného boje s dětskou prací. Za dobu působení se jí podařilo dostat celý milion dětí z práce do školy. Klíčem k úspěchu byl přitom zcela nový přístup k boji s dětskou prací a odmítnutí postoje, že dětská práce je v chudých zemích nutným zlem. Na rozdíl od mnoha jiných iniciativ, které se soustřeďují na určitý typ dětské práce, se MVF zaměřuje na všechny typy dětské práce ve vymezeném prostoru vesnice nebo regionu. Cílem je vytvořit zónu bez dětské práce, kde všechny děti do 14 let bez výjimky chodí do školy. V kraji Andhra Pradesh je takových vesnic už více než a dalších by se mělo v budoucnu připojit. Pro úspěch MVF je přitom nezbytná spolupráce s místními vládami, učitelskými spolky, zaměstnavateli, rodiči i dětmi. Dobrou praxí se již inspirovaly také africké organizace, které si s MVF vyměňují zkušenosti. Mezinárodní podpory se projektu dostává od evropských partnerů z kampaně Stop dětské práci je lepší chodit do školy, k níž se připojila také společnost. DĚTi ulice PaTří K nejohroženějším Děti žijící na ulici se musí nějak živit. Žebrají, kradou, prodávají drobné zboží, sbírají odpadky na recyklaci nebo se prostituují. Takové dětské práci zabraňuje už 10 let projekt Street Children, který v Moldávii podporuje i nezisková organizace ADRA. V této postsovětské republice odjíždí hodně dospělých pracovat za hranice a o děti se nemá kdo starat. Děti díky projektu nachází ztracené rodinné vazby a připravují se na budoucí život. ADRA Moldavsko založila Centrum pro děti ulice ve městě Vadul lui Voda ležící nedaleko hlavního města Kišiněv. Toto Centrum slouží jako dočasné útočiště pro skupinu 30 dětí po dobu jednoho roku. Děti zůstávají ve středisku, dokud se nevyřeší jejich situace. Během této doby s dětmi pracuje tým specialistů, děti se věnují běžným volnočasovým aktivitám atd. Odborníkům se podařilo zlepšit celkovou péči o děti na ulici, a to i díky specifickým vzdělávacím kurzům. Až 25 % dětí se podařilo zpětně integrovat do původních rodin, nebo jim pomohla adopce. Místní vláda projekt vyhodnotila jako nejúspěšnější integrační centrum v Moldávii v roce TEREza HRonovÁ DíKy brýlím zůstanou ve škole Dětem ze zdravotním hendikepem častěji hrozí, že se stanou obětí dětské práce. Je pro ně těžké zapojit se do vzdělávacího procesu. Postiženým dětem v provincii Takeo v Kambodži pomáhá od roku 2010 prostřednictvím místních partnerů Charita Česká republika. Školí učitele, aby dokázali děti se zrakovým, sluchovým a mentálním postižením rozpoznat a snažili se s nimi pracovat. Inkluzivní vzdělávání tu zatím úplně nový koncept. Děti navíc dostávají například naslouchátka nebo brýle. Než jsem začala nosit brýle, seděla jsem ve třídě vždycky vzadu. Teď mě učitel přesadil blíž k tabuli, říká devítiletá Pheng Seong. Oba její rodiče zemřeli na AIDS a vyrůstá jen se 72letou babičkou. Ta dokáže pletením košíků vydělat asi 2 dolary měsíčně, takže by slabozraké vnučce nedokázala sama pomoci. Díky brýlím bude zřejmě studovat delší dobu. Děti s postižením jsou často považované za hloupé a ostatní je šikanují. Bojí se chodit do školy. Vůbec jsme nepoznali, že některé děti mají zdravotní problém. Jen u nás jsme takových našli 42, říká Ros Soeun, ředitel školy Ta Yoeng. Díky projektu se objevilo 96 dětí, které nechodily do školy vůbec. U dalších 126 byl problém diagnostikovaný přímo ve školách. Hiv PoziTivní DĚTi DoSTaly šanci Mnoho dětí v Kambodži je HIV pozitivní buď se tak narodily, nebo se nakazily při kojení od matek, často drogově závislých nebo prostitutek. Pokud se nestanou sirotky, jejich rodiče je zapojují do práce, aby přispěly do rodinného rozpočtu. Často končí na ulici a prostituují se. Vyhlídky na lepší život ale mají HIV pozitivní děti, které se dostaly do sirotčinců v hlavním městě Phnom Penhu nebo přímořském Sihanoukville pod vedením Vysoké školy zdravotnictví a sociální práce Svaté Alžběty v Bratislavě a občanského sdružení Dvojbarevný svět. V první řadě téměř 150 dětí dostane potřebnou zdravotní péči, ubytování, oblečení, jídlo a vzdělání. Nechybí volnočasové aktivity a návštěvy příbuzných, pokud nějací jsou. Zrovna nedávno jsme jeli s jedním z chlapců a jeho mladší sestrou na sever země seznámit se s jejich dalšími sourozenci. On si je vůbec nepamatoval, ona je nikdy nepoznala, říká Marián Cehelník, který v jednom ze sirotčinců, v House of Smile, pracuje. Děti mají navíc v Evropě adoptivní rodiče. Ti jim šetří peníze do začátku. Jeden z chlapců si díky nim udělal řidičský průkaz a teď vozí zákazníky kasina, dodává Cehelník.