VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ Obor: Podnikání a právo Dědictví jako změna vlastnického práva (bakalářská práce) Autor: Aleš Velín Vedoucí práce: Doc. JUDr. Michal Spirit, Ph.D.

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a vyznačil všechny citace z pramenů. V Praze dne podpis studenta

3 Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval doc. JUDr. Michalu Spiritovi, Ph.D. za vedení a cenné připomínky při zpracování této bakalářské práce. 1

4 Obsah Obsah Úvod Historický vývoj právní úpravy dědění Dědické právo v římském právu Zákonná dědická posloupnost Testament Nepominutelní dědicové Ochrana dědice Dědické právo ve středověku Pokrevní příbuzenství a posloupnost příbuzných Odúmrť Darování pro případ smrti Kšaft testament Obecný výklad Nabývání dědictví Předpoklady dědění Smrt fyzické osoby Existence pozůstalosti Právní důvod dědění Způsobilý dědic Odmítnutí dědictví Dědická nezpůsobilost Vydědění Přechod dluhů Judikát ÚS - Právo dědit podle čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod Dědění ze zákona První dědická skupina Druhá dědická skupina Třetí dědická skupina Čtvrtá dědická skupina Dědění ze závěti Způsobilost sepsat závěť Formy závěti Závěť vlastnoruční (holografní) Závěť psaná jinak než rukou zůstavitele (allografní) Závěť osoby, která neumí nebo nemůže psát Závěť formou notářského zápisu Judikát ÚS K neplatnosti allografní závěti Ostatní Správce dědictví Potvrzení dědictví a vypořádání dědiců Ochrana oprávněného dědice Řízení o dědictví Zahájení řízení Osoby zúčastněné v dědickém řízení Soudy Notáři

5 Ostatní účastníci Zastoupení účastníků Přechod dědictví ze zůstavitele na dědice Neodkladná a zajišťující opatření Zjišťování dědiců Zjišťování majetku a dluhů Přechod dluhů Závěr dědického řízení Dodatečné projednání Odúmrť Opravné prostředky Závěr Seznam použité literatury

6 1. Úvod Ať už si to připouštíme a nebo ne, každý z nás jednou zemře. Většina z nás během svého života nahromadila nebo nahromadí určitý majetek. Je to jedna z našich svobod a neboť žijeme v době, která tuto svobodu nepotlačuje, je nutné nashromážděný majetek rozdělit. Dědické právo nám v tom je nápomocno. Ve své bakalářské práci bych se na dědické právo zaměřil jak z hlediska historického tak z hlediska současného a to nejenom vysloveně teoreticky ale určité kapitoly rozšířím o judikát k tématu se vztahující. Mělo by se tedy jednat o komplexnější náhled na úpravu dědického práva, i když naprostá většina z toho, co je v práci napsáno, se dá dále rozšiřovat a studovat hned z několika hledisek. Historická vývoj je úzce spojen s právem římským, jakožto významným zdrojem nejen pro naše právo, ale pro právo celé kontinentální Evropy. Římské právo položilo základy, na které bylo částečně navázáno ve středověku. Nicméně samotný středověk ve srovnání s římským obdobím byl časem, který právu a rozšiřování dalších svobod nebyl příliš nakloněn. Členění dalších kapitol na obecný výklad, dědění ze zákona a závěti, dědické řízení a další v mnohém odráží současnou právní úpravu, tak jak ji nalezneme v občanské zákoníku respektive občanském soudním řádu. 3

7 2. Historický vývoj právní úpravy dědění Jak již bylo naznačeno v úvodu, je relativně dosti důležité samotný historický vývoj rozdělit do dvou částí. Existuje k tomu hned několik důvodů. V prvé řadě je nezbytné si uvědomit šíři a hloubku s jakou se v Římě samotné právo vyvíjelo. Ve své práci se zaměřím výhradně na popis práva dědického a to pouze některých konkrétních institutů souvisejících například se současnou právní úpravou. Po zániku římské říše se nejenom právo ale prakticky celá civilizace dostali na scestí, ze kterého se jen velice pomalu dostávali. Středověký vývoj právní úpravy dědického práva na našem území je poznamenán nejenom omezeností vládnoucí třídy, ale taktéž nesouladem mezi zemským a městským právem Dědické právo v římském právu Víceméně celý evropský právní systém, vyjma systému anglosaského, je ze značné části ovlivněn římským právem. Soukromoprávní úprava zákonů ve starém Římě položila právě tomu našemu evropskému základ. V římském právu nalezneme mnoho pojmů a institutů soukromého respektive v našem případě dědického práva, jejichž vliv je i v současné době více než patrný. Začněme jejich stručným výčtem. V římském právu se můžeme setkat se zákonnou dědickou posloupností, testamentem a testamentární způsobilostí, dědickou substitucí, nepominutelnými dědici, samotným právním postavením dědice a s ním spojeným přijmutím nebo odmítnutím dědictví, postavením spoludědiců a mnoho dalších. K některým z nich se krátce vyjádřím Zákonná dědická posloupnost Zákonná (nebo lépe řečeno intestátní) dědická posloupnost byla v Římě podmíněna smrtí zůstavitele, který zemřel a nezanechal po sobě testament, a nebo ho zanechal, ale ten byl buďto neplatný nebo svou platnost či účinnost 4

8 dodatečně pozbyl. Dědice, kteří po zůstaviteli dědili, označujeme jako dědice vlastní. Jde např. o rodinné příslušníky, o kterých se dá říct, že byli v rodinné moci zůstavitele. Všichni tedy společně žili v jedné rodině a jde o dědice domácí respektive nutné. Těm připadl majetek zůstavitele bez toho, aniž by zůstavitel sám pořídil např. testament. Co je pozoruhodné ovšem na druhou stranu logické, je i to, že společně s majetkem přešli na zůstavitelovi dědice i dluhy. Zákon dvanácti desek, který byl sepsán roku 449 př. n. l., jakožto nejstarší psaná podoba římského práva dále rozvedl intestátní dědickou posloupnost. Pokud zůstavitel zemřel bez nutných či vlastních dědiců, připadlo dědictví agnátovi, jakožto nejbližšímu příbuznému zemřelého. Agnátem mohli být např. bratr či matka zemřelého. Stejně jako u zemřelého bez vlastních či nutných dědiců se agnát objevil i u dědění po jakékoli ženě. Tento zákon se praxí římských úředníků dále rozvíjel, došlo k několika úpravám např. rozšíření okruhu dědiců, zavedení dědických tříd, odmítnutí dědictví, vznik lhůty k zažádání o dědictví V další právní úpravě tzv. Justiniánském kodexu se dědění dále rozvíjelo. Dědilo se i po ženách a to jak mužští tak ženští potomci. Dědici se rozdělili do čtyř dědických tříd a kodex dále upravil nejen vztahy mezi jednotlivými třídami ale i uvnitř jednotlivých tříd Testament Testamentární dědická posloupnost měla v Římě přednost před intestátní dědickou posloupností. Dědická instituce respektive označení dědice v testamentu byla nezbytná, ale ne však postačující podmínka umožňující platnost testamentu. Projev vůle musel být navíc zřetelný. V Římě existovala různá další pořízení pro případ smrti, samotné určení dědice v nich však nikdy nefigurovalo. Vývoj podoby testamentu byl poměrně dlouhý, než dosáhl tak propracované úrovně, které vskutku dosáhl. Mezi nejstarší podoby testamentu patří testament v šiku (ten kdo šel do boje označil osobu, která v případě jeho smrti po něm bude dědit) a testament odkazový, ze kterého se časem vyvinul klasický testament. Co je však důležité, je to, že i nejstarší podoby testamentu (pokud se jim tak dá říkat 5

9 viz testament v šiku) nechávali na pozůstalém, aby sám a svým svobodným rozhodnutím určil, kdo a kolik po něm bude dědit. Písemný testament se začal vyvíjet v pozdější době a měl především důkazní charakter. Testament byl v té době opatřen sedmi pečetěmi od svědků přítomných při tvorbě testamentu. Ten, kdo tuto listinu, tedy testament opatřený sedmi pečetěmi, předložil, obdržel dědictví. Během římského období vznikalo velké množství různých druhů testamentů, které se od sebe více či méně odlišovaly. Např. již zmiňované Justiniánské právo zmiňovalo testament soukromý, který mohl být navíc řádný (tento řádný testament mohl být ještě ústní či písemný) nebo mimořádný a testament veřejné. Veliká propracovanost římského práva zakotvovala mnoho principů, jež bylo nezbytné dodržet při tvorbě testamentu jinak to mohlo znamenat jisté komplikace (při nedostatečné dědické instituci byl celý neplatný). Tato propracovanost šla však ještě dál, když se na testament začaly navazovat podmínky. Šlo o podmínky které, když dědic nedodržel, měly za následek nevydání dědictví. Tyto podmínky byly dvojího druhu a to buď podmínka rozvazovací nebo odkládací. K podmínce rozvazovací nebylo v pozdější době přihlíženo, neboť mívala za následek porušení jednoho za základních principů dědického práva v Římě. Tato podmínka zavazovala dědice k vykonání něčeho po přijmutí dědictví a v případě nevykonání dědic měl obdržené dědictví vrátit. Druhá podmínka tzv. odkládací dědici přiřkla dědictví teprve tehdy až něco vykonal (např. dostudoval apod.). Nebyla tedy v rozporu s principem, že jakmile dědic obdrží dědictví, toto dědictví je již navždy jeho. V neposlední řadě následuje zmínka o způsobilosti. V římském právu museli být způsobilí všichni, kdo s testamentem přišli do styku. Mimo způsobilosti se v římském právu objevuje i dědické substituce a to hlavně proto, aby v případě kdy se právoplatný dědic nebude moci dostat k dědictví, toto dědictví přešlo na jeho náhradníka. Je nutné se zmínit ještě o druzích neplatnosti testamentu. Jak již bylo napsáno, testament nemusel platit apriori již od začátku, jakmile obsahoval formální nedostatky, dále mohl zůstavitel zrušit svůj testament svým svobodným rozhodnutím anebo zůstavitel ztratil po sepsání testamentu způsobilost. 6

10 Nepominutelní dědicové Na rozdíl od nynější doby, kdy nepominutelní dědicové mají nárok na podíl z pozůstalosti, ve starověkém Římě tomu tak nebylo, i když tento institut zde figuroval. V římském právu byla povinnost nepominutelné dědice v závěti alespoň zmínit, popřípadě je vydědit. Pokud tito dědicové (nepominutelnými dědici byli zůstavitelovi synové) v závěti zmínění nebyli, pak to znamenalo neplatnost testamentu. Postupem času se i tento institut vyvinul a to tak, že nepominutelným dědicům byl přiřčen podíl na dědictví. Šlo většinou o osoby s nejbližší intestátní posloupností. Stížnost proti testamentu, tím se nepominutelný dědic bránil, byla stížností poněkud zvláštní. Pokud soud navrhovateli vyhověl, pak se podle závěti dále nedědilo, ale nastoupila zákonná nebo-li intestátní posloupnost Ochrana dědice Dědic se sám mohl bránit žalobou proti všem, kdo právoplatnému dědici zadržovali díl pozůstalosti. O této žalobě rozhodoval centumvirální soud, což byl soud o stočlenné porotě. Celá tato žaloba byla poměrně nekompromisní, např. pokud samotný žalovaný pozůstalost, která byla předmětem sporu, vydal dobrovolně, nemusel být ani sám přítomen soudu, který celou věc projednával. V opačném případě, tj. v případě kdy pozůstalost nevydal, mu byla odejmuta Dědické právo ve středověku Co se týče vývoje dědického práva ve středověku rozvedu jen některé zajímavější části např. pokrevní příbuzenství a posloupnost příbuzných, odúmrť, kšaft a darování pro případ smrti. 7

11 Pokrevní příbuzenství a posloupnost příbuzných Pokrevní příbuznost se původně týkala jen mužských předků a z toho tedy vyplívá, že ženská posloupnost nepřipadal v úvahu. Poději ovšem došlo k jistému druhu uvolnění, když se začal brát v úvahu muž a žena jako pár. To na jednu stranu vyšlo vstříc lidem, na druhou stranu ovšem značně zkomplikovalo samotnou situaci určování příbuzenství. V českém právu se proto začal používat lineograduální systém počítání příbuzenství respektive systém založený na parentelách (v dnešní době dědičných skupinách) mající základ v již zmiňovaném římském právu. Zajímavostí je, že pro určení příbuzenství nebyla rozhodující jen parentela, ale také koleno (stupeň) v parentele vztahující se ke společnému předkovi. Další problém byl ale i v tom, že zemské právo v mnohém nereflektovalo právo městské. V našem případě jde o to, že výše zmiňovaný lineograduální systém byl zakomponován v městském právu, ale zemské právo se stálo řídilo tzv. rodinným nedílem, kde dědici v nejbližší skupině jsou děti a jejich potomci. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 resp ovšem tzv. rodinný nedíl zrušila a rozdělila dědice do pěti skupin (tyto se značně lišily od současných např. manžel/ka byl(a) až ve čtvrté dědické skupině. Je nutné ještě zmínit tzv. právo reprezentace. Toto právo se nejlépe přibliží na ilustračním příkladu: V případě, kdy dědili zůstavitelovi synové (první parentela) a jeden z nich už byl mrtev, mohli současně s nimi dědit i potomci tohoto dříve zemřelého syna. Obdobně, když dědili sourozenci zůstavitele (druhá parentela), mohli současně s nimi dědit potomci zemřelého bratra. 1 Podstatné je ještě sdělit informaci o dědění žen. Ženy to rozhodně neměly tak jednoduché jako muži. Samotné mohly dědit teprve tehdy, když nebylo jiných mužských potomků (oprávněných). Postupem času se ovšem jejich postavení lepšilo, ale rovnoprávnosti nikdy nedosáhly. Velký rozdíl od této zemské právní úpravy, byl ale v úpravě městské, kde postavení žen bylo zcela rovnoprávné. Tato skutečnost zřejmě vycházela z potřeb měšťanů a samotné ochrany majetku. Ve 1 Kadlecová M.: Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia, str. 71 8

12 městě bylo mnohem jednodušší kumulovat majetek a taktéž mnohem obtížnější jeho dělení nebo možná lépe řečeno jeho drobení Odúmrť Pokud nebylo pokrevních dědiců, stávala se pozůstalost odúmrtí. 2 Dědictví tedy připadalo panovníkovi. Vycházelo se z principu, že stát je patrimonium (majetek) panujícího rodu. Panující rod byl vlastníkem veškeré neosazené půdy tedy i odumřelé nemovitosti. Ve městech tomu bylo původně podobně. Majetek mrtvého měšťana připadl panovníkovi, postupem času se však král tohoto práva vzdal ve prospěch jednotlivých měst. U poddaných tomu bylo také jinak, neboť jejich majetek připadl vrchnosti Darování pro případ smrti Rozhodnutí o tom koho si vyberu jako svého dědice bylo dosti obtížné. Byl stanoven dědický nárok pokrevních příbuzných, svobodná vůle nebyla prakticky ani druhořadá. Šlo tedy o to, že pokrevní příbuzní nemohli být odsunuti ve prospěch jiného cizího dědice. Jedině v případě neexistence pokrevního příbuzného mohlo přijít právo jiného subjektu nebo právo odúmrtní. Až pod vlivem církve vznikl institut tzv. záduší (zbožné darování), které spočívalo v odkazu části majetku kostelu za účelem spasení duše. Šlo tedy o jednání mezi živými s účinky na případ smrti. Bylo to ale podstatně komplikovanější a další vývoj byl poměrně složitější. Nicméně záduším byl položen základ pro to, aby se člověk jako takový rozhodl, kdo bude jeho dědicem respektive jak bude jeho majetek po smrti rozdělen. 2 Kadlecová M.: Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia, str 71 9

13 Kšaft testament Kšaft je na rozdíl od darování pro případ smrti jednostranným právním aktem. Jak vyplívá z logiky věci, testamentem zůstavitel rozhoduje o svém majetku, ale samotné účinky testamentu nastanou až po smrti zůstavitele. Pořízení testamentu se ale neobešlo bez problémů. Člověk bez nedílných příbuzných mohl kšaftovat (rozhodovat, pořizovat) pouze za souhlasu krále. V tomto případě král vydal mocný list, v němž se zříkal práva na odúmrť. 10

14 3. Obecný výklad Smrtí nositele práv a povinností majetková práva a povinnosti zaniknout nemohou. Dědění je případ přechodu majetkových práv a povinností zůstavitele na dědice, kterým může být jak fyzická osoba tak právnická osoba, pokud to bude v souladu se zákonem. Zákon stanovuje dva způsoby přechodu těchto práv a povinností a to buď testamentární, tj. pořízením závěti, nebo intestátní, tj. zákonnou, posloupností. Překážkami v nabytí dědictví může být hned několik. Může jít o dědickou nezpůsobilost a to jak relativní tak absolutní, popřípadě dědic může dědictví odmítnout. I přes relativně malý rozsah právní úpravy dědění upraveného v občanském zákoníku (dále jen OZ) tj. zákonem č. 40/1964 v a dále dědického řízení upraveného v občanském soudním řádu (dále jen OSŘ) tj. zákonem č. 99/1963 v 175a - 175zd se toto právní odvětví neobešlo, a jsem přesvědčen o tom, že i neobejde, bez komplikací 3.1. Nabývání dědictví Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. 3 Tento paragraf je klíčový pro celou právní úpravu dědění. Za ním totiž stojí klíčový a komplexní aparát, který vychází z toho, že přechod majetkových práv a povinností nastává automaticky po smrti fyzické osoby. Stejné účinky jako smrt zůstavitele má i prohlášení osoby za mrtvou Předpoklady dědění Předpoklady dědění jsou čtyři tj. smrt fyzické osoby, existence pozůstalosti, právní důvod dědění a způsobilý dědic. Je nezbytné se ke každému z předpokladů dědění vyjádřit. 3 Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník ( 460) 11

15 Smrt fyzické osoby Podle občanského práva se k smrti fyzické osoby váže vznik, změna nebo zánik právních vztahů, které se zemřelého bezprostředně týkaly. Samotným důkazem smrti je úmrtní list, v něm mimo jiné nalezneme údaj o momentu smrti, který je pro následující dědické řízení a dědění vskutku důležitý. Není-li jisto, kdo z více zemřelých nebo za mrtvé prohlášených osob přežil druhou osobu, pak se má za to jestliže tyto osoby přišly o život např. jako účastníci společné události (autohavárie, letecké katastrofy, ztroskotání lodí) že zemřely současně. Z toho vyplívá, že nikdo po nikom z těchto osob nemůže být povolán k dědictví. Když už jsme probrali smrt fyzické osoby, můžeme se ještě krátce zmínit o osobě právnické. Právnická osoba není biologický element tudíž její smrt se řeší podle jiného právního předpisu. V úvahu přichází zejména právní předpis o likvidaci právnické osoby (např. podle 70 až 75 obch. zák.) Existence pozůstalosti Pozůstalost respektive dědictví je vlastně to, proč právo samotné dědění upravuje. Je to tedy soubor penězi ocenitelných věcí, které zůstavitel dědicům přenechá. Pozůstalostí je soubor věcí ve výlučném vlastnictví zůstavitele nebo v jeho podílovém spoluvlastnictví Právní důvod dědění Podle současné právní úpravy existují dva právní důvody dědění a to dědění za havěti a dědění ze zákona. Ze závěti se dědí na základě zůstavitelovy svobodné vůle. Ze zákona na základě bližšího či vzdálenějšího příbuzenského vztahu. 12

16 Způsobilý dědic Dědit může pouze způsobilý dědic. Zákon rozlišuje dva druhy způsobilosti absolutní a relativní. Absolutní způsobilost spočívá v tom, že dědic jako takový může vstoupit místo zůstavitele samotného do jeho práv a povinností. Jde tedy o objektivní okolnost. Dědic musí být v době smrti zůstavitele živý, pokud se jedná o osobu právnickou, tak musí být v době smrti založená, popřípadě založená závětí. Relativní způsobilost naproti tomu určí, zda je dědic dědictví hoden. Tato způsobilost zakotvená v 469 OZ (viz 3.4. Dědická nezpůsobilost) 3.3. Odmítnutí dědictví Odmítnutí dědictví nastane tehdy, pokud oprávněnému dědici je přiřčen dědickým titulem, tj. dědí ze zákona, závěti nebo obojího, podíl na pozůstalosti a on odmítne. Jde o projev svobodné vůle, nestát se dědicem. Od počátku 19. století, kdy byl vyžadován aktivní přístup (podání dědické přihlášky), se situace tedy rapidně mění tím, že jde o pasivního dědice a pokud tomu sám nebude chtít, dědit bude. Je možné se také z dědictví vyloučit skutkem zakládajícím dědickou nezpůsobilost (viz 3.4.). Na účastníka řízení respektive dědice se, po odmítnutí dědictví, vůbec nepřihlíží. Důvodem k odmítnutí může být hned několik např. majetkové, morální nebo samozřejmě jiné. Důležité je si však uvědomit, že nelze odmítnout dědictví ve prospěch někoho tedy konkrétní osoby. Někdy ale k odmítnutí dědictví nemůže dojít. Odmítnutí je jednostranným právní úkonem, kterému zákon přiřazuje buď ústní formu u soudu nebo písemnou formu jemu zaslanou. Odmítnutí má nejenom majetkové důsledky, ale i důsledky osobní, je tedy nezbytné celou věc velmi dobře zvážit. Dědictví se musí odmítnout ve stanovené lhůtě, kterou soud může ve výjimečných případech prodloužit. Odmítnout dědictví ovšem nepřísluší dědici, který s majetkem, jenž měl být předmětem pozůstalosti, volně disponoval po smrti zůstavitele a před začátkem dědického řízení. 13

17 3.4. Dědická nezpůsobilost Dědická nezpůsobilost, tak jak je popsána v 469 OZ je způsobilost relativní, na rozdíl od nezpůsobilosti absolutní vycházející z nedostatku právní způsobilosti. Co se týče relativní dědické nezpůsobilosti v 469 OZ je uveden taxativní výčet důvodů pro její stanovení. Nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. 4 V prvním případě jde tedy o trestný čin podle trestního zákona. Apriori jde o fyzickou osobu, navíc zde důležitou roli hraje morální prvek. Ten je ještě o mnohé důležitější ve druhém případě, kdy se od subjektivního jednání potencionálního dědice odvozuje další vývoj dědického řízení respektive jeho účasti na dědictví. Dědická způsobilost nemůže být zaměňována s vyděděním, neboť v případě dědické nezpůsobilosti se vychází z důvodů stanovených zákonem a u vydědění jde o projev vůle zůstavitele Vydědění Právní úprava dovoluje zůstaviteli, aby se sám rozhodl, zda některého ze svých potomků vydědí. Ve svém počínání je ale omezen, neboť vydědění je umožněno pouze na základě stanovených důvodů (viz 469a) Přechod dluhů Přechod dluhů vyplívá již z univerzální sukcese, tedy ze skutečnosti univerzálního přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice. Z 460 OZ přechází dědictví na zůstavitelovi dědice v okamžiku jeho smrti. Zůstavitelovi dluhy přecházejí na dědice až po projednání dědického řízení. 4 Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník ( 469) 14

18 Limitní pro výši přechodu zůstavitelových dluhů je výše dědictví. Navíc se z daného dědictví platí i část nákladů na vystrojení pohřbu. Tato náhrada má dokonce přednost před úhradou dluhů zůstavitele. Pokud žádné dědictví není respektive by na dědice přešli pouze dluhy, pak dědické řízení ani není. Zůstavitelovi věřitelé nejsou účastníky dědického řízení. Dědicové se podle 471 OZ mohou svého dědictví vzdát ve prospěch věřitelů, tak aby po projednání byla prodejem pozůstalosti uhrazena dlužná částka Judikát ÚS - Právo dědit podle čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod Řízení o dědictví musí vycházet z právních skutečností, které upravují ustanovení hmotného dědického práva. Podle 471 odst. 2 občanského zákoníku, pokud nedojde v případě předluženého dědictví k dohodě mezi dědici a věřiteli o tom, že dědictví bude přenecháno k úhradě dluhů, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví, tedy 175t až 175v. Aplikaci procesních ustanovení, která je považována v ústavní stížnosti za spornou, resp. nesprávnou, Ústavní soud neshledal z hlediska ústavnosti zásahem do práva zaručujícího dědění podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné upozornit, že záměrem ústavodárce bylo zcela nepochybným způsobem vtělit institutu dědění ono neporušitelné a přirozené právo, které mu bylo v předcházejícím období nesvobody upíráno. Smyslem ústavněprávní garance je tedy vyloučit jakékoli pochybnosti o tomto institutu jako takovém. Na druhé straně však právo zaručující dědění nelze automatiky slučovat s právem vlastnit majetek tvořící předmět dědictví. Tvrzení stěžovatele, že právem na dědění je zaručována jistota zachování rodinného majetku, nemá s ohledem na výše uvedené žádné ústavněprávní opodstatnění. 5 V daném případě byl tedy problém s dědictvím a to v tom smyslu, že stěžovatel viděl odlišně než soudy nižší instance svůj přístup k dědictví respektive k sumě aktiv a pasiv tvořící pozůstalost. Ve stížnosti dokonce podal dvě námitky z nichž obě ÚS vyvrátil,i když jednu z nich označil za zcela irelevantní. Kdyby 5 IV. ÚS 227/96 15

19 navíc soud připustil byť jen částečně, že stěžovatelova námitka je opodstatněná, dostal by se do rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. 16

20 4. Dědění ze zákona Jedním ze způsobů dědění je dědění ze zákona. Jde však o titul, který je mnohem slabší dědění ze závěti. Tato úprava se tedy použije při neexistenci platné závěti nebo při neúplném výčtu majetku v ní. Při neúplném výčtu majetku zůstavitele v závěti se dědí podle obou titulů, tzn. dědic dědí nejdříve podle závěti, poté se sepíše majetek nezahrnutý v závěti a postupuje se podle zákona. Základním principem dědění ze zákona je rozdělení potencionálních dědiců do dědických skupin. Tyto dědické skupiny jsou logicky uspořádány podle vztahu, které dotyčné osoby mají k zůstaviteli. Dědické skupiny jsou celkem čtyři a jejich dělení, jak jsem již naznačil reflektují vztah případných dědiců k zůstaviteli a navíc jdou od bližšího vztahu ke vztahu vzdálenějšímu. Není to však čistě parentální systém, ale jde o jakousi kombinaci První dědická skupina V první skupině dědí zůstavitelovy děti, manžel/ka popřípadě registrovaný partner/ka (v poměrně nedávné právní úpravě bylo registrovanému partnerovi dáno stejné právní postavení jako manželovi/ce), a to tak že každý z nich dědí stejným dílem. To zdůrazňuje "privilegované" postavení těchto osob v dědickém systému. Stejně to platí i u registrovaného partnera. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. To je tzv. reprezentační právo. Uvolněný podíl dědice v první skupině nabývají stejným dílem jeho děti, tedy vnuci zůstavitele. Toto reprezentační právo však přechází i na další děti, tj. potomky vnuků, tedy zůstavitelovy pravnuky. V praxi to znamená, že uvolněný podíl dědice se rozpadá na tolik dílů, kolik má dědic potomků, kteří nastupují na jeho místo. Teprve v případě, že není žádných takových potomků, přirůstá podíl stejným dílem ostatním dědicům ze zákona. V této dědické skupině nabývají všichni dědicové dědictví stejným dílem. Z toho tedy vyplívá, že velikost podílu je závislá na počtu osob zařazených do této dědické skupiny. Při existenci SJM resp. společného jmění manželů je nejprve vypořádáno 17

21 toto jmění a pak například manželka dostane ještě podíl na zbytku společně s ostatními v první dědické skupině Druhá dědická skupina Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Ve druhé skupině je na prvním místě manžel, jehož vážnost je vyjádřena i určením velikosti jednotlivých podílů, kdy dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu dědictví. Dále v této skupině dědí zůstavitelovy rodiče (případně vzhledem k 63 odst. 1 zákona o rodině osvojitel) a dále osoby, které musí splňovat buď podmínku ročního soužití se zůstavitelem s péčí o společnou domácnost nebo musí být odkázáni na výživu zůstavitele, přičemž tato výživa nemusí být jedna ze zákonem vyjmenovaných. Co se týče podílů, v případě že některý z dědiců v této skupině nedědí, přirůstá uvolněný podíl zbylým dědicům poměrně. Jak tedy bylo naznačeno v předešlém odstavci, tato druhá dědická skupina je zajímavá v tom, že na rozdíl od všech ostatních skupin, ve kterých se vychází z nějakého rodinného poměru k zůstaviteli, zde je rozhodující splnění zákonných podmínek. V případě např. spolužijících osob jde však podle mě o celkem zajímavý a moderní přístup k věci, navzdory faktu, že se tento institut poprvé objevil ve středním občanském zákoníku (z roku 1950) a nechal se bezesporu inspirovat sovětským právem. Může však nastat situace, kdy by měla v druhé skupině jedna osoba dědit dvakrát. K takovéto kumulaci ovšem nedojde, neboť se dědí pouze z jednoho titulu. 18

22 4.3. Třetí dědická skupina Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. U sourozenců se tedy opět jedná o reprezentační právo. Ovšem narozdíl od potomků v první skupině, zde již platí pouze pro děti sourozenců, nikoliv děti jejich dětí a další potomky. Tedy ve třetí skupině mohou dědit zůstavitelovy synovci a neteře, jejich děti však již nikoliv. Co se týče dědického nároku osob spolužijících, platí shodná pravidla jako v předchozí skupině. I v této skupině může nastat situace kumulace důvodů k dědění a i zde platí, že dědit se dá pouze z jednoho důvodu. Ve třetí dědické skupině je ale možné, aby se potencionální zůstavitelův majetek dostal do rukou pouze jednomu jedinému dědici Čtvrtá dědická skupina Nedědí-li žádný dědic ve třetí skupině, ve čtvrté skupině dědí stejným dílem prarodiče zůstavitele a nedědí-li žádný z nich, dědí stejným dílem jejich děti. V této skupině tedy dědí dědové a babičky. V případě, že je jejich dědění z nejrůznějších důvodů vyloučeno, nastupuje dědictví strýců a tet. Tím však postup dědictví končí. Synové a dcery strýců a tet již dědit nemohou. Ve čtvrté dědické skupině vedle sebe dědí v ideálním případě čtyři zůstavitelovi prarodiče. Při neexistenci některého z prarodičů logicky nastupuje poměrná část dědictví na ostatní ze zůstavitelových prarodičů. Postavení prarodičů z otcovi či matčiny strany je sice v současné právní úpravě ekvivalentní, ale např. z historického hlediska v obecném občanském zákoníku bylo toto postavení striktně odlišováno. Jak již bylo napsáno ve čtvrté dědické skupině dědí strýci a tety pozůstalého, ale to pouze v tom případě, kdy jsou již všichni prarodiče po smrti. Dědí se opět bez rozdílu a rovným dílem. Neexistence dalšího přesunu dědictví či rozšíření 19

23 dědických skupin je z hlediska teorie nepotřebné, i když částečně by rozšíření bylo potřeba. A to nejenom proto, aby se rodinné vztahy rozšiřovaly i za okruh nejbližší rodiny, ale i proto, že během např. rodinné tragédie, by majetek blízkých zesnulých rodinných příbuzných připadl státu, a to podle mě chce minimum lidí. Je přece vždy lepší, když majetek zůstane v rodině, i když daleko za nejbližšími příbuznými. 20

24 5. Dědění ze závěti Vedle dědění ze zákona je dědění ze závěti dalším druhem dědění. Závětí zůstavitel adresně určí, kdo bude jeho dědicem a jaký podíl budou mít samotní dědici na pozůstalosti. Znamená to tedy, že závět má vysokou právní sílu a je jí tedy dána přednost před zákonnou dědickou posloupností. Význam závěti podtrhuje i to, že v případě, kdy zůstavitel nemá zákonné dědice, se závětí vyhne odúmrtí. V občanském zákoníku definice závěti respektive testamentu není, to ovšem nevylučuje to, abychom ji z ustanovení zákona nemohli nejenom dovodit, ale i vymezit. Závěť je jednostranný, neadresovaný právní úkon zůstavitele, kterým tento disponuje se svým majetkem pro případ smrti. 6 Závět musí být především platná jako právní úkon. To a některé další náležitosti a podmínky musí závěť splňovat také právě proto, že se jedná o pořízení pro případ smrti. Splňuje-li stanovené náležitosti, následuje obsahová stránka. Není tady striktně dána podoba obsahu, samotné závěti se ani nemusí říkat závěť ale i poslední vůle nebo dokonce může být i nepojmenovaná. Nezáleží ani na užívání či neužívání platné právní terminologie. Jediným opravdu důležitým elementem závěti je jednoznačný projev vůle pořizovatele Způsobilost sepsat závěť I přes skutečnost, že občanský zákoník výslovně neuvádí, jakým druhem způsobilosti by měl zůstavitel disponovat při sepisování závěti, obecně se předpokládá, že tímto druhem způsobilosti disponuje osoba mající způsobilost k právním úkonům. V praxi se tedy jedná prakticky o to, zda je osoba zletilá a zda netrpí duševní poruchou. Přesto osoba trpící duševní poruchou závěť sepsat může, pokud ji v tom tato nemoc nebrání. Otázka způsobilosti z hlediska věku je spíše logická a to proto, že člověk mnoho hodnot nevytvoří před tím, než bude mít způsobilost k právním úkonům. 6 Plecitý V., Vrabec J., Salač J.: Základy občanského práva, Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, str

25 5.2. Formy závěti Závěť má několik různých forem, vždy jde ale o formy písemné, v opačném případě, tedy v případě nedodržení písemné formy, zde hrozí sankce neplatnosti. Neexistuje kritérium odlišné právní síly jednotlivých forem závěti. Z toho tedy vyplívá, že uvedené a platné formy závěti jsou si rovnocenné Závěť vlastnoruční (holografní) Tradičně považována za nejjednodušší formu závěti. Jde o projev zůstavitelovi vůle na jakýkoli předmět schopný zaznamenat písmo. Dokonce není ani nutné zdůraznit, že se jedná o závěť, neboť tato se posuzuje dle obsahu. Pro její platnost je nezbytný zůstavitelův podpis nacházející se za veškerým textem závěti. Vhodnější však je na každý list zaznamenat jak podpis tak datum. Datum je formální náležitostí, je však nezbytné jej v závěti uvést, jinak je neplatná Závěť psaná jinak než rukou zůstavitele (allografní) Jak již název napovídá, je zcela jedno, jak je závěť sepsaná nebo kdo ji za koho sepsal. Platnost tohoto druhu závěti je zpochybněna tehdy, pokud ji sepíše osoba blízká respektive osoba mající nějaký podlí na dědictví. Sepsání tohoto druhu závěti potvrzují dva přítomní svědci a podpis zůstavitele Závěť osoby, která neumí nebo nemůže psát Tyto osoby to měly během posledních desetiletí problematické a to nejenom z důvodu, že tato forma závěti byla a poté nebyla součástí občanského zákoníku, ale i proto že pro ně přípustná forma závěti, byla pouze ta formou notářského zápisu. V současné platné právní úpravě mohou osoby, které neumí nebo nemohou psát, tuto formu závěti opět využít a závěť v soukromí sepsat. Musí být napsána jazykem, kterému jak zůstavitel tak svědci rozumějí, neboť na rozdíl od závěti 22

26 allografní, musí znát její obsah. Svědky mohou být jak pisatel tak předčitatel, kteří jsou nezbytní k vytvoření této formy závěti. Při tvorbě této závěti, je nezbytné zmínit, proč je sepsána právě tato závěť (např. nemoc rukou apod.) a že jde právě o tuto formu závěti Závěť formou notářského zápisu Tato forma zápisu je obligatorní pouze v určitých případech ( osoby ve věku let, závětí je zřízena nadace nebo nadační fond). Kdokoli tedy může, a to u jakéhokoli notáře, závěť nechat sepsat. Podmínkou je její český nebo slovenský jazyk. Po sepsání závěti notář informaci oznámí na centrální evidenci a závěť nechá u sebe v úschově a do doby projednání ji tam nejenom nechá, ale nikomu ji ani neukáže Judikát ÚS K neplatnosti allografní závěti Allografní závěť byla znovu zavedena do občanského zákoníku jeho novelou s účinností od Jejím připuštěním však byla zpřísněna forma závěti, aby nedocházelo k budoucím sporům. Nedostatek této formy má potom za následek neplatnost závěti, stejně jako nedostatek základních náležitostí závěti, jako jsou určitost a srozumitelnost. 7 Jednalo se o zamítnutou ústavní stížnost, ve kterém se stěžovatelky domáhaly zrušení usnesení Městského soudu v Praze, který potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6. Problém spočíval v tom, že při řízení o dědictví byly zjištěny nedostatky v obligatorních požadavcích na formu závěti tj. chyběl údaj o tom, kdo závěť sepsal, kdo ji přečetl a jakým způsobem zůstavitelka potvrdila, že se jedná o pravou vůli, u svědků nebyla uvedena jména resp. jejich další identifikace. 7 II. ÚS 134/99 23

27 6. Ostatní Mezi ostatní patří v tomto případě hlavně čtvrtá, pátá a šestá hlava části sedmé OZ věnované dědictví, respektive hlavy týkající se správce dědictví, potvrzení a vypořádání dědiců a ochrany oprávněného dědice. Rozhodně mi nejde o to, tyto hlavy nějak degradovat, potlačit jejich význam nebo něco podobného. Jde spíše o charakter práce, která mě svým záměrem nutí se k těmto částem OZ vyjádřit tak, aby moje práce reflektovala celou současnou platnou právní úpravu dědění v celém jejím rozsahu Správce dědictví Tento relativně mladý institut zakomponovaný ve čtvrté hlavě OZ zákonem č. 554/2004 Sb. sleduje vývoj moderní doby, neboť byl do samotného zákona zakomponován na popud bank a ostatních finančních institucí, a to z důvodu velkého počtu zakládaných vkladových i jiných účtů takového typu, kde se s žirovými penězi dá relativně velmi rychle operovat. Jde tedy o ochranu dědictví před tím než je ukončením dědického řízení rozděleno mezi právoplatné dědice. Správce dědictví určený zůstavitelem za jeho života či určený soudem má stejná práva a povinnosti jako zůstavitel. Funkci správce dědictví může vykonávat osoba podle 480b OZ a za takto vykonanou práci ji náleží odměna. Zákon dále stanoví, kdy správce dědictví začíná vykonávat svou funkci i to jak může být odvolán 6.2. Potvrzení dědictví a vypořádání dědiců Potvrzení dědictví je jedním z možných rozhodnutí, kterým soud ukončí projednání dědictví. Potvrzení má jak hmotněprávní tak procesní účinky. Procesní účinky jsou zřejmé. Soud potvrzením dědictví končí řízení. Hmotněprávní účinky potvrzení dědictví určí, kdo je tedy dědicem, na koho přejde majetek na koho dluhy atp. V rozhodnutí a potvrzení dědictví musí být uveden nejen dědic, ale i předmět 24

28 dědictví a nabývací důvod. 8 Problematičtější je otázka potvrzení dědictví u společného jmění manželů. Tuto problematiku ve své práci nebudu rozebírat, snad bych mohl pouze zmínit, že při řešení vypořádání společného jmění manželů je důležité, zda společné jmění manželů zaniklo smrtí a nebo šlo o zánik jiným způsobem. V situaci, kdy jde o více dědiců se problém řeší jiným způsobem. A to buď dohodou mezi dědici (aby tato dohoda byla platná je nutné schválení této dohody soudem) a nebo se postupuje podle zákona Ochrana oprávněného dědice V určitých (ne zcela běžných) případech může soud usnést na tom, že dědictví nabývají jiné osoby než skuteční dědici. Většinou tomu je kvůli tomu, že soud nebyl spraven o existenci jiných dědiců, i když špatný postup soudu je také jedním z možných důvodů. Vyústěná situace může mít několik podob např. po ukončení řízení se objeví nová závěť, objevení listiny o vydědění, přihlášení nového dědice (za průběhu řízení neznámého či se zdržujícího na neznámém místě), nalezení listiny o zrušení závěti, v případě zákonného dědění špatné určení příbuzenského stavu apod. Zákon pro tyto případy poskytuje ochranu dědici oprávněnému proti dědici nepravému 9. Oprávněný dědic je tedy ten, kterému připadá podíl na pozůstalosti zůstavitele a samotné dědictví nenabyl buď vůbec anebo v míře menší než jaké by mělo být. Nepravý dědic je tedy na druhou stranu ten, komu nepřipadá podíl na pozůstalosti nebo ten, kdo nabyl dědictví ve větší míře než kolik mu bylo stanoveno. Je zřejmé, že v případě nepravého dědice vznikají jak práva tak povinnosti vůči dědici oprávněnému a navíc se postupuje jako v případě pro bezdůvodné obohacení. 8 Fiala M., Fiala J.,Bičovský J.: Občanský zákoník (Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou), Praha: Linde,str Fiala M., Fiala J.,Bičovský J.: Občanský zákoník (Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou), Praha: Linde,str

29 7. Řízení o dědictví Právní úprava dědického řízení se nachází v ustanoveních 175a až 175z občanského soudního řádu Zahájení řízení Zahájení řízení je prvním krokem v dědickém řízení. Řízení o dědictví smí zahájit pouze soud a to v momentě, kdy se dozví o smrti fyzické osoby nebo o jejím prohlášení za mrtvou. Soud je informován zpravidla správním úřadem pověřeným vedením matrik. Tyto úřady jsou povinny tak učinit, jakmile se danou skutečnost dozví. Řízení o dědictví je řízením nesporným, soud tedy může řízení zahájit bez návrhu. Na návrh se dědické řízení zahajuje víceméně výjimečně. Řízení je zahájeno tehdy, jakmile návrh doputuje na soud, pokud jde o řízení bez návrhu, řízení začíná usnesením soudu Osoby zúčastněné v dědickém řízení Účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. Věřitel zůstavitelův je účastníkem řízení v případě 175p, v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, a při likvidaci dědictví. V řízení podle 175h je účastníkem řízení pouze ten, kdo se postaral o pohřeb. 10 Mezi zúčastněné v dědickém řízení se tedy nacházejí soudy, notáři a účastníci. Ke každému ze zúčastněných se krátce vyjádřím Soudy Co se soudů týče, v prvním stupni jsou věcně příslušné okresní soudy (v Praze obvodní). Místní příslušnost se posuzuje podle trvalého bydliště zemřelé fyzické osoby, pokud tomu tak nejde, místní příslušnost se posuzuje podle místa 10 Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád (175b) 26

30 posledního pobytu popřípadě podle místa majetku, o kterém se má rozhodovat. Lze tedy říci, že pro určení místní příslušnosti, jsou rozhodující okolnosti, které existují v době zahájení řízení Notáři Postavení notářů je upraveno v 38 a v 175a až 175 zd. o.s.ř. Pověření notáře je považováno za obligatorní a soud tak samotného notáře pověří, aby za odměnu provedl úkony v dědickém řízení. Pověřování notářů vychází ze dvou principů a to místní příslušnosti soudu a rozvrhem pověřování notářů Ostatní účastníci U ostatních účastníků dědického řízení tj. těch, o kterých lze mít důvodně za to, že jsou dědici je tedy prakticky rozhodující to, jestli mají nárok na dědictví. Postupuje se tedy podle hmotněprávní úpravy tedy podle občanského zákoníku. Při dědění ze zákona je rozhodující příbuzenský vztah k zůstaviteli nebo soužití s ním. Při dědění ze zákona je rozhodující formální platnost závěti či opomenutí neopomenutelných dědiců (relativní neplatnost). Velmi zajímavé je ustanovení 175w o.s.ř., kdy jako účastník řízení vystupuje sám zůstavitel nebo spíše řečeno ten, kdo byl za zůstavitele považován, o němž se zjistí, že je naživu nebo jehož prohlášení za mrtvého bylo zrušeno Zastoupení účastníků V některých případech, kdy účastník řízení nemůže před soudem samostatně jednat, musí být zastoupen zákonným zástupcem (např. u dětí nebo u osob, které byli se zbaveny způsobilosti). Často se však jedná o zastoupení na základě plné moci, kdy zástupce vystupuje za dědice jako celek, nicméně i zde může nastat problém respektive rozpor mezi zájmy zástupce a zastoupeného. Pokud je účastníkem řízení o dědictví stát, pak je sám zastoupen zaměstnancem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. 27

31 7.4. Přechod dědictví ze zůstavitele na dědice Zde se dostáváme k věci, o které bylo již pojednáno v kapitole 3 Obecný výklad, nicméně neuškodí, když zmíněné poznatky shrnu. Při přechodu dědictví je důležité splnění předpokladů dědění tj. smrt zůstavitele, existence dědictví, dědický titul a způsobilý dědic. Přechod obecně vychází ze zákona, je postačující okolností způsobilost k právům a povinnostem. V dědickém řízení se ovšem mohou objevit úkoly vyžadující projev vůle, takže ke způsobilosti k právům a povinnostem navíc připadá i způsobilost k právním úkonům. Dědická nezpůsobilost je popsána v občanském zákoníku, kde je navíc uveden její taxativní výčet. Dědické nezpůsobilost stejně jako například vydědění jsou detailněji popsány v již zmiňované kapitole Neodkladná a zajišťující opatření Neodkladnými opatřeními jsou taková opatření, která slouží k zajištění a uchování majetku náležejícího do pozůstalosti. Hlavně co se týče jeho odcizení, poškození či ztráty. Různé druhy zajištění dědictví jsou popsány v 175 odst. 2 OSŘ, ať už jde o jeho uložení, zapečetění bytu, zakázání výplaty u dlužníka zůstavitele či jeho soupisem. Dalšími opatřeními může být svěření věcí osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti anebo jejich prodej. Nezbytné je ještě stanovit správce dědictví, což je posledních z neodkladných opatření Zjišťování dědiců Zjišťování dědiců je jedním z nejdůležitějších úkonů soudu. Nejenom rozdělení dědictví mezi pozůstalé, ale například i procesní nástupnictví (např. u probíhajícího občanskoprávního řízení, během kterého fyzická osoba zemřela), dopomáhají tomu, aby spravedlnosti bylo učiněno za dost. Navíc samotné 28

32 zjišťování dědiců je prakticky rozhodující při řešení předběžných otázek. Důležité tedy je aby notář jakožto soudní komisař, poté co soud zahájí řízení, vyhledal v Centrální evidenci závětí CEZ, kterou vede Notářská komora ČR, závěť pozůstalého a tak nejen dopomohl k tomu, aby se zjistily samotné majetkové poměry zůstavitele, ale aby byl označen okruh potencionálních dědiců. Sám může dále provádět šetření týkající se dalších majetkových poměrů Velikým nešvarem, který může mezi dědici vzniknout, je zpochybnění dědického nároku. V tomto případě rozhoduje soud, neboť jen soud pozná, kdo dědicem a kdo ne Zjišťování majetku a dluhů V dědickém řízení může být komplexní zjištění majetkových poměrů velice komplikované. Soud zjišťuje majetkové poměry zůstavitele a pořídí jejich soupis. Soudní komisař poté určí hodnotu majetku i dluhů. O zůstavitelově majetku (samozřejmě se to týká i dluhů) musí být zcela zřejmé, že se o majetek zůstavitele skutečně jedná. Při stanovení obvyklé ceny se soud řídí posudky soudních znalců, které se mohou, ale také nemusí provádět (často vzhledem ke struktuře dědictví). Ze zjištěné ceny se vypočítají jednotlivé dědické podíly Přechod dluhů O přechodu dluhů na zůstavitelovi dědice bylo již z hmotněprávního hlediska psáno v kapitole 3.6. Krátce se ještě vyjádříme k procesněprávní úpravě. V občanském soudním řádu se setkáme především s paragrafy týkajících se konvokace věřitelů nebo jejich vystupování v rámci dědického řízení. Konvokace věřitelů slouží nejenom k oddlužení dědictví ale taktéž věřitelům k jejich určení a ke splacení závazků, které vůči nim zůstavitel měl. V určitých případech např. při předlužení dědictví může soud dokonce nařídit likvidaci dědictví. Věřitel může být účastníkem dědického řízení pouze ve dvou případech a to při likvidaci dědictví a nebo když dědici přenechají dědictví věřitelům k úhradě 29

33 dluhů Závěr dědického řízení Dědické řízení může skončit děděním jediného dědice, děděním státu, dohodou o vypořádání dědictví či potvrzením dědictví podle dědických podílů Dodatečné projednání Dodatečné projednání, jak již název napovídá, počítá s tím, že ne vždy vypořádání proběhne, tak jak by mělo a to z několika důvodů. Může se objevit další majetek ale i dluh zůstavitele. Dodatečné projednání tedy napravuje vady původního projednání, ale nejde o opravný prostředek ať už řádný nebo mimořádný, pouze se doplňuje část dědictví a nikoho pravděpodobně nepřekvapí, že všichni účastníci jsou stejní. Jde tedy pouze o doplnění Odúmrť Odúmrť je dědictví připadající státu při neexistenci dědice z titulu závěti či zákona. Stát je v dědickém řízení zastoupen Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Vyhláškou je stanoveno, jak tento úřad s majetkem dále naloží Opravné prostředky Opravné prostředky rozlišujeme řádné a mimořádné. Řádnými opravnými prostředky se napadají rozhodnutí soudu prvního stupně a mimořádnými opravnými prostředky rozhodnutí soudu, které již nabyly právní moci. Řádným opravným prostředkem je odvolání a rozhoduje o něm krajský soud v senátu. Ten usnesením rozhodne zda potvrdí, změní nebo zruší rozhodnutí 30

34 soudu prvního stupně. Mimořádnými opravnými prostředky jsou žaloba na obnovu řízení, dovolání a žaloba pro zmatečnost. Žaloba na obnovu řízení je podána tehdy, pokud účastníkem původního řízení nebyl právoplatný dědic. Jakmile účastníci zjistí nové skutečnosti, které mohou vést k lepšímu rozhodnutí věci. Rozhoduje o ní soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni. Subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení je tři měsíce a objektivní tři roky. Dovolání je opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu, které již nabylo právní moci. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ČR. Žaloba pro zmatečnost slouží pouze k nápravě věcí, které mohly k vydání špatného rozhodnutí ve věci. Tuto žalobu projedná soud, který rozhodoval v prvním stupni. 31

35 8. Závěr Dědické právo upravené v občanském zákoníku a dědické řízení upravené v občanském soudním řádu prošly za řadu let svého vývoje dlouhou cestu. Několikrát se změnil nejen přístup, ale také samotná podstata nahlížení na ně. V současnosti je před námi respektive zákonodárci a právními experty výzva v podobě nových přístupů k právu, jeho pojetí a interpretaci. Pokrok je neudržitelný, a proto je nezbytně nutné, aby právní úprava nejenom dědického práva nebo řízení, ale celý právní řád dostatečně dobře reflektoval současnou společnost. Je ovšem nutné míti na paměti historický vývoj a tradice s ním spojené. Mnohokrát se již stalo, že jsme se museli kus vrátit, abychom našli další cestu. Právo a spravedlnost nejsou alfou a omegou společnosti, jejich dodržování a respektování je ovšem nezbytné pro její další zdravý vývoj. Ve své práci jsem se snažil shrnout poznatky nejenom z historického hlediska, ale hlavně ze současnosti. Jak již bylo naznačeno v úvodu práce, komplexnější přístup, který jsem zvolil, může být v mnohém rozšířen a to jak z teoretického tak hlavně z praktického hlediska. Nicméně stručnost, ale hlavně návaznost s jakou byla práce pojata, je podle mě přínosná hlavně proto, že na jednom místě nalezneme základy k pochopení problematiky dědění i dědického řízení. 32

36 9. Seznam použité literatury Literatura Shelleová, I.: Dědictví a dědické právo, Praha: Computer Press, 2001, ISBN Kincl J., Urfus V.: Skřejpek M., Římské právo, Praha: C.H. Beck, 1995, ISBN Kadlecová M.: Vývoj českého soukromého práva, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, ISBN Kučera, R.: Dědictví, Praha: Linde 2001, ISBN Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník (Komentář 10. jubilejní vydání), Praha: C. H.BECK, s. ISBN Spirit M.: Soukromé právo (Vybrané otázky), Praha: OECONOMICA, ISBN Fiala M., Fiala J.,Borovský J.: Občanský zákoník (Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou), Praha: Linde, 2006, ISBN Plecitý V., Vrabec J., Salač J.: Základy občanského práva, Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, ISBN