Mendelova Zemědělská a Lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie. Bakalářská práce

Transkript

1 Mendelova Zemědělská a Lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie Suburbanizační tendence v zázemí Olomouce Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: RNDr.Pavel Trnka, CSc. Zpracovala: Lucie Rajhelová Brno 2008

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Suburbanizační tendence v zázemí Olomouce vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně. V Brně dne 1. května 2008 Podpis :... 8

3 PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce panu RNDr. Pavlu Trnkovi, CSc. za odborné vedení, ochotu a poskytnutou pomoc při psaní bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat paní Kateřině Káňové z Českého statistického úřadu v Olomouci, panu tajemníkovi Miroslavu Brücknerovi z obce Dolan a v poslední řadě starostovi obce Samotišky u Olomouce panu Ing. Luboši Gloserovi za poskytnuté informace do mé bakalářské práce. Všem moc děkuji. 9

4 OBSAH 1 ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED Teoretické souvislosti suburbanizace Suburbanizace a její důsledky: výzva pro výzkum, usměrňování rozvoje území a společenskou angažovanost Suburbanizace Současná suburbanizace v České republice Fenomén rodinného domu Závěrem o rodinných domech Ekonomické, sociální a environmentální důsledky suburbanizace Omezení nežádoucích dopadů suburbanizace Suburbanizace v kontextu urbanizačního procesu Různá pojetí definice suburbanizace Suburbanizace jako změna v prostorovém rozmístění obyvatelstva Klasická (moderní) suburbanizace Projevy rezidenční suburbanizace v sociální oblasti Bydlení vyšší a vyšší střední třídy Sociální prostředí Právní nástroje a reálné možnosti ovlivnit suburbanizaci Prostředí prostorových změn Suburbanizace v devadesátých letech Nástroje pro ovlivňování suburbanizace Řídící síly suburbanizace OLOMOUC Prostorové změny v Olomouci Několik poznámek k výstavbě velkoplošných obchodních zařízení na území města Olomouce (a jeho zázemí) Územní plán města Olomouce a maloobchodní problematika Lokalita "Horní lán" a Centrum Haná Poznámka na závěr k hypermarketům Suburbánní výstavba venkovských obcích v okolí Olomouce

5 3.2.1 Jak vypadá suburbanizace v obcích města Olomouce do 10km Obec Dolany u Olomouce Obec Hlušovice Obec Hněvotín Obec Křelov Břuchotín Obec Samotišky u Olomouce ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ SEZNAM OBRÁZKŮ, FOTEK A TABULEK SEZNAM PŘÍLOH

6 1 ÚVOD Suburbanizace: Termín je odvozen z anglického slova suburb, tedy předměstí. Původně vzniklo slovo jako složenina z latinského základu urbs znamenající město (zejména velké) a předpony sub, která označuje umístění vedle, za nebo pod něčím. Suburb je tedy předměstí. Český jazykový ekvivalent slova suburbanization není zaveden a zřejmě se bude i nadále používat termín suburbanizace. (Pásková M., Zelenka J.,2002) Proces suburbanizace je v současnosti vnímán jako součást procesu vývoje měst, tj. procesu urbanizace. Nejčastěji dochází k jeho ztotožnění s výstavbou rezidenčních lokalit v předměstských oblastech velkých měst. Suburbanizace v sobě nese kromě kvantitativních charakteristik růstu suburbií rovněž znaky kvalitativní přeměny fyzického a sociálního prostředí předměstských oblastí. Na proces nelze pohlížet pouze jako na růst počtu obyvatelstva, ale i jako na změnu funkčního využití území, proměnu architektury a infrastruktury a výraznou změnu sociální struktury obyvatelstva. V příměstské zóně mnoha našich měst vyrůstají nové obytné okrsky a komerční zóny. Suburbanizace zatím nedosahuje rozměrů srovnatelných s městy v západní Evropě a v USA. Z kvalitativního hlediska však přináší poměrně radikální a podstatě nevratné změny v našem systému osídlení a ve využívání krajiny člověkem. Měli bychom se pokusit předcházet možným negativním důsledkům a hned od počátku omezovat nežádoucí formy rozvoje osídlení a naopak stimulovat a podporovat ty způsoby rozvoje osídlení a využívání krajiny, které jsou z ekonomického, sociálního a environmentálního hlediska udržitelnější. Včasná prevence zaměřená na příčiny a mechanismy procesu suburbanizace je méně nákladná a bolestivá než následné napravování nežádoucích důsledků. (Mulíček 1999, Létal a kol. 2001, Sczyrba 2001, Sýkora 2002) 12

7 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Teoretické souvislosti suburbanizace Vlastní proces urbanizace je historicky úzce spojen s procesy industrializace a demografické revoluce, s vědeckotechnickým rozvojem a ekonomickou úrovní státu či oblasti. Urbanizace je provázena význačnými sociálními změnami, které souvisejí s přechodem od společnosti tradiční ke společnosti moderní. Spolu s koncentrací obyvatelstva do měst dochází i ke koncentraci výroby, služeb, funkcí apod. a ke strukturálním změnám ve výrobních procesech. Urbanizace přináší i rozsáhlé sociální změny a pronikání městského způsobu života do celého osídleného prostoru. Proces urbanizace má několik fází; nejprve příliv obyvatelstva do všech městských center, poté zejména do největších měst. Po nasycení nastává suburbanizace, někdy až deurbanizace (snižování počtu obyvatelstva) na administrativním území městských sídel. V počátečních fázích byla industrializace hnací silou urbanizace, avšak v současných rozvojových zemích je příliv obyvatelstva do měst dán především relativním přelidněním zemědělských oblastí a ekonomické důsledky z toho plynoucí. Z pohledu urbanistické teorie rozlišujeme několik typů prostorového vyjádření urbanizace. Jednak jsou to samotné urbanizační procesy, které můžeme rozdělit na proces přímé a nepřímé urbanizace. Přímá urbanizace je chápána jako stěhování venkovského obyvatelstva přímo do velkých měst. Tento typ urbanizace je dnes charakteristický zejména pro zemně třetího světa (Afrika, Jižní Amerika, Jihovýchodní Asie), kde kromě hlavního města metropole obvykle neexistuje nebo není dostatečně rozvinutá struktura menších měst regionálního významu a existuje tu pouze venkovské osídlení. vesnice velké město Obr. 1: Schéma přímé urbanizace (Pramen: Šilhánková a kol., 2007) 13

8 Nepřímá urbanizace pak představuje extenzivní proces růstu městského obyvatelstva, v územích kde je rozvinutá hierarchická struktura osídlení. Obyvatelstvo se nejčastěji stěhuje z venkova do nejbližšího města regionálního centra a teprve v následující generaci (generacích) pokračuje urbanizace z malého města do města většího metropole. (Šilhánková a kol., 2007) vesnice malá města velké město Obr. 2: Schéma nepřímé urbanizace (Pramen: Šilhánková a kol., 2007) V česku ovšem počet obyvatel žijících ve městech už 15let stagnuje. Tato skutečnost je způsobena tím, že se v urbanizačním procesu začaly uplatňovat vývojově mladší typy zejména suburbanizace a deurbanizace a teprve v posledním období i zpětný urbanizační proces zvaný reurbanizace. (Koutný, J., 2006) Suburbanizace je tedy obecně chápána jako proces rozšiřování předměstí, prostorová změna osídlení charakteristická hromadným stěhováním obyvatel z centrálních částí městských aglomerací a konurbací na jejich okraje a za administrativní hranice městských celků se zachováním úzkých funkčních vztahů nově osídlených území se sídleními jádry. (Pásková, M., Zelenka, J., 2002) Suburbanizace je fáze urbanizačního procesu, kdy stagnuje nebo ubývá počet obyvatel jádrového města a roste počet obyvatel v obcích příměstské zóny. Proces suburbanizace je kontinuální změna sociálního a fyzického prostředí z venkovského na předměstské. (Koutný, J.,2006) malá města velké město vesnice Obr. 3: Schéma suburbanizace (Pramen: Šilhánková a kol., 14

9 Jedním z projevů suburbanizace je urban sprawl (do češtiny někdy nešťastně překládaný jako sídelní kaše ). jde o vytváření nové výstavby mimo existující kompaktní zastavěná území, v oblastech vlivu rozvoje metropolitních měst, v pásech okolo hlavních dopravních tahů nebo na křižovatkách hlavních dopravních tahů. Často je tento nový rozvoj na úkor aktivit, investic a relokací ze zastavěného území metropolitních měst. Obchodní, logistická a jiná komerční zařízení vznikají na komunikačních křižovatkách a podél dálničních a hlavních silničních tahů. Při urban sprawlu se zvyšuje závislost na osobní automobilové dopravě. Urban sprawl přitom vyvolává řadu negativních důsledků, jakými jsou např.: v okolí větších i menších měst a mimo zastavěná území obcí se rozkládají čistě obytná území kolonie rodinných domků bez návaznosti na jakoukoliv občanskou vybavenost; v zastavěných územích a center měst nedostává veřejných prostředků a soukromého kapitálu na obnovu existující výstavby či existující nevyužité infrastruktury (příčinou tohoto nedostatku může být i neochota a (nebo) neschopnost reinvestovat do existujících částí sídel); městská sídliště se stávají ghetty se zvýšenou kriminalitou a s amortizovaným a poloprázdným bytovým fondem. (Koutný, J., 2006) Urbal sprawl se vyznačuje neúnosně vysokými nároky na zábor půd i náklady na budování dopravní a technické infrastruktury. V porovnání s kompaktní zástavbou jsou takto lokalizované objekty, komplexy a zařízení příčinou mnohem vyšších spotřeb energií a vody i jejich ztrát v rozvodných sítích. Mnohonásobně roste potřeba mobility značné části obyvatelstva nových obytných zón na okrajích měst či za jejich administrativními hranicemi v suburbánních oblastech. Každodenní dojíždění za prací, do škol, za službami, nákupy a kulturou vyžaduje překonávání stále větších vzdáleností. Tyto lokality nemohou být dostatečně obslouženy veřejnou dopravou a lidé zde bydlící či pracující jsou striktně závislí na používání individuální automobilové dopravy. Pravidelné nerekreační využívání alternativních způsobů přepravy (chůze, cyklistika) je zde nereálné. Komerční objekty umístěné ve volné krajině indukují růst přepravních výkonů osobní i nákladní silniční dopravy. Radikálně se zvyšují výdaje na modernizaci a údržbu silniční infrastruktury, což je důsledek po vytvoření rozsáhlých sítí místních silnic, které byly výhodnými investicemi pro silné stavební lobby. Zodpovědnost za 15

10 jejich údržbu a opravy pak ale přechází na veřejnou správu, která ale nespolurozhodovala při koncepci jejich zakládání. Problematickým trendem je rovněž propojování existujících sídel o kontinuálních prostorových útvarů. Cenové relace i charakter rozptýlené rezidenční zástavby v suburbánních zónách dokumentují sociální segregaci. Rozvoj příměstských oblastí celkově koresponduje s úpadkem vnitřních částí měst. Klesá celková rozloha částečně přirozených ekosystémů, biocenter a biokoridorů i půd vhodných pro zachování udržitelného stupně zemědělského, lesnického a rekreačního využívání krajiny. Stále více je tak narušována schopnost původně vyváženého přírodního prostředí poskytovat tzv. komplexní ekologický servis.( Jiným projevem vystěhování obyvatel z měst je proces tzv.deurbanizace (někdy též desurbanizace nebo dezurbanizace). Deurbanizací se označuje postupné snižování počtu stálých obyvatel měst. Původně bytové domy v centrálních kompaktně zastavěných zónách velkoměst jsou rekonstruovány na kancelářské objekty či zcela nahrazovány novými budovami využívanými k čistě komerčním účelům. Část populace v produktivním věku se z těchto zón a z panelových sídlišť stěhuje do obcí v suburbánním zázemí. Značný počet lidí v postproduktivním věku využívá ke stálému bydlení své rekreační objekty na venkově. ( Posledním prostorově vyjádřeným typem urbanizačního procesu je reurbanizace zjednodušeně návrat obyvatel do měst. Je to proces, při kterém dochází k opětovnému osídlování centrálních zón měst a metropolitních regionů. Opuštěné administrativní a komerční budovy i historické industriální stavby (bývalé objekty továren, dílen, mlýnů a jiných technických zařízení) jsou restaurovány a rekonstruovány ke zcela novému funkčnímu využití. ( 16

11 2.2 Suburbanizace a její důsledky: výzva pro výzkum, usměrňování rozvoje území a společenskou angažovanost Suburbanizace Suburbanizací se zpravidla rozumí růst města prostorovým rozpínáním do okolí venkovské a přírodní krajiny. Je spojována s nižší hustotou osídlení, než existuje ve městě a rozvolněnou, řídkou, rozptýlenou či roztroušenou zástavbou. K suburbanizaci dochází příchodem nových lidských aktivit (bydlení, obchod, skladování, výroba) do lokalit ležících mimo kompaktní zástavbu města. K suburbanizaci dochází výstavbou v lokalitách oddělených od kompaktního města rozsáhlejšími neurbanizovanými prostory. Mnohé lokality však postupem času mohou být pohlceny rozrůstajícím se kompaktním městem. Suburbanizace může nabývat různých forem a vést k vytváření různých typů příměstských prostorů. Významnou stránkou je prostorová struktura rozmístění nové výstavby a na ni navazujících lidských aktivit. Suburbánní výstavba se může koncentrovat do několika hlavních urbanizačních areálů nebo zón, zpravidla v blízkosti existujících významných komunikačních os a současných center osídlení s koncentrací základní občanské vybavenosti. Při vysokém absolutním růstu obyvatel a firem se v příměstské oblasti mohou vytvářet i nová města (tohle se vyskytuje v zemích se silným regionálním a územním plánováním př. Nizozemsko, Velká Británie). Na druhé straně existuje forma extrémního geografického rozptýlení nové výstavby ve velkém množství lokalit, někdy umístěných ve volné krajině aniž by přiléhaly ke stávajícím sídlům (hlavně v USA). Suburbanizace je poměrně komplexním procesem, který je podmíněn a způsoben celou řadou vzájemně provázaných faktorů. Mnohé z nich obecně ovlivňují růst měst, jiné pak působí spíše ve prospěch rozvolněného rozšiřování měst do krajiny suburbanizací než kompaktní formy urbanizace. Urbanizaci příměstské krajiny umožnil růst bohatství obyvatelstva, technické pokrok v dopravě a rozvoj dopravní sítě a podpora pořizování bydlení ze strany státu. Růst reálných příjmů rozšířil možnosti spotřeby střední třídy a zavedení hypoték umožnilo jednorázovou investici do bydlení s následným postupným splácením. Využívání osobního automobilu umožnilo bydlení 17

12 v širším okolí měst a dojížďku za prací do centra. Výstavba silnic zpřístupnila velké množství relativně levné půdy v zázemí měst pro novou výstavbu. Značná část domácností mohla realizovat jeden z velkých snů a bydlení ve vlastním rodinném domku v okolí měst se stalo dostupným životním cílem širokých středních vrstev. Lidé odcházeli ze znečištěného města do přírodního prostředí. Rodinný dům za městem navíc umožnil separaci od nižších společenských vrstev. V příměstské zóně se v posledních desetiletích vedle rodinných domků začaly stavět i výrobní provozy a obchody. S růstem počtu obyvatel v příměstské oblasti se jejich kupní síla stala atraktivní pro maloobchodní zařízení a jejich pracovní síla pro firmy, které nyní upřednostňují lokality za městem. Suburbanizací se postupem času vytvořila z hlediska zastoupení funkcí téměř kompletní města vzdálená od původního jádra aglomerace. Významnou úlohu přitom sehrály instituce státu a místních vlád a to zejména prostřednictvím rozmanitých zvýhodnění nové výstavby. Domácnosti i firmy mají poměrně volný výběr a často neexistují žádná výrazná omezení ani stimuly zvýhodňující rozvoj na okraji města. Lokalizace je tak ovlivněna dopravní dostupností, kvalitou přírodního prostředí a postupem času stále více i sociální a estetickou kvalitou nově urbanizovaného prostředí. Mnohé obce za hranicí jádrového města aglomerace se navíc snaží o přilákání a stimulování rozvoje na svém území a tím dále přispívají k diferencovanému a nespojitému růstu v okolí měst. Koncentrovanějších forem suburbanizace se zpravidla daří dosáhnout pouze na základě regionální koordinace rozvoje osídlení. (Sýkora, L., 2002) Současná suburbanizace v České republice K rozvoji suburbánních především rezidenčních lokalit docházelo již v meziválečném období, zejména podél železničních tratí vycházejících z velkých měst. Za komunismu se však rozptýlená suburbanizace v podstatě zastavila. (Ryšavý a kol., 1999) Nízká kupní síla většiny obyvatelstva však v první polovině devadesátých let silně omezila realizaci snů o bydlení v krajině za městem. Vzhledem ke snížení průměrných reálných příjmů a prudkému růstu cen nemovitostí, stavebních prací a stavebních materiálů se pořízení rodinného domku vymykalo možnostem středních vrstev obyvatelstva. 18

13 Suburbanizace se začala pozvolna rozvíjet až v druhé polovině devadesátých let s rostoucími příjmy a kupní silou části obyvatel a podporou poskytovanou státem hypotečnímu financování. Na scénu přicházejí hypermarkety, které se stávají nejvýznamnějším symbolem současné suburbanizace. Rozvoj komerčních funkcí (maloobchod, velkoobchod, skladování, distribuce, výroba) se na přelomu století stal mnohem významnější silou měnící příměstskou krajinu, než je výstavba nových rodinných domků. Vnější části měst a území okolních obcí se stávají novou rozvojovou oblastí. Suburbanizace přináší významné změny způsobu využití území. Zemědělská výroba je postupně nahrazována bydlením i komerčními funkcemi. Vedle rodinných domků se staví hypermarkety, velká nákupní centra a zakládají se industriální zóny se sklady, distribučními centry i výrobou. Developeři vytvářejí celé rezidenční okrsky s výstavbou rodinných domů na klíč nebo shromáždí půdu, rozparcelují ji na stavební pozemky, ty doplní nezbytnou infrastrukturou a prodají je zájemcům, kteří si výstavbu zajistí individuálně. V obou případech dochází k vytvoření nových okrsků luxusního bydlení na okrajích stávajících venkovských sídel. Staví se však i ve volné krajině zcela mimo dotyk se stávajícími sídly. Suburbanizace rovněž probíhá výstavbou na jednotlivých volných parcelách uvnitř existující zástavby obcí nebo rekonstrukcemi původních nemovitostí. Záleží pak na jednotlivých projektech, jak citlivě se integrují do existujícího prostředí obce. Rezidenční suburbanizace přispívá ke změně tradiční sociálně - prostorové struktury našich měst a jejich sídelních aglomerací, která se vyznačuje snižujícím se sociálním statusem obyvatelstva od centra směrem k okrajům. Předměstské zóny dnes migrací získávají především vzdělané a příjmově silné obyvatelstvo. Sociální status nově příchozích domácností i jejich způsob života ostře kontrastuje s původním obyvatelstvem. Na transformaci příměstské zóny se dynamičtěji a radikálněji podílejí komerční projekty, spojené s lokalizačními preferencemi obchodních, distribučních, skladovacích i výrobních aktivit s vysokými nároky na plochu a dopravní dostupnost. Zatímco výstavba rodinných domků je rozptýlena do mnoha malých lokalit, hypermarkety a nákupní centra se soustřeďují do komplexů budovaných v sousedství dálnic a významných dopravních křižovatek. 19

14 Zatímco až donedávna se většina nákupů odehrávala v městských centrech a obchodních zónách městských čtvrtí, v posledních několika letech se značná část nákupů obyvatelstva přesunula do zóny na hranicích města a příměstské krajiny. Většina měst střední a menší velikosti vytváří nové průmyslové zóny. Zatímco se rozvíjí výstavba na zelené louce za městem, v blízkosti městských center zůstávají zdevastované plochy opuštěné průmyslovou výrobou. Přestože mají města dostatečné množství rezervních ploch pro novou výstavu uvnitř svých administrativních hranic, mnohé z projektů komerční výstavby se stěhují mimo hranice měst. Hlavními motivy jsou nižší ceny pozemků a snadnější vyjednávání rozvojových projektů se samosprávami menších obcí. Města chtějí udržet kompaktní strukturu zástavby, zatímco samostatné obce za administrativními hranicemi měst se snaží o přilákání investic na jejich území. Koordinace územního rozvoje v metropolitních regionech naráží na neochotu správ měst a obcí společně jednat o budoucím rozvoji. (Sýkora, L., 2002) Fenomén rodinného domu Před rokem 1989 bylo snem každého dospělého člověka mít vlastní byt. V rámci porevolučního kvasu se začaly plnit sny, mohli jste kamkoli, být čímkoli, mluvit jakkoli a také si pořídit vlastní dům. Nový dům ale vyžaduje nový pozemek, která uvnitř města je buď velmi drahý, nebo vůbec neexistuje. Takže se začaly rychlokvasným způsobem objevovat široké lány domů rostoucí kolem měst, městeček a vesnic. Místo zcela identických panelových sídlišť, která byla ve valné většině završena jako relikt socialismu, vznikala a vznikají téměř identická sídliště naležato typická svou opakovatelností vždy a všude. (Dubská, K., 2006) Rodinné domy se v dnešní společnosti těší velké oblibě. Jsou snem o nejdokonalejším bydlení, k jehož naplnění jsou lidé ochotni vynaložit mnoho úsilí, peněz a obětavé péče. Vlastní dům bývá jedním z hlavních cílů životního snažení. Kam ovšem směřuje tato námaha, když v obrovském množství roste jeden dům vedle druhého bez náznaku rozvahy, co se touto kumulací stane? Je to ještě stále ono nejdokonalejší bydlení? Jak se žije v satelitním městečku uprostřed sídelní kaše? V Čechách se s tímto novodobým jevem teprve seznamujeme. Na první pohled se může zdát, že se jedná jen o porevoluční boom, kdy lidé chtějí bydlet raději ve 20

15 vlastním než platit nájem. O jeden z motivů pro tuto volbu se sice jedná, rozhodně však není hlavní hybnou silou rozvoje nových kolonií rodinných domů. V našich zemích si můžeme být jisti, že tento rozvoj jen tak nepoleví, protože právě začal. Ve městech během posledních let přibývá obyvatel a obce nezvládají tento nový příliv řešit. Probíhá proces suburbanizace, jehož negativní důsledky jsou již desítky let ožehavým tématem v Severní Americe a v rozvinutých zemích Evropy. Satelitní městečka nejsou samostatnými malými městy, z čehož vyvstává řada negativních důsledků. Jsou často naplánována pouze k bydlení a většinou jim chybí obchody, služby a další vybavenost, kterou musí suplovat stávající obce. A tak bývá najednou málo míst v základních a mateřských školách, které nejsou na nové přistěhovalce připraveny. Stejně tak musí obce řešit problém narůstající dopravy. Noví předměšťané nejezdí jinak než vlastním autem a stávající komunikační sítě se musí pod novým náporem automobilistů přestavovat a rozšiřovat. Starostové menších obcí si na druhou stranu od nově příchozích slibují přísun peněz z jejich daní. Ten ovšem není jistý, protože podnikatelé nejsou nuceni si sídla firem přehlašovat a mohou si je ponechat na jiných adresách. Zato obec základní vybavenost pro své občany poskytovat musí. Nové kolonie na stávající struktury navazují většinou jen velmi omezeně a stávají se z nich téměř ghetta, kam se segreguje určitá vrstva obyvatel. Dochází tak k určité izolaci, jak například napovídá nový pojem zelená vdova. Tak se dnes říká ženám, které zůstávají s dětmi osamocené na okrajích měst, zatímco jejich muži musí trávit přesčasy v práci ve městě, aby mohli splatit investici do vytouženého rodinného domu. Touha po vlastním rodinném domě je nesrovnatelně silnější a pouhá kritika ji nezastaví. Zahleděná touha po rodinném domě jako emancipované jednotce bez vztahu k širšímu území mění pohled na okolní prostředí jako na zbytkový produkt, jako na odpad, který zbude po realizaci vysněných domků. Nezájem o venkovní prostředí vede k příslušné fragmentaci, funkční a vizuální monotonii a v neposlední řadě k úplné ztrátě veřejného prostoru. Je tak možno nazvat blahobyt a prostředí důstojné k životu? Je s podivem, jak dokonalými spotřebními výrobky se současný člověk obklopuje ve srovnání s nedokonalostí okolního prostředí, ve kterém žije. Z hlediska investic je pochopitelně rozumnější vkládat peníze do své nemovitosti než je platit cizímu pronajímateli. Nespornou výhodou u rodinného domu je právní jistota jeho vlastníka, že ho nemůže z domu nikdo vypovědět, a který naopak může se svým majetkem volně nakládat. Svoji nemovitost může navíc upravovat a 21

16 přestavovat, a tím zvyšovat její hodnotu. Ale bydlení v rodinném domě je materiálně a energeticky bezesporu tou nejnáročnější formou bydlení. Podle sociologa Hartmuta Häussermanna rodinný dům je především symbolem nezávislosti, jistoty a osobní svobody. Samostatná vila je vrcholem individualizace a emancipace procesů, jež jsou pro dnešní společnost charakteristické. Vila symbolizuje velkou prestiž a solidní sociální status. Navozuje pocit, že člověk někam patří. Tím, že si obyvatel rodinného domu kolem sebe utváří určitý vlastní svět, identifikuje se svým domem lépe než nájemce s pronajímaným bytem. Bydlení na předměstí, jak uvádí sociolog Häussermann, je již od 19.stol považováno za ideál. Vnitřní město 19.stol. bylo kvůli průmyslu a přelidnění příliš hlučné a prašné. Vila v zeleni nedaleko centra, která umožňuje spojit zdravý život v zahradě se společenským městským životem, tak představovala nejlepší možné řešení bydlení. A tak jediné, co z původního ideálu zůstává, je zahrada u domu. Vlastní obytná zahrada přímo navazující na rodinný dům je, jak se zdá, silný motivem, pro který jsou lidé ochotni vzdát se výhod městského způsobu života. Mnozí si ovšem skutečnost ztráty města uvědomí až v okamžiku, kdy začnou obývat vysněný rodinný dům a poprvé naplno pocítí jeho odtrženost. Každopádně je motiv vlastního venkovního obytného prostoru třeba považovat za podstatný předpoklad pro kvalitní bydlení a nelze jej podceňovat. Stačí si uvědomit, kolik lidí žijících v bytech bez vlastního venkovního prostoru se přimyká ke svým zahrádkám v zahrádkářských koloniích opatřených přístřešky komické velikosti či víkend co víkend odjíždí na své chaty a chalupy. Zahrada u rodinného domu je jednou ze zásadních pohnutek, kvůli které vyrůstají kolonie rodinných domů i v natolik odlehlých končinách, že zde bude bydlení kvůli každodennímu dojíždění jen stěží pohodlné. Mezi slovy rodina a dům vznikají asociace, které navozují představu, že rodinný dům je nejpříhodnějším místem pro bydlení rodiny. Jenže rodina v moderním pojetí, tedy jako samostatně hospodařící jednotka s malým počtem členů, je relativně novodobým fenoménem. Tzv.jádrová rodina o třech až pěti členech, pro kterou jsou rodinné domy vlastně plánovány, zahrnuje v dnešní společnosti jen část populace, a to ještě v omezeném časovém období. A tak jsou většinou domy předimenzované a po odchodu potomků jen částečně využívané. 22

17 Důvodem, proč v rodinných domech zatím nebydlí většina lidí, je zjednodušeně řečeno jeho finanční nedostupnost. Čím bohatší však společnost bude, tím více snů o rodinném domě se stane skutečností. (Hnilička, P., 2005) Závěrem o rodinných domech Rodinný dům je snem většiny lidí, představou nejvyšší mety, které lze pro bydlení docílit. Neuměřená spotřeba krajiny zabírající plochy ekosystémů a celková vysoká energetická náročnost rodinných domů je v ostrém protikladu k trvale udržitelnému rozvoji, k hrozbě nevratných ekologických škod. Bezmyšlenkovité rozprodání pozemků je zastavěné území rodinnými domy fixováno na staletí. (Hnilička, P., 2005) Lidé mají své vlastní domy, mají pocit, že bydlí zdravě, protože jsou vlastně na venkově, developeři dále vesele vydělávají, protože kupují levné pozemky většinou právě kolem silnic a draze je prodávají, protože je stále zájemců dosti. Starostové obcí, které tuto výstavbu povolují, si libují jak jim do vesnice či městečka míří noví a zjevně movití lidé. Starostové obcí ale zjišťují, že novousedlíci jezdí domů většinou jen přespat, do života vesnice či městečka se vůbec nezapojují, protože se většinou stále cítí být občany původního města, obec nese zvýšené náklady na tyto novousedlíky nová kanalizace a další inženýrské sítě v lepším případě hrazené developerem jsou nekvalitní a dlouho nevydrží, mnohem vyšší provoz si také vybírá svou daň, suburbie totiž většinou na původních obcích v mnoha rysech parazitují.(dubská, K., 2006) V poslední době se ukazuje, že vymezení cílů v urbánním plánování a rozhodování je značně nepřehledné a chaotické. Zvyšování hustoty osídlení na předměstích je dnes právě jedním z důležitých cílů, které mohou zlepšit kvalitu tamního bydlení. Vedle zvyšování kvality urbánního bydlení je velkou výhodou zahušťování zástavby snižování spotřeby energií, a tím podpora trvale udržitelného rozvoje. Moderní člověk si musí uvědomit, že dnešní lehkovážnou zástavbou území pevně předurčuje podmínky jeho životaschopnosti na mnoho generací dopředu. (Hnilička, P., 2005) 23

18 2.2.3 Ekonomické, sociální a environmentální důsledky suburbanizace Obyvatelstvo bydlící v izolovaných obytných okrscích je silně závislé na dojížďce osobním automobilem do práce a škol, za službami a kulturou. V našich poměrech se vedle víkendových překrvení způsobených chataři a chalupáři objevují celodenní a celotýdenní zácpy dojíždějících do města za prací a naopak vyjíždějících z města za nákupy do příměstských nákupních center. Vysoká prostorová koncentrace některých funkcí a jejich značná prostorová segregace vyvolávají neustále přepravní toky. Nejde však jen o cesty mezi příměstskými lokalitami a centrem města, ale prudce narůstá i podíl cest mezi jednotlivými suburbánními lokalitami, jako je například dojížďka za nákupy z nových suburbánních rezidenčních zón do hypermarketů. Prudké zvýšení objemu individuální automobilové dopravy negativně ovlivňuje kvalitu životního prostředí (zácpy, zhoršování kvality ovzduší, hlukové zatížení). Kvalita života se tak v těchto oblastech, do kterých se lidé stěhují především za klidem a čistým prostředím, paradoxně snižuje. Oblasti s nízkou hustotou osídlení však není možné efektivně obsloužit veřejnou hromadnou dopravou. Většina obyvatel pak nemá jinou alternativu než použít osobní automobil. Suburbanizace má významné sociální důsledky. Do příměstských lokalit se z vnitřních částí měst stěhují především domácnosti s vysokým sociálním statusem. Postupně tak může vzniknout silně vnímaná segregace mezi obyvateli předměstí a čtvrtí vnitřního města. V našich poměrech se může promítnout zejména do kontrastu mezi sídlišti vysokopodlažních panelových domů a rodinným bydlením za městem. Velmi závažným společenským důsledkem je posilování individualizace, ztráta sociální soudržnosti, oslabování sociálního kapitálu a občanské společnosti. Ztrátu sociální soudržnosti vyvolává především vysoká prostorová segregace funkcí a vysoce individualizované dojíždění osobním automobilem. Vedle dojížďky do práce se jezdí i za nákupy. V málo vybavených nebo zcela nevybavených příměstských sídlech, kde poslední zbytky obchodů podléhají konkurenčním tlakům hypermarketů, se nechodí nakupovat pěšky, tak jako v tradičních čtvrtích vnitřního města. Jezdí se autem do neosobních hypermarketů. Třeba v USA dochází k prostorové segregaci škol od rezidenčních komunit. Rodiče vozí děti do škol auty. Žádná obec nechce mít vysokou koncentraci aut na svém území. Školy se tak stěhují mimo sídla. Časy, kdy jsme jako děti chodili společně domů a naši rodiče potkávali sousedy při nákupech v naší čtvrti, mohou být nenávratně pryč. Dnes se autem jezdí do práce do restaurace, za kulturou. 24

19 Obchodně zábavní komplexy hypermarketů, multikin, restaurací, butiků, kuželkáren a squashových kurtů nabízejí nové, silně koncentrované formy nákupů a zábavy. Proč ne, ale což tak mít možnost alternativní volby! Na předměstích však alternativa neexistuje. Rozvoj příměstské zóny často nepřímo podmiňuje úpadek vnitřních částí měst. Obchod obyvatel s vyššími příjmy ze čtvrtí vnitřního města a ze sídlišť na předměstí přináší snížení sociálního statusu těchto čtvrtí. Významný dopad má relokace komerčních funkcí z centra na předměstí. Maloobchod se stěhuje za zákazníky na okraji měst. Rozšiřující se výroba potřebuje větší plochy, které nacházejí za městem. Ve vnitřních městech zůstávají nevyužité pozemky se starými, rozpadajícími se budovami a v případě oblastí opuštěných průmyslovou výrobou i se značně znečištěnou půdou. (Sýkora, L., 2002) Omezení nežádoucích dopadů suburbanizace Suburbanizaci není možné zastavit. Vždyť rodinný domek v zeleni za městem představuje sen mnoha domácností. Proces ale můžeme regulovat a omezit ty stránky suburbanizace, které mají horší dopady na udržitelný rozvoj osídlení. Nová výstavba může být koncentrována kolem stávajících center osídlení a podél železničních tratí. Koncentrovaný rozvoj není tak nákladný na výstavbu infrastruktury, umožňuje lepší obsluhu veřejnou dopravou a nemá tak devastující účinky na přírodní prostředí okolí měst jako výstavba rozptýlená v malých okrscích po všech koutech příměstské krajiny. Nový rozvoj se může odehrávat na okrajích stávajících kompaktních jader aglomerací a soustředit se do okolí existujících větších a dostatečně vybavených center v zázemí měst. Může se koncentrovat podél železničních tahů a využít nabídky metropolitní kolejové dopravy, která je k životnímu prostředí mnohem ohleduplnější než individuální doprava osobními auty. Využití stávajících vybavených sídel pro novou rezidenční výstavbu navíc nabízí alternativní formy nakupování i zábavy. Širší nabídka možností vytváří příznivější klima pro utváření místních komunit a jejich sociální soudržnosti. To je v kontrastu se životem v drobných monofunkčních rezidenčních okrscích, kde neexistují alternativy k jednostrannému dojíždění za vším. Struktura osídlení má vysokou setrvačnost a její vývoj přináší v podstatě nevratné změny. Důsledky suburbanizace musíme vnímat v dlouhodobé perspektivě. (Sýkora, L., 2002) 25

20 2.3 Suburbanizace v kontextu urbanizačního procesu Různá pojetí definice suburbanizace Zejména geologové se zaměřují na hodnocení procesu urbanizace jako změny v prostorovém uspořádání sídel nebo obyvatelstva, sociologické studie chápou urbanizaci spíše jako změnu ve struktuře a organizaci společnosti a ve způsobu života. Po propojení obou názorů můžeme nazírat na proces urbanizace jako na změnu v sociálně prostorovém uspořádání společnosti. Proces urbanizace je nutno chápat jako celkovou změnu prostředí na městské. Za prostředí je možno považovat všechny sociální a fyzické atributy naplňující zkoumaný prostor. Obyvatelstvo nebo společenství je nedílnou součástí sociálního prostředí. Člověk je ve svém jednání ovlivňován fyzickým i sociálním prostředím a zároveň toto fyzické i sociální prostředí svými aktivitami neustále mění. Proces suburbanizace můžeme chápat jako kontinuální změnu sociálního a fyzického prostředí z venkovského na (před) městské, (sub) urbánní. (Ryšavý, Kotačka 1994:188) Jednotlivé studie se většinou nezabývají takto uceleným pohledem na suburbanizaci, ale hodnotí pouze vybrané složky sociálního nebo fyzického prostředí suburbií. Největší část výzkumu je věnována dvěma formám, a to rezidenční a komerční suburbanizaci. Výzkum rezidenční suburbanizace je zaměřen především na sledování výstavby nového bydlení v předměstských lokalitách. V některých případech je hodnoceno i sociální složení nových suburbií, funkční spojení s jádrovým městem nebo vybavenost infrastrukturou. Tématem výzkumu komerční suburbanizace je většinou prostorové šíření ekonomických funkcí napojených na centripetální dopravní tepny. Hodnocení je směřováno především na studium lokalizace a využití objektů. (např. Schmidler 1998) Na suburbanizaci můžeme ovšem nahlížet nejen jako na změnu v rozmístění obyvatelstva a v prostorové struktuře příměstských území, nýbrž i jako na změnu způsobu života suburbanizujících se obyvatel. Tak se stále větší část nejen území, ale i společnosti dostává do kontaktu s městskými funkcemi, městským způsobem života. Noví obyvatelé suburbánních lokalit s sebou nesou některé zvyky, způsoby chování, trávení volného času, které mají vliv na původní obyvatelstvo předměstských oblastí. Toto ovlivňování stále většího území a části společnosti je někdy označováno 26

21 jako nepřímá urbanizace a je popisováno jako difúze nebo prostorové šíření městských prvků a městského způsobu života. Na druhou stranu můžeme sledovat suburbanizační proces na nejnižší úrovni jednotlivých lokalit, sociálních skupin obyvatelstva nebo jednotlivců. Toto sledování nám na rozdíl od kvantitativních ukazatelů rozmístění nebo růstu umožní lépe hodnotit změny v kvalitě fyzického i sociálního prostředí, identifikovat kladné a záporné dopady suburbanizace v jednotlivých oblastech a navrhnout možnosti řešení nejdůležitějších problémů s ohledem na specifické požadavky rozvíjené lokality. (Sýkora, L., 2002) Suburbanizace jako změna v prostorovém rozmístění obyvatelstva Podobně jako celý proces urbanizace jsou i jeho dílčí části (např.suburbanizace) hodnoceny nejčastěji jako procesy změny rozmístění obyvatelstva. Výzkum suburbanizace jako stěhování obyvatelstva na předměstí je někdy doplněn také hodnocením změn v prostorových strukturách nově rozvíjených suburbií, jindy autoři zůstávají pouze u kvantitativních znaků suburbanizace. Mezi ty můžeme řadit zejména sledování celkového přírůstku počtu obyvatelstva v příměstských obcích nebo analýzu populačního přírůstku podle komponentů migračního a přirozeného pohybu. Dále jsou sledovány zejména vztahy mezi růstem jádrového města a zázemí (příměstské zóny). Studie orientované na hodnocení těchto kvantitativních znaků urbanizačního procesu v literatuře výrazně převažují. Za suburbanizaci je zde považován růst počtu obyvatelstva na předměstích a zejména růst suburbií způsobený migrací lidí z center měst na jejich okraje. Podle J.Musila, Z. Ryšavého a L.Velíškové (1984:33) je suburbanizace ta fáze urbanizačního procesu, kdy stagnuje nebo ubývá počet obyvatel jádrového města, případně jeho centrální části, zatímco růst počtu obyvatel se největší měrou soustřeďuje v obcích příměstské zóny. Pro využití této definice je samozřejmě nutno odlišit jádrové město a příměstskou zónu, což může zejména při vývojovém hodnocení působit řadu problémů. Jádrové město v průběhu vývoje rozšiřuje svoji plochu a pohlcuje původní sídla příměstské zóny, která se stávají součástí jádrového města. Je zřejmé, že nelze vymezení hranice mezi jádrovým městem a zázemím fixovat. Ta se musí s postupným vývojem a rozšiřováním města posouvat směrem k okraji až za oblasti původních transformovaných suburbií. 27

22 Relativní decentralizace je dřívější fází suburbanizace, při které ještě roste jádro, avšak menším tempem než zázemí. Absolutní decentralizace následuje po relativní a je charakteristická úbytkem obyvatelstva v jádru. Při suburbanizační fázi vývoje města celý region tvořený jádrem a zázemím populačně roste. V pozdější fázi deurbanizaci region jako celek obyvatelstvo ztrácí. Decentralizace označuje proces, při němž roste suburbánní oblast rychleji než centrální město (relativně nebo absolutně). Dekoncentrace označuje klesající hustotu zalidnění v městských centrech. Suburbanizace označuje proces rozrůstání a rozpínání funkčně integrovaného obyvatelstva (spojeného s centrálním městem) na stále větším území. (Berry, Kosardo 1977:180) Definice tak zahrnuje kromě pochycení růstu počtu obyvatelstva také jeho disperzi v suburbánním prostředí. Suburbanizaci můžeme chápat jako součást procesu urbanizace, ale v určitém smyslu také jako její protiklad. Nejprve je potřeba rozlišit dvě významová pojetí urbanizace (urbanizačního procesu). Termín urbanizace je používán jednak pro koncentrační fázi ve vývoji měst, kdy roste jádrové město a stagnuje nebo klesá počet obyvatel zázemí, jednak se tento termín využívá pro celý proces vývoje měst. Urbanizační proces (vývoj měst) pak může zahrnovat jak urbanizaci v užším slova smyslu (koncentraci obyvatelstva) tak i další procesy vývoje města např. suburbanizaci. Příliv obyvatelstva, výroby, nebo dalších aktivit na území kompaktního města nahrazuje původní rezidenty nebo funkce a vytěsňuje je do jiných lokalit převážně na okraj města (invaze). Proces může fungovat i obráceně obyvatelé nebo ekonomické funkce kompaktního města opouštějí dobrovolně centrální polohy a jejich místo je zaplňováno novými rezidenty, výrobou nebo dalšími aktivitami (sukcese). V některých případech ovšem dochází k rozvoji příměstské zóny nikoli přílivem původně městských funkcí a rezidentů, ale převážně přílivem obyvatelstva z venkovských oblastí. Příkladem může být rozvoj obytných dělnických předměstí v období průmyslové revoluce nebo bouřlivý rozvoj okrajových částí měst rozvojového světa. Tento proces lze považovat spíše jako urbanizaci. Při rozlišování obou dílčích procesů urbanizace a suburbanizace není tedy rozhodující oddělenost nebo propojenost rozvíjeného území s kompaktním městem. Vedle dalších znaků určují charakter těchto procesů především charakteristiky příchozího obyvatelstva, např. místo jejich původního bydliště a také důvody přistěhování. Zatímco pro suburbanizaci jsou typičtí obyvatelé s městským způsobem 28

23 života, kteří se stěhují většinou za lepším životním (přírodním a sociálním) prostředím, urbanizaci často provází stěhování obyvatelstva venkovského původu, u kterého převládá především ekonomické důvody. Proti pojetí suburbanizace jako pozdější fáze urbanizačního procesu hovoří i výzkumy prostorového chování obyvatelstva nejstarších měst. Za hlavní mechanismus prostorového rozšiřování města můžeme považovat již v počátcích urbanizačního procesu výstavbu předměstí nebo nových měst na okraji staré zástavby. Tyto procesy probíhaly již několik století před nástupem industriální urbanizace. Vývojová souslednost obou procesů je narušena i jejich souběžným uplatňováním v současném vývoji měst. Pokud zařadíme národní systémy osídlení nebo jednotlivá města do jedné z fází urbanizačního procesu, činíme tak na základě převažujícího trendu koncentrace nebo dekoncentrace obyvatelstva. Tento převažující proud však není jediným směrem pohybu obyvatelstva a vždy musíme uvážit, jaký význam mají ve vývoji města i další, méně intenzivní procesy. Ve vývoji měst se zřejmě uplatňují nepřetržitě a souběžně jak koncentrační tak dekoncentrační tendence. Převládání koncentrace nebo dekoncentrace obyvatelstva je podmíněno celou řadou politických, sociálních a demografických podmínek ve společnosti a jejich lokálním dopadem na konkrétní prostředí města. Na urbanizaci a suburbanizaci je lépe nahlížet jako na druhy vývoje města, které se uplatňují v závislosti na zmíněných podmínkách ve společnosti. (Sýkora, L., 2002) Klasická (moderní) suburbanizace Hlavní pozornost je upřena především na srovnání koncentračních a dekoncentračních tendencí obyvatelstva. Mezi nejznámější studie zabývající se suburbanizací v rámci procesu vývoje měst patří práce Leo van den Berga a jeho spolupracovníků (van den Berg, 1982) považují suburbanizaci za jednu z fází vývoje města, která probíhá následně po urbanizaci (koncentraci obyvatelstva do měst) a předchází deurbanizaci (vylidňování obyvatelstva metropolitních regionů směrem do neměstských oblastí). První fáze ve vývoji měst urbanizace. Vychází z jednotlivých fází vývoje města, z poměru růstu jádra a zázemí města, protože v tomto období roste nejvíce především jádrové město označuje se tento proces za urbanizaci. I když rostou významně okrajové části jádrového města a pozvolna i oblasti v zázemí, není celý 29

24 proces označován jako suburbanizace. Je zřejmé, že při určení koncentrace nebo dekoncentrace obyvatelstva hraje významnou úlohu vymezení hranice mezi jádrem a zázemím. Již v období před nástupem průmyslové revoluce a vstupem migračních vln do měst lze pozorovat výrazné vylidňování centrálních oblastí měst. Tento proces zesílil zejména v průmyslových městech nejvyspělejších států světa. Druhá fáze (dle van den Berga) je označována jako suburbanizace. Začínají se projevovat kvalitativní změny především v oblasti bydlení a dopravy. Objevují se automobily a autobusy, budují se nové trasy veřejné dopravy (tramvaje) roste propojenost se zázemím města prostřednictvím vlakových spojení. Následkem zlepšených dopravních možností dochází k přesunu obyvatelstva směrem na okraj města, za zdravějším bydlením uplatňují se první projekty zahradních měst. Přesouvá se zároveň i průmyslová výroba do míst, kde nejsou továrny na obtíž a mají stále dobrou dopravní dostupnost. Dochází k oddělení bydliště a pracoviště a nárůstu dojížďky do zaměstnání. Formují se městské aglomerace, často hvězdnicového tvaru s obyvatelstvem koncentrovaným podél hlavních dopravních tahů v okolí města. Obyvatelstvo v socialistických zemích je v této fázi vývoje obvykle odkázáno na veřejnou dopravu, na rozdíl od situace v západních zemích, kde se stále více prosazuje individuální automobilová doprava. Velký rozvoj předměstských satelitů je umožněn především v návaznosti na železniční dopravu, blíže městu začínají vyrůstat sídlištní celky napojené především na podzemní dráhu. Později se ve zvětšené míře začínají projevovat i nevýhody související především s enormním zatížením dopravního systému města. Centrum jako pracoviště se stává stále méně dostupným, snižuje se propustnost dopravní sítě a zvyšují se nároky na parkovací místa. Zároveň roste tlak terciárního sektoru na obytnou funkci v centrálních částech měst. Kanceláře a obchodní plochy nahrazují bydlení, některé služby se stěhují za obyvatelstvem do oblastí za hranicemi města. Pokles počtu obyvatelstva zaznamenává nejen jádrové město, ale rovněž většina předměstí, zatímco původně venkovské oblasti v širším zázemí města se transformují na městská sídla, většinou na úkor přírodního prostředí a zemědělské půdy. Pokles počtu obyvatelstva v centrálním městě je natolik razantní, že dochází v součtu k populačnímu úbytku celého městského regionu. Přitom rostou především menší centra za hranicí dojížďkové vzdálenosti dominantního města. Dochází k deurbanizaci, kterou někteří autoři popisují jako konečnou fázi ve vývoji měst, po které může nastat buď reurbanizace, za výrazného přičinění městské správy, nebo úpadek města. 30

25 Klasickou suburbanizaci můžeme považovat za proces časově omezený, úzce související s reakcí obyvatelstva na podmínky v hustě zalidněných a nezdravých průmyslových městech. (Sýkora, L., 2002) 2.4 Projevy rezidenční suburbanizace v sociální oblasti Suburbanizace je součástí procesu vývoje měst a mezi její znaky patří prostorová i sociální segregace. Tento vztah prostorové a sociální segregace je oboustranný, stejně jako vztah fyzické a sociální kultury města. Je většinou chápána se svými negativními projevy. Negativní projevy suburbanizace jsou hodnoceny jako nežádoucí, vedoucí k sociální segregaci. Tento proces ve srovnání s rozvinutými státy není v naší zemi dosud tak rozsáhlý a nemá tudíž dosud tak negativní dopady. Suburbanizační procesy jsou odlišné mezi jednotlivými typy suburbií v intenzitě i v dopadech. Obecně nedochází k tak silné sociální segregaci, ovšem její znaky jsou identifikovány a nelze je opomíjet. (Šilhánková a kol., 2007) Obr. 4: Prostorové dopady suburbanizace v jádrovém území Hradecko- pardubické aglomerace 31

26 2.4.1 Bydlení vyšší a vyšší střední třídy Společenský vývoj vede ke změnám sociokulturních norem, ke změnám hodnocení životních preferencí a zvyklostí v souvislosti se společenskou transformací. Postupně se mění též nároky na kvalitu bydlení. Pro vyšší střední třídy je jedním z atributů nového kvalitního bydlení dobrá adresa (Ouředníček, M., 2001). Pod tímto pojmem se rozumí několik faktorů, jedním z nich je atraktivita sociálního prostředí. Postupně se zvyšují nároky na vybavenost sídla, preferované jsou obce s mateřskou školou, základní školou, s obchody, území s nižší mírou nezaměstnanosti, aj. Dalším prvkem dobré adresy je dobrá dopravní dostupnost sídla, dostupnost veřejnou dopravou. Mezi další reference patří ekologicky příznivé prostředí. Vedle dobré adresy své místo ve vnímání kvalitního bydlení zaujímá též pěkný dům. Představa vlastního domu začíná být postupně obohacována o kvalitu objektu, se začínají zvyšovat nároky na architektonické řešení domu, na stavebně technické provedení. (Šilhánková a kol., 2007) Sociální prostředí Suburbanizace je z hlediska sociálních dopadů výrazně selektivní proces, který se týká pouze určité skupiny obyvatel a vede k posílení sociální segregace, která je též zesilována urbanistickým, prostorovým řešením sídla. Domy jsou poskládány vedle sebe, za sebou... bez řešení dalších vazeb a zejména potřeb obyvatel. Obyvatelé suburbií tyto své potřeby většinou realizují mimo svá bydliště. Potřeby nových obyvatel můžeme chápat velmi široce, jsou to potřeby realizace běžných služeb občanské vybavenosti až po možnosti trávení volného času, dostupnosti veřejných prostranství atd. Tyto možnosti nová suburbia nenabízejí. Většinou jsou nové lokality čistě monofunkční, určené pouze pro bydlení. Při plánování suburbií je tak velmi často opomíjen sociální aspekt sídla, neboť plánování suburbií se většinou zabývá pouze lokalizací nového městečka. V souvislosti s typickými sociálními znaky suburbanizace lze popsat s určitou mírou zjednodušení typický profil novousedlíka. Sociální strukturu charakterizujeme pomocí ukazatelů sociální a socidemografické struktury obyvatelstva. Profil novousedlíků v sobě odráží některé znaky suburbanizace, a to zejména důvody, vedoucí 32

27 ke stěhování z měst do zázemí. Suburbanizace je provázena zřetelnými důvody vystěhování: environmentálními a bytovými. (Ouředníček, M., 2001) Profil migrantů do suburbií je odlišný například od profilu migrantů, stěhujících se z měst do zázemí například z důvodu ekonomických (klasickým projevem je stěhování do rekreačních objektů a chat v zázemí města). Věková struktura novousedlíků je charakteristická silnější mladší a střední věkovou kategorií, z hlediska rodinného stavu zakládající rodiny. Vzdělání dosáhli novousedlíci převážně střední a vyšší. Jedná se o vyšší a středně vyšší příjmové vrstvy. V sociální stratifikaci díky tomu dosahují vyšší a střední sociální statut. Nejvyšší sociální vrstvy obyvatelstva mají preference bydlení posunuty mimo nová suburbia. Obr. 5: Obytné prostředí suburbií Sociální prostředí spoluvytváří též míra komunitního života, která je v suburbiích velmi nízká, spíše nulová. Lze hovořit mnohdy o absenci komunitního života. Místní komunity, založené na sousedských vztazích se vytváří velmi těžko, zájmové komunity fungují spíše ve městech, případně u starousedlíků. V suburbiích tak dochází ke ztrátě sociální soudržnosti a významu občanské společnosti a obecně ztrátě zájmu o věci společné. Chybí předpoklady a vhodné podmínky pro vznik místních komunit. Noví usedlíci jsou starousedlíky převážně negativně vnímáni. Původní obyvatelé obce (místní části) pociťují rozdílný sociální statut ve srovnání s novými občany. V předchozí socialistické éře byl sociální statut obyvatel obcí za městem nízký, což kontrastuje se současnou situací a stavem v suburbiích. Projevují se rozdílné vzorce 33