Hudba jako fenomén rozvoje osobnosti jedinců ohroţených sociální exkluzí

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav speciálněpedagogických studií BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Mgr. Alois Daněk Hudba jako fenomén rozvoje osobnosti jedinců ohroţených sociální exkluzí Olomouc 2014 Vedoucí práce: doc. PhDr. PaedDr. Olga Krejčířová, Ph.D.

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a pouţil jen uvedených pramenů a literatury. V Kroměříţi dne Mgr. Alois Daněk

3 Poděkování Chtěl bych poděkovat doc. PhDr. PaedDr. Olze Krejčířové, Ph.D. za trpělivé vedení, ochotu při poskytování cenných rad a podnětů a za čas, který mi během psaní bakalářské práce věnovala.

4 ÚVOD... 6 TEORETICKÁ ČÁST SOCIÁLNÍ EXKLUZE VYMEZENÍ POJMU OSOBY OHROŢENÉ SOCIÁLNÍ EXKLUZÍ PŘÍČINY SOCIÁLNÍ EXKLUZE ALKOHOL A ALKOHOLISMUS ALKOHOL A KLIENTI DĚTSKÉHO DOMOVA DROGY A DROGOVÁ ZÁVISLOST MARIHUANA PERVITIN - METAMFETAMIN MARIHUANA, PERVITIN A KLIENTI DĚTSKÉHO DOMOVA RASISMUS RASISMUS A KLIENTI DĚTSKÉHO DOMOVA POMOC PROSTŘEDNICTVÍM SOCIÁLNÍCH SLUŢEB ZÁKLADNÍ DRUHY SOCIÁLNÍCH SLUŢEB SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ SLUŢBY SOCIÁLNÍ PÉČE SLUŢBY SOCIÁLNÍ PREVENCE FORMY POSKYTOVÁNÍ SOCIÁLNÍCH SLUŢEB STANDARDY SOCIÁLNÍCH SLUŢEB SOCIÁLNÍ SLUŢBY VYUŢÍVANÉ KLIENTY DĚTSKÉHO DOMOVA DOMY NA PŮL CESTY AZYLOVÉ DOMY KONTAKTNÍ CENTRA TERÉNNÍ SLUŢBY SOCIÁLNÍ EXKLUZE A HUDBA

5 PRAKTICKÁ ČÁST 31 5 VLIV HUDBY NA KLIENTY DĚTSKÉHO DOMOVA. 31 ZÁVĚR 39 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ANOTACE 5

6 Hudba dává duši vesmíru, křídla mysli, let fantazii a ţivot všemu Platón ÚVOD Před nedávným časem se mě zeptala kolegyně, proč jsem vyměnil filharmonii za dětský domov, protoţe podle jejího názoru musí být hrozné a ubíjející pro bývalého hudebníka pracovat v prostředí produkujícím bezdomovce a budoucí vyvrhele společnosti. Na této otázce bylo evidentní, jak nepřesné představy jak o světě hudebním, tak o světě dětských domovů mnozí mají. Umělec ve svém fraku je chápán jako výkvět národa, zatímco klient dětského domova pro mnohé je a především bude Indiánem z Větrova, na kterého se má nahlíţet buď se soucitem, nebo pro jistotu před ním zamknout slepice. Tento cejch si nenesou pouze klienti dětského domova, já osobně často zaţívám situace, kdy se mnou například lékař po dotazu na moji profesi začne hovořit v holých větách jako s pětiletým dítětem a nezapomene zdůraznit, jak velice si váţí mé přetěţké práce. Takţe jsem se začal ptát sám sebe, co mi vlastně hudba přinesla, jakým způsobem mě sociálně formovala, kam jsem díky ní dospěl a především byla by toto vše schopna nabídnout i mým klientům? Klientům, na které po ukončení pobytu v dětském domově čeká těţký boj o zapojení do společnosti, boj, kterého jsem byl ušetřen. Proto jsem se rozhodl se v této práci zaměřit na téma sociální exkluze a hudby, jako fenoménu rozvoje osobnosti jedinců exkluzí ohroţených. V teoretické části se budu zaobírat sociální exkluzí, osobami exkluzí ohroţenými, systémem péče o osoby sociálně vyloučené. Věnovat se budu především otázkám přímo se týkajících klientů dětského domova, protoţe tyto jsou pro mě nejvíce aktuální. Praktická část bude zaměřena na zjištění moţností, jaké hudba můţe přinést klientům dětského domova v jejich přípravě na ţivot za jeho branami. 6

7 TEORETICKÁ ČÁST 1 SOCIÁLNÍ EXKLUZE Ţijeme ve sloţité době. Málokdo nebyl poţádán u vlakových nádraţí o drobnou minci nebo cigaretu, televizní zpravodajství nás zásobuje reportáţemi o rasově motivovaných nepokojích, úřady práce praskají ve švech. Proto bych se chtěl zaměřit v první kapitole na tento problém, který je v naší společnosti poslední dobou velice aktuální. 1.1 VYMEZENÍ POJMU Toušek (2007) chápe sociální exkluzi jako proces, kdy jsou jednotlivci či celé skupiny vytěsňovány na okraj společnosti a je jim omezován přístup ke zdrojům, které jsou dostupné ostatním členům společnosti. Mezi tyto zdroje můţeme zařadit především zaměstnání, bydlení, sociální ochrana, zdravotní péče a vzdělání. Proces sociálního vyloučení se vţdy dotýká celé společnosti; jedním z jeho negativních dopadů rysů je pak trvalé narušování narušení společenské soudrţnosti. Sociální vyloučení představuje kontinuální společenský fenomén, jehoţ řešení si vyţaduje komplexní přístup (MPSV, 2012). Sociální exkluze je v poslední době velice často diskutovaným tématem, nicméně rozhodně není něčím novým, protoţe se sociální exkluzí se můţeme v různých formách setkat ve všech historických společnostech (Mareš, 2000). Samotný koncept sociální exkluze má své kořeny v 70. letech minulého století ve Francii, kde byl poprvé pouţit pro specifickou situaci určitých skupin obyvatel ţijících na okraji společnosti, kteří byli odříznuti od pracovních příleţitostí a zároveň od záchranné sítě státní sociální pomoci. Odtud se rozšířil do celé Evropy (Toušek, 2007). Marešem (2006) je sociální exkluze chápána jako proces vydělování jedinců i sociálních kolektivit společnosti, který je zbavuje práv a povinností, které jsou s členství v ni spojena. Tentýţ autor vidí v sociální exkluzi dokonce i ohroţení občanství a demokracie (Mareš, 2006). S tímto tvrzením nelze neţ souhlasit, protoţe právě neutěšená sociální situace v Německu napomohla Hitlerovi k převzetí moci, kdyţ miliónům nezaměstnaných a Velkou finanční krizí zruinovaných Němců nabídl práci a budoucnost. Při pohledu do historie světové i naší zjistíme, ţe valná většina zlomových okamţiků v dějinách byla přímým důsledkem sociální exkluze. Utlačovaní Ţidé pod Mojţíšem vyrazí do Země zaslíbené, hladový francouzský lid zdolá Bastilu, jednooký hejtman stojí v čele Husitů proti všem. Na počátku všech těchto revolucí, hnutí, dějinných změn byl člověk. Ne spokojený a zabezpečený 7

8 jedinec, ale člověk ohroţený, nebo jiţ sociální exkluzí zasaţený. 1.2 OSOBY OHROŢENÉ SOCIÁLNÍ EXKLUZÍ Výzkumný tým Social watch (2010) popisuje osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohroţené jako osoby či skupiny osob, které se nacházejí v takové situaci, která je charakterizovaná trvalou nebo chronickou deprivací týkající se dosaţitelnosti zdrojů, vyuţití schopností, moţností volby, bezpečí a moci, jeţ jsou nezbytné nutné pro to, aby se mohly těšit při odpovídající slušné ţivotní úrovni smysluplně vyuţívat a ostatním občanským občanská, kulturním, hospodářským hospodářská, politickým politická a sociálním právům práva. Je třeba si uvědomit komplexnost příčin sociální exkluze (MPSV, 2012). Podle Silver (1995) exkluze obecně hrozí častěji: dlouhodobě a opakovaně nezaměstnaným; pracovníkům s nejistými a nevýhodnými pracovními smlouvami (především ti starší a ti mimo ochranu mechanismů regulujících pracovní trh); lidem s nízkými příjmy a chudým; negramotným, nekvalifikovaným a lidem s nízkým stupněm dosaţeného vzdělání; mentálně či fyzicky handicapovaným; rodinám jen s jedním rodičem; dětem vyrůstajícím v problémových rodinách (zejména týraným dětem); delikventům, vězňům a lidem s kriminální minulostí; drogově závislým; mladým (bez pracovních zkušeností); cizincům, uprchlíkům a imigrantům; různě definovaným minoritám a dalším. 1.3 PŘÍČINY SOCIÁLNÍ EXKLUZE Je nesčetně důvodů, které mohou zapříčinit sociální exkluzi. Ve společnosti je zaţitá představa, ţe hlavním impulsem, který nastartuje proces sociálního vyloučení, bývá sociálně patologický jev. Slovník cizích slov (2014) popisuje sociálně patologický jev jako společensky neţádoucí jev (např. nezaměstnanost, chudoba, vysoká rozvodovost, extrémně zvýšená nemocnost) a především společensky nebezpečný jev (např. násilí, vandalismus, 8

9 terorismus, šikana, kriminalita, rasismus, drogové závislosti, alkoholismus, prostituce, pornografie, gamblerství). Zastavíme se u těch jevů, které mohou ovlivnit ţivot klienta dětského domova ALKOHOL A ALKOHOLISMUS Je alarmující, jak pevně je alkohol zakořeněn v naší společnosti. Otec vlasti se se Zbyškem z Velhartic vpíjel do moku z karlštejnských strání, národní hrdina Švejk by sotva hledal ve svých pamětech střízlivou chvilku, alkoholické nápoje vyplňují značnou část textů lidových písní, dokonce i nejvyšší reprezentanti našeho státu čas od času onemocní tajuplnou virózou. Nikomu to nevadí, protoţe v české společnosti je normální pít. Denně nás televize zásobuje reklamami na mladé upravené a úspěšné lidi třímající sklenku destilátu. Je moţno shlédnout mnoho reklam na šťastné konzumenty alkoholu, ale ţádnou na šťastnou rodinu. Je to celkem pochopitelné, stát potřebuje vybrat více daní a ne znepokojovat obyvatelstvo neutěšenou sociální situací. Málokdo si ale uvědomuje, ţe alkoholismus není nevinné dovádění se sklenkou vína, ale závaţná nemoc. Jak uvádí Mühlpachr (2002, str. 19): Podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí je chápán syndrom závislosti na alkoholu jako skupina jevů fyziologických (tělesných), behaviorálních (týkajících se chování) a kognitivních (týkajících se duševního ţivota, zejména poznávání), v nichţ přijímání alkoholu má u jedince mnohem větší přednost, neţ jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti na alkoholu je touha (často silná, někdy přemáhající) přijímat alkohol. Pití alkoholu po období abstinence vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysů syndromu závislosti, neţ je tomu u jedince, u kterého se závislost nevyskytuje. Tentýţ autor uvádí: Vývojová stádia závislosti vypracoval kanadský psychiatr Jellinek (1960), jehoţ klasifikace je obecně přijímána našimi i zahraničními odborníky. (Mühlpachr, 2002, str ) 1. stádium: iniciální, počáteční Pacient se neliší od svého okolí, pije kvůli psychotropním účinkům alkoholu. V intoxikaci překonává stresové a neřešitelné situace. Zvyšuje konzumaci, jeho tolerance roste. 2. stádium: prodromální, varovné Rostoucí tolerance způsobuje stále vyšší hladinu alkoholu v krvi. Postiţený preferuje 9

10 tajné pití, pití s předstihem a konzumuje alkohol rychleji, neţ okolí. Je citlivý na verbální i nonverbální komunikaci s tématikou alkoholu. Objevují se palimpsesty-tak zvaná pijácká okna, nepamatuje si průběh intoxikace. Prohlubuje se jeho pocit viny, zvyšuje se snaha ovládnout účinky alkoholu. Druhé stádium bývá hranicí moţnosti řešit situaci kontrolovaným pitím a vyřešením původních problémů bez vyhledání odborné pomoci. První a druhé stádium se řadí do předchorobí. 3. stadium: kruciální, rozhodné Stále roste tolerance. Dochází ke změně kontroly pití. Alkohol se stal součástí metabolických dějů. Rostoucí frekvence zjevných opilostí vede k narůstání konfliktů s okolím. Postiţený buduje racionalizační systém systém zdůvodnění, jimţ svému okolí i sobě vysvětluje a omlouvá své pití. Jellinek hovoří o alkoholocentrickém chování, upadají jeho zájmy, koníčky a povinnosti. Tlak okolí můţe donutit i k dlouhodobé abstinenci. Uvolněním tlaku končí i období abstinence. V tomto stadiu se objevují zdravotní poruchy. 4. stadium: terminální, konečné Charakteristickým znakem je nepříjemný stav po vystřízlivění, nastupují tzv. ranní doušky, které přechází k několikadenní konzumaci vzniká tah. Klient konzumuje vedle alkoholických nápojů i technické prostředky. Nastupuje degradace osobnosti, celkový úpadek. Ve 3. a 4. stádiu můţe kdykoliv dojít k chronifikaci choroby, kdy se následky abúzu stanou trvalými, neodstranitelnými, vzniká chronické stádium závislosti na alkoholu. S výše uvedeným rozdělením lze víceméně souhlasit, nicméně by bylo zajímavé přidat stádium nulté, mohlo by být označeno jako stádium sociálně seznamovací. V tomto stádiu jedinec ještě alkoholický nápoj neokusil, ale jeho ekologický systém je alkoholem prostoupen. V rodině se popíjí (meso systém), ve třídě se po vyučování chodí na sklenku (exo systém) a vrcholní politici pijí taktéţ (makro systém). Není tedy divu, ţe jedinec do svého mikro systému alkohol časem přijme. Tento ekologický model chápání sociálního chování tvrdí, ţe pokud jedincův ekosystém je harmonický a balancovaný, osoba se chová bez problémů (Johnson, 1994). Lze tedy vyvodit, ţe pokud okolí jedince alkohol přijímá jako normu, jedinec sám toto přijme za vlastní ALKOHOL A KLIENTI DĚTSKÉHO DOMOVA 10

11 Právě sociální okolí má na klienty dětského domova v otázce alkoholu zásadní vliv. Valná většina přišla do dětského domova z rodin, kde konzumace alkoholu byla na denním pořádku. Taktéţ cenová dostupnost alkoholu je příčinou, proč velká část, převáţně muţská, po odchodu z dětského domova se můţe ocitnout v situaci, kdy občasná konzumace přeroste v závislost DROGY A DROGOVÁ ZÁVISLOST Lidstvo pouţívalo drogy z různých důvodů po tisíce let. Víno konzumovali uţ staří Egypťané; pouţití narkotik je doloţeno uţ od roku 4000 před Kristem a léčivé uţívání marihuany bylo v Číně datováno do roku 2737 před naším letopočtem. Ale aţ do 19. století se se nikdo nepokoušel účinné látky z drog extrahovat. Právě v tomto století vypukla expanze šíření drog prostřednictvím volně vydávaných lékařských předpisů, na které bylo moţné sehnat některé z nově objevených látek, jako byl morfin, opium či kokain. Lékaři je předepisovali na širokou škálu onemocnění. Byly k dispozici v lektvarech nabízených podomními prodejci, v drogeriích, nebo zasílány poštou. Během americké občanské války byl zcela volně pouţíván morfin a mnoho zraněných veteránů se domů vracelo se zásobou této drogy a injekčními jehlami. Opiová doupata vzkvétala. Na začátku dvacátého století uţ byl počet drogově závislých odhadován na 2-4 miliony. Boj proti drogové závislosti se světem šířil jen velmi pomalu. Nejprve došlo k zakazování opiových doupat, na konci devatenáctého století se objevily i první protidrogové zákony. Vlády nutí farmaceuty deklarovat přesné sloţení jejich léků, zakazuje se volné pouţití opia a dalších omamných látek. V roce 1914 zakazuje první zákon volný prodej kokainu (Harrison Narcotic law). Později došlo k úplnému zákazu heroinu. Lékařům je zakazováno předepisovat omamné látky stejně tak, jako jejich pouţití při podpůrné léčbě. Toto období drogové střídmosti je spojeno např. i s prohibicí ve Spojených státech. Pouţívání omamných látek zaznamenalo výrazný pokles ve dvacátých letech. Nicméně velká deprese, která následovala krach na Wall Street, opět uvrhla svět do závislosti na drogách, které pomáhají uniknout ze svíravé atmosféry té doby. Ve třicátých letech oţívá trend zavádění protidrogové výchovy ve školách, ale většina zemí od ní upouští z obav, ţe znalosti o drogách by vedly k experimentování s nimi. V té době je jiţ marihuana popisována jako silně návyková látka, jejíţ uţívání vede k přechodu na tvrdé drogy. Během druhé světové války se v Evropě značně rozšiřuje pouţívání pervitinu, jako látky tišící bolest. Problematika drogové závislosti však ustupuje do 11

12 pozadí a zájem celého světa je upírán na válečný konflikt. Drogám se daří i na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Zničená Evropa se snaţí o obnovu a drogám ve společnosti tak není věnována ţádná pozornost. V padesátých letech se opět zvyšuje uţívání marihuany, amfetaminu, pervitinu a sedativ. Sociální nepokoje v Západním světě v letech šedesátých s sebou přinesly dramatický nárůst uţívání drog a zároveň větší zájem společnosti o tuto problematiku. Osmdesátá léta přinesla pokles konzumace většiny léků, ale stoupla spotřeba zejména marihuany a pervitinu. Střídání nárůstu a poklesu spotřeby drog je jiţ zavedeným algoritmem. Uvolnění atmosféry je vystřídáno represí, která zejména postihuje sociálně vyloučené občany. Drogy jsou odvěkou součástí naší společnosti. Byly pouţívány k léčebným I náboţenským účelům, ale také k úniku z reality. Člověk často potřebuje podporu a pomoc v těţké ţivotní situaci, naneštěstí droga tuto pomoc a útěchu nabízí. A pokud jedinec nabídnutou ruku drogy přijme a hledá u ni útočiště, velice často pozná i její odvrácenou tvář, která se objevuje s neúprosnou logikou, tvář utrpení, bolesti, samoty, nesvobody a smrti (Sananim, 2014). Ačkoli kaţdá droga skrývá smrtelné nebezpečí, zaměříme se na dvě nejčastější, s kterými klienti dětského domova přicházejí do styku MARIHUANA Marihuana je nejrozšířenější nelegální drogou na světě. Marihuana je název pro sušené květenství a horní lístky ze samičí rostliny konopí, mívá tmavě zelenou barvu. Obsah aktivních látek je v rozmezí 2-8%, u šlechtěné odrůdy rostliny aţ 20%. Poslední dobou obsah aktivní látky THC (tetrahydrocannabinol) díky pěstitelským metodám jako je hydroponie a trvalé osvětlení rostlin pováţlivě stoupá. Není tedy pravdou, ţe kouření marihuany je neškodná zábava. Marihuana je prokazatelně adeptem na zařazení mezi tvrdé drogy. Občanské sdruţení Řekni ne drogám- řekni ano ţivotu, které spolupracuje úzce s americkou organizací Foundation for a Drug-Free World ve svém materiálu tvrdí, ţe nebezpečí marihuany je celospolečensky přehlíţeno (Občanské sdruţení Řekni ne drogám- řekni ano ţivotu, 2008). Ačkoli se obecně věří, ţe po konzumaci marihuany dochází pouze k lehké euforii, v tomtéţ materiálu jsou uvedeny následující účinky marihuany, které mají daleko k zaţité představě, ţe poţití THC vyvolá výbuchy smíchu. Krátkodobé účinky Deformace smyslového vnímání 12

13 Panika Úzkost Chabá koordinace pohybů Sníţení schopnosti reagovat Po počátečním nakopnutí se uţivatelé cítí ospalí nebo deprimovaní Zvýšený srdeční tep (a riziko infarktu) Dlouhodobé účinky Sníţená odolnost vůči běţným nemocem (nachlazení, bronchitida atd.) Potlačení imunitního systému Poruchy růstu Zvýšení počtu abnormálně vyvinutých buněk v těle Sníţení muţských pohlavních hormonů Rychlé ničení plicních tkání a poškození (zranění) mozku mohou být trvalého charakteru Sníţení pohlavní schopnosti Potíţe se studiem: sníţení schopnosti učit se a zapamatovat si nové informace Apatie, závratě, ztráta motivace Změny osobnosti a nálad Neschopnost správného porozumění PERVITIN - METAMFETAMIN Pervitin se poslední dobou stává českým fenoménem, zejména díky vysoké produkci mířící přes hranice do Spolkové republiky Německo. V České republice nejrozšířenější synteticky vyráběnou drogu lze aplikovat ústy, šňupáním nebo nitroţilně. Nejčastějším způsobem aplikace je nitroţilně. Pervitin ovlivňuje psychické i motorické funkce, občanské sdruţení Řekni ne drogám- řekni ano ţivotu (2008) popisuje ve své publikaci následující účinky drogy. Krátkodobé účinky Ztráta chuti k jídlu Zvýšení srdečního tepu, krevního tlaku a tělesné teploty Rozšíření zornic Narušení spánkového rytmu 13

14 Nevolnost Podivné, zmatené, někdy násilné chování Halucinace, nadměrná vzrušivost, podráţděnost Panika a psychóza Nadměrné dávky mohou vést ke křečím, záchvatům a smrti Dlouhodobé účinky Trvalé poškození jater, ledvin a plic Je-li látka kouřena, dýchací potíţe Je-li látka šňupána, zničení tkání v nosní dutině Nevratné poškození krevních cév v srdci a mozku, vysoký krevní tlak způsobující infarkty, mrtvice a smrt Infekční nemoci a hnisavé záněty tkání, je-li látka aplikována injekčně Podvýţiva, ztráta hmotnosti Těţké zubní kazy Dezorientace, apatie, zmatek a vyčerpání Silná psychická závislost Psychóza Deprese Poškození mozku podobné Alzheimerově nemoci, mrtvici a epilepsii MARIHUANA, PERVITIN A KLIENTI DĚTSKÉHO DOMOVA V případě marihuany a pervitinu platí pro klienty totéţ jako v případě alkoholu. V mnoha případech pocházejí z prostředí, kde byla konzumace těchto drog běţná. Velkou roli také hraje snadná dostupnost těchto návykových látek. Závislost však je vybudována rychleji neţ u alkoholu a má na sociální ţivot klienta drtivý dopad. Zejména v případě pervitinu potřeba získávat dostatek prostředků na uspokojení potřeby drogy vede často k trestné činnosti, nebo k prostituci. 1.4 RASISMUS Počátek novodobého rasismu v Evropě můţeme vysledovat zejména v teoriích a dílech francouzského hraběte J.A. Gobineaua ( ). O názorech Gobineaua se zmiňuje ve své práci Wolf (2000, str. 137): 14

15 Učil, ţe jen lidé s určitými tělesnými vlastnostmi jsou vyvolení a jediní představitelé nejvyšší lidské kultury. Rasu dokonce povaţoval za jedinou příčinu rozkvětu a úpadku kultury. Vypracoval na základě tohoto všeobecnou rasovou teorii, podle níţ k vládě nad ostatními rasami jsou přeurčeni pouze lidé s určitými tělesnými znaky a duševními vlastnostmi a schopnostmi. Toto nevědecké spojení a hlásání závislosti duševních vlastností na tělesných znacích bylo u Gobineaua zkreslené a úmyslné: za nejschopnější a nejčistší povaţoval plemeno bílé, za nejméně nadané pak plemeno černé. Gobineau hledal v čistotě rasy jedinou příčinu rozkvětu lidstva a pomocí této rasistické teorie vysvětloval zánik dávných civilizací Egypta, Indie, Fénicie, Řecka a stejně tak Říma. Tvrdil, ţe ke kulturnímu úpadku lidstva ve starověku došlo v důsledku smíšení ras, vládnoucí rasy s niţšími a méněcennými rasami přistěhovalců a tvrdil, ţe k takovému úpadku kultury a lidské společnosti dojde i v moderní době. Není tomu tak dávno, kdy z kolébky evropské demokracie zazněl šokující projev Enocha Powella, nechvalně známé Řeky krve (Manzoor, 2004). Powellovým hlavním argumentem byla nutnost ochrany národní identity před přistěhovalci. Bývá zvykem, ţe je jednodušší označit viníkem společenského problému osobu jiné barvy pleti, popřípadě hovořící jiným akcentem. V naší společnosti je velice citlivá otázka spoluţití s Romskou menšinou, v ţivé paměti máme rasové nepokoje ve Šluknovském výběţku, nebo v Českých Budějovicích. Hodnoty členů etnických skupin však nemusí být pokaţdé v souladu se zájmy společnosti (Hladílek, 2004), coţ můţe vést ke konfliktu a neporozumění. Můţeme chápat vznik rasismu a předsudků z důvodu konfliktu moci a vyloučených občanů (Giddens, 2006). To znamená, ţe ve společnosti, kde rasismus není zcela vymýcen, občan jiné barvy pleti bude mít ztíţený přístup k výdobytkům moderní společnosti jako je kvalitní bydlení, dobrá práce, odpovídající vzdělání. Jak tvrdí Mareš (2008) sociální exkluzí jsou ohroţeny etnické minority. V jiném výzkumu se za osoby ohroţené sociální exkluzí označují osoby nedostatečně vzdělané, dlouhodobě nebo opakovaně nezaměstnané a příslušníci různých menšin (Gabal, 2006) RASISMUS A KLIENTI DĚTSKÉHO DOMOVA Vzhledem k tomu, ţe sociální exkluzí jsou ohroţeny osoby zejména osoby pocházející ze socio-kulturně znevýhodněného prostředí, zejména Romové (MPSV, 2012), klienti dětského domova romské národnosti jsou v těţké situaci. Ve školách stále není běţný model inkluzivního vzdělávání (MPSV, 2012), často jsou soustředěni do speciálních škol a 15

16 nedosahují výsledků běţných pro většinovou populaci. S rasovými předsudky se setkávají zejména po odchodu z dětského domova, při vyhledávání zaměstnání a adekvátního bydlení. To nemluvíme pouze o Romech, stigma dětského domova má vypálen do ţivota kaţdý, kdo z dětského domova odchází. Existuje totiţ také rasismus kulturní, kdy vlastně na barvě pleti nezáleţí (Domelli, 1988). V mnoha případech po nekonečných pokusech přesvědčit realitního makléře, ţe nebudou v bytě pálit parkety, skončí na ubytovnách, kde jsou obklopeni spolubydlícími podobných osudů, po několika neúspěšných pracovních pohovorech na čas zakotví u nekvalifikované práce a postupně zabředávají do baţiny sociální exkluze. Nezaměstnanost a s ní spojená chudoba sniţují sebevědomí, coţ velice často klienti ohroţení sociální exkluzí kompenzují předměty, které jsou důleţité pro vytváření sociálního postavení ve společnosti. Toto vede často k zadluţení u lichvářů, nebo u nebankovních institucí poskytující finance za přemrštěný úrok. Tímto krokem se však dostanou do začarovaného kruhu splátek a dalších dluhů, ze kterého lze jen velice těţce vybřednout. Alternativou k sociálním dávkám je nejčastěji práce bez pracovní smlouvy, prostituce, nebo majetková kriminalita (Hajská- Poduška, 2006). A pokud se klientovi romské národnosti podaří uspět, vliv předsudků všeobecného negativního obrazu Romů je stále v naší společnosti silný, jak uvádí Lisá (1999, str 439) V případě Romů se automaticky předpokládá, ţe jsou nebezpeční, a tento předsudek majorita nepovaţuje za nutné ani ověřovat, ani případně měnit. ( ) Kdyţ totiţ někdy náhodně ( ) dojde k nezvratnému důkazu, ţe konkrétní podezíraný jedinec je bezúhonný, ba dokonce eticky na výši, má tento člen většinové společnosti tendenci povaţovat toto zjištění za čestnou výjimku, zatímco individuální romské selhání povaţuje za potvrzení předsudku a jeho správné vztaţení na celek. Podle Mareše (2000) jsou příslušníci romského etnika v českých masmédiích prezentováni jako věční emigranti a kulturní cizinci, zejména se zdůrazňují habituální odlišnosti nebo nedokonalá znalost češtiny, a jsou vţdy téměř výlučně spojováni s problémy, které způsobují majoritní společnosti (prostituce, kriminalita, kalkulace se sociálními dávkami, hrozba obnovení vízové povinnosti ap.). Zejména současná média mají lví podíl na negativním mínění většinové populace o Romech. Často je uţíváno zdůrazňování některých témat, zcela vytrţených z kontextu, a to většinou v negativním světle. Většina občanů nemá přímé nezávislé informace o daném fenoménu, přičemţ média plní naše obrazovky tendenčními záběry vybydlených ubytoven. Média se tak v konečném důsledku významně podílejí na konstrukci negativního obrazu Romů (Volek, 2000). 16

17 17

18 2 POMOC PROSTŘEDNICTVÍM SOCIÁLNÍCH SLUŢEB Česká Republika se můţe pochlubit na celosvětové poměry dobře fungující a propracovanou sítí sociálních sluţeb. Tyto jsou zacíleny na předcházení, zmírňování a odstraňování negativních jevů spojených se sociální exkluzí specifických skupin obyvatel. Sociální sluţba je taková sluţba, která zajišťuje pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociální exkluze. Sociální sluţby se snaţí pomáhat ţít lidem běţný ţivot. Umoţňují jim pracovat, navštěvovat školy, nakupovat, aktivně trávit volný čas, starat se sám o sebe a o domácnost. Zaměřují se na zachování co nejvyšší kvality a důstojnosti jejich ţivota. Sociální sluţby jsou poskytovány jednotlivcům, rodinám i skupinám obyvatel. Mezi nejpočetnější skupiny uţivatelů sociálních sluţeb patří zejména senioři, lidé se zdravotním postiţením, rodiny s dětmi, ale také lidé, kteří z různých důvodů ţijí na okraji společnosti. Potřeba sociálních sluţeb není pouze otázkou současnosti, lidé potřebující pomoc byly v naší společnosti od jejího počátku. Nikdy nebyl problém naplnit špitály, nalezince a farní chudinské ústavy. Legislativa i přístup k sociálně vyloučeným se mnohokrát měnil. V České republice nastal rozvoj po roce 1989, byl změněn systém sociální péče. Začaly se vytvářet alternativy k ústavní péči, můţeme pozorovat masivní nástup nestátních neziskových organizací do sociální péče, v současnosti je evidentní snaha o deinstitucionalizaci sociálních sluţeb. Veškeré sluţby, které se zaobírají sociální péčí a prevencí jsou vymezeny zákonem číslo 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, který nabyl účinnosti 1. ledna 2007 a vyhláškou č.505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení tohoto zákona. 2.1 ZÁKLADNÍ DRUHY SOCIÁLNÍCH SLUŢEB Rozlišujeme tři základní druhy sociálních sluţeb: sociální poradenství sluţby sociální péče sluţby sociální prevence 18

19 2.2 SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ Sociální poradenství rozdělujeme na základní sociální poradenství, které poskytuje osobám potřebné informace přispívající k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních sluţeb; poskytovatelé sociálních sluţeb jsou vţdy povinni tuto činnost zajistit a na odborné sociální poradenství, které je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin osob v občanských poradnách, manţelských a rodinných poradnách, poradnách pro seniory, poradnách pro osoby se zdravotním postiţením, poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí; zahrnuje téţ sociální práci s osobami, jejichţ způsob ţivota můţe vést ke konfliktu se společností. Součástí odborného poradenství je i půjčování kompenzačních pomůcek. 2.3 SLUŢBY SOCIÁLNÍ PÉČE Sluţby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umoţnit jim v nejvyšší moţné míře zapojení do běţného ţivota společnosti. V případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Patří sem: osobní asistence pečovatelská sluţba tísňová péče průvodcovské a předčitatelské sluţby podpora samostatného bydlení odlehčovací sluţby centra denních sluţeb denní stacionáře týdenní stacionáře domovy pro osoby se zdravotním postiţením domovy pro seniory domovy se zvláštním reţimem chráněné bydlení sociální sluţby poskytované ve zdravotnických zařízeních lůţkové péče 19

20 2.4 SLUŢBY SOCIÁLNÍ PREVENCE Sluţby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroţeny pro krizovou sociální situaci, ţivotní návyky a způsob ţivota vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohroţení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem těchto sluţeb je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením neţádoucích společenských jevů. Patří sem: raná péče telefonická krizová pomoc tlumočnické sluţby azylové domy domy na půl cesty kontaktní centra krizová pomoc intervenční centra nízkoprahová denní centra nízkoprahová zařízení pro děti a mládeţ noclehárny sluţby následné péče sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi sociálně aktivizační sluţby pro seniory a osoby se zdravotním postiţením sociálně terapeutické dílny terapeutické komunity terénní programy sociální rehabilitace 2.5 FORMY POSKYTOVÁNÍ SOCIÁLNÍCH SLUŢEB Sociální sluţby se poskytují jako sluţby: pobytové (sluţby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních sluţeb) ambulantní (sluţby, za kterými klient dochází nebo je doprovázen nebo dopravován do zařízení sociálních sluţeb a součástí sluţby není ubytování) 20

21 terénní (sluţby, které jsou poskytovány klientům v jejich přirozeném prostředí) 2.6 STANDARDY SOCIÁLNÍCH SLUŢEB V oblasti sociálních sluţeb je klíčová kvalita, bez které by nebylo moţno účinně bojovat proti sociální exkluzi. Standardy byly vytvořeny ve spolupráci s poskytovateli a uţivateli sociálních sluţeb. Byly vypracovány pro to, aby byly k dispozici uţivatelům sociálních sluţeb, poskytovatelům a jejich pracovníkům. Standardy vyţadují, aby je vzali do úvahy všichni zúčastnění a v případě potřeby změnili svůj postoj ke kaţdodenní práci. Ve standardech je především ukotvená povinnost zařízení respektovat základní lidská práva uţivatelů sluţeb, k nimţ patří ochrana osobní svobody, soukromí, osobních údajů, právo na svobodné rozhodování, ochranu před jakýmikoli formami zneuţívání, před nucenými pracemi, diskriminací. Kvalita sociálních sluţeb je definována jako soubor standardů sloţených z měřitelných kritérií, která jsou uvedena ve vyhlášce MPSV č. 505/2006 Sb. Standardy se zabývají kvalitativní povahou poskytovaných sluţeb, tím, jak jsou zabezpečeny podmínky ve sluţbě, jaká je povaha vztahu mezi uţivateli a pracovníky, jak jsou chráněna práva a důstojnost uţivatelů, jak jsou naplňovány principy individuálního poskytování sluţby a směřování k sociálnímu začleňování osob (MPSV, 2008). Typy standardů Standardy i kritéria jsou číslovány a jsou v příloze číslo 2 vyhlášky č. 505/2006 rozděleny do tří základních částí: Procedurální standardy kvality sociálních sluţeb. Procedurální standardy (standardy č. 1-8) stanovují, jak má poskytovaná sluţba vypadat (cíle a způsoby poskytování sluţeb), na co je potřeba si dát pozor při jednání se zájemcem o sluţbu a jak sluţbu přizpůsobit individuálním potřebám kaţdého člověka. Velká část procedurálních standardů je věnována ochraně práv uţivatelů a vytváření ochranných mechanismů jako jsou stíţnostní postupy, pravidla proti střetu zájmu apod. 1. Cíle a způsoby poskytování sluţeb. Smyslem této části je shrnout poţadavky na cíle a způsoby poskytování sociálních sluţeb. 2. Ochrana práv osob. Kritéria se zaměřují na sledování toho, jak zařízení sleduje ochranu práv osob v závislosti na charakteru poskytovaných sluţeb. 21