Historie dejvického skautingu. Vzpomínky, fakta, profily osobností Autor: Miloš Zezula Topol, *

Transkript

1 Historie dejvického skautingu Vzpomínky, fakta, profily osobností Autor: Miloš Zezula Topol, *

2 2

3 Obsah: Slovo úvodem...5 Skauting v Praze XIX oddíl Praha XIX chlapecký oddíl Praha XIX oddíl Praha XIX Jandova chata Táboř ení Tábory 11. oddílu...18 Prázdninový tábor Prázdninový tábor Totem Rok Prázdninový tábor Druhá Lužnice Kouzlo Měsíč ního údolí...55 Měsíč ní údolí...56 Táboř ení Př echod do ilegality...70 Roveř i...73 Jaroslav Seifert Za Alešem Charvátem Kvě ten Jednotná tě lovýchovná organizace mládeže Pražské jaro v dejvickém skautingu...95 Kdo byl bratr Valla...96 Ř íkali mu Inge Generál Václav Vlč ek Viktor Krcha Viki Zdeně k Lexa Ctibor Voř ech Borek Hana Steidlerová Osudy dalších člen ů Sedmič ky Píse ň mládí Závě rem

4 4

5 Slovo úvodem Je nesnadné si vzpomenout, kdy vlastně se poprvé vynořila myšlenka sepsat a shromáždit památky na skautské oddíly a na skautování v Praze XIX. Určitě to bylo ještě za minulého režimu na některé ze schůzek veteránů a pamětníků, které svolával dnes již zesnulý Miloš Foltýn. Předpokladem pro takovou práci je především získat dostatek podkladů, zejména písemných i materiálních fotografií, deníků, oddílových písemností atd. Hlavně se ale spoléhalo na osobní vzpomínky, v nichž by jednotliví účastníci schůzek vyjádřili své osobní zážitky z kluboven, výletů či táborů. Jenže myšlenka je jedna věc a realizace záměru druhá. Hlavně nalézt někoho, kdo by se této práce ujal. Kdo v první řadě připadal v úvahu jako hlavní osobnost, která mohla poskytnout veškeré vědomosti o Junáku v Dejvicích, byl pochopitelně Ota Carmine. Avšak v době, kdy ho Milošové Pelikán a Zezula navštívili, aby ho požádali o spolupráci a hlavně o poskytnutí podkladů k zamýšlené vzpomínkové publikaci o historii dejvického junáctví, byl bratr Karmín již velmi vážně nemocen a zřejmě se mu do kříšení vzpomínek příliš nechtělo. Definitivně se uzavřela studnice pamětí jeho smrtí. A snad ani jeho Eva po něm žádné památky nenašla, jak alespoň na schůzkách, jichž se zúčastnila, tvrdila. A když i ona po těžké nemoci Otu následovala, byl definitivně tento zdroj vzpomínek uzavřen. Zdálo se, že myšlenka Almanachu, jak byl pracovně nazván uvedený záměr, zcela zanikla. Ovšem krutá skutečnost řídnoucích řad pamětníků, potenciálních spoluautorů, nejen na doby skautování za první republiky, tak i dobu válečnou či na dobu obnovené činnosti v roce 1945 vzkřísila původní záměr. Na schůzce konané v listopadu 1996 se utvořila redakční a archivační skupina, která dopisem vyzvala bývalé skauty a členy dejvických oddílů a 1. Vallova junáckého střediska, aby poskytli do tvořícího se archivu všechny dostupné písemné doklady a dochované předměty, ale hlavně vlastní vzpomínky. Žel, čas letí příliš rychle, uplynula řada roků, památek na bývalé oddíly 4., 7., 14. a 7. dívčí se sešlo poskrovnu. Pouze historii Jedenáctky a pak 1. Vallova střediska i činnost v době okupace podrobně vylíčil Zdeněk Kalfus řečený Pucka, ve své rozsáhlé autobiografii, jejíž rukopis však vyžaduje literárnější zpracování a hlavně přepsání. Některé pasáže posloužily jako vodítko pro náš Almanach. Veškeré archivní materiály bylo toho asi pět kilo byly předány do ústředního archivu Junáka Životopis svého otce a vlastně otce všech dejvických skautů zpracoval Miloš Valla, který se zabýval rodinnou kronikou včetně bohaté fotodokumentace. Popsal otcův vojenský život, zejména pak v době protektorátu ve vládním vojsku, jeho nasazení v Itálii, ale především jeho napojení ve vojenském odboji i v odboji junáckém. Miloš své dílo nikde nepublikoval. Po jeho smrti v červenci 1989 na rukopis navázal jeho bratr Dušan. A když zemřel i Dušan, intenzivně pokračuje v načaté práci syn Miloše 5

6 a vnuk bratra Vally Jan. Životopis je uveden jako samostatná kapitola. Na 4. oddíl krátce vzpomněl br. Šípek, alias Pišpek. Borek Vořech se věnoval sbírce básní tehdy mladých skautských autorů, jejichž některé básně byly různě publikovány. Pro Almanach byly vybrány básně z válečného období. Jsou to dílka bratrů Ivo Fleischmana, Jiřího Karena, Jana Šterna a Otakara Šlehofera Žebráka. Do souboru byly též zařazeny práce Vladimíra Bureše Jasana, Zdenka Petera Gézy, Miroslava Sokola Čegy i Bedřicha Vally Šípa. V Junáckých zpěvnících vydaných Junáckou edicí v letech je uvedeno několik písní které společně složili br. Valla alias Šíp, a Sokol (Čego). V roce 2004 byl formou samizdatu vydán výbor z uvedených básní ve dvou vydáních první roku 2004 vlastním nákladem (Borek), druhé roku 2005 vydal Archiv Pražského kraje A. B. Svojsíka. Ze skautek se básnické tvorbě věnovaly Eva Fišerová, Milena Holasová, Milena Jindřichová, Růžena Patočková, Anna Stuchlíková, Soňa Straková a Jiřina Valinová. Pro pamětníky to jsou Rybka, Keňa, (Rus)Alka, Fošna, Dina, Saly a Linka. Básnické práce byly vybrány z dochovaných deníků, zpěvníků či z dopisů nebo nahodilých útržků. Většina příspěvků byla upravena, zkrácena podle zásad literárního kroužku vedeného Sokolem Čegem. U básní proto nejsou uváděni jednotliví autoři, neboť tento výběr má být výrazem myšlení a citů dejvických junáků té doby. Čtenář Almanachu si jistě po přečtení či alespoň prolistování uvědomí, za jaké politické a hospodářské situace Československé republiky let , resp se rozvíjela činnost dejvických junáků. Všechny tehdejší události, jejichž význam si ti nejmladší neuvědomovali, měly rozhodující vliv na výchovu k vlastenectví, fysické i morální zdatnosti, založené na systematickém vedení a dodržování skautských zásad. Výsledky této činnosti se projevily nejen v průběhu válečných let, podnítily vytvoření úzkých přátelských vztahů, které umožnily překonat těžké chvíle. Pro současné junáky by mohly být podnětem k pochopení významu skutečně poctivé a cílevědomé práce v oddílech. 6

7 Skauting v Praze XIX Současný zájem mládeže o vstup do junáckých oddílů svědčí o tom, že skauting stále zůstává trvale přitažlivým prvkem výchovy mládeže. Takovým byl vždy, neboť pod romantickým obalem dovedl v letech mezi oběma válkami vychovat z mladých lidí charakterní a odvážné občany, kteří v době ohrožení vlasti neváhali vstoupit do boje proti nepříteli. Junáci se osvědčili v desítkách odbojových organizací, ve skautské organizaci Zpravodajská brigáda (ZB), jejíž význam byl za komunistické diktatury popírán. Teprve po roce 1989 je činnost skautů proti okupantům plně oceňována. Ale i za minulého režimu uměli mnozí vůdcové oddílů nalézt cestu k uplatňování skautské myšlenky a skautských zásad v oddílech jiných krycích organizací nebo zcela samostatně. I přestože stále vzniká hodně oddílů, mnozí pedagogové se shodují v tom, že tomuto způsobu výchovy by měla být věnována mnohem větší pozornost a hlavně materiální podpora ze strany společnosti. Praha XIX vznikala za prvé republiky jako nová moderní městská čtvrť, která poskytovala dostatek prostoru pro rozvoj sportovní činnosti. Vedle velmi aktivní jednoty Sokola Dejvice tu vzniklo několik skautských oddílů. Ovšem vystopovat přesná data jejich zrodu i místa jejich kluboven se nepodařilo beze zbytku. Členové jednotlivých oddílů se rozprchnuli, značná část již není mezi námi, a ti, kteří přeci jenom ještě zůstali a je možné se s nimi náhodně setkat, si již žádné podrobnosti nepamatují. Především se však ztratily nebo z obavy před domovními prohlídkami a následujícími persekucemi nejen za německé okupace, ale i za komunistického režimu, který se obával svobodomyslné výchovy mládeže, byly zničeny písemné i jiné doklady o činnosti skautských oddílů. Tak například na počátku okupace bratr Valla svěřil do úschovy kufr, po válce označovaný jako Vallův kufr, ve kterém bylo mnoho písemností a dokladů o dejvickém oddíle a skautování. Kufr se po válce již nikdy neobjevil. Vnuk Jan Valla vzpomíná, jak babička Nataša Vallová často prohlašovala, že byl uschován u Františka Jedličky, bratra Bivojky. Ten ale na dotaz a žádost rodiny to nějakým způsobem popřel a kufr nevydal. Co se s kufrem stalo a podrobnější detaily si již nikdo nepamatuje. Paní Vallová zemřela v březnu roku Významnou památkou, která se vynořila teprve nedávno, jsou rukopisy Skautských veršů z básnické tvorby dejvických skautů z let Poněkud bohatší jsou doklady o obnovené činnosti po roce Jsou to různé tiskoviny vydávané velením okrsku i jednotlivými oddíly či středisky, fotografie a památníky, které si někteří jednotlivci psali. Všechny získané památky mají svoji nepopiratelnou cenu jako doklady a připomínky časů minulých, ale především by mohly sloužit jako podpora významu skautingu v současnosti i pro budoucnost. Všechny nashromážděné doklady byly předány do Ústředního archivu JUNÁKA s tím, že budou zpracovávány do dějin skautingu v Praze. 7

8 4. oddíl Praha XIX Jak bylo uvedeno, z útržků vzpomínek a z minima podkladů lze uvést jen nepatrné množství informací o oddílech, které vznikly před vybudováním Jandovy chaty a před vytvořením velkého střediska.. To platí i o Čtyřce, která byla založena koncem roku 1929 bratrem Rudolfem Jandou. Jeho zástupci byli bratři Jarka Ott, Hušek a Malec. Klubovnu získal oddíl v suterénu domu č. 27 na Dejvické ulici. V roce 1936 klubovna byla vyplavena při průtrži mračen vodou a kaly z kanalizace, takže i po vyčištění nebylo možné klubovnu pro nesnesitelný zápach používat. Bratr Janda kromě své funkce vůdce 4. oddílu zastával i funkci vůdce 3. sboru v Praze. Byl členem zemského náčelnictva a instruktorem Lesní školy. Všichni, kdo s ním přišli do styku, oceňovali jeho osobní charakterové vlastnosti, důsledné plnění skautských zásad, kdy dbal o ryzost skautského myšlení. Odmítal přetvářku, faleš a nepoctivost. Jako vůdce sboru se staral o dobro a růst dejvických oddílů. Především se však zasloužil o získání projektů a hlavně pak o finanční prostředky na realizaci stavby společné skautské klubovny. Na jeho počest a památku byla tato klubovna pojmenována Jandova chata. Ve svém oddíle nesl přezdívku Obrhad, protože byl zakladatelem tajné společnosti Černý had, jejímiž členy byli všichni starší skauti všech oddílů. Její činnost se řídila základními myšlenkami Setonovými. Oddílu věnoval pokřik es es es, náš domov je les, skrývá nás lesní houština, stráň, louka i paseka, es es es. Členem Čtyřky ovšem byl též ve skautském světě uznávaný bratr Franta Talacko, odborník na kanadské sekery, zvané podle jeho jména. Kromě toho byl instruktorem jízdy na kanoích. Podle vzpomínek účastníků uspořádal 4. oddíl letní tábory v jednotlivých letech: 1933 Želivka pod Borovskem (r tu byl postaven srub z dotace Zdravé mládí ) 1934 Berounka pod Dolními Královicemi 1935 Orlice před Třebechovicemi n. /Orl tamtéž. V dalších letech se tábory konaly již po sloučení dejvických oddílů pod hlavičkou Jedenáctky nebo 1. střediska Praha XIX. 8

9 14. chlapecký oddíl Praha XIX. Vedle 4. a 7. chlapeckého oddílu působil v Dejvicích ještě třetí chlapecký oddíl a to Čtrnáctka. Byl založen v září Jeho zakladatelem a prvním oddílovým vůdcem byl bratr Zdeněk Fux. Členy oddílu byli většinou spolužáci a kamarádi ze školy, u nichž věkový rozdíl nebyl ani tři roky. Zpočátku to byl v podstatě oddíl vlčat, neboť sestával pouze ze tří šestek, měl tedy jen osmnáct členů. Klubovnu sdílel se Sedmičkou v suterénu domu na Dejvické ulici. Byla to vlastně dílna na opravy sportovních potřeb, která patřila sestře Marii Jandové, majitelce obchodu sportovními potřebami v průchodu z ulice Na Hutích. Zástupcem vůdce oddílu se stal bratr Ladislav Pavelka. Výpravy oddílu směřovaly většinou do Roztok, kde měl oddíl pronajatou část ostrova uprostřed Vltavy za 50 Kč ročního poplatku. Převoz na ostrov obstarávaly dvě sestry převoznice. Ostrov s jeho hustým vrbovým houštím poskytoval celoročně množství příležitostí ke hrám a dobrodružstvím. Často se sem putovalo již v sobotu odpoledne a stanovalo se jako na táboře. Byla to vlastně celoroční příprava na táborový život. Důležité tu byly noční hlídky pro případ, že by při náhlém lijáku mohla stoupnout voda ve Vltavě. Pro takový případ byla s převoznicemi sjednána rychlá přeprava z ostrova do bezpečí. Naštěstí to nebylo nikdy třeba. První tábor Čtrnáctky se konal v Nové Cerekvi u Pelhřimova na krásné louce obklopené ze tří stran lesem a potůčkem. Byl tu i krásný pohled na Cerekev. Tohoto tábořiště využíval oddíl až do roku Když první členové odrostli vlčáckým krojům, vytvořily se dvě družiny skautů a zůstala jedna šestka vlčat. Přibylo několik nových členů, ale pro zdravotní potíže odešel bratr Fux. Vůdcem oddílu se stal bratr Láďa Pavelka, který byl současně okresním zpravodajem Středočeské župy pro Prahu Venkov. Bratr Pavelka odešel, jako důstojník v záloze (ing. chemie) byl povolán do armády. Nahradil ho bratr Jaroslav Plass z Letné, který s sebou přivedl dalších šest členů Leteňáků. Avšak z hlediska skautských zásad a jejich dodržování to nebyl příliš kvalitní přírůstek. A brzo zase zmizel. Pro Čtrnáctku stejně jako pro ostatní dejvické oddíly byl rok 1936 rokem šťastným, neboť získal samostatnou klubovnu v Jandově chatě. Čtrnáctka jako nejmladší a nejmenší oddíl se nastěhovala do malé místnosti vedle bytu správce chaty, paní Teršové (podle pozdějších informací paní Teršová poskytla i určitou částku na financování výstavby chaty, získanou z prodeje domku v Buštěhradě). Její syn Ota Šlehofer (později známý jako herec Ota Žebrák) se stal oddílovým rádcem a vůdcovství oddílu převzal (zřejmě po dohodě náčelnictva okrskové rady) bratr Ota Carmine, přešlo s ním několik dalších dobrých skautů. Poslední samostatný tábor měla Čtrnáctka na krásném vyvýšeném místě nad Kocábou pod Kozími Horami. Louka patřila strýci bratrů Tuttrových. Oddíl si ponechal i nadále ostrov v Roztokách až do roku (Dnes tvoří ostrov 9

10 součást továrny na léčiva PENICILIN.) Skautská činnost oddílu byla všeobecně hodnocena jako velmi dobrá a i v očích dejvických skautů byli hoši ze Čtrnáctky byli považováni za dobré skauty. Stejně jako ostatní dejvické oddíly i Čtrnáctka splynula do l. Vallova junáckého střediska v Praze XIX. Mezi členy oddílu patřili, pokud slouží ještě paměť žijících účastníků, bratři Václav a Bořivoj Fabiánovi, Jiří a Bohuslav Tuttrové, Miloš Beringer, Ota Kuhn, Jan Štern, Miloš Zezula, Otakar Kunc, Jiří Ludvík (přišel z plzeňské Stopy), Jiří Kugler, Juraj Vít, Přemek Mlčoch, Vladimír Chocenský, Vladimír Bureš a další, o nichž již není jisté, zda původně patřili do Čtrnáctky. Patří mezi ně Jiří Vodehnal, Glass, Borek Charvát nebo Ponocný, Nenadál, Lexa aj. Jak uvedl jeden z nejstarších příslušníků Čtrnáctky Ota Kunc, zvaný Otylka, v roce 1968 na schůzce bývalých Junáků v budově theologického semináře ho několik mladých skautíků požádalo, zda by mohli obnovit Dejvickou legendu 14. oddíl. Souhlasil, rozdal své navštívenky, ale tím vše skončilo (Br. Kunc však nikdy nezapomněl na svůj vztah k dětem a dlouhá léta chodil do dětské nemocnice vyprávět malým pacientům indiánské pohádky) 7. dívčí oddíl Praha XIX Tento dívčí oddíl měl svůj domovský původ v Praze VII na Letné, či spíše v Holešovicích (shoda čísel oddílu a městské části je pouhou shodou okolností). Vůdkyní oddílu byla sestra Alžběta Jedličková, která úzce spolupracovala s br. Vallou při organizování skautingu v Praze XIX. Oddíl získal vlastní klubovnu na území Dejvic teprve až byla postavena Jandova chata a 11. oddíl mohl opustit klubovnu v Zelené ulici a přenechat ji děvčatům. Seznam členek tak jak se ho podařilo sestavit, je uveden v příloze. 7. chlapecký oddíl Na území Prahy XIX působil v dvacátých a třicátých letech chlapecký oddíl označený číslem 7. Měl mít, podle nedoložených informací, klubovnu na trahově. Oddíl zanikl počátkem roku 1930 a několik jeho členů se stalo členy Jedenáctky. Žádné dokumenty o jeho činnosti se nedoložily. 11. oddíl Praha XIX Dalším skautským oddílem, který měl své působiště v tehdejší Praze XIX, byla Jedenáctka. Podle získaných informací byl oddíl založen již v roce 1923 a vedl ho br. Václav HIRSCHLER. Po něm se ve vedení vystřídali bratři Jan Tesáček a Zdeněk Šlajzar. Oddíl údajně měl v roce 1928 zaniknout. Pozdější informace uvádějí, že byl obnoven roku tak, že 4. chlapecký oddíl byl zaregistrován jako oddíly dva, a to jeden skautský, vedený čekatelem br. 10

11 Birnbaumem, a později bratrem Jandou, a druhý vlčácký jako 11. oddíl, vedený čekatelem br. Babrachem. Roku 1932 byl do Prahy na MNO v Dejvicích přeložen major Bedřich Valla. Již ze svých dřívějších míst, kde byl služebně přeložen a kde bydlel s celou rodinou, měl zkušenosti s vedením junácké mládeže. Od roku 1927 působil ve Valašském Meziříčí. Zde převzal v roce 1929 skautský oddíl místo zpravodaje SJSRČS řídícího učitele Herolda. V Beskydech na říčce Kněhyňce uskutečnil v roce 1930 první skautský letní tábor. Na podzim toho roku byl kpt. Valla převelen k 22. Aragonskému pěšímu pluku do Jičína, kde byl dne jmenován novým vůdcem skautského oddílu místo prof. Řeháka, vysokého funkcionáře v náčelnictvu. V roce 1931 vedl svůj druhý letní tábor u Domousnice ve Východních Čechách. Po svém příchodu převzal vedení oddílu, neboť si byl vědom toho, co mládež, zejména městská, potřebuje. V oblasti rodící se moderní městské čtvrti byly příhodné podmínky pro zorganizování dobře vedené organizace založené na hlubokých pedagogických znalostech a hlavně na přesném dodržování skautských zásad, důsledném plnění úkolů. Jako zkušený vůdce dovedl br. Valla odhadnout a vybrat mezi členy oddílu schopné pomocníky rádce družin, na nichž byla založena celá neustále se rozrůstající organizace. Od roku 1936 byl oddílovým rádcem br. Ota CARMINE. Oddíl měl od toho roku tři družiny skautů, a to Orlů, jejímž rádcem byl Jiří Martínek (Marťan), Jestřábů s rádcem Milošem Vallou, a Bobrů, kterou vedl rádce Zbyněk Procházka zvaný Buňa. Celkový počet členů skautských družin byl asi 33 hochů od 11 do 14 let. Hoši starší od 14 do 17 let vytvořili v r družinu roverů, které vedl br. Miroslav Sokol, zvaný skautským jménem Čego. Družiny vlčat vedli bratři Schulz a Heiniz. Vlčata tvořila devět šestek, celkem 57 hochů ve věku od 6 do 11 let. Funkci zástupce vůdce vykonával br. Eimann. Funkci oddílového trubače zastával Jirka Špak. Postupně vyučil trubačskému umění další hochy, kteří později vytvořili skupinu trubačů s fanfárkami. Klubovna oddílu byla v krámě v Zelené ulici v Bubenči. Sestávala z dolní velké místnosti, z níž vedly železné točité schody na galerii. Zde byla malá místnost, sloužící za kancelář, ale také ji užíval jako své nouzové obydlí bratr Eymann, který byl v té době bez práce a neměl kde bydlet. Na galerii stál stůl na stolní tenis, několik lavic, byly tu uskladněny potřeby pro táboření a stojan na hole. Výzdobu tvořily obrázky ze skautského života, různé výrobky z přírodních materiálů, které zhotovili jednotliví členové oddílu na táborech nebo v rámci odborné zkoušky. Byla tu i uložena na čelním místě vlajka či standarda. Dolní místnost byla vybavena stoly a židlemi. Ve výloze stálo loutkové divadlo. Nástupy družin i celého oddílu se konaly venku v průchodu. Odtud se také vycházelo na všechny výpravy, vždy s tématicky zaměřenými hrami. Během roku směřovaly výpravy zpravidla do oblasti Divoké Šárky, do lesa u Juliány, na Kozí Hřbety, do Roztok nebo do Houslí u Lysolají, později pak ještě do skautské rezervace nad Davlí. Zimní výpravy bývaly motivovány pomocí 11

12 obyvatelům lesa vybraný stromek v hloubi lesíka byl vyzdoben krmivem zrním zalitým v loji, jablíčky apod. Z výprav a z výletů se vracelo v pochodovém útvaru za zpěvu a vytrubování. Oblíbené písničky byly Poštorenská kapela, Hola hoši kamarádi, Stály báby u silnice či jiné pochodové písně, později i písně z filmu Píseň mládí. Ale málokdo si uvědomil, že autory několika písní zpívaných u táborových ohňů i při pochodu byli Šíp a Čego tedy bratr Valla a br. Sokol! Účastníkem výletů byl i Jeryk, pes bratra Vally. Není třeba rozvádět, že obsahem schůzek v klubovně i výprav do přírody byla příprava na nováčkovské zkoušky a na složení slibu. Po absolvování tohoto slavnostního aktu definitivního přijetí mezi skauty se tu hoši připravovali na složení dalších odborných zkoušek odborek. Slib jako slavnostní vyvrcholení celoroční práce nováčků se konal na Slibovém pahorku nad Drahanskou roklí, na vrchu zvaném Klebedník, kam se muselo přes přívoz v Podbabě a po břehu Vltavy. Během dne tu probíhaly hry a soutěže ve skautských disciplinách a dovednostech. Navečer vystoupil oddíl na plošinu na vrcholu pahorku, seřadil se do půlkruhu. Mezi dvěma stromy byla upevněna státní vlajka, před ni umístěna vlajka oddílu. Po stranách státní vlajky stáli starší skauti a bratr Valla. Uprostřed stála velká hranice pyramida, okolo ní do všech světových stran malé hraničky. Rádcové družin připálili od malých hraniček pochodně a přiložili je k pyramidě, která rychle vzplála. Vztažením ruky nad plameny a opakováním slov slibu se nováčci zařadili mezi skauty a získali právo nosit slibový odznak, který jim bratr Valla slavnostně připnul na košili. Každý z účastníků slavnosti pak přiložil další kámen na kamennou mohylu. Slavnost vyvrcholila Junáckou hymnou a zatroubením večerky a signálu Skautské ideály do světových stran. Je pochopitelné, že takováto událost zanechávala v účastnících hluboké dojmy, o kterých se pak hodně hovořilo mezi mládeží ve škole i jinde. Nebylo proto divu, že se do oddílu hlásilo mnoho nových vlčat, jejichž vedením byli pověřeni bratři Borek a Kalfus Pucka. Jejich úkol nebyl rozhodně lehký, neboť zvládnout a ztvárnit partu malých kluků, nezvyklých na život v dobrovolné kázni, vyžadoval hodně trpělivosti a pedagogických znalostí. Ty zajišťoval bratr Valla. Ostatně členství ve všech skautských oddílech bylo vždy založeno na svobodném rozhodnutí dobrovolně se podřídit oddílové kázni, což bylo pro mnohé nováčky velmi tvrdou podmínkou. Nikdo ale také nebránil tomu, komu se to nelíbilo, aby zase z oddílu odešel. To se však stávalo jen výjimečně. Je potěšitelné, že pyramida či mohyla stojí na svém místě i po více než sedmdesáti letech. Jen planinka okolo mohyly, na které stáli účastníci slibu je zcela zarostlá stromy. V roce 2005, k 60. výročí smrti br. Vally byla k opravené kamenné mohyle umístěna dubová pamětní deska s vyřezanou skautskou lilií a nápisem : Slibový pahorek 11. střediska skautů Praha XIX Dejvice. Založil 12

13 pplk. B. Valla Šíp. Zemřel za svobodu ČSR Úspěšná činnost br. Vally byla brzy oceněna vedením Svazu Junáků skautů a skautek, a to dopisem ze dne 25, června Drahý bratře Valo, náčelnictvo Svazu vyslechlo s potěšením zprávu o krásném průběhu Vašeho táborového ohně na Strahovském Hradišti. Poněvadž ví také o potěšitelném a úspěšném rozvoji Vašeho Místního sdružení v Dejvicích, používá této příležitosti, aby Ti poděkovalo za příkladnou iniciativu, kterou jsi v této věci vyvinul a prosí Tě, abys stejný dík tlumočil i svým spolupracovníkům z řad rodičů i skautských činovníků. Náčelnictvo se těší, že v Dejvicích vyrostl tak skautingu silný a trvalý kmen a jest ochotno ke spolupráci i podpoře, pokud to jeho možnosti dovolí. S projevem bratrských díků za SVAZ JUNÁKU SKAUTU Republiky československé Jar. Novák tajemník Svazu, A. B. Svojsík náčelník Svazu Bylo by na místě uvést, jak byly ceněny pedagogické vlastnosti bratra Valy při vedení skautských oddílů. Tak např. dne 9. března 1932 ho náčelnictvo Svazu jmenovalo sborovým vůdcem. Dalším dopisem ze dne 23. listopadu 1932 mu Svaz sdělil. že včerejší náčelnictvo usneslo se požádat Tě, abys přijal funkci zpravodaje pro Vlčata pro celou republiku. Náčelnictvo vzalo při tom v úvahu Tvůj veliký zájem o tuto věc a příkladnou svědomitost, s kterou ses každé akce Tobě svěřené ujal. Náčelnictvo doufá, že tato funkce bude Ti příjemnější než dosavadní dílčí práce, které od Tebe požadovalo a pevně věří, že ji přijmeš. Současně Tě prosí, abys pro zasedání Hlavního Stanu připravil referát o krojových otázkách, které Náčelnictvo na základě Tvých návrhů řešilo. A již 11. ledna 1933 ho náčelnictvo jmenovalo zpravodajem Náčelnictva pro Vlčata (Podepsán A. B. Svojsík, J. Novák, Šimůnek). Ještě týž rok v listopadu byl jmenován sborovým vůdcem IV. sboru se stal zástupcem okresního zpravodaje pro 6. okres instruktorem České lesní školy pro brannou výchovu (v tomto roce se konala v Třebechovicích pod Erebem Česká lesní škola pro důstojníky čs. armády, kterou vedli A. B. Svojsík a B. Valla. a z MNO se jí zúčastnilo deset štábních kapitánů vychovatelů.) jmenován župním zpravodajem pro skauty. 13

14 Jandova chata Snahou všech činovníků dejvického skautingu, ať už to byl bratr Valla, Janda nebo představitelé Sdružení rodičů a přátel Junáka br. Schulz, May, dr. Uttl, který zastával funkci župního zpravodaje, a další, bylo poskytnout všem oddílům dobré podmínky pro rozvoj jejich činnosti. Nedostatek prostoru a dosavadní nevhodné místnosti pro práci s tak velkým počtem vlčat, skautů a skautek, sdružených v jednotlivých oddílech, dal podnět k zahájení příslušných jednání. Podařilo se získat od rektorátu Českého vysokého učení technického, rozsáhlý pozemek na němž měly být někdy v budoucnu postaveny budovy vysoké školy technické. (Základy nové budovy na místě zbourané chaty byly vyhloubeny až v roce 2007) Bylo rozhodnuto postavit na tomto pozemku velkou srubovou budovu s klubovnami pro jednotlivé dejvické oddíly. Díky úsilí především br. Jandy a br. Vally se podařilo postavit přízemní srub se dvěma velkými místnostmi po obou stranách, několika malými klubovnou pro méně početné oddíly, jako byla Čtrnáctka, a s bytem správce. Nákladem Kč získaly tedy dejvické oddíly jejich potřebám skutečně odpovídající podmínky skutečný Skautský domov. Na úhradu těchto nákladů přispěli také ředitelé Báňské a hutní společnosti Janík a Pokorný, kteří i později pomáhali finančně potřebám oddílu. Část nákladů také uhradila paní Teršová z výnosu prodeje svého domu v Buštěhradě za byt v tomto srubu a s tím, že bude vykonávat správcovství. Přispěli i další rodičové, např. pan Šípek, který měl krejčovství na Dejvické třídě. Chata i pozemek byly dány do užívání dnem Při této příležitosti je třeba uvést jména členů místní rady Sdružení SKAUT JUNÁK II v Praze Dejvicích (podle prezenční listiny valné hromady konané ), kteří se o postavení Jandovy chaty nejvíce zasloužili. Byli to: Dr. Fr. Pokorný (starosta), Dr. Karel Pradáč (místostarosta), Josef Pešout a Dr. Antonín Nedvídek (předseda a náměstek Čestné rady), členové Josef Čamra, Eduard Janík, Dr. Ervín Kars, Ing. Fr. Köhler, plk. Jan Lexa, Jaroslav Malý, Jan May, mjr. Josef Melzer, Ladislav Pěta, pplk. Fr. Podroužek, Bohumil Smetana, Josef Strnad, Jaromír Šípek, Josef Švec a Fr. Zahradníček. Klubovny byly v krátké době patřičně vyzdobeny a připraveny na slavnostní otevření Junáckého domova. Klubovnu v Zelené ulici převzal 7. dívčí oddíl, který se přestěhoval z Holešovic. Termín slavnosti byl stanoven na svátek sv. Jiří Byly pozvány všechny skautské oddíly z pražské oblasti. Ve stanovený den se do Dejvic valily zástupy junáků i veřejnosti. Na hřišti byl vybudován vzorový stanový tábor již se skládacími podsadami, se slamníky a veškerým táborovým vybavením. Dvě družiny Jedenáctky ve stanech přenocovaly. Dopoledne zaplnila různá vystoupení, závody a soutěže ve skautských disciplinách. Slavnost byla odpoledne zahájena vztyčením státní vlajky a vlajek oddílových. Spojovací oddíl z Prahy II. rozvedl po celém pozemku rozhlasové zařízení a polní telefony. Rodičovské sdružení obstaralo 14

15 bohaté občerstvení a br. May st. zařídil i tombolu. Slavnost končila velkým táborovým ohněm. Slavnostní ráz otevření srubu byl kalen jednou smutnou skutečností, neboť jeden z hlavních iniciátorů br. Rudolf Janda, vůdce Čtyrky, se vyvrcholení svého díla nedožil. Na jeho počest proto byl srub pokřtěn jeho jménem, Jandova chata. Přestože byla Jandova chata dostatečně prostorná a vešly se do ní všechny oddíly, nedostalo se na rovery, kteří sice mohli schůzovat ve velké klubovně Jedenáctky, přesto ale postrádali něco vlastního. Brzy se vynořil nápad vybudovat si podzemní místnost. Od nápadu k realizaci nebylo daleko začalo se nejprve tajným vyříznutím podlahy v koutě velké místnosti, pak došlo na kopání pod podlahou klubovny. Padák byl uvnitř skříně. Práce byly přerušeny přípravami tábora Pokračovalo se ihned po návratu a po celý rok a vlastně až do rozpuštění Junáka nacisty, kdy byla chata zapečetěna. Rozsáhlý prostor kolem srubu skýtal velkou příležitost k pracovní i sportovní aktivitě. Za srubem byla vysázena řada dvanácti topolů, každý oddíl pečoval o jeden strom. Topoly dlouhá léta označovaly prostor, kde byla klubovna a hřiště, přečkaly všechny strasti, které pronásledovaly skautské hnutí. Stromy padly na podzim 2006, aby ustoupily stavbě technické knihovny. Přežily tak Jandovu chatu o sedmnáct let. Chata byla vybudována ale také proto, aby každý skautík poznal nutnost a důležitost aktivní tělesné práce ve prospěch celku. V rámci celonárodní akce tělesné přípravy byl ministerstvem národní obrany vyhlášen tzv. Zborovský závod. V duchu tohoto závodu byla vybudována závodní dráha se všemi předepsanými překážkami, jejichž zdolání vyžadovalo skutečně dobrou tělesnou kondici. Kromě toho tu bylo hřiště na kopanou a odbíjenou i košíkovou. Upravovaly se i záhony kolem plotu. Na dráze se denně pilně trénovalo a nejlepší z hochů pak byli delegováni do celonárodní soutěže. Podle kusých podkladů nejúspěšnějšími byli Borek Vořech, Martínek Marťan, Sokol Čego, Procházka Bůňa a další. (Ještě po válce se našla krabice se zlatými odznaky Zborovské zdatnosti). Mnoho zajímavých věcí vzniká náhodou. Náhodou také vznikla zajímavá hra zvaná BODLUSTR. Kterýsi z hochů našel u plotu do klubka zmuchlanou drátěnou kostru starého lustru, snad ještě i se zbytky potahové látky, kostru nabodl na skautskou tyč, kterou měl náhodou u sebe, a vyhodil ji do vzduchu. A náhodou druhý hoch, který také nesl tyč, lustr ve vzduchu chytil. A už se připojili další, kteří přiběhli a hra byla na světě oblíbil si ji celý oddíl. Cílem bylo drátěné klubko prohodit basketbalovým košem. Na tomto místě je třeba uvést, že dnem vešel v platnost Zákon o branné výchově a že z pověření ministerstva Národní obrany vypracoval bratr Valla osnovu branné výchovy pro všechny stupně školního věku. Podle této 15

16 osnovy se v době zvyšujícího se ohrožení republiky uplatňovala branná výchova i v dejvickém skautingu. Ovšem některé pražské oddíly vytýkaly bratru Vallovi, že do junácké výchovy zavádí vojáčkování. Celé středisko bylo prodchnuto vůlí přizpůsobovat činnost podle zásad branné výchovy. Proto se začal razit pojem branný skauting. Nástupy družin nyní družstev, nástupy oddílů (čet) či pořadová cvičení, vše se přizpůsobovalo vojenským pravidlům. Budoucnost pak dala za pravdu, že brannost měla ve skautské činnosti své oprávnění. Především pak starší skauti měli výhodu, že byli připraveni na vojenskou službu. Ostatně dne 14. října 1936 náčelnictvo Svazu jmenovalo br. Vallu instruktorem České lesní školy pro brannou výchovu. Ovšem sám br. Valla byl vyznavačem Setonova přírodního zálesáctví. Ze 16. června 1935 se zachovala obálka z dopisu od náčelníka A. B. Svojsíka Bratru Vallovi vůdci polního cvičení skautských na straně jižní poblíž Třebotova Dopis otevřít v neděli ve 4 hod. (Rozkazy pro skautské manévry). Aby snad nedošlo k falešnému dojmu, že se v oddíle jenom vojáčkovalo, ve všech oddílech vlastně četách, probíhaly v klubovně intenzivní přípravy postupně na nováčkovskou zkoušku a pak i na zkoušky druhotřídní i prvotřídní i na zkoušky odborné odborky. Pravidelně se hrály hry podporující všestranný rozvoj duševní i fyzický paměť, postřeh, trpělivost, ale i obratnost, rozhodnost a vytrvalost. Nelze při zpětném pohledu na činnost oddílu, přehlédnout, že při výchově chlapců tvořila základ především láska k přírodě, její poznání jako zdroje síly a zdokonalování vlastní osobnosti a charakteru. Tedy poněkud v duchu Setonova romantičtějšího chápání výchovy. Ale myšlenky Baden Powelovy se uplatnily ve výchovném působení na jedince i kolektiv k pohotové službě vlasti a bližnímu, k uvědomělému občanství. Dokladem je služba při mobilizaci v roce 1938 na stanovištích Červeného kříže či civilní protiletecké ochrany i v NSG či odd. SOS. Pro odborné zkoušky mělo středisko sbor instruktorů, kteří jednak pomáhali zájemcům seznámit se s jednotlivými odbornostmi, ale také zkoušeli jednotlivce z jejich znalostí teoretických i praktických. Po roce 1945 tedy ihned po obnově střediska, byl sbor instruktorů 11. Vallova junáckého střediska rozšířen a zahrnoval celkem 82 druhů odborností někdy dost exotických, ale vycházejících z předpisů ústředí svazu. Přednost měly odborky ze znalostí přírody (např. znalec lesních plodin, zoolog, zahradník rybář, botanik, ochránce přírody, přítel zvířat atd). 16

17 Táboření Cílem celoroční práce každého oddílu v klubovnách či na výletech a výpravách během školního roku a touhou každého skauta, který si osvojil základní znalosti a dovednosti, bylo, je a vždycky bude zúčastnit se letního tábora. Veškeré starosti s přípravami tábora ležely především na vůdcích oddílů. Úspěch tábora závisel na jejich praktických i pedagogických zkušenostech. Problémem bylo opatřit dostatečné vybavení tábora i finanční prostředky. Romantickým touhám táborníků mnohdy vyhovovaly i ty nejprimitivnější podmínky. Důležitou roli hrál i počet účastníků. Relativně malé dejvické oddíly byly zcela odkázány na vlastní iniciativu. Naproti tomu Jedenáctka byla ve značné výhodě díky tomu, že br. Valla byl důstojníkem armády. Příprava tábora byla o to snadnější, mohla li armáda zapůjčit nejenom polní kuchyni, ale i kuchaře k tomu, poskytla i velké stany hangáry, za sníženou cenu prodala stanové dílce i některé zásoby potravin. Dala k dispozici i potřebné nářadí a vzduchovky a pod. Zabalit pak vlastní táborové potřeby a vybavení do toren co nejlépe a jak kdo uměl, záviselo na zkušenostech každého jednotlivce a na radách vedoucích. Jak účelně si kdo zabalil svoji tornu, se poznalo při pochodu na nádraží či od vlaku na tábořiště. Protože ze všech dejvických oddílů se nejvíce dokladů o činnosti a o životě během jednotlivých roků i o dění na různých táborech zachovalo z Jedenáctky a posléze z 1. střediska, bude se Almanach opírat o tyto vzpomínky. Při pořádání získaných archivních materiálů vyplynulo, že nejlepší způsob, jak přiblížit čtenáři atmosféru tehdejšího života oddílů, bude uvést doslovně některé písemnosti, které doloží skutečnou situaci, v níž se odvíjela činnost oddílu. Půjde zejména o rozkazy a pokyny, seznamy apod. 17

18 Tábory 11. oddílu 1932 Nižbor 1933 Nižbor (společný tábor 4. a 11. oddílu) (vedl br. Brabach, pak br. Valla) 1934 Želivka (tábor postižen angínami) 1935 Žďákov 1936 Čakovice na Sázavě 1937 Lázský rybník (pokračoval jako Lesní škola) *) 1938 Lužnice (natáčení filmu Píseň mládí) 1939 Lužnice 1940 Kupsův mlýn na Blanici (u Vlašimi) Měsíční údolí (tábor rozpuštěn) 1945 Kupsův mlýn 1946 Oddíly tvořící 1. Vallovo středisko měly vlastní samostatné tábory na různých místech Lesní školy v roce 1937 se z Jedenáctky zúčastnili: Martínek Marťan, Procházka Buňa, Miloš Valla a Borek Vořech. Seznámili se tu s některými legendami českého skautingu bratry Preingerem a Fanderlíkem, Talackem, Elstnerem i náčelníkem A. B. Svojsíkem, který mezi dejvické skauty přišel několikrát. To byla příležitost, aby mu Borek dal podepsat knihu Základové skautingu. Kniha se však záhadně ztratila. V roce 1968 ji poslal neznámý skaut z Brazílie s tím, že ji zase budeme potřebovat. Bohužel se kniha opět ztratila a již se nikdy nenašla. K táboru uspořádanému v roce 1933 se dochoval mimořádně vzácný doklad, sešitek s vyúčtováním nákladů. Obsahuje jednak seznam účastníků a jejich táborové poplatky, a veškeré výdaje spojené se stravováním, vybavením a zařízením tábora. Podle seznamu se tábora zúčastnilo 26 skautů. Celkové náklady byly vykázány částkou 9.688,20 Kč. 18

19 Prázdninový tábor ) Místo 700 m záp. od Lázského rybníka v Brdech. Nejbližší samoty Sklenná Huť a obydlí porybného, obé asi 1 km od tábořiště, Nejbližší osada Horní Láz asi 2 km. Koupaliště v záp. části rybníku. Nádraží Příbram Pošta Bohutín. Autobusová stanice:láz rozcestí. K autobusové stanici 4 km, do Bohumína 5 km, do Příbrami 11 km 2) Adresa Bohutín u Příbramě, Hor. Láz, skautský tábor u Lázského rybníka, 11. oddíl. 3) Vedení Tábor vede vůdce 11. oddílu osobně. Vedoucí vlčat Eymann. Vedoucí skautů Sokol. Zdravotník Pokorný, Hospodář, proviantní, správce materiálu budou zvoleni(určeni)na schůzi 7. června v 18 hod. 4) Organizace Vlčácký a skautský tábor budou odděleny, ale vedle blízko sebe. Opodál bude zřízen tábor pro táborníky (členy tábornické družiny při 11. oddílu a hosty). Vedoucí této družiny bude zvolen * * dodatečně. 5) Trvání Od 28. června (1. den) do 15. srpna (poslední den)kratší pobyt je možný, pro vlčata a skauty zásadně od 28. června. 6) Stavby Ubytovací stany na podsadách vysokých, jiné stavby jako obvykle. 7) Vaření Skauti ve své kuchyni, vlčata jen snídaně a večeře. 8) Náklady 10 Kč denně (podle usnesení minulého rodičovského shromáždění) s přepravou při táboření do konce července. Při kratším pobytu přepravné zvlášť. 9) Návštěvy Každý sváteční den. Přenocování možné v táboře táborníků. 10) Spojení Vlakem Praha Příbram. Autobusem Praha Příbram, Příbram Láz rozcestí. Nejvhodnější spojení: Tam: Praha Smíchov vlakem 7. 31, příjezd. Příbram 9. 41, autobusem odjezd , příjezd. Láz rozcestí * Praha Smíchov vlakem 6. 38, příjezd Příbram 7. 56, pěšky do tábora (neděle) Praha Smíchov vlakem , příjezd Příbram , autobusem odjezd , příjezd. Láz rozcestí * (sobota) Autobusem ze Smíchova Štefánikovo nám , příjezd. Příbram , odjezd. 18, 25 * příjezd Láz rozcestí 19, 04. Nebude na škodu, uvedeme li některé ze vzpomínek tehdejších účastníků, tak jak se zachovaly v zápiscích a deníčcích. Tábořiště na Lázském rybníku uprostřed Brdských lesů mělo ideální polohu, leželo daleko od silnice, přístupné jen lesními cestami, bylo obklopeno ze tří stran lesy a z té čtvrté rybníkem. Prvními pracemi roverů bylo rozměřit jednotlivé tábory vlčat a skautů a pro rovery. Na tomto táboře se stavěly podsady ještě na pevno, tj. na kůly zatlučené do země. Pro vlčata to byla 19

20 práce nad jejich síly, takže starší hoši si přišli na své, protože palice byla pořádně těžká. Ale i řezání prken a přibíjení hřebíků vyžadovalo jisté zručnosti, které se ti nejmladší teprve učili. Další dny budování tábora a táborových zařízení bylo náplní denního rozvrhu. Vztyčení stožáru a zřízení táborového ohniště dokončilo vybavení tábora. V táborové kuchyni vládl svérázný vojenský kuchař. Důležitým a nezbytným zařízením byly latríny, označené směrovkami a návěštími volno a obsazeno. Skautský tábor vedl Ćego, vlčata vedli Borek a Marťan V každém oddíle a na každém táboře se vždy vyskytne nějaká výraznější osobnost, která se jakoby odchýlí od běžného standardu normálního kluka. Velkým parádníkem se např. projevil Milan Fuxa, který si na tábor přivezl důmyslný lis na rovnání střechy skautského klobouku. Jiný hoch Wilhelm Zahajský získal své přízvisko Vivi pvecháč k vůli své vadě řeči. (Vivi pocházel z německé rodiny a na nátlak svého otce musel narukovat do německé armády. Pro vzpouru byl r zastřelen ve Francii). Na táboře soustavně porušoval zákaz kouření a svoji zálibu si dopřával před budíčkem na latríně. Aby ho potrestali, podřezali roveři kůly latriny, takže Vivi na svůj zlozvyk doplatil a za patřičné pozornosti probuzeného tábora musel podstoupit očistnou lázeň v rybníku. Jiný hoch Franta Valášek se stal objektem klukovských legrácek. Byl přivazován k mučednickému kůlu, házeli ho do rybníka a dělali mu nejrůznější schválnosti, ale hoch nikdy nežaloval. Také neposluchové se objeví. Pro neposlušnost, na kterou si stěžovala i vlastní matka, byl z tábora vyloučen jinak milý hoch Erik Hošek. Také stýskaví táborníci mohou proplakat celé hodiny. Pro Evžena Hromadu si museli přijet rodiče, ale za tři dny se vrátil. Pak se naučil dobře troubit, takže se stal pomocníkem Jirky Špaka, i samostatným trubačem. Postrachem tábora se stali někteří rodičové, především vlčat. Bratr. Valla povolil několika rodičům postavit si stany poblíž tábora, někteří z nich byli i dejvičtí činovníci, protože však nedodržovali táborový řád a vměšovali se do táborového života, vznikl na popud starších skautů tajný protipaďourský spolek, který znepříjemňoval rodičům život: nařezávali prkna v postelích, vhazovali jim žáby do jídelních misek apod., až br. Valla musel záležitost řešit. Domluvil rodičům, aby se do táborového života nemíchali a situace se uklidnila. Pozornost a obavy rodičů se také projevují zásilkami potravin na přilepšenou. To zase vyvolává starosti příjemcům balíků a balíčků, jak takovou zásilku utajit, aby nemuselo dojít ke spravedlivému dělení. Pucka s Milanem přišli na myšlenku vykopat si ve stanu jámu coby špajzku a do ní uskladnit došlé zásoby. Po nocích tajně vynášeli vykopanou hlínu, jámu zakryli podlážkou. Když si posléze chtěli vylepšit táborovou stravu a odkryli poklop, našli místo zásob zásobárnu krásné čisté vody. Protože se k tomuto objevu nachomýtl malý Valášek, který nepomlčel, stali se oba posměchem tábora. Pro 20