Touha žít, touha odpouštět. Henry Thorn aka Sybracos (věnováno Deimosovi)

Transkript

1 Touha žít, touha odpouštět Henry Thorn aka Sybracos (věnováno Deimosovi)

2

3 "Pokud si ceníme snahy o hledání vědění, musíme být ochotní jít, kamkoliv nás toto pátrání povede. Sybracosův den Určitě byste mu nerozuměli. Stál tam už takhle skoro deset minut a stále na to zíral.rozum mu poroučel,aby šel dál, ale nohy ho nechtěli poslouchat. Ušel už tolik mil. V polní čutoře mu už nezbývala ani kapka vody. Za hlt jídla by možná i vraždil. Ale stejně se nemohl donutit k tomu, aby to ubohé zvíře zastřelil a nasytil se jeho špinavého masa.přinutit se vypít jenom trochu té radioaktivní vody ze strouhy před ním, kterou ta zubožená brahmína pila. Možná v tom byla hrdost. Byl tak vychován, od narození, až do doby před několika týdny měl vše, co chtěl. Čistou vodu a nezkažené jídlo kdykoliv chtěl a kolik chtěl, bezpečný domov plný známých přátelských tváří, co se o něj s láskou starali, říkali, co je v životě správné a co nikoliv, místo, kde mohl bez nebezpečí chodit si hrát, kde se poprvé zamiloval, místo, kde byl rád. Tohle místo ale nenáviděl, jenom, co do něj vstoupil. Konečně se pohnul. Po dlouhém přešlapování na místě přes záda přehodil krosnu s věcmi a pomalu vykročil. Jazyk měl jako struhadlo, ale čím více se vzdaloval od toho místa, tím více sám sebe ujišt'oval, že udělal správnou věc. Kolem něho se vznášela oblaka zrníček hnědého písku a popadaných lístečků a on si přes hlavu nasadil svůj věrný kovbojský klobouk, co našel před dvěma dny ležet na cestě. Když ho bral do ruky, všiml si, že na rubu jsou vyrité nějaké iniciály. Cítil se v něm dobře a tak si ho ponechal. Znepokojovalo ho,že to bylo již třetí den, kdy nepotkal živou duši. Po setkání s neochočenou brahminou si sice mohl říci, že život na zemi ještě existuje, ale on už chtěl konečně najít nějakou lidskou osadu, nebo alespon' někoho, s kým by si mohl popovídat. Byl však rád, že měl alespon' svůj pip-boy. Sám si ho opravil, když zabránil svým bratrům, aby ho rozebrali na náhradní dily. Dělal na něm několik let, ale na výsledek byl nesmírně pyšný. Téměř všechny funkce fungovali, jak měli, jenom trochu zrněla obrazovka a přístroj čas od času sám od sebe rozsvěcel praktickou baterku, ale jinak šlapal jako hodinky. Za pochodu na něm zkusmo ladil různé stanice, až zakotvil na nějaké frekvenci, co hrála uklidn'ující dechové skladby.po dohrání písničky do éteru promluvila jakási žena, podle hlasu již musela býti dosti stará, a on si láskyplně vzpoměl na svou Tetičku, která mu tak často ráda dělala svoje speciality, po kterých se mu ted' smutně sbíhali sliny. Často mu říkala, že až bude sám, at' si nikdy nehraje na hrdinu, že těch jsou plné hřbitovy. Až dosud jí dělal samou radost. Sice už se musel bránit a zabít, aby nebyl zabit on sám, nýbrž tak činil jenom když opravdu musel a soubojům se snažil vyhýbat jak to jen jde. Když se dotkl zadní kapsy, nakrátko se mu na větrem ošlehané tváři objevil příjemný úsměv.s chutí se zakousl do nalezené čokoládové tyčinky s dávno prošlou lhůtou trvanlivosti a pokoušel se jazyk zvlhčit slinami. Když dojedl, připadalo mu, že je v šedé mase jednotvárné pustiny alespon' o trochu lépe a zničehonic si krkl. Z neprostupných tmavě ocelových mraků nevycházel ani jediný paprsek slunce.. Cesta vedla k opuštěnému ranči. Na chudých pastvinách, co se táhly všude dokola ohraničené zrezivělým plotem se žádný dobytek nepásl a nevypadalo to, že by tam mohl být nějaký život. Jen tak ze zvědavosti se podíval do spadlé schránky těsně u silnice a ke svému překvapení v ní našel zapečetěnou obálku s logem vault-tec. Sedl si na ohořelou pneumatiku a s jakousi posvátnou úctou roztrhl zažloutlý papír. Ani ho moc nepřekvapilo, co bylo uvnitř napsáno na

4 cenném papíru. Několik takových dopisů se mu už dostalo za život do ruky, když se výprava jeho bratrů vrátila ze svých cest a oni mu vždy přinesl nějaký materiál na zkoumání. Sundal těžký batoh a opřel ho kovovou konstrukcí o zchátralý plůtek, co byl postaven kolem malého jednopatrového domku.branka se po doteku uvolnila z pantů a s rachocením se sesunula k zemi. Domovní dveře byli zamčené, tak se rozkročil a jednou ranou je vykopl. Automatická puška se ocitla v jeho prstech a kovový zvuk mechanismu závěru se nesl ozvěnou ještě několik vteřin poté, co vstoupil dovnitř. Jeho první kroky vedli do blízké kuchyně. Věšáku ani botníku v chodbě nevěnoval příliš pozornosti, jelikož krém na boty a kabát by se jedli těžko. V troubě nalezl skoro nezrezlý pekáč s roštem a dokonce i neprasklou žárovku. Opodál stojící lednice neukrývala kromě dvou fazolových konzerv z roku 2075 vůbec nic užitečného, ale byl rád alespon' za to málo. Na kuchyn'ské lince se povalovala prázdná krabice pracího prášku abraxo a špinavý hrnek s totálně černým dnem. Povzdechl si a usadil se na jednu z několika židlí k jídelnímu stolku u zdi. Oknem nad troubou pronikalo skrz slepené žaluzie trochu světla a tak ani nemusel zapínat osvětlení na pip-boyovi. Ostrá čepel útočného nože splnila svůj účel během několika sekund. I když fazole chutnali vskutku odporně, dokázali jejich strávníka zasytit a to bylo hlavní. Zkusmo si dýchl na dlan' a zhrozil se. Z kapsy u zbroje vytáhl z malé krabičky mentolový sterilní bonbon a po počátečním ošklíbání si na osvěžující chut' zvykl. Přešel přes ztichlý obývák a dorazil do malé koupelny. V lékarničce visící na zdi k velké radosti získal stimpak a dokonce soupravu pro první pomoc proti radiaci,plnou krabičku rad-x a zabalený rad-away. Když se otočil, aby to mohl přidat do plátěného pytlíku,co si odložil, málem v šoku upadl na kachličkovou zed'. Ve vaně ležela zčernalá kostra a v němém šklebu se na něj zubila. Oklepal se a s tichým nadáváním si na vlastní účet se vydal po rozvrzaných dřevených schodech do patra nahoru. Hned na začátku chodby vkročil do potemnělého dětského pokoje. Na posteli ještě stále odpočívalo ustlané povlečení s položeným medvídkem. Zvedl ho a přiložil si ho na hrudník, ani pořádně nevěděl, proč to udělal. Plyšák náhle začal hrát nějakou veselou melodii. Občas to v něm zachrčelo a když mladík obdivně řekl 'páni',medvídek to po něm poslušně zopakoval. Do pytlíku ho nedal, nechtěl ho už pustit z ruky. Kromě špinavých bezcenných hraček se mu tam už nic dalšího nelíbilo, kromě hopsakoule, co uvízla pod postelí mezi rohy. Párkrát si s ní zkusil hodit od zdi, a když to udělal po páté, nestihl jí chytit a běžel za ní po dlouhé chodbě do ložnice. Jakmile překročil práh, něco podivně cvaklo. Než se stihl otočit, jakási neznámá síla ho nabrala do zad a on letěl čelem přímo na skřín' u plesnivé postele. Puška mu vylétla z ruky a odplachtila kamsi za noční stolek. Ze zdi upadli porouchané hodiny a hlasitě třeskly o koberec na zemi. Ani nevěděl, jak dlouho tam ve skutečnosti ležel, možná pár minut a nebo také možná několik hodin. Když se konečně posadil a zhodnotil situaci, zjsitil, že škvírami v zalepených oknech již neproniká žádné světlo, a tak zapnul baterku. V duchu si nadával za svojí pitomost, když uviděl přetržený drátek uprostřed vstupních dveří. V chodbě se ještě pohupovala ona visící kláda omotaná různými řetězy. Namáhavě se postavil na nohy, ale vzápětí zase klesl s úpěním na zem. Záda měl v jednom ohni, ale mohl ještě děkovat bohu za to, že nosil dobrou zbroj, která mu zajistila, aby ony záda vůbec měl. Po čtyřech našel jak pytlík s věcmi, tak svou milovanou útočnou pušku a plyšovou tváří k zaprášené zemi ležícího medvídka. Z posledních sil se doplazil k posteli a téměř hned jak se dotkl nevábně vypadajícího polštáře, tak usnul. V rádiu dohrála muzika a stará moderátorka promlouvala k obyvatelům pustiny s prosbami,aby zůstali naživu. Probudil se ze zlého snu a vyskočil z postele.kdysi dávno ve starém časopise četl, že sny jsou v podstatě jenom ukládání krátkodobých souborů do dlouhodobých a že bez nich by lidé zemřeli.

5 Nevěděl, co na tom může být pravdy,ale snažil se nemyslet na hlouposti a starat se raději o to, kde najde nějaký zdroj vody. Popadl věci a kvapně scházel po schodech dolů. Venku již panovala tma, že by se dala krájet,ale on přesto bezpečně poznal, že se mu nějaká osoba snaží ukrást věci z jeho krosny. Na vedle stojící brahmině se ta dívka v dlouhém kabátě až po kolena snažila udělat místo na jeho majetek, ale zjevně nepočítala s odezvou majitele. Rána vypálená do vzduchu jí vyděsila, ale téměř okamžitě popadla loveckou pušku a uskočila stranou. Oba dva na sebe mířili a neřekli ani slovo. Věděl, že kdyby překvapila ona jeho, byl by už nejspíš mrtvý, ale zabít jí nechtěl, na to neměl žaludek. Prohlížel si její zelené oči a uvažoval, kdy už se to odváží zmáčknout. Zatím se nic nedělo a nevypadalo to, že by s ním měla nějaké nekalé úmysly. Na betonu ještě ležel nedopalek cigarety, musela přijít před malou chvíli. "Nech mě odejít". Jednou rukou stále držela svou zbran', ale tou druhou mu hodila k nohám jeho otřískanou nádobu na přenosný majetek. Po chvilce uvažování sklonil kalašnikov a ona s oddechnutím učinila to samé. Stále nic neříkali a hleděli si do očí. Dívka poté pobídla brahmínu a společně se dali do kroku po rozpukané asfaltce. "Je noc a tady je volno pro nás pro oba." promluvil na ní konečně a sám se divil,kde našel tu odvahu. Dívka se zastavila a zjevně rozhodovala. Když se jejich oči zase setkali, věděl, co se stane. Krátce se smutným výrazem ve tváři zakývala hlavou a pomalým krokem šla dál vedle poslušné brahmíny. Díval se za ní a přemýšlel o tom, co byla zač. Pak však pokrčil rameny a zašel i s krosnou zpátky dovnitř. V kuchyni jí ještě několik minut pozoroval škvírou v okně, než mu definitivně zmizela z dohledu.

6

7 "Peníze nemají žádnou hodnotu, dokud je v tu hodnotu neproměníš." Linein den Měla neodbytný pocit, že je tam marně. Když prohledávala ten zničený obchod'ák, intuice jí říkala, že by tam mohla najít něco cenného. Kromě několika ghoulů, které s klidem odstřelila, ještě, než se k ní dostali a všudypřítomné tmy, nenalezla zatím vůbec nic cenného, co by zajímalo nějakého náhodného kupce na cestách, či jiného obchodníka v osadě, kam pravidelně chodila se svými úlovky. Práce hledače a zároven' následně obchodníka nebyla zrovna tou nejskvělejší prací na světě, to věděla. Ale vybírat si v téhle době nemůže nikdo. Na odpočívadle vedle dávno vyrabovaných záchodků se opřela o zed' a zkusila zase škrtnout benzinovým zapalovačem, který kdysi dávno koupila od žoldáka, co se jí snažil sbalit. Chtěl jí ho dát zadarmo, ale ona mu dala pár zátek, aby se neřeklo. Tvrdil jí, že vždycky, když ho rozžehne, at' si na něj vzpomene, že jí bude chránit. Tenkrát se mu vysmála, jak jinak. Ale dnes to bylo jiné. Když si osvítila prostor kolem sebe, musela uznat, že ten kluk nelhal. Sice už ted' byl zcela určitě mrtvý, ale bylo přece hezké něčemu věřit. Zvláště, když už nemůžete věřit ničemu. To si pamatovala, když v téhle branži začínala. Po nespočtu okradení a zbití od konkurenčních samotářů se naučila zvyknout na rány osudu a hlavně přesně střílet. Té stařičké lovecké karabině, co jí téměř vždy visela na koženém popruhu na zádech, která její osobě vždy neomylně pomohla poslat dalšího z těch, co jí usilovali o život, do pekel, si v průběhu několika tak oblíbila, že jí dokonce dala vlastní jméno a chovala se k ní s láskou jako k vlastnímu dítěti, které nikdy neměla. Snažila se 'nemyslet na hlouposti',jak sama říkala a věnovat se více práci. Ona samotná se však nikdy s nikým nesblížila. Měla sice mnoho mužů, ale s žádným by nemohla žít delší dobu, než jednu noc v jeho příbytku. Zažila mnohé variace, laciné stany, chatrče, dokonce i pěkné domky, a i když si párkrát v životě říkala, že by už možná byl ten pravý čas, nakonec udělala vždycky to samé.sbalila věci na svou tažnou brahminu a šla zase o dům dál. Opatrně vykročila s plápolajícím plamínkem do haly, kde byli dříve vystaveny domácí elektro spotřebiče. Volnou rukou postavila zpátky na nohy povalenou skřín'ku a znovu nic nenašla. Když jí zklamaně pouštěla, nemohla se zbavit neodbytného pocitu, že ten ghoul s ohromnou dírou v hrudníku, co na ni upíral posmrtný zrak v zakrváceném rohu u paty kovového schodiště, ještě dýchá. Vzala z pouzdra na stehně vystřelovací nůž a otevřela ho. Když mu podřízla nadvakrát hrdlo, dělala to naprosto rutinně. Takhle už ušetřila trápení mnoha lidem, i těm, kterým už se lidé dalo říkat jen s velkou mírou fantazie. Když tohle musela udělat poprvé, tedy někoho zabít, několik nocí proplakala. Mnohokrát jí svědomí říkalo, že tohle přece není život pro ní. Měla dělat to, co se od ní, jakožto od ženy očekávalo, tedy oženit se, mít děti, a spokojeně žít v domku se zahradou. Místo toho se z ní stal sériový vrah, bež opravdových přátel, bez domova. Jediná věc, co vypadala jakžtakž použitelně, se zdál být malý ruční vysavač zapadlý za jednou skříní. Tohle místo už musel někdo vybrat velmi dávno, možná nějaká organizovaná skupina. Sedla si na hromadu napadaných cihel a zkusila ten artefakt rozebrat. Šroubovák dostal pořádně zabrat, ale zrezlé šroubky nakonec povolili a mohla se podívat dovnitř, jak to tam vypadá. Léta praxe v terénu jí zocelili a dali proklatě drsnou školu, takže čas od času zájemcům mohla spravit nějakou věc, kterou již poznala a věděla, jak co udělat. Uvnitř, až na několik drátků, co musela dát dohromady izolepou, se zdálo jinak být vše v pořádku, až na baterii. Vyhodila jí za sebe a z kapsy vzala jednu z těch, co našla předminulý týden v opuštěném zbořeništi.

8 Po složení zkusila stisknout vypínač.žádná odezva.praštila s ním vztekle se zklamáním o stěnu a pak s překvapením trhla hlavou. Hučivý zvuk jí ubezpečil, že tady kápla na hodně velký kšeft. Zase ho vypla a zkusila zapnout a fungoval skvěle. S pocitem dobře odvedené práce ho zabalila do ušpiněných předválečných novin a strčila do vaku na opasku. Alespon', že něco, než-li nic. Jakmile byla zase venku na vzduchu, ulevilo se jí. Plně naložená brahmína se ani nehnula z místa a jedna z jejích hlav zrovna očuchávala nalomenou dopravní značku a tvářila se povzneseně. Když jí pohladila po hřbetě, ohnala se po ní a táhle zabučela. Musela se smát, když spatřila, že druhá hlava se k ní lýsá. Dále již nemeškala a naložila skromný náklad do jednoho z ohromných vaků na zádech zvířete. Stmívalo se a ona chtěla najít co nejdříve nějaký bezpečný úkryt, jinak by museli jít všichni tři celou noc. Cestou se podívala do své osobní cestovní mapy a odškrtla si další místo, co na ní měla vyznačeno. Takhle už to dělala několik osamělých týdnů a náklad stále nebyl dostačující, aby se s ním mohla odvážit jít obchodovat k stálým kupcům do největší lidské osady v oblasti, Rivet city. Jediné, čeho měla dostatek, byla pitná voda z karavanového městečka, kde se vždycky otáčela při zpáteční cestě do ruin bývalého velkoměsta. Na celém světě ted' neexistovalo nic jiného než jen ona, její zvíře a okolní pustina. Jejich hlučné kroky po asfaltu dopln'oval jen divoký, nespoutaný vichr, co dokázal trhat lidi na kusy a odnášet je do zapomění, když chtěl. Nyní však dívce jen milosrdně ovíval tvář. Puška přehozená přes rameno se jí začínala zdát čím dál tím víc těžší a chvíli uvažoval nad tím, že by jí připnula na brahmínu. Nakonec to neudělala. Kdyby nastal boj, mohla by jí utéci a to by byl konec obou. Přilíplá cedule na zrezivělém plotu dávala kolemjdoucím na vědomí, že si mají dát na něco pozor, ale někdo bohužel začmáral, před čím. Když jí zkoumala, zjistila, že musela být teprve nedávno napsaná. Nechala si do prstů vklouznout pušku a jedním tahem ruky jí odjistila. Uvázala brahmínu provazem z kusů hadrů za vrak náklad'áku, co tam ležel jen tak převrácený bez přívěsu, a vykročila vstříc podezřelé bažinaté louce, kde končila silnice. Ještě nikdy tudy nešla a proto se chovala nanejvíce ostražitě. Z mraků začalo trochu poprchávat, a tak si vzala jeden rad-x, věděla, co hrozí za nebezpečí, a rozhodně se jednoho dne nechtěla stát obyvatelem ubohých obyvatel Podsvětí, města inteligentních ghoulů uvnitř ruin. Kapky nazelenalého deště jí stékali po vybledlém klobouku, pod kterým ještě nosila šátek, a cítila se relativně v pohodě. Hledače přece jen tak něco nerozhází. Po pár minutách našla první minu a zkušeně jí zneškodnila. Získala jich dohromady sedum, za což si mohla dovolit týdenní pobyt v jedné z kajut v Rivet city, nebo novou zbran' i s dostatkem munice. Když šla zpět k brahmíně, volila raději tu první možnost, potřebovala si už konečně odpočinout, tedy když nepočítala ten kravál, co tam dokázali udělat v jakoukoliv denní hodinu děti místních usedlíků. Dostala nápad. Vylezla na vrak náklad'áku, vybalila z kapsičky na kabátu malý vojenský dalekohled a prohlédla si blízké okolí.na jihu se vypínali šedé trosky, ale tam ještě nechtěla, usmyslela si, že musí získat alespon' ještě něco. Její pozornost upoutal malý dům na konci dlouhých pastvin na druhé straně. V duchu si řekla, že by uvnitř mohlo zůstat ještě alespon' něco. Odvázala brahmínu a nechala jí, aby povalila chatrnou ohradu, která se poroučela na první pokus. Když uviděla před domovní brankou odložený batoh, okamžitě zase odjistila svojí zbran', co stále pevně svírala. Potichu otevřela hlavní dveře a namířila karabinu do ztichlé chodby. Věděla, že tu nedávno někdo byl. Vrstvička prachu na podlaze byla porušená. Když ještě neměla tolik zkušeností, dostala se takhle do tajného úkrytu nějakého nájemného vraha a málem to nepřežila. O to více byla opatrnější a když prohledala spodek domu, pomalu v pokrčení pokračovala nahoru.

9 Nastražená kláda se ještě mírně pohupovala. Obešla jí a nepřestávala mířit na mladíka v hnědé průzkumné zbroji, co ležel zkrouceně pod postelí v ložnici. Vypadalo to, že je omráčený, a zkusila si poslechnout dech. Sundala mu pokroucené brýle a pohladila ho po černých vlasech. Pak si ale všimla známých vojenských psích holoznámek, co mu viseli na krku a zděsila se. Od těchhle lidí se držela dál. Byli to fanatici, zaleželo jim jen na technologiích a všichni ostatní podle nich mohli jít k čertu. Od jedné ženy, co byla od nich a potkala jí v Rivet City, se dozvěděla jedno jejich staré heslo. 'Každý ví, jak vyrobit dalšího člověka, ale tajemství výroby plasmové pušky P94 je navždycky ztraceno'. Tenkrát jí ta paladinka nabízela místo u nich v Citadele, obrněných troskách Pentagonu, ale ona odmítla. Sama se vypracovala na to, čím byla ted' a nechtěla jít někam, kde to neznala. Zatřepala hlavou a vrátila se do přítomnosti. Mladík tam pořád bezvládně ležel a i když s ním klepala, jak chtěla, nechtěl se za žádnou cenu probudit. Po chvilce rozmýšlení z jedné kapsičky vytáhla injekci adrenalinu a píchla mu jí do těla. Cítila, že na tom s dechem začínal být dobře a oddechla si, aniž by věděla proč, přece jí na něm vůbec nezáleželo. Měla chut' si za to vzít jeho automatickou pušku, co ležela odhozená kousek od nich, ale pak seběhla po shcodech zpět dolů a opustila dům. Hned jak vykročila ven, měla chut' začít křičet. V dáli viděla tři nájezdníky, jak běží pryč s její brahmínou a popadl jí strašný vztek. Zacílila na prvního s rudým čírem a postřelila ho do nohy. Ostatní se bleskurychle otočili a ona se usmála. Evidentně neměli žádné střelné zbraně, jen nějaké trubky a pálku. Sebrali svého raněného, ale čím více k nim dívka šla, o to větší měli strach a nakonec tam druha ve zbrani nechali a ztratili se. Bandita ztěžka oddechoval a prosil,at' ušetří jeho život. Ta ho překročila a chtěla zkontrolovat, jestli z nákladu nic nechybí. Nečekala však, že když se k němu otočila zády, on toho využije. Naštěstí včas uslyšela kovový zvuk, když vytahoval bajonet z pochvy na opasku a stihla uhnout zákeřnému výpadu. Následovala rána pažbou do hlavy, která útočníka zklidnila. Nechtěla ho zabít, musela šetřit náboje na horší časy, což se jí nejednou vyplatilo. Nechala ho tam jen tak a s brahmínou odcházela zpět na silnici. Batoh mladíka z domu jí však lákal natolik,že ho drze otevřela a hledala nějakou kompenzaci za svůj použitý adrenalin, který nebyl levný. Našla malý kožený měšec z brahminí kůže a zachřestila s ním. Měla chut' skákat radostí z tolika zátek, které tam byli a lačně pytlík rozevřela. To, co našla uvnitř, z toho se jí udělalo zle. Několik desítek známých věcí, které byli ještě sem tam od krve jí spolehlivě vzali chut' pokračovat v konfiskování obsahu cizího majetku.domovní dveře se otevřeli a ona strnula.

10

11 "Není moudrý ten, kdo ví mnoho, ale ten, kdo ví, čeho je třeba." Sybracos Intermezzo "Krátký dávké, krátké dávky!"řval na Sybracose naštvaný Paladin Hoss a vyklonil se z pozice za nízkou zídkou. Další supermutant zemřel, ale bylo jich příliš mnoho, aby je dokázali všechny pobít. Vynořovali se z trosek bůhví odkud a zdálo se, že jich je snad nekonečno.tomu velení říká průzkumné mise. "Pozor, pane, za vámi!!"zaječel na Hosse zeman Maxson a ukázal na zuřivého supermutanta, co na obránce běžel s perlíkem. Vzápětí odletěl několik metrů dozadu s ustřelenou nohou a všichni se podívali za sebe.paladin Kodiak se zazubil a vyměnil baterii v laserové pušce. Ochránce Sarah Lyons mu poklepala na rameno a běžela v pokrčení do první linie podpořit své muže. "Jaká je situace,bratři?!" "Nevíme, odkud vylézají, paní!"odpověděl jí Zasvěcenec Sybracos a schoval se za zídku, aby vyměnil zásobník v útočné pušce."chtělo by to raketomet!" "Ten bohužel nemáme! Taky nesnáším tyhle průzkumné mise, ale ted' už se nedá nic dělat, musíme vydržet!"mluvila hrdě Ochránce Lyons.Měla nyní v rukách život celé své skupiny a nehodlala je zklamat. "Hlavně někam schovejte toho kluka, a vezměte mu tu pistoli!"zatřásl se Sarah přiběhnuvší Paladin Artemis. Pak se vyklonil a vypustil na novou várku mutantů proud ohně z plamenometu.obránci stříleli jako o život, ale mutanti bojovali vždy až do úplného konce. Hoss schytal ránu do přilby z pušky jednoho z nich, která ho srazila na zem.kodiak s Artemisem ho odtáhli do bezpečí, za roh a tam mu sundali kouřící kus zbroje z hlavy. K Ochránci Lyons se přidali další dva bojovníci, Hvězdný Paladin Cross a malý zeman Maxson. "Musíme zavolat posily, proboha!"namítala Cross, když podpořila své druhy ve zbrani laserovou pistolí. Maxson v ruce nervozně svíral 10mm pistoli a neodvažoval se vyklonit. Sybracos viděl, že má velký strach, ale pak zase musel pálit po dalších a dalších monstrech. Sarah Lyons došli fůzní články do laserové pušky a Kodiak jí rychle hodil další. A pak to Sybracos uviděl. Jeden z mutantů, ještě, než dopadl s ustřelenou hlavou na zem, stačil odhodit plazmový granát. Cross po vajíčku smrti bezůspěšně střílela, stejně jako další.když se Zasvěcenec Sybracos přepl pomocí pip-boye do režimu v.a.t.s, celý svět se rázem zpomalil. V klidu zamířil do vzduchu a cíl trefil na druhou ránu. Všichni si oddechli a Kodiak souhlasně zamručel. Vlny postupně ochabovaly a někteří z mutantů se dokonce začali stahovat. Artemis všem oznámil, že mu došlo palivo a tasil 10mm smg. "Budeme je pronásledovat, Sarah?"ptal se Sarah Lyons malý Zeman Maxson, ale ta ho zchladila. "Ano, ale ty zůstaneš s Cross a Hossem.Vyčistíme to hnízdo a pak zmizíme!"vydala Ochránce rozkazy. "To ne!"protestoval kluk vytrvale."znám supermutanty, vím, jak je zabít!naučila jsi mě střílet, Sarah, dovol mi jít s vámi!prosím!"

12 Ochránce Lyons obrátila oči v sloup."nejde to.tvůj čas přijde, ještě bude mnoho bitev." "Budu vám užitečný!potřebuji nabrat zkušenosti!sami jste přece řekli, že moje srdce je vykováno ve věčné oceli! Cožpak to není pravda?" Sybracos se pousmál a Kodiak pokýval hlavou na Sarah.Ta se rozmýšlela a dívala na mrtvá těla nepřátel. "Jestli je ještě chceme dohonit, musíme vyrazit okamžitě!"zakřičel Paladin Artemis.Sarah se podívala do Maxsonovi tváře a ten zase do její. "Pojd'." Všichni se zvedli a nabili do zbraní nové zásobníky.artemis s Kodiakem běželi jako první. "Pamatuj si,drž se za mnou a nehraj si na hrdinu,rozumíš?!"okřikla usměvavého Zemana Maxsona Ochránce Lyons a obrátila se na Sybracose."Pomůžete mi ho hlídat,zasvěčenče?" "Rozkaz, paní!"souhlasil mladík a nadmul se pýchou.před ním stál samotný potomek mocných generálů Maxsonů, zakladatelů Bratrstva Oceli a on měl tu životní čest se o něj alespon' nakrátko starat. Záhy uviděli zdroj onoho problému. Před vchodem do nedalekého metra postávalo několik frankensteinů a po chvilkové potyčce je hrdí bojovníci nemilosrdně pobili.vstoupili dovnitř. "Do zbraně, bratři, do zbraně!"upevn'ovala morálku Ochránce Lyons a všichni při střílení zaujali palebné pozice za mrtvolami mutantů. Maxson se poslušně držel za Sarah a už konečně začal střílet, i když pořád nemohl nic trefit.mutanti už neměli kam ustoupit a tak chtěli bojovat až do své bídné smrti. "Sakra, kolik vám je, pane?!"promluvil na Maxsona Sybracos,když opět měnil zásobník. "No..Já..."blekotal kluk a nepřestával se krčit za hrudním pancířem mrtvého kapitána supermutantů. "Raději už nic nechci vědět!"odrfkl si Zasvěcenec.Ochránce Lyons s Kodiakem a Artemisem vyrazili značně dopředu a to bylo zlé. "Takhle nám utečou, pane!musíme je dohonit!!" Popadl Zemana za flígr a hodil si ho na záda. Kluk zavískl radostí a zdálo se, jako by z něj úplně spadl strach. "Pořádně se držte a hlavně střílejte!" Sybracos stepoval v houfu zmrzačených nazelenalých těl a zabočil do svažujícího se tunelu. Kolem uší mu hvízdali kulky a otočil se. "Ááááá!!"vřískal mutant s rotačním kulometem, co se vynořil spolu s dalším z jedněch z mnoha dveří. Sybracos mu za běhu v bojovém režimu v.a.t.s. ustřelil nohu, dalšího zbavil nejdříve lovecké pušky a poté i ruky.když se čas zase vrátil do normálního stavu, těla dopadli s velkým hlukem na zakrvácenou podlahu. Beželi už nějakou dobu a po chvilce musel Zasvěcenec zastavit. Maxson seskočil dolů na zem a zamotal se.

13 "Téda, to byla ale jízda, Zasvěčenče. Za to vás Starší Lyons určitě nechá povýšit."smál se Zeman a zkontroloval počet nábojů v pistoli."sakra, už mám jenom jeden zásobník.." "Mám takový pocit, že jsme tu mírně zabloudili."řekl Sybracos nervozně.zkusil vysílačku."tady Zasvěcenec Sybracos a Zeman Maxson.Ztratili jsme se v systému metra.přepínám." "Né, to vy jste se ztratil. Mě z toho vynechte. A kde jsou vlastně nějací supermutanti?" Ignoroval ho. Vysílačka dál škvrčela a tak toho po chvilce nechal. Zkusil otevřít dvoje dveře, co byli na každé straně zdi, ale vždy cesta vedla do nějakého prázdného kumbálu. Vykročil s namířenou puškou do temnoty metra a rázem se zastavil. "Co se děje?"zašeptal Zeman v předtuše nečeho zlého. Sybracos začal pomalu couvat ke klučinovi a skrčil se. "Vlezte mi na záda!" "No to snad.."zamračil se Maxson, ale pak pochopil. Sybrakos se pak s cenným nákladem rozběhl zpátky odkud přišli tak rychle, jak mu to jen nohy dovolovali. "Co to proboha..."ptal se ještě více ustrašeně Maxson, když ucítil slabé chvění celého tunelu. Ze zdí padala omítka a popadané cihly začali nadskakovat. "Behemot!!!" Ze tmy se k nim s divokým řevem rychlými skoky blížilo obrovské obrněné monstrum, proti kterým jejich zbraně byli krátké. Mohutná pracka svírající vytržený vodovodní hydrant se po dvojici ohnala s takovou silou, že udělala strašnou díru do vedlejší zdi. Maxson vyjekl a Sybracos raději zahodil svojí pušku, aby mohl rychleji utíkat a nepřestával držet svého chráněnce. Na konci chodby konečně uviděli v dálce Ochránce Lyons s Artemisem a Kodiakem. Ti na ně mávali, ale když uviděli Behemota, okamžitě po něm začali střílet ze všeho, co měli po ruce. "Utíkejtééé!!!" ječel strachy Maxson na Sybracosových zádech a záhy předběhli prchající druhy. Další slepá rána do prázdna strhla konstrukci tunelu a ten se začal hroutit jako domino. Východ z metra již byl nedaleko, ale Behemot stále blíž a blíž. Tunel se propadal těsně za nohami uprchlíků, ale děsivému Behemovotovi to nevadilo, proklešt'oval si cestu napadanými troskami, jako by to bylo máslo. "Kodiaku, ted'!!!"zakřičela Ochránce Lyons a Paladin za sebe zahodil hrst odjištěných granátů, ještě, než všichni stačili vyběhnout ven. Mohutná exploze pohřbila celý tunel a definitivně zničila jeho děsivou stvůru pod utrhanými bloky betonu. Tlaková vlna všechny po vyskočení ven smetla na zem.. "Vstávejte, jsou nám za zadkem!!křičel Paladin Hoss na skupinku. Cross střílela pistolí na přepadové komando mutantů s těžkými zbraněmi a pomalu ustupovala."musíme vypadnout! Okamžitě!!" "Hloupí malí lidé!"vřískal opancéřovaný kapitán s rotačním kulometem Vindicator."Jsme nezastavitelní!!" Sybracos popadl povalující se čínskou útočnou pušku, na kterou mu padl zrak a pomohl svým bratrům a sestrám v urputném boji. Ochránce Lyons skočila se svými lidmi opět do první linie, a byla zase ve svém živlu. "Odvahu bratři! Žen'te tu prokletou lůzu!!"

14 Mutanti je začali obkličovat. Kodiakovi a tedy i Ochránci Lyons došla veškerá munice a museli vytáhnout pistole, Artemis střílel samopalem jako zběsilý, Cross hláškovala ostošest, Hoss laserovým gatlingem dělal skupině podporu, Maxson se krčil za Sybracosem a ten se na něho v přestávkách mezi divokou střelbou nervozně díval. "Střílej, kluku! Tak sakra už střílej!!" Zeman se vzchopil a namířil na mutantské bastardy pistoli. Jeden z útočníků se chystal superkladivem zabít Ochránce Lyons, když se všichni obránci dívali jinam, a on už nemarnil čas. Zacílil a mačkal zběsile spoušt'. Jedna střela po druhé opuštěla rozžhavenou hlaven', supermutant se zastavil a pak spadl se zachroptěním na zem. "Výborně, pane!"zasmál se Sybracos a zasalutoval chlapci. Mutanti se začali konečně stahovat a jejich vůdce vypadal naštvaně."stupidní lidé!!dostaneme vás a všichni půjdete s námi!" "Díky, Zasvěčenče. Ale toho kluka si příště vyprošuji!"smál se Maxson. Sybracos si ho zase hodil na záda a společně v pokrčení odběhli ze svého úkrytu pod schody ke zbývajícím členům a tam zjistili špatnou věc. "Je mi to líto, Sarah!" "Tomu svěřit zbran' do ruky!já moc dobře říkal, že je to špatný nápad!"vztekal se Paladin Artemis. Kodiak obvazoval Ochránci Lyons postřelenou ruku v místě, kde střela prorazila slabou část energozbroje. "Nikdy bych nevěřil, že desítka může udělat s našimi zbrojemi tohle.."mumlal si skoro jen pro sebe Kodiak, když dokončoval svojí práci. Maxson si nechal vzít pistoli naštvaným Artemisem, ale Sarah se na něj vlídně podívala. "Zachránil jsi mi život, děkuji ti. Kdyby jsi nestřílel, už bych tady nemusela být."utla rázem veškerou debatu velitelka a poté vstala."je načase zmizet, než přijdou další. A oni přijdou!" Kapitola 1 V poledne už nemohl její stopy nikde najít. Litoval, že se s ní nevydal. Určitě znala cestu do nejbližší civilizace, nebo by mu třeba jen označila na pip - boyi nějakou trasu, kudy by se dostal s co nejmenším nebezpečím do Citadely, nebo alespon' nějakého městečka, kde by složil hlavu. Místo toho dal přednost spánku v prázdném domě, v prázdné posteli a s kostrou ve vaně. Považoval se za hlupáka. Poslední dobou panovali temné dny. Skrze šedé mračna, co se škaredě táhla po obloze jako stín, se mohli obyvatelé Velké pustiny dočkat blahodárných slunečních paprsků pořád jenom stěží. Z čutory si ráno nakapal na jazyk několik zapomenutých kapiček vody, aby si mohl říci, že měl ten den alespon' něco. Procházel přes hornatou zemi bez sebemenších známek života. Osvětlení na pip - boyi měl neustále zapnuté, ale přesto měl stále strach. Když po probuzení počítal počet nábojů v zásobnících, docela dost se zhrozil. Sice mu ještě na opasku viselo několik granátů a v pouzdře se mu houpal vojenský nůž.. Jenže střelná zbran' je přece jenom jistota, at' si říká kdo chce, co chce. Zrovna vycházel docela vysoký kopec a dávalo mu to zabrat. Nemít pořádné vojenské boty, byl

15 by na tom ted' hodně špatně. Částečky seschlé hlíny mu ujížděli pod nohama, stejně jako štěrk a jiné kusy zeminy. Škrábal se nahoru jen tak tak, pušku na popruhu si přehodil přes rameno na na záda, aby měl volné ruce, kterými se přidržoval vyčnívajících kořínků. Krosna na zádech se mu začínala pronášet a stahovala ho dolů. Věděl však, že bez nákladu, co je tam někde uvnitř, by se už do Citadely nemohl z hanby nikdy vrátit. Musel vydržet. Byl přece členem Bratrstva Oceli! Pomáhal si vytaženým nožem a kupodivu se mu počalo dařit.záhy se dostal až nahoru, kde sedl na zem vyčerpáním. Nájezdník s bojovou brokovnicí si ho prozatím nevšiml, což bylo jeho velké štěstí. Hned jakmile ho Sybracos spatřil, věděl, že tu někde bude mít zcela určitě kamarády. Věděl však, jak se nenápadně vytratit. Byl rád, že mu ve skladu dali na cestu pár užitečných hraček, z nichž se mu jedna hodila právě v takové situaci, jaká nastala nyní. Tichošlápek pokryl celé jeho tělo průhlednou energií. Tento přístroj měl mladík zvláště ve velké oblibě. Umožn'oval komukoliv se zcela nepozorovaně přiblížit k nepříteli, což byla nesmírná výhoda. Opatrně se vyklonil a pak vyšel ze stínu ležícícho kusu betonu. Když uviděl svojí ruku, znovu ho ten celý proces nepřestával překvapovat. Viděl skrze ní úplně čistě, jako by to byla voda. Plížil se v pokrčení nahoru po vyšlapané cestě. Domyslel si, že tu někde v té hoře bude nějaké doupě těch psů a zanesl si jej do pip - boye. Došel až na nějaké malé parkoviště na vrcholku kopce. Potrhané plátno na jeho konci dávalo tušit, že to tam kdysi dávno sloužilo jako autokino. Slýchával toho od Písařů hodně o předválečném světě, když ještě chodil do školy ve vznikající Citadele. Dokázal si živě představit, jak to všude kolem asi tak vypadalo. Viděl kromě mnoha a mnoha fotek i nějaké videozáznamy. Lidé se na nich bezstarostně procházeli po ulicích, kropili své zahrady před netknutými domovy se spokojenou rodinou, které nic nechybělo, čistou vodou, co přitékala volně z hadice, boje sledovali jedině z televize v teple obývaků.. "Mám ti takovej pocit, Eddie, že Gus na to pořádně káp.."uslyšel náhle kousek od sebe. Vydal se tiše tím směrem, kde kdysi stála pokladní budka, nyní již zbořená. Škvírou ve zdi uviděl jednoho z těch špinavých lupičů, jak si hraje s pojistkou u granátu. "Prej ten den nebudou vůbec nic čekat. Maj tam mít nějakou slavnost, nebo co a Šerif bude určitě vožralej jako prase, hehe." "Za dva dny se prej máme sejít v tý ruině kousek vod města. Když se to podaří.. Musíme ty parchanty konečně dostat!" ozval se druhý hlas, ještě zlověstnější. Sybracos se připlížil až těsně k nim a kdyby je neoddělovala zed', mohl by se jich dotknout. "Hele, Megatuna je ale chudá, že jo? Proč nezkusíme třeba.. třeba Rivet City nebo něco podobnýho?"uslyšel hlas třetí, který se zdál být nejmladším. "Drž hubu, Tony! Gus nám říká, co máme dělat a když ho poslechnem, budem si užívat sakra dlouho!" "Ale já si myslím, že.." Pronikavý výstřel z pistole ukončil veškeré pochyby o tom, že on skutečně o ničem nikdy nerozhodoval, ani o své smrti. Sybracos uslyšel dunivý smích, nájezdníků tam musel být nejmín' tucet. Škvírou spatřil, jak jako supi jeho někdejší 'přátelé' obírají čerstvou mrtvolu, ve které před několika vteřinami ještě dýchal člověk, a mladíkovi se udělalo špatně. "Kdo bude chtít někdy příště začít myslet, skončí jako tahle smažka. Rozumíte, debilové?" zahřímal velitel sebranky. "Jedinej, kdo si tuhle výsadu může dovolit, je Gus a já, na to nezapomínejte."

16 "Jasně, Boppo." uklidnil ho jeden z jeho 'podřízených', který si zkoušel zesnulého boty. Ostatní horlivě přikyvovali. Sybracos už se ale dávno plazil pryč. Vyslechl již dost na to, aby mohl varovat nic netušící lid v Megatuně a v případě potřeby zalarmovat mužstvo ve své základně. V té osadě již jednou byl a pohostinnost místních byla v celém okolí pověstná. Bylo to už čtyři měsíce, co tam doprovázel Hvězdného Paladina Crosse na jednom z jeho putování. Slečna Moira Brown se mu snažila vnutit, aby pro ní dělal na nějaké potřeštěné knížce, ale on musel odmítnout, neměl na to čas. Služba je služba, jak se říká. Pod bedlivým dohledem Šerifa Simsse si mohli klidně dovolit odložit zbraně, byl to skvělý člověk se smyslem pro povinnost. Jediné, co ho děsilo, byla samozřejmě ona nevybuchlá atomová hlavice uprostřed města, ke které se modlila jakási podivná církev naprostých cvoků. Hned jakmile byl z dosahu, pokoušel se zapnout vysílačku, co měl připnutou na opasku. To považoval za největší problém svého přístroje na ruce, bylo to jako kdyby měl telefon, co neumí volat. Zkoušel vysílat nouzová volaní, ale opět se mu nikdo neozýval. Byl nejspíše ještě moc daleko od Citadely. Zaklel a ještě než jí připnul zpátky, vyslal alespon' zprávu morseovkou. Nic moc, ale zatím to muselo stačit. Vydal se po cestě dál na východ. Intermezzo Zase se mu vysmívala! "Myslím, že tě dneska oberu o všechen žold!"zasmála se Reddin. Sybracos nervozně sledoval svoje karty a lízl si další. Když poté všichni vykládali, jako vždycky prohrál. Reddin však měla smůlu. "Zasvěcenci! Jaktože ještě nespíte?!"hřímal Paladin Gunny, který zrovna vešel do ubikací. V mžiku byli všichni vojáci v pozoru před svými postelemi a neodvážili se ani pohnout. Gunny uviděl na jednom z nočních stolků rozmíchané karty a velkou hromádku zátek a všechno mu došlo. "Reddin, Sybracos, Donovan!"zahřímal a poté se mu na tváři rozhostil jeho pověstný škodolibý úsměv."dáte si pětadvacet kliků a pak půjdete do čista umýt hajzlíky, rozumíte, vy střeva?!" "Pane, ano, pane!" "Chci je mít tak čistý, aby se tam mohl jít vysrat i Starší Lyons nebo Vrchní Písař Rotchild!" "Pane, ano, pane!!" Nakonec jim Paladin napočítal klik pětapadesát. Když později uklízeli na toaletách, všichni mlčeli. Ticho rozetl až Donovan. "Jsem zvědavej, co se asi tak stane s tvýma zátkama, Reddin.Nepřipadalo mi,že když jsme odcházeli z ubikací, že by jsi u nich měla ozbrojenou ochranku." "Drž hubu, debile!"zakřičela vztekle dívka a hodila po něm špinavým hadrem. Donovan však stačil uhnout a jenom se zachechtal. "Nechte toho!"okřikl je Sybracos."Raději makejte, at' to máme brzo hotové. Ráno nás zase všechny čeká cvičení, slyšel jsem to na velitelství."

17 "Gunny z nás chce nejspíš vytřást duši!už aby ten výcvik skončil, brzo mi z toho hrábne.."stežovala si Reddin. Donovan se pobaveně podíval na Sybracose. "Představuješ si to jako procházku růžovou zahrádkou, holčičko."mumlal Donovan."Proč myslíš, že nás tady tak ždímaj? Neumíš zapojit fantazii?" "Ale já už přece dávno dokážu zabíjet."odsekla Reddin.Oba dva mladíci se zasmáli. Sybracos se posadil na zavřenou záchodovou mísu a dál oba dva zamyšleně poslouchal. "To je sice možný, ale tady patříš do týmu. Až dosud jsi myslela jenom na sebe, dělala všechno pro sebe a starala se jenom sama o sebe. To tady neplatí. To, pro co jsi se v životě rozhodla, je zavázáním se životem k téhle organizaci. Možná, že ti jenom při náboru přišlo, že Bratrstvo Oceli dobře zní, ale o tom to není, milá zlatá. Cokoliv, co tady po příští zbytek života uděláš, neděláš pro sebe, ale pro všechny své bratry a sestry. Na jednotlivci nezáleží. Proto podstupuješ tenhle výcvik, aby jsi začala uvažovat týmově a zbavila se toho sobectví, co máš v srdci. Jedině tak můžeš být v boji připravená i zemřít za naší věc." "To jste řekl moc hezky, Zasvěčenče Donovane." "Ochránče Lyonsová!"postavil se do pozoru Donovan, jakmile uviděl svojí velitelku a ostatní udělali to samé. Vyjímečně na sobě neměla energozbroj, nýbrž šedou kombinézu s emblémem Bratrstva na levé straně hrudi."příšla jsem jenom na záchod, přirozeně. Co jste provedli, že tu uklízíte?" "Paladin Gunny nám určil tento trest za to, že jsme ve volném čase hráli poker, paní." vysoukala ze sebe Reddin, ale hned jakmile to řekla, zastyděla se. "Ale neříkejte. V tuto hodinu přece máte být dávno ve svých ubikacích a nabírat další síly spánkem."usmála se Sarah. "Zítra s Gunnym promluvím, ted' už běžte. A už nehrajte, at' jste zítra čilí." "Paní, ano, paní!"zařvali všichni tři Zasvěcenci a šli ke dveřím. "Sybracosi.." "Ano, Ochránče Lyonsová?"zastavil se mladík překvapeně. "Zeman Maxson mne požádal, abych vám vyřídila poděkování za záchranu jeho života. Nemůže to sice být oficiální, ale máte lví podíl na tom, že přímý potomek našeho zakladatele nezahynul. Patří vám velký dík." "Dělám vše pro slávu Oceli, paní." odpověděl jí hrdě Zasvěcenec. "Také jsem rád, že jeho život byl uchován." "Jste nadějný člen. Možná bych mohla uvažovat o vašem pozdějším přijetí do Chlouby. Neberte to však jako nic definitivního. Dále služte Oceli a zdokonalujte své dovednosti. Nyní už běžte." Kapitola 2 Když v dálce konečně spatřil malou osadu, zaplesalo mu srdce radostí. Dopoledne měl štěstí. V odstaveném přívěsu nalezl dvě lahve vody, a i když byla trochu radioaktivní, měl po ruce tabletky rad-x, takže se nemusel ničeho obávat.první domy byli zničené

18 a začínal mít obavy, jestli zase nenarazil na mrtvé místo. Shodil těžký batoh a s puškou v levé ruce šel dále po silnici. Málem ho zastřelil. Kluk v baseballové kšiltovce na něj vybafl zpoza zdi jedné z neobyvatelných ruin a on se tak strašně lekl, že upadl na zadek. "Že se nestydíte, takhle se bát! To si říkáte hrdina?" prskal smíchy chlapec. Pomohl cizinci na nohy, i když to vlastně nepotřeboval. "Proč mi říkáš hrdina, kluku?"zabručel Sybracos. "No.. Chodíte přece sám po pustině, pomáháte lidem od útrap, zabíjíte monstra a tak.. Když nejste hrdina, co by jste byl?" zatvářil se nechápavě ten otrava."a co, že jste se tak lekl? To jsem horší, než kentaur?" "Už strašně dlouho jsem nepotkal někoho, kdo by byl člověk a nechtěl mě zabít nebo okrást. Nediv se." opáčil výmluvně mladík. Poté se rozhlédl po osadě. Nikdo jiný tam nebyl. "Poslyš.. Máš tu někde rodiče, nebo něco takového? Potřeboval bych vodu a zásoby. Mám spoustu věcí na výměnu a taky nějaké zátky." "Zavedu vás do našeho domu!" řekl nadšeně kluk a ukázal na protější dům. Vypadal vcelku udržovaně. "Tady vedle nás je dům mého dědečka a kousek dál bydlí naši známí příbuzní Wilsonovi." Nechal klučinu jít jako prvního a poté za sebou zavřel dveře. Takových unifikovaných amerických domácností viděl už desítky, ale vždycky zničených a bez života. Gauč nebyl prožraný od molů a plesnivý, ale pečlivě udržovaný, i když už trochu mírně vybledlý. Vedle něj na mahagonovém stolku stálo rádio, ze kterého se linula americká hymna z Enklávského rádia. Stará televize neměla zničenou obrazovku, ale byla v rohu místnosti postavená spíše jen asi jako dekorace. Nad gaučem visela pozašívaná americká vlajka. Vlastenci, to by nepoznal jen naprostý ignorant. "Kohopak nám to sem přivála pustina?" objevil se ve dveřích vlídný muž s bílými vousy v doprovodu svého synka. "Určitě máte hlad, že cizinče? Vítejte v Andale!Já jsem Jack Smith a tady tohle je můj syn, Smith junior." Společně si potřásli rukama. Přijal jejich pozvání ke stolu. U funkčního sporáku stála žena v zelených šatech a zrovna něco vařila ve velkém hrnci. Jack před něj zatím postavil džbán s vodou a přistavil mu k němu sklenici. Sybracos dychtivě pil a po těle se mu rozhostila příjemná svěžest. "Jsem rád, že vás poznávám, Jacku. Je milé vidět zase nějakou přátelskou tvář." "A mě také těší!podívej, klidně můžeš v Andale zůstat tak dlouho, jak budeš chtít. Když už jsi tady s námi, zvu tě na večeři. Jak se jmenuješ?" "Sybracos Patriarcus." Jídlo chutnalo naprosto fantasticky, hlavně skvělé maso. Když Jackova manželka Linda odnášela prázdné talíře, Sybracos si krknul a s rozpaky se omlouval. Přátelští hostitelé se tomu však jen zasmáli a nabídli mu, jestli si ještě nepřidá. "Bylo to výborné.opravdu, jako od maminky." říkal Sybracos blaženě. "Jacku, poslyšte.. Tady je to úplná pustina. Čím se vlastně živíte?" "Pracuji, abych uživil svou rodinu, stejně jako každý druhý poctivý američan!" mluvil Jack. "Muž,

19 který nedokáže uživit rodinu, není plnohodnotným mužem! Andale: báječné místo pro život. Každý rok získáváme ocenění místo roku, máme nekonečné zásoby jídla a nepanují tu vůbec žádné otravné problémy! Och ano.. Neexistuje lepšího místa, kde by jsi mohl vychovávat svou rodinu." "Ach tak... No,.. To je opravdu skvělé!" opáčil nervozně Sybracos. 'Zřejmě si to ocenění odsouhlasili sami se sousedy', napadlo ho, ale dál se usmíval. "Takové, jako jsi ty, jsme už viděli mnohokrát. Jsou tu už asi dva týdny a udělali si základnu v jedné ze starých budov vedle trosek. Mají ohromné ocelové zbroje a sídlí jenom kousek odtud!" řekla mu najednou Linda, když na stůl pokládala napečené masové koláčky. Mladík se zatvářil nechápavě. Bratrstvo v téhle oblasti? Co je to za vtip? "Jestli je to tak, měl bych se tam ihned vypravit." řekl a začal vstávat ze židle. Jack ho však zadržel. "Ale no tak! Kam by jsi chodil. Za chvíli bude tma a Linda prý skrz okno viděla někde v dáli párače. Ted' je to tam nebezpečné. Přespíš u nás na gauči a ráno ještě dostaneš snídani a zásoby na cestu.. Možná by jsi nám o sobě mohl něco povědět, nemyslíš?" "Ale ano, to by bylo skvělé!" souhlasil Smith junior. Linda opřená o troubu si zapálila cigaretu a napila vody. "No, co bych vám tak o sobě řekl.. Jsem z Bratrstva Oceli. Sídlíme v Citadele, to je několik mil na východ odsud, kousek od Rivet City. Víte, kde to je?" "Samozřejmě, že ano. Od obchodníků se dá dozvědět leccos." řekla usměvavá Linda. "A v co vy vlastně věříte? Proč za nás bojujete?" "Věříme v technologii, v triumf výtvorů starodávných nad hrůzami z pustin. Věříme v důvěru. V důvěru v technologii. V důvěru v naše bratry a sestry. Věříme v naše starší. Věříme ve vítězství. Naše síly se sice ztenčili, ale stále dohodlaně bojujeme. Supermutanti nebo kdokoliv jiný, na tom nezáleží. Vzdát se nelze. A také, pomáhat dobrým lidem z pustin je stěžejní doktrínou našeho nejvyššího velitele Staršího Lyonse. Neexistuje větší pocty, než tento hrdý rozkaz plnit.." "Zajímavé.. Kdo vás vlastně všechno vede?" řekl Jack. "Vede nás starší Lyons, jak jsem říkal. Jeho Senešalem je Hvězdný Paladin Cross. Ochránce Lyonsová, dcera staršího, vede Lyonsovu Chloubu, naši elitní bojovou jednotku. Paladini velí Rytířům. Rytíři tvoří jádro Bratrstva - putují pustinami, bojují se zlem a pátrají po technologiích. Písař Rotchild dozírá na ostatní písaře. Jejich úkolem je vyhledávat vědomosti a uvést do provozu technologie, které Bratrstvo získá. Každý jsme na něco. Písaři mají také své vlastní řády. Prvním je řád meče. Ten je zodpovědný za výzkum a vývoj zbraní - veškeré věci ofenzivní povahy. Za defenzivní sféru zodpovídá Řád štítu. Zbroje, obranné struktury, vše, co nás má chránit. A řád pera uchovává starodávné písemné záznamy, pátrá po knihách a holokazetách." "A ty jsi kdo? Tedy, chci říci, jaká funkce?" zeptala se zase Linda, když dokouřila a sedla si k ostatním ke stolu. "Nedávno jsem byl povýšen na Zemana. To jedno místo před Rytířem. Jsem v podstatě takový čekatel, dá-li se to tak říct." vysvětloval Sybracos neunavně. "Když se vám podaří nastoupit k Bratrstvu, jste Zasvěcenec, nebo - li také Novic. Když úspěšně absolvujete obtížný výcvik, tak následuje hodnost Zemana a po povýšení na Rytíře se vám dostane možnost výcviku v používání energozbroje. To jsou ty ohromné zbroje, co jste viděli." "Vaše organizace je tu ale poměrně krátkou dobu, Zemane." vmísil se do rozhovoru Jack Smith.

20 "Ano, máte pravdu. Poprvé Bratrstvo dorazilo do zdejší části Pustiny zhruba v roce 2055 a téměř ihned si začalo stavět Citadelu na zdejších ruinách bývalého Pentagonu. Já jsem se do jejích řad dostal ještě předtím. Jsem nalezenec. Bratrstvo kdysi dávno vedlo jednu velkou operaci, při které vyčistilo bývalé velkoměsto od neskutečného zla. To se stalo ještě předtím, než byla Citadela hotova. Já si z té doby bohužel nic nepamatuji, bylo mi jenom několik měsíců.. Bratrstvo se mne ujalo. Sbírali všechny nezmutované děti, co našli. Mě a ještě zhruba dvě desítky. Čím jsme byli mladší, o to větší byla šance, že jsme ještě nestihli zmutovat. Jeden z nich, Paladin Kodiak, je už dokonce v samotné chloubě." "Nebyl to náhodou Pitt, Zemane?" řekla zamyšleně Linda. "Ano, ano! Takže.. Vy z něj někdo také pocházíte?" "My ne, ale před několika lety jsme jako tebe pohostili dívku, co zde procházela. Byla na tom podobně jako ty, umírala hlady a žízní. Museli jsme jí dát i něco na sebe, nemohla bych jí nechat odejít v těch špinavých hadrech, které měla na sobě! Jack jí dal dokonce i jednu svou pistoli. Říkala, že směřuje do Rivet City. Ale jak říkám, je to už strašně dávno." "To místo je asi tak pět tisíc mil odtud. Moji bratři a sestry tam vtrhli v rámci boje za spravedlivou věc. Říkali tomu ' pohroma'.. A nepřeháněli ani v nejmenším. Vletěli tam a prostě to místo vyčistili. Většina, co tam 'žila', byla v hrozném stavu, prolezlá rakovinami, zmutovaná.. Gangy znásiln'ovatelů, Čety mučitelů. Panoval tam skutečně chaos v té nejčistší formě. Pohroma byla vysvobozením. Lyonsovi vojáci byli totálně přečíšleni a přesto to místo úplně zničili, srovnali se zemí.. Lyons z nás ze všech, co našli, udělal Zasvěcence, naučil nás vše, co umíme. On a ostatní nám celý život dávai tvrdou školu, ale naučili nás, co a jak. Pro nás všechny, a nejen děti Pittu, je ten muž jako vlastní otec.. Takže ted' vděčně sloužím Bratrstvu a všemu dobrému, co se mi kdy v životě přihodilo a přihodí, vděčím právě jemu a nikomu a ničemu jinému. Vím, že to je to, co se ode mne očekává. A doufám, že to tak bude navždy.." "No teda!" neskrýval nadšení jejich syn. "Tati, mohl bych jít také k tomu Bratrstvu, až budu taky tak velký jako on?" "Co to plácáš, Jacku.." řekla mu vlídně jeho matka. "Musíš přece jednou převzít tátovo řemeslo, cožpak jsi na to už zapoměl? Snad by jsi ho nezklamal." "Já.. Ne, jasně, že ne." protáhl obličej chlapec. Sybracosovi ho bylo líto, ale nedal nic najevo. Neřekl, že jako malý chtěl být také něčím úplně jiným, než je ted'. Poklidná životní dráha Písaře mu už od dětství byla rázně upřena. Doba si žádala bojovníky. "Co vlastně děláte tady, Zemane? Procházíte se tu jen tak sám. To je hodně zvláštní." ptal se dychtivě Jack Smith. "Jistě to musí být nějaký zvláštní úkol." Když domluvil, sáhl Sybracos pod průzkumnou zbroj a vytáhl blyštivé holoznámky na řetízku, co mu viseli okolo krku. Intermezzo Zdvořile zaklepal. "Vstupte, prosím." Ani nevěděl, proč si pro něj Paladin Gunny poslal. Přede dvěma dny konečně ukončil základní výcvik a nyní se zdokonaloval v průzkumu a zpravodajství. Donovana jako specialistu na opravy