Tajné dějiny. Skryté síly, které utvářely dějiny. Joel Levy

Transkript

1 Tajné dějiny. Skryté síly, které utvářely dějiny Joel Levy

2 Obsah Úvod 1. Spiknutí, tajné spolky a kulty Mystická náboţenství - starověké tajné spolky? 1500 př. Kr po Kr. Císaři a vrahové - nekalý čin, kterým se Řím stal říší: 44 př. Kr. Perští Asasíni: po Kr. Tajná činnost papeţství: po Kr. Spiknutí střelného prachu - spiknutí uvnitř spiknutí: 1605 Svobodní zednáři, rozekruciáni a ilumináti: od 17. století po současnost Skutečné spiknutí Odessa - CIA, Gehlen Org a západoněmecká rozvědka: Od P2 po Opus Dei: pravicová spiknutí v lůně katolické církve? Od roku 1945 po současnost Kdo zastřelil JFK? 1963 Skupina Bilderberg: od roku 1954 po současnost Fellowship, křesťanská pravice a americká politika: od 30. let 20. století po současnost Smyšlená tajemství a fiktivní spiknutí: od starověku po současnost 2. Svět špionáţe Výzvědná činnost a vzestup Říma: př. Kr. Francis Walsingham, šéf výzvědné sítě v alţbětinské Anglii: Napoleonovi vs. Wellingtonovi zvědové: Signální rozvědka, bitva u Grünwaldu (Tannenbergu) a ruská revoluce: 1914 Richard Sorge - hlavní ruský špion druhé světové války: Enigma a tajemství Ultry: Aféra Írán-Contra: Tajná diplomacie Doverská smlouva - zánik Stuartovců: 1670 Tajné smlouvy a koupě Louisiany: Bismarck a tajné dějiny sjednocení Německa: Domek z karet - tajné smlouvy a první světová válka: Německo-sovětský pakt o neútočení: Lest a klam Trojský kůň: asi 1200 př. Kr. Dobytí Monaka: 1297 Otec moderní magie a alţírské povstání, k němuţ nedošlo: 1856 "Potěmkinovy vesnice" německé Luftwaffe: 1936 Bitva na řece La Plata: 1939 "Tělesná stráţ lţí" - operace Bodyguard; lest a klam v den D: 1944 "Hail Mary Play" a invaze do Kuvajtu: 1991 Válka v Iráku a neexistující zbraně hromadného ničení: 2003

3 5. Tajní vládci Podivná pouť Alexandra Velikého: 331 př. Kr. Livia, první dáma Říma: 58 př. Kr po Kr. Pornokracie: kolem po Kr. Inkognito - utajení vládci: 800/1697 Kardinál Richelieu: Tajné projekty Archimédés a obrana Syrakus: 212 př. Kr. Ztracené tajemství Byzance - řecký oheň: po Kr. Tajné pátrání kapitána Cooka po jiţním světadílu: Radar - technologie, která vyhrála válku: 1940 Projekt Manhattan: Operace Paperclip: Prameny O autorovi

4 Úvod Dějiny jsou jako dravá řeka valící se korytem epoch. Její hladina je poseta příběhy dat, bitev a smluv, králů, prezidentů a generálů; tyto oficiální příběhy se učíme ve škole. Jenţe mnohé zůstává našemu zraku skryto: kalné hlubiny ukrývají skutečné hybatele dějin, lsti a zrady, spodní proudy tajné diplomacie a nekalých spiknutí, které usměrňují tok dějinných událostí. Toto je tajný příběh minulosti, odhalený v Tajných dějinách: skrytých silách, jeţ utvářely minulost. Tajné dějiny popisují, jak skryté síly odnepaměti ovlivňovaly skutečný chod dějin - od mystických kultů starověkého světa aţ po různé pokoutní spolky revoluční Evropy, od zárodků tajných sluţeb v 17. století aţ po rozsáhlé špionáţní říše studené války; od osamělého génia Archimédova aţ po obrovský vojenskoprůmyslový komplex projektu Manhattan. Kdo byl šedou eminencí v pozadí královských trůnů? Kolik bitev se rozhodlo, neţ byl tasen meč či vypálen první výstřel? Do jaké míry jsou velké okamţiky dějin inscenovány a reţírovány herci, kteří nikdy nevstoupí na jeviště? Odvěkým posláním dějin je pomáhat nám chápat současnost a zasvěceně přemýšlet o budoucnosti. Dnes stejně jako v minulosti zůstávají skutečné síly ovlivňující průběh událostí skryty našemu zraku. Jdou země do války z proklamovaných morálních a politických důvodů, anebo aby splnily spleť tajných hospodářských a strategických záměrů? Jaké jsou skutečné vztahy mezi USA a utlačovatelskými reţimy, které tato země pokládá za spojence ve válce proti teroru? Do jaké míry jsou západní demokracie řízeny a ovládány velkým byznysem a osobními zájmy? Definitivní odpověď na tyto otázky patrně najde aţ historik v budoucnosti. Prozatím si musíme brát poučení z minulosti, abychom se lépe orientovali v přítomnosti. Právě to se tato kniha pokouší poskytnout: dějinné epizody a události, které vrhají světlo na roli skrytých sil při jejich utváření. Moţná nám tak pomohou trochu osvětlit i dějiny současnosti.

5 1 Spiknutí, tajné spolky a kulty Konspirativní teorie dějin rozhodně má jisté kouzlo přitaţlivosti a obvykle poskytuje zábavnější čtení, neţ jakým je strohý výčet hospodářských sil, společenských trendů a politických hnutí, který tvoří "oficiální" verzi. Jenţe právě toto kouzlo - spolu s různými výstřelky konspiračních hnutí - můţe sniţovat její věrohodnost. Tato kapitola obsahuje sled historických rozborů, událostí a epizod ilustrujících zákulisní zásahy spiknutí, kultů a tajných společností do dějin. Vzhledem k jejich utajované povaze se nelze vyhnout určité míře spekulací - ani jedna však není nepodloţená. Témata zahrnují širokou škálu od kulturního vlivu tajných společností ve starověku (mystická náboţenství starého Řecka) aţ po sloţité předivo převáţně pravicové parapolitiky,1 která měla značný vliv na moderní poválečné dějiny. Závěr kapitoly je věnován tomu, jak lze v politice vyuţít mýtů a konspirací; vypráví o tom, jak vlády v průběhu celých dějin vyuţívaly i zneuţívaly příběhů o tajných spiknutích a spiklencích k vlastnímu prospěchu. 1 Pojem "parapolitika" se pouţívá stále častěji v souvislosti s označením tajných či zákulisních politických tahů demokraticky zvolených vlád, které jsou jen fasádou, za níţ se ukrývají jednotlivci, koalice, instituce či korporace se skutečnou mocí, působící "nad" politikou či zcela "mimo" ni. O parapolitice se často mluví v amerických filmech a seriálech, např. Akta X. Pozn. překl. Mystická náboţenství - starověké tajné spolky? 1500 př. Kr po Kr. Základem mystických náboţenství neboli mystérií byly náboţenské rituály starověkých Řeků a později dalších členů helenizovaného světa. Od běţných veřejných náboţenských obřadů se lišily tím, ţe je mohly vykonávat pouze zasvěcené osoby (řecky mystes; odtud je odvozeno "mystérium") - tedy ti, kdo se podrobili zvláštnímu procesu zasvěcení. Mystéria si byla většinou podobná námětem i obsahem. Slibovala zbavit zasvěcené strachu ze smrti příslibem blaţeného posmrtného ţivota (na rozdíl od neblahého osudu, který čekal nezasvěcené) zaloţeného na odhalení tajného vědění. Mnozí vědci tvrdí, ţe mystická náboţenství jsou prazákladem křesťanství. Jenţe co kdyţ slouţila také jako jakási starověká zednářská lóţe, nabízející společenský vzestup pomocí okultních věd? K nejstarším a nejvýznamnějším mystickým náboţenstvím se řadí eleusinská mystéria soustředěná kolem kultovní svatyně Eleusíny u Athén. Eleusinská mystéria (téţ eleusínie; pozn. překl.) vyprávěla příběh o Démétér a její dceři Persefoné, bohyních úrody, které se po pobytu v podsvětí vrátily na zemi, aby jí přinesly plodnost a naučily lidi obdělávat půdu. Zasvěcení vykonávali pouť do chrámu, kde jim byly ukázány posvátné předměty a kde jim bylo vyjeveno povznášející vědění, jehoţ přesná povaha byla přísně střeţeným tajemstvím a dodnes zůstává záhadou. Kořeny mystérií sahají patrně do prehistorických obřadů plodnosti. Výroční mysterijní slavnosti se v Eleusíně konaly po téměř dva tisíce let, přibliţně od roku 1500 př. Kr. aţ do roku 393 po Kr., kdy kult potlačil římský císař Theodosius. Tři roky nato srovnaly svatyni se zemí nájezdy Gótů a Vizigótů pod velením Alaricha.

6 Z eleusinských mystérií, původně místního kultu, se během staletí vyvinula tajná společnost rozšířená po celé říši. Zpočátku bylo členství přístupné všem Athéňanům s výjimkou lidí s "nečistýma rukama" (vrahů) a těch, kteří nemluvili řecky (barbarů). S rostoucím vlivem Řecka ve starověkém světě se členství v mystériích rozšířilo na všechny "civilizované" národy. Mystéria si oblíbily kultivované třídy sousedních společností, zejména Římanů. Pro Římany se zasvěcení dokonce stalo známkou společenské prestiţe a členy eleusínií se stalo několik císařů včetně prvního a největšího římského císaře Augusta, ale také Nera a dalších. U zasvěcených docházelo k zásadní přeměně osobnosti a následně se od nich očekávalo dodrţování souhrnu přísných ţivotních zásad a pravidel. Mystéria se v mnohém podobají modernímu svobodnému zednářství. Zasvěcení sdíleli tajemství a teoreticky také obecně světonázor; obojí bylo nedostupné nezasvěceným masám. Všichni měli zpočátku rovnocenné postavení bez ohledu na světský status a procházeli různými stupni zasvěcení. Kdyţ se mystéria začala těšit oblibě u římské smetánky, je jen logické, ţe se jejich funkce změnila do stejné podoby, jakou měla později u svobodných zednářů: umoţňovala vytvářet zákulisní vazby a společenský vzestup. Prostřednictvím mystérií se zasvěcení také seznamovali s řeckou kulturou. Ačkoli Řím byl nakonec daleko mocnější neţ Řecko, vliv Řecka pronikl do mnoha oblastí starověkého světa. Řecké hodnoty a řecká kultura se šířily od severní Británie aţ po Blízký východ. Nenapomohlo tomu také přijetí římské smetánky do řeckého tajného spolku? O mystériích se často tvrdí, ţe poloţila základy křesťanství. Bezesporu existuje řada analogií. Mystéria eleusinská, Bakchova či Orfeova, jakoţ i podobná mystéria východní, např. Mithrův kult, se opírají o mytologie "zemřelých a zmrtvýchvstalých bohů": bohů, kteří zemřou nebo se odeberou do podsvětí, leč poté vstanou z mrtvých, aby spasili lidstvo. Mysterijní náboţenství moţná spoluutvářela římskou kulturu v její pohanské i křesťanské podobě. Císaři a vrahové - nekalý čin, kterým se Řím stal říší: 44 př. Kr. Stěţejním okamţikem v dějinách Říma byla změna zřízení z republiky na císařství, které odebralo senátu vládu nad Evropou a vloţilo ji do rukou jediného muţe - císaře. Klíčovými událostmi v tomto dramatu nebyly politické debaty na půdě senátu, ba ani krvavé střety na bitevním poli, nýbrţ činy temných sil - zásah vrahova noţe a šepot spiklenců, tajná schůzka a pochybný obchod. Tyto pokoutní metody změnily způsob vládnutí v Evropě na celá příští staletí. Caesarův vzestup Patrně největším římským generálem byl Julius Caesar, a právě jeho vzestup ke slávě nakonec vedl k pádu republiky. V době, kdy začínal růst jeho význam (kolem roku 70 př. Kr.), otřásala Římem rozvratná občanská válka a suţovaly jej narůstající sociální a ekonomické problémy - a to i přes působivé vojenské úspěchy a vládu nad velkou částí Středomoří. Ačkoli se římské provincie rozkládaly od Řecka po Španělsko a od Afriky po Alpy, v podstatě jim vládla elita malého městského státu. Patricijské rodiny ovládající římskou republiku, jejíţ význam vzrostl v punských válkách v předešlých stoletích (viz kapitolu Výzvědná činnost a vzestup Říma, s. [[dle sazby]]), byly u moci ještě dvě stě let po nich. Ţárlivě střeţily své bohatství, postavení i

7 moc a bránily se reformám, jichţ bylo vzhledem k měnícím se potřebám Říma naléhavě zapotřebí. Davy chudých bezzemků z venkova proudily do měst, která na to nebyla vybavena, a nespravedlivý systém daní a provinciálních vlád vyvolával bouře nevole v Itálii i v provinciích. Postavení této sobecké a chamtivé oligarchie souhrnně nazývané optimáti nejvíc ohroţoval Caesar. Koupal se na výsluní slávy po úspěšných taţeních, opíral se o loajalitu legií a těšil se velké oblibě u římských občanů, které zahrnoval penězi, hostinami a hrami; mohl se tudíţ o to snáz vymanit z ústavních pojistek, které omezovaly jeho moc. Strach optimátů z něho ještě vzrostl, kdyţ dobyl Galii; spolčili se proto s jedním z hlavních Caesarových protivníků, generálem Pompeiem. S jejich podporou vydal Pompeius několik zákonů, jejichţ cílem bylo zbavit Caesara po jeho návratu z Galie moci, a tím rozpoutal občanskou válku. Caesarova vojska zvítězila nad Pompeiovými v bitvě u Farsálu (48 př. Kr.), Pompeius sám však nakonec nezemřel na bitevním poli, nýbrţ byl úkladně zavraţděn. Po poráţce uprchl do Egypta v naději, ţe tam najde útočiště, avšak poradci mladého faraona Ptolemaia usoudili, ţe kdyţ se ho zbaví, mohli by si příznivě naklonit Caesara. Nechali tedy Pompeiovu loď čekat u břehu a jeho vlákali ho do menší loďky tím, ţe do ní posadili jeho dva staré kamarády z dřívějšího válečného taţení. Kdyţ loďka zamířila ke břehu, oba domnělí přátelé vytáhli dýku, vrazili mu ji do zad a potom mu uřízli hlavu. Březnové idy Po úkladné vraţdě svého největšího soupeře Caesar rázně skoncoval s ostatními odpůrci a vrátil se do Říma. Tam byl prohlášen diktátorem, coţ byla ústavní funkce s velkou mocí, zato však omezeného trvání. Nyní, kdyţ občanská válka skončila, se senát (zastupující převáţně vládnoucí aristokracii) doţadoval obnovení republiky a návratu k starému řádu věcí, ale Caesar si patrně uvědomoval, ţe starý "status quo" uţ nebude účinný, a začal prosazovat program bolestivé reformy. Zvětšil senát tak, aby jej mohl zaplnit vlastními příznivci, manipuloval oficiálními posty, jak uznal za vhodné, prosazoval rozsáhlé občanské i hospodářské reformy doma i v provinciích a pokoušel se obnovit právo a pořádek v čím dál neklidnějších ulicích Říma. Avšak nakonec se tato opatření dostala do rozporu se zájmy patricijů a nevraţivost optimátů vůči Caesarovi rostla. Podněcovaly ji i obavy, ţe se Caesar chystá prohlásit králem; republikánští Římané, kteří měli dosud v neblahé paměti tyranské vlády dávných římských králů (svrţených v 6. století př. Kr.) a vzpomínali na ně jako na bájné zlo, hleděli na královský titul s opovrţením. Ke změně postoje senátu nepřispěly ani další Caesarovy činy. Od samotného senátu přijal nebývalé pocty včetně titulu "imperátor", na jeho počest byla postavena řada chrámů a vztyčena řada soch a na mincích byl vyraţen jeho portrét - takovou poctou nebyl dosud vyznamenán ţádný ţijící Říman (byla však spojena s řeckými králi). Národům ve východořímských provinciích dovolil, aby ho uctívaly jako boha. Prasynovce Octaviana jmenoval svým nástupcem, a tím podnítil obavy, ţe se pokouší vytvořit jistou formu dědického nástupnictví. V únoru 44 př. Kr. mu na veřejné slavnosti jeho hlavní zástupce Marcus Antonius nabídl korunu - a Caesar ji odmítl; lidé však usoudili, ţe nabídku zinscenoval sám Caesar, aby tak vyvrátil nepříjemné fámy, a minula se účinkem.

8 Jeho autokratický styl, jeho výpad proti moci a postavení oligarchie, jakoţ i jeho očividné záměry získat královský titul nakonec dohnaly optimáty ke spiknutí. Jeho hlavní aktéři zastupovali dva hlavní proudy opozice vůči Caesarovi. Gaius Cassius Longinus, obvykle označovaný jako Cassius, byl generál, jehoţ význam vzrostl během vesměs neúspěšného taţení v Persii, kde římskou armádu pod velením generála Crassa porazili Parthové v bitvě u Carrhae (53 př. Kr.). Cassius byl tehdy obviněn, ţe úmyslně nenasadil své vojsko do bitvy, aby byl Crassus zabit a on mohl převzít velení, ba ţe ho k tomu za úplatu navedl Caesar (Crassův protivník). Po návratu do Říma se Cassius stal členem úplatné a prospěchářské republikánské frakce, a podle římských historiků zosnoval Caesarovu smrt zejména z chamtivosti a ţárlivosti. Cassius představoval zástupce zájmů, které se neslučovaly s Caesarovými reformami, a je často obviňován, ţe byl hlavou celého spiknutí. Právě on získal pro spiknutí nejvýznamnějšího aktéra, kterým byl Marcus Iunius Brutus. Brutus je často popisován jako - řečeno Shakespearovými slovy - "nejvznešenější ze všech Římanů", neboť jeho boj proti Caesarovi prý pramenil z čestných a spravedlivých pohnutek a on sám byl ztělesněním ušlechtilých ctností. Ve skutečnosti byl Brutus sloţitější osobnost; jeho činy dokazují, ţe uměl být nemorální a krutý, ale také uváţlivý a zásadový. Byl Caesarovou pravou rukou, jeho důvěrníkem a spolehlivým přítelem i spolupracovníkem; dokonce se o něm tvrdilo, ţe je Caesarovým synem, jelikoţ jeho matka byla kdysi Caesarovou milenkou. Přes to všechno se do spiknutí zapojil; zřejmě ho k tomu vedly jeho republikánské ideály - představuje protimonarchistickou opozici vůči Caesarovi. Spiknutí patrně začalo roku 45 př. Kr. během Caesarova taţení ve Španělsku, kde poráţel poslední zbytky Pompeiových vojsk z občanské války. Cassius, dřívější Brutův odpůrce, s ním neúnavně utuţoval přátelství, zatímco Brutus dostával anonymní výzvy apelující na jeho a Caesarovy svazky po předcích. Caesar totiţ odvozoval svůj původ od dávných římských králů a Brutův předek zabil v roce 510 př. Kr. posledního římského monarchu. Brutus byl nyní vyzýván, aby stejně jako jeho předek znovu uskutečnil slavnou tyranovraţdu. Nakonec se ke spiknutí přiklonil - poté, co mu Cassius namluvil, ţe Caesar uţ brzo svolá schůzi senátu a bude na ní prohlášen králem v provinciích mimo Itálii. Brutus se údajně dal slyšet, ţe bude muset "bránit svoji vlast" a "poloţit ţivot za její svobodu". Po zapojení Bruta začalo spiknutí rychle nabírat na obrátkách; nakonec se do něj zapojilo na šedesát lidí včetně mnohých Caesarových blízkých kolegů. Brutus musel s Caesarem těsně spolupracovat, aniţ by cokoli prozradil, a ačkoli navenek zachovával klidnou tvář, jeho ţena Portia vytušila, ţe se něco chystá, a byla také zasvěcena do spiknutí. Kdyţ bylo na březnové idy března - ohlášeno zasedání senátu, spiklenci usoudili, ţe nadešla jejich chvíle. Sešli se u Cassia, kaţdý s dýkou ukrytou pod oděvem, a poté se odebrali do Pompeiova divadla, součásti velkého veřejného komplexu, který dal Caesarův starý rival postavit. Senát se tehdy zrovna přestavoval, proto se jeho zasedání konala v provizorní síni vedle divadla. Tady čekali. Mnozí z nich byli přesvědčeni, ţe spiknutí je odhaleno, a byli připraveni utéct, ale Brutus stál netečně a klidně. Opodál, v budově divadla, byla rozmístěna skupina gladiátorů, kteří měli zasáhnout proti případným davovým nepokojům. Caesar mezitím skutečně obdrţel od svých špehů zprávu, ţe se proti němu chystá spiknutí. Dokonce mu předali seznam spiklenců, ale on mu nevěnoval pozornost. Zdá se, ţe o hrozícím nebezpečí se dozvěděla i jeho ţena, protoţe ho prosila, ať do senátu nechodí. Jeden ze spiklenců nasazený v Caesarově domě však dokázal její obavy rozptýlit. Kdyţ se Caesar

9 nakonec dostavil na zasedání, další ze spiklenců odvedl pozornost jeho zástupce Marka Antonia tak, ţe s ním zapředl dlouhý rozhovor před senátem. Caesar zaujal místo a připravoval se na jednání. Spiklenci vytasili dýky a vrhli se na něho - Caesar utrţil třiadvacet bodných ran a ironií osudu se zhroutil k nohám Pompeiovy sochy. Rozparcelování říše Spiklenci bohuţel nedomysleli následky Caesarova zavraţdění a neměli jasnou představu, jak postupovat dál. V nastalém zmatku uchvátil moc Caesarův dědic Octavianus spolu se svým zástupcem Markem Antoniem a v roce 43 př. Kr. vytvořili triumvirát s Lepidem, někdejším Caesarovým spojencem. Tajná jednání této skupiny rozhodla o charakteru republiky bezprostředně po atentátu i o jejím pozdějším zániku. V listopadu 43 př. Kr. se tato trojice sešla v Bononii (dnešní Boloni) a dohodla se na tzv. proskripční politice, tj. na odsouzení význačných osobností, aby jim mohla být zabavena půda a jejich bohatství naplnilo státní pokladnu. Ve vší tajnosti sestavili seznam jmen, kterým odsoudili stovky nejvýznačnějších Římanů k smrti a potupě. Ačkoli se zdroje v údajích různí, rozsah tohoto krutého rabování je zřejmý: mimo zákon bylo postaveno na dvě stě senátorů a více neţ dva tisíce equites ("rytířů" neboli zástupců niţší šlechty), z nichţ mnozí byli spojenci triumvirátu nebo mu pomáhali. Octavianus na seznam zařadil dokonce členy vlastní rodiny. Jiná jména se tam objevila ze zlomyslnosti či osobní nevraţivosti anebo kvůli vyrovnání starých účtů. Takto obohacený triumvirát se poté jal pronásledovat a likvidovat ty, kdo se spikli proti Caesarovi. V roce 40 př. Kr. se triumvirové sešli znovu - tentokrát ve městě Brundisium (Brindisi) - a dohodli se na rozparcelování republiky. Západ získal Octavianus, východ připadl Marku Antoniovi a Afrika na jihu Lepidovi. Absolutní vládu nad ţivoty statisíců lidí si tak v diskusi rozdělili tři muţi. První imperátor V následujících letech Octavianus upevňoval své postavení - např. roku 36 př. Kr. vyloučil Lepida z triumvirátu a zároveň usilovně podkopával Antoniovu pozici. Šikovně vyuţil propagandy, aby proti němu obrátil veřejné mínění: vytvořil o něm obraz muţe ovládaného temnými egyptskými kouzly, neboť Antonius se netajil poměrem s Kleopatrou a měl s ní několik dětí, ačkoli byl ţenat s Octavianovou sestrou. Mistrovským kouskem Octaviana bylo získání kopie Antoniovy závěti, zřejmě prostřednictvím starořímské obdoby tzv. black bag job (termín pouţívaný v amerických zpravodajských kruzích pro tajnou operaci s cílem umístit v sledovaném objektu odposlouchávací zařízení či najít v něm důleţité dokumenty, počítačové údaje nebo kryptografické klíče; pozn. překl.). Přečetl ji nahlas před celým senátem, a odhalil tak, ţe Antonius si přeje, aby děti, jeţ má s Kleopatrou, byly uznány jako pravoplatní potomci a on sám aby byl pohřben v Egyptě. To byla poslední kapka - a Octavianus se s bezvýhradnou podporou senátu pustil do posledního dějství v dramatu, z nějţ měl vzejít jako jediný vládce Říma. V roce 31 př. Kr. porazila jeho vojska Antoniovu armádu u mysu Actium, a Antonius s Kleopatrou následně spáchali sebevraţdu v Egyptě. Octavianus byl nyní pánem Říma a zůstal jím dalších čtyřicet pět let. Přejmenoval se na Augusta a přijal titul princeps - "první" (mezi rovnými) - nicméně ve všech ohledech s

10 výjimkou jména vládl jako císař. Republika byla minulostí a vystřídalo ji císařství. Augustovy vladařské činy vytyčily směr a podobu zbytku římských dějin, avšak vzhledem k jeho způsobu vládnutí šlo o dějiny převáţně tajné. Soustředěním veškeré moci v rukou jediného muţe a zřízením absolutistického, autokratického modelu vládnutí se Augustus přičinil o to, ţe se z mocenské politiky stal nástroj nepřetrţitého sledu spiknutí či pokusů o ně. Od té chvíle bylo hlavní císařovou starostí získávat zpravodajské informace o nebezpečích, jeţ mu hrozí, zatímco hlavní starostí kaţdého, kdo prahl po moci, bylo snovat úklady. Císař Domicián (81-96 po Kr.), který - stiţen mocenskou paranoiou - vládl jako tyran a byl nakonec zavraţděn, proslul výrokem: "Osud všech císařů je nevyhnutně neblahý, neboť pouze jejich zavraţdění můţe veřejnost přesvědčit o tom, ţe spiknutí proti nim byla skutečná." To svého času pochopil i Augustus, a tak zaloţil dvě instituce, které v následných tajných dějinách Říma sehrály velkou roli. Jednou z nich byl cursus publicus - oficiální poštovní sluţba. Poštu dosud roznášeli soukromí poslové; nyní se poštovní doručovatelé stali oficiálními vládními agenty, kteří se pohybovali po celé říši a jejichţ osoba byla nedotknutelná. Bylo nabíledni, ţe císařové jich začnou záhy vyuţívat jako tajné sluţby, která sbírá výzvědné informace, roznáší tajné vzkazy, ba dokonce provádí tajné operace, třeba atentáty. Kupříkladu císař Gordianus (r. 238 po Kr.) vyslal posly sluţby cursus publicus s fingovaným tajným vzkazem guvernérovi provincie Mauretania Caesariensis, jímţ byl Vitalianus. Ti po příchodu poţádali o rozhovor v soukromé místnosti a tam ho bez okolků zavraţdili. Augustus zaloţil také pretoriánskou gardu, elitní jednotku osobních stráţců, najímaných z oblastí nezávislých na tradičních sférách římského vlivu, jejímţ hlavním úkolem byla císařova ochrana před spiknutími a před pokusy o atentát. V průběhu několika staletí však moc pretoriánské gardy vzrostla natolik, ţe se sama stala největší hrozbou pro bezpečnost císařů, neboť je mohla libovolně jmenovat i sesazovat. Zavraţdění Caesara bylo tedy zárodkem nekonečného cyklu zákulisních mocenských her, které se od té chvíle jako červená nit táhnou římskými dějinami. Strůjci spiknutí ve snaze zachránit republiku před tyranií monarchie a zachovat svobodné a otevřené vládnutí podepřené ústavními normami - jinými slovy ochránit Řím před tajnůstkářstvím a podvracením - dosáhli svým činem pravého opaku. Perští Asasíni: po Kr. Asasíni, přívrţenci extrémního šíitského náboţenského řádu hašíšíjínů (podle údajného poţívání hašiše), představovali středověkou islámskou sektu proslulou vraţdami a pseudomystickými metodami výcviku. V 19. století se v Evropě vzedmula módní vlna historek o asasínech, vycházející z nepodloţených středověkých pramenů, např. cestopisů Marka Pola, a stala se základem lidových pověstí o jejich sektě. Podle tohoto zčásti přibarveného vyprávění byli asasíni tajným bratrstvem sídlícím v neproniknutelné pevnosti Alamút, v jehoţ čele stál charizmatický šejk Hassan ibn Sabbáh. Ten si vybíral mladé zdatné muţe z řad stráţců karavan na hedvábné stezce, která vedla kolem jejich horské tvrze, a jeho pochopové je unášeli do Alamútu, kde se mladíci probouzeli v "zahradě rajských rozkoší", obklopeni nádhernými květinami, fontánami a houfem svůdných dívek. Pod vlivem hašiše (pasty vyráběné z konopí, která se uţívala v

11 mnohonásobně vyšší koncentraci neţ moderní jointy a měla silné omamné účinky) byli předvedeni před šejka a ten jim oznámil, ţe se ocitli v ráji. Mladíci byli poté znovu uspáni a po procitnutí jim bylo sděleno, ţe do ráje se natrvalo vrátí jen tehdy, kdyţ odpřísáhnou naprostou poslušnost Hassanovi a budou ochotni na jeho příkaz i vraţdit. Pod vlivem dalších dávek hašiše se bojovníci stali krutými zabijáky všech nepřátel sekty. Pověsti o asasínech podnítily fantazii veřejnosti v době romantizmu, jehoţ kultura nadšeně vítala vše orientální, třeba i - v očích hrstky neohroţených bohémů - hašiš. Bájná sekta je dnes vetkána do pestré palety konspiračních pověstí (figuruje zejména ve spiknutích zaloţených na ovládání mysli ve stylu filmu Mandţuský kandidát) a hledají se v ní paralely se sebevraţednými teroristickými útoky dnešních islámských fundamentalistů. Jindy se historky o asasínech zlehčují jako výplody přebujelé fantazie romantických snílků, omámených opojnou směsí orientalizmu a drog. Ani jeden z obou současných postojů neodpovídá přesně skutečnosti, třebaţe pravda je nepochybně zvláštní. Asasíni skutečně existovali a skutečně sehráli významnou roli při utváření politiky a mocenské rovnováhy středověkého světa prostřednictvím teroru a vraţdění. Během své neblahé vlády destabilizovali Persii, podmanili si části Sýrie a vykonávali vraţdy na objednávku křiţáků. Název "asasíni", který je tedy zřejmě odvozen buďto od jména vůdce Hassana ibn Sabbáha, nebo od údajného uţívání drog, byl hanlivý a sektu tak nazvali její nepřátelé. Oni sami si říkali ad-dawa al-dţadída, "nová doktrína". Jejich kořeny tkví v bouřlivých a spletitých dějinách islámských rozkolů, neboť byli odnoţí ismailitských šíitských Fátimovců. Fátimovci byli příslušníci dynastie šíitských muslimů, kteří se prohlašovali za potomky prorokovy dcery Fátimy, a za pravoplatné vládce islámské říše tudíţ povaţovali sebe, a ne sunitské kalifáty Abbásovců. Fátimovci vznikli v Jemenu jako tajné společenstvo. Jejich osvědčenou metodou bylo vysílat do zemí, které neovládali, misionáře, a ti tam tajně šířili svoji víru a obraceli na ni význačné občany, např. generály a panovníky (ačkoli také vyuţívali armád, invazí a dalších obvyklejších forem záboru). V 11. století se jejich vliv rozšířil aţ do dalekého Španělska, na Sicílii a Sardinii, a fátimovská dynastie vládla z Káhiry velkým částem severní Afriky a Blízkého východu. Asasíni představovali mimořádně horlivou skupinu fátimovských misionářů, která se utvořila v 70. letech 11. století na podporu syna fátimovského kalifa Nizárího v jeho dynastickém boji o následnictví, a proto se této sektě občas říká také Nizáríja. Pod velením Hassana ibn Sabbáha dobyli v roce 1090 pevnost Alamút v horské oblasti Kazvínu v severním Íránu. Z této nedobytné základny šířili svou ideologii a moc a stali se hrdiny mnoha legend. Cílené vraţdění vysokých činitelů nepřátelských islámských sekt se pro asasíny stalo nejvyšším duchovním posláním a prostředkem šíření politického a náboţenského vlivu. Neexistují pádné důkazy, ţe poţívali drogy či techniky vymývání mozků, ale má se za to, ţe své pochmurné poslání plnili s děsivou důkladností. Jednotlivci či malé skupinky asasínů, vydávajících se za obchodníky nebo náboţenské askety, pronikali do bydliště vyhlédnuté oběti a nějaký čas tam ţili v ústraní. Bedlivým pozorováním oběti získali přehled o jejích pohybech a mohli zvolit vhodnou chvíli k útoku. Obvykle vraţdili na veřejném místě, často v mešitě během pátečních modliteb. Asasíni nejraději zabíjeli dýkou z bezprostřední blízkosti, aby oběť neměla nejmenší naději utéct. Stejně jako dnešním sebevraţedným atentátníkům šlo i jim o co největší publicitu, aby zesílili účinek

12 vraţdy i vlastní pověst obávaného nepřítele. Avšak na rozdíl od dnešních atentátníků si dávali záleţet, aby nezranili nikoho jiného, a neuznávali sebevraţdy - raději se nechali zabít stráţcem oběti. V roce 1092 si asasíni připsali na vrub první oběť, Nizáma al-mulka, vezíra jednoho z abbásovských kalifů v Bagdádu. Záhy poté se spojili s vládcem syrského Aleppa Ridvanem a na dvě desetiletí se stali faktickými vládci oblasti. Po Ridvanově smrti je odtamtud vyhnal jeho nástupce Ibn al-kašab, a tak se dostal na jejich černou listinu; v roce 1123 byl usmrcen dýkou jednoho z asasínů. Rok poté zemřel zakladatel sekty Hassan ibn Sabbáh, ale sekta na počátku 12. století dále rostla a sílila, aţ ji nakonec ovládl Rašiduddin Sinan, proslulý legendárním titulem "Stařec z hor" (zřejmě jde o chybný překlad). Koncem 12. století upevnili asasíni vztahy s křesťanskými křiţáky v syrském Levantu; v roce 1173 dokonce krátce pomýšleli na obrácení na křesťanskou víru, zřejmě aby vytěţili z výhodných daňových zákonů. Jenţe křesťané v Jeruzalémském království, ţárlivě střeţící výsadní postavení občanů osvobozených od daní, se proti tomu vzbouřili a vyjednávači, které vyslali asasíni, byli zavraţděni. Asasíni však vztahy s křiţáky přesto pěstovali i nadále a křiţáci v nich našli cenného spojence proti saracénskému králi Saladinovi. V roce 1175 se Saladina dvakrát pokusili zavraţdit, přičemţ druhý útočník se dostal ke králi natolik blízko, ţe ho zranil. V roce 1192 byli asasíni zataţeni do sloţité politiky křiţáckých království. Někdo - historikové spekulují o Richardu I. (Lvím srdci) - je najal, aby odstranili jeruzalémského krále Konráda z Montferratu. Konrád byl soupeřem Richardova vazala Guye z Lusignanu v zápase o jeruzalémský trůn. S podporou francouzského krále Filipa II. a rakouského panovníka Leopolda Konrád Guye z Lusignanu sesadil a v dubnu 1192 nastoupil na královský trůn. Jeho vláda však byla krátká. Hned 28. dubna, kdyţ se vracel z večeře u přátel, ho přepadli dva asasíni a ubodali ho k smrti. Sekta neblaze ovlivňovala politiku Blízkého a Středního východu aţ do poloviny 13. století, kdy abbásovský kalifát, zčásti oslaben pleněním asasínů, uţ nebyl schopen odráţet loupeţivé nájezdy mongolských hord. Dobýt Persii a porazit asasíny byl vyslán vnuk Čingischána a Kublaj-chánův bratr Hülegü-chán. V roce 1256 dorazil před brány Alamútu s největší mongolskou armádou, jakou se kdy podařilo shromáţdit, a údajně neprodyšnou obranu hradu ani nemusel podrobit zkoušce, protoţe asasínský šejk se okamţitě vzdal v bláhové naději, ţe dostane milost. Hülegü-chán srovnal pevnost se zemí; v roce 1265 pak byly poslední bašty asasínů rozprášeny jinou invazní armádou pod velením mamlúckého sultána Bajbarse I. Po téměř dvou stoletích tajného vlivu byla moc asasínů v oblasti u konce, ale nizárijští ismailité ţili dál; postupně se rozštěpili na vícero skupin, z nichţ několik existuje dodnes. Nejvýznačnější jsou qäsim-shâhîs neboli chodţové, které proslavil zejména jejich vůdce Ágá Chán, poslední potomek obávaných asasínských šejků. Legenda o asasínech však ţije dál jako vzorová ukázka zlověstných řádů, které tahají za nitky moci z dobře utajených úkrytů a své děsivé poslání plní prostřednictvím manipulace mysli a vraţdění. Tajná činnost papeţství: po Kr. Římskokatolická církev, zejména papeţské instituce v jejím čele, je odjakţiva spojována s tajnůstkářstvím a zákulisními pletichami. Často se o ní mluví jako o největší tajné společnosti,

13 která má k dispozici nejlepší zpravodajské sluţby na světě, a je obviňována ze všeho moţného - od úplatkářství a praní špinavých peněz aţ po pohlavní zneuţívání a vraţdy. Řada těchto obvinění tvořila často součást protikatolických dezinformačních kampaní, ale mnoţství dalších se ve větší či menší míře zakládá na pravdě. Během svých dlouhých dějin se církev často a energicky angaţovala v světských, ale i duchovních záleţitostech, a nezřídka tak činila v přísném utajení. Církev se od svého prvopočátku pohybovala ve světě utajení, vyzvědačství a nebezpečí. Křesťané, pronásledováni římskými úřady, byli nuceni vyznávat svou víru tajně a vyhýbat se římské tajné polici, tzv. frumentarii (původně špiţníci, důstojníci zásobovacích oddílů, později vyuţívaní k různým sluţbám vyzvědačským a policejním). Podle prvních křesťanských kronikářů, např. Eusebia z Caesareje, zakládali křesťané vlastní podzemí, které pomáhalo pašovat ohroţené osoby z dosahu úřadů, i vlastní vyzvědačskou síť, aby je měl kdo varovat před blíţícím se nebezpečím. Například svatého Cypriána tato síť zachránila před dopadením, kdyţ ho upozornila na vydaný zatykač a on se stihl ukrýt. Papeţ Viktor I. (papeţem v letech po Kr.) měl svého vyzvědače v samém srdci říše - císařovu milenku Marcii, která tajně přešla na křesťanskou víru a pomáhala mu zajišťovat propuštění odsouzených křesťanů. V rané době vyuţívala církev vyzvědačství pouze k vlastní obraně: aby se chránila před hrozbou vyhlazení. Jenţe uţ na počátku 4. století po Kr., po obrácení císaře Konstantina na víru a uznání křesťanství za oficiální náboţenství římské říše, se situace otočila. Církev získala vlivem na císaře i světskou moc. S postupným rozkladem západořímské říše v následujících stoletích se církev zasadila o to, aby zaplnila vzniklé mocenské vakuum: místně převzala moc nad oblastmi kolem Říma a v širším okolí se pokoušela ovládnout světskou vrchnost. Římský biskup mezitím upevnil svou moc v samotné církvi: zaloţil papeţský úřad a uzákonil nadřazenost Říma nad Konstantinopolí, římského katolictví nad východním pravoslavím i papeţského úřadu nad úřadem biskupským. (Papeţský titul byl římskému biskupovi formálně udělen teprve v roce 1073, ale dle potřeby se běţně pouţíval uţ předtím.) Falešná "skála církve" Lest, úskoky, licoměrnost a tajnůstkářství byly od prvopočátku ústředními nástroji prosazování světských i duchovních ambic papeţského úřadu. Vznik papeţských států jako územního celku i potvrzení nadřazenosti papeţského úřadu nad biskupským - dva hlavní pilíře papeţské moci - byly plodem podvrhů, úskoků a zrady. Papeţské státy vznikly v roce 756 po Kr., kdyţ franský král Pipin Krátký daroval území kolem Ravenny papeţi Štěpánu III. (někdy označovanému jako Štěpán II. v důsledku sporu o pravoplatnost předešlého papeţe). Podnětem k tomuto štědrému daru bylo Štěpánovo předloţení působivého dokumentu z dob starověkého Říma - tzv. Konstantinovy donace. Podle této listiny, datované rokem 315 po Kr., daroval císař Konstantin - jako výraz vděčnosti za své zázračné uzdravení z lepry - papeţi Silvestru I. město Řím i okolní provincie a potvrdil nadřazenost Říma nad ostatními hlavními baštami církve včetně Konstantinopole, Alexandrie a Jeruzaléma. Konstantin podle této písemnosti dokonce přestěhoval hlavní město říše z Říma do Konstantinopole, aby papeţská autorita nebyla umenšována přítomností konkurenční moci, čímţ nepřímo uznal nadřazenost moci papeţské nad císařskou.

14 Konstantinova donace zapůsobila na Pipina zcela podle papeţových představ: uznal dokument za pravý a postoupil Ravennu papeţi. Papeţské státy poté přetrvaly více neţ tisíc let a Pipinovo implicitní uznání papeţské autority výrazně posílilo papeţskou moc na mnoho dalších století. Uţ o čtyřiačtyřicet let později např. papeţ Lev III. řídil korunovaci Karla Velikého na císaře Svaté říše římské. Papeţský vliv na císaře této říše přetrval řadu následujících století. A zásluhu na tomto velkém úspěchu má podvrh: Konstantinova donace byla totiţ téměř jistě falzifikátem, zřejmě zhotoveným na objednávku papeţe Štěpána. Italský učenec Lorenzo Valla uţ na počátku 15. století dokázal, ţe listina obsahuje řadu nepřesností, např. nepřesnosti v datech, nesprávné latinské tvary a chybné uţití názvu Konstantinopolis místo tehdejšího názvu Byzanc. Krátce po Štěpánovi III. se o rozšíření papeţských států zaslouţil Štěpán IV. (papeţem v letech ) darem od krále "barbarů Lombardů", kteří tehdy ovládali velká území v Itálii. Štěpán IV. získal papeţský úřad díky podpoře dvou význačných církevních hodnostářů, Kryštofa a jeho syna Sergia. Tím však popudili lombardského krále Desideria; ten Štěpánovi nabídl další území, jestliţe mu oba hodnostáře vydá. Štěpán okamţitě souhlasil a oba muţe vydal na strašlivou smrt; svůj čin vysvětlil tak, ţe proti němu kuli pikle. Jeho zrada však došla zaslouţené odměny: Desiderius mu slíbená území nakonec odmítl vydat. V církvi se mezitím po celou dobu vedla debata o poměru autority římského biskupa vůči ostatním biskupům, namnoze zámoţným, vlivným a mocným. Kdyţ se papeţ Mikuláš I. ( ) dostal do sporu s remešským biskupem Hincmarem, opět si přizval na pomoc padělatele, aby potvrdil svůj úřad. Aby dodal váhu svému tvrzení o papeţské nadřazenosti, poukázal na sbírku listin, tzv. Pseudoizidorské dekretály, údajně pocházející z 1. století, tedy z nejranějších počátků církve, podle nichţ měl Řím pravomoc sesazovat biskupy a postulovat zákony. Ve skutečnosti byly tyto listiny čerstvým padělkem, ale Mikuláš s radostí prohlásil, ţe objevil starověké písemnosti dokazující oprávněnost jeho argumentů. Borgiové Patrně nejnechvalněji proslulým papeţským rodem byli Borgiové. Při prosazování svých zájmů a cílů se neváhali uchylovat k pletichám, tajným dohodám, ke lsti a úplatkářství, zradě i vraţdám. Neblaze prosluli jako traviči, vrahové a vášniví stoupenci incestu. Zároveň však podněcovali kulturní renesanci Evropy a z papeţských států vytvořili vskutku mocný politický a územní celek, který přetrval stovky let. Prvním papeţem z rodu Borgiů byl Calixtus III. ( ). Za své krátké vlády se stal velice neoblíbeným, podařilo se mu však povýšit svého synovce Rodriga na kardinála a dosadit ho na významný post vicekancléře Svatého stolce. V následujících třiceti letech kardinál Rodrigo Borgia upevnil své postavení v církvi, nabyl ohromného bohatství a vedl zhýralý ţivot: zplodil několik levobočků včetně Cesareho a Lukrécie. Papeţ Pius II. byl dokonce nucen pokárat ho za "nepatřičné" chování, jehoţ součástí byly nechvalně známé orgie. Kdyţ v roce 1492 zemřel papeţ Inocenc VIII., získal papeţský stolec štědrými úplatky Rodrigo: koupil si hlasy sedmnácti kardinálů, z nichţ přinejmenším jeden překračoval věkovou hranici, která ho opravňovala k účasti na volbě papeţe. Jakmile se jako Alexandr VI.

15 ujal úřadu, začal v míře v dějinách papeţství dosud nebývalé uplatňovat politiku nepotizmu, úplatkářství a vlastního obohacování. Po nepotistických praktikách poprvé sáhl uţ jako kardinál. Obratnými manévry přiměl papeţe Sixta IV. vydat prohlášení obcházející nelegitimnost jeho dětí a poté pro ně získal šlechtické tituly či církevní posty. Například jeho syn Giovanni byl jmenován vévodou z Gandie a Cesare získal uţ jako sedmiletý lukrativní církevní funkce. Kdyţ se Alexandr stal papeţem, jmenoval tehdy jiţ osmnáctiletého Cesareho kardinálem. Do této funkce jmenoval ještě několik dalších příbuzných. Alexandr měl v plánu zvětšit a upevnit papeţské státy a v konečném důsledku dopomoci svému synovi k vytvoření nové, na papeţství nezávislé královské dynastie v Itálii. Za tímto účelem uzavíral střídavě spojenectví s dvěma význačnými evropskými mocnostmi, Francií a Španělskem, přičemţ přízeň projevoval vţdy té, která mu byla v dané chvíli víc k uţitku. Jeho děti - zejména Lukrécie - mu poslouţily jako nástroj k uzavření výhodných sňatků s mocnými italskými rody. Nejprve ji provdal za Giovanniho Sforzu, potomka rodu Sforzů, který ovládal Milán, ale kdyţ moc Sforzů ochabla, dosáhl zákulisními pletichami zrušení manţelství. Zastrašováním rodu přiměl Giovanniho připustit, ţe jeho manţelství nebylo naplněno. Kdyţ bylo prohlášeno za neplatné, Alexandr mohl bez zábran provdat Lukrécii za člena jiného, uţitečnějšího rodu. Podle některých pramenů však Lukrécie otěhotněla s mladým sluhou. Cesare s otcem situaci vyřešili po svém: podplacené vatikánské slyšení prohlásilo, ţe Lukrécie je ještě panna, a sluha byl uvězněn a zavraţděn. Dítě se narodilo v utajení, ale Alexandr usiloval o jeho uznání (aby mu mohl přidělit strategicky významný majetek) a vydal papeţské buly, které za otce dítěte střídavě prohlašovaly buďto Cesareho, nebo samotného Alexandra. Nevyhnutně se začaly šířit zvěsti o incestu, a Lukrécie je dodnes zatracována za to, ţe spala s vlastním otcem i bratrem. Podobnými cestami se mezitím ubíraly i ţivotní osudy Cesareho. Jelikoţ byl zřejmě nespokojen s duchovní kariérou, kterou mu otec vybral, rozhodl se, ţe si sám proklestí cestu k světštější roli politika a vojáka. Dne 13. června 1498 odjel Cesareho starší bratr, vévoda z Gandie, na večírek v doprovodu muţe v masce. Druhý den bylo jeho tělo s podříznutým hrdlem vytaţeno z Tibery. Podezření záhy padlo na Cesareho, který se netajil odporem k bratrovu vlivu na Alexandra. Po jeho odstranění mohl Cesare směle setřást okovy duchovní důstojnosti a vrhnout se na politickou a vojenskou kariéru. Pokud však chtěl uspět, potřeboval mocného přívrţence; Alexandr proto uzavřel dohodu s francouzským králem Ludvíkem XII., který potřeboval papeţské povolení k rozvodu. Alexandr manţelství zrušil bulou, Cesare ji králi doručil jako papeţský legát a Ludvík ho z vděčnosti jmenoval vévodou z Valentois a oţenil s jednou princeznou. S francouzskou podporou mohl Cesare obsadit a podmanit si provincii Romagna, formálně pod papeţskou kontrolou, prakticky však nezávislou a neposlušnou. Alexandr, aby mohl celé taţení financovat, začal ve velkém uplácet, prodávat odpustky a církevní úřady a zabavovat pozemky nepřátel nebo soupeřů. Lukrécie byla provdána za neapolské princátko, vévodu z Bisceglie, jenţe rozkolísaná mocenská rovnováha v Neapoli měla za následek, ţe i tento neboţák přestal být uţitečným. A tak ho Cesare, zřejmě na Alexandrův příkaz, zavraţdil. Alexandr poté povzbuzoval francouzské i španělské záměry s Neapolí a následných zmatků vyuţil k tomu, aby si podmanil dva mocné rody, které byly místními soky Borgiů. Na jistou dobu se do operací

16 vloţil osobně a vládu nad Římem a Vatikánem, a tedy i nad římskokatolickou církví, přenechal tehdy dvacetileté Lukrécii. Aby ji mohl obdařit pohádkovým věnem, pustil se také do úplatného získávání prostředků: za obrovské sumy jmenoval další kardinály. S těmito penězi pak mohl provdat Lukrécii za Alfonsa d'este, dědice strategicky významného vévodství Ferrara. Navzdory pověsti travičky a svůdkyně je Lukrécie ve Ferraře dodnes uctívána jako zboţná a věrná choť, jakoţ i prozíravá správkyně a mecenáška umění. Dalšími pletichami a úklady s Francií zajistil Alexandr Cesaremu volnou ruku ve střední Itálii, ale rod Borgiů musel záhy čelit spiknutí z vlastních řad. V roce 1502 se nespokojená niţší šlechta spojila s rodem Orsiniů, sesadila bývalé vládce Romagni a porazila Cesareho armádu. Jenţe Cesare, v pletichaření mistr nad mistry, vyzrál na nepřátele obyčejnou zradou. Pozval vůdce spiknutí na schůzku, na níţ chtěl naoko chtěl sjednat příměří; místo toho je zajal, uvěznil a popravil. Alexandr sáhl po podobné lsti, aby se zbavil svého rivala, kardinála Orsiniho: vylákal ho na schůzku a poté ho uvrhl do ţaláře, kde kardinál později zemřel. V následujících měsících se Alexandr jedem a jinými formami úkladných vraţd zbavil dalších protivníků či bývalých kompliců, kteří toho příliš věděli, a zmnoţil své jmění zabavením jejich majetku. Borgiové byli na vrcholu moci. Podmanili si, porazili či odstranili většinu místních protivníků, ve střední Itálii si rozdělili rozsáhlá území, spojili se s mocným rodem d'este a stali se nesmírnými boháči. Po dalších Alexandrových pletichách měl Cesare od Francie přislíbenou Sicílii, od Španělska zase velkou část Toskánska. Chystal další vojenská taţení, kterými chtěl z rodu Borgiů vybudovat mocnou, nezávislou dynastii. Jenţe v roce 1503 přišla pohroma. Alexandr i Cesare záhadně onemocněli po večeři s kardinálem Cornetem. Mnoho pramenů tvrdí, ţe byli otráveni, některé dokonce uvádějí, ţe oba šli na večeři s úmyslem otrávit Corneta, ale vymstilo se jim to, kdyţ kardinál nepozorovaně vyměnil skleničky. Méně romantičtí dějepisci však tvrdí, ţe oba se zcela prozaicky nakazili malárií. Ať uţ byla příčina jakákoli, Alexandr záhy zemřel a Cesare byl nadlouho zesláblý a churavý (byl však přesto schopen vyslat skupinu zlodějů, aby se vloupali do Vatikánu a nakradli, co jim přijde pod ruku, zatímco jeho otec tam leţel vystaven na katafalku). Nakonec se uzdravil, jenţe jazýčky na mocenských váhách se mezitím vychýlily na druhou stranu a otcův nesmiřitelný nepřítel se stal papeţem Juliem II. Julius kul pikle se Španěly, aby Cesareho zatkli, a třebaţe se Cesaremu podařilo uprchnout, majetek v Itálii uţ nikdy znovu nezískal zpět. V roce 1507 zemřel na bitevním poli ve sluţbách francouzského krále. Borgiům tedy ani bezohledné intrikánství, uplácení a licoměrnost nepomohly k vybudování dynastie, o které snili; přesto však zanechali důleţité dědictví. Cesareho někdejší panství připadla papeţským státům, coţ posílilo jejich postavení mocného politického a územního celku, který hrál řadu století významnou roli v pozdějších evropských konfliktech, např. v napoleonských válkách. Borgiové se v roli mecenášů umění také významně zaslouţili o rozvoj kultury. A v neposlední řadě poslouţil Cesare jako vzor pro Machiavelliho nejvýznamnější a nejvlivnější dílo Vladař, které podtrhovalo význam vyzvědačství, zpravodajských sluţeb a dalších tajných nástrojů vládnutí a stalo se nadlouho inspirací pro zástupy špehů, tajných diplomatů i politiků. Spiknutí střelného prachu - spiknutí uvnitř spiknutí: 1605

17 Jeden z nejznámějších komplotů všech dob, spiknutí střelného prachu z roku 1605, si v Británii připomínají dodnes - kaţdoročně 5. listopadu - táborovými ohni, ohňostrojem a pálením figuríny jménem "Guy" podle Guye Fawkese, jednoho z hlavních strůjců spiknutí. Oficiální verze příběhu je z převáţné části obecně známa, hlavně v Británii, kde se o ní povinně učí ve škole, ale kdyţ ji prozkoumáme podrobněji, brzo zjistíme, ţe není tak černobílá, jak na první pohled vypadá. Řada důkazů svědčí o tom, ţe budovám britského parlamentu nehrozilo váţné nebezpečí, ţe budou vyhozeny do povětří, a ţe spiknutí bylo do jisté míry uměle vykonstruováno s cílem rozdmýchat protikatolické nálady; ty náramně poslouţily osobním zájmům Roberta Cecila, hraběte ze Salisbury, který se na přelomu vlád Tudorovců a Stuartovců stal nástupcem sira Francise Walsinghama ve funkci státního tajemníka a šéfa zpravodajských sluţeb v Anglii. Oficiální verze Poté, co bylo spiknutí střelného prachu zmařeno a jeho strůjci zabiti či zajati, vyslechnuti a popraveni, učinila vláda neobvyklý krok: vydala oficiální verzi sledu událostí pod názvem "King's Book". Právě tento popis událostí je dodnes součástí výuky dějepisu v anglických školách. Podle něj bylo spiknutí střelného prachu dílem skupiny katolických šlechticů pod vedením Roberta Catesbyho, pobouřených tím, ţe nový král Jakub I. nedodrţel svůj slib tolerance vůči katolictví. Rozhodli se proto vyhodit do povětří budovu parlamentu; tímto troufalým činem měli v úmyslu odstranit většinu vedoucích politiků v zemi včetně krále Jakuba, jeho nejstaršího syna a všech ministrů. Poté chtěli zajmout zbylé královy potomky a v celé zemi vyvolat katolickou vzpouru. Na pomoc spiklencům byl přizván Guy Fawkes, který slouţil v pluku anglických katolických exulantů v Evropě a měl zkušenosti s výbušninami; skupina si najala domek poblíţ parlamentu s úmyslem vykopat pod ním tunel. Kdyţ se to ukázalo jako nepraktické, jeden ze spiklenců, Thomas Percy, si v březnu 1605 najal sklep přímo pod sněmovnou lordů. Fawkes, vydávající se za Percyho sluhu, propašoval do sklepa šestatřicet soudků střelného prachu a ukryl je pod hromadu dříví a ţelezného šrotu. Potom uţ spiklenci jen čekali na zasedání parlamentu. Po četných odkladech měl nový parlament zahájit činnost 5. listopadu, jenţe jednoho ze spiklenců, Francise Treshama, se náhle zmocnila nutkavá a pošetilá potřeba varovat švagra, poslance lorda Monteaglea. Monteagleovi byl 26. října večer, kdyţ usedal k večeři, doručen vágní, přesto však znepokojivý dopis, který poslanec dal sobě i svým hostům přečíst nahlas: Můj pane, z lásky, jiţ přechovávám k Vám i několika Vašim přátelům, mám obavu o zachování Vaší osoby, a proto Vám radím, je-li Vám ţivot milý, abyste si vymyslel nějakou výmluvu, kterou byste omluvil svou neúčast na zasedání tohoto parlamentu, neboť Bůh a člověk se rozhodli potrestat zlořády doby; neberte, prosím, toto varování na lehkou váhu a odeberte se do své vlasti, kde můţete očekávat onu událost v bezpečí, neboť, ačkoli tomu zatím nic nenasvědčuje, povídám Vám, ţe tomuto parlamentu bude uštědřena strašlivá rána, a přece neseznají, kdo jim ji zasadil. Nesmíte zavrhnout tuto radu, poněvadţ Vám jen prospěje a nikterak neuškodí, vţdyť nebezpečí pomine, jakmile toto psaní spálíte; a já doufám, ţe Bůh, do jehoţ svaté ochrany Vás svěřuji, Vás osvítí, abyste této rady náleţitě vyuţil.

18 Monteagle dopis okamţitě poslal královu hlavnímu ministrovi a muţi odpovědnému za ochranu krále před spiknutími Cecilovi; jenţe Cecil a jeho rádci si očividně nebyli jisti významem dopisu, a tak počkali, aţ se král vrátí z lovu; potom mu dopis ukázali a společně zvaţovali, jak s ním naloţit. Král rychle pochopil, co se chystá, a tajná rada nařídila prohledat sklepy pod parlamentem, byť ne okamţitě. Čekalo se aţ na den před otevřením. Bylo objeveno skladiště střelného prachu a Guy Fawkes byl zajat. Během výslechu na mučidlech postupně vyzradil jména dalších strůjců i podrobnosti spiknutí. Spiklenci mezitím uprchli do oblasti Midlands a tam se sešli se skupinou katolických stoupenců; 7. listopadu se nakonec zabarikádovali v Holbeche House na hranici Staffordshiru. Byli připraveni klást odpor, ale stihla je další pohroma: část střelného prachu, který sušili u ohně, vybuchla a několik spiklenců bylo raněno. Den poté je dostihla ruka zákona: Catesby a tři další spiklenci byli v bitvě zabiti, většinu ostatních zajali. Dokonce i několik jezuitských kněţí, kteří se do spiknutí zapojili jen okrajově, bylo vystopováno a postaveno před soud. Všechny spiklence stihla strašlivá poprava, aţ na Francise Treshama, který byl uvězněn odděleně v londýnském Toweru a v prosinci tam zemřel - údajně na zánět močových cest, ačkoli většina pramenů se shoduje, ţe byl otráven. Spiknutí střelného prachu bylo zmařeno, národ propukl v jásot, Cecil zachránil vděčného krále a katolictví v Anglii utrţilo další zdrcující ránu; po spiknutí vyhasly poslední naděje, ţe by na trůn mohl nastoupit katolík. Vládní komplot? V oficiálním podání je řada nesrovnalostí. Některé detaily se opírají o doznání dvou strůjců - Fawkese a Thomase Wintoura - jenţe pravdivost obou je pochybná: například podpis pod Fawkesovým doznáním je podle všeho zfalšovaný. Není jasné, zda se spiklenci skutečně pokusili vykopat tunel pod parlamentem, a různí se i názory, proč nakonec od této myšlenky upustili; zda prosakovala voda z Temţe, nebo to byla pro pány příliš velká dřina, nebo jestli při kopání narazili na základy parlamentní budovy. Jak si mohl známý katolický agitátor (Thomas Percy) najmout sklep přímo pod parlamentem? Ve skutečnosti mu jej pronajal blízký přítel Roberta Cecila. Přístup ke střelnému prachu podléhal ve stuartovské Anglii přísné kontrole a jeho skladiště v londýnském Toweru bylo nepřetrţitě hlídáno. Spiklencům se však i přesto podařilo získat třicet šest soudků (patrně z Flander) a propašovat je přes celý Londýn doslova pod nosem úřadů. Fawkes část znehodnoceného prachu dokonce nahradil a z Evropy obstaral další zásilku. Patrně nejváţnější trhlinou v oficiální verzi příběhu je dopis Monteagleovi. Skutečně jej poslal Tresham? A pokud to nebyl on (bez námahy o tom přesvědčil Catesbyho a Wintoura), tak kdo? Jestli jej poslal on, bezpochyby si uvědomoval, ţe to zřejmě zmaří celé spiknutí. Monteagle dopis obdrţel v sídle, které předtím nenavštívil celé měsíce - jak odesílatel věděl, kde se Monteagle onoho večera bude zdrţovat? Přijetí dopisu vyznívá jako dobře sehrané divadélko. Proč jej Monteagle dal číst nahlas svým hostům? Aby si tak zajistil svědky? Podle údajného důvěrníka Monteagle ten dopis skutečně čekal.

19 Oficiální verze uvádí, ţe Monteagle dopis poslal přímo Cecilovi, přestoţe bylo tak pozdě večer. Chybí v ní však uţ to, ţe většina ostatních členů tajné rady byla jako na zavolanou toho večera u Cecila, včetně lorda admirála, lorda Chamberlaina a hrabat z Northamptonu a Worcesteru. Tato skupina důstojných osobností očividně nepochopila zřejmý význam dopisu a "musela" jej ukázat králi. Všichni pak čekali aţ do noci před otevřením parlamentu a teprve pak zakročili - ţe by s úmyslem co nejvíce nafouknout hrozící nebezpečí a podtrhnout význam odhalení? Kontroverzní jsou i osudy strůjců spiknutí. Někteří autoři naznačují, ţe výbuch u Holbeche House nebyl nešťastná náhoda (tj. ţe byl zinscenován zrádcem uvnitř skupiny), a rouškou tajemství je obestřena i smrt dvou vůdčích postav spiknutí - Roberta Catesbyho a Thomase Percyho. Ačkoli se dalo čekat, ţe úřady je budou chtít chytit ţivé, aby je bylo moţno vyslechnout, voják, který je zabil, byl odměněn neobvykle vysokou rentou. Ještě podivnější je, ţe oba byli zřejmě zastřeleni jedinou kulkou! Nakonec je zde záhadná smrt Francise Treshama. Proč s Treshamem zacházeli jinak neţ s ostatními a nebyl postaven před soud? Proč se mu Monteagle nesnaţil pomoct? Přestoţe ho Tresham varoval, Monteagle nehnul ani prstem, aby se za něj přimluvil, byť se mu tak hravě podařilo zachránit jiného spiklence. Byl Tresham otráven? Zemřel vůbec? Někteří význační dějepisci tvrdí, ţe Treshamova smrt byla fingovaná a ţe mu bylo umoţněno uprchnout do Španělska pod pseudonymem Matthew Brunninge. Spiknutí uvnitř spiknutí Nad spiknutím střelného prachu se vznáší řada otazníků, jenţe jak se to všechno skutečně odehrálo? Dnes se má všeobecně za to, ţe v celém komplotu měl prsty Robert Cecil, hrabě ze Salisbury; ţe jej podryl a nakonec odhalil v době, která byla pro něj nepříhodnější, a poté za sebou zahladil všechny stopy. Jakou pro to měl motivaci? Vše se začalo odvíjet od Cecilova otec, lorda Burghleyho; právě on přivedl do sluţeb královny Alţběty Francise Walsinghama a jako první vybudoval výzvědnou síť, kterou Walsingham zdokonalil. Cecil kráčel v otcových šlépějích a uţ jako mladík měl významné slovo ve vládních záleţitostech. V 90. letech 16. století, kdy uţ Walsingham a Cecilův otec nebyli na scéně, sváděl Cecil tuhý boj o královninu přízeň i o účinnou vládu nad dvorem, a tudíţ i nad celou zemí, s Robertem Devereuxem, druhým hrabětem z Essexu. Vlákal ho do nemoţného úkolu podrobit si Irsko, ten však skončil potupou, a Devereux zpečetil svůj osud r pokusem o puč, který vešel do dějin jako essexská vzpoura (bylo do ní zapleteno i několik strůjců spiknutí střelného prachu). Cecil poté zcela ovládl dvůr a po Alţbětině smrti pomohl skotskému králi Jakubovi VI. k hladkému nástupu na anglický trůn. Jeho postavení však zřejmě nebylo tak neotřesitelné. Bylo všeobecně známo, ţe Cecil předtím podporoval jiného Alţbětina nástupce. Určitě by mu prospělo, kdyby novému králi prokázal nějakou neocenitelnou sluţbu. Stejně jako Walsingham prosazoval i Cecil důslednou protikatolickou politiku, neboť si byl neustále vědom toho, jaké nebezpečí představují katolíci doma i v zahraničí. V roce 1604 ho pobouřila zpráva od Thomase Allysona, jeho hlavního vyzvědače na kontinentu, ţe angličtí jezuité podněcují spiknutí proti anglické monarchii. Ještě v témţ roce se Cecilova diplomacie přičinila o mírovou smlouvu se Španělskem, čímţ si uvolnil ruce a mohl rázně zakročit proti

20 domácím katolíkům. Jedním z nejpádnějších důkazů, ţe Cecil vyuţil spiknutí střelného prachu k vlastnímu prospěchu, ať uţ k němu dal, či nedal podnět, je skutečnost, ţe vynaloţil mimořádné úsilí, aby do něj namočil hlavu jezuitského řádu v Anglii pátera Henryho Garneta, a svalil tak vinu za spiknutí na anglické jezuity. Pokud tedy mohl Cecil získat tím, ţe zinscenuje a podryje spiknutí střelného prachu, jak to provedl? Dvěma nejpodezřelejšími postavami dramatu jsou Francis Tresham a lord Monteagle, tedy autor a příjemce dopisu, který celé spiknutí pohřbil. Tresham byl rozladěný katolický dvořan, který měl řadu důvodů chovat zášť k vrchnosti - třeba proto, jak zacházela s ním a jeho rodinou. Byl také zapleten do essexské vzpoury z roku Po všech stránkách tedy přicházel v úvahu jako strůjce spiknutí. Jenţe to také byl zpustlý hazardní hráč, který se topil v dluzích, a tudíţ potřeboval peníze. Vědělo se o něm, ţe před spiknutím střelného prachu byl dvorním vyzvědačem a donášel na katolíky. Po zaslání dopisu Tresham zřejmě věděl, ţe spiknutí je definitivně odhaleno, a připravoval se na útěk ze země ve chvílích, kdy ostatní spiklenci ještě neměli ani tušení, ţe jsou prozrazeni. Stejně nejasná je i role lorda Monteaglea. Podle oficiální verze byl Monteagle do spiknutí zataţen pouze jako adresát dopisu. Ve skutečnosti však o spiknutí zřejmě od začátku věděl a moţná je dokonce podporoval. Monteagle byl také katolík a také on se účastnil essexské vzpoury. Po jejím zmaření jen se štěstím vyvázl ţivý a pouze s vysokou finanční pokutou, coţ vedlo ke spekulacím, ţe právě v té době se stal vládním donašečem a jedním z Cecilových agentů. Od nástupu Jakuba I. na trůn si Monteagle dal záleţet, aby přesvědčil Cecila i krále, ţe je konformista - katolík, který nahlédl zbloudilost své cesty a je loajální vůči protestantské monarchii - a těţil z toho poctami a přízní. Před svými katolickými přáteli včetně Catesbyho, Greshama a dalších však ukazoval jinou tvář a mluvil jako nebezpečný katolický buřič. Na schůzce s Catesbym a jezuitským páterem Garnetem v červenci 1605 se Monteaglea zeptali, jestli on a ostatní "jsou schopni odčinit svou vinu a chopit se zbraně proti králi". Podle Garneta "odpověděl můj dobrý pán Monteagle, ţe pokud by byli vyzváni, jsou toho schopni okamţitě". Pak Garnet dodal, cituje přímo Monteaglea: "Král se zprotivil všem." Toto svědectví, které podal Garnet uţ jako zatčený, bylo na Cecilův příkaz později utajeno a zmínky o Monteagleovi v doznáních ostatních byly vyškrtnuty z úředních záznamů. Monteagleovy pokusy naklonit si důvěru spiklenců však nebyly zcela úspěšné, neboť Catesby zřejmě pojal podezření a nevěřil mu natolik, aby ho do spiknutí zasvětil. V podezření ho moţná utvrzovaly přemrštěné odměny, které Monteagle dostával, včetně vysoké renty a přidělené půdy, i úsilí, které vynakládal Cecil, aby zachoval Monteagleovu pověst. Cecil napsal jednomu z úředníků, kteří se účastnili soudního procesu se zajatými spiklenci: "Konečně - a to nesmíte opomenout - musíte na doporučení mého pána, lorda Monteaglea, prohodit několik slov o tom, jak upřímně konal, a jakým štěstím pro něho bylo, ţe byl nástrojem tak velkého poţehnání... neboť je prachsprostě pomlouván, ţe se kdys byl účastnil onoho spiknutí se střelným prachem a ţe mi následně vše prozradil." Závěrem tedy lze říct, ţe ačkoli známe jen hrstku nezvratných faktů, je zde mnoţství nepřímých důkazů, které vyvolávají dohady o pravdě skryté za spiknutím střelného prachu. Zdá se nepravděpodobné, ţe celou věc zinscenoval Cecil - do své sítě nepolapil jedinou významnější osobnost z řad katolické aristokracie, ba ani soupeře na dvoře, kteří by jistě byli jeho terčem. Nejpravděpodobnější verze bude asi taková, ţe Cecil se prostřednictvím své sítě