Imunitní systém člověka

Transkript

1 Gymnázium Jana Nerudy Závěrečná práce studentského projektu Imunitní systém člověka Dohled: Hana Černá, Mgr. Odborný konzultant: Pavla Šídlová, diplomovaná sestra Evropský sociální fond Praha a EU Investujeme do vaší budoucnosti Klára Šídlová 2014 Karolína Neradilová 1

2 Prohlašuji, ţe jsem vypracoval práci samostatně a výhradně s pouţitím uvedené literatury a za pomoci odborného konzultanta. Neradilová Karolína Šídlová Klára 2

3 1. Obsah 2. Abstrakt Úvod.3 4. Vznik imunitního systému Fylogenetický vývoje Ontogenetický vývoj Vývoj lymfoidního systému u člověka Lymfatické orgány Primární lymfatické orgány a jejich úlohy Kostní dřeň Thymus (Brzlík) Sekundární lymfatické orgány a jejich úlohy Lymfatické (lymfoidní) uzliny Slezina 5 6. Dělení imunity Specifická Nespecifická 6 7. Imunitní reakce Dostředivá část imunitní reakce Ústřední část imunitní reakce Odstředivá část imunitní reakce Autoimunita Úvod Buněčná imunita Protilátková imunita Klasifikace autoimunitních chorob Shrnutí Příčiny Systémový lupus erytematodes 9.1 Úvod 9.2 Příznaky Léčba Další onemocnění Léčba autoimunitních chorob Závěr Seznam pouţitých zdrojů

4 2. Abstrakt Imunitní systém nás brání před viry, bakteriemi a dalšími antigeny, které ohroţují náš organismu a naše zdraví. V této práci si představíme na fylogenetický a ontogenetický vývoj imunitního systému. Přiblíţíme co vše tento systém tvoří, tedy primární a sekundární lymfatické orgány. Dále vysvětlíme rozdíl mezi specifickou a nespecifickou imunitou a jak celá imunitní reakce probíhá. V druhé části práce popíšeme autoimunitu, systémový lupus léčbu těchto autoimunitních chorob. Our immune system is protecting us from virus, bacteria and other antigens, which are threating our organism and our health. In this thesis, we will introduce the immune system s phylogenetic and ontogenetic developement. We will see the difference between two types of immune system, how this system can be builded and we will show the primary and secondary lymphatic organs. We will present how the immune reaction is being in process. In the end, we will discuss autoimmune and autoimmune disease such as lupus erytematodes. 4

5 3. Úvod Člověk je kaţdý den vystaven velkému mnoţství patogenů, tedy cizorodých látek a organismů z okolního prostředí, které ho ohroţují. Díky imunitnímu systému se však můţe těmto patogenům bránit. Schopnost bránit se nazýváme imunitou. Toto slovo pochází z latinského slova immunis, coţ znamená odolný. Díky ní máme schopnost bránit se proti patogenním infekčním zárodkům zevního a vnitřního prostředí. Imunitní systém dále také zajišťuje spolu s nervovou soustavou a ţlázami s vnitřní sekrecí homeostázu, díky které naše tělo udrţuje stálé a optimální vnitřní prostředí. Dalším základním principem je také rozpoznání látek, které jsou tělu vlastní od látek cizích, ale dokáţe také rozlišit a zasáhnout proti patologicky změněným buňkám vlastního těla. Nejjednodušší obranný systém můţeme pozorovat jiţ u nejprimitivnějších bezobratlých ţivočichů. U savců a člověka je tento systém jiţ o poznání sloţitější a v mnoha směrech stále ještě neprozkoumaný. Imunitní systém se skládá z primárních a sekundárních lymfatickým orgánů, buněk imunitního systému a humorální části imunitního systému. 4.Vznik imunitního systému 4.1. Fylogenetický vývoj Z fylogenetického hlediska můţeme říci, ţe rozvoj a zdokonalování imunitní reaktivity probíhá souběžně s vývojem a diferenciací lymfoidního systému. Nejjednodušší formy imunitních odpovědí byly prokázány u nejnižších strunatců kruhoústých. 1) Imunita se u této skupiny skládá pouze ze zvláštních buněk lymfoidních hemocytoblastů, které můţeme nalézt v krvi. Zánětu se zúčastňují slezinné prekursory a krevní buňky. Další značný vývoj byl zaregistrován u mihulí. U těchto organismů lze jiţ najít o něco sloţitější obranu proti patogenům z vnitřního a vnějšího prostředí. Je zde jiţ primitivní lymfoidní struktura, kterou můţeme povaţovat za předchůdce thymu. Ve dřeni a krvi jsou přítomné lymfocyty. Další vývoj byl zaznamenán i u gamaglobulinu, který se zde objevuje v krvi spolu s lymfocyty. Nalezneme zde také aloštěpovou imunitu, coţ znamená, ţe po primárním hojení je geneticky odlišný aloštěp vypuzen. Lze zde vyvolat i pozdní přecitlivělost. Dále je zde i slabá produkce protilátek a velmi slabá imunologická paměť. U ţralokovitých ryb je vyvinutý thymus a slezina s bílou pulpou. Protilátková odpověď je vyšší, avšak stále slabá, spolu s imunologickou pamětí. Pokročilejší ţraloci mají uţ velmi dobře vyvinutý thymus, který je zde členěn na kůru a dřeň. Slezina obsahuje bílou i červenou pulpu. Nacházíme u nich plasmatické buňky. Můţeme zde vyvolat i sekundární odpověď na mnoho antigenů, která se svojí intensitou jiţ blíţí k savcům. U obojţivelníků najdeme velké mnoţství plasmocytů, zejména ve střevní tkáni. Objevují se i další typy imunoglobulinu. U plazů se prokázalo sdruţení lymfoidní tkáně s epitelovou tkání střevního původu. Tato 5

6 struktura je rozvinut i u ptáků, avšak jiţ v samostatném orgánu Fabriciově burse, která se nachází vedle kloaky. Je zde také diferenciace lymfoidní tkáně, jsou vyvinuté folikuly a zárodečná centra Ontogenetický vývoj Člověk se s lymfatickým systémem jiţ narodí. Ten se vyvíjí během nitroděloţního vývoje. Buňky lymfopoesy se objevují jiţ v cévách zárodku. K oddělení lymfoidní řady od krvetvorných dochází na konci prvního trimestru. Důleţitým orgánem, který je od brzkého embryonálního stadia krvetvorným jsou játra. Jsou v nich obsaţeny lymfoidní i kmenové buňky. V polovině nitroděloţního vývoje se stává i kostní dřeň krvetvorným orgánem. Buňky v tomto krvetvorném orgánu však nejsou v prenatálním období nijak významné. Nejvíce lymfoidních i kmenových buněk přibývá těsně před narozením. Jediným zdrojem prekursorů T a B lymfocytů a monocytů a kmenových buněk je po narození kostní dřeň. Thymus je první orgán, který je pouze lymfoidním orgánem. První náznaky brzlíku pozorujeme ve fetálním období a vzniká z výchlipkou epitelu ze třetí čtvrté ţaberní štěrbiny. Sekundární lymfatické orgány, slezina a lymfatické uzliny, se vytváří ve druhé třetině embryonálního období. Tyto orgány zpočátku zajišťují i krvetvorbu Vývoj lymfoidního systému u člověka Poznatky o vývoji lymfoidního systému ještě zdaleka nejsou úplné. První náznak thymu se objevuje okolo 6. týdne nitroděloţního vývoje. O 2 týdny později, tedy v 8. týdnu se překrývá se základem štítné ţlázy. Na své konečné místo se dostává ve 12. týdnu. Ve 3. měsíci se v periferní krvi objevují první lymfoidní buňky. V tomto období se dokončuje tvorba sekundárních lymfatických orgánů. Poté je jiţ vývoj poměrně rychlý. Od 14. týdne je mnoţství lymfocytů, které nesou imunoglobulínové receptory, ve slezině, lymfatických uzlinách a periferní krvi stejné jako u nově narozených dětí. 5. Lymfatické orgány Jednou ze základních sloţek, které tvoří imunitní systém jsou lymfatické orgány. Ty se dělí na primární a sekundární Primární lymfatické orgány a jejich úlohy Pod primární lymfatické orgány patří kostní dřeň a thymus, nazýván také jako brzlík. Tyto orgány jsou nejdůleţitějším článkem ve správném fungování imunitního systému Kostní dřeň 6

7 Kostní dřeň je měkká tkáň. Můţeme ji najít uvnitř dlouhých kostí, kde je vyplňuje. Tvoří ji tři druhy kostní dřeně červená, ţlutá a šedá. Červená kostní dřeň je pro nás nejdůleţitější, protoţe je to krvetvorný orgán. Vznikají zde červené krvinky, krevní destičky a většina bílých krvinek. Kdyţ se člověk narodí, je všechna kostní dřeň červená. V pozdějším věku se červená kostní dřeň mění postupně na ţlutou kostní dřeň. Červená zůstává pouze v plochých kostech lebky, v hrudní kosti, pánvi a lopatkách, ţebrech, zápěstních a zánártních kostech a obratlích. Ţlutá kostní dřeň získává ţlutou barvu díky tukové tkáni, na kterou se přetváří červená kostní dřeň. Šedá kostní dřeň se tvoří ze ţluté kostní dřeně. Je průsvitná a má ţelatinový charakter Thymus (Brzlík) Je to orgán, který se skládá u savců ze dvou zhruba oválných laloků. U člověka je uložen v hrudníku nad srdcem za horní části sterna a zčásti přesahuje až do krční oblasti. U člověka váží kolem puberty cca g. Potom postupně degeneruje a ve stáří je často pouze malým rudimentem. 1) Díky poznatkům, které byly zjištěny během staletí, a díky pokusům na myších a krysách s odstraněním brzlíku, byla zjištěna nutnost přítomnosti brzlíku u jedince, pro schopnost bránit se patogenům. Pokusy s odstraněním brzlíku vedly ke sníţení hladiny krevních lymfocytů. Tento pokus u novorozenců má však za následek jiţ nedostatečný vývin lymfoidního aparátu, imunologickou nedostatečnost a často smrtelně končící chátrací onemocnění. 1) Díky tomuto pokusu se thymus stal hlavním orgánem imunity. Je důleţitý díky produkci lymfocytů, produkci lymfostimulačního hormonu. Je významných regulačním systémem, kam trvale proudí prekursory v imunitě zúčastněných buněk, zejména z kostní dřeně. Hraje také důleţitou roli v časných stádiích leukemického procesu Sekundární lymfatické orgány a jejich úlohy Do sekundárních lymfatických orgánů řadíme slezinu, regionální lymfatické uzliny, lymfatickou tkáň sliznic Lymfatické (lymfoidní) uzliny Lymfatické uzliny jsou kulovité či oválné orgány, které jsou mezi lymfatickými cévami a slouţí jako filtr pro lymfu. Velikost se pohybuje mezi jedním aţ třiceti milimetry u zdravého člověka. Hlavní úlohou je rozpoznat patogenní zárodky z vnějšího prostředí a bránit se proti nim. Lze je najít na krku vedle velkých krčních cév, v břišní dutině, hrudníku, tříslech, podpaţní jamce a podkolení jamce. Jejich zvětšení signalizuje přítomnost cizího patogenu, který můţe upozornit na nějakou nemoc či dokonce i nádor Slezina Slezina je jeden z nejdůleţitějších sekundárních lymfatických orgánů. Najdeme jí v dutině břišní. Její stavba je sloţitější neţ u uzlin. Orgán je rozdělen do dvou celků na bílou a červenou pulpu. 7

8 Bílá pulpa je utvořena z lymfatické tkáně. Retikulární vazivo ve stromě obsahuje B a T lymfocyty, makrofágy a dendritické buňky. Mezi bílou a červenou pulpou se nachází tzv. marginální zóna. Marginální zóna se velmi důleţitě uplatňuje v imunitních procesech. Toto místo je časté místo odchytu antigenu. Odtud je antigen přesunut lymfocyty do folikulů a poté se zde objevují protilátkotvorné buňky. Jsou zde hlavně mikrofágy a dendritické buňky. Červená pulpa je sloţena z Billrothových provazců a krevních sinusů. Provazce jsou sloţeny z retikulárního vaziva, ve kterých jsou obsaţeny volné buňky. Jsou zde přítomny i krvetvorné buňky na rozdíl od pulpy bílé. 6. Dělení imunity Imunitní systém dělíme na dva typy specifickou a nespecifickou imunitu. Kaţdá z těchto imunit má odlišné sloţky, které reagují při imunitní odpovědi, a kaţdá z těchto dvou imunit reaguje na jiném základu Specifická Specifická imunita je fylogeneticky nejmladší částí, která imunitu tvoří. V genetické informaci jsou zaznamenány její základy. Během vývoje se buňky různě vyvíjí. Tato část imunitní reakce se rozvíjí aţ po narození. Jako samostatná sloţka je nefunkční, vţdy spolupracuje s přirozenou (nespecifickou) imunitou. Specifická imunita tvoří protilátky proti cizím antigenům. Na kaţdou určitou látku jsou vţdy určité protilátky. Reakce se aktivuje po setkání s antigenem. Buňky specifické imunity mají schopnost si pamatovat daný antigen, který napadl organismus, průběh je však pokaţdé jiný, i při setkání s jiţ známým antigenem. Reaguje pomaleji neţ nespecifická imunita. Specifická imunita má humorální a buněčnou sloţku. Do buněčné sloţky specifické imunity patří B lymfocyty, T lymfocyty a plazmatické buňky. B lymfocyty vznikají v kostní dřeni. Poté se dostávají do krevního oběhu a krví do sekundárních lymfoidních orgánů. Kdyţ se zaktivují, dojde k jejich namnoţení. Určitá část B lymfocytů se stává tzv. paměťovými B lymfocyty. Z další části se stávají plasmatické buňky. Ty jsou odpovědné za produkci protilátek. Plasmatické buňky se poté zpět přesunou do kostní dřeně, kde tento proces začal. T lymfocyty dozrávají v brzlíku, z nich však přeţívá pouze cca 5 %, protoţe jsou zničeny všechny T lymfocyty, které nemají v pořádku rozpoznávací mechanismy či mají zaměření proti vlastním antigenům. Buňky, které jsou v pořádku, putují krví, stejně jako B lymfocyty, do sekundárních lymfatických orgánů, kde dojde setkání s antigenem a T lymfocyty se tak aktivují. Po skončení reakce zůstávají paměťové T lymfocyty. Humorální sloţka je tvořena protilátkami a cytokiny. Protilátky jsou bílkoviny, které řadíme do imunoglobulinů. Váţí se na antigen a během humorální specifické imunitní reakce je tvoří B lymfocyty a z nich vzniklé plazmatické buňky. Velmi úzce spolupracují s buňkami, které jsou odpovědny za imunitní reakci nespecifické imunity. Cytokiny jsou jedny ze základních regulátorů imunitního systému. Jejich úloha spočívá v přenášení informací mezi buňkami přirozené a specifické imunity Nespecifická Nespecifickou imunitu můţeme také nazývat jako přirozenou nebo vrozenou. Evolučně je starší neţ imunita specifická. Informace vztahující se k imunitní reakci nespecifického typu jsou zapsány v DNA. Za nespecifickou imunitu povaţujeme obecné reakce na podněty. Tento typ imunity nemá paměť. Její buňky jsou neustále přítomné v krvi, coţ má za následek okamţitou reakci, která 8

9 proběhne do několika minut či hodin. Do nespecifické imunity řadíme i pokoţku či ţaludek, který obsahuje kyselinu chlorovodíkovou HCl, která ničí bakterie v jídle, které sníme. Nespecifickou imunitu také dělíme na buněčnou a humorální sloţku. Buněčnou sloţku tvoří granulocyty, makrofágy a určité lymfocyty. Vedlejší roli v nespecifické imunitní reakci buněčného typu mají i trombocyty. Granulocyty a makrofágy jsou schopny fagocytózy, coţ znamená schopnost pohltit a zničit cizorodý materiál 2). Z lymfoidních buněk sem patří zejména NK buňky, coţ jsou buňky, které mají velmi důleţitou funkci v obraně proti bakteriálním, virovým a parazitárním infekcím. U humorální sloţky najdeme proteiny akutní fáze, komplement či opět cytokiny. Proteiny akutní fáze dávají informace o aktivaci imunitního systému díky rychlé a výrazné změně jejich hladiny. Komplement je sloţen z bílkovin. Jeho sloţky se pyramidově zaktivují při setkání s antigenem a tím spustí imunitní reakci. 7. Imunitní reakce Imunitní reakce je velmi komplikovaný děj, který lze pro zjednodušení rozdělit na tři části dostředivá, ústřední a odstředivá Dostředivá část imunitní reakce Dostředivá část obsahuje proniknutí antigenu, fagocytózu a setkání antigenu s buňkami, které na daný antigen jsou schopny zareagovat. Pro vyvolání imunitní reakce je nezbytné, aby antigen obsahoval takové sloţky, které jsou cizí danému organismu. Místo, kde je antigen rozpoznán, se v různých případech liší. Většinou, je-li antigen tělískový, je antigen zachycen fagocytujícími buňkami. Pokud je antigen podán například pod kůţi, tedy místně, zůstává téměř celý na místě, kde vzniká zánět. Při celkovém podání je velké mnoţství zachyceno v kostní dřeni, dále v plicích, játrech a slezině. Uzliny zadrţují antigen v buňkách periferních sinusů a v lymfatických dřeňových kanálech. Antigen pronikající trávícím traktem, je zachycen v lymfoidní tkáni střeva či apendixu. Fagocytární fáze je imunologicky málo specifická : mikrofágy zachytí nejen cizí, ale i tolerované a v některých případech vlastní antigeny. 1) T a B lymfocyty spolu s makrofágy mezi sebou spolupracují. Jejich spolupráce vypadá tak, ţe makrofág zachytí antigen, aktivuje odpovídající antigen a předá zprávu dál lymfoidním buňkám, které mají vhodná rozpoznávací místa a ty zaktivují protilátkotvorné buňky. Makrofág si také uchová tento antigen, který napadl organismu, pro případ, ţe by se s tímto antigenem organismus opět setkal. Kaţdý z lymfocytů si utvoří také paměťové buňky na daný antigen Ústřední část imunitní reakce Ústřední část bezprostředně navazuje na dostředivou část imunitní reakce. Po zpracování antigen v předchozí části přichází na řadu buňky periferní krve a druhotné lymfoidní orgány, které mají schopnost odpovědět na kontakt s antigenem diferenciací či projevením specifické imunitní schopnosti. Proces je kontrolován ústředními lymfoidními orgány a je zde mnoho interakcí a regulací. Lymfocyty, které jsou schopné specificky rozpoznávat a převzít rozhodujícím úlohu v imunitní reakci jsou tzv. imunokompetentní buňky. Tyto buňky se stávají buňkami zadanými, tzn. ţe jsou zadané pro reakci s tímto určitým antigenem, se kterým se setkaly. Kdyţ se imunokompetentní buňka setká se svým antigen dojde k aktivaci. Její aktivace je doprovázena četnými biologickými i morfologickými změnami. Ve většině protilátkových odpovědích je však nezbytná spolupráce jak T lymfocytů, tak i 9

10 B lymfocytů. Současně aktivované oba typy lymfocytů mají o mnoho výraznější imunitní odpověď. T lymfocyty předají antigeny B lymfocytům v oblasti lymfatických uzlin a okrajové části sleziny. Dojde k proliferaci a diferenciaci aktivovaným buněk a začne se zakládat imunologická paměť Odstředivá část imunitní reakce Můţeme jí nazývat také jako výkonnou sloţkou imunitní reakce a je sloţena ze dvou mechanismů. Prvním mechanismem jsou protilátky. Tento mechanismus má největší význam v protibakteriální imunitě. Způsob reakce antigenu s protilátkou závisí na mnoho faktorech, například na povaze reakce, místě děje, a také na přítomnosti faktorů, které se v dané imunitní reakce uplatňují. Druhým mechanismem jsou specificky modifikované lymfoidní buňky. Tato část odstředivé imunitní reakce je nejdůleţitější u protinádorové imunity, v autoimunitních procesech a při transplantační reakci. Po reakci zůstává pár nespotřebovaných imunokompotentních buněk, které slouţí jako paměťové buňky. Usídlují se v lymfoidních orgánech a v bílé pulpě sleziny. Zčásti obíhají také v lymfoidním systému a krvi. Jsou určeny k rychlé reakci, kdyţ se setkají opětovně s daným antigenem. 8. Autoimunita 8. 1 Úvod Jedním z velkých medicínským a společenským problémům patří autoimunitní choroby, které postihují přibliţně 5-7% obyvatel ve vyspělých zemích. Autoimunitní choroby vznikají na základě poruchy regulace imunitní reakce. Představme si imunitní systém jako armádu. Jeho hlavním úkolem je chránit tělo před cizími nepřáteli zvenku, například před viry, bakteriemi, parazity. Naše tělo můţe mít ale i jiné nepřátelé a to jsou i vnitřní. Tito nepřátelé jsou velice zákeřní, protoţe je můţe přehlédnout imunitní dozor. Příklad takovýchto buněk jsou třeba rakovinotvorné buňky, které se dokáţou skrýt v našem organismu před zraky imunitního systému. Naopak, některé buňky můţe imunitní systém vyhodnotit jako škodlivé a začne se k nim chovat jako k nepřátelům. Pokud s nimi začne bojovat, vzniká autoimunitní onemocnění. Ta právě vznikají z důsledku toho, ţe imunitní systém nesprávně identifikuje nebezpečí a zaútočí na své vlastní buňky. Můţe napadnout buď jen jeden druh buněk, nebo celý orgán, anebo i několik orgánových systémů najednou. Při takovém boji je imunitní systém narušený a nezvládá vykonávat všechny své základní funkce Buněčná imunita Jak uţ jsme zmínili, imunitu můţeme rozdělit na sloţku buněčnou či protilátkovou. V případě poruchy imunitního systému, která poté povede ke vzniku autoimunitní choroby se mohou uplatňovat obě tyto sloţky. Pokud je to porucha buněčné imunity, lymfocyty T napadají vlastní buňky, jako by byly infikované vnějším nepřítelem a snaţí se je zničit. Příkladem takového onemocnění je autoimunitní diabetes mellitus, neboli cukrovka I. typu, juvenilní diabetes. U této choroby lymfocyty T napadají Langerhansovy buňky ve slinivce břišní. Langerhansovy buňky normálně produkují inzulín, hormon, který pomáhá, aby krevní 10

11 cukr vstupoval do buněk a přinášel jim dávku energie nezbytnou k jejich správnému fungování. Pokud jsou tyto buňky poškozeny, dochází k tomu, ţe slinivka nemůţe vyrábět inzulín a vznikne cukrovka. Toto je klasický příklad orgánově specifické autoimunitní choroby Protilátková imunita Druhým typem autoimunitního onemocnění je porucha způsobená protilátkovou imunitou. V tomto případě lymfocyty typu B začnou produkovat protilátky zamířené proti vlastním tkáním. V této situaci protilátky, které byly původně určené pro boj proti virům a jiným mikrobům se stávají nástroji destrukce vlastních tkání. Jako konkrétní onemocnění si můţeme jmenovat například idioatickou trombocytopenickou purpuru (ITP). Pacienti trpící touto chorobou mají napadené krevní destičky. Po některých virových onemocněních se totiţ při uţívání některých léků začne imunitní systém chovat k destičkám jako k cizím buňkám a nepřátelům. Proto proti nim vytvoří autoprotilátky a tím je zničí. Autoprotilátka navázaná na destičku koluje v krevním oběhu a tím se dostane do sleziny. V ní je tento komplex zachycen a zlikvidován. Slezina tak začne fungovat jako pohřebiště krevních destiček. Výsledkem této choroby je pokles koncentrace krevních destiček na desetinu z původních Na pacientovi můţeme zpozorovat drobné červené skvrnky, coţ jsou místa drobného krvácení do kůţe purpura. Ta se můţe vyskytnout nejen na kůţi, ale také na sliznicích a například i na oční spojivce. Toto krvácení můţe dále postihnout i jiné sliznice, například u trávicích nebo vylučovacího ústrojí. Krev se pak dostane do moči, teče z nosu nebo z dásní při čištění zubů. Jednou z nejzávaţnějších komplikací je pak vnitřní krvácení v organismu, které můţe být i smrtelné Klasifikace autoimunitních chorob Nyní se budeme věnovat klasifikaci autoimunitních chorob. Máme tři základní kategorie - klasické autoimunitní choroby - systémové, autoimunitní choroby orgánově specifické a choroby s částečnou nebo předpokládanou autoimunitní podstatou. Do první skupiny, tedy do těch klasický nemocí patří například systémový lupus, který se projevuje jako multiorgánové systémové onemocnění, bolestí kloubů, postiţení ledvin, CNS a jiné. Dále si můţeme uvést revmatoidní artritidu, její přibliţný výskyt v populaci je 1:100. Projevuje se jako zánětlivé postiţení kloubů, bolesti a ranní ztuhlost kloubů. Druhou skupinu - orgánově specifických autoimunitních nemocí můţeme rozdělit na pět podskupin. Autoimunitní endokrinopatie - sem patří například Hashimotova choroba, Gravesova - Basedowova choroba. addisonova choroba a autoimunitní poruchy reprodukce a syndrom předčasného ovariálního selhání. Druhá podskupina se nazývá autoimunitní neurologická onemocnění a zde se nachází například maysthenia gravis periferní demyelinizační neuropatie a roztroušená skleróza. Autoimunitní cytopenie, tedy třetí podskupina se projevuje nemocemi jako jsou hemolytická anémie, trombocytopenie nebo neutropenie. Předposlední podskupina se jmenuje autoimunitní koţní onemocnění a zde jsou nemoci jako pemphigus, psoriáza nebo vitiligo. Poslední skupina jsou autoimunitní onemocnění očí. 11

12 Třetí a poslední skupina jsou choroby s částečnou nebo předpokládanou autoimunitní podstatou a sem patří nemoci jako alopecie (plešatost), ateroskleróza, autismus, endometrióza, hypertenze, epilepsie nebo schizofrenie Shrnutí Ukázali jsme si tři skupiny nejčastějších autoimunitních onemocnění podle orgánů, které jsou nemocí postiţeni. Ovšem spektrum autoimunitních chorob se neustále rozrůstá, mezi novější choroby patří některé formy schizofrenie, epilepsie nebo ateroskleróza. Celkově postihují autoimunitní choroby asi 5-7% veškerého obyvatelstva. Co je důleţité říci je to, ţe autoimunitní choroby mohou postihnout a poškodit jakoukoliv tkáň nebo orgán. Můţeme si uvést například roztroušenou sklerózu, coţ je nemoc nervového systému, která poškozuje mozek a můţe způsobit ochrnutí. Jednou z největších skupin autoimunitního onemocnění představují cytopenie. Tato nemoc napadá krevní buňky jako červené nebo bílé krvinky a krevní destičky. Další velká skupina autoimunitních chorob napadá kloubní aparáty a pojivou tkáň. Konkrétní nemoc je například artritida nebo lupus erytematodes. Pokud není tato choroba léčena, můţe dojít aţ k závaţným kloubním deformacím. Další klasifikace autoimunitních chorob vychází z toho, který orgán je poškozen. Například Hashimotova tyreoditida je omezena na poškození pouze jednoho orgánu, tedy na štítnou ţlázu. Nemoc, která poškozuje více neţ jeden orgán je například lupus erytematodes. Při této nemoci dochází k poškození mozku, ledvin, kůţe, kloubů, krevních buněk a dalších tkání. Můţeme tedy říct, ţe je to multi systémové onemocnění Příčiny Dále prodiskutujeme příčiny autoimunitních chorob. U těchto onemocnění neexistuje jednotná a jednoduchá příčina. Je zde celá řada faktorů, které se na onemocnění podílejí. Můţeme tedy hovořit o multifaktoriálních příčinách. O tom, proč vznikají autoimunitní onemocnění mluví teorie, která se nazývá mozaika autoimunity. Tato mozaika nám vysvětluje, proč se u jednoho člověka vyvine jeden druh onemocnění a u druhého jiný druh. Tuto různorodost můţeme vidět i v jedné rodině - matka trpí jedním druhem autoimunity, zato děti mohou mít jiné onemocnění. Pod tímto textem můţete vidět schéma známých příčin autoimunitních chorob. Aby vznikla autoimunitní nemoc, je zapotřebí přítomnost rizikových faktorů, které působí u jednotlivce současně: faktory genetické, imunitní, z vnějšího prostředí a hormony. Samozřejmě jedním ze základů autoimunitních chorob je dědičnost. Výzkum prokázal, ţe se tyto choroby akumulují v jednotlivých rodinách. Důleţitým genetickým základem je výskyt transplantačních tkáňových antigenů. Kaţdý člověk má ve svých buňkách a tkáních znaky zděděné od matky a od otce. Toto vyšetření probíhá hlavně při soudních sporech - při zjištění otcovství. Tyto buňky mají ovšem největší význam v transplantační medicíně. Obecně je známo, ţe transplantace buněk či orgánů je mnohem více úspěšnější u identických dvojčat a 12

13 v rodině, neţ mezi úplně neznámými jedinci. Hlavním důvodem je shoda tkáňového antigenu, která je největší právě v rodině nemocného. Dalším důleţitým faktorem jsou poruchy imunitního systému. Velkou roli zde hrají imunoglobuliny. 9. Systémový lupus erytematodes (SLE) 9.1 Úvod Toto onemocnění postihuje více orgánů najednou a je vyšší pravděpodobnost onemocnění u ţeny neţ u muţe a to 10%. Je to proto, ţe ţeny mají v krvi mnohem více protilátek, které poté útočí na své vlastní buňky a tkáně. Označení této nemoci «lupus» je popisem změn, které jsou typické na kůţi na obličeji. Proto má toto onemocnění dlouholetou historii. Slovo lupus je z latinského slova, které je do češtiny přeloţeno jako vlk. Název pro tuto nemoc byl odvozen jako přirovnání ke změnám barvy kůţe na obličeji, tvářích a nosu, které připomínaly zjev vlka. Další slovo erytematodes znamená zarudlý, z důvodu ţe se vyráţka, která má barvu narůţovělou aţ červenou můţe vyskytovat i na jiných částech těla neţ na obličeji. Z počátku výzkumu si vědci mysleli, ţe jde o nádorové onemocnění. Později bylo zařazeno do infekčních onemocnění. Aţ v letech 1940 aţ 1950, kdy se začala zvaţovat i moţnost autoimunitních chorob bylo SLE přeřazeno do skupiny autoimunitních chorob nebo tehdy řečeno jako onemocnění pojivové tkáně. Proč toto označení? Protoţe hlavní příznaky této nemoci se projevily na kůţi bohatou na kolagen. V roce 1948 hematolog, pan Hargraves učinil významný objev, který velmi pomohl k pochopení SLE a k lepšímu diagnostikování. Povedlo se mu popsat výskyt tzv. fenoménu LE s buňkami typickými pro SLE. Buňky LE jsou vlastně leukocyty, které mají v sobě jiný pohlcený leukocyt. Tento pohlcený leukocyt, si stejně jako kaţdý jiný pohlcený leukocyt, zanechává neporušené jádro. V době, kdy byl tento jev objeven, nebylo pro něj ţádné vysvětlení. Později, se začaly dělat různé testy, hlavně na autoprotilátky a přišlo se na to, ţe právě autoprotilátky jsou zodpovědné za pohlcování leukocytů sousedními leukocyty. V moderní době jedním z hlavních diagnostikovaných znaků SLE jsou autoimunitní látky proti buněčnému jádru. 9.1 Příznaky Hlavním příznakem je postiţení kůţe, které je mnohotvárné. Velmi typická vyráţka je tzv. motýlovitý raš, který se vyskytuje na lících a kořeni nosu. Tento raš se ale můţe objevit kdekoliv na těle v podobě třeba jen malých červených skvrnek. Mezi další časté příznaky patří například vypadávání aţ ztráta vlasů nebo vřídky v ústní dutině podobné aftům. U tohoto onemocnění ovšem převaţuje onemocnění kloubních aparátů. Klouby mohou být oteklé, kůţe nad nimi můţe být začervenalá, a tedy s vyšší teplotou. Tyto příznaky jsou důsledkem toho, ţe dostaneme zánět kloubu, které způsobí omezení pohybu a velké bolesti. U lupusu je také třeba zmínit ledviny, které jsou postiţeny u více neţ poloviny nemocných. Toto postiţení se prokáţe testy, které nám ukáţou přítomnost bílkoviny a krvi v moči. Prognóza pacienta 13

14 s lupusem závisí především na poškození ledvin, protoţe ledviny jsou ţivotně důleţitý orgán. Pro přesnější prognózu má samozřejmě také význam poškození centrální nervové soustavy. Toto poškození se projevuje bolestmi hlavy a v horších případech i epileptickými záchvaty. Další poškození při lupusu můţe být v krevním systému. Poškozeny mohou být všechny sloţky krve. Pokud budou infikovány červené krvinky, můţe se u pacienta objevit chudokrevnost, anebo zvětšení sleziny. Co je pro lupus velmi charakteristické, je nízký počet leukocytů. Občas můţeme u pacienta diagnostikovat i trombocytopenii, coţ je příčinou sníţení počtu krevních destiček. Jak vidíme, lupus je velmi zákeřné onemocnění a postihuje spoustu orgánů. Aby pacient mohl být diagnostikován, musí mít poškození alespoň 4 z 11 systémů. Pokud je postiţeno méně, diagnóza není specifická pro SLE. Ovšem nejvýraznějším příznakem SLE jsou koţní projevy. Nejtypičtějším příznakem je tzv. motýlový exantém. Koţní projevy jsou zařazeny mezi mírnější formy lupusu i kdyţ jsou nejvíce vidět. Obvykle se na kůţi objeví červená vyráţka. Je to mírnější forma lupusu, protoţe není u pacienta poškození ledvin či centrálního nervového systému. Pacienti s lupusem jsou velmi často fotosenzitivní. Proto by se měli vyvarovat slunečnímu záření. Měli by se mazat opalovacím krémem s vysokým UV faktorem a zapomenout na opalování pod umělým světlem Léčba Léčba lupusu se obvykle léčí kortikoidy či antimalariky. Lékaři si totiţ všimli, ţe během léčení tropické nemoci malárie se za poţití antimalarik sniţují autoimunitní onemocnění. Dosud nejsou známé důvody příznivého působení na lupus, ale musíme vzít v potaz fakt, ţe jsou velmi účinné a téměř bez vedlejších účinků. Nutné jsou ovšem pravidelné kontroly u očního lékaře, protoţe antimalarika mohou někdy vyvolat zákaly rohovky či postiţení sítnice. 10. Další autoimunitní onemocnění Nadcházející autoimunitní onemocnění se nazývá Sjögrenův syndrom. Je pojmenováno po švédském oftalmologovi, který jako první popsal tento syndrom v třicátých letech 20. století. Tato nemoc postihuje ţlázy s vnitřní sekrecí. Slzné ţlázy přestanou tvořit slzy, a proto jsou oči suché. Bez přítomnosti slz rohovka pacienta vysychá a ten můţe mít neustálé pocity písku v očích. Dalším příznakem je zhoršená tvorba slin v dutině ústní. Pacienti mají pořád pocit sucha v ústech. Mají také stálou potřebu pít a to je také zároveň léčba tohoto příznaku. Posledním častým příznakem je zhoršená funkce trávicí ţlázy slinivky. Ta má za úkol vylučovat trávicí enzymy do střev. Pacienti s tímto příznakem mají problémy s trávením a trpí obtíţemi po jídle. 11. Léčba autoimunitních chorob 14

15 Léčba autoimunitních onemocnění se v posledních letech výrazně pokročila. Autoimunitní choroby se léčí jako záněty a k tomu se pouţívají nesteroidní protizánětlivé léky. Jeden z nejznámějších nesteroidních léků je aspirin. I kdyţ má velmi pestrou historii a byl objeven před mnoha lety, i v dnešní době je velmi uţívaný. Je stále velmi účinný a pořád se objevují jeho nová uplatnění jako například u rakoviny střeva nebo při srdečním infarktu. Aspirin a jiné nesteroidní látky fungují tak, ţe zablokují specifický enzym. Tento enzym se jmenuje cyklooxygenáza a podporuje tvorbu prostaglandinů, které způsobují pacientovi horečku a bolesti. Pokud cyklooxygenáza právě utlumí fungování prostaglandinů, nenastane horečka ani bolesti a pacient se potom cítí mnohem lépe. Tyto nesteroidní léky mají ovšem také vedlejší účinky. Jedním z největších je nepříznivý vliv na ţaludeční sliznici. Pokud se odblokuje cyklooxygenáza, dojde k pálení ţáhy, vzniku ţaludečních vředů, či vředů ve dvanáctníku. V horších případech můţe dojít i ke krvácení ze střev. 12. Závěr Autoimunitní onemocnění nepatří mezi ty nejrozšířenější a nejzákeřnější. Bohuţel o jejich existenci je známo jen velmi málo procent populace. Je to tím, ţe původ řady autoimunitních chorob je znám aţ od posledního desetiletí a jejich průkaz je natolik sloţitý, ţe je zapotřebí velmi podrobného imunologického laboratorního vyšetření. Určitě bychom se měli autoimunitou více zabývat a dbát na prevenci imunitního systému. 13. Zdroje 1) NOUZA, Karel, JOHN, Ctirad. Imunologie a medicína, 2. přepracované vydání, Praha: Avicenum Zdravotnické nakladatelství, 1976 (str. 27, 76, 77, 129) 2) VOKURKA, HUGO a kolektiv, Velký lékařský slovník, 8. vydání, Praha: Maxdorf, 2012 HOŘEJŠÍ, V., BARTŮŇKOVÁ, J. Základy imunologie. 2. vydání, Praha: Triton, 2001 VENCOVSKÝ, J. Autoimunitní choroby. Praha : Triton, 1998 SHOENFIELD, Yehuda, FUČÍKOVÁ, Terezie, BARTŮŇKOVÁ, Jiřína. Autoimunita vnitřní nepřítel. 1. vydání, Praha: Grada, 2007 STREJČEK, Jiří, LOKAJ, Jindřich. Imunologie v klinické praxi. 1. vydání, Praha: Avicenum, 1985 NOUZA, Karel, JOHN, Ctirad. Imunologie a medicína, 2. přepracované vydání, Praha: Avicenum Zdravotnické nakladatelství, 1976 VOKURKA, HUGO a kolektiv, Velký lékařský slovník, 8. vydání, Praha: Maxdorf, 2012 IMUNOLOGIE, Soubor přednášek, Praha: TRITON,

16 16