UNIVERZITA KARLOVA Právnická fakulta. Mgr. Simona Konůpková NÁKLADY NALÉZACÍHO CIVILNÍHO ŘÍZENÍ. Rigorózní práce

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA Právnická fakulta Mgr. Simona Konůpková NÁKLADY NALÉZACÍHO CIVILNÍHO ŘÍZENÍ Rigorózní práce Pověřený akademický pracovník: JUDr. Tomáš Pohl Tematický okruh: Občanské právo procesní Datum vypracování práce (uzavření rukopisu):

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny, a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má znaků včetně mezer. Praha Mgr. Simona Konůpková

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala konzultantovi mé rigorózní práce JUDr. Tomáši Pohlovi za jeho odborné vedení a cenné připomínky.

4 Obsah Úvod Pojem nákladů řízení Druhy nákladů řízení Hotové výdaje účastníků a jejich zástupců Jízdné Stravné a nocležné Paušální částka jako náhrada hotových výdajů Soudní poplatky Ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců Náklady důkazů Svědečné Znalečné Další náklady důkazů Tlumočné Náhrada za daň z přidané hodnoty Odměna za zastupování Odměna za zastupování v řízení zahájeném na základě tzv. formulářové žaloby Náhrada advokáta za promeškaný čas Odměna pro mediátora za první setkání s mediátorem nařízené soudem Odměna notáře jako soudního komisaře, jeho hotové výdaje, náhrada za daň z přidané hodnoty a odměna správce pozůstalosti Osvobození od soudních poplatků Podmínky pro osvobození od soudních poplatků dle 138 o.s.ř Rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků Odejmutí osvobození od soudních poplatků Placení nákladů řízení Záloha na náklady důkazu Náklady řízení placené státem Náhrada nákladů řízení Zásada úspěchu ve věci Zásada zavinění... 68

5 5.3 Zvláštní případy náhrady nákladů řízení Náhrada nákladů řízení státu Podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení Obecné podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení Výzva k plnění a důsledky spojené s jejím nezasláním Rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení Zásady rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení Forma rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení Náhrada nákladů řízení určena v písemném vyhotovení a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení samostatným usnesením Platební místo Náhrada nákladů řízení v případě vícera účastníků, záměny účastníků a procesního nástupnictví Opravné prostředky proti rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení Rozhodování soudu o náhradě nákladů v řízení o opravných prostředcích Rozhodování o nákladech odvolacího řízení Rozhodování o nákladech dovolacího řízení Rozhodování o nákladech řízení v řízení o žalobě na obnovu řízení a v řízení pro zmatečnost Rozhodnutí soudu o náhradě nákladů v řízení dle části V. o.s.ř Rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení dle zákona o zvláštních řízeních soudních Moderační právo soudu Důvody, pro které lze užít 150 o.s.ř Použitelnost ustanovení 150 o.s.ř. ve vztahu k jednotlivým ustanovením o povinnosti k náhradě nákladů řízení Rozhodnutí soudu dle 150 o.s.ř Náklady řízení ve věcném záměru nového civilního řádu soudním Pojem nákladů řízení a druhy nákladů řízení Placení nákladů řízení Hrazení nákladů řízení Rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení Jistota Pomoc s náklady Závěr

6 Seznam použitých zkratek... I Seznam použité literatury a pramenů... II Summary... XVII Název rigorózní práce, abstrakt a klíčová slova v českém jazyce... XVIII Název rigorózní práce, abstrakt a klíčová slova v anglickém jazyce... XIX

7 Úvod Civilní řízení je jedním z druhů soudního řízení, při kterém se, na rozdíl od řízení trestního, správního či ústavního, dostávají do popředí zájmu vztahy soukromoprávní povahy. Historicky bylo civilní řízení chápáno jako řízení, ve kterém se vede mezi účastníky spor o právo, a právě toto pojetí dalo základ nalézacímu řízení, které je dnes jedním ze základních druhů civilního řízení. Smyslem nalézacího řízení je zjistit, co je po právu, nebo právo konkrétních osob v mezích hmotněprávních norem založit. Blíže je možné nalézací civilní řízení dělit na řízení sporné a nesporné. Mimo to lze rozeznávat také další druhy civilního řízení, a to řízení vykonávací, řízení insolvenční, řízení zajišťovací a řízení rozhodčí. Každé z těchto řízení směřuje k naplnění rozličných cílů, má své zvláštní charakteristické znaky a je ovládáno specifickými zásadami. V této práci se však budu věnovat pouze prvnímu z uvedených druhů soudního řízení, tedy řízení nalézacímu, a to nalézacímu řízení spornému i nespornému. Každé soudní řízení s sebou nevyhnutelně nese určité finanční náklady, a to jak pro soud, u kterého řízení probíhá, tak pro účastníky a další osoby na řízení zúčastněné. Soudní řízení je nemyslitelné bez soudce, který svým rozhodnutím závazným způsobem říká, co je po právu nebo komu právo náleží. Zároveň žádný soudce by nemohl být činný bez zajištění adekvátních prostor, kde by se soudní řízení mohlo konat. S narůstajícím množstvím sporů se ukázalo jako nezbytné začlenit do soudního systému také další osoby, které mohou být rovněž nadány pravomocí rozhodovat, nebo alespoň hrají nezastupitelnou a tolik potřebnou roli v soudním systému při zajištění administrativní činnosti, jako jsou justiční čekatelé, asistenti soudců, vedoucí kanceláří, zapisovatelé či soudní vykonavatelé. Soudní řízení rovněž není možné vést bez samotných účastníků. Nesmíme také zapomínat na důležitou roli svědků, znalců, tlumočníků a dalších osob, neboť pouze prostřednictvím nich lze získat nestranný a ucelený náhled a zjistit tolik pro rozhodnutí potřebné informace. Z uvedeného je zřejmé, že průběh soudního řízení je značně finančně nákladný a vyvstává tedy otázka, kdo by měl tuto finanční zátěž nést. Tímto se dostáváme k tomu, že soudy nejenom rozhodují, co je po právu nebo právo zakládají, ale zároveň rozhodují právě o těchto nákladech, zejména pak o tom, zda, komu a kdo tyto náklady nahradí. Jak ostatně také ukazuje bohatá judikatura, která se problematice nákladů řízení věnuje, je dnes otázka nákladů řízení plnohodnotnou 1

8 problematikou, které soudy musí věnovat náležitou pozornost, a dokonce lze říci, že často složitost otázky náhrady nákladů řízení přesahuje složitost rozhodnutí ve věci samé. Téma nákladů řízení je tématem velice aktuálním, a to nejen v souvislosti s přípravou nového kodexu upravujícího civilní řízení soudní, ale především ve světle narůstajícího množství judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Je to rovněž téma, které je živé, neboť v důsledku zmíněné judikatury se občanský soudní řád v části upravující náklady řízení dočkal řady novelizací, konkrétně lze zmínit nedávné přijetí tolik v praxi sporného ustanovení 151 odst. 3 o.s.ř. Není to však pouze občanský soudní řád, který se vlivem judikatury dočkal změn. Do popředí zájmu médií a veřejnosti se náklady řízení dostaly v souvislosti s tzv. hromadnými pohledávkami a jejich vymáháním, jež vyústilo v přijetí advokáty zavrhovaného ustanovení 14b AT. Jak se tedy ukazuje, téma nákladů řízení není tématem již vyčerpaným, naopak je to stále téma aktuální, živé, neustále se měnící a na judikaturu velice bohaté. Právě problematice nákladů řízení v nalézacím civilním řízení je věnována předkládaná rigorózní práce. Členění této práce vychází především ze systematiky občanského soudního řádu. Práce je rozdělena do celkem 9 kapitol, kdy první kapitola bude věnována vymezení pojmu nákladů řízení. Druhá kapitola bude zaměřena na jednotlivé druhy nákladů řízení, které mohou v soudním řízení vzniknout, jejich vzájemnému vztahu a významu pro rozhodnutí soudu. Třetí kapitola pak bude samostatně pojednávat o institutu osvobození od soudních poplatků, který dnes stále nabývá na svém významu, o čemž svědčí nejen rostoucí počet žádostí účastníků o osvobození, ale i velké množství judikatury věnující se této otázce. V následujících dvou kapitolách bude popsán institut placení nákladů řízení a jejich hrazení s tím, že nejvíce pozornosti si zaslouží jednotlivé zásady, které se v této souvislosti uplatní. V rámci kapitoly o náhradě nákladů řízení bude samostatně pojednáno také o zvláštních případech náhrady nákladů řízení a o náhradě nákladů řízení státu. V následujících dvou kapitolách budou podrobně rozebrány podmínky, za kterých soud může rozhodnout o náhradě nákladů řízení a podrobně bude popsáno také samotné rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je zpravidla výsledkem velice složitých právních úvah. Samostatná kapitola bude věnována také moderačnímu právu soudu. Vzhledem k aktuální přípravě nového civilního řádu soudního mám za to, že je vhodné věnovat tomuto tématu více pozornosti, proto závěrečná kapitola bude pojednávat právě o navrhované budoucí právní úpravě, přičemž se zaměřím na nejvýznamnější změny, které jsou oproti stávající úpravě navrhovány. Ačkoliv zajisté navrhovaná právní úprava dostojí mnoha změn, než dojde své finální podoby, některé navrhované změny jsou zcela revoluční, jiné reflektují nedostatky současné právní úpravy nebo následují aktuální judikaturu v oblasti nákladů řízení. Zcela záměrně jsou v této práci 2

9 opomíjeny historické souvislosti, když se domnívám, že s ohledem na rozsáhlost celého tématu by detailní popis historických souvislostí vedl k celkovému znepřehlednění a nadbytečnému prodloužení práce. Rovněž nepovažuji případné historické souvislosti, až na výjimky, které budou v této práci uvedeny, za relevantní pro aktuální rozhodovací praxi. Cílem této práce je jednak popsání existující právní úpravy a judikatury, její celkové zpřehlednění a upozornění na teoretické nepřesnosti, zároveň však také podat praktický náhled na otázku nákladů řízení, vypíchnutí nedostatků, které s sebou roztříštěnost právní úpravy nezbytně přináší, a upozornění na nejpalčivější otázky, se kterými se dennodenně praxe potýká. To vše ve světle aktuální judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která však ne vždy řeší praktické problémy způsobem pro praxi nejvhodnějším. Při psaní této práce vycházím především z vlastních zkušeností získaných jednak v advokacii, kde jsem působila téměř 3 roky, jednak na Okresním soudu Praha východ, kde jsem 3 roky pracovala jako asistentka soudce, přičemž v posledním roce jako asistentka soudce na civilním úseku. 3

10 1 Pojem nákladů řízení Soudní řízení je vždy spojeno s vynaložením určitých finančních prostředků, přičemž tyto prostředky bývají nejčastěji vynakládány samotnými účastníky. Také státu a jiným osobám, které nejsou na řízení přímo zainteresováni, mohou v souvislosti s řízením vzniknout určité výdaje. Právě z tohoto důvodu zákonodárce v části třetí hlavy třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ), pod rubrikou Náklady řízení upravil problematiku nákladů řízení. Jedná se celkem o 15 paragrafů ( 137 až 151 o.s.ř.), které obsahují úpravu jednotlivých druhů nákladů řízení, předpokladů pro osvobození účastníka od soudních poplatků, otázky placení a hrazení nákladů řízení a základních zásad a podmínek pro rozhodnutí soudu o nákladech řízení. Další ustanovení nalézáme např. v 224 o.s.ř. upravující náklady odvolacího řízení, 235i o.s.ř. upravující náklady řízení o žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost, v 243g o.s.ř. upravující náklady dovolacího řízení nebo 250l o.s.ř. upravující náklady řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Část právní úpravy nalezneme také v dalších zákonných i podzákonných právních předpisech, např. zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z.z.ř.s. ), zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen ZSOP ), zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce (dále jen ZP ), vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen JŘOKS ), vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen AT ), vyhláška č. 72/1993 Sb., o osvobození na úseku soudních poplatků a další. Tato roztříštěnost činí z právní úpravy nákladů řízení značně neucelený a nepřehledný systém. V žádném zákonném ustanovení však nenalézáme legální definici pojmu nákladů řízení, a to dokonce ani v o.s.ř., který pouze v 137 odst. 1 demonstrativním způsobem vypočítává jednotlivé druhy nákladů řízení. Definici nákladů řízení nalézáme v doktríně. Konkrétně Winterová 1 definuje náklady řízení jako výdaje různé povahy, které jsou na jedné straně nezbytné pro činnost soudní soustavy, na druhé straně pak náklady, které jsou nuceni vynaložit účastníci řízení, a které vznikají přímo účastníkům řízení, jakož i dalším osobám zúčastněným na řízení a státu. Tato definice vychází z tzv. širokého pojetí nákladů řízení, kdy jsou na jedné straně náklady státu, které jsou nezbytné pro zajištění řádného fungování soudu, na straně druhé pak stojí náklady, které vznikají konkrétním účastníkům, jejich zástupcům, 1 WINTEROVÁ, Alena; MACKOVÁ, Alena, et al. Civilní právo procesní. Část první, Řízení nalézací: soudy, notářství, advokacie, exekutorské úřady, sporné řízení soudní, nesporná (zvláštní) řízení, rozhodčí řízení, mediace. 8. vyd. Praha: Leges, s

11 dalším osobám a státu v souvislosti s řízením před soudem. První skupina nákladů bývá označována jako náklady obecné, druhá skupina pak bývá označována jako náklady zvláštní. Co se týče obecných nákladů, jedná se především o náklady spojené se zajištěním a provozem budov, zajištěním personálního obsazení soudů včetně mzdových nákladů, zajištěním technických prostředků a vybavením kanceláří, jakož i náklady na další vzdělávání soudců a jiných pracovníků soudu. Tyto náklady tedy nevznikají v souvislosti s konkrétním řízením. Placení těchto nákladů je základním předpokladem pro zajištění řádného fungování celé soudní soustavy, neboť právě jejím prostřednictvím je naplňován požadavek zajištění práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1003 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD, jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále jen LZPS ). Plátcem těchto nákladů je výhradně stát, resp. všichni daňoví poplatníci. Naproti tomu náklady zvláštní jsou náklady konkrétních osob či státu vzniklé v souvislosti s probíhajícím soudním řízením a jsou s ním výlučně spojeny. Tyto náklady nenese stát, nýbrž jejich plátci jsou právě účastníci daného řízení. Náklady zvláštní bývají zpravidla chápány jako náklady řízení ve smyslu 137 a násl. o.s.ř. Definici nákladů řízení nalézáme také u Svobody 2, který je vymezuje jako náklady, které vznikají účastníkům, jejich zástupcům, osobám zúčastněným na řízení a samotnému soudu v souvislosti s konkrétním soudním řízením. Tato definice odpovídá definici zvláštních nákladů řízení u Winterové. Méně konkrétní definici nákladů řízení nalezneme u Bílého 3, který je definuje jako výdaje, které mají souvislost s řízením, aniž by uváděl konkrétní subjekty, kterým mohou náklady vznikat. Také v judikatuře nalezneme definici nákladů řízení, a to konkrétně v judikatuře Ústavního soudu 4 : Náklady řízení se rozumí náklady účastníků, jiných osob na řízení zúčastněných, příp. státu, jejichž vynaložení je spojeno s řízením o věci samé. Tato definice je definicí velice úzkou, když o nákladech řízení hovoří Ústavní soud toliko v souvislosti s řízením o věci samé. Účastníkům řízení však mohou vzniknout náklady také mimo řízení o věci samé (např. řízení o vydání předběžného opatření, o vydání opravného usnesení po pravomocném skončení věci). K těmto nákladům se však Ústavní soud nevyjádřil. V nedávné době podal definici nákladů řízení také Nejvyšší soud 5, který vyslovil, že do nákladů řízení, ať už uvedených v 137 o.s.ř., nebo zde 2 SVOBODA, Karel; ŠÍNOVÁ, Renáta; HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Civilní proces: obecná část a sporné řízení. Praha: C. H. Beck, Academia iuris. s k tomu shodně SVOBODA, Karel, et al. Občanský soudní řád: komentář. Praha: C.H.Beck, Beckova edice komentované zákony. s viz usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. IV. ÚS 37/02 5 viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp.zn. 28 Cdo 5415/2014 5

12 nevyjmenovaných, patří pouze takové náklady, které byly účastníkem placeny v bezprostřední souvislosti se soudním řízením. Všechny shora uvedené definice nákladů řízení se shodují v tom, že náklady řízení jsou náklady, které mají souvislost s konkrétním řízením, přičemž Nejvyšší soud říká, že tato souvislost musí být bezprostřední. Otázkou zůstává, zda má být tato souvislost chápána ve smyslu časovém, tj. že náklady řízení jsou pouze náklady vzniklé od procesního zahájení řízení do jeho pravomocného skončení, nebo ve smyslu věcném, tj. že náklady řízení jsou i takové, které vznikly sice mimo časový rámec řízení, avšak s tímto řízením souvisejí (např. náklady na předžalobní komunikaci, smírčí nebo mediační řízení, předžalobní zastoupení advokátem, náklady na obstarání důkazů nebo náklady na komunikaci s protistranou po skončení řízení). Otázkou souvislosti vynaložených nákladů a probíhajícího řízení se v minulosti zabývala Winterová 6, která ji původně řešila ve prospěch souvislosti časové. Dnes již žádná ze shora uvedených definic nákladů řízení výslovně otázku souvislosti vynaložených nákladů a probíhajícího řízení neřeší. Nicméně v praxi je běžné, že je přiznávána odměna a hotové výdaje také např. za předžalobní výzvu dle 142a o.s.ř. či za převzetí a přípravu zastoupení dle 11 odst. 1 písm. a) nebo b) AT, tedy za úkony učiněné před zahájením řízení, které však mají s konkrétním řízením věcnou souvislost. Tím je de facto upřednostňována souvislost nákladů a probíhajícího řízení ve smyslu věcném, nikoliv časovém. Tuto tezi ostatně vyslovil také Nejvyšší soud ČSR již ve svém rozsudku ze dne , sp. zn. 3 Cz 69/83, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1985: Při rozhodování o náhradě nákladů řízení může soud přiznat jen takové náklady, které byly účastníkem placeny v bezprostřední spojitosti se soudním řízením. Do nákladů řízení patří pouze takové náklady, jejichž vynaložení je spojeno s řízením. Není přitom rozhodující, zda náklad byl účastníkem vynaložen přímo v časovém intervalu vymezujícím řízení, tj. od doby, kdy došel návrh na jeho zahájení do okamžiku konečného rozhodnutí ve věci. Lze tedy považovat za účelně vynaložený náklad řízení např. náklad vynaložený účastníkem v souvislosti s převzetím právního zastoupení, se sepsáním návrhu na zahájení řízení apod., i když šlo nepochybně o úkony učiněné ještě v době, kdy řízení nebylo u soudu zahájeno. Z uvedeného rozhodnutí také vyplývá, že pro posouzení nákladů řízení nepostačí jakákoliv souvislost s řízením, nýbrž se musí jednat o souvislost bezprostřední. Citované rozhodnutí se však váže toliko k nákladům vzniklým před zahájením soudního řízení, nikoliv k nákladům, které vzniknou po jeho pravomocném skončení. Takovéto náklady však nemohou být náklady 6 WINTEROVÁ, Alena, et al. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. dopl. Vydání. Praha: Linde, s

13 řízení, neboť řízení je ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu, proto nelze uvažovat o jakékoliv souvislosti vzniklých nákladů s daným řízením. Jedinou výjimku představují náklady řízení o mimořádných opravných prostředcích. Není však vyloučeno, aby případné náklady vzniklé po pravomocném skončení věci byly uplatněny jako náklady vykonávacího či exekučního řízení. Vymezení pojmu nákladů řízení je dnes dále komplikováno právní úpravou nákladů spojených s uplatněním pohledávky 7 jakožto příslušenstvím pohledávky ve smyslu ustanovení 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ ). Mezi náklady spojené s uplatněním pohledávky patří zejména náklady, které věřiteli vzniknou pověřením advokáta nebo využitím služeb společnosti vymáhající pohledávky. Mohou jimi však být také např. náklady na předžalobní výzvu nebo náklady na telefonickou a písemnou komunikaci. Jedná se ovšem na rozdíl od nákladů řízení o nárok hmotněprávní a jako takový by měl být v řízení před soudem nejen tvrzen, ale i prokázán ( 101 odst. 1 o.s.ř.). Avšak dle ustanovení 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravujíc některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údaj o skutečných majitelích, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky Kč, jde-li o vzájemné závazky podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli. Vynaložení nákladů spojených s uplatněním pohledávky tak nemusí být v řízení prokázáno, je-li uplatněno za stanovených podmínek a ve výši dle citovaného nařízení. V důsledku toho je de facto založeno dvojí uplatnění téhož, a to jednou v podobě nákladů spojených s uplatněním pohledávky, podruhé v rámci nákladů řízení, když i náklady vzniklé před zahájením řízení jsou náklady řízení, jak bylo výše uvedeno. 8 Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že otázka vymezení pojmu nákladů řízení má spíše charakter teoretický, není tomu tak a jde o otázku, která je stále aktuální a pro soudní 7 dle bodu 19. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích je nezbytné k odrazení od opožděných plateb, aby věřitelé získali spravedlivou náhradu nákladů spojených s vymáháním. Náklady spojené s vymáháním by měly zahrnovat rovněž náklady spojené s vymáháním administrativních nákladů a náhradu za interní náklady vzniklé v důsledku opoždění platby. Bod 20. dále stanoví, že kromě nároku na zaplacení pevné částky pokrývající interní náklady spojené s vymáháním by měl mít věřitel rovněž nárok na náhradu zbývajících nákladů spojených s vymáháním. 8 HRBÁČKOVÁ, Jitka. K paušální náhradě nákladů spojených s uplatněním pohledávky [online]. Vsetín, 2014 [cit ]. Dostupný z 7

14 praxi významná. Má-li soud rozhodovat o nákladech řízení, musí být najisto postaveno, co nákladem řízení je a co jím naopak není. Toho si je koneckonců vědom také zákonodárce a věcný záměr nového civilního řádu soudního, který se napříště snaží výslovně otázku pojmu nákladů řízení upravit (viz bod 81 věcného záměru), přičemž tak činí ve shodě se stávající judikaturou a praxí. Dle mého názoru by však bylo vhodnější náklady řízení navázat na konkrétní probíhající soudní řízení, a to z hlediska časového. Náklady, které by účastníkům vznikly před zahájením řízení, by měly být součástí nákladů spojených s uplatněním pohledávky. V této souvislosti by bylo třeba rozšířit právní úpravu paušální náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky dle shora citovaného nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i mimo obchodní transakce. Tím by i nepodnikatelské subjekty získaly právo na spravedlivou náhradu nákladů vzniklých při vymáhání práv před zahájením soudního řízení a zároveň by nedocházelo k duplicitní náhradě jednou vynaložených nákladů. 8

15 2 Druhy nákladů řízení V průběhu soudního řízení mohou vznikat nejrůznější náklady, jejichž výčet nalézáme v ustanovení 137 odst. 1 o.s.ř., které stanoví, že náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle 100 odst. 2 o.s.ř. Uvedený výčet je výčtem demonstrativním, a není proto vyloučeno, aby během řízení vznikaly i jiné náklady. Jako příklad nákladu řízení, který není výslovně uveden v 137 o.s.ř. bývá nejčastěji uváděna tzv. amortizace vozidla 9, která má sloužit vlastníku vozidla jako náhrada za jeho opotřebení. Dále jím může být náhrada za promeškaný čas advokáta dle 14 AT. Také nutná vydání průvodce účastníka stiženého těžkou tělesnou chorobou nebo vadou a jeho ušlý výdělek, jakož i důvěrníka dítěte nebo podpůrce ( 29 odst. 4 JŘOKS), mohou být náklady řízení, a to jako součást nákladů řízení účastníka. Dalšími náklady výslovně neuvedenými v 137 odst. 1 o.s.ř. je odměna notáře jako soudního komisaře a jeho hotové výdaje, či odměna správce dědictví ( 127 z.z.ř.s.). Ustanovení 137 o.s.ř. však nedává legální definici jednotlivých druhů nákladů řízení ani neobsahuje jejich bližší právní úpravu. Ta je obsažena v jiných právních předpisech, a to jak zákonných a podzákonných, ale také např. ve směrnici Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne , č.j. 10/73. Konkrétní výkladové otázky jsou pak zcela ponechány na judikatuře a doktríně. 2.1 Hotové výdaje účastníků a jejich zástupců Obecně lze hotovými výdaji rozumět jakékoliv náklady, které účastníkům, jejich zástupcům a dalším osobám během řízení skutečně vznikají, a které by, nebýt soudního řízení, vůbec nevznikly. Hotové výdaje jsou v 137 odst. 1 o.s.ř. uvedeny na prvním místě, avšak toto ustanovení již nestanoví, co konkrétně se hotovými výdaji rozumí. Odpověď na tuto otázku je proto třeba hledat v jiných právních předpisech. Hotové výdaje účastníků jsou výslovně uvedeny v 29 a násl. JŘOKS, který stanoví, že k hotovým výdajům náleží jízdné, stravné a nocležné. Hotové výdaje advokátů jsou upraveny šířeji, a to v 13 odst. 1 AT, dle 9 SVOBODA, Karel, et al. Občanský soudní řád: komentář. Praha: C.H.Beck, Beckova edice komentované zákony. s

16 kterého náleží k hotovým výdajům advokátů zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky 10 a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Obdobně jsou upraveny hotové výdaje notářů, a to v 16 vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory ČR (dále jen NT ), který stanoví, že hotovými výdaji jsou zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů. Právní úprava hotových výdajů je jak vidno značně nejednotná a může v praxi představovat nemalé obtíže. Výčet hotových výdajů advokátů dle ustanovení 13 odst. 1 AT či notářů dle ustanovení 16 NT je výčtem demonstrativním. Naopak z dikce ustanovení 29 odst. 1 JŘOKS by se mohlo zdát, že výčet hotových výdajů účastníků je výčtem taxativním. Nicméně takovýto restriktivní výklad by značně znevýhodnil postavení účastníků oproti advokátům či notářům, proto je třeba dojít k závěru, že rovněž hotové výdaje účastníků jsou uvedeny demonstrativně a mohou jim proto vzniknout i hotové výdaje výslovně v 29 odst. 1 JŘOKS neuvedené. 11 Opačný závěr, byť je podpořen gramatickým výkladem citovaného ustanovení, by byl v rozporu s čl. 37 odst. 3 LZPS a požadavkem rovnosti účastníků, proto je třeba jej odmítnout Jízdné Náklady na dopravu bývají nejčastěji uplatňovaným druhem hotových výdajů. Tyto náklady bývají také označovány jako cestovné 12 či výdaje za přepravu 13. Podrobnější právní úprava je obsažena v ustanovení 30 odst. 1 JŘOKS, dle kterého nárok na jízdné má pouze ten účastník řízení, který nebydlí nebo nepracuje v místě, kde se řízení koná, nebo je předvolán z místa, kde se dočasně zdržuje (tzv. dálková přeprava). Při určení jízdného se vychází z adresy skutečného bydliště účastníka, nikoliv z adresy trvalého pobytu dle centrální evidence obyvatel. Bydlí-li účastník na jiné adrese, než na které má hlášen trvalý pobyt, popř. cestuje-li z jakéhokoliv důvodu z jiného místa či se do jiného místa vrací (např. z/do 10 Jedná se o náklady na znalecké posudky, které si účastníci řízení nechají zpracovat soukromě, tedy jejich vypracování není zadáno soudem. Na takovou listinu je třeba nahlížet ve smyslu 129 o.s.ř., nikoliv jako na znalecký posudek dle 127 o.s.ř. (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne , sp. zn. 9Co 164/2000). Na rozdíl od soukromého znaleckého posudku, kdy náklady účastníka spojené s jeho vypracováním jsou hotovými náklady účastníka, jsou náklady na znalecký posudek vyžádaný soudem nákladem ve smyslu ustanovení 137 o.s.ř. a tedy samostatným druhem nákladů řízení. 11 k tomu shodně SVOBODA, Karel, et al. Občanský soudní řád: komentář. Praha: C.H.Beck, Beckova edice komentované zákony. s tamtéž 13 DAVID, Ludvík, et al. Občanský soudní řád: komentář I. díl ( 1 až 200za). Praha: Wolters Kluwer, Komentáře Wolters Kluwer. s

17 zaměstnání), a uplatňuje-li z tohoto důvodu vyšší cestovní výdaje, pak musí prokázat účelnost takto vynaložených nákladů. 14 Je-li účastníkem řízení právnická osoba, je rozhodující její sídlo zapsané ve veřejném rejstříku. 15 Soud však přizná účastníku nejen náklady spojené s dálkovou přepravou, ale také, je-li to účelné, náklady na přepravu místní. Na rozdíl od dálkové přepravy, přizná soud náklady na místní přepravu také účastníku, který bydlí nebo pracuje v místě, kde se řízení koná, jestliže využil místního veřejného hromadného dopravního prostředku ( 31 JŘOKS). Dle 30 odst. 2 JŘOKS se účastníku hradí skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje veřejným hromadným dopravním prostředkem. Účastník může použít vlastní motorové vozidlo, avšak pouze za předpokladu, že s jeho užitím vyslovil soud předchozí souhlas (např. je-li dopravní spojení prostředky veřejné hromadné dopravy přespříliš komplikované, jedná-li se o osobu s omezenou schopností pohybu či orientace). V praxi je otázkou, jakou formou a v jaké lhůtě má být žádost o udělení souhlasu soudu podána, jakož i kdo může souhlas udělit. Není také stanoveno, zda je třeba vyžádat si souhlas před každým užitím motorového vozidla, či zda postačí jediný souhlas pro celé soudní řízení. K těmto otázkám uvádím, že dle mého názoru není nutné trvat na písemné formě žádosti ani na písemném souhlasu soudu. Postačí proto pouhé telefonické vyřízení této žádosti či prostý . O telefonickém hovoru bude učiněn do spisu úřední záznam, z něhož bude patrné udělení souhlasu soudu před použitím vozidla. Není také nutné trvat na tom, aby souhlas soudu udělil sám soudce, může tak učinit i jiná osoba na pokyn soudce. Souhlas však musí být výslovný a nelze jej udělit dodatečně. Přísněji je třeba nahlížet na otázku udělení souhlasu před každým užitím motorového vozidla. Dle dikce 30 odst. 2 JŘOKS se jedná o institut výjimečný a v každém případě musí být splněny dané předpoklady. Generální souhlas soudu lze udělit proto jen zcela výjimečně např. osobě se sníženou schopností pohybu nebo orientace, a musí být nepochybné, že se jedná o souhlas generální. Jsou-li splněny dané podmínky, soud výši cestovních výdajů stanoví jako součet základní náhrady určené dle 157 ZP a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu dle 158 ZP. Sazbu základní náhrady a náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu stanoví vyhláška č. 463/2017 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních 14 k uvedenému se vyslovil rovněž Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením č.j. 17 Co 332/ ze dne , podle něhož v případě pochybností přizná soud pouze účelně vynaložené náklady, které odpovídají cestě ze sídla účastníka do místa sporu a zpět. Pokud účastník vykonal jinou a delší cestu, rozdíl v jejich cenách si hradí sám. 15 k tomu shodně SVOBODA, Karel, et al. Občanský soudní řád: komentář. Praha: C.H.Beck, Beckova edice komentované zákony. s

18 náhrad. Nejsou-li splněny předpoklady pro použití motorového vozidla, cestovní výdaje se určí ve výši výdajů veřejným hromadným dopravním prostředkem. Problematické je užití motorového vozidla v případě advokátů. V praxi se lze setkat s tím, že advokátům jsou náklady za užití motorového vozidla zpravidla přiznávány, a to i tehdy, bylo-li vozidla užito bez předchozího souhlasu soudu. Tento postup advokáti a soudy opírají zejména o rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne , sp. zn. 9 Co 578/2000, který dospěl k přesvědčení, že se jedná o cestovní výdaj účelně vynaložený a advokátovi za něj náleží náhrada v plné výši. Osobně však tento názor nesdílím, neboť se domnívám, že rozdílný přístup vůči účastníkům a advokátům zakládá nerovnost v jejich postavení před soudem, aniž by uvedené mělo oporu v zákoně. Zároveň takovýto postup neodpovídá základní zásadě civilního řízení, a to zásadě hospodárnosti. V praxi není ani výjimkou, že ačkoliv advokát využil k přepravě hromadný dopravní prostředek, žádá cestovní výdaje za použití motorového vozidla. Takovéto jednání advokáta je však již porušením profesní etiky ve smyslu 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. V této souvislosti lze také poukázat na praxi některých soudců, kteří žádají, aby jim advokát (advokátní koncipient) při jednání prokázal, že skutečně přijel motorovým vozidlem (např. předložením klíčů od vozidla či osvědčení o technickém stavu vozidla). Tato praxe je typická zejména v případech advokátů, kteří zastupují žalobce při hromadném vymáhání pohledávek. Otázkou zůstává legitimita takovéhoto požadavku Stravné a nocležné Další hotové výdaje představují náklady na stravu a náklady spojené s ubytováním mimo bydliště účastníka. Dle 32 JŘOKS náleží stravné a nocležné účastníku podle zvláštního právního předpisu. Co se týče stravného, toto je upraveno v 163 ZP, který stanoví základní předpoklady pro vznik nároku na stravné a minimální výši stravného v závislosti na trvání pracovní cesty dle vyhlášky č. 463/2017 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. Nocležné je upraveno v ustanovení 162 ZP. Nocležné bývá zpravidla nákladem řízení v případech, kdy účastník pochází ze vzdáleného místa se špatným dopravním spojením nebo je cizincem a nemá v České republice své bydliště. Naopak účastníkům, kteří mají bydliště nebo pracují na území České republiky, vznikají náklady na nocležné jen výjimečně. Do jisté míry mohou být náklady na nocležné ovlivněny také samotným soudem. Nařídí-li např. soud jednání na ranní hodinu, ačkoliv ví, že některý z účastníků, nebo jeho zástupce, má bydliště v místě vzdáleném soudu několik set 12

19 kilometrů, přičemž takové případy nejsou v praxi výjimkou, pak lze zajisté očekávat vznik těchto nákladů. Se stravným se v praxi lze setkat jen zcela výjimečně Paušální částka jako náhrada hotových výdajů Účastníkům v průběhu řízení vznikají nejenom náklady na přepravu, nocleh či stravu, ale i jiné výdaje. Dlouhou dobu platilo, že nezastoupení účastníci tyto jiné hotové výdaje vůbec neuplatňovali, a to především s ohledem na skutečnost, že jejich vynaložení a výši museli soudu prokázat předložením dokladů. Nemohli je však nikdy uplatnit v paušální výši. Jinak tomu bylo vždy u advokátů, kteří mohli své hotové výdaje uplatnit v podobě tzv. režijních paušálů dle 13 odst. 3 AT, přičemž jejich skutečné vynaložení a výši nebylo třeba před soudem prokazovat. 16 Změnu v této zákonem založené nerovnosti v postavení účastníků přinesl až nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. Pl. ÚS 39/13, ve kterém Ústavní soud výslovně nerovnost zastoupených a nezastoupených účastníků řízení deklaroval. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že v postavení zastoupených a nezastoupených účastníků tedy vzniká nerovnost v prokazování vynaložených nákladů, neboť advokátem zastoupený účastník řízení nemusí část hotových výdajů evidovat a dokládat, naopak účastník bez právního zastoupení nemůže možnosti paušální náhrady nákladů řízení využít. Tuto nerovnost je možno uchopit i pomocí modifikovaného testu přímé diskriminace, který lze též označit jako test rovného zacházení. Ústavní soud dále konstatoval, že je tato nerovnost porušením čl. 37 odst. 3 LZPS, když je na nezastoupené účastníky kladeno nepřiměřeně větší důkazní břemeno, neboť musejí jednotlivě prokazovat konkrétní náklady, chtějí-li se domoci jejich náhrady; oproti tomu zastoupení účastníci náklady prokazovat nemusejí a mohou se naopak domoci částky, která jejich faktické náklady mnohdy výrazně překračuje, neboť je stanovena paušálně. Svým rozhodnutím tak dal Ústavní soud prostor k tomu, aby tato nerovnost účastníků byla odstraněna. Ústavní soud dovodil přiznání paušální náhrady hotových výdajů nezastoupených účastníků z dikce ustanovení 137 odst. 1 o.s.ř., jež podává toliko demonstrativní výčet nákladů řízení a je tedy dle názoru Ústavního soudu možné analogicky vztáhnout ustanovení 13 odst. 3 AT i na nezastoupené účastníky řízení. Takovýto výklad Ústavní soud pokládá za ústavně konformní. Nález Ústavního soudu však byl odbornou veřejností přijat se značnými rozpaky a jedná se o jeden z nejvíce kontroverzních nálezů Ústavního soudu v oblasti náhrady nákladů řízení v poslední době. O tom svědčí také odlišná 16 částka 300 Kč za jeden úkon právní služby byla stanovena teprve vyhláškou č. 276/2006 Sb., která s účinností od navýšila paušální částku náhrady nákladů z částky 75 Kč na částku 300 Kč za jeden úkon právní služby. Následně změnu ve výši paušální náhrady výdajů přinesla vyhláška č. 120/2014 Sb., kterou bylo přijato ustanovení 14b AT, které nově stanoví paušální částku za podmínek 14b odst. 1 AT ve výši 100 Kč. 13

20 stanoviska tří soudců Ústavního soudu. Přesto byl ve světle citovaného nálezu a v souladu s většinovým názorem Ústavního soudu zákonodárcem přijat zákon č. 139/2015 Sb., kterým bylo s účinností od novelizováno ustanovení 151 odst. 3 o.s.ř. Citované ustanovení nově dává soudu možnost, aby i nezastoupeným účastníkům, kteří nedoložili výši hotových výdajů 17 svých nebo svého jiného zástupce, přiznal náhradu hotových výdajů v paušální výši určené vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle 151 odst. 3 o.s.ř. a 89a exekučního řádu (dále jen vyhláška č. 254/2015 Sb. ). Ačkoliv tato vyhláška nabyla účinnosti dne , soudní praxe se sjednotila v tom, že je možné přiznat účastníku náhradu hotových výdajů, které vznikly před nabytím účinnosti citované vyhlášky, v paušální výši, pokud zároveň vznikly po , tedy po nabytí účinnosti novely ustanovení 151 odst. 3 o.s.ř. 18 Nezastoupenému účastníkovi náleží náhrada hotových výdajů za každý úkon, přičemž vyhláška č. 254/2015 Sb. v 1 odst. 3 stanoví tyto úkony demonstrativně. Advokátovi náleží paušální částka hotových výdajů dle 13 odst. 3 AT za každý úkon právní služby dle 11 AT. Na první pohled by se mohlo zdát, že v důsledku přijaté změny ustanovení 151 odst. 3 o.s.ř. došlo k odstranění nerovnosti účastníků nezastoupených a zastoupených advokátem. Tato nerovnost však přetrvává i nadále, i když v jiné podobě. Nezastoupenému účastníku dnes náleží náhrada jeho hotových výdajů v paušální výši, naopak samotnému účastníkovi zastoupenému tato náhrada nenáleží, neboť ta náleží jeho advokátovi. 19 Vznik hotových výdajů účastníka, který je v řízení zastoupen advokátem, však nelze vyloučit, a to např. zašleli účastník vlastní vyjádření ve věci, účastní-li se jednání bez advokáta). V takovém případě nemůže advokát žádat paušální náhradu hotových výdajů, neboť neprovedl úkon právní služby. Sám zastoupený účastník však přesto nemůže své hotové výdaje uplatnit s poukazem na vyhlášku č. 254/2015 Sb., neboť je zastoupen. Účastníku dále mohou vzniknout hotové výdaje také současně s tím, co tyto výdaje vznikají jeho advokátovi. V takovém případě však mohou být hotové výdaje uplatněny toliko jednou, a to dle 13 odst. 3 AT. Nerovnost přetrvává také mezi hotovými výdaji nezastoupených účastníků a advokátů. Zatímco 151 odst. 3 ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. hovoří o hotových výdajích 17 k tomu viz KROUPA, Jakub. Náhrada hotových výdajů účastníka nezastoupeného advokátem. Časopis Soudce. 2015, č. 12. Dostupné v ASPI [identifikační číslo (ASPI ID: LIT165073CZ)] 18 HRUBÁ, H.; ŠEBEK, R. Náklady civilního řízení (Pha). Přednáška Justiční akademie ČR konaná v Praze dne GRYGAR, Jiří. Paušální náhrada hotových výdajů pro nezastoupeného účastníka řízení? [online]. Praha, 2014 [ ]. Dostupný z 14

21 účastníka, aniž by je blíže konkretizoval, ustanovení 13 odst. 3 AT, resp. 14b odst. 5 AT, hovoří výslovně pouze o náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné. Hotovými výdaji však mohou být i jiné výdaje než uvedené v advokátním tarifu a advokát má tedy možnost tyto jiné hotové výdaje v řízení uplatnit vedle paušálních hotových výdajů. 20 K této problematice se okrajově vyjadřuje Kovářová Kochová 21, která uvádí, že vyhláška č. 254/2015 Sb. má zřejmě na mysli náhradu hotových výdajů dle 13 odst. 3 AT. Nutno říci, že rovněž současná praxe vychází z toho, že se jedná o tytéž hotové výdaje, které mohou uplatnit advokáti, nicméně takovýto výklad neodpovídá právní úpravě hotových výdajů nezastoupených účastníků dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jednotně není dnes rozhodováno ani v otázce paušálních náhrad hotových výdajů při zastupování vícera účastníků advokátem. Převládající názor podpořen rozhodovací praxí Nejvyššího soudu 22 se přiklání k závěru, že v takovémto případě náleží advokátovi toliko jedna paušální náhrada hotových výdajů ke každému úkonu právní služby. Tento závěr jednak odpovídá ustanovení 13 odst. 3 AT, když paušální náhradu hotových výdajů váže na provedené úkony právní služby, nikoliv počet zastupovaných účastníků, jednak vyplývá z povahy paušální náhrady, kterou je především zjednodušit výpočet hotových výdajů. V praxi se nicméně lze setkat i s názorem, že náleží náhrada hotových výdajů odpovídající počtu zastupovaných účastníků. Druhý z uvedených názorů však považuji za nesprávný. De lege ferenda by bylo vhodné, aby byla paušální částka stanovena jako náhrada všech hotových výdajů, nikoliv jen některých, a to účastníků i jejich zástupců bez ohledu na počet úkonů v řízení. Paušální náhrada hotových výdajů zásadním způsobem navyšuje náklady řízení, zatěžuje neúspěšnou stranu a neodpovídá reálně vynaloženým nákladům. K uvedenému závěru mne vede především fakt, že dle současné právní úpravy je paušální částka stanovena na částku 300 Kč, resp. 100 Kč v případě formulářových žalob ( 14b odst. 2 AT), za každý úkon v řízení. Většina podání je dnes zasílána soudu výhradně prostřednictvím datových schránek advokátů a poštovné této částky zdaleka nedosahuje. Místní poštovné, přepravné nebo hovorné bývá velice nízké nebo dokonce žádné, náklady na 20 GRYGAR, Jiří. Paušální náhrada hotových výdajů pro nezastoupeného účastníka řízení? [online]. Praha, 2014 [ ]. Dostupný z 21 LAVICKÝ Petr, et al. Civilní proces. Řízení sporné: Občanský soudní řád ( 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, Praktický komentář. s viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 42/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 23 Cdo 1263/

22 dálkové přepravné, stravné či nocležné bývá uplatněno nad rámec paušální částky. Pro případ, že by paušální náhrada hotových výdajů zahrnovala veškeré hotové výdaje, navrhuji navýšení této částky, a to na částku 500 Kč až Kč. Pro případ, kdy by tato částka ve výjimečných případech nepostačovala (např. z důvodu dálkového jízdného), pak by zajisté mělo být možné tyto náklady přiznat ve výši, která by byla v řízení před soudem prokázána. 2.2 Soudní poplatky Dalším nákladem řízení výslovně uvedeným v 137 odst. 1 o.s.ř. jsou soudní poplatky. Soudními poplatky se rozumí částky, které účastník řízení v souladu se zákonem o soudních poplatcích platí státu za řízení nebo za jednotlivé úkony. 23 Soudní poplatky jsou dle dikce zákona řazeny mezi hotové výdaje, čemuž odpovídá rovněž 13 odst. 1 AT. Toto zařazení soudních poplatků mezi hotové výdaje se může zdát na jednu stranu zcela logickým, když tento náklad účastníkovi skutečně zpravidla v řízení vznikne, a to jeho zaplacením. Na druhou stranu mají soudní poplatky zcela specifický charakter, funkci a od hotových výdajů se v mnohém odlišují. Rozdíly lze spatřovat zejména v právní úpravě, když zatímco právní úpravu hotových výdajů nalézáme v celé řadě právních předpisů, právní úprava soudních poplatků je obsažena v samostatném zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Další rozdíl spočívá v tom, že zatímco hotové výdaje jsou spíše nedílnou součástí a vedlejším produktem soudního řízení, zaplacení soudního poplatku je až na výjimky obligatorním zákonným předpokladem k tomu, aby bylo soudní řízení vůbec konáno, a dokonce bývá někdy nesprávně řazeno k podmínkám řízení. 24 Další rozdíly lze spatřovat např. v době vzniku nákladu. Hotové výdaje vznikají v průběhu celého řízení, naopak poplatková povinnost vzniká podáním návrhu na zahájení řízení, tedy podáním žaloby nebo návrhu ve věci samé, podáním odvolání nebo dovolání ( 4 odst. 1 písm. a) až c) ZSOP), nebo právní mocí rozhodnutí ve věci samé ( 4 odst. 1 písm. g) až j) ZSOP). Poplatková povinnost také vzniká účastníku pouze jedenkrát za řízení ( 6a odst. 5 ZSOP), výjimkou je případ rozšíření žaloby. To neplatí pro poplatky spojené s konkrétním úkonem soudu ( 4 odst. 2 písm. b) ZSOP), které mohou vzniknout jak v průběhu řízení (např. vyhotovení kopie listin, vydání úředního osvědčení o skutečnostech známých ze soudních spisů), tak i po jeho skončení (např. 23 SVOBODA, Karel; ŠÍNOVÁ, Renáta; HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Civilní proces: obecná část a sporné řízení. Praha: C. H. Beck, Academia iuris. s DRÁPAL, Ljubomír, et al. Občanský soudní řád: komentář. I. díl ( 1 až 200za). Praha: C.H.Beck, Velké komentáře. s ; nebo SVOBODA, Karel, et al. Občanský soudní řád: komentář. Praha: C.H.Beck, Beckova edice komentované zákony. s. 479; nebo VEČEŘA, Jiří. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. Praha: Wolters Kluwer, Komentáře Wolters Kluwer. s

23 vyhotovení stejnopisu rozhodnutí). Dalším rozdílem je skutečnost, že hotové výdaje jsou výdaje, které jsou vynaložené nenávratně, naopak zaplacený soudní poplatek může být za podmínek 10 ZSOP vrácen, a to celý nebo jeho část. Soudní poplatky mají na rozdíl od hotových výdajů zcela specifickou funkci. Na jedné straně představují příspěvek účastníka do státního rozpočtu na činnost soudů, na straně druhé jsou i jistou překážkou proti zbytečnému nebo šikanóznímu sudičství. 25 Dnes rozeznáváme celkem tři základní funkce soudních poplatků, a to funkci fiskální, funkci regulační a funkci motivační. Výše poplatků 26 musí odrážet všechny uvedené funkce, když jednak nesmí být kladeny nepřiměřené překážky přístupu k soudu, zároveň nesmí být soudy nadměrně zatěžovány nesmyslnými návrhy, které bez dalšího vedou pouze k průtahům řízení. Výše poplatku také musí být rozumná co do typové složitosti a závažnosti řízení a jednotlivých úkonů v něm. 27 Funkce fiskální neboli úhradová je základní funkcí soudního poplatku. Právě zaplacením soudního poplatku účastníci řízení přispívají na obecné náklady řízení. Smyslem soudního poplatku však není plná náhrada nákladů státu. Další funkcí soudního poplatku je funkce regulační. Smyslem zpoplatnění soudního řízení je také snaha zabránit podávání 25 WINTEROVÁ, Alena, et al. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6. aktualiz. dopl. vydání. Praha: Linde, s Výše soudních poplatků může být stanovena pevnou částkou, anebo procentní sazbou jako součin základu poplatku stanovený v intencích 6 a sazby poplatku dle příslušné položky sazebníku. Základem procentního poplatku je cena předmětu řízení, přičemž není-li zákonem stanoveno jinak, je tato cena vyjádřena peněžní částkou. Cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen tehdy, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení. Základem pro výpočet poplatku tedy zpravidla není příslušenství s výjimkou případů sjednání jeho přirůstání k jistině ve smyslu 1806 NOZ, a to ani v případě, že je příslušenství kapitalizováno. V případě vícero uplatněných peněžitých plnění, je základem procentního poplatku jejich součet. Samostatným základem poplatku jsou peněžitá plnění pouze tehdy, jestliže je pro ně stanovena rozdílná sazba poplatku ( 6 odst. 2 ZSOP). V případě opětujícího se peněžitého plnění je základem procentního poplatku cena odpovídající součtu všech opětujících se plnění ( 6 odst. 3 věta první ZSOP). Typicky se jedná např. o nezaplacené nájemné za vícero měsíců, nezaplacené splátky úvěrů aj. V případě peněžitého plnění na dobu neurčitou, na dobu života nebo na dobu delší než 5 let, je základem poplatku pětinásobek ceny ročního plnění Nelze-li základ poplatku stanovit, pak platí, že je základem poplatku částka Kč ( 6 odst. 3 věta druhá a odst. 4 ZSOP). Typicky jde o případy výživného, s výjimkou vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí, které je od soudních poplatků osvobozeno dle 11 odst. 1 písm. c) ZSOP. Zbytkovou kategorii představují nepeněžitá plnění, jejichž peněžní hodnotu pro účely určení základu poplatku stanoví sazebník poplatků ( 6 odst. 5 ZSOP). Typicky jde o spory ze směnky, o určení vlastnictví, rozvod manželství. Až kasuistiky ZSP upravuje způsob výpočtu soudního poplatku v případě podání návrhu s alternativním nebo eventuálním návrhem ( 6a odst. 1 ZSOP), či v případě rozšíření návrhu na zahájení řízení ( 6a odst. 3 ZSOP). Nejvyšší zákonem přípustná výše soudního poplatku činí Kč, není-li v sazebníku stanoveno jinak ( 6a odst. 7 ZSOP). 27 k tomu viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne , sp.zn. Cpjn 204/2009, Rc 89/2010, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil, že je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu náklad, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce). Obdobně nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. II. ÚS 2432/08, N 49/52 Sb.n.u., ve kterém Ústavní soud vyslovil, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. 17