POPÍNAVÉ ROSTLINY V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ TVORBĚ

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Zahradnická fakulta v Lednici POPÍNAVÉ ROSTLINY V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ TVORBĚ Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce Ing. Tatiana Kuťková, CSc. Vypracovala Petra Sečkárová Lednice 2007

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Popínavé rostliny v zahradní a krajinářské tvorbě vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici dne

3 3

4 Poděkování Děkuji především vedoucí bakalářské práce Ing. Tatianě Kuťkové, CSc za její odborné vedení, rady a všem ostatním, kteří mi pomáhali při zpracování bakalářské práce. 4

5 OBSAH Úvod 7 1. Definice základních pojmů Shrnutí Původ popínavých rostlin Historie používání popínavých rostlin Řecko a Řím Středověk Renesance a baroko Romantismus Secese Shrnutí Růstové a vzhledové vlastnosti popínavých rostlin Popínavé rostliny podle způsobu přichytávání k opoře Rostliny vzpěrné Rostliny kořenující Rostliny ovíjivé Rostliny úponkaté Rostliny přísavné Výška popínavých rostlin Doba kvetení popínavých rostlin Rychlost růstu popínavých rostlin Textura popínavých rostlin Váha (tíha) popínavých rostlin Barva popínavých rostlin Shrnutí Pěstitelské vlastnosti popínavých rostlin Popínavé rostliny podle způsobu rozmnožování Popínavé rostliny podle nároků na světlo Popínavé rostliny podle mrazuvzdornosti Shrnutí Současné trendy v používání popínavých rostlin 33 5

6 7. Vymezení kritérií výběru pro použití popínavých rostlin v zahradní a krajinářské architektuře Závěr Seznam použité literatury Seznam příloh Přílohy 39 6

7 ÚVOD Popínavé rostliny jsou významnou součástí zeleně zahradních a parkových prostor, kde spolu s ostatními vegetačními a technickými prvky plní řadu nezastupitelných funkcí. Možnost jejich širokého uplatnění je dána značnou rozmanitostí nároků jednotlivých druhů na typ stanoviště a širokou variabilností růstu. Popínavé rostliny přizpůsobují svůj habitus tvaru či typu nosného prvku nebo objektu. Jsou proto schopny vytvořit řadu tvarů a forem, často naprosto neobvyklých pro běžné keře či ploché stromy-úzké ploché stěny, loubí, převislé formy, nejrůznější geometrické tvary jako jsou sloupy, pilíře. Významnou vlastností popínavých rostlin je rychlejší růst a schopnost pokrýt v krátké době větší plochy. Vedle svého běžného cílového použití proto mohou plnit i funkce dočasné, aktuální do doby plné působivosti ostatních, pomaleji rostoucích výsadeb. Specifičnost použití popínavých rostlin je dána i jejich malou půdorysnou náročností, při současné výrazné prostorové účinnosti. Jsou proto nepostradatelnou skupinou rostlin pro půdorysně omezené prostory, pro prostředí s převahou stěn a technických konstrukcí. Technická i estetická působivost popínavých rostlin je dána stupněm mohutnosti a kvality růstu, plochou a typem olistění, intenzitou uplatnění květů, vůně, plodů a rovněž možností tvarování řezem. Estetická hodnota popínavých rostlin spočívá především v jejich úloze přímého spojení technických prvků se zahradním prostředím, protože ze zahrady vyrůstají a po daném objektu se pnou. Změkčují současně strohost technických prvků a dotvářejí kompoziční jednotu spontánně přírodních a záměrně estetických-humánních přístupů. Protihlukový význam popínavých rostlin se uplatňuje zejména u velkoplošného krytí stěn, kde souvislá a bohatá mozaika působí určitý útlum a zamezuje ostrý odraz zvukových vln. Popínavé rostliny mají výrazný vliv na hodnoty technických parametrů stěn a na energetickou bilanci interiérů budov. Pokrytí vnějších stěn listovou mozaikou způsobuje jejich menší přehřátí v letním období, nižší energetické ztráty v zimním období a méně intenzivní vlhkost při bočních dešťových nárazech. Tento vliv popínavých rostlin je značně vymezen konkrétně použitým druhem. Hlavním cílem této práce na téma popínavých rostlin je prozkoumání a vyhodnocení současného stavu literatury k tomuto tématu. Úvodní kapitoly se zabývají definicí základních pojmů, vymezení růstových, vzhledových a pěstitelských vlastností popínavých rostlin. Následuje problematika týkající se již konkrétních témat jako jsou současné trendy v používání popínavých rostlin a vymezení kritérií výběru pro použití popínavých rostlin v zahradní a krajinářské architektuře. 7

8 1. DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ V této části práce jsou upřesněny základní definice pojmů, jak je chápou různí autoři. Jde zde především o vysvětlení pojmů popínavá rostlina či liána, úponka, adhezivní terčík. Definice zahrnuje i vysvětlení různých typů opěrných konstrukcí nutných jako opora růstu popínavým rostlinám. Vysvětlení následujících pojmů lze čerpat jak z literatury odborné, tak také z literatury populárně naučné, ve které lze nalézt konkrétní příklady použití. Termín liána či popínavá rostlina definuje norma ČSN (Sadovnictví a krajinářství Terminologie Základní odborné termíny a definice) jako rostlina s nedostatečně pevnou osou, ale se schopností přichytit se k opoře, podle způsobu přichycení se dělí na ovíjivé, úponkaté, příčepivé a vzpěrné. Další autoři Burian, (1997), Pejchal (2006) a Součková (2000) je definují jako rostliny s vytrvalým dřevnatým stonkem a s nedostatečně pevnou rostlinnou osou, která nutí tyto rostliny využívat jiné opory (okolní rostliny či konstrukce). Popínavé rostliny nejsou samostatná botanická jednotka, ale jsou to rostliny botanicky různé, které spojuje charakteristický způsob růstu. Tvoří dlouhé, tenké výhony, zpravidla bez pevného kmene, i když některé dorůstají značné výšky (Krajčovičová, 2005). Dělení popínavých rostlin podle speciálních příchytných orgánů: Příčepivé adventivní kořeny jsou specializované orgány popínavých rostlin, které rostliny přichycují spolehlivě na hrubém podkladu. Mají podobu krátkých kořínků, které vyrůstají po celé délce osy na straně k opoře či půdě. Plní převážně fixační funkci (Burian, 1997). Příkladem může být břečťan popínavý (Hedera helix) viz obrázek č.1. Adhezivní terčíky jsou adaptované rostlinné orgány pro uchycování k podkladu, nacházejí se na koncích rozvětvených úponků. Ty se kolem podkladu neobtáčí, ale pomocí lepkavé hmoty, kterou vylučuje zduřenina na konci úponku se v počáteční fázi kontaktu s oporou k podkladu přilepí. Zduřenina se pak rozšíří do podoby terčíků, úponek se vlnovitě zprohýbá a zkrátí, rostoucí výhon je aktivně přitažen k podkladu 8

9 (Burian, 1997). Příkladem,může být přísavník trojcípý (Parthenocissus tricuspidata) viz obrázek č.2 Úponka je rostlinný orgán popínavých rostlin, který se ovine kolem opory, čímž přidržuje rostliny na konstrukci, vznikla přeměnou osy nebo listu, může být jednoduchá, větvená nebo ukončená přísavnými terčíky (Součková, 2000). Mezi tyto druhy popínavých rostlin patří zejména plamének alpský (Clematis alpina) viz obrázek č.3. Obr.1 Obr.2 Obr.3 Kresba: Petra Sečkárová Existují popínavé rostliny, které vlastní příchytné orgány nemají, je nutné je k opoře vyvazovat. Na jejich výhonech vyrůstají trny a ostny, příkladem může být ostružiník křovitý (Rubus fruticosus), pnoucí růže (Rosa) nebo háčkovité chloupky, které má chmel otáčivý (Humulus lupulus). Typy konstrukcí pro popínavé rostliny: Oborová norma ČSN vysvětluje termín treláž takto: Treláž je lehká, svislá, plošná obvykle laťová konstrukce tvořící oporu pro popínavé rostliny. Hendrych (2000) uvádí treláž jako opěrnou konstrukci, která má podobu čtvercové či obdélníkové mříže samostatně stojící nebo přichycené na fasádě. Hojně se používaly v baroku 9

10 Oborová norma ČSN vysvětluje termín loubí takto: Loubí je obvykle obloukovitá konstrukce převážně s popínavými dřevinami, které zastiňují pěší zónu, odpočívadlo. Termín loubí uvádí tatáž oborová norma jako: chodba vytvořená uvnitř široké živé stěny jejíž klenbu tvoří vyvatované větve. Oborová norma ČSN definuje termín altán takto: Altán neboli besídka je lehká, vzdušná, zastřešená stavba, sloužící zejména k odpočinku a ochraně před sluncem a větrem. Součková (2000) uvádí altán jako menší zastřešená a z části otevřená stavba, besídka často doplňována o popínavé rostliny. Oborová norma ČSN definuje termín pergola takto: Pergola je lehká, vzdušná, nejčastěji dřevěná konstrukce, obvykle doplněná popínavými rostlinami zastiňující odpočívadlo nebo cestu. Klausok (2004) uvádí pergola italsky loubí je sloupová chodba krytá trámci a popínavými rostlinami umístěná v zahradě nebo na terase. Peristyl starořecky obklopený sloupy je otevřené nádvoří římského obytného domu se sloupovým ochozem, kolem něhož byly soustředěny obytné a hospodářské místnosti (Kalusok, 2004). 1.1 Shrnutí K termínům lze konstatovat, že pojem popínavá rostlina či liána je v odborné literatuře vymezena definicemi znějícími v poměrně shodném slova smyslu. Naopak populárně naučná literatura je na základní pojmy týkající se dané problematiky velice kusá. Autoři nabízí množství barevné fotodokumentace a příkladů, avšak spolehlivých odborných informací se v literatuře nachází velice málo. Pro pochopení problematiky jsou tyto pojmy prvořadé. 10

11 2. PŮVOD POPÍNAVÝCH ROSTLIN Popínavé rostliny se nacházejí ve volné přírodě v mnoha rozdílných klimatických oblastech. Najdeme je v tropických deštných pralesech, v subtropických lesích, v mírném pásmu. Jejich domovinou jsou i vlhké pralesy Jižní Ameriky, oblasti Mexika a Střední Ameriky, též i suché oblasti Afriky a nového Zélandu. Mnohé popínavé rostliny pocházejí ze subtropických oblastí japonských ostrovů, známým příkladem je zimolez japonský (Lonicera japonica). Ze střední Číny pochází velmi oblíbená, vysoce dekorativní vistárie čínská (Wisteria chinensis). Téměř všechny popínavé rostliny pocházejí z listnatých lesů, rostou na jejich okrajích, kde se nacházejí stromy nebo křoviny. V jehličnatých lesích se s popínavými rostlinami téměř nesetkáme, neboť jsou tam zhoršené světelné podmínky, snížená vlhkost vzduchu a půdy. Z popínavých rostlin najdeme v přírodě jednak bylinné druhy, jednak dřeviny. Některé rostliny, které se ve své domovině chovají jako vytrvalé byliny, můžeme v našich podmínkách pěstovat venku jako letničky nebo jako interiérové rostliny. Rostliny pocházející z vlhkých oblastí subtropických lesů jsou náročné na pravidelnou vlhkost. Dešťová voda stékající po kmenech stromů, po kterých se popínavé rostliny šplhaly, stékala po listech rostlin, které jsou zpravidla posázené jako krytina břidlic na střeše, takže rostliny nastavují plochy listů přímo stékající vodě, kterou svede ke svému kořenovému systému. Lesní prostředí se také vyznačuje sníženým množstvím světla. Popínavé rostliny díky schopnosti rychlého růstu, se dokáží přichytit na vyšší dřeviny, snáze dosáhnou nad keřové patro, kde je vyšší intenzita osvětlení. Příkladem tohoto přizpůsobení je i schopnost některých popínavých rostlin snášet polostín, zastínění podražec velkolistý (Aristolochia macrophylla). (Krajčovičová, 2005) 11

12 3. HISTORIE POUŽÍVÁNÍ POPÍNAVÝCH ROSTLIN V současné literatuře se historie popínavých rostlin téměř vůbec nevyskytuje. Jediná literatura, která blíže pojednává o historickém vývoji popínavých rostlin je Ludwig (2005). Popínavé rostliny mají dlouhou historii. Vyskytují se v zahradách prakticky již od dob jejich samotného vzniku a odsud si pak našly cestu také na fasády domů a do měst. Významnou roli v tomto vývoji sehrála pravděpodobně významná užitková rostlina známá již od dob starověku vinná réva (Vitis vinifera). Již pradávní pěstitelé se snažili vyvazováním k opoře zajistit významné hospodářské rostlině lepší podmínky. Postupně tak vznikaly jednotlivé typy konstrukcí, sloužící jako opora pro popínavé rostliny a zároveň jako významný architektonický zahradní prvek, například treláže, loubí a pergoly. V zemích rozkládajících se kolem Středozemního moře a Orientu se již od období antiky s oblibou využívá k obrůstání míst, jež jsou určena k posezení, vinná réva a postupem času i další jiné druhy sloužící pouze k okrasným účelům. Na Dálném východě se k okrasnému účelu vysazuje od nepaměti vistárie čínská (Wisteria chinensis), v Severní Americe bývají místa k posezení zpravidla porostlá přísavníkem (Parthenocisuis), zatímco stejný účel plní v subtropech a tropech od pradávna druhy známé a pěstované i u nás, jako jsou vilec pnoucí (Cobaea scandens), fazol šarlatový (Phaseolus coccineus) či okrasné tykvičky (Cucurbita pepo). Můžeme říct, že historie popínavých rostlin je spjatá s pěstováním révy. První známé zmínky pocházejí ze starého Egypta, z doby asi před 2000 lety př.n.l., od místodržitele, který se jmenoval Metheu. Obr.4. Pnutí vinné révy již ve starověkém Egyptě (Ludwig, 2005) 12

13 3.1 Řecko a Řím Civilizace antického Řecka a Říma je úzce spojena s tradicí pěstování vinné révy (Vitis vinifera). Staří Řekové zvelebovali své zahrady a města o čem svědčí nástěnné malby z Pompejí zobrazující laťové konstrukce sloužící jako opora pro pěstování vinné révy nebo besídek, loubí a pergoly sloužící jako opora popínavým rostlinám a zastínění. Kromě vinné révy (Vitis vinifera) získal v starověkém Řecku oblibu i břečťan popínavý (Hedera helix), který staří Řekové uctívali jako posvátnou rostlinu. Od Řeků převzali tradici pěstování popínavých rostlin Římané. V římských zahradách se pěstovaly hlavně popínavé růže (Rosa), réva vinná (Vitis vinifera), břečťan popínavý (Hedera helix). Popínaly se po pergolách a sloupech atrií římských patricijských vil. Právě pergola je architektonický prvek pocházející z oblasti slunné Itálie. Odsud se postupně rozšířilo pěstování vinné révy (Vitis vinifera) a různé typy konstrukcí k Alpám a odsud až do našich zeměpisných šířek. Postupem času získaly některé druhy popínavých rostlin kromě užitkové a okrasné funkce i využití v léčitelství a v současné době i ve farmaceutickém účelu. Obrázek č.5. Sallustův dům v Pompejích zobrazující nástěnné špalíry popnuté rostlinami (Ludwig, 2005) 13

14 3.2 Středověk V období středověku se v klášterních a hradních zahradách také objevují popínavé růže (Rosa), ale i břečťan popínavý (Hedera helix) a vinná réva (Vitis vinifera). Vinice se začaly vysazovat v podhradích po odstranění vodních příkopů, v době, kdy přestaly plnit funkci hradních opevnění. Ve středověku se vinná réva pěstovala nejen v zámeckých zahradách, nýbrž také v zahradách a na fasádách měšťanských a selských domů až k Baltskému moři. Velice oblíbené byly rovněž besídky porostlé zimolezem a růžemi lze je spatřit na četných dobových vyobrazeních. Většinou se jednalo o stavby otevřené po obou stranách, u nichž podpěry a sloupky podepíraly stínící střešní konstrukci. 3.3 Renesance a baroko V období renesance nastal nový rozmach pěstování popínavých rostlin, které měly přikrýt ohromné plochy kamenných zdí, zábradlí, mříží, besídek a jiných zahradních staveb. V rané renesanci byla popínavá růže jedinou barevnou ozdobou zahrady, pokud nepočítáme za barvy zelenou a bílou, které v renesanční zahradě dominovaly. Růže pokrývala zdi po obvodu zahrady a popínala se po trelážích a pergolách. V pozdní renesanci a také v baroku se v zahradách stavěly pro popínavé rostliny speciální konstrukce. Vypadaly jako podlouhlé chodby, jejichž základem byly kamenné nebo dřevěné sloupy, překryté pletivem, po kterém se popínaly v husté spleti všechny možné popínavé rostliny. Chodba tvořila jednak prostorový kompoziční prvek v zahradě a sloužila také v horkém létě jako stinné místo k posezení. Později se tyto konstrukce vyráběly z tvarované litiny, která sama o sobě v zahradě vytvářela výtvarný prvek. V období renesance a baroka se stalo módou pěstováním révy. Často i v okrasných zahradách to byla právě réva, která se jako užitková rostlina pěstovala na různých ozdobných konstrukcích, dokonce se pro ni stavěly chladné skleníky a oranžerie v severnějších krajinách Evropy, kde už pro ni nebyly vhodné běžné klimatické podmínky. Příkladem takového pěstování jsou terasy v postupimském San Soussi, kde byl pro tento způsob pěstování révy přizpůsobený celý terasovitý parter pravidelné barokní zahrady. V období renesance a baroka se vyvinul zvláště v panských zahradách nový typ velkých besídek, jež byly určeny zejména k promenádám a rozhovorům. Tato loubí lemovala a členila zahrady a stala se doslova nepostradatelnými jak pro pány tak pro dámy z vyšší společnosti. Křížení a ukončení cestiček bývala často zdůrazněna 14

15 zajímavými altány a s pomocí špalírů porostlých rostlinami se zakládala skutečná bludiště. Naopak v baroku byly popínavé rostliny méně oblíbené. Tehdy se cenily spíše živé ploty a besídky vytvářené ze stříhaných keřů a stromů. V 17. a 18. století se podařilo introdukovat do Evropy severoamerické druhy vinné révy (Vitis vinifera), což ještě více obohatilo sortiment při jejím pěstování. Dalším stupínkem vývoje byly tzv. treláže, které se objevily na počátku 18.století. Jednalo se o umělecky ztvárněné napodobeniny staveb z lehkých latí, které většinou nebyly osázené rostlinami, nýbrž u nichž hra světla a stínu poskytovala nové prožitky a ozvláštňovala prostor. 3.4 Romantismus V 19.století byly do Evropy přivezeny i asijské druhy, což nastartovalo možnosti selekčního šlechtění révy vinné (Vitis vinifera). Rané 19.století zcela propadlo biedermeierovské romantice altánků: upřednostňovalo se soukromé štěstí ve skrytu besídek porostlých zimolezem (Lonicera) a popínavými růžemi (Rosa). Soukromou idylu zachycují také četné písemné doklady a básně z tohoto období. Například německý romantický lyrik a prozaik Eduard Mörike píše jak rád sedával ve své besídce porostlé fazolem šarlatovým (Phaseolus coccineus), a i v dílech rakouského spisovatele Adalberta Stiftera patří posezení a místa k odpočinku popnutá rostlinami již ke standartnímu repertoáru. 3.5 Secese Snad největší prostor v historii dostaly popínavé rostliny právě v období secese. Zahradní architektura v secesním období ( druhá polovina 19.století) nevymyslela nový sloh. Začlenila se do již existujících zahrad, které měly v té době převážně přírodněkrajinářský charakter, takovým způsobem, že začala znovu budovat květinový parter před budovou panského domu nebo zámku. Aby mohla opticky a ideově oddělit nepravidelnou část zahrady od části pravidelné, použila treláže s popínavými dřevinami. Tohoto způsobu úpravy se dalo dosáhnout za poměrně krátký čas, takže secesní zahradníci nemuseli na výsledný efekt zahrady čekat desetiletí jako například tvůrci zahrad barokních nebo tvůrci přírodně-krajinářského parku. Ale i zde se projevilo pravidlo, že za kvalitu se platí nejen penězi, ale i časem. Secesní úpravy v zahradní architektuře měly poměrně krátké trvání a brzy je nahradily nové módní proudy a 15

16 trendy. Ale přece vše nám tato doba zanechala odkaz právě na popínavé rostliny a jejich časově nenáročné využití v sadovnické tvorbě. Obrázek č.6. Použití besídek a pergol bylo velkou módou v období secese (Ludwig, 2005) 3.6 Shrnutí Informace týkající se historie používání popínavých rostlin v zahradní a krajinářské tvorbě je zcela nedostačující. Pokud vůbec literatura tuto problematiku zmiňuje, jsou informace poněkud neodborné. Publikace jsou z převážné většiny pouze populárně naučné. 16

17 4. RŮSTOVÉ A VZHLEDOVÉ VLASTNOSTI POPÍNAVÝCH ROSTLIN Růstové vlastnosti jsou dané genetickou výbavou rostlin a působením ekologických faktorů prostředí. Jako růstové vlastnosti je možné popsat takové atributy, které charakterizují rostlinu z hlediska růstu a vývoje a jsou spojeny s přibýváním a změnami hmoty. Za vzhledové vlastnosti takové atributy, které charakterizují rostlinu z hlediska jejího vnějšího projevu a působení v kompozici, tyto vlastnosti se vzájemně prolínají a doplňují (Kuťková, 2007). Protože popínavé rostliny často vytváří souvislé plochy k nejdůležitějším vlastnostem u nich patří: způsob růstu, výška, doba kvetení, rychlost růstu, textura, váha tíha hmotnost a vztah ke konstrukcím. V obecné rovině lze říci, že popínavé rostliny mají podobné nároky na živiny, světlo a vláhu jako většina bylin a dřevin vyskytujících se v oblastech jejich původního rozšíření. Jejich způsob rozmnožování je odvislý od konkrétního druhu. Můžeme se lze setkat s druhy, které se rozmnožují jak vegetativně tak generativně. Rozdělení do pěstitelských skupin také záleží na jednotlivých druzích (letničky, trvalky, dřeviny). Na rozdíl od ostatních pěstitelských skupin je specifickou vlastností popínavých rostlin schopnost přichytit se k pevné opoře a měnit svůj vlastní habitus podle tvaru opory. Právě tato vlastnost skýtá značné možnosti uplatnění konkrétních druhů v kompozicích zahrad a organizací zahradních prostor. 4.1 Popínavé rostliny podle způsobu přichytávání k opoře: Popínavé rostliny jsou rostliny botanicky různé, které spojuje charakteristický způsob růstu. Tvoří dlouhé, tenké výhony, zpravidla bez pevného kmene, i když některé dorůstají značné výšky. To je však možné jen tehdy, naleznou-li oporu, která jim kmen nahradí. Způsoby, jak se při své cestě za světlem přidržují opory se liší. Podle způsobu přichytávání k opoře můžeme popínavé rostliny rozdělit na: vzpěrné, kořenující, ovíjivé, úponkaté, přísavné (Krajčovičová, 2005) Rostliny vzpěrné Vzpěrné (šlahounovité) rostliny jsou nejméně přizpůsobené pro popínavý růst. Nevytvářejí žádné specializované orgány sloužící k přichycení a o podklad se jen opírají 17

18 svými dlouhými šlahounovitými větvemi. Mají tenké větve, pokud jsou to větší keře, tak jejich vzhled často připomíná kupku sena, protože na sebe hromadí ohebné větve, často se plazí po zemi a vytvářejí v řídkých lesích celé pokryvy. Některé z nich, obzvláště dřeviny, zařazujeme mezi tzv. půdopokryvné rostliny. Pokud se takové rostliny nacházejí u opory, začínají se o ni opírat. Často jsou u nich náznaky ovíjení se, ale většinou je musíme k oporám připevňovat nebo je uvazovat. Vhodné je použití na nízké pergoly a treláže nad vchody, zábradlí, ploty. Některé rostliny mají trny, ostny nebo háčkovité chloupky svízel (Galium). Mezi tyto rostlin, kterým se daří v našich klimatickým podmínkám, patří různé dřeviny, například skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizotalis), jasmín nahokvětý (Jasminum nudiflorum), brslen Fortuneův (Euonymus fortunei), kustovnice cizí (Lycium barbarum). Rostliny přece jen nejznámější, které patří do této skupiny, jsou botanické růže (Rosa canina). Většina růží, které v našich podmínkách pěstujeme jako popínavé, jsou vlastně jenom růžemi vzpěrnými. Skutečné popínavé růže s úponky se v našich klimatických podmínkách pěstovat nedají. Podobný charakter popínání mají i mnohé letničky, olověnec (Plumbago), lichořeřišnice větší (Tropaeolum majus), Tyto letničky musíme k opoře uvazovat. Obrázek č.7. Vzpěrná rostlina pnoucí růže Kresba: Petra Sečkárová 18

19 4.1.2 Rostliny kořenující Tyto rostliny se přichycují k podkladu takzvanými adventivními příčepivými kořínky, které se vytvářejí po celé délce výhonů vždy na straně odvrácené od světla. Nejsou to kořeny v pravém slova smyslu, protože nejsou vyvinuté pro čerpání živin, ale jenom k přichytávání. Kořínky jsou několik milimetrů dlouhé a nerostou do délky, nerozrušují svým působením podklad jako pravé kořeny. Povrch, po kterém jsou schopné se popínat, musí být dostatečně drsný, aby se kořeny měly kde zachytit. Kořenující rostliny většinou nevyžadují opěrné konstrukce. Vhodnými podklady pro tyto rostliny jsou fasády domů z režného zdiva, hrubé omítky, kamenné stěny, ploty, zdi, skály nebo i kmeny starých stromů. Nevhodné jsou hladké plochy, na nich se nemohou příčepivé kořínky přichytit. Nehodí se k výsadbě na příliš větrná a osluněná místa ani ke světlým omítkám, kde dochází k velkým výkyvům teploty. Pro stromy nejsou tak nebezpečné jako rostliny ovíjivé. Mají však dost velkou váhu, se kterou je třeba počítat. Mezi takové rostliny patří trubač kořenující (Campsis radicans), břečťan popínavý (Hedera helix), brslen Fotuneův (Euonymus fortunei), klanostěnka hortenziová (Schisophragma hydrangeoides), nebo také hortenzie řapíkatá (Hydrangea petiolaris). Obrázek č.8. Kořenující rostlina Hedera helix Kresba: Petra Sečkárová Rostliny ovíjivé Tyto rostliny nemají speciální orgány na popínání, ale ovíjí se kolem opory otáčivým pohybem vlastní osy. Ovíjivé rostliny mají zpočátku tenké dlouhé letorosty, které postupně tloustnou a ovíjí se velmi těsně kolem své opory. Proto tyto rostliny nemůžeme vysazovat k tenkým drátům nebo k pletivovým plotům, dokázaly by je 19

20 zničit. Pro tuto skupinu popínavých rostlin jsou vhodné tyče, pergoly z trubek, kruhových kůlů nebo železa. Není vhodné tyto rostliny sázet pod okapy nebo k mladým stromkům, které by mohly uškrtit. Typickou rostlinou, která se takto projevuje, je zimokeř popínavý (Celastrus scandens), kterému se také říká škrtič. Konstrukce pro tuto skupinu dřevin by měly být tvořeny převážně svisle nebo šikmo orientovanými prvky. Po vodorovných prvcích se výhony pnou jen velmi neochotně. Obvykle postačí jen jedna svisle orientovaná lať nebo svisle napnuté lano. Ovíjivé druhy nejsou vhodné k pokrytí souvislých ploch, protože porůstání vodorovných prvků bývá obvykle neúspěšné. Ovíjivé rostliny se nejlépe hodí k vertikálnímu ozelenění sloupů, stožárů, starých stromů a tam, kde chceme vytvořit vertikální solitéru. Některé rostliny jsou pravotočivé (stonek se ovíjí ve směru hodinových ručiček). Z letniček například pazvonek svlačcovitý (Codonopsis convolvulaceae), smldinec balkánský (Dioscorea balcanica), dlouhatec (Dolichos lablab), úponatka (Eccremocarpus scaber), chmel otáčivý (Humulus lupulus), povijník nachový (Pharbitis purpurea), kvamoklit (Quamoclit lobata), rhodochiton (Rhodochiton atrosanguines), lilek jasmínokvětý (Solanum jasminoides), thunbergie křídlatá (Thunbergia alata), jasmínovka jasmínovitá (Tracheospermum jasminoides). Z dřevin je to například zimolez kozí list (Lonicera caprifolium), chmel otáčivý (Humulus lupulus) nebo dlouhatec (Dolichos lablab). Některé se otáčejí proti směru hodinových ručiček, pak hovoříme o levotočivých rostlinách. Patří mezi ně letničky jako fazol šarlatový (Phaseolus coccineus), z dřevin vistárie květnatá (Wisteria floribunda). Existují také rostliny, které se otáčejí někdy doprava a jindy doleva, příkladem může být lilek potměchuť (Solanum dulcamara). Mezi popínavé rostliny ovíjivé řapíkem patří kobercovka (Asarina barclayana). Obrázek č.9. Ovíjivá rostlina Wisteria chinensis Kresba: Petra Sečkárová 20

21 4.1.4 Rostliny úponkaté Tyto rostliny šplhají nahoru pomocí úponků, což jsou přeměněné části rostliny. Přeměněné mohou být listy nebo části listu nebo postranní stonky réva vinná (Vitis vinifera). U některých rostlin je úponkem řapík plaménk plotní (Clematis vitalba). Úponek může bát jednoduchý nebo větvený. Přidržuje rostlinu na konstrukci tím, že se spirálovitě obtočí kolem opory. Úponky jsou většinou jemné části s poměrně velkou silou. Z tohoto důvodu je vhodné pro úponkaté rostliny zhotovovat konstrukce z jemnějších mřížek, drátů, treláží a podobně. Konstrukce by neměly přiléhat těsně ke stěně, ale měly by od ní být v odstupu aspoň cm. Vhodné jsou především na plošné pokrytí zdí, protože se rozrůstají do šířky. Výborně se hodí na popnutí ploch mezi okny a vůbec všude tam, kde nechceme, aby se porost šířil mimo plochu vymezenou konstrukcí. Úponkaté letničky jako jsou posed bílý (Bryonia alba), vilec šplhavý (Cobaea scandens), okrasné tykve obecná (Cucurbita peto), štětinatec laločnatý(echinocistis lobata), hrachor vonný (Lathyrus odoratus). K úponkatým dřevinám patří plamének alpský (Clematis alpina), plamének fargesův (Clematis Fargesův) a loubinec omějolistý (Ampelopsis aconitifolia). Obrázek č.10. Úponkatá rostlina Lathyrus odoratus Kresba: Petra Sečkárová Rostliny přísavné Někteří autoři (Součková, 2000) přiřazují tuto skupinu popínavých rostlin ke skupině úponkatých. Rostliny vytvářejí větvené úponky, na jejichž konci se tvoří přísavné terčíky. Terčík vylučuje lepkavou hmotu, kterou se na podklad doslova přilepí. Proto se může tato skupina rostlin pnout i po hladkém povrchu (sklo, plast). V našich klimatických podmínkách se dá pěstovat z tohoto druhu rostlin jenom přísavník trojcípý 21

22 (Parthenocissus tricuspidata) a částečně i přísavník pětilistý (Parthenocissus quinquefolia). Obrázek č.11. Přísavná rostlina Parthenocissus tricuspidata Kresba: Petra Sečkárová 4.2 Výška popínavých rostlin Na základě dosahované výšky můžeme popínavé rostliny rozdělit do několika skupin (Krajčovičová, 2005). - nízké: 1-3m - dřeviny: (Clematis alpina, Cotoneaster damerii, Jasminum nudiflorum, Lonicera brownii, Lonicera heckrotii, Menispermum canadense). - letničky: (Asarina barclayana, Cardiospermum halicacabum, Cyclanthera brachystachya, Dolichos lablab, Ipomea hederacea, Ipomea purpurea, Lathyrus odoratus, Solanum jasminoides, Thunbergia alata, Tropaeolum majus). - středně vysoké: 3-7m - dřeviny: (Ampelopsis aconitifolius, Campsis radicans, Clematis fargesii, Clematis montana, Clematis tangutica, Lonicera caprifolium, Lonicera japonica, Lonicera periclymenum). - letničky: (Bryonia alba, Cobaea scandens, Cucurbita pepo, Echinocictis lobata, Phaseolus coccineus, Quamoclit lobata). 22

23 - vysoké: 7-10m - dřeviny: (Actinidia arguta, Actinidia chinensis, Akebia quinata, Aristolochia macrophylla, Celastrus orbiculatus, Celastrus scandens, Clematis vitalba, Fallopia aubertii, Hedera helix, Hydrangea petiolaris, Parthenocissus quinquefolia, Parthenocissus tricuspidata, Vitis coignetiae, Vitis riparia) Doba kvetení popínavých rostlin Kvetení je jednou z nejdůležitějších fází života popínavých rostlin. Z hlediska vzhledového (estetického, kompozičního) se projevuje vnesením barev a různých tvarů květů do kompozice. Ukončení kvetení je u řady druhů spojeno s vývinem plodů (Actinidia arguta, Menispermum canadense, Wisteria floribunda, Cardiospermum halicacabum, Humulus lupulus, Lathyrus odoratus). Na základě rozdílné doby kvetení můžeme popínavé rostliny rozdělit na (Krajčovičová, 2005): - na jaře kvetoucí: IV. V. - dřeviny: (Clematis alpina, Clematis montana, Lonicera caprifolium, Lonicera x hecrotii, Wistaria chinensis, Wistaria floribunda). - v létě kvetoucí: VI. VIII. - dřeviny: (Aristolochia macrophylla,, Campsis radicans, Clematis vitalba, Fallopia aubertii, Lonicera henryi, Lonicera x brownii). - letničky: (Asarina barclayana, Cobaea scandens, Convolvulus tricolor, Cyclanthera brachystachya, Dolichos lablab, Ipomea hederacea, Ipomea purpurea, Lathyrus odoratus, Phaseolus coccineus, Quamoclit lobata, Solanum jasminoides, Thunbergia alata, Tropaeolum majus). 4.4 Rychlost růstu popínavých rostlin Rychlost růstu podle Pejchal (2006) dle ročního přírůstku za obvyklých podmínek: - velmi silně rostoucí = přírůstky více než 2m/rok - dřeviny: (Actinidia chinensis, Clematis montana var.rubens, Clematis vitalba, Fallopia aubertii, Humulus lupulus, Parthenocissus inserta, Wistaria sinensis). - silně rostoucí = 1 2m/rok 23

24 - dřeviny: (Actinidia arguta, Akebia quinata,, Aristolochia macrophylla, Campsis radicans, Celastrus scandens,, Clematis viticella, Hedera helix, Lonicera henryi, Menispermum canadense, Parthenocissus tricuspidata, Parthenocissus quinquifolia, Schisandra chinensis, Vitis amurensis, coignetia, viparia, Wisteria floribunda). - středně silně rostoucí = 0,5 1m/rok - dřeviny: (Actinidia kolomikta, Akebia trifoliata, Clematis tangutica, viticella, Hedera colchica, Jasminum nudiflorum, Lonicera caprifolium, periclymenum, Rubus henryi, Schizophragma hydrangeoides). - slabě rostoucí = do 0,5m/rok - dřeviny: (Clematis alpina, Euonymus fortunei, Lonicera x brownii, Lonicera x hecrkotii, Lonicera japonica, Rubus laciniatus) 4.5 Textura popínavých rostlin Textura je uspořádání povrchových a detailů povrchů pozorovaných předmětů. Jinými slovy textura je charakter povrchu rostliny. Textura je ovlivněna primárně, velikostí, hustotou, postavením a členitostí listů. Sekundárně, formováním povrchu listu a jeho barvou, vzdáleností, ze které pozorujeme, světelnými podmínkami (Kuťková, 2007). Rozdělení textury podle primárních atributů: - velmi hrubá textura (Cucurbita pepo) - hrubá textura pevná, dána velkými listy na pevných řapících (Aristolochia macrophylla) - střední textura (Actinidia chinensis, Ipomea purpurea) - jemná textura dána drobnými, jemnými listy s nezpevněnými řapíky ( Clematis vitalba, Wisteria floribunda) - velmi jemná textura (Ampelopsis aconitifolia, Eccremocarpus scaber) - těžká textura dána hustě postavenými listy (Hedera helix, Parthenocissus tricuspidata) - lehká textura dána řídce postavenými listy (Wisteria chinensis) - často kombinace: hrubá + těžká, hrubá + lehká, jemná + těžká, jemná + lehká podle Pejchal (2001) 24

25 Rozdělení textury podle sekundárních atributů (Kuťková, 2007): - hladká textura (Tropaeolum majus) - lesklá textura (Parthenocissus quinquefolia, Hedera helix) - matná textura (Lathyrus odoratus) - měkká, vlnatá textura (plodenství Clematis tangutica) - drsná textura (Cucurbita pepo) 4.6 Váha (tíha) popínavých rostlin Váha rostlin je velmi důležitý ukazatel pro volbu konstrukce a její způsob provedení. Na základě rozdílné váhy (tíhy) podle Pejchal (2006) můžeme popínavé rostliny rozdělit: Tabulka č.1: Druhy popínavých rostlin s malými požadavky na konstrukci rozměry opěrné konstrukce (šířka v cm) rozměry opěrné konstrukce (výška v cm) váha rostliny kg/m² Actinidia kolomikta Akebia quinata Clematis macropetala Clematis maximowicziana Clematis montana Clemati orientalis Clematis tangutica Clematis viticella Menispermum canadense Scisandra chinensis Vitis amurensis do

26 Tabulka č.2: Druhy popínavých rostlin s většími požadavky na konstrukci rozměry opěrné rozměry opěrné váha konstrukce (šířka v cm) konstrukce (výška v cm) rostliny kg/m² Actinidia arguta do Actinidia chinensis do Aristolochia macrophylla do 8O 63 Celastrus orbiculatus do Clematis vitalba do Fallopia aubertii do Lonicera henryi do Rosa Vitis coignetia do 40 do Vitis vinifera do 30 do Wistaria floribunda do Wistaria sinensis do Barva popínavých rostlin Barva je kompoziční prvek, který lidský mozek vnímá jako vstupní veličinu určité kompozice. Až důkladnější a detailnější pozorování odhalí její další prvky (např. textury, struktury, tvary). Barva je prvek, který může celou kompozici výrazně podtrhnout, nebo naopak snížit její hodnotu. U popínavých rostlin bývá barva nejčastěji spojována s barvou květu a listu (Kuťková, 2007). Barva květu Barevnost a široká škála odstínů a jejich vzájemných kombinací je veliké pozitivum, které činí tuto pěstitelskou skupinu tak důležitou. Květy ve své kráse na nás ale nepůsobí pouze svoji barvou, ale i tvarem a vůní. Bohatý sortiment rodů, druhů a odrůd popínavých rostlin představuje širokou škálu barev květů. V barvách jsou zastoupeny všechny spektrální barvy červená, oranžová, žlutá, modrá, fialová a nespektrální barva bílá. 26

27 - popínavé rostliny bíle kvetoucí : - dřeviny: (Actinidia arguta, Clematis montana, Fallopia aubertii, Hydrangea petiolaris, Lonicera japonica, Rubus laciniatus, Schizophragma hydrangeoides) - letničky: (Convolvulus tricolor, Cyclanthera brachystachya, Ipomea purpurea, Lathyrus odoratus, Phaseolus coccineus, Solanum jasminoides,) - popínavé rostliny červeně kvetoucí: - dřeviny: (Clematis, Rosa,) - letničky: (Ipomea purpurea, Lathyrus odoratus, Phaseolus coccineus, Tropaeolum majus) - popínavé rostliny oranžově kvetoucí: - dřeviny: (Capmsis radicans, Lonicera x brownii, Schisandra sphenanthera) - letničky: (Eccremocarpus scaber, Phaseolus coccineus, Quamoclit lobata, Tropaeolum majus) - popínavé rostliny žlutě kvetoucí: - dřeviny: (Campsis radicans, Clematis orientalis, Jasminum nudiflorum,) - letničky: (Cucurbita pepo, Dioscorea balcanica, Thunbergia alata) - popínavé rostliny zeleně kvetoucí: - dřeviny: (Ampelopsis aconitifolia, Aristolochia macrophylla, Celastrus orbiculatus, Parthenocissus tricuspidata) - letničky: (Cardiospermum halicacabum) - popínavé rostliny modře kvetoucí: - dřeviny: (Clematis alpina, Clematis macropetala,) - letničky: (Convolvulus tricolor, Ipomea purpurea) - popínavé rostliny fialově kvetoucí: - dřeviny: (Akebia quinata, Clemtis alpina, Wisteria floribunda, Wisteria chinensis) 27

28 - letničky: (Asarina barclayana,cobaea scandens, Dolichos lablab, Ipomea purpurea, Lathyrus odoratus, Rhodochiton atrosanguineus) Barva listu Naprostá většina popínavých rostlin se vyznačuje zelenou barvou listů, která je způsobena přítomností chlorofylu v pletivech rostlin. V poslední době se objevuje řada odrůd s velmi atraktivně vybarvenými listy. Příkladem můžou být bíle panašované listy (Ampelopsis brevipedunculata Elegans, Hedera helix Glacier ) a žlutě panašované listy (Hedera helix Goldchild, Lonicera japonica Reticulata ). Vybarvení listů se může měnit na podzim. Na podzim vybarvují své listy popínavé rostliny nejčastěji žlutě a červeně. Nejznámějším zástupcem na podzim žlutě barvicí je rod Actinidia a červeně barvící rod Parthenocissus. Neméně důležitými vlastnostmi popínavých rostlin jsou vůně květů (příkladem může být Lonicera japonica, Lonicera periclymenum jejichž květy velice příjemně voní za soumraku), výrazná schopnost lákat opylovače v době květu (Fallopia aubertii, Clematis vitalba, Wisteria chinensis) a zvuky. 4.8 Shrnutí Odlišné vzhledové a růstové vlastnosti nabízejí širokou paletu využití v zahradní a krajinářské architektuře. Rychlý růst hmoty popínavých rostlin spolu s jejich proměnlivou formou kopírující typ opory můžeme využít k vytváření neobvyklých zelených prvků. Schopnost těchto rostlin k pokrývání vertikálních ploch se využívá k ozelenění budov, fasád. Dle mého názoru je nutné pro správné využití konkrétních druhů a typů vybírat typ konstrukcí a typ opor. Jejich správné využití je odvislé od výběru typu nebo povrchu konstrukce a konkrétního druhu. Zvláště důležité je to u fasád budov, kde hrubost povrchu, orientace ke světovým stranám a dostatek vláhy rozhoduje o druhu použití rostliny. Správným výběrem typu opory a druhu popínavé rostliny zabráníme nutnosti budovat technických opor nebo špatnému růstu či nutnosti regulace růstu. 28

29 5. PĚSTITELSKÉ VLASTNOSTI POPÍNAVÝCH ROSTLIN Pěstitelské vlastnosti jsou důležité pro zakládání a péči o popínavé rostliny. K nim řadíme způsob rozmnožování, schopnost snášet řez a mrazuvzdornost. Důležitým faktorem je i jejich případná náchylnost či odolnost k chorobám a škůdcům. Pěstitelská šlechtitelská činnost je odvislá od poptávky po nových kultivarech s atraktivními, dekorativními vlastnostmi Popínavé rostliny podle způsobu rozmnožování Rozdělení podle (Krajčovičová, 2005) Výsevem Výsev je generativní způsob rozmnožování a u popínavých rostlin a patří k nejběžnějšími způsobu rozmnožování. Dvoudomé druhy pro generativní způsob rozmnožování vyžadují výsadbu samičí rostliny (Akebia quinata, Actinidia chinensis). Právě tento způsob rozmnožování dovoluje křížení mezi jednotlivými druhy, kultivary a je zdrojem získání nových odrůd. - dřeviny: (Actinidia chinensis, kolomikta, Akebia quinata, Aristolochia macrophylla, Campsis radicans, Celastrus orbiculatus, scandens, Clematis alpina, fargesii, macropetala, montana, vitalba, Cotoneaster damerii, horizontalis, Fallopia aubertii, Hedera helix, Menispermum canadense, Parthenocissus tricuspidata, Vtitis amurensis, vinifera). - letničky: (Bryonia alba, Cardiospermum halicacabum, Cobaea scandens, Convolvulus tricolor, Cucurbita pepo, Cyclanthera brachystachya, Dolichos lablab, Ipomea hederacea, purpurea, Lathyrus odoratus, Phaseolus coccineus Quamoclit lobata, Solanum jasminoides, Thunbergia alata, Tropaeolum majus ). Odřezky Tento způsob patří do vegetativního rozmnožování (nepohlavní rozmnožování), je také častým způsobem rozmnožování popínavých rostlin. Odřezky (řízky) získáváme z vrcholových výhonů matečné rostliny. Z řízku odstraníme spodní listy, namočíme do stimulátoru růstu a zapíchneme do vhodného substrátu, ve kterém později zakoření. Jedná se o velmi rychlý a snadný způsob množení rostlin se stejnou genetickou výbavou jako má matečná rostlina. 29

30 - dřeviny: (Actinidia chinensis, kolomikta, Akebia quinata, Aristolochia macrophylla, Campsis radicans, Celastrus orbiculatus, scandens, Clematis alpina, fargesii, macropetala, montana, tangutica, Clematis x jackmanii, Cotoneaster damerii, horizontalis, salicifolius, Fallopia aubertii, Hedera helix, colchica, Hydrangea petiolaris, Lonicera caprifolium, japonica, periclymenum, Menispermum canadense, Parthenocissus tricuspidata, quinquefolia, Rosa, Vitis amurensis vinifera Wisteria sinensis, floribunda). - letničky: ( Cobaea scandens Thungergia alata) Roubováním Roubování či štěpování je způsob vegetativního množení, spočívá v přenesení části rostliny (roubu) na jinou rostlinu (podnož) a jejich funkční spojení (srůstem). - dřeviny: (Actinidia arguta, Campsis radicans, Rosa, Wisteria floribunda) Dělením trsů Popínavé rostliny s vytrvalým růstem lze dělit rozdělením trsů, který provádíme na začátku nebo po skončení vegetativního růstu. - vytrvalé rostliny: ( Humulus lupulus, Celastrus orbiculatus) Hřížením Hřížení je vegetativní způsob rozmnožování rostlin, při kterém je zakořeňovaný výhon spojen s matečnou rostlinou. - dřeviny: (Actinidia arguta, chinensis, kolomicta, Akebia quinata, Campsis radicans, Cotoneaster horizontalis, salicifolius, Lonicera caprifolium, japonica, periclymenum, Menispermum canadense, Parthenocissus tricuspidata, Vitis vinifera Wisteria sinensis, floribunda) 30

31 5.2 Popínavé rostliny podle nároků na světlo Pejchal (2006), Součková (2000) rozdělují popínavé rostliny na rostliny vyžadující plné slunce, polostín a některé dřeviny i stín. Většině rostlin vyhovuje slunná poloha, ale tolerují i polostín. - plné slunce - dřeviny: (Actinidia kolomikta, Campsis radicans, Clematis maximowicziana, Clematis tangutica, Periploca sepium, Wisteria chinensis) - letničky: (Asarina barclayana, Cobaea scandens, Dolichos lablab, Lathyrus odoratus, Quamoclit lobata, Thunbergia alata) - polostín - dřeviny: (Aristolochia tomentosa, Clematis alpina, Hedera helix, Lonicera henryi, Lonicera japonica, Lonicera periclymenum, Rubus laciniatus, Schisandra chinensis,) - letničky: (Conodopsis convolvulacea, Cucurbita pepo, Solanum jasminoides, Tropaeolum majus) - stín - dřeviny: (Euonymus fortunei, Hedera colchica, Hedera helix, Lonicera x brownii, Rubus henryi,) 5.3 Popínavé rostliny podle mrazuvzdornosti Podle Krajčovičová (2005) můžeme popínavé rostliny rozdělit: - rostliny málo odolné vůči mrazům (do -10 ºC) - dřeviny: (Celastrus orbiculatus, Clematis rhederiana, Hedera colchica, Jasminum nudiflorum, Lonicera henryi, Lonicera x heckrotii, Rubus henryi, Schisandra chinensis,) - rostliny mrazuvzdorné - dřeviny: (Actinidia kolomikta, Akebia quinata, Ampelopsis aconitifolius, Aristolochia macrophylla, Campsis radicans, Clematis alpina, Clematis macropetala, Clematis orientallis, Clematis tangutica, Clematis vitalba, 31

32 Clematis x jackmanii, Euonymus fortunei, Hedera helix, Hydrangea petiolaris, Lonicera caprifolium, Lonicera periclymenum, Lycium barbarum, Menispermum canadense, Rubus fruticosus, Parthenocissus tricuspidata, Parthenocissus quinuefolia, Vitis coignetiae, Vitis vinifera) - letničky: (Bryonia dioica, Conodopsis convonvulaceae,) Řez popínavých rostlin Řez většina popínavých rostlin nepotřebuje. Často však bývá nutné omezovat jejich růst, jestliže potlačují okolní prostory, stíní do oken a vrůstají do okapových žlabů nebo mezi krytinu střech. Také vrchní části rostlin na nízkých oporách musíme odřezávat, protože přepadávají a zastiňují spodní části, která pak prosychají. Je-li potřeba provádíme průklest a nové náhradní výhony zakracujeme aby se rozvětvily. 5.4 Shrnutí Právě nároky na světelné podmínky a odolnost vůči nízkým teplotám má rozhodující vliv na jejich uplatnění v zahradní a krajinářské tvorbě. Z důvodů zvýšení poptávky po nových kultivarech se šlechtitelské snahy zaměřují na zvýšenou mrazuvzdornost. 32

33 6. SOUČASNÉ TRENDY V POUŽÍVÁNÍ POPÍNAVÝCH ROSTLIN Současné trendy vychází z tradičního využití popínavých rostlin, jakými jsou například opěrné konstrukce, opěrné stěny, terasy, zídky a svahy. Nové způsoby využití popínavých rostlin souvisí s rozvojem současné architektury staveb. Setkáváme se nejen s jejich použitím v exteriérech, pokrytí fasád staveb, ale své místo nachází i v interiérech současné architektury. Pro současnou architekturu je charakteristické použití nových materiálů a především velkých prosklených ploch což nabízí široké uplatnění právě atraktivních forem popínavých rostlin. Například lze ve vestibulech, hotelích a hal imitovat patra subtropických lesů, s pomocí závěsných drátů, vytvářet impozantní zelené závěsy a stěny. Moderní pojetí napomáhá diagonální vedení opěry (trubek, lan, šikmých stěn) sloužících jako opora pro popínavé rostliny. Budoucí směr vývoje a atypičnost využití vždy předznamenává výstavnictví a s tím spojené nové pojetí architektonických forem. Obrázek č.12.využití Parthenocissus tricuspidata k ozelenění domu. (Foto: Petra Sečkárová, 2007) 33

34 7. VYMEZENÍ KRITÉRIÍ VÝBĚRU POPÍNAVÝCH ROSTLIN PRO POUŽITÍ V ZAHRADNÍ A KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTUŘE Hlavním kritériem pro výběr popínavých rostlin pro použití v zahradní a krajinářské architektuře je její budoucí funkce v kompozici a organizace zahradních prostor nebo její použití v urbanistickém celku. V zahradních prostorech budeme popínavé rostliny vždy vybírat ze dvou hledisek Pejchal (2006). Z hlediska architektonického díky, kterému členíme prostor na menší části, vytváříme vzájemně propojené části pokoje. Můžeme, tak vytvořit menší, intimní zákoutí, zakrýt pomocí trelážových stěn pohled na méně vzhledná místa. Druhým hlediskem je dekorativní funkce, využíváme zde v plné míře texturu, barvu listu, květu. Díky dekorativním vlastnostem můžeme vytvořit dekorativní formy průvěsů. Jejich dekorativní funkce lze využít ozelenění menších prostor, atriových zahrad, teras, kde se vysazují do nádob a imitují tvar rostliny na kmínku. Své uplatnění nalézají i v místech, kde nelze použít tradiční výsadbu, například prudké svahy, mohutné opěrné zdi, stěny průmyslových objektů. Velmi málo se uplatňují ve volné krajině jednak z důvodu, že nejsou původní v naší domácí flóře, s tím spojené nebezpečí možného rozšíření. Naopak rezervy v jejich využití lze hledat v městské zástavbě, pro kterou jsou charakteristické omezené možnosti užití objemové zeleně, prostorné fasády uliční výstavby. Nabízí možnost v členění zeleně měst. Dalším kritériem výběru rostlin je psychologická funkce. Ta může být hodnocena z hlediska estetického- pozitivní dopad na psychiku člověka a hygienická zlepšení mikroklimatických podmínek v zástavbě (snížení prašnosti, vyšší vlhkost, odhlučnění budov, nižší teplotní amplituda fasád). S pomocí popínavých rostlin můžeme získat další prostranství pro společenské využití. Příkladem jsou střešní zahrady, které můžeme pomocí opěrných konstrukcí modelovat prostor. Dalším kritériem výběru je hledisko ekologické, kterým můžeme zvyšovat podíl zeleně v městské zástavbě, zlepšovat životní podmínky pro flóru a faunu, zvýšené pohlcování oxidu uhličitého při automobilové dopravě. 34

35 8. ZÁVĚR Popínavé rostliny jsou neoddělitelnou součástí děl zahradní a krajinářské architektury, doplňující zahradní prostory již od dob antického Řecka a svou nezastupitelnou roli plní i v současné době. Vývoj jejich užití směřoval od užitkové funkce až po čistě dekorativní funkci. Jejich rozšíření ve středoevropských podmínkách záviselo na postupném objevování jednotlivých rostlinných druhů a jejich importu ze subtropických oblastí do Evropy. Specifická vlastnost měnit svou formu podle tvaru opory, schopnost pevného přichycení k vertikálním liniím dovolila jejich široké uplatnění. V ozelenění konstrukcí, stěn a povrchu podkladu. Právě tato vlastnost spolu s rychlým růstem nabývá na významu v užití zeleně s omezenými prostorovými možnostmi v urbanistických celcích, kde provozní vztahy a inženýrské sítě nedovolují použití stromů. Budoucí využití také lze hledat v nových odrůdách s novými vlastnostmi jako jsou intenzivní rychlost růstu, zbarvení listů, květů či v farmaceutickém průmyslu. Nové trendy lze eventuálně hledat v případě produkce biomasy dále výsadby problematických prostor jakými mohou být řízené skládky. Lze využít při snižování erozí prudkých svahů, zplanění zeminy. Pro svoje specifické vlastnosti jako jsou minimální nároky na prostor, schopnost vytvářet značnou nadzemní zelenou plochu, rychlý růst, schopnost přijímat tvar opěrné konstrukce a zajisté vzhledové vlastnosti by si jistě tato pěstitelská skupina zasloužila větší zájem v urbanizovaném území. 35

36 9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. BURIAN, S. Popínavé rostliny. 1. vyd. Praha: BRIO, s. ISBN: DIJKOVÁ, H. V. Popínavé rostliny. Praha: REBO Productions, s. ISBN: HELEBRANT, L. Doporučení k ozelenění fasád na stavbách. Zahrada-parkkrajina, 1991, č.3-4, 43 s. 4. KALUSOK, M. Zahradní architektura. Brno: Computer Press, s. ISBN: KRAJČOVIČOVÁ, D. Popínavé rostliny v zahradě. 1. vyd. Brno: CP Books, s. Abeceda české zahrady. ISBN: KUŤKOVÁ, T. Vlastnosti trvalek významné pro zahradní a krajinářskou tvorbu. Lednice, 2007, (Studijní materiál pro předmět Květinářství II pro ZAKA ). 7. LUDWIG, K. Popínavé rostliny. 1. vyd. Dobřejovice: REBO Productions, s. Zahrada plus. ISBN: PEJCHAL, M. Dřeviny pro ozeleňování stěn. Lednice na Moravě, MZLU v Brně, Ústav biotechniky zeleně. 2001, 8 s. 9. PEJCHAL, M. Použití pnoucích rostlin v zahradní a krajinářské tvorbě. Lednice, 2006, (Studijní materiál pro předmět Použití rostlin ). 10. SOUČKOVÁ, M. Pnoucí rostliny na zahradě i v bytě. Praha: Grada Publishing, s. Česká zahrada. ISBN: VÍT, J. a kol. Květinářství. Praha: Květ nakladatelství Českého zahrádkářského svazu, s. ISBN: WERK, K. MEHL, U. Popínavé rostliny. Bratislava: Nezávislosť, s. ISBN: Citované normy: 11. NORMA ČSN Sadovnictví a krajinářství Terminologie Základní definice a odborné termíny. Praha. Český normalizační institut, 1999, 9.s. 36