Niccolò Machiavelli.

Transkript

1 Niccolò Machiavelli Vladaø

2 Translation and Prologue Josef Hajný, 1986, 1995 a 1997 ISBN

3 PØEDMLUVA Rozhodnì je zcela namístì vydat v souèasné dobì Vladaøe. Je to jedno ze základních dìl svìtové politické literatury. Navíc dílo, jehož význam zdaleka pøesahuje svou historickou hodnotu. Ta tkví pøedevším v tom, že vedle Zuøivého Rolanda Lodovika Ariosta vytvoøil Machiavelli dílo, které je druhou polovinou tváøe svého století. Niccolò Machiavelli (narozen 3. kvìtna 1469) pocházel ze staré florentské rodiny, která díky tomu, že nepodnikala ani v obchodì, ani ve výrobì, ani v penìžnictví, ale spoléhala na pozemkový majetek, nepodléhala promìnlivým podmínkám, jež se nevyhnuly ani vládnoucím Medicejùm. Díky tomu ale také nepatøila mezi výraznì bohaté. Nicménì mladý Machiavelli se hodnì podobal mladým šlechticùm svého mìsta, vèetnì mladého Lorenza Medicejského. Byl to prý pohledný mladík, který snadno nalézal štìstí u žen, rád se úèastnil veselých veèírkù rùzných bratrstev a akcí, jimž se øíkalo brigate spendereccie, což by se dalo pøeložit jako rozkazovaèné pitky, které konèívaly tím, že použité nádobí, lhostejno z jakého materiálu, se neumývalo, nýbrž prostì vyhazovalo z oken. Fungoval zde jako baviè, skládal totiž velmi snadno kratší básnì a popìvky ve stejnì lehkém, mírnì ironickém a posmìváèkovském duchu, jaký nacházíme u Boccaccia, nebo koneènì i u Lorenza Medicejského. Z té doby pocházejí jeho Karnevalové písnì a Kapitoly, což jsou drobné básnì a epigramy, vydané ovšem pozdìji, až v letech Jak již øeèeno, financemi zrovna neoplýval. A kdyby se vše vyvíjelo normálním tempem a v logice doby a pùvodu, byl by skonèil jako námezdný literát mocného rodu, jakých jeho doba znala celou øadu, a nejen ve Florencii. V roce 1498 ale došlo k podstatné zmìnì v historii Florencie, která se jako stát prakticky od roku Machiavelliho narození zmítala 3

4 v nerovnováze. Cosimo Medicejský øeèený Starý, il Vecchio, zakladatel rodu, zemøel rohu 1464 a jeho nástupce, syn Pietu, se projevil jako neschopný váhavec, takže v roce 1469 jmenovali patricijové mìsta za vládce státu oba jeho syny - Lorenza a Giuliana. Nedosti na tomto pøevratu, roku 1478 se rodina Pazziù, soupeøící s Mediceji o vládu nad mìstem, kde proslula vlivem založeným na bohatství z obchodu a z bankéøských aktivit jako u Medicejù, pokusila o spiknutí, jehož cílem bylo zavraždit oba bratry a zaujmout jejich místo. Giuliano byl zabit, kdežto Lorenzo našel podporu a oporu v drobném lidu. Krutì zúètoval se spiklenci a nerozpakoval se poslat na šibenici i jednoho z osnovatelù spiknutí - Salviatiho, arcibiskupa v Pise. Papež Sixtus IV. Lorenza exkomunikoval a nad Florencií vyhlásil interdikt. Cíl tohoto opatøení byl jasný, ale jeho uskuteènìní nepomohlo ani spojenectví s jinými panovníky a mìsty. Naopak, když Lorenzo získal jako stoupence Milán a Benátky, nezbylo papeži než roku 1480 podepsat mír. Avšak ani Lorenzova snaha vytvoøit v Itálii jakousi rovnováhu sil mezi pìti nejsilnìjšími státními útvary - neapolským královstvím, milánským vévodstvím, Benátkami, papežským státem a Florencií - nemìla valný výsledek. Turkùm, kteøí se doèasnì zmocnili mìsta Otranto na poloostrovì salentském a pustošili jaderské pobøeží, se Itálie mohla bránit jen chabì, a když roku 1494 vpadl na poloostrov Karel VIII., projevily se všechny vady nejednotnosti italských mìst. Ještì téhož roku byli Medicejové vyhnáni z mìsta a Florencie vyhlášena republikou. Devìtadvacetiletého Machiavelliho revoluèní vír vynesl na významné místo sekretáøe úøadu, kterému se øíkalo Dieci di Balia, což bylo ministerstvo zahranièních vìcí a války. Ve svém úøadì setrval až do roku 1511, kdy byla republika, v jejímž èele stál doživotní gonfaloniere - praporeèník Pier Soderini, vyvrácena a její zánik znamenal návrat Medicejù. Mezi lety byl povìøen ètyømi misemi do Francie a jednou misí do Nìmecka, 4

5 kromì mnoha jiných v Itálii. Mezi nimi se za poslání, které nejvýraznìji a nejvýznamnìji formovalo Machiavelliho myšlení a názory na politiku, považuje návštìva u Cesara Borgii, jehož rozhodnost, energiènost a neúnavnost na mladého diplomata hluboce zapùsobily. Prvotní impulz k sepsání velkých politických pojednání Machiavelli snad našel ve chvíli, když na Silvestra roku 1502 Alessandro Borgia sezval své spojence, kteøí se proti nìmu spikli, a zbavil se jich. Tato poslání a významný úøad znamenaly konec období, které nazýval svým zlatým vìkem, a pøinesly mu znaènou politickou erudici. Když se však vrátili Medicejové, upadl do podezøení, že je úèastníkem spiknutí Pietra Paola Boscoliho a Agostina Capponiho. Byl uvìznìn, muèen, ale nakonec jako nevinný propuštìn. (Boscoli a Capponi byli 22. února 1513 popraveni.) Od té doby trávil Machiavelli, zbaven možnosti zastávat veøejný úøad, život v ústraní v rodinné vile Sant Andrea u San Casciana poblíž Florencie. Zde se vìnoval studiu historických pramenù a meditoval nad osudem øímské øíše a nad osudem Florencie a celé Itálie. Florencie v té dobì byla stále ještì srdcem Itálie, kde sice pohasly myšlenky hnutí guelfù a ghibellinù, ale kde se znovu rozhoøela myšlenka republiky po vzoru republiky øímské. Vztah Machiavelliho k ní velice dobøe charakterizuje jeden verš z jeho sbírky Desetiletí: La voce d un Cappon tra cento Galli, který by se dal volnì pøeložit: Hlas jednoho kapouna mezi stovkou kohoutù, když slovo Cappon se vztahuje na Agostina Capponiho a Galli je tøeba chápat jako Galové = Francouzi, kteøí Itálii ohrožovali a jimž se neumìla ubránit. Nezávislost a sláva Florencie a láska ke svobodì mu byly morální vzpruhou a posilovaly jeho pøesvìdèení, že Itálie mùže být znovu velkou svobodnou zemí 5

6 pouze za pøedpokladu, že bude mít v èele silného vladaøe. Uvážíme-li Machiavelliho situaci po návratu Medicejù, je paradoxní, že právì tento rod považoval za nástroj osvobození. Byla to mylná pøedstava, jak se ukázalo, ale souèasnì i dùkaz síly jeho osobnosti, i když Machiavelliho tehdejší vliv neodpovídal jeho zásluhám. Považovali ho spíš za literáta než za státníka a muže èinu. Navíc jeho chudoba (když zemøel, zanechal manželce Mariettì Corsiniové a pìti dìtem jako jediné dìdictví své jméno), celkem nezøízený život ani plebejské návyky jeho reputaci nijak nepøidávaly. Avšak jeho vliv na potomstvo byl ohromný a jeho jméno se stalo praporcem, který zdvíhaly nad hlavu rùzné generace pokoušející se mnohdy o prapodivné pøevraty a zmìny státních útvarù. Za urèitý èas se mu podaøilo dostat se do služeb Medicejù a dosáhnout titulu oficiálního historiografa Florencie, a to za plat sto zlatých roènì. Když roku 1525 odevzdával své osmidílné Florentské letopisy papeži Klimentu VII. (ten ještì jako kardinál Giulio de Medici, a tudíž hlava florentské univerzity, ho tou prací povìøil), pøedával v nich vlastnì první italské dìjiny, sice nedokonèené, ale rozvržené a sepsané podle velkorysého plánu. Vynesly Machiavellimu uznání a po letech znovu i úøad: stal se inspektorem opevnìní Florencie. To bylo roku 1526, ale témìø na den o rok pozdìji byli Medicejové znovu vyhnáni, vyhlášena republika a Machiavelli, opìt v podezøení, tentokrát že je pøívrženec Medicejù, se znovu doèkal nevdìku. Osmapadesátiletý Machiavelli se však po vyhlášení druhé florentské republiky už dlouho netrápil. Zemøel 22. èervna A jak už to bývá, cizinec musel Italùm pøipomenout velikost jejich krajana. Zásluhou lorda George Cowpera vystavìli Machiavellimu v šlechtickém kostele Santa Croce ve Florencii náhrobek s nápisem Tanto nomini nullum par elogium (Takovému jménu se žádná chvála nerovná). A budiž øeèeno, že takové hodnocení si Niccolò Machiavelli 6

7 zaslouží plnou mìrou. A to jak pro myšlenkovou bohatost, tak pro literární rozmìr jeho práce. Kdo zná jeho dílo (poetické - Karnevalové písnì, Kapitoly, Desetiletí, divadelní - Mandragora, prozaické - Belfagor, historické - Florentské letopisy, korespondenci, lingvistickou práci Dialog o spisovném jazyce, èi politické spisy - O umìní váleèném, Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia, Život Castruccia Castracaniho, Vladaø), uzná, že Machiavelli položil základy italské prózy. Objevil vìdomí a odraz života. Stalo se, bohužel, že jedno dílo, navíc nejménì rozmìrné, totiž Vladaø, ukrylo ve svém stínu všechny ostatní svazky. Co víc, autor byl vážen podle tohoto dílka, které samo o sobì bylo posuzováno nikoli podle své hodnoty logické a vìdecké, ale morální. Seznalo se, že tato kniha je kodexem tyranie, založeným na spojení cíl ospravedlòuje prostøedky a úspìch je završením a chválou díla. Tuto doktrínu nazvali machiavellismem. Mnozí se sice pokusili o obranu Machiavelliho tím, že mu pøipisovali takové èi onaké historicky limitované zámìry, ale výsledkem byla pouze velice omezená diskuse a snižování kreditu autora. Itálie v jeho dobì, to znamená v plné renesanci, byla stále ještì naplnìna svou tradièní pýchou a pohlížela na Evropu oèima Danta nebo Petrarky jako na barbarský kraj ležící za Alpami. Fakt je, že severní sousedy pøevyšovala svou kulturou, bohatstvím, umìleckými díly a tvùrèím duchem. Jaké ale bylo pøekvapení Italù, když zjistili, že mají tyto barbarské cizince pøímo v domì a nedaøí se jim vyhnat je silou ducha. Tito cizinci si v údivu prohlíželi zázraky ducha ve Florencii, Benátkách, Øímì a jinde a cizí vladaøi si navykli zvát ke svým dvorùm, a také bohatì odmìòovat, umìlce, kteøí až dosud obletovali pouze italské mocné, avšak teï zcela bez výèitek zaèali oslavovat Františka I. nebo Karla V. Z nìkdejší pyšné Itálie se v Machiavelliho ostrém pohledu stává nemocná 7

8 dáma ohrožovaná zhoubou zevnitø - i zvenèí. Není to už vlast, jak ji cítí a ctí demokrat Machiavelli, není to už spoleènost svobodná z vlastní vùle, vláda všech v zájmu všech, ale spolek svobodný leda z vùle a z milosti papeže nebo císaøe. Lorenzo zaujal Machiavelliho možná proto, že se pokoušel o vytvoøení rovnováhy mezi jednotlivými státy a systému vzájemné obrany a bezpeènosti, a proto si ho vyvolil za vladaøe schopného vybudovat vlast odpovídající jeho pøedstavám, totiž ne už malou obec, ale jeden stát jednoho národa. Pro Machiavelliho je vlast božstvem a její vùle a zájem je suprema lex -nejvyšší zákon. Tuto myšlenku neformuluje Machiavelli jako svùj objev, ale jako myšlenku, kterou pøinesla klasická kulturní tradice. s níž mìl možnost se dùkladnì seznamovat právì v ústraní v San Cascianu. Souèasnì s touto formulací dochází i k poznání, že svìt není øízen nadpøirozenými silami nebo náhodami, ale lidským duchem, který se øídí neúprosnými zákony. Historický fakt není èinem prozøetelnosti èi výsledkem náhody, ale výslednicí pùsobení sil vìcí, podøízených zákonùm lidského ducha a pøírody. Poznává, že dìjiny nejsou shlukem, ale zøetìzením pøíèin a následkù, výsledkem sil pohánìných názory, vášnìmi a zájmy lidí. Proto politika nebo umìní vládnout se nerozvíjí v ideálním svìtì morálky, ale v reálném svìtì, což tedy znamená, že vládnutí znamená pøedevším poznání a zvládnutí sil, které hýbou svìtem. Státníkem je èlovìk, který si umí rozvrhnout vlastní možnosti potøebné ke zvládnutí tìchto sila k jejich využití pro svùj cíl. Neboli nebýt jen silný jako slon, ale umìt být i opatrný jako liška. Umìní politika spoèívá v tom, že si umí pøesnì vymezit cíl a zvolit prostøedky. Taková je logika vlády nad svìtem. A právì aplikací této neúprosné logiky je Machiavelliho Vladaø. Kdokoli pøed ním se pokusil stanovit pravidla vlády, vycházel z etických, nikoli praktických a reálných skuteèností, výjimkou nebyl ani žák Tomáše Akvinského a preceptor francouzského krále 8

9 Filipa Slièného, pøíslušník jednoho z nejslavnìjších a nejstarších italských rodù Egidio Colonna ve svém díle De regimine principum, které Machiavelli bezpochyby znal. Zejména porovnáním se zmínìným dílem Colonny vyvstane výrazný duch Vladaøe, kde nacházíme krutý logický svìt založený na studiu a poznání èlovìka a života. Èlovìk v tomto díle øídí podobnì jako pøíroda své èiny nemìnnými zákony nikoli podle morálních, ale podle logických kritérií, což ho vede k tomu, aby si kladl otázky, nikoli zda to, co èiní, je dobré anebo krásné, ale zda je to rozumné nebo logické, zda je souvislost mezi prostøedky, jichž používá, a cílem, který sleduje. Samotná Itálie Machiavelliho století nebyla obrazem etického svìta, nýbrž svìta logiky. Jediné, co v ní nebylo otráveno, byl intelekt, nikoli morálka. A Machiavelli podává ve Vladaøi (na rozdíl od Rozprav, které jsou spíš zamyšlením nad tím, co je obèan ve svìtì, jak jej pøedstavuje Vladaø) obraz tohoto svìta, zbaveného vášní a pøedstav. Machiavelliho je tudíž potøeba posuzovat právì z tohoto hlediska. Jeho hrdinou je èlovìk, který pochopil a umí regulovat síly pøírody a èlovìka a uèiní z nich nástroje své vlády. Cíl mùže být chvályhodný nebo zavrženíhodný, a pokud je hodný zavržení, Machiavelli jako první zvedá hlas proti a varovnì i prst. Morální odpovìdnost je tedy v cíli, nikoli v prostøedcích. Ty jsou hodny odsouzení, pokud se jejich volba øídí libidem, vášní nebo fanatismem, které nemají cíl. A pohrdání si zaslouží i ten, kdo nemá pevný charakter, což mu nedovoluje sledovat cíl, rozumem urèený k dosažení. Jinými slovy, Machiavelli touží po jednotné Itálii, po svobodì s pøísnou, ale rozumnou vládou øídící se pravidly témìø konstituèními. Ostatnì øíká to ve svých Politických a obèanských pamìtech: Tøi vìci chci spatøit pøed svou smrtí, ale pochybuji, že uvidím alespoò jednu z nich, by bych žil sebedéle: republikánsky uspoøádaný a øádný život v našem mìstì, Itálii osvobozenou od všech barbarù a svìt zbavený tyranie tìch nièemných knìží. 9

10 Jeho program, jak jej vyložil ve Vladaøi, tedy zní: spoøádaná svobodná spoleènost, autonomie národù, osvobození od nièemných knìží (což pøeloženo do souèasného jazyka znamená: názorovou svobodu a pluralitu), èili ideály, kterými se do znaèné míry vždy øídí i souèasné liberální a demokratické spoleènosti Evropy. Josef Hajný 10

11 NICCOLÒ MACHIAVELLI VZNEŠENÉMU LORENZOVI MEDICEJSKÉMU Ti, kdo usilují o panovníkovu pøízeò, pøedstupují obvykle pøed jeho tváø s tím, co je jim nejdražší, pøípadnì s tím, o èem vìøí, že mu udìlá nejvìtší radost. Pøinášejí mu konì èi zbranì, nebo vzácné látky, klenoty a rùzné ozdobné pøedmìty, jež jsou dùstojné knížecí velikosti. I já, ve snaze pøedstoupit pøed Vaši Výsost s nìjakým dùkazem své oddanosti, hledal jsem a našel to, co je mi nejmilejší a nejdrahocennìjší: své vìdomosti o osudech a èinech slavných mužù. Získal jsem je pozorným studiem událostí souèasných i minulých, èetbou historie a mnohaletým uvažováním o tom, co jsem se doèetl. Své zkušenosti jsem pak shrnul do svazeèku, který si dovoluji poslat Vaší Výsosti. Aèkoli své dílko nepovažuji za dùstojné Vaší velikostí a proslulosti, doufám, že je pøijmete s laskavou shovívavostí, nebo nemám vìtšího daru než svou nadìji, že Vám umožním, abyste se v krátkém èase dozvìdìl i pochopil to, co já po mnohaletém bádání, jež nebylo bez tìžkostí a pøekážek. Své úvahy jsem nepøikrašloval ani nezatìžoval vznešenými frázemi, nadutými slovy èi dekorativními obraty a vnìjší okázalostí, jak to spisovatelé rádi dìlávají, nýbrž jsem si pøál, aby vynikaly pouze a výhradnì svým rozsahem a závažností zkoumaného pøedmìtu. Nerad bych také, aby kdokoliv považoval za namyšlenost z mé strany, od èlovìka z neurozeného a nevýznamného rodu 1, že si troufám posuzovat a vznášet soudy o záležitostech vladaøù. Nedìlám totiž nic jiného než malíøi: aby poznali povahu hor a vrchù, zùstávají v údolí, a vystupují na vrcholky, aby lépe pøehlédli krajinu v nížinì. Stejnì tak mohou pochopit charakter národù jen ti, co sedí na knížecím stolci, zatímco ten, kdo chce zkoumat údìl mocných, musí žít mezi lidem. 11

12 Nech Vaše Výsost pøijme mùj skromný dar s vlídným pochopením. Až si dílko pozornì pøeètete, odhalí Vám, jak vroucnì si pøeji, abyste dosáhl oné velikosti, již Vám osud a Vaše ctnosti pøedurèily. A shlédne-li nìkdy Vaše Výsost k nám do nížin, shledá, jak nespravedlivì mì osud soustavnì stíhá. 12

13 KAPITOLA PRVNÍ O rùzných formách vlád a o rùzných zpùsobech, jimiž se moc získává Všechny státy a vlády, jimž lidé byli a jsou poddáni, jsou buï knížectví, nebo republiky. Knížectví pak jsou buï dìdièná, kde urèitý rod vládne velmi dlouho, nebo novì nabytá. Z nich pak nìkterá jsou celá nová, jako napøíklad Milán za vlády Franceska Sforzy 2, anebo bývají pøipojena k dìdièným, jako napøíklad Neapolské království spravuje španìlský král. 3 Takto získaná území jsou pøivyklá žít buï pod vládou jiného pána, anebo dosud žila svobodnì. Získávají se buï s pomocí cizích zbraní, nebo jen vlastní silou 4, øízením štìstìny èi vynalézavostí. 13

14 KAPITOLA DRUHÁ O dìdièných knížectvích O republikách zde nebudu pøemýšlet, nebo jsem o nich psal obšírnì už jinde. 5 Omezím se jen na knížectví a podle vlastní osnovy budu uvažovat o tom, jak je spravovat a udržet si v nich vládu. Soudím, že tyto dìdièné státy, pøivyklé na vlastní dynastie, se spravují daleko snadnìji než území novì dobytá. Staèí nenarušovat staré poøádky, zachovávané v zemi po generace, a jednat pružnì podle okolností. Vládce, tøeba i jen prùmìrnì nadaný, se dokáže za této situace udržet celkem snadno u moci, pokud ho ovšem nezbaví trùnu nìjaká zcela mimoøádná a nezadržitelná síla. Ale i v takovém pøípadì se po èase opìt k vládì vracívá, jakmile vetøelce postihne nepøedvídaná komplikace. U nás v Itálii je pøíkladem pro mé tvrzení vévoda ferrarský 6, který si úspìšnì poradil jak s útokem Benátek v roce 1481, tak s papežem Juliem 7 v roce Jeho rod panoval ve Ferraøe odnepamìti. Dìdièný panovník má totiž ménì pøíèin komukoli z obèanù ubližovat, proto bývá i více milován, pokud ovšem proti sobì nevzbudí záš a nenávist zcela mimoøádnou špatností nebo neøestným životem. Ctnostnému knížeti jsou lidé vìtšinou naklonìni, a to i v tom pøípadì, když se k moci nedostal právem dìdièným. Protože èím déle vládne, tím víc pohasínají vzpomínky na poèátky jeho panování, jež se bez køivd nikdy neobejdou, a tak pomíjejí i pøíèiny ke vzpouøe. Jen pøevrat plodí další pøevrat. 14

15 KAPITOLA TØETÍ O smíšených knížectvích Naopak v novì dobytých knížectvích vždycky nastávají tìžkostí. Zejména tehdy, není-li nový stát samostatný, je-li souèástí vìtšího celku. Takové knížectví nazýváme smíšeným a jeho promìna naráží pøirozenì na pøekážky, s nimiž se potýkají všechny nové vlády. Lidé totiž rádi mìní vládu v domnìní, že si tím polepší, a teprve zkušenost je pouèí, že si vlastnì pohoršili. Bouøe a vzpoury jsou nevyhnutelným prùvodním jevem každé nové vlády a vznikají z toho, že každý vládce za takové situace vždycky poddaným ubližuje - jak samotným pobytem vojska v zemi, tak jinými nesèetnými pøíkoøími, provázejícími vládu na novém území. Postupnì se stanou jeho nepøáteli všichni ti, jimž ublížil pøi dobývání zemì, ale i ti, kteøí mu pùvodnì pomáhali, pakliže jim nemùže nabídnout v odmìnu to, co si od nìho slibovali. Nemùže však proti nim tvrdì zakroèit, protože je jim zavázán a protože žádný kníže, ani ten sebelépe vyzbrojený, se neobejde bez pøíznì alespoò urèité èásti obyvatel na novém území. Tak napøíklad francouzský král Ludvík XII. 8 z tìchto dùvodù pozbyl Milán stejnì rychle, jako ho nabyl, a Lodovico na nìj staèil jen vlastními silami. Obyvatelé, kteøí mu sami zprvu otevøeli brány mìsta, se totiž ve svých nadìjích, jež do nìho vkládali, zklamali. Vláda francouzského krále jejich pøedstavy nesplnila, a tak se jeho tyranie stala pro nì neúnosnou. Pøiznejme si však, že návrat k moci v odbojné zemi a její podrobení bývá napodruhé lehèí, protože vládce využije pøíležitosti, již mu vzpoura poskytla, a potrestá nejen její pøímé úèastníky, ale drží pod dohledem i všechny nespolehlivé a pojistí si nejslabší a nejohroženìjší oblasti. Staèilo-li na první vyhnání 15

16 Francouzù z Milána pouhé harašení Lodovikových zbraní na hranicích, pak podruhé už musela vzniknout silná koalice, aby je z Itálie vyhnala. K tomu všemu došlo z pøipomenutých dùvodù. O pøíèinì prvního neúspìchu Francie jsme si už povìdìli, teï tedy zbývá uvést dùvody druhé porážky a pøipomenout si možnosti, jaké francouzský král mìl a jaké má každý v podobné situaci, když si chce dobyté území pevnì podržet. Jsou území (po dobytí pøipojená k pùvodní vladaøovì državì), která leží v téže zemi a mluví se v nich stejným jazykem, a jsou jiná, která tuto podmínku nesplòují. V prvním pøípadì je lehké si je udržet, zejména tehdy, jestliže nejsou zvyklá žít svobodnì. Postaèí odstranit vládnoucí rod a jinak ponechat vše pøi starém. Nezmìní-li se mravy, lidé žijí klidnì dál jako døív. Za pøíklad slouží Burgundsko, Bretaòsko, Gaskoòsko a Normandie, které už dlouho patøí Francii. Pøestože v tìchto krajích existují jisté rozdíly v náøeèích, jejich zpùsob života je podobný, takže dokážou žít klidnì vedle sebe bez zvláštních sporù. Tedy mùžeme shrnout, že pro tento pøípad staèí splnit dvì podmínky: 1. odstranit dosud vládnoucí rod a 2. nemìnit ani zákony, ani výši daní. Tím je cesta ke splynutí v jeden celek otevøená. Pravé potíže nastávají tehdy, staneme-li na pùdì území odlišného mravy, zákonodárstvím a jazykem. Pak je tøeba obratnosti, ale i štìstí k tomu, abychom se v nìm udrželi. Nejosvìdèenìjší a nejúèinnìjší zpùsob v takovém pøípadì je trvalé pøesídlení knížecího dvora do nové zemì. Panovníkova moc se tak upevní. Tak si poèínali napøíklad Turci v Øecku 9. Kdyby se tam sultán nebyl usadil, žádné z dalších opatøení na udržení si této zemì by se nebylo setkalo s úspìchem. Jen tehdy, žijeme-li pøímo na dobytém území, mùžeme ihned zaznamenat zdroje nepokojù a okamžitì jim èelit. Jinak se o nich panovník dozvídá až tehdy, když už je pozdì a není moci, která by jim udìlala pøítrž. Navíc si místodržící nedovolí odírat poddané a ti jsou spokojeni, že se se 16

17 svými stížnostmi mohou obracet pøímo na hlavu státu, váží si vládce, a naopak rebelanti se ho víc bojí a drží se zpátky. Ale i proti vnìjšímu nepøíteli je stát takto bezpeènìjší a každý si útok dobøe rozmyslí. Jiný osvìdèený zpùsob je pøesídlení jedné nebo dvou kolonií vlastních obèanù na dobyté území. Bez tohoto opatøení musí panovník vyslat do zemì znaèný poèet jízdního i pìšího vojska, což je nákladnìjší. Naopak kolonie ho nestojí vlastnì nic a i následné nutné køivdy jsou menší. Ublíží jen tìm, jimž zabere pozemky a domy, aby zaopatøil nové obyvatele. A z tìch nemusí mít strach, protože jich není mnoho a žijí rozptýlenì, zbaveni opory majetku. A protože se ostatním nic zlého nedìje, vìtšinou se vkrátku upokojí, nebo naopak mají strach, aby se nìjak neprovinili, neupadli v nemilost a nemuseli rovnìž odejít o žebrácké holi ze svých domovù. Udržování kolonií je levné, bývají spolehlivìjší, nebezpeèí vzpoury i množství køivd je menší. Nemìli bychom zapomínat, že možné protivníky buï musíme zahrnovat laskavostmi, nebo je znièit, protože za malé urážky a za malá pøíkoøí se mohou ještì mstít, za velké však už nikoli. Udržuje-li však panovník v zemi místo kolonií vojsko, výdaje jsou daleko citelnìjší, zpravidla to pohltí veškerý výnos z dotyèného území. Co jednou rukou pøijme, druhou zas rozhází, škody zpùsobené armádou jitøí nálady mezi obyvateli, posádka je musí krotit hned zde, hned jinde a rozhoøèení se tak pozvolna šíøí po celé zemi. Nakonec není èlovìka, který by nemìl dùvod k roztrpèení, a vládce má proti sobì všechny. A takoví nepøátelé jsou o to nebezpeènìjší, že jsou na vlastní pùdì a v odporu sjednocení. Správa prostøednictvím kolonií je tedy po všech stránkách lepší než s pomocí armády. Dále by mìl panovník na dobytém území peèovat o ochranu slabých a hledìt potlaèit vliv místních mocných, ale pøedevším bedlivì støežit silné, nebo dokonce silnìjší sousedy. Na ty by se 17

18 totiž mohli nespokojenci nebo ctižádostivci obrátit o pomoc. Tak napøíklad Aitólové 10 požádali Øímany o pomoc proti Øekùm. A vùbec, kamkoli Øímané vstoupili, vždycky na zavolání místních obyvatel. K takovému zachránci se pak pøidávají další a další ublížení a zemì mu spadne doslova do klína. Panovník si musí jen dát pozor, aby mu ti slabší také èasem nepøerostli pøes hlavu a nenabyli pøílišného vlivu. Kdo nedbá tìchto zkušeností, brzy ztratí, co nabyl, a i když se nakonec nìjak udrží u moci, pak jen s nejvìtšími obtížemi. Øímané tyto zásady velmi dobøe znali a pøísnì se jich drželi. Pro pøíklad bych se rád zastavil v Øecku: Øím poskytoval ochranu Achájùm a Aitólùm, pokoøil makedonskou øíši a vyhnal Antiocha. Leè pøes všechny zásluhy Achájù a Aitólù jim nikdy nedovolil zvìtšit državy; nedal se zviklat vemlouvavými øeèmi Filipa a nestal se jeho spojencem dotud, než ho patøiènì oslabil: a nikdy nepøipustil, aby si nebezpeènì silný Antiochus pøivlastnil sebemenší èást øeckého území. Konal tak, jak by si mìl poèínat každý moudrý vladaø: všímat si totiž nejen problémù souèasných, ale pøedvídat i budoucí a pøedcházet jim. Poèítáme-li s nìèím pøedem, máme èas si všechno rozmyslet a zavèas jednat. Když se však pohroma neèekanì pøiblíží, bývá už na lék pozdì. Jak øíkají lékaøi o souchotinách: zpoèátku je nesnadno rozpoznáme, ale lehko vyléèíme, kdežto zanedbané poznáme sice na první pohled, ale pomoci už není. A totéž platí i o státních záležitostech: postøehneme-li vèas nebezpeèí (a to dokáže jen obezøetný a schopný muž) klíèící ve státì, snadno a rychle si s ním poradíme; necháme-li je však rozrùst tak, že už je vidí i slepý, bývá veškerá námaha marná. Øímané vždycky vèas vìdìli o hrozících nepokojích a neváhali nikdy okamžitì zakroèit. Nedopustili, aby se rozrostly, protože dobøe vìdìli, že støetnutí je stejnì nevyhnutelné, a odkládá-li se, pak z toho mùže mít prospìch jedinì nepøítel. Proto se pustili do 18

19 války v Øecku proti Filipovi a Antiochovi, aby ji pozdìji nemuseli vést na svém území, i když obé mohli bezpochyby po nìjaký èas odkládat. Nikdy nedali na zásadu dnes do omrzení opakovanou lecjakými našimi mudrci, že èas hraje pro nás. Moc dobøe vìdìli, jak vratká je to berlièka. Ten opìvovaný èas totiž mùže pøinést jak zlo, tak dobro, jak výhodu, tak zkázu. Radìji vždycky spoléhali jen na vlastní síly a na svou prozíravost. Vra me se však na chvíli k Francii a podívejme se, jak ta si poèínala. Nebudu hovoøit o Karlu VIII 11, nýbrž o Ludvíkovi XII., protože ten se v Itálii zachytil na delší èas a mùžeme proto lépe posoudit jeho poèínání. Dìlal pravý opak toho, co mìl. Do Itálie ho pøivedla ctižádost Benátèanù 12, kteøí si od jeho pøíchodu slibovali získání poloviny Lombardie pro sebe. Nemám v úmyslu tohoto krále soudit za vpád do naší zemì. Chtìl a potøeboval uchytit se v Itálii, kde ho s nikým nepojilo spojenectví a pøátelství, a naopak v dùsledku poèínání Karla VIII. tu mìl všechny brány zavøené. Nemohl si tedy vybírat a musel pøijmout takové spojenectví, jaké se mu nabízelo. A pøiznejme si, že jeho zámìr mìl reálnou nadìji na úspìch, kdyby se nebyl pozdìji dopustil mnoha vážných chyb. Jakmile se zmocnil Lombardie, získal prestiž, o niž tu pøedtím Karel pøišel. Poddal se mu Janov 13, Florencie se stala jeho spojencem, o jeho pøízeò se ucházeli markýz z Mantovy, vévoda z Ferrary 14, Bentivogliové, hrabìnka z Forli 15, vládcové z Faenzy, Pesara, Rimini, Camerina, Piombina, Pisy, Sieny i obyvatelé Lukky. Teprve teï Benátèané vidìli, jak krátkozrace si poèínali: za dvì mìsta v Lombardu, po nichž prahli, vydali francouzskému králi dvì tøetiny Itálie. Situace francouzského krále byla tedy víc než optimální a mohl si tu udržet vážnost velmi snadno. Staèilo, aby poskytl bezpeènost a ochranu svým spojencùm, jichž nebylo málo a byli slabí - jedni se báli papeže, druzí Benátèanù 16 -, nemìli na vybranou a museli 19

20 držet s ním. S jejich pomocí pak mohl snadno zdolat ty nebezpeèné, silné. Místo toho okamžitì poté, co vstoupil do Milána, udìlal pøesný opak a pomáhal papeži Alexandrovi VI. pøi dobývání Romanì. Neuvìdomil si, že se tak sám oslabuje, že se zbavuje spojencù a pøíznivcù, kteøí se k nìmu utekli. Jako by si ani nebyl vìdom, že posiluje církev tím, že jí pomáhá podpírat duchovní moc svìtskou, která už beztoho byla dost velká! První chyba a omyly pak nutnì plodily další, až mu nezbývalo nic jiného než osobnì vtáhnout do Itálie, aby zchladil Alexandrovy choutky stát se pánem Toskánska. A jako by mu ještì nestaèilo, že posílil církev a ztratil spojence, v touze získat Neapolské království podìlil se o nì se španìlským králem. Až do té chvíle byl svrchovaným pánem nad Itálií sám, nyní si pøibral spoleèníka, aby se mìli na koho obrátit ti, kdo bažili po téhle krajinì, èi byli s ním nespokojeni. Místo toho, aby zde zanechal poplatného místodržícího, dosadil sem druhého krále, který ho nakonec vyhnal. Touha po výbojích je pøirozená a obvyklá. Pustí-li se do nich lidé schopní, nikdo je za to nezatracuje ani nekárá. Ale vyslouží si pohanu a výtky, kdo se do nich pustí, aèkoliv na nì nemá. Mohla-li tedy Francie jen vlastními silami dobýt Neapolsko, mìla tak uèinit. Pokud nikoli, nemìla je rozdìlovat. Lze ospravedlnit rozdìlení Lombardie mezi ni a Benátky, nebo to bylo nutné, aby se dostala do Itálie. V pøípadì Neapolska však byl takový postup neprozøetelný. Ludvík se tedy 17 dopustil tìchto pìti chyb: znièil menší vládce, posílil v Itálii moc už tak dost silného pána, pøivedl sem silného cizince, neusadil se zde, ani sem neposlal kolonisty. Za jeho života však mu ani tìchto pìt chyb nemohlo zvláš uškodit, nebýt chyby poslední, šesté: oloupil Benátky o moc. Kdyby nebyl posílil církev a nepøivedl do zemì Španìly, byl by tento krok celkem pøirozený, a dokonce nevyhnutelný. Vzhledem k budoucnosti bylo nezbytné je pokoøit. Avšak když zvolil první cestu, nikdy nemìl pøipustit 20

21 jejich oslabení. Silná benátská republika totiž brala ostatním chu na vpád do Lombardie. Benátèané by nikdy nebyli dovolili, aby si tuto èást zemì kdokoli pøivlastnil, protože po ní sami prahli, a ty druhé by zas nikdy ani nenapadlo obrat o ni Francii a dát ji Benátèanùm, nebo se dokonce pustit do boje s Francií i Benátkami zároveò. A kdyby mi snad chtìl nìkdo namítnout, že Ludvík postoupil Romaòu Alexandrovi a Neapolsko španìlskému králi v zájmu zachování míru, aby zabránil válce s nimi, pak odpovídám argumenty už jednou zmínìnými: uhýbat pøed nepøíznivými okolnostmi nelze, ani v zájmu momentálního zachování míru. Válka se tím nezažehná, jen se k vlastní škodì oddálí. A pokud by se nìkdo chtìl odvolávat na slovo, které francouzský král dal papeži, že pro nìj podnikne tuto výpravu výmìnou za kardinálský klobouk pro arcibiskupa z Rouenu a za zrušení svého stávajícího manželství, tomu odpovím pozdìji, až budu rozebírat závazky mezi panovníky a pojednám i o tom, jak je mají zachovávat. Král Ludvík tedy ztratil Lombardu, protože jednal proti všem zásadám, jichž je tøeba se držet, když chceme získat a udržet si nìjaké území. Nejde o žádné zázraky, jen o obyèejné a dávno známé skuteènosti, o bìžnou praxi. Mluvil jsem o tom v Nantes s rouenským kardinálem, když Valentino (tak lid øíkal synovi papeže Alexandra, Cesaru Borgiovi) obsadil Romaòu. Kardinál tvrdil, že Italové nejsou váleèníci. Já mu na to opáèil, že Francouzi se zase nevyznají v politice, protože jinak by nikdy nebyli mohli dopustit, aby papežský stát získal takovou moc. O pøevahu papeže a španìlského krále v Itálii se zasloužila jedinì Francie a sama se pak stala jejich obìtí. Z toho všeho vyplývá jedno obecné pravidlo, které nikdy nebo jen málokdy zklame: kdo jinému dopomáhá k uchopení moci, sám sobì podøezává vìtev, na níž sedí. A mu pomùže lstí nebo zbraní, obojí je novopeèenému panovníkovi stejnì nepohodlné. 21

22 KAPITOLA ÈTVRTÁ O tom, proè se Dáreiova øíše 18 po smrti svého podmanitele Alexandra Velikého nevzbouøila Uvážíme-li všechny problémy spojené s udržením se v dobyté zemi, nemùžeme se podivit, jak se mohlo podaøit po smrti Alexandra Velikého, který zemøel krátce po dobytí Asie 19, že se jeho nástupci proti všemu oèekávání a prakticky bez jiných potíží, než které si sami vlastní malicherností nadrobili, pøece jen v zemi udrželi. Než odpovím na otázku, èím to bylo zpùsobeno, musím pøipomenout, že existuje dvojí druh vlády: buï stojí v èele zemì panovník sám a všichni jeho ministøi spravují krajinu z jeho milosti a vùle, nebo vládne spolu s barony, kteøí si své postavení zachovávají nikoli z milosti vládce, ale jako výsadu svého starobylého rodu. Ti pak mají svá vlastní panství a vlastní poddané, jimiž jsou respektováni jako svrchovaní páni a kteøí k nim lnou vžitou pøíchylností. Tam, kde je vládce svrchovaným pánem, bývají jeho zmocnìnci, ministøi a úøedníci naopak ve velké neoblibì. V naší dobì slouží za pøíklady tìchto dvou typù vlád, jak už bylo øeèeno, øíše turecká a francouzské království. Turecko je øízeno jediným suverénním pánem, sultánem, a všichni ostatní jsou jeho poddanými. Øíše je rozdìlena na sandžaky 20, kterým stojí v èele správcové, jež sultán sám urèuje a podle potøeby støídá. Francouzský král je obklopen mnoha šlechtici ze starých rodù, kteøí mají svá vlastní panství, poddané a øadu rozlièných výsad, jež jim panovník nemùže libovolnì odejmout bez nebezpeèí. že ohrozí svou øíši. Porovnáním tìchto dvou státù lze zjistit, jak obtížné je dobýt tureckou øíši, ovšem kdyby se to nìkomu pøece jen zdaøilo, velice snadno si ji udrží. Z toho, co jsem už uvedl, je zcela jasné, že pøíèiny obtížného dobývání této øíše nutno hledat ve faktu, že 22

23 dobyvatel nemùže pøijít na zavolání místních mocných, ani nemùže doufat, že by si ulehèil svou úlohu tím, že by vyvolal vzpouru lidí kolem sultána. Není lehké je ani podplatit, a pokud by se i podplatit dali, nevyplynul by z toho dobyvateli užitek, nebo nejsou s to strhnout za sebou obyvatelstvo. A proto ten, kdo chce na Turecko zaútoèit, musí vìdìt, že se støetne se státem sjednoceným, a musí tudíž spoléhat na vlastní síly spíš než na cizí nepoøádky. Komu se však podaøí tuto øíši pøemoci a porazí ji na bojišti, nemusí se už bát nikoho, leda vládnoucího rodu, a pokud smete i ten, nenajde se už jiný obávaný protivník, nebo ostatní nemají na obyvatelstvo žádný vliv. A tak jako se pøed vítìzstvím nemohl spolehnout na nikoho z nich, nemusí se jich už jako vítìz obávat. Jiné, ba opaèné je to ve státech jako Francie. Je celkem snadné je pøepadnout s pomocí nìkterého z baronù, nebo vždycky se mezi nimi najde nespokojenec toužící po novotách. Takový pak mùže otevøít vstup do zemì a ulehèit vítìzství. Ovšem bude-li se tam nový vládce chtít udržet, zpùsobí mu mnoho starostí a obtíží právì ti, kteøí mu k vítìzství pomáhali, i ti, které pøemohl. A nestaèí odstranit panovnický rod, nebo stále ještì zùstává šlechta, která je ochotná postavit se do èela nových pøevratù a nepokojù, a pokud si ji nový pán nezíská (nebo ji neznièí), zemi ztratí pøi první vhodné pøíležitosti. Kdo zkoumá Dáreiovu øíši, zjistí, že se podobala turecké, a proto ji musel Alexandr napadnout a porazit v øádné bitvì. Po vítìzství a smrti Dáreiovì si ji pak Alexandr snadnìji udržel z pøíèin, které jsem uvedl. Kdyby jeho nástupcovì byli zùstali svorní, byli by si ji udrželi, nebo v øíši by nevznikly jiné rozbroje než ty, které sami zpùsobili a vyvolali. Naopak státy øízené jako Francie nelze udržet v klidu. Proto vznikaly èasté vzpoury 21 proti Øímanùm v Hispánii, v Galii a v Øecku. Ohniskem byla mnohá knížectví pøetrvávající v tìchto zemích. Øímané, co pamì sahá, nemohli si být jisti, zda v té které zemi vydrží, nebo ne, dokud žila vzpomínka 23

24 na bývalé pány. Jakmile se jich však zbavili a znièili i vzpomínku na nì - mocí, silou a stálostí øímského panství -, svou moc znaènì upevnili. A pøestože Øímané pozdìji bojovali i mezi sebou, mohli si to dovolit díky své vážnosti. Jakmile totiž panovnický rod vymizel, neuznávalo obyvatelstvo jiné vládce než Øímany. Zvážíme-li tyto okolnosti, nemùže se nikdo divit, že si Alexandr tak snadno øíši udržel, a nepøekvapují nás ani tìžkostí jiných, když se pokoušeli uchovat to, co dobyli. Pøíkladem budiž Pyrrhos a mnozí další. Všechno to zapøíèinila nikoli menší èi vìtší zpùsobilost vítìzù, nýbrž odlišné okolnosti. 24

25 KAPITOLA PÁTÁ O tom, jak vládnout mìstùm a knížectvím, jež žila svobodnì, pod vlastními zákony, než byla dobyta Pokud jsou státy, dobyté zmínìnými zpùsoby, zvyklé žít pod vlastními zákony a svobodnì, lze je spravovat trojím zpùsobem. První možnost je znièit dobytá území. Druhá - pøesídlit na nì svùj dvùr. A tøetí - ponechat jim jejich zákony, vybírat poplatky a dosadit vládu nìkolika tamních, novému vládci oddaných mužù. Ti potom dobøe vìdí, že obstojí jen s pøízní nového knížete, a že tudíž musí vynaložit veškeré úsilí a námahu na udržení jeho panství. Mìsto pøivyklé svobodì se udrží o mnoho snadnìji vládou vlastních obèanù než jakýmkoli jiným zpùsobem. Máme zde pøíklad Sparty a Øíma. Spar ané se snažili zachovat si vládu nad Thébami a Athénami prostøednictvím oligarchie, kterou sami dosadili, ale pøece nadvládu nad nimi ztratili. Øímané 22 zase ve snaze uchovat si Capuu, Kartágo a Numantii je vyvrátili a nepøišli o nì. Øecko naopak spravovali jako Spar ané, dali mu svobodu a ponechali mu jeho zákony. Neuspìli, a proto byli pøinuceni vyvrátit mnoho mìst v této zemi. Pak si je udrželi. Není skuteènì osvìdèenìjšího prostøedku, jak si udržet vládu, než je zkáza. Kdo se stane pánem mìsta pøivyklého svobodì a neznièí je, a poèítá s tím, že mìsto znièí jeho, nebo bude znovu a znovu zvedat prapor vzpoury ve jménu svobody a starého øádu, na nìž nikdo ani èasem, ani prokázaným dobrodiním nezapomíná. Dìlej co dìlej, lidé nikdy na svobodu a minulé poøádky nezapomenou a pøi každé vhodné pøíležitosti se jich znovu budou dovolávat jako Pisa po stu létech 23 florentské nadvlády. Pokud jsou mìsta nebo zemì zvyklé žít pod vládou jediného knížete a jeho rod vymøe a obyvatelé zvyklí poslouchat se neumìjí 25

26 dohodnout na novém, svobodnì však žít také nesvedou, pak nastává ta pravá chvíle pro dobyvatele: snadno je získá a ovládá. Republiky však mají vìtší životní sílu, nepøestává v nich doutnat nenávist k jedinému vládci a silná touha po pomstì. Vzpomínka na ztracenou svobodu jim nedává spát, a tak nejjistìjším zpùsobem je znièit je, anebo se v nich usadit. 26

27 KAPITOLA ŠESTÁ O nových knížectvích dobytých vlastní zbraní a vlastními schopnostmi A se nikdo nediví, uvedu-li v pojednání o èerstvì dobytých knížectvích, kde se ujímá moci nový muž a vzniká nové státní zøízení, jen ty nejznámìjší pøíklady. Lidé jsou už totiž takoví: radìji se vydávají po prozkoumaných a vyšlapaných cestách a svým konáním napodobují ty cizí vzory, které jsou už ovìøené a zavedené. Jenomže, pøipomínám, nelze jít nikdy navlas stejnou cestou a dojít dokonalosti tìch, jež napodobujeme. A proto moudrý èlovìk pùjde cestou prošlapanou jen znamenitými pøedchùdci a napodobí ty nejvìtší, aby se jim alespoò v nìèem podobal, když už se jim zcela nevyrovná. Moudrý muž si má poèínat jako zruèný lukostøelec: aby zasáhl pøíliš vzdálený cíl, namíøí radìji mnohem výš, nikoli však proto, aby šíp vyletìl vysoko, nýbrž proto, aby vyšším zamíøením spíše zasáhl zvolený cíl. A proto také tvrdím, že nová knížectví se zachovávají s takovými obtížemi, které vyplývají z menší nebo vìtší zpùsobilosti a nadání toho, kdo je získá. A stane-li se vládcem nìkdo z øadové šlechty, což pøedpokládá buï um a nadání, anebo sdostatek štìstí a pøíznì osudu, zdá se, že i obtíže se vyskytují pøimìøenì k jednomu i druhému. Nicménì je jisté, že ten, kdo spoléhal ménì na vrtkavost štìstìny, udržel se u moci déle. Vše se v takovém pøípadì usnadòuje i tím, že vládce je nucen v onom kraji se usadit, nebo nemá jinou državu. Nejschopnìjšími z tìch, kdo se stali vladaøi vlastním pøièinìním a svými mimoøádnými vlastnostmi, byli Mojžíš, Kýros, Romulus a Théseus 24. Mojžíš, aèkoliv byl vlastnì jen vykonavatelem pøíkazù božích, zasluhuje obdiv právì pro tuto milost, jež ho uèinila 27

28 hodným rozmlouvat s Bohem. Posuzujeme-li Kýra a jiné, kteøí dobyli øíše èi je založili, zjistíme, že všichni byli vynikající a hodni obdivu, a zhodnotíme-li jejich skutky, poznáme, že se nepøíliš lišili od Mojžíše, za nímž stál tak veliký rádce a uèitel. Pøezkoumámeli jejich životy a èiny, zjistíme, že osud jim pouze nabídl možnost a pøíležitost, vlastnì jen jakýsi materiál, jemuž pak oni dali tvar podle svých pøedstav. Bez této možnosti a pøíležitosti by síla jejich ducha byla neplodná, stejnì jako bez oné síly by poskytnutá pøíležitost byla promarnìná a zùstala by nepromìnìná. Mojžíš musel nalézt izraelský lid v Egyptì v porobì a otroctví, aby ho odtud mohl vyvést na svìtlo svobody. Mìl-li se Romulus jednou v budoucnu stát zakladatelem a králem Øíma, nesmìlo být pro nìj místo v Albì a museli ho hned po narození pohodit. Kýros zase musel najít Peršany nespokojené s vládou Médù 25, zženštilých a zhýèkaných dlouhým mírem. A Théseus by nikdy neukázal svou velikost, kdyby nebyl našel Athéòany rozptýlené. Všichni tedy mohli dìkovat osudu za š astný sbìh okolností, ale ty nemusely samy o sobì ještì nic znamenat. Oni museli umìt pochopit nabídnutou pøíležitost, aby pøinesli své vlasti blahobyt a proslulost. Pro ty, kteøí získali vládu vlastním pøièinìním, je obtížné knížectví získat, ale mnohem lehèí si je udržet. Obtíže vyplývají èásteènì ze zavádìní nových poøádkù a zvyklostí pøi zakládání státu a zajiš ování jeho bezpeènosti. A nesmíme zapomínat, že nic se nezaèíná tak obtížnì a nic nepøináší tak pramalou nadìji na úspìch jako zavádìní nového øádu. Tomu, kdo jej zavádí, jsou nepøáteli všichni, kteøí se døív mìli dobøe. Jeho stoupenci ho hájí opatrnì a vlažnì, i když si v budoucnu od nìj mnoho slibují. Opatrní jsou proto, že se obávají odpùrcù, a nedùvìøiví proto, že je v lidské pøirozenosti nevìøit novotám, dokud èlovìka zkušenost nepøesvìdèí nezvratnými dùkazy o jejich užiteènosti. Výsledkem pak bývá, že odvaha odpùrcù roste a oni vyrazí do útoku pøi první pøíležitosti, zatímco ti druzí se jen chabì brání, takže vládce i jeho 28

29 pøívrženci jsou pak naráz ve smrtelném nebezpeèí. K vyjasnìní této otázky je zapotøebí zjistit, zda ti, co pøinášejí novoty, tak èiní z vlastní vùle a zcela samostatnì, nebo zda svùj zámìr uskuteèòují s pomocí nìkoho jiného. V druhém pøípadì dopadnou vždycky špatnì a nièeho se nedomohou. Stojí-li však na vlastních nohou a mají dostatek vlastních sil, jen málokdy podlehnou. To je také dùvod, proè proroci s meèem v ruce uspìli, kdežto ti neozbrojení podlehli. A nadto je lidská povaha vrtkavá: je snadné nìkoho o nìèem pøesvìdèit, ale tìžké ho v pøesvìdèení udržet. Proto je zapotøebí být pøipraven prosadit vlastní zámìry silou, jakmile lidi víra opustí. Nebyl by se udržel ani Mojžíš, ani Kýros, ani Théseus, ani Romulus, kdyby nedrželi v rukou meè. K tomuto trpkému poznání došel v naší dobì i mnich Girolamo Savonarola 26. Jakmile mu lidé pøestali vìøit, nebo nemìl prostøedky, jak udržet ve víøe kolísající, jeho øád ztroskotal. Strùjci zmìn se støetávají s velkými obtížemi, neustále jim hrozí rùzná nebezpeèenství,jež musejí pøekonávat stateèností a opatrností, avšak jakmile je pøemohou, znièí své odpùrce a získají vážnost, stávají se mocnými, bezpeènými, ctìnými a š astnými. K tìmto velikým pøíkladùm bych rád pøidal jeden menší, který se s nimi dá pomìøit a nahradí mnohé jiné. Mám na mysli Hieróna Syrákúského 27, který se z nièeho vyšvihl na první místo ve státì. I jemu osud nabídl pøíležitost. Utlaèovaní Syrákúsané si ho zvolili za vùdce a on se pak svým vlastním pøièinìním a zpùsobilostí stal jejich vládcem. Už døíve vynikal do té míry, že spisovatelé o nìm øíkali, že k tomu, aby se stal králem, mu schází jenom království. Hierón rozbil starou organizaci armády a zavedl novou, opustil staré pøátele a získal si nové, a když mìl spojence i vojsko, stanul na dostateènì pevných základech, aby si mohl dovolit postavit jakoukoli budovu. Neboli s velkou námahou získával, ale s malou pak dobyté udržel. 29

30 KAPITOLA SEDMÁ O knížectvích získaných s cizí ozbrojenou pomocí a se štìstím Pro ty, kteøí se dostanou k moci díky náhodì a se štìstím, je snadné vládu získat, ale velmi obtížné ji udržet. Na cestì vzhùru vìtšinou nemívají pøekážky, doslova letí k cíli. Potíže jim nastávají teprve ve chvíli, kdy se chopí vlády. Moci lze dosáhnout beze zbraní buï za peníze, nebo darem, jako tak mnozí v Øecku, v iónských mìstech, v Hellespontu, kde Dáreios dosazoval knížata 28, místodržící, aby zde vládli pro jeho slávu a bezpeènost. Podobnì se k vládì dostali i nìkteøí øímští císaøi, když jako soukromníci podplatili vojsko. Takový vladaø je ovšem závislý na vùli a pøízni tìch, kdo ho pozdvihli, a tyhle dvì vìci patøí k nejnestálejším a nejpromìnlivìjším, takže vìtšinou neumìli ani nemohli udržet svá postavení. Jestliže totiž takový muž není sdostatek udatný a moudrý, je pøirozené, že se v umìní vládnout nevyzná, protože se to ani nemìl kde nauèit. Navíc nemá za sebou ozbrojenou moc, která by mu byla bezvýhradnì a spolehlivì vìrná a oddaná. A potom, na písku a pøes noc vzniklé státy dopadají stejnì jako všechno v pøírodì: co rychle roste, nemá možnost zapustit koøeny dost hluboko, aby první bouøe nezpùsobila škody. A když se takový muž stane knížetem takøíkajíc z nièeho, nebývá obvykle schopen zachovat to, co mu š astnì spadlo do klína, a položit bytelné základy své moci, jak to uèinili jeho pøedchùdci, než se stali vládci. K tomu, co jsem právì vyložil, bych rád uvedl dva pøíklady: Franceska Sforzu a Cesara Borgiu. Francesco Sforza se zcela po právu povznesl pro svou velkou udatnost a obratnost až na knížecí stolec a stal se milánským vévodou, i když ho to stálo nemálo úsilí pøi pøekonávání tìžkostí. Zato Cesare Borgia, obecnì zvaný 30

31 vévoda Valentino, se vyšvihl díky svému otci. A když ho štìstí opustilo, pøišel i o moc, aèkoliv nic nezanedbal a dìlal všechno, co má rozumný, moudrý a opatrný muž dìlat, aby zapustil koøeny v zemi, kterou získal zbraní a štìstím nìkoho jiného. Jak už jsem øekl: ten, kdo nezapustí koøeny vèas, mùže je zapustit i pozdìji, pøestože je to spojeno s mnoha tìžkostmi a nebezpeèím pro stavitele. Budeme-li sledovat postup tohoto vévody, poznáme, že své budoucí moci položil pevné základy, a proto nepovažuji za zbyteèné se tím zabývat, nebo nevím, jaký lepší návod dát novému knížeti než ten, že popíšu Borgiovy èiny. Jestliže pøes to všechno nièeho nedosáhl, nebylo to jeho vinou, nýbrž vinou osudu, jehož svrchované nepøízni podlehl. Alexandr VI. mìl zpoèátku nemálo potíží s tím, aby ze svého syna udìlal vévodu a mocného vládce. Pøedevším tìžko pro nìho hledal území, které by nepatøilo církvi, ale uvìdomoval si zároveò i to, že kdyby jí odòal kterýkoli kousek zemì, milánský vévoda a Benátèané by se bránili, nebo Faenza i Rimini byly pod správou Benátek. Kromì toho vìdìl, že vojsko v Itálii, a zejména to, kterého by mohl použít, je sice v rukou lidí, kteøí se musejí bát papežovy velikosti, nicménì nemohl se na nì spolehnout, nebo patøilo Orsiniùm a Colonnùm a jejich stoupencùm. Musel tedy tento stav zmìnit a vytvoøit rozbroje mezi italskými státy, aby si èást pak mohl podmanit. Nebylo to tak snadné, nebo Benátèané právì pomýšleli na to. že opìt povolají do Itálie Francouze. A papež se proti tomu nepostavil, nýbrž jim ještì pomohl tím, že zrušil Ludvíkovo manželství. Král tedy vtáhl do Itálie s pomocí Benátek a se souhlasem papežovým, ale sotva vstoupil do Milána, vyžádal si papež pomoc jeho vojska k tažení proti Romani. Ta se mu okamžitì, ze strachu pøed králem, podrobila. Valentino tedy dobyl Romaòu, porazil Colonny, ale v tom. aby si zachoval dobyté a mohl se pustit do 31

32 dalších výbojù, mu bránily dvì pøekážky: tou první bylo jeho vlastní vojsko, které mu nepøipadalo dostateènì vìrné, a druhou byly plány Francouzù. Obával se, že vojsko Orsiniù selže a nejen mu zabrání pokraèovat ve výbojích, nýbrž ho zbaví i toho, èeho již dobyl, a francouzský král že uèiní totéž. Orsiniové mu cosi podobného už naznaèili, když po dobytí Faenzy zaútoèil proti Boloni: šli do útoku nadmíru vlažnì. A pokud jde o krále, jeho zámìry pochopil, když se po dobytí vévodství urbinského pustil proti Toskánsku, ale musel se svého úmyslu na pokyn krále zøíci. Tehdy se vévoda rozhodl, že se zbaví závislosti na cizích zbraních a bude jednat na vlastní pìst. Zaèal tím, že oslabil v Øímì Colonny a pøetáhl na svou stranu všechny jejich stoupence z øímské šlechty tím, že je pøijal do své družiny, dal jim veliké platy a poctil je podle tehdejšího zvyku vojenskými hodnostmi a rozdal jim civilní úøady. Tak se stalo, že se v prùbìhu nìkolika mìsícù zcela pøiklonili na jeho stranu. Potom už jen èekal na pøíležitost, jak znièit Orsinie. Pøíležitost se mu nabídla a on ji dokonale využil: Orsiniové totiž zpozorovali, že spojená moc vévody a církve je pro nì smrtelným nebezpeèím, a proto svolali své spojence do Maggione u Perugie. Výsledkem tohoto shromáždìní byla nejprve vzpoura v Urbinu a v Romani. Vévodovi se podaøilo je zažehnat jen s pomocí Francouzù. Když se opìt sebral a rozhlédl, rozhodl se použít lsti a naoko se s Orsinii prostøednictvím pana Paola smíøil. Vylákal je do Senigalie a oni naivnì vlezli pøímo do pasti. Když se tedy koneènì zbavil i tohoto nebezpeèí a získal na svou stranu jejich spojence, položil koneèné základy vlastní moci. Mìl v té dobì celou Romaòu i s urbinským vévodstvím a zdálo se, že si dobyl dokonce i pøíznì obyvatel Romanì, nebo si zaèali žít v blahobytu. Výsledky jeho poèínání si zasluhují pozornost a následování, a proto je tøeba o nich podrobnìji pojednat. Když dobyl Romaòu, zjistil, že dosavadní vládci kraj spíše ožebraèovali, okrádali, než ho spravovali, takže tu vládlo loupežení, spory a boje. Uvìdomil 32

33 si, že je zapotøebí dát zemi dobrou vládu, aby si ji získal a pøinutil k poslušnosti. Proto postavil do èela pana Ramira de Orco, muže tvrdého a bezohledného, jehož vybavil neomezenou mocí. Ten tam v krátkém èase zavedl k vlastní chvále a cti poøádek, klid a svornost. Posléze však vévoda usoudil, že taková tvrdost už není potøebná a budí spíš nenávist než oddanost. Proto v kraji zøídil a ustavil civilní soud, jemuž pøedsedal vynikající muž a v nìmž mìlo každé mìsto svého zástupce. Vìdìl, že dosavadní pøísnost obyvatele proti nìmu do jisté míry popudila, a chtìl jim tedy dokázat, že pùvodcem všeho zla nebyl on, nýbrž drsná povaha jeho zástupce. I pøikázal ho jednoho rána zabít. Našli ho rozseknutého vedví s nožem v boku na námìstí v Celenì. Hrùznost pohledu na mrtvolu obyvatelstvo uspokojila a souèasnì vyvolala strach. Vra me se však k naší vìci. Nyní, když mìl vévoda plnì moc v rukách a mohl se cítit bezpeèný, potøeboval, ba musel si zabezpeèit úctu a respekt francouzského krále, aby se mohl pustit do dalších výbojù. Byl si vìdom toho, že jakmile král zpozoruje svou chybu, nedovolí mu postupovat. Pustil se tedy do hledání nových spojencù a váhal pøidat se k Francouzùm, když táhli do Neapolského království proti Španìlùm, kteøí obléhali Gaetu. Mìl totiž v úmyslu získat 29 na svou stranu právì Španìly, což by se mu bylo i zdaøilo, nebýt Alexandrova úmrtí. Tolik tedy uèinil pro pøítomnost. Pokud však šlo o budoucnost, mìl se jí co obávat, nebo musel poèítat s tím, že nový papež mu nebude právì naklonìn a že bude spíš hledìt zbavit ho všeho, co doposud díky otci získal. Proto pojal úmysl zabezpeèit se proti tomu hned nìkolikerým zpùsobem. Za prvé: vyhubit rody pánù, které oloupil, aby se papež nemohl s nimi spojit. Za druhé: získat si všechny øímské šlechtice, aby s jejich pomocí mohl držet papeže na uzdì. Za tøetí: naklonit si kolegium kardinálù. A za ètvrté: natolik rozšíøit svou moc, ještì 33