THEOLOGICKÁ SUMMA SPISY SV. TOMÁŠE AKVINSKÉHO P. EMILIÁN SOUKUP ORD. PRAED. REDIGOVAL

Transkript

1 SPISY SV. TOMÁŠE AKVINSKÉHO THEOLOGICKÁ SUMMA REDIGOVAL P. EMILIÁN SOUKUP ORD. PRAED. VYDALI PROFESOŘ I BOHOVĚ DNÉHO UČ ILIŠTĚ Ř ÁDU DOMINIKÁNSKÉHO V OLOMOUCI NIHIL OBSTAT. Olomucii, die 19. Septembris P. Dr. Methodius Habáň O. P., censor ex oficio. IMPRIMATUR. P. Thomas M. Dittl O. P., Prior Provincialis. Pragae, die 20. Septembris Reg. pag. 238/100. NIHIL OBSTAT. Censor ex officio : P. Aemilian Soukup O. P. IMPRIMATUR. Dr. Joannes Martinů, Vicarius Generalis. Olomucii, die 22. Septembris Nr DIGITALIZOVAL 3

2 Sancti Thomae Aquinatis SUMMA THEOLOGIAE Pars Prima Předmluva Prooemium Poněvadž učitel katolické pravdy má poučovati nejen Summa theologiae, pr. pokročilé, nýbrž mu také náleží vzdělávati začátečníky, Quia Catholicae veritatis doctor non solum provectos debet podle onoho Apoštolova 1. Kor. 3: "Jako maličkým v instruere, sed ad eum pertinet etiam incipientes erudire, Kristu jsem vám dal nápoje mléka, nikoli pokrmu", cíl secundum illud apostoli I ad Corinth. III, tanquam parvulis našeho záměru v tomto díle je, takovým způsobem in Christo, lac vobis potum dedi, non escam; propositum pojednávati o tom, co patří ke křesťanskému náboženství, nostrae intentionis in hoc opere est, ea quae ad Christianam jaký se hodí vzdělání začátečníků. religionem pertinent, eo modo tradere, secundum quod Pozorovali jsme totiž, že novicům této nauky působí veliké congruit ad eruditionem incipientium. obtíže, co mnozí napsali: částečně množstvím Consideravimus namque huius doctrinae novitios, in his neužitečných otázek, článků a důkazů; částečně také, quae a diversis conscripta sunt, plurimum impediri, partim poněvadž co mají takoví věděti, nepodává se vědeckým quidem propter multiplicationem inutilium quaestionum, pořadem, nýbrž jak toho vyžadovala vykládaná kniha, articulorum et argumentorum; partim etiam quia ea quae nebo podle nahodilého pořadu disputací; částečně; také sunt necessaria talibus ad sciendum, non traduntur proto, že častější opakování jedné věci způsobilo secundum ordinem disciplinae, sed secundum quod omrzelost a zmatek v myslích posluchačů. requirebat librorum expositio, vel secundum quod se Chtějíce se tedy vyhnouti těmto a takovým věcem, s praebebat occasio disputandi; partim quidem quia důvěrou v pomoc Boží se pokusíme obsah posvátné nauky probírati stručně a jasně, pokud to látka připustí. eorundem frequens repetitio et fastidium et confusionem generabat in animis auditorum. Haec igitur et alia huiusmodi evitare studentes, tentabimus, cum confidentia divini auxilii, ea quae ad sacram doctrinam pertinent, breviter ac dilucide prosequi, secundum quod materia patietur. I. Co je posvátná nauka a čeho se týká 1. De sacra doctrina, qualis sit, et ad quae se extendat, in decem articulos divisa. Předmluva Prooemium Dělí se na deset článků. Aby náš záměr byl vymezen určitými hranicemi, je třeba nejprve zkoumati samu posvátnou nauku, co jest a čeho se týká. O tom je deset otázek: 1. O nutnosti této nauky. 2. Zda jest vědou. 3. Zda jest jedna nebo je jich více. 4. Zda jest badavá nebo činorodá. 5. O jejím poměru k ostatním vědám. 6. Zda jest moudrostí. 7. Čeho se týká. 8. Zda jest důkazná. 9. Zda má užívati mluvy metaforické a symbolické. 10. Zda Písmo svaté této nauky se má vykládati ve více smyslech. I.1. Zda mimo filosofické předměty musí býti ještě jiná nauka Při první se postupuje takto: Zdá se, že není třeba, aby mimo filosofické předměty byla ještě nauka jiná. Člověk totiž nemá usilovati o to, co jest nad rozum, podle onoho Eccli. 22: "Nevyhledávej, co jest nad tebe". Ale filosofické 4 I q. 1 pr. Et ut intentio nostra sub aliquibus certis limitibus comprehendatur, necessarium est primo investigare de ipsa sacra doctrina, qualis sit, et ad quae se extendat. Circa quae quaerenda sunt decem. Primo, de necessitate huius doctrinae. Secundo, utrum sit scientia. Tertio, utrum sit una vel plures. Quarto, utrum sit speculativa vel practica. Quinto, de comparatione eius ad alias scientias. Sexto, utrum sit sapientia. Septimo, quid sit subiectum eius. Octavo, utrum sit argumentativa. Nono, utrum uti debeat metaphoricis vel symbolicis locutionibus. Decimo, utrum Scriptura sacra huius doctrinae sit secundum plures sensus exponenda. 1. Utrum praeter alias scientatis doctrina Theologica sit necessaria. I q. 1 a. 1 arg. 1 Ad primum sic proceditur. Videtur quod non sit necessarium, praeter philosophicas disciplinas, aliam doctrinam haberi. Ad ea enim quae supra rationem sunt, nauky dostatečně pojednávají o tom, co jest podřízeno rozumu. Zdá se tedy zbytečné, míti jinou nauku mimo filosofické předměty. Mimo to, nauka může býti toliko o jsoucnu: neboť předmětem vědění je toliko pravdivo, jež je totožné se jsoucnem. Ale filosofické předměty pojednávají o všech částech jsoucna i o Bohu; pročež jedna část filosofie se nazývá theologii čili božskou vědou, jak jest patrné z Filosofa v 6. Metaf. Nebylo tedy třeba, aby se tvořila nebo byla jiná nauka mimo filosofické předměty. Avšak proti jest, co se praví ve 2. Tim. 3: "Veškeré božsky vnuknuté Písmo jest užitečné k učení, dokazování, kárání a vzdělávání ke spravedlnosti". Avšak božsky vnuknuté Písmo nepatří do filosofických předmětů, vynalezených lidským rozumem. Je tedy užitečné, aby mimo filosofické předměty byla jiná věda, vnuknutá božsky. Odpovídám: Musí se říci, že k lidské spáse bylo třeba, aby byla nějaká nauka podle Božího zjevení mimo filosofické předměty, které se vynalézají lidským rozumem. A to předně proto, že člověk jest od Boha zařízen k nějakému cíli, který přesahuje pochopení rozumu, podle onoho Isai. 64: "Oko nevidělo, Bože, mimo tvé, co jsi připravil milujícím tebe". Avšak cíl musí býti napřed znám lidem, kteří své myšlenky a skutky mají říditi k cíli. Proto bylo nutné ke spáse člověka, aby Božím zjevením poznal některé věci, které jsou nad lidský rozum. Člověk musel býti poučen zjevením Božím také o tom, co lidský rozum může o Bohu vypátrati. Neboť pravdy o Bohu, rozumem vypátrané, dostalo by se člověku málokterému a po dlouhé době a s přimísením omylů. A přece na poznání té pravdy závisí celá spása člověka, jež jest v Bohu. Aby tedy lidé dosáhli spásy obecněji a bezpečněji, bylo nutné, aby o božském byli poučeni Božím zjevením. Bylo tedy nutné, aby mimo filosofické předměty, které se vynalézají lidským rozumem, byla posvátná nauka ze zjevení. K prvnímu se tedy musí říci, že, ačkoli člověk nemá rozumem vyhledávati, co jest nad lidské poznání, musí to přece přijmouti věrou, když bylo Bohem zjeveno. Proto se tamtéž pokračuje: "Velmi mnoho nad mysl člověka ti bylo ukázáno". A v tom záleží posvátná nauka. Ke druhému se musí říci, že různý ráz předmětu poznání působí různost věd. Neboť tutéž větu dokazuje hvězdář a přírodozpytec, na příklad, že země jest kulatá. Avšak hvězdář prostředky matematickými čili ze hmoty vyvozenými, kdežto přírodozpytec pomocí toho co vidí na hmotě. Nic tedy nepřekáží, aby o těchže věcech, o nichž pojednávají filosofické předměty, protože jsou poznatelné světlem přirozeného rozumu, pojednávala ještě jiná věda, pokud se poznávají světlem Božího zjevení. Tedy 5 homo non debet conari, secundum illud Eccli. III, altiora te ne quaesieris. Sed ea quae rationi subduntur, sufficienter traduntur in philosophicis disciplinis. Superfluum igitur videtur, praeter philosophicas disciplinas, aliam doctrinam haberi. I q. 1 a. 1 arg. 2 Praeterea, doctrina non potest esse nisi de ente, nihil enim scitur nisi verum, quod cum ente convertitur. Sed de omnibus entibus tractatur in philosophicis disciplinis, et etiam de Deo, unde quaedam pars philosophiae dicitur theologia, sive scientia divina, ut patet per philosophum in VI Metaphys. Non fuit igitur necessarium, praeter philosophicas disciplinas, aliam doctrinam haberi. I q. 1 a. 1 s. c. Sed contra est quod dicitur II ad Tim. III, omnis Scriptura divinitus inspirata utilis est ad docendum, ad arguendum, ad corripiendum, ad erudiendum ad iustitiam. Scriptura autem divinitus inspirata non pertinet ad philosophicas disciplinas, quae sunt secundum rationem humanam inventae. Utile igitur est, praeter philosophicas disciplinas, esse aliam scientiam divinitus inspiratam. I q. 1 a. 1 co. Respondeo dicendum quod necessarium fuit ad humanam salutem, esse doctrinam quandam secundum revelationem divinam, praeter philosophicas disciplinas, quae ratione humana investigantur. Primo quidem, quia homo ordinatur ad Deum sicut ad quendam finem qui comprehensionem rationis excedit, secundum illud Isaiae LXIV, oculus non vidit Deus absque te, quae praeparasti diligentibus te. Finem autem oportet esse praecognitum hominibus, qui suas intentiones et actiones debent ordinare in finem. Unde necessarium fuit homini ad salutem, quod ei nota fierent quaedam per revelationem divinam, quae rationem humanam excedunt. Ad ea etiam quae de Deo ratione humana investigari possunt, necessarium fuit hominem instrui revelatione divina. Quia veritas de Deo, per rationem investigata, a paucis, et per longum tempus, et cum admixtione multorum errorum, homini proveniret, a cuius tamen veritatis cognitione dependet tota hominis salus, quae in Deo est. Ut igitur salus hominibus et convenientius et certius proveniat, necessarium fuit quod de divinis per divinam revelationem instruantur. Necessarium igitur fuit, praeter philosophicas disciplinas, quae per rationem investigantur, sacram doctrinam per revelationem haberi. I q. 1 a. 1 ad 1 Ad primum ergo dicendum quod, licet ea quae sunt altiora hominis cognitione, non sint ab homine per rationem inquirenda, sunt tamen, a Deo revelata, suscipienda per fidem. Unde et ibidem subditur, plurima supra sensum hominum ostensa sunt tibi. Et in huiusmodi sacra doctrina consistit. I q. 1 a. 1 ad 2 Ad secundum dicendum quod diversa ratio cognoscibilis diversitatem scientiarum inducit. Eandem enim conclusionem demonstrat astrologus et naturalis, puta quod terra est rotunda, sed astrologus per medium mathematicum, idest a materia abstractum; naturalis autem per medium circa materiam consideratum. Unde nihil prohibet de eisdem rebus, de quibus philosophicae

3 theologie, jež náleží ku posvátné nauce, se druhově liší od oné theologie, která jest částí filosofie. I.2. Zda posvátná nauka jest vědou. Při druhé se postupuje takto: Zdá se, že posvátná nauka není vědou. Neboť každá věda vychází ze zásad, sebou samými jasných. Ale posvátná nauka vychází z článků víry, které nejsou samy sebou jasné, ježto jich mnozí nepřipouštějí. "Nevěří totiž všichni", jak se praví ve 2. Sol. Tedy posvátná nauka není vědou. Mimo to věda není o jednotlivostech. Ale posvátná nauka jedná o podrobnostech, na příklad o činech Abrahamových, Izákových a Jakubových a podobných. Tedy posvátná nauka není vědou. Avšak proti jest, co praví Augustin ve 14. O Trojici: "Této vědě se přiděluje toliko to, z čeho se přespasitelná víra rodí, živí, obhajuje, posiluje". Ale to nenáleží žádné jiné vědě, leč posvátné nauce. Tedy posvátná nauka jest vědou. Odpovídám: Musí se říci, že posvátná nauka vědou jest. Ale musí se věděti, že je dvojí druh věd. Některé totiž vycházejí ze zásad, poznaných přirozeným světlem rozumu, jako aritmetika, geometrie a takové. Jiné pak jsou, které vycházejí ze zásad, poznaných světlem vyšší vědy, jako perspektiva vychází ze zásad naznačených geometrii, a hudba ze zásad, známých z aritmetiky. A tím způsobem posvátná nauka jest vědou, poněvadž vychází ze zásad, poznaných světlem vyšší vědy, která totiž jest Boha a blažených. Tedy jako hudba věří zásadám, které jí dala aritmetika, tak posvátná nauka věří zásadám, zjeveným od Boha. K prvnímu se tedy musí říci, že zásady kterékoli vědy bud jsou samy sebou jasné nebo mají svou jasnost z poznání vyšší vědy. A takové jsou zásady posvátné nauky, jak bylo řečeno. Ke druhému se musí říci, že podrobnosti se neprobírají v posvátné nauce jako hlavní předmět; ale dávají se buď za příklad života, jako ve vědách o mravech, nebo aby se prokázala autorita mužů, skrze něž k nám přišlo Boží zjevení, na němž se zakládá posvátné Písmo čili učení. I.3. Zda posvátná nauka jest věda jedna. Při třetí se postupuje takto: Zdá se, že posvátná nauka není věda jedna. Neboť podle Filosofa v I. Poster.: "Věda jest jedna, má-li předmět jednoho druhu". Ale Tvůrce a tvor, o nichž se jedná v posvátné nauce, nejsou obsaženi v předmětu jednoho druhu. Tedy posvátná nauka není věda jedna. Mimo to se v posvátné nauce jedná o andělích, o hmotných tvorech, o lidských mravech. Takové však patří do různých disciplinae tractant secundum quod sunt cognoscibilia lumine naturalis rationis, et aliam scientiam tractare secundum quod cognoscuntur lumine divinae revelationis. Unde theologia quae ad sacram doctrinam pertinet, differt secundum genus ab illa theologia quae pars philosophiae ponitur. 2. Utrum sacra doctrina sit scientia. I q. 1 a. 2 arg. 1 Ad secundum sic proceditur. Videtur quod sacra doctrina non sit scientia. Omnis enim scientia procedit ex principiis per se notis. Sed sacra doctrina procedit ex articulis fidei, qui non sunt per se noti, cum non ab omnibus concedantur, non enim omnium est fides, ut dicitur II Thessalon. III. Non igitur sacra doctrina est scientia. I q. 1 a. 2 arg. 2 Praeterea, scientia non est singularium. Sed sacra doctrina tractat de singularibus, puta de gestis Abrahae, Isaac et Iacob, et similibus. Ergo sacra doctrina non est scientia. I q. 1 a. 2 s. c. Sed contra est quod Augustinus dicit, XIV de Trinitate, huic scientiae attribuitur illud tantummodo quo fides saluberrima gignitur, nutritur, defenditur, roboratur. Hoc autem ad nullam scientiam pertinet nisi ad sacram doctrinam. Ergo sacra doctrina est scientia. I q. 1 a. 2 co. Respondeo dicendum sacram doctrinam esse scientiam. Sed sciendum est quod duplex est scientiarum genus. Quaedam enim sunt, quae procedunt ex principiis notis lumine naturali intellectus, sicut arithmetica, geometria, et huiusmodi. Quaedam vero sunt, quae procedunt ex principiis notis lumine superioris scientiae, sicut perspectiva procedit ex principiis notificatis per geometriam, et musica ex principiis per arithmeticam notis. Et hoc modo sacra doctrina est scientia, quia procedit ex principiis notis lumine superioris scientiae, quae scilicet est scientia Dei et beatorum. Unde sicut musica credit principia tradita sibi ab arithmetico, ita doctrina sacra credit principia revelata sibi a Deo. I q. 1 a. 2 ad 1 Ad primum ergo dicendum quod principia cuiuslibet scientiae vel sunt nota per se, vel reducuntur ad notitiam superioris scientiae. Et talia sunt principia sacrae doctrinae, ut dictum est. I q. 1 a. 2 ad 2 Ad secundum dicendum quod singularia traduntur in sacra doctrina, non quia de eis principaliter tractetur, sed introducuntur tum in exemplum vitae, sicut in scientiis moralibus; tum etiam ad declarandum auctoritatem virorum per quos ad nos revelatio divina processit, super quam fundatur sacra Scriptura seu doctrina. 3. Utrum sit una scientia, vel plures. I q. 1 a. 3 arg. 1 Ad tertium sic proceditur. Videtur quod sacra doctrina non sit una scientia. Quia secundum philosophum in I Poster., una scientia est quae est unius generis subiecti. Creator autem et creatura, de quibus in sacra doctrina tractatur, non continentur sub uno genere subiecti. Ergo sacra doctrina non est una scientia. I q. 1 a. 3 arg. 2 filosofických věd. Tedy posvátná nauka není věda jedna. Avšak proti jest, že svaté Písmo o ní mluví jako o vědě jedné. Praví se totiž Moudr.10: "Dal mu vědu svatých". Odpovídám: Musí se říci, že posvátná nauka jest věda jedna. Neboť jednota mohutnosti nebo pohotovosti se musí bráti i podle předmětu, nikoli hmotně, nýbrž podle tvarového rázu ' předmětu; na příklad člověk, osel a kámen se shodují v jednom tvarovém rázu barevnosti, což jest předmětem zraku. Poněvadž tedy svaté Písmo má na zřeteli některé věci jakožto od Boha zjevené, jak bylo řečeno, všechno, co by mohlo býti od Boha zjeveno, shoduje se v jednom tvarovém rázu předmětu této vědy. A proto je to obsaženo v posvátné nauce jako v jedné vědě. K prvnímu se tedy musí říci, že posvátná nauka se nezabývá Bohem a tvory stejně, nýbrž Bohem hlavně a tvory proto, že mají vztah k Bohu, jako svému původu nebo cíli. Proto se neruší jednota vědy. Ke druhému se musí říci, že nic nebrání, aby nižší mohutnosti a pohotovosti se rozlišovaly podle takových předmětů, které povšechně náleží k jedné mohutnosti nebo pohotovosti vyšší. Neboť vyšší mohutnost nebo pohotovost má na zřeteli povšechnější tvarový ráz předmětu. Tak předmětem smyslu všeobecného jest věc smysly poznatelná, obsahující v sobě viditelno a slyšitelno. Proto smysl všeobecný, ačkoliv jest jedna mohutnost, má vztah ke všem předmětům pěti smyslů. A podobně posvátná nauka, ač věda jedna, může věnovati pozornost věcem, které se probírají v různých filosofických vědách, s jedné stránky, pokud totiž mohou býti od Boha zjeveny. A tak posvátná véda jest jakýmsi výrazem Boží vědy, která při své jednotě a jednoduchosti se týká všeho. I.4. Zda posvátná nauka jest vědou badavou. Při čtvrté se postupuje takto: Zdá se, že posvátná věda jest vědou činorodou. Neboť: "Účelem činorodé je činnost", podle Filosofa ve 2. Metaf. Ale posvátná nauka směřuje k činnosti podle onoho Jak. 2.: "Buďte činitelé slova, nejen posluchači". Tedy posvátná nauka jest vědou činorodou. Mimo to posvátná nauka se dělí na zákon Starý a Nový. Zákon však patří do vědy o mravech, která jest vědou činorodou. Tedy posvátná nauka jest vědou činorodou. Avšak proti, každá věda činorodá jest o věcech, které člověk koná. Jako mravověda o úkonech lidí a stavitelská o stavbách. Ale posvátná nauka jest hlavně o Bohu a lidé spíše jsou jeho dílo. Není tedy vědou činorodou, nýbrž spíše bádavou. Odpovídám: Musí se říci, že posvátná nauka, jak bylo řečeno, jedna jsouc, obsahuje věci, které náleží do různých Praeterea, in sacra doctrina tractatur de Angelis, de creaturis corporalibus, de moribus hominum. Huiusmodi autem ad diversas scientias philosophicas pertinent. Igitur sacra doctrina non est una scientia. I q. 1 a. 3 s. c. Sed contra est quod sacra Scriptura de ea loquitur sicut de una scientia, dicitur enim Sap. X, dedit illi scientiam sanctorum. I q. 1 a. 3 co. Respondeo dicendum sacram doctrinam unam scientiam esse. Est enim unitas potentiae et habitus consideranda secundum obiectum, non quidem materialiter, sed secundum rationem formalem obiecti, puta homo, asinus et lapis conveniunt in una formali ratione colorati, quod est obiectum visus. Quia igitur sacra Scriptura considerat aliqua secundum quod sunt divinitus revelata, secundum quod dictum est, omnia quaecumque sunt divinitus revelabilia, communicant in una ratione formali obiecti huius scientiae. Et ideo comprehenduntur sub sacra doctrina sicut sub scientia una. I q. 1 a. 3 ad 1 Ad primum ergo dicendum quod sacra doctrina non determinat de Deo et de creaturis ex aequo, sed de Deo principaliter, et de creaturis secundum quod referuntur ad Deum, ut ad principium vel finem. Unde unitas scientiae non impeditur. I q. 1 a. 3 ad 2 Ad secundum dicendum quod nihil prohibet inferiores potentias vel habitus diversificari circa illas materias, quae communiter cadunt sub una potentia vel habitu superiori, quia superior potentia vel habitus respicit obiectum sub universaliori ratione formali. Sicut obiectum sensus communis est sensibile, quod comprehendit sub se visibile et audibile, unde sensus communis, cum sit una potentia, extendit se ad omnia obiecta quinque sensuum. Et similiter ea quae in diversis scientiis philosophicis tractantur, potest sacra doctrina, una existens, considerare sub una ratione, inquantum scilicet sunt divinitus revelabilia, ut sic sacra doctrina sit velut quaedam impressio divinae scientiae, quae est una et simplex omnium. 4. Utrum sit speculativa, vel practica. I q. 1 a. 4 arg. 1 Ad quartum sic proceditur. Videtur quod sacra doctrina sit scientia practica. Finis enim practicae est operatio, secundum philosophum in II Metaphys. Sacra autem doctrina ad operationem ordinatur, secundum illud Iac. I, estote factores verbi, et non auditores tantum. Ergo sacra doctrina est practica scientia. I q. 1 a. 4 arg. 2 Praeterea, sacra doctrina dividitur per legem veterem et novam. Lex autem pertinet ad scientiam moralem, quae est scientia practica. Ergo sacra doctrina est scientia practica. I q. 1 a. 4 s. c. Sed contra, omnis scientia practica est de rebus operabilibus ab homine; ut moralis de actibus hominum, et aedificativa de aedificiis. Sacra autem doctrina est principaliter de Deo, cuius magis homines sunt opera. Non ergo est scientia practica, sed magis speculativa. I q. 1 a. 4 co. Respondeo dicendum quod sacra doctrina, ut dictum est, 6 7

4 filosofických věd, pro tvarový ráz, k němuž přihlíží v různých věcech, pokud totiž jsou poznatelné Božím světlem: Tedy, ačkoli z filosofických věd jiná jest bádavá a jiná činorodá, posvátná nauka obsahuje obojí, jako Bůh toutéž vědou poznává sebe a co koná. Spíše však jest padavá nežli činorodá, protože spíše jedná o věcech Božích nežli o úkonech lidských, o nichž jedná, pokud jest jimi člověk veden k dokonalému poznávání Boha, v čemž záleží věčná blaženost. A z toho jest patrná odpověď na námitky. I.5. Zda posvátná věda vyniká nad jiné vědy. Při páté se postupuje takto: Zdá se, že posvátná věda nevyniká nad jiné vědy. Neboť jistota náleží k hodnotě vědy. Ale jiné vědy, o jejichž zásadách nelze pochybovati, zdají se býti jistější nežli posvátná nauka, :jejíž zásady, totiž články víry, připouštějí pochybování. Tedy se zdá, že jiné vědy vynikají nad tuto. ' Mimo to nižší věda musí přijímati od vyšší, jako hudebník od aritmetika. Ale posvátná nauka něco přijímá od filosofických nauk. Neboť praví Jeroným v listu Velikému Řečníku Města Říma, že "Staří učitelé své knihy tolik poseli naukami a výroky filosofů, že nevíš, co v nich máš napřed obdivovati, zdali světské vzdělání nebo znalost Písem". Tedy posvátná nauka jest nižší než jiné vědy. Avšak proti jest, že jiné vědy se nazývají služkami této vědy, Přísl. 9: "Poslala své služky, aby volaly do hradu". Odpovídám: Musí se říci, že tato věda, z části jsouc bádavá a z části jsouc činorodá, vyniká nade všechny jiné, i bádavé i činorodé. O bádavých totiž vědách se praví, že jedna vyniká nad druhou jednak pro jistotu, jednak pro hodnotu látky. A v obojím tato věda vyniká nad jiné padavé vědy. V jistotě proto, že jiné vědy mají jistotu z přirozeného světla rozumu lidského, jenž se může mýliti; tato však má jistotu ze světla Božího vědění, které nemůže býti oklamáno. V hodnotě pak látky proto, že tato věda jest hlavně o věcech, které svou výškou přesahují rozum. Avšak jiné vědy se zabývají toliko tím, co jest rozumu podřízeno. Mezi činorodými vědami pak vyniká ona, která netíhne ještě k dalšímu cíli, na příklad občanská nad vojenskou, neboť dobro vojska tíhne k dobru obce. Avšak účel této vědy, pokud je činorodá, jest věčná blaženost, k níž, jako k poslednímu cíli tíhnou všechny jiné cíle činorodých věd. Tedy je zřejmé, že ona vyniká každým způsobem nad ostatní. K prvnímu se tedy musí říci, že nic nebrání, aby něco, svou povahou jistější, bylo vzhledem k nám méně jisté následkem slabosti našeho rozumu, jenž "k nejjasnějším věcem se má jako oko netopýra ke světlu slunce"; jak se praví ve 2. Metaf. Proto pochybování, které nastává u některých o článcích víry, není z nejistoty věci, nýbrž ze una existens, se extendit ad ea quae pertinent ad diversas scientias philosophicas, propter rationem formalem quam in diversis attendit, scilicet prout sunt divino lumine cognoscibilia. Unde licet in scientiis philosophicis alia sit speculativa et alia practica, sacra tamen doctrina comprehendit sub se utramque; sicut et Deus eadem scientia se cognoscit, et ea quae facit. Magis tamen est speculativa quam practica, quia principalius agit de rebus divinis quam de actibus humanis; de quibus agit secundum quod per eos ordinatur homo ad perfectam Dei cognitionem, in qua aeterna beatitudo consistit. I q. 1 a. 4 ad arg. Et per hoc patet responsio ad obiecta. 5. Utrum sit dignior aliis scientiis. I q. 1 a. 5 arg. 1 Ad quintum sic proceditur. Videtur quod sacra doctrina non sit dignior aliis scientiis. Certitudo enim pertinet ad dignitatem scientiae. Sed aliae scientiae, de quarum principiis dubitari non potest, videntur esse certiores sacra doctrina, cuius principia, scilicet articuli fidei, dubitationem recipiunt. Aliae igitur scientiae videntur ista digniores. I q. 1 a. 5 arg. 2 Praeterea, inferioris scientiae est a superiori accipere, sicut musicus ab arithmetico. Sed sacra doctrina accipit aliquid a philosophicis disciplinis, dicit enim Hieronymus in epistola ad magnum oratorem urbis Romae, quod doctores antiqui intantum philosophorum doctrinis atque sententiis suos resperserunt libros, ut nescias quid in illis prius admirari debeas, eruditionem saeculi, an scientiam Scripturarum. Ergo sacra doctrina est inferior aliis scientiis. I q. 1 a. 5 s. c. Sed contra est quod aliae scientiae dicuntur ancillae huius, Prov. IX, misit ancillas suas vocare ad arcem. I q. 1 a. 5 co. Respondeo dicendum quod, cum ista scientia quantum ad aliquid sit speculativa, et quantum ad aliquid sit practica, omnes alias transcendit tam speculativas quam practicas. Speculativarum enim scientiarum una altera dignior dicitur, tum propter certitudinem, tum propter dignitatem materiae. Et quantum ad utrumque, haec scientia alias speculativas scientias excedit. Secundum certitudinem quidem, quia aliae scientiae certitudinem habent ex naturali lumine rationis humanae, quae potest errare, haec autem certitudinem habet ex lumine divinae scientiae, quae decipi non potest. Secundum dignitatem vero materiae, quia ista scientia est principaliter de his quae sua altitudine rationem transcendunt, aliae vero scientiae considerant ea tantum quae rationi subduntur. Practicarum vero scientiarum illa dignior est, quae ad ulteriorem finem ordinatur, sicut civilis militari, nam bonum exercitus ad bonum civitatis ordinatur. Finis autem huius doctrinae inquantum est practica, est beatitudo aeterna, ad quam sicut ad ultimum finem ordinantur omnes alii fines scientiarum practicarum. Unde manifestum est, secundum omnem modum, eam digniorem esse aliis. I q. 1 a. 5 ad 1 Ad primum ergo dicendum quod nihil prohibet id quod est certius secundum naturam, esse quoad nos minus certum, propter debilitatem intellectus nostri, qui se habet ad manifestissima naturae, sicut oculus noctuae ad lumen solis, sicut dicitur in II Metaphys. Unde dubitatio quae slabosti lidského rozumu. A přece to nejmenší, čeho lze dosáhnouti v poznání věcí nejvyšších, jest mnohem žádoucnější nežli nejjistější poznání o nejmenších věcech, jak se praví v 9. O živočiších. Ke druhému se musí říci, že tato věda může něco přijmouti z filosofických věd, ne jako by toho nutně potřebovala, nýbrž k většímu objasnění toho, co se podává v této vědě. Neboť své zásady nepřijímá od jiných věd, nýbrž přímo zjevením od Boha. A proto nepřijímá od jiných věd jako od vyšších, nýbrž jich užívá jako nižších a služebných; jako stavitelská užívá pomocných, jako občanská vojenské. A že jich užívá, není z její vady nebo nedostatečnosti, nýbrž z vadnosti našeho rozumu, jenž věcmi poznanými přirozeným rozumem, z něhož vycházejí jiné vědy, snáze jest veden k tomu, co přesahuje rozum, co se podává v této vědě. I.6. Zda tato nauka jest moudrostí. Při šesté se postupuje takto: Zdá se, že tato nauka není moudrostí. Neboť jména moudrosti nezasluhuje žádná nauka, která své zásady předpokládá odjinud, protože "Moudrému náleží pořádati a nikoli býti pořádánu". Ale tato nauka předpokládá své zásady odjinud, jak je patrné z řečeného. Tedy tato nauka není moudrostí. Mimo to moudrosti náleží dokazovati zásady jiných věd, pročež se také nazývá "hlavou věd", jak je patrno ze 6. Etic. Ale tato nauka nedokazuje zásad jiných věd. Tedy není moudrostí. Mimo to k této nauce se dochází studiem. Ale moudrost je vlitá, pročež se jmenuje mezi sedmi dary Ducha svatého, jak je patrné Isai.11. Tedy tato nauka není moudrostí. Avšak proti jest, co se praví Deuter. 4. na počátku zákona: "Toto jest naše moudrost a náš rozum před národy". Odpovídám: Musí se říci, že tato nauka jest nejvíce moudrostí mezi všemi lidskými moudrostmi, nejen v některém rodu, nýbrž jednoduše. Protože totiž moudrému náleží pořádati a souditi, soud pak se děje o nižších podle vyšší příčiny, ten se nazývá moudrým v každém rodu, kdo přihlíží k nejvyšší příčině toho rodu. Jako v rodu stavby umělec, jenž určuje tvar domu, se nazývá moudrým a stavitelem vzhledem k nižším umělcům, kteří tesají kámen a připravují maltu. Proto se praví 1. Kor. 3: "Jako moudrý stavitel jsem položil základ". A opět v rodu veškerého lidského života opatrný se nazývá moudrým, protože řídí lidské skutky k náležitému cíli. Proto se praví Přísl.10.: "Moudrostí jest muži opatrnost". Kdo tedy přihlíží k jednoduše nejvyšší příčině celého vesmíru, jíž jest Bůh, nazývá se nejvíce moudrým. Proto se také moudrost jmenuje velmi hodnotným poznáním, jak jest patrno z Augustina O Troj. Avšak posvátná nauka nejvlastněji pojednává o Bohu, jako o nejvyšší příčině, poněvadž netoliko o tom, co lze poznati z tvorů, co poznali accidit in aliquibus circa articulos fidei, non est propter incertitudinem rei, sed propter debilitatem intellectus humani. Et tamen minimum quod potest haberi de cognitione rerum altissimarum, desiderabilius est quam certissima cognitio quae habetur de minimis rebus, ut dicitur in XI de animalibus. I q. 1 a. 5 ad 2 Ad secundum dicendum quod haec scientia accipere potest aliquid a philosophicis disciplinis, non quod ex necessitate eis indigeat, sed ad maiorem manifestationem eorum quae in hac scientia traduntur. Non enim accipit sua principia ab aliis scientiis, sed immediate a Deo per revelationem. Et ideo non accipit ab aliis scientiis tanquam a superioribus, sed utitur eis tanquam inferioribus et ancillis; sicut architectonicae utuntur subministrantibus, ut civilis militari. Et hoc ipsum quod sic utitur eis, non est propter defectum vel insufficientiam eius, sed propter defectum intellectus nostri; qui ex his quae per naturalem rationem (ex qua procedunt aliae scientiae) cognoscuntur, facilius manuducitur in ea quae sunt supra rationem, quae in hac scientia traduntur. 6. Utrum sit sapientia. I q. 1 a. 6 arg. 1 Ad sextum sic proceditur. Videtur quod haec doctrina non sit sapientia. Nulla enim doctrina quae supponit sua principia aliunde, digna est nomine sapientiae, quia sapientis est ordinare, et non ordinari (I Metaphys.). Sed haec doctrina supponit principia sua aliunde, ut ex dictis patet. Ergo haec doctrina non est sapientia. I q. 1 a. 6 arg. 2 Praeterea, ad sapientiam pertinet probare principia aliarum scientiarum, unde ut caput dicitur scientiarum, ut VI Ethic. patet. Sed haec doctrina non probat principia aliarum scientiarum. Ergo non est sapientia. I q. 1 a. 6 arg. 3 Praeterea, haec doctrina per studium acquiritur. Sapientia autem per infusionem habetur, unde inter septem dona spiritus sancti connumeratur, ut patet Isaiae XI. Ergo haec doctrina non est sapientia. I q. 1 a. 6 s. c. Sed contra est quod dicitur Deut. IV, in principio legis, haec est nostra sapientia et intellectus coram populis. I q. 1 a. 6 co. Respondeo dicendum quod haec doctrina maxime sapientia est inter omnes sapientias humanas, non quidem in aliquo genere tantum, sed simpliciter. Cum enim sapientis sit ordinare et iudicare, iudicium autem per altiorem causam de inferioribus habeatur; ille sapiens dicitur in unoquoque genere, qui considerat causam altissimam illius generis. Ut in genere aedificii, artifex qui disponit formam domus, dicitur sapiens et architector, respectu inferiorum artificum, qui dolant ligna vel parant lapides, unde dicitur I Cor. III, ut sapiens architector fundamentum posui. Et rursus, in genere totius humanae vitae, prudens sapiens dicitur, inquantum ordinat humanos actus ad debitum finem, unde dicitur Prov. X, sapientia est viro prudentia. Ille igitur qui considerat simpliciter altissimam causam totius universi, quae Deus est, maxime sapiens dicitur, unde et sapientia dicitur esse divinorum cognitio, ut patet per Augustinum, XII de Trinitate. Sacra autem doctrina propriissime determinat de Deo secundum quod est altissima causa, quia 8 9

5 filosofové, jak se praví Řím. I.: "Vědomost o Bohu jest jim zjevna", nýbrž i o tom, co jemu samému jest o sobě známo a jiným sděleno zjevením. Tedy posvátná nauka nejvíce se nazývá moudrostí. K prvnímu se tedy musí říci, že posvátná nauka nepředpokládá svých zásad z nějaké lidské vědy,' nýbrž z vědy Boží, kterou jako nejvyšší moudrostí jest řízeno veškeré naše poznávání. Ke druhému se musí říci, že zásady jiných věd buď jsou jasné samy sebou a nelze jich dokázati, nebo nějakým přirozeným důvodem se dokazují v určité jiné vědě. Ale vlastní poznávání této vědy jest skrze zjevení, ne však skrze přirozený rozum. A proto jí nenáleží dokazovati zásady jiných věd, nýbrž toliko je posouditi. Cokoli se totiž v jiných vědách shledá v odporu s pravdou této vědy, celé jest odsouzeno jako nesprávné. Proto se praví 2. Kor. 10: "Boříce úradky a všechnu vyvýšeninu, která se povyšuje proti vědě Boží". Ke třetímu se musí říci, že ježto moudrým náleží soud, béře se moudrost dvojím způsobem, podle dvojího způsobu souditi. Stává se totiž, že někdo soudí jedním způsobem, z náklonnosti; jako mající zběhlost ve ctnosti správně soudí o skutcích podle ctnosti, maje k nim náklonnost. Pročež se praví v 10. Etic., že ctnostný jest měřítkem a pravidlem lidských skutků. Druhým způsobem z poznání. Jako znalý vědy o mravech by mohl souditi o ctnostných úkonech, i kdyby ctnosti neměl. Tak první způsob souditi o věcech Božích náleží moudrosti, která se označuje jako dar Ducha svatého podle onoho 1. Kor. 2: "Duchovní člověk soudí všechno" atd., a Diviš praví ve 2. hl. O Bož. Jm., že "Hierotheus byl vyučen, nejenom když se učil, nýbrž i když snášel božské". Druhý pak způsob souditi náleží této nauce, pokud se jí nabývá učením, třebaže její zásady jsou ze zjevení. I.7. Zda Bůh jest podmětem této vědy. Při sedmé se postupuje takto: Zdá se, že Bůh není podmětem této vědy. Neboť v každé vědě se musí o podmětu předpokládati "co jest", podle Filosofa v I. Poster. Ale tato věda nepředpokládá o Bohu "co jest"; neboť praví Damašský: "Nemožné je říci u Boha, co jest". Tedy Bůh není podmětem této vědy. Mimo to všechno, o čem pojednává nějaká věda, jest obsaženo v podmětu té vědy. Ale svaté Písmo pojednává o mnohém jiném kromě Boha, třeba o tvorech a mravech lidí. Tedy Bůh není podmětem této vědy. Avšak proti, to jest podmětem vědy, o čem je řeč ve vědě. Ale v této vědě je řeč o Bohu; jmenuje se totiž theologie, jakožto řeč o Bohu. Tedy Bůh jest podmětem této vědy. non solum quantum ad illud quod est per creaturas cognoscibile (quod philosophi cognoverunt, ut dicitur Rom. I, quod notum est Dei, manifestum est illis); sed etiam quantum ad id quod notum est sibi soli de seipso, et aliis per revelationem communicatum. Unde sacra doctrina maxime dicitur sapientia. I q. 1 a. 6 ad 1 Ad primum ergo dicendum quod sacra doctrina non supponit sua principia ab aliqua scientia humana, sed a scientia divina, a qua, sicut a summa sapientia, omnis nostra cognitio ordinatur. I q. 1 a. 6 ad 2 Ad secundum dicendum quod aliarum scientiarum principia vel sunt per se nota, et probari non possunt, vel per aliquam rationem naturalem probantur in aliqua alia scientia. Propria autem huius scientiae cognitio est, quae est per revelationem, non autem quae est per naturalem rationem. Et ideo non pertinet ad eam probare principia aliarum scientiarum, sed solum iudicare de eis, quidquid enim in aliis scientiis invenitur veritati huius scientiae repugnans, totum condemnatur ut falsum, unde dicitur II Cor. X, consilia destruentes, et omnem altitudinem extollentem se adversus scientiam Dei. I q. 1 a. 6 ad 3 Ad tertium dicendum quod, cum iudicium ad sapientem pertineat, secundum duplicem modum iudicandi, dupliciter sapientia accipitur. Contingit enim aliquem iudicare, uno modo per modum inclinationis, sicut qui habet habitum virtutis, recte iudicat de his quae sunt secundum virtutem agenda, inquantum ad illa inclinatur, unde et in X Ethic. dicitur quod virtuosus est mensura et regula actuum humanorum. Alio modo, per modum cognitionis, sicut aliquis instructus in scientia morali, posset iudicare de actibus virtutis, etiam si virtutem non haberet. Primus igitur modus iudicandi de rebus divinis, pertinet ad sapientiam quae ponitur donum spiritus sancti secundum illud I Cor. II, spiritualis homo iudicat omnia, etc., et Dionysius dicit, II cap. de divinis nominibus, Hierotheus doctus est non solum discens, sed et patiens divina. Secundus autem modus iudicandi pertinet ad hanc doctrinam, secundum quod per studium habetur; licet eius principia ex revelatione habeantur. 7. Utrum Deus sit subjectum hujus scientiae. I q. 1 a. 7 arg. 1 Ad septimum sic proceditur. Videtur quod Deus non sit subiectum huius scientiae. In qualibet enim scientia oportet supponere de subiecto quid est, secundum philosophum in I Poster. Sed haec scientia non supponit de Deo quid est, dicit enim Damascenus, in Deo quid est, dicere impossibile est. Ergo Deus non est subiectum huius scientiae. I q. 1 a. 7 arg. 2 Praeterea, omnia quae determinantur in aliqua scientia, comprehenduntur sub subiecto illius scientiae. Sed in sacra Scriptura determinatur de multis aliis quam de Deo, puta de creaturis, et de moribus hominum. Ergo Deus non est subiectum huius scientiae. I q. 1 a. 7 s. c. Sed contra, illud est subiectum scientiae, de quo est sermo in scientia. Sed in hac scientia fit sermo de Deo, dicitur enim theologia, quasi sermo de Deo. Ergo Deus est subiectum huius scientiae. Odpovídám: Musí se říci, že Bůh jest podmětem této vědy. Tak totiž se má podmět k vědě jako předmět k mohutnosti nebo zběhlosti. To pak se označuje jako vlastní předmět nějaké mohutnosti nebo zběhlosti, vzhledem k čemu se všechno ;' přiděluje mohutnosti nebo zběhlosti. Jako člověk a kámen se přidělují zraku, pokud mají barvu; pročež barevno jest vlastním předmětem zraku: Avšak v posvátné nauce se jedná o všem vzhledem k Bohu, buď že je to Bůh sám nebo je to v poměru k Bohu jakožto k původu nebo cíli. Následuje tedy toho, že Bůh je vpravdě podmětem této vědy. Je to též zřejmé ze zásad této vědy, totiž článků víry, která jest o Bohu. Tentýž pak jest podmět zásad i celé vědy, neboť celá věda jest obsažena v síle zásad. Někteří však, přihlížejíce k tomu, o čem pojednává tato věda, nikoli k hledisku, se kterého se o tom pojednává, jinak určili látku této vědy: buď věci a znamení, nebo dílo vykoupení, nebo celého Krista, to jest hlavu a údy. Neboť o těch všech se pojednává v této vědě, ale podle poměru k Bohu. K prvnímu se tedy musí říci, že nemůžeme o Bohu věděti, co jest, ale v této vědě, k tomu, co tato věda o Bohu probírá. místo výměru užíváme jeho účinku, buď přirozeného nebo milosti. Jako v některých filosofických vědách se něco o příčině dokazuje z účinku a účinek se béře místo výměru příčiny. Ke druhému se musí říci, že všechno ostatní, o čem se pojednává v Písmě, jest obsaženo v Bohu, ne jako části nebo druhy nebo případky, nýbrž jako nějak jemu podřízené. I.8. Zda tato nauka jest důkazná. Při osmé se postupuje takto: Zdá se, že tato nauka není důkazná. Neboť praví Ambrož ve knize O Víře katolické: "Odstraňte důkazy, když se hledá víra". Ale v této nauce hlavně se hledá víra; pročež se praví Jan. 20: "Toto jest napsáno, abyste uvěřili". Tedy posvátná nauka není důkazná. Mimo to, je-li důkazná, dokazuje buď z autority nebo z rozumu. Jestliže z autority, zdá se to neshodné s její hodnotou, neboť místo z autority jest nejslabší podle Boetia. Jestliže pak z rozumu, neshoduje se to s jejím cílem, neboť podle Řehoře "Víra nemá zásluhy, jestliže lidský rozum jí dává důkazy". Tedy posvátná nauka není důkazná. Avšak proti jest, co se praví Tit. I. o biskupovi: "Držící se spolehlivého slova, které jest podle učení, aby mohl i napomínati v nauce zdravé i usvědčovati odpůrce". Odpovídám: Musí se říci, že jako jiné vědy neužívají důkazů k dotvrzení svých zásad, nýbrž ze zásad berou důkazy, bav ukázaly jiné věci v těch vědách, tak tato nauka neužívá důkazů, aby dokázala své zásady, což jsou článku, víry, nýbrž z nich vychází, aby něco ukázala, jako Apoštol 1. Kor. 15 ze vzkříšení Kristova béře důkaz na dotvrzení I q. 1 a. 7 co. Respondeo dicendum quod Deus est subiectum huius scientiae. Sic enim se habet subiectum ad scientiam, sicut obiectum ad potentiam vel habitum. Proprie autem illud assignatur obiectum alicuius potentiae vel habitus, sub cuius ratione omnia referuntur ad potentiam vel habitum, sicut homo et lapis referuntur ad visum inquantum sunt colorata, unde coloratum est proprium obiectum visus. Omnia autem pertractantur in sacra doctrina sub ratione Dei, vel quia sunt ipse Deus; vel quia habent ordinem ad Deum, ut ad principium et finem. Unde sequitur quod Deus vere sit subiectum huius scientiae. Quod etiam manifestum fit ex principiis huius scientiae, quae sunt articuli fidei, quae est de Deo, idem autem est subiectum principiorum et totius scientiae, cum tota scientia virtute contineatur in principiis. Quidam vero, attendentes ad ea quae in ista scientia tractantur, et non ad rationem secundum quam considerantur, assignaverunt aliter subiectum huius scientiae, vel res et signa; vel opera reparationis; vel totum Christum, idest caput et membra. De omnibus enim istis tractatur in ista scientia, sed secundum ordinem ad Deum. I q. 1 a. 7 ad 1 Ad primum ergo dicendum quod, licet de Deo non possimus scire quid est, utimur tamen eius effectu, in hac doctrina, vel naturae vel gratiae, loco definitionis, ad ea quae de Deo in hac doctrina considerantur, sicut et in aliquibus scientiis philosophicis demonstratur aliquid de causa per effectum, accipiendo effectum loco definitionis causae. I q. 1 a. 7 ad 2 Ad secundum dicendum quod omnia alia quae determinantur in sacra doctrina, comprehenduntur sub Deo, non ut partes vel species vel accidentia, sed ut ordinata aliqualiter ad ipsum. 8. Utrum sit argumentativa. I q. 1 a. 8 arg. 1 Ad octavum sic proceditur. Videtur quod haec doctrina non sit argumentativa. Dicit enim Ambrosius in libro I de fide Catholica, tolle argumenta, ubi fides quaeritur. Sed in hac doctrina praecipue fides quaeritur, unde dicitur Ioan. XX, haec scripta sunt ut credatis. Ergo sacra doctrina non est argumentativa. I q. 1 a. 8 arg. 2 Praeterea, si sit argumentativa, aut argumentatur ex auctoritate, aut ex ratione. Si ex auctoritate, non videtur hoc congruere eius dignitati, nam locus ab auctoritate est infirmissimus, secundum Boetium. Si etiam ex ratione, hoc non congruit eius fini, quia secundum Gregorium in homilia, fides non habet meritum, ubi humana ratio praebet experimentum. Ergo sacra doctrina non est argumentativa. I q. 1 a. 8 s. c. Sed contra est quod dicitur ad Titum I, de episcopo, amplectentem eum qui secundum doctrinam est, fidelem sermonem, ut potens sit exhortari in doctrina sana, et eos qui contradicunt arguere. I q. 1 a. 8 co. Respondeo dicendum quod, sicut aliae scientiae non argumentantur ad sua principia probanda, sed ex principiis argumentantur ad ostendendum alia in ipsis scientiis; ita haec doctrina non argumentatur ad sua principia probanda, quae sunt articuli fidei; sed ex eis procedit ad aliquid aliud 10 11

6 všeobecného vzkříšení. Ale při filosofických vědách se musí uvážiti, že nižší vědy ani nedokazují svých zásad, ani nedisputují proti popírajícímu zásady, nýbrž to ponechávají vyšší vědě; nejvyšší pak z nich, totiž metafysika, disputuje proti popírajícímu její zásady, jestli protivník něco připouští; nepřipouští-li však nic, nemůže s ním disputovati, ale může vyvrátiti jeho důvody. Proto svaté Písmo, nemajíc vyššího, disputuje s popírajícím své zásady, a to užívajíc důkazů, jestliže protivník něco připouští z toho, co je z Božího zjevení; jako výroky Písma svatého disputujeme proti kacířům a jedním článkem víry proti popírajícímu jiný. Jestliže však protivník nevěří nic z toho, co jest Bohem zjeveno, nezůstává více cesta k dokazování článků víry rozumem, nýbrž k vyvrácení důvodů proti víře, dáváli nějaké. Protože totiž víra se opírá o neomylnou pravdu a není možné dokázati opak, jest zřejmé, že dosvědčování, která se dávají proti víře, nejsou důkazy, nýbrž vratké důvody. K prvnímu se tedy musí říci, že, ačkoli důkazy lidského rozumu nemají místa v dokazování věcí víry, přece tato nauka z článků víry béře důkazy pro jiné věci, jak bylo svrchu řečeno. Ke druhému se musí říci, že dokazovati z autority jest nejvlastnější této nauce, protože zásady této nauky jsou ze zjevení, a tak se musí věřiti autoritě těch, jimž se zjevení stalo. A není to proti hodnotě této nauky. Neboť ačkoli místo z autority, která spočívá na lidském rozumu, jest nejslabší, opačně místo z autority, která spočívá na Božím zjevení, jest nejúčinnější. Posvátná nauka sice užívá lidského rozumu, ne však aby dokazovala víru, ježto by tím byla zničena zásluha víry, nýbrž k objasnění některých věcí, které se probírají v této nauce. Ježto tedy milost neničí přirozenosti, nýbrž ji zdokonaluje, musí přirozený rozum sloužiti víře, jako též přirozená náklonnost vůle slouží lásce k Bohu. Proto také praví Apoštol 2. Kor.10: "Zajatým činíce veškerý rozum do služby Kristovy". A proto také posvátná nauka užívá i autorit filosofů, pokud mohli poznati pravdu přirozeným rozumem, jako Pavel, Skut. 17 užívá slova Aratova řka: "jakož i někteří z vašich básníků pravili: Rod boží jsme". Avšak přece posvátná nauka takových autorit užívá jen jako zevnějších důkazů a pravděpodobných. Ale autorit kanonického Písma užívá vlastně, dokazujíc z nutnosti. Autorit pak jiných učitelů církve jako důkazů vlastních, ale pravděpodobných. Naše víra se totiž opírá o zjevení, učiněné apoštolům a prorokům, kteří napsali kanonické knihy, nikoli však o zjevení, jestliže snad bylo nějaké učiněno jiným učitelům. Proto praví Augustin v listu Jeronýmovi: "Toliko těm knihám Písem, které se nazývají kanonickými, naučil jsem se vzdávati tuto úctu, že naprosto pevně věřím, že žádný jich spisovatel nenapsal nějaký omyl. Ostatní však čtu tak, že přes všechnu jejich svatost a učenost nevěřím, že je to pravda proto, že oni tak smýšleli." 12 ostendendum; sicut apostolus, I ad Cor. XV, ex resurrectione Christi argumentatur ad resurrectionem communem probandam. Sed tamen considerandum est in scientiis philosophicis, quod inferiores scientiae nec probant sua principia, nec contra negantem principia disputant, sed hoc relinquunt superiori scientiae, suprema vero inter eas, scilicet metaphysica, disputat contra negantem sua principia, si adversarius aliquid concedit, si autem nihil concedit, non potest cum eo disputare, potest tamen solvere rationes ipsius. Unde sacra Scriptura, cum non habeat superiorem, disputat cum negante sua principia, argumentando quidem, si adversarius aliquid concedat eorum quae per divinam revelationem habentur; sicut per auctoritates sacrae doctrinae disputamus contra haereticos, et per unum articulum contra negantes alium. Si vero adversarius nihil credat eorum quae divinitus revelantur, non remanet amplius via ad probandum articulos fidei per rationes, sed ad solvendum rationes, si quas inducit, contra fidem. Cum enim fides infallibili veritati innitatur, impossibile autem sit de vero demonstrari contrarium, manifestum est probationes quae contra fidem inducuntur, non esse demonstrationes, sed solubilia argumenta. I q. 1 a. 8 ad 1 Ad primum ergo dicendum quod, licet argumenta rationis humanae non habeant locum ad probandum quae fidei sunt, tamen ex articulis fidei haec doctrina ad alia argumentatur, ut dictum est. I q. 1 a. 8 ad 2 Ad secundum dicendum quod argumentari ex auctoritate est maxime proprium huius doctrinae, eo quod principia huius doctrinae per revelationem habentur, et sic oportet quod credatur auctoritati eorum quibus revelatio facta est. Nec hoc derogat dignitati huius doctrinae, nam licet locus ab auctoritate quae fundatur super ratione humana, sit infirmissimus; locus tamen ab auctoritate quae fundatur super revelatione divina, est efficacissimus. Utitur tamen sacra doctrina etiam ratione humana, non quidem ad probandum fidem, quia per hoc tolleretur meritum fidei; sed ad manifestandum aliqua alia quae traduntur in hac doctrina. Cum enim gratia non tollat naturam, sed perficiat, oportet quod naturalis ratio subserviat fidei; sicut et naturalis inclinatio voluntatis obsequitur caritati. Unde et apostolus dicit, II ad Cor. X, in captivitatem redigentes omnem intellectum in obsequium Christi. Et inde est quod etiam auctoritatibus philosophorum sacra doctrina utitur, ubi per rationem naturalem veritatem cognoscere potuerunt; sicut Paulus, actuum XVII, inducit verbum Arati, dicens, sicut et quidam poetarum vestrorum dixerunt, genus Dei sumus. Sed tamen sacra doctrina huiusmodi auctoritatibus utitur quasi extraneis argumentis, et probabilibus. Auctoritatibus autem canonicae Scripturae utitur proprie, ex necessitate argumentando. Auctoritatibus autem aliorum doctorum Ecclesiae, quasi arguendo ex propriis, sed probabiliter. Innititur enim fides nostra revelationi apostolis et prophetis factae, qui canonicos libros scripserunt, non autem revelationi, si qua fuit aliis doctoribus facta. Unde dicit Augustinus, in epistola ad Hieronymum, solis eis Scripturarum libris qui canonici appellantur, didici hunc honorem deferre, ut nullum auctorem eorum in scribendo errasse aliquid firmissime credam. Alios autem ita lego, ut, quantalibet sanctitate doctrinaque praepolleant, non ideo I.9. Zda svaté Písmo má užívati metafor. Při deváté se postupuje takto: Zdá se, že svaté Písmo nemá užívati metafor. Neboť se zdá, že pro tuto nauku, která mezi ostatními má nejvyšší místo, nemůže se hoditi, co jest vlastní nejnižší nauce, jak již bylo řečeno. Ale postupovati různými podobenstvími a obrazy jest vlastní poetice, jež jest nejnižší mezi všemi naukami. Tedy se pro tuto nauku nehodí užívati takových podobenství. Mimo to se zdá, že tato nauka jest určena k objasnění pravdy, pročež se jejím objasňovatelům slibuje odměna Sir. 24.: "Kteří mne objasňují, budou míti život věčný". Ale takovými podobenstvími se pravda zakrývá. Nehodí se tedy pro tuto nauku, božské podávati pod podobenstvími tělesných věcí. Mimo to, čím někteří tvorové jsou vznešenější, tím více se přibližují podobnosti s Bohem: Kdyby se tedy něco ze stvořených věcí přenášelo na Boha, muselo by se takové přenášení činiti hlavně z nejvznešenějších tvorů a ne z nejnižších. Což se však často nalezne v Písmech. Avšak proti jest, co se praví Ose.12: "Rozmnožil jsem jim vidění a v rukou proroků vypodobněn jsem". Podávati však něco v podobenství jest metaforické. Tedy posvátné nauce přísluší užívati metafor. Odpovídám: Musí se říci, že je vhodno pro svaté Písmo, aby božské a duchovní podávalo pod podobenstvím tělesných. Neboť Bůh o každého pečuje podle požadavků jeho přirozenosti, člověku pak jest přirozené, aby skrze smyslové přišel k rozumovým, poněvadž veškero naše poznávání má počátek od smyslu. Proto ve svatém Písmě se nám vhodně podávají duchovní pod metaforami tělesných věcí. A o praví Diviš hl. I. O nebes. hierar.: "Nemůže nám jinak svítiti božský paprsek, leč rozmanitostí posvátných závojů zahalen." Sluší se to také na svaté Písmo, které se obecně všem předkládá, podle onoho Řím. I: "Moudrým i nemoudrým jsem dlužníkem", aby duchovní se podávala pod podobenstvími tělesných, aby aspoň tak pochopili neučení, kteří nejsou schopni rozumové pojmy chápati o sobě. K prvnímu se tedy musí říci že poetika užívá metafor pro názornost; názornost totiž je člověku přirozeně příjemná. Ale posvátná nauka užívá metafor pro nutnost a užitečnost, jak již bylo řečeno. Ke druhému se musí říci, že paprsek Božího zjevení není rušen smyslovými útvary, jimiž jest zahalen, jak praví Diviš. nýbrž zůstává ve své pravdě; aby myslím, jimž se zjevení dostává, nebylo volno zůstati v podobenstvích, nýbrž aby je povzneslo k poznání rozumových věcí; aby také o tom byli poučeni jiní od těch, kterým se zjevení 13 verum putem, quod ipsi ita senserunt vel scripserunt. 9. Utrum uti debeat metaphoricis, vel symbolicis locutionibus. I q. 1 a. 9 arg. 1 Ad nonum sic proceditur. Videtur quod sacra Scriptura non debeat uti metaphoris. Illud enim quod est proprium infimae doctrinae, non videtur competere huic scientiae, quae inter alias tenet locum supremum, ut iam dictum est. Procedere autem per similitudines varias et repraesentationes, est proprium poeticae, quae est infima inter omnes doctrinas. Ergo huiusmodi similitudinibus uti, non est conveniens huic scientiae. I q. 1 a. 9 arg. 2 Praeterea, haec doctrina videtur esse ordinata ad veritatis manifestationem, unde et manifestatoribus eius praemium promittitur, Eccli. XXIV, qui elucidant me, vitam aeternam habebunt. Sed per huiusmodi similitudines veritas occultatur. Non ergo competit huic doctrinae divina tradere sub similitudine corporalium rerum. I q. 1 a. 9 arg. 3 Praeterea, quanto aliquae creaturae sunt sublimiores, tanto magis ad divinam similitudinem accedunt. Si igitur aliquae ex creaturis transumerentur ad Deum, tunc oporteret talem transumptionem maxime fieri ex sublimioribus creaturis, et non ex infimis. Quod tamen in Scripturis frequenter invenitur. I q. 1 a. 9 s. c. Sed contra est quod dicitur Osee XII, ego visionem multiplicavi eis, et in manibus prophetarum assimilatus sum. Tradere autem aliquid sub similitudine, est metaphoricum. Ergo ad sacram doctrinam pertinet uti metaphoris. I q. 1 a. 9 co. Respondeo dicendum quod conveniens est sacrae Scripturae divina et spiritualia sub similitudine corporalium tradere. Deus enim omnibus providet secundum quod competit eorum naturae. Est autem naturale homini ut per sensibilia ad intelligibilia veniat, quia omnis nostra cognitio a sensu initium habet. Unde convenienter in sacra Scriptura traduntur nobis spiritualia sub metaphoris corporalium. Et hoc est quod dicit Dionysius, I cap. caelestis hierarchiae, impossibile est nobis aliter lucere divinum radium, nisi varietate sacrorum velaminum circumvelatum. Convenit etiam sacrae Scripturae, quae communiter omnibus proponitur (secundum illud ad Rom. I, sapientibus et insipientibus debitor sum), ut spiritualia sub similitudinibus corporalium proponantur; ut saltem vel sic rudes eam capiant, qui ad intelligibilia secundum se capienda non sunt idonei. I q. 1 a. 9 ad 1 Ad primum ergo dicendum quod poeta utitur metaphoris propter repraesentationem, repraesentatio enim naturaliter homini delectabilis est. Sed sacra doctrina utitur metaphoris propter necessitatem et utilitatem, ut dictum est. I q. 1 a. 9 ad 2 Ad secundum dicendum quod radius divinae revelationis non destruitur propter figuras sensibiles quibus circumvelatur, ut dicit Dionysius, sed remanet in sua veritate; ut mentes quibus fit revelatio, non permittat in similitudinibus permanere, sed elevet eas ad cognitionem