ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY XXIII. ročník 2009 Číslo 6 Cena 75 Kč

Transkript

1 ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY XXIII. ročník 2009 Číslo 6 Cena 75 Kč 6 Příroda ve středověké Praze, dnešních evropských velkoměstech a Humpolci Krajinou (ne)úmyslu Oživování míst Netopýří záchranka Přírodní park Petrovicko Náves pod Macochou Ekologická poradna: nádrž pro obojživelníky Countdown 2010

2 Vydání tohoto čísla podpořeno Nadací OKD v rámci programu Pro budoucnost. Z obsahu: Natura mění tvář Radka Kozáková, Jan Havrda 1 Rybníček na Novém Městě pražském Adéla Pokorná 2 Netopieria záchranka Blanka Lehotská 5 Diverzita květeny velkoměst Zdeňka Lososová a kol. 6 Krajinou (ne)úmyslu Jan Šturma 10 Galerie o performerech Pavel Magda 12 Neviditelná řečiště 14 Krajina mého srdce Jaroslav Erik Frič 16 Himantoglossum 17 Recept na náves pod Macochou Lukáš Kala 18 Proč Javorenští nechtějí bioplynku Radka Jarušková 20 Letokruhy rok 1979 Dana Zajoncová 21 Přírodní park Petrovicko Lubomír Bartoš 22 Diskuse / Zajímavosti / Recenze 26 Ekologická poradna / Luštěnky 30 Kronika / Zprávy z Veroniky 32 Do čísla dále přispěli: Antonín Buček, Jiří Danihelka, Ivana Hrabinová, Petr Hruška, Karel Hudec, Pavel Kolmačka, René Kyselý, Deana Láníková, Zdeněk Laštůvka, Petr Maděra, Barbora Obstová, Zdenka Otýpková, Miroslav Patrik, Milena Rychnovská, Martin Sedlák, Hana Šefrová, Dušan Šlosar, Mojmír Vlašín, Hana Zuchnická Autoři kreseb a fotografií: David David, Magdalena Hledíková, Vendula Chalánková, Rudolf Janda, Michal Kovář, Zdeněk Laštůvka, Petr Maděra, J. Mourek, Rostislav Pospíšil, Tomáš Ronovský, Jan Steklík, J. Zavřel Titulní strana obálky: Digitálně upravená kresba Pavla Dvorského ZO ČSOP Veronica 2009 ISSN Veronica časopis pro ochranu přírody a krajiny XXIII. ročník 2009 Vydavatel: Regionální sdružení ČSOP Brno Redakce: Časopis Veronica, Panská 9, Brno tel , Kontakt pro autory: Dana Zajoncová mob casopis@veronica.cz Šéfredaktorka: Mgr. Dana Zajoncová Korektury: Ing. Jiří Turek Výtvarná redakce a grafická úprava: MgA. Alžběta Hanzlová Redakční rada: doc. Ing. Antonín Buček, CSc., doc. Ing. Petr Čermák, Ph.D., Ing. Ivo Dostál, RNDr. Yvonna Gaillyová, CSc., doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc., Mgr. Pavel Klvač, Ing. arch. Jarmila Kocourková, RNDr. Miroslav Kundrata, doc. Ing. Jan Lacina, CSc. (místopředseda), RNDr. Jitka Pellantová, Ing. Pavel Pešout, RNDr. Václav Petříček, Mgr. Ing. Věra Pospíšilíková, RNDr. Jana Ružičková, Ph.D., RNDr. Olga Skácelová, Ph.D., Jan Steklík, PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. (předseda), Ing. Jiří Turek, RNDr. Mojmír Vlašín Tisk: ADAtisk H&H s.r.o. Distribuce: 5 P Agency, spol. s r.o. Vychází šestkrát ročně Toto číslo vyšlo v prosinci 2009 Evidenční číslo Ministerstva kultury: 5622 Projekt byl finančně podpořen v grantovém řízení MŽP. Materiál nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP. Na vydávání časopisu Veronica dále přispívají ÚVR ČSOP, Statutární město Brno a Nadace Veronica. Tištěno na recyklovaném papíru. Hlavní články jsou recenzovány, všechny příspěvky jsou redigovány. Ne všechny texty vyjadřují názor redakce. Cena ve volném prodeji 75 Kč Předplatné na rok 2010: Řádné předplatné: 390 Kč Zvýhodněné předplatné (studenti, důchodci): 300 Kč (podmínkou kopie ISIC karty nebo rozhodnutí o přiznání starobního důchodu) Sponzorské předplatné: předplatné navýšené o dar na podporu časopisu Veronica Koupí časopisu či jiných produktů a služeb Ekologického institutu Veronica podporujete nevládní aktivity zaměřené na udržitelný vztah ke krajině a jejím přírodním a kulturním hodnotám. Kontakt pro předplatitele: Olga Krejčířová mob predplatne@veronica.cz formulář pro předplacení a kontrolu údajů: číslo účtu: /0800 variabilní symbol: pětimístné číslo předplatitele Na Slovensku činí roční předplatné 15 Distribuuje a objednávky přijímá: CEEV Živica, Vysoká 18, Bratislava tel./fax 02 / , ekoporadna@zivica.sk Časopis Veronica můžete zakoupit: Dům ochránců přírody, Panská 9, Brno Modré knihkupectví, Zemědělská 9, Brno Knihkupectví Academia, Národní tř. 7 a Václavské nám. 34, Praha 1 Knihkupectví Academia, Zámecká 2, Ostrava Knihkupectví Anežka Chvílová, FSS MU, Joštova 10, Brno Hana Smílková, Knihkupectví FF MU, Arne Nováka 1, Brno Knihkupectví M. Ženíška, Alfa pasáž, Poštovská 4, Brno Knihkupectví Skleněná louka, Kounicova 23, Brno Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23, Brno Centrum Veronica Hostětín, Hostětín 86 Ekologický institut Veronica je profesionální pracoviště Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Veronica. Svou expertní a vzdělávací činností poskytuje interpretaci odborných environmentálních témat. Působí v Brně a v Hostětíně, zabývá se jak městským, tak venkovským prostředím. Aktivity rozvíjí v širokém záběru od místního detailu po mezinárodní souvislosti z Hostětína po Evropu. Veronica vydává od roku 1986 stejnojmenný environmentálně kulturní časopis, založila a rozvíjí ekologické poradenství v České republice a vybudovala Centrum Veronica Hostětín, kde ověřuje teoretické poznatky na modelových projektech udržitelného rozvoje. Odborná a vzdělávací činnost je určena pro nejširší veřejnost, odborníky, představitele a pracovníky veřejné správy, vzdělávací instituce, jiné nevládní organizace, učitele a studenty středních i vysokých škol, malé a střední podniky. Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.

3 Editorial Natura mění tvář aneb Středověká Praha na cestě k modernímu městu Radka Kozáková, Jan Havrda Jediný kus přirozeného břehu Vltavy je dnes pod Mánesovým mostem. Foto Michal Kovář Na město můžeme pohlížet jako na hustě osídlenou krajinu, jakousi krajinu naruby, v níž převládá kultura nad naturou. Co se v krajině odehrává na velkém území, probíhá v ulicích měst s mnohem větší intenzitou. I kdybychom chtěli, nepodaří se nám z města vyhnat to přírodní a divoké. Svým sídlením na to nicméně tlačíme. Část vpouštíme vědomě (např. ovocné stromy nebo kozy), část se nám daří vyhnat (např. les nebo medvědi), část necháváme bujet tam, kde nedochází ke křížení zájmů nebo kde je boj příliš vysilující (např. rumiště, ptáci, hmyz). Naše vyprávění začneme na konci raného středověku, tedy v době, kdy vznikali předchůdci vrcholně středověkých měst. V Českých zemích byl středověk dobou velkých změn, které skrze společnost a kulturu prostoupily i krajinu. V raném středověku přetrvávalo mnohé z pravěkých dob, kdy činnost člověka spíš zvyšovala bohatost biotopů, tj. zmnožovala počet stanovišť, na kterých našly vhodné podmínky vždy určité druhy rostlin a živočichů. Rozšíření druhů v přírodě je totiž úzce spjato s konkurenceschopností žiji tam, kde dovedu konkurovat. Když říkáme, že v raném středověku dozníval dřívější způsob hospodaření s přírodními zdroji, máme na mysli především jeho nesystematičnost. Příkladem může být výběrová těžba stromů v lesích nebo z moderního hlediska nejasné povědomí o tom, co je v okolí sídliště pastvina, co úhor, co už spíše les nebo vůbec nepojmenovatelné houští. Nehledě na nejasnosti o vlastnictví půdy. Lidská populace byla časem čím dál početnější, čímž vyvstávala nutnost nakládat s místem promyšleněji. V průběhu středověku proto tlak na přírodní prostředí sílil. Kromě horských oblastí byl prostor poprvé beze zbytku rozparcelován, takže každý kus země našel svého vlastníka. To, co se v kultuře označuje za velkou středověkou změnu (kladenou v českých zemích do 13. století), je v pylových diagramech vidět jako náhlý úbytek Život ve městě Pavlačové vnitrobloky, kamenné nebo i moderní centrum, asfaltové a zelené plochy sídlišť, rozháraná periferie. Kolik přírody se vejde do města? Podle botaniků více než do okolní krajiny. Z jejich případových studií však vyplývá, že není město jako město. Malé město vzniklé kdysi spojením vesnic je charakterem vegetace pořád bližší vesnici. Velkoměsto lze sice roztřídit na jednoznačné biotopy, ale stále tu ještě dost zůstává pro náhodu a překvapení. Ovšem zkušenosti s přírodou ve městě mohou být i zcela jiného druhu. Básníci pronikli až na podhoubí průmyslové metropole a potkali lišku na zastávce autobusu. Občané vykáceli stříbrné smrky a obnovili nejen návesní rybník, ale také vzájemnou pospolitost. Studenti srovnávali metodiky používané k ekonomickému oceňování zeleně ve městě. Performeři oživovali ulici vytrhli kamennou dlažbu a natáhli travnatý koberec zakoupený v supermarketu. Předkládáme tedy několik okamžiků ze života ve městě, v nichž se člověk otiskuje do přírody a příroda tu stopu zase zahlazuje. Vše se vrství na sebe a prolíná Z Petrovicka posíláme přírodní park, z Pohanska topol černý, z Javorného reportáž o chystané bioplynové stanici, ze Slezské Ostravy kalové rybníky, netopýrům záchranku z Bratislavy a obojživelníkům vánoční dárek. Pro naše předplatitele opět máme přichystánu barevnou přílohu o národní přírodní rezervaci Soos. Inspirativní počtení v době vánoční vám přeje Dana Zajoncová Jan Steklík XXIII. ročník 2009 číslo 6 Veronica 1

4 lesa, vzestup obilovin a synantropních rostlin a především úbytek druhů obecně. Systematický a velkoplošný tlak na přírodní prostředí upřednostnil několik málo druhů, jejichž kvantita nahrazovala někdejší druhovou pestrost. Praha v raném středověku Praha jako sídelní aglomerace vznikla v 9. století na levém břehu Vltavy. Pod přemyslovským hradem se na ploše asi 35 ha nalézalo opevněné raně středověké město. Zástavbu tvořily dřevěné či dřevohliněné domy a řemeslnické dílny. Cesty se zpevňovaly dřevěnými trámy nebo kameny. Osídlení se rozrůstalo v podobě přidružených osad i za hradby. Na protilehlém břehu řeky, který byl s tímto nejstarším městem spojen dřevěným mostem, se dlouho jen pohřbívalo. Teprve v průběhu 11. a v 1. polovině 12. století se osídlení přemisťuje ze zastavěné a prostorově stísněné Malé Strany na území dnešního Starého Města. Raně středověké osídlení se v archeologických pramenech jeví jako obsazování území, při němž byly respektovány přírodní podmínky: výchozy skal, koryta potoků, zaplavované nivy a mokřady. Přírodní prostředí vypadalo ve městě zcela jinak než dnes. Ze severního svahu Petřína tekl Malostranský potok. Rozsáhlý mokřad rušil samotné jádro vznikajícího města v místě dnešní horní části Malostranského náměstí. Obyvatelé podhradí budovali poměrně složité konstrukce z dubového dřeva, aby tuto mokřinu začlenili do zástavby. Vltava zůstala do poloviny 13. století bez jezů a její hladina byla nejméně tři metry pod současnou úrovní. Měla slepé rameno, v raném středověku již vysychající, bahnité, zaplavované jen v době povodní a využívané jako přirozená součást systému opevnění. V poloze dnešního Klárova rameno oddělovalo ostrov zmíněný i v písemných pramenech jako ostrov pod mostem (Pražským). Od 11. století zde existovala zemědělsko-řemeslnická osada s kostelem v místě dnešního vstupu na Mánesův most. Přímo na ostrově se nalézala i pole. Pražská aglomerace na konci doby románské složená z mnoha osad. Zdroj: Mencl V. (1969) Praha. Odeon Rybníček na Novém Městě pražském Adéla Pokorná Už na konci 10. století existuje písemná zmínka o malé osadě ležící na pravém břehu Vltavy na dohled od Pražského hradu, tyčícího se naproti přes řeku. O počátcích této osady nevíme zhola nic, zajímavé je ale její jméno Rybník nebo Rybníček. Toto jméno samo o sobě je nejstarší zmínkou o rybnikářství na našem území. Rybníky se u nás jinak běžně začaly zakládat teprve od 12. století. Z dalších zmínek roztroušených po různých archivech je známo, že ve 12. století patřily k osadě Rybník minimálně tři rybníčky. V té době už se Rybník nacházel prakticky na předměstí Starého Města pražského, kousek od jeho hradeb. Po založení Nového Města pražského Karlem IV. v polovině 14. století se vesnička rázem ocitla uprostřed města. Zpočátku se ještě udržela na plánech měřičů rozdělujících parcely, ale během let a staletí zanikla beze stopy. Zůstalo o ní známo jen to, že ležela v blízkosti kostela sv. Štěpána. Za štěpánským kostelem dodnes můžeme v husté zástavbě narazit na některé uličky, které nás překvapí svými jmény jako V Tůních nebo Na Rybníčku. V únoru roku 2009 byla pod zdánlivě sterilní betonovou podlahou sklepa jednoho domu v ulici V Tůních nalezena asi metrová vrstva tmavého bahna. Po bližším prozkoumání se ukázalo, že se jedná o usazeniny vzniklé na dně jednoho z rybníčků. Pohřbené ve tmě a vlhku hluboko pod rušným velkoměstem zůstaly do dnešních dnů zachovány nejen vrstvy rybničního bahna, ale i zapadlá semínka rostlin a zrnka pylu, rybí šupiny nebo celé skořápky škeblí. Z těchto drobných pozůstatků dnes můžeme číst jako v knize. V nejstarších vrstvách nacházíme kromě semen vodních rostlin (okřehek, růžkatec ponořený, šejdračka bahenní, rdest a stolístek) zejména velké množství zástupců bujné pobřežní vegetace, jako například žabník jitrocelový, pryskyřník lítý, rdesno peprník, karbinec evropský, rukev bažinnou, orobinec nebo lilek potměchuť. Pravděpodobně jsme narazili na první rybníček v kaskádě, ležící ve svahu ještě nad vesnicí. Tím by snad bylo možné vysvětlit na svou dobu velmi neobvyklou čistotu vodní nádrže. Nezaznamenali jsme žádné stopy vajíček střevních parazitů a do rybníka nejspíš nikdo neházel ani odpadky. Nebyly totiž nalezeny téměř žádné střepy z keramických nádob ani jiné pozůstatky z kuchyní v podobě zbytků pěstovaných rostlin. Také jsme nenarazili na žádnou významnou stopu lesa. V okolí rybníčku v té době rost- 2 Veronica XXIII. ročník 2009 číslo 6

5 Příroda ve velkoměstě? Stromy, řeka, holubi. Foto Michal Kovář Z písemných pramenů je Praha pověstná ledabylým nakládáním s odpady. Během prvních století se veškeré zplodiny jejího složitého života vrstvily na ulicích i v zázemí domů hnůj, seno, zbytky jídel, mršiny, sláma, hlína smytá deštěm ze svahů. Vznikal tak směsný kulturní (antropogenní) sediment. Z rostlinných zbytků (pylů, semen, plodů apod.) zachovalých v těchto sedimentech se dozvídáme o nesmírně pestrém přírodním prostředí. Bohatost druhů prostupuje v raném středověku všemi biotopy od lesa po pole. Nebylo daleko k teplomilným loukám s konikleci, bělozářkami, devaterníky, mateřídouškami a čekánky. Patrně byly spásány přímo pod knížecím palácem na jižním svahu hradčanského ostrohu. Variabilita plevelných a synantropních druhů odkazuje na dosud neúplné uchopení prostoru, na množství proluk v zástavbě, odlehlých zákoutí, sešlapaných mezí, trávníků umořených dobytkem nebo stinných vlhkých koutů. Les musel být v blízkém okolí města vyklučen, avšak pylová zrna, která dolétla ze vzdálenějších porostů, jej ukazují v plné druhové bohatosti borových nebo habrových doubrav s lípou, javory, lískami, ale i jedlemi, buky a smrky. Velkoplošné odlesnění na území města vyvolalo sesuvy půdy ze svahů Petřína i hradního návrší. Takto byla například v zahradě nemocnice Pod Petřínem při úpatí svahu pohřbena pod svahovými hlínami osada z 10. století. Vrcholný středověk kultivace divokosti Živelné rozrůstání Prahy doznalo významné změny ve 13. století s vlnou vrcholně středověkého zakládání měst, pro která jsou typická: městská práva, hradby a obvykle nová organizace území. Zajímavé jsou například zprávy o založení Nového Města pod hradem Pražským (dnešní Malá Strana) Přemyslem Otakarem II. v roce Král nechal vystěhovat dosavadní obyvatele, aby je vyměnil za přizvané kupce a řemeslníky. Těm nechal půdu znovu rozparcelovat, čímž založil město s téměř pravidelnou uliční sítí. Rozvoj kamenné zástavby ve 14. století výrazně omezil sesuvy půdy v malostranském prostoru. Hygienická úroveň pražských ulic musela být neúnosná, soudě nejen podle písemných zmínek, ale i podle vaječných schránek parazitů, jejichž množství v kulturních vrstvách časem narůstá. Obyvatele Prahy sužovaly nejen škrkavky, ale s domácími i divokými savci sdíleli také střevního parazita tenkohlavce. V průběhu 14. století se ve městě mění nakládání s odpadem. Je vyvážen za hradby na břeh řeky nebo je deponován v četných hlubokých jímkách, kopaných na dvorcích domů. Ulice jsou dlážděny a pravidelně čištěny. Že však bylo k čistotě stále ještě daleko, dokládají písemné prameny z 15. století, v nichž figurují hromady hnoje na veřejných prostranstvích. ly bohatě kvetoucí louky s třezalkou, kohoutkem, kontryhelem, hvozdíkem, chrpou, černohlávkem, šťovíkem, jitrocelem a skřípinou. Kvetly zde i kopretiny a pampelišky, heřmánek, rmen, pryskyřníky, devaterník, violka, bodlák, zběhovec plazivý a písečnice douškolistá. Právě nálezem tohoto nesmírně bohatého souboru lučních druhů je materiál z ulice V Tůních tak cenný. Ze středověkých měst se nám většinou dochovaly pouze hromady hnoje, které jsou pro rekonstrukci přírody v okolí sídel méně lichotivé. Z mladších vrstev sedimentu ale můžeme vyčíst, jak se i k našemu rybníčku nezadržitelně blíží město. Nejdříve začne ubývat lučních druhů a objevují se polní a zahradní plevele. Z lučních druhů v nejmladších vrstvách přetrvávají pouze rdesno ptačí a šťovík jednoznačné indikátory intenzivně sešlapávané půdy. A zatímco v nejstarších vrstvách jen vzácně narazíme na semínko kopřivy nebo merlíku, postupem času začínají ruderální druhy přibývat, až nakonec zcela převládnou. V naší knize bohužel chybějí poslední stránky. Při stavbě domu byly odkopány vrstvy, které by nám dnes mohly prozradit, jestli byl rybníček nakonec zasypán stavební sutí při horečném budování Nového Města, nebo zda se postupně plnil bahnem, až časem sám zanikl. Víme jen to, že na jednom obrázku Prahy ze 17. století se v jeho místě nacházejí zahrady. Mgr. Adéla Pokorná (1972) pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR a je doktorandkou na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se archeobotanice středověku. adepo@seznam.cz Jan Steklík XXIII. ročník 2009 číslo 6 Veronica 3

6 Z Prahy 13. století se vytratil kus venkova. Z většiny kulturních sedimentů mizí bohatá luční květena. Také mezi ruderály zůstávají ti nejhouževnatější převažují rostliny z čeledi merlíkovitých využívající dusíkem obohacenou půdu. Z pylových zrn stromů se nejčastěji objevuje borovice jako svědectví zarůstání vykácených lesů touto pionýrskou dřevinou. Budování jezů zvýšilo hladinu Vltavy o několik metrů a během povodní docházelo k ničivějším záplavám než v raném středověku. V nivě se vrstvily metrové náplavy. Následkem toho zanikla mezi jinými i osada na ostrově pod mostem (Pražským). Zvířena ve městě René Kyselý Na cestě k modernímu městu Příběh středověké Prahy můžeme vidět jako postupné vyzrávání vztahu mezi kulturou a naturou. Počátky města se dějí v divokém a spontánním rytmu. Zdá se, jako by raně středověká Praha byla vším vyspělým mohutně opevněným výrobním a obchodním centrem s nespornou společenskou vážností, dřevohliněnou vesnicí s rozkvetlými pastvinami přímo pod knížecím palácem, kozím pláckem i bahnitým páchnoucím smetištěm. Natura se realizuje přímo v ulicích města, je prostá, bezprostřední, přímočará. Vrcholný středověk je novým začátkem. Vzniká pravidelnější uliční síť s vytyčenými parcelami pro měšťanské domy. Vzpurný přírodní podklad je tomu uzpůsoben rozsáhlé planýrky, terénní úpravy ve svazích, odlámané skály, navážky. Přibývá kamene a v případě Prahy zlatá opuka jako by vyjevovala snahu izolovat se od temné divokosti hlíny. Natura shazuje ohlávku především v nivě Vltavy, kde pohřbívá někdejší povrch mocnými povodňovými sedimenty. Okraje města si mnohdy zachovávají venkovský charakter (viz článek Adély Pokorné). S rostoucí vůlí zakládat parky a zahrady je do zasídlených částí přizvána natura zkrocená a noblesní, to je však již kapitola novověká. Chceme si ve městě nechat jen tu hezkou část přírody květiny v ohraničených záhonech, vodu jen klidnou a jen někde (jediný kus přirozeného břehu Vltavy je dnes pod Mánesovým mostem, potoky jsou z velké části kanalizovány), ze zvířat jen psy čisté rasy. Hlína se tlačí pod asfaltem a dlažbou, potkani běhají v podzemí, tamtéž teče nepozorovaně odpadní voda a záplavy nás straší jen občas. Mnohdy nevědomě však chceme a potřebujeme i naturu syrovou, veselou a svobodnou, která nikdy ve městě neztratila své místo. Výmluvná je například dnešní úprava některých parkových záhonů vytvořená z pelyňků, šťovíků a jiných ruderálních rostlin. Co jsme vytlačili z oken, vlomí se zadními vrátky Mgr. Radka Kozáková (1980) pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze. Na základě pylových analýz se zabývá vývojem krajiny zejména během středověku. kozakova@arup.cas.cz Mgr. Jan Havrda (1969) pracuje v Národním památkovém ústavu, územním odborném pracovišti v hl. m. Praze. Zabývá se prováděním archeologických výzkumů, geologickými poměry archeologických lokalit a vývojem středověkého osídlení v závislosti na přírodních podmínkách. havrda@praha.npu.cz Petřín Tržiště Malostranské nám. Nerudova Thunovská Pražský hrad 1 antropogenní vrstvy 2 sedimenty Malostranského potoka a bažinaté deprese 3 svahové sedimenty 4 skalní podklad Není možné představit kompletní vývoj divoké fauny Prahy v několika řádcích, ačkoliv víme, že se měnila. Například dnešní město plné polodivokých holubů nebylo dlouho typickým obrázkem. I když nejstarší doklady tohoto ptáka pocházejí z Vyšehradu již z století, zjevně dle množství zachovaných kostí nebyl ve středověku hojný. Také pro dnešní podzemní Prahu typický potkan nebyl místním obyvatelem odjakživa, na území Prahy se začíná objevovat teprve v století. Nicméně dříve jeho místo zaplňovala krysa, které k životu zřejmě lépe vyhovoval tehdejší typ staveb s dřevěnými půdami než dnešní cihlové a panelové domy. Nejstarší kosti krys pocházejí z raně středověkého Vyšehradu a Pražského hradu, konkrétně z století, hojné jsou ve vrcholně středověkém období například na hradech. V historickém městě se samozřejmě vyskytovali i jiní hlodavci. Zajímavostí například je, že na Pražském hradě byly vedle mumií krys nalezeny i mumie plcha velkého, obojí datované do 16. století. Ani dnešní Vltava posetá labutěmi nebyla stálým výjevem. Labutě, přistěhovalci ze severských jezer, se zde začínají usazovat a hnízdit až v sedmdesátých letech 20. století, podobně pozdě jako některé další druhy vrubozobých. I ostatní fauna řeky se měnila. Po vybudování zdymadla ve Střekově roku 1936 již do Prahy nemohly migrovat mořské ryby jako losos a platýs bradavičnatý, známé zde ještě v 19. století. Velká divoká zvířata zajisté v pražských ulicích nikdy nežila, byť kontakt s divokou faunou byl v počátečních stadiích vývoje města bezpochyby daleko těsnější. Na ulicích či tržnicích ovšem byla k vidění řada domácích zvířat, přímo po ulicích pobíhali psi, a místy zřejmě volně i prasata a drůbež. Až po objevení Ameriky bylo možno zaslechnout krocana, jeho nejstarší kosti pocházejí ze 17. století z náměstí Republiky, kde byly nalezeny mezi jídelními odpadky mnichů. Typickými druhy chovanými za druhé světové války byli králíci a husy, držení při domácnostech jako potrava v době nedostatku. Mgr. René Kyselý (1974) pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze jako archeozoolog. kysely@arup.cas.cz Severojižní řez centrální částí Malé Strany ukazuje přibližnou mocnost svahových a kulturních sedimentů této části Prahy. Sestavil J. Zavřel, kreslil J. Mourek 4 Veronica XXIII. ročník 2009 číslo 6

7 Netopieria záchranka Blanka Lehotská Rostislav Pospíšil Netopiere patria k živočíchom s nočnou aktivitou, preto sa väčšina ľudí nemá možnosť s nimi stretnúť zblízka. Častokrát ich len podvečer vidia lietať a loviť hmyz. Netopiere sú však prispôsobivé živočíchy a pri strate prirodzených úkrytov sú schopné osídliť obdobné úkryty antropogénneho charakteru. Nejde pritom len o opustené banské diela, ktoré im nahrádzajú jaskyne v banských oblastiach a mnohé druhy netopierov ich využívajú v zimnom období v čase hibernácie (zimného spánku). V letnom období viaceré druhy tvoria reprodukčné kolónie v podkrovných priestoroch starých budov, napr. na povalách a vežiach sakrálnych stavieb. V posledných desaťročiach sa s netopiermi stále častejšie stretávame aj v mestách, kde využívajú ako úkryty štrbiny medzi panelmi v domoch na sídliskách. V Bratislave už niekoľko rokov realizuje ZO Slovenského zväzu ochrancov prírody a krajiny Miniopterus projekt Netopieria záchranka. Jeho hlavným cieľom je poradiť alebo prakticky pomôcť záujemcom z verejnosti riešiť vzniknuté problémy s netopiermi. V závislosti od konkrétneho prípadu realizujeme odchyt netopierov, obhliadky objektov a osobné, telefonické ( ) či ové konzultácie (zachranka@miniopterus.sk). Od roku 2008 vedieme podrobnú evidenciu riešených prípadov. Zatiaľ čo v roku 2008 sme riešili spolu 74 prípadov, v roku 2009 sme tento počet dosiahli už v polovici septembra a nové prípady stále pribúdajú. Niektoré z nich sú podrobnejšie opísané a doplnené fotografiami na Najčastejším prípadom, kedy sa obyvatelia obracajú na Netopieriu záchranku, je vtedy, ak im netopier vletí do bytu. Väčšinou zavolajú ľudia, ktorí akceptujú, že netopier je živý tvor, častokrát vedia aj to, že je zákonom chránený, ale predsa len sa ho boja alebo mu jednoducho nechcú ublížiť neodborným zásahom. Pokiaľ je to na území Bratislavy alebo v jej tesnej blízkosti, robíme odchyt osobne. Netopiera následne vo večerných hodinách vypustíme na slobodu. Pokiaľ sa ohlási niekto z väčšej vzdialenosti, poradíme mu, ako netopiera bezpečne odchytiť, uložiť a večer vypustiť. Takéto náhodné zálety netopierov nám dávajú možnosť získať množstvo informácií aj o takých druhoch netopierov, s ktorými sa chiropterológ bežne v meste nestretne, nakoľko ide často o stromové druhy, ktorých úkryty sa ťažko hľadajú. Takto sa nám podarilo po prvýkrát na Slovensku zistiť výskyt večernice Saviho (Hypsugo savii). Netopiera našli pracovníci v kancelárii na okresnom súde. Celkove sme doteraz na území Bratislavy vo vnútorných priestoroch budov zaznamenali výskyt 10 druhov netopierov (Myotis mystacinus s.l., Pipistrellus pipistrellus, P. pygmaeus, P. nathusii, P. kuhlii, Hypsugo savii, Eptesicus serotinus, Vespertilio murinus, Nyctalus noctula a Plecotus austriacus). Náročnejšie riešenia si už vyžadujú prípady výskytu netopierích kolónií v štrbinách domov medzi panelmi. V takýchto prípadoch sa snažíme zabezpečiť, aby sa netopiere nedostávali priamo do bytov cez bytové jadrá montážou sieťok, navrhujeme pre špárovanie a zatepľovanie domov vhodnejšie letné obdobie a dohadujeme ďalšiu spoluprácu. Kontrolovali sme aj panelový dom, na ktorom už prebiehalo zatepľovanie. Objavujú sa aj prvé prípady problémov s netopiermi v už zateplených domoch. Špecifickým prípadom sú jesenné invázie večernice malej (Pipistrellus pipistrellus). Tento druh je známy tým, že v období august september zvyknú mladé jedince vo veľkých počtoch, niekedy dosahujúcich desiatky až stovky jedincov, vletovať do vnútorných priestorov budov, kde sa prichytávajú na záclony, závesy, ukrývajú sa za nábytok, obrazy a pod. Najčastejšie takúto inváziu ľudia objavia po návrate z dovolenky, kedy bol v byte kľud a netopiere mohli nerušene nalietať do bytu cez pootvorené vetracie okno. Takéto netopiere sa snažíme vyzbierať a následne vypustiť čo najďalej, aby sa už späť nevrátili. Ľuďom odporúčame ešte určitý čas vetrať byt len cez deň. Stretli sme sa aj s prípadom, kedy bola krivo osadená mriežka na vetracom otvore komory v kuchyni a večernice pozdné (Eptesicus serotinus) tu vytvorili malú reprodukčnú kolóniu priamo v hornej časti komory medzi zásobami potravín. Obyvatelia si najprv mysleli, že sú to vrabce, a až v polovici leta zistili, že ide o netopiere. Hoci vrabce ochotne tolerovali, netopiere chceli okamžite odstrániť. Nakoľko išlo o samice s mláďatami, ktoré ešte neboli schopné samostatne lietať, museli sme pre ne nájsť vhodný náhradný úkryt. Našťastie Eptesicus serotinus patrí k druhom, ktoré často osídľujú podkrovné priestory. Najbližšia známa kolónia tohto druhu bola v obci Jablonové, vzdialenej vzdušnou čiarou asi 20 km. Netopiere sme teda odchytili, umiestnili do plátenných vreciek a odviezli. Napriek telefonickému prísľubu, že ich v Jablonovom môžeme vypustiť v podkroví kostola k už existujúcej kolónii, po našom príchode, a ani po osobnom stretnutí s farárom, nám to nebolo umožnené. Bolo treba nájsť inú alternatívu. Tou bol kostol v Rohožníku, vzdialený ďalších 15 km, kde tiež každoročne evidujeme reprodukčnú kolóniu druhu Eptesicus serotinus. Privezené netopiere sme v podkroví opatrne vypustili a tie sa bez problémov pripojili k domácej kolónii. Rôznorodé problémy s netopiermi v Bratislave a okolí sa snažíme vyriešiť sami, pokiaľ je potrebný zásah v iných častiach Slovenska, poskytujeme záujemcom telefónne čísla na členov Spoločnosti na ochranu netopierov na Slovensku ( ktorí sa nachádzajú najbližšie a sú schopní v prípade potreby vycestovať a osobne pomôcť riešiť vzniknutý problém. Mgr. Blanka Lehotská, PhD., pracuje na Katedre krajinnej ekológie Prírodovedeckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave, je členkou ZO SZOPK Miniopterus, kde sa zaoberá monitoringom a ochranou netopierov na západnom Slovensku. (Viď tiež s. 31.) blanka.lehotska@miniopterus.sk XXIII. ročník 2009 číslo 6 Veronica 5

8 Diverzita květeny středoevropských velkoměst Zdeňka Lososová, Zdenka Otýpková, Jiří Danihelka a Deana Láníková Botanické putování po bydlišti Hliníka Barbora Obstová Na první pohled jen věže, komíny a reklamy. Přesto je květena velkých měst bohatší než jejich okolí. Brněnská veduta 21. století od severu z Kociánky V současnosti žije více než polovina lidské populace ve velkých městech. V Evropě je podíl městského obyvatelstva ještě větší a dosahuje až 70 %. Urbanizace lidských sídel, tj. jejich vývoj v sídla (velko)městského typu, výrazně ovlivňuje flóru a vegetaci zasažených území. Zpočátku byla urbanizace krajiny spojována výhradně s destrukcí přirozených stanovišť, a tedy i s mizením nemalého počtu rostlinných druhů a celkovým ochuzením flóry. Srovnání druhové bohatosti velkých měst s okolní krajinou však ukázalo, že květena velkých měst je druhově bohatší než květena jejich okolí. Je to dáno tím, že vedle domácích druhů rostlin, kterým vyhovují některé městské biotopy, se ve městech nachází také velké množství nepůvodních druhů. Studium vegetace měst Studium světové synantropní (člověka doprovázející) flóry sahá k počátkům 19. století, z jehož konce pocházejí i první údaje o synantropní vegetaci Čech. Obecně se tyto výzkumy zaměřují spíše na velká města. První popisy vegetace maloměst a vesnic České republiky pocházejí až z 80. let 20. století. Postupně se výzkum rozšiřuje právě na města menší, na vsi a také na stavby mimo lidská sídla (zdi, železniční tratě apod.). Mapování jednoho z menších českých měst Humpolce bylo předmětem mé bakalářské práce. Vybráno bylo osm kvadrátů o rozměrech metrů s odlišným typem zástavby: historické centrum, vilová čtvrť, panelové sídliště, průmyslová zóna, zemědělský areál, autokrosová trať, dálniční uzel a vesnice Plačkov (místní část Humpolce). Flóra lidských sídel obecně Ve většině případů platí, že ve městech je vyšší počet rostlinných druhů než v okolní krajině. Ve městech dále druhová bohatost stoupá na periferiích, které jsou již silněji propojeny s volnou přírodou. Projevují se zde ještě částečná pozitiva městského prostředí (snížení extrémních výkyvů teplot), ale již se uplatňují i klady nezastavěné krajiny (nižší boj rostlin o vlhkost, méně překážek pro šíření diaspor, více prostoru). Jak vysvětlit velkou diverzitu městských fl ór? Proč jsou města původními i nepůvodními druhy rostlin bohatší než okolní krajina, se pokouší vysvětlit několik hypotéz, žádná však není přijímána obecně. První hypotéza vysvětluje druhovou bohatost velkou variabilitou městských biotopů. Ve velkoměstech a městských aglomeracích se totiž vedle zbytků polopřirozených a přirozených biotopů (dnes jsou to často rezervace) vyskytují umělá stanoviště s různou četností a mírou narušování vegetačního krytu např. silniční krajnice, říční nábřeží, parky a příměstské lesíky, kulturní trávníky, záhony, sešlapávaná místa, zdi, zbořeniště, průmyslové areály apod. Tato pestrá škála biotopů, která zřetelně převyšuje nabídku stanovišť ve volné nebo venkovské krajině, umožňuje, aby se ve městě vedle sebe uchytily a dlouhodobě existovaly rostlinné druhy s nejrůznějšími ekologickými nároky. Pro městská sídla je také typický velký dopravní ruch: obvykle se tu křižují železnice a dálnice, některá města mají letiště, jiná dokonce říční nebo námořní přístavy. 6 Veronica XXIII. ročník 2009 číslo 6 Kopřiva dvoudomá

9 nebo od Medláneckých kopců. Obě foto Michal Kovář S dopravou je spojen pohyb velkého množství osob a materiálu, a tedy i trvalý záměrný nebo nechtěný přísun diaspor (zejména semen a jiných částí rostliny, z nichž může vzniknout nový jedinec). Různá narušovaná stanoviště, o která není ve městech nouze, poskytují příležitost ke klíčení a růstu rostlinám, které by ve volné krajině neobstály. Určité vysvětlení skýtá i fakt, že velká města byla často zakládána nebo vznikala na geologicky heterogenních, a tudíž i členitých, strategicky výhodných a současně ekologicky pestrých stanovištích. Poslední hypotéza vysvětluje druhové bohatství městských flór tzv. městským klimatem. Velká města si totiž zejména díky velké spotřebě energie a přítomnosti rozsáhlých zpevněných ploch vytvářejí vlastní klima, které je o něco teplejší než klima okolní krajiny. To umožňuje, aby se ve městech dlouhodobě uchytily rostliny zavlečené z teplejších oblastí, v našich podmínkách např. z jižní a jihovýchodní Evropy. Téma výzkumu Už několik desetiletí jsou městské flóry předmětem intenzivního studia botaniků a ekologů, a to zejména v Německu. Dosavadní studie se však často zabývají květenou jednotlivých měst, jsou úzce geograficky omezeny nebo se opírají o data získaná z různé literatury, a tudíž často nestandardizovanými a jen obtížně srovnatelnými metodami. V našem výzkumu jsme se zaměřili na výzkum flóry velkých, převážně středoevropských měst. Je totiž známo, že právě podnebí má rozhodující vliv na druhové složení flóry určitého místa. Ústředním tématem našeho bádání je otázka, zde tento vztah platí i pro nepůvodní složku květeny velkých měst, anebo je rozhodující vliv člověka. Jinými slovy, zda platí alternativní hypotéza, která tvrdí, že zavlékání nepůvodních druhů do velkoměst stírá mezi jejich květenou původní Dalšími specifiky zvyšujícími zastoupení rostlinných druhů se vyznačují stanoviště vesnická: zvýšené zastoupení vlhkých ploch, vyšší podíl nezpevněných ploch uvnitř zástavby, chov hospodářských zvířat, jejichž výkaly obohacují půdu o dusík, apod. Mnoho ruderálních druhů totiž patří mezi nitrofilní rostliny, tzn. takové, které vyhledávají ke svému životu půdy bohaté na dusík (kopřivy, šťovíky, merlíky, pýr plazivý). Městské prostředí je též charakterizováno poměrem zastoupení dvou skupin nepůvodních druhů, archeofytů a neofytů. Archeofyty jsou nepůvodní druhy zavlečené od počátku neolitu do objevení Ameriky. K neofytům patří rostliny zavlečené od počátku 16. století dodnes. Stanoviště městského typu upravená, urbanizovaná, s vysokou frekvencí dopravy a narušovanými stanovišti jsou vhodnější pro neofyty. Pro vesnice je naopak obecně typické vyšší zastoupení archeofytů. V době migrace archeofytů byla totiž naše krajina ze současného pohledu krajinou venkovského typu, a často tedy mezi nimi převládají plevelné druhy zemědělských kultur historicky spjaté s venkovským charakterem osídlení. a na příkladu menšího města Humpolce Ve všech sledovaných oblastech města Humpolce však paradoxně převládaly právě archeofyty nad neofyty. Otázkou je proč. Nahlédneme-li do historie města, zjistíme, že vznikalo postupným spojením více sídel. Původně se jednalo o dvouměstí. Jeho jádrem byla jednak osada kolem dvou starších trhových náměstí (Horní a Dolní), jednak relativně poněkud mladší osídlení kolem západněji situovaného třetího náměstí (nyní Havlíčkova), pravděpodobně z konce 13. století. Tento specifický charakter osídlení byl odrazem národnostního odlišení obyvatel. Staré město bylo německé a nové město české. K oběma zmíněným sídelním jádrům se v 18. století ještě připojila čtvrť drobných domků kolem evangelického kostela, tzv. Zichpil, a židovské město se synagogou. Město Humpolec se tedy nerozrůstalo od středu do okolí, ale spíše dovnitř, postupným spojováním původně oddělených sídelních areálů přes mezilehlé zemědělské plochy, na kterých obecně dominují archeofyty. V poměrně malém městě se tak nestačilo vytvořit z hlediska vegetace,,pravé městské centrum s převahou neofytů a dosud se udržel spíše venkovský charakter stanovišť. XXIII. ročník 2009 číslo 6 Veronica 7

10 Městská příroda na dovoleném místě a v pravidelných rozestupech. Součástí nového obytného komplexu v Zürichu je Oerliker park. Foto Magdalena Hledíková rozdíly, plynoucí z přírodních podmínek, což lze označit jako homogenizaci flór. Tedy zda např. ve švýcarské Ženevě, v holandském Groningenu nebo belgických Antverpách potkáme stejné nepůvodní druhy jako v polském Štětíně, slovenských Košicích nebo slovinském Mariboru. Metodika V takto velkoryse vymezené střední Evropě, na východě ohraničené přítomností gotických katedrál, jsme si vytipovali 32 měst s počtem obyvatel převyšujícím , která lze zařadit do osmi klimaticky definovaných skupin. V každém městě zkoumáme celkem sedm biotopů, a to (1) historické centrum, obvykle hlavní náměstí, (2) ulici ve starší části města se silnou dopravou, s okrasnými záhony a vysetými trávníky, nejlépe bulvár z konce 19. nebo počátku 20. století, (3) městský park, (4) vilovou čtvrť, v níž převládají rodinné domy se zahradami, (5) sídliště s panelovými domy, (6) čerstvě narušenou plochu, často na staveništi, a (7) opuštěnou, křovím zarůstající plochu na periferii. V každém z těchto biotopů jsme vymezili jednohektarovou plochu, na které zaznamenáváme výskyt všech planě rostoucích druhů cévnatých rostlin. Pěstované druhy zapisujeme jen tehdy, když se na stanovišti samy generativně (tj. pomocí semen) rozmnožují. Základní data V letech jsme 32 vybraných velkoměst postupně navštívili a nyní nás čeká detailní analýza získaných dat. V současnosti můžeme nabídnout předběžné výsledky z první dvacítky měst. V nich jsme ve všech sedmi biotopech zaznamenali celkem 244 až 325 druhů cévnatých rostlin, přičemž pouze 43 až 62 % z nich je původních. Ve všech sledovaných městech se skoro všude vyskytovaly semenáčky domácích dřevin, které se mohou anemochorně (pomocí větru) šířit na velké vzdálenosti. K nim patří mj. bříza bělokorá, vrba jíva a topol černý. Dále se pravidelně objevovaly jednoleté rostliny přizpůsobené četným disturbancím svým krátkým životním cyklem např. kokoška pastuší tobolka, lipnice roční, ptačinec žabinec a rdesno ptačí. Tyto rostliny bylo možné najít ve většině zkoumaných biotopů. Podobně časté byly druhy sekundárních trávníků snášející mechanické narušování, Určitou roli mohlo hrát i zaměření zdejšího průmyslu dřevozpracující, textilní a potravinářský (pivovar Bernard), souhrnně tedy s převahou zpracování zemědělských produktů a dřeva. Dalšími faktory, které obecně ovlivňují počet neofytů a archeofytů, je nadmořská výška a velikost města. Počet neofytů totiž stoupá s klesající nadmořskou výškou či s nárůstem populace (a tedy i města). Z hlediska zastoupení životních forem je specifikem měst vyšší zastoupení terofytů (druhy lépe přizpůsobené trvalému narušování půdního profilu, s rychlým životním cyklem a s tvorbou velké zásoby semen). Směrem do center měst obvykle podíl terofytů stoupá, což lze pozorovat i v Humpolci. Ruderální vegetace města Ruderální (rumištní) vegetace, rostoucí na stanovištích silně ovlivněných lidskou činností a ponechaná spontánnímu vývoji, patří spolu s vegetací segetální (plevelnou), vyskytující se v porostech pěstovaných rostlin, tzn. na stanovištích pravidelně obhospodařovaných, ke skupině rostlin synantropních. Ruderální vegetace města je, stejně jako přirozená vegetace volné přírody, klasifikována do určitých společenstev, která se v závislosti na charakteru stanoviště vyskytují ve specifickém druhovém složení. V centru města, tzn. v historickém jádru, v zástavbě rodinných domů a panelovém sídlišti se nejčastěji objevovaly dva typy ruderálních trávníků první s převahou jílku vytrvalého a druhý s převahou kostřavy červené. Dalším častým společenstvem centra byly mezernaté, sešlapem zatížené porosty podobného druhového složení jako již zmiňované ruderální trávníky, ale s vyšším zastoupením jitrocele většího a truskavce ptačího. Průmyslová zóna, zemědělský areál a autokrosové závodiště nabízely stanoviště velmi heterogenní, od kypřených půd, navážek materiálu a skládek se společenstvy nitrofilních bylin přes vlhká až mírně vysýchavá stanoviště a mezernaté porosty sešlapávaných míst až k dřevinným ruderálním porostům. Specifikem oblasti dálnice bylo vysoké zastoupení ruderálních dřevinných porostů, zvýšený výskyt společenstev s třtinou křovištní, porostů s dominancí zblochance oddáleného na zasolených okrajích vozovek a navážkových biotopů. Ve vesnici Plačkov zaujímaly největší část zmapované ruderální vegetace společenstva bylin na vlhkých stanovištích s vysoce dominantní bršlicí kozí nohou, mezernaté sešlapové porosty a ruderální dřevinné biotopy. Zajímavosti Zajímavým a vzácným ruderálním biotopem, jak území města Humpolce, tak obecně, jsou porosty se slézem přehlíženým. Se změnami ve sféře hospodářské téměř vymizel ze svých typických stanovišť (výběhy slepic, okolí 8 Veronica XXIII. ročník 2009 číslo 6

11 zejména sešlap nebo seč; do této skupiny se řadí například sedmikráska chudobka, jitrocel kopinatý a pryskyřník plazivý. Časté byly ve městech i některé nepůvodní druhy, a to např. opletka svlačcová, turanka kanadská a starček obecný. Srovnání fl ór městských biotopů Ze zkoumaných míst bylo druhově nejchudším biotopem městské centrum, kde se na hektarové ploše nalézalo průměrně 44 druhů cévnatých rostlin, z nichž pouze 19 bylo původních. Městská centra jsou totiž převážně vydlážděné plochy, kde je růst rostlin omezen na spáry dláždění, nádoby s okrasnými druhy a záhony, a proto zde je malá nabídka vhodných mikrostanovišť. Druhově chudé biotopy byly rovněž městské bulváry a městské parky. Bulváry s velkým podílem ploch s živičným nebo betonovým povrchem jsou ekologicky velmi podobné historickým centrům, a proto s nimi mají i mnoho společných druhů. V městském centru i na bulváru jsme pravidelně nacházeli druhy snášející sešlap např. lipnici roční, miličku menší a průtržník lysý, čerstvě uchycené semenáčky vrb a topolů i rostliny tolerující zvýšené množství amoniakálního dusíku v půdě např. merlík zední a merlík smrdutý. Naopak parky se díky silnému zákrytu stromů mnohdy podobají přirozeným lesním biotopům a lze v nich občas najít dokonce i běžnější orchideje např. kruštík širolistý nebo okrotici dlouholistou. Kromě toho bývá parková květena obohacena rostlinami zplanělými z okrasných výsadeb. Zbývající čtyři biotopy tj. vilová čtvrť, sídliště, opuštěná zarostlá plocha a čerstvě narušená plocha hostí podobný počet rostlinných druhů. Tyto čtyři druhově bohaté biotopy se výrazně nelišily ani zastoupením původních druhů, jejichž podíl se pohyboval v rozmezí %. Hlavně ve vilových čtvrtích a na sídlištních zahrádkách jsme pozorovali únik okrasných rostlin z kultury. Nacházeli jsme například rožec plstnatý, který se rozrůstá svými nadzemními výběžky, jednoleté šruchy i zplanělé léčivé byliny nebo olejniny, například meduňku lékařskou, slunečnici roční a len setý. Shrnutí Dosavadní výsledky našich bádání ukazují, že nepůvodní druhy jsou nejsilněji zastoupeny na narušovanějších stanovištích v městských centrech, tedy v biotopech, které jsou současně chudé původními druhy. Nepůvodní druhy jsou rovněž silně reprezentovány ve vilových čtvrtích, kde se obvykle vyskytují zplanělé okrasné rostliny, a na čerstvě narušených biotopech, kde zpravidla připadá velký podíl na nepůvodní ruderální a plevelné druhy. Naopak nejmenší podíl měly nepůvodní druhy na květeně zarůstajících travnatých ploch na městských periferiích, které svým druhovým složením nejvíce připomínaly přirozené biotopy. Porovnáním druhových souborů původních a nepůvodních druhů ve zkoumaných městech jsme zjistili, že vzájemné rozdíly v druhovém složení způsobené nepůvodními druhy jsou větší než variabilita způsobená původními druhy. Nepůvodní druhy tedy nepůsobí homogenizaci městských flór, ale naopak vedou k jejich větší diverzifikaci. Míra této diverzifikace se však mezi rozdílnými městskými biotopy liší. RNDr. Zdeňka Lososová, Ph.D., Mgr. Zdenka Otýpková, Ph.D., Ing. Jiří Danihelka, Ph.D., a Mgr. Deana Láníková, Ph.D., jsou členy pracovní skupiny pro výzkum vegetace Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Zdeňka Lososová je zároveň vedoucí katedry biologie Pedagogické fakulty (lososova@ped.muni.cz), Jiří Danihelka kurátorem herbáře Masarykovy univerzity. Příspěvek vznikl v rámci řešení projektu IAA Grantové agentury Akademie věd ČR. Sléz přehlížený chlévů, dvorků). V současné době se nicméně tyto porosty začínají objevovat v moderních čtvrtích a sídlištích na místech častého venčení psů, kteří nakypřují půdu a obohacují ji o amoniakální dusík. Na mnou sledovaných sídlištních plochách jsem ale tuto skutečnost nezaznamenala. Týká se spíše měst větších či městských aglomerací, ve kterých lidé nemají možnost procházek se svými psy do volné přírody, ale jsou odkázáni pouze na prostory sídlišť. Další zajímavostí ruderální vegetace měst jsou porosty s dominancí slanomilného zblochance oddáleného na okrajích vozovek. Objevují se v posledních desetiletích jako důsledek zimních posypů silnic. Využití výsledků mapování měst V závislosti na typu městské zástavby se setkáváme s různým zastoupením ruderálních společenstev a jejich druhovým složením. Této skutečnosti se využívá např. v územním plánování či při hodnocení vlivů města na životní prostředí (SEA, EIA). Ve fytoindikační botanice slouží výsledky mapování ruderální vegetace jako podklady pro posouzení rizika starých ekologických zátěží, ke zhodnocení rozsahu kontaminací v průmyslových a zemědělských areálech, při posouzení funkčnosti pásem hygienické ochrany vodních zdrojů apod. Studium ruderálních porostů měst nachází též uplatnění při palynologických analýzách porostů měst. Sleduje se dominantní zastoupení alergenních rostlinných druhů a jejich lokace (rodinné domy stojící v návětrných místech alergenních porostů apod.). Více o ruderální vegetaci města Humpolce na Bc. Barbora Obstová (1987) je studentkou botaniky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně @mail.muni.cz XXIII. ročník 2009 číslo 6 Veronica 9

12 Krajinou (ne)úmyslu O vegetační identitě velkoměsta Jan Šturma Stručný popis několika pražských biotopů Jan Šturma Je velkoměsto vyhraněnou vegetační entitou? Rozdíl mezi městskou a venkovní krajinou je velmi nápadný: zatímco venku lze s trochou zkušenosti odhadnout, co se bude nacházet za rohem (například gradient hory nížina; les přirozené bezlesí), ve větším městě funguje tzv. mass effect (jev známý například z vysokých hor pohoří se od určité velikosti a rozlohy stává klimaticky i biologicky výrazně osobitější a nepředvídatelnější než jen pouhé seskupení kopců), projevující se vegetační nevyzpytatelností, spojený s vysokou diverzitou a intenzitou změn. V těsném sousedství zde mohou existovat jak biotopy, jejichž trvání je kratší než jeden rok (navážky, truhlíky), tak i stará, poměrně stabilní místa, ve kterých probíhají změny na výrazně delší časové ose (často jde o přírodní rezervace). Následující text není ani náhodou řešením záhady podivnosti městské vegetace: je pokusem ukázat, co je na ní vlastně tak křiklavě nápadné, a na bázi vlastního výzkumu (hlavně Prahy a širšího okolí, Kladna, Žatce, velmi okrajově i Mělníka) předložit několikaletým prolézáním podpořenou charakteristiku. Tvrdá vegetační data byla sbírána na úrovni vegetačních snímků (Praha cca 150, Kladno a Žatec po cca 50) i na vyšší úrovni v rámci lokálních flór v jednotlivých urbanistických celcích (čtvrtích), definovaných rozdílným většinovým managementem (např. solení, zahrádkaření) a odlišnou historií (např. jádro staré vsi sídliště) v Praze cca 90 urbánních celků, v Žatci a Kladně po cca 25. Velmi cenný náhled do cca 1/5 rozlohy pražského území mi poskytlo mapování/aktualizace biotopů soustavy Natura Vycházím také z ideologického předpokladu, že Praha je dostatečně rozsáhlá na to, aby byla nazývatelná velkoměstem a ostatní zmíněná sídla maloměsty. Ve srovnání s megapolemi jinde na světě jde však stále jen o větší vesnice. Maloměsto a velkoměsto Jaký je rozdíl v rozložení druhové diverzity mezi maloměstem a velkoměstem? Nejjednodušší, koncentrickou strukturu představuje nejmenší a urbanisticky nejjednodušší Žatec, kde se největší množství druhů nachází v centru a jeho blízkém okolí (nejheterogennější část města, zbytek tvoří bloky poměrně monotónních čtvrtí). Nejsložitější, mnohojadernou mozaiku představuje Praha, kde distribuce druhové diverzity postrádá jakoukoliv přímočarou logiku. To je pro velkoměsto typické a občas frustrující: městská vegetace je téměř ze sta procent kulturní artefakt, často nerespektující ekologické a fytogeografické zákonitosti fungující vně. Vegetace a sociologie Městská kultura stabilizuje několik dobře rozeznatelných biotopů; jejich vzezření je poměrně ustálené, zatímco druhové složení se může prudce měnit i v rámci několika málo let (viz boční sloupek). Během svého terénního výzkumu jsem jenom na území Prahy rozeznával cca 30 takových biotopů, obsahujících cca 900 druhů, z nichž valná část byly neofyty. Nejde jen o efemérní společenstva hald nebo stavenišť. Například solená společenstva spár mezi buližníkovými kočičími hlavami existují nejspíš již několik stovek let v podobných podmínkách, koňská moč mohla mít podobný efekt jako intenzivní solení (v tomto biotopu dochází mimochodem Třtino-pýrové stepi nejrozsáhlejší plochy v prostoru Cibulka Radlice Prokopské údolí často velmi monotónní, vzniklé na ploše opuštěných polí; typické jsou obrovské, jednodruhové koláče třtiny křovištní, pýru plazivého, křenu a vratiče obecného nízká hustota cestiček: často odsud není kam jít management: sukcese křovin, později zbuldozerování a výstavba domů nebo nákupních center místy obsahují enklávy stále ještě orané Kosmopolitní vegetace nákladových nádraží vegetace, jejíž složení závisí na provenienci překládaného zboží startovní místo pro nové neofyty často intenzivní osídlení bezdomovci, ti obstarávají místy značný přísun živin plaménko-loubincové girlandy typicky na místech papundeklové socialistické zástavby: ubytovny (Rohanský ostrov, Prosek, Libeň); také ploty starých hřišť, opuštěné továrny, opuštěné zahrádkářské kolonie, okraje akátových hájů a trsy klonů hybridních topolů často pohltí i koruny stromů vznik na místech, která jsou buďto určená k brzké likvidaci, nebo příliš rozlehlá na obhospodařování dominantní druhy: opletka svlačcová a opletka Aubertova, loubinec popínavý, chmel, bez, pajasan žláznatý Akátové háje místy vzhled pralesovitých porostů (liány plaménku plotního, opletek a břečťanu) většinou naprosto nepřístupná místa, zajímavá dynamika, druhová chudoba nejčastější kolonie bezdomovců 10 Veronica XXIII. ročník 2009 číslo 6

13 často ke zplaňování pokojových rostlin, jejichž diaspory nebo některé vegetativní části doslova vypadnou z oken a v blízkosti průduchů z podzemí nebo tepelných kolektorů jsou občas schopny přežít zimu a šířit se v okolí). Pokus použít k vysvětlení distribuce a druhového složení zmíněných biotopů různé ekologické proměnné (expozici, substrát odvozený z geologické mapy, vzdálenost nejbližšího zdroje diaspor) nebo charakteristiku umístění v rámci Prahy (střed, okraj) selhal. O něco lepšího výsledku jsem dosáhl (velmi hrubým) testováním historie lokalit. Jemnější rozlišování historie, pokud je zjistitelné (například co se na konkrétním místě dělo ve středověku nebo i na začátku 20. století), je zbytečné, průkazný vliv mají výrazné urbanistické změny mladší cca 50 let. Nejlepší tvrdou proměnnou prokazatelně vysvětlující aspoň část variability vegetačních dat byla kombinace urbanistické a sociologické (ve smyslu skupiny obyvatel nebo společenského jevu, který má na určitý typ vegetace převládající vliv) charakteristiky zkoumaných biotopů/společenstev. Největší podíl na podivném vegetačním pattern (prostorové uspořádání) velkoměst mají konkrétní skupiny obyvatel: pejskaři, zahrádkáři, bezdomovci a to, co kde konkrétně provádějí. To všechno však stále vysvětluje příliš málo (podíl variability vysvětlené pomocí těchto charakteristik nepřesahoval ani 10 %). Jak ale naložit třeba s parky nebo zahrádkami, které vznikají úmyslně? Alenka v říši divů Ve velkoměstě jsou běžné (a myslím, že i hlavní) vegetační jevy patřící do kategorie zázraků. Ty se hrubě dělí na dvě kategorie: na lépe vysvětlitelné (únorové květnice kolem výdechů páry z podzemních kolektorů, výše zmíněné zplaňující domácí exoty) a neprůhledné jevy nedohledatelného původu (koktejly kosmopolitních druhů protichůdných ekologických preferencí na často velmi obskurních substrátech třeba halda v Praze-Hájích, osázená i kolonizovaná více než 60 druhy dřevin). Jedna věc je však těmto vegetačním jevům společná: jde o místní speciality vzniklé kombinací lidského úmyslu a náhodného přežití nějak přivandrovalých neofytů; nejdou proto často nijak dále generalizovat. Přesáhl jsem rámec botaniky i sociologie. Velmi podstatnou součástí městské přírody je lidský (ne)úmysl, a proto je možná lepší studovat akátiny, zplanělé truhlíky nebo různě exotické lesní výsadby nejdříve pomocí psychologie. Snad nejnápadnější vlastností městské vegetace, exaktně nezachytitelnou, je vtipnost, způsobená vytržením ze zažitého kontextu. Proto by pro ochranu přírody ve městech mohlo platit: krom starých, konzervativně opečovávaných částí napříště také chránit tu nejméně očekávanou rezervaci vtipu: aby se v ní botanici a zasvěcení smáli, zahrádkáři pohoršovali a bezdomovci veselili. Ochranáři surrealisté by v ní mohli zkoušet introdukovat úplně všechno za pomoci rafinovaných a těžko představitelných managementů. Mgr. Jan Šturma (1981) se dlouhodobě zajímá o ruderály a městské periferie, o kterých píše disertační práci na katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Nejradši má akátové lesy, kam občas chodí spát; v okolí Prahy pořádá kurzy noční archeologie. V současnosti žije na periferii Kladna. jan_sturma@centrum.cz David David XXIII. ročník 2009 číslo 6 Veronica 11

14 Oživování míst Indián a hipík jako představitelé dvou generací performerů Život ve městě přináší specifické vnímání prostoru, vztahu mezi člověkem a místem. Rovné, uniformní plochy nepropustného asfaltu se často stávají spíše transportní dráhou mezi začátkem a cílem individuální cesty než místem samotným. Místem, které dýchá a nebrání životu. Naštěstí se není čeho bát. Živá země není nedostatkovým zbožím, v obchodech zaměřených na kutilství a zahrad-ničení si městský člověk může koupit kamení na váhu, klacky podle tvaru a libovolný kousek země v podobě svěžího trávníku. Tato zkušenost s fenoménem současného města kontrastující s nesmrtelnou duší indiána pokorného ke krajině spustila spád úvah v hlavě severočeského performera Jana Proška. Jan Prošek (nar v Lovosicích), ačkoli duchem přírodní muž, pěstuje v sobě rozporuplný život studenta i pedagoga v jedné osobě, neúnavně přejíždí mezi krajskými městy a hovoří o přírodě, o pěší chůzi krajinou. Možná je důležité vnitřní rozpor do hloubky prožít, aby v člověku naplno zazněly otázky, které si Prošek kladl v roce 2004: Jaký vztah k zemi má dnešní společnost? Co pro nás zem dnes znamená a jakou má hodnotu? Proškovo tázání vyústilo v červnu toho roku v akci ve veřejném prostoru, o které se můžeme dočíst z jeho osobního záznamu: popud k zamyšlení mi dala speciálně zabalená zemina v igelitovém pytli, která se dá volně koupit v jakémkoli zahradnictví či specializovaném supermarketu. Začal jsem přemýšlet, jakou úlohu půda hrála v době paleolitické a jak se vyvíjel vztah k zemi v průběhu různých lidských epoch až do současnosti V dnešní době lze koupit jakékoli množství zeminy a dokonce země (travnatý koberec), jde jen o to, jste-li vlastníkem pozemku. Pokud si koupíte zeminu a nemáte vlastní pozemek nebo alespoň pronajatý pozemek, tak vlastně disponujete jenom určitým množstvím zeminy. Pokud však tuto zeminu vložíte na vlastní či pronajatý pozemek, dostává takto složená zemina statut země, vlastního pozemku. Tak jsem se rozhodl pořídit si vlastní pozemek, alespoň na jeden den v centru Brna. Začátkem února jsem začal vyřizovat žádosti o zábor na Komenského náměstí Nejdříve jsem myslel, že bych pronajatý pozemek pokryl nakoupenou zeminou v igelitových pytlích. Nakonec jsem zvolil travnatý koberec, což mi přišlo mnohem absurdnější, neboť takto koupený kus země je z mého pohledu kusem ze mě Procházel-li v onen den člověk centrem Brna, mohl vstoupit na kousíček Proškovy travnaté země a spočinout, nebo si na té zelené louce ve tvaru čtverce povykládat o krásách putování přírodou a nocích pod širákem. O pár let později (podzim 2009), po absolvování několika indiánských saun, se performer Prošek objevil v centru Prahy, aby zde oživil něco z dob přírodních národů. Z klacků a kamenů, poctivě nasbíraných v okolních lesích, založil ohniště přímo u budovy Národního divadla, což vzbudilo v srdcích uvědomělých občanů zprvu velikou nedůvěru. Vzpomínka na ničivý požár v roce 1881 je zřejmě dosud v českém národě hluboce zakořeněna. Jan Prošek ale nemínil zapalovat divadlo. Pokusil se vytvořit místo pro setkání lidí, kteří by si u ohně mohli pohovořit. Sednout si do kruhu, upřít zrak do plamenů a rozpomenout se na to, co nás vzájemně pojí. Navázat na dobu daleko před národním obrozením. Možná zčásti ze strachu před zásahem policie, ale zároveň s jasným úmyslem Prošek oheň nezapálil. Akt zažehnutí ponechal v režii kolemjdoucích. Nasbíral jsem spoustu březové kůry, stačilo škrtnout Podle svědků se o zapálení ohně pokusily dvě malé holčičky, ale nepovedlo se. S ohništěm se však během dalších dnů dělo něco pozoruhodného. Čas od času zmizelo tu polínko, tu kámen, jako by se samo město snažilo ohniště zahladit. Prošek sice tvrdí, že lidé dřevo a kamení rozkradli, žádné důkazy však nepředkládá. 12 Veronica XXIII. ročník 2009 číslo 6

15 Galerie Vladimír Havlík Prokázat krádež v souvislosti s tvůrčím uměleckým činem ve veřejném prostoru se však téměř podařilo příslušníkům veřejné bezpečnosti již v roce V Olomouci tehdy řádil konceptuální umělec a performer Vladimír Havlík (nar v Novém Městě na Moravě). Z chodníku poblíž orloje Havlík vyjmul dlaždici, aby ji nahradil nejprve travou z parku, později kobercem ze svého pokoje. Strážcům zákona, kteří pohotově zakročili, se Havlík pokusil vysvětlit, že jde o konceptuální umělecké dílo, skrze které se snaží sblížit s místem, v němž žije. Poté, co jej policie doprovodila do bytu a uprostřed obýváku odhalila v koberci vyříznutý čtverec s vloženou dlaždicí z Horního náměstí, autorově výpovědi uvěřila. Havlík pak ochotně vrátil dlaždici na původní místo a bylo mu prominuto. Ve stejném roce však ještě využil jiné díry v dlažbě poblíž morového sloupu a vsadil do ní narcis. Minimalistická akce s příměsí poezie nabízí svobodné pole pro interpretaci. Pomineme-li souvislosti se společenskou atmosférou začátku 80. let, můžeme ucítit třeba jen citlivý dotek člověka, vypovídající o potřebě pozvat živou přírodu do míst, ve kterých žijeme. Přírodu rostlinu, která kvete a skrze rozevřené barevné lístky laskavě navádí k otevření lidských srdcí. Performance Anglický výraz performance, označující širokou škálu výkonů a představení, je v kontextu výtvarného umění chápán jako umění akce. Performerem bývá nazýván člověk, který pro své vyjádření používá především své tělo a konkrétní místo v prostoru a čase. Pokud se divák v daném momentu a místě s akčním umělcem nesetká, může pouze doufat, že se k jeho sdělení dostane alespoň skrze dokumentaci či vyprávění přátel. Pavel Magda vydavatel čtvrtletníku Mnohosti XXIII. ročník 2009 číslo 6 Veronica 13

16 x x x POHYBY dubů kývání sem tam, tam a sem, vždy stejný manévr, hmat a chvat, tam a sem v pomalém zápase. x x x Jak psáti laiku o přírodě, v městě najmě? Všechno zlo pramení ze lži. Tuto větu jsem našel v svých dávných zápiscích z r Změnilo se něco, lze to dnes vyjádřiti přesněji? Lze to dnes popsat jako věc minulou, věc totalitních režimů, s nimiž doba dnešní svobody nemá nic společného? Přemýšlím nad touto větou procházeje brněnským Zelným trhem, prohlížeje si ohromná čísla u zeleniny a ovoce, u typicky mojí přírody ve městě : 24, 39, 29, vždy ovšem u tohoto velkého čísla je vpravo nahoře, tak drobně, že pro mne skoro neviditelně, připsáno 90. Ano, namítnete mi, že jestliže si koupím rajčat metrák, ušetřím 10 Kč. Včera kupuju mléko za 10,90, chtějí po mně 11 Kč. Řeknete, je to malichernost. A já vám řeknu, že není. Že je to naprosto zásadní věc, která samozřejmě postuluje matení, falešné vidění, tedy lež. Stejně jako káva v reklamě, z které se libě kouří, při jejímž požití by však člověk snad i zemřel, neboť ten libý efekt je způsobem jakýmsi chemickým svinstvem. Lež. Opět lež, a s naprostou samozřejmostí. Řeknete mi, že to je malichernost, a já vám řeknu, že je to věc zásadní. Nemůžeme se diviti koncům, když proti začátkům nic nenamítáme, a na-opak tuto zbabělou lstivost omlouváme. Nelze ji zakázat, nelze zřejmě vydat zákon v tomto smyslu, zákon, který by tyto drobné podvody řešil (a je to podvod, protože desetník neexistuje a kávu, kterou mi ukazují, nemohu vypít podvod, lež). Hrůzné ovšem na této situaci je to, že je příčinou mnoha dalších následků, že vede k otupení citu pro věrnost realitě, citu pro spravedlnost, citu pro pravdu jako takovou. Činí-li lidé toto zde, co pak činí jinde? Něco v podobném duchu nepochybně. Jsem člověkem s městem spjatým, a také v jistém smyslu na město odkázaným. Tak prostě můj život šel. Nemůže být však větší potěchy, než v městě narazit na zanedbanou enklávu, na zarostlý kout při nepotřebné betonové či cihlové zdi, koutek, kam chodí močit bezdomovci, zbytek drobného sadu s několika neošetřovanými stromy, kam chodí pít krabicové víno. Nebudou tady tato zákoutí dlouho. Nahradí je hranatá ortogonála nelidských staveb kancelářských budov, přesvětlených obchodních center, sterilně tupá zámková dlažba se všemi sterilními bezpečnostními značeními, nahradí je koncentrák konzumu, prefabrikovaný kýč, ekonomizace každého pohybu, každé svobodně volné, nespoutané myšlenky. Nebudou takové. Budou vřazeny do tabulek ekonomů, rubrik statistiků, šarlatánů marketingu. A to vše metr či dva či deset nad zemědělskou půdou, na níž hospodařili naši otcové, za niž naši dědové a dědové těchto dědů prolévali krev. Nikoli za desetníky, nikoli za kamufláž reality, nýbrž za svou identitu, za svůj vlastní svět, kde pravda a lež se rozlišovaly jasně a nekompromisně. Téměř před čtyřiceti lety jsem četl u filozofa M. Merleau-Pontyho odstaveček, na který jsem dávno zapomněl. Náhodou při tomtéž nahlížení do dávného deníku na tento citát znovu padnu, a zasáhne mne plnou úderností, v celé šíři jeho smyslu, jak to aspoň cítím. Smyslu stále současného: Mnoho vynikajících knih napsaných od počátku našeho století vyjádřilo revoltu bezprostředního života proti rozumu. Autoři vyslovili každý svým způsobem názor, že žádná opatření ve sféře morálky, politiky, a i umění nic nezmohou proti horoucnosti okamžiku, třpytu individuálního života a zamyšlení nad neznámem. (Cézannovo pochybování, 1948) Na tyto okamžiky čekám. j. e. f. JAK LOĎKA se nad hřebeny domů do spršky hrouží školní střecha. Z pozorovatelny záškoláka se zdá neskutečná. Chodba, šatna, matikářka, nic z toho není pravda. Až se to dozví máma Daleko před tabulí odříkává lidský hlas. Ze srny u cesty zbývá půlka. Slepená srst, ohlodaná hlava, necudně odhalená střeva. x x x MRAKY se přeskupují nad provincií. Krajinu protíná silniční tah. Hukot neustává, jak vítězné zástupy revolučních gard od moře k moři, od lodě k lodi, od fabriky k fabrice kamiony vezou mražená kuřata. Sloup deště se opírá o vrakoviště, v průrvách, nikým nesledován, trvá obřad ohně. x x x ZA HOUŠTINOU hloží se schovávají dodávka a kombík: muž s jizvou jen tak tak, že před vesnicí nesrazil nějaké báby, žena v červeném v zatáčce málem vyletěla z cesty. Spěšně a horečně jsou svoji. Neslyší ani, jak za tratí hlava nehlava matka mlátí syna. Proč, zač? Odmlouval, ukrad sirky nebo ztratil cvičky, rozbil květináč. V odkrytém slunci není k rozeznání pražádný výraz, tvar, veselí, soucit, strach, jen žár. Pavel Kolmačka (1962), básník, absolvent elektrotechnické fakulty, zaměstnán nejprve v technických profesích, poté jako instruktor pracovní výchovy mentálně postižených, sanitář, v současné době je profesionálním překladatelem. Žije v Chrudichromech. 14 Veronica XXIII. ročník 2009 číslo 6

17 Neviditelná řečiště Ostravské fragmenty Ostrava je tajemný organismus, vlastně změť, soustava podivných organismů, které vyrůstají z vyrabovaného průmyslového podloží, na němž by podle běžných kulturních parametrů nemělo růst nic. Asi jako houby, které taky náhle jsou tady, zdánlivě z ničeho, ve svou chvíli, mimo všechny dosavadní předpoklady znalců, takže překvapí i samotné mykology. Nečekaně se v hornické a huťařské Ostravě derou jaksi navzdory a dramaticky ke světlu pozoruhodné kulturní projevy neobyčejně silné a svojské právě díky přítomnosti strašné existenční i existenciální tíhy, která v nich zůstává zavěšena. Ve zničeném místě, určeném k vytěžení a k následnému rychlému opuštění, paradoxně zůstávají lidé a hledají tady zgruntu svoji lidskou (a tedy kulturní) možnost. Ostrava se nachází ve své chvíli. Za těch hrozných záplav v devadesátém sedmém roce se ostravské hospody začaly hemžit spoustou podivných lidí, kteří významným polohlasem hovořili o astrologii a s obtížně skrývaným potěšením naznačovali cosi o konci světa. Mezi rozhlasovými zprávami o stoupající Ostravici pak místní exegeti přetřásali detaily biblické potopy a rychle klesala hladina piv. Jako Noemova archa si připadala každá hospoda. Na nebi však po krkavcích ani holubicích nebylo stopy. Jenom na zahradě jednoho zatopeného domku jsem uviděl v koruně jabloně několik mokrých slepic. Stály jak ze sna. Když potom později opadla voda i slepice, zůstalo ve vidlici větví snesené bílé vejce. Z potopy se stala povodeň. Petr Hruška (1965), básník, autor pětice básnických knih, původně studovaný inženýr, po roce 1989 absolvuje Ostravskou univerzitu, obor česká literatura a literární věda, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Brně, vyučuje na fakultách v Brně a Ostravě, kde žije. O přírodách a městech Požádán o příspěvek, rozhodl jsem se po kratší úvaze nenapsat žádný chytrý text, další z mnoha o bohatém a ambivalentním vztahu přírody a města. Žádný chytrý text, neboť příliš mnoho chytrých textů škodí přírodě i lidem. Jaký chytrý text by ostatně mohl zprostředkovat čtenářům mé setkávání s řekami nejen tohoto města, onu magii okamžiku, posvátný téměř pocit plynutí, spojení s mořem, a tedy s věčností? Víš, milý čtenáři, kde je v Brně zpívající most? Kde vrba-básnířka, opásaná zatoulanou pneumatikou jako černým pásem? Kde rostou stromy z kněžiště chrámu? A je toho více, o čem bych mnohem raději psal: kde například asi teď je má liška z londýnského cihlového sídliště poblíž Bermondsey Station, s níž jsem potmě trávil zádumčivé chvíle tváří v tvář na zastávce noční autobusové linky? Čí tvář, málem lidská, se skrývá v jednom obzvláště rozložitém platanu na Moravském náměstí v Brně? Mnoho vynikajících autorů jsem přečetl v polodivočině pod líšeňským sídlištěm, v širokém pásu, který dřív sloužil jako výsypka materiálů ze stavby a dnes tam bují vegetace, jíž radost procházet a ukrývat se v ní, a měl jsem to místo raději než mnohé objekty Veřejné zeleně města Brna. (Zákaz ponechávání psích exkrementů pod pokutou! Tento park je ve společné péči obyvatel!) Příroda ve městě? Cesty z města? Za čím a kam? Na barevné listí podzimních stromů jsem se letos díval jen z balkónu, skepticky, s tesklivou nudou a jaksi unaveně, z města jsem nevytáhl paty. Další podzim. Cesty do přírody? Za čím a kam? Trvá jen chviličku ten okamžik, než slunce zapadne za střechu protějšího paneláku, ta chvíle, kdy bříza před mým oknem šelestí jako pomalá, kradmá exploze zlatých konfet, kdy střechy, antény a okapy září a taví se a mraky na obloze jsou temné jen shora Martin Sedlák (1983) větší část života prožil v Krásné Hoře nad Vltavou, v krajině Středního Povltaví, poslední léta žije v Brně, kde absolvoval bohemistiku, vystřídal více zaměstnání, v současnosti vyučuje na střední škole a příležitostně časopisecky publikuje. Tuto dvoustranu připravuje Jaroslav Erik Frič, x x x Zdá se mi, jako by čas běžel rychleji v těchto posledních dnech. Město zahalila mlha a roční období nemají už čím překvapit mezi šedivými domovními bloky, jejichž obyvatelé jsou stále čitelnější ve svých žádostech. Myslím na lidi bez lásky, kteří touží být milováni a snad sem tam i něco či někoho milují, zraňováni slušností a morálkou malého světa, odkázáni na svépomoc U pouťových kolotočů na plácku před domem hraje písnička z dávných časů; nesmrtelný tenor věčně mladého zpěváka mě vrací do dětství, k iluzi bezpečí a míru na věčné časy světa za oponou; teď jsme tady, táto, a zápasíme o holé živobytí. Už na nás došlo. Začal jsem šíleně toužit po těžké zeleni lesa, mlze a botách od bláta, když se lezavě stmívá nad vzdálenou zemí A musel jsem myslet na všechny, kdo byli přede mnou, a kdo přijdou po mně, krev mojí krve, a na všechny, kdo byli ve vyhnanství jako já ve městě nad dvěma řekami. Ach, mlhy nad zemí a zvony z nebe! Když cítím ostrou vůni spadaných listů, pak vím, že žiji, a vše se mě dotýká tak nějak obnaženěji Kde jste, mí druhové, které si nosím s sebou, ať se hnu kamkoli? Zbyly mi po vás jen obrazy. Někde daleko v horách teď chováte svoje děti, zatímco já se dál prodírám džunglí tohoto města a každé další ráno mi připadá ještě zbytečnější než to předchozí. A myslel jsem na to, kolik věcí najednou zbytečných zbude po člověku, když zemře, a na srdce toho, kdo pak ty věci na zahradě hází do ohně, aby ulevil svojí paměti; na smutek vepsaný do tváří lidí, které potkávám, když venčí své psíčky, a taky na to, že jsou to právě tonoucí, kdo bijí kolem sebe s největší vervou Setmělo se. Městem projíždějí titíž neznámí lidé tam a zase zpátky a dívky nosí tmavé nadkolenky pod krátkými pestrobarevnými sukněmi, tak jako ta, která právě čeká na zastávce u Milosrdných bratří ne, není mi lhostejné, kam tečou řeky, a nezajímají mě blátivé výroky soudců, kráčím a otevírám své srdce Kráse XXIII. ročník 2009 číslo 6 Veronica 15

18 Hledá se beránek Jaroslav Erik Frič Jsem městský člověk. Namlouval jsem si někdy v útlém mládí, že patřím rudimentárně na venkov, kde jsem se sice narodil, ale nikdy svobodně a odhodlaně nežil. Byl jsem a jsem městský člověk. Původem navíc z ultraprůmyslové Ostravy, ze zakouřeného a špinavého předměstí, z popílkové krajiny padesátých a šedesátých let. Ta krajina je sice po staletí průmyslově městská, ale existuje v ní i cosi, co bych právem nazýval přírodou. Přírodou brutálně zaprášenou a naftově-benzinově páchnoucí, ale jaké jsou rozdíly mezi vůní a pachem, mezi krásou vegetace duhově zářící jitřní rosou Stvoření a vegetací bující v nepřízni továrních kouřů a prachu ulic? Ostatně čas je přetvářka nepřítele lidského pokolení, kterého uvádí v zoufalství nesmrtelnost duší, píše Léon Bloy. Není času přírodního, a času nepřírodního. Tak či onak vždy žijeme v přírodě, jen různě modifikované lidskou prací a lidskými šťastnými či nešťastnými zásahy do ní. Bloyovu větu jsem si vypůjčil z prózy básníka Štěpána Kameníka Beránek. Je to próza autobiografická, próza reflexivní, próza o hledání (obětního) beránka. V jistém smyslu žiju v pocitu, že krajina mého srdce je plna tohoto hledání. Ptal se mě onehdy jeden přítel, dost stižený nemocí trávicího traktu, když do sebe odevzdaně soukal příliš ostrý guláš, který mu předložili: Proč vůbec musíme jíst? Odpovídám bez přemýšlení: Proto, abychom museli pracovat! Ostrava, krajina mého srdce, krajina, která není. Příroda, která není. Příroda, která je nastavovaná ekologicko-ozdravnými projekty, čímž mně samému už zcela mizí ze zorného pole, z mého srdce vezdejšího. V próze Beránek Štěpán Kameník píše: Ale proč by se to vlastně mělo měnit? Já nevím Letnička, když má plody, začíná uvadat. Hledá se obětní beránek. Jak je to zvláštní! Když tu prózu dnes po letech pročítám, nenacházím tam větu, kvůli které se mi tento text vlastně vůbec vryl do paměti. Větu metaforu či skutečný popis o beránku popásajícím se na zaprášené trávě kdesi u trati. Snad ještě i s botanickým názvem těch travin, na nichž se pásl. Nevím proč, ale jinde než v Ostravě to být nemohlo. Aspoň pro mě, jako dnes, jako kdysi. Jen tento popis už v textu nenacházím. (Snad že jsem měl dvě verze této prózy, nebo šlo o text úplně jiný ) Trsy špinavých trav, kalová jezírka, rybník Platonek, čibuky trhané a zapalované u podzimních ohňů na poli, když z řežavého popela vytahovány pečené brambory, tak blízko fabrik, tak blízko vyso- 16 Veronica XXIII. ročník 2009 číslo 6

19 Krajina mého srdce Himantoglossum Příroda ve městě? Ve městě se nám příroda shledává obtížně, jsou tam vidět jen stromy, a i ty lidským přičiněním dopadají většinou neslavně. A přesto existují přírodní útvary, které dokážou městu dodat lesku, lesku v pravém smyslu řeky. Ale týká se to jen těch velkých, v Praze Vltavy, v Brně leda Svratky a ještě méně Svitavy. Ale proč se ty řeky tak jmenují, znamenají jejich jména něco? Nejméně toho kupodivu víme o Vltavě, kterou nadto Ptolemaios pokládal za horní tok Labe. Z toho hlediska líp dopadá jiný pražský tok Botič. Historikové o něm vědí, že se kdysi jmenoval Botieč, a jazykovědci zase to, že šlo o odvozeninu od starého slovesa botěti, které vyjadřovalo nabývání na objemu, bo(b)tnání. Brněnské řeky mají jména jen o málo průhlednější. Svratka, u níž bylo staré Brno původně založeno, má název prastarý, ještě pragermánský; jeho původní kořen Svart- pojmenovával čerň. Proto jí také staří Brňáci říkali Švarc-ava. Druhá brněnská řeka byla jejím protikladem, a proto je to Svit-ava. Přípona -ava v názvech řek vznikla z dávného slova ahwa, znamenajícího voda. Třetí řeka nese název nesrozumitelný: Ponávka, původně ovšem Ponava. A těžko ji také dnes ve městě uvidíme, zmizela v kanálech pod Lužánkami, pod ulicí Příkop, pod ulicí (!) Ponávka, ulicí Vlhká a dále k jihu už i bez těch vlhkých stop. Tak jsme zatočili s říčkou, jejíž název je starší než všecko, co dnes stojí kolem! A skutečnost, že nějaký potok kdysi protékal dolní částí náměstí Svobody a někdejším kinem Kapitol, už nám zní jako báje. Nechováme se k těm dodavatelkám lesku do měst moc krásně. Pokud z nich ovšem nemáme strach! Dušan Šlosar kopecních odpichů, tak blízko oranžového kouře dusíkárny, jejíž pouhé jméno už jako by jaksi předběžně a dědičně ztěžovalo dech. A to je ta krajina mého srdce, krajina, která není. Krajina, kde se hledá beránek. Jaroslav Erik Frič (1949) básník, absolvent Filozofi cké fakulty Masarykovy univerzity, do roku 1989 vydavatel samizdatových edicí, prošel většinou hostinskými profesemi, zakladatel nakladatelství Vetus Via. Odra, Třebovická elektrárna, Slezská Ostrava, kalové rybníky jámy Zárubek, Slezskoostravský hrad, Ostrava Mariánské Hory, rozcestí Novoveská Švermova, Slezská Ostrava, jáma Trojice, Všechna foto Rudolf Janda XXIII. ročník 2009 číslo 6 Veronica 17

20 Náves pod Macochou Komunitní projekt obce Vilémovice Lukáš Kala Obec Vilémovice leží na území chráněné krajinné oblasti Moravský kras, 2 km severozápadně od Jedovnic, 7 km východně od Blanska. Vedou tudy dvě turistické trasy k nedaleké propasti Macocha a Punkevním jeskyním. Touto malou obcí o 280 obyvatelích projde ročně minimálně 25 tisíc turistů. Ještě donedávna si většina z nich odnesla z návštěvy naší vesnice nelichotivý dojem. Nepěknou vizitkou byla náves nesoucí stigma parkových úprav ze 70. let. Tehdy byl původní návesní rybník přestavěn na ohrazenou hasičskou nádrž a jeho okolí osazeno povětšinou stříbrným smrkem. Oplocením prostoru pod rybníkem vznikl malý nefunkční parčík, kde kromě tújí a jalovců opět dominoval stříbrný smrk. Na lavičky a další prvky občanské vybavenosti se v budovatelském nadšení nějak zapomnělo. Před několika lety přestali být občané s neutěšeným stavem návsi spokojeni. Voda v nádrži zahnívala, děti si neměly kde hrát a chyběl prostor k setkávání. Obec proto dala vypracovat komplexní architektonický návrh úprav návsi. Na jeho základě došlo k sérii rozsáhlých změn, z nichž nejvýznamnější byla jistě přestavba hasičské nádrže zpět na rybník. Díky těmto úpravám se na návsi objevil poměrně velký nevyužitý prostor. Vilémovičtí měli jasno, co s ním. V rámci pravidelného setkávání s vedením obce se vyjádřili ve prospěch dětského hřiště. Dále si přáli mít na návsi větší počet laviček, kryté posezení a odpadkové koše. Otázkou zůstalo, kdo bude projekt vysněné návsi financovat. Obec ze svého rozpočtu mohla uvolnit sotva čtvrtinu peněz, které byly potřeba. Projekt Náves pod Macochou Na jaře loňského roku napsala naše občanka Dana Nováková projekt Náves pod Macochou, který byl pod hlavičkou Sboru dobrovolných hasičů podán Nadaci VIA s cílem získat podporu z dobročinného fondu Philip Morris programu tisíc pro aktivní život obce. Obec ji jako jedna ze tří v republice také dostala. Hodnotící komisi zaujalo aktivní zapojení občanů do přípravy i realizace. Kromě Sboru dobrovolných hasičů, který projekt zaštítil, spolupracovala Tělovýchovná jednota Sokol, Základní organizace České speleologické společnosti Myotis Vilémovice, skauti a občanské sdružení Včela pro Moravský kras. V září 2008 se uskutečnil první kulatý stůl. Architektka Ing. Jana Kaštánková občany seznámila s projektem. Přítomní vznesli konkrétní dotazy, požadavky a přání. Své náměty vyjádřily také děti, pro které byla během léta vyhlášena výtvarná soutěž Jak si představuji náves ve Vilémovicích. Na základě shromážděných podnětů zpracovala architektka nový návrh, který byl představen na druhém setkání s občany v únoru Poté následovala série jednání s úřady (CHKO, stavební úřad) a příprava jarních akcí. Úpravy jsme v maximální míře prováděli svépomocí. V květnu až červnu 2009 se čtyř sobotních brigád účastnilo v průměru 20 lidí. Významně spolupracovali i podnikatelé (tesař Miloš Hotař, majitel firmy EUROSTROJ Eddy Schlager, bratři Štelcovi). Na závěr jsme v červnu 2009 uspořádali Slavnost na návsi pod Macochou spojenou s nabídkou regionálních produktů, výstavou fotek ze společenských akcí v obci, zábavou pro děti s muzikou a domácím občerstvením. Výsledky projektu jsme prezentovali zástupcům okolních obcí a ostatním návštěvníkům slavnosti. Co se změnilo Náves je prosvětlena, skáceli jsme nevyhovující jehličnany a místo nich vysadili listnáče a keře. Pietní místo ve spodní části návsi (památník obětem 2. světové války) se tak podařilo opticky oddělit od části určené k odpočinku a zábavě. V celém prostoru jsou teď rozmístěny herní prvky pro malé děti, překážková dráha z prolézaček a šplhadel, pingpongový stůl a ruské kuželky. Na návsi se nově objevily řezbářské plastiky a dřevěná maketa hasičského auta. Vystavěli jsme dřevěné kryté posezení, osadili čtyři informační panely o obci Vilémovice a Moravském krasu a pamatovali i na doplnění laviček a odpadkových košů. Zkušenosti s realizací projektu Projekt měl od samého začátku velkou podporu obyvatel i vedení obce. Pracovníci obecního úřadu (starosta František Kala, zaměstnanec obce Milan Kučera a účetní Jarmila Urbánková) se stali členy koordinačního týmu. Obec poskytovala veškeré technické zázemí a finančně se spoluúčastnila nad rámec minima. Osvědčila se forma kulatých stolů přizpůsobená potřebám malé obce. Šlo o veřejná setkání bez výraznější struktury, kdy moderátor (vždy někdo z členů koordinačního týmu) vystupoval, jen když bylo potřeba posunout 18 Veronica XXIII. ročník 2009 číslo 6