Dědeček Alexander. Jak dlouho vám tady visí tenhle obraz?, optal se kazatel a ukázal na veliký obraz nad jídelním stolem.

Transkript

1 Dědeček Alexander Chtěl bych zas být se svým strýčkem, vylétnout nad Mont Blanc a v kapse nemít ani frank, chtěl bych zas být se svým strýčkem, držet ho za kabát a s ním se smát... Pamatujete se na francouzký film Můj strýček, z roku 1957, který režíroval a v hlavní roli hrál Jacques Tati? Jestli ano, pak je vám jasné, jaké skvělé chvíle a nádherná dobrodružství může malý hoch prožít se svým povedeným strýčkem. V mém případě to byl neméně povedený dědeček, Alexander Peltán. Už dlouho jsem chtěl sepsat nějaké vyprávění o této milované a vzácné osobnosti, která, více než kdo jiný, měla v mém dětství a v létech dorůstání takový vliv na utváření mého světonázoru, který hluboce ovlivnil celý můj budoucí život, vlastně až do této chvíle. Jednou jsem četl o manželech, u který byl na návštěvě známý kazatel Billy Graham. Při obědě hostitelka během konverzace lamentovala, že všichni synové se jí rozprchli po širém světě. Všichni prý žijí daleko od rodného hnízda, takže je vidí jen velmi, velmi zřídka. Tomu se vůbec nedivím, odvětil kazatel. Paní domu neporozumněla a optala se, Co tím myslíte Reverende? Jak dlouho vám tady visí tenhle obraz?, optal se kazatel a ukázal na veliký obraz nad jídelním stolem. Na obraze byl nádherný trojstěžník, který po mořské hladině přímo letěl. Zářivě bílé plachty byly příznivým větrem napjaté naplno, vstříc neznámým horizontům Ten už tady visí od nepaměti, odvětila hostitelka. Vůbec se těm vašim hochům nedivím. Od malička zde každý den seděli, snídali, obědvali, večeřeli, psali své domácí úkoly. A po celá ta léta měli tento koráb neustále před očima. Milá paní, takovému volání chlapecká duše těžko odolává. V mém vlastním životě byl takovou plachetnicí dědeček Alexander. Ta však neměla plachtoví pouze napjaté, ale napjaté k prasknutí, až na doraz! A kupředu ji nehnal jen vítr, ale uragán! A navíc, dědeček na to nebyl zdaleka sám. Během školních let měl další vydatné pomocníky, třeba pana ředitele Medunu, který 1

2 vyučoval můj zamilovaný předmět, zeměpis, strhujícím způsobem. A což knižnice Kolumbus, její knihy plné nádherných dobrodružství, která na vás čekají hned za obzorem. Tomu volání neodolali ani sami jejich autoři: Richard Halliburton, Thor Heyerdahl, Bengt Danielsson, Jacques Yves Cousteau, Hans Hass, Alain Bombard, Haroun Tazieff, i naši čeští cestovatelé, inženýři Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Již několikrát jsem s psaním o dědečkovi začal, ale pokaždé jsem to vzdal. Vůbec to všal nebylo pro nedostatek materiálu, právě naopak. Je toho totiž tolik, o co bych se chtěl podělit. Vždy mne přemohlo už to, kde tak obsáhlé vyprávění vůbec začít. Vlastně si nejsem jist ani tentokrát. Asi bude nejlépe vzít to od začátku, i když to bude fuška. Stopa vede do Počátek Mé mamince se dochoval rodokmen, který pro ni otec, můj dědeček Alexander kdysi vlastoručně vypracoval. Dnes je to zažloutlý, křehký list, který zde mám před sebou. Dědečkův dědeček se jmenoval Bartoloměj Peltán. Byl ševcem v Popelíně, malém městečku východně od Jindřichova Hradce. Je to půvabný tichý kraj, kterému se říká Česká Kanada a který hraničí s Českomoravskou vysočinou. Popelín jsme s maminkou vyhledali v létě Na hřbitově jsme však marně hledali jméno Peltán. Měli jsme však přece jen trochu štěstí. Na místním úřadě jsme zastihli pana starostu, který v té chvíli již zamykal. Ani on o jménu Peltán v Popelíně nevěděl. Nicméně daroval nám hezkou leteckou pohlednici městečka a brožurku o historii městečka. Tu jsem si žel přečetl až po návratu do Kanady. V té byla zmínka o jedné usedlosti, kde se prý podnes říká U Peltánů. Rodokmen pokračuje dál. Švec Bartoloměj si vzal za ženu Annu, rozenou Fialovou, narozenou v roce Podle všeho se odstěhovali do Tábora, kde se jim v roce 1829 narodil syn Václav. Ten převzal ševcovskou živnost po svém otci. Ženou se mu stala Kateřina Mašíková, narozená v Táboře v roce Toto byli rodiče dědečka Alexandra Peltána, který se jim narodil v roce Stará moudrost učí, že kdo hledá, nejde. Další pátrání nás zavedlo do Počátek. Tam totiž přebývá jediná již osoba, kromě maminky, která mohla vnést trochu světla do mého pátrání po předcích, všichni ostatní příbuzní jsou již na věčnosti. Tou osobou je vzdálenější příbuzná, paní Marie Brzková, vdova po primáři dětského oddělení tamní nemocnice. Nebylo mi zcela jasné jaký příbuzenský vztah nás pojí. Vysvětlila mi to takto: 2

3 Tvůj dědeček byl ze všech dětí manželů Peltánových nejmladším. Měl tři starší sestry Antonii, Jůlii a Kateřinu. Antonie se provdala za Julia Ryce, který byl hospodářský správce na statku knížete Augsperka v Jankově u Zelené Hory. Měli spolu dvě dcery, Antonii a Zdenku. Julius ve své správcovské funkci zpronevěřil nějaké peníze a proto se s Antonií rozešli. Rozvedeni však nebyli, jen rozloučeni, takže po jeho smrti po něm dál dostávala penzi. Dcera Antonie se stala mojí maminkou. Já jsem tedy tvojí pratetou a ty jsi mým prasynovcem. Jaký přebohatý pramen, dnes již vzácných informací, jsem v pratetě Marušce našel! Kromě snad ještě vzácnějších fotografií. Po prvním kontaktu se mezi námi rozvinula korespondence, která přinesla další zajímavé údaje a podrobnosti o předcích. Mezi těmi třemi sestrami se narodil vždy chlapec, tedy dva chlapci. Oba z nich však záhy po narození zemřeli. Manželé Václav a Kateřina Peltánovi měli tedy celkem šest dětí. Otec Václav pokračoval v ševcovském řemesle. Šil nejen boty ale i pantofle. Ty jezdili s Kateřinou prodávat po jarmarcích. Když jsem byla malá, babička (jejich dcera) Antonie mi vyprávěla, jak maminka vždycky zářila, smála se a točila samou radostí, když utržili pár zlatek. Natřásala je v zástěře a pak s nimi rychle běžela do záložny. Nyní by šlo se rozepsat o dědečkových sestrách, Jůlii a Kateřině, jelikož i o nich jsem se od tety Marušky dozvěděl mnoho zajímavých věcí. Jelikož však jde o zcela fascinující příběhy, bude nejlépe vrátit se k nim později a věnovat jim celou stať. Dědečkův rodný dům Manželé Peltánovi bydleli v Kotnovské ulici č Dědeček si v roce 1952 při své návštěvě u nás v Táboře svůj rodný dům namaloval a nechal kresbu zarámovat. Maminka mi ten obrázek před mnoha lety přivezla sem do Kanady. Ležel pak až do nedávna mezi jinými věcmi. Až když jsem ho konečně chtěl pověsit, všiml jsem si, že dědeček na zadní stranu zapsal historii domu, kterou se mu podařilo vypátrat až do roku 1570! Číslo nové 134, staré 123, Josefínské 58 Dům tento vznikl oddělením od domu č V 16. století je zpráv o domě pořídku. Majetníkem kolem roku 1570 byl Jan Bába. Roku 1589 Dorota Bábová prodává spáleniště své Jiříkovi synu nebožtíka koláře Marka, jenž je roku 1609 doplatil. Roku 1630 zaznamenáno: Jakož jest Petr syn nebožtíka Jiříka koláře ujal šacunkem dům po svém otci. Ten jest prodal koláři Danielovi Svobodovi, jinak 3

4 neboť r od Jana Kosíka ujímá dům stejnojmenný nástupce, od něhož jej koupil r Václav Peltán za 523 zl., a měl jej společně s manželkou Kateřinou roz. Mašíkovou. Od r patří dcerám Kateřině a Julii. zvanému Pasečkovi za 150 k. Ten roku 1634 byl ve vězení pro neuctivé chování ku právu. Před bitvou bělohorskou byl rychtářem předměstským. Roku 1803 prodal č. 134 Jan Riegl Antonínovi Čížkovi a Kateřině kolnu s kouskem zahrádky 9 loket šířky u svého domu za 300 zlatých. Roku 1811 vdova Kateřina prodala dům z kolny vystavěný nevárečný se zahrádkou a dvorečkem Matějovi Čížkovi a Kateřině za 100 zlatých. Roku 1818 koupil dům od Kateřiny krupař Jan Šebor a Veronika za 1450 zl. víd. m. Již roku 1821 dům zase licitačně prodán postřihači Martinovi Langovi (synu Ant. L. a Kateřiny) za 1425 zl. víd. m. Roku 1833 žádá manželka Marie za vtělení této smlouvy, poněvadž manžel její pro stálou opilost to zanedbal a nový kupec proto k zápisu přijíti nemůže. Tento nový kupec byl Václav Čížek, jenž dům s lochem neb sklepem při něm koupil za 560 zl. c. m. Potom schází zápis; Peltán Alexander Na Hoře Tábor, dne 26. srpna, 1952 Mlha času již zahalila dědečkovo dětství Fotografie dědečkových rodičů se nezachovaly či možná ani nikdy nebyly. Fotografie dědečka, co by malého chlapce, jsou jen dvě. Na první, asi sedmiletý, je oblečen do slovenského kroje, kde vypadá jako by patřil k Jánošíkovým zbojníkům. Snímek byl patrně pořízen při nějaké národopisné slavnosti. Na fotografii druhé je uprostřed skupiny malých cyklistů, všichni mají svá kola slavnostně vyzdobená k nějakému průvodu. Následuje asi dvacetiletá mezera, ze 4

5 které nedochovalo nic, a o které ani maminka moc neví. Další fotografie dědečka pochází až z Ameriky. Ty odtud zasílal svým sestrám. Ale to bychom moc předbíhali. Nejprve je třeba vysvětlit, jak a proč se mladý Alexander do té Ameriky vůbec dostal. Je to zajímavý životní příběh. Mé líčení bude občas, z chronologických důvodů, s určitými oklikami. Tedy do toho! America, here I come V létě roku 1997 jsme se rozjeli napříč Kanadou až na západní pobřeží. Nazpět jsme se vraceli přes severní státy Ameriky, našeho jižního souseda. Během cesty se nám podařilo též poněkud poodhrnout závoj rodinné historie. Následujíci text je sestaven z poznámek v našem deníku. Pondělí 11. srpna 1997 Pomalu ale jistě se blížíme k místu o kterém mi za klukovských let dědeček tolikrát vyprávěl, k městečku Tábor v Jižní Dakotě! Abychom se tam dostali musíme opustit naší dálnici Interstate 90, po které jedeme neustále k východu (a k domovu) již z města Seattle na břehu Tichého oceánu. Nyní se dáváme asi 100 kilometrů jižním směrem na město Yankton. Odtud je Tábor už jen několik mil na západ. Konečně je zde zelená tabule oznamující Tabor 3 (míle). Ano, bez čárky nad písmenem a. To, jak každý student angličtiny zná už z první lekce, se vyslovuje ej. Z Tábora se stává Tejbr. O kousek dál je u silnice další tabule Tabor Czech Days June 19, 20. Smráká se a nejbližší ubytování je až v Yanktonu. Zítra se sem vrátíme. U odbočky z hlavní silnice však neodoláváme a stáčíme k Tejbru, alespoň ke zběžné prohlídce, ještě dnes. Silnička se po chvíli mění v hlavní ulici, jmenuje se Lidice Street. Nevidíme tady ani živáčka. Mijíme Besedu a Sokolovnu. Jedeme dál až se konečně dostáváme ke kostelu Svatého Václava. Ano, stále zde stojí! Přesně jako na té zhnědlé, devadesát let staré fotografii! I vysoký kříž před kostelem je tady jako tenkrát. A támhle fara a hřbitov! Vše jako na těch vybledlých obrázcích, které se po dědečkovi zachovaly. Již je však skoro tma. Fotografování musíme nechat na zítřek. Autoatlas prozrazuje, že zde žije 460 duší. Yankton je o mnoho větší. Žije tam obyvatel. Je to hezké město přímo na břehu řeky Missouri, která zde tvoří hranici. Za letitým železným mostem je už stát Nebraska. Ještě rychle něco teplého do žaludku. Támhle v Pizza Hut mají otevřeno. 5

6 Je to nejhorší pizza, jakou jsme kdy měli. Kde se nedostává na chuti, je dohnáno na velikosti. Vlastně to ani pizza není, jen připálená placka bez valné chuti. Není však divu. Skrze okénko do kuchyně je vidět pouze jedinou osobu, typického amerického teenagera. Vůbec se nezdá, že by jevil přílišný zájem proniknout do kulinářských tajů italské kuchyně. Buď se teprve zaučuje, ale spíše to vypadá, že je tady dnes úplně poprve. Kdo ho však zaučuje není též jasné. Snad ten stejně starý a stejně ambiciózní číšník? Ale jak staré české přísloví praví, když je hlad sní se všecko. Teď už jen najít nocleh a šup do hajan. Úterý 12. srpna 1997 Ráno z motelu vyrážím přes ulici koupit půl galonu mléka, které máme k snídani s včerejší studenou pizzou, kterou jsme nezdolali, ale bylo nám líto ji vyhodit. Na nočním stolku je telefon a místní seznam. Ze zvědavosti nalistovávám Tabor. Na památku si vypisuji všechna česká jména. Těch je tam naprostá většina: Adam, Beran, Bouska, Carda, Cimpl, Dufek, Dvoracek, Dvorak, Fejfar, Hakl, Hejna, Hladik, Hlavac, Hovorka, Hruska, Jonas, Kloucek, Kocer, Kokes, Kovanda, Korun, Kostel, Kotalik, Koupal, Kronajzl, Kubal, Kucera, Melichar, Matuska, Nedved, Pavel, Pechous, Petrik, Povondra, Ptak, Pulkrabek, Rezac, Rokusek, Ruman, Sedlacek, Sedlak, Stepanek, Souhrada, Sutera, Sykora, Teply, Vanecek, Varílek, Velek, Verba, Vesely, Vlasak, Vyborny, Wagner, Zapletal a Zdenek. V seznamu je i několik místních podníčků začínající slovem Tabor. Benzinová pumpa, sklad řeziva, sklad stavebnin, autoopravna. Též krámek Czech Stop a fara kostela Sv. Václava 6

7 St. Wenceslaus Rectory. Je čas dát se rychle do pucu a vzhůru k Tejbru! Alespoň já, vnuk, si mohu za dnešního jitra místo dědečka prozpěvovat: Ještě já se podívám, podívám, k těm tejbrským zahradám... On sám se sem z Evropy po první světové válce už nikdy nenavrátil. Ale Tábor zní stejně lépe než Tejbr, don t you think so, nemyslíte? Když dojíždíme k městečku, fotografujeme je pro moji maminku nejprve od jihu, přesně jak je to na staré fotografii. Potom i hlavní ulici, kostel a faru. Všechno bereme ze stejných úhlů, jako to bylo bráno tenkrát. Když ty staré fotografie porovnáváme s tím, co vidíme právě okolo, musíme konstatovat, že mnoho se tady nezměnilo. Zdá se, že Tejbr za těch devadesát let moc velkou díru do světa neudělal. Parkujeme a jdeme se podívat do kostela. Vida, není zamčen. Pan farář zřejmě nemá problémy a neztrácejí se mu věci, jako doma na Klokotech otci Čížkovskému! Tento kostel postavil otec Emanuel Bouška, blízký přítel naší rodiny, který zde působil přes padesát let. Proto, když jsem ráno v telefonním seznamu spatřil jméno Bouška, těšil jsem se, že možná jde o nějaké příbuzenstvo. Zanedlouho zjišťujeme, že je to žel jen shoda jmen. Nyní je však nutné vypravování o tomto jitru, tady v americkém Tejbru, přerušit. Musíme se totiž na chvíli přenést o skoro půldruhého století nazpět do Tábora, toho jihočeského. Jihočech na prériích Emanuel Antonín Bouška se narodil 18. listopadu 1865 v Borotíně na Táborsku. Středoškolského vzdělání se mladému Emanuelovi dostalo na táborském gymnáziu, na našem milém Klášterním náměstí, jinak též Klášteráku. Jak už tomu v mládí bývá, při nějaké příležitosti, možná při podvečerní procházce na na korze, nebo na tehdy velmi vyhledávaných městských sadech, v kostele na náměstí při nedělní mši, v tanečních nebo na některé studentské slavnosti Emanuel spatřil mladou dívku Kateřinu Peltánovou, starší sestru mého dědečka. Kateřina se mladému Emanuelovi velmi líbila. Později se do ní zamiloval. Když v Táboře odmaturoval odešel do rakouské Vídně, hlavního města mocnářství, pokračovat ve studiu na tamní univerzitě. Během studií prodělal vojenský výcvik a odsloužil si brannou povinnost. Po celý ten čas oba mladí lidé zůstávali v korespondenčním spojení. Během doby vyzrávání se stalo, že mladý Emanuel cítil, že je volán k bohoslovectví a kněžské službě. Vstoupil proto do semináře ve Štýrském Hradci. Zde poznal další dva mladé české seminaristy, Brože a Vránka. Vzniklo mezi nimi pevné celoživotní přátelství. Později byli všichni tři vysláni sloužit do tehdy ještě mladých Spojených Států. Po ukončení studií ve Štýrském Hradci tři přátelé ještě pokračovali v dalším studiu ve švýcarském městě Churu, které je připravovalo na službu v zámoří, kterým v tomto případě byl, a to doslova, divoký západ. Emanuel Bouška byl ordinován na kněze 14. července Po příchodu do Ameriky mu byla přidělena první farnost, česká kongregace Sv. Ludmily v Crete v Nebrasce, kde postavil kostel a faru. Po čase byl přeložen do Wahoo, osady západně od města Omaha. Zde v Nebrasce mladý farář působil i v 7

8 misionářské službě Indiánům, kteří měli své tábory na prérijních pláních nedaleko města Plattsmouth. Poté následovala služba v Kimballu v Jižní Dakotě, kam přišel na jaře Později toho roku však byl vyslán sloužit mezi své české krajany do zdejšího Tábora a byl ustaven za pastýře farnosti Sv. Václava. Zde pak působil po příštích 50 let. Na hřbitově jsme však marně hledali jeho hrob. Později jsme se na faře dozvěděli, že je pochován, spolu se svými dávnými přáteli, knězi Brožem a Vránkem, ve společném hrobě v městě Omaha v Nebrasce, jak to bylo jejich posledním přáním. Vraťme se však ještě jednou trošku nazpět, opět do Tábora, toho českého. I po odchodu za oceán korespondenční styk dvou přátel z mládí pokračoval. Reverend Bouška Kateřině nabídl, zdali by mu v Americe nechtěla být hospodyní. Mladé Kačence, jak jí doma říkali, se však do dalekých neznámých končin za oceánem nechtělo, jelikož nechtěla opustit svou matku, která v ten čas ovdověla. Alíček zlobíček Proto nyní do obrazu vstupuje dědeček Alexander, kterému doma říkali Alíček. I on navštěvoval táborské gymnázium na Klášterním náměstí. Jako každý správný student, i on byl neustále bez peněz. Protože však byl dobrým muzikantem, ovládal několik nástrojů, přivydělával si s několika dalšími kamarády v místní kapele, muzicírováním na venkovských tancovačkách. Velká dřevěná basa byla vzácnou věcí, která v těch dobách stála bezpochyby celé jmění. Naštěstí jednu basu měli na škole, kde byl Alíček členem studentského orchestru. Dařilo se mu jí vypůjčovat domů s tím, že i doma o weekendech chce pilně cvičit. Kdo zná Tábor, zná Klokoty, a kdo zná Klokoty, zná i Klokotský kopec. Je to příkrá cesta vedoucí od Ctiborových luk a potoka Tismenice vzhůru k Neckářově usedlosti a pak dál až ke známému poutnímu místu, klášteru Klokotskému. Starou poutní cestu zde z obou stran lemuje stromořadí prastarých lip a kamenné zastávky křížové cesty s jednotlivými vyjevy Spasitelovy poslední poutě. Tento jinak idylický svah se však měl dědečkovi již zanedlouho stát velkým životním mezníkem. Za jedné velmi studené zimy, jaké prý za starých časů na táborsku panovaly, naši studentíci opět chodili vyhrávat do okolních vesnic. Jedné mrazivé noci se vraceli, patrně v poněkud veselejší náladě, a to právě z Klokot. Pustit se dolů ze strmého Klokotského kopce není snadné ani za denního světla a příznivějšího počasí, a to ani dnes. Pokoušet se však o to za mrazivé noci po náledí bylo koledováním si přinejmenším o polámané údy. Ale Alíček měl jako vždy nějaké řešení. Pánové, sjedeme dolů jako na saních. Dole budem natotata a jako po másle. Prosím pánové, nasedat! V mžiku byli pod kopcem, živi a zdrávi. Netřeba však dodat, že z milé basy zbyly ve futrále jenom třísky! Toto zřejmě nebyl dědečkův první kanadský žertík, jak já jsem ho znal. Vroubků bylo asi víc a proto zasedla rodinná rada a ortel zněl: Do té Ameriky pojede otci Bouškovi pomáhat náš nezvedený Alexander, aby se už konečně naučil slušným mravům! Tu horentní sumu za basu uhradíme gymnáziu nyní my, ale později, až v té Americe přijde ke svým penězům, provede se vyrovnání. Rozhodnuto, vykonáno. 8

9 Z Tábora do Tabora Pan farář Bouška je o celé věci spraven a s dědečkovým příjezdem souhlasí. Nepochybně i s cestou za moře finančně vydatně vypomáhá. Poté co Alíček maturuje, prožívá na milovaném Starém městě táborském své poslední prázdniny. Na podzim roku 1906 odjíždí do německého přístavního města Bremen, kam se dostává 12. října. Před odplutím za oceán ještě zasílá sestře Kačence tři pohlednice. Na první je Hotel Stadt Hamburg, Bahnhof Strasse 24 a zní: V pátek o 2. hod, odp. přijel jsem do Bremen. Zde jsem obědval a spal. Právě jdu do kanceláře bych obdržel dalších pokynů. Vše mám již vyřízeno. Alex Druhá pohlednice je toho samého data. Je to barvotisková fotografie transoceánského parníku Rhein, lodní společností Norddeutscher Lloyd Dampfer. Ráno vstoupím na tuto loď. Podrobnosti cesty napíši v dopise, který zašlu až z Ameriky, neb budu mít na lodi dosti času. Alex Třetí, a poslední, je z následujícího dne, Je černobílá, a na ní už je paroloď Rhein vymalovaná při plavbě na vzdouvajícím se oceánu, plnou parou vstříc Novému světu. Tužkou je psáno: Co píši tyto řádky jsem v jídelně. Jest to poslední pozdrav z pevniny. Alex Plavba mezi dvěma světadíly tenkrát trvala několik týdnů. Mladý chlapec z tichých Jižních Čech se pojednou ocitá na ruchem pulzujících bulvárech tehdy největší metropole světa New Yorku. Pro hocha z malého, ospalého Tábora to musí být nesmírný šok. Sám a sám za oceánem, v neznámém velkoměstě plném mrakodrapů, nikde známá tvář, opora, všude 9

10 okolo neznámá řeč a v kapse peněz ne nazbyt. O mnoho let později vyprávěl své dceři Lidušce, mé mamince, jak tehdy usedl na obrubník chodníku, aby se tiše pomodlil. Jeho modlitba byla vyslyšena podivuhodným způsobem. Jak tam tak seděl a rozmýšlel, jak pokračovat v další cestě na daleký západ, náhle si k němu na bobek přisedl muž. Byl to Indián z kmene Siouxů. Za těch časů právě tento kmen obýval prérie na území Iowy a Jižní Dakoty, tedy míst, kam se náš chlapec Alexander potřeboval dostat! New York měl nádraží několik, takže ten dobrý muž dovedl Alíčka na to správné. Tam pro něho zjistil všechny podrobnosti týkající se cesty a případných přestupů, pomohl zakoupit jízdenku, dovedl na správné nástupiště a posadil na správný vlak. Dědeček neříkal, že by se ještě někdy spolu sešli. Takto dědeček v pořádku docestoval až k otci Bouškovi do prérijního Tejbru. Detaily z tohoto setkání se žel nedochovaly. Podle dalšího vývoje věcí se však domnívám, že nedlouho po Alexově přijezdu došlo s otcem Bouškou k rozhovoru, při kterém bylo řečeno asi toto: Vítám tě u nás v Tejbru! Je dobré, že máš dokončeno středoškolské vzdělání. Víš, co mě chlapče napadá? Měl bys jít dál studovat, protože chci, abys to tady v Americe někam dotáhl. Dnes se vše děje ve velkém. Drobnému farmaření je už skoro odzvoněno. Nové poznatky, nové metody, nová hnojiva, nové stroje, vyšší výnosy z polí, lepší výsledky v chovatelství a méně lidské námahy! To je budoucnost můj synu. Musíš se všem těmto věcem naučit. Chtěl bych tě Alexi poslat na velmi dobrou školu, v Americe snad nejlepší. Co tomu hochu říkáš? Otec Bouška laskavě vypomáhá se školným a veškerými výdaji spojenými s univerzitním studiem. Potom asi následovala rada druhá: Chlapče, nyní po obě nechci nic jiného, než aby si se zakousl do angličtiny. O.K. my boy? Tady je učebnice a nebudeš-li něco vědět, my všichni ti rádi pomůžeme. Is that all right with you? Takto nějak to muselo být, protože udělat přijímací zkoušky o několik měsíců později a pak obstát ve vysokoškolském studiu, kde jsou 10

11 všechny přednášky v cizí řeči, nemohla být žádná legrace. Příštího roku tedy dědeček začíná studovat na univerzitě Iowa State College, která tehdy byla, a podnes je, vyhlášeným učilištěm převážně orientovaným na zemědělství. Nachází se v nevelkém městě Ames, kousek na sever od hlavního města státu Iowa, Des Moines. Následující roky Alex pilně studuje. Z té doby se zachovalo dost pohlednic, fotografií a korespondence. Iowa State College měla velmi dobrý zvuk, protože zámožnější farmáři a rančeři z celých Spojených Států sem posílali studovat syny a dcery. Škola připravovala studenty na úspěšné podnikání nejen v rostlinné a živočišné výrobě, ale i v dalším zpracování potravin, pomocí tehdy již značně vyspělých mlékárenských a konzervárenských technologií. Mladý pohledný Alex z Rakousko- Uherského mosnářství, z neznámé Bohemie, kdesi v daleké Evropě, zde musí být nevšedním zjevem. Studium mu jde velmi dobře. Získává si oblibu a respekt nejen u studentů ale i u profesorského sboru. Je členem univerzitního atletického klubu a orchestru. Na jedné stářím zhnědlé fotografii je uprostřed orchestru s trombónem. Zde v Ames prožívá i svou první lásku s americkou studentkou, Adele. Navazuje přátelství se spolužáky ze států Colorado, Washington, Oregon, Idaho a Texas. Ti Alexe berou každé léto domů na prázdniny. Proto jsem jako malý kluk mohl vyslechnout tolik všelijakého vyprávění. O srubu vysoko v Cascade Mountains, o hledání zlata, o malé šachtě v úbočí hory, o setkáních s opravdovými zlatokopy a kovboji, o střílení z Coltů v saloonech, o medvědech, o vytí vlků a kojotů Ó, to bylo něco, když se dal děda do vypravování! Dědo, prosím, udělej ještě toho 11

12 šakala dědo, vyprávěj zas něco o Americe... dědo, řekni něco anglicky... dědo, kdy si už zas budeme prohlížet tu tvoji velkou barevnou mapu, kde co v Americe je?... dědo, zazpívej mi zas tu kovbojskou písničku... dědo... Něco o mezidobí mezi ukončením dědečkových studií a vypuknutím první světové války se dá vysledovat z korespondence a pohlednic, které nepřestával posílat sestře Kačence. V těch dobách nebyla o práci nouze a mladý absolvent s diplomem z Iowa State College v ruce neměl problém. Po několik let pracoval v moderním, rychle se rozvíjejícím potravinářském průmyslu na zpracování kukuřice a obilnin, konzervaci potravin, v mlékárenství a výrobě sýrů. Zdá se, že mladý svobodný Alex chtěl nejprve z Ameriky co nejvíce poznat, než by se později usadil tam, kde by se mu nejvíce líbilo. V té době byl ve Spojených státech již dostatečně dlouhou dobu a získal americké občanství. První světová válka V Evropě starý řád již brzo zaznamená prudké a převratné změny. Jednou z nich bude eventuální vznik samostatné Československé republiky. T. G. Masaryk v té době usiluje o podporu této myšlenky vládou Spojených Států. Za tímto účelem cestuje do Ameriky. Při své návštěvě apeluje, na tehdy již velmi početnou krajanskou obec Čechů a Slováků, aby vznik svobodného Československa všemožně podporovala a na svých poslancích v Kongresu požadovala i jejich podporu této věci. Když propukla první světová válka, do které Spojené Státy později též vstoupily, krajané byli opět vyzýváni aktivně podpořit úsilí o svobodné Československo tím, že se co by dobrovolníci přihlásí do 12

13 zvláštních českých a slovenských pluků uvnitř americké armády. Ty byly formovány v Seattle ve státu Washington, kde i prodělávaly vojenský výcvik. Dědeček tuto věc považoval za svou vlasteneckou povinnost a dobrovolně se do U.S. Army přihlásil. Proto jsme se i v Seattle během té naší poutě po Kanadě a Americe zastavili. Tyto zvláštní pluky se staly součástí AEF American Expeditionary Force a byly loděmi přesunovány přes Atlantik do Francie a nasazovány na tamní bojiště. Spojené státy se svým vstupem do války dlouho prodlévaly, jelikož americká veřejnost považovala tuto válku za ryze evropskou záležitost a nepovažovala za nutné, aby se Amerika angažovala. Proto, aby se válka dala voličům lépe prodat, bylo líbivým sloganem slibováno, Toto je už ta poslední válka, aby války již nikdy nebyly. Amerika po vstupu do tohoto konfliktu poslala přes Atlantik do Francie 1.7 milionů mužů. Nejvyšším velitelem AEF byl americký generál John Joseph Pershing, který byl u svých vojáků velmi oblíben. Měl u nich přezdívku Black Jack. Dědečkova divize zažila svůj první křest ohněm, ještě dříve, než se tito mladí muži, stačili po přistání na evropské půdě pořádně rozkoukat. Bylo to v bitvě u Château-Thièry. To už bylo naštěstí po pověstné bitvě u Verdunu, která je podnes považovaná za největší, nejdelší, nejhroznější a nejkrvavější v celé historii lidstva, kde nedlouho předtím vynalezené těžké kulomety a jedovaté plyny učinily z bitevního pole peklo na zemi. U.S. síly pak postupovaly na Sainte Mihiel, kde bylo v bitvě zajato německých vojáků a 450 děl, avšak za cenu 8000 padlých Američanů. Poslední bojovou akcí AEF byly dlouhé a úporné boje u Meuse-Argone, nedaleko belgických hranic, kde americké velení odhadovalo své ztráty na životech v poměru 10:1, deset 13

14 Američanů na jednoho Němce! Dědeček sice vyvázl z těchto bojů životem, ale utrpěl vážné poranění nohy. Americké ztráty na životech ve Francii činily mužů. Naštěstí konec války se blížil a Německo 11. listopadu 1918 kapitulovalo. Dědeček se ze svého zranění postupně zotavil, ale už napořád na nohu napadal. Já si ho vždy pamatuju s holí. Opět ve staré vlasti Nově vzniklá Československá republika nabídla zraněným americkým Čechům a Slovákům bezplatné léčení ve staré vlasti, před jejich návratem do Ameriky. Dědeček se léčil a zotavoval v Karlových Varech. Mám před sebou dvě fotografie. Na obou je dědeček v uniformě. První je ze Seattle, před odplutím do Francie. Ta druhá je z Tábora, pořízená fotoateliérem Šechtl a Voseček, na té už je na dědečkově tváři vidět, že zažil hrůzy války. Dědeček se tehdy během léčení přijel podívat na starou maminku a sestry. Bylo to právě včas, jelikož maminka zanedlouho poté zemřela. Návrat ztraceného syna a válečného veterána do svého rodiště musel být slavný. I dnes se mnoho lidí domnívá, že v Americe ja každý druhý milionářem, a i můj dědeček se o tento mýt trochu zasloužil. To když si prý před svými kamarády z gymnázia furiantsky zapálil své viržinko dolarovou bankovkou! Tehdy byl totiž americký dolar docela slušná sumička! Zdali došlo k vyrovnání toho dávného účtu za zničenou školní basu sice nevím, ale zato došlo k věci úplně jiné! Musím zde nejen předeslat, že Alexandrovi to v U.S. uniformě slušelo. Tehdy byl její součástí i širák Stetson, podobný tomu, jaký podnes nosí kanadská jízdní 14

15 policie. I on sám byl velmi pohledným, vysokým, štíhlým mužem. Jeho vystupování, kultivované léty studií a americkou zkušeností, bylo dokonalé. Není proto těžké si představit, jaké to asi dělalo vlny mezi táborskými dívčinami, když si to náš Čecho- Američan v neděli vykračoval přes náměstí do kostela v nažehlené uniformě a s řadou vyznamenání na hrudi! Není tedy vůbec divu, že se pak stalo to, co se stalo. Jakoby se celá historie, jako předtím s Emanuelem a Kateřinou, znovu opakovala! Jak a kde k tomu došlo? Na podvečerním korze ve městě? Při procházce po Parkánech, tam vysoko nad tichým šuměním jezu Lužnice? Za omamující vůně šeříku a střemchy v kvetoucích městských sadech? Na mši svaté? Na letním majálesu? Kdo už ví, kde se ty dva páry očí Alexandra Peltána a mladé dívenky Lidušky Kaplické z Klášterního náměstí poprve setkaly. Lidunka byla nejmladší ze čtyřech dětí manželů Kaplických. Měla ještě sestry, Mařenku a Pepičku, a bratra Václava, který se v tom čase též vrátil z války z Ruska. To je ten Václav Kaplický, který se stal známým spisovatelem historických románů. Dvě mladá srdce se rozbušila. O intenzitě tohoto vzplanutí svědčí následující řádky, které se z tohoto zamilovaného údobí naštěstí dochovaly. Adresa na obálce zní: Pan A.V. Peltan, amer. legionář Karlovy Vary, Č.S. voj. lázeňský dům, pokoj č. 22. Tábor, 10. IX h. večer Právě jsem obdržela Váš lísteček, mně tak milý; děkuji Vám za něj! Zastihl mne smutnou, vzpomínající a tak trochu ponořenu do svých zamilovaných snů. Žádné moje malé i větší nehody mne tak netísní, sním-li o lepším zítřku. Žádný lék nepůsobí na mne tak mocně jako naděje na cosi lepšího, co snad nadejde zítra. A potom co látky k snění přinese mi například rozhovor s Vámi; Jest ve Vás cosi tak svěžího a silného a zdá se mi, že jste zrozen k tomu, aby Jste vztyčoval hlavu a vykračoval jako dobyvatel, že Jste zrozen k úspěchu a ne k neštěstí. A těch otrockých, stále shrbených lidí jsem poznala dost, vždyť takových jsou u nás dobré dvě třetiny. A proto Vás prosím, snad mi dovolíte, tak trošku Vás hledět napodobit, osvojit si aspoň trošku Vaší energie, oné energie, jež by mne dovedla k cíli... Nikdy bych Vám nic takového nepověděla do očí, ale Jste tak daleko a usmějete-li se tomu, uvidí to jenom Váš rozkošný pokoj č. 22. nebo elegantní ošetřovatelka, čímž si ji zajisté podplatíte k ještě větší bdělosti ohledně Vašeho zdraví. Promiňte. Raději Vám napíši, jak se již tuze, tuze těším na Váš návrat protože doufám, že s Vaší osobností vrátí se zase ono kouzlo, jež činilo naše procházky tak krásné a rozhovory tak sladké. Vzpomíná denně Lili Alexander vzplanul 1áskou k Lidušce a Liduška k Alexandrovi, takže zanedlouho po návratu z léčení a zotavení byla svatba. Na světě nastal mír. Československá republika se stala skutečností. Nadešel čas uvažovat o návratu na širé americké pláně. 15

16 America, I won t see you again, již nikdy tě nespatřím Avšak babičce, jako předtím dědečkově sestře Kačence, se do neznámých dálek mo c nec htělo, alespoň ne hned. Dědeček pro své vzdělání, dokonalou znalost němčiny a angličtiny, perfektní vystupování a vojenské zásluhy získal brzy místo na ministerstvu sociální péče v Praze. Zde se manželům Peltánovým zanedlouho narodily dvě dcerušky, Liduška, moje maminka, a mladší Sonička. Dědeček stále doufal, že se do Ameriky jednou navrátí a znovu bude uplatňovat své vzdělání, kterého se mu tam dostalo. Nyní však, se dvěma malými dětmi by to nebylo rozumné, tatínku, argumentovala babička, mu- síme nějaký čas počkat, než nám děvčata alespoň trochu povyrostou. Potom, když už děvčata dorostla, bylo to zas, Počkáme, až odmaturují, jako ty tatínku. Však dobře víš, jak i tobě samému se to v Americe pak hodilo... Najednou zde byl Hitler, protektorát a léta druhé světové války. Mezitím se Alexandrovi již blíží padesátka, a to už se v Americe nezačíná lehko. Přesto za léta německé okupace své dcery těší, Jen co tahle válka skončí, pojedeme za moře. Když ročníku 1921, ke kterému patří i starší dcera Liduška, hrozí odsun na práci do Německa, je tajně uklizena k příbuzným do Tábora. Tam poznává mého tatínka a ještě za protektorátu se berou. Narodil jsem se jim necelé dva týdny po skončení války. Po válce se člověk ještě nestačí rozkoukat a již je zde vítězný únor. Po něm přichází dlouhá desetiletí, kdy není radno na Ameriku ani pomyslet, natož o ní nahlas hovořit. A vůbec, dědečkovi je nyní již 66 let. Na nové začátky je příliš pozdě Musím popravdě řící, že nyní, když jsem ty státy amerického středozápadu sám spatřil, uvědomil jsem si, že příchod a život sám v těchto končinách vyžaduje jistou dávku pionýrství, průbojného ducha, ochotu zápasit 16

17 s těžkostmi, a to možná i dnes. Nemluvě už o dobách po první světové válce před devadesáti lety. Babička, jak si ji pamatuju, měla ráda své pohodlí a jistotu civilizovaného světa. Ráda četla, chodila do biografu, vyšívala, háčkovala, pletla, malovala docela pěkné akvarely, milovala Prahu, procházky po Petříně, pravidelné měsíční schůzky bývalých Táboráků v kavárně Mánes, za nedělních odpolední promenádní koncerty ve kvetoucí Stromovce. Nevím, nevím, zdali by se jí tato drsná krajina americká, tak velmi, velmi rozdílná od české, líbila. A zdali by byla dostatečně silná žít zde v těch dřívějších nelehkých dobách a ještě navíc být oporou, ne přítěží, svému manželovi. Dědeček se jza oceán již nikdy nepodíval. Goodbye, America! Goodbye, farewell! Tejbr Vraťme se po tom nutném odbočení opět do přítomnosti, k našemu putování po dědečkových stopách. Poté co jsme odbočili z té Interstate 90, 60 mil k severu, a nyní blíž a blíž k Táboru Tejbru, se mi všechny tyto věci honily hlavou. Vzrušení narůstalo, Už za necelou hodinku spatřím to místo, kde Otec Bouška působil a dědeček začínal! Nyní již čtenář jistě porozumí rozechvění, když se u silnice konečně objevila zelená tabule oznamující Tabor 3 (míle). První část vyprávění o americkém Táboře jsme přerušili po prohlídce kostela Sv. Václava a po marném hledání hrobu otce Emanuela Boušky. Hřbitov byl však plný českých jmen. Úmrtní data prozrazují, že Češi zde žili již o několik desetiletí dříve, než sem byl otec Bouška vyslán. Proto si nyní mohu opravit svou domnělou představu z dětství, že otec Bouška byl zakladatelem zdejšího Tábora, a že můj dědeček mu přitom nějak pomáhal. Na památku si zapisuji alespoň dva nápisy na hrobech dvou děvčátek, patnáctileté a šestiměsíční: Zde odpočívá v Pánu zesnulá Terezie Straková Narozená 20. března L.P Zemřela 29. ledna L.P Odpočinutí lehké dej jí Pane Terezie Košťálová Narozená 3ho května L.P Zemřela 24ho října L.P Odpočívej v pokoji 17

18 Mrholí. Půjdeme se představit nynějšímu panu faráři. Zvoníme na faře, kterou už dávno znám ze skoro již stoletých fotografií, té z červenohnědých cihel, a o které proto též vím, že stojí kousek nalevo od kostela. Přichází nám otevřít paní v nejlepších letech. Říkáme kdo jsme a proč jsme se zde zastavili. Za ní se objevuje pan farář. Jmenuje se William Osborn. Je v zde, v novém působišti, teprve několik týdnů. Jsme uvedeni dovnitř a ukazujeme dědečkovy fotografie. Alespoň těm se podařilo navrátit se sem, když už ne jejich původnímu majiteli. Pochopitelně, nový pan farář nemá ani ponětí o historii městečka a farnosti. I ta paní, i když je velmi laskavá, o věcech tak dávno minulých už též mnoho neví. Telefonuje proto o pomoc panu Leonardu Cimplovi, který prý nám bude moci snad povědět více. Pan Cimpl už není žádný mladík, ale hbitě se dostavuje v několika minutách, jelikož Tejbr je opravdu malé hnízdo. Je mile potěšen, že jsou zde z opravdového Tábora. I jemu ukazujeme ty staré snímky a tážeme se, kde bychom našli hrob otce Boušky. Tak se dozvídáme, že Otec Bouška je pochován v Omaze, v sousedním státě Nebraska. Panu Cimplovi je přes osmdesát. Na působení Otce Boušky si dobře pamatuje. Ó, ano, Emil zde byl přes padesát let, jak bych si ho nepamatoval. Nyní se už přidává i ta paní, které může být k padesátce, I mě, když jsem byla malá holka, vyučoval ve škole katechismus. Ptám se tedy na školu, kterou zde též otec Bouška postavil, a která podle obrázků byla postavena ze stejných cihel jako fara, a měla by stát hned vedle. Ještě než jsme vešli na faru jsem ji očima marně hledal. Jó, tu jsme unáhleně zbourali v šedesátých letech a postavili na tom místě novou. Byla to velká chyba. Museli jsme ji zanedlouho zavřít pro nedostatek žáků. Paní z fary se opět rozhovořila a má pravdu, když říká, že stará škola byla po kostele nejvýstavnější budovou. Jistě by bývala svými prostorami posloužila i jiným potřebám městečka. Inu jsme lidé 18

19 chybující. Zmiňujeme se o té velké tabuli, kterou jsme včera u silnice viděli. Dozvídáme se, že Czech Days se zde každoročně konají v červnu, kdy se sem sjedou krajané ze široka daleka. Je to prý většinou už třetí a čtvrtá generace, které už čeština dělá potíže. To jim však nebrání stále se hlásit k zemi odkud již tak dávno vyšli jejich předkové. Neviditelná pouta mezi novou a starou vlastí nepřestávají existovat! Je to věc vskutku nesmírně zajímavá a dojemná. Tážeme se, co se tady při těch Českých Dnech děje. Well, po dalším roce se zas sejdeme. Sjedou se sem z celé Ameriky, z mnoha států, a proto je vždy o čem si povídat. Někteří za ten rok odešli, jiní se narodili. V kostele máme společnou mši. Pak se všude hrajou polky a valčíky, zpívá se a tancuje. Máme taky vepřo-knedlozelo, pivo a koláče (kolache). Taky volíme dvě královny krásy. Letos byla zvolena za Tabor Czech Days Queen slečna Joanie Sedlacek, a za Miss South Dakota Czech Slovak Queen slečna Lolita Kotalik. Jinak tady máme Sokol a Besedu s knihovnou a ochotnickým divadlem. Pan Cimpl ssebou přinesl a věnuje nám pohlednici z těchto oslav a též brožurku Czech Recipes of Tabor Community (české recepty zdejších krajanů). Tu sestavila paní C. Vlasak a vydána byla v roce 1972, u příležitosti oslav stoletého výročí založení městečka. V úvodu se anglicky píše, Ačkoliv si dobře uvědomujeme, že jest pravdou Nejen chlebem živ je člověk, přesto si přejeme podělit se s Vámi o některé z receptů, které zde v Táboře byly předávány z jedné generace na druhou... Vzdejme též Bohu dík za svobodu a dostatek, kterých se nám tak štědře každého dne dostává, a též za ty, kteří na tomto místě před sto lety byli přes tvrdé zkoušky a potíže ochotni k těmto cílům pracovat. Poslední věta úvodu končí slovy Dobre chutnani! Zde je několik nádherných perliček anglických názvů jídel: Birdies Ptacki, 19

20 pickled pork loaf Sulc, blood sausages Jelita, Bohemian pancakes Livance, egg droppings for soup Kapani, small yeast cakes Buchty, Christmas bread Houska (je zde myšlena vánočka, která se podobně jako houska splétá) a Never fail dumplings (knedlíky, které se vám vždycky zaručeně povedou). Nový pan farář postává okolo a přihlíží našemu česko-anglickému brebentění, ale nic mu to neříká. Ptám se té paní, jak panu faráři chutná česká kuchyně? Tím se dozvídáme, že na faře nevaří a není hospodyní, pouze se stará o administrativu farnosti. Nicméně poznamenávám, že když už je pan farář tady mezi Čechy, že by se možná mohlo započít s převýchovou od horkých psů, hamburgrů a hranolků s kečupem, hlavních to tří pilířů americké výživy, k nějakým z těch dobrot ze zmíněné kuchařky. Velice dobře se bavíme. Pan Cimpl přichází s návrhem, navštívit ještě jednu další osobu, která by nám mohla o zdejší historii sdělit ještě více. Je to pan Ladislav (Laddie) Kostel, který však žije v Yanktonu. Ten máme při cestě do Sioux City, a tak nás pan Cimpl u manželů Kostelových telefonicky ohlašuje. Pak už zbývá jen poděkovat a rozloučit se. Ještě se tážeme, zdali ještě někdo jiný, z českého Tábora, zde již byl před námi. Starý pamětník však říká, že o ničem takovém neví. Než se vydáme na další cestu, ještě křížem krážem projíždíme všemi ulicemi a trochu fotografujeme. Píšeme si jména Janda Street, Vyborny Street, Kudrna Street, Hakl Street a dvě hlavnější, Lidice Street a Zizka Street. Později se dozvídáme, že jsou to všechno jména prvních osadníků, kromě hejtmana Žižky, kteří sem doputovali v roce To tedy bylo ještě dlouho předtím, než osada dostala jméno Tabor, a než sem přicestoval otec Bouška. S Bohem městečko Tejbr, God be with you all! Znovusetkání s Polaroidem Za chvíli jsme v Yanktonu. Laddie a Evelyn Kostel nás hezky vítají v jejich novém domě, který stojí hned vedle golfového hřiště. Golf mám rád, drží mě v kondici, říká pan Kostel, který vůbec nevypadá na svých 88 let! Říká, že po dlouhá léta organizoval zájezdy amerických krajanů do staré vlasti, že už tam byl šestadvacetkrát. Nepochybně poznal ve vlasti mnohem více míst než my sami. Po chvíli jsme se domluvili, že je zcela možné, že jsme se už jednou sešli! To se psala léta šedesátá. Byla to ta doba, kdy každý vzorný pionýr a svazák věděl co znamenají zkratky RSFSR, SSSR, VŘSR, ROH, ÚV, KSČ, ČSM, BSP, SNB, SNP, STS a JZD a prezidentem byl Antonín Novotný. Na budově ONV na Žižkově náměstí 20