Nemoci přenášené komáry ve světě VEŘEJNÉ SLUŽBY INFORMAČNÍHO SYSTÉMU MASARYKOVI UNIVERZITY

Transkript

1 Nemoci přenášené komáry ve světě VEŘEJNÉ SLUŽBY INFORMAČNÍHO SYSTÉMU MASARYKOVI UNIVERZITY 2009

2 ZDROJ: INFORMAČNÍ SYSTÉM MASARYKOVI UNIVERZITY Veřejné sluţby Informačního systému, autor: Bc. Klára Kazdová SEZNAM ZKRATEK BATV BFV CDC CEV DEN DENV EEE EEEV CHIK CHIKV INKV JCV JE JEV LAC LACV INKV MAY MAYV MVE MVEV ONN ONNV ROC ROCV RRV SIN SINV SLE SLEV TAHV VEE VEEV WEE WEEV WHO WNV YF YFV virus Batai virus Barmah Forest Centers for Disease Control and Prevention virus kalifornské encefalitidy horečka dengue virus horečky dengue východoamerická encefalomyelitida koní virus východoamerické encefalomyelitidy koní horečka Chikungunya virus horečky Chikungunya virus Inkoo virus Jamestone Canyon japonská encefalitida virus japonské encefalitidy encefalitida LaCrosse virus encefalitidy LaCrosse virus Inkoo horečka Mayaro virus horečky Mayaro encefalitida Murray Valley virus encefalitidy Murray Valley horečka O nyong nyong virus horečky O nyong nyong horečka Rocio virus Rocio virus Ross River horečka Sindbis virus horečky Sindbis encefalitida Saint Louis virus encefalitidy Saint Louis virus Ťahyňa venezuelská encefalomyelitida koní virus venezuelské encefalomyelitidy koní západoamerická encefalomyelitida koní virus západoamerické encefalomyelitidy koní Světová zdravotnická organizace virus horečky West Nile ţlutá zimnice virus ţluté zimnice

3 Komáři: Ae. rod Aedes Ae. (Oc.) rod Aedes podrod Ochlerotatus An. rod Anopheles Cs. rod Culiseta Cx. rod Culex Viry přenášené komáry patří do velké ekologické skupiny virů, kterou nazýváme arboviry. Termín arbovirus pochází z anglického arthropod-borne viruses a označuje viry, které jsou v přírodě udrţovány tzv. biologickým přenosem. Biologickým přenosem rozumíme přenos probíhající mezi hematofágními členovci a obratlovci. Celosvětově je známých téměř pět set arbovirů a přibliţně sto z nich způsobuje onemocnění člověka. Jedni z nejdůleţitějších vektorů alfavirů, flavivirů, bunyavirů a dalších arbovirů, jsou právě komáři. Počty epidemií způsobených DENV, YFV, WNV a dalšími viry neustupují. Děje se tak z mnoha příčin. Světová populace se neustále zvětšuje, probíhá nekontrolovatelná urbanizace, dochází k sociálním změnám a rozvoji dopravy. Tyto změny vedou k častějšímu kontaktu člověka s arboviry prostřednictvím jejich přenašečů. Dochází také ke genetickým změnám patogenů a ke globálním klimatickým změnám, které směřují k oteplování planety a šíření vektorů do nových oblastí. Vyšší teplota prostředí znamená obvykle také vyšší reprodukční rychlost vektora a jeho šíření do vyšších nadmořských výšek. Výše uvedené skutečnosti ve mně probudily opravdový zájem o tyto mikroorganismy a touhu dozvědět se o nich co nejvíce. Několik slov o komárech Čeleď komárovití je řazena v systému bezobratlých ţivočichů následovně (Sedlák, 2000): Kmen: Arthropoda (Členovci) Podkmen: Hexapoda (Šestinozí) Třída: Insecta (Hmyz) Podtřída: Pterygota (Křídlatí) Řád: Diptera (Dvoukřídlí) Podřád: Nematocera (Dlouhorozí) Čeleď: Culicidae (Komárovití)

4 Medicínsky významné jsou dvě podčeledi čeledi Culicidae: Anophelinae a Culicinae. Ústní ústrojí komárů je bodavé. Dospělé samice se ţiví krví, samci sají šťávu z květů. Některé druhy komárů sají pouze na savcích, jiné na ptácích, na niţších obratlovcích, nebo i na obratlovcích několika tříd. Po nasátí kladou samice vajíčka buď jednotlivě na vodní hladinu (Anopheles) nebo v plovoucích člunkovitých shlucích (Culex, Culiseta), případně na vlhkou zem (Aedes). Larvy komárů ţijí ve vodě, ţiví se detritem a dýchají stigmaty atmosférický vzduch. Pohyblivé kukly ţijí rovněţ ve vodě, ale potravu nepřijímají. Při optimální dostupnosti potravy můţe vývoj larev trvat pouhých 7 dní a kukel 2 dny. Druhová identifikace komárů vyuţívá morfologie hypopygia (kopulační ústrojí samců na konci abdomenu) (Hubálek 2004a). Na základě tohoto kritéria jsou v současné době vedeny spory o zařazení některých příslušníků rodu Aedes do rodu Ochlerotatus. Ve své práci se drţím konzervativního názoru (Savage, Strickman 2004) a rod Ochlerotatus ponechávám jako podrod rodu Aedes. Ţádné jasné odlišnosti v biologii, chování a ekologii, které by podpořily rozdělení rodu Aedes na dva samostatné rody nejsou známy. Pouţívání samostatných rodů by proto mohlo vést ke zbytečným komplikacím při určování a k informačnímu šumu mezi taxonomy, medicínskými entomology a specialisty na surveillanci vektorů. 1. PŘEHLED NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH VIRŮ PŘENÁŠENÝCH KOMÁRY 1.1 Čeleď: Togaviridae Současnou čeleď Togaviridae ustanovil Casals a Brown roku (1954). Zahrnuje 22 virů přenášených komáry, 8 z nich způsobuje lidská onemocnění podobná dengue (Theiler, Downs 1970). Skládá se ze dvou rodů: Alphavirus a Rubivirus. Rod Alphavirus je tvořen malými (60-70 nm) obalenými viry s pozitivní ssrna. Patří mezi nejjednodušší ţivočišné viry. S membránou hostitelské buňky reagují glykoproteiny E1 a E2 (Votava a kol. 2003). Dělí na viry Nového a Starého světa, které se od sebe oddělily před lety. Alfaviry jsou na

5 základě sekvenace genomu tříděny do tří skupin: VEE-EEE, SFV (RRV, CHIKV, MAYV, ONNV, BFV) a Sindbis (Harley a kol. 2001) Virus východoamerické encefalomyelitidy koní Systematické zařazení: rod: Alphavirus (Hubálek, 2000a). Synonyma a první izolace: prototypový kmen TenBroeck, byl vyizolovaný v USA z koně (Theiler, Downs 1970). Charakteristika: rozeznáváme 4 linie EEEV. Linie I je endemická v Severní Americe a Karibiku a způsobuje většinu lidských onemocnění. Další linie IIA, IIB a III způsobují primárně koňské onemocnění ve Střední a Jiţní Americe (CDC 2005). Ekologie: Existují dva cykly: sylvatický (endemický) a urbánní (epidemický, synantropní). Cyklus sylvatický probíhá mezi komárem Culiseta melanura a ptáky (Hubálek, 2000a). Virus perzistuje v deštném pralese, kde bývá kaţdoročně izolován z opic, myší a komárů (Theiler, Downs 1970). Výskyt EEEV je rozšířený v Severní, Jiţní a Střední Americe (Theiler, Downs 1970). Vektoři Nejdůleţitějším vektorem je Culiseta melanura, dalšími vektory jsou: Aedes (Ochlerotatus) taeniorhynchus, Culex taeniopus, Cx. caudelli, Cx. spissipes a Cx. nigripalpus (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru Virus se podařilo izolovat z koní, lidí, opic rodu Cebus, baţantů a jiných divokých ptáků, hlodavců (Proechymis) a také z vačnatce (Marmosa). EEE virus se můţe přemisťovat tahem ptáků (Theiler, Downs 1970). Patogenita: Onemocnění zvířat Byly zaznamenány rozsáhlé epidemie u koní: 1959: v Britské Guayaně, koňské epidemie zde nastávají opakovaně (Theiler, Downs 1970).

6 1962: epidemie postihující lidi a koně na Jamajce, onemocnělo 11 lidí, 9 zemřelo a 70 ze 79 nakaţených koní uhynulo (Theiler, Downs 1970). Onemocnět mohou také baţanti a někteří savci (Hubálek 2000a). Lidské infekce Virus způsobuje encefalitidu a horečku s letalitou aţ 80% (Hubálek 2000a). Nakaţení člověka virem EEE jsou sice poměrně vzácná, ale onemocnění je závaţné (Theiler, Downs 1970) (Obr. 2). Nemoc můţe zanechat trvalé neurologické následky. Náklady na léčení takového pacienta se odhadují na 3 milióny dolarů na ţivot pacienta (CDC, 2005). Epidemie Během srpna- září 2005 CDC zaznamenala 21 potvrzených případů EEEV v USA. Za období jich bylo 41, coţ je průměrně 8,2 případů ročně. Úmrtnost je odhadována na 35%-75% (CDC, 2005). Naproti tomu z Jiţní Ameriky byly zaznamenány jen dva smrtelné případy. Lidé, ţijící v jihoamerických enzootických oblastech obvykle netrpí ţádnou zjevnou nemocí. Zdá se, ţe jihoamerické kmeny mají niţší virulenci (Anguilar a kol. 2006). Obr. 2: Počty lidských případů onemocnění EEE v USA mezi lety Prevence: Jsou k dispozici mono, bi a trivalentní vakcíny, ale jsou pouţívány obvykle jen v laboratořích (Hubálek, 2000a).

7 1.1.2 Virus západoamerické encefalomyelitidy koní Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek, 2000a). Synonyma a první izolace: prototypový kmen McMillan byl vyizolovaný z člověka v USA, ale první izolaci viru provedl F. Rosenbusch roku 1935 z koně uhynulého na encefalitidu. WEE je první arbovirovou nákazou prokázanou ve Spojených státech amerických (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Virus perzistuje ve dvou cyklech: sylvatickém (endemickém) a urbánním (epidemickém, synantropním) (Hubálek 2000a). Výskyt Virus se objevuje v Severní, Střední a Jiţní Americe (Hubálek 2000a). Vektoři Nejdůleţitějším vektorem je Culex tarsalis, příleţitostné izolace byly z komárů rodů Culex, Aedes, Culiseta, Anopheles (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru WEEV byl izolován z koní, člověka, hlodavců, ptáků, hadů a ţab. Předpokládá se, ţe WEEV infikuje v přírodě studenokrevné obratlovce a ti se pak mohou stát přirozenými rezervoáry viru (Theiler, Downs 1970). Patogenita: Onemocnění zvířat Západní encefalomyelitida koní, jiných savců a baţantů (Hubálek 2000a). Lidské infekce Encefalitida a horečka s letalitou 20% (Hubálek 2000a). Prevence: Existují mono, bi a trivalentní vakcíny, ale jsou pouţívány obvykle jen v laboratořích (Hubálek, 2000a) Virus venezuelské encefalomyelitidy koní Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek 2000a).

8 Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Donkey I, izolovaný na Trinidadu z osla během epidemie mezi lety , popsal ho Gilyard (1944). První izolaci VEEV provedl ve Venezule Beck a Wyckoff (1938) (Theiler, Downs 1970). Enzootický typ se nazývá Mucambo (Hubálek 2000a). Ekologie: Vyskytuje se ve dvou cyklech: sylvatickém (endemickém) probíhajícím mezi lidmi a antropofilními komáry a urbánním (epidemickém, synantropním), který probíhá mezi komáry Culex spp. a hlodavci (Hubálek 2000a). Výskyt VEE je rozšířená v centrální a Jiţní Americe, Mexiku a na Floridě (Theiler, Downs 1970). Vektoři Hlavním vektorem je Culex protesi, dalšími vektory jsou Aedes serratus, Cx. nigripalpus, Cx. taeniopus, Cx. vomerifer, Cx. virgultus a několik dalších druhů rodu Culex. Mechanickými přenašeči mohou být také příslušníci čeledi Simuliidae (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru Virus byl izolován z divokých hlodavců rodu Oryzomys, Zygodontomys a Heteromys, krysy Sigmodon hispidus a Proechymis semispinosus, ptáků: Myiozetetes similis a M. granatensis, Ramphocelus passerinii, Icterus prothemelas a Butorides virescens (Theiler, Downs 1970). Patogenita: Onemocnění zvířat Současně s lidskou epidemií probíhající v Kolumbii roku 1962, probíhala rozsáhlá epidemie koní, kteří umírali po tisících (Theiler, Downs 1970). Lidské infekce U lidí způsobuje encefalitidu a horečku (Hubálek 2000a). Epidemie Epidemie bývají sezónní a váţí se na období dešťů, kdy je populace komárů největší (Theiler, Downs 1970).

9 1954: epidemie VEE v Kolumbii, virus byl zjištěn v neidentifikovaném druhu rodu Culex, v Psorophora albipes a Psorophora ferox. VEEV byl také izolován v Panamě, na Floridě a v Mexiku (Theiler, Downs 1970). 1962: po extrémním období dešťů propukla závaţná epidemie na kolumbijské části poloostrova Guajira s celkovým počtem 3000 případů v Kolumbii a 9000 ve Venezuele (Theiler, Downs 1970). Prevence: Máme k dispozici mono, bi a trivalentní vakcíny, ale jsou pouţívány obvykle jen v laboratořích (Hubálek, 2000a) Virus Chikungunya Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek, 2000a), antigenní komplex Semliki Forest. Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Tanganyika Ross original, izolovaný z člověka Rossem roku 1956 (Theiler, Downs 1970). Charakteristika: název viru je odvozen z místního jazyka a vyjadřuje pozici pacienta zkřiveného bolestí kloubů (CDC 2006). Ekologie: Virus má dva cykly: sylvatický, probíhající mezi opicemi a stromovými komáry Aedes africanus, Ae.(Oc.) furcifer, Ae. taylori a urbánní, zahrnující člověka a synantropní komáry Ae. aegypti, Ae. albopictus a Culex pipiens fatigans (Hubálek 2000a). V Asii epidemie CHIKV probíhají v cyklu mezi člověkem a komáry. Člověk tedy slouţí jako jediný hostitel a amplifikátor viru. Většina epidemií se vyskytne během období dešťů a poleví během období sucha (CDC 2006). Výskyt CHIKV pochází z Afriky a následně byl introdukován do Asie (Kamath a kol. 2006). V současné době se tedy vyskytuje v tropické Africe a Asii (Hubálek 2000a) (Obr. 3).

10 Obr. 3: Výskyt CHIKV ke dni Vektoři Nejdůleţitějšími vektory jsou Aedes aegypti a Ae. africanus. Dále pak Mansonia fuscopennata, Mansonia africana, Mansonia uniformis, Cx. fatigans, Cx. tritaeniorhynchus a Cx. gelidus (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru Hostiteli viru jsou především primáti, protilátky byly nalezeny u 15% konţských šimpanzů. Jsou také známy dvě izolace viru ze slinných ţláz netopýrů rodu Scotophilus v Senegalu (Theiler, Downs 1970). Zdrojem viru mohou být i ptáci (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat U zvířat má zpravidla inaparentní průběh (Hubálek 2000a). Lidské infekce U lidí způsobuje horečku Chikungunya provázenou bolestmi hlavy, kloubů, svalů a vyráţkou. V Asii bývá spojována s hemoragií, letalita není příliš vysoká (Hubálek 2000a). Inkubační doba je obvykle 2-4 dny. Nemoc je charakteristická náhlým nástupem horečky trvající 3-7 dní, bolestmi hlavy, slabostí, artritidou, bolestmi svalů a zad. Vyráţka se vyskytne asi u poloviny případů. Někteří pacienti trpí bolestmi kloubů měsíce i roky po uzdravení. Neuroinvazivní onemocnění bývá vzácné. Byl popsán

11 transplacentální a kongenitální přenos. Nemoc zanechává dlouhodobou imunitu (CDC 2006). Symptomy onemocnění jsou velmi podobné symptomům DEN, ale na rozdíl od DEN nebyl dosud zaznamenán šokový syndrom (Kamath a kol. 2006). Epidemie : epidemie ve východní Africe, během níţ byl virus poprvé rozpoznán (CDC 2006). 1964: epidemie v Indii: Kalkata, Madras, Vellore a v Bankoku (Thajsko). Epidemie CHIKV byla dříve známá pod názvem Bangogská krvácivá horečka (Theiler, Downs 1970) : 24 samostatných propuknutí CHIKV bylo identifikováno v Indonésii v období od září-března (Laras a kol. 2005). 2005: CHIKV se objevil na ostrovech v Indickém oceánu, více neţ lidí bylo nakaţeno včetně cestujících vracejících se domů z těchto ostrovů. Při této epidemii byla objevena nová evoluční linie CHIKV, vynořující se ve východní části centrální Afriky. Aedes albopictus figuroval jako vektor (Parola a kol. 2006). Tato epidemie stále trvá, další zde uvedené epidemie jsou její introdukce. První případ introdukce CHIKV do České Republiky popsala (Zelená a kol. 2006). Jednalo se o 43 letou ţenu, která onemocněla po návratu z dovolené na ostrově Mauritius. Uzdravila se bez následků : 12 případů u cestujících z epidemických oblastí do USA, Kanady, Jiţní Ameriky, Karibské oblasti a Evropy (CDC 2006). 2006: epidemie CHIKV proběhla na ostrově Reúnion. Ze obyvatel se do nakazilo a 205 z nich bylo smrtelných. Tato epidemie přišla zcela neočekávaně, překvapila svou velikostí a dosud nepopsanými klinickými symptomy jako např. zasaţením CNS, koţními projevy, ţloutenkou, případy úmrtí a neonatální infekce. Je to poprvé, co byla v této části světa popsána epidemie CHIKV (Pialoux a kol. 2006). Prevence: Na tuto nemoc nemáme ţádnou specifickou léčbu (Kamath a kol. 2006). Neexistuje také ţádná vakcína (CDC 2006).

12 1.1.5 Virus O nyong-nyong Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek 2000a), antigenní skupina Semliki Forest. Blízce příbuzný CHIKV a někdy povaţovaný za jeho subtyp (Lanciotti a kol. 1998). Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Uganda Ug MP 30 izolovaný z komára Anopheles gambiae (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Výskyt Virus je rozšířen v tropické Africe (Hubálek 2000a). Vektoři Primárně je ONNV přenášen komáry čeledi Anophelidae. Hlavním vektorem je Anopheles gambiae a An. funestus (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru Jsou zejména savci: primáti a netopýři, výjimečně ptáci (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat: Zpravidla inaparentní průběh (Hubálek 2000a). Lidské infekce: Způsobuje horečku O nyong-nyong s bolestmi hlavy, kloubů, svalů a vyráţkou. Letalita je nízká (Hubálek 2000a). Epidemie : epidemie, během níţ byly infikovány 2 milióny lidí v Africe. Začala v Ugandě a během tří let se rozšířila do Keni, Tanzanie, Zairu, Malawi a Mozambiku. Nebyl zaznamenán jediný případ úmrtí (Lanciotti a kol. 1998). 1996: epidemie v Ugandě čítající stovky případů (Hubálek, 2000a) Virus Mayaro Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek, 2000a).

13 Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Trinidad Tr Poprvé byl izolován na Trinadu roku 1954 z krve horečnatého pacienta (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Cyklus viru pravděpodobně probíhá mezi komáry rodu Haemagogus a opicemi (Theiler, Downs 1970). Výskyt Jihoamerický kontinent, Trinidad a Střední Amerika (Theiler, Downs 1970). Vektoři Hlavní vektor ještě nebyl identifikován, ale bude jím pravděpodobně komár rodu Culex. Virus byl izolován z komárů Haemagogus sp., Culex spp., Mansonia venezuelensis, Psorophora ferox a z roztočů Gigantolealaps (Theiler, Downs 1970). Hostitelé viru: Byl izolován z opic. Protilátky byly nalezeny u divokých hlodavců rodů: Proechimys, Nectomys, Oryzomys, kteří zřejmě hrají důleţitou roli při udrţování viru v přírodě (Theiler, Downs: 1970). Zdrojem viru mohou být ještě další savci, ptáci a plazi (Ameiva, Tropidurus) (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat U zvířat má nemoc inaparentní průběh (Hubálek 2000a). Lidské infekce Onemocnění se nazývá horečka Mayaro a projevuje se bolestmi hlavy, kloubů, svalů a vyráţkou. Letalita zatím nebyla zaznamenána. Protilátky jsou přítomny v krvi u 20-50% indiánů v povodí Amazonky (Hubálek 2000a). Epidemie Virus Mayaro je jeden z nejčastějších původců onemocnění člověka v Amazonské pánvi s celkovou incidencí vyšší neţ 22%. Velmi častý je v obou Guayanách, u starší generace v Britské Guayaně byly nalezeny protilátky u 90% vyšetřovaných osob. Infekce člověka jsou spjaty s pohybem osob v deštném pralese (Theiler, Downs 1970). 1955: První epidemie byla popsána v Brazílii a Bolívii (Taylor a kol. 2005). Při této epidemii se jednalo o virus Urumu, pravděpodobně kmen MAYV (Theiler, Downs 1970).

14 Další případy byly popsány v Surinamu, Brazílii, Peru, Francouzské Guyaně % horečnatých onemocnění v endemických oblastech je připisováno MAYV (Taylor a kol. 2005) Virus Sindbis Systematické zařazení: čeleď: Togaviridae, rod: Alphavirus. Je příbuzný virům WEE a EEE (Hubálek a Halouzka 1996). Patří do komplexu WEEV (Theiler, Downs 1970). Synonyma a první izolace: Synonyma a subtypy: Babanki (Y-251), Kyzylagach (LEIV- 65A), Whataroa, Ockelbo (Edsbyn 5/82) a Karelská horečka. První izolaci prototypového kmene tohoto viru provedl Taylor et al. (1955) v dědině Sindbis v Egyptě (Theiler, Downs 1970). V Evropě byl nejdříve izolován z CNS a jater rákosníka obecného (Acrocephalus scripaceus), chyceného roku 1971 blízko Malacek na Slovensku (Hubálek a Halouzka 1996). Prototypem je kmen EgAr-339 (Culex univitattus, Egypt 1952), evropský topotyp: R-33 (Acrocephalus scripaceus, Slovensko 1971) (Theiler, Downs 1970). Charakteristika: podle Casalse (1961) mohou být izoláty rozlišeny do třech samostatných typů podle místa původu na australské, africké a orientální (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Výskyt Virus je rozšířen kosmopolitně kromě Ameriky. V Evropě je rozšířen v Itálii (na Sicílii), Slovensku, Maďarsku, Polsku, Estonsku, ruské Karélii, Finsku a Švédsku (Hubálek, Halouzka 1996). V ČR nebyl dosud izolován, byly však prokázány protilátky u savců v luţním ekosystému Moravy a pravděpodobně je zanášen vodními ptáky i na jiţní Moravu (Hubálek, Šebesta 2004). Taţní ptáci mohou hrát významnou roli v šíření tohoto viru. Vyskytuje se především ve vlhkých ekosystémech (Hubálek, Halouzka 1996). Vektoři Nejvýznamnějšími vektory viru jsou komáři rodu Culex, Cx. univittatus v Africe, Cx. tritaeniorhynchus v Malajsii a Cx. annulirostris v Austrálii (Grešíková, Nosek 1981). Dalšími vektory viru jsou: Cx. pipiens a Cx. torrentium ve Švédsku, Cx. modestus, Cx. pseudovishnui, Culiseta morsitans, Coquilletidia richiardii, Mansonia africana, Aedes

15 (Oc.) communis, Ae. (Oc.). cinereus, Ae. (Oc.) excrucians, Ae. hyrcanus. Výjimečně bývá izolován také z klíšťat Hyalomma marginatum a Hyaloma anatolicum (Hubálek, Halouzka 1996). Hostitelé viru Hlavními hostiteli viru v přírodě jsou ptáci. V Evropě: Corvus corone, Motacilla alba, Ardeola ralloides, Somateria mollisima, Vanellus vanellus, Streptopelia turtur, Gallinago gallinago, Fulica atra, Acrocephalus scripaceus, Sturnus vulgaris a řada dalších druhů (Hubálek, Halouzka 1996). Cirkulace viru v přírodě se uskutečňuje mezi komáry rodu Culex a ptáky. Příleţitostnými hostiteli mohou být ţáby (Rana ridibunda) a křečci (Cricetus cricetus) (Grešíková, Nosek 1981). Virus byl izolován také z netopýrů v Zimbabwe (Hubálek, Halouzka 1996) a z kosmana (Callithrix) (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat Onemocnění zvířat se ojediněle projevuje u holubů s příznaky podobnými encefalitidě (Hubálek 2000a). Pravděpodobně dochází také k onemocnění hovězího dobytka, ovcí a koz (Theiler, Downs 1970). Lidské infekce: Virus u lidí vyvolává horečku Sindbis, projevující se 3-4 denní horečkou, bolestmi hlavy, pohybového ústrojí a mírnou ţloutenkou. (Grešíková, Nosek 1981). Někdy se také vyskytuje vyráţka na hrudníku a končetinách, zatímco obličej zůstává nezasaţen. Akutní nemoc trvá do 10 dnů, ale únava a bolest šlach můţe přetrvávat po několik týdnů aţ měsíců a u některých pacientů se můţe rozvinout chronická artritida (Hubálek, Halouzka 1996). Epidemie 1981: stovky případů se objevily ve Skandinávii, Karélii a značný počet případů je znám ze Severní Afriky a Ugandy (Hubálek, Halouzka 1996). Prevence: Vakcína pro člověka zatím neexistuje Virus Ross River

16 Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek 2004a). Synonyma a první izolace: prototypem je kmen Aus T48, izolovaný v Austrálii z Aedes vigilax roku 1959 Dr. A. K. O Gowerem, z nádrţe s komáry blízko řeky Ross River v Townsville (Theiler, Downs 1970). Ekologie: Výskyt Virus je rozšířen v Austrálii, Polynésii (Hubálek 2000a) (Obr. 4). Obr 4: Rozšíření RRV (Harley a kol. 2001). Vektoři Nejvýznamnějšími vektory jsou komáři Culex annulirostris, Aedes vigilax a jiné druhy (Hubálek 2000a). Vertikální přenos se objevuje u Ae.(Oc.) vigilax, Ae. (Oc.) tremulus a Ae. captorynchos, jejichţ vajíčka odolná proti vysychání mohou zajistit perzistenci viru během období sucha (Harley a kol. 2001). Hostitelé viru Hostitelem viru mohou být ptáci a savci (Hubálek, 2000a), přičemţ vačnatci se zdají být lepšími hostiteli neţ placentálové. Hostitelem můţe být i člověk (Harley a kol. 2001).

17 Patogenita: Onemocnění zvířat U zvířat probíhá onemocnění bezpříznakově (Hubálek 2000a). Lidské infekce: RR je nejběţnější arbovirovou infekcí v Austrálii. Způsobuje epidemickou polyartritidu s horečkou, někdy s vyráţkou, letální nebývá (Hubálek 2000a). Dalšími symptomy mohou být hematurie, glomerulonefritida a splenomegalie. Bolesti kloubů a omezená pohyblivost přetrvávají ještě několik měsíců po infekci. Nemoc se objevuje nejčastěji ve věkové skupině let. Inkubační doba můţe být v intervalu 3-21 dní. Spousta případů také probíhá asymptomaticky (Harley a kol. 2001). Epidemie Jsou známy 4 velké epidemie: 1927, během druhé světové války, Čtvrtá proběhla roku 1979 na Fidţi s pacienty, šířila se také na ostrovy Samoa, Cookovy a Tonga (Hubálek 2000a). Mezi lety došlo k případů onemocnění Ross River (Russell 1998). Mezi lety byl průměrný počet případů ročně. Maximum nastalo v roce 1996 počtem případů ( in Harley a kol. 2001). V Austrálii spočítali, ţe testování a léčba RR stojí 2,7-5,6 miliónů dolarů ročně (Harley a kol. 2001). Prevence: Kandidát na vakcínu existuje, ale její cena je těţko ospravedlnitelná pro nemoc, která není smrtelná a vyskytuje se pouze v Austrálii a na Nové Guinei. Proto nezbývá neţ doporučit pouţívání citrónových svíček, repelentů, prostředků proti komárům a nošení světlého oblečení (Harley a kol. 2001) Virus Barmah Forest Systematické zařazení: rod Alphavirus (Hubálek 2004a). Ekologie: Výskyt

18 Virus se vyskytuje v Austrálii a Polynésii (Hubálek 2000a). Vektoři Nejdůleţitějšími vektory jsou komáři Culex annulirostris a Aedes (Oc.) vigilax (Hubálek 2000a). Hostitelé viru Hostitelem viru mohou být ptáci a savci (klokan Macropus agilis) (Hubálek 2000a). Patogenita: Onemocnění zvířat: U zvířat probíhá onemocnění bezpříznakově (Hubálek 2000a). Lidské infekce Způsobuje epidemickou polyartritidu, někdy s vyráţkou, nebývá letální (Hubálek 2000a). Epidemie : První velká epidemie BF (Hubálek 2000a). V poslední době se počet případů BF v Austrálii celonárodně zvyšuje (Russell 1998) (Tab.1). Tab. 1: Počty případů BFV a RRV mezi lety celosvětově (Anonymous, 2000)

19 1.2 Čeleď: Flaviviridae Viriony této čeledi jsou malé (40-60nm) a obsahují pozitivní ssrna. Čeleď se dělí na tři rody: Flavivirus, Pestivirus a Hepacivirus (Votava a kol. 2003). Rod Flavivirus obsahuje 74 virů, většina z nich je přenosná členovci. Rod se dělí do devíti sérokomplexů. Pět z nich je přenášených komáry: YF, JE, Ntaya, Uganda S a Dengue (Poindinger a kol. 1996) Skupina virů Japonské encefalitidy: Skupina virů japonské encefalitidy je sérokomplex 10 flavivirů: Alfuy (ALF), Koutango (KOU), Kokobera (KOK), Murray Valley (MVE), JE, Stradford (STR), Usutu (USU) a West Nile (WN). Byly izolovány v Africe, jiţní Evropě, Střední Asii a Austrálii. Posledním členem je encefalitida Saint Louis (SLE), která se vyskytuje v Severní, Střední a Jiţní Americe. Všechny tyto viry kromě viru Stradford a Usutu způsobují onemocnění člověka (Poindinger a kol. 1996). Obr. 5: Dendrogram příbuznosti členů skupiny Japonské encefalitidy (Poindinger a kol. 1996).

20 Z dendrogramu (Obr. 5) vidíme, ţe sérokomplex virů JE se rozpadá do čtyř podskupin. První obsahuje viry STR a KOK, do druhé náleţí ALF a MVE, ve třetí je virus JE a ve čtvrté je virus WN a jeho subtyp KUN (Poindinger a kol. 1996) Virus ţluté zimnice Taxonomické zařazení: virus ţluté zimnice představuje prototypový druh rodu Flavivirus (Votava a kol. 2003). Synonyma a první izolace: prototypový kmen Asibi, byl vyizolován z člověka v Ghaně (Theiler, Downs 1970). Charakteristika: podle Clarkové (1960) můţeme YF rozdělit do 2 geografických typů na základě absorpce protilátek: etiopské a neotropické (Theiler, Downs 1970). Také na základě sekvenace genu pro E-protein virus rozlišujeme do tří genotypů: IAzápadoafrický; IB- jihoamerický; II- východoafrický (Votava a kol. 2003). Ekologie: Virus cirkuluje ve dvou cyklech: městském a sylvatickém (Hubálek 2000a). V městském cyklu je přenášen z člověka na člověka prostřednictvím komára Ae. aegypti. Sylvatický cyklus v Africe probíhá mezi komáry rodu Aedes, např. Ae. africanus a Ae. simpsoni. V Jiţní Americe pak mezi komáry rodu Haemagogus, hlavně H. janthiomys, jako hostitelé viru figurují opice. Tento cyklus se také nazývá dţunglová forma ţluté zimnice. Člověk se nakazí jen náhodně (Vasconcelos a kol. 2001a). Dţunglový typ YF je obvykle nemoc dospělých muţů, kteří jsou viru častěji exponováni při práci v lese, distribuce protilátek je také u muţů vyšší neţ u ţen. Naopak při urbánním cyklu YF můţeme pozorovat rovnoměrnou distribuci protilátek u obou pohlaví (Theiler, Downs 1970). Výskyt ve světě YFV se vykytuje v tropické Africe a Americe (Hubálek 2004a) (Obr. 6, 7).

21 Obr. 6: Rozšíření viru ţluté zimnice v Africe mezi lety Obr. 7: Rozšíření viru ţluté zimnice v Jiţní a Střední Americe mezi lety Vektoři

22 Nejvýznamnějším přenašečem je Aedes aegypti a Haemagogus spegazzinii (Theiler, Downs 1970). Dále je virus přenášen komáry Haemagogus janthinomys v Brazílii, Ae. africanus a Ae. sympsoni v Africe (Hubálek 2004a). Hostitelé viru Jsou opice např. rodu Cebus (Theiler, Downs 1970). Hostitelem viru YF mohou být také vačice (Didelphis marsupialis) a jiní lesní savci, v urbánním cyklu je hostitelem člověk (Hubálek 2004a). Patogenita: Onemocnění zvířat Nemoc zvířete má inaparentní průběh, pouze některé opice Nového světa při experimentální infekci hynou (Hubálek 2004a). Lidské infekce Virus se u člověka projevuje vysokou horečkou se zimnicí a s bolestmi hlavy, zad, zvracením, ţloutenkou, hemoragiemi, nekrózou jater a ledvinných tubulů. Letalita je asi 5-40% (Hubálek 2004a). Virus můţe vyvolat encefalitidu (Votava a kol. 2003). YFV je typický svým hepatotropismem, smrt nastává často v důsledku zničení jater. Často také dochází k černému zvracení, coţ je důsledek krvácení do ţaludku (Theiler, Downs 1970). Epidemie Molekulární epidemiologická data naznačují existenci 7 genotypů YFV, které jsou geograficky odlišené a konkrétní propuknutí nemoci je vţdy spojené s jedním genotypem (Barrett, Higgs 2007 a Roukens, Visser 2006). V minulosti měl virus na svědomí ztroskotání mnoha válečných výprav např. francouzské armády Napoleona Bonaparte invadující Santo Domingo. Carter (1931) došel k závěru, ţe YF pochází z Afriky. První epidemie v Novém světě se odehrála na Yucatanu roku Během , století byly časté epidemie YF v Karibské oblasti (Theiler, Downs 1970). 1741, : velké epidemie v Portugalsku a Španělsku, celkem obětí (Sanders a kol. 1996). 1793: YFV zahubil 10% obyvatelstva Philadelphie (Sanders a kol. 1996). 1853: YFV podlehlo z nakaţených obyvatel New Orleans (Sanders a kol. 1996).

23 Od r periodická propuknutí YF ve východní Africe (Sanders a kol. 1996). 1978: lidí v Gambii bylo nakaţeno, z toho nemoci podlehlo (Hubálek 2004a). 1987: epidemie v Nigerii 1450 případů, z toho 565 smrtelných (Hubálek 2004a) : bylo zaznamenáno v Etiopii případů (Hubálek 2004a) : brazilské Ministerstvo zdravotnictví zaznamenalo 251 případů: 217 z nich bylo hospitalizováno, s letalitou 44,2% (Tuboi 2007). V posledních 25 letech se zvyšuje incidence nákaz YF převáţně v západní Africe a amazonské oblasti (Graf 1). Kaţdoročně dochází na světě k asi smrtelným případům (Hubálek 2004a). Graf 1: Počty zaznamenaných případů ţluté zimnice v Africe a Jiţní Americe mezi lety Prevence: Theiler roku 1937 objevil ţivou antenuovanou vakcínu 17D a roku 1951 za ni obdrţel Nobelovu cenu. Dodnes se pouţívá jako prevence vůči YFV (Hubálek 2000a). Ve velmi nízké frekvenci se mohou vyskytnout neţádoucí účinky např. orgánové selhání nebo encefalitida, zejména u osob starších 60 let. Je-li riziko zanedbatelné, starší osoby by se neměly očkovat (Roukens, Visser 2006). Ostatním osobám cestujícím do zemí, kde je YFV endemický, je vzhledem k závaţnosti infekce vakcinace doporučována (Levy a kol. 2002). Šance, ţe se nenaočkovaný cestující do západní Afriky nakazí a zemře na YF je 1: 650 aţ 1: 5000 na měsíc pobytu. Závisí to na momentální epidemické situaci